Vyšší odborná škola, střední odborná škola a základní škola MILLS, s.r.o. Čelákovice

Vyšší odborná škola, střední odborná škola a základní škola MILLS, s.r.o. Čelákovice

Integrace a možnosti pracovního uplatnění osob se zdravotním postižením

Sociální práce

Vedoucí práce: Mgr. Jana Kremlová Vypracovala: Alice Machatá

Čelákovice 2012

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem absolventskou práci vypracovala samostatně a všechny použité písemné i jiné informační zdroje jsem řádně ocitovala. Jsem si vědoma, že doslovné kopírování cizích textů v rozsahu větším než je krátká doslovná citace, je hrubým porušením autorských práv ve smyslu zákona 121/2000 Sb., je v přímém rozporu s interním předpisem školy a je důvodem pro nepřipuštění absolventské práce k obhajobě.

V Provodíně, …...........

Alice Machatá

1

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala své vedoucí práce paní Mgr. Janě Kremlové za její pomoc a metodické vedení, které mi poskytla při zpracování absolventské práce. Rovněž bych ráda poděkovala své rodině, která mě v období mého studia psychicky podporovala a svým kolegyním v zaměstnání.

2

Obsah ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ ................................................................................................ 1 PODĚKOVÁNÍ ........................................................................................................... 2 OBSAH ..................................................................................................................... 3 ÚVOD....................................................................................................................... 4 1 CÍL ABSOLVENTSKÉ PRÁCE ..................................................................................... 5 2 TEORETICKÁ ČÁST.................................................................................................. 6 2.1 ZDRAVOTNÍ POSTIŽENÍ.................................................................................................... 6 2.1.1 Pobytová zařízení pro osoby se zdravotním postižením ................................... 8 2.1.2 Historie a současnost ústavní péče ................................................................. 10 2.1.3 Situace před rokem 1989 a po něm z pohledu společnosti ............................. 14 2.1.4 Transformace ústavní péče ............................................................................. 15 2.2 OSOBY SE ZDRAVOTNÍM POSTIŽENÍM A SPOLEČNOST ........................................................... 16 2.2.1 Kvalita života ................................................................................................... 17 2.3 INTEGRACE ................................................................................................................ 19 2.3.1 Integrace a inkluze ve vzdělávání jako příprava na budoucí pracovní uplatnění........ 21

2.4 INTEGRACE POMOCÍ PRACOVNÍHO ZAŘAZENÍ ..................................................................... 24 2.4.1 Zaměstnávání osob se zdravotním postižením ............................................... 25 2.4.2 Šance osob se zdravotním postižením na uplatnění na trhu práce ................ 27 2.4.3 Integrace klientů z domova pro osoby se zdravotním postižením .................. 29 2.4.4 Pracovní uplatnění osob s mentálním postižením .......................................... 29 3 PRAKTICKÁ ČÁST ................................................................................................. 32 3.1 OBJEKTY PRŮZKUMU ................................................................................................... 32 3.1.1 Zkoumané pobytové zařízení .......................................................................... 32 3.1.2 Klientky a pracovní zařazení............................................................................ 32 3.2 TECHNIKA SBĚRU DAT................................................................................................... 33 3.3 OTÁZKY K ROZHOVORŮM .............................................................................................. 33 3.3.1 Otázky pro zaměstnankyně............................................................................. 33 3.3.2 Otázky pro klientky ......................................................................................... 34 3.4 HYPOTÉZY VÝZKUMU ................................................................................................... 35 3.5 ZPRACOVÁNÍ ROZHOVORŮ (ANALÝZA ZÍSKANÝCH DAT) ........................................................ 35 3.5.1 Z pohledu zaměstnanců .................................................................................. 36 3.5.2 Z pohledu klientů ............................................................................................ 40 3.6 POTVRZENÍ/VYVRÁCENÍ HYPOTÉZ ................................................................................... 43 DISKUZE ................................................................................................................. 45 ZÁVĚR .....................................................................................................................47 РЕЗЮМЕ ................................................................................................................ 49 BIBLIOGRAFIE......................................................................................................... 51 PŘÍLOHY................................................................................................................. 53

3

Úvod Zdravotně postižení a kvalita jejich života mě zajímají nejen jako zaměstnance domova pro osoby se zdravotním postižením, ale také jako občana této republiky a člověka vůbec.

Lidé se zdravotním postižením byli vždy jablkem sváru ve společnosti. Bohužel ze své vlastní zkušenosti vím, že i v dnešní době se najdou lidé, kteří se ke spoluobčanům se zdravotním postižením točí zády, vysmívají se jim, či se jich dokonce štítí. Na druhou stranu je spousta těch, co předsudky už dávno netrpí. Jako zaměstnanec pobytového zařízení, který přichází s osobami se zdravotním postižením denně do styku, bych velmi ráda těmto lidem zkvalitnila život a myslím si tedy, že kvalita života klientů se může projevit i na jejich pracovním zařazení do společnosti majority. Ráda bych poukázala na možnosti integrace a také na to, do jaké míry se na integraci podílí sám poskytovatel služeb. Je samozřejmé, že společnost se zabývá tím, zda osoby se zdravotním postižením mají vůbec šanci se zapojit a uplatnit na trhu práce, a jestli vůbec mají zájem pracovat. A vede pracovní zařazení těchto osob ke zkvalitnění jejich života? A co jiného je ještě motivuje? Je pro ně hlavním finančním důvodem finanční ohodnocení, pochvala či prostě možnost strávit nějaký čas mimo obvyklé prostředí? Těchto a dalších témat bych se chtěla dotknout a zjistit tak, jestli opravdu můžeme pracovním zařazením pomoci lidem se zdravotním postižením zařadit se do společnosti a udělat jejich život lepším.

4

1 Cíl absolventské práce Zmapovat možnosti integrace klientů z domova pro osoby se zdravotním postižením pomocí zařazení do pracovního procesu a zjistit, jaký vliv má pracovní zařazení klienta na jeho kvalitu života. Cílem je rovněž zjistit, jak pracovní zařazení klienta vnímá poskytovatel služeb, konkrétně pracovníci sociálních služeb, kteří o klienty pečují, a především sám klient. Zda tento proces vnímá jako kladný a co mu přináší do života. Protože pracuji v domově pro osoby se zdravotním postižením, zaměřila bych se konkrétně na klienty tohoto domova.

5

2 Teoretická část 2.1 Zdravotní postižení Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti definuje osoby se zdravotním postižením jako fyzické osoby, kterým orgán sociálního zabezpečení uznal třetí, druhý nebo první stupeň invalidity.

Osoby se zdravotním postižením jsou lidé s různorodými potřebami, problémy a zájmy. Zdravotní postižení je, zjednodušeně řečeno, stav trvalého snížení funkční schopnosti v důsledku úrazu, nemoci nebo vrozené vady.

Definice dle Světové zdravotnické organizace: 

Vada: Jakákoliv ztráta nebo abnormálnost psychologické, fyziologické nebo anatomické funkce.



Postižení: Jakékoliv omezení nebo ztráta schopnosti jednat a provádět činnosti v mezích, které se považují za normální.



Znevýhodnění: Nevýhoda, která omezuje nebo znemožňuje, aby jedinec naplnil roli, která je pro něj normální (z hlediska věku, pohlaví, sociálních a činitelů).

Rozlišujeme postižené: 

tělesně



zrakově



sluchově



duševně nemocné osoby



osoby postižené civilizačními chorobami



mentálně postižené

Některá postižení se mohou objevovat v kombinaci. Uvádí se, že v České republice je přibližně 1 200 000 zdravotně postižených občanů. Z toho je asi 300 000 lidí s vadami pohybového ústrojí, 300 000 mentálně postižených, 100 000 zrakově postižených, 300 000 sluchově postižených, 1 500 hluchoslepých, 480 000 diabetiků, 150 000 osob

6

po mozkových a cévních příhodách, 140 000 epileptiků, 100 000 lidí s duševními nemocemi, 200 000 psoriatiků a 60 000 lidí s poruchami řeči. [www.sons.cz,6]

Mentální postižení Mentální postižení (někdy také označováno jako mentální retardace) není nemocí. Jedná se o trvalý stav (nikoliv však neměnný), který se vyznačuje omezením rozumových nebo adaptabilních schopností. Nízká úroveň rozumových schopností je u jedince charakteristická především nedostatečným rozvojem myšlení, omezenou schopností učit se a na základě toho pak obtížným přizpůsobováním běžným podmínkám. Příčinou mentálního postižení je organické poškození mozku, které je vrozené nebo časně získané (do 18 měsíců dítěte). [VÁGNEROVÁ, 2002]

Dle Mezinárodní klasifikace nemocí se mentální retardace dělí do šesti kategorií, a to na mentální retardaci lehkou, středně těžkou, těžkou, hlubokou, jinou mentální retardaci a mentální retardaci nespecifikovanou. Jednotlivé kategorie jsou rozděleny zejména na základě dosaženého stupně inteligence jedince. K jeho diagnostice se nejčastěji používají inteligenční testy (testy IQ). [ŠVARCOVÁ, 2011] Základní testování IQ provádí společnost Mensa prostřednictvím mezinárodně uznávaného

standardizovaného

testu

schváleného

mezinárodním

dozorčím

psychologem společnosti. Test trvá 40 minut a lze jej opakovat maximálně třikrát s minimálně roční přestávkou mezi jednotlivými pokusy. Každý, kdo se zúčastní mensovního testu, dostane potvrzení o absolvování s udaným IQ. Toto potvrzení má mezinárodní platnost. Cvičný test si lze složit na www.mensatest.cz. [www.mensa.cz,9]

Myšlení mentálně retardovaných závisí na stupni postižení, někdy se však nemusí rozvinout vůbec. Většinou nejsou schopni samostatného logického myšlení, hůře se orientují v běžném životě, svět je pro ně méně srozumitelný. Znají jen vlastní pocity a potřeby, od nichž nejsou schopni se odpoutat. Z těchto důvodů bývají ve větší či menší míře závislí na pomoci jiných lidí, jejich soběstačnost se však může rozvíjet. [VÁGNEROVÁ, 2002]

7

2.1.1 Pobytová zařízení pro osoby se zdravotním postižením Pobytová zařízení pro zdravotně postižené spadají do služeb sociální péče, které se řídí zákonem 108/2006 Sb., o sociálních službách. Do pobytových zařízení pro zdravotně postižené osoby patří domovy pro osoby se zdravotním postižením, týdenní stacionáře, domovy se zvláštním režimem a chráněné bydlení. Zřizovateli pobytových zařízení mohou být obce, kraje či Ministerstvo práce a sociálních věcí. Obce mohou zřizovat sociální služby jako vlastní organizace bez právní subjektivity nebo jako příspěvkové organizace, které mají samostatnou právní subjektivitu. Kraje mohou zřizovat, stejně tak jako obce, sociální služby vlastní nebo příspěvkové organizace. Kraje jsou zřizovateli většiny pobytových zařízení. Je tomu od roku 2002, do této doby je zřizovaly okresy. Ministerstvo práce a sociálních věcí většinou zřizuje specializované ústavy s celostátní působností. Zřizovatelem a poskytovatelem pobytových zařízení mohou být také neziskové organizace.

