VYBRANÉ KAPITOLY Z TECHNICKÉ PŘÍPRAVY VÝROBY

TECHNICKÁ UNIVERZITA V LIBERCI FAKULTA TEXTILNÍ

KATEDRA ODĚVNICTVÍ

VYBRANÉ KAPITOLY Z TECHNICKÉ PŘÍPRAVY VÝROBY Ing. Bc. Andrea Halasová, Ing. Bc. Viera Glombíková, Ph. D., Ing. Olga Dulová

Liberec 2005

OBSAH 1 ÚVOD ................................................................................................................................................. 3 2 TECHNICKÁ PŘÍPRAVA VÝROBY ................................................................................................... 4 2.1 NÁVRHOVÁ A KONSTRUKČNÍ PŘÍPRAVA VÝROBY .................................................................... 5 2.2 TECHNICKÝ NÁKRES........................................................................................................................... 5 2.3 TECHNICKÝ POPIS................................................................................................................................ 5 2.4 TVORBA KOLEKCE .............................................................................................................................. 6 3 TECHNOLOGICKÁ PŘÍPRAVA VÝROBY......................................................................................... 8 3.1 ODDĚLENÍ VÝVOJOVÉ TECHNOLOGIE ........................................................................................... 8 3.2 ODDĚLENÍ TECHNICKÉ NORMALIZACE......................................................................................... 9 3.3 ODDĚLENÍ TVORBY TECHNOLOGICKÝCH PŘEDPISŮ................................................................. 9 4 VYPRACOVÁNÍ TECHNOLOGICKÉ DOKUMENTACE .................................................................... 9 4.1 SOUPIS OPERACÍ................................................................................................................................. 10 4.2 PRACOVNÍ PŘEDPIS ........................................................................................................................... 11 4.2.1 URČENÍ NORMY SPOTŘEBY ČASU NA OPERACI V ODĚVNÍM PRŮMYSLU........................ 11 4.2.2 OPRAVY NOREM SPOTŘEBY PRACOVNÍHO ČASU ................................................................ 14 4.2.3 ZAŘAZOVÁNÍ PRACOVNÍCH OPERACÍ DO KVALIFIKAČNÍCH TŘÍD................................... 14 4.2.4 URČENÍ MZDOVÉ SAZBY NA OPERACI ................................................................................... 16 4.3 PRACOVNÍ POSTUP – PRACOVNÍ ANALÝZA................................................................................ 16 4.3.1 VYPRACOVÁNÍ PRACOVNÍHO POSTUPU PŘI ZMĚNĚ TECHNIKY – OBJEKTIVIZACE NOREM 19 4.4 VÝROBNÍ POSTUP .............................................................................................................................. 19 4.4.1 ROZPIS OPERACÍ NA PRACOVNÍ MÍSTA ................................................................................. 20 4.5 NÁKRES PODLAŽÍ .............................................................................................................................. 20 5 PRACOVNÍ NORMY ........................................................................................................................ 22 5.1 NORMY PRACOVNÍCH POSTUPŮ .................................................................................................... 22 5.2 NORMY KVALIFIKACE...................................................................................................................... 22 5.3 NORMY SPOTŘEBY PRÁCE .............................................................................................................. 22 5.3.1 VÝKONOVÉ NORMY.................................................................................................................... 22 5.3.2 NORMY OBSAZENÍ...................................................................................................................... 23 5.3.3 NORMY PRACNOSTI ................................................................................................................... 23 6 MĚŘENÍ SPOTŘEBY ČASU............................................................................................................ 24 6.1 SNÍMKOVÁNÍ PRÁCE ......................................................................................................................... 24 7 NORMATIVY .................................................................................................................................... 26 7.1 VÝVOJ NORMATIVŮ POHYBŮ......................................................................................................... 26 7.2 EKONOMIE POHYBŮ.......................................................................................................................... 27 7.2.1 STUDIE POHYBŮ ........................................................................................................................ 28 7.3 CHARAKTERISTIKA NORMATIVŮ POHYBŮ................................................................................. 30 7.4 VÝZNAM NORMATIVŮ POHYBŮ .................................................................................................... 30 7.5 NORMATIVY UPLATŇOVANÉ PŘI NORMOVÁNÍ PRÁCE........................................................... 31 7.6 NORMATIVY ČASU............................................................................................................................. 33 7.6.1 PRVOTNÍ NORMATIVY ČASU..................................................................................................... 33 7.6.2 ODVOZENÉ NORMATIVY ČASU ................................................................................................ 34 7.7 PRACOVNÍ CHARAKTERISTIKA JAKO DOPLNĚK NORMATIVŮ ČASŮ .................................. 34 8 METODA PŘEDEM URČENÝCH ČASŮ – SYSTÉM MTM............................................................. 36 8.1 VÝVOJ SYSTÉMU MTM ..................................................................................................................... 37 8.2 DEFINICE MTM.................................................................................................................................... 37 8.3 JEDNOTKA ČASU ................................................................................................................................ 38 8.4 MEZINÁRODNÍ SYMBOLY POHYBŮ............................................................................................... 39 8.5 VÝVOJ VYŠŠÍCH STUPŇŮ MTM ...................................................................................................... 40 8.5.1 METODA MTM – 2....................................................................................................................... 40 8.5.2 METODA MTM – 3....................................................................................................................... 40 LITERATURA ........................................................................................................................................ 42

1 ÚVOD Zvyšování kvalifikace ve všech oborech je v dnešní době a to v čase rychlého rozvoje vědy a techniky velmi důležité. Jen tak je možné zabezpečit do budoucnosti potřebné množství a dokonalou kvalitu výrobků pro uspokojování potřeb zákazníků nejen tuzemských, ale i zahraničních. Na to, aby bylo možné výrobu neustále rozvíjet, zdokonalovat a maximálně automatizovat, nestačí jen úzké odborné znalosti, ale i potřebný a široký přehled o dané problematice. Odborníci v určitém oboru se musí zajímat nejen o technologie a materiály, ale o i novou techniku a ekonomiku práce. Musí poznat činnosti úseku předvýrobní, výrobní i povýrobní sféry, podílet se na přípravě výroby a vypracování dokumentace, která je prvním krokem ke kvalitní, racionální a efektivní výrobě. Před započetím výroby nového výrobku nebo zdokonaleného výrobku je třeba vykonat mnoho práce technického i organizačního charakteru. Především je třeba určit tvar a funkční vlastnosti výrobku a určit jeho efektivní výrobu. V průmyslové výrobě se tyto práce nazývají technická příprava výroby. Její hlavní úlohou je zabezpečení rozvoje výroby na základě využití nejvyspělejší techniky a technologie výroby a maximální ekonomické efektivnosti. Po vyhotovení technické přípravy výroby a schválení výrobku následuje technologická příprava výroby, která má za úkol připravit co nejlepší podmínky pro efektivní výrobu bez nežádoucích prostojů a vyhotovit technologickou dokumentaci na základě schváleného vzorku výrobku. Technologická příprava výroby je jednou z nejdůležitějších předvýrobních fází výroby. Na základě připravenosti výroby ještě před jejím započetím se odvíjí průběh všech následujících fází. Nepřipravenost výroby může způsobit velmi vážné komplikace při výrobním procesu, např. nežádoucí prostoje a tím i zvýšit náklady, které s výrobou souvisí. Předkládané učební materiály mají za úkol obeznámit studenty zejména s problematikou přípravy technologické dokumentace a zejména otázek stanovování norem času pro základní jednotku pracovního procesu – technologickou operaci. V úvodu je provedeno shrnutí a stručný popis technické a technologické přípravy výroby, dále jsou ve zkratce popsány pracovní normy, normativy a metoda předem určených časů MTM.

2 TECHNICKÁ PŘÍPRAVA VÝROBY Je soubor vzájemně spjatých činností, jejichž úkolem je připravit technicky a ekonomicky účelné a efektivní řešení výrobku a technologii a organizaci výroby. Úkolem technické přípravy výroby je technicky připravit výrobek tzn. zajistit jeho vývoj a vypracovat dokumentaci výrobku i jeho částí, stanovit ekonomická kritéria a jakými metodami, na jakém zařízení bude výrobek vyráběn, zkoušen a kontrolován, vyřešit optimální organizační uspořádání výrobního procesu po stránce věcné, prostorové a časové [10]. Technickou přípravu výroby lze časově rozdělit na tyto úseky: 1. etapa – před kontraktem vypracování návrhů nových druhů výrobků, vypracování základních střihových konstrukcí, modelování střihů, určení spotřeby materiálu na v kalkulační velikosti (ženy velikost 40 – 42, muži velikost 50), zhotovení modelu, určení technologického předpisu, určení cenové kalkulace. 2. etapa – po kontraktu zhotovení střihových šablon, určení operativní spotřeby materiálu, zpracování definitivního pracovního předpisu, zhotovení prototypu výrobku, určení operativní kalkulace výrobku. 3. etapa – výrobní zhotovení referenčního vzorku, zpracování výrobního postupu, zhotovení plánu podlaží záběh nové výroby. Technická příprava výroby se skládá z několika úseků, které zabezpečují plynulost a připravenost výroby. Technická příprava výroby: ⇒ návrhová a konstrukční příprava výroby, příprava a tvorba návrhů pro nabídkové kolekce, tvorba střihů a střihových šablon, tvorba technického nákresu a popisu, zhotovení porovnávacího vzorku, sestavení optimálních střihových poloh,

tvorba dokumentace pro stříhárnu, ⇒ technologická příprava výroby, tvorba soupisu operací, tvorba pracovního předpisu, tvorba pracovního postupu, normování výkonu, zařazení operací do kvalifikačních tříd, určení mzdové sazby za operaci. ⇒ ekonomická příprava výroby analýza nákladů na provoz, určení ceny výrobku, kalkulační výpočty.

2.1

NÁVRHOVÁ A KONSTRUKČNÍ PŘÍPRAVA VÝROBY

Tento úsek oděvní výroby začíná v modelárně. Před začátkem výroby je třeba vypracovat návrh – skicu oděvu. Je to kresba výrobku na postavě s vykreslením všech detailů, doplňků a ozdob v proporcích, které určuje současná módní linie, skica je doplněna vzorkem materiálu. Skica návrhu není pro výrobu postačující technickou dokumentací, protože nevyjadřuje přesné technické dokumentace, proto musí být přepracována do technického nákresu.

2.2

TECHNICKÝ NÁKRES

Technický nákres výrobku je grafické vyjádření v přesné míře. Technický nákres oděvního výrobku z čelního pohledu v měřítku 1 : 10, ze zadního pohledu v měřítku 1 : 20. Součásti a zajímavé detaily jsou rozkreslené v měřítku 1 : 5. Technický nákres se ojediněle doplňuje technickými údaji a kótami. Každý technický nákres obsahuje název a číslo fazony. Technické nákresy se využívají nejen pro výrobní účely, ale i na obchodní a kontrolní činnost.

2.3

TECHNICKÝ POPIS

Technický popis výrobku je slovní vyjádření tvaru a zpracování výrobku z vnější i vnitřní strany. Je vypracovaný v několika variantách.Stručný technický popis vyjadřuje tvar a charakter výrobku, uvádí se pod technickým nákresem a je jeho neoddělitelnou součástí. Podrobnější technický popis se uvádí vedle nákresu. Doplňuje informace o výrobku ve všech částech a detailech i těch, které z nákresu nejsou přímo viditelné. Popis se uvádí pro jednotlivé části podle členění a složitosti výrobku. Slouží jako podklad pro sestavení soupisu operací.

2.4

TVORBA KOLEKCE

Vývojové oddělení modelárny spolupracuje s mnoha jinými útvary podniku, a to především s útvarem odbytu, zásobování a výroby. Odbytový útvar určuje plán potřebného počtu modelů na sestavení nabídkové kolekce a sortiment na určité období. Poskytuje informace o módních požadavcích, konstrukčním řešení a požadavcích odběratele, zodpovídá za sestavení nabídkové kolekce, proto pracovníci tohoto oddělení jsou přítomni na schvalovacím řízení – žírovací komisi. Svými připomínkami mohou ovlivnit práci vývojového střediska. Zásobovací útvar musí zásobovat sklad s určitým předstihem, aby nebyla zbržděna výroba. Výrobní útvar spolupracuje s lidmi, kteří sledují výrobky přímo ve výrobě. Sledují konstrukční rozměry a technologii zpracování, která může mít vliv na to aby výrobek dobře padnul [10]. Kolekce se zhotovují na sezóny: •

jaro – léto,

•

podzim – zima.

Obr. 1: Příprava jednotlivých kolekcí v průběhu kalendářního roku.

Modeláři projdou a zhodnotí úspěšnost minulé kolekce a možnost navázání na ni novou kolekcí s malou obměnou, zhodnocují i použitý materiál a analyzují módní trendy v liniích i materiálech. Při navrhování nové nabídkové kolekce musí návrháři respektovat: •

módní linii pro určité období,

•

věkovou kategorii, pro kterou je návrh určený,

•

možnosti využití techniky při zpracování,

•

charakter materiálu,

•

speciální požadavky odběratele.

Výroba prodejní kolekce: 4 – 8 týdnů výběr materiálů, 4 – 8 týdnů tvorba prodejní kolekce, 1 – 2 týdny tvorba cen – cena zahrnuje materiál, mzdy, pracnost výrobku = přímý materiál + mzdové náklady + režijní náklady + zisk, režijní náklady jsou 400 – 800 % ze mzdových nákladů, 1 – 2 týdny probíhá žírovací komise – žírovací komise jsou lidé z jednotlivých útvarů podniku, kterým se předkládají nové modely a oni rozhodují, které modely se budou vyrábět, 4 – 8 týdnů je hlavní prodejní období. Kolekci tvoří pouze základní velikosti (ženy velikost 40 – 42, muži velikost 50), z toho vyplývá, že střihová a technická dokumentace nemá konečnou podobu, tu získá až po prodeji kolekce a vyřazení neprodejných výrobků. Teprve potom se vystupňují střihové díly do požadovaných velikostí, zhotoví se střihové šablony a sestaví střihové polohy [2]. Sestavení střihových poloh patří k hlavním úlohám spotřeby materiálu. Cílem je také sestavení střihových dílů na jeden výrobek nebo kombinaci výrobků tak, aby na jedné straně byla zachována jakost a na druhé minimální spotřeba materiálu. Při sestavování optimálních poloh je nevyhnutné: •

dodržet minimální odpad,

•

využívat skutečnou šířku materiálu,

•

sestavit polohy na materiál I. jakosti,

•

určit konkrétní spotřebu vrchového materiálu i přípravy,

•

dodržet technologii stříhání vzhledem na vzor materiálu, povrchovou úpravu, osnovu a útek.

Výtěžnost materiálu je hlavním kritériem při hodnocení nákladů na výrobek. Jde o to, aby výtěžnost materiálu byla co nejlepší, tzn. aby skutečně využitá plocha materiálu byla co největší a odpad byl minimální.

3 TECHNOLOGICKÁ PŘÍPRAVA VÝROBY Technologická příprava výroby je etapa prací úzce spojených s technickou přípravou výroby. Útvar technologické přípravy výroby zabezpečuje: vypracování technologické dokumentace, určování technicko-hospodářských norem spotřeby času na jednotku výroby, kontrolu výroby a prověrku kvality výrobků, přípravu podkladů na určení předběžné kalkulace ceny výrobku. Technologický útvar patří svými úlohami a významem mezi nejdůležitější, protože na něm závisí dobrá prosperita celého podniku. Řízením technologického útvaru je pověřený vedoucí, který musí dbát na to, aby byla zabezpečená maximální operativnost, a to především na úseku nové výroby. Podle hlavních úloh se útvar dělí na jednotlivá pracoviště se specifikovaným zaměřením tak, aby se zabezpečila maximální odbornost vykonávané práce. Podle velikosti podniku se pracoviště úzce specializují nebo se slučují navazující práce do jednoho celku. Organizačně se práce technologického útvaru rozděluje do skupin technologů, kteří: mají ve své pracovní náplni vývojovou technologii a nové materiály, určují technologické předpisy, vypracovávají technické popisy jednotlivých fazon, vypracovávají cenové normohodiny, zaměřují se sjednocenou technologií a sdruženými normativy, testují hotové výrobky na zařazení do kvalitativních skupin. Tito pracovníci jsou bezprostředně zainteresovaní na přípravě nové výroby.

3.1

ODDĚLENÍ VÝVOJOVÉ TECHNOLOGIE

Úlohou technologické přípravy v oděvní výrobě je docílit podstatné změny v progresivitě používané technologie, a tím zabezpečovat a zvyšovat produktivitu práce. Proto je hlavní úlohou tohoto úseku technologie především zkoumat a hledat jiné možnosti uplatnění progresivních způsobů zpracování určitých operací, a to: •

vlastní výzkumnou činností,

•

studiem zahraniční literatury a uplatňování získaných poznatků ze zahraničí,

•

zlepšováním a uplatňováním organizačního rozvoje.

vyřešených

úloh

v rámci

technologicko-

3.2

ODDĚLENÍ TECHNICKÉ NORMALIZACE

Normalizační činnost zahrnuje více jednotlivých činností. Normalizační činnost je typizace, unifikace a specializace je to tedy normalizace v širším smyslu. Do činnosti tohoto úseku patří: vypracovat návrhy norem, doplňků a změn v technických normách, uplatňovat v návrzích technických norem, v jejich doplňcích a změnách všechny poznatky pokrokové technologie a nové techniky, zlepšovací návrhy, vynálezy, výzkumy vědy za účelem kvality, trvanlivosti, estetického vzhledu výrobků, zvyšování produktivity práce a snižování vlastních nákladů, vypracovat seznam odchylek oproti platným technickým normám, vypracovat seznam platných technických norem používaných v oděvním podniku za uplynulý rok, zpracovávat výpisy nových norem a seznámit s nimi pracovníky oddělení, provádět vlastní výzkumnou činnost.

3.3

ODDĚLENÍ TVORBY TECHNOLOGICKÝCH PŘEDPISŮ

Po vyhotovení modelu určitého druhu výrobku na zařazení do nabídkové kolekce a po jeho schválení žírovací komisí vypracuje technolog pro tento výrobek technologický předpis, který se používá nejen na určení způsobu výroby, ale i na cenové zařazení a výpočet rentability. Rychlé a kvalitní sestavení technologického předpisu je podmíněné technologickou standartizací. To znamená do jaké míry jsou vypracované technologické postupy na určité součásti, díly nebo dílce výrobku a do jaké míry možno uplatňovat progresivní formy práce spojené s určováním technologického předpisu.

4 VYPRACOVÁNÍ TECHNOLOGICKÉ DOKUMENTACE Mezi technologickou dokumentaci patří: ⇒ soupis operací, ⇒ pracovní předpis, normování výkonu – určení spotřeby času na operaci, zařazení operací do kvalifikačních tříd, určení mzdové sazby na operaci, ⇒ pracovní postup – pracovní analýza, ⇒ výrobní postup, ⇒ plán podlaží.

4.1

SOUPIS OPERACÍ

Operace je z technologického hlediska nejmenší částí pracovního procesu při tvorbě výrobku. Soupis operací zpracovává technolog podle modelového vzorku, technického nákresu a popisu, nebo podle dokumentace podobného výrobku. Jeho znění musí být stručné, ale dostatečně srozumitelné, s upozorněním na výrobní zařízení nebo potřebnou pomůcku. Na určení postupu, nebo při rozboru při normování je operace rozdělená na úkony a pohyby. Pro přehlednost a dokonalou orientaci se soupis operací člení na několik úseků, např. na: •

výstřih výrobku,

•

vybavování výrobku,

•

výrobu polotovaru,

•

přípravu součástí,

•

přípravu dílů a dílců,

•

montáž výrobků,

•

konečné žehlení,

•

dokončovací práce.

Soupis jednotlivých uzavřených úseků operací na výrobek je možné vypracovat na samostatných listech nebo kartách a využívají se stavebnicovým systémem na tvorbu nového, podobného výrobku. Tím se práce podstatně urychlí. Velký význam má tento systém při zpracování soupisu operací pomocí počítače. Popisy jednotlivých technologických úseků se ukládají do paměti a používají se při sestavování popisu nového výrobku. Úseky se označují číselnými kódy. Při tvorbě soupisu operací musí technolog: •

uplatňovat nejprogresivnější technologii zpracování. To platí zejména při těch podmínkách, kde je možná typizace technologických prvků. Využívá se způsob, který zabezpečuje nejen rentabilitu, ale i kvalitu;

•

využívat současnou techniku, tedy aby prvky mechanizace a speciální stroje byly maximálně využité. V této souvislosti je nevyhnutelné, aby technolog spolupracoval s modelárnou;

•

uplatňovat zlepšovací návrhy všude tam, kde je to možné. Začleňovat je do technologických přepisů umožňuje dodržovat zásadu maximální rentability a kvality výrobků. Technolog musí vést evidenci schválených zlepšovacích návrhů;

•

využívat materiál a zabezpečovat technologický postup tak, aby jakost výrobků byla dobrá;

•

vyjadřovat se stručně, jasně a výstižně, používat oděvní názvosloví;

•

sestavovat jednotlivé operace v technologické návaznosti a chronologicky je číslovat.

