Vyšší odborná škola, střední odborná škola a základní škola MILLS, s.r.o. Čelákovice
Postoj ke zdravotně postiženým z pohledu dospělých a dětí základní školy Sociální práce
Vedoucí práce: PaedDr. Jana Černá Vypracovala: Alena Vagenknechtová
Čelákovice, 2013
Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem absolventskou práci vypracovala samostatně a všechny použité písemné i jiné informační zdroje jsem řádně ocitovala. Jsem si vědoma, že doslovné kopírování cizích textů v rozsahu větším, než je krátká doslovná citace, je hrubým porušením autorských práv ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., je v přímém rozporu s interním předpisem školy a je důvodem pro nepřipuštění absolventské práce k obhajobě.
_____________________________ V Čelákovicích, 13. května 2013
Alena Vagenknechtová
Poděkování Tímto bych chtěla poděkovat paní Janě Černé za odborné vedení, za čas, který mé práci věnovala, a za její vstřícný přístup a trpělivost. Dále můj dík patří rodině, za podporu po celou dobu studia. V neposlední řadě bych ráda poděkovala pracovníkům Centra 83 v Mladé Boleslavi za cenné rady při psaní této práce. Děkuji.
Obsah Úvod ………………………………………………………………………………………………………………………………………1 1 Cíle práce ………………………………………………………………………………………………………………………….…2 1.1 Hlavní cíl………………………………………………………………………………………………………………………...2 2.1 Dílčí cíle………………………………………………………………………………………………………………………….2 2 Teoretická část ……………………………………………………………………………………………………………………3 2.1 Zdravotní postižení………………………………………………………………………………………………………..3 2.1.1 Zdravotní znevýhodnění a zdravotní postižení………………………………………………………..3 2.1.2 Druhy zdravotního postižení…………………………………………………………………………………….4 2.2 Historie zdravotního postižení………………………………………………………………………………………..5 2.2.1 Postoj ke zdravotně postiženým v době 2. světové války………………………………………….6 2.2.2 Historie Jedličkova ústavu v Praze…………………………………………………………………………….7 2.2.3 Historie Jedličkova ústavu v Liberci…………………………………………………………………………..8 2.3 Speciální zařízení…………………………………………………………………………………………………………….9 2.3.1 Sociální služby………………………………………………………………………………………………………….9 2.3.2 Speciálně pedagogická centra………………………………………………………………………………..10 2.3.3 Speciální školy………………………………………………………………………………………………….......10 2.3.2.1 Speciální pedagog…………………………………………………………………………………………….12 2.3.2.2 Sociální pedagog………………………………………………………………………………………………12 2.3.2.3 Osobní asistent…………………………………………………………………………………………………13 2.3.3 Chráněné bydlení…………………………………………………………………………………………………..13 2.3.4 Denní stacionáře………………………………………………………………………………………………......13 2.3.5 Odlehčovací služby…………………………………………………………………………………………….....14 2.4 Terapie ……………………………………………………………………………………………………………………….16 2.4.1 Canisterapie…………………………………………………………………………………………………………..16 2.4.2 Hipoterapie……………………………………………………………………………………………………………16 2.4.3 Ergoterapie……………………………………………………………………………………………………………17 2.4.4 Terapie uměním…………………………………………………………………………………………………….18 3 Praktická část ……………………………………………………………………………………………………………………19 3.1 Dotazníkové šetření……………………………………………………………………………………………………..19 3.2 Respondneti…………………………………………………………………………………………………………………20 3.3 Hypotézy výzkumu……………………………………………………………………………………………………….20 3.3.1 Hypotéza č.1…………………………………………………………………………………………………….......21 3.3.2 Hypotéza č.2…………………………………………………………………………………………………….......23 3.3.3 Hypotéza č.3 ………………………………………………………………………………………………………….25 3.4 Empirická zjištění a jejich interpretace…………………………………………………………………….......26 4 Diskuse ………………………………………………………………………………………………………………………........39
Závěr............................................................................................................................................41 Resumé........................................................................................................................................42 Bibliografie...................................................................................................................................44 Přílohy
Úvod Problematika zdravotně postižených mě zajímá z několika důvodů. Myslím si, že dnešní společnost často ani neví, co si pod pojmem „zdravotně postižení lidé“ představit, ale neví ani, jak se k nim chovat, a ve své podstatě je i odmítá. Dalším důvodem k výběru tohoto tématu byla moje dlouhodobá i průběžná praxe, kde jsem se nejedenou setkala s lidmi, kteří zdravotně postižené odsuzovali, či se jim dokonce vysmívali. Z hlediska historie je známo, že postoj společnosti ke zdravotně postiženým byl v minulosti mnohem horší než v současné době. Speciální ústavy se nejčastěji stavěly na okraji města. Postoj dnešní společnosti ke zdravotně postiženým se již zlepšil a dalo by se říci, že je pokrokový. I přesto jsem se na své praxi potkala s lidmi, kteří o zdravotním postižení věděli velice málo nebo si představovali to nejhorší postižení. Mnozí z nich si nebyli jisti, zda by zdravotně postiženému dokázali pomoct, či ho dokonce jen oslovit. Touto cestou bych chtěla přispět ke zlepšení náhledu na lidi se zdravotním postižením. Přála bych si, aby je viděli jako rovnoprávné spoluobčany a aby věděli, jak jim pomoci, a nebáli se je oslovit.
1
1
Cíl absolventské práce
V absolventské práci se budu zabývat problematikou zdravotně postižených lidí. Chci popsat, jaké možnosti v rámci začlenění do společnosti mají zdravotně postižení, a zhodnotit pohled společnosti na ně.
1.1 Hlavní cíl: Mým hlavním cílem je porovnat prostřednictvím dotazníkového šetření rozdíly mezi postoji dospělých a dětí na základní škole ke zdravotně postiženým osobám.
1.2 Dílčí cíle: Cílem teoretické části absolventské práce je definovat různé druhy zdravotního postižení, nahlédnout do historie, zmínit zařízení a možnosti terapie, které jsou v dnešní době mnohem rozšířenější a pestřejší než v minulosti. Cílem praktické části je prozkoumat a zhodnotit postoj dospělých a dětí ke zdravotně postiženým. Výstupem praktické části bude srovnání, zda existuje rozdíl mezi postojem dospělých a postojem dětí ze základních škol.
2
2 Teoretická část
2.1 Zdravotní postižení Dle knihy Jana Michalíka tvoří lidé se zdravotním postižením významnou skupinu, minoritu občanů České republiky. Dle kvalifikovaných odhadů je to přibližně 10 % obyvatel, avšak ve skutečnosti se zdravotní postižení dotýká mnohem většího počtu obyvatel, protože velká část osob se zdravotním postižením žije ve svých rodinách a nevyužívají pobytové či jiné služby. Obecně si lidé spojují osoby s postižením se sociální sférou, charitativními či obdobnými aktivitami. Avšak postoje se liší, záleží na výchově, prostředí, míře informovanosti či osobní zkušenosti, která zde hraje velkou roli. *MICHALÍK, 2011] Dle Josefa Slowíka je postižení charakterizováno jako vada, porucha, defekt či narušení psychické, anatomické či fyziologické struktury nebo funkce. *SLOWÍK, 2007, str.26] Člověk se zdravotním postižením či handicapem je tedy jedinec, který má nějakou vadu či poruchu. *SLOWÍK, 2007]
2.1.2 Zdravotní znevýhodnění a zdravotní postižení J. Slowík chápe zdravotní postižení jako „omezení nebo ztrátu schopnosti vykonávat činnost způsobem nebo v rozsahu, který je pro člověka považován za normální.“ Dále definuje zdravotní znevýhodnění jako „omezení vyplývající pro jedince z jeho vady nebo postižení, které ztěžuje nebo znemožňuje, aby naplnil roli, která je pro něj normální.“ Z těchto definic vyplývá, že nejprve vzniká vada či porucha, následuje postižení a teprve potom dochází k znevýhodnění. *SLOWÍK, 2007, str.27]
3
[http://masarykovazsms-komenskeho.webnode.cz]
2.1.3 Druhy zdravotního postižení Druhy zdravotního postižení lze rozdělit do několika skupin. První skupinou je dělení dle příčin vzniku zdravotního postižení, ty jsou dále děleny na vnitřní a vnější. Vnitřní faktory jsou prenatální, perinatální a postnatální. Vnější faktory jsou genetické a ostatní. Hlavní druhy postižení jsou tělesné postižení, zrakové a sluchové postižení, mentální postižení a také narušená komunikační schopnost, kterou trpí v této populaci 5 % lidí. Dále lze dělit dle typu a intenzity. Typy jsou orgánové a funkční, intenzita je buď lehká, střední či těžká.
*SLOWÍK, 2007]
4
2.2 Historie zdravotního postižení Podle L. Monatové se neduživé, oslabené či pohybově postižené děti rodily již odjakživa. V nejstarším období bylo zvykem se takových dětí zbavovat a usmrtit je nebo je vylučovat, aby nezatěžovaly společnost. V prvobytné společnosti se tělesně vadní jedinci dostávali nejčastěji do otroctví, ostatní pohybově omezené děti se buď prodávaly, nebo byly využívány k žebrání. Ve spartském systému byli novorozenci házeni na pospas dravé zvěři nebo skončili na dně propasti. Novorozenci byli usmrcováni, protože by nebyli schopni boje a výcviku či tvrdé práce. Podobně se ke zdravotně postiženým přistupovalo i ve starém Římě. Novorozenec byl položen k nohám otce, pokud jej otec zvedl, poskytnul mu právo na život a na výchovu.
Když
dítě nezvedl a odešel, bylo odkázáno na smrt. Jestliže se však pohybový handicap projevil až v pozdějším věku, byli tito lidé posíláni na ulici, kde žebrali. Výrazné změny přišly teprve v době feudalismu, kdy o postižené začali pečovat jednotlivci a dobročinné instituce v azylových zařízeních, klášterech nebo ve špitálech. *MONATOVÁ, 1998]
Další vývoj popsal Kábele, který uvádí, že v období humanismu a renesance se začal objevovat požadavek na vzdělání tělesně postižených lidí. I přes nevoli feudálů, kteří se rozšíření vzdělání báli, začal J. A. Komenský prosazovat požadavek všeobecného a všestranného vzdělávání všech lidí bez rozdílu a považoval všechny za sobě rovné. Komenský velice ovlivnil další humanisty, kteří se postupně snažili o vzdělávání postižené mládeže v ústavech či speciálních zařízeních. Začaly tedy vznikat první soukromé ústavy, v nichž pedagogové učili postižené děti z rodin feudálů. *KÁBELE, 1992+ Současně se změnou názoru společnosti na osoby postižené vznikaly od počátku 19. století i v našich zemích první ústavy pro slabomyslné. První takový ústav u nás (pozdější Ernestinum) založil roku 1871 K. S. Amerling (1807-1884).
*ŠTVERÁK, 1992 ]
5
2.2.1 Postoj ke zdravotně postiženým v době 2. světové války Systematické vraždění duševně nemocných a jinak postižených pacientů v německých ústavech za 2. světové války bylo označováno pojmem eutanazie. Vše probíhalo v utajení, dokonce i bez opory v nacistickém právu. Od srpna 1939 probíhala registrace duševně a tělesně postižených dětí, z nichž bylo do roku 1945 zavražděno zhruba 5 až 10 tisíc, nejčastěji smrtící injekcí. Celkem existovalo v Německu šest středisek, v nichž byli pacienti vražděni v plynových komorách. Do září 1941 bylo tak usmrceno zhruba 70-90 tisíc lidí, které speciálně vybraní lékaři označili jako nevhodné života. V tom samém roce bylo vyvražďování oficiálně zastaveno, avšak i přes toto ukončení vyvražďovací akce s názvem T4 pokračovala. Přesný počet obětí není znám, na norimberském procesu byl počet odhadnut na 275 tisíc lidí. [www.holocaust.cz] Na další webové stránce byl uveřejněn článek B. Kepplinger, která píše o zámku v hornorakouském Hartheimu nedaleko Lince, kde byl roku 1898 zřízen domov pro „duševně a mentálně postižené, idioty a kretiny“, jak se v té době zdravotně postižení nazývali. Až do roku 1938 byl tento ústav spravován církevním řádem Dobrosrdečných sester svatého Vincence z Pauly. V únoru 1939 se zámek i okolo přilehlé hospodářství stalo majetkem zdejší župní samosprávy. V této době bylo v zámku umístěno 191 postižených a 17 sester-pečovatelek. V roce 1940 byli původní pacienti přestěhováni do jiných ústavů v Horních Rakousích. Během následujících měsíců byla budova adaptována pro nové poslání, kterým bylo masové vyhlazování pacientů s těžkým mentálním či fyzickým postižením a později i vybraných vězňů nacistických koncentračních táborů. Od května 1940 a prosince 1944 plnil Hartheim funkci vyhlazovacího zařízení berlínské centrály „T4“. Mezi květnem 1940 a srpnem 1941 bylo v Hartheimu zavražděno na 18 tisíc osob. Po tomto datu zde bylo zplynováno na dalších 10 tisíc vězňů z koncentračních táborů. S celkem cca 30 tisíc mrtvých tak Hartheim získal smutné prvenství mezi všemi likvidačními ústavy, zřízenými a fungujícími v rámci nacistické eutanazie v letech 1939-1945. [http://projekt-sudetenland-protektorat.nickol-design.de] 6
2.2.2 Jedličkův ústav v Praze Jedličkův ústav v Praze byl v tichosti otevřen dne 1. dubna 1913. Byl ustaven a přes čtyřicet let provozován Spolkem pro léčbu a výchovu rachitiků a mrzáků v Praze. Předsedou spolku byl tehdy profesor MUDr.
Rudolf
Jedlička, kterému se podařilo od samého počátku nastartovat rychlý a úctyhodný rozvoj nového pedagogicko-zdravotně-sociálního zařízení. V roce 1926 se začala před vyšehradskými hradbami stavět nová budova, kde byla a doposud je škola Jedličkova ústavu. Významnou osobností v tomto ústavu byl František Bakule, který měl na starost především ústavní školu. Další významný pedagog, který se zasloužil o věhlas ústavu, byl Augustin Bartoš, který byl po Jedličkově smrti ve vedení tohoto zařízení. Všichni tito pánové projevili velkou snahu o propojení odborné léčby s výchovou a vedením lidí s postižením k samostatnosti. V té době se Jedličkův ústav proslavil hlavně díky dílnám, kde lidé s postižením mohli cvičit strojní truhlářství, krejčovství, zahradnictví, výrobu ručně vázaných koberců, vyšívání praporů a mnoho dalších řemesel. Výroba v těchto dílnách byla na vysoké úrovni, svědčí o tom tehdejší poptávka o zboží z dílen či prestižní ocenění z výstav. V období druhé světové války sloužil Jedličkův ústav jako ubytovna pro personál SS nemocnice. Ústav v dalších letech prošel několika rekonstrukcemi, v polovině osmdesátých let rada NV dokonce debatovala o zrušení těchto budov a o postavení nových objektů. V posledních patnácti letech je zřizovatelem JÚŠ město Praha. Služby, které poskytuje, jsou komplexní, ambulantní i residenční, v oblasti speciálního vzdělávání i léčebné rehabilitace. Není to tedy jenom bezbariérová škola, ale zcela unikátní zařízení. [www.jus.cz]
7
2.2.3 Jedličkův ústav v Liberci Jako počátek vývoje cílené péče o tělesně postižené děti v Liberci se všeobecně uznává rok 1903, kdy na jaře tohoto roku známý liberecký ortoped MUDr. Joseph Gottstein otevřel soukromý ortopedicko-medikomechanický ústav v Mariánské ulici č.4. V tomto zařízení vyčlenil malé oddělení s několika málo lůžky pro tělesně postižené děti, kterým byla poskytována léčebná péče bezplatně. Vzhledem k tomu, že tato místa byla v krátkosti obsazena, MUDr. Gottstein v roce 1906 kapacitu lůžek ještě rozšířil a začal se zabývat myšlenkou pomoci tělesně postiženým dětem zřízením domova pro tělesně postižené v tehdejším Reichenbergu – dnešním Liberci. V roce 1909 byl z podnětu MUDr. Gottsteina ustaven „Spolek pro pomoc zmrzačelým v Deutschböhmen”. Na výstavbu nového zařízení byly získávány finanční prostředky ze všech možných zdrojů - dary, prodej stavebních kamenů, příspěvek z výnosu státní loterie, bezúročné půjčky. 25. srpna 1913 započala stavba nové budovy a následující rok, téměř na den, 29. srpna 1914 byla budova na základě smlouvy předána do užívání Německé zemské komisi. Ústav se 100 lůžky byl postaven dle nejmodernějších požadavků, ředitelem byl jmenován MUDr. J. Gottstein a správu převzal „Spolek pro pomoc zmrzačelým”. Nový veřejný „Krüppelheim” - ústav pro tělesně postižené děti byl postaven za účelem léčení, výchovy, vzdělávání k povolání a podporování dětí a mladistvých zmrzačelých nebo ohrožených mrzáctvím. Od roku 1990 začaly v ústavu změny nejen stavební, ale také léčebné, rehabilitační, výchovné a vzdělávací. V roce 2002 se stal zřizovatelem Jedličkova ústavu Krajský úřad Libereckého kraje. [www.ju-lbc.cz] Jedličkou vypracovaná komplexní rehabilitační výchovná péče o tělesně vadné (zmrzačelé) děti byla ve světě ojedinělá a dosud nebyla překonána. *ŠTVERÁK,1991]
8
2.3 Speciální zařízení
Pro zdravotně postižené existuje spousta speciálních zařízení, ve kterých se mohou vzdělávat, učit se novým věcem, poznávat nové lidi a také jim tato zařízení mohou pomoci s běžným životem.
2.3.1 Sociální služby
Sociální služby pomáhají lidem žít běžným životem - umožňují jim pracovat, nakupovat, navštěvovat školy, navštěvovat místa víry, účastnit se aktivit volného času, starat se sám o sebe a o domácnost apod. Zaměřují se na zachování co nejvyšší kvality a důstojnosti jejich života. Sociální služby jsou poskytovány jednotlivcům, rodinám i skupinám obyvatel. Mezi nejpočetnější skupiny příjemců sociálních služeb patří zejména senioři, lidé se zdravotním postižením, rodiny s dětmi, ale také lidé, kteří z různých důvodů žijí "na okraji" společnosti. Sociální služby a příspěvek na péči jsou při splnění podmínek stanovených v zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, s účinností od 1. 1. 2007, poskytovány: -osobě, která je na území České republiky hlášena k trvalému pobytu, -osobě, které byl udělen azyl, -občanovi a rodinnému příslušníkovi občana členského státu Evropské unie, -cizinci, který je držitelem povolení k dlouhodobému pobytu po dobu delší než 3 měsíce. [http://www.mpsv.cz/cs/9]
9
2.3.1 Speciálně pedagogická centra
Tato centra jsou nejčastěji při speciálních školách pro mentálně retardované, zajišťují komplexní podklady k rozhodnutí o zařazení dítěte nebo žáka do speciální školy, popřípadě do základní školy běžného typu, provádí depistáž v daném regionu, zabezpečují komplexní speciálně pedagogickou, psychologickou, sociální diagnostiku, poskytují poradenskou a metodickou činnost v oblasti psychotické problematiky, poskytují pomoc v otázkách profesní orientace mentálně retardovaných žáků, nabízí možnosti dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků v dané problematice, organizují večerní školy pro mentálně postižené. *PIPEKOVÁ, 1998, str.176]
2.3.2 Speciální školy
Dle zákona č.561/2004 Sb. o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon) J. Pipeková dělí různé druhy škol dle věku či zaměření. V rámci ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy jsou v tabulce uvedeny speciální školy a speciální třídy pro tělesně postižené, jejich zařízení a provoz je upraven vyhláškou MŠMT ČR č. 127/1997 Sb. Ve stejné vyhlášce je uvedena i funkce a zřizování speciálně pedagogických center (SPC). V tabulce jsou dále uvedeny běžné typy škol, kam rovněž dochází děti a žáci s tělesným a zdravotním postižením. Integrace postižených dětí a žáků mezi nepostižené je upravena metodickým pokynem. K integraci dětí a žáků se zdravotním postižením do škol a školských zařízení, který vychází vždy pro příslušný rok. Další podrobnosti jsou uvedeny ve vyhláškách MŠMT ČR pro příslušné typy škol, č. 35/1992 Sb. o mateřské škole, č.291/1991 Sb. o základní škole a č. 354/1991 Sb. o střední škole. *PIPEKOVÁ, 1998, str.154]
10
Speciální školy poskytují pomocí zvláštních výchovných a vyučovacích metod, prostředků a forem výchovu a vzdělávání žákům mentálně, smyslově nebo tělesně postiženým,
žákům
s vadami řeči,
žákům
s více
vadami,
žákům
obtížně
vychovatelným a žákům nemocným a oslabeným, umístěným ve zdravotnických zařízeních; připravují tyto žáky k začlenění do pracovního procesu a života společnosti. Výuku na speciálních školách zabezpečují pedagogové se speciálně pedagogickým zaměřením a působí zde i zdravotní, sociální a psychologičtí pracovníci. Celý systém vzdělávání zdravotně postižených dětí existoval již před rokem 1989, kdy se postižení žáci mohli vzdělávat ve školách pro žáky vyžadující zvláštní péči.