Domovy pro osoby se zdravotním postižením Poskytují celoroční pobytové sociální služby a jsou určeny pro osoby, které jsou z důvodu zdravotního postižení odkázány na pomoc jiné osoby. Nevýhodou těchto zařízení je to, že se personál většinou věnuje větší skupině klientů, není možná maximální individuální péče. Klienti jsou na ústavu závislí, je zde brzděn rozvoj jejich schopností a dovedností, chybí jim soukromí. Provoz této služby by měl zajišťovat tyto základní činnosti a úkony:  Poskytnutí ubytování  Poskytnutí stravy  Pomoc při zvládání běžných úkonů osobní péče  Pomoc při osobní hygieně  Výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti  Zprostředkování kontaktu se společenským prostředím  Sociálně terapeutické činnosti  Pomoc při uplatňování práv

8

 Pomoc při obstarávání osobních záležitostí

Týdenní stacionáře V tomto zařízení je zabezpečován pobyt pouze v době pracovních dnů. Jsou určené lidem se sníženou soběstačností z důvodu zdravotního postižení či chronického duševního onemocnění, kteří jsou odkázáni na pomoc jiné osoby. Některé stacionáře zajišťují i dopravu klienta ze zařízení domů a zpět. Stacionář může provozovat sociálně terapeutickou dílnu, která je určena lidem, kteří se nemohou uplatnit na volném trhu práce. Podporuje rozvoj pracovních návyků a dovedností klienta. Základními činnostmi a úkony týdenního stacionáře jsou:  Poskytnutí ubytování  Poskytnutí stravy  Pomoc při zvládání běžných úkonů osobní péče  Pomoc při osobní hygieně  Výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti  Zprostředkování kontaktu se společenským prostředím  Sociálně terapeutické činnosti  Pomoc při uplatňování práv  Pomoc při obstarávání osobních záležitostí

Domovy se zvláštním režimem Domov se zvláštním režimem by měl umožnit svým klientům žít důstojným životem, za pomoci odborného personálu podporovat schopnosti , dovednosti a nejvyšší možnou samostatnost a soběstačnost klientů. Domovy se zvláštním režimem nabízejí také odbornou zdravotní péči a pobytové sociální služby osobám, které trpí duševní nemocí, jsou závislé na návykových látkách nebo trpí Alzheimerovou chorobou či demencí. Sociální služba domova se zvláštním režimem je uzpůsobena potřebám právě těchto osob. Základními činnostmi a úkony při provozu domova se zvláštním režimem jsou:  Poskytnutí ubytování  Poskytnutí stravy

9

 Pomoc při zvládání běžných úkonů osobní péče  Pomoc při osobní hygieně  Zprostředkování kontaktu se společenským prostředím  Sociálně terapeutické činnosti  Pomoc při uplatňování práv  Pomoc při obstarávání osobních záležitostí  Aktivizační činnosti

Chráněné bydlení Sociální službu chráněné bydlení zpravidla provozují nestátní organizace. Služba nabízí klientům možnosti podobné životu jejich zdravých vrstevníků. Klienti chráněného bydlení mohou využívat i další sociální služby, např. centra denních služeb. Tato služba je určena pro osoby se zdravotním postižením, které jsou schopny žít téměř samostatně, ale jejich stav vyžaduje, byť v menší míře, pomoc jiné osoby. Má formu skupinového nebo individuálního bydlení a je poskytována v běžných bytech. Tato služba zajišťuje tyto činnosti a úkony:  Poskytnutí ubytování  Poskytnutí stravy nebo pomoc při jejím zajištění  Výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti  Zprostředkování kontaktu se společenským prostředím  Sociálně terapeutické činnosti  Pomoc při uplatnění práv  Pomoc při obstarávání osobních záležitostí  Pomoc při zajištění chodu domácnosti [MERITUM, 2008]

2.1.2 Historie a současnost ústavní péče Historie vzniku našich prvních novodobých ústavů spadá do doby vlády Marie Terezie a Josefa II., tedy do 18. století. Především Josef II. se snažil o přeměnu církevních zařízení na světská. Tato zařízení byla spravována ponejvíce státem a určenými úředníky. Zakládaly se obrovské ústavy pro postižené, kde žilo i několik stovek lidí.

10

Myšlení a pracovní návyky zaměstnanců těchto institucí, které vycházely z cílů rakouské absolutistické monarchie, přetrvaly až do konce 19. století. Po tomto období u nás vývoj ústavní péče ustrnul, neprošel reformami jako v cizině. Čerpalo se tedy ze stále stejných návyků až do doby tzv. reálného socialismu a vznikly stereotypy, kdy měl klient povinnost se podřídit předem daným normám a pravidlům. Klienti byli tedy neustále považováni za poddané, jako za vlády monarchy. Až konec 19. století přinesl změnu, ústavy přestaly sloužit k vyloučení a separaci zdravotně postižených ze společnosti a začaly se více zajímat o kvalitu života a přání klientů.

Většina ústavů se však u nás zřizovala až v poválečné době, tj. po roce 1945. Politický systém, který byl aktuální po druhé světové válce, vycházel z německého fašismu, sovětského stalinismu, doznívající demokracie první republiky a ovlivnil samozřejmě i péči o postižené v ústavech. Mnoho zařízení bylo původně určeno k jiným účelům než pro poskytování sociální péče. Sídlily tedy v bývalých klášterech, zámcích, většinou v odlehlých oblastech, dál od lidí. Klienti byli v těchto ústavních zařízeních totálně izolováni od většinové společnosti, nebylo na ně nahlíženo jako na celé lidi, ale pouze dle jejich diagnózy. Před rokem 1989 se ústavy potýkaly s různými problémy, z nichž nejzávažnějším byla přetíženost. Běžně bylo v jednom pokoji i 15 až 20 postelí. Klienti měli k dispozici pouze jednoduché vybavení, které sestávalo většinou z postele a nočního stolku. Personál byl v absolutně nadřazené pozici vůči klientům (ti se museli řídit pevným denním řádem, který striktně určoval, kdy má klient vstávat, kdy jít spát, kdy se má koupat, účastnit se programů předem určených personálem, kdy mu zbývá čas pro sebe, apod.). Zařízení měla velké množství pravidel, která se musela dodržovat, práva, zájmy a přání klientů zůstávaly v pozadí. Nerespektovalo se soukromí klientů, personál neměl ve zvyku klepat na dveře pokojů, klienti se chodili hromadně koupat, někde dokonce chyběly dveře na toaletách. Jídelny bývaly velké, neosobní, holé místnosti přeplněné stoly a židlemi. V ústavech pro mentálně postižené se používaly tzv. izolační místnosti, do kterých se umisťovali klienti nebezpeční sobě či jiným klientům nebo ti, kteří neuposlechli

11

příkazům personálu a provinili se proti řádu zařízení. Například při svévolném opuštění ústavu, které bylo nepřípustné. [MATOUŠEK, 1999]

Bylo trendem, že mentálně postiženým osobám stačí k životu střecha nad hlavou, postel a strava. Měli mnoho volného a nevyužitého času, který vedl k apatii, neklidu, nekázni, agresivitě. Tyto problémy se většinou řešily medikací tlumícími léky. [ŠVARCOVÁ, 2011]

Ústavní péče se po dobu zhruba sedmdesáti let řídila tzv. medicínským modelem, kde se kladl důraz na odbornost personálu, kdy tento představuje lékaře a klient pacienta. Koncepce medicínského modelu jasně vytyčovala životní cestu klienta, negativně ovlivňovala jeho rozhodování, vzdělávání, seberealizaci. V 70. letech minulého století se od medicínského modelu ustoupilo a přistoupilo se na tzv. model sociální, který přispíval k odstraňování sociálních bariér a připouštěl, že také člověk s postižením může prožít spokojený život i bez péče, která je výhradně zaměřená na rehabilitaci nebo kompenzaci, jako tomu bylo u modelu medicínského. [ČERNÁ a kol., 2008]

Po roce 1989 dochází v naší republice ke zlomu ve vývoji ústavní péče. Novým trendem se stalo zavádění různých aktivizačních programů, které by neměly vycházet pouze z představ personálu, ale především z přání a potřeb klientů. Na uskutečňování těchto programů by se měl personál podílet spolu s klienty a podporovat jejich individuální plány. Ústavy se ale dlouhodobě potýkají i s problémy, které jsou odkazem doby minulé a plynou především z malého počtu zaměstnanců v poměru k počtu klientů. V zájmu personálu je zvládnout co nejefektivněji celou skupinu, leckdy tak chybí možnost individuálního přístupu k potřebám klientů. Dalším problémem je, že klientům v ústavech chybí potřebné soukromí, navzájem si překážejí, a tak často dochází k hádkám a rozepřím. Lidem těžce postiženým se obvykle poskytuje péče pouze v oblasti fyziologických potřeb, lidem s menším postižením bývají naopak poskytovány

12

služby nadbytečné, což brzdí jejich osobní rozvoj. Klient není veden k samostatnosti, a tím se prohlubuje jeho závislost na ústavní péči. [MATOUŠEK a kol., 2007]

Dnes je již známo, že velké, tradiční ústavy klientům neprospívají. Je v obecném zájmu měnit instituce k lepšímu, například změnou interiéru nebo snižováním počtu klientů, aby se jim žilo co možná nejlépe. Ústavy se tzv. polidšťují, struktura a program se mění, aby co nejlépe vyhovovaly klientům. Personál se také snaží o plnohodnotnou náplň dne pro své klienty, aby měli možnost si vybrat z různých možností a nabídek. V dnešní době v ústavech převládá přátelská atmosféra a vstřícnost personálu vůči potřebám a přáním klientů. Ve všech situacích, v nichž je to možné, mají být klienti definováni jako partneři personálu, nikoli jako osoby podřízené či nesvéprávné. [MATOUŠEK, 1999, s. 150]

Zaměstnanci ústavů se snaží ve velké míře zprostředkovávat styk svých klientů se společenským prostředím, integrovat je do společnosti. To znamená, že klienti chodí mezi běžnou populaci na veřejné akce, do bazénů, jezdí hromadnými dopravními prostředky, apod. Rovněž se připravují na povolání, někteří se již dokonce uplatňují na běžném trhu práce. [MATOUŠEK, 1999]

Nejvýraznějším trendem dnešní doby je tzv. deinstitucionalizace. Deinstitucionalizace je dlouhodobý, velmi obtížný a finančně náročný proces, který se snaží o postupné rušení velkých ústavů a nahrazení jinou péčí, která by klienty tolik neomezovala. Touto péčí se rozumí například ambulantní pomoc klientům, jednoduše řečeno, aby nemuseli žít v zařízeních s denním provozem, ale pouze za drobnou pomocí docházet. Není pochyb o tom, že v budoucnu bude ústavních zařízení ubývat a že se i jejich velikost bude zmenšovat. [MATOUŠEK a kol., 2007, str. 175] Klient by měl mít možnost si v budoucnu sám určovat rozsah poskytovaných služeb, šlo by o tzv. zákaznický model. Měl by mít tedy šanci využít pouze těch služeb, o kterých on sám bude přesvědčen, že je chce a potřebuje požívat. I tento způsob poskytování sociálních služeb má však svá úskalí a mohl by vést k odcizení pomáhajících profesí a klientů a v nejhorším případě také k tomu, že klient vůbec žádnou službu nevyhledá a bude sám chátrat. Významným činitelem tohoto nového přístupu je také využívání

