MALTA Ten den pro Julii nezačal nejlépe. „Mám pro vás novinku, Lescautová!“ Divizní Darzac se zvláštně usmíval, což Julii předem varovalo. „A copak to je? Nového inspektora mi asi nenabízíte, že?“ Darzac se trochu zakabonil. „Nekažte to, komisařko! Inspektora dostanete, časem. Teď vám chci oznámit, že za týden se koná pěti denní evropská konference na Maltě, na které se sjedou komisaři městských policií a za Francii pojedou dva delegáti. A jedním z nich budete vy! Co na to říkáte?!“ Julie neříkala nic, jen na divizního užasle hleděla. Pak konečně popadla dech. „Ale to nepůjde, já nemůžu odjet. Když opominu to, kolik práce je tady, tak je tady Pierre, je pořád v kómatu. A taky Pavel, nemůžu jen tak odjet!“ Julie rezolutně zakroutila hlavou. Darzac se však nedal odradit. „Ještě si to promyslete, no třeba vás bude zajímat, že za jižní region pojede N´Guma, není sice komisař, ale jako kapitán má potřebnou kvalifikaci. Rozmyslete si to a zítra mi povíte, jak jste se rozhodla.“ „To vám můžu říct už dnes, nikam nejedu!“ Doma si Julie chtěla postěžovat Sáře, ale nedočkala se pochopení. „A proč bys nejela, mami? O Pavla se postarám, to není problém a za Pierrem do nemocnice taky zajdu, navíc tady bude i Romain, tak se vystřídáme. A ty přijdeš na jiné myšlenky, na Maltě bude teď krásně, teplo, krásné památky, jeď mami!“ Julie ještě chvíli váhala. Nakonec ale usoudila, že má Sára pravdu. „Pavlíku, myslíš, že bys tady byl týden jen se Sárou? Musím služebně odjet, co ty na to?“ Pavel se zatvářil důležitě: „Samozřejmě, že to zvládnu, jsem už velkej, ne? Třeba bych ten týden nemusel do školy!“ Dostal „báječný“ nápad. „Tak na to zapomeňte, mladý muži! Do školy se samozřejmě chodit bude, to jsou mi nápady!“ Vložila se do diskuse Sára, aby si maminka nakonec tu cestu ještě nerozmyslela! Ráno Julie zavolala Darzaca. „Tak já tedy pojedu, pane divizní. Kdy že mám letět? Dobře, tak na shledanou!“ Tak to bychom měli, pomyslela si a položila telefon. V den odjezdu už byla skoro klidná. Sára je zodpovědná, Pavel jí respektuje a Romain se ozval, že bude do nemocnice za Pierrem chodit také. A za pět dnů je přeci zpátky. Když na letišti uviděla N'Gumu, začala se na cestu docela těšit. „Zdravím, šéfe, moc rád vás zase vidím!“ Celou jí schoval ve svém náručí veliký černoch. „Já vás taky! Jak se vám s Levaiem daří?“ Zalapala po vzduchu Julie. Kolem nich procházel asi padesátiletý muž a znechuceně se po nich podíval. „Že vám není hanba!“ Poznamenal, když je míjel. Kapitán povolil sevření. „V pohodě, šéfe. Všechno vám to povím v letadle.“ A opravdu během více jak dvouhodinového letu stihli probrat všechny novinky z Clariere i z jihu Francie. Ve chvíli, kdy z okénka zahlédli ostrov, akorát zapadalo slunce a ozářilo do ruda bílé útesy, které vybíhaly do moře kolem celého pobřeží ostrova, stejně jako plata na těžbu mořské soly, nepravidelně rozesetá malá políčka a domy různých velikostí. Nádhera! Pomyslela si Julie. Stejně jako ostatní členové konference byli ubytováni v pěkném hotelu ve Valettě. Po večeři se šli projít. Julie obdivovala krásnou katedrálu sv. Jana, která dominovala