Ač Znojemsko, zejména jeho jižní část – Podyjí, včetně okolí Vranovské přehrady, údolí Želetavky – je pro trampování jako stvořené, poválečné generace tramping zde v převážné většině míjel. Snad to bylo tím, že ony nejhezčí kouty znojemské přírody ležely ve stínu „železné opony“. A pak, přestože jednou z reakcí na režimní nesvobodu byl útěk do přírody, nabral podobu paďourského chataření. Přitom navazovat bylo na co. V trampském časopise Tulák z roku 1946 je i vzpomínka Vojtěcha „Berty“ Hladíka (1903–1980) ze Znojma, který snad už v roce 1916 trampoval v Podyjí a pod Novým Hrádkem u Podmolí spolu s kamarády vystavěli z větví a listí chatu, které dali honosné jméno Grand Hotel Nevada. Berta Hladík v Tuláku vzpomíná, že jim z přístřešku nohy čněly ven, ale hlavně, že nepršelo na hlavu. „První podyjskou chajdou ze dřeva byla Arizona, vystavěná v roce 1925. Posléze se zrodily další – Hawai, Přátelství, oldskautská Aljaška, Kanada, Údolí prohibice, Pevnost mrtvých, Poslední stanice. Chata Habeš byla zvláštní i tím, že státní hranice s Rakouskem prý tehdy vedla jejím středem. Želetavku si za své teritorium zvolila osada Oregon, Jevišovku zase osada Mars,“ vypočítává badatel v oblasti trampské historie na jihu Moravy Pavel „Čiča“ Jelínek z Brna. Vojtěch Berta Hladík
Vlevo chata Grand Hotel Nevada, vpravo chýše osady Pevnost mrtvých Během války bylo Znojemsko připojeno k Říši a Němci trampské campy v Podyjí zničili. Věděli, tak jako poválečný režim, že trampové mohou svojí neformální organizovaností být pro ně nepřátelskou kolonou. Po válce byla snaha tamní trampský život obnovit. Za tím účelem bylo vytvořeno sdružení Spojené osady podyjské s asi stopadesátičlennou základnou. Znojemští trampové sice za původní chaty dostali tři nové, vypáleno jich bylo víc, dodává Čiča, a museli si je navíc zaplatit. Ačkoliv většina Znojmáků propadla chataření, bylo přece jen i pár těch, kteří dávali přednost méně spoutanému životu. Byť i mnozí z nich, s přibývajícím věkem, si na oblíbených místech zbudovali střechu nad hlavou. Vysloužilí paragáni se sdružili v roce 1963 v trampskou osadu Svobodný zálesák se základnou v železničním strážním domku, jemuž dali název Peklo. Jen o málo mladší je TO Strejci, kteří dlouho trávili víkendy u rybníka pod hradem Šimperk, kde pořádali osadní potlachy. Dnes mají svoji „strejcovnu“ poblíž Grešlového Mýta. První zápis v kronice TO osady Tiger je datován rokem 1966. Tigři jezdí na Rokytnou do campu Marina. 1
O pár let mladší jsou trampští osadníci z Tortugy, původně členové vodáckého skautského oddílu Neptun. Zprvu campovali v Mločím údolí, odkud je zřejmě správa Národního parku Podyjí vypudila, a tak od roku 1993 jezdí na Jevišovku k Rudlicím do údolí Hlubokého potoka. Jestliže je ovšem předmětem našeho zájmu původní trampská písnička a její tvůrci, tak v tomto ohledu pátrání mezi znojemskými osadami zatím vyšlo naprázdno. Pokud k usárně brali Pavel Komanč Nekvasil, Mirek Had Příhoda, Pavel Míša Luňáček, Mirek Rada, Ludvajs Leischner… kytaru, banjo či mandolínu, pak prý jen interpretovali písně převzaté. Pavel Čiča Jelínek připomíná ještě sbor osady Tortuga, který se prezentoval hlavně na trampských bálech, a pak i znojemskou skupinu Bílé linky, jakožto účastníka jednoho z ročníků Náměšťské placky. Aniž bych se chtěl řadit mezi trampské písničkáře a snad to nebude znít neskromně, do repertoáru trampsky laděných písní jsem několika svými pokusy přispěl – Lodní vak, Osada údolí kosů, Prstýnek… Zhudebnil jsem tulácky laděné texty Viléma Kmuníčka – Co potřebuje Joe, Tulák po hvězdách (inspirovaná J. Londonem) či Píseň úplňku (na motiv J. Foglara). Zněly však spíše na country akcích. Tramping