Jiří Koubek
Volby do říšské rady v roce 1907 v českých zemích
Úvod Volby v roce 1907 byly prvními v historii Rakouska-Uherska, které proběhly na základě všeobecného hlasovacího práva. Přestože se toto „všeobecné“ právo týkalo výhradně osob mužského pohlaví, poskytují volby cenný - a oproti dosavadním kuriálním notně zpřesněný obrázek o skutečném rozložení sil v právě zformovaném českém stranickém systému. Ve své analýze se omezím na české země, resp. ta území, která jsou dnes součástí České republiky. Nebudu se tedy zabývat částí rakouského Slezska, která po první světové válce připadla Polsku. V takto definovaném rámci se dále omezím na národnostně česká území. Důvodem v žádném případě není tendence jakkoli bagatelizovat německou politiku, nýbrž ta skutečnost, že (sudeto)německý stranický systém vždy tvořil v rámci českých zemí do značné míry samostatnou a svébytnou entitu – a to i později, za časů první republiky. Etnickojazyková dělící linie se ukázala jako mnohem silnější než linie zemská, ač ani ta svého času zdaleka nebyla irelevantní. Vzhledem k tragickým historickým událostem 20. století navíc tento onehdy významný proud z dnešního hlediska představuje „slepou kolej“ české politiky. V neposlední řadě je pro mě limitem rozsah práce. Cílem mého rozboru je postihnout volební geometrii, tedy rozvržení a symetričnost volebních obvodů, i volební geografii, neboli regionální rozvrstvení podpory jednotlivých stran. Má analýza bude mít i časovou dimensi. Jistý dynamický prvek totiž do voleb sám o sobě vnáší jejich dvoukolový systém, který poskytuje potenciál pro formování koaličních či alespoň kooperačních modelů. I tento aspekt bude středem mého zájmu. V závěru se pokusím vysledovat, zda některé struktury a rysy, ustálené na samém počátku minulého století, mají vzhledem k současnosti ještě nějakou relevanci. Vskutku nepopírám určitou „presentistickou“ motivaci této práce. Jsem zastáncem tzv. historicko-konfliktního přístupu ke stranickým systémům, tak jak jej formulovali S. Rokkan a S. M. Lipset. Domnívám se, že navzdory jistému rozmělňování v posledních desetiletích (na celoevropské úrovni) jsou stranická štěpení odrazem jistých hlubších vzorců, vykazujících značnou setrvačnost. Proto si myslím, že pro hledání porozumění současné situaci má smysl zabývat se také její historií a kořeny. Je pochopitelné, že nezbytnou podmínkou pro splnění vytyčených úkolů je zmapování některých základních reálií. Proto svou práci uvedu krátkým shrnutím „pravidel hry“, tedy volebního zákona a volebního systému, součástí čehož bude analýza volební geometrie.
Poté bude následovat výčet a základní charakteristika jednotlivých „hráčů“, čili soupeřících politických subjektů. Pokud jde o metodu, zcela záměrně respektuji chronologický rozvrh voleb a postupuji od prvního kola ke druhému. Zdůrazňuji to proto, že by byl pochopitelně možný i opačný postup – od celkových, konečných výsledků k dílčím. Poznatky získané ze zhodnocení prvního kola poslouží jako hypotézy pro kolo druhé. Podrobné číselné údaje o volebních výsledcích jsem získal z dobových vydání deníku Čas1. Kromě toho jsem čerpal přímo z Volebního řádu do říšské rady z 26. 1. 1907.
Volební pravidla a systém Není překvapením, že na rakouské scéně usilovaly o zásadní demokratisaci hlasovacího práva zejména levicové a pokrokářské síly. Je ale dějinným paradoxem, že v konkrétní situaci let 1906 a 1907 k ní monarchie dospěla jakoby ze dvou stran. K tomuto bytostně demokratickému a lidovému principu se totiž přihlásil sám mocnář František Josef I., byť z ryze pragmatických pohnutek. Navrhl aplikaci všeobecného hlasovacího práva pouze pro Uhry s cílem oslabit tamní politické elity. Stěžejní význam pro prosazení této hluboké volební reformy však nepochybně měl tlak ze strany veřejného mínění a zejména sociální demokracie a jejích spojenců. Svou odstrašující roli pro rakouské politické elity bezesporu sehrála zkušenost z nedávné ruské revoluce (1905). Souhrou těchto i ostatních okolností se již na půdě kuriálně zvolené sněmovny v roce 1906 zformovala většina podporující zavedení všeobecného hlasovacího práva, přičemž tento krok se podle dobového předsedy vlády začal nazývat Beckovou volební reformou. Ta se skládá ze čtyř oddělených zákonů. První, „základní zákon o říšském zastupitelstvu“, zakotvuje aktivní volební právo pro muže starší 24 let. Hranice pro pasivní právo je 30 let. Kromě toho zvyšuje počet poslanců na 516. Druhý se týká panské sněmovny, která jako nevolená komora pochopitelně stojí mimo téma mé práce. Přesto stojí za zmínku, že reforma stanovuje limit na počet císařem jmenovaných členů, avšak při zachování jejich převahy nad členy dědičnými (šlechtou). Pro náš účel je klíčový třetí zákon, Volební řád do říšské rady, který stanovuje volební systém. Vylučuje z aktivního i pasivního volebního oprávnění důstojníky, příslušníky i úředníky ozbrojených sil (včetně vojenských duchovních) a četnictva. To se ale netýká osob, které v době voleb právě vykonávaly brannou povinnost. Hlasovací právo – aktivní i pasivní – je dále upřeno všem osobám pod otcovskou mocí, poručnictvím a opatrovnictvím, osobám požívajícím chudinského zaopatření a těm, „kteří jsou vůbec veřejné dobročinnosti na obtíž“.2 Zákon však uvádí, že za chudinské zaopatření omezující hlasovací právo se nepokládá to, co je dnes chápáno jako „standardní sociální zabezpečení“ - tedy starobní či invalidní renta či bezplatné ošetřování v nemocnicích - ale i některé úlevy jako např. osvobození od školného. Z oprávnění jsou dále vyňati ti, na jejichž jmění byl vyhlášen konkurs, kteří spáchali některé vyjmenované trestné činy (krádež, zpronevěra, podvod, kuplířství, atd.) a kterým byla soudem odebrána otcovská moc nad dětmi. Jak jsem již naznačil výše, volí se na základě dvoukolového systému, a to tzv. uzavřeného. To znamená, že pro zvolení poslance je v každém případě zapotřebí absolutní většina. Pokud jí není dosaženo v prvním kole, postupují do druhého kola pouze dva nejúspěšnější kandidáti. Tento systém bývá v odborné terminologii nazýván též „presidentský dvoukolový“ (podle voleb ve Francii) a v současné ČR se užívá pro volby do senátu. Druhé kolo se v terminologii zákona nazývá „užší volbou“, první kolo „první volbou“.
V českých zemích existovaly pouze jednomandátové obvody, volební řád však stanovuje proceduru i pro obvody dvoumandátové.3 Zákon dále řeší celou řadu spíše technických problémů – zajištění toho, aby volič hlasoval jen jednou (tedy otázku místa volby), způsob ustavení volebních komisí a jejich pravomoci (včetně tzv. stranických „důvěrníků“), samotné provedení volby (podmínkou byly tzv. legitimační lístky voličů), formu zpracování výsledků i případné opravné a ověřovací instrumenty. V neposlední řadě postuluje nezbytnost kvalifikované většiny pro případ novelisace, což odpovídá jeho ústavnímu charakteru. Jistým specifikem, které stojí za zvláštní zmínku, je fakt, že volební legislativa umožňuje jedné a téže osobě paralelní kandidaturu ve více obvodech. V případě zvolení si sám poslanec mohl vybrat, který obvod bude zastupovat. Problém s uvolněným mandátem je řešen apriorně - spolukandidaturou. Takový „vícenásobný kandidát“ je již v momentě volby v příslušném obvodě doplněn tzv. „náhradníkem“. Je zjevné, že tento prvek měl zejména posílit jistotu zvolení stranických lídrů a zasloužilých funkcionářů, čehož využil např. V. Klofáč, který kandidoval hned ve třech obvodech současně (zvolen byl pouze v jednom). Pro úplnost dodávám, že čtvrtý ze řady volebních zákonů se týká ochrany volební a shromažďovací svobody.
Volební geometrie Konkrétní podobu volebních obvodů4 řeší samostatná příloha volebního řádu. Základním stavebním prvkem pro konstrukci obvodů jsou soudní okresy, které jsou seskupovány do větších celků. K odchylkám od hranic soudních okresů dochází v podstatě v jediném ohledu – za účelem oddělení etnicky českých obvodů od německých. Pro tento cíl je z celé řady soudních okresů, ležících na rozmezí české a německé jazykové oblasti, vyčleněno několik obcí a na národnostním principu zařazeno do sousedních volebních obvodů (např. v okresech Louny, Litoměřice, Ústí nad Orlicí, Litomyšl, atd.), přičemž některé soudní okresy jsou v tomto smyslu rozděleny prakticky půl na půl (Prachatice, Český Krumlov, Manětín, Horšovský Týn). Abych byl přesný, tímto způsobem se národnostní diferenciace uplatňuje pouze v Čechách. Na Moravě je situace odlišná. Zatímco v Čechách lze na základě rozlišení českých a německých obvodů vysledovat jistou linii, kopírující v podstatě pozdější hranice Sudet, moravské území je v celé své rozloze pokryto českými i německými obvody. Takže např. existoval, jak jazykově český, tak německý volební obvod zahrnující obce soudního okresu Olomouc. Hranice českých a německých obvodů se pochopitelně nepřekrývaly. V moravském vnitrozemí, kde byla koncentrace německých obcí nižší, byly zákonitě německé volební obvody rozlohou podstatně větší než české a v pohraničí tomu bylo naopak. Rozdíl mezi Čechami a Moravou je příznačný ještě v jednom směru. Pro Moravu příloha volebního řádu výslovně specifikuje a nadpisem konkrétně uvozuje jak skupinu českých, tak německých volebních obvodů. Pro Čechy pouze uvádí poznámkou pod čarou, že okresy 1-75 jsou převážně s českým, zatímco 76-130 s německým obyvatelstvem. Národnostní rozdělení na Moravě je tedy formálně (z hlediska litery zákona) striktnější a přesnější, ale fakticky jsou obě etnika v této zemi teritoriálně mnohem více promíšena, o čemž svědčí, že moravské území je celé paralelně pokryto obvody obojího jazyka. Tento rozdíl se pak konkrétně projevuje i ve volebních výsledcích. V Čechách se stává, že do volebního výsledku výrazně zasáhne kandidát etnické menšiny (na úrovni jednotlivého obvodu) – zejména Němci v Praze a Češi v průmyslových oblastech severních Čech. Na Moravě k tomuto jevu nedochází.
Ve Slezsku se princip etnického odlišení aplikoval podle „českého modelu“ – tedy vynětím jazykově minoritních obcí z příslušného okresu. Formálně zákon a priori neoznačoval žádné volební obvody jako německé, české, či polské. De facto však bylo zřejmé, které obvody té které národnosti náleží. Z celkových patnácti si Němci stabilně drželi devět (pět městských a čtyři venkovské). Poláci měli „jisté“ tři venkovské obvody a Češi dva (okresy Frýdek a Polská Ostrava, resp. Opava, Klímkovice a Bílovec). Zbývá poslední městský obvod (města okresů Polská Ostrava, Bohumín a Fryštát – dnešní Karviná), který byl sice považován za polský (celkově mírně převažovalo polské obyvatelstvo), avšak díky koncentraci hlasů zvítězil Čech (a to i v roce 1911). Volební obvody však nejsou rozděleny pouze podle národnostního klíče. Zajímavým rysem rakouské volební geometrie je jejich členění na městské a venkovské. Dle mého mínění se jedná o jistý relikt starého kuriálního systému, který mimo jiné zahrnoval kategorie městských a venkovských obcí. V praxi vše vypadá tak, že vybraná města a městyse několika (zpravidla sousedících) soudních okresů jsou zařazena do jednoho volebního obvodu. „Venkovské zbytky“ příslušných okresů jsou opět sloučeny do větších celků. Podstatné však je, že schémata slučování městských okresů se nekryjí se schématy spojování okresů venkovských. Co konkrétně mám na mysli? Fakt, že jsou do volebního obvodu začleněna např. města okresů Kladno, Unhošť, Rakovník a Beroun (obvod č. 19), neznamená, že venkovské části týchž okresů musí být spojeny stejným způsobem. Právě naopak – k překrývání nedochází ani v jednom případě.5 Je otázkou, proč tomu tak bylo. Existuje jediný myslitelný logický motiv – zachování co největší symetrie volebních obvodů. To ale, jak uvidíme níže, evidentně neleželo architektům volební legislativy příliš na srdci. Nepříliš uspokojivou, leč jedinou dostupnou odpovědí je, že stejně málo strůjci systému dbali i toho, aby volební obvody tvořily pokud možno teritoriálně souvislé, logické a koherentní celky a aby byl zachován jistý vztah mezi příslušným městským a venkovským okresem. Promítneme-li totiž volební obvody na mapu, zjistíme, že řada z nich se tvarem vskutku podobá onomu legendárnímu „Gerrymander“. Přitom není zjevné, zda, případně jaký „manipulační efekt“ by autoři teoreticky vůbec mohli sledovat. Preference voličů totiž nemohly být v momentě zavedení této převratné reformy a priori dobře odhadnutelné. V každém případě platí, že územní nekompaktnost volebních obvodů přinejmenším do značné míry komplikuje jeden z normativních imperativů, který je na poslance ve většinových volebních systémech zpravidla kladen: hájit dobře zájmy svého obvodu. Na základě kombinace obou kritérií (národnostní i „město vs. venkov“) shledáme, že pro Čechy a Slezsko nám postačí pouze dvě mapy: jedna pro venkovské obvody a jedna pro městské (přičemž v Čechách bude na obou z nich oddělena etnicky česká oblast od německé). Pro Moravu však budeme potřebovat čtyři mapy: českojazyčné město, německé město, českojazyčný venkov, německý venkov. tabulka č. 1, počet a typy volebních obvodů Německé obv. České obv. Čechy Město 55 21 75 33 Venkov 34 42 Morava Město 19 10 30 10 Venkov 9 20 Slezsko Město 9 5 3 1 Venkov 4 2 Celkem Město 108 44 83 36 Venkov 64 47
Polské obv. _ _ 3 3 3 3
Celkem 130 54 76 49 20 29 15 6 9 194 80 114
Je známo, že ve většinových volebních systémech má různá velikost volebních obvodů (z hlediska počtu obyvatel) za důsledek patřičné pokřivení principu rovnosti hlasu. Je též obecně známým faktem, že rozdíly mezi jednotlivými obvody v Předlitavsku byly značné a že v průměru mírně znevýhodňovaly Čechy (obdobně i Poláky) vůči Němcům. Mnohem výrazněji však v tomto směru bylo diskriminováno rusínské obyvatelstvo Haliče. Zhodnotíme-li ale blíže situaci v českých zemích, zjistíme, že linie z(ne)výhodnění neprobíhá pouze po národnostní ose Němci-Češi, nýbrž také po ose město-venkov. Srovnání celkového počtu oprávněných voličů v jednotlivých obvodech nám ukáže, že v českých městských obvodech se setkáme zpravidla s počty 5 000 – 12 000 voličů na obvod. V rámci této kategorie jsou dále poněkud preferována největší města: Praha spolu s některými přilehlými městy, která se později stala součástí velké Prahy (Vinohrady, Žižkov, Karlín), Plzeň a České Budějovice. Příslušná čísla se zde zpravidla pohybují v rozmezí 5 000 – 10 000. Z této skupiny se však naprosto vymyká jeden ze dvou smíchovských obvodů s hodnotami, které jsou nezvykle vysoké v celo-českém srovnání: 14 470 (rok 1907) a 17 212 (1911). Totéž platí v menší míře i pro Nusle (v jednom obvodě spolu s Vršovicemi, Michlí a Krčí) - rok 1911: 13 442 oprávněných voličů. V obou případech jde o značně průmyslové a převážně „levicové“ obvody. U ostatních českých městských obvodů je variance podstatně menší. Takřka bez výjimky nalezneme čísla v rozmezí 9 000 - 12 000. Jediné mírné překročení horní hranice zaznamenal obvod č. 25 (města okresů Pardubice, Holice, Přelouč, Nymburk, Poděbrady a Městec Králové). Německé městské obvody jako celek odpovídají spíše českým velkoměstům (tedy nejvíce zvýhodněné kategorii s rozmezím 5 000 – 10 000), přičemž těžiště dokonce leží u spodní hranice. Rekord drží Karlovy Vary s počtem pouhých 3 492 voličů v roce 1911. Z celkových šestnácti obvodů pouze čtvrtina překračuje limit 8 000 voličů. Všechny české venkovské obvody čítají nad 10 000 voličů. Naprostá většina spadá do kategorie 11 000 – 16 000. Vymykají se pouze dva, shodou okolností sousedící, obvody s počtem voličů jen mírně nad 10 000: č. 58 (okresy Kutná Hora a Uhlířské Janovice) a 65 (Vlašim a Dolní Kralovice). U německých venkovských okresů se setkáme s relativně širokým rozpětím 8 000 – 14 000, přičemž zcela mimo stojí obvod č. 108 (okresy Děčín, Česká Kamenice a Benešov n. Ploučnicí) s absolutním rekordem pro českou zemi - 18 893 voličů v roce 1911. I tak ale německý venkov v průměru koreluje spíše s kategorií menších českých měst.
Stranický systém Vzhledem k nesmírné dynamičnosti a rychlosti procesu formování českého stranického spektra v 90. letech je až překvapivé, jak pozoruhodnou stabilitu vykazuje konstelace hlavních soupeřů od námi sledovaných voleb až do konce první republiky. Podle mého mínění to svědčí ve prospěch relevance Rokkanovy tese o klíčové úloze dvou „revolucí“ – národní a průmyslové – pro vývoj stranických štěpení. Netřeba dodávat, že tato tese implikuje značnou stálost a setrvačnost takto hluboce zakořeněných štěpení.
Aktéři jsou následující: staročeši, mladočeši (na Moravě strana lidová), klerikálové, agrárníci, realisté (pokrokáři), sociální demokraté, národní socialisté, radikální pokrokáři a státoprávní radikálové. Reálný počet soupeřů je však nižší než výše uvedených devět. Pětice stran se totiž již před prvním kolem seskupuje do dvou bloků. Jeden je tvořen měšťanskými (občanskými) stranami (mladočechy, resp. moravskými lidovci, a staročechy), které nestaví kandidáty proti sobě. Ve druhém bloku se pod názvem „česká státoprávní demokracie“ spojují národní sociálové, radikální pokrokáři a státoprávní radikálové. Původně byl přitom ještě v roce 1906 ve hře společný postup všech zmíněných pěti stran, dohoda však ztroskotala především na ambicích malých stran.6 Vezmeme-li v úvahu, že Masarykovi realisté jsou subjektem okrajového významu, ustálí se počet relevantních aktérů na čísle pět. Hlavními soupeři jsou samostatně vystupující sociální demokraté a agrárníci. Na pravici je doplňují klerikálové, jejichž volební výsledek „zachraňuje“ především Morava, a blok občanských stran. Národní i sociální témata akcentuje státoprávní demokracie.
První kolo – obecné trendy Úvodem pokládám za nutné poněkud upřesnit či specifikovat jedno své dřívější tvrzení. Konstatoval jsem, že počet relevantních aktérů odpovídá pěti. Toto skutečně platí v celkovém měřítku. Na úrovni jednotlivých obvodů je však situace poněkud jiná. „Vážných“ účastníků soutěže je totiž zpravidla ještě o jednoho či dva méně. Základní model je následující: ve městech se v zásadě projevuje tripartismus sociální demokracie – mladočeši/staročeši – státoprávní demokracie. Pouze v Praze narušuje toto schéma kandidát německých pokrokářů a v dalších dvou obvodech jediní úspěšní realisté, T. G. Masaryk a F. Drtina. Hovořím-li o tripartismu, vztahuji jej k obecnému průměru. To znamená, že v celé řadě obvodů může fungovat model dvou či dokonce jednoho silného kandidáta. Ani v takto obecné rovině se navíc nejedná o tripartismus nikterak symetrický. Státoprávní demokraté jsou v této trojici většinou slabší. Výraznějších výsledků dosahují obvykle tam, kde kandidují lídři spřízněných stran – V. Klofáč, K. Baxa či A. Hajn. Agrárníci nekandidují ani v jednom městském obvodě, jsou tedy programově, explicitně a záměrně stranou segmentovou (zájmovou). Klerikálové ve městech staví několik kandidátů, všichni jsou však beznadějně poraženi. Nutno upřesnit, že tento vzorec neplatí pro Moravu, kde jsou národní sociálové (státoprávníci) tradičně slabí (i později za první republiky). Na třetím místě je tak zastupují klerikálové, ačkoli také oni zůstávají oproti sociálním demokratům a Moravské lidové straně (resp. staročechům) značně v pozadí. Pro Moravu je též typická častější kandidatura Masarykových realistů. Ve Slezsku je jediný český městský obvod doménou sociální demokracie. Na venkově je situace poněkud odlišná. I zde se setkáváme s tripartismem, ale v jiném složení: sociální demokraté – agrárníci – klerikálové. Poslední zmíněný hráč je sice výrazně slabší, avšak s regionálně koncentrovanými výraznými úspěchy (zpravidla na českomoravském pomezí). To je ostatně jediný důvod, proč jsem ho vůbec do tripartistického schématu mohl zařadit. Ve srovnání s městy tu nacházíme mnohem větší podíl obvodů s vysloveně bipolárním vzorcem. Celkový (agregovaný) tripartismus se nám tedy jakoby rozkládá do tří
bipartistických variant: sociální demokraté – agrárníci (v naprosté většině případů), sociální demokraté – klerikálové a klerikálové - agrárníci. Poslední dvě varianty jsou přitom nejen méně časté, ale též „méně bipolární“. Tam, kde se totiž do popředí propracují klerikálové, si v řadě případů podrží solidní posice sociální demokraté i agrárníci, takže jde mnohdy spíše o tripartismus. Výše uvedené tese však vzápětí musím relativizovat konstatováním, že ostatní aktéři – měšťanský ani státoprávní blok – neresignují na venkov takovým způsobem jako klerikálové či dokonce agrárníci na města. Přesto se do soubojů v užší volbě prolamují jen ve dvou případech – oba národní sociálové. Kromě toho se do druhého kola propracuje jeden nezávislý. Morava se opět liší. Na jedné straně roste podíl vyloženě „klerikálních obvodů“. Na druhé však celkové schéma zdaleka není tak zřetelné. Tripartismus má sice na rozdíl od měst totéž stranické složení jako v Čechách, ale do duelů druhého kola se hned třikrát probojují zástupci „ostatních“, konkrétně měšťanského bloku (avšak z celkového počtu pouhých dvaceti venkovských obvodů, pro srovnání - v Čechách jsou to tři ze 42). Silně zakořeněný venkovský katolicismus má kromě toho za následek nejen „vyrovnání“ (v Čechách asymetrického) tripartismu, ale dokonce jeho mírné vychýlení ve prospěch klerikálů. Jestliže v Čechách jsme shledali tři kombinace s převažující účastí sociálních demokratů, pak na Moravě jsou tímto „stálým“ soupeřem právě klerikálové. Na slezském českojazyčném venkově opět můžeme – stejně jako ve městech - sledovat přesvědčivé výsledky sociální demokracie. Na Opavsku jsou silní též agrárníci.
Čechy Absolutní vítězové – zvolení v prvním kole V tomto a následujících oddílech přistoupím k bližšímu rozvedení a kvantifikaci výše uvedených tvrzení. Z celkových 75 (národnostně) českých poslanců volených v této zemi uspělo 27 již v prvním kole, z toho třináct ve městech a čtrnáct na venkově. Mezi nimi představují přesvědčivou nadpoloviční většinu (17) sociální demokraté. O zbylých deset se dělí rovným dílem mladočeši a agrárníci (po čtyřech), a staročeši a národní sociálové (po jednom). Nahlédneme-li do konkrétních obvodů, získáme první nástin volební geografie pro českou zemi. Všechny sociálně-demokratické zisky jsou totiž koncentrovány ve středo-severozápadní části české jazykové oblasti. Z celkových sedmnácti pochází sedm mandátů této strany z městských obvodů a deset z venkovských. Pro městské obvody je příznačné, že z výjimkou dvou (města okresů Kladno, Unhošť, Beroun a Rakovník, resp. Příbram, Březnice, Dobříš, Blatná, Hořovice a Rokycany – tedy nejzápadnější část české jazykové oblasti) jde výhradně o tehdejší periferie Prahy (Holešovice-Bubny, Josefov-Libeň), příp. dobová „satelitní“ průmyslová města taktéž v bezprostředním okolí hlavního města (oba výše zmíněné „velké“, tedy znevýhodněné obvody - smíchovský a nuselský, a jeden ze dvou žižkovských). Všech deset sociálně demokratických venkovských obvodů pokrývá okolí české metropole a takřka souvislé území mezi Prahou a Plzní. Toto teritoriální jádro podpory strany bezprostředně sousedí se sudetoněmeckou oblastí a jedinou „enklávou“ uvnitř tohoto území je obvod složený z okresů Louny, Libochovice a Nové Strašecí, kde sociální demokracii dokázal účinně konkurovat kandidát agrárníků.
Z takto definovaného jádra zdánlivě geograficky „vyčnívá“ pouze obvod č. 48, jehož část (okres Český Brod) leží vůči hlavnímu jádru přece jen poněkud východněji. Podstatné je, že rozhodující součástí obvodu jsou okresy Karlín, Žižkov, Nusle a Vršovice, tvořící zázemí „sociálně demokratických měst“ v okolí Prahy. Vidíme tedy, že venkovské obvody, v nichž sociální demokracie uspěla již v prvním kole, nejen že tvoří souvislý geografický celek, ale dokonce výrazně korelují s příslušnými městskými obvody. Zajímavé je, že v rámci onoho středo-severo-západního jádra – nezapočítáme-li do něj dnešní „velkou Prahu“ - sociální demokraté v prvním kole uspěli relativně lépe na venkově než ve městech. Zisky ostatních stran v prvním kole jsou příliš malým vzorkem, než abychom z něj mohli vyvodit takto dalekosáhlé závěry. Přesto i zde lze vysledovat jisté pravidelnosti a zajímavé relace. Asi nepřekvapí, že jediný staročech uspěl v jednom z centrálních pražských obvodů. I jeho čtyři „spojenci“ z řad mladočechů se prosadili výhradně ve městech: po jednom v Plzni a Českých Budějovicích (tedy největší národnostně česká velkoměsta po Praze) a v Kutné Hoře a Jičíně. Je zajímavé, že se dvěma posledně jmenovanými městskými obvody korespondují7 dva venkovské zisky agrárníků. Zbývající kandidáti této strany uspěli v obvodech okresů Brandýs n. L., Nové Benátky (dnešní B. n. Jiz.) a Nymburk, resp. Pardubice, Přelouč a Holice. Jediný národní sociál byl v prvním kole zvolen ve druhém obvodě města Plzně. Jestliže porovnáme získané mandáty agrárníků, i zde shledáme zřetelný náznak určitého teritoriálního jádra, situovaného do středovýchodních Čech. Dvě dvojice obvodů spolu sousedí, takže všechny čtyři tak vlastně představují dva navzájem nepříliš vzdálené „shluky“ okresů: severnější (okresy Brandýs, Benátky, Nymburk, Libáň, Sobotka a Jičín) a jižnější (Uhlířské Janovice, K. Hora, Přelouč, Pardubice a Holice).
Relativní vítězové - typy dvojic Do druhého kola postoupilo celkem 48 dvojic kandidátů. Podívejme se nyní, které kombinace jsou nejčastější a zda mezi nimi existují některé korelace, co se regionálního rozložení týče. Na venkově bylo druhého kola zapotřebí ve 28 obvodech a jednoznačně (v šestnácti případech) převažuje dvojice sociální demokrat-agrárník (prozatím bez ohledu na pořadí). Kombinace sociální demokrat-klerikál je zastoupena pětkrát a agrárník-klerikál čtyřikrát. Vždy po jednom obvodu se střetávají sociální demokrat s nezávislým, sociální demokrat s národním sociálem a agrárník s národním sociálem. Do užší volby tak na českém venkově postoupili celkem 23 sociální demokraté, což jen dokresluje výrazný úspěch této strany v prvním kole. Jen v pěti duelech z 28 nebyl její kandidát účasten. Dále se do druhého kola probojoval 21 agrárník, což je úspěch neméně velkolepý. Uspělo i devět klerikálů, dva národní sociálové a jeden nezávislý. Zohledníme-li i pořadí kandidátů v rámci jednotlivých dvojic, dojdeme k velmi pozoruhodnému zjištění. Zatímco poměr mezi agrárníky a sociálními demokraty je dokonale vyrovnaný (z šestnácti soubojů postupoval v osmi případech z prvního místa agrárník a v osmi sociální demokrat), všichni úspěšní klerikálové postupovali z prvního místa. Jestliže jsem se výše zmínil o územní koncentrovanosti zisků této strany, pak s tím ruku v ruce jdou značné regionální kontrasty v její podpoře. Klerikálové v Čechách uspěli málokde, ale pokud, vždy s převahou a suverénně. Všech devět klerikálních bašt nalezneme na východě a jihu Čech, což naprosto odpovídá modelu volební geografie budoucí lidové strany, a to za první republiky, v roce 1946 i v současnosti.
Co se týče ostatních tří kandidátů, nezávislý postoupil z prvního místa a národní sociálové z prvního (proti sociálnímu demokratovi) a ze druhého (proti agrárníkovi). Pokud shrneme celkové počty vítězných postupujících z prvního kola, vidíme, že poměr sil mezi třemi hlavními českými venkovskými soupeři je vyrovnanější, než by odpovídalo skutečnému rozvrstvení podpory: devět agrárníků, devět klerikálů a osm sociálních demokratů. Celkový počet 28 doplňuje jeden národní sociál a nezávislý (oba zvítězili v severovýchodních Čechách). Zaměřme se nyní na sociální demokraty a agrárníky a pokusme se zjistit, zda z pořadí jejich kandidátů lze vyvodit určité závěry pro volební geografii a dále tak upřesnit její zatím dosti kusý náčrt. Prozatím jsme zhruba konstatovali převahu sociálních demokratů na západě a severu a agrárníků na východě Čech. Bude nás tedy zajímat zejména poměr mezi oběma stranami v jižních Čechách, kde mají silné posice i klerikálové. Z osmi sociálních demokratů, kteří postoupili z prvního místa (vždy proti agrárníkovi), pouze dva zvítězili velmi přesvědčivě. Shodou okolností se jedná o západočeské volební obvody (jediné zbývající, ve kterých sociální demokracie nevyhrála již v tomto kole absolutně). Tři sociální demokraté vyhráli ve středních a jeden v posledním „neobsazeném“ severočeském obvodě, čímž rozšířili hlavní jádro podpory své strany o další oblasti. Pouze dva zvítězili v jižních Čechách. Ani jeden sociální demokrat nepostoupil z prvního místa v některém z východočeských obvodů. Co se týče vítězných agrárnických obvodů, hned šest nalezneme ve východních (resp. severovýchodních) Čechách. Na jihu Čech uspěli nejlépe pouze dva agrárníci – tedy stejný počet jako u sociálních demokratů. Pro úplnost nutno dodat, že ještě jeden kandidát této strany se umístil před národním sociálem ve středočeském obvodě složeném z okresů Sedlčany, Sedlec, Votice a Neveklov. Klerikálové obsadili první příčku taktéž devětkrát. Již jsem předeslal, že to bylo výhradně v jižních a východních Čechách. Při bližším zkoumání zjistíme, že tato skupina devíti obvodů se rozpadá na dvě až tři ucelené, leč asymetrické oblasti. Ta menší je tvořena dvěma sousedícími jihočeskými obvody (zahrnují rozsáhlé území okresů Milevsko, Bechyně, Týn n. V., Netolice, Hluboká n. V., Č. Budějovice, Lišov a Trhové Sviny). Hlavní oblast leží ve východních Čechách podél zemské hranice s Moravou (řadím sem i jihočeský obvod, patřící dnes do kraje Vysočina – okresy Pelhřimov, Pacov, Kamenice n. L.). Jako zvláštní podkategorii lze vyčlenit volební obvod složený z okresů Náchod, Nové M. n. M. a Opočno, který je sice taktéž situován ve východních Čechách, avšak je od výše uvedeného hlavního jádra geograficky oddělen. Na základě analýzy postupujících dvojic jsme získali přesnější obrázek o volební geografii, zejména díky identifikaci hlavního jádra podpory klerikálů. Navíc lze konstatovat, že schéma, které jsme načrtli po srovnání počtu absolutních vítězů prvního kola, se v zásadě potvrdilo. Lze je shrnout takto: sociálně demokratický severozápad, agrárnický (severo)východ, klerikální (jiho)východ a smíšená oblast na jihu (a zčásti středu) Čech. Připomínám, že ze šesti jihočeských obvodů (bez Pelhřimovska) vždy po dvou vyhráli klerikálové, agrárníci a sociální demokraté. V prvním kole zde nebylo dosaženo žádného absolutního vítězství. Všechny tři strany mají své jihočeské opory koncentrovány v ucelených oblastech. Nejzápadněji leží agrárnická (okresy Strakonice, Volyně, Vodňany, Písek a Mirovice), následuje klerikální (výčet okresů – viz. dva odstavce výše) a nejvýchodněji se nachází sociálně demokratická (okresy Ml. Vožice, Tábor, Soběslav, Veselí n. L., Lomnice n. L., Třeboň, Jindřichův Hradec a Počátky)8 Poněkud komplikovaná je situace i ve středních Čechách. Zatímco jejich západní polovina celkem jednoznačně spadá do sociálně demokratického pásma, východní část představuje „přechodnou oblast“. Některé sociálně demokratické obvody jsou jakoby vklíněny do oblasti hlavní podpory agrární strany. Platí to zejména o „mělnicko-mladoboleslavském“ obvodě.
Podobným způsobem jižněji jakoby z hlavního sociálně demokratického jádra „vystupuje“ obvod tvořený okresy Kolín, Kouřim a Kostelec n. Č. L. V jižní části středních Čech je naopak zcela isolován „agrárnický“ obvod č. 55 (Sedlčany, Sedlec, Votice, Neveklov), který je obklopen sociálně demokratickými i klerikálními oblastmi. Je otázkou, zda tento model bude potvrzen i výsledky za města. Zde postoupilo dvacet dvojic kandidátů a situace tu zdaleka není tak přehledná. Komplikujícím faktorem je úspěch většího množství politických stran, z nichž některé jsou seskupeny do volebních bloků. Pro zjednodušení budeme analyticky pracovat s těmito bloky jako s jednotkami odpovídajícími politické straně. Převažují dva stejně četné typy dvojic, oba se zastoupením sociálních demokratů. V sedmi případech postoupili spolu se zástupci státoprávního bloku (z toho tři národní sociálové, tři radikální pokrokáři a jeden státoprávní radikál), v sedmi spolu s kandidáty bloku měšťanských stran (všichni mladočeši). Poněkud méně častá je kombinace měšťanský blok vs. státoprávní blok. Týká se čtyř obvodů, v nichž národní sociálové postoupili spolu se třemi mladočechy a jedním staročechem. Zbývají poslední dva obvody. V jednom se proti mladočechovi prosadil kandidát německých pokrokářů a ve druhém realista proti sociální demokracii. Do druhého kola ve městech postoupilo celkem patnáct sociálních demokratů, dvanáct mladočechů a staročechů (11, resp. 1), jedenáct státoprávníků (sedm národních sociálů, tři radikální pokrokáři a jeden státoprávní radikál), jeden realista a jeden německý pokrokář. Vidíme, že také městské výsledky poukazují na úspěch sociální demokracie, i když překvapivě není tak výrazný jako na venkově. I ve městech bylo sice pouhých pět obvodů bez sociálně demokratického postupu, avšak z nižšího základu (celkových dvacet, oproti venkovským 28). Hlavní rozdíl ve srovnání s venkovem však spočívá v něčem jiném. Z celkového počtu postupujících kandidátů je na venkově patrná převaha dvou subjektů (agrárníci a sociální demokraté) – třetí hráč (klerikálové) se dokázal prosadit cca dvakrát méně často. Ve městech shledáme vyrovnanější posice tří hlavních soupeřů – sociálních demokratů, „měšťanského bloku“ a státoprávní demokracie. Porovnáme-li pořadí kandidátů v rámci postupujících dvojic, setkáme se s takřka dokonalou vyrovnaností, a to ve všech typech kombinací. Sociální demokraté mírně zaostávali v souboji s mladočechy (tři na prvním místě, čtyři na druhém). Naprosto ve stejném poměru se umístili vůči státoprávníkům. Je zajímavé, že tři ze čtyř postupujících kandidátů, kteří dokázali sociální demokraty porazit, byli předáci těchto „spojeneckých“ stran – V. Klofáč, A. Hajn a K. Baxa. Naprosto vyvážená je vzájemná bilance obou bloků – po dvou vítězstvích pro každý z nich. Co se ostatních stran týče, realista postoupil ze druhého místa a německý pokrokář z prvního. Mezi dvaceti postupujícími z první příčky bylo sedm sociálních demokratů, šest kandidátů měšťanských stran, šest státoprávníků a jeden Němec. Rozložení sil mezi hlavními rivaly tak je navýsost vyrovnané. Porovnávání volební geografie měst a venkova s cílem vytvořit jednotný obraz je komplikováno dvěma faktory. 1. Ve městech a na venkově se do jisté míry setkáváme se dvěma odlišnými stranickými systémy. Klerikálové a agrárníci jsou výrazně venkovskými stranami, druzí dokonce deklarativně a programově. Stejně tak jsou mladočeši, staročeši, národní sociálové, státoprávní radikálové, radikální pokrokáři a realisté subjekty víceméně městskými. Pro většinu stran nám tedy chybí referenční rámec a jediní, u nichž lze hypotézy vyvozené z analýzy venkova prověřovat pomocí rozboru městských výsledků, jsou sociální demokraté.
2. Volební geografie venkova a měst jako oddělené kategorie jsou svým způsobem umělými veličinami. Navíc jde z principu o volební geografie naprosto odlišného typu. V prvním případě máme co do činění s víceméně souvislými územími, avšak odtrženými od svých přirozených spádových center. Ve druhém pak o selektivně vybrané a geograficky isolované „body na mapě“, postrádající naopak své přirozené zázemí. To není míněno jako zpozdilá kritika volebního systému, ale jako pouhé konstatování určitých daností. Je logické začít tam, kde lze vůbec teoreticky hledat styčné body mezi městem a venkovem – tedy u sociální demokracie. Podle dosavadních zjištění bychom její největší úspěchy hledali především v západních, severních a středních Čechách. Již jsem předeslal, že do druhého kola postoupilo patnáct jejích kandidátů, z toho sedm z prvního místa. Čtyři z těchto sedmi skutečně uspěli v obvodech, které geograficky zhruba spadají do jádrové oblasti sociálně demokratické podpory. Jedná se o jeden ze dvou žižkovských obvodů a dále o města z okresů Domažlice, Kdyně, Klatovy, Sušice, Nepomuk, Přeštice, Louny, Libochovice, Roudnice, Nové Strašecí, Slaný, Velvary, Mělník, Brandýs n. L., Jílové, Říčany, Č. Brod, Kostelec n. Č. L., Kouřim a Kolín. Sociální demokraté dále postoupili z prvního místa v jihočeském „strakonicko-píseckém“ obvodě, jehož venkovské zázemí odpovídalo spíše „agrárnické“ oblasti. Naopak v sousedním „táborsko-jindřichohradeckém“ obvodě, jehož venkov volil převážně sociálně demokraticky, tato strana skončila až druhá. Vidíme, že rozložení podpory v jižních Čechách není zcela jednoznačné, ač pouhé dva jihočeské městské obvody nám pro analýzu poskytují jen velmi malý vzorek. Překvapivější je vítězný postup sociálních demokratů ve dvou obvodech, zahrnujících obě východočeské metropole. Zdá se, že přeci jen existuje jistý rozdíl mezi volebním chováním velkých měst tohoto regionu a konservativního východočeského venkova. Pokud jde o státoprávníky, zdá se, že pořadí jejich úspěšných kandidátů je – alespoň tam, kde postoupili spolu se sociální demokracií - determinováno spíše personálním hlediskem než jasně strukturovaným schématem regionální podpory. Jejich šest vítězství je vskutku rozprostřeno po celém území Čech. V. Klofáč a A. Hajn uspěli ve východních Čechách, K. Baxa a jeden národní sociál v Praze. Další dva jeho straničtí kolegové se prosadili v obvodech na pomezí středních a jižních, resp. severovýchodních Čech (Mladá Boleslav a Tábor). K těmto „mandátům ve hře“ můžeme připočíst jeden již získaný za Plzeň. Vítězství mladočechů jsou koncentrována v Praze a jejích dnešních čtvrtích (pět obvodů: Nové Město, Malá Strana, oba vinohradské obvody a Karlín). Zbývá jen úspěch předáka strany K. Kramáře v obvodě č. 33 složeném z řady východo-, středo- i jihočeských měst (největší z nich je Německý Brod). tabulka č. 2 – shrnutí 1. kola v Čechách Zvolení v 1. kole Soc. 17 Město 7 dem. Venkov 10 Agrár. 4 Město Venkov 4 Mladoč./ 5 Město 5 Staroč. Venkov Státopr. 1 Město 1 dem. Venkov Klerik. _ Město Venkov -
Postupující do 2.kola 38 15 23 21 21 12 12 13 11 2 9 9
Postupující z 1.místa 15 7 8 9 9 6 6 7 6 1 9 9
Ost. Celkem
Město Venkov Město Venkov
_ 27
13 14
3 96
2 1 40 56
2 48
1 1 20 28
Morava a Slezsko Absolutní vítězové Z celkových třiceti českojazyčných moravských mandátů (deset městských, dvacet venkovských) bylo deset naplněno již v prvním kole. Z toho tři ve městech a sedm na venkově. Ve čtyřech případech zvítězili klerikálové (všichni na venkově), tři zisky si připsali sociální demokraté (dva ve městech, jeden na venkově), ve dvou obvodech vyhráli agrárníci (oba na venkově) a v jednom (městském) staročech. Poměr sil je tedy v tomto ohledu mnohem vyrovnanější než v Čechách. Tři klerikální venkovské obvody tvoří souvislé území na východě Moravy (okresy Hranice, Lipník, Bystřice p. H., Val. Meziříčí, Rožnov, Vsetín, Vizovice, Val. Klobouky, Uherský Brod a Bojkovice) a představují nejužší jádro klerikální podpory. Čtvrtý je od ní oddělen a spadá do oblasti jihovýchodní Moravy (okresy Břeclav, Hustopeče, Židlochovice, Klobouky, Pohořelice a Mikulov). Navzájem sousedí i oba agrárnické obvody, které se nacházejí v části Hané (okresy Kojetín, Přerov, Olomouc, Šternberk, Libavá, M. Beroun). Sociálně demokratický venkovský obvod leží na Ostravsku (okresy Fulnek, Příbor, N. Jičín, Frenštát, Místek a M. Ostrava). V témže regionu je situován i jeden z městských obvodů (obsahuje města posledních tří výše uvedených okresů). Druhý se nachází v okolí Brna (města okresů Ivančice, Brno-venkov, Slavkov a Bučovice). Staročeský kandidát se prosadil ve městech okresů Přerov, Kojetín, Lipník n. B. a Hranice na M. Ze tří českojazyčných slezských obvodů bylo ve dvou rozhodnuto již po prvním kole a v obou případech byl zvolen sociální demokrat. Týká se to města Polská (pozdější slezská) Ostrava a venkovského obvodu složeného z okresů Frýdek a Polská Ostrava. Příznačné přitom je, že každý ze slezských obvodů – městský i venkovský - přímo sousedí s odpovídajícím z výše uvedených „sociálně demokratických“ obvodů moravských. Volební opora sociální demokracie na Ostravsku tak protíná zemskou hranici.
Relativní vítězové
V užší volbě se strany utkaly o dvacet mandátů, z toho o sedm ve městech a o třináct na venkově. V nejvíce případech postoupil sociální demokrat spolu s mladočechem9 nebo staročechem (osm obvodů, z toho tři se staročechem). Pětkrát se setkáváme s vítěznou dvojicí klerikálagrárník a čtyřikrát s kombinací klerikál-sociální demokrat. Pouze jednou nacházíme, v Čechách tak častou, kombinaci sociální demokrat-agrárník10, stejně jako klerikál-mladočech a klerikál-realista. Z výše uvedeného plyne, že celkem do druhého kola postoupilo třináct sociálních demokratů, jedenáct klerikálů, devět kandidátů měšťanských stran (šest mladočechů a tři staročeši), pět agrárníků, jeden realista a jeden nezávislý (samostatný agrárník). Rozložíme-li výše uvedené výsledky na město a venkov, shledáme, že na Moravě zdaleka není kontrast mezi volebním chování těchto dvou typů obvodů tak velký jako v Čechách. Příčiny jsou jednoduché: faktická absence převážně „městských“ státoprávníků, větší úspěšnost klerikálů ve městech (ta plyne z jejich celkově silnější posice na Moravě) a naopak lepší výsledky měšťanských stran na venkově. Jediným výrazně diferenčním prvkem mezi městem a venkovem tedy zůstává agrární strana. Přitom pochopitelně platí, že i klerikálové jsou na Moravě výrazně venkovskou stranou. Městský charakter mladočechů, resp. staročechů ale zdaleka není tak zřejmý. Ve městech převažuje kombinace sociální demokrat-mladočech/staročech, konkrétně v pěti obvodech (z toho dva staročeši). Ostatní dva obvody jsou rozloženy mezi dvojice s klerikálním zastoupením – v jednom případě spolu s mladočechem a ve druhém s realistou. Celkem tudíž z městských obvodů postupuje šest zástupců měšťanského bloku (z toho dva staročeši), pět sociálních demokratů, dva klerikálové a jeden realista. Na venkově jsou poměry mezi jednotlivými kombinacemi vyrovnanější: pětkrát postup klerikála spolu s agrárníkem, čtyřikrát klerikála se sociálním demokratem, třikrát sociálního demokrata s kandidátem měšťanského bloku (z toho jedním staročechem), a jednou sociálního demokrata s nezávislým („samostatným agrárníkem“). Moravský venkov vyslal do užší volby celkem devět klerikálů, osm sociálních demokratů, pět agrárníků, tři zástupce měšťanských stran a jednoho nezávislého. O reálných silových poměrech mezi jednotlivými stranami nám více napoví pořadí postupujících kandidátů ve dvojicích. I na Moravě se potvrzuje model „klerikálů prvních v cíli“, i když neplatí tak stoprocentně jako v Čechách. Z celkových jedenácti úspěšných klerikálů jich z prvního místa postoupilo devět. Bilance sociálních demokratů s občanskými stranami byla pasivní. Z prvního místa postoupili pouze ve třech případech, ze druhého v pěti. Agrárníci nepostoupili z první příčky v žádném z obvodů. Regionální opory klerikálů tvoří souvislé území, v jehož rámci však po podrobnější analýze lze identifikovat dvě jádra. Jedno se nachází na (jiho)východní Moravě (všechny v prvním kole přímo získané mandáty plus tři obvody, v nichž klerikálové do užší volby postoupili z první příčky). Druhé leží na západní Moravě (Vysočině) při hranici s Čechami a plynule navazuje na českou jádrovou oblast klerikální strany. Patří sem hned šest volebních obvodů. S tímto schématem do značné míry korespondují i městské úspěchy klerikálů. Oba městské obvody, v nichž se klerikálové probojovali dál, prakticky zcela pokrývají široký pás území na jihovýchodě Moravy (přesněji řečeno města ležící v této oblasti). U sociální demokracie lze vysledovat silné jádro v širším okolí Brna a sousední oblasti Hané, přesněji řečeno v její části ležící západně od výše zmíněné „agrárnické“ oblasti (Vyškovsko, Blanensko, Prostějovsko, okolí Šumperka, Zábřehu, atd.). Na jih z tohoto uceleného území „vybíhají“ dva obvody sahající až k rakouským zemským hranicím: č. 30 (okresy Hodonín, Kyjov, Ždánice) a 28 (Ivančice, M. Krumlov, Hrotovice, Jaroslavice,
Vranov a Znojmo). Celkem sem patří všech osm sociálně demokratických venkovských obvodů. Pokud se za účelem zkoumání volební geografie zaměříme pouze na vítězné kandidáty postupující z prvního kola, zjistíme, že hlavní oblast sociálně demokratické podpory má dvě dílčí centra. Jedním je severozápadní Morava (obvod č. 21) a druhým dva sousedící obvody v širším okolí Brna (okresy Brno-venkov, Blansko, Tišnov a V. Bíteš). S tímto vzorcem volební geografie se do značné míry shodují i městské výsledky strany – jen s tou výhradou, že do „postupových obvodů“ patří i města ležící na Vysočině, jejíž venkov volí převážně klerikály. Pro agrárníky je příznačné, že ani v jednom z pěti obvodů nepostoupili z prvního místa. Zaostali za všemi pěti klerikály a jejich „postupové obvody“ se tak kryjí s jádrovou oblastí této strany – především s katolickou Vysočinou. O mladočeských a staročeských obvodech lze říci snad jen tolik, že jsou rozptýleny takřka po celém území Moravy. Přitom výrazněji jsou koncentrovány spíše na jihu země. U klerikálů spíše stojí za to zmínit se o těch obvodech, kde naopak postoupili až ze druhého místa. Jde o venkovský obvod severně od Brna a městský obvod jihovýchodně od zemské metropole. Ve Slezsku bylo vypsáno druhé kolo pouze pro jeden z národnostně českých mandátů. Jde o venkovský obvod tvořený okresy Opava, Klímkovice a Bílovec. Z prvního kola zde postoupil na prvním místě agrárník a na druhém sociální demokrat. Shrneme-li volební geografii Moravy a Slezska, lze při značné míře zjednodušení říci, že na jižní Moravě se dařilo především klerikálům a měšťanským stranám, zatímco na severní a ve Slezsku sociálním demokratům a agrárníkům. Výjimkou je sociálně demokratická opora v okolí Brna. Skutečně územně kompaktní stranické bašty lze identifikovat tři: dvě klerikální (Vysočina a jihovýchodní Morava) a dvě sociálně demokratické (Ostravsko a okolí Brna). Tabulka č. 3 – shrnutí 1. kola na Moravě a ve Slezsku Zvolení v 1. kole Postupující do 2.kola Soc. 5** 14* Město 3* 5 * dem. Venkov 2 9* Agr. 2 6* Město Venkov 2 6* Mladoč./ 1 9 Město 1 6 Staroč. Venkov 3 Kler. 4 11 Město 2 Venkov 4 9 Ost. _ 2 Město 1 Venkov 1 Celk. Město 12** 4* 42** 14 * Venkov 8 28** * z toho jeden ve Slezsku ** z toho dva ve Slezsku
Druhé kolo
Postupující z 1. místa 5 2 3 1* 1* 6 4 2 9 1 8 _ * 21 7 14*
Poznatky získané po studiu výsledků prvního kola lze transformovat do podoby několika hypotéz či otázek: 1. Potvrdí se ve druhém kole základní vzorec volební geografie českých zemí, tak jak byl formulován výše? 2. Jaká bude korelace mezi pořadím v postupujících dvojicích a skutečným vítězstvím ve druhém kole? 3. Potvrdí se i ve druhém kole úspěch sociální demokracie? 4. Projeví se ve druhém kole efekt „všichni proti vítězi“, ať již na celkové úrovni nebo v každém obvodě zvlášť? Než přejdu k samotným výsledkům a odpovím na postulované otázky, musím připojit několik obecných poznámek. Předně je třeba pozastavit se nad vysokým podílu mandátů rozdělených již v prvním kole. Na Moravě se jedná přesně o třetinu obvodů, v Čechách je příslušný podíl dokonce ještě o něco vyšší (27 ze 75). Ve Slezsku je poměr přímo postupujících – byť na nepatrném vzorku tří obvodů – dokonce 2:1. V celo-rakouském srovnání se navíc ukáže, že české země byly v tomto směru naprostou výjimkou a volily spíše „zdrženlivě“. V celém Předlitavsku byla v prvním kole zvolena nadpoloviční většina poslanců - 231 oproti 168 užším volbám. Přitom např. při současných volbách do senátu ČR, kde je aplikován totožný volební systém, je spíše ojedinělé, dosáhne-li některý kandidát 50,1% již v prvním kole. Totéž platí o presidentských volbách ve Francii. Výsledky jsou poučné i z hlediska „volební psychologie“. Ukazují, jak rozdílné konsekvence pro chování aktérů má „dvoukolový presidentský“ a „dvoukolový parlamentní“ systém.11 Zatímco první vede ke kooperaci stran již před prvním kolem, druhý je k dohodám nutí až mezi oběma koly. Je pozoruhodné, jak bystře strany pochopily tento princip, a to mnoho let před sepsáním Duvergerových i Sartoriho „zákonů“.12 Do třetice bych rád něco podotkl k úspěchu sociálních demokratů. Ten se týká zejména přímo zvolených kandidátů. V kategorii postupujících (zejména z prvního místa) již výsledek této strany není až tak přesvědčivý. Navíc výrazné vítězství v prvním kole může být pro druhé kolo poněkud „obousečnou zbraní“. Může vést ostatní aktéry ke známému efektu „všichni proti vítězi“. Tato má poznámka se vlastně přímo či nepřímo dotýká tří ze čtyř mých otázek. S ohledem na výše uvedené a s přihlédnutím k faktu, že sociální demokracie byla dobově vnímána velmi kontroversně, si dovolím shrnout tři otázky do jedné hypotézy a pokusit se již předem odpovědět. Domnívám se, že se dostaví efekt „všichni proti jednomu“, že vítězství sociální demokracie se v takové míře nepotvrdí a že korelace mezi pořadím v obvodech před druhým kolem a konečným vítězstvím nebude příliš silná. Z toho pochopitelně plynou konsekvence i pro čtvrtou otázku. Pravděpodobně dojde k jisté modifikaci naznačeného vzorce volební geografie českých zemí.
Výsledky druhého kola Užší volby se v českých zemích odvíjely podle celkem jednoznačného scénáře. Můj předpoklad o fungování efektu „všichni proti vítězi“ se totiž naplnil nad veškerá očekávání. Mezi „nesocialistickými“ stranami přitom nedošlo k žádné formální úmluvě o společném postupu proti sociální demokracii. Fakticky však jistá tichá dohoda fungovala. Ať již předpokládáme jakoukoli formu kooperace, či nikoliv, faktem je, že onen psychologický efekt ve druhém kole převážil nad všemi ostatními proměnnými – nad vlivem relativního vítězství
v prvním kole, nad volební geografií, nad personální stránkou (vlivem osobnosti kandidáta), atd. V Čechách a ve Slezsku nedokázali sociální demokraté ve druhém kole uspět ani v jednom obvodě. Na Moravě se to podařilo pouze dvěma jejich kandidátům (ze třinácti postupujících). Budou nás tedy zajímat především ostatní duely, tedy ty bez sociálně demokratické účasti. Přestože representují – vzhledem k celkovému počtu – velmi malý vzorek, pouze u nich lze „nerušeně“ sledovat souhru ostatních proměnných, zejména volební geografie a relativního vítězství v prvním kole. Přesto se nejprve krátce zmíním o těch obvodech, kde sociální demokraté v druhém kole zvítězili. Jeden je městský, jeden venkovský. V jednom se utkali s mladočechem, v jednom s klerikálem. Oba leží na jižní Moravě. V obou relativně zvítězili – byť nikterak přesvědčivě – již v prvním kole. Venkovský obvod č. 24 (okresy V. Bíteš, Tišnov, Blansko) se již v prvním kole vymykal tím, že byl jedním z pouhých dvou (v celých českých zemích), kde se klerikálové probojovali do druhého kola až ze druhého místa. Tento fakt staví vítězství sociálního demokrata do poněkud jiného světla. Překvapivější je zvolení sociálně demokratického kandidáta v městském obvodě č. 7 v souboji s mladočechem, ačkoli i zde sociální demokrat postupoval z prvního místa. Tento obvod zahrnuje prakticky všechna moravská města jižně od linie Brno - Jihlava. Každopádně výsledky z obou obvodů svědčí o silných posicích sociální demokracie na jižní Moravě. Dlužno dodat, že vítězství v obou obvodech byla velmi těsná Ve druhém kole se v českých zemích odehrálo sedmnáct duelů bez účasti sociální demokracie – z toho deset v Čechách a sedm na Moravě (sedm ve městech a deset na venkově). Většinou se jednalo o dvojice agrárník-klerikál (v devíti obvodech). Kromě toho se čtyřikrát se utkali představitelé měšťanského a státoprávního bloku. Zbývající čtveřice je rozdrobena do kombinací mladočech-německý pokrokář, agrárník-národní sociál, klerikálrealista a klerikál-mladočech. Ani v jednom z těchto „ojedinělých“ soubojů se neodehrálo překvapení. Mladočeský kandidát na pražském Novém městě – navzdory svému postupu až ze druhého místa - pomocí „celonárodní“ koalice dle očekávání suverénně porazil německého pokrokáře, který získal oproti prvnímu kolu cca pouze stovku hlasů navíc (nejspíše od druhého, již vyřazeného, německého kandidáta). Ve venkovském sedlčanském obvodě se ve finále projevil handicap zástupce spíše „městské“ národně sociální strany v souboji s programově venkovským, agrárním kandidátem. I zde byl výsledek poměrně jednoznačný, čemuž nasvědčuje ostatně již postup agrárníka do druhého kola z prvního místa. Ve městech Valašska a východní Moravy se vahou své všeobecně známé osobnosti proti klerikálovi relativně hladce prosadil realista T. G. Masaryk, který mohl počítat s podporou jediného vyřazeného kandidáta – sociálního demokrata. I díky tomu dokázal stáhnout náskok klerikála z prvního kola – postupoval totiž až z druhé příčky. Také ve druhém a posledním městském obvodě (města okresů Břeclav, Hodonín, Kyjov, Strážnice, Uherské Hradiště, Uherský Ostroh a Uherský Brod), kde se do druhého kola probojoval klerikál, zástupce této strany v konečné fázi prohrál. Tentokrát dosti zdrcujícím způsobem podlehl představiteli mladočechů, který do užší volby postoupil z prvního místa. Pokud jde o městské souboje měšťanských stran se státoprávníky, měly pouze jednoho vítěze. Zdá se, že tichá koalice proti sociálním demokratům jako by se v těchto případech proměnila v alianci proti levici vůbec. Ve všech čtyřech obvodech totiž zvítězili zástupci měšťanského bloku, přitom v Mladé Boleslavi a v obou vinohradských obvodech dosti přesvědčivě. Pouze na Smíchově V. Klofáč podlehl staročechovi jen o několik desítek hlasů.
Relativní vítězství – tedy pořadí postupujících kandidátů v prvním kole – zde v konečném důsledku nehrálo roli, protože příslušný poměr byl, jak připomínám, 2:2. Než přistoupím k zhodnocení početně převažující kombinace (agrárník-klerikál), provedu dílčí shrnutí. Chtěl bych poukázat na tři momenty. 1. Až dosud převažovala jednoznačná vítězství. 2. Státoprávníci ve střetech s pravicovějšími kandidáty (mladočechy, staročechem a agrárníkem) pouze prohrávali. Ve druhém kole se tudíž dokázali prosadit výhradně na úkor levicovějších („méně národních“) sociálních demokratů. 3. Relativní vítězství v prvním kole nehrálo roli. Tyto tři závěry bych rád uvedl v širší souvislost a zohlednil pro tuto chvíli i onu obrovskou masu obvodů s poraženými sociálními demokraty. Co se týče přesvědčivosti vítězství, obecně platí, že na Moravě bylo více těsných výsledků (nejen v relativním, ale dokonce i v absolutním měřítku) než v Čechách, kde pouze ve čtyřech obvodech získal vítěz méně než 53%. Zajímavé je, že jde ve třech případech o obvody s účastí státoprávníka (dva z nich takto těsně porazili sociálního demokrata). Ve čtvrtém obvodě byl jen s nepatrnou většinou zvolen realista Drtina, taktéž proti sociálnímu demokratovi. Dodávám, že všech ostatních obvodech v Čechách byli sociální demokraté poraženi vcelku přesvědčivě. Poněkud jiná byla situace na Moravě, kde několik zástupců této strany uhrálo poměrně těsný výsledek i proti pravicovým kandidátům. V našem rozboru zbývá poslední „hádanka“ – konečný výsledek devíti střetů agrární a klerikální strany na venkově. Příslušná kombinace zahrnuje 90% venkovských duelů bez účasti sociálního demokrata (oním desátým je výše zmíněný sedlčanský obvod). Tento poslední krok analýzy můžeme uvést jednou hypotézou. Jestliže jsme shledali velmi silnou posici klerikálů v těch obvodech, kde se jim podařilo projít dál (všech devět klerikálů postoupilo proti agrárníkovi z prvního místa), lze se domnívat, že se jim bude dařit vítězit i ve druhém kole. Tento předpoklad by mohly narušit dva psychologické faktory: 1. jakási isolace klerikálů v českém stranickém systému a všeobecná „nechuť“ k této straně. 2. efekt „všichni proti vítězi“ projevující se tentokrát na úrovni volebního obvodu (či jejich shluku, pokud jsou teritoriálně koncentrovány). Vzájemné měření sil obou stran skončilo tím nejtěsnějším myslitelným výsledkem – poměrem 5:4 ve prospěch klerikálů. Zmíněná vyrovnanost se navíc projevila rovným dílem v Čechách i na Moravě. Jistou regionální pravidelnost snad lze vysledovat v menším měřítku. Agrárníci získali jeden jihočeský obvod, klerikálové severo-východočeský (Náchodsko). Na Vysočině, kde leží (na obou stranách zemské hranice) pět z devíti příslušných obvodů, vykazují dokonce příznivější bilanci agrárníci. Klerikálové naopak potvrdili svou převahu ve dvou obvodech na jihovýchodě Moravy. tabulka č. 4 - počet zvolených a úspěšnost stran v jednotlivých kolech Zvolení Postupující Zvolení % % % v 1. kole. do 2. kola v 2. kole Agr. Mladoč. Soc. d. Kler. Státopr. Real. Ost. Celk.
6 6 22 4 1 39
5,6 5,6 20,4 3,7 0,9 36,2
27 21 52 20 13 2 3 138
39,1 30,4 75,4 29,0 18,8 2,9 4,3 -
22 20 2 13 8 2 2 69
81,5 95,2 3,8 65,0 61,5 100,0 66,7 -
Zvolení celkem
%
28 26 24 17 9 2 2 108
25,9 24,1 22,2 15,7 8,3 1,9 1,9 100,0
Poznámka: Druhý sloupec vyjadřuje absolutní úspěšnost v prvním kole, tzn. procentní podíl zvolených v prvním kole z celkového počtu mandátů (základ = 108). Čtvrtý sloupec vystihuje relativní úspěšnost v prvním kole, tzn. podíl počtu postoupivších z celkového počtu mandátů ve hře (tedy mimo již rozdělené v prvním kole, základ =
69). Šestý sloupec vyjadřuje úspěšnost ve druhém kole, tzn. podíl mandátů získaných ve 2. kole z celkového počtu postupujících příslušné strany (základ je variabilní). Poslední sloupec znázorňuje procentní rozložení všech mandátů mezi jednotlivé strany (základ = 108).
Shrnutí volební geografie Druhé kolo modifikovalo náš náčrt volební geografie z prvního kola. Přestože by teoreticky bylo možné operovat s argumentem, že druhé kolo skrze tichou dohodu proti sociálním demokratům „uměle zasáhlo“ do „skutečné“ podoby volební geografie (obdobně jako „pokřivilo“ i vlastní výsledky voleb), nám nezbývá, než pracovat s „tvrdými fakty“. Sociální demokraté si tedy v Čechách podrželi pouze ty oblasti, které získali již v prvním kole. Jde o území severozápadních Čech, zahrnující část dnešního Plzeňského kraje (bez města Plzně, Sudet a Klatovska) a západní polovinu Středočeského. Patří sem i průmyslové periferie Prahy (včetně tehdy samostatných měst ležících těsně za její hranicí), jež se geograficky nacházejí na samém okraji tohoto severozápadního jádra. Naopak „mladočeská“ Praha (podobně jako Plzeň) je z tohoto jádra vyňata. Do této oblasti náleží všech sedmnáct českých sociálně demokratických obvodů. Na Moravě a ve Slezsku je těžištěm podpory strany Ostravsko se čtyřmi obvody – dvěma venkovskými a dvěma městskými (dvěma moravskými a dvěma slezskými). Menší ohnisko podpory lze nalézt na jižní Moravě v širokém okolí Brna. Patří sem zbývající tři obvody – dva sousedící městské (města okolo Brna a na jih a jihozápad od něj – až k zemské hranici) a jeden venkovský (severně od zemské metropole). Klíčový rozdíl ve významu „severní“ a „jižní“ moravské opory spočívá v tom, že zatímco ta první zahrnuje i spádové centrum – ostravskou aglomeraci, ze druhé je vyčleněno zčásti mladočeské, zčásti německé Brno. Výrazně regionálně vymezenou stranou jsou i klerikálové, ačkoli druhé kolo poněkud narušilo naznačenou teritoriální strukturu jejich volební přízně, zejména kvůli dílčímu „výpadku“ Vysočiny. Všechny klerikální obvody jsou venkovské. Dva české leží osamoceně – Náchodsko na severovýchodě a Budějovicko na jihu (jihočeská opora se tedy zredukovala ze dvou na jeden obvod). Vzhledem k ziskům agrárníků se jádro na českomoravském pomezí „rozpadá“ do tří isolovaných dvojic obvodů (Pelhřimovsko a Vlašimsko, Chrudimsko a Chotěbořsko, Svitavsko a Poličsko). Zbývajících devět obvodů tvoří široký – víceméně souvislý - pás podél jižní a jihovýchodní moravské hranice. Sahá až k Brnu a středomoravským metropolím (Prostějovu a Přerovu) a narušují ho jen dvě venkovské enklávy držené měšťanskými stranami – mladočeský obvod (a současně i okres) Brno-venkov a staročeský obvod okresů Hodonín, Ždánice a Kyjov. S nadsázkou řečeno, agrárníci jsou z hlediska volební geografie jakousi „zbytkovou stranou“. Právě oni (spolu s mladočechy) nejvíce profitovali z propadu sociální demokracie ve druhém kole a „obsadili“ tak celou řadu obvodů, které se jevily z hlediska svého volebního chování jako nevyhraněné. Agrární strana potvrdila svou převahu v severovýchodních Čechách. Kromě toho svými mandáty takřka beze zbytku pokryla území, které jsem výše
(oddíl Čechy – relativní vítězové) charakterizoval jako smíšenou či přechodnou oblast – jižní Čechy a východní polovinu středních. V rámci rozsáhlého teritoria tvořeného agrárnickými obvody lze identifikovat několik dílčích center. Třináct obvodů (mezi nimi čtyři získané již v prvním kole) se nachází v oblasti středních a severovýchodních Čech. Dalších osm leží v jihozápadních Čechách. Tři cenné mandáty vybojovali proti agrárníkům na Vysočině. Všechny výše uvedené oblasti však na sebe navazují a představují velké souvislé území, do nějž je vklíněno jen několik klerikálních obvodů na Vysočině. Jeden obvod na samém severozápadě české jazykové oblasti (Lounsko) je od tohoto velkého jádra oddělen jen úzkým sociálně demokratickým pásem. Zbývající tři najdeme ve vzájemném sousedství na centrální Moravě a ve Slezsku (dva z nich získané již v prvním kole). Jde o Opavsko, Olomoucko a Přerovsko. Státoprávníci uspěli s výjimkou jednoho obvodu (Semilska) pouze ve městech. Po úspěšných soubojích se sociálními demokraty „opanovali“ všechna města v jihozápadních Čechách (avšak seskupená vzhledem k nízké míře urbanisace v kraji pouze do tří volebních obvodů). Zásluhou Hajnova a Klofáčova vítězství se prosadili i ve dvou východočeských obvodech. Další dva (mezi nimi K. Baxa) byli zvoleni v Praze a jeden (jako jediný v prvním kole) v jednom z plzeňských obvodů. Mladočeši a staročeši jsou – nepočítáme-li zisk tří moravských venkovských obvodů (okolí Brna, Hodonínsko, Prostějovsko) - výhradně stranami měst. Je komplikované hovořit v jejich případě o volební geografii, protože mandáty jsou rozptýleny po celém území Čech a Moravy. Relativně silnější jsou na Moravě (zisk devíti mandátů z celkových 30) než v Čechách (17 ze 75). Dařilo se jim v „tradičních“ metropolích: Praha a přilehlá města (Vinohrady, Karlín, Smíchov) – osm mandátů, Plzeň, Budějovice a Brno po jednom. Jinak bylo konečné regionální rozložení jejich přízně determinováno – stejně jako u státoprávníků - především tím, kde se probojovali do druhého kola proti sociálním demokratům. Zbývajících sedm obvodů zahrnuje města ležící na rozsáhlém území v severovýchodní polovině Čech: od Prahy k Pardubicím, od Loun a Boleslavi až k Jihlavě.
Závěr Jako určující shledávám dva momenty voleb, vztah mezi nimiž bych s nemalou mírou nadsázky připodobnil k zákonu akce a reakce. Je to - zaprvé - výrazný úspěch sociální demokracie v prvním kole (velký počet přímo zvolených a vysoký podíl postupujících) a – zadruhé - její naprostý debakl v kole druhém. O příčinách této dramatické proměny lze jen spekulovat. Kloním se k vysvětlení, že došlo k naplnění scénáře „všichni proti vítězi“, a ponechávám zcela otevřenou otázku, zda byla rozhodujícím impulsem k jeho spuštění jakási „tichá dohoda“ ostatních stran, nebo jestli šlo o určitý masový psychologický efekt, tzn. soubor víceméně spontánních reakcí jednotlivých voličů. Vrátím-li se k mým čtyřem výše položeným otázkám pro druhé kolo, na dvě z nich jsem právě tímto odpověděl. Další dvě odpovědi pouze logicky vyplývají. Jestliže klíčovou proměnnou v druhém kole byla „volba proti vítězi“, pak se tím úměrně snižuje význam ostatních proměnných – volební geografie i pořadí postupujících kandidátů. Pojem „volba proti vítězi“ může mít dvojí implikaci: na úrovni obvodu a na celkové (celostátní) úrovni. Přitom obecnější povahu má paradoxně první zmíněná varianta – taková volba se totiž může obecně obrátit proti kterékoli straně, která právě v tom kterém obvodě
zvítězí. Konkrétnější konturu naopak získává druhá varianta – celkový vítěz zpravidla bývá jen jeden a snáze se k němu upře pozornost celého státu (země). Je nadmíru evidentní, že pořadí postupujících kandidátů z prvního kola nemělo na konečný výsledek druhého kola prakticky žádný vliv. Svědčí o tom propad takřka všech sociálně demokratických kandidátů, kteří byli před užší volbou rozděleni mezi „favority“ a „outsidery“ takřka rovným dílem, i výsledek duelu klerikálové-agrárníci, který byl nakonec nerozhodný navzdory postupu všech klerikálů v těchto obvodech z prvního místa. Jakou to má souvislost s volební geografií? Vzhledem k tomu, že jsem její náčrt před druhým kolem (jako hypotézu) konstruoval mimo jiné na základě relativních výsledků prvního kola, je zřejmé, že v reálu došlo oproti této hypotéze k jisté modifikaci. Oblast hlavní podpory sociální demokracie se projevila ve své minimalistické, vskutku jádrové variantě. Úměrně tomu narostl rozsah oblasti agrárnické (na venkově) i mladočesko-staročeské a státoprávnické (ve městech). Byla též narušena představa o regionální struktuře podpory klerikální strany. Došlo zejména k oslabení její opory na českomoravském pomezí (na Vysočině). O absolutně většinovém dvoukolovém („uzavřeném“, „presidentském“) systému se tvrdívá, že zvýhodňuje středové strany (kandidáty), které „nikomu příliš nevadí“ a jsou „nejméně nepřijatelné“. Pokud tento předpoklad vezmeme za svůj, pak volby v roce 1907 nepředstavují výjimku. Druhé kolo „poškodilo“ zejména sociální demokracii, méně pak klerikály. Nejvíce prospělo agrárníkům a měšťanským stranám. Na samý závěr si dovolím jistý časový přesah a pokusím se vztáhnout výsledky z roku 1907 – zejména volební geografii – k současné realitě. Existují nějaké paralely? Pokud nepustíme ze zřetele, že sociální demokracie z počátku minulého století byla základem nejen pro pozdější (dnešní) ČSSD, ale i KSČ(M), a že levé křídlo bylo i tehdy ve straně latentně přítomno, pak nepochybně ano. Podobnost územního schématu volebních opor je skutečně pozoruhodná. Ostravsko, severozápadní Čechy, ale dokonce svým způsobem i jižní Morava jsou dodnes spíše levicové oblasti – byť první s výrazně sociálnědemokratickou převahou a druhé dvě spíše s oporami pro komunisty. Jako velmi „inspirující“ se na první pohled jeví volební geografie v případě klerikální strany. Její následovnici, KDU-ČSL, se vskutku i dnes daří na Moravě, ve východních, a v menší míře jižních Čechách. Podotýkám, že však jde o podobnost spíše v hrubých obrysech. Rád bych spíše poukázal na určité rozdíly. Jedním je ona narušenost českomoravského jádra. Přestože může být chápána jako víceméně momentální a přechodná záležitost jedněch konkrétních voleb, je třeba připomenout, že např. dnešní okres Žďár n. S., který po roce 1989 trvale dosahuje předních výsledků a jehož území (zhruba kopírující území pěti starých soudních okresů) patřilo z hlediska ČSL k vysoce nadprůměrným např. i ve volbách 1946, jako celek „spadl“ do agrárnické oblasti. Naprosto totéž lze říci o dnešním okresu Hodonín ve vztahu ke staročechům. Nejvíce zarážející je však naprostá absence Opavska – jedné z nejvýraznějších a nejtrvalejších opor katolicismu – na mapě klerikální strany. Připouštím však, že ostatní paralely nad těmito – byť nápadnými – rozdíly převažují. Pokud připodobníme národně-liberálně-konservativní mladočechy a staročechy k dnešní ODS, pak obě strany (resp. stranu a blok) spojuje jejich převážně městský charakter. Otazníkem zůstává agrární strana, která postrádá v naší současné politice relevantní paralelu. Omezme se na fakt, že dobově representuje mírně konservativní (avšak ne nábožensky definovaný) proud venkovského voličstva, a můžeme se spokojit s dílčím a oslabeným závěrem, že někdejší její bašty – severovýchodní a jižní Čechy – jsou dodnes doménami umírněně pravicové, spíše konservativní politiky. Tyto podobnosti a „návaznosti“ – nejen v tradovaném ideovém dědictví a odkazu jednotlivých stran, ale i v konkrétním rozvrstvení teritoriálních opor – pokládám za o to
překvapivější, že česká stranická politika vzhledem k dvojímu (v součtu půlstoletému) totalitnímu, resp. s Linzem řečeno posttotalitním13, „intermezzu“ ve 20. století postrádala možnost poklidného, nerušeného, plynulého a autonomního vývoje.
Poznámky: 1.
2. 3.
4. 5. 6.
7.
8.
Konkrétně se jedná o vydání z 15. 5. 1907 (č. 133), 16. 5. 1907 (č. 134), 24. 5. 1907 (č. 141), 16. 6. 1911 (č. 164) a 21. 6. 1911 (č. 169). Vydání z volebního roku 1911 mi byla cennou pomůckou pro doplnění některých chybějících údajů, jakož i pro získání dat k hodnocení velikosti a symetričnosti volebních obvodů. viz. Volební řád do říšské rady, par. 8, odst. 2 V par. 34 volebního řádu je stanovena podmínka pro zvolení obou poslanců tak, že jeden musí získat absolutní většinu a druhý alespoň 25% hlasů. Není-li toho napoprvé dosaženo, koná se dle stejné procedury druhá volba (strany mezitím znají preference a mohou přistoupit k dohodám). Pokud je splněna pouze jedna z podmínek (jmenovitě absolutní většina pro prvního), hraje se o druhý mandát v užší volbě stejným způsobem jako v jednomandátových obvodech. Jestliže ani druhá volba nepřinese zvolení žádného z poslanců, postupují do tzv. „užší volby“ první tři kandidáti a pro zvolení požadovaných dvou z nich stačí relativní většina. Volební řád užívá termínu „volební okres“. Já se však držím ustáleného politologického pojmu „volební obvod“, a to i z ryze praktického důvodu: aby se v mé práci nesměšovaly volební obvody a soudní okresy. Rozptýlené městské obvody se rozkládaly na mnohem větších teritoriích než kompaktnější venkovské. Pokus o sestavení širšího uskupení se do jisté míry podařil v roce 1911, kdy v Čechách vznikl tzv. „kartel“ mladočechů, staročechů a národních sociálů (včetně části radikálů). Hajnovi pokrokáři však pod novým názvem (státoprávní pokrokáři) šli do voleb samostatně. Popsaný koaliční model navíc neplatil pro Moravu, kde se ustálily poněkud jiné vazby. Občanský blok byl roztržen. Staročeši kooperovali spíše s klerikály a lidová strana (moravští mladočeši) s ostatními subjekty. Používám-li termín „korespondují“, pak nemám na mysli jejich geografickou shodu. Připomínám, že městské a venkovské obvody se nepřekrývají. Venkovský „jičínský“ obvod pokrývá okresy Jičín, Libáň a Sobotka. Stejnojmenný městský obvod zahrnuje města hned osmi okresů (výše uvedené tři, plus N. Bydžov, Hořice, N. Paka, Lomnice n. P. a Jilemnice). „Kutnohorský“ venkovský obvod se skládá z okresů Uhlířské Janovice a K. Hora, zatímco příslušný městský obvod je posunut východněji (okresy K. Hora, Čáslav, Habry a Chrudim). Nejedná se o vnitřně homogenní oblasti. Jsou definovány výhradně na základě příslušnosti k tomu kterému volebnímu obvodu. Pracuji s nimi pouze analyticky a přitom je třeba mít na mysli, že v rámci vymezeného území např. město Tábor svým volebním chováním převáží nad některými menšími okresy obvodu, které volí výrazně klerikálně. Tato poznámka platí obecně pro celý můj rozbor.
9.
10. 11.
12. 13.
Zemské mladočeské „odnože“ se oficiálně nazývají Národní strana svobodomyslná a Moravská lidová strana. V běžném významu se dobově užívá označení „mladočech“, resp. „lidovec“. Já se v této práci pro přehlednost – a také kvůli konotaci s dnešní lidovou stranou – držím pojmu „mladočech“ i pro Moravu. Jedná se navíc o tzv. agrárníka „samostatného“ (dobový výraz pro „nezávislý“), který ve svém obvodě stál i proti oficiálnímu kandidátovi agrární strany a vyřadil jej. Ve své práci – v souladu s volebními statistikami – dále „vykazuji“ tohoto poslance jako nezávislého. Terminologie pochází z francouzského politického systému, kde je pro parlamentní volby aplikován odlišný typ dvoukolového systému (do druhého kola postupují všichni, kdo v prvním překonali hranici 12,5%). V prvním kole dává větší šanci malým subjektům, ale ve druhém nemilosrdně nastupuje pravidlo relativní většiny (resp. může nastoupit). V praxi však systém vede aktéry k dohodám před druhým kolem. Nejobecněji řečeno tyto zákony formulují vliv volebního systému na podobu stranického systému a chování hráčů v jeho rámci. J. Linz ve své typologii nedemokratických režimů vyděluje vedle totalitního a autoritářského systému tzv. režim „posttotalitní“, jakožto zvláštní druh. Vychází sice historicky z režimu totalitního, ztratil však mnoho na své prvoplánové brutalitě a vše prostupující ideologické intensitě. O to více nabývá povahu byrokratisované a ritualisované stereotypnosti.