Soupis operací je možné zhotovit pro celý výrobek nebo pro jeho části, převážně dílec, díl nebo součást. Při soupise operací na celý výrobek je možné vycházet ze soupisu částí.

Na sestavení soupisu operací je vždy potřebný výrobek, nebo aspoň technický nákres a popis. Pokud jde o normalizovanou část výrobku, technický nákres a popis výrobku nejsou potřebné. Každá operace se doplní: •

kvalifikační třídou – stupněm obtížnosti s požadavky na kvalifikaci pracovníka,

•

normočasem – časovou hodnotou potřebnou na vykonání určité operace s podílovou složkou potřebných vedlejších časů,

•

mzdou – ohodnocením vykonané práce.

Pro nový typ výrobku technolog vypracuje soupis operací na předepsané formuláře, v kterých se doplní údaje pro normativy – kvalifikační třída, normočas, mzda, aby při zpracování další dokumentace nevznikaly chybné údaje. Využívají se též sborníky sdružených operací, kde jsou vyznačené kódy potřebných karet operací.

4.2

PRACOVNÍ PŘEDPIS

Pracovní předpis je souborná technologicko-ekonomická dokumentace určená na výrobu konkrétního výrobku. Pracovní předpis se skládá z několik listů. Každý list pracovního předpisu obsahuje v horní části název výrobku a číselný kód druhu a fazóny. Na první straně je uveden technický nákres, popis výrobku a název fazony. Další strany obsahují technické a ekonomické údaje týkající se jednak výrobku, ale i dílny, kde se bude výroba uskutečňovat. Jsou to především údaje o pracnosti výrobku v normominutách a suma mezd výrobních dělníků. Při novém neznámém modelu se mezi první a druhou stranu vkládá list, který obsahuje podrobný popis výrobku. Zbylé strany pracovního předpisu obsahují soupis operací, který se člení do celků podle dílců, dílů nebo součástí. Operace se přepisují z formulářů soupisu operací a chronologicky se číslují. Celky mají technologickou návaznost a obsahují součty časů i peněz za jednotlivé operace. V závěru celého pracovního předpisu jsou uvedené potřebné transporty svazků, dílců nebo výrobků po výrobní lince. Při tvorbě pracovních předpisů se v mnohých podnicích už využívá výpočtová technika, protože je to nejjednodušší způsob jak zefektivnit tuto část výroby.

4.2.1 URČENÍ NORMY SPOTŘEBY ČASU NA OPERACI V ODĚVNÍM PRŮMYSLU V oděvním průmyslu se na určení normy spotřeby času využívají rozborové metody. Při rozborových metodách se uskuteční nejprve rozbor operace na prvky, tj. úkony nebo pohyby a určí se na ně potřebný čas. Celkový čas operace se vypočítá jako součet časových hodnot prvků. Rozborové metody jsou objektivní nebo technicky odůvodněné, protože vychází ze stejného základu, tj. časových normativů prvků operací. Z rozboru operací vyplývá, že při rozdílných operacích se opakují stejné prvky, např. úkony – uchopit, položit,

zarovnat, odložit. Normovač má k dispozici sborníky prvotních normativů (obsahují základní pohyby) a sdružené normativy (obsahují údaje o spotřebě času na úkony). Úlohou normovače je rozdělit novou operaci na pohyby tak, aby postup přípravy operace byl optimální jak z hlediska spotřeby času tak i z hlediska požadavků na námahu pracovníka. Na optimální pracovní metodu potom normovač vyhledá v příslušných tabulkách normativy spotřeby času na jednotlivé pohyby nebo úkony a celkový čas operace se získá jako součet částečných hodnot. Norma spotřeby času musí obsahovat všechny nevyhnutelné časy.

Příklad: Analýza pracovní operace v programu Projekt Macenauer – DOKONČIT 2 VÝPUSTKOVOLIŠTOVÉ KAPSY NA ZD KALHOT– vtáhnout výpustkovolištové podsádky s kapsovými váčky do rubní strany, urovnat, upevnit, kapsové koutky, přišít výpustkové podsádky na kapsové váčky.

Obr. 2: Analýza pracovní operace.

4.2.2

OPRAVY NOREM SPOTŘEBY PRACOVNÍHO ČASU

Se změnou techniky a technologie se zákonitě mění i časový fond na jednu operaci. Se zaváděním nového postupu by se měl čas zmenšovat, jinak změna není rentabilní. Opravené pracovní postupy s novými normativy tvoří podklad na opravu sborníku normativů. Tuto práci vykonává technologické oddělení. Změna se operativně zařazuje mezi nové pracovní předpisy, případně k dosavadnímu předpisu, aby se maximálně snížily náklady na výrobu. V rámci typizace a normalizace se jeden postup využívá i pro několik druhů výrobků, a tak se maximálním využitím stroje zvyšuje rentabilita. Při rozsáhlejších změnách, při zavádění nové techniky a nové organizace dílen, při zavádění racionalizačních projektů se podle podmínek upravuje celý pracovní předpis Pro individuální změny se ve formě dodatků jednotlivých listů k pracovnímu předpisu upozorňuje na operace vyřazené z technologického postupu a operace nově zařazené. Normativy na celý výrobek se mění sčítáním nových hodnot. Oprava se dělá vždy písemnou formou.

4.2.3

ZAŘAZOVÁNÍ PRACOVNÍCH OPERACÍ DO KVALIFIKAČNÍCH TŘÍD

Závazným podkladem na rozlišování složitosti, namáhavosti pracovních činností, a tím i diferenciaci základních mezd je kvalifikační katalog. Katalog vymezuje charakter povolání a základní kvalifikační charakteristiky příslušného povolání v určitém kvalifikačním stupni a kvalifikační třídě a doplní ho sborník příkladů pracovních činností. Kvalifikační charakteristika je závazný podklad pro: •

zařazování pracovních činností do určitého povolání (šička, krejčová, krejčí), kvalifikačního stupně a třídy. Předpokládá určitou úroveň teoretických poznatků, odbornou praxi, hmotnou a morální zodpovědnost, fyzickou a neuropsychickou námahu, riziko mechanického úrazu, případně má osobité požadavky;

•

zařazení pracovníků podle kvalifikačního stupně a třídy, podle dosaženého odborného vzdělání, délky praxe, vykonávané práce;

•

zpracování učebních plánů a osnov na přípravu budoucích pracovníků na výkon povolání.

Kvalifikační stupeň je číselné označení vyžadovaného nebo získaného vzdělání v rámci požadavků odborné praxe. Rozlišujeme čtyři kvalifikační stupně: 1. kvalifikační stupeň získá pracovník instruktáží nebo školením v menším rozsahu teoretické výuky a nevyhnutnou odbornou přípravou; 2. kvalifikační stupeň získá pracovník absolvováním předepsaného odborného školení, v některých případech ukončeného zkouškou podle určitých předpisů;ekonomická příprava výroby;

3. kvalifikační stupeň získá pracovník vykonáním závěrečné učňovské zkoušky nebo předepsané zkoušky z povolání, pro které není možné připravit mládež mladší jak 18 let, případně absolvováním předepsaných speciálních zkoušek po absolvování déle trvajících kurzů; 4. kvalifikační stupeň získá vyučený pracovník – specialista úspěšným absolvováním delšího odborného školení na zvýšení kvalifikace. Kvalifikační (tarifní) třída určuje stupeň složitosti, obtížnosti, zodpovědnosti a namáhavosti pracovní činnosti.Je 12 tříd a ke každé je přiřazen kvalifikační stupeň. Práce zařazená do určité třídy je podkladem na určení osobní třídy pracovníka, který tuto práci vykonává. Pro zařazení pracovních operací do kvalifikačních tříd je třeba dopředu určit pracovní postup pro určitý výrobek nebo jeho část. Po sestavení pracovního postupu se vyhledá každá pracovní operace v kvalifikačním katalogu. Vypíše se, v které kvalifikační třídě je operace zařazená a třída se zapíše do pracovního postupu vedle názvu operace. Důležité je přesné použití názvů a pojmů pracovních operací, aby hodnocení pracovní činnosti a její zařazení bylo správné [10]. 1. tarifní stupeň – práce méně namáhavé, opakující se, drobné šicí práce, našívání kapes, poutek, obrubování, přišívání knoflíků, drobné opravy, ruční manipulace s materiálem vážícím nejvíce 5 kg; 2. tarifní stupeň – přesně vymezené výstupy, pracuje se podle stanovených postupů, ruční manipulace s materiálem 5 – 15 kg; 3. tarifní stupeň – malé, dílčí odborné práce, přejímka zboží (kvantitativní), obsluha skladových mechanismů, kompletace výrobků, expedice; 4. tarifní stupeň – odbornější vzájemně provázané práce pod odborným dohledem, zhotovování kalhot (celý výrobek), řízení kontinuálních linek, manipulace s penězi; 5. tarifní stupeň – složitější odborné práce zpracovávání podle technických podkladů, zvýšené psychické požadavky, montáž rukávů do společenských a vycházkových oděvů s ohledem na rozdílnost materiálů, tvaru oděvu, vytvarování průramků; 6. tarifní stupeň – práce odborně specializovaná, umělecká řemesla, činnost v obchodním úseku (v menším měřítku), větší psychická námaha, zhotovování fraku, smokingu, historických oděvů, sak, plášťů, využití v modelové a zakázkové výrobě, modeláři v modelárně, zpracování kožešin. 7. tarifní stupeň – vysoce odborné práce, plánování, kalkulace, účtování, normování, vyšší psychická náročnost, odbyt, průzkum trhu, zásobování, tvorba technologických předpisů, mistr; 8. tarifní stupeň – ekonomický směr, řízení samostatného úseku, dispečer; 9. tarifní stupeň – nejsložitější úseky, marketing, poradenská činnost, tvorba komplexní technologické přípravy výroby, koordinátoři výroby; 10. tarifní stupeň – systémová činnost vysoce specializovaná, léčebná, vzdělávací, výzkumná, vědecká činnost; 11. a 12. tarifní stupeň – práce úzce specializovaná, výzkum, vývoj [2].

Vzhledem na obtížnost je možné pracovní činnost charakterizovat jako: ⇒ jednoduchou práci, která vyžaduje jen krátce trvající výcvik a malé teoretické poznatky. Jde o pracovní operace, které nemají podstatný vliv na vzhled a tvar výrobku a přitom jsou nevyhnutné na jeho vyhotovení. Někdy jsou však spojené se zvýšenou fyzickou námahou, monotónností a jinými vlivy působícími na neuropsychickou zátěž. Například: odstranění pomocných stehů, vytažení špendlíků, otočení výrobků atd. operace jsou zařazené do kvalifikačního stupně 1; ⇒ složitější práce, která vyžaduje vyučení nebo jiný výcvik. Tyto pracovní operace ovlivňují vzhled výrobku, jeho konstrukci, funkční a užitkové vlastnosti a jsou také spojené s fyzickou námahou, neuropsychickým zatížením závislým od dělby práce. Práce se uskutečňují na různých strojích náročných na obsluhu a vyžadující si delší čas na ovládnutí výrobních nástrojů. Například: zhotovení částí, spojení dílů, přišívání knoflíků, obnitkování švů, rozžehlování, vystřihování vzorů. Tyto operace jsou zařazené do kvalifikačního stupně 2; ⇒ složitou práci, která bezpodmínečně vyžaduje vyučení a často i speciální kurzy. Tyto pracovní operace podstatně ovlivňují konstrukci výrobků, funkční a užitkové vlastnosti a estetický vzhled. Jsou spojené také s fyzickou námahou, neuropsychickým zatížením a zodpovědností. Práce se vykonávají na složitých speciálních strojích se složitým přídavným zařízením, které si vyžadují velké teoretické vědomosti a zručnosti. Například: montáž rukávů, dílců, límců, aranžování módních výrobků, zhotovení různých druhů funkčních a ozdobných kapes, tvarování hlavních součástí oděvů, tvarové řezání, sestavování střihových poloh s maximální výtěžností materiálu. Operace jsou zařazené do kvalifikačního stupně 3 a 4 [10].

4.2.4

URČENÍ MZDOVÉ SAZBY NA OPERACI

V oděvním průmyslu se na výpočet mzdové sazby používá tabulka určující její výšku za jednu minutu. Základem je pracovní čas určený za týden při jednosměnném provozu na 42,5 hodiny, při dvojsměnném provozu na 40 hodin. Na ulehčení práce normovačů se využívají i tabulky úkolových sazeb, ve kterých je možné vyhledat mzdovou sazbu podle spotřeby času na operaci a podle tarifní třídy operace bez přepočtu [2].

4.3

PRACOVNÍ POSTUP – PRACOVNÍ ANALÝZA

Technologicky nejmenším celkem výrobního procesu je operace. Představuje základní úsek technologického procesu, který je časově, předmětově a místně vymezen.Vzhledem k normování práce a pracovních postupů je možné tuto operaci rozdělit dále na úkony a pohyby. Podle nich můžeme dělat rozbory nebo analýzy pracovní činnosti.

Soupis všech úkonů, případně pohybů, které na sebe navazují od začátku operace do jejího skončení, se nazývá pracovní postup (pracovní analýza). Pracovní postup se pro každou operaci vypracovává na samostatném listě. Jednotlivé operace je možné vyhodnotit příslušnou normou času podle tabulek a používané metody normování. Změnou techniky nebo technologie se mění i pracovní postupy operace. Z vypracovaných pracovních postupů jednotlivých operací se vytváří sborníky pro celé výrobky nebo typizované celky. Karta s pracovním postupem tvoří základ na sestavení pracovního předpisu a objektivizaci technicky zdůvodněných norem nebo pracovníků na dílně při zavádění nové výroby. Její obsah není pro všechny podniky stejný, závisí na druhu a složitosti výroby. Důležitou úlohu vytváří změna techniky, která se stává dokonalejší a výkonnější. Při vypracování pracovního postupu musí karta obsahovat alespoň nejdůležitější údaje o určité operaci a zařazení. Příklad údajů: •

název výrobku,

•

typová část,

•

operace,

•

materiál,

•

základní zařízení,

•

otáčky stroje,

•

počet stehů na cm,

•

délka šití,

•

uzašití,

•

nákres operace po zhotovení nebo během zpracování.

Nákres operace může doplňovat popis operace, tj. slovní vyjádření jak vypadá součást nebo výrobek po zhotovení. Důležitý je i nákres mikropracoviště, který obsahuje výrobní zařízení, umístění pracoviště, rozmístění nástrojů, přístrojů, přípravků a pomůcek na pracovním místě i prostředků na manipulaci s materiálem. Graficky je znázorněný i pohyb pracovního předmětu tak, aby se pracovník při práci co nejméně namáhal, a aby produktivita jeho práce byla vysoká.

Příklad: Analýza pracovní operace – pracovní karta operace. PRACOVNÍ KARTA OPERACE Výrobek : PÁNSKÉ KALHOTY Název operace: SEŠÍT 2 x 1 ODŠEVEK

Díl výrobku: PŘEDNÍ DÍLY Třída

Čas

Mzda

3

0,683

0,445

stehy/cm

stehy/min

4

3000

NA PŘEDNÍCH DÍLECH Zařízení a pomůcky: Šicí stroj s automatickým uzašitím a odstřihem nití.

Délka šití 2 x 7 cm

Rozbor pracovní operace: 1. vzít a položit díl do pracovní oblasti

0,051

0,051

2. vzít a umístit – složit značky na sebe

2x 0,079

0,158

3. přiložit k jehle

2x 0,024

0,048

4. spojkový pedál sešlápnout – uzašít

2x 0,021

0,042

5. šít

2x 0,108

0,216

6. spojkový pedál sešlápnout – uzašít

2x 0,021

0,042

7. automatický odstřih

2x 0,024

0,048

8. odsunout díl od jehly

2x 0,024

0,048

0,030

0,030

celkem

0,683

9. odložit díl

Nákres operace po zhotovení:

Obr. 3: Analýza pracovní operace.

4.3.1

VYPRACOVÁNÍ PRACOVNÍHO POSTUPU PŘI ZMĚNĚ TECHNIKY – OBJEKTIVIZACE NOREM

Při každé změně, která má vliv na spotřebu času, fyzickou námahu, čas technických nebo organizačních podmínek vykonávané práce je třeba změnit i normu spotřeby práce, tedy normy se objektivizují. Změnou technických podmínek vykonávané práce se rozumí především nahrazení dosavadních technických pomůcek, strojů a zařízení dokonalejšími a modernějšími, které mají lepší funkční vlastnosti. Úlohou tohoto opatření je zdokonalování průběhu pracovních procesů s optimálním vynaložením práce.Změna normy spotřeby času předchází zkoumání a rozbor nových podmínek na pracovišti.Nové normy spotřeby času se v praxi uplatňují tak, že se nejdříve změní pracovní předpis vyřazením neplatné operace a doplní se novou operací, která vystihuje nové podmínky a novou hodnotu spotřeby práce. Každá změna se uskutečňuje písemnou formou. Zrušené operace se nahrazují novými karty s těmito pracovními postupy se nahradí novými úkony odpovídajícími nové technologii a novému zařízení.

4.4

VÝROBNÍ POSTUP

Jednotlivé operace vyčleněné z pracovního předpisu se vhodně rozdělí na pracovní místa. Účelné sestavení pracovních míst zabezpečí plynulost výroby, využití pracovního času jak pracovníka, tak i strojního zařízení. Práce musí odpovídat schopnostem a kvalifikaci pracovníka. Výkonové sjednocení všech pracovních míst není možné pokládat za optimální. Při měření se bude výkonnost sice pohybovat kolem průměru, ale u každého pracovníka bude jiná. Vzhledem k různé pracovní aktivitě a schopnosti pracovní činnosti se pracovníkům přiděluje takové množství práce, které odpovídá toleranci ± 10% časového fondu jednoho průměrného pracoviště. Pracovní schopnosti a morální vlastnosti pracovníků na dílně zná nejlépe mistr. Proto je nejvhodnější, aby výrobní postup sestavoval mistr ve spolupráci s technologem závodu. Při sestavování výrobního postupu je důležité dodržovat tyto zásady: jednotlivé pracovní místa musí na sebe technologicky navazovat, nezařazovat na jedno pracovní místo operace s rozdílným charakterem, např. šití a žehlení, přidělovat pracovníků operace podle jejich kvalifikace, přidělovat pracovníkům takové množství práce, které odpovídá jejich aktivitě, pracovní činnosti a toleranci, dbát na využívání strojů a zařízení, zabránit zbytečnému přemísťování práce, množství kusů a operací za směnu musí odpovídat skutečnému pracovnímu času, výrobní postup musí být sestavený po odečtení procenta absence pro skutečný počet pracovníků

Při nedodržení těchto zásad se narušuje kvalita i kvantita výroby a pracovní síla se přetěžuje. Ideálně sestavit výrobní postup není vždy možné. Výrobu může narušit absence pracovníků, porucha zařízení atd. Podle momentálních podmínek musí mistr reagovat na nevyhnutné změny, případně na dodatečné úpravy výrobního postupu v průběhu výroby.

4.4.1

ROZPIS OPERACÍ NA PRACOVNÍ MÍSTA

Rozpis operací je sestavený na základě: •

pracovního předpisu na výrobek nebo jeho část,

•

počtu pracovníků na dílně nebo počtu kusů na den,

•

způsobu výroby,

•

dílenských výpočtů pro výrobu.

4.5

NÁKRES PODLAŽÍ

Plynulost výroby, kvalitu i kvantitu je možné zabezpečit i dobrou organizací práce výrobního procesu. Vhodné uspořádání pracoviště a správné uspořádání výrobního zařízení zabezpečí efektivnost výroby. Do úvahy je třeba brát nejen výrobní zařízení, ale i prostor, rozvod energie a druh výrobků. Velmi důležitou úlohu má osvětlení, hygienické a psychologické podmínky pracoviště. Dvousměnný provoz zabezpečuje ekonomickou efektivnost vzhledem na využití výrobního zařízení. Výrobní proces šicí dílny je třeba organizovat vzhledem na výrobní postup jako celek, aby pohyb rozpracovaných výrobků byl co nejkratší. V provozech, kde se výrobní proces organizuje s větším uplatněním technologické specializace, je potřebné, aby pracoviště bylo důkladně označené a aby byl vyznačený směr postupu práce na lince a dílně. Při sestavení plánu podlaží je třeba brát do úvahy: •

výrobní zařízení, které musí odpovídat požadavkům na výrobu určitého sortimentu, musí být důkladně označené symboly a musí být nakreslené v určitém měřítku. Jednotlivé zařízení nemá stejný rozměr a vzhledem na bezpečnost je třeba mít na dílně určitý prostor;

•

druh výroby a s tím spojená velikost výrobku a technologická náročnost;

•

výrobní systém, který závisí od výrobní linky a od způsobu předávání práce, mezioperační dopravy;

•

mezioperační dopravu, která závisí na linkovém nebo pásové způsobu výroby s použitím odkládacích stolů, anebo dopravu s využitím závěsných dopravníků s rozdílným systémem.

Nákres podlaží se kreslí v měřítku 1 : 100 nebo 1 : 50. Kreslí se vždy při zavádění nové výroby nebo při změně organizace výrobního procesu. Vypracovává ho technik ve spolupráci s mistrem.

Rozmístěním jednotlivých pracovních míst s přesným zařazením v technologické návaznosti se získá půdorys dílny, nákres podlaží. Vyhotovuje se podle výrobního postupu s označením pracovišť symboly a znaky. Při kreslení je třeba dodržovat potřebné prostory, aby byla zabezpečená bezpečnost práce. Kromě základní techniky je třeba zařadit i rezervní stroje pro případnou poruchu. Dále je třeba respektovat rozvod energie a bezpečný přístup ke strojnímu zařízení. Uspořádání pracoviště musí být účelné a musí odpovídat technologii výroby [10].

5 PRACOVNÍ NORMY PRACOVNÍ NORMY

NORMY PRACOVNÍHO POSTUPU

NORMY KVALIFIKAČNÍ

NORMY SPOTŘEBY PRÁCE

Normy obsazení

Normy pracnosti

Výkonové normy Normy času

Normy množství

Normy obsluhy

Normy počtu

Obr. 4: Členění pracovních norem.

5.1

NORMY PRACOVNÍCH POSTUPŮ

Norma pracovního postupu určuje, jak se má konkrétní práce provádět za určitých technických a organizačních podmínek.

5.2

NORMY KVALIFIKACE Určují jaké vědomosti a zručnost má mít pracovník k provádění určité práce.

5.3

NORMY SPOTŘEBY PRÁCE

Norma je pravidlo nebo ustanovení, normy uplatňované ve výrobě tvoří soustavu vzájemně na sebe vázaných a vzájemně se podmiňujících norem, které se týkají technické a ekonomické stránky výroby [3]. Normování výkonu je nejdůležitější složka normování práce. Je to činnost, jejíž úlohou je vypracovat výkonové normy, sledovat jejich dodržení, odkrývat rezervy a podporovat rozvoj pokrokových metod a forem práce.

5.3.1

VÝKONOVÉ NORMY

Výkonové normy vyjadřují a určují předpokládanou spotřebu živé práce, vynakládané na splnění daného pracovního úkolu, který se vztahuje na souvislou část výrobního postupu přidělovaného buď jednomu pracovníku, nebo skupině pracovníků s určitou kvalifikací a slouží jako měřítko spotřeby lidské práce [9].

Výkonové normy se vyjadřují: ⇒ normou času, která vyjadřuje společensky nevyhnutně potřebnou spotřebu času pracovníka na zpracování určité operace, případně kusu. Normy se vyjadřují v normominutách nebo v normohodinách; Normu času vyjádříme vztahem: t Nč = Nm

⇒ normou množství, vyjadřující počet jednotek nebo kusů, které má pracovník zpracovat za určitou jednotku času. Normu množství vyjádříme vztahem: t Nm = Nč kde jednotku času t dělíme normočasem Nč na operaci, díl atd. Metody, kterými se zkoumá práce a současně se měří spotřeba času na práci, označujeme jako snímkování práce, protože se jimi získá snímek, tedy obraz o průběhu práce [10].

5.3.2

NORMY OBSAZENÍ

Normy obsazení vyjadřují vztah mezi počtem pracovníků a počtem jimi obsluhovaných strojů nebo jiných výrobních zařízení. Normy obsazení se vyjadřují:

⇒ normou obsluhy, ta udává, jaký počet výrobních strojů nebo jiných zařízení má obsluhovat jeden pracovník, případně kolik pracovníků je současně třeba na obsluhu výrobního zařízení. ⇒ normou počtu, vyjadřující kolik určitých profesí a kvalifikace je v konkrétním organizačním útvaru zapotřebí, aby tento útvar mohl plnit svou funkci.

5.3.3

NORMY PRACNOSTI

Normy pracnosti vyjadřují a udávají množství pracovního času nezbytného pro zhotovení konkrétního výrobku nebo pro vykonání určitého objemu práce za určitých technických a organizačních podmínek [9].

6 MĚŘENÍ SPOTŘEBY ČASU Spotřebu času na dílčí složky operace lze zjišťovat:

⇒ hodinkami – používají se při snímkování dne, kdy postačí údaje v minutách, ⇒ stopkami – nejrozšířenější a nejdostupnější přístroj, ⇒ registračními přístroji – oproti stopkám mají řadu výhod, jsou používaný ojediněle [3], ⇒ filmovou kamerou – v současnosti stále dostupnější, výhodou je že normovač nemusí být přítomen na snímaném pracovišti a může informace zpracovat později, další velkou výhodou je možnost opětovného přehrání záznamu.

6.1

SNÍMKOVÁNÍ PRÁCE

Snímkování práce je potřeba důkladně připravit. V přípravné části věnujeme velkou pozornost na zkoumání práce, pracoviště a podmínek, při kterých se práce uskutečňuje. Při rozboru práce je třeba brát zřetel na kvalifikaci pracovníka a na práci, kterou vykonává. Pracovník musí při rozboru spolupracovat tak, aby bylo možné výstižně zachytit podmínky práce a vlivy na spotřebu času, a tím se získaly správné výsledky. Snímek pracovního dne se využívá na zkoumání spotřeby času v průběhu celé směny. Snímkem se zabezpečuje čas práce, čas nevyhnutelně nutných přestávek, čas podmínečně nutných přestávek a ztráty času. Bilancí těchto jednotlivých složek se zjišťuje skutečné využití strojů a zařízení, využití pracovního dne, zejména čas neproduktivní práce a technicko-organizační ztrát. Vyhodnocením snímku zjistíme čas na přípravu a zakončení směny, čas na obsluhu pracovního zařízení, který pracovník potřebuje na údržbu zařízení, čas vedlejší práce a ztráty času. Snímek operace zkoumá spotřebu času na operaci. Tvoří podklad na tvorbu normativů spotřeby času na jednotlivé operace. Chronometráží záznam je snímek cyklicky opakované operace. Při získávání času chronometrážím záznamem musí být dopředu seznámený pracovník, u kterého se bude měřit a mistr dílny, aby se na normu času získaly objektivní podklady. Normovač rozdělí sledovanou operaci na úseky nebo úkony a zapíše je do pracovního listu. Při normováni zapisuje postupný čas každého úkonu P a jednotlivý čas úkonu J, jako rozdíl dvou za sebou jdoucích postupných času [10]. V závislosti na cíli studia a charakteru práce, která je předmětem měření se používají tyto druhy snímků operaci: a) plynulá chronometráž – nepřetržitá metoda pozorování spotřeby času pro všechny úkony zkoumané operace. Zjišťuje skutečnou spotřebu času na jednotlivé úkony a celou operaci;

b) výběrová chronometráž – není zkoumaná celá operace, ale jen některé a to pravidelně i nepravidelně se opakující předem známé úkony. Zaznamenává se jen průběžný čas začátku a ukončení vybraných úkonů; c) snímek průběhu práce (snímková chronometráž) – zkoumá operace jejichž průběh není možné předem stanovit. Při pozorování se zaznamenává nejen čas, ale i účel jeho použití. Je to kombinace metody snímku pracovního dne a chronometráže. [9]

7 NORMATIVY Normativ je závazný, obecně platný dílčí údaj nebo předpis, který vyjadřuje velikost určité veličiny v závislosti na jiné veličině nebo vzájemný poměr mezi několika veličinami. Rozdíl mezi normou a normativem času je v tom, že norma času udává čas na celou operaci a normativ jen na část operace [3].

7.1

VÝVOJ NORMATIVŮ POHYBŮ

Sestavení normativů pohybů předcházel vývoj a studie pohybů, počátky racionalizace lze datovat kolem roku 1900, za první průkopníky lze považovat Američany Emersona, Taylora, Forda, manžele Gilberthovy a Francouze Fayorla [11]. První úplnou soustavu normativů pohybů sestavil A. E. Segon z Illinois v letech 1919 – 1925, kdy dosáhla konečného stavu vývoje. Jde o soustavu “Motion Time Analysis” – MTA.Také v SSSR v roce 1935 byla vytvořena soustava normativů pohybů J.D. Ligskim a N.D. Sevasťjanovem na teoretických základech V.M. Joffeho z let 1930 – 1932, který je zveřejnil pod názvem “Novyj metod normirovanija ručnych prijmov rabot”. Kniha Ligského a Sevasťjanova se jmenovala “Mikroelementární normativy”. V letech 1934 – 1938 pod vedením J.H. Quicka vznikla ve Filadelfii další soustava “Work Factor” – WF, která byla publikována až v roce 1945.Další obecně zpřístupněnou soustavou v roce 1948 je “Methods Time Measurement” – MTM.V letech 1949 – 1951 byla uveřejněna soustava “Basic Motion Times” – BMT.Později se vyvinuly ještě další odvozené systémy normativů pohybů. U nás byl vypracován návrh systémů normativů pohybů v roce 1957 bývalým Technickoorganizačním výzkumným ústavem strojírenství TOVÚS, ale v praxi se nerozšířil. Původní (originální) systémy jsou: – “Motion Time Analysis” – MTA, – “Mikroelementární normativy SSSR”, – “Work Factor” – WF, – “Methods Time Measurement” – MTM. Systémy jejichž zpracování bylo ovlivněno originálními jsou: – “General Electric”, – “Springfils Armony”, – “Mineapolis Honeywell”, – “Western Dimension Motion Time”. Ostatní systémy jsou odvozené např.: – “Motion Time Standards”, – “Dimension Motion Time”, – “Basic Motion Time” – BMT, – naše soustava TOVÚS.

Efektivnost použití odvozených systémů normativů pohybů je závislá na tom, zda jsou nebo nejsou pro příslušnou pracovní činnost zpracovány odpovídající normativy času, na rozdíl od základních systémů normativů pohybů, jejichž využití je nesporně širší. Jednotlivé systémy normativů vycházejí ze shodných základních principů. Liší se zejména v klasifikaci základních pohybů. Např. základní systém MTM člení pohyby podle jejich účelnosti na rozdíl do WF, kde jsou pohyby členěny podle faktorů které ovlivňují spotřebu času. V MTM systému jsou sestaveny tabulky pro každý účelově zaměřený základní pohyb a u těchto pohybů jsou časové hodnoty přímo uvedeny. V systému WF jsou základní pohyby různých částí těla uvedeny ve společné tabulce a v časových hodnotách jsou zahrnuty vlivy činitelů trvání pohybu pod čtyřmi rozlišujícími znaky. Systémy TOVÚS a Joffe mají podobné členění jako MTM. Nejpodrobnější je členění WF. Rozdíl je i v určování délky pohybů, MTM uvažuje délku pohybů po skutečné dráze (balistické), kdežto WF si všímá jen přímočaré vzdálenosti mezi počáteční a konečnou polohou pohybové části těla. Rozdíl je též v používané časové jednotce. Systém MTM používá 1 TMU, což je 0,00001 hodiny. WF používá v základním systému 0,00001 minuty. Joffe-LigskijSevasťjanov TOVÚS používají 0,001 minuty. Větší rozdíly jsou při hodnocení váhy, systém WF v tabulkách udává maximální váhu 9 kg a pro všechny vyšší váhy používá označení “více než 9 kg”. MTM rozlišuje váhy až do 22 kg v intervalech po 2 kg.

7.2

EKONOMIE POHYBŮ

Analýza pracovních činností se provádí současně pro pravou i levou ruku, přičemž se též ukáže, která ruka je převážně zaměstnána, nebo zda jsou obě ruce zaměstnány rovnoměrně. Při analýze se posuzuje pracovní činnost s ohledem na zásady pohybové ekonomie. a) Když obě ruce počínají a končí své pohyby současně a nejsou v nečinnosti s výjimkou oddechových časů, je dosaženo nejlepšího stupně účinnosti. Této jednoduché skutečnosti se v mnoha případech věnuje malé pozornosti. Pravá ruka zpravidla vykonává sama nejvíce prací, kdežto levá ruka je často činná pouze jako vyrovnávací, nebo někdy neprovádí žádnou práci. b) Provádí-li se pohyby paží současně v protichůdných směrech symetricky, vyvine se přirozený rytmus a přirozená zručnost. Provádějí-li se pohyby paží současně v protichůdných směrech, zůstává tělo v rovnováze. Pohybují se paže stejným směrem – buď vpravo nebo vlevo od těla – musí se posunout celý trup, aby vyrovnal váhu paží. Jednostranným napínáním svalů se podstatně zvyšuje únava.

c) Sled pohybů vykazující co nejméně pohybových prvků, je nejlepší k provedení dané úlohy. Každý pohybový prvek potřebuje čas závislý na stávajících podmínkách. Musí se zkoušet jak uspořádat prvky, nebo jak je spojit s druhými. Je-li výsledkem práce o méně prvcích, bude většinou méně náročná na čas. Jsou však možné případy, kdy více krátkých pohybů spotřebuje méně času. d) Zůstávají-li pohyby v nejnižší pohybové třídě, docílí se nejvyšší efektivnosti a nemenší únava. Všechny tělesné pohyby, přicházející v úvahu pro provedení nějaké práce, dají se rozdělit do těchto 5 tříd: 1. pohyby prstů, 2. pohyby prstů a ruky, 3. pohyby prstů, ruky a spodního dílu paže, 4. pohyby prstů, ruky, spodního a horního dílu paže, 5. pohyby prstů, ruky, spodního a horního dílu paže a pohyby těla. Je potřebné se vystříhat ručních pohybů, vyžadujících ostrou změnu směru. Mění-li totiž ruka směr pohybu, musí se pohyb zpomalit a opět pak zrychlit [6]. Při uspořádání pohybů je potřebné si uvědomit, že: a) přesnost pohybu závisí na dráze a rozsahu směru a plynulosti, poloze těla, zapojení části těla, b) rychlost pohybu závisí na dráze a času, směru, zapojení části těla, vnějším omezením, c) pohybová přesnost a rychlost je vyšší, když je signál dostatečně rozlišitelný oproti pozadí a dostatečně významný pro prováděný výkon. Dále když je zrakový signál d) ve středu zorného pole, sluchový signál dostatečně pronikavý, zrakový signál nahrazen sluchovým a hmatovým signálem, je omezeno rozhodování mezi více možnostmi a signál je očekáván až když signál následující činnosti přichází až po ukončení činnosti předcházející, e) pracovní pohyby mají být [11]: – účelné – vyloučeny zbytečné pohyby, – plynulé – pohyby jsou vzájemně koordinovány a sladěny, – souběžné – v případě, že se zúčastní obě ruce bylo vykonáno co nejvíce pohybů současně a shodně kolem imaginární osy středu těla, – kruhové – pohyby směřují k tělu, – pravidelné – každý pohyb musí být vykonán stejným způsobem.

7.2.1

STUDIE POHYBŮ

F. W. Taylor doporučoval rozdělit pracovní operaci na jednotlivé postupy a teprve tyto postupy měřit stopkami, ukázal cestu k měření pracovního výkonu. O několik let později zkoušel F. B. Gilberth možnost dalšího dělení Taylorových dílčích postupů. Snažil se najít

nejlepší způsob jak vykonat práci s nejmenším počtem pohybů a tím vyloučení únavy a jednodušení a zrychlení celého výkonu. Gilberth se snažil také stanovit pracovní normy, ty však nebyly založeny na čase a rychlosti, ale na způsobu provedení. Dospěl k tomu, že pohyby vykonávané pracovníkem jsou závislé na pracovním zařízení. Začal proto zkoumat vliv pracovních podmínek a prostředí na počet, délku a účelnost pohybů. Rozdělil proměnlivé činitele, mající vliv na pohyb s ohledem na pracovníka, pracovní podmínky a pohyby. Vycházel z toho, že:

•

rozdílnost výkonů pracovníka způsobuje: kostra, svaly, spokojenost, přesvědčení, výdělečná schopnost, zkušenost, únava, návyky, zdraví, způsob života a výživy, velikost, zručnost, temperament a výcvik;

•

na pracovní podmínky působí: zařízení, oděv, barva, hudba, vytápění a větrání, osvětlení, jakost materiálu, odměny a tresty, velikost a váha pohybových jednotek okolí a nářadí;

•

na pohyb má vliv: zrychlení, automatičnost, spojení s jinými pohyby, namáhavost, směr, účinnost, momenty vykonávané práce, délka, nutnost, dráha a rychlost.

Gilberth své pohybové studie neustále zdokonaloval a zjistil, že jednotlivé úkony se dají odvodit na 17 prvků (viz tabulka 1), každý z těchto pohybů označil “Therblig“ (obráceně Gilberth) a pro zjednodušení záznamu jim vymyslel symboly. 18. prvek držet byl přidán později Gilberthovým žákem. Tab. 1: Rozdělení úkonů na 17 prvků.

Produktivní pohyby

Pohybové prvky, které jsou bezprostředně nutné k provedení práce 1. pohyb prázdné ruky (sáhnout) 2. uchopit 3. pohyb ruky s břemenem (nést) 4. přemístit do polohy 5. umístit 6. oddělit 7. provést 8. pustit

Brzdící – překážející Neproduktivní pohyby pohyby Pohybové prvky, které zdržují Pohybové prvky, které průběh práce prodlužují průběh práce 9. 10. 11. 12. 13. 14.

hledat nalézt volit upravit přeložit zkoušet

15. 16. 17. 18.

nevyhnutelné zdržení zbytečné zdržení přestávka na oddech držet

Cílem je nalézt nejlepší způsob provádění pracovních činností s vyloučením pohybů, které nejsou nezbytně nutné pro vykonání operace a tím se dosáhlo co nejkratšího času

pro zpracování operace. Taylorův základní princip “maximalizace intenzity“ byl později jako modifikovaný použit v dalších racionalizační systémech.

7.3

CHARAKTERISTIKA NORMATIVŮ POHYBŮ

Studium pracovních pohybů spolu s častějším používáním filmové techniky přivedlo odborníky k vytvoření systému normativů pohybů, které umožňují zdokonalení pracovních metod, snížení subjektivnosti stanovení časových údajů a jejich použití zaznamenalo nižší náklady než náklady na časové studie a náklady spojené s fotografováním a filmováním pracovních metod. Jde o normativy známé pod označením “systémy normativů” nebo “mikroelementární normativy” či “systémy předem určených časů”. Principem všech známých soustav normativů pohybů je rozčlenění práce na základní pohyby s uvedením jejich přesné charakteristiky. Pro každý druh pohybu se dle činitelů trvání či podmínek udává spotřeba času. Sečtením těchto údajů při daném sledu pohybů se určuje čas pro úkon, úsek operace nebo pro celou operaci.

7.4

VÝZNAM NORMATIVŮ POHYBŮ

Normativy pohybů umožňují:

•

racionálnější a efektivnější řešení organizačních a racionalizačních problémů vyžadující hlubokou analýzu krátkých pracovních elementů, které se u nás užívanými metodami mohly řešit jen obtížně;

•

stanovení normativů časů pracovních prvků operace (úkon, úsek) případně i norem času s vyrovnanější úrovní než při použití klasické chronometrážní metody;

•

důkladnější a racionálnější utváření pracovních činností na pracovišti se současnou přímou kontrolou hospodaření s živou prací.

Systémy normativů pohybů jsou jemným, citlivým a časově náročným nástrojem, a proto není účelné ani hospodárné a někdy ani prakticky možné využívat je pro řešení všech problémů studia průběhu pracovních činností a procesů nebo dokonce při normování pracovních výkonů za nízkého využívání pracovního času a výrobních zařízení. Normativy pohybů také nepředstavují nějaké absolutní měřítko pro výkon všech prací. Při analýze pohybových prvků a jejich vyhodnocování není vyloučeno subjektivní posuzování především u technologických ručních úkonů. Normativů pohybů se dá použít jen pro manuální část pracovního cyklu. Jde vlastně o čas, který je podle metodiky normování možno označovat jako čas práce.

Charakteristika normativů dílčích složek operace: Normativy pohybů udávají čas pracovních prvků (elementů), na jaké je ještě možno prakticky rozčlenit pracovní operaci (činnost), a které nejsou pro určitý druh operace specifické, ale vyskytují se obecně ve všech druzích pracovní činnosti. Pohybem se rozumí taková část pracovního procesu, která se prakticky dále nečlení a sama o sobě bez souvislosti s dalšími pohyby nedává ještě žádný pracovní účinek. Normativy sledu pohybů udávají čas pracovních prvků (elementů), složených z několika logicky spojených pohybů, jejichž čas je nebo byl již předem stanoven sdružováním (složením) z normativů pohybů. Sled pohybů je taková část pracovního procesu, která se tedy dále člení na pohyby a při tom není specifická pro určitý druh operace. Zpravidla nedává, ale někdy i může dávat pracovní účinek. Normativy úkonů udávají čas pracovních prvků (elementů), obsahujících více než jeden sled pohybů. Normativní čas je nebo byl již předem stanoven a to buď sdružováním normativů sledů pohybů a nebo měřením, případně porovnáním nebo odhadem. Úkon je tedy taková část pracovního procesu, která se dá dále členit, je svým obsahem specifická pro určité pracovní činnosti (operace), přičemž má sama o sobě pracovní účinek, jako je např. zásah určitým nástrojem, umístění jednotlivé složky výrobků apod. Normativy úseků udávají čas pracovních prvků (elementů), složených z několika úkonů. Normativní čas je nebo byl již předem stanoven buď odvozením z normativů úkonů nebo přiměřeným měřením, případně porovnáním nebo odhadem. Úsek je tedy taková část pracovního procesu, která se dá dále členit na úkony, přičemž představuje takovou část operace, ze které by bylo lze, kdyby to bylo organizačně možné a účelné, vytvořit samostatnou operaci [6].

7.5

NORMATIVY UPLATŇOVANÉ PŘI NORMOVÁNÍ PRÁCE

Ke stanovení norem spotřeby práce se normativy člení především podle účelového zaměření na základní skupiny normativů [3]: Normativy uplatňované při výpočtu normy času

Normativy času

Normativy technologické

Normativy četností

Obr. 5: Normativy uplatňované při výpočtu normy času.

Normativy čekání výrobního zařízení

Normativy početních stavů

NORMATIVY ČASU – údaje o předpokládané nutné spotřebě času pracovníka na jednotlivé dílčí části normované práce vykonávané za určitých technicko-organizačních podmínek. NORMATIVY TECHNOLOGICKÉ – dílčí předpisy a údaje o normálních, ekonomicky nejvýhodnějších podmínkách, hodnotách a režimech činnosti výrobního zařízení, podle nichž se může vypočítat strojní nebo strojně ruční čas, případně čas podmínečně nutných přestávek. NORMATIVY ČETNOSTI – udávají kolikrát za normálních podmínek normativ času daného jevu připadá průměrně na jednotku času. NORMATIVY ČASU ČEKÁNÍ VÝROBNÍHO ZAŘÍZENÍ – udávají dobu nečinnosti určitého výrobního zařízení patřícího do souboru současně obsluhovaných zařízení jedním nebo několika pracovníky. Je to doba, po kterou zařízení čeká na obsluhu, zatímco v téže době pracovník obsluhuje jiné zařízení. NORMATIVY POČETNÍCH STAVŮ – udávají kolik pracovníků, vykonávajících obslužné, řídící nebo správní činnosti, má připadat v určitých podmínkách, např. na 100 nebo 1000 pracovníků určitého typu obsluhovaného, řízeného nebo spravovaného útvaru, nebo kolik pracovníků má připadat při určitých podmínkách na jednoho pracovníka normované kategorie správních, řídících nebo obsluhujících prací.

7.6

NORMATIVY ČASU Normativy času

Prvotní normativy času Prvotní normativy času práce normativy pracovních úkonů normativy sledu pracovních úkonů normativy pracovních pohybů

Odvozené normativy normy času Prvotní normativy času obecně nutných přestávek

Sdružené normativy Zprůměrované normativy

normativy času na oddech Normativy času na přirozené potřeby Normativy času na svačinu

Opravné koeficienty Komplexní normativy Normativy podmínečně nutných přestávek

Obr. 6: Schéma členění normativů.

7.6.1

PRVOTNÍ NORMATIVY ČASU

Prvotní normativy času jsou normativy času práce nebo času obecně nutných přestávek, jejichž čas byl stanoven přímo několikanásobným měřením. PRVOTNÍ NORMATIVY ČASU PRÁCE – udávají spotřebu času pracovníka pro vykonání dílčích pracovních dějů normované práce. NORMATIVY PRACOVNÍCH ÚKONŮ – není u nich možné předpokládat, že se vyskytují obecně v různých druzích pracovních operací. Jsou svým utvářením a obsahem specifické a jejich čas je nutné zjišťovat proměřováním určitého druhu pracovní operace. NORMATIVY SLEDU PRACOVNÍCH POHYBŮ – vyskytují se v různých pracovních operacích, jejichž skladbou lze sestavit různé odvozené normativy úkonů. Zjišťují se sestavováním pohybů na základě přesného popisu postupu práce.

NORMATIVY PRACOVNÍCH POHYBŮ – normativy nejmenších pracovních prvků, které nejsou specifické pro určitý druh pracovní činnosti, vyskytují se obecně v nejrůznějších druzích pracovních operací. PRVOTNÍ NORMATIVY ČASU NUTNÝCH PŘESTÁVEK – udávají potřebný čas na přestávky v práci, ke kterým dochází u všech pracovníků. Vyplývají z fyziologických potřeb pracovníka a jsou složkou pracovní činnosti. Tyto normativy se člení na:

⇒ normativy času na oddech, ⇒ normativy času na přirozené potřeby, ⇒ normativy času na svačinu [9].

7.6.2

ODVOZENÉ NORMATIVY ČASU

Vznikly výpočtem z prvotních normativů, případně z jiných normativů používaných k výpočtu norem. Zrychlují práci při výpočtu normy času, tím že snižují počet položek, potřebných k tomuto výpočtu [5]. Rozlišují se podle způsobu výpočtu: SDRUŽNÉ NORMATIVY ČASU – vznikají spojením dvou nebo více prvotních normativů v jeden celek. ZPRŮMĚROVANÉ NORAMTIVY ČASU – normativy vypočítané průměrem z několika normativů pro tentýž úkon. OPRAVNÉ KOEFICIENTY – vyjadřují v jakém poměru je třeba zvětšit nebo zmenšit výchozí normativ času pro určitý úkon. KOMPLEXNÍ NORMATIVY ČASU – vyjadřují nejen čas dílčí práce, ale i čas na oddech, připadající průměrnou částí na tuto dílčí práci. NORMATIVY ČASU PODMÍNEČNĚ NUTNÝCH PŘESTÁVEK – udávají čas nečinnosti pracovníka vyplývající z dané úrovně techniky výroby a organizace práce. Normativy se mohou vyskytnout u strojních operací [9]. Vedle času práce obsahují také čas podmínečně nutných přestávek [5].

7.7

PRACOVNÍ CHARAKTERISTIKA JAKO DOPLNĚK NORMATIVŮ ČASŮ

Abychom normativy času mohli správně použít k výpočtu normy musí být doprovázeny pracovní charakteristikou, která by měla obsahovat:

•

název a číslo pracovního úkonu, jeho obsah a vymezení,

•

použité stroje, zařízení, nástroje a pomůcky,

•

vlastnosti a druh zpracovávaného materiálu, a uplatněná technologie,

•

charakter výroby,

•

uspořádání pracoviště s pracovními podmínkami,

•

kvalifikace pracovníků

•

zdravotní, hygienické a bezpečnostní předpisy [9].

8 METODA PŘEDEM URČENÝCH ČASŮ – SYSTÉM MTM Při rozhodování o volbě systémů je potřebné vzít v úvahu hlediska stojící mimo vlastní systémy normativů. Po zvážení všech těchto hledisek je nejvíce používaná metoda MTM z následujících důvodů: -

systém MTM je na rozdíl od ostatních dán k dispozici veřejnosti a je nejvíce publikován. Není tedy vázán na odkoupení licence a souhlas určité společnost; systém MTM se stal mezinárodním systémem; systém MTM se neustále rozvíjí a zdokonaluje; systém MTM je u nás ze všech systémů normativů pohybů nejznámější, jsou s ním již určité zkušenosti v praxi.

Při určení výkonových norem se v oděvním průmyslu, zejména při hromadné výrobě, využívá systém normativů pohybu, který byl vypracovaný na základě metody předem určených časů, systém MTM. Systém MTM (Methods Time Measurement) je racionalizační metoda, která spojuje časové a pohybové výzkumy s normováním spotřeby času pomocí normativů pohybů. Každá pracovní operace se rozkládá na základní pohyby potřebné na její uskutečnění. Každému z těchto pohybů přiřazuje určitou předem určenou časovou hodnotu, určenou charakterem základního pohybu, a vlivy, které na pohyb působí. Tedy základem je metoda a čas. Především je třeba zkoumat pracovní metody, zjistit optimální pracovní postup a pohyby rukou, prstů, trupu, noh, ale i očí a až potom přesně určit časy. Metoda MTM rozlišuje osm základních pohybů označených symboly: sáhnout R, uchopit G, přemístit M, pustit RL, natočit např. dlaň T, tlačit AP, umístit P, oddělit D. Mezi tyto základní pohyby patří i pohyby doplňující, jako úkrok, nachýlení atd. Vždy se zohledňuje délka nebo dráha pohybu. Každý pohyb se označuje vícerými znaky, ke kterým se z tabulek dosadí příslušné hodnoty. Při optimalizaci pracovní metody jde o vyloučení všech zbytečných pohybů. Je potřebné dostatečně poznat praxi, aby určené optimální pohyby byly uskutečnitelné.

Příklad 1: Uchopení jehly z hladkého povrchu P1SE 5,6 umístit prsty AP B 16,2 sevřít prsty kolem jehly G1 B 5,5 uchopit jehlu 25,3 TMU

8.1

VÝVOJ SYSTÉMU MTM

V průběhu roku 1940 byl dokončen program zdokonalení metod, jenž byl zpracován velkou skupinou odborníků na časové studie. Při zpracování systému MTM si autoři Maynard, Stegemerten a Schwab stanovili zásady a cíle, z nichž třeba uvést: 1. musí jít o metodu, ve které budou stát v popředí pohyby potřebné k provedení práce, 2. musí být metodou, která se dá použít v každém průmyslovém odvětví, 3. systém musí být srozumitelný, snadno naučitelný a v důsledku toho též široce použitelný a nesmí mít žádné nedostatky v možnostech jeho použití, 4. nová metoda musí být v nejvyšší možné míře zbavena nedostatků do té doby známých metod normativů pohybů. ZJIŠTĚNÍ POHYBŮ – na základě filmových snímků operací byly přesně zaznamenány a vysvětleny všechny údaje, které byly následně zhodnoceny závěry vyzkoušením ve skutečných výrobních situacích. Mezi časem a pohybem existuje základní spojení, použije-li se konstantní rychlost kamery, každý filmový snímek MTM a ke stanovení časových hodnot bylo použito četných filmových snímků různorodých pracovních operací. Při stanovení časových hodnot bylo využito konstantní rychlosti filmové kamery, která činila 16 obrázků za vteřinu. Pro každý pohyb byl nejprve proveden reprezentativní výzkum, který sloužil ke zjištění výchozích hodnot dalšího zkoumání daného základního pohybu. POSOUZENÍ VÝKONOSTI – časy MTM odpovídají průměrné dovednosti a úsilí pracovníka při průměrných pracovních podmínkách. V metodě MTM se neposuzuje výkonnost, ta byla řešena už při tvorbě systému a je v systému MTM obsažena. OZNAČENÍ MTM – označení MTM vzniklo z počátečních písmen anglického názvu metody: Methods – Time – Measurement Doslovný překlad: Metoda – Čas – Měření. Jinými slovy: Měření času pracovních postupů.

8.2

DEFINICE MTM

“MTM je metoda, kterou lze každou ruční práci rozložit do základních pohybů, které jsou k jejímu provedení nutné. Každému základnímu pohybu je předem stanovena normovaná časová hodnota, určená jeho povahou a vlivy, jež na jeho provedení působí”. 1. MTM je nástroj rozboru ručních pracovních operací. Měření je tedy omezeno na manuální část pracovního postupu, tzn. MTM nelze použít pro stanovení času běhu stroje. 2. MTM udává čas vztahující se k určité pracovní metodě, takže metoda práce musí být stanovena dříve, než lze stanovit čas.

3. Metoda práce se sestává ze série pohybů logicky vykonávaných v určitém pořádku, aby byl dosažen žádaný efekt dané pracovní operace. Po analyzování všech ovlivňujících faktorů jsou provedeny všechny změny a opravy a je stanovena metoda práce. 4. Časy jednotlivých základních pohybů jsou ovlivněny požadovaným stupněm kontroly ze strany pracovníka. Kontrola obsažena v řadě ovlivňujících faktorů, které na časové hodnoty jednotlivých základních pohybů působí. Jsou to např. délka pohybu, poloha, tvar a velikost předmětu, váha předmětu, míra přesnosti pohybu apod. 5. Požadavek rozboru pracovní operace je do systému MTM zařazen přirozeně a pomůže k sestavení racionálních pracovních postupů. 6. Čas je určen každému pohybu předem a není proto závislý na pracovníkovi. Je stanoven pro průměrného pracovníka. 7. MTM rozeznává základní pohyby ruky a prstů, funkce zraku a pohyby těla, nohou a chodidel.

8.3

JEDNOTKA ČASU

Časové hodnoty základních pohybů MTM jsou velmi malé a tak praktická nutnost znemožnila používání běžných časových jednotek (hodin, minut, sekund). Metoda MTM proto používá jako jednotky času jednu stotisícinu hodiny a označuje ji TMU. TMU je zkratkou začátečních písmen anglického názvu Time Measurement Unit (jednotka míry času). Použití této speciální časové jednotky má dvojí výhodu. Umožňuje snadné zacházení a navazuje na filmové studie jednotlivých základních pohybů. Časová jednotka TMU je odvozena od rychlosti použité filmové kamery při získávání podkladů pro studium jednotlivých pohybů. Použitá rychlost byla 16 snímků za 1 vteřinu, čas 1 snímku tedy byl 1/16 vteřiny, nebo 0,0010417 minuty nebo 0,00001737 hodiny. Pro přepočet TMU na běžné známé časové jednotky a naopak slouží tabulka přepočtových koeficientů [6]. Tab. 2: Jednotky použité pro MTM [1].

1 TMU 1 TMU 1 TMU 1 vteřina 1 minuta 1 hodina

0,00001 hodiny 0,0006 minuty 0,036 vteřiny 27,8 TMU 1666,7 TMU 100 000 TMU

8.4

MEZINÁRODNÍ SYMBOLY POHYBŮ

Jednou z podmínek plné využitelnosti metody MTM je dokonalý a přesný popis analyzovaného pracovního postupu. Perfektnosti popisu metody práce se v MTM dociluje používáním vhodně volených symbolů pro každý základní pohyb k jejich vyjadřování se používá kombinací písmen a čísel. Popis pracovního postupu textem by byl příliš zdlouhavý, nepřehledný a nehospodárný. Symboly umožňují jednak rychlý analytický popis a také mezinárodní srozumitelnost zaznamenaného postupu. ZÁKLADNÍ POHYBY dle [6], [7]: Sáhnout Uchopit Přemístit Pustit Umístit Tisknout – tlačit Oddělit Obrátit Zaostřit zrak Přesunout zrak

R G M RL F AP D T EF ET

Reasch Gresp Move Relese Position Apply Freseure Disengage Turn Eye Focus Eye Travel

POHYBY TĚLA NOHY A CHODIDLA dle [6], [7]: Pohyb chodidla Pohyb chodidla s velkým tlakem nožních svalů Pohyb nohy Úkrok stranou – posunout jednu nohu Úkrok stranou – posunout obě nohy Otočení trupu – natočena jedna noha Otočení trupu – natočeny obě nohy Ohnout trup do pasu nebo kyčlí Podřepnout nohy pomáhají ohybu Napřímit z ohybu Napřímit z podřepu Kleknout na 1 koleno Povstat z kleku Kleknout na obě kolena Povstat z kleku Sednout Vstát Chůze

FM FMP LM SS-C1 SS-C2 TB1 TB2 B S AB AS KOK AKOK KBK AKBK SIT STD WP/M, P – kroky, M – metry .

8.5

VÝVOJ VYŠŠÍCH STUPŇŮ MTM

Konvenční používání základních údajů MTM-1 umožňuje detailní rozbory manuální práce, protože je tato metoda relativně časově náročná mohou být náklady na používání základní analýzy MTM velice vysoké, proto bylo zapotřebí vyvinout jednodušší formy MTM.

8.5.1

METODA MTM – 2

Zjednodušení systému MTM bylo provedeno následujícím způsobem: Základní pohyby, které se často vyskytují společně v sekvencích, byly sloučeny v sledy pohybů. Pro zjednodušení jsou do systému MTM-2 zahrnuty pouze dvě nejběžněji se vyskytující kombinace. SÁHNOUT – UCHOPIT – PUSTIT = sled pohybu VZÍT PŘEMÍSTIT – UMÍSTIT = sled pohybu UMÍSTIT Stejné základní pohyby byly sloučeny do skupin. Skupiny jsou popsány speciálním kódem a jsou časově zastupovány průměrnou hodnotou. Systém MTM-2 obsahuje celkem 39 časových hodnot, které jsou rozděleny na 15 různých pohybů a případů pohybů oproti cca 400 časovým hodnotám v základních údajích MTM-1. Kód má 5 míst – 3 místa pro písmena a 2 místa pro čísla

Příklad stanovení úkonu: Pracovní činnost: vzít díl (45 cm) Kód: VLJ Význam kódu: VLJ 45 1 2 3 4 5 Vzít (sáhnout + uchopit) V Vzít Lehce L Jednou rukou J vzdálenost vzetí a přemístění v cm 4 5

8.5.2

METODA MTM – 3

Při zpracování metody MTM-3 byl kladen důraz na dvě kritéria – rychlosti rozboru a přesnosti. Při vývoji metody bylo požadováno, aby metoda MTM-3 byla po stránce přímého rozboru 3x rychlejší než MTM-2 a 7x rychlejší než MTM-1 při zachování dostatečně vysoké přesnosti. Na základě rozboru sledů pohybů z hlediska jejich četnosti a vzájemné kombinaci byly stanoveny celkem 2 sledy pohybů, a to: VZÍT – UMÍSTIT = sled pohybu MANIPULACE sled pohybu UMÍSTIT = TRANSPORT Tyto dva sledy pohybů pokryjí téměř všechny sledy pohybů VZÍT a UMÍSTIT

K zajištění tohoto zjednodušení byly stanoveny pro každý sled pohybu dva případy a dvě vzdálenosti. Pro pohyby těla a chůzi byly stanoveny další dva symboly. Celkem MTM3 obsahuje 4 symboly a 10 časových hodnot proti 39 časovým hodnotám v MTM-2. Kód má 8 míst – 6 pro písmena a 2 pro čísla

Příklad stanovení úkonu: Pracovní činnost: Vzít díl a umístit do pracovní oblasti Kód: SPOSJU Význam kódu: SPOSJU 45 1 S

2

3

P

O

4

5

6

7

8

S J U 4

5

Strojové šití – fáze výroby vzít a POložit Sedě nebo Stoje Jedno rozložení s Urovnáním vzdálenost vzetí a přemístění v cm

Při zkoušení MTM-3 nevykazovala důležité nedostatky ve srovnání s MTM-1 a odchylky nepřesahují 5 % [7].

LITERATURA [1]

Juki Corporation – Seminář o řízení šicí výroby – Učební text kurzu pro rozvoj Managementu.

[2]

KAPRASOVÁ, M. Technická příprava výroby. Liberec, 2001/2002. Přednášky. Technická Univerzita v Liberci. Textilní fakulta.

[3]

KOLEKTIV AUTORŮ. Racionalizace a normování práce. Trutnov: Dům kultury ROH, 1987.

[4]

LÍBAL, V. A KOLEKTIV. Organizace a řízení výroby. Praha: SNTL, 1989, ISBN 8003-00050-5.

[5]

MACHÁČEK, I. Tvorba normativů spotřeby času. Brno: Dům techniky ČSVTS, 1989. ISBN 80-02-99869-3.

[6]

MIKULEC, L. A KOLEKTIV. Normativy pohybů I. díl. Praha: Institut ČSKVŘ, 1974. ISBN 57 411-99.

[7]

MIKULEC, L. A KOLEKTIV. Normativy pohybů II. díl. Praha: Institut ČSKVŘ, 1 974. ISBN 57 411-99.

[8]

Projekt Macenauer [online]. Prostějov: Projekt Macenauer [cit. 2005-03-22].Dostupné na WWW: http://www.projektmacenauer.d2.cz.

[9]

RESORTNÍ KOMISE PRO RACIONALIZACI A NORMOVÁNÍ PRÁCE MINISTERSTVA PRŮMYSLU ČSR. Resortní metodika normování práce. Praha, 1976.

[10]

SMÉKALOVÁ, M. A KOLEKTIV. Technické cvičenia. Bratislava: Alfa, 1991. ISBN 80-05-0085101.

[11]

Systém předem stanovených časů pro měření pracovních postupů. Školící středisko PM Prostějov