se i na Znojemsku vyvinul z organizovaného skautingu. Myšlenky E. T. Setona začal ve Znojmě propagovat učitel Pipek, což připomíná pamětní deska na škole na Václavském náměstí, kde v roce 1919 působil. První chlapecký oddíl vznikl o rok později, záhy i dívčí družina. O tom, že ne všem vyhovoval badenpowellovský polovojenský styl, svědčí založení skupiny Liga lesní moudrosti, stavějící na původním setonovském indiánském pojetí woodcraftu. Znojemští Oldskauti na místě někdejší chaty Církev Oldskauti (ve věkovém členění za Trausnicemi skautské organizace jsou do této kategorie řazeni dospělí členové), jejichž oddíl vznikl ve Znojmě už v roce 1929, jako čtrnáctý v republice, se udrželi z různými peripetiemi dodnes. Jejich činnost se v poválečných letech soustřeďovala především na společné vycházky a na zpívání. Už podle svého jména se hlásí ke skautingu, leč například pořádáním Večerů trampských písní ani trampy nezavrhovali, nakonec ani country. Ve Znojmě, v šaldorfském Modrém sklepě, tam byly jejich hosty i brněnské trampské kapely Karabina, Příboj, Roveři ze Zbýšova, Stopa a v roce 1972 tam v pozdní večer po návratu z Porty přijeli zahrát i Voraři. S kytarou, mandolínou či harmonikou se mezi Oldskauty uplatnili Lojza Leitner, Milan Zelníček, Bohumil Hos, Arnošt Hammer, Milada Veselá..., zpívali snad všichni. V jejich repertoáru byly i písničky o Znojmě a okolní přírodě od Františka Koukala, který sám byl též Oldskautem. To, že trampské písničky přežily století, není jen zásluhou jich samotných. Kdyby si je trampové zpívali jen u táboráků nebo při zimních slezinách v hospodě, nikdy by nedosáhly takové popularity, které se těší dodnes, a většina by patrně zanikla. V začátcích si sice některé osady písně i střežily coby poklad a takto byly i předmětem meziosadní špionáže. Naopak mnozí z trampských „otců“ otvírali trampské myšlení uložené v písních širší, tedy i netrampské veřejnosti. Mnozí z osadních bardů zpívali své písničky na jevištích, v kabaretních pásmech s trampskou tematikou, texty s notovým zápisem melodie byly vydávány tiskem, buď samostatně, nebo ve sbornících, a záhy byly mnohé z trampských písniček zaznamenány i na gramofonových deskách. Díky tomu se trampská písnička stala nejen populární, ale přežila, často vzdor režimním a módním ústrkům. To může být příkladem i pro současné menšinové hudební proudy, včetně country a folku. 2
Vstup Američanů do druhé světové války ovlivnil nejen její další průběh až ke konečnému vítězství, ale zasáhl i do vývoje mnohých věcí na americké půdě – ekonomických, politických, sociálních, uměleckých, včetně country hudby. Jak? Především začaly padat četné letité bariéry mezi vrstvami obyvatel, hlavně mezi venkovem a velkými městy. Řada venkovských kluků se ve výcvikových táborech dostala do styku s kluky z metropolí, mnozí venkované odešli pracovat do měst, aby tam nahradili mobilizované muže, přestěhovaly se celé rodiny. Uvádí se, že k tak velkým přesunům nedošlo ani za velké hospodářské krize ve 30. letech minulého století. Lidé z venkova si s sebou přirozeně přinášeli svoje zvyky, z nichž některé nebylo možné ve městech uplatnit a místo nich nezbylo, než se podřizovat a přebírat městské zvyklosti. To platilo i v hudbě. Do venkovské akustické muziky vstoupily nástroje elektrické, do aranží písní prolnuly prvky jazzu, rhytm & blues, popu. Pokud někdo pláče nad poskvrněním čisté country, ať si uvědomí, že díky tomu se country stala mnohem známější, poslouchanější, rozšířila se po celé Severní Americe a začala postupně dobývat i neamerický svět. Po válce se country hudba ještě více zkomercionalizovala, což přinášelo ještě větší její přizpůsobování se hudebnímu cítění běžného Američana, tedy hlavnímu hudebnímu proudu, jehož značkou se posléze stal takzvaný Nashville sound. Zmodernizovaná country byla a je širokou škálou interpretačního pojetí, na jehož pólech, alespoň ve zmiňovaných poválečných letech, byli Ernest Tubb a Hank Williams st. Oba vycházeli z obsahových témat Jimmieho Rodgerse a také vyjádřením byli drsnější. Na druhé straně Eddy Arnold měl v sobě už uhlazenost zpěváka městských orchestrů. Cestou Hanka Williamse šli například Hank Snow, Lefty Frizzell nebo Johnny Horton. K Arnoldovu stylu lze řadit Jima Reevese, Marty Robbinse či Billa Andersona. Mezi oběma póly oscilovali Carl Smith a Stonewall Jackson. K modernizaci country přispěl zásadně Texasan Ernest Dale Tubb (1914–1984). Byl ctitelem Jimmieho Rodgerse a naučil se i jódlovat jako jeho vzor. V roce 1936 se vypravil za vdovou po Rodgersovi, aby ji požádal o podepsanou fotografii jejího zesnulého muže. Z tohoto setkání se vyvinulo přátelství a paní Rodgersová pomohla Tubbovi k prvnímu nahrávacímu kontraktu pro RCA. Operace mandlí způsobila omezení zpěvákova hlasového fondu. Tubb se začal více věnovat psaní písní, ale po čase se ke zpívání vrátil a hned svým celoživotním hitem Walking the Floor Over You. Prodalo se ho milión kopií a Tubb za nahrávku získal Zlatou desku. V roce 1943 sestavil z výtečných muzikantů kapelu Texas Troubadours. Celkový Ernest Tubb zvuk obohatil o elektrickou kytaru, baskytaru, bicí, steelkytaru. V témže roce vstoupil na prkna Grand Ole Opry a stal se celoživotním inventářem pořadu. Objevil a podpořil řadu nových zpěváků, včetně Loretty Lynnové, jak je i zachyceno v životopisném filmu zpěvačky Horníkova dcera. Tubb nahrál 37 LP a 92 singlů. K jeho hitům patřily například písně Hello Trouble, Thanks a Lot, Yellow Rose of Texas, Rainbow at Midnight… Do Síně slávy country music byl uveden v roce 1965. Hank Williams, vlastním jménem Hiram King Williams (1923–1953), vstřebával hudbu, s níž se později prosadil, nejprve od své matky, která hrávala v kostele na varhany, a poté, co mu koupila kytaru, vysedával hodiny a dny vedle černého Hank Williams pouličního zpěváka Rufuse „Tee tota“ Payna. Styl, který od něj pochytil, pak uplatňoval po celou svoji kariéru. Už v patnácti zorganizoval kapelu Drifting 3
Cowboys (Toulaví kovbojové), se kterou hrával na tancovačkách. Jeho hra, zpěv ani písničky, které skládal, často na nepůvodní hudební motivy, nebyly až tak výjínečné. To, čím získával obdiv a přízeň publika, byl jeho projev, v němž šel až na dřeň. Takřka výhradně zpíval své vlastní písničky. Napsal přes stovku písní, tvořících country klasiku. Sypal je doslova z rukávu. Za vše mluví příhoda, kdy nakladatel Fred Rose nevěřil, že písně, jenž mu zahrál, opravdu sám složil, a tak mu dal téma a půlhodinu, načež Hank v limitu dodal píseň Mansion On The Hill (Zámek na kopci), která pak byla jeho velkým hitem. Souběžně se strmou kariérou stoupala u něj i závislost na alkoholu a drogách, tišících mu bolest zad. To byla i diagnóza jeho smrti, která jej zastihla cestou na další vystoupení. Přístup Hanka Williamse k písničkám a k životu se stal mottem pro pozdější generaci country outlaws – Pojďme to dělat jako on. Kanaďan Hank Snow, v křestním listu měl ovšem napsáno Clarence Eugene Snow (1914–1999), vystupoval pod několika dalším přezdívkami – jako Hank The Yodelling Ranger, Clarence Snow and His Guitar… Nesžil se s náhradním otcem, utekl z domova a živil se jako plavčík, ale časem už i jako zpěvák a kytarista. V roce 1933 už měl svoji čtvrthodinku v pořadu