13

dobrovolníků k činnostem, které nevyžadují nutně odborné vzdělání. Hlavním cílem stále zůstává kvalita života klientů. [MATOUŠEK a kol., 2007]

2.1.3 Situace před rokem 1989 a po něm z pohledu společnosti Před rokem 1989 politický systém v Československu podporoval segregaci osob zdravotně postižených a byly v této době téměř vyčleněny ze společnosti. Společnost nebyla informována, všeobecně se nic nevědělo o právech a potřebách těchto lidí. Nedostačovalo množství technických pomůcek pro zdravotně postižené, minimální pozornost se věnovala bariérám, které osobám se zdravotním postižením výrazně znesnadňovaly a znepříjemňovaly život. Neexistovalo předškolní poradenství pro rodiče postižených dětí. Děti s těžšími postiženími byly automaticky vyřazeny ze školní výuky, osvobozovány od povinné školní docházky. Pro ostatní stát zřizoval speciální vzdělávací ústavy, kde se vzdělávaly pouze děti postižené a byly tak vyloučeny ze společnosti majority. Segregace zdravotně postižených vedla k prohlubování propasti mezi zdravými a postiženými lidmi. [www.svitani.cz,3]

Počátkem devadesátých let dvacátého století se problematika zdravotně postižených dostávala do popředí zájmu. Začalo vznikat mnoho občanských sdružení, spolků a nadací, jejichž hlavním úkolem se stalo, pokud možno, zrovnoprávnit podmínky života zdravotně postižených osob. Snahou bylo vytvořit rovné příležitosti ve všech oblastech života, zpřístupnit životní šance pro zdravotně postižené. Důležitá je však i spolupráce zdravotně postiženého, aby se mohl aktivně podílet na svém životě. Začala se prosazovat integrace dětí s postižením do běžných škol, k čemuž přispěl nový školský zákon, který vešel v platnost v roce 2005. Tento zákon nepřipouští osvobození od povinné školní docházky ani pro těžce postižené děti. [www.svitani.cz,3]

Situace se začala měnit též v ústavních zařízeních. O nejvýznamnější změnu v ústavní péči se postaral zákon 108/2006 Sb., O sociálních službách, který popsal a stanovil Standardy kvality sociálních služeb. Zaměstnanci by se měli velkou měrou podílet

14

na integraci obyvatel ústavu do většinové společnosti, pomáhat při plnění přání a cílů, které si klient sám nebo s pomocí personálu vytyčí ve svém individuálním plánu. Snahou zaměstnanců by mělo být, aby se život jejich klientů co možná nejvíce přiblížil životu jejich vrstevníků běžné populace. [MATOUŠEK, 2007]

2.1.4 Transformace ústavní péče Obyvatelé ústavů jsou značně izolováni od okolní společnosti, zpravidla jsou závislí na poskytovaných službách, i když v mnohých případech jich většinu ani nepotřebují. Nemohou se samostatně rozhodovat o svém životě, prakticky se stále přizpůsobují většině. Všechny denní aktivity se odehrávají ve skupinách – stravování, výlety, návštěvy kulturních akcí. Lidé žijící v ústavu se musí podřizovat daným pravidlům, například hygienickým normám. Toto vše omezuje jejich soukromí a osobní svobodu. [www.kvalitavpraxi.cz,2]

Úkolem společnosti je poskytnout těmto osobám podporu a pomoc, aby mohli žít v tradičních domácnostech, aktivně se podílet na životě ve společnosti a vlastní životy tím zkvalitnit. Po odchodu z ústavu by osobám se zdravotním postižením měly být i nadále poskytovány sociální služby, které potřebují, aby nezůstaly izolovány. Nejpřirozenějším se zdá zajišťovat dané služby v běžném prostředí, aby i osoby se zdravotním postižením mohly využívat obyčejných veřejných služeb. Důležitou složkou je také podpora výstavby chráněných bytů v běžné zástavbě, kam by se dosavadní obyvatelé ústavů mohli přestěhovat. Zdraví lidé by si měli uvědomit, že i tito lidé jsou součástí naší společnosti, a mají právo na plnohodnotný život v podmínkách, které výrazně zlepšují kvalitu jejich života.

Transformací se tedy myslí změna velkokapacitních ústavů pro osoby se zdravotním postižením na bydlení v běžném prostředí. Cílem transformace je přechod lidí se zdravotním postižením z ústavů do bytů či domů v obyčejné zástavbě, aby mohli prožít svůj život v podmínkách obvyklých u jejich zdravých spoluobčanů. Záměrem transformace je umožnit osobám se zdravotním postižením aktivní zapojení do

15

společnosti, vstup na trh práce a postupně rušit velká pobytová zařízení sociálních služeb. Úkolem procesu transformace dále je poskytovat informace jak uživatelům služeb, tak široké veřejnosti, zkvalitnit životní podmínky klientů stávajících pobytových zařízení, podpořit naplňování lidských práv a zajistit právo na plnohodnotný život, který je srovnatelný se životem vrstevníků bez zdravotního postižení. [www.kvalitavpraxi.cz,2]

2.2 Osoby se zdravotním postižením a společnost Problematika zdravotně postižených byla v České republice dlouhou dobu tabuizována. Že zdravotně postižení lidé existují, bylo všeobecně známé, ale o tom jak žijí, jaké mají problémy, možnosti nebo jaké jsou jejich zájmy, laická veřejnost nevěděla prakticky nic. Společnost nebyla seznamována s touto problematikou, nebyla vychovávána k soužití s postiženými občany. Neinformovanost samozřejmě vyvolává určité obavy, odlišnost od normálu v lidech vyvolává strach, který většinou přináší negativní reakce. Normou je myšlen optimální stav či ideál, jednoduše to, co je v běžné společnosti obvyklé. Normou je to, co společenská kritéria jako normální vymezují, obyčejně ve vztahu k tradici. [VÁGNEROVÁ, 2002, s. 20]

Jako si společnost vytváří určité postoje k postiženým, stejně tak si postižení vytváří postoje ke společnosti. Postižený člověk je nucen ve společnosti žít a musí se vyrovnat s tím, jak na něj společnost pohlíží. Obvykle si vytváří vnitřní obranné mechanismy, které mu pomáhají přijmout sama sebe, zachovat si sebeúctu a vyrovnat se se svým defektem. Významnou roli v začlenění postiženého do společnosti hraje také to, jak postižený sám sebe vnímá a jak sám sebe posuzuje. [VÁGNEROVÁ, 2002] Různá postižení vyvolávají rozličné reakce společnosti, která může vůči postiženým zaujímat odmítavé postoje. Názor většinové společnosti na postižené spoluobčany bývá často rozpolcený. Zdravotně postižení mohou být přijímáni s rozpaky, společnost je nemusí brát jako rovnocenné partnery, dokonce mohou vzbuzovat i odpor. Na druhou stranu mohou zdravotně postižení u zdravých lidí vyvolávat lítost nebo soucit. Někdy jsou negativní

16

reakce spojeny s pozitivními. Tuto skutečnost lze vyjádřit typickým laickým výrokem „On je chudák, ale já se na něj nemohu dívat“. [VÁGNEROVÁ, 2002, s. 99]

Pohled společnosti na zdravotně postižené většinou vychází z předsudků. Předsudek je sice nepřesným, emočně zkresleným a nesprávným hodnocením situace, ale pro laika je výhodný: nemusí se namáhat uvažováním o věcech, které dobře nezná. [VÁGNEROVÁ, 2002, s. 99] Předsudky přispívají ke vzniku obav a negativních postojů ke zdravotně postiženým, kterým tyto názory brání v integraci. Zdraví lidé si při styku s postiženými uvědomují vlastní zranitelnost a také to, že se postižení někdy může týkat i jich samotných. Většinou ze strachu a nevědomosti před postiženými zavírají oči a mají tendenci se jim vyhýbat. Někdy se jim zdraví lidé vyhýbají i proto, že neumějí správně komunikovat, nejsou ochotni měnit své postoje a zamýšlet se nad problémy. Zdraví lidé neumějí změnit svůj přístup. Důvodem bývá neznalost, neinformovanost, v mnoha případech chybí i respekt k možnostem zdravotně postižených lidí. [VÁGNEROVÁ, 2002] Diskriminace se v dnešní době řeší na politické úrovni, ale existuje i mnoho nevládních organizací, které se významně podílejí na integraci postižených do společnosti. Díky tomu se pohled na zdravotně postižené zlepšuje. Společnost se k nim přestává točit zády a začíná si například všímat bariér, které znepříjemňují postiženým život. V zájmu společnosti dnes již je odstraňovat překážky a přehodnocovat svůj postoj vůči postiženým. Je mnoho lidí, kteří dávno předsudky netrpí a nejsou vůči znevýhodněným osobám lhostejní. Snaží se sami sbírat informace a vzdělávat se v problematice této oblasti. O postižených se mluví, dostávají se do povědomí společnosti. Situace postiženého člověka tak přestala být považována za jeho osobní tragédii a za jeho „problém“ a stala se zájmem společenským a politickým. [ČERNÁ a kol., 2008, s. 95]

2.2.1 Kvalita života Každý jedinec má svůj vlastní žebříček hodnot, a proto je i jeho posuzování osobní kvality života jedinečné. Kvalita života člověka může být nahlížena z různých hledisek. Člověk si stanovuje různá přání a cíle a ty by mu mělo být umožněno naplnit. O kvalitě života rozhoduje prostředí, ve kterém žije, jaké vykonává zaměstnání nebo například

17

jeho sociální vazby na okolní společnost. Osoby se zdravotním postižením jsou však často odkázáni na pomoc druhých a ti by se měli o jejich kvalitní život postarat. V dnešní moderní a sociální společnosti naštěstí již převládá názor, že osoby se zdravotním postižením mají nárok na stejnou kvalitu života jako majorita. Kvalitou života zdravotně postižených myslíme to, aby se jedinec sám aktivně podílel na uplatnění ve společnosti, aby prožil plnohodnotný život. Obecně kvalitu života chápeme jako momentální stav, který lze posuzovat subjektivně, objektivně nebo kombinací obého. [ČERNÁ a kol., 2008, s. 76]

Společnost by v tomto měla osobu podporovat, vytvořit fungující a kvalitní soustavu služeb. Stejně jako u většinové společnosti se o kvalitu života zdravotně postižených staráme již od útlého dětství. O to, aby se jim dařilo naplňovat potřeby a životní cíle, se starají učitelé ve škole a posléze sociální pracovníci. V dospělosti lze kvalitu života a uspokojování potřeb zvyšovat také prostřednictvím dalšího vzdělávání a pracovního uplatnění. Právě na vzdělávání by měl být kladen velký důraz, protože většinová společnost, stále ještě v mnohých případech svázána předsudky, přijme snadněji osoby se zdravotním postižením „vyzbrojené“ znalostmi a dovednostmi. A vzdělání také pomůže osobám se zdravotním postižením lépe se uplatnit na trhu práce. [ČERNÁ a kol., 2008]

U nás se o potřeby osob se zdravotním postižením zajímá a stará také mnoho neziskových organizací a občanských sdružení. Ty pomáhají například s právním poradenstvím, potíráním sociálních rozdílů a bariér ve vztahu k majoritě a v neposlední řadě také s pracovním uplatněním. Jsou jimi například: 

