občasník dolnopočernické farnosti vydávaný pro vnitřní potřebu
vychází 26. října 2014
ročník XII. (2014), číslo 3
Úvodník
Milí farníci, po čase prázdnin a dovolených jsme zahrnuti nejrůznějšími starostmi a povinnostmi, mnohými setkáními a meziosobními vztahy. Jak to všechno máme prožívat, abychom i my v našem prostředí byli misionáři, jak nás k tomu vybízí měsíc říjen? Svatý Pavel nám k tomu mu dává v listě Filipanům jednu konkrétní radu: „Všechno co děláte, přednášejte Bohu v modlitbách.“ Ano, všechna naše činnost se může stát plodnou, když je posvěcována stálou modlitbou. A i za neúspěchy, nezdary a bolesti předem děkujme Bohu, a tak uchovámee naše srdce v pokoji, neboť ve všem spoléháme intenzivněji na Boží pomoc, která nikdy nezklame. K tomu žehná. otec Pavel - Cicognap
Farní dovolená 2014 ve Valtelině
1 z 12
ročník XII., 2014/3
26. října 2014
V neděli 20. července 2014 jsme se vrátili z farní dovolené, z malebného údolí La Valtelina v italské Lombardii. Neradi, týden jsme se mohli zcela oprostit od starostí všedních dnů v nevšedním prostředí s nevšedními lidmi, vyčistit si hlavu v nabitém inspirativním programu, z kterého si mohl vybrat každý. Odjíždělo nás dvacet sedm, jak jinak než od fary a s kávičkou na cestu. Poskládáni různě v autech, směřovali jsme v dobré náladě k západní hranici, já s Haničkou Jirsákovou, Marcelou a Robertem Krňávkovými a s Miládkou a Pavlem Herianovými v pohodlné dodávce. Před Rozvadovem stavíme u pumpy na malé občerstvení, proč ale Jirka Kriso (možná to byl Pavel Kriso, stále si je pletu) postává u svého auta? Zvednutá kapota, a nechápavé pohledy Jiřího do motorového prostoru nevěstí nic dobrého. Tak jo, co se dá dělat, dobrý křesťan nesmí lpět na materiálních věcech, nepojízdné auto snad nikdo během týdne neukradne, a tak nabíráme paní Pokornou, Ingrid Syrovátkovou a Hanku Valentovou do dodávky i se zavazadly, protože Jirkovo auto už dál nepojede, a dobrý křesťan se musí rozdělit i o své pohodlí. Na farní dovolenou v La Valtelině jedou dolnopočerničtí farníci po třetí, já nyní podruhé, takže stará známá cesta přes Řezno, Mnichov, Garmisch-Partenkirchen, Partenkirchen, a pak už do prvních alpských kopečků, a jak jinak – stoupání, pěkně opatrně a pozvolna. Pavel Heriann řídí bezvadně, se svým stále shovívavým úsměvem na rtech nedává najevo sebemenší rozrušení, jenže mně se v dodávce v pravoúhlých úzkých zatáčkách stejně tají dech. Že bych se nakonec bál o svůj život? Jenomže co znamená moje pomíjivá vůle k životu vůčii Boží vůli, která tu moji přesahuje? Takže klídek, do tvých rukou Pane se vkládám. Ještě není konec, přes Fernpass stoupáme stále vzhůru k Passo Dello Stelvio, kde si ale tentokrát kávu nedáme, protože prší. Prší a my máme chuť posedět na vyhlídce s dobrou ou italskou kávou, no není to trapné? Jedeme rovnou dolů, do Bormia, a kolem devatenácté konečně zastavujeme v nedalekém Grosiu u Itala. Kdo je Italo? Přítel kněze Pavla, náš kamarád, člověk zemitý, pracovitý, usměvavý a pohostinný. Večeře na přivítanou v jeho rodinném a firemním sídle je jako vždy výtečná, tečná, veskrze italská, s dostatkem vína i úsměvů hostitelů. Do pozdního večera setřásáme únavu v družných debatách za zpěvu českých lidových písniček, a pak už se jen musíme rozvézt auty do svých domovů. V pondělí ndělí dopoledne máme sraz u Itala, a jedeme přes Bormio do bezcelní zóny ve vesnici Livigno. Nejsem sám, kdo nakupuje skoro za hubičku 96 procentní etylalkohol, dva litry za čtyři jurášky, bude se mi v září hodit, až dozrají bezinky. Sjíždíme do údolí, parkujeme kujeme auta, a vyrážíme vzhůru směr Vall Alpisella. Tam nahoře žije další kamarád otce Pavla, chová krávy, vyrábí vynikající sýry a jeho žena uvaří na objednání picokery, místní valtelinskou krajovou specialitu z provincie Sondrio, jednoduché jídlo z pohankových kových těstovin, brambor a sýra. Jenže než okusíme, musíme šlapat asi 8 kilometrů, a jak jinak než stále výš a výš. Zkoušíme se s Haničkou Jirsákovou utrhnout celé skupině, ale úspěch z roku 2012 se nám nepodařilo zopakovat. Respektive Haničce ano, ale mě ne. Usedlost ve Vall Alpisella je sice na dohled, jenže alpské jezero před ní ještě blíže, a láká mě svojí modří. Tehdy jsem se v něm nesmočil, abychom byli v cíli první, nyní nemohu odolat. „Ty jsi blázen!“, volá olá na mě otec Pavel a má skoro pravdu. Odhaduji, že voda má asi 3 až 5 stupňů, lezu do ní poprvé, cachtám se, plavu, pokuřuji v jezeře viržinko, nko, vylézám, rozhlížím se, zda mě bratři a sestry vidí, potom vstupuji do vody podruhé a najednou se svléká i Pavel Herian. Už před dvěma roky to zkusil v jiném m alpském jezeře pod ledovcem. Takže ještě potřetí lezu do studené vody a už konec exhibice, Hanka se totiž stejně nedívá, protože je na chatě první a objednává jídlo. Picokery je vynikající, dojídáme, odpočíváme, kupujeme sýry, společně se fotíme, a pak už u jen zase pohodlnější cesta dolů. V životě to tak je, nahoru a dolů a zase nahoru a zase dolů, jenže já mám rád stav bez tíže, horizonty, volná prostranství, prostor, nedozírnost dálek, ale horské masivy mě stále udivují svojí monumentalitou, hmotností, tak ak rád bych po nich přejel dlaní své ruky. Skoro před cílem se rozpršelo, naposled v tomto týdnu, od této chvíle ale bude už jenom krásně. Otevírám deštník, to je ten trapný prostředek proti dešti pro otužilého turistu, a ke své úlevě zjišťuji, že se o něj nemusím dělit, protože Hanička šlape kdesi hodně vzadu. 2 z 12
ročník XII., 2014/3
26. října 2014
Scházíme se na parkovišti a vracíme se do údolí La Valtelina. Nakupování v supermarketu moc rád nemám a je úplně jedno, jak se jmenuje. Supermarket Iperal v Sondalu navštívíme ještě vícekrát v tomto týdnu, ale já s Hankou většinou jen zůstanu v poklidu na parkovišti s kelímkem kávy v ruce, protože vše, co potřebujeme, si vezeme až z Prahy. Den končíme společným večerem ubytovaných na faře ve Verviu, protože Miládka Herianová a Marcela Krňávková rády vaří. aří. Je příjemné sedět se svým zubařem Mirkem Pospíšilem na obyčejné židli za obyčejným stolem, a nikoliv v zubařském křesle ve stavu pasivního odevzdání, a ještě příjemnější je odejít ven pozorovat hvězdy, dokonalé Boží dílo, až se všichni odeberou na kutě a nám se s Hankou ještě nebude chtít spát. Hlas zvonu je vždy kontemplativní, přesahující, nejen hlasitostí, ale i sdílností. lností. Ti, co jsou ubytováni na faře v těsné blízkosti kostela, si bití zvonů budou užívat každé brzké ráno. Někdo s libostí, jiný bude hlavu schovávat pod deku. Jedeme na ledovec Cevedale, respektive chceme se pokusit vystoupat na jeho svahy do výšky 3 269 metrů n. m. k alpské chatě Casati. Jedeme a chceme vystoupat – zdánlivá nelogičnost. Auty totiž pojedeme na parkoviště ve Valle dei Forni ve výšce 2 178 metrů n. m., m. potom už jen pěšky na chatu Rifugio Pizzini položenou ve výšce 2 706 metrů n. m.,, a pak uvidíme, zda bude možné zdolat velmi příkré stoupání na ledovec, s převýšením asi 500 metrů na jednom kilometru. Jestli jsem se někdy bál, tak to bylo na této cestě, když Pavel Herian bravurně ovládal svoji dodávku, a já jsem cítil, že zadní kola jen tak tak lemují vratkou krajnici. Komu dát metál, Pavlovi, či autu? Propast pod námi je bezedná, hluboká a my se dotýkáme me samého jejího okraje. Hospodin chtěl, abychom v pořádku dojeli a zvolili si cestu směrem vzhůru. Na vrchol vedou tři, tou prostřední jsme již s Haničkou šli, takže raději horní. Stoupání prudké, než vylezeme na první převýšení, odkud máme překrásný výhled výhl na celé údolí za námi i na horizont před námi. Svah pod ledovcem v dálce je zasněžený, s největší pravděpodobností ho nebude možné slézt, což se potvrdilo na chatě Pizzini v půli cesty. Mačky, ani teplé oblečení nemáme, jako ti, kteří se z ledovce zrovna vracejí. Koukám nahoru a nedovedu si představit, jak se ve svých kluzkých letních botičkách budu smýkat po sněhu nahoru. Fotíme se a zpět se vracíme třetí cestou. Je dlouhá a úmorná v letním slunci. Hudrám, pálí mě rameno, slunce svítí zprava, mám hlad, žízeň, a cesta stále nekončí a nekončí. Fajn, přes Rifugio Branca nepůjdeme, není čas, takže stačí jen pokouřit s bratry Krisovými doutníček, dojíst svačinu, sejít rovnou dolů k parkovišti, a pak sjet auty ještě níž a níž až skoro domů. Kostel Svatého Antonína onína ve Verviu je na půli cesty mezi Verviem a Mazzem, od půl osmé večer se v něm otec Pavel účastní místní pouti, mariánské slavnosti, a protože jdeme zrovna s Haničkou kolem do Mazza na vínko, abychom poseděli venku pod parapety rapety na téměř římském náměstí a v uvolněné náladě nechali doznít pocity z právě prožitého dne, zastavujeme se na této slavnosti a setrváváme téměř do konce. Odměnou je výborné pohoštění před kostelem, které připravili naši italští bratři, a odvoz otcem Pavlem až do Mazza na náměstí. Večerní ečerní cesta zpět přes Mazzo a jablečné sady je nádherná, nad námi hvězdy a všude kolem nás jen Boží klid. Čtvrtek dopoledne 17. července máme konečně volno, čas na to dospat předešlé dni, odpočinout, urovnat si věci, ale ve 13 hodin už musíme být zase u Itala, tala, protože od něho se jedeme koupat. To je fajn činnost, odpočinková, protože takový je celý dnešní den, odpočinkově aktivní. V Bormiu jsou totiž termální lázně, kde se musí platit za něco, co samo, patřičně regulováno, odkudsi přitéká, jenže kousek dál, dál na 3 z 12
ročník XII., 2014/3
26. října 2014
okraji Bormia, teče do kamenného koryta ve volné přírodě to samé a zadarmo, jde jenom o to, kolik tam je právě lidí a čí skupina je početnější. Kolem čtrnácté hodiny už svorně semknutá česká družina dolnopočernických dol farníků vytlačuje místní roztroušené troušené Italy a užívá si teplé vody. Studená tam také je – a pořádně, kousek vedle teče potok z blízkého jezera. Nic netrvá věčně, pouze věčnost, takže ještě nasbírat kamínky, vyklepat či vyskákat vodu z uší, obléknout se a už zamířit do centra Bormia, Bormia kde máme jen jednu hodinu na obhlídku historické části města, a odtud jedeme na chatu Itala, protože v místním nedalekém lesíku bude otec Pavel sloužit polní mši. Řekl bych spíše lesní mši, a to opět velmi vysoko nad údolím La Valtelina. V tomto kraji je to tak, že buď je vše hodně vysoko anebo vše hodně nízko. Každopádně nyní jdeme pěšky vysoko polní cestou do lesa ke stromu, do jehož kmene Italo vyřezal Madonu, Pannu Marii krvácející smolou. Shlukujeme se kolem, obsazujeme dostupná místa, ztišujeme se, otec Pavel celebruje u improvizovaného stolu a vše to je velmi silné, protože pohled vzhůru do korun stromů ve chvíli požehnání je nezapomenutelný zážitek. To Božské a lidské je velmi blízko u sebe, stejně jako les, kde jsme právě prožili mši svatou, a nedaleká chata Itala, kde nás čeká výborná večeře, kterou připravili ti z nás, kteří jsou zde ubytováni. A když je vše dojedeno, dozpíváno a dopovězeno, tak na terase Italovy chaty popíjíme vínečko rudé i bílé, hledíme hluboko do údolí a ti, co jsou ubytováni dole na faře ve Verviu, ještě rozeznávají siluetu svého kostela, jenom malou chvilku, a pak už ani to ne, protože s přibývajícím časem potemnělo a víno se zdá být již dopité. Ani v pátek není nutné brzy vstávat, já s Haničkou rozhodně nebudu, stejně jako Marcela Krňávková s Robertem. Ostatní ale vstávat musejí, protože je čeká cesta vláčkem z Poschiavo do Passo Bernina. Většina farníků jede tam, ale výrazná menšina zůstává tady na faře. Údolí La Valtelina je svíráno zleva i zprava mohutnými masivy kopců, Marcela a Robert zvolili rovnou procházku do Grosia, já s Hankou šlapu po silnici vzhůru po svahu, na jehož straně se nachází Vervio a naše fara. Procházíme uličkami mezi kamennými domy s břidlicovými střechami, stoupáme po úzké silnici stále výš a výš, sem em a tam, zatáčka vlevo, zatáčka vpravo, otíráme pot, odpočíváme pohledem do údolí, kde hledáme naší faru, osvěžujeme se v místní kašně a za nějakou hodinku již ve výšce 830 metrů míjíme usedlost Bosca, abychom pokračovali sestupem dolů opačnou stranou. Samozřejmě Sa jak jinak, než 4 z 12
ročník XII., 2014/3
26. října 2014
s příjemnými romantickými zastávkami, třeba u Torre di Vione, což je malá kamenná věž v malebném zákoutí kopce. Po cestě do Vervia se dozvídáme, že dnešní mejdan s večeří na faře nebude. nebude Chtěli jsme opětovat pohostinnost těch, kteří bydlí na druhé straně kopce mimo faru, aru, avšak jsou unaveni z cesty a vystačí si jenom s kávou a zákuskem. Přípravy malého pohoštění se iniciativně zhostila Hanička a Marcela, já jsem rozjímal s viržinkem a kytarou na balkóně. Co s načatým večerem, když přespolní spolní se již po příjemném společném posezení právě zvedají, a odjíždějí do svých domovů? Jdeme ještě jednou a naposledy do naší vinárničky v Mazzu, kde se potkáváme se Sandrem. Sandro je další kamarád otce Pavla, bydlí nedaleko, vyrábí skvělé sýry a ubytoval val část našich farníků. Večer to byl příjemný, zkoušeli jsme angličtinu, Hanka francouzštinu a latinu, avšak moc jsme si toho stejně neřekli. Nevadí, člověk si s člověkem může rozumět I jinak. Nastal poslední den naší dovolené v tomto kraji, z kterého se nám nebude chtít odjet. Dopoledne máme volné, využíváme ho k balení a přípravě na zítřejší cestu zpět. Dnes je program také bohatý, začínáme ho ve 14 hodin srazem na chalupě Itala vysoko nad údolím, odkud kud se auty přesuneme ještě výš a zbytek cesty už vyšlápneme pěšky. „Je Je to jen taková nenáročná, ne příliš dlouhá procházka na vrchol, kde je umístěný veliký kříž,“ ujišťuje nás otec Pavel. Dobrá, vezmu zmu si tedy jen sandály na boso a nejsem sám. A nejsem sám, kdo po prvních stech metrech výstupu již začal chápat, že s pohodlnou procházkou tahle únavně se vlekoucí štreka nemá nic společného. Míříme ve stále prudkém stoupání na Cruz de Alp, napřed lesem, pak skalisky, pak zase lesíkem, a cesta stále nekončí a nekončí. Je to cesta útrpná a také mravenčí. Nevíme, co dělat dřív, zda šlapat či odpočívat, protože miliony mravenců lezou po celé délce cesty a nepříjemně otravují. Byl to možná nejnáročnější výstup za celou dobu našeho pobytu zde. Otec Pavel umí zašpásovat. Každopádně jsme byli odměněni nádhernými výhledy na vrcholky Alp a pohledy do celého údolí La Valtelina. Než se rozkoukáme, už jdeme dolů, protože od 18 hodin nás čeká mše spolu s italskými bratry v kostele nedaleko chaty Itala. Jdeme do kostela pěšinou po louce, to se málokdy přihodí, odí, a usedáme do lavic. Někteří z nás nacvičili píseň Madre divina a už ji také při mši zpívají. Náročnou usebírající cestu ke kříži nad údolím nejen symbolicky ukončila mše svatá, nyní nás ještě čeká poslední bod programu naší farní dovolené, akce veskrze ze světská a opulentně kulinářská. Přesouváme se auty úzkými cestami do nedaleké usedlosti Bruna, dalšího kamaráda otce Pavla, který už jistě roztápí pec, aby nám nabídnul tu nejchutnější pizzu na světě a dobré víno k ní. Však už jsme na místě, na stožáru nás vítá česká vlajka, a potom jeho žena se synem a snachou. Předáváme dárky, usedáme ke stolům, sledujeme koncert šikovných rukou a zanedlouho pojídáme různé druhy vynikající pizzy, která je skutečně nejlepší a které dlouho nebude v tomto večeru konec. I my máme koncert, zpíváme a hrajeme české lidové písničky našim italským přátelům, Jirka Cerman na kytaru, já se s přidávám na foukací 5 z 12
ročník XII., 2014/3
26. října 2014
harmoniku a zpívá, kdo může a komu to jen trochu ladí. Škoda, že už se musíme v pozdním večeru loučit, tak děkujeme za všechno, a dá-li Pán, tak třeba příští rok na viděnou! V neděli ráno se zdejší lidé připravují na cestu do kostela, ale my musíme tento kraj opustit, vydat se na cestu zpět do stověžaté Prahy, do města, které se prý bude hvězd dotýkat.. No, No nevím. Nevím si rady s žádným prorokováním, mám pocit, že hvězd jsem se dotýkal právě zde, zářily na jasné obloze jako drahokamy a tři z nich určitě snesu dolů, abych jimi někoho obdaroval. Bláhová představa bláhového snílka, protože nám tu bylo dobře. Ještě nás čeká tradiční ranní sraz u Itala v Grosiu s vynikající kávou na cestu, kterou pro nás připravil, a pak už jen loučení a mávání na cestu. Tak jo, všechno musí skončit, stejně jako tato zpráva o farní dovolené v italské La Valtelině. Možná jsem v ní na něco zapomněl, ale přibližně takhle to nějak asi bylo.
Modlitby matek v Dolních Počernicích
Jan Paul
www.modlitbymatek.cz „Opět vám pravím, shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.” Mt 18, 19-20
Milé ženy a matky, na modlitby matek myslím již delší dobu, ale až evangelium z neděle 7. září 2014 a následná řeč P. Pavla Čápa mě donutily, abych se s Vámi podělila o možnost, jak se držet výzvy z evangelia. Hnutí Modlitby matek založily dvě ženy v Anglii v komunitě Solace a to se rozšířilo po celém světě. Modlitby mají určitá pravidla a jsou pravidelné. Další zajímavé informace najdete na www.modlitbymatek.cz. www.modlitbymatek. Nejlepší cesta jak se k tomuto projektu připojit, je založit si skupinku (pro pro začátek stačí dvě matky) v naší farnosti a pravidelně se modlit za naše děti, rodiny a potřebné… Každá z nás určitě máme ve svém srdci lidi, za které se můžeme modlit, a něco, za co můžeme děkovat… Skupinky již běžně fungují po Čechách, Praze i okolních farnostech. Protože tvoříme vlastní společenství, pojďme si založit skupinku u nás. Pokud Vás tato možnost modlitby oslovila a měly byste zájem se takto modlit, modlit obraťte se na Marcelu Krňávkovou nebo na mě. Hezký zbytek podzimu Vlasta Rybánská
SKAM
www.iskam.cz I v roce 2014, konkrétně ve dnech 20. - 21. června, se uskutečnil SKAM (Setkání Křesťanské Aktivní Mládeže), konaný ve školním areálu Dolní Počernice. Program začal v pátek, kdy se sjeli ti z účastníků, kteří se chtěli vzájemně poznat více než jen u sobotního ního sportu. Čekali na ně seznamovací hry, které navodily přátelskou atmosféru a poté bylo možné si vybrat film, sport nebo posezení v naši nově zřízené Krčmě s možností občerstvení a s deskovými hrami (Krčma fungovala ve větším vojenském stanu postaveném v areálu školy). 6 z 12
ročník XII., 2014/3
26. října 2014
V sobotu ráno dorazil zbytek účastníků a v areálu se pohybovalo kolem 150 lidí. Tradičně probíhaly turnaje ve fotbale, florbale a volejbale či byla možnost zdolávání rekordů v atletice. Po ukončení všech soutěží následovala ekumenická bohoslužba, které byli účastni mladí lidé katolického, evangelického i jiného křesťanského vyznání. Po vyhlášení vítězů a předání putovních pohárů následovalo večerní grilování, které bylo krásnou a příjemnou tečkou za SKAMem. Děkujeme všem, kteří nám byli při této akci jakkolii nápomocni. Jmenovitě bychom rádi poděkovali komunitě salesiánů za propůjčení prostorů na faře, SHM Počernice za poskytnutí materiálu a v neposlední řadě paní Janě Chylíkové, která zajistila ve školní jídelně vynikající oběd se sladkou „zavinutou“ tečkou! za organizační tým Marie Plešková
Kam mizí věci z kostela?
www. farnost-dolni-pocernice.cz farnost
Napadla Vás už někdy tato otázka po návštěvě kostela v Dolních Počernicích? Toho, kdo tam nikdy nebyl asi ne, ale toho, kdo tam někdy zavítal, asi ano. Vnitřní prostor doznal značných změn zvláště v posledních několika letech. Protože toto místo není muzeum, ale místo, které se dosud používá k bohoslužbě, je logické, že se bude měnit také dle potřeb současnosti v návaznosti na konzultace a jednání s Národním památkovým ústavem a Arcibiskupstvím pražským. Některé věci, na které byli naši předkové zvyklí, opustily prostor kostela. Mnoho předmětů jako např. svícny, sochy andělů, Zbraslavská Madona, sochy apoštolů, jsou v depozitáři Arcibiskupství pražského. Některé věci ěci byly bohužel po násilných vniknutích do kostela po roce 1989 odcizeny. První loupež se stala v úterý 8. ledna 1991 a druhá následovala přesně po 31 týdnech 13. srpna 1991. Zmizela socha apoštola Petra, andílka z kazatelny, figurky z Betléma, stříbrný pozlacený ozlacený kalich ze svatostánku, který byl znesvěcen, kadidelnice, kříž z oltáře, pět svícnů z mosazi. Později byl ukraden i oltářní obraz Nanebevzetí Panny Marie od slavného Josefa Helicha, dřevořezby evangelistů sv. Lukáše a Matouše z kazatelny, dvě sochy cherubů 7 z 12
ročník XII., 2014/3
26. října 2014
držící oltářní obraz - tentokrát v pátek 6. srpna 1993, dále nějaké svícny a křížová cesta. Proto byly do kostela nainstalovány mříže, jak na dveře, tak na okna, a spolu s těmito prvky také poplašný systém. Zmizela i postranní dvířka u lavic, která jsou v depozitáři ve věži, protože při bohoslužbě s nimi děti rachotily. Kostel byl ozdoben novou křížovou cestou, protože původní byla zcizena. Křtitelnice je dosud v interiéru kostela a využívá se při křtech. V roce 2004 se chystal kostel k výmalbě, proto oto byly udělány sondy a našly se vzácné malby. Malby se odkrývaly v několika etapách a investice do rekonstrukce byla přes 1 000 000,000, Kč. Zároveň probíhala za 400 000,- Kč rekonstrukce hlavního oltáře, který se pak nevrátil na své původní místo. Po poradě porad s Národním památkovým ústavem a Arcibiskupstvím pražským byly upřednostněny v prostoru kostela nově odkryté vzácné románské malby a oltář byl zapůjčen na Velíz do kostela Narození sv. Jana Křtitele, kam se na něj můžete jet podívat. Stále však zůstává v majetku farnosti, i když tu fyzicky není. Přenosný zlatý oltář s reliéfem Dona Boska byl zapůjčen do kostela Panny Marie a sv. Karla Velikého na Karlově, kde měli provizorní oltář nevalné kvality. Za toto zapůjčení jsou nám velmi vděčni a oltář tak může sloužit sl svému účelu. Místo kartuše s nápisem Gaude et laetare Virgo Maria alleluja s anděly na vítězném oblouku je po schválení liturgické komise a Národně památkového ústavu umístěna pravoslavná ikona Zesnutí Panny Marie. Kartuše bude přemístěna na zábradlí kůru a andělé se po rekonstrukci vrátí zpět na oblouk. Postranní oltáře se sv. Josefem a sv. Annou jsou v rekonstrukci a odvezeny do dílny restaurátora pana Stádníka. V kostele bylo v roce 2011 instalováno nové topení, ozvučení a elektroinstalace a také bylo rozhodnuto, že naše varhany bude třeba opravit, aby jejich vzhled i hlas nabyl původní krásy, proto se pořádají benefiční koncerty a sbírky na jejich opravu. Podrobnosti o tom, jak se nám to daří a co pro to děláme, najdete na našich webových stránkách www. farnost-dolni-pocernice.cz v sekci oprava varhan. Naposledy se konal 4. benefiční koncert v našem kostele na opravu varhan 16. 9., kde nás svým krásným zpěvem potěšil soubor Vocalica a vybralo se přes 7000,- Kč. Celkem za dva roky se nám podařilo vybrat v přes 230 000,- Kč, ale přesto nám zbývá vybrat ještě 120 000,Kč. Všem dárcům děkujeme za jejich příspěvek a ti kdo se rozhodnou přispět, mohou peníze poslat na účet farnosti 2400040748/2010 pod v. s. 1890. Marcela Krňávková
Pokladnička
www.dozivota.cz V zadu v kostele na jedné nástěnce je umístěna zelená pokladnička, která za svoji dobu existence sloužila pro několikeré účely – schraňovala peníze pro spolčo mladých Sáviků, na SKAM či naposledy na projekt Darujme vzdělání (www.darujmevzdelani.cz). ). Za všechny příspěvky do ní vložené moc děkujeme. Rádi bychom funkci kasičky opět pozměnili a nabídli možnost přispívat na projekt, který je nám fyzicky bližší. V Pardubicích vzniklo před pár lety Centrum Don Bosko, které má za cíl připravovat mladé ml lidi z ústavních zařízení na vstup do reálného života. Jako každá nezisková organizace existuje částečně díky sponzorským darům. Někdy přemýšlíme, kam bychom poslali nějaký sponzorský dar. V dnešní době je mnoho projektů a organizací, které potřebují naši aši pomoc. Osobně můžu říct, že Kurzy pro život z Centra DB jsou aktivitou, která má pro společnost velkou cenu. Jako absolventka sociální pedagogiky jsem mohla nahlédnout pod 8 z 12
ročník XII., 2014/3
26. října 2014
pokličku problematiky dětských domovů. I když se situace za poslední dobu změnila změnil k lepšímu, stále není optimální. Zavedl se model rodinných buněk, kdy je v jedné buňce umístněno 5-8 5 dětí. Je zde snaha o simulaci rodiny. Jednu buňku ale má zpravidla na starosti jedna „teta“ nebo „strejda“. Děti z DD ale potřebují větší péči a pozornost, mnohdy jsou to děti s poruchami chování nebo i s lehkým mentálním či fyzickým postižením. Teta/strejda mají na starosti kromě starání se o děti i praní, uklízení či vaření (večeře, snídaně). V takovémto pracovním shonu je většinou nemožné se dětem více individuálně věnovat. Klienti pak proto z ústavů vycházejí nepřipraveni na reálný život a svými mnohdy naivními představami se brzy mohou dostat do dalšího státního zařízení, ale jiného druhu – vězení. Kurzy pro život vidím jako jednu z velmi smysluplných služeb pro naši společnost. Svého druhu jedná z mála organizací, které nabízejí tento druh služeb. Děti z ústavních zařízení zde mají možnost se dozvědět praktické informace o reálném životě, a poté, co kurzy ukončí, je jim k dispozici stálé poradenství a možnost konzultací. Jistě, ne všechno se povede. Ale o tom všem se můžete více dozvědět v Bulletinu, který je k dispozici v kostele vzadu na stolku (nebo na stránkách www.dozivota.cz) Pokud byste měli v peněžence pár korun, které byste mohli postrádat, můžete můž je vhodit do zelené pokladničky. Najdou své uplatnění :-) Děkujeme. Marie Plešková (roz. Jakubcová)
Seznam farních akcí ve školním roce 2014/15 www. farnost-dolni-pocernice.cz farnost
POUTI: sobota 23. května 2015 pouť farnosti - prosíme o návrhy místa poutě neděle 16. srpna 2015 mariánská pouť v Dolních Počernicích DUCHOVNÍ OBNOVY: sobota 13. prosince 2014 adventní duchovní obnova sobota 14. března 2015 postní duchovní obnova FARNÍ AKAFE (na faře): 2. neděle v měsíci: v roce 2014: 14. září, 12. října, 9. listopadu, 14. prosince, v roce 2015: 11. ledna, 8. února, 8. března, 12. dubna, 10. května., 14. června. DĚTSKÉ BOHOSLUŽBY (v kostele) a FARNÍ AKAKAO (na faře zajišťují Bullovi): Bullovi 3. neděle v měsíci: v roce 2014: 21. září, 19. října, na, 16. listopadu, 21. prosince, v roce 2015: 18. ledna, 15. února, 15. března, 19. dubna, 17. května, 21. června SPORT (v tělocvičně ZŠ Dolní Počernice): středa každý týden od 2000 MIKULÁŠ: pátek 5. prosince 2014 TŘÍKRÁLOVÁ SBÍRKA (po celých Dolních Počernicích): začátek ledna 2015 VÝLET NA ZELENÝ ČTVRTEK: čtvrtek 2. dubna 2015 „PÁLENÍ ČARODĚJNIC“ NA FARNÍ ZAHRADĚ: čtvrtek 30. dubna 2015 NOC KOSTELŮ: pátek 29. května 2015 BRIGÁDA FARNOSTI: sobota 30. května 2015 FARNÍ DOVOLENÁ: pondělí – neděle 13. – 19. července 2015 Marcela Krňávková
9 z 12
ročník XII., 2014/3
26. října 2014
Pouť Nanebevzetí Panny Marie aneb jak se světila ikona
V neděli 17. srpna 2014 jsme měli v našem kostele poutní slavnost Nanebevzetí Panny Marie. Při této příležitosti se rozhodl P. Pavel Čáp posvětit pravoslavnou ikonu, na jejíž zhotovení se celkem nedávno vybíraly finanční prostředky. Jména všech dárců, kteří přispěli, jsou uvedena na zadní straně. Toto dílo pro náš kostel vytvořila (napsala) bulharská ikonografka Cvetomira Cvetkova. Barvy a detaily byly přizpůsobeny nástěnným malbám ávno připevněna. v presbytáři. Ikonu můžete vidět na vítězném oblouku v kostele, kam byla nedávno Poutní pohoštění je neodmyslitelně spojeno s touto Slavností u nás v Dolních Počernicích, a proto přikládáme jako pozvánku na příští rok několik fotografií.
10 z 12
ročník XII., 2014/3
26. října 2014
Marcela Krňávková
Oslovení farnosti na Statku čínsko-československé československé družby V jednom z předchozích čísel DoPoLí jsem Vás informoval o tom, jak jsme nalezli katolické společenství v místě, kde v Číně žijeme – v Čung-ťie neboli na Statku čínskočeskoslovenské družby, což je asi šedesátitisícové městečko blízko pobřeží Pochajského zálivu Žlutého moře. Jsou tu vlastně společenství dvě, působící tak nějak souběžně vedle sebe. Proč to?
11 z 12
ročník XII., 2014/3
26. října 2014
V Číně jsou totiž katolíci (myšleno Ti, kdo se hlásí ke katolickému vyznání) – nebo alespoň jejich církevní struktury – rozděleni na ty, kteří – zjednodušeně řečeno – uznávají autoritu Vatikánu a dodržují jeho nařízení, a na ty, kteří nad tuto autoritu stavějí autoritu státu s jeho pravidly. ravidly. Projevuje se to například v udělování souhlasu ke svěcení kněží. Zatímco první struktura – někdy nazývaná „podzemní“ – je z pohledu státu víceméně ilegální, ve druhé působí mnoho kněží a biskupů, jejichž vysvěcení nebylo Vatikánem schváleno, tedy je z hlediska našeho církevního práva neplatné se všemi z toho plynoucími důsledky. Je to stav velmi neradostný a bolestný. Když jsem o tom vyprávěl na posledním setkání naší PaRaFy letos v září, byl následně přijat a konkretizován můj návrh, nabídnout „podzemnímu farnímu společenství“ působícímu právě práv v Čung-ťie a sousedním Nan-ta-kangu nějakou formu přátelství a třeba i pomoci v jejich nelehké situaci. Již v minulosti náš administrátor na mou žádost poslal zdejšímu knězi mešní víno, které je v Číně velmi obtížné sehnat. Výsledkem rokování PaRaFy bylo, že otec Pavel Čáp napsal dopis následujícího znění: Drazí bratři a sestry, zdravím vás z České republiky z hlavního města Prahy a farnosti, kde jsem se setkal s Tomášem Jirsákem, který přicestoval na několik měsíců od vás z Číny k nám. Hovořili jsme o jeho pobytu ve vaší zemi a napadlo nás, že bychom s vaší farností rádi navázali naváz přátelský kontakt a podpořili vás tak v křesťanském společenství, jak modlitbou za vás, tak drobnou výpomocí – třeba zasíláním mešního vína, které je u vás těžko dostupné. Napište nám prostřednictvím Tomáše Jirsáka, jestli o naši nabídku kontaktu máte zájem. V Kristu Ježíši P. Pavel Čáp, SDB administrátor farnosti Nanebevzetí Panny Marie Praha – Dolní Počernice Tímto dopisem a dalšími dvěma lahvemi mešního vína, tentokrát za celou farnost, jsme pak byli vybaveni na cestu zpět do Číny, kam jsme se celá rodina vraceli začátkem října. Bohužel jsme zatím neměli možnost, předat je zdejšímu knězi, protože první neděli hned po našem sobotním příjezdu jsme ještě neměli připravený překlad dopisu do čínštiny a další neděli pak kněz na mši nepřijel, takže se konala konal jen bohoslužba slova s přijímáním. O přijetí našeho dárku a reakci na naši nabídku Vás proto budu informovat v příštím čísle DoPoLí. Havran
www.jenamspoludobre.cz Než jsme před více než dvěma lety odjeli do Číny, přišel nás (i Vás) do našeho kostelíčka natáčet dokumentarista, kterého zaujala naše cesta do podivného čínského zapadákova. Sliboval jsem tenkrát informovat, až bude dokument hotov. To je právě teď. Pokud byste někdo měli zájem se zúčastnit jeho premiéry, pošlete laskavě svoje jméno, poštovní adresu, telefonní číslo a počet osob na adresu
[email protected], aby Vám mohla být zaslána pozvánka. Více na www.jenamspoludobre.cz.
Je nám spolu dobře
Havran
občasník farního společenství při ři kostele Nanebevzetí Panny Marie v Dolních Počernicích, vychází nepravidelně ě dle potřeby; ř na žádost můžeme ůžeme zasílat e-mailem; e o zařazení a použití příspěvků rozhoduje P. Pavel Čáp,, SDB; redakci a technické zpracování provádí Tomáš V. F. Jirsák Havran; příspěvky ř ě dodávejte laskavě ě pokud možno jen v elektronické podobě, a to na adresu
[email protected]., jinak předejte osobně administrátorovi; vyhrazujeme si právo příspěvky redigovat bez vědomí ědomí autora, autora není-li zásadně dotčen obsah
12 z 12