Hank Snow Johnny Horton rozhlasové stanice v Halifaxu. Půl století byl pak věrný nahrávací společnosti RCA. Celkem nahrál téměř půl druhé stovky alb a dlouhou řadu singlů. Lefty Frizzell V roce 1945 přesídlil do USA, kde mu čas trvalo, než se coby zpěvák uchytil. Zvrat nastal v roce 1950, kdy vyšel ven se svou písní I’am Moving On. Pravidelně vystupoval v Grand Ole Opry v Nashvillu. Na prestižní country scénu přivedl i Elvise Presleyho a prý ho pak mrzelo, když Elvis od country zběhl. Hank Snow byl roku 1979 uveden do Country Music Hall of Fame. Johnny Horton, rodným jménem John Gale Horton (1925–1960), stál poprvé před mikrofonem při soutěži talentů v texaském Longview, kde získal první cenu – popelník na podstavci. S opravdovou muzikou se setkal v pasadenské televizní stanici, kde měl sice smlouvu jako manažer, ale posléze dostal půlhodinu v pořadu, v němž zpíval a jako vášnivý lovec ryb předváděl i dovednosti s prutem. Odtud pochází jeho přezdívka Singing Fischerman (zpívající rybář). V roce 1952 začal spolupracovat s triem Jerryho Rowleye, z čehož se posléze stalo kvarteto Johnny Horton and Roadrunners. Svazek se skupinou byl brzy utužen sňatkem s Rowleyovou sestrou Verou (Dido), která tam hrála na kytaru. Johnny Horton je pokládán za průkopníka historizujících country balad, mezi nimiž září jeho Battle of New Orleans (Neworleánská bitva), When It’s Springtime In Alaska (Když je jaro na Aljašce), Johnny Reb, North To Alaska (Na sever Aljašky), Sink The Bismarck (Potopte Bismarka)… Johnnymu Hortonovi bylo uděleno členství v Rockabilly Hall of Fame a Louisiana Music Hall of Fame. William Orville Frizzell, uměleckým jménem Lefty Frizzell (1928–1975), byl souputníkem Hanka Williamse, a to nejen hudebně. Svým stylem pěveckého projevu vytvořil propojovací článek mezi honky-tonk hudbou a hlavním proudem hudby prvních poválečných let, aniž by tím utrpěla podstata country. Položil základ pojetí country pro další generaci country muzikantů. K jeho hitům patřily například: If You’ve Got the Money (Pokud máš peníze), I Love You a Thousand Ways (Miluji tě na tisíc způsobů), Long Black Veil (Dlouhý černý závoj). Z následujících let pocházejí skladby I Want to Be With You Always (Chci být vždy s tebou), Give Me More, More, More (Dej mi víc, víc, víc), Saginaw Michigan. V roce 1982 byl Lefty Frizzell uveden posmrtně do Country Music Hall of Fame. 4
První kontakt s maďarskou country hudbou jsem měl v roce 1983, kdy jsem vyjel do Budapešti na festival country a folku. Největší hvězdou tam tehdy byl skotský písničkář Donovan. On byl také hlavním důvodem, proč jsem do Budapešti jel. V parku Astalose Jánose se na pódiu dále představili jugoslávští White Horse Memory Band, Američan George Sandifer, polští Country Family, východní Němci Peter a Paul a Československo tam reprezentovali Plavci (podle mého tehdejšího dojmu svým repertoárem do programu nijak zvlášť nezapadli) a samozřejmě maďarské kapely 100 Folk Celsius, Bojtorján, Interfolk, Spirit a písničkář Lászlo Tolcsvay… Začátky maďarské country lze spojovat i s kapelou Fonograf. Založili ji János Bródy a Levente Szöréryje v roce 1973 poté, co se rozpadla jejich kapela Illés. Fonograf hrál moderně znějící country, ale inklinoval i k lehčímu rocku. Kromě vlastního programu doprovázel zpěvačky Kati Kovacs, Zsuzsu Koncz, Juditu Halosz… V současnosti kapela, pokud vím, už nehraje. László Tolcsvay (nar. 1950) je legendou maďarské folk-countryové scény. V raném věku začal s beatovou skupinou Strangers, v roce 1968 založil s bratrem Bélou a Gaborem Balaszem Tolcsvay Trio a pak vstoupil do kapely Fonograf. Skladatelsky se podílel na všech jejích albech. Krom toho hraje na klávesové nástroje, kytaru, banjo, foukací harmoniku a zpívá. Vystupuje také sólově. Samostatně nahrál pět alb, s bratrem Bélou další dvