V malé kobce se choulil vyzáblý muž. Třesoucíma se rukama a s nepřítomným výrazem ve tváři, svírán trýznivým hladem a žízní, uždiboval krajíček chleba. Všude vládla tma, jen na chodbě plápolalo několik plamínků ze stojanového svícnu. Jeskynními katakombami se rozléhal pláč, křik a nekonečné pleskání kapek vody o zem. A tu se jeskyně zachvěla. Djävulové, netvoři s beraní hlavou a lidským tělem, vedli další zajatce. Tito tvorové byli velmi statní a vysocí, oplývali obrovskou silou a chladnokrevností. Lidé jim sahali sotva po ramena. Dva z nich nahlédli k muži do kobky. Když ale zjistili, že je obsazená, pokračovali s vězni dál. Jednoho zavřeli do vedlejší cely, další tři o kus dál. Se zbývajícími odpochodovali do jiné části žaláře. Vyzáblý muž se přitáhl k mříži a zvědavě vyhlížel nové spoluvězně. Jeden z nich, zarostlý vousem, se přitáhl k mříži taktéž. Společně s vyzáblým na sebe hleděli. Slova však nevypravili. Zanedlouho vykoukly i hlavy ostatních - převážně lidí, ale také trpaslíků, skřítků a albínů, v těchto podmínkách téměř slepých. Byly jich desítky...
*
Evelina, dcera mocné kouzelnice Aino a léčitele Torstena, opatrně kráčela po úzké pěšině poblíž Kapradinového hvozdu. Byla to krásná, drobná blondýnka, s laskavou tváří a chladnýma modrýma očima. Vlasy nosila sepnuté do drdolu, tak jako většina dívek vyrůstajících v horách země Arnger. Její cíl byl jasný - dostat se za svými přáteli, trpaslíkem Jürgenem a albínem Frederikem, do Vnitrozemí. Panovalo nevlídné počasí. Obloha byla zamračená; mračna houstla a temněla. Krajinou stoupal vlhký chlad s vůní mechu a jehličí a ze severu foukal ledový vánek. Léto definitivně skončilo. Právě procházela kolem travnatého paloučku obklopeného březovým hájem, když asi sto metrů před sebou spatřila dva Djävuly. Úplně v ní zatrnulo. K smrti vyděšená se ukryla do nedalekého křoví.
„Vstávej!“ křikl Djävul na zraněného vojáka, kterého vláčeli jako zajatce. Voják upadal do bezvědomí a nebyl schopný pokračovat dál v cestě. To netvory značně rozčílilo a začali se hádat, co s ním. Její oči bedlivě pozorovaly dění před sebou. Oděna do zeleného pláště s kápí a dlouhými raglánovými rukávy byla téměř neviditelná. Kladla si spoustu otázek. Čas na jejich odpovědi však ještě nenadešel... Počasí se zhoršilo. Nebe nebezpečně zčernalo. Vánek se změnil na silný vítr, ohýbající stromky a keře. Djävulové pohlédli na oblohu a spatřili červenočerné bouřkové mraky. Raněného vojáka i s pouty nechali ležet na pěšině a utíkali dál do Vnitrozemí, směrem k Černému pohoří. Toto pohoří, největší široko daleko, bylo nepřístupné a velmi nebezpečné; dostat se na jeho vrcholky vyžadovalo kus odvahy a štěstí. Pokud tam již ale někdo z jižní strany vystoupal, nabídl se mu pohled na divokou neprobádanou krajinu s lesy, hvozdy a mnoha arngerskými jezery, lemovanými různými skalnatými soutěskami a jeskyněmi. Evelina přiběhla k vojákovi. Z kožené brašny vyndala láhev s vodou a pokropila jeho obličej. Voják otevřel oči, zasténal bolestí a chytil ji oběma rukama křečovitě pod krkem. „Kdo jsi?“ vypravil ze sebe téměř neslyšně a sevřel jí hrdlo. „Já... Pusť mne... Nemohu dýchat...“ žadonila. Chvíli váhal, ale sevření nakonec povolil. „Jsem Evelina, kouzelnice z Rnihildu, a cestuji za svými přáteli do Vnitrozemí. Jsi zraněn, potřebuješ ošetřit...“ řekla nesmlouvavým hlasem, když spatřila rudou skvrnu na jeho boku. Naklonila se k němu, ale voják ji od sebe odstrčil. „Je pozdě, kouzelnice...“ promluvil namáhavě. „Djävulové... přišli si pro mě...“ Těžce se mu dýchalo. „Číhali kousek za Kapradinovým hvozdem. Jel jsem na koni požádat trpaslíky o dodávku těch nejlepších a nejmocnějších zbraní, jaké jsou schopni vyrobit. Nevím, jak se o mé cestě ti netvoři dozvěděli, a co tu vůbec pohledávají. Mají být přeci společně s Mörkem na Ostrově Mrtvých!“ zachroptil. „Slyšel jsem o tobě, kouzelnice... Jsi odvážná... Vezmi si mého koně, je nedaleko odsud, a vydej se k Černému pohoří... Ti tvorové mluvili o Díře...“ Krev mu začala vytékat koutkem z úst. Evelina se vyděsila.
O Díře? To není možné... To není možné... Opakovala si stále dokola. Její rozum nemohl tato slova přijmout, bránil se jim, jako se před několika zimami a léty bránili ti nejstatečnější bojovníci z řad lidí, mágů a trpaslíků valkyrjím, obrům a Djävulům v První Velké Bitvě. Tenkrát se mýlila. Celá výprava se mýlila. „Ta jeskyně byla přeci zasypána! Řekni mi víc!“ „Již nemám čas na vysvětlování...“ polkl. „Král Mörk se vrátil a plánuje něco zlého... Černí álfové se posměšně usmívají, trpaslíci nezvládají výrobu kouzelných zbraní, moře si s našimi loděmi pohrává jako kočka s myší a kopí našich mužů nejsou tak přesná, jako bývala... Běž a nezastavuj se... Slib mi to, prosím!“ řekl naléhavě. „Slibuji,“ pronesla něžně a pohladila ho po tváři. Vzápětí voják zemřel... Evelina se zachvěla a pohlédla na oblohu. Červenočerné mraky se kupily jeden vedle druhého, až z toho mrazilo. V životě tak zvláštní mraky neviděla. Náhle se zdvihl silný vítr a blesky ozářily její tvář. Uvědomila si, že by ji tu bouře mohla také pohřbít, zde, poblíž těla neznámého vojáka. Tato představa se jí samozřejmě nelíbila a zlobila se sama na sebe, jak se vůbec do takové situace mohla dostat. V okolí Díry se počasí vždy chovalo nevyzpytatelně, ba co víc, spousty pocestných popisovalo zdejší atmosféru jakoby nabitou nějakým magickým polem, něčím, co toto místo dělalo děsivým, napojeným na černou magii. Vzpomněla si na koně, o kterém voják mluvil. Ušla několik metrů, ale vítr ji srazil k zemi. Do toho začalo silně pršet. Další poryv větru a mohutné zaburácení. Zaklela. Když se postavila na nohy, v nedalekém porostu vřesu a trávy se něco pohnulo. Byl to nádherný, silný hřebec s ochranným postrojem a vysokým sedlem. Jeho krásná srst se leskla jako satén a oči mu planuly jako dva plamínky. S radostí a obrovskou úlevou se k němu rozběhla. Naskočit na něj a rychle pryč.
Na hřbetu koně ji držela touha dozvědět se pravdu o Díře. Všechno, co viděla, se ponořilo do černoty a chaosu. Oblohu zaplnily rudé skvrny, blesky podivných tvarů a neuvěřitelných rozměrů; z vrchní části bouřkových mraků šlehala barevná světla modrá a oranžová a vzduchem létaly explodující výboje.
Déšť neustával. Nemohla téměř dýchat. O to víc bojovala o život - nohy zahákla do třmenů, jednou rukou pevně přitáhla otěže, druhou se držela sedla. Když s koněm opouštěli Kapradinový hvozd, všimla si Djävulů, zavalených spadlým stromem. Bylo těžké je rozpoznat, ale byla si stoprocentně jistá, že to byli právě ti tvorové, jež měli na svědomí život neznámého vojáka. Kůň běžel dál směrem k Díře, teď již v otevřeném terénu. Vítr ještě zesílil. Poletující větve ji šlehaly do tváře, zad a rukou a jejich lomození jí drásalo uši. Byla hodně vysílená. Další hrom a poryv větru. Pomalu, ale jistě jí klesala víčka. Kůň byl již skoro tam, věděl, kudy do bezpečí. Stačilo vydržet ještě chvíli! Probral ji blesk, který udeřil do nedalekého opuštěného stavení. To už se kůň blížil k úpatí Černého pohoří, k Díře. Žádné síly však již neměla. Těsně před úkrytem zahučela z koně do bláta. Hlavou se praštila o kámen, a mysl ji zavedla o několik let zpátky, do posledního dne První Velké Bitvy, do dne, kdy vznikla jedna z největších legend, co se kdy v zemi Arnger povídala...
Událo se to před dvaceti lety. Z Arngeru se stala zpustošená, sežehlá a černá pláň. Vojsko krále Mörka šířilo mezi posledními obyvateli této jinak mírumilovné země zkázu a zděšení a krajinou se protloukalo mnoho podivných stvoření. Zlo se vracelo zpátky tam, odkud vzešlo - do Díry. „Pane, ztrácíme spoustu mužů!“ pronesl Magnhild, velitel Druhé armády. Lomcoval jím hněv i strach. „Kolik?“ zeptal se Elof, král Arngeru. Nacházeli se v nejníže položeném patře Díry, v takzvané Hlavní síni, velkém tmavém prostoru s několika převisy, branami, otvory, dutinami a podzemním potůčkem, odkud vycházelo veškeré zlo. „Pět set mužů padlo v boji s lávovými obry poblíž Svatyně. Trpaslíci hlásí velké ztráty; drží si pozici v Mramorové síni. Blíží se k nim však početné vojsko Djävulů. První armáda byla rozmetána, když bránila vstup do Díry. Solbritt zemřel a kouzelníci jsou oslabeni. Nacházejí se u Obří věže, kousek od nás. A pane, jeskyně ožívá a chystá se
oslavit nového krále. Bror a Sören slyšeli píseň o Mörkově vítězství. Vychází z jeskynních stěn.“ Král se zamyslel. Na čele mu vyskočily hluboké vrásky. „Vezmi své muže a zabezpečte vchod do Díry!“ „Pane, nahoře je asi tucet kamenných obrů ze Zapomenutých hor. Mörk svolává své služebníky na závěrečnou bitvu. Ani s tou nejlepší výzbrojí nemáme šanci!“ „Naděje ještě nezemřela. Arngerské praporce ještě vlají! Bojujme!“ Magnhildovi se na okamžik rozzářily oči a vydal se zpět ke svým mužům. Elof zůstal osamocen. Upřeně zíral do temnoty a proklínal tento den. Síň se náhle otřásla. K Elofovi přiběhla Aino, vystrašená Evelina a jeho družina, čítající tak padesát vojáků. Jednalo se o královskou pěchotu ozbrojenou převážně meči, ale také dlouhými kopími, jejichž výstroj se skládala z prošívanice, plátovaných rukavic, přilby s mosazným lemem a náprsního pancíře. - Křik. Evelina zalezla do menší válcové dutiny, kde byla relativně v bezpečí. - Mohutný řev. Elof zvolal: „Valkyrje! Bojovnice s kopími a štíty! Připravte se na útok!“ Sotva se pěchota sešikovala, valkyrje vtrhly do síně. Aino stála v čele. Vytasila svůj meč se zdobenou rukojetí a několik valkyrjí přeťala vejpůl. V mžiku mnoho dalších. K Elofovi přiskočila jedna obrovitá. Oháněla se kovově vyztuženým štítem. Uskočil, aby se štítu vyhnul, a pak, prudkým pohybem vpřed, na valkyrji zaútočil. Štít rozdrtil a valkyrji propíchl. Přicházely další a další. S krátkým kopím a štítem se pohybovaly velmi obratně. Avšak na Elofovy muže nestačily. Spousta valkyrjí byla pobita; jejich těla se vršila na jedné hromadě, aby je pak sežraly hladové krysy. S vřískotem, překvapené silou nepřítele, byly zatlačeny zpět do tunelu. Z Obří věže k nim směřovali kouzelníci. Zuřivý nápor valkyrjí byl odvrácen. Evelina vylezla z úkrytu a běžela k matce. Ta ji láskyplně objala a dlouze se na ni usmála. Ostatní členové družiny ošetřovali raněné, kontrolovali své zbraně a výstroj.
