58. středisko MAWADANI
VYHLAŠUJE NETRADIČNÍ LITERÁRNÍ SOUTĚŽ určenou pro všechny členy střediska
NA TÉMA
„O Škudibíčkovi a Železném Dědkovi“ napiš pohádku na dané téma, ulož ji v podobě Word dokument (přípona *.doc) a pošli ji na střediskový mail
[email protected], do předmětu zprávy napiš „soutěž 2012“
Své dílko nám pošli nejpozději do 6.12.2012 ! Vítěze z každé kategorie vybere specializovaná porota a vyhlásí na vánoční besídce 20.12.2012 1. kategorie … do 11 let 2. kategorie … 12 až 15 let 3. kategorie … 16 let a více Vítěze čeká nejen prestiž, ale i sladká odměna … soutěž je určena jen pro členy střediska, podrobnější informace na www.mawadani.com
Junák - svaz skautů a skautek ČR 58. středisko MAWADANI - Praha 5 Ondříčkova 9, Praha 3, 130 00 IČO: 61389382
VÝSLEDKY LITERÁRNÍ SOUTĚŽE 2012 na téma: O Škudibíčkovi a Železném dědkovi II. Kategorie 12 - 15 let
1. místo - OTESÁNEK (319.oddíl, skauti) O Škudibíčkovi a Železném dědkovi aneb Jak Škudibíček sežral železné babce klobouk Bylo krásné odpoledne, když před lékárnou stál zapřažený Škudibíček. Čekal na železnou babku, která chtěla za švadlenou pro nové šaty. Nečekal dlouho – železná babka přišla brzy. Místní babky vždy říkali, že skoro poletuje. Jestliže nebyla s babkami u čaje, tak jí pomlouvaly: "Nese vodu a při tom si poletuje jako pták." Skoro brečely, jak záviděly, železné babce. Nebyla zdejší, vdala se, ale celkově to byla pěkná ženská. Modré šaty s bílými puntíky, slunečník nad hlavou, aby jí nenaskákaly pihy… "Ježiši!" zařvala, protože si nechala rukavičky doma. Odložila slunečník a pro jistotu i klobouk opatrně ho položila na zídku před lékárnou. Klobouky, ty byly zrovna ve strašné módě. Taky žádná dáma bez něj nevyšla ani na práh domu. Hlavně byly v módě slamáky, takové široké s barevným páskem a různě nazdobené např. květy, ovocem… Čím barevnější, tím módnější. No a právě takovýhle slamák, plný kytek a ovoce odložila železná babka Škudibíčkovi rovnou před hubu. Když se vracela, čouhal Škudibíčkovi z huby jenom malinkatý kousek slámy. Říkat koňovi, co se smí a co nesmí, je pitomost. Nic víc z té parády nezbylo. To bylo kraválu, dokonce i pár slz jí vyteklo. Železný dědek to všechno pozoroval z okýnka ložnice. "Díky bohu, že Škudibíček ten slamák sežral. Už jsem se na něj nemohl dívat." Věděl, co se sluší a patří, a proto vyšel před krám. "Aničko," povídá "nic si z toho nedělej, to je toho pro jeden klobouk. Stejně byl už starý, nosila jsi ho už loni. Jestli chceš, hned příští týden zajedeme do Prahy a já ti koupím nový, hezčí. Jen tak si pro sebe říkala: „Praha, železný dědku, Praha - ta tě vyjde určitě dráž, než jeden klobouk. Budu k němu potřebovat nové boty, nejmíň dvoje kabelky a k tomu rukavičky… Ten klobouk, ten už taky nestál za nic. Žádná škoda!“
Železný dědek si říkal, ať už co nejdřív vypadnou, aby si mohl zajít do hospody, která byla naproti domu, a dal si tam pořádné pivko. Také se těšil, až si dá olomoucký syreček, to on totiž rád Když se stmívalo, železný dědek vyšel z hospody a zamířil přímo ke Škudibíčkově stáji, aby mu poděkoval. Jednu kapsu měl plnou cukru a druhou mrkví.
"Ani nevíš, Škudibíčku, jak jsem ti vděčný. Víš, jak dlouho jsem přemýšlel, jak se toho slamáku zbavit?" Škudibíček zařehtal a zlehýnka pokýval hlavou. Dodnes nevím, jestli tomu opravdu rozuměl, nebo kýval jen tak, protože měl mrkev. Pomalu začal vycházet měsíc, když železná babka spokojeně usínala. Hlavou se jí honily sny o novém klobouku, o nové kabelce… Pan lékárník samou radostí chrápal tak nahlas, že jsem ho slyšel i já, když jsem psal tento text.
2. místo - MÍŠA (126.oddíl, skautky) O Škudibíčkovi a Železném dědkovi Byl jednou jeden Škudibíček. Bydlel za devatero horami a devatero řekami v malé úplně malilinkaté chaloupce. Bydlel tam skoro sám akorát jenom s jedním prasetem, které se jmenovalo Pašík, a s myší Rózou. Pašíka měl velice rád, ale Rózu moc ne, protože mu jedla jeho zásoby. Jednou si řekl, že bude muset jít do světa za prací a že se pak zase vrátí. Tak nechal Pašíka a Rózu v chaloupce a šel se svým ranečkem do světa. Cestou potkal sedm trpaslíků, červenou karkulku i s vlkem, hloupého Honzu a taky ňákého dědka, kterého neznal. Tak si řekl, že si s ním pokecá: „Dobrý den dědku, jak se jmenujete?“ zeptal se a dědek odpovídá: „ Ahoj jmenuji se Železný dědek a hledám někoho do služby v železářství a jak se jmenuješ ty?“ ptá se dědek. „Jmenuji se Škudibíček“ odpoví „a jdu hledat službu, nevzal bys mě do toho železářství?“ Dědek se na něj tak podíval a pak řekl: „Tak jo“ A tak šli spolu do železářství. Škudibíček se cestou bál toho, že až Železný dědek zjistí, jaké je střevo, tak ho vyrazí. Došli do železářství a dědek mu vše vysvětlil. Škudibíček si vzal do ruky kleště a křup. Uštípl drátek právě tam, kde neměl. Na dědkovi bylo vidět, že by ho nejradši praštil sekyrou po hlavě, ale neudělal to a jenom mu řekl: „Zkus to znovu“ Škudibíček vzal zase kleště do ruky a křup. Tentokrát se mu to povedlo. Dědek mu řekl „ Okej dobře, jseš u mě ve službě“ Škudibíček se divil, ale byl rád. Tak u Železného dědka pracoval několik měsíců a pak mu řekl: „Víš dědku, já sem Pašíkovi a Róze slíbil, že se vrátím, ale chtěl bych zůstat i tady.“ Železný dědek se zamyslel a pak řekl: „ Já tě budu potřebovat, ale chápu, že máš to svý prase a myš hodně rád, tak co kdybych šel s tebou? Nevadilo by ti to?“ Škudibíček řekl: „Nevadilo, ale kde bychom měli železářství? Já mám jenom malou, úplně malilinkatou chaloupku…“ A želený dědek: „Tak bychom si tam postavili svoje vlastní!“ Škudibíček souhlasil. Tak spolu šli přes devatero hor, devatero řek a cestou potkali zase červenou karkulku, hloupého Honzu a sedm trpaslíků i se Sněhurkou. Postavili si železářství a začali podnikat. Škudibíček dal Pašíkovi a Róze sladkou odměnu za to, že to doma sami vydrželi. KONEC
3. místo - Jehlička (319.oddíl, skauti) O Škudibíčkovi a železném Dĕdkovi Za sedmero horami, deseti řekami, v zemi zvané Golywood, žil jeden kluk, který se jmenoval Škudibíček. Žil se svojí babičkou ve staré chalupě uprostřed lesa. Jednoho krásného dne se Škudibíček vydal do nedalekého města nakoupit Vánoční dárky. Když přišel do města, všichni lidi plakali. Zeptal se jednoho pána co se děje. Pan mu odpověděl: "krásnou princeznu Rudovlásku unesl odporný a slizký železný Dĕdek. Škudibíček se vydal do jeskyně, kde podle pověsti železný Dĕdek bydlí. Když tam dorazil, uslyšel pláč princezny a najednou se objevil ž. D. a začal Š. honit.
Škudibíček praštil yoyem Dědka do hlavy a zabil ho a potom mu Fiskarskou usekl hlavu. Potom jsi vzal princeznu za manželku a žili krásně až do 21. 12. 2012. III. Kategorie 16 let a více
1. místo - Radar (RK Valhalla) O Škudibíčkovi a Železném dědkovi Škudibíček byl obyčejný kluk, jako vy, děti. Trošku zlobil rodiče, ale jinak přes rok chodil do školy a přes léto ne, to jezdil za babičkou. K babičce se vždycky moc těšil. Vždycky u ní bylo na co koukat. Měla psa Cajka. A výborně vařila. Pekla voňavé koláče a vyprávěla krásné pohádky. Také ho sice občas peskovala jako rodiče, že to dělá špatně a to nedělá vůbec. Ale i tak to byl zážitek. Babička bydlela v malém domku u výhybek. Na úplném konci malého nádražíčka. Dříve babička na nádraží i pracovala. V modré uniformě, prodávala jízdenky. Zalévala krásné muškáty na nástupišti a vážila balíky. To byl ale Škudibíček ještě moc malý. U babičky se Škudibíčkovi líbilo. Celé nádraží žilo. Na koleji vzadu nakládali dřevo pánové, kteří seděli na legračních sedačkách jakoby nad korbou aut, na kterých klády přivezli. Na druhé straně nádraží vykládali jiní pánové na dlouhém pásu z vagónů uhlí. U nádraží se otáčel autobus. Jeho strašlivě tlustý pan řidič se vždycky při čekání vyvalil na sluníčko na lavičku. Spustil břicho skoro až k zemi a klimbal. Přicházeli sem lidé s velikými kufry a taškami. A jiní si z nádraží odnášeli různé balíky. A Škudibíček si vždycky představoval, co v nich asi můžou nést. Jediné, z čeho měl Škudibíček strach, byla ošklivá ohrada Železného dědka. Byla vysoká, dlouhá a táhla se mezi babiččiným domečkem a nástupištěm. Vládl v ní ukrutně zlý pán, kterému nikdo neřekl jinak než Železný dědek. Babička vždycky Škudibíčkovi říkala, aby se mu vyhýbal. Železný dědek totiž ničil všechno kovové, co mu jenom přišlo pod ruce. A pomáhal mu s tím velký černý pes, který poslouchal jenom Železného dědka. Z toho černého chlupatého psa měl Škudibíček největší strach – vždycky na něj hrozivě štěkal, když šel s babiččiným psem Cajkem okolo. A i když šel sám. V noci navíc pes vil, až člověku běhal mráz po zádech. Železný dědek navíc uměl čarovat – dokázal, že někdy během jediné noci zmizela celá ohromná hromada železa, kterou měl ve své ohradě. Večer tam byla a ráno už ne. Babička také neměla Železného dědka ráda. Měla proč! Jeho strašný pes totiž dřív několikrát z ohrady utekl a sežral babiččiny slepice. Železný dědek černého psa pak sice vždycky zavolal zpět, ale babička přišla o slepice. Bylo jí to líto. Navíc černý pes často štěkal na babiččina Cajka. Takže strašidelný a zlomyslný soused nebyl v oblibě u nikoho, kdo v domečku na konci nádraží bydlel. Za ohradou Železného dědka byly hromady krásných starých věcí, které se každému klukovi moc líbily. Líbily se samozřejmě i Škudibíčkovi. To doma ve městě neměli. Tolik pokladů na jednom místě... Třeba krásně klenuté karoserie starých aut, dodávek a někdy i celých autobusů. Nebo hromada starých plechových sudů. Kupy trubek. Litinové vany. Radiátory. A hlavně hromada starých bicyklů, která Škudibíčkovi přímo učarovala. Šel jednou sám bez babičky okolo a dírou v plotě viděl v hromadě báječně vypadající dětské šlapací autíčko. Takové mít, to by byla jízda! Jenom mu chybělo jedno kolo, ale to by se určitě dalo opravit. Moc se Škudibíčkovi líbilo. Jak autíčko dírou v ohradě u viděl, hrozně ho chtěl. Koukal na něj, ale zevnitř ohrady hned přiběhl velký černý pes. Zlý pes hlasitě štěkal. Škudibíček se ho bál. Jak tak na psa koukal, k hromadě s autíčkem se přiblížila shora veliká ruka. Zachrastilo to, že se i velký pes otočil. Celá hromada se zachvěla, zaskřípala, zlověstně zavrzala a zvedla se do vzduchu. Škudibíčkovo vysněné autíčko bylo
zlou rukou naráz celé ohnuté. Zlomyslný Železný dědek ruku nějak na dálku ovládal, nebo se to Škudibíčkovi alespoň zdálo. Dědek koukal na ruku, na autíčko, na vagón a nakonec zlá ruka autíčko i s celou hromadou těch báječných věcí hodila kus vedle. Zlověstně to zachrastilo. V tom ale zlý pes kde se vzal, tu se vzal, štěkl na Škudibíčka. Ten na psa mezitím úplně zapomněl. Teď se lekl, strachy chtěl uskočit, ale nohy ho neposlechly. Spadnul na zadek. Zapomněl, že ho od zlého psa dělí plot. Couval a dřel si při tom zadek a ruce o cestu. Pes štěkal a štěkal a skákal na plot. Škudibíček plakal, pak se zvedl a s natlučeným zadkem utíkal s pláčem k babičce. Babička jak ho viděla, moc se vylekala. Ptala se, co se stalo. Vnoučka vysvlékla, koukla na natlučený zadek a ruce. Zjistila, že to není nijak vážné. Škudibíčkovi ale řekla, aby k ohradě už víc nechodil. Ať si hraje na zahradě anebo chodí s Cajkem na procházky. Tehdy se Škudibíček zařekl, že zlého Železného dědka i jeho psa přemůže a autíčko získá. Ale babičce ani nikomu jinému to neřekl. Opravdu se mu autíčko moc líbilo. Pár dnů se kvůli tomu trápil – bolel ho zadek a nemohl nic vymyslet. Až mu babička sbalila věci a naložila ho na vlak. Prázdniny