Diakonie



Dílny tvořivosti



Klub kolečko občanů se zdravotním postižením a jejich přátel



Klub rodičů a přátel postižených dětí



Orfeus



Vlastní cestou

18



Rytmus D



Sociální agentura



SONS

Dalším důležitým aspektem kvality života jsou i různé možnosti trávení volného času čili volnočasové aktivity. Těm se osoby se zdravotním postižením, využívající služeb různých pobytových zařízení, mohou věnovat právě díky těmto zařízením. Ale díky různým, již zmíněným, neziskovým organizacím a občanským sdružením se mohou setkat i s dalšími osobami se zdravotním postižením, například s nimi změřit své síly při sportovních kláních. Takové setkávání v nemalé míře rovněž napomáhá socializaci a integraci osob se zdravotním postižením do většinové společnosti, a tím tedy neustále zvyšuje nebo minimálně udržuje jejich kvalitu života. Osoby se zdravotním postižením mají právo na plnohodnotný život ve společnosti a nejvyšší možnou kvalitu života. [ČERNÁ a kol., 2008]

2.3 Integrace Integrace zdravotně postižených osob znamená začlenění či zapojení těchto lidí do většinové společnosti a patří k základním podmínkám rozvoje jejich osobnosti a utváření kvality života. Integrace se týká nejen zdravotně postižených, ale také celé společnosti. Měli bychom si uvědomit, že lidé se zdravotním postižením žijí mezi námi, patří k nám a nemůžeme je vytěsňovat na okraj společnosti. Stejně jako všichni ostatní chtějí vést samostatný život a společnost by jim měla pomáhat vytvářet k tomuto podmínky, a to za pomoci různých sociálních služeb, a poskytnout jim možnost přístupu ke stejným životním příležitostem jako lidem zdravým. Jako prostředky slouží například: 

sociální rehabilitace: činnosti, díky nimž se klienti mohou osamostatnit, být soběstační a nezávislí na většinové společnosti



speciální výchova a vzdělávání: výchova a vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími nároky

19



psychologické působení: prostředek k odstranění či zmírnění psychologických problémů klienta a společné hledání dalších řešení, psychologické poradenství



sociální poradenství: externí pomoc sociálních pracovníků klientům se začleněním do majority



pracovní uplatnění: šance zdravotně postiženého realizovat se na trhu práce

V procesu integrace zdravotně postižených je velice důležité zaměřit se na jejich uchované schopnosti, na rozvíjení těchto a ne klást důraz na hendikep či snížené dovednosti. [www.vkol.cz,1]

Integraci některých lidí významně podporují různé kompenzační pomůcky. Například nevidomým mohou pomoci vodící čáry na chodnících, mentálně postiženým třeba zase jasné a jednoduché instrukce. Společnost by neměla zapomínat ani na odstraňování technických bariér. Ale leckdy představují daleko větší problém bariéry psychické. Tím se myslí, že zdraví lidé mnohdy nevědí, jak s postiženými jednat, neumějí se jim správně přiblížit. A lidé se zdravotním postižením nechtějí být naopak společnosti na obtíž. Na integraci se podílejí také různé organizace, které sdružují občany se stejnými potřebami. Jelikož se zaměřují vždy na jednu skupinu, mají tak větší šanci zdravotně postiženým pomoci sžít se s majoritou. Jsou jimi například: 

Liga vozíčkářů



Svaz tělesně postižených



Český svaz mentálně postižených sportovců



Život bez bariér



Centrum Paraple



Helpless sdružení pro integraci mentálně postižených



Občanské sdružení hluchoslepých

Velkou roli v procesu integrace zdravotně postižených hrají i sdělovací prostředky, významně se na informování veřejnosti podílí například také reklamy a různé

20

happeningy – www.chodicilide.cz, akce Konta Bariéry, apod. Seznamují veřejnost s problematikou zdravotně postižených, informují i o novinkách na poli tohoto tématu a to se díky tomu dostává do povědomí společnosti. Zdraví lidé, jsou-li poučeni o problému a vzděláni, zaujímají vůči zdravotně postiženým správné postoje a všeobecně se proměňují vztahy k této skupině osob. [www.vkol.cz,1]

Míra integrace je dána mírou rovnocennosti a nezávislosti zdravotně postiženého na zbytku společnosti. Hlavním úkolem se tak stává hledání cest ke zpřístupnění životních šancí a příležitostí pro zdravotně postižené, aby mohli rozvíjet své schopnosti a vědomosti a podílet se tak na životě ve společnosti či v neposlední řadě samostatně se rozhodovat o svém životě. Zdraví lidé by se měli snažit vyrovnat příležitosti, aby i zdravotně postižení mohli žít důstojný život, přičemž neustále skloňovaným a připomínaným prostředkem integrace je celoživotní vzdělávání a široká nabídka vzdělávacích aktivit. Integrace a soužití s většinovou společností zajišťuje těm, kteří se nemohou plně uplatit na trhu práce, každodenní kontakt s vrstevníky. I toto jim pomáhá v procesu začlenění, uspokojení potřeb a zvýšení kvality života. [www.vkol.cz,1]

2.3.1 Integrace a inkluze ve vzdělávání jako příprava na budoucí pracovní uplatnění Integrované vzdělávání je jednou ze základních forem vzdělávání dětí se zdravotním postižením. Integrací rozumíme zařazování žáků se zdravotním postižením do běžných škol mezi vrstevníky bez postižení. Začlenění dětí se zdravotním postižením je základním procesem, který směřuje ke zrovnoprávnění lidí se zdravotním postižením a jejich integraci do většinové společnosti. Proces zapojení žáků se zdravotním postižením do běžných škol se potýká s různými problémy: 

přístup k žákům



překonání technických bariér



překonání sociálních bariér

21



překonání psychologických bariér



vzájemné neporozumění mezi zdravými a zdravotně postiženými dětmi



nedostatek kompenzačních a rehabilitačních pomůcek



nedostatek vhodných učebnic

Integrace

je

jev multidisciplinární.

Týká

se

otázek

filosofických,

etických,

psychologických, pedagogických, biologických a zdravotnických, ale i ekonomických, politických a legislativních. [ŠVARCOVÁ, 2011, s. 136]

Inkluzi vysvětlujeme jako splynutí, chápeme ji jako vyšší stupeň integrace. Vzdělávání prostřednictvím inkluze, na rozdíl od vzdělávání integrovaného, zahrnuje všechny žáky školy, nejen žáky se zdravotním postižením. Inkluzivní vzdělávání je založeno na myšlence, že všichni žáci, tedy i žáci se zdravotním postižením, mají právo na vzdělávání mezi vrstevníky, v místě svého bydliště. Záměrem inkluze ve vzdělávání není jenom přijetí zdravotně postiženého dítěte do běžné školy, ale především přizpůsobení se školy zdravotně postiženému dítěti. Škola by měla patřičně připravit prostředí, zajistit pomůcky, poskytnout asistenty, apod. [ŠVARCOVÁ, 2011]

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy zpracovává Národní akční plán inkluzivního vzdělávání, jehož hlavním úkolem je začlenit inkluzivní vzdělávání do školského systému České republiky, a tak působit proti sociálnímu vyčlenění zdravotně postižených dětí a přispět k jejich integraci do všech sfér běžné občanské společnosti. Inkluze ve školství přispívá k sociální soudržnosti mezi žáky, má poskytnout stejné příležitosti ke vzdělání všem dětem bez rozdílu a rozšiřovat vzdělávací schopnosti těchto dětí. Zdravé děti se učí, že existují i zdravotně postižení. Uvědomují si, že každý člověk je nějakým způsobem odlišný. Učí se přijímat zdravotně postižené mezi sebe, zjišťují, že i zdravotně postižený člověk může být prospěšný společnosti. Ten zase naopak chápe svoji cenu. Integrované vzdělávání zapojuje děti do běžné školy tak, že většinou ve škole navštěvují speciální třídy. Oproti tomu inkluzivní vzdělávání nerozděluje děti se speciálními

22

vzdělávacími požadavky a bez nich. Inkluze ve školství je obohacením a přínosem pro všechny strany. [ŠVARCOVÁ, 2011] Vzdělávání žáků se zdravotním postižením je mnohem náročnější než žáků bez postižení. Povinností společnosti je vytvořit dětem se zdravotním postižením vhodné podmínky k výuce, aby mohly uplatnit své právo na vzdělání. Na integrované vzdělávání dětí se zdravotním postižením existuje mnoho pohledů.

Sociální aspekty Je známo, že postoje sociálních skupin k integrovanému vzdělávání se různí. Pedagogičtí odborníci s integrací většinou souhlasí a podporují ji. Je však důležité, aby měly tyto děti ke vzdělávání dobré podmínky. Aby se vzdělávaly, jak je to nejvíce možné, tedy na horní hranici svých schopností. Neměly by být v běžné škole pouze trpěny. Plnění těchto podmínek je podle učitelů značně náročné. Také rodiče mají různorodé názory. Většina se ale těžko smiřuje s tím, že je jejich dítě nějakým způsobem odlišné. Přejí si, aby chodilo do školy se svými zdravými vrstevníky a v místě bydliště. Některým rodičům vadilo označení zvláštní či pomocná škola. Podle nového školského zákona se takové školy transformovaly na základní školy s upravenými vzdělávacími programy. Všechny děti bez rozdílu musí mít ze zákona splněnu povinnou školní docházku na základní škole. Další a nemalou úlohu zde hraje zdravotně postižený jedinec. Lehce zdravotně postižený žák může bez problémů zvládnout školní docházku v běžné škole. Bohužel ale existují i děti velmi těžce zdravotně postižené a jejich integrace do běžných škol není možná. Tyto děti jsou zařazovány do speciálních škol a speciálních školských zařízení. [ŠVARCOVÁ, 2011]

Psychologické aspekty V oblasti integrace hrají významnou roli také psychologické činitele. Každý jedinec se zdravotním postižením má svou osobnost a stejně tak jako jeho nepostižení vrstevníci se liší svými intelektovými a rozumovými schopnostmi, citovým rozpoložením, potřebou sociálních kontaktů, mírou citlivosti. Některé děti se zdravotním postižením

23

se cítí dobře v běžné škole mezi zdravými vrstevníky, umí s nimi komunikovat a popřípadě i využívat jejich pomoci. Jiné děti si mezi nimi více uvědomují svoje postižení a necítí se proto dobře. Některé jsou velmi závislé na rodině, jiné zcela samostatné. Tak jak jsou rozliční a vzájemně odlišní naši postižení spoluobčané, naši žáci a naše děti, tak rozmanité a variabilní musí být i cesty, které povedou k jejich vzdělávání, profesní přípravě a životnímu uplatnění. [ŠVARCOVÁ, 2011, s. 139]