hlavnímu městu, a úzké uličky s typickými různobarevnými balkónky, zatím co na N'Gumu hleděli s úžasem drobní obyvatelé ostrova. Kapitán zejména dětem připadal jako obr. Další den začala konference. Jednání končila pravidelně kolem třetí hodiny, takže měli její účastníci dost času na prohlídku ostrova, nebo na koupání. Ani Julie neodolala a jedno odpoledne se vydala na jednu ze tří písčitých pláží na Melieha bay. Ale množství lidí i v tuto dobu jí odradilo a pro příště dávala přednost betonovým platům, které se nacházely všude podél pobřeží, nebo výletům do blízkého okolí. Celodenní výlet po ostrově si naplánovali s N'Gumou na poslední den, konference končila v sobotu, ale oni měli letenky zabukované až na nedělní noc. V neděli ráno nasedli do vypůjčeného auta a vydali se poznávat ostrov. Vzhledem k jeho nepatrné rozloze to nebyl problém, proto na poslední místo, které měli v plánu navštívit, k megalitickým chrámům Hagar Qim dorazili už v době polední siesty.
Vstupenky jim prodali bez problémů, ale místo průvodce jim dala pokladní do ruky jen letáček ve třech jazycích a mapku areálu. Procházeli se polední výhní a N'Guma podle mapky četl, kde se právě nacházejí. „Tak tady bylo místo, kde se prováděli rituální obřady. Tady na tom kameni, prý je původní, se podřezávala zvířata určená k obětování... Nemrazí vás z toho v zádech, šéfe?“ Usmál se na Julii. Ta se ovívala svojí mapkou a o mrazení v tom vedru nemohla být ani řeč. Rozhlížela se po obrovských kamenech a snažila se představit si tady pravěký chrám. Ale moc se jí to nedařilo. Pomalu pokračovali v prohlídce. Nepotkali cestou ani živáčka. Chrám se rozprostíral na docela velké ploše, pomalu se po půl hodině blížili k východu. Najednou se Julie zarazila. „Neslyšel jste nic?“ N´Guma se také zastavil. „Slyšel, šéfe, nějaký výkřik...“ Obrátil se a s Julií v patách začal pobíhat mezi obrovskými ohlazenými kameny. K místu rituálního pohřebiště dorazil první. Nebyl to hezký pohled. Na kameni označovaném na mapce jako obětiště ležel muž. Měl proříznuté hrdlo. „A sakra...“ pronesl kapitán. Julie jen užasle hleděla. Místní policie dorazila během pár minut. „Nemá u sebe žádné doklady... snad to bude cizinec a bude chybět v nějakém hotelu,“ zadoufal policista. „Můžu se ještě podívat?“ Ukázal na přikryté tělo N'Guma. Policista přikývl, jednak si kapitána z Francie a jeho rusovlasou kolegyni pamatoval z konference a jednak díky minimální kriminalitě na ostrově neměl s vraždami žádné zkušenosti. Každá pomoc dobrá, pomyslel si.
N´Guma odhrnul plachtu a zadíval se na mrtvého. „No jasně, šéfe. To je ten muž z letiště. Pamatujete, viděli jsme ho v odletové hale v Paříži. V letadle si ho nevybavuji, ale je to určitě on.“ Julie pokrčila rameny, bohužel, ona si ho nevšimla. Maltského policistu to potěšilo, aspoň nějaká stopa! Nikoho jiného v chrámu nepotkali, smůla. Snad mu pomůže paní z pokladny. A francouzští kolegové se staví odpoledne než odjedou na letiště na místním oddělení podepsat protokol. Julie a N´Guma se vrátili do hotelu, na další výlet je přešla chuť. Zabalili kufry a vydali se na komisařství. „Tak jste měl pravdu, kapitáne, ten muž se jmenoval Alain Jeune a byl to Francouz. Zjistili jsme to podle seznamu cestujících a pak jsme ho dohledali podle fotky v hotelu.“ Hlásil jim hrdě policista. „Skvělá práce, tak hodně štěstí při hledání pachatele,“ popřála mu Julie a po chvíli se rozloučili. Domů Julie dorazila až k ránu. Hned zalehla a tvrdě usnula. Neslyšela telefon, který zazvonil a který zvedla Sára. Tu novinku se dozvěděla až v poledne, to už byla opět ve formě a nachystala si salát k obědu. Jen zasedla ke stolu, přiběhla Sára. „Ahoj, mami!! Musím ti něco říct...“¨Julie se lekla: „Stalo se něco? Něco s Pavlem? Nebo s Pierrem? Tak co se stalo?? Mluv konečně!“ Sára se nadechla. „No s Pavlem ani ne, jen přišel nějaký dopis z Bulharska, máš ho na stole, ale dnes ráno volali z nemocnice. Pierre se začíná probouzet.“ „Cože? Pane bože, proč jsi mě nevzbudila?“ „Protože říkali, že nemá cenu tam chodit, stejně by tě k němu nepustili, můžeme za ním až odpoledne, říkal doktor. A jak jsi se měla? Jsi dokonce opálená!“ Julie nepřítomně kývla „Jo, dobrý. Tak já tam hned pojedu. Do té nemocnice...“ „Nejdřív se najez, ano? Odpoledne, říkal doktor, odpoledne!“ Julie poslechla. Snědla připravený salát a otevřela dopis. Četla ho několikrát a nějak to nemohla pochopit. Teta Sofie? Kdo je teta Sofie? Přijede... moment... ano, zítra! Ne, nemůže se na ten dopis soustředit, musím za Pierrem. V nemocnici prošla chodbou, kterou za ten více než rok, prošla nesčetněkrát. Poslední dobou si nebyla vůbec jistá, co k Pierrovi vlastně cítí. Je možné milovat někoho, kdo s vámi víc než rok nekomunikuje? „Paní Lescautová, můžu s vámi mluvit?“ Julie se zastavila a zadívala se na doktora. „Ano, samozřejmě!“ Doktor jí odvedl do pracovny. „Věc se má tak, paní Lescautová, doktor Verdon se probral, ale to dlouhé kóma na něm zanechalo stopy. Vypadá to, že dobu těsně před tím úrazem si nepamatuje. Je tu jistá šance, že se stav zlepší, ale podle psychiatra je ta šance velmi nízká. Říká se tomu vytěsnění, mozek pacienta se brání vzpomínce na stresující okamžik.“ Julii to pomalu začalo docházet. Takže musí zjistit, v jaké fázi se vlastně jejich vztah nachází. Před dveřmi pokoje se zhluboka nadechla, zaklepala a statečně otevřela dveře. Pierre ležel na posteli a oči měl zavřené. Když Julie došla až k němu, zachvěla se mu víčka a otevřel je. „Pierre, to jsem já, jsem moc ráda, že jsi se konečně probudil...“ Políbila ho zlehka na tvář. „Ahoj, Julie. To jsi hodná, že sis na mě udělala čas. Je mi docela dobře, jen jsem hrozně unavený. Prý jsi za mnou chodila skoro každý den. Díky.“ „To je přeci samozřejmé, mám tě ráda..., jsi můj partner, měla jsem o tebe strach...“ Pierre na to neodpověděl, jen odvrátil hlavu a znovu zavřel oči. „Promiň, jsem opravdu moc unavený.“ Julie zlomek vteřiny zůstala stát, pak se otočila a odešla z pokoje ven. Pierre je opravdu jiný. Vypadá to, že na jejich tragické usmíření a vyznání lásky si nepamatuje. Doma jí padl do oka dopis, o Pavlíkově tetě. Sofie Boneva, sestra Pavlova otce přijede do Clariere zítra, žije v Provance. Co má tohle znamenat! „Ahoj, mami! Jak ses měla? A co jsi mi přivezla?“ Skočil jí kolem krku Pavel, když na něho čekala před školou. „Jo, bezvadně, ty můj darebáčku!“ Pevně ho objala. V práci jí čekalo další překvapení. Z Malty přišel fax s prosbou o spolupráci na vyšetřování vraždy v Hagar Qim. Julie okamžitě přeposlala fax N'Gumovi a poprosila Mottu o získání informací o Alainu Jeuneovi. A do toho volal Darzac, jestli si konferenci hezky užila. „Ano, pane divizní, konferenci ano. Jen jsme se s N'Gumou zapletli do vyšetřování jedné takové málem rituální vraždy, jinak v pohodě.“ „Proboha Lescautová, co jste tam vyváděli? Koukejte mi okamžitě poslat hlášení!“
„Jistě, pane divizní!“ Julie položila telefon a zamyslela se. Jak jen to bude dál s Pierrem? A co znamená ta nenadálá návštěva tety Pavla? Ani z jednoho neměla dobrý pocit. Do nemocnice to nestihla, zdržela se v práci a na šestou hodinu byla ohlášená Sofie. Julie akorát vyzvedla Pavla z fotbalu a cestou mu položit několik otázek. „Teta Sofie? To vůbec nevím, nepamatuji si. Proč?“ „No dneska k nám přijde na návštěvu, ráda by tě viděla. Já vím, byl jsi ještě maličký, když jsi jí viděl naposledy, tak si jí asi nepamatuješ.“ Přesně v šest hodin se ozval zvonek. Do domu vstoupila mladá žena s dlouhými tmavými vlasy. „Dobrý den, já jsem Sofie Boneva.“ Julie jí pozvala dál. „Dobrý den, pojďte dál, já... jsem docela překvapená, že jste se najednou ozvala, po tom neštěstí jsme hledali Pavlovi příbuzné, ale vás se nám nepodařilo najít.“ „Ano, byla jsem krátce provdaná a byla jsem v té době s manželem v Jihoafrické republice. Navíc jsem byla těhotná, tak jsem nemohla přijet. A po narození naší holčičky jsem měla tolik starostí, že jsem bohužel neměla kdy Pavla shánět. A pak jsem se dozvěděla, že jste ho adoptovali.“ Julie jí uvařila kávu a zavolala nahoru do pokoje na Pavlíka. Klučina seběhl ze schodů a chvíli se nedůvěřivě díval na cizí ženu. Najednou se mu v očích rozsvítil plamínek poznání a roztáhl ústa do širokého úsměvu. „Zia? Ty jsi Zia!“ Rozběhl se k ní a nechal se sevřít v náručí od brunetky, které začaly po tváři stékat veliké slzy. „Ahoj, Pavlíku, ty můj broučku, jak jsi vyrostl! Už je s tebe opravdový mužský!“ Julie také se slzami v očích sledovala nečekanou a obrovskou radost Pavla a Sofie. Konečně se k ní oba obrátili. „Víte, Pavel byl malý a Sofie se mu špatně vyslovovalo, proto mi říkal jen Zia...“ „Já jsem na Ziu zapomněl, jak se to mohlo stát, Julie?“ Zeptal se Pavel. Julii píchlo u srdce. Proč jí najednou neřekl mami, jak jí říkal už několik let? Proč je pro něho najednou jen Julie? Sofie vypila kávu a poprosila jestli může přijít zase zítra. Pavlík byl nadšen a Julii nezbylo než souhlasit. Druhý den měla na stole v kanceláři zprávu jak od Motty, tak od N'Gumy. Obě byly velmi podobné. Alain Juene byl rok rozvedený, bezdětný, žil na Pařížském předměstí. Pracoval jako úředník v bance. Jinak nic. „Christel, pošlete mi sem Mottu, prosím vás. Díky!“ Za chvilku inspektor zaťukal na dveře. „Pojďte dál, Motto, opravdu se nedá něco najít? Něco co by nám, respektive těm Malťanům, pomohlo.