Výchovný styl pedagoga, vychovatele Etická výchova (EtV) předpokládá určitý výchovný styl pedagoga a vychovatele, jinak řečeno, určitý přístup nebo vztah k žákům. Účinnost EtV značnou měrou závisí na tomto specifickém vztahu. V jiných předmětech lze dosahovat dobré (i když ne optimální) studijní výsledky i s jiným přístupem. Etickou výchovu však s autoritativními výchovnými metodami spojovat nelze.Je možné říci, že etická výchova je především vztah – laskavý, partnerský, přátelský, založený na vzájemné úctě a respektu, ale zároveň vztah náročný ve svých požadavcích a také důsledný. Výchovný styl zahrnuje účinné faktory podporující prosociální chování z pohledu těch, kteří s dětmi a mladými lidmi pracují. 1.2.1. Pravidla výchovného stylu: 1. Vytvořme ze třídy výchovné společenství. 2. Přijměme dítě takové, jaké je, a projevujme vůči němu přátelské city. 3. Připisujme pozitivní vlastnosti (vyjadřujme pozitivní očekávání). 4. Formulujme jasná a splnitelná pravidla hry. 5. Reagujme na negativní jevy klidným poukázáním na jejich důsledky (induktivní disciplína). 6. Vybízejme k prosociálnímu chování. 7. Odměny a tresty používejme opatrně. 8. Zapojme do výchovného procesu i rodiče. 9. Buďme nositeli radosti. Aplikace do praxe: Ad 1. Vytvořme ze třídy výchovné společenství Zapomeneme 90% toho, co nám ostatní řekli, ale nikdy ne to, jak jsme se s nimi cítili… Cestou k vytvoření výchovného společenství je uvědomělé využívání širokého spektra nástrojů, které zahrnuje účinný výchovný styl pedagoga. Dítě musí cítit, že je přijímáno učitelem (viz bod 2) a pokud možno i kolektivem třídy ve své osobitosti, musí mít v kolektivu své pevné místo a vědět, co se od něj očekává (viz bod 4). Jeho vedení musí být pevné (viz bod 4), a přesto přátelské a přijímající (viz bod 3, 2). V našem kolektivu by mělo být samozřejmostí a určitou uznávanou normou takové chování, které učitel považuje za nezbytné – např. že vždy mluví jen jeden, protože každý z nás si zaslouží, aby se mu naslouchalo: jsme přece jedinečné, neopakovatelné osobnosti. Ad 2. Přijměme dítě takové, jaké je, a projevujme vůči němu přátelské city Nejsme na světě proto, aby nás všichni lidé a naši žáci za každou cenu milovali – i když by to bylo příjemné, ale proto, abychom své žáky pravdivě vedli a doprovázeli na jejich cestě životem. Mnozí z žáků naše působení ocení časem – protože zasetá semena musí vyklíčit.
Příběh ze života: Dar, který žije Teddy Stallard rozhodně patřil mezi ty, o kterých se hovoří až na posledním místě. Škola ho nezajímala. Nosil umaštěné, zmuchlané šaty, vlasy si nečesal, chodil neupravený. Zkrátka bylo to jedno z těch dětí s neosobní tváří, bezvýrazným, nesoustředěným pohledem. Když třídní učitelka Thompsonová na Teddyho promluvila, odpovídal vždy jednoslabičně. Byl nudný, nemotivovaný, duchem nepřítomný. Zkrátka bylo velmi těžké ho mít rád. I když jeho učitelka tvrdila, že má všechny žáky ve třídě stejně ráda, hluboko v srdci cítila, že to není tak úplně pravda. Kdykoliv známkovala Teddyho práce, označit v nich chybu jí působilo skoro potěšení. Mohla se chovat lépe, měla Teddyho materiály a věděla o něm víc, než si byla ochotna připustit. Záznamy obsahovaly: První třída: Teddy vykazuje slibný postoj k práci. Situace doma je špatná. Třetí třída: Teddy by mohl mít lepší výsledky. Matka je vážně nemocná. Teddy nemá doma podporu. Čtvrtá třída: Teddy je hodný, ale velmi vážný. Učí se pomalu. Letos mu zemřela matka. Pátá třída: Teddy je velmi pomalý, ale dobře se chová. Otec nevykazuje zájem. Přišly Vánoce a chlapci a děvčata přinesli paní učitelce své dárky. Naskládali jí je na stůl a seskupili se kolem, aby viděli, jak je bude rozbalovat. Mezi dárky byl také jeden od Teddyho. Paní učitelku překvapilo, že Teddy vůbec něco přinesl. Dárek byl zabalený do hnědého balicího papíru a přelepený páskou. Nahoru jednoduše nadepsal: „Pro paní učitelku Thompsonovou od Teddyho.“ Když učitelka dárek rozbalila, vypadl nevkusný náramek s imitací drahokamů, kterých dobrá polovina chyběla, a lahvička laciného parfému. Ostatní děti se začaly dárkům pochichtávat, ale paní učitelka je umlčela. Náramek si okamžitě navlékla a parfém nakapala na zápěstí. „To je krásná vůně!“ vzdychla. Děti hrály hru s paní učitelkou a obdivovaly parfém a přivoňovaly k němu. Na konci vyučování, když děti odešly, Teddy zůstal. Přišel ke stolu paní učitelky a jemně řekl: „Paní učitelko, teď voníte stejně jako moje maminka… a taky ten její náramek vám doopravdy sluší.“ Když přišly děti další den do školy, přivítala je zbrusu nová paní učitelka. Slečna Thompsonová se stala novým člověkem. Nebyla už jen učitelkou, stala se pro děti tím, kdo jim dával lásku. Dělala pro ně věci, které v nich zůstávaly žít a působit. Pomáhala všem dětem, ale zvlášť Teddymu Stallardovi. Do konce školního roku se Tedddy nevěřitelně zlepšil. Většinu spolužáků dohnal, některé dokonce předehnal. Pak o Teddym dlouho neslyšela. Jednoho dne dostala dopis: Vážená paní učitelko! Chci, abyste to věděla jako první. U maturity jsem byl vyhodnocený jako druhý nejlepší. S úctou a láskou Teddy Stallard O čtyři roky později došel další dopis: Vážená paní učitelko! Dozvěděl jsem se, že jsem byl vyhodnocen jako nejlepší absolvent našeho ročníku. Chci, abyste to věděla jako první. Studium na universitě nebylo snadné, ale líbilo se mi. S úctou a láskou Teddy Stallard A o čtyři roky později: Vážená paní učitelko! Ode dneška jsem MUDr. Theodore Stallard. Jak vám to zní? Chci, abyste věděla jako první, že se příští měsíc žením, přesně sedmadvacátého. Přál bych si, abyste přišla a seděla tam, kde
by seděla moje maminka, kdyby byla naživu. Vy jste teď moje jediná rodina. Otec zemřel vloni. S úctou a láskou Teddy Stallard Slečna Thompsonová šla na svatbu a seděla na místě, kde by seděla Teddyho matka. Zasloužila si to místo: udělala pro Teddyho něco, co jej provázelo celý život. Podle knihy Slepičí polévka pro duši4 Ad 3. Připisujme dětem pozitivní vlastnosti (vyjadřujme pozitivní očekávání) Diagram 1 L. Lencz: Pedagogika etickej výchovy5 Tento diagram znázorňuje typické reakce neúspěšného žáka.
NEÚSPĚŠNÝ
ŽÁK
NÍZKÉ SEBEOCEŇOVÁNÍ
(Ještě větší) znechucení
důsledky
Žádné posilnění studijního úsilí
Malá přitažlivost úloh „Nemám na to“
„Byla to náhoda“ reakce žáka
Nespokojenost Malé úsilí
Rozpaky, nedůvěra reakce učitele
Špatný výsledek
Dobrý výsledek
Žák pracuje nedbale, bez chuti, anebo křečovitě, se strachem z neúspěchu
Pro neúspěšného žáka jsou typické obavy z neúspěchu, přeceňování těžkostí spojených s řešením úlohy a nízký odhad vlastních schopností. Z toho vyplývá malá přitažlivost školních úloh: pokud vím, že úlohu nezvládnu, přestává být pro mě přitažlivá. Za tohoto předpokladu nemá smysl namáhat se a proto vynaložené úsilí bude malé. Výsledkem je práce bez chuti, povrchní, anebo vůbec žádná. Jestliže rodiče, vychovatel nebo hrozící propadnutí přece přinutí žáka dát se do řešení úlohy, pracuje se strachem, křečovitě, není schopen se soustředit. Je pravděpodobné, že výsledek bude nedostatečný, což vyvolá nespokojenost a výčitky učitele. Důsledkem je ještě větší znechucení a ještě nižší sebeúcta. Při další úloze se proces opakuje. Vzniká tak čím dál tím nižší sebehodnocení. Předpokládejme však, že se žáku podaří dosáhnout dobrého výsledku. Reakce učitele bývá v těchto případech trochu rozpačitá. Ještě důležitější jsou pocity žáka. Většinou připisuje dobrý výsledek ne zvýšenému úsilí, ale náhodě. To ale znamená, že nevznikne žádné posilnění studijního úsilí a sebeoceňování žáka se nezlepší.
Neúspěšný žák se tedy pohybuje v začarovaném kruhu: každá další úloha, ať už ji vyřeší dobře nebo špatně, ještě více snižuje jeho sebehodnocení a ještě hlouběji ho vtahuje do negativity – odmítavého postoje. Tito žáci však nemusí být předurčeni k tomu, aby se z nich stali problémoví dospělí. Potřebují pomoc učitele (vychovatele), který přeruší začarovaný kruh tím, že v nich najde něco pozitivního a projeví jim důvěru. Tím se dostáváme k otázce: Jak to můžeme udělat? Dříve než si podrobně pohovoříme o všech možnostech, které se nám nabízejí, je třeba poznamenat, že ve školní výchově nejde jen o 22 % problémových žáků, ale o 78 % těch ostatních. Pro první i druhou kategorii dětí je důležité, aby opakovaně nabývaly zkušenosti, které je neznechucují, ale povzbuzují. Správný styl výchovy napomáhá „normalizovat“ problémové děti a pozitivně rozvíjí možnosti a schopnosti „normálních“ dětí. Alfou a omegou takového výchovného působení je pomáhat žákům k pozitivnímu sebeoceňování a pocitu úspěšnosti. Diagram 2 L. Lencz: Pedagogika etickej výchovy5 Mechanismus působení pozitivní výchovy lze sledovat na tomto diagramu.
ÚSPĚŠNÝ
ŽÁK
PŘIMĚŘENÉ SEBEOCEŇOVÁNÍ
(Ještě větší) povzbuzení
Nevznikne znechucení
důsledky
Velká přitažlivost úloh
„Měl jsem smůlu, nebo musím přidat"
Radost z úspěchu reakce žáka Spokojenost
Nespokojenost reakce učitele
Přiměřené úsilí Dobrý výsledek
Špatný výsledek
Žák pracuje s chutí a soustředěně
Učitel by měl dosáhnout toho, aby žák unikl ze začarovaného kruhu znázorněného na diagramu 1 a přeskočil do spirály podle diagramu 2. Jak toho dosáhnout, jak pomoci žáku ze začarovaného kruhu nízkého sebeoceňování do stoupající spirály akceptace sebe a sebedůvěry, to je jedna ze základních otázek výchovy. Zkušenost úspěchu v tomto případě bývá spojena s pozitivním sebeoceňováním. K novým úlohám přistupuje žák s nadějí na úspěch. Z toho vyplývá velká přitažlivost úloh a účinná motivace, která mobilizuje síly žáka a podněcuje ho k vynaložení přiměřeného úsilí. Žák potom pracuje s chutí, uvolněně a soustředěně. Za těchto předpokladů se obyčejně dostaví dobrý výsledek. Učitel je spokojený, žák také, což posílí jeho pozitivní motivaci a pozitivní sebehodnocení. Pokud úlohu vyřeší špatně, nevymlouvá se obvykle na nedostatečné
schopnosti, ale uvědomuje si, že příště musí vynaložit větší úsilí. To znamená, že ani slabé výsledky nesnižují jeho sebeúctu, ale motivují ho ke zvýšené snaze. Ad 4. Formulujme jasná a splnitelná pravidla Jednou z podmínek účinné výchovy je vytvoření prostoru pro iniciativu a svobodu. Tento požadavek vyplývá ze skutečnosti, že cílem výchovy je zralá osobnost, která se rozhoduje autonomně, tj. na základě vnitřních mravních zásad, ne pod tlakem okolí. Praktická doporučení: „Častou chybou vychovatelů je snaha detailně určovat každé rozhodnutí dětí a mladistvých („reglementování“) a předkládat svá rozhodnutí a požadavky autoritativně, bez jakéhokoliv objasnění. V rozporu s touto tendencí zvláště mladý člověk, ale i dítě chce být původcem svých rozhodnutí a činů, svobodně si zvolit způsob realizace. Je třeba umožnit dětem od malička se svobodně rozhodovat, ale zároveň je nepřetěžovat rozhodováním v nepřehledných situacích, které přesahují jejich intelektuální schopnosti a mravní úsudek.“ (L. Lencz,1993) Každá sociální skupina, tou je také třída, vytváří pravidla. Učitel je tím, kdo při stanovení pravidel spolupracuje, je naslouchajícím, moderujícím. Velmi se osvědčuje společné stanovení pravidel skupiny.
Aktivita č. 1 Stanovení společných pravidel (I., II. st. ZŠ, SŠ) Z praxe: Pravidla v učebně rodinné výchovy (vyučována etická výchova), rok 2000, 12 tříd po 23 až 29 žácích, celkem 250 žáků. (V předchozích a následujících rocích byla pravidla obsahově shodná.) 1. DODRŽUJEME ŠEST PRAVIDEL POCHVALY (vysvětleno dále) 2. TADY NIKDO NIKOHO NESHAZUJE 3. VŠICHNI JSME SI ROVNI 4. VŠICHNI JSME KAMARÁDI 5. MÁME PRÁVO NA SVŮJ NÁZOR A RESPEKTUJEME DRUHÉ 6. OSLOVUJEME SE JMÉNEM 7. VCHÁZÍME S DOBROU NÁLADOU 8. VCIŤUJEME SE (JSME EMPATIČTÍ) 9. CHOVÁME SE NA SVÉ ÚROVNI (vysvětleno dále) 10. ZA URÁŽKU, UBLÍŽENÍ, SE OMLUVÍME Pravidla byla vylepena na dveřích. Papír měl jemně zelenou barvu, pravidla na něm byla zapsána různými barevnými fixy. V starších ročnících je žáci zapisují sami. Této aktivitě je třeba věnovat necelé 2 hodiny v úvodu nového školního roku. Rozhodně se nám při výuce vyplatí. Praktické využití pravidel: Pravidlo 1 zadali žáci a týká se motivujících pravidel pochvaly, tzv. 6P. Jsou zahrnuta v této kapitole, viz bod č.7 – Odměny a tresty. Pravidlo 9: Chováme se na své úrovni. Žák 8. ročníku má nevhodné poznámky a ruší třídu. „Petře, tohle, co děláš, je opravdu tvoje úroveň?“ šeptám do ucha při rozdělování na aktivitu. Zarazí se. „Promiňte, není.“ Pravidla je nutné rozebrat a okomentovat, všichni jim musí rozumět. Např. svou úroveň si určujme každý sám. Nejsou to naše známky, není to ani to, co si o nás učitel nebo třída myslí. Naší úrovní je to, kým jsme a kým chceme být. Pravidlo 10: Za urážku omluva.
Komentář: Někdy se může stát, že vás urazím já. Není za tím úmysl. Víte, když vás učím, stáváte se tak trochu mými dětmi a mám stejné chyby, jako mnoho maminek. Záleží mi na vás a někdy na vás možná trochu tlačím. Ale jednu jistotou u mě máte, mám vás ráda, záleží mi na vás a chci, abyste našli, kým máte v životě být, a byli šťastní. Když vidím, že jste hrubí nebo zlí na druhého, často se vás rychle snažím zastavit a můžu vás nechtěně shodit před třídou. Pak i já se omluvím, když poznám, že jsem udělala chybu, stejně jako to děláte vy. Můžete mi to také říct. Mluvit spolu můžeme o čemkoliv, ale na naší úrovni lidí, kterými se chceme stát, kteří jsou osobnostmi a vědí, co chtějí. Z praxe: Rozčileně vybuchl v lavici. Moje reakce:„Honzo, platí, že můžeme mluvit o čemkoliv, ale správným způsobem. Tohle není ono. Srovnej si to a přijď o přestávce.“ Přišel a byl slušný. Spřátelili jsme se. Něco provedl a já jsem ho usadila. Vybuchl: „To jste mě teda urazila, paní učitelko.“ „To jsme dva,“ odpověděla jsem, „i ty jsi mne urazil tím, jak se chováš.“ Když jsem šla kolem jeho lavice, pošeptal mi: „Promiňte, urazit jsem vás nechtěl.“ „Promiň,“ odpověděla jsem, „ani já tebe ne.“ Stali jsme se přáteli a pochopili jsme, že jsme oba stejně citliví. Ad 5. Reagujme na negativní jevy klidným poukázáním na jejich důsledky (induktivní disciplína) Z praxe: „No, pojď, ať to vidíš! Zastávala ses jich, a podívej, to jsou ty tvoje pusinky...“ Jídelna se podobá bojišti. Na zemi leží knedlíky, některé i s omáčkou. Příliš mnoho párů očí sleduje, co si počnu. „Tak kdo bojoval?“ Hlásí se neochotně, ale vědí, že to „praskne“ dřív nebo později. „Máte rozum?“ To se mi moc nepovedlo. „Vypadá to tu příšerně.“ To je lepší a oni to také tak vnímají. „Moc se vám to nepodařilo. Zklamali jste mě, věřila jsem, že jste skoro dospělí. Uklidit to dá spoustu práce.“ Mám pravdu a oni to vědí. V této jídelně se stravuje skoro 400 žáků. „Takže si vyberte, rodiče do školy, nebo to raději rychle a skvěle po sobě uklidíte?“ Neváhají. „Uklidíme, paní učitelko.“ „Rychle a dobře?“ „Určitě.“ Uklízejí i ti, kteří nebojovali. Někdo se přiznal, že fandil, jiný, že provokoval. Podivná solidarita. Podstatné je, že uklidili. A co víc? Už nikdy v jídelně nebojovali. Proč? Uklízení dalo dost práce a v dospívání máme jiné zájmy, než běhat s hadrem po jídelně do pozdního odpoledne. Mnozí máme podobnou zkušenost. Napadne nás zcela logicky: To by bylo skvělé, kdyby to šlo takhle vždycky. Nejde, i když… Z praxe: Dozor na chodbě, velká přestávka, tři třídy a jedna učebna, navíc kombinace I. st. a II. st. na jedné chodbě, z toho jedna dyslektická třída. „Kluci, s tím tenisákem si na chodbě nehrajte. Ne, prostě to nejde. Mohli byste rozbít okno.“ Otočím se zády a slyším povědomý zvuk. Je to tady. Mlčím a čekám. „Paní učitelko…my…, říkala jste… my víme…, ale nějak…, rozbilo se to!“ „Vím,“ konstatuji. Dobře jsem rozpoznala třesk rozbitého skla. Hráli si s tenisákem a já jsem to striktně zakázala s klidným poukázáním na důsledky, jak se to má. Nyní tu důsledky ležely ve střepech přede mnou. Kluci z deváté třídy na mne tázavě hledí. Mlčím. Měli by znát řešení. „Je nám to líto, fakt. Příště už poslechneme.“ Čekají. Já také. „Uklidíme to,“ nabízejí.
„Okamžitě,“ upřesňuji. „Máme tu malé děti, mohly by se pořezat.“ „Zařídíme zasklení,“ pokračují. „Dnes do 18 hodin,“ dodávám. „Určitě,“ slibují. „Jeden z vás půjde od ředitelny se mnou, oznámíme, co se stalo. Já řeknu, že všechno je už vyřešeno a zítra bude okno zasklené,“ přebírám iniciativu. „Vy splníte to, co jste slíbili, nebude už žádné „příště“ a pomůžete mi pohlídat ty menší, aby nedělali takové hlouposti.“ Nadšeně kývají. Zdá se jim, že vyvázli relativně lehce, bez křiku, zlobení. Věcně se domlouvají, čí rodiče okno odvezou, kdo to zaplatí, jak se na okno složí. Slib dodrželi do puntíku. Uklízeli svorně a společně a „příště“ se nekonalo. Tenisáky z mého dohledu zmizely a já doufám, že i z dohledu mých kolegyň. Jedno obětované okno za poučení stálo. Ad 6. Vybízejme k prosociálnímu chování Z praxe: Mnoho slov, mnoho příkazů, zákazů, a zdá se, že vše je marné. Ve skutečnosti vlastně mnohdy stačí daleko méně. Vychováváme totiž zejména, když nevychováváme. Výlet na Karlštejn, a naše třída jako rojnice prochází lesem. Povídáme o všem možném, kolem spousta smíchu a pošťuchování. Všimla jsem si pytle, který mí žáci nesou a střídají se. „Podívejte!“ Jsme už skoro u hradu a pytel je plný. Je plný papírů, které po cestě nasbírali. Slavnostně je vhazujeme do koše. „Jste skvělí,“ nešetřím chválou. „Jak jste na ten nápad přišli? Vůbec jsme přece nemluvili o tom, že budeme sbírat papírky.“ Jsou rozpačití. „To vy jste na to přišla.“ „Já?“ nevycházím z úžasu. „No vy, když jsme vstoupili do toho lesa, tak jste zvedla ten papír, co ležel u cesty. Řekli jsme si, že to je dobrý nápad, to tam trochu uklidit.“ Zní to neskutečně, ale stalo se to. Podvědomě lidsky a učitelsky jsem uklidila papír a vznikla malá lavina úklidu. Ve škole vyzýváme stále znovu a znovu: „Ukliď to!“ Vyzýváme, ale je třeba dodat: „Vím, že jsi to nerozházel ty. Ukliď to, prosím.“ Vidí-li i nás uklízet, nebýváme odmítnuti. (I když výjimky vždy potvrzují pravidlo, ale my jsme trpěliví…)
Ad 7. Odměny a tresty používejme opatrně Odměny, pochvaly, mají být přiměřené a konkrétní. Podle mého názoru by pochval mělo být více než trestů a kárných opatření. Každému z nás se více věcí daří, než nepodaří, proto je třeba zbystřit, pokud vnímáme jen chyby na některém z žáků. Nepotřebujeme jiné brýle? Z praxe: Vstupuji do třídy. Chaos, křik, lhostejnost… „Jako bych tu nebyla… Já jsem jediná a jich je skoro třicet. Mají přesilu. Co teď ? Jasně, mohla bych zvedat hlas – stejně by to neslyšeli . Mohla bych odejít. Měli by radost, ale bylo by to dost zbabělé. Určitě bych jim mohla dát napomenutí, důtku, zavolat paní ředitelku…“ To vše se mi honí hlavou. Vím, že tato třída sbírá důtky a napomenutí jako trumfy. Dvojky z chování jim nevadí. Dávno v nějaké knize jsem četla o pochvalách. To nemají. Pochvaly nedostávají. Možná kdybych zkusila… Téměř doslova takto vzniklo Šest pravidel pochvaly 6P. Byla v zoufalství napsána na tabuli a s úžasem sledována žáky, nejprve nepřijata, posléze přijata celou třídou. Jejich původ
je pro mne nejasný, jistě je tento nápad modifikací některé zkušenosti převzaté z literatury. Původce již neznám, ale tato verze pochval se mi osvědčila. ŠEST PRAVIDEL POCHVALY tzv. 6P 1P PŘICHÁZÍM DO HODINY VČAS 2P POMŮCKY NEZAPOMÍNÁM 3P POSLECHNU NAPOPRVÉ 4P PŘIHLÁSÍM SE, CHCI-LI MLUVIT 5P PO TŘÍDĚ NEPOBÍHÁM, SEDÍM V LAVICI 6P PRO OSTATNÍ JSEM KAMARÁD, MÁM K NIM ÚCTU A co dál? Dál už postupujeme jednoduše – za splnění všech šesti P čárka do notesu. 1. Šestkrát 6 P: Bronzová pochvala (během půl roku jí dosáhne většina třídy či spíše třída celá. Účelem je dát žákům prožít úspěch.) Odměnou je lentilka s komentářem: „Tento bonbon vypadá jako lentilka a je to lentilka. Ale tato lentilka je zcela neobyčejná. Má moc pomoci nám, abychom byli v získávání pochval stále úspěšnější.“ Pro starší žáky vysvětlíme, že opakováním se každé jednání se stává snazším a snazším, proto tato lentilka má skutečně takovou moc, o které mluvíme. Pokud se nám podařilo šestkrát zvládnout pravidla, nyní už jejich dodržování bude snazší. Velmi pomáhá obraz vyjetých kolejí. Představte si váš špatný návyk – jsou to hluboce vyježděné koleje v úvozové cestě. Pokud chcete získat návyk nový, jde to těžko. Musíte totiž nejprve vyjet z koleje staré. To ale nestačí, musíte si vyjet koleje nové a to vyžaduje mnohé opakování nového jednání. Pokaždé je to snazší a snazší. (Pozn.: Správný pozitivní návyk nazýváme ctnost, aplikační téma Etika.) 2. Stříbrná pochvala, bývá udělena za 15 až 20 získaných pochval (podle počtu hodin, které ve třídě učíme). Odměnou je osobní lísteček s obrázkem (např. samolepka) a větou: „Jsi skvělý… skvělá…“ Dosáhne jí také nadpoloviční většina žáků, někde všichni. 3. Zlatá pochvala – je to již nějaká větší, pokud možno trochu humorná odměna (cca 40–50 pochval podle počtu hodin, které ve třídě učíme). Pozn. Pochvaly v hodině nebyly udělovány, došlo-li k nesouladu ve třídě nebo hodina neprobíhala tak, abychom se v ní cítili dobře. Rozhodující je také názor pedagoga. Udělení pochvaly vyžaduje cca 4 min. na konci hodiny. Z praxe: Možná se někomu zdá, že tato forma odměn je určena pro malé děti. První třída, pro kterou byla použita, byli žáci deváté třídy, převážně chlapci. S úspěchem jsem ji dále aplikovala pro I. stupeň i pro II. stupeň ZŠ po dobu cca 9 let v průměru pro 8–14 tříd ročně. Výhrady nebyly ani u tříd devátých. Při výuce na SŠ jsem pochvaly nepotřebovala. Jiné odměny: Velmi se mi osvědčilo při intenzivní práci zařadit na posledních 5 min hodiny zajímavou činnost. Velmi oblíbené byly detektivní příběhy s otevřeným koncem, které jsem zařazovala na podporu logického myšlení v závěru hodin matematiky, hádanky z oboru chemie, na které třída hledala odpověď do příští hodiny.
Ad 8. Zapojme do výchovného procesu rodiče Rodiče mají vždycky pravdu. Postřeh autorky Možná jsem vás rozzlobila, ale rodiče mají vždy pravdu v tom, že jejich dítě je jedinečné, originální, neopakovatelné. Nenechme se zmást tím, že jejich dítě má samozřejmě také chyby. To první, co by rodiče vždy měli od nás slyšet, je to, že jejich dítě je jedinečné. Potom smíme hovořit i o problémech a nedostatcích. Toto je zkušenost nejen má, ale i zkušenost mé kolegyně, ředitelky ZŠ. Rodiče opouštějí školu v klidu i v případě, že přišli na výchovnou komisi. Žádné dítě nemá jen chyby, ale udělá toho dobře minimálně tolik, kolik toho udělá špatně, ostatně jako každý z nás. Z praxe učitelky ZŠ: Všechny děti mají dobré i špatné vlastnosti, ale tady to skoro neplatilo. Tvrdili to téměř všichni učitelé, včetně výchovné poradkyně. Rodiče se dostavili do školy a nebylo o čem diskutovat, bylo potřeba jim to „vytmavit“. Seděli jsme v kabinetu výchovné poradkyně. Já jsem byla v roli třídní a ve vztazích rodina a škola se totálně schylovalo k bitvě kdo z koho. „Hraje skvěle fotbal,“ zapojila jsem se náhle zcela mimo téma. „Byla jsem se na ně podívat v tělocvičně. Možná Váš chlapec bude mít pro tento sport talent. Všimli jste si toho?“ Několik udivených pohledů mne sleduje. Maminka zaváhala: „Myslíte?“ Tatínek vypadá zamyšleně. „Vážně?“ Chvíli je ticho. „Cože to provedl?“ ptá se po chvíli a poprvé se zdá, že se zajímá o problém svého syna. Tentokrát poslouchá. Nakonec se do hovoru zapojuje aktér sám. Náhle přiznává pravdu. „Fakt jsem ujel,“ tváří se kajícně, „není mi to jedno, chci s tím něco dělat.“ Rozcházíme se a společně hledáme řešení. Čím se situace obrátila? Rodiče se mi svěřují:„Je vidět, že vám na našem klukovi záleží. Myslíte si, že mu jde aspoň ten sport? Chtěli jsme mu ho zakázat…“ Ještě chvíli debatujeme o odměnách a trestech i o jejich synovi. Další den se dozvídám od mladého muže, že mne rodiče pozdravují a on mi chce poděkovat za to, že jsem se ho zastala. Neměl pravdu, nezastala jsem se jeho přečinu jediným slovem, jen jsem doplnila to, co je na něm pozitivní. Celá rodina však vnímala, že chlapce beru a přijímám. Ad 9. Buďme nositeli radosti Jen ta věc byla vykonána dobře, která v sobě nese atmosféru radosti. Tento citát, zaslechnutý z rádia, visel na mé nástěnce 11 let, protože korespondoval s mými zkušenostmi z hodin matematiky vyučované na SŠ. Každodenní zkušenost ukazuje, že odevzdávat vědomosti lze i se zamračenou anebo přísnou tváří, ale získat si srdce žáků a vychovávat je k přátelství a spolupráci nelze bez humoru. Humor vyžaduje nadhled a je znakem mladého srdce. Získává úctu a podporuje přátelství. Z praxe: Apríl! Od rána se to neslo školou. Neminulo to ani nás, učitele. Napálit nás byl cíl žáků snad všech tříd. „Vezměte si sešity,“ zní od katedry. „Píšeme diktát.“ Ztuhli. „Ale paní učitelko, my teď máme mít zeměpis,“ brání se chabě. „Máte připravená pera? Zavřete učebnice,“ zní nesmlouvavě.
Paní učitelka se náhle zarazí: „Počkejte chvíli, něco jsem si zapomněla, hned jsem tu,“ mizí za pootevřenými dveřmi. Všechny hlavy se sklánějí a biflují, co ještě nestihly. Znovu se otevírají dveře. „Co to má znamenat?“ žasne paní učitelka zeměpisu. „Co ty papíry na lavici? Kde máte atlasy?“ „Paní učitelko, my…,“ pokouší se někdo vysvětlit. Paní učitelka netrpělivě přerušuje: „Tak jdeme na to, zkouším. Otevřete si atlasy…“ Listy atlasů šustí. Někdo klepe, paní učitelka vychází na chodbu. Do ticha třídy zazní nový hlas. „Co to máte ne těch lavicích? Říkala jsem vám, že máme český jazyk. Tak, píšeme si diktát.“ Hlavy se zmateně točí kolem, nikdo už neví naprosto nic, dokud nezazní výbuch smíchu. Obě paní učitelky vstupují do třídy a smích náhle ovládá i třídu. „Apríl!“ Třída největších vtipálků dostala za vyučenou. Osmá třída na svou třídní a její kamarádku nedá dopustit. Přistoupily na jejich hru, ve které se je žáci snažili napálit aprílem, a zvítězily. Nevím, jak probíhala hodina dál, ale nebyl tam ani diktát, ani zkoušení.
Na závěr několik postřehů z praxe: Je-li ve třídě hluk, může to být způsobeno: 1) špatným a nesystematickým či nedůsledným vedením kolektivu; Opatření: kontrola jednotlivých bodů výchovného stylu a jejich dodržování 2) nejasným výkladem problematiky, byl příliš pomalý či rychlý nebo žáci nepochopili systém; Opatření: Kladu si otázku: Mám systém ujasněný já? Zvolila jsem vhodné tempo? Pokud ne, vrátím se k tématu ještě příští hodinu. 3) problémem v kolektivu, který může přerůstat z dění v předchozích hodinách nebo z dění ve škole; Opatření: zvážím, nakolik si mohu dovolit nyní řešit problém, přestože obecně platí pravidlo, že problémy mají přednost. Čas najdu co nejdříve 4) problémem jedince, který se v kolektivu odráží; Opatření: individuální řešení 5) mým osobním handicapem; Opatření: problém sdělím třídě. Jako astmatik jsem dost často v horkých letních dnech v posledních hodinách ztrácela hlas. Problém jsem svěřovala třídě a i ve velmi náročných hodinách např. chemie žáci tlumočili z předních lavic informace dozadu. Tyto hodiny byly oblíbené pro atmosféru spolupráce a „něčeho nového“ ve formě obtížnějšího dorozumívání. Žáci nikdy mého handicapu nezneužili, naopak, byli pozornější, ukázněnější. 6) něčím zcela jiným. Opatření: pátrám neúnavně, začínám vždy u sebe. Marie Nováková Ing. Mgr.