Pedagogické aspekty Integrace dětí se zdravotním postižením je žádoucí ještě v předškolní výchově. Existují speciální předškolní zařízení. Specializovaná buď na jeden druh postižení, nebo taková, kde jsou vychovávány a vzdělávány děti s různými druhy zdravotního postižení. Některé děti, např. děti s mentálním postižením, mohou být zařazeny do běžných mateřských škol. Integrace těchto dětí mezi nepostižené vrstevníky je vhodná a v mnohých případech se osvědčila. Pokud dítě dosáhne školního věku, integrace se stává složitější, a to především proto, že vzdělávací potřeby zdravotně postižených dětí bývají zpravidla odlišné od potřeb zdravých dětí. V integraci zdravotně postižených žáků do běžných škol významně pomáhají pedagogičtí asistenti, kteří se podílejí na výuce žáka se zdravotním postižením. Tento asistent se na rozdíl od osobního asistenta věnuje i ostatním žákům třídy, kde je integrován žák s postižením. Při dobré spolupráci s vyučujícím učitelem je pro všechny žáky ve třídě velkým přínosem. Styk s nepostiženými dětmi by měl být dítěti se zdravotním postižením umožněn každodenně v mimoškolních aktivitách, ve školních družinách a zájmových kroužcích, aby si vytvářelo silné a zdravé sociální kontakty. [ŠVARCOVÁ, 2011]

2.4 Integrace pomocí pracovního zařazení Každý člověk, tedy i člověk se zdravotním postižením, má právo na zaměstnání. Pracovní zařazení je jednou z důležitých cest k sociálnímu začlenění postižených do společnosti většiny. Je nepřípustné diskriminovat zdravotně postižené v oblasti

24

zaměstnávání, na druhou stranu se nesmí do práce nutit. Zdravotně postižený občan má právo práci odmítnout, může se rozhodnout nepracovat. [SOBEK a kol., 2007]

Nástup do zaměstnání pro zdravotně postiženého představuje novou zkušenost, měl by se integrovat do společnosti, ale díky nedostatku zkušeností ho mohou sužovat určité obavy. Na tuto novou situaci nemusí být dostatečně připraven, a tudíž se pro něj stává stresující. Například, když si začne díky zaměstnání uvědomovat svou odlišnost. Příčinou bývá i to, že zdraví lidé nejsou připraveni na spolupráci se zdravotně postiženými, nejsou informováni a řídí se přetrvávajícími předsudky. Navíc se mnozí postižení nedovedou chovat zrale a samostatně, mimo jiné proto, že jejich dosavadní výchova k tomu nesměřovala. [VÁGNEROVÁ, 2002, s. 114]

Pracovní zařazení zdravotně postižených má také významný přínos pro společnost. Postižení, kteří pracují, vytvářejí hodnoty, platí daně, nakupují, tj. zasluhují se o růst ekonomiky ve státě. Někteří lidé díky tomu změní vůči postiženým své postoje a začínají je vnímat pozitivně. [SOBEK a kol., 2007]

Pro zdravotně postižené, kteří nejsou schopni se uplatnit na otevřeném trhu práce, jsou zřízeny určité sociální služby. Jednou z nich je služba nazvaná chráněné dílny. Tyto dílny slouží k tomu, aby si zde zdravotně postižený osvojil pracovní návyky, uvědomil si své dovednosti, možnosti a schopnosti. Další sociální službou této oblasti je tzv. podporované zaměstnávání. Jsou to pracoviště speciálně určená pro osoby se zdravotním postižením. Postižený sem dochází se svým asistentem, který mu poskytuje potřebnou pomoc v rámci pracovní činnosti. [MATOUŠEK, 2007]

2.4.1 Zaměstnávání osob se zdravotním postižením Osoby se zdravotním postižením jsou takové osoby, které jsou správou sociálního zabezpečení uznány invalidními ve třetím, druhém nebo prvním stupni. Tyto osoby mají sníženou pracovní schopnost a na trhu práce se jim poskytuje zvýšená ochrana. Krajská pobočka Úřadu práce vede evidenci těchto osob. Tato evidence by měla osobám se

25

zdravotním postižením zajišťovat začlenění či udržení na trhu práce, např. formou pracovní rehabilitace. Na pracovní rehabilitaci má právo každá osoba se zdravotním postižením. Pracovní rehabilitace se zaměřuje hlavně na poradenskou činnost v oblasti zaměstnávání osob se zdravotním postižením, má za úkol především přípravu na volbu povolání, přípravu na zaměstnání, přípravu na změnu zaměstnání, a to vše na základě individuálního plánu pracovní rehabilitace. Pro osoby se zdravotním postižením existují specializované rekvalifikační kurzy.

Každý zaměstnavatel, který zaměstnává 25 a více zaměstnanců, má ze zákona povinnost zaměstnávat osoby se zdravotním postižením. Povinný podíl činí 4 procenta osob se zdravotním postižením k celkovému počtu všech zaměstnanců. Zaměstnavateli, který zaměstnává více než 50 procent osob se zdravotním postižením z celkového počtu zaměstnanců, poskytuje krajská pobočka Úřadu práce příspěvek na zaměstnávání těchto osob.

Zaměstnavatelé mají právo od krajských poboček Úřadu práce požadovat: 

informace a poradenství v otázkách zaměstnávání osob se zdravotním postižením



součinnost při vyhrazování pracovních míst pro osoby se zdravotním postižením



spolupráci při vytváření pracovních míst pro osoby se zdravotním postižením



spolupráci při přizpůsobování pracovních míst osobám se zdravotním postižením

Zaměstnavatelé jsou povinni: 

rozšiřovat

možnost

zaměstnávání

osob

se

zdravotním

postižením

přizpůsobováním pracovních míst a pracovních podmínek 

spolupracovat s krajskou pobočkou Úřadu práce při zajišťování pracovní rehabilitace



vést evidenci zaměstnanců se zdravotním postižením

26



vést evidenci pracovních míst, které jsou určeny pro osoby se zdravotním postižením [business.center.cz,8]

2.4.2 Šance osob se zdravotním postižením na uplatnění na trhu práce Šance na uplatnění zdravotně postižených osob na trhu práce se v současné době zvyšují také díky úsilí vládních složek ČR. V listopadu 2011 projednával Parlament ČR novelu zákona o zaměstnanosti. Navrhovaná právní úprava povede k omezení zneužívání poskytování příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením. [www.zdn.cz,5]

Nová právní úprava rovněž transformuje institut pracovní dílny do institutu chráněného pracovního místa, čímž se zjednodušuje a sníží administrativní zátěž. Hlavním cílem tohoto institutu bude podpora začlenění osob se zdravotním postižením na pracovní trh. [www.zdn.cz,5]

Také existují různé fondy, které zaměstnávání zdravotně postižených osob podporují. Jedním z nich je Evropský sociální fond (ESF). Evropský sociální fond je prostředkem pro vytvoření velkého množství pracovních míst. V roce 1971 se uskutečnila reforma fondu a jeho financování bylo zaměřeno na konkrétní skupiny a kategorie lidí. Evropský sociální fond ČR (ESF ČR) financuje různé projekty zacílené také na osoby se zdravotním postižením, například projekt s názvem (Do) práce bez obav. Cílovou skupinou tohoto projektu jsou nezaměstnané osoby, jejichž zdravotní postižení je omezuje při hledání uplatnění na trhu práce. Jedním z cílů projektu je rovněž podpora rovného přístupu k zaměstnání osob se zdravotním postižením. Účastníky projektu jsou: 

Osoby s tělesným postižením



Osoby s mentálním postižením



Osoby s duševním onemocněním a civilizačními nemocemi [www.esfcr.cz,4]

27

Na území naší republiky působí i různá občanská sdružení, která osobám se zdravotním postižením poskytují možnost uplatnění. Jedním ze známých je třeba Nakladatelství UMÚN, které dle myšlenky zakladatele pomáhá svým členům (těžce postiženým umělcům) samostatně se uplatnit ve společnosti, žít a pracovat podle svých možností a nebýt tak odkázáni na milodary a tradiční dobročinné organizace. [www.umun.cz,7]

Invalidní důchod je dávka, vyplácená dle zákona 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. O nároku a výši invalidního důchodu rozhoduje Česká správa sociálního zabezpečení. Na invalidní důchod má nárok osoba, která: 

je mladší 65 let



se stala invalidní



má splněnu potřebnou dobu pojištění

Osoba se stává invalidní, pokud není schopna pracovat nebo má sníženou pracovní schopnost. Rozlišujeme tři stupně invalidity: 

invalidita třetího stupně – týká se osob, které mají pokles pracovní schopnosti nejméně o 75 procent.



Invalidita druhého stupně – týká se osob, které mají pokles pracovní schopnosti nejméně o 50 procent



Invalidita prvního stupně – týká se osob, které mají pokles pracovní schopnosti nejméně o 35 procent

Míru invalidity posuzuje lékař referátu posudkové služby pověřený příslušnou okresní správou sociálního zabezpečení. Přiznání invalidního důchodu ani jeho výše nemá vliv na jiné příjmy vycházející z pracovní činnosti osoby pobírající tento důchod. Invalidní důchodce tedy může pracovat jako zaměstnanec nebo osoba samostatně výdělečně činná. Pracovní činnost by však měla odpovídat snížené pracovní schopnosti osoby, která pobírá invalidní důchod.

28

Po dosažení věku 65 let invalidní důchod zaniká a automaticky se mění na důchod starobní, který je vyplácen ve stejné výši jako důchod invalidní. [www.duchody-duchodci.cz,10]

2.4.3 Integrace klientů z domova pro osoby se zdravotním postižením Pracovní uplatnění má pro klienty domova stejný význam jako pro kohokoli jiného. Vedle zvýšení příjmů přináší i další kladné stránky do života klientů, např. větší zapojení do společnosti, zvýšení sebeúcty, rozvoj praktických schopností, prevenci proti sociálnímu vyloučení, zachování důstojnosti a pocit vlastní užitečnosti. Úkolem poskytovatele služeb by mělo být vyrovnávání příležitostí pro klienty, co nejlépe přiblížit život klientů životu většinové populace. Poskytovatel také připravuje klienty k pracovnímu zařazení, pomáhá jim a podporuje je při hledání vhodného zaměstnání. [SOBEK a kol., 2007] Klienti pobytového zařízení by měli mít možnost odcházet do zaměstnání mimo domov a po práci se vracet, jako je to běžné ve většinové společnosti. Problémem těchto zařízení je, že jsou většinou umístěny v odlehlejších místech a vesnicích, kde je špatné spojení a není zde mnoho pracovních příležitostí. [ČADILOVÁ, JŮN, THOROVÁ a kol., 2007]

Na běžnou pracovní činnost se klienti v rámci pobytových zařízení připravují tzv. pracovním zácvikem. Pracovní zácvik má určitá pravidla a bývá časově vymezen. Klienti si zde osvojují pracovní dovednosti, zjistí své možnosti a schopnosti. Za práci by měli být ohodnoceni, čímž získávají zkušenost s odměňováním, které bývá pro klienty potřebnou motivací. [SOBEK a kol., 2007]

2.4.4 Pracovní uplatnění osob s mentálním postižením Mentálně postižené osoby jsou schopny se uplatnit na trhu práce, mají-li možnost vykonávat jednotvárnější práci, která odpovídá jejich schopnostem, úrovni myšlení, nevyžaduje rychlé reakce. Výhodné je klidnější prostředí, kde tyto osoby pracují se

29

známými lidmi. Zvládnutí pracovních činností je závislé na inteligenci, zručnosti, motivaci a osobnostních vlastnostech postiženého. Pracovní zařazení může být pro tyto osoby mnohdy obtížné, ale velmi významné. Rozvíjí, či alespoň udržuje jejich schopnosti, uspokojuje je. Mentálně postižení si tak připadají užiteční, život se pro ně stává smysluplnější. Jakákoli zvládnutelná pracovní činnost uchovává jejich kompetence a dává jejich životu náplň. [VÁGNEROVÁ, 2002, s. 159] Hlavním předpokladem pro to, aby postižení mohli proniknout do pracovního procesu, je však nutná podpora ze strany služeb. V ideálním případě na pracovišti vzniká mezi zaměstnancem s postižením a zaměstnavatelem vztah založený na vzájemné důvěře. Takovýto model se nazývá podporované zaměstnávání. Motivuje osoby s mentálním postižením k tomu, aby nalezli vhodné zaměstnání v běžném pracovním prostředí. Podpora by se měla poskytovat také zaměstnavateli, který zaměstnanci poskytne zácvik a podporu, ale hlavně dokáže sladit své požadavky s potřebami a dovednostmi zaměstnance se zdravotním postižením. Ten si osvojuje sociální dovednosti ve vztahu ke spolupracovníkům, schopnosti vyjadřovat své potřeby a v neposlední řadě povinnosti zaměstnance, jako jsou například dochvilnost, svědomitost, spolehlivost, aj. Kromě podporovaného zaměstnávání u nás existují tyto služby: chráněné pracovní místo, chráněná pracovní dílna a pracovní rehabilitace. [ČERNÁ a kol., 2008]

Chráněné pracovní místo Zaměstnavatel je vytváří pro osobu se zdravotním postižením na základě smlouvy s úřadem práce. Úřad práce může na takovéto místo poskytnout zaměstnavateli příspěvek. Zaměstnavatel se zaváže smlouvou k provozování tohoto místa na dobu nejméně dvou let.

Chráněná pracovní dílna Pracoviště, kde musí být zaměstnáno nejméně 60% osob se zdravotním postižením. Pracovní dílna je vázána smlouvou s úřadem práce a na základě této smlouvy musí být provozována po dobu nejméně dvou let. Na vytvoření chráněné dílny přispívá zaměstnavateli úřad práce.

30

Pracovní rehabilitace Přímo podporuje osobu se zdravotním postižením na trhu práce. Nabízí hlavně poradenskou činnost v oblasti volby povolání, připravuje zdravotně postiženého na zaměstnání, pomáhá při zprostředkování zaměstnání. Pracovní rehabilitaci zajišťuje úřad práce na základě individuálního plánu pracovní rehabilitace a hradí náklady spojené s touto službou. [ČERNÁ a kol., 2008]

31

3 Praktická část 3.1 Objekty průzkumu 3.1.1 Zkoumané pobytové zařízení V praktické části se budu zabývat integrací a možností pracovního uplatnění klientů domova pro osoby se zdravotním postižením. Jedná se konkrétně o Domov Sluneční dvůr, p. o. v okrese Česká Lípa. Domov se nachází v obci Jestřebí a je určen mentálně postiženým ženám.

Jedná se o pobytové zařízení poskytující celoroční sociální služby a zaměstnanci pomáhají svým klientkám se zajištěním rozmanitých potřeb. V dnešní době zde žije 52 klientek, o něž se stará 29 pracovnic v přímé péči. Pracovnice tvoří týmy většinou po třech. Každý tým má na starosti 4 až 6 klientek.

3.1.2 Klientky a pracovní zařazení Čtrnácti klientkám se podařilo najít plnohodnotné zaměstnání na otevřeném trhu práce. Zaměstnavatel (majitel restaurace) sám oslovil vedení Domova se zájmem o zaměstnávání klientek. Zajímal se o klientky ochotné a schopné samostatné práce. Klientky docházejí za prací do Jestřebí, obce vzdálené přibližně 3 km od Domova. Cestou do práce musejí několikrát zvládnout přejít silnici, chodí po dvojicích – alespoň jedna klientka má vždy mobilní telefon, jenž umí ovládat, aby si v případě nouze přivolaly pomoc. Jsou zaměstnány v restauraci jako pomocné síly v kuchyni. Pracují na půl úvazku v dvousměnném provozu, se zaměstnavatelem mají uzavřenu pracovní smlouvu (viz. příloha č. 1). První pracovní smlouvy byly uzavřeny v květnu 2011.

Náplní práce klientek je mytí nádobí v kuchyni i na baru, přípravné práce pro kuchaře (např. loupání zeleniny, brambor,...) a úklid. Občas je jim umožněn přímý kontakt s hosty, roznášejí jídlo a nápoje ke stolům, pomáhají sbírat použité nádobí.

32

3.2 Technika sběru dat K průzkumu jsem zvolila variantu řízeného rozhovoru, protože je dle mých zkušeností průkaznější než jiné možné formy. Více se rovněž hodí k dotazování osob s mentálním postižením, například dotazník by totiž vůbec neměly snahu vyplnit. Osobním kontaktem jsem tak mohla dosáhnout zjištění většího množství informací.

Formou rozhovoru jsem zjišťovala vnímání integrace a možností pracovního zařazení z pohledu klientek a z pohledu poskytovatele sociálních služeb. Toho zastupují zaměstnanci v přímé péči. Také jsem se chtěla dozvědět, zda připadá klientkám práce prospěšná a jestli se za pomoci pracovního zařazení zvyšuje kvalita jejich života. Také mě zajímalo, je-li život pracující klientky výrazně jiný, než klientek nepracujících.

Vedla jsem ústní rozhovory se zaměstnanci Domova Sluneční dvůr, pracujícími v přímé péči a s klientkami, kterých se pracovní zařazení týká. Při rozhovorech jsem volila otevřené, polootevřené i uzavřené otázky, vedla jsem je osobně a písemně vše zaznamenávala pro pozdější vyhodnocení. Pro klientky jsem volila otázky jednodušší, aby vzhledem ke svému postižení pochopily jejich obsah.

Přirozeně jsem respondentky předem seznámila, za jakým účelem informace sbírám a co je cílem mé absolventské práce. Všechny respondentky souhlasily s poskytnutím rozhovoru anonymně.

3.3 Otázky k rozhovorům Zde uvádím relevantní otázky, které respondentky v rozhovorech zodpovídaly. Uvádím je přímo v praktické části práce pro lepší přehled a snazší seznámení s analýzou získaných dat.

3.3.1 Otázky pro zaměstnankyně Kolik je vám let? Jak dlouho pracujete v Domově?

33

Jakou pracovní pozici zastáváte? Kolik klientek máte na starosti? Kolik z nich chodí do práce? Jak, nebo podle jakých kritérií, se klientky do pracovního procesu vybírají? Co přispívá k integraci vašich klientek do společnosti? Čím napomáhá poskytovatel služeb k integraci klientek? Je integrace klientkám prospěšná? Myslíte si, že má smysl, aby klienti z ústavů chodili do práce? Jaký? Jaký vliv má podle vás na klientky pracovní zařazení? Jak klientky na práci připravujete? Jaká pozitiva či negativa, podle vás, klientkám přináší zařazení do pracovního procesu? Myslíte si, že je pro klientky důležitá finanční odměna (mzda) a proč? Co jiného motivuje klientky k práci? Uveďte nejdůležitější motivační faktory, které podle vás klientky ovlivňují. Zaznamenala jste nějaké problémy spojené s pracovním zařazením klientek (narušení chodu Domova, rivalita mezi klientkami, apod.)? Myslíte si, že pracovní zařazení klientky přispívá ke zkvalitnění jejího života? A proč?

3.3.2 Otázky pro klientky Kolik je vám let? Zajímáte se o svět mimo Domov? Chodíte někam mezi ostatní lidi? Kam? Jste ráda, že se díky práci podíváte mimo Domov? Jak dlouho pracujete? Jak jste se dozvěděla o možnosti chodit do práce? Baví vás chodit do práce? Co vás na práci nejvíce zajímá? Proč jste se rozhodla, že budete pracovat? / Již dále nepracovat? Je pro vás důležité, že dostanete za práci zaplaceno? Musela jste se pro vaši práci něco nového naučit?

34

Pomáhají vám zaměstnanci Domova s přípravou na práci? Jak? Podporuje vás rodina v rozhodnutí pracovat? Myslíte si, že je pro život práce důležitá? Proč? Vadí vašim spolubydlícím, že chodíte do práce?

3.4 Hypotézy výzkumu V praktické části bych chtěla za pomoci metody řízeného rozhovoru zjistit platnost níže uvedených hypotéz: 

předpokládám, že klientky zajímá možnost dostat se díky práci mimo zdi Domova



domnívám se, že Domov dělá v rámci svých možností v souvislosti s integrací pro klientky maximum



předpokládala jsem, že klientky budou mít větší pojem o tom, co jim je Domov v rámci integrace schopen nabídnout



doufám, že jak zaměstnankyně, tak klientky, budou za důležitou součást integrace pokládat rovněž různé výstavy a akce pořádané pro širokou veřejnost



domnívala jsem se, že klientky Domova neznají hodnotu peněz, a tak tyto nebudou pro ně při práci důležité



předpokládala jsem, že v dnešní době bude již převládat mezi zaměstnankyněmi názor, že integrace je všeobecně prospěšná a pro klienty důležitá

Stanovené hypotézy jsem se pokusila pomocí řízených rozhovorů potvrdit či vyvrátit a získat tak vhled do problémů integrace osob s mentálním postižením a výhody, případně nevýhody jejich zaměstnávání na otevřeném trhu práce.

3.5 Zpracování rozhovorů (Analýza získaných dat) Zaměstnankyně nebyly ochotné spolupracovat se mnou v plném počtu, pouze 19 z nich se rozhodlo rozhovor poskytnout. Zato ale odpovídaly všechny pracující klientky.

35

3.5.1 Z pohledu zaměstnanců Zaměstnankyně bez rozdílu věku a služebního stáří odpovídaly na mé otázky podobně. Odpovídalo mi patnáct pracovnic sociálních služeb v přímé péči, dvě zdravotní sestry a dvě sociální pracovnice.

GRAF č. 1 - Poměr dotazovaných zaměstnankyň [zdroj: vlastní] Dotazované zaměstnankyně

pracovnice sociálních služeb zdravovní sestra sociální pracovnice

Při zjišťování, co přispívá a čím napomáhá poskytovatel služeb k integraci klientek do společnosti, zaměstnankyně uvádějí:  možnost klientek pracovat mimo Domov  organizování výletů a společenských akcí  nácviky různých domácích prací  samostatné nakupování  jízda hromadnými prostředky  využívání různých služeb mimo Domov (kadeřník, pedikúra, kosmetika) Také samozřejmě přidávají organizování tuzemských i zahraničních dovolených, kulturní akce jako kino, divadlo či návštěvy restaurací. Z toho vyplývá, že se zaměstnanci Domova snaží v rámci možností klientky co nejvíce zapojit do společnosti.

36

Odpovědi na otázku, je-li integrace klientkám prospěšná, nebyly až tak jednoznačné. Většinou si zaměstnanci myslí, že prospěšná je. Jednoznačně „ano“ odpovědělo jedenáct zaměstnankyň Domova. Pět reagovalo, že je to individuální, dle jejich názoru si některé klientky zapojování do společnosti neuvědomují. Tři pracovnice uvedly, že integrace pro některé klientky nemá cenu, že nemají zájem opustit Domov.

GRAF č. 2 - Je integrace prospěšná? [zdroj: vlastní] Je integrace prospěšná?

Počet zaměstnankyň

11

5 3

ano

je to individuální

ne

Odpovědi

Některé pracovnice zastávají názor, že okolí není dostatečně připraveno, lidé se chovají neadekvátně, na klientky poukazují či se jim dokonce vysmívají. Klientky toto přirozeně vnímají záporně.

U dotazu, podle jakých kritérií se klientky do pracovního procesu vybírají, všechny pracovnice uvedly především zdravotní stav, individuální schopnost a také zájem klientek.

37

Zaměstnankyně se rovněž shodly, že má smysl, aby klientky z ústavu chodily do práce, mají-li k ní předpoklady, zvládají ji a baví je. Smyslem podle nich je, aby klientky poznávaly nové lidi, prostředí, měly pocit užitečnosti, určitou zodpovědnost, finančně si přilepšily. Také se naučí novým věcem a zdokonalí se v tom, co už ovládají. V neposlední řadě si uvědomí své možnosti a schopnosti, nabývají nových zkušeností, seznamují se s běžným životem. Dle zaměstnanců má pracovní zařazení kladný vliv, klientky získají nové poznatky, změní prostředí, cítí se být užitečnější a potřebnější, naučí se pravidelnosti a zodpovědnosti, roste jim sebevědomí, práce jim přináší uspokojení a radost.

Na otázku, zda zaměstnanci nějak klientky na práci připravují, pět pracovnic odpovědělo, že se klientky připravují samy. Ostatních čtrnáct pomoc klientkám potvrdilo, a to především s rozpisem směn, různými radami, motivací a v neposlední řadě radou při výběru vhodného oblečení. Také klientky poučily o možných rizicích, která je mohou potkat během cesty do zaměstnání a zpět. Některé klientky je potřeba upozornit na včasný odchod do práce. Dále jsem pracovnice žádala, aby uvedly pozitiva a negativa, která klientkám přináší zařazení do pracovního procesu.

Pozitiva Pracovnice uvádějí výdělek, změnu prostředí, pocit užitečnosti, zvýšení sebevědomí, učení se nových věcí, uvědomění si vlastní odpovědnosti. Klientky získají nové zkušenosti, samostatnost, určitou volnost, radost, pocit úspěchu, větší rozhled a orientaci, začleňují se mezi zdravé lidi a poznají běžný pracovní proces.

Negativa Klientky jsou unavenější. Také jsou podle nich z důvodu svého postižení ovlivnitelné a důvěřivější, a proto se bojí o jejich bezpečnost. Některé pracovnice uvedly, že se pracující klientky odmítají účastnit pomoci při běžném chodu domova, například úklidu vlastního pokoje. Pracující klientky jsou podle některých nadřazené nad ostatními, jsou

38

drzé, ba dokonce neomalené. Osobně si myslím, že toto nejsou negativa pro klientky, ale spíše pro zaměstnance a jejich pracovní postupy. Jedna pracovnice dokonce uvedla, že vidí jako negativum růst sebevědomí klientek, protože pak nerespektují autority. Tento názor mě velmi překvapil a zaskočil. V dnešní době, kdy se právě ve velké míře snažíme o integraci zdravotně postižených do většinové společnosti, mi přijde tento názor až nepřípustný. Klientky by se v žádném případě neměly podřizovat autoritám, personál by s nimi měl být (a většinou tomu tak je) spíše v partnerském vztahu.

Personál se domnívá, že mzda je pro klientky velice důležitá, hlavně jako motivace. Za další motivační faktory zaměstnanci považují změnu stereotypu, změnu prostředí, pocit užitečnosti, potřebnosti a důležitosti, dále možnost poznat nové lidi.

Zaměstnankyň jsem se také ptala, zda zaznamenaly nějaké problémy spojené s pracovním zařazením klientek. Tři odpověděly, že se s žádnými problémy nesetkaly. Ostatní jmenovaly různé problémy, a to: stížnosti zaměstnavatele na klientky z důvodu drobných krádeží v restauraci, žebrání či dojídání zbytků po hostech. Jako další velký problém vidí závist mezi klientkami, nadřazenost pracujících klientek nad ostatními, nesnášenlivost, hádky, rivalitu a pomluvy. V neposlední řadě neochotu pracujících klientek vypomáhat v Domově, hlavně při úklidu vlastních pokojů a domácností.

I přes tyto problémy však zaměstnanci na otázku, zda si myslí, že pracovní zařazení přispívá ke zkvalitnění života klientek, jednoznačně odpověděli kladně. Především si klientky uvědomují důležitost práce, čímž se přibližují běžnému způsobu života, také nezahálejí, dostanou se mezi jiné lidi, do odlišného prostředí, zlepší svou finanční situaci, dokáží se lépe chovat, komunikovat s ostatními. Cítí se užitečné, prospěšné a schopné. Dle některých se jim pravidelným pohybem zlepšuje fyzická kondice.

39

3.5.2 Z pohledu klientů Rozhovory jsem vedla se všemi pracujícími klientkami. Seznámila jsem je s důvodem dotazování a s ohledem na jejich mentální postižení vybírala jednodušší znění otázek.

Zjistila jsem, že do pracovního procesu jsou zařazeny klientky v rozmezí od 31 do 69 let. Dvě klientky neuměly na otázku, kolik je jim let, odpovědět.

TABULKA č. 1: Věk pracujících klientek [zdroj: vlastní] VĚK KLIENTEK POČET KLIENTEK Nevím

2

30-40 let

2

41-50 let

7

51-60 let

3

61 a více let

2

Z tabulky je patrné, že pracují klientky staršího věku. Dle mého názoru je to proto, že za dob komunistického režimu se děti z dětských domovů dovršením osmnácti let přesouvaly automaticky do ústavů, aniž by byly jakkoliv mentálně postižené. Bývalo to spíše ze sociálních důvodů. Některé z dotazovaných klientek žijí v Domově přes čtyřicet let. Tyto klientky jsou tedy schopnější než mladší, které zde žijí opravdu z důvodu mentálního postižení. Z vlastních zkušeností také vím, že starší klientky jsou pracovitější než mladší.

Na dotazy ohledně zařazení do společnosti se skoro všechny klientky shodly na tom, že aktivity mimo Domov je baví. Kromě jedné, která se údajně o svět mimo Domov vůbec nezajímá. Na otázku, jak se setkávají s jinými lidmi, většina klientek uvedla, že chodí do vsi na samostatné vycházky, do obchodu či do práce. Některé si vzpomněly na rekreace a kulturu. Z odpovědí jsem zjistila, že mnohé klientky považují za integraci právě samostatné nákupy ve vsi, návštěvy bývalých zaměstnanců nebo práci.

40

Na otázku, jak dlouho pracujete, odpovídaly klientky různě. Pouze čtyři věděly, jak dlouho chodí do práce, ostatní buď nevěděly, nebo si vymýšlely. O možnosti pracovat se dozvěděly většinou od sociální pracovnice.

Dále jsem se klientek ptala, zda je baví chodit do práce.

GRAF č. 3 - Baví vás chodit do práce? [zdroj: vlastní] Baví vás chodit do práce? ano ne

Jak ukazuje graf, většinu klientek pracovat baví. Deset klientek uvedlo, že je práce jednoznačně baví, čtyři odpověděly záporně, prý z důvodů lenosti, nechuti brzy vstávat, nezájmu se něco učit a mít povinnosti.

Odpověďmi na další otázku vyšlo najevo, že klientky na práci nejvíce zajímá mytí nádobí, dostanou se mezi lidi. Dvě dotazované na práci nezajímá nic. Klientky se rozhodly, že budou pracovat většinou proto, aby se dostaly mezi lidi, a práce je baví. Jen ve čtyřech případech se rozhodly pracovat přímo kvůli zvýšení svého příjmu. Dvě klientky, které pracovní poměr rozvázaly, práce již nebavila. Rozhodly se tedy dále nepracovat.

41

Na otázku, zda je pro ně důležitá finanční odměna, dvanáct klientek uvádí kladnou odpověď, pro dvě klientky peníze nejsou rozhodující a dvě by peníze uvítaly, ale pracovat se jim nechce. Když jsem se klientek ptala, zda se pro svou práci musely něco nového naučit, všechny se shodly, že nemusely.

Další otázka zněla, jestli jim zaměstnanci Domova nějak pomáhají s přípravou do práce.

GRAF č. 4 - Musejí vám v Domově kvůli práci pomáhat? [zdroj: vlastní] Musejí vám v Domově kvůli práci pomáhat? ano ne

Jak ukazuje graf, většina klientek si myslí, že jim zaměstnanci nepomáhají či spíše žádnou pomoc s přípravou do práce nepotřebují, jen dvě z nich pomoc připustily.

Na otázku, je-li práce pro život důležitá, odpověděly dvě klientky záporně, ostatní potvrdily, že ji za důležitou považují. Dvě nevěděly proč, ale pro ostatní je práce důležitá, protože je baví, líbí se jim pracovat, naučí se novým věcem, dostanou se mezi lidi. Čtyři uvedly, že budou mít více peněz.

42

Na poslední otázku, zda spolubydlícím vadí, že chodí do práce, jestli se setkaly s nějakými problémy spojenými s jejich zapojením na trh práce, všechny klientky jednoznačně odpověděly záporně, žádné problémy nezaznamenaly.

3.6 Potvrzení/vyvrácení hypotéz Porovnám-li oba pohledy, pohled zaměstnanců s pohledem klientek se někdy slučuje, někdy je odlišný. První dvě vyslovené hypotézy se mi potvrdily, klientky opravdu zajímá možnost dostat se díky práci z Domova, poznávat lidi a zažít něco nového. Rovněž si obě strany myslí, že Domov dělá pro klientky maximum, zaměstnanci uváděli mnoho činností, akcí a aktivit, které klientky provozují mimo Domov. Dále jsem předpokládala, že klientky mají větší pojem o tom, co jim Domov v rámci zapojení do společnosti nabízí. Tento předpoklad se mi nepotvrdil, klientky jako styk se širokou veřejností vidí většinou pouze vycházky do vsi, samostatné nákupy či zaměstnání. Výstavy, které Domov pořádá pro veřejnost, nezmínila ani jedna z respondentek. Tato domněnka se tedy nepotvrdila.

Předposlední hypotéza, tedy, že finanční odměna za práci není pro klientky až tak důležitá, se mi potvrdila. Mzdy jsou si vědomy, více je ale na práci láká styk s jinými lidmi, změna prostředí, stereotypu. Zapojení klientek do pracovního procesu vnímají zaměstnanci i klientky kladně. Mile mne překvapilo, že klientky chodí do práce s chutí. Cítí se volnější, samostatnější, užitečnější. Zaměstnanci si naopak myslí, že mzda je pro klientky významnou motivací. Zaměstnanci a klientky se také lišili v názoru, zda klientky na práci připravují či jim s něčím pomáhají. Zatímco klientky si skoro všechny myslí, že jim pracovnice nepomáhají, zaměstnanci vyjmenovali naopak mnoho pomocných úkonů.

43

Další rozpor jsem zaznamenala, když jsem položila otázku, zda existují nějaké problémy spojené s pracovním zařazením klientek. Klientky jednoznačně žádné problémy nevidí, zatímco zaměstnanci uvedli mnoho problémů. V poslední řadě jsem předpokládala, že zaměstnanci si budou jisti, že integrace je důležitá a prospěšná, ale toto se ne úplně potvrdilo. Zjistila jsem, že se ještě najdou názory profesionálních pracovníků v sociálních službách, které nekorespondují se současným trendem. I přesto se ale zaměstnankyně s klientkami shodly, že pracovní zařazení rozhodně zkvalitňuje jejich život.

44

Diskuze Problémy osob se zdravotním postižením jsou v poslední době často diskutovaným tématem. Integrace do společnosti a s ní spojené pracovní zařazení na běžný trh práce je pro tyto osoby stejně důležité a významné jako pro kohokoliv z nás.

Téma je mi velmi blízké, protože pracuji v domově pro osoby se zdravotním postižením, kde vykonávám funkci sociální pracovnice. V Domově žijí ženy s mentálním či kombinovaným postižením. Ze své vlastní zkušenosti vím, že i v dnešní době se k těmto lidem ostatní dokážou chovat velice nehezky, odtažitě, poukazují na ně, vysmívají se jim. Odsedají si od nich v restauracích či hromadných dopravních prostředcích, aniž by tito trpěli jakoukoliv nakažlivou nemocí. Na druhou stranu existuje sorta lidí, kterým je postižených osob líto, chovají se k nim přehnaně přátelsky nebo je vnímají jako děti. Myslím si, že toto chování pramení z neinformovanosti veřejnosti o problémech a vůbec o oblasti spojené se zdravotním postižením. Přitom existuje množství knih, časopisů, internetových odkazů a jiných materiálů zabývajících se touto tématikou. Lidé však nemají zájem se tímto zabývat, pokud se jich přímo netýká. Vzhledem k tomu, že tato problematika byla po dlouhou dobu tabuizována, měla laická veřejnost o problémech, možnostech a omezeních handicapovaných lidí jen velmi málo informací. Emocionální postoj k postiženým bývá ambivalentní, zahrnuje pozitivní i negativní emoce. Handicapovaní bývají předmětem soucitu, protože je potkalo neštěstí, vesměs zcela bez vlastního zavinění. Zároveň mohou vzbuzovat i hrůzu a odpor, protože symbolizují něco negativního, čemu je lépe se vyhnout. [VÁGNEROVÁ, 2002, s. 189]

V teoretické části své práce jsem chtěla popsat vývoj zdravotního postižení v ústavní péči, porovnat situaci před rokem 1989 a po něm a zjistit, zda se něco v této oblasti změnilo k lepšímu. Chtěla jsem nastínit různé možnosti osob se zdravotním postižením v oblasti sociálních služeb. V neposlední řadě jsem popsala integraci, možnosti vzdělání těchto lidí a jejich pracovního uplatnění.

45

Praktickou část jsem zaměřila na klienty a zaměstnance Domova pro osoby se zdravotním postižením, v němž pracuji. Průzkum jsem prováděla za pomoci řízených rozhovorů, ze kterých jsem chtěla zjistit, jak se na integraci a pracovní zařazení klientek dívají samy klientky a jak zaměstnanci.

Měla jsem možnost výběru velkého množství literatury zaměřené na toto téma. Většinu knih jsem si musela zakoupit, v knihovně nebylo možno si je zapůjčit, pro velký zájem byly zamluveny jinými čtenáři na dlouhou dobu dopředu. V knihách jsem nenašla žádný závažný rozpor, autoři se většinou v názorech shodují. Shodu jsem poznala rovněž mezi teorií a mou praxí. Neobjevila jsem ani žádný překvapující názor, který by některý z autorů uváděl. Mnoho materiálu ke studiu pro svou absolventskou práci jsem našla také na internetových stránkách. Je potěšující, že i když se většina populace o zdravotně postižené nezajímá, nalezneme jedince, kterým tato problematika není lhostejná a snaží se pomáhat.

46

Závěr Hlavním cílem mé absolventské práce bylo zmapovat možnosti integrace klientů z domova pro osoby se zdravotním postižením. Zjistit, jaký vliv má běžné pracovní zařazení klienta na kvalitu jeho života, zda přináší denní povinnost v zaměstnání mimo domov změnu v klientově chování. Dále bylo mým cílem zjistit, jak pracovní zařazení klienta vnímá poskytovatel služeb, konkrétně pracovníci sociálních služeb o klienty pečující, a především sám klient. Zda tento proces vnímá kladně a co mu přináší do života.

Data a informace jsem sbírala za pomoci řízených rozhovorů, které jsem vedla jak s klientkami, tak se zaměstnanci Domova pro osoby se zdravotním postižením. Z výsledků mého šetření jasně vyplynulo, že integrace do společnosti majority je pro klientky důležitá a významná, což si myslí většina klientek i zaměstnanců Domova.

Do pracovního procesu se podařilo zařadit čtrnáct klientek, dvě po čase pracovat odmítly. Většinu klientek ale práce baví, přináší jim uspokojení, větší radost ze života. Myslím si, že práce mimo Domov určitě přispívá ke zkvalitnění jejich života, klientky i zaměstnanci vnímají zařazení na běžný trh práce velmi pozitivně.

Bohužel se ale klientky někdy setkávají s posměchem a negativními reakcemi okolí. Z praxe sociální pracovnice vím, že i rodina samotných klientek leckdy nespolupracuje, odmítá jakoukoliv změnu v životě svého dítěte. Zřejmě to vyplývá z obav o schopnosti dítěte, že samo v životě nic nedokáže. Příbuzní neradi vytrhávají klientky ze známého prostředí. I oni se jistě setkali s negativními postoji lidí a neradi vidí, že je jejich dítě vytrženo z kolektivu, kde jsou si všichni rovni.

Lidé by se měli více zajímat o problematiku osob se zdravotním postižením, informovat se. Nejen neinformovanost lidí, ale především zanedbatelné procento zdravotně postižených, kterým je umožněno žít a pracovat ve společnosti majority, je důsledkem odmítavých postojů spoluobčanů. Proto je setkání s postiženými pro většinu z nás

47

zvláštní a bohužel se setkáváme nejen se společenským odsouzením a diskriminací, ale velmi často se tito lidé stávají i oběťmi násilí.

Domnívám se tedy, že zapojení klientek do většinové společnosti je prospěšné i pro běžnou populaci, která si zvyká a uvědomuje, že i tito lidé žijí mezi námi. Z mé absolventské práce také jednoznačně vyplývá, že integrace a nové možnosti pro osoby se zdravotním postižením velmi kladně ovlivňují a zvyšují kvalitu jejich života.

48

Резюме Интегрирование и возможность рабочего применения людей с функциональным повреждением

Моя выпускная работа называется Интегрирование и возможность рабочего применения людей с функциональным повреждением.

Проблемы людей с функциональным повреждением и качество их жизни меня очень интересуют и не только потому, что я работаю с этими людьми, но так же и как гражданина этой республики, а главное, как человека. В своей работе я хотела отметить возможность интегрирования этих людей в общество, а возможность найти этим людям рабочее место с помощью биржи труда.

В теоретической части я хотела вспомнить и говорить о самом понятии этого термина - человек с функциональным повреждением и разделение этого термина на несколько групп. Нам знакомы: физическое, ментальное, комбинированное повреждение и другие. Каждое из них нуждается в индивидуальном подходу к каждому человеку отдельно. Я старалась приблизить историю развития заведений, которые занимаются прямо работой с людьми с функциональным повреждением и их сегодняшней формы. Я вспоминала ситуацию перед 1989 годом и ситуацию в сегодняшнем обществе. Очень важным моментом является часть связанная с трансформированием подобных учреждений, где констуционный уход показывает уличшение жизни клиентов.

Естественно я обратила внимание на то, каким образом

интегрирование

и

рабочее

место

помогает

качеству

жизни

людей

с

функциональным повреждением.

В практической части я занималась прямо клиентами учреждения для людей с функциональным повреждением. Я специализировалась на интегрирование этих людей в общество. В практической части я формой розговоров устанавливала до

49

какой меры учреждение помогает интегрированию клиентов. В розговорах я также следила за возможностью найти работу для людей с функциональным повреждением на рынке труда, и если эта возможность влияет на их жизнь и если их шанцы получить рабочее места реальны, даже если клиент хочет сам найти работу и если это его мотивирует.

Ключевые слова: интегрирование, люди с функциональным повреждением, рынок труда, ментальное повреждение, повреждение, констуционный уход.

50

Bibliografie Monografie 1. ČADILOVÁ, Věra; JŮN, Hynek; THOROVÁ, Kateřina a kol. Agrese u lidí s mentální retardací a autismem. 1. vydání. Praha: Portál, 2007. 243 s. ISBN 978-80-7367319-2. 2. ČERNÁ, Marie a kol. Česká psychopedie. 1. vydání. Praha: Karolinum, 2008. 222 s. ISBN 978-80-246-1565-3. 3. MATOUŠEK, Oldřich a kol. Sociální služby. 1. vydání. Praha: Portál, 2007. 184 s. ISBN 978-80-7367-310-9. 4. MATOUŠEK, Oldřich. Ústavní péče. 2. vydání, rozšířené a přepracované. Praha: SLON, 1999. 159 s. ISBN 80-85850-76-1. 5. MERITUM. Sociální pracovník v rezidenčních zařízeních sociálních služeb. 1. vydání. Praha: ASPI, 2008. 444 s. ISBN 978-80-7357-316-4. 6. SOBEK, Jiří a kol. Práva lidí s mentálním postižením. 1. vydání. Praha: Portus, 2007. 99 s. ISBN 978-80-239-9399-8. 7. ŠVARCOVÁ, Iva. Mentální retardace. 4. vydání, přepracované. Praha: Portál, 2006. 200 s. ISBN 80-7367-060-7. 8. VÁGNEROVÁ, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese. 3. vydání. Praha: Portál, 2002. 444 s. ISBN 80-7178-678-0

Elektronické dokumenty 1. Vědecká knihovna Olomouc. [online]. 2012. [cit. 2012-01-10]. Dostupný z www: . 2. Kvalita v praxi. [online]. 2012. [cit. 2012-01-18]. Dostupný z www: . 3. Svítání.

[online].

2012.

[cit.

2012-03-11].

Dostupný

z

www:

.

51

4. ESF

ČR.

[online].

2011.

[cit.

2011-12-04].

Dostupný

z

www:

z

www:

. 5. ZDN.

[online].

2012.

[cit.

2012-01-05].

Dostupný

. 6. SONS

ČR.

[online].

2011.

[cit.

2011-11-28].

Dostupný

z

www:

z

www:

. 7. UMÚN.

[online].

2011.

[cit.

2011-11-28].

Dostupný

. 8. Businesscenter.

[online].

2012.

[cit.

2012-05-12].

Dostupný

z

www:

. 9. Mensa.

[online].

2012.

[cit

2012-01-05].

Dostupný

z

www:

10. Důchody-důchodci. [online]. 2012 [cit. 2012-03-11]. Dostupný z www: .

52

Přílohy Příloha č. 1: Pracovní smlouva

53