mu totiž končily a začala škola. Ve škole měl Škudibíček jiné starosti na přemýšlení, takže už konečně přestal myslet na natlučený zadek. Samozřejmě se bál i všeho nového, co na něj učitelé zase nachystají. Nejvíc prvouky. Měli ji letos poprvé. Když jim ale paní učitelka ukázala, co dokáže magnet, začala se mu prvouka moc líbit. Něco ho totiž napadlo. Věděl, že všechno, co má Železný dědek ve své ohradě, je železné. A tak i autíčko v ohradě musí být železné. Že by mohl zkusit autíčko přitáhnout k plotu magnetem. A nějak ho pak přes plot prostrčit. Třeba přistrčit koštětem... I když mu to babička zakázala. Přečetl si v učebnici o magnetizmu celou kapitolu dvakrát za sebou, aby mu nic neuteklo. Znal na zpaměť i jména těch profesorů, kteří ji napsali. Zbývalo už jenom získat magnet. Dlouho přemýšlel, kde ho vzít. Vzít ho ve škole ale nemohl, to se nedělá. Vzpomněl si, že babička má tři červené magnetky ve svém domečku. Má je na ledničce a připevňuje jimi důležité papírky, aby na ně nezapomněla. Takže už zbývalo jenom dočkat se podzimních prázdnin. Jak čas ve škole běžel, přečetl kapitolu o magnetizmu ještě sedmkrát. Přečetl raději i všechny ostatní kapitoly. Měl díky tomu ze všech zkoušení i prověrek samé jedničky. Podzimních prázdnin se dočkal. Už zase seděl ve vlaku. A těšil se na nádražíčko s babičkou. Vláček projel kolem zakázané ohrady Železného dědka a zastavil. Babička na něj čekala na nástupišti a všechno bylo v pořádku. Sluníčko svítilo, babiččin pes Cajk vrtěl ocasem a Škudibíček už se nemohl dočkat, až vyzkouší svoje plány s magnetem. Jen co babička odešla na zahrádku zalít muškáty, vzal si Škudibíček z ledničky jeden magnet a vyrazil. Hned se ale zarazil. Neměl by si to vyzkoušet někde jinde? Nanečisto? Ne rovnou u ohrady. Tak s magnetem došel k popelnici před babiččinou zahrádkou. Popelnice byla přeci také kovová. Tak svůj plán s magnetem vyzkouší nejdřív na popelnici. Vzal magnet do ruky a ono nic. Přibližoval se k popelnici blíž a blíž a ono pořád nic. Až když byl s magnetem úplně u popelnice, magnetka se k popelnici milostivě přitiskla. Ale že by si na dálku popelnici přitáhnul, to ani náhodou. Škudibíčkovi bylo jasné, že má malý magnet. Zašel do kuchyně pro druhý a pak ještě pro třetí magnet, ale ani to nepomohlo. Popelnice zkrátka byla moc velká a těžká a Škudibíčkovy magnetky moc malé. Zkoušet to s autíčkem u plotu němělo smyl. Navíc u velkého zlého psa. A babičce by se to nelíbilo. Prázdniny s babičkou byly príma. Babička upekla výborné koláče, ale Škudibíček byl myšlenkami jinde. Už už vymýšlel, kde by vzal lepší a větší magnet.
Hned jak přišel do školy, poprosil všechny kluky, aby mu na další prázdniny půjčili všechny svoje magnety, které kdo měl doma poschovávané po šuplíkách, krabičkách a jiných klukovských skrýších. Navíc se v prvouce začali učit o elektromagnetech. To bylo teprve něco! Jak se blížily další prázdniny, začali Škudibíčkovi spolužáci přinášet magnety. Malé, velké, barevné. Před prázdninami jich měl doma celou bedýnku. Když navíc ze zkoušení z prvouky dostal další jedničku. Posílen úspěchem ze zkoušení poprosil paní učitelku, jestli by mu nepůjčila jeden cvičný elektromagnet na prázdniny domů. Paní učitelka se divila, pročpak Škudibíček magnet potřebuje. Ale protože byl Škudibíček pilný student a nezlobil, paní učitelka mu magnet půjčila. Dokonce ten největší. Ten tak veliký, že ho Škudibíček sotva unesl. Byl to ale ten, který tolik chtěl a potřeboval. Za babičkou jel s hrozně těžkým batohem. Měl v něm magnetky, celou bednu. A navíc veliký a těžký elektromagnet. Sotva se vyškrábal do vlaku. Cesta z nástupiště k babičce mu trvala trojnásobně dlouho než jindy. Ale těšil se, že tentokrát se mu povede autíčko získat. I když podle jeho propočtů magnety měly stačit, raději chtěl i tak všechno vyzkoušet předem na popelnici. Půjčil si od babičky prodlužovací šňůru od vysavače. Postavil se metr od popelnice. Rozmístil magnetky a velký elektromagnet. Všechno zapojil a postavil se k vypínači. Byl hrozně nervózní. Bude to fungovat? Zapnul knoflík, popelnice se pohnula a převrátila se. Jupí! Funguje to! Rychle posbíral papírky, které se z popelnice vysypaly. Může vyrazit pro autíčko, těšil se. Ale naráz mu to došlo. Prodlužovací šňůra nebyla dost dlouhá, aby vystačila až k plotu. A elektromagnet bez elektřiny nefungoval, to dobře věděl ze školy. Škudibíček se ještě šel zeptat babičky, jestli nemá delší prodlužovací šňůru, ale neměla. A navíc se šla od muškátů, které právě zazimovávala, podávat, co vlastně její vnouček dělá. Škudibíček chtěl ale své pokusy a snahy uchovat v tajnosti. Ještě že měl popelnici postavenou. O další pokusy se už ale nesnažil, aby na to babička nepřišla. A navíc neměl dost dlouhou šňůru. Druhý den šel Škudibíček na procházku s Cajkem. Šel k ohradě Železného dědka. Chtěl se podívat na svoje autíčko. Došel k díře, kterou na autíčko koukal minule. V ohradě autíčko nebylo. Nebo ho alespoň neviděl. Škoda. Škudibíček byl smutný. Ale vtom s řevem přiběhl zlý černý pes Železného dědka. Cajk i Škudibíček z něj měli strach. Byli moc rádi, že je oba od psa odděluje plot a vrátili se k babičce. Ve škole Škudibíček vrátil paní učitelce elektromagnet a poděkoval. Dál se zajímal o prvouku i ostatní předměty. Nenapadalo ho ale nic, čím by mohl svoje autíčko získat. Nevěděl, kam vlastně Železný dědek autíčko tím nákladním vagónem poslal. Jednou se v prvouce učili, jak se vyrábí železo. Že se staré železo a kovy vůbec vykupují jako šrot, roztaví se a přidají se k tomu železu, které se vyrobí ve vysokých pecích ze železné rudy. Škudibíčkovi bylo jasné, že zlý Železný dědek poslal jeho autíčko právě do šrotu. Bylo mu nanic. Autíčko už není. Už z něj udělali v továrně třeba kastról... Když jel k babičce na sobotu příště, šel kolem ohrady bez zájmu a smutný. Byla už zima, sníh. Přeci jen se ale podíval do díry v ohradě. Uviděl, že dědek má na zasněžené hromadě jiné šlapací autíčko. Mělo úplně stejný tvar, ale bylo tmavomodré. Ne tolik rezavé, jako to první. Škudibíčkovi se rozbušilo srdce. Jak jen ho získat? Hned po přivítání se s babičkou si půjčil Cajka a šli na procházku. U vrat do ohrady dostal Škudibíček šílený nápad. Bláznovství! Kouknul se, kde je Železný dědek. Nikde ho neviděl. Asi byl zalezlý v malé budce u váhy. Svítilo se v ní a kouřilo se z komína. Černého psa také nikde neviděl. Rozhodl se bleskově – i s Cajkem vběhli do ohrady. Proběhli kolem domku, ve kterém byl Železný dědek a běželi k hromadě šrotu, na které bylo úplně nahoře zpola zasněžené modré autíčko. Když byli pod ní, zastavili se. Jak se dostat nahoru? Než ale mohl Škudibíček s Cajkem cokoliv vymyslet, ozvalo se za nimi hrozivé štěkání. Byl to dědkův černý pes. Škudibíček viděl, jak se od domku Železného dědka hnal přímo na ně. Cajk na
nic nečekal a utekl kamsi dál do ohrady. Škudibíčkovy a zkameněly nohy a zůstal stát jako přimrazený. Černý pes běžel ke Škudibíčkovi, ale když byl kousek od něj, rozmyslel si, že půjde raději honit Cajka. Toho Škudibíček využil, nohy jako by mu naráz rozmrzly. Na nic nečekal a utíkal ven z ohrady. Pelášil, co mu nohy stačily. Sníh se za ním vířil vysoko do vzduchu. Cestou ale musel proběhnout kolem budky, ve které byl Železný dědek. Dědkovi bylo samozřejmě divné, že jeho černý hlídací pes naráz začal štěkat. Řekl si, že vyjde ven. A jen co otevřel dveře, malý Škudibíček od sousedů mu vběhl přímo do náruče. Železný dědek se rozzuřil. Kdo mu chodí po jeho království bez dovolení? Co tu kdo mohl pohledávat? Železný dědek zakřičel hromovým hlasem “Stůj!!!” a chytl kluka za ramena. Škudibíčkovi se zatmělo před očima. Už byl skoro venku a teď Železný dědek. V tom běhu na něj úplně zapomněl. Co se bude dít dál? Železný dědek ho určitě hodí svému psovi k večeři. A ten Škudibíčka roztrhá stejně jako babiččiny slepice. Anebo Železný dědek Škudibíčka chňapne svojí velikou kovovou vrzající rukou. A pošle ho do továrny a skončí jako autíčko, kvůli kterému Škudibíček podstupoval všechna tahle dobrodružství. Nad Škudlibíčkem se ozval hromový hlas. Železný dědek stál nad třesoucím se Škudibíčkem a zeptal se: “Co tu hledáš, kluku?”. Škudibíček se rozbrečel úplně. Mučení se ale nekonalo. Železný dědek popadl Škudibíčka za rameno. Ale ne nijak hrozivě. Svou rukou, ne tou obrovskou, kovovou, strašidelnou. “Kluku, nebreč. Nic se ti neděje. Nic se ti nestane.”, řekl Železný dědek. Škudibíček se podíval roztřeseně nad sebe. Veliký Železný dědek s fousem se usmíval. Škudibíček si utíral slzičky a koukal nad sebe. “Povídám, co tu hledáš? Spadl ti sem míč?”, zeptal se dědek. “Sem nemůžeš chodit. Anebo můžeš, ale musíš se mně vždycky zeptat, abych zavolal Árona, psa.”, dodal. “Tak cos tu teda dělal?”. Škudibíček řekl třaslavým hláskem, že se šel podívat na autíčko. Železný dědek, se divil, na jaké autíčko. Tak mu Škudibíček všechno vysvětlil. Že se mu líbí autíčko na vršku zasněžené hromady. Že by ho moc chtěl. Železný dědek, se usmál. “Když je to tak, tak s tím něco zkusím udělat”, řekl. Vtom kolem proběhl Cajk a v patách mu byl Áron, černý pes Železného dědka. Cajk upaloval, co mu nohy stačily. Pelášil otevřenou branou ven, zatočil a zmizel směrem k babiččinu domečku. Železný dědek hvízdnul. Áron se okamžitě zastavil. Nechal Cajka na pokoji a přiběhl k dědkovi. Přišel, kouknul na Škudibíčka a lehnul si Železnému dědkovi k nohám. Byl hodný jako beránek. Škudibíček nevěřícně koukal. Dědek se usmál a řekl: ”Musím tu mít ostrého psa. Aby se lidé báli. Jinak by mi sem vlezl kdejaký lump. Ale Áron je hodný, nemusíš se ho bát. Tedy pokud přicházíš s dobrým úmyslem.” Dědek si pohladil fous. Koukl se na hodinky a řekl: “No, čas máme. Běž tady k bráně a zůstaň tam.” Dědek s Áronem došli k hromadě šrotu, na které bylo i Škudibíčkovo autíčko. “Musím se kouknout, kudy k němu”, řekl dědek nahlas. Pak odešel k té veliké kovové ruce, které se Škudibíček tolik bál. Až teď viděl, že ruka má vlastní kola, sedátko a spoustu páček. Železný dědek nastartoval motor, dojel s rukou až k hromadě a opatrně rukou do hromady začal šťouchat. Áron něměl zvuk motoru rád, odešel si lehnout k boudě s komínem. Železný dědek dával ruce páčkami povely tak šikovně, že se autíčko zvršku hromady skutálelo přímo před něj na zem. Dědek vypnul motor a slezl ze sedačky. Vzal autíčko a nesl ho k Škudibíčkovi, který mezi tím spořádaně čekal u brány a koukal. Autíčko bylo z druhé strany trošku promáčknuté a mělo ohnutý volant. Bylo pro malé děti, menší, než si myslel. Aby si do něj děti vlezly a odrážely se nohama od cesty. I tak se ale Škudibíčkovi líbilo, i když mu bylo jasné, že se do něj sám už nikdy nevleze. “No, je trošku pomuchlané”, řekl dědek. “To víš, lidi mi sem nenosí nové věci. Spíš harampádí, co najdou někde ve stodole a po půdách. Ale jestli se ti líbí, dám ti ho”, řekl vlídně. “Ty jsi tady od vedle, viď”, přemýšlel. “Myslím, že u vás mám nějaký dluh za Árona. Dokud byl mladý, byl jako z
divokých vajec. Ale tvoje babička na mne vždycky pak křičela, tak jsem se nikdy moc neomlouval. No jo...je to ostuda...”, polknul na sucho a pokračoval: ”Tak tady máš ode mne autíčko. Sice nevím, co s ním budeš dělat, ale je tvoje. A kdybys něco potřeboval, víš kde mne hledat. Jenom musíš zůstat stát u brány. Áron tě ohlásí a já hned příjdu. Sám se mi tu ale toulat nesmíš!”. Dědek domluvil, pohladil ještě jednou Škudibíčka po rameni a pískl na Árona. Ten v mžiku přiběhl a sednul pánovi k nohám. “Tak běž a pozdrav ode mne babičku. Ahoj”. Škudibíček byl jako v mrákotách. Poděkoval, chytnul autíčko a šel. Hned se zastavil a děkoval ještě jednou. Železný dědek se usmál. Nevypadal už vůbec strašidelně. “Počkej ještě chvíli”, řekl. Zašel do svého domku a za chvíli se vrátil s kusem provázku. “Ukaž to auto. Vždyť ho neuneseš a nevíc je špinavé”, ohnul se a přivázal provázek k přednímu blatnáku Škudibíčkova autíčka. “Takhle ho aspoň můžeš domů odtáhnout”, řekl. Škudibíček potřetí poděkoval a táhnul si na provázku autíčko domů. Měl velikou radost. A v duchu děkoval ještě asi pětkrát. Doma babička čekala na zahrádce. Měla už skoro strach. Cajk přiběhl pořádně udýchaný a Škudibíček pořád nikde. Co se asi stalo? Když teď uviděla Škudibíčka, ulevilo se jí. Ale co to ten kluk nesl s sebou? Nebo vlatně táhnul za sebou? Škudibíček chvilku váhal, ale pak řekl babičce po pravdě celý příběh. Babička byla nejdřív rozzlobená ale pak se i červenala. To hlavně když Škudibíček vyřizoval pozdrav a omluvu od Železného dědka. Babička se zamyslela. Pak mu řekla, že když je to tak, tak už nebudou sousedovi z ohrady říkat Železný dědek. Že pán se správně jmenuje pan Mrkous. Že je jinak docela šikovný a dřív že dělal mistra v továrně na nože a nůžky dole v městečku. A že si na stáří, když už na nože a nůžky špatně viděl, založil výkupnu šrotu. Jenom autíčku se babička divila. Co prý se může Škudibíčkovi na takovém starém krámu tolik líbit? Ale Škudibíček byl kluk a kluci mají přeci svojí módu a svoje poklady. Takže babička nakonec souhlasila, že si Škudibíček může svoje autíčko parkovat u ní v kůlničce. Škudibíček měl velikou radost. Jenom jedno babička Škudibíčkovi ještě řekla. Že když se mu líbilo už první autíčko líbilo, měl jí to říci. Že když spolu lidé nemluví, vznikají z toho potom takováhle nedorozumnění. Že se to celé dalo domluvit. Zařídit bez pláče, strachu a nebezpečí. A že to platí do celého života. Vždyť přeci platí, že “líná huba, holé neštěstí”. Škudibíček babičku poslechl. A dobře udělal. Když byl starší, měli ve škole místo prvouky přírodopis, fyziku a chemii. Škudibíčka zajímala hlavně fyzika. Když něčemu nerozumněl, hned se ptal. Uměl totiž mluvit a mluvil. Nežvanil nesmysly, ale nebál se zeptat. S panem Mrkousem se rychle spřáteleili. Vedoucí sběrny železa mu ukazoval spoustu zajímavých fyzikálních jevů, které byly v jeho ohradě se starým železem k vidění. Škudibíček se třeba jen na kovové ruce dozvěděl spoustu věcí o kladce, páce, motorech, tření a mechanice a hydraulice. Viděl u pana Mrkouse svařování a rozpalování, pružiny a péra a různé písty a panty a kardany a spoustu dalšího. Postupně zjistil, že v ohradě není žádná magie. Žádná kouzla. Že všechno se dá vysvětlit fyzikou a selským rozumem. Škudibíčkova babička se s panem Mrkousem také spřátelila. Vzájemně se navštěvovali a hodně si povídali. Dokonce si pan Mrkous u babičky tu a tam objednal pár vajec od slípek, které zbyly. I Áron s Cajkem se vzájemně očuchali a skamarádili. Když Škudibíček ještě trošku vyrostl, domluvil se s panem Mrkousem, že k němu bude o prádninách a víkendech chodit na brigádu. Panu Mrkousovi že pomůže třídit a vážit železo a nakládat ho do vagónů. To právě do vagónů mizely někdy přes noc hromady železa – aby se dostaly do hutí. Později složil Škudibíček před komisí z úřadu zkoušku a dostal průkaz na vysokozdvižný vozík a také na hydraulickou ruku. Pan Mrkous mu za práci dával plat. Oběma to
vyhovovalo, babička jim k tomu navíc pekla koláče a vařila obědy. A dokonce s panem Mrkousem vymýšeleli různé zlepšováky, které jim usnadňovaly práci se starým železem. Když šel nakonec pan Mrkous do důchodu, byl už Škudibíček vystudovaný dokonce na dvou školách naráz. Byl uznávaným odborníkem na cokoliv železného. Pan Mrkous mu svou firmu předal. Škudibíček z něho udělal doživotního zástupce ředitele, babičku doživotní vedoucí stravování a z Árona a Cajka manažery ostrahy. Do svojí ředitelny na velký podstavec nechal umístit krásně opravené a nalakované autíčko, kterým celý příběh začal. Babiččin domeček opravili, přidali několik plechových věžiček, výkup šrotu rozšířili ještě o výkup starého papíru a všichni se měli moc dobře.
2. místo - anonym O Škudibíčkovi a Železném Dědkovi Stalo se to kdysi dávno v jednom malém království, tyran se tam ujal moci a na zem přivolal neštěstí. Pot a krev z poddaných tekla, až se tu nedalo žít, o dobrotě a kousku chleba, začalo se v noci snít. V jedné chýši u vesnice snil i jeden mladý muž, že skoncuje s tím špatným vládcem a do zad mu zabodne nůž! Podivné bylo jeho jméno, Škudibíček se on jmenoval, i když dobře všude konal a potřebným vždy pomáhal. A tak se vydal ze své chýše hledat pomoc někde v dáli, aby se pak mohl vrátit, a natrhnou zadek zlému králi. Bloudil světem všude možně, přes hory a bažiny, nikde nenalezl, to co hledal: Super-mocné hrdiny. Velmi smutný na jedné cestě usedl na shnilý pařez, Pokud sám se vydá proti králi, jó to bude nářez. Když tu náhle na jeho nohy padl velký, temný stín a vyhnal z jeho mysli všechno zlé, špatné i ten splín. U stínu stála tajemná bytost, rytíře sama podstata, na hrudi brnění těžké, pevné, plášť měl tkaný ze zlata. „Železný Dědek je jméno mé,“ zazněl hlas starý jako ten náš svět. „Přišel jsem ti se vším pomoct!“ Pokračoval onen zvláštní kmet. Šludibíček i Železný Dědek, společně vydali se na cestu, „Konec vládě jedné ruky a potlačeným protestům!“ Až nakonec dorazili k hradu krále, jenž se šibenicí pořádal orgie. Skoncují s tou jeho vládou? Už křičí: „Do boje!“ K čemu bylo králi vojsko velké, když meče byly k ničemu. Celý rudý, s hubou od slin, řval: „Zabte toho železného ničemu!“
A že to byla pořádná řežba, všude tekla proudem krev, nad padlými nepřáteli, tyčil se ten železný zjev! A co se stalo s naším králem, s tím velkým, krutým tyranem, když bitva skončila a boj ustal brzy, časně, někdy nad ránem? U jeho trůnu bylo po něm, ležel si tam prostě tak, nevydržel svou porážku, z Železného Dědka ho trefil šlak! A Škudibíček se stal novým králem, vzal si i krásnou nevěstu. Železný Dědek splnil vše, co slíbil, a vydal se zase na cestu. V království se od té doby vzpomínalo na ten den, kdy celá země a všechen lid byl Železným Dědkem zachráněn…
3. místo - anonym O železném Dědkovi a nebohém Škudibíčkovi Žil, byl jednou jeden Dědek, po otci zvaný železný, i když po pravdě byl už silně narezivělý. Kromě chudého královstvíčka, měl také překrásnou a ušlechtilou dceru Líbeznici. No a protože už šla do let, rozhodl se, že jí provdá. Ona také nebyla proti, nýbrž Děd měl už také svoje mouchy. I byla vyhlášena soutěž po celém okresu, aby se hlásili páni zájemci. Těch bylo sice hodně, ale protože součástí soutěže byly tři úkoly, tak se až zas tak do toho nehrnuli. Ale přece se jeden našel, ano, byl to Škudibíček, poslední z rodu zemanů z Nemanic. Dostavil se proto ke sdělení úkolů, které byly podmínkou chystané svatby. První úkol byl sehnat sál pro svatebčany, kterých se očekávalo mnoho, podmínkou však bylo, že bude zapůjčen bezplatně. I běhali všichni škudíbíčkové a hledali - nebylo to snadné, buď byl sál bohatě krumplovaný, ale ne bezplatně. Nebo byl bezplatný, ale první řada by musela ležet, druhá klečet a třetí stát a to se opravdu nehodilo. Až nakonec se smiloval gubernátor a propůjčil sál důstojný a dokonce bezplatně. I běžel Škudibík k Dědkovi a hlásil splnění úkolu. A hnedlinko dostal další úkol: přijdou na svatbu všelijací kejklíři a ti musí mít oponu, aby se měli kam schovat, kdyby se jejich kousky nelíbily. Našli se kamarádi tesaříčci, kteří slíbili, že tu oponu jaksepatří spíchnou. A zase běžel Škudibík k Dědkovi se splněnou další podmínkou. A dostal třetí úkol: kejklíři mají hlasy vyšeptalé a tak potřebují mašinu, která jejich sípání změní v burácivý hlas. Zase šel Škudibíček za gubernátorem s prosbou, tentokrát snad s poslední." Žes to neřek hned, i moji rádcové jsou vetší a posilovací mašina je tam napořád." Tak mám splněno a teď už mě čeká jen svatba a následné radovánky. Poslal Dědkovi kabelogram o úspěšném splnění podmínek a kdy že tedy bude svatba. Po poradě se svými rádci a se zohledněním skutečnosti, že se jeho dcera mezitím vdala, zvěstoval Škudibíčkovi, že mu velmi děkuje, ale že svatba už byla. Všichni se radovali, jak to pěkně dopadlo, opona mohla spadnout, hlásící mašina chcípnout a kdoví, jak by to s tou bezplatnou půjčkou dopadlo.