V
současné době mohou žáci s postižením navštěvovat jednak speciální školy, jednak mohou být zařazeni do speciálních a specializovaných tříd běžných škol, případně být integrováni do běžných tříd mezi děti zdravé. Speciálními školami jsou základní speciální školy a střední speciální školy; vzdělání získané v těchto školách je rovnocenné vzdělání získanému v základní škole a ostatních středních školách. Speciálními školami jsou také zvláštní školy, odborná učiliště, praktické školy a pomocné školy. Vyhláškou ministerstva je stanoven způsob zařazení žáků do speciálních základních škol, zvláštních, pomocných škol a podmínky přijímání žáků do odborných učilišť a praktických škol. Speciální základní školy poskytují žákům rozumovou výchovu v souladu se zásadami vlastenectví, humanity a demokracie; výchovu mravní, estetickou, pracovní, zdravotní, tělesnou; umožňují též náboženskou výchovu. Zajišťují vzdělávání způsobem přiměřeným jejich postižení. Zřizují se jako školy pro žáky sluchově postižené, pro žáky zdravotně postižené, pro žáky s vadami řeči, tělesně postižené, s více vadami, pro žáky obtížně vychovatelné a pro žáky nemocné a oslabené, umístěné ve zdravotnických zařízeních. Tyto školy mají devět ročníků a člení se na první a druhý stupeň. Ministerstvo stanoví vyhláškou, které školy mají 10 ročníků. [http://www.czso.cz] 11
2.3.2.1 Speciální pedagog Osobnost učitele a vychovatele má při výuce zdravotně postižených velký význam. Musí mít nejen široké znalosti načerpané studiem, ale také mu nesmí chybět velká dávka trpělivosti, schopnost vcítit se do myšlenkových pochodů žáka a vysoká míra empatie. Důležitou roli hrají také jeho životní zkušenosti a množství kreativity, kterou je schopen do práce vložit. Práce speciálního pedagoga, tedy učitele, je velice náročná na psychiku a často i na fyzickou stránku člověka. Učitel těchto dětí si nemůže hodiny prostě jen odučit, nemůže si dát pauzu, ale musí být aktivně přítomen i během přestávky. Do učení musí dát kus sebe samého. Zpravidla mají zdravotně postižené děti ke svému učiteli důvěru a cítí k němu autoritu. Pedagog má na své žáky velký vliv a záleží na jeho osobnosti a zkušenostech, jestli povede své žáky k lepším výsledkům, či jim nevědomky ublíží svou nezkušeností. *ŠVARCOVÁ, 2000]
2.3.2.2 Sociální pedagog Sociální pedagogika je řazena mezi obory, které jsou označovány jako pomáhající profese. Tyto profese jsou založeny na potřebě pomáhat druhým lidem a kladou důraz na respektování individuálních potřeb klienta. Působnost sociálního pedagoga je velmi proměnlivá. Avšak Tuggener (1995) upozorňuje na dvě hlavní funkce sociálního pedagoga, kterými jsou funkce integrační a rozvojová. Funkce integrační odráží, do jaké míry může sociální pedagog problém zastavit či zeslabit. Dále tato funkce zahrnuje schopnost pedagoga zajistit či zprostředkovat odbornou pomoc nebo podporu. Funkce rozvojová zahrnuje zejména prevenci, která se týká celé populace. Především jde o zajištění optimálních podmínek pro optimální způsob života a zajištění volného času. *PROCHÁZKA, 2012]
12
2.3.2.3 Osobní asistent Jednou z nových forem péče o osoby s postižením jsou služby osobní asistence. Služby
osobní
asistence
jsou
služby
vymezené
a
řízené
uživatelem.
Osobní asistence je zpravidla vnímána převážně jako služba pro osoby s postižením fyzickým, které potřebují pomoc při každodenních aktivitách, jako je příprava jídla nebo osobní hygiena. *ŠVARCOVÁ, 2000, s.145]
2.3.3 Chráněné bydlení Charakteristika chráněného bydlení je uvedena na internetových stránkách ministerstva práce a sociálních věcí. Chráněné bydlení je služba poskytovaná za poplatek. Jedná se o dlouhodobou pobytovou službu, která je poskytována osobám se zdravotním postižením, které se nacházejí v situaci, kdy vyžadují pomoc jiné osoby. Osoby na chráněném bydlení mohou bydlet buď individuálně, nebo ve skupině a je jim při ruce, dle potřeby, podpora osobního asistenta. Služba obsahuje poskytnutí stravy nebo pomoc při jejím zajištění, poskytnutí ubytování, pomoc při zajištění chodu domácnosti a také výchovné a vzdělávací činnosti. Dále tato služba klientovi pomáhá při prosazování práv a zájmů, díky ní je i uživatel více spojen se společenským prostředím, žije ve svém vlastním bytě a učí se starat sám o sebe, i když s pomocí terapeuta či osobního asistenta. V službě může klient využít i terapeutické činnosti. [mpsv.cz]
2.3.4 Denní stacionáře Denní stacionáře jsou ambulantní služby poskytované osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu věku nebo zdravotního postižení, a osobám s chronickým duševním onemocněním, jejichž situace vyžaduje pravidelnou pomoc jiné fyzické osoby. Základními činnostmi a úkony (stanovenými vyhláškou) při provozování služby denního stacionáře jsou: 13
pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, což zahrnuje pomoc při oblékání, svlékání, pomoc při přesunu na lůžko či vozík, poskytnutí stravy a zároveň dohled a podpora při jejím podávání. Další službou je pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu. Nedílnou součástí je výchovná, vzdělávací a aktivizační činnost, která obsahuje pracovně výchovné práce, nácvik a upevňování motorických psychických a sociálních schopností a dovedností. Dále je obsahem služeb i vytvoření podmínek pro zajišťování přiměřeného vzdělávání nebo pracovního uplatnění, které jsou úzce spojeny se zprostředkováním kontaktu se společenským prostředím, například pomoc při obnovení nebo upevnění kontaktu s rodinou, pomoc a podpora při dalších aktivitách podporujících sociální začleňování osob. Služby zahrnují speciálně terapeutické činnosti a pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí. Denní stacionáře jsou ambulantní službou, kterou pravidelně navštěvují osoby se sníženou soběstačností. V průběhu dne je zde zabezpečována komplexní péče s ohledem na potřeby uživatelů a současně nabízí výchovné, aktivizační a sociálně terapeutické činnosti.
[MERITUM, 2008]
2.3.5. Odlehčovací služby Kapitola o odlehčovacích službách byla zpracována podle internetové stránky zařízení, ve kterém jsem byla na praxi. Toto zařízení se jmenuje Centrum
83 a nachází
se v Mladé Boleslavi. Náplní a hlavním posláním odlehčovacích služeb je zastoupit člena rodiny, který o postižené dítě či dospělého pečuje, vytvoří se mu tím čas pro vlastní záležitosti, práci či jen volný čas a chvilku odpočinku. Pro uživatele je přínosem rozšiřování sociálních kontaktů, a tím i předcházení sociální izolace.
Odlehčovací služby mohou být poskytovány v rámci denního, týdenního nebo víkendového provozu. Jsou jinak označovány jako úlevová služba, jejímž cílem 14
je zastoupit pečujícího člena rodiny a dát uživateli prostor k poznání nových kontaktů, seznámení se stejně postiženými dětmi či lidmi, a nabízím jim také podnětné prostředí, které je vede k samostatnosti a učí je něco nového. Při pobytovém režimu mají uživatelé možnost využít až 150 dní v roce. [www.centrum83.cz] Odlehčovací služby jsou ambulantní nebo pobytové služby poskytované osobám se zdravotním postižením a seniorům, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné osoby, o které jinak pečuje osoba blízká v domácnosti; cílem služby je umožnit pečující osobě nezbytný odpočinek. Služba obsahuje pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, poskytnutí
stravy
nebo
pomoc při
zajištění
stravy,
poskytnutí
ubytování,
zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, terapeutické činnosti a pomoc při prosazování práv a zájmů. Služba se poskytuje za úplatu. [http://www.mpsv.cz/cs/9]
15
2.4 Terapie 2.4.1 Canisterapie Canisterapie doslova znamená léčba pomocí psa, jak jsem se dočetla v knize od sester Galajdových. Ty ve své knize popisují její přínos jako uklidňující, dodávající pocit, že v ničem nejsme sami a že máme s kým své starosti sdílet. Canisterapie má velice pozitivní dopad na psychickou i fyzickou stránku. Pro mentálně postižené je přínos canisterapie obzvlášť veliký. Pes se ve své podstatě hodí na lůžkové oddělení, i do otevřeného denního režimu. Tito lidé ocení už jen přítomnost psa a hned se začne měnit jejich aktuální nálada, mohou se jim zlepšit i fyzické schopnosti. U tělesně postižených lidí je pomoc psa významně přínosná. Jak je známo, mnoho dětí, které nemohou chodit, jsou negativní ke cvičení, bojí se bolesti či výsledku. Avšak když jim umožníme společné cvičení se psem, výsledky jsou mnohem lepší, rychlejší a dítě či dospělý přistupuje ke cvičení mnohem pozitivněji. Velice kladné výsledky má i pes u autistů. Ti neprojevují smích, pláč, nebo jej spíše nerozeznávají u ostatních lidí a nepřikládají mu nějakou důležitost. Pes autistovi dělá jakéhosi tlumočníka, zprostředkuje pocity a orientuje ho v jednání lidí kolem. *GALAJDOVÁ, 2011]
2.4.2 Hipoterapie Ve spojení s pacientem je užíván jiný název, a to hiporehabilitace. Ve většině případů je v roli pacienta dítě, které přišlo k újmě na zdraví. Nejvhodnější je pro osoby trpící koordinační poruchou, psychomotorickým opožděním, Downovým syndromem či děti s autismem. Není určená doba trvání této terapie, záleží individuálně na pacientovi a na zlepšení zdravotního stavu. U některých pacientů trvá měsíce, u jiných roky, a to intenzivně několikrát týdně. Existují i hiporehabilitační pobyty, které probíhají v prostředí, kde se nachází koně, a léčba probíhá intenzivně každý den. [http://hiporehabilitace-cr.cz/]
16
2.4.3 Ergoterapie Dle knihy Ergoterapie od Jelínkové, Krivošíkové a Šajtarové je ergoterapie komplexní proces, který zahrnuje řadu složek, a proto není jednoduché formulovat jednotnou definici, jež by přesně vymezovala náplň a cíle. Ergoterapeuti se snaží pomáhat lidem, kteří
jsou
motoricky
omezeni
vykonávat
prosté
či
běžné
věci.
Dle České asociace ergoterapeutů je ergoterapie profese, která prostřednictvím smysluplného zaměstnávání usiluje o zachování a využívání běžných potřeb. Ergoterapie se specificky zaměřuje na užitečné, potřebné či smysluplné činnosti, které osoba považuje za důležité. U lidí s postižením se začíná s hrubou motorickou schopností a pokračuje se k jemnější, ovšem vše záleží na zdravotním stavu klienta a na jeho potřebě jemné motoriky. Pokud je pro klienta přednější, důležitější a uskutečnitelnější hrubá motorika, můžeme se o jemnější pokusit, ale musíme počítat s nižšími výsledky, či dokonce s žádnými. Zdravotně postižení si mohou brát za hlavní úkol například bezproblémové nalití kávy, donesení polévky ke stolu, psaní, kreslení, správné postavení ruky při psaní či jemné navlečení jehly, šití, navlékání korálků. *JELÍNKOVÁ, KŘIVOŠÍKOVÁ, ŠAJTAROVÁ, 2009]
17
2.4.4 Terapie uměním Do terapií uměním jsem si vybrala arteterapii, kterou jsem našla v knize od Mariana Liebmanna. Arteterapie je vyjádření komunikace psychiky pomocí výtvarného umění. Nejde tedy o výsledný vzhled obrazu či jiné výtvarné práce, ale o druh osobní a subjektivní činnosti. Arteterapie se nejvíce používá u duševně nemocných, u těchto lidí dosáhla také nejlepších výsledků. Mnoho terapeutů nepřikládá této terapie význam, ale to jen z toho důvodu, že ji provádějí pod jiný názvem, avšak metoda i výsledky jsou stejné. Arteterapie se používá nejčastěji ve skupinách - a to hned z několika důvodů. Například, proč dělat tuto terapii odděleně, když většina podobných terapií také probíhá skupinově, dalším důvodem je vzájemné pochopení a pomoc ve skupině. A třetím důležitým odůvodněním je zpětná vazba na ostatní účastníky terapie. Je přece jen užitečnější slyšet více názorů než jen jeden a také se více poučit z názorů na jiná výtvarná díla. Klientům to dává motivaci a podnět k zamyšlení. Jako u každé terapie a činnosti existují i nevýhody. Zde může být jako nevýhoda počítána důvěrnost, ne všem klientům či zájemcům o tuto terapie je příjemné mluvit o svém umění před ostatními. Druhým nedostatkem je méně individuální pozornosti od terapeuta, někteří na tomto nedostatku mohou hodně strádat. Výtvarné umění podporuje přemýšlivost, motivuje klienta, uvolňuje jeho psychické napětí a uklidňuje duševní nepohodu. [LIEBMANN, 2005]
18
3 Praktická část V praktické části jsem se zaměřila na výzkum názorů dětí základní školy a dospělých nad 30 let a na rozdíly v jejich postojích. Zajímal mě jejich pohled na zdravotně postižené a potažmo i celkové vnímání těchto lidí v moderní společnosti. Rozdíl mezi dospělým a žákem základní školy by mohl být zajímavý už jen díky faktu, že v dřívější době normální lidé zdravotně postižené tolik nepotkávali nebo ani nevěděli, že žijí stejný život jako oni. Ústavy a specializovaná centra byla stavěna na okraji měst, nebo nejlépe mimo města, což pro dnes již dospělou populaci znamenalo velkou překážku v seznámení se s tímto skrývaným tématem. Dále se praktická část orientuje na budoucí vývoj postojů, to díky dotazům na momentální informovanost a společenskou akceptaci postižených. Dotazník také podporuje informovanost společnosti a přivede respondenty k zamyšlení nad touto problematikou.
3.1 Dotazníkové šetření
Praktickou část mé absolventské práce jsem měla postavenou na dotazníkovém šetření. Tato výzkumná metoda však má vedle řady výhod i své nevýhody. K výhodám patří rychlejší zpracování sebraných dat, možnost opakovaného využití dotazníku a fakt, že jeho vyplnění většinou nezabere mnoho času. Lze ho posílat přes e-mail či předat osobně. Nevýhodou je riziko nenávratnosti dotazníku či zkreslenost odpovědí. Respondenti se mnohdy snaží odpovídat tak, aby zapadali do „lepší“ skupiny obyvatel, či jsou ovlivněni přítomností tazatele, případně spolužáka. V mém případě byl výsledek pravděpodobně takto ovlivněn u dětí základních škol, kdy se na odpovědích možná radily se spolužákem.
19
3.2 Respondenti
Jako respondenty jsem si vybrala dvě věkové skupiny: žáky základní školy, přesněji žáky 8.-9. třídy Základní školy Studentská v Mnichově Hradišti, druhou skupinou byli dospělí nad 30 let. Tyto dvě skupiny shledávám za nejlepší k porovnání, protože jejich názory a doba, kdy vyrůstali, jsou v mnohém různé. Zároveň musím potvrdit, že i přístup k tomuto tématu se u jednotlivých skupin značně lišil. Respondenti ze základní školy byli k tomuto tématu velice otevření a zvídaví, kdežto respondenti z řad dospělých se buď odpovídání báli, nebo byli nepříjemní a téma se jim vůbec nelíbilo. Všichni respondenti pochází z Mladoboleslavska.
3.3 Hypotézy výzkumu H1 : Dospělí budou mít, vzhledem ke svým zkušenostem, lepší postoj k mentálně postiženým. H2 : Děti z rodin, kde jsou postižení, budou mít ke zdravotně postiženým lepší vztah než děti z rodin, kde je na postižené špatně nahlíženo. H3 : Děti by nepřijaly postiženého jako svého spolužáka. Dospělí by nepřijali zdravotně postiženého jako svého spolupracovníka.
Tyto hypotézy jsem díky svému dotazníkovému šetření buď vyvrátila, nebo potvrdila.
20
3.3.1. Hypotéza číslo 1 H1 : Dospělí budou mít, vzhledem ke svým zkušenostem, lepší postoj k mentálně postiženým. Tuto hypotézu jsem předpokládala jako pravdivou. V minulých letech sice o zdravotně postižených mluveno příliš nebylo, ale dospělí mají větší smysl a vůli k akceptaci zdravotně postižených a více podporují jejich začleňování do společnosti než mnohdy ukvapené děti. Zažili také vývoj vztahu k handicapovaným lidem, do jejich podvědomí se problematika zdravotního postižení dostávala postupně s vývojem. Nejdříve předkládám výsledky odpovědí na otázku –„Znali jste v dětství někoho ve Vašem blízkém okolí, kdo byl zdravotně postižený?” Ne
18
Ano
16
Celkový součet
34
53 % 47 % 100 %
Z odpovědí lze vyčíst, že 53 % dospělých ve svém dětství neznalo nikoho se zdravotním postižením a 47 % odpovědělo naopak kladně. Tyto výsledky nemají mezi sebou příliš velký rozdíl, tudíž by se téměř dalo říct, že dětství ovlivnilo pouze necelou polovinu z nich. Někteří respondenti, kteří odpovídali, že v dětství znali někoho se zdravotním postižením, napsali pod otázku konkretizaci k oné osobě - většinou to byli starší lidé, jen 3 respondenti napsali, že znali postižené dítě.
Druhou otázkou, pomocí níž bych chtěla vyhodnotit tuto hypotézu, je otázka – „Byl/a byste schopen (schopna) přátelit se se zdravotně postiženým člověkem?“
Ano
14
41 %
Spíše ano
14
41 %
Spíše ne
6
18 %
34
100 %
Celkový součet
21
Z těchto odpovědí můžeme vyčíst, že většina z tázaných dospělých by se se zdravotně postiženým člověkem byla schopna přátelit, tudíž je zřejmě bere jako sobě rovné, je s jejich situací obeznámená, respektuje je nebo by se o přátelství aspoň pokusila. Aby hypotéza byla uzavřena úplně, musím porovnat i odpovědi dětí na tuto otázku. „Byl/a byste schopen (schopna) přátelit se se zdravotně postiženým člověkem?“
Spíše Ano
17
50 %
Spíše Ne
8
24 %
Ano
9
26 %
34
100 %
Celkový součet
Z dětí odpovědělo “Ano” 9 respondentů, tedy 26 %, a „Spíše ano“ 17 respondentů, 50 %. U dospělých respondentů je celkový součet pozitivních odpovědí, tedy odpovědí „Ano“ a „Spíše ano“, 28, tedy 82 %. U mladších respondentů je součet pozitivních odpovědí 26, což činí 76 %. Svou hypotézu tedy nemohu brát za pravdivou ani ji nijak jinak potvrdit, protože procenta a celkové počty se od sebe liší o 6 %, což není výrazný rozdíl. V potaz musíme však brát, že se někteří nikdy o přátelství s postiženým nepokusili, nebo k tomu neměli příležitost. Tato fakta tak mohou být pouze jejich domněnkami. Jejich přístup je ale i přes toto velice pozitivní. Postoj ke zdravotně postiženým se tedy dle mého výzkumu s věkem nemění.
22
3.3.2 Hypotéza č. 2 H2 : Děti z rodin, kde jsou postižení, budou mít k těmto lidem lepší vztah než děti z rodin, kde je na postižené špatně nahlíženo. K této hypotéze jsem podrobně rozebrala dvě otázky z dotazníků. První tabulka zachycuje odpovědi na otázku – „Máte v rodině postiženého člověka?”
Ne
26
76 %
Ano
8
24 %
34
100 %
Celkový součet
Většina dětských respondentů, 76 %, odpověděla, že v rodině nemají nikoho se zdravotním postižením, zbylých 24 % respondentů, tedy 8 z celkového počtu. Abych hypotézu dotáhla do konce, musela tedy ještě porovnat 8 dotazníků s odpověďmi „Ano“ a vyhodnotit, zda mají kladnější přístup, či ne. Použila jsem k tomu opět otázku o přátelství se zdravotně postiženým člověkem.
Ano
4
50 %
Spíše Ano
2
25 %
Spíše Ne
2
25 %
Celkový součet
8
100 %
Z respondentů, kteří mají v rodině postiženého člověka, odpověděli 4, že by se s ním určitě dokázali přátelit, 2 odpověděli „Spíše ano“ a 2 „Spíše ne“. Z 26 respondentů, kteří doma nemají zdravotně postiženého, odpovědělo 50 % „Spíše ano“, 27 % „Ano“ a 23 % „Spíše ne“. Je jasné, že tato hypotéza není plnohodnotná, jelikož dotazníky nebyly ve vyrovnané míře, ale pokud porovnáme procenta, tak jasné „Ano“ měli respondenti, kteří mají v rodině zdravotně postiženého. Tuto hypotézu tedy mohu i tak potvrdit jako pravdivou. 23
K této hypotéze připojuji i výsledky na otázku – „Jak reagují na postiženého člověka ve Vaší rodině?“ Mají kladný vztah
15
44 %
Nemluví o nich
10
29,5 %
Projevují soucit
9
26,5 %
Celkový součet
34
100 %
Je patrné, že největší část grafu znázorňuje kladný vztah ke zdravotně postiženým, tedy rovných 44 %. Druhá největší část je odpověď „nemluví o nich“, což vlastně není překvapením. Většina rodičů i dospělých nerada mluví o choulostivých tématech, což oblast zdravotního postižení rozhodně je. Poslední odpovědí byl projev soucitu s 26,5 %. Dá se tedy říct, že děti, které mají pozitivní odezvu od rodičů, mají pozitivnější pohled na zdravotně postižené a respektují je.
24
3.3.3 Hypotéza č. 3 H3 : Děti by nepřijaly postiženého jako svého spolužáka. Dospělí by nepřijali zdravotně postiženého jako svého spolupracovníka. Domnívám se, že děti by mezi sebe jako spolužáka nepřijaly zdravotně postižené dítě, protože je to pro ně většinou cizí a nedovedou si možná představit, co by to obnášelo, jestli by z toho pro ně neplynulo nějaké omezení. Výsledky na otázku týkající se přijetí zdravotně postiženého za spolužáka mě překvapily nejvíce. „Přijal/a byste zdravotně postiženého za svého spolužáka?“
Ano
32
94 %
Ne
2
6%
34
100 %
Celkový součet
94 % dětí odpovědělo „Ano“, zbylých 6 %, tedy 2 respondenti, odpověděli „Ne“. Pokračování hypotézy se týká dospělých a jejich přístupu k přijetí zdravotně postižených jako svých spolupracovníků, bez ohledu na to, jakou práci vykonávají.
Ne
20
59 %
Ano
14
41 %
Celkový součet
34
100 %
Tato hypotéza se potvrdila jako pravdivá, 59 % respondentů odpovědělo, že by jej nepřijali, a 41 % odpovědělo, že by zdravotně postiženého přijali.
25
3.4 Empirická zjištění a jejich interpretace Q1 : Kdo je pro Vás postižený člověk? Otázka byla obsažena v obou dotaznících, tedy jak pro dospělé, tak pro děti. Respondenti měli na výběr 4 odpovědi, přičemž mohli zaškrtnout více možností, jako pátou mohli napsat svou vlastní odpověď. Výsledky od respondentů základní školy Vozíčkář a mentálně postižení
8
23,5 %
Mentálně postižení
7
20,5 %
Mentálně a smyslově postižení
4
12 %
Vozíčkář
4
12 %
Mentálně a psychicky postižení
3
9%
Vše
3
9%
Psychická porucha
3
9%
Vozíčkář a psychicky postižení
2
6%
34
100 %
Celkový součet
Nejčastěji dotazovaní respondenti vybírali kombinaci odpovědí „Vozíčkář“ a „Mentálně postižení“. Odpověď „Mentálně postižení“ byla použita celkem v 85 %. 9 % respondentů označilo všechny možnosti. Nejméně zaškrtávaná byla odpověď „Smyslově postižení“. Respondenti možná jen nevěděli, co si pod tímto pojmem představit. Výsledky dospělých respondentů Mentálně postižení
16
47 %
Vše
8
23 %
Jiné
4
12 %
Vozíčkář a mentálně postižení
3
9%
Vozíčkář, mentálně a smyslově post.
1
3%
Psychická porucha
1
3%
Vozíčkář
1
3%
34
100 %
Celkový součet
26
Nejčastější odpovědí bylo „Mentálně postižení“, a to celkem v 82 %. Všechny možnosti byly zaškrtnuté od 8 respondentů, tedy 23 %. Nejméně používaná odpověď byla „Psychická porucha“ se 3 %.
Q2 : Co Vás napadne, když potkáte zdravotně postiženého člověka na ulici? Tato otázka byla otevřená a respondenti mohli odpovídat vlastními slovy. Vzhledem k opakujícím se odpovědím šlo vše dobře zmapovat a zařadit do tabulek. Odpovědi respondentů žáků Neodpovědělo
10
29 %
Chudák
9
26 %
Lítost
7
25,5 %
Co se mu asi stalo
5
15 %
Nic
3
8,5 %
34
100 %
Celkový součet
29% respondentů na otázku vůbec neodpovědělo. Nejvíce psané odpovědi byly „Chudák“ (26 %) a „Lítost“ (25,5 %). 5 respondentů (15 %) odpovědělo, že přemýšlí, co se dotyčnému asi stalo, a 3 respondenti (8,5 %) odpověděli, že je nenapadne nic.
Odpovědi dospělých respondentů Lítost
12
35 %
Nic
12
35 %
Co se mu stalo
4
12 %
Neodpovědělo
3
9%
Jestli není sám
1
3%
Chudák
1
3%
Jak bych mohl pomoct
1
3%
34
100 %
Celkový součet
27
Nejčastější odpovědí dospělých respondentů byla „Lítost“ a „Nic“, oboje po 12 odpovědích (35 %), nejméně psanými odpověďmi bylo „Jestli není sám“, „Chudák“ a „Jak bych mu mohl/a pomoci“. S odpovědí „Lítost“ se obě skupiny respondentů shodnou. Překvapilo mě, že odpověď „Jak bych mu mohl pomoci“ se objevila pouze jednou.
Q3 : Znáte někoho ve Vašem blízkém okolí, kdo je postižený? Třetí otázka byla odlišná pro děti a pro dospělé. Respondenti žáci Ne
22
65 %
Ano
12
35 %
Celkový součet
34
100 %
65 % respondentů odpovědělo, že ve svém blízkém okolí nezná nikoho se zdravotním postižením, 35 % zná.
Odpovědi dospělých respondentů Q3 : Znali jste v dětství někoho ve Vašem blízkém okolí, kdo byl zdravotně postižený? Tato otázka je již zahrnuta ve vyhodnocení hypotéz. Ne
18
Ano
16
Celkový součet
34
53 % 47 % 100 %
Odpovědi vyšly téměř půl napůl, o 3 % více respondentů odpovídalo, že ve svém dětství neznali nikoho se zdravotním postižením.
28
Q4 : Máte v rodině zdravotně postiženého člověka? Tato otázka se v dotaznících shodovala. Tedy byla položena jak dětským respondentů tak dospělým.
Respondenti žáci Pouze 24 % (8 respondentů) odpovědělo, že v rodině mají zdravotně postiženého. K této otázce náležela i otevřená podotázka. „Pokud ano, o jaké postižení jde?“ 4 z 8 respondentů zmínili psychickou poruchu, 2 smyslové postižení a 2 mentální postižení. Dospělí respondenti Z dospělých respondentů odpovědělo pouze 12 %, že v rodině mají zdravotně postiženého, zbylých 88 % odpovědělo záporně. Doplňující otevřená otázka byla i v tomto dotazníku, tedy „Pokud ano, o jaké postižení jde?“ V tomto případě 2 respondenti odpověděli „Vozíčkář“, 1 respondent napsal „Mozková dysfunkce“ a jednou byla zmíněna obrna.
Q5 : U respondentů žáků byla otázka „Jak reagují na postiženého člověka ve Vaší rodině?”
Mají kladný vztah
15
44 %
Nemluví o nich
10
29 %
Projevují soucit
7
21 %
Neodpovědělo
2
6%
Celkový součet
34
100 %
U 44 % respondentů byla odpověď „mají kladný vztah“, čímž můžeme předpokládat, že děti budou mít kladný vztah také. 29 % odpovědí bylo, že o nich rodiče nemluví, v tomto případě mohou být děti málo informovány nebo mají svůj vlastní postoj či jsou jako jejich rodiče a o zdravotně postižené se také nezajímají či o nich nemluví. Další 29
častou odpovědí byl projev soucitu, 21 %. Na tuto otázku neodpovědělo 6 % respondentů.
Q5 : U dospělých respondentů - Myslíte si, že zdravotně postižený člověk může normálně pracovat? Ano
16
47 %
Ne
18
53 %
Celkový součet
34
100 %
Odpovědi byly téměř vyrovnané, avšak v 53 % respondenti odpovídali, že mentálně postižení nemohou normálně pracovat, zbylých 47 % mělo opačný názor.
Q6 : Přijal/a byste do rodiny zdravotně postiženého člověka? Respondenti žáci Odpovědi byly přesně napůl. Ve srovnání s odpověďmi dospělých respondentů na tuto otázku se odpovědi skoro nelišily. Dospělí respondenti Odpověď „Ne“ volilo 53 % respondentů, zbylých 47 % odpovídalo naopak „Ano“. Dalo by se říci, že jsou odpovědi půl napůl, když vezmeme v úvahu, že počet respondentů se lišil pouze o 2 respondenty.
Q7 : Byl/a byste schopen (schopna) přátelit se se zdravotně postiženým člověkem? Zde se otázky v dotazníku opět shodovaly. Respondenti žáci
Spíše Ano
17
50 %
Spíše Ne
9
26 %
Ano
8
24 %
34
100 %
Celkový součet
30
Nejčastější odpovědí bylo „Spíše ano“ (50 %), další v pořadí byla odpověď „Spíše ne“ (26 %) a poslední zmiňovanou odpovědí bylo „Ano“ (24 %). Odpověď „Ne“ nezvolil žádný respondent, což považuji za pozitivní přístup, kdy lze o všem předpokládat, že spousta respondentů si nedokáže takové přátelství představit.
Q7 : Dospělí respondenti Ano
15
44 %
Spíše ano
15
44 %
Spíše ne
4
12 %
34
100 %
Celkový součet
U dospělých převažovaly odpovědi „Ano“ a „Spíše ano“ obě dvě se 44 %. Odpověď „Spíše ne“ byla zmíněna pouze ve 4 případech (12 %). Lze říci, že dospělí respondenti mají na přátelství se zdravotně postiženými lepší náhled než respondenti z řad žáků.
Q8 : Myslíte si, že mají zdravotně postižení právo na výchovu dětí? Respondenti žáci Ano
24
71 %
Ne
10
29 %
Celkový součet
34
100 %
Ne
25
74 %
Ano
8
24 %
Oba názory
1
2%
34
100 %
Dospělí respondenti
Celkový součet
Odpovědi se u obou dotazníků úplně lišily, respondenti z řad žáků odpovídali v 71 % „Ano“ a dospělí v 74 % odpovídali „Ne“.
31
Je zcela zřejmé, jak se postoj k této otázce a problematice mění dle věkových skupin. Dospělí respondenti si více uvědomují zodpovědnost za dítě, určitě také přihlížejí k finanční stránce věci.
Q9 : Chtěl/a byste si vyzkoušet práci se zdravotně postiženými dětmi? Odpovědi respondentů žáků Ano, za zkoušku nic nedám
15
44 %
Ne, nevím jak se s nimi bavit
9
26 %
Ne, nemám zájem
5
15 %
Ano, bavilo by mě
5
15 %
34
100 %
Ano, za zkoušku nic nedám
15
44 %
Ne, nevím jak se bavit
15
44 %
Nemám zájem
4
12 %
Celkový součet
34
100 %
Celkový součet
Odpovědi dospělých respondentů
Odpovědi na tuto otázku byly překvapením. 44 % respondentů u dospělých i žáků by si práci se zdravotně postiženými dětmi chtělo vyzkoušet. Dalších 44 % dospělých naopak nechtělo, protože by nevěděli, jak by se měli se zdravotně postiženými dětmi bavit či jak se k nim chovat, stejně odpovědělo 26 % žáků. 12 % dospělých respondentů a 15 % respondentů žáků odpovědělo, že nemají zájem o práci se zdravotně postiženými dětmi. Pouze u žáků byla zaškrtnuta odpověď „Ano, bavilo by mě to“ a to v 15 %, u dospělých se tato odpověď neobjevila.
Q10 : Respondenti žáci - Přijal/a byste zdravotně postiženého za svého spolužáka? Ano
31
91 %
Ne
3
9%
34
100 %
Celkový součet
32
Naprostá většina (91 %) respondentů odpověděla, že by zdravotně postiženého přijala jako svého spolužáka, což pro mě bylo překvapením. Pouze 9 % odpovědělo, že by ho nepřijalo.
Q10 : Dospělí Respondenti - Přijal/a byste zdravotně postiženého za svého spolupracovníka? Odpovědi u dospělých respondentů se značně lišily, 68 % odpovědělo, že by zdravotně postiženého jako svého spolupracovníka nepřijali, 26 % odpovědělo, že ano. Zbylých 6 % respondentů na tuto otázku neodpovědělo. Důvodem odpovědí „Ne“ může být náročnost práce, kterou respondenti mají.
Q11 : Jaký je Váš názor na zúčastnění zdravotně postižených dětí na zájmových kroužcích? Respondenti žáci Souhlasím, naleznou přátele Záleží na typu kroužku Celkový součet
25
74 %
9
26 %
34
100 %
Dospělí respondenti Záleží na typu kroužku
18
53 %
Souhlasím, naleznou přátele
16
47 %
Celkový součet
34
100 %
Žáci odpovídali převážně (74 %) „Souhlasím, naleznou přátele“, zbylých 26 % odpovídalo „Záleží na typu kroužku“. Dospělí respondenti použili stejné odpovědi a to v 53% „Záleží na typu kroužku“ a 47% „Souhlasím, naleznou přátele“.
33
Q12 : Jaký je Váš názor na začleňování zdravotně postižených dětí mezi ostatní děti? Respondenti žáci Spíše souhlasím
17
50 %
Spíše nesouhlasím
10
29 %
Rozhodně souhlasím
5
15 %
Neodpovědělo
2
6%
Celkový součet
34
100 %
U respondentů žáku bylo 50 % odpovědí „Spíše souhlasím“, 29 % „Spíše nesouhlasím“ a 15 % „Rozhodně souhlasím“. Na otázku mi neodpověděli 2 % respondentů. Dospělí Respondenti Spíše souhlasím
12
35 %
Rozhodně souhlasím
10
29,5 %
Spíše nesouhlasím
9
26,5 %
Nesouhlasím
3
9%
34
100 %
Celkový součet
Dospělí respondenti odpovídali „Spíše souhlasím“ v 35 %, „Rozhodně souhlasím“ bylo 29,5 %, „Spíše nesouhlasím“ 26,5 % a „Nesouhlasím“ 9 %. Žáci i dospělí měli tedy spíše pozitivní postoj k začleňování zdravotně postižených mezi normální děti.
Q13 : Jaký je Váš názor na začlenění zdravotně postižených dospělých mezi ostatní? (např. v pracovním kolektivu) Tato otázka byla pouze pro dospělé, ostatní otázky jsem sjednotila s žáky. Spíše pozitivní
24
70,5 %
Pozitivní postoj
7
20,5 %
Spíše negativní
3
9%
Celkový součet
34
100 %
Odpovědi na tuto otázku byly převážně pozitivní, 70,5 % odpovídalo „Spíše pozitivní“ 34
a 20,5 % „Pozitivní postoj“. Pouze 9 % odpovědělo, že jejich názor je „Spíše negativní“.
Q14 : Víte, co je to bezbariérové bydlení? Respondenti žáci Ano, vím přesně
25
73,5 %
Už jsem o tom slyšel/a
6
17,5 %
Nevím
3
9%
34
100,00%
30
88 %
Už jsem o tom slyšel/a
3
9%
Neodpovědělo
1
3%
Celkový součet
34
100 %
Celkový součet Dospělí respondenti Ano, vím přesně
Převážný počet respondentů naprosto přesně věděl, co bezbariérové bydlení je. Malá část odpověděla, že o tom již slyšela, a pouze 9 % respondentů z žáků odpovědělo, že nevědí, a 3 % z dospělých neodpověděla vůbec.
Q15 : Myslíte si, že jsou zdravotně postižení akceptováni dnešní společností? Respondenti žáci Ano
17
50 %
Ne
17
50 %
Celkový součet
34
100 %
Dospělí respondenti Ano
16
47 %
Ne
16
47 %
Neodpovědělo
2
6%
Celkový součet
34
100 % 35
Odpovědi vyšly u obou skupin respondentů 50 % „Ano“, 50 % „Ne“. U dospělých respondentů neodpovědělo 6 %.
Q16 : Pokud jste na předchozí otázku odpověděli „Ne“, tak proč tomu tak je? Myslíte si, že dojde k nějaké změně? I když otázka zněla jasně, u obou skupin respondentů mi neodpověděli všichni tázání, kteří na předchozí otázku odpovídali „Ne“.
Respondenti žáci Neodpovědělo
20
59 %
Ne
10
29 %
Ano
4
12 %
34
100 %
23
68 %
Ano
3
9%
Ne
8
23 %
34
100 %
Celkový součet
Respondenti dospělí Neodpovědělo
Celkový součet
U respondentů žáků byly negativní odpovědi ve 29 %, pozitivní ke změně 12 %. U respondentů dospělých byl též negativní postoj ke změně častější než postoj pozitivní. Z těchto dat lze vyčíst, že jen malá část respondentů věří, že se akceptace naší společnosti zlepší.
Q17 : Vaše pohlaví? Respondenti žáci Žena
15
44 %
Muž
19
56 %
Celkový součet
34
100 %
36
Respondenti dospělí Žena
18
53 %
Muž
16
47 %
Celkový součet
34
100 %
Q18 : Pocházíte z vesnice nebo z města? Respondenti žáci Vesnice
14
41 %
Město
20
59 %
Celkový součet
34
100 %
Vesnice
18
53 %
Město
16
47 %
Celkový součet
34
100 %
Respondenti dospělí
U dvou posledních otázek vycházely odpovědi téměř půl na půl. Tudíž lze říct, že pro vyplňování dotazníků jsem měla dostatečný zástup z řad žen i mužů, kteří pochází z měst i vesnic.
Q19 : Vzdělání Vašeho otce? Otázka pro respondenty žáky se liší s otázkou pro dospělé respondenty. St.škola s maturitou
16
47 %
Střední šk. Výuční list
8
23 %
VŠ
5
15 %
Neodpovědělo
3
9%
VOŠ
2
6%
34
100 %
Celkový součet
Respondenti odpověděli, že celých 47 % má otce s vystudovanou střední školou s maturitou a pouze 15 % odpovědělo, že jejich otec má vysokou školu. 37
Q19 : Pro dospělé: Dosažené vzdělání? St.škola s maturitou
17
50 %
Stř.škola s výučním listem
15
44 %
Vysoká škola
1
3%
Základní škola
1
3%
Celkový součet
34
100 %
U dospělých bylo 50 % odpovědí pro střední školu s maturitou, 44 % pro výuční list a pouhá 3 % vystudovala vysokou školu. Q20 : Poslední otázka byla zodpovídána pouze žáky : Jak prospíváte ve škole? Jedničkář
13
38 %
Průměrný žák
20
59 %
1
3%
34
100 %
Špatný žák Celkový součet
Za jedničkáře se považuje 38 % respondentů, 59 % dotazovaných se označilo za průměrného žáka, a 3 % se pokládají za špatného žáka. Toto jsou všechny otázky v mých dotaznících a zároveň i všechny odpovědi.
38
4. Diskuze Ve svém výzkumu jsem se snažila zjistit, jaký náhled na zdravotně postižené mají žáci základních škol a dospělí nad 30 let. Dalším cílem bylo také vyzkoumat, zda se postoje těchto 2 skupin ke zdravotně postiženým liší, či nikoliv. Respondenti pocházejí z měst i vesnic v přibližně stejném poměru, zastoupení byli rovnovážně muži i ženy. První otázka se týkala toho, koho vlastně vnímají za zdravotně postiženého. Z řad žáků nejčastěji odpovídali vozíčkář (50,5 %) a mentálně postižení (85 %). Všechny odpovědi využilo 9 %. Nejméně respondentů odpovědělo, že zdravotně postižení jsou smyslově postižení (18 %). Procenta se nedají sečíst do 100 %, protože respondenti mohli odpovídat více odpověďmi. U dospělých respondentů byla nejčastější odpověď mentálně postižení (82 %). Všechny odpovědi použilo 23 %. Nejméně používanou odpovědí byla opět psychická porucha (3 %). Další stěžejní otázkou byla otázka o přátelství se zdravotně postiženým. Respondenti z řad žáků odpovídali nejčastěji spíše ano (50 %) a čisté ano se objevilo ve 24 %. Nikdo z nich neodpověděl čisté ne, odpovídali spíše ne, a to ve 26 %. Dospělí respondenti volili odpovědi ano (44 %) a spíše ano (44 %) nejčastěji. Ani jednou nebyla zmíněna odpověď ne, respondenti opět odpovídali pouze spíše ne (12 %). Z těchto odpovědí lze vyčíst, že převážná většina respondentů jak z řad žáků základních škol, tak i dospělých by se přátelství se zdravotně postiženým člověkem nebránila, což hodnotím jako velice pozitivní přístup. Za další důležitou otázku považuji tu, která se týká přístupu ke zdravotně postiženému jako ke spolužákovi či spolupracovníkovi. Naprostá většina z respondentů žáků (91 %) odpověděla, že by zdravotně postiženého přijala jako svého spolužáka. Pouze 9 % odpovědělo, že by ho nepřijalo. Odpovědi u dospělých respondentů se značně lišily, 68 % respondentů odpovědělo, že by zdravotně postiženého jako svého spolupracovníka nepřijali, 26 % odpovědělo, že ano. Zbylých 6 % respondentů na tuto otázku neodpovědělo. U žáků jsem postoj k problematice zdravotně postiženého spolužáka zhodnotila jako velice pozitivní a přínosný, o této otázce se také chtěli při vyplňování dotazníku nejvíce bavit, odpovídali též, že by na své škole chtěli mít speciální třídu. 39
U dospělých jsem z nasbíraných dat vyčetla pravý opak, avšak myslím si, že vše je ovlivněno prací, kterou dělají. Může být fyzicky namáhavá, časově náročná či je k ní potřeba vyšší úroveň určitých znalostí. Mnoho zdravotně postižených práci našlo, ať už přímo nastálo v nějaké firmě či jen jako přivýdělek při zahradních pracích a podobných činnostech. Jako zajímavou část dotazníku považuji otázku, zda mohou zdravotně postižení vychovávat děti. Odpovědi se dle věkové kategorie úplně lišily, respondenti z řad žáků odpovídali v 71 % „Ano“ a dospělí v 74 % odpovídali „ne“. Je pravdou, že dospělí respondenti si daleko více uvědomují, co všechno péče o malé dítě obnáší. Více vnímají zodpovědnost, finanční náročnost a určitě znají rizika těhotenství i u zdravé ženy a tudíž se domnívají, že by těhotenství zdravotně postižené ženy mohlo být ještě rizikovější. Poslední stěžejní bod v dotazníkovém šetření byla otázka, zda současná společnost akceptuje zdravotně postižené. Odpovědi u žáků vyšly přesně napůl (50 % Ano, 50 % Ne). U dospělých respondentů byly výsledky velice podobné a 6 % z dospělých neodpovědělo. Na doplňující otázku, zda si myslí, že se postoj společnosti změní. Tento dotaz byl pouze pro respondenty, kteří se v předchozí otázce vyjádřili záporně, odpovídali žáci převážně ne (29 %), odpověď ano byla velmi málo zastoupená (12 %). U dospělých to bylo obdobné, převážně odpovídali ne (23 %), ano se objevilo jen v malých procentech (9 %). Data ze svého výzkumu však nemůžu zcela zobecnit. Vzorek respondentů nebyl totiž příliš rozsáhlý. Všichni pocházeli z Mladoboleslavska, byli vybíráni náhodně, ovšem za dodržení dvou věkových skupin. Nutno ale podotknout, že jsem neměla nouzi o bohatý profil dotazovaných, kdy se mi podařilo mít značné zastoupení lidí z vesnic i měst a zároveň jsem měla vyvážený poměr mužů a žen.
40
Závěr Ve své absolventské práci jsem se zaměřila na problematiku zdravotně postižených v dnešní společnosti, která je často nepřijímá či o nich ví velice málo. Moje práce byla rozdělena na dvě části, praktickou a teoretickou. Snažila jsem se, aby moje studie byla srozumitelná a jasná i pro laika, který by si ji mohl přečíst. V teoretické části jsem se zabývala především rozdělením zdravotního postižení, dostupnými službami či terapiemi pro zdravotně postižené. Velkou část jsem věnovala historii zdravotního postižení a také přístupu k těmto lidem v minulosti. Ve svém výzkumu jsem oslovila 68 respondentů, kteří byli vybíráni náhodně. Všichni respondenti pocházejí z Mladoboleslavska. Tento kraj jsem si vybrala záměrně, jelikož jsem vykonávala svou praxi v zařízení Centrum 83 v Mladé Boleslavi. Tam jsem poznala, jak jsou někteří lidé schopní přistupovat ke zdravotně postiženým, a zajímalo mě, jaký k nim mají zdraví lidé přístup. Někteří respondenti byli oslovováni na ulici, jiným jsem dotazník posílala přes e-mail. Vyplňování dotazníků s respondenty žáky bylo zábavnější, přínosnější a záživnější, u dospělých jsem se setkávala i s nevolí, či nezájmem. Hlavním cílem mé práce bylo přispět ke zviditelnění problematiky zdravotního postižení. Domnívám se, že jsem si tento cíl splnila.
41
Summary The Attitude towards the Disabled from the View of Adults and Primary School Children
The final assignment deals with problems of the disabled in today´s society and the access to them of healthy people and children from primary schools.
In final assignment defines the main terms e.g. disability, history of the disabled in the Czech Republic, what establishment exist for the disabled, support to families with the disabled children by the Czech government. Theoretical part includes types of disability- physical, cognitive, mental, sensory, emotional, developmental or combination of these. A disability may be inborn or gain during the lifetime. For a long time, people with disability were neglected and problems of this group of population were not discussed, omitted or marginalized. In the early times, children with inborn disabilities were hidden and sometimes even killed. Giving birth a disabled child was often associated with feelings of a shame and guilt. Even people with disabilities became more accepted, society viewed disability as a personal tragedy with which the individuals or the family have to cope. In the 2nd world war the disabled were killed in extermination camps, because Hitler wanted to have a clear race. First establishment in the Czech Republic was Jedlička´s institute. This institute is still function. It is a medical and educational institute specialized for the care of the disabled children and adults. The institute was founded in 1913 by a surgeon Rudolf Jedlička. It was the first establishment of its kind in Europe. Many establishment of social and education care for the disabled exist in the Czech Republic such as day care centres, special nursery schools, basic schools, secondary schools which integrate this group into the Czech society and help them in their future independent life. In the Czech Republic, there is a special system of education for the disabled. The disabled can study at many special schools, where they can learn about life of normal people – traffic, shopping, housekeeping and maintenance.
42
It is very difficult to make job opportunities for the disabled. There are a lot of therapies which can be used for improvement their physical and mental health. These therapies are provided by special centres or some organizations. Nowadays, many establishments exist all over the Czech Republic. They are specialized for the different types of disability. Clients there can work, study, find new friends and learn how to live. They can undergo the different kinds of therapy e.g. canistherapy, hippo therapy, art therapy.
In practical part of the work was used a questionnaire. The first type was for adults older 30 years, the second one for children from basic schools. The questionnaire summarized dates about attitude of adults and children from basic schools. Important question was “Can you be a friend with the disabled?”. 76 % of children and 82 % adults replied “yes”. The other good question for children was “Would you accept the disabled as your classmates?”. 91 % children answered “yes”. The similar question for adults was “Would you accept disabled as a coworker?” and 68 % of adults answered “no”. Differences between children and adults were noticeable and very interesting. The survey shows the differences in adult and children attitude.
Key words: Disability, history, establishment, family, elementary school (primary), work
43
Bibliografie 1. ŠTVERÁK, V. Stručné dějiny pedagogiky. 1. vydání Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1991. 382 s. ISBN 80-7066-351-0. 2. SLOWÍK, J. Speciální pedagogika. 1. vydání, Praha : Grada, 2007. 160 s. ISBN: 978-80-247-1733-3. 3. PROCHÁZKA, M. Sociální pedagogika. Praha : Grada, 2012. 208 s. ISBN: 978-80-247-3470-5. 4. MICHALÍK, J. Zdravotní postižení a pomáhající profese. 1. vyd. Praha : Portál, 2011. 512 s. ISBN 978-80-736-7859-3. 5. CHRÁSTKA, M., Metody pedagogického výzkumu. 1. vyd. 272 s. Praha : Grada, 2007. ISBN: 978-80-247-1369-4. 6. NOVOTNÁ, M., KREMLIČKOVÁ, M., Kapitoly ze speciální pedagogiky pro učitele. 1. vyd. Praha : Pedagogické nakladatelství, 1997. 116 s. ISBN: 80-95937-60-3. 7. VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. 3. vyd. Praha : Portál, 2002. 444 s. ISBN 80-7178-678-0. 8. SOBEK, J. a kol. Práva lidí s mentálním postižením. 1. vyd. Praha : Portus, 2007. 99 s. ISBN 978-80-239-9399-8. 9. ŠVARCOVÁ, I. Mentální retardace. 4. přepracované vydání. Praha : Portál, 2011. 224 s. ISBN 978-80-7367-889-0. 10. JELÍNKOVÁ J., KRIVOŠÍKOVÁ M., ŠAJTAROVÁ L. Ergoterapie. 1. vyd. Praha : Portál, 2009. 272 s. ISBN: 978-80-7367-583-7. 11. GALAJDOVÁ, L., GALAJDOVÁ, Z. Canisterapie, pes lékařem lidské duše. 1. vyd. Praha : Portál, 2011. 168 s. ISBN 978-80-736-7879-1. 12. LIEBMANN, M. Skupinová arteterapie. 1.vyd. Praha : Portál, 2005. 280 s. ISBN 80-7178-864-3. 13. MERITUM Sociální pracovník v rezidenčních zařízeních sociálních služeb. 1. vyd. Praha : ASPI, 2008. 444 s. ISBN 978-80-7357-316-4. 44
Elektronické dokumenty 1. Helpnet. Informační portál pro osoby se specifickými poruchami. *online+. 2007 [cit. 2012-04-20+. Dostupný z www: < http://www.helpnet.cz/ >. 2. Ministerstvo práce a sociálních věcí. Zdravotní postižení. [online] [cit.2012-04-20]. Dostupný z www: < www.mpsv.cz/cs/8 >. 3. Centrum 83. Poskytovatel sociálních služeb. [online]. 2012 [cit.2012-02-22]. Dostupný z www:< www.centrum83.cz >. 4. Holocaust. Historie holocaustu. [online]. 2012 [cit.2012-12-12+. Dostupný z www: < holocaust.cz >. 5. Nacistická eutanazie. Eutanazie a 2. Světová válka. *online+. [cit.2012-11-11+. Dostupný z www: < projekt-sudetenland-protektorat.nickol-design.de >. 6. Jedličkův ústav. První ústav v Praze. [online]. 2010 [cit.2012-11-9]. Dostupný z www.< jus.cz/parse_url.php?url=/historie-JUS-jako-celku >. 7. Jedličkův ústav. Pobočka v Liberci. [online]. 2009 [cit.2012-11-9]. Dostupný z www: < ju-lbc.cz/cs/o-nas/historie/ >. 8. Ministerstvo práce a sociálních věcí. Sociální služby. [online]. [cit.2012.10.5]. Dostupný z www: < http://www.mpsv.cz/cs/9 >. 9. Český statistický úřad. Speciální školství. *online+. 2006 [cit.2012-11-05]. Dostupný z www:
. 10. Hiporehabilitace. Terapie a hiporehabilitace. [online] [cit.2012-10-23]. Dostupný z www: < http://hiporehabilitace-cr.cz/>. 11. Speciální pedagog. Znevýhodnění a postižení. *online+. 2010 [cit.2013-2-21]. Dostupný
z www:
poradenske-centrum/specialni-pedagog/>.
45
Přílohy Seznam příloh: 1. Příloha fotogalerie z canisterapie 2. Dotazník pro děti 3. Dotazník pro dospělé
Fotogalerie z canisterapie
(Autor fotografií: Vagenknechtová)
Dotazník pro děti Dobrý den, jmenuji se Alena Vagenknechtová a rámci svého studia na VOŠ Mills jsem musela sestavit a vyhodnotit krátký dotazník týkající se názoru dnešní společnosti na mentálně postižené. Tímto Vás prosím o vyplnění, stačí kroužkovat a na otevřené otázky stručně odpovědět. Dotazník je anonymní, jde pouze o pomoc při studiu. Předem děkuji za Vaše odpovědi. 1. Kdo je pro Vás postižený člověk? 1-vozíčkář 2-mentálně postižený 3- smyslově postižený 4-člověk s psychickou poruchou 5- jiná možnost ________________________________________________________ 2. Co Vás napadne, když potkáte zdravotně postiženého člověka na ulici?
3. Znáte někoho ve Vašem blízkém okolí, kdo je postižený? 1-Ano ( jaké postižení, vypište)_____________________________________________ 2-Ne 4. Máte v rodině postiženého člověka? 1-Ano (jak?)_____________________________________________________________ 2-ne 5. Jak reagují na postiženého člověka ve Vaší rodině? 1-projevují soucit 2-nemají na ně pozitivní náhled 3-nemluví o nich 4-mají kladný vztah 5-jiný názor (napište) _________________________________________________________________ 6. Přijal/a byste do rodiny zdravotně postiženého člověka? 1-Ano 2-Ne
7. Byl/a byste schopen (schopna) přátelit se se zdravotně postiženým člověkem? 1-Ano 2-spíše ano 3-spíše ne 4-rozhodně ne 8. Myslíte si, že mají zdravotně postižení právo na výchovu dětí? 1-Ano(proč?)___________________________________________________________ _____________________________________________________________________ 2- Ne(proč?)___________________________________________________________ _____________________________________________________________________ 9. Chtěl/a byste si vyzkoušet práci se zdravotně postiženými dětmi? 1-Ano, myslím, že by mě to bavilo 2-Ano, za zkoušku nic nedám 3-Ne, nevím jak bych se s nimi bavil/a 4-Ne, nemám o to zájem 10. Přijal/a byste ho za svého spolužáka? 1-Ano 2-ne 11.Jaký je Váš názor na zúčastnění mentálně postižených dětí na zájmových kroužcích? 1-Souhlasím s tím, aspoň naleznou nové přátele 2-Záleželo by na typu kroužku 3-Nesouhlasím 12. Jaký je Váš názor na začleňování mentálně postižených dětí mezi ostatní děti? 1-Rozhodně souhlasím 2-Spíše souhlasím 3-Spíše nesouhlasím 4-Rozhodně nesouhlasím 13. Víte, co je to bezbarierové bydlení? 1-Ano, vím to přesně 2-Už jsem o tom slyšel/a, ale nejsem si jist/á 3-nevím
14. Myslíte si, že jsou zdravotně postižení akceptováni dnešní společností? 1- Ano 2-Ne 15.Pokud jste na předchozí otázku odpověděli „ne“, tak proč tomu tak je? Myslíte si, že dojde k nějaké změně? _______________________________________________________________________ _______________________________________________________________________ _______________________________________________________________________ _________________________________ 16. Vaše pohlaví? 1-žena 2-muž 17.Pocházíte z vesnice nebo z města? 1-vesnice 2-město 18.Vzdělání Vašeho otce? 1-Základní škola 2-Střední škola zakončená výučním listem 3-Střední škola zakončená maturitou 4-Vyšší odborná škola? 5-Vysoká škola 6- jiné (vypište)________________________________________________________________ 19. Jak prospíváte ve škole? 1-jedničkář 2-průměrný žák 3-špatný žák
Dotazník pro dospělé 1. Kdo je pro Vás zdravotně postižený člověk? 1-vozíčkář 2-mentálně postižený 3- smyslově postižený 4-člověk s psychickou poruchou 5-jiné (napište) __________________________________ 2. Co Vás napadne, když potkáte zdravotně postiženého člověka na ulici? _________________________________________________________________ _________________________________________________________________ 3. Znali jste v dětství někoho ve Vašem blízkém okolí, kdo byl zdravotně postižený? 1-Ano (jak?)_____________________________________________________________ 2-Ne 4. Máte v rodině zdravotně postiženého člověka? 1-Ano (jak?)_____________________________________________________________ 2-ne 5. Myslíte si, že zdravotně postižený člověk může normálně pracovat? 1-Ano 2-Ne (proč) _____________________________________________________________ 6. Přijal/a byste do rodiny zdravotně postiženého člověka? 1-Ano 2-Ne 7. Byl/a byste schopen (schopna) přátelit se se zdravotně postiženým člověkem? 1-Ano 2-Spíše ano 3-Spíše ne 4-Rozhodně ne 8. Myslíte si, že mají zdravotně postižení právo na výchovu dětí? 1-Ano (proč?)___________________________________________________________ 2-Ne(proč?)____________________________________________________________
9. Chtěl/a byste si vyzkoušet práci se zdravotně postiženými dětmi? 1-Ano, myslím, že by mě to bavilo 2-Ano, za zkoušku nic nedám 3-Ne, nevím jak bych se s nimi bavil/a 4-Ne, nemám o to zájem
10. Přijal/a byste zdravotně postiženého za svého spolupracovníka? 1-Ano 2-Ne 11.Jaký je Váš názor na účast zdravotně postižených dětí na zájmových kroužcích? 1-Souhlasím s tím, aspoň naleznou nové přátele 2-Záleželo by na typu kroužku 3-Nesouhlasím 12. Jaký je Váš názor na začleňování zdravotně postižených dětí mezi ostatní děti? 1-Mám k tomu pozitivní postoj 2-Mám k tomu spíše pozitivní postoj 3-Mám k tomu spíše negativní postoj 2-Mám k tomu negativní postoj (proč?)______________________________________ 13. Jaký je Váš názor na začlenění zdravotně postižených dospělých mezi ostatní? (např. v pracovním kolektivu) 1-Mám pozitivní postoj 2-Mám spíše pozitivní postoj 3-Mám spíše negativní postoj 4-Mám negativní postoj 14. Víte, co je to bezbariérové bydlení? 1-Ano, vím to přesně 2-Už jsem o tom slyšel/a, ale nejsem si jist/á 3-Nevím 15. Myslíte si, že jsou zdravotně postižení akceptováni dnešní společností? 1-Ano 2-Ne
16.Pokud jste na předchozí otázku odpověděli „ne“, tak proč tomu tak je? Myslíte si, že dojde k nějaké změně? _______________________________________________________________________ _______________________________________________________________________ _______________________________________________________________________ _______________________________________________________________________ 17. Vaše pohlaví? 1-žena 2-muž
18. Pocházíte z vesnice nebo z města? 1-vesnice 2-město 19. Dosažené vzdělání? 1-Základní škola 2-Střední škola zakončená výučním listem 3-Střední škola zakončená maturitou 4-Vyšší odborná škola 5-Vysoká škola