“ „Já se pokusím, šéfe. Myslel jsem, že chcete jen základní údaje.“ Když odešel, Julie vytočila číslo N'Gumy. „Zdravím, kapitáne! Tak jak? Zjistil jste něco dalšího? Ne? No Motta na tom ještě pracuje, dám vám vědět, když něco zjistíme, samozřejmě. Tak zatím!“ Místo oběda zaběhla do nemocnice. Pierrovi bylo znatelně lépe. „Ahoj, Julie, rád tě vidím. Povíš mi, co důležitého jsem za ten rok prospal? Už mi je daleko líp, doktor povídal, že za pár dnů můžu jít domů, vlastně mi už nic není.“ Julie byla ráda, že se cítí lépe. Nevěděla ale, kde začít. „No víš, ze začátku to bylo moc těžké pro nás pro všechny, ale časem jsme se s tím naučili žít. Romain je většinou u své matky, Babou je pořád v Singapuru, Sára pracuje u soudu no a Pavlík, ten je v pohodě. Myslím, že minulost už úplně vymazal. I když teď se objevila nějaká teta, bojím se, aby se v něm neprobudily smutné vzpomínky. Ale zatím to tak naštěstí nevypadá. No a já... právě jsem se vrátila z Malty, byla jsem tam služebně. Jinak nic..“ Taktně pomlčela o noci strávené s Tremoisem. Pierre jí pozoroval a byl přesvědčen, že se něco změnilo. Nebyl si jist, že ho Julie ještě miluje. Cítil z ní spíš soucit, než lásku. Ale on na tom byl stejně. Julie jako by mu četla myšlenky se brzy rozloučila. Na komisařství pro ní měl Motta zajímavou informaci. „Tak ten váš Juene nebyl takový svatoušek, na jakého vypadal. Než se rozvedl, napadl milence své ženy. Ten na něho podal trestní oznámení, ale pak ho stáhl, těžko říct proč. Ale v každém případě mu Juene zlomil klíční kost.“ Julie povytáhla obočí. „Ale to se na to podívejme! Dobrá práce, Motto!“ Hned volala na jih a předala informace N'Gumovi. Ten volal za hodinu zpátky. „Tak jsem se na to podíval, tady je teď klid, měl jsem na to čas. A zjistil jsem, že ten napadený byl Morris Pickard a je to černoch. V protokolu uvedl, že mu Juene rasisticky nadával, a víte, co jsem si uvědomil? Já si ho pamatoval z toho letiště proto, že měl poznámky ohledně mě a vás, asi si myslel, že jsme milenci, v každém případě jsme ho hodně
pohoršovali. Pan Juene byl asi pěkný rasista.“ „Aha, to jsou zajímavé informace. Pošlu je hned kolegům na Maltu. Moc vám za ně děkuji! A zase se ozvěte!“ Julie se zamyslela, že by jeho vražda měla něco do činění s tím, že neměl rád černochy? Rozhodla se tyto úvahy nechat pro dnešek maltským kolegům a vyrazila k domovu. Odpoledne přijela Sofie. „Dobrý den, ale Pavel je ještě na tréninku. Pojďte dál, uvařím vám zatím kávu, Sára ho přiveze tak za půl hodiny.“ Sofie se posadila a podívala se na Julii. „Já to vím a schválně jsem přišla dřív. Potřebuji s vámi mluvit a nemyslím si, že by u toho měl Pavel být. Chtěla bych ho totiž do své péče. Já vím, že vám to asi přijde divné, ale já jsem jeho rodina. Dřív jsem se o něho nemohla postarat, protože když bratr a jeho žena zemřeli byla jsem daleko a těhotná. Narodila se nám holčička, ale měla těžkou vrozenou srdeční vadu. Doufali jsme, dělali jsme s manželem, co se dalo, ale před necelým rokem zemřela. Vrátili jsme se do Bulharska, ale nic nás tam nedrželo, proto jsme hned zase odjeli a definitivně jsme se usadili tady. A moc rádi bychom se o Pavla starali. Samozřejmě nechceme, aby přerušil kontakt s vámi. Další dítě nám lékaři nedoporučují, pravděpodobnost že by mělo stejnou vadu jako naše holčička je příliš vysoká.“ Julie na ní užasle hleděla a chvíli hledala správná slova. „To nemůžete myslet vážně, Sofie. Pavel s námi žije několik let, je jako náš syn. Všichni ho milujeme a on nás taky. Nemůžete si ho jen tak odvézt pryč. Je to dítě, ne věc.“ Sofie přikyvovala. „Já vás chápu, Julie. Můžu vám tak říkat, že? Nechci si samozřejmě chlapce odvézt hned, a také musíme zjistit, jestli by o to vůbec stál, ale promiňte, jeho rodina - to jsem já a můj manžel.“ Odmlčela se, protože se do pokoje vřítil Pavlík. Ahoj mami!“ V tom si všiml Sofie. „Zio! To je dobře, že jsi přišla! Včera jsem ti nestihl vyprávět, jak hraju fotbal! Až budu mít zápas, musíš se přijít podívat! Může, že jo, Julie?“ Julie nepřítomně kývla a radost z toho, že jí Pavel zase říká mami se vytratila. Jakmile si všiml Sofie, byla zase „jen“ Julie. Celý večer jen nepřítomně přihlížela dlouhému Pavlíkovu vypravování. Sára si její změny všimla a odvolala matku do kuchyně. „Mami, co se děje? Něco s Pierrem?“ Julie to už nevydržela. Sesunula se na židli a rozplakala se. Sára jí podala sklenici vody a Julie se konečně rozpovídala. „S Pierrem... no taky nic moc, ale hlavně tahle Sofie. Chce... chce nám vzít Pavla. Chce ho do své péče. Sáro, já nevím, co mám dělat. O Pierra se opřít nemůžu, ani nevím, jak mu to říct a netuším, jak to přijme. A navíc ani nevím, jak na to zareaguje Pavlík.“ Sára s údivem pozvedla obočí. „To nemůže myslet vážně, to bude nějak jinak.“ Julie jen zakroutila hlavou. Tohle nedopadne dobře. Druhý den byl na komisařství docela klid a Julie měla čas přemýšlet. Když odpoledne mířila do nemocnice, měla to v hlavě srovnané. Ale v srdci? „Tak, jak se ti daří?“ Políbila Pierra automaticky na tvář. „Ahoj, Julie, výborně. Zítra mě prý propustí. Ale jsi nějaká ustaraná, děje se něco?“ Julie se na něho pousmála a rozhodla se, že o Pavlovi mu poví až doma. „Všechno probereme zítra, ano? Tak zatím!“ Doma si sedla k Pavlovi. „Poslouchej, Pavlíku, musím se tě na něco zeptat. Ta teta Zia, máš ji rád?“ Pavel se pousmál „No jasně, je moc hodná. Já si jí moc nepamatuju, jen vím, že jsem jí měl moc rád.“ Julie se zhluboka nadechla a rozhodla se položit mu zásadní otázku. „A kdyby sis mohl vybrat, jestli chceš bydlet tady s námi, nebo s tetou Ziou, jak by ses rozhodl?“ Pavel na ní užasle pohlédl. „Ty už mě tady nechceš? Moc zlobím?“ Julie tajně setřela slzu. „Ale kdepak, ty popleto, ale Sofie je tvoje opravdická příbuzná, je to sestra tvého opravdického tatínka a chtěla by, abys u ní bydlel. Proto se tě ptám, co bys chtěl ty.“ Pavel chvíli neodpovídal. „A můžu si to rozmyslet? Já vás mám moc rád. A Ziu taky. Nevím proč, ale s ní mám takový zvláštní pocit. Hezký pocit.“ Řekl po nějaké době. Julie ho pohladila po vlasech. „Samozřejmě, že můžeš.“ Další den byla sobota. Julie chvíli vychutnávala ten pocit, že nemusí na komisařství, jen doufala, že se nic nesemele! Udělala sobě a Pavlíkovi snídani. O včerejším rozhovoru se ani jeden nezmínil. Julie usoudila, že mu dá čas. Nebude dělat nic, co nebude chtít. Nebude ho násilím nutit, aby zůstal s ní, ale nebude ho ani nutit, aby šel k Sofii. Po snídani jela pro Pierra do nemocnice. Čekal na ní už oblečený, se zabalenou taškou. „Tak málo věcí jsi tady měl? Nebyl jsi tady snad přes rok?“ Zažertovala trochu Julie a Pierre se usmál. „Jsem
skromný chlapec, víš?“ Doma se dočkal bouřlivého přivítání od Pavla a odpoledne dorazili Romain a Sára. Po večeři, když si Julie a Pierre sedli do haly, mu řekla o Sofii. Pierre byl upřímně překvapený. „Nevím, co říct. Původně jsem nebyl nadšený, ale teď mám Pavla moc rád. Nedovedu si představit, že nám ho nějaká ženská odvede. A jak se k tomu staví on?“ Julie smutně pokrčila rameny. „Myslím, že mu nedochází všechno. Je rád, že se Sofie objevila, určitě si jí pamatuje z dřívějška. A co je zvláštní, před ní mi říká Julie. Chápeš, ne mami. Ani si to neuvědomuje, jen asi cítí, že my nejsme jeho pravá rodina.“ „No uvidíme, jak se rozhodne on.“ Uzavřel Pierre. Neděle proběhla v poklidu. Až večer se Pavel přitulil k Julii a ona dostala strach z toho, co uslyší. Tak jsem o tom přemýšlel. Nemohl bych bydlet chvíli u Sofie a pak se rozhodnout? Tady to znám, mám vás rád. Ale Zia.... já nevím, s ní je to jiné. Co myslíš, Julie?“ Julie překonala slzy a přikývla. „Samozřejmě, Pavlíku. Domluvíme se se Sofií a uvidíme, co bude dál. Tak a teď dobrou noc, broučku!“ Políbila ho do vlasů a v duchu přemýšlela, kolikrát ho bude ještě před usnutím líbat. V pondělí čekal na Julii fax z Malty. Přečetla si ho a hned volala N'Gumu. „Poslouchejte, to je neuvěřitelné! Už vědí, kdo zabil Jeuneho. Byla to nějaká náboženská sekta, její členové si o sobě myslí, že jsou potomci lidí, kteří v Hagar Qim pořádali obřady 2500 let před Kristem. A protože měli pocit, že místo je znesvěceno, potřebovali oběť. Byla to náhoda, musel to být muž a musel být na tom místě v pravé poledne. To, že to byl zrovna Juene byla náhoda.“ Tak tohle by bylo, pomyslela si, když položila sluchátko. Teď ta smutnější věc. A vytočila číslo Sofie. O týden později před domem Julie zastavilo auto. Julie, Pierre, Sára i Romain seděli v obýváku a koukali na Pavlíka, který nevzrušeně kontroloval, jestli si na „výlet“ k tetě Zie veze všechno, co potřebuje. Ostatní tušili, že se na trvalo už nevrátí. A když mu mávali na rozloučenou, všem do jednoho tekly slzy. Ale nebyla to pro Julii poslední změna. Večer, když si s Pierrem sedla ke kávě, všimla si, že Pierre o něčem usilovně přemýšlí. „Děje se něco, Pierre?“ Pierre si jí dlouze prohlížel. „Neříká se mi to snadno, Julie, ale přemýšlel jsem o tom už před tím úrazem a teď, když už tady není ani Pavel... prostě si myslím, že mezi námi už to není jako dřív. Už dávno ne. Jsme spolu jen ze zvyku. Já se odstěhuju, Julie. Třeba po čase zjistíme, že spolu chceme být, ale myslím, že potřebujeme pauzu. Už jsem si našel i byt.“ Julie už neplakala. Vlastně to čekala. Věděla, že jejich vztah není v pořádku. Ale proč teď? Co si počne? A pak jí to napadlo. Bude muset začít znovu. Úplně od začátku. Co třeba v Paříži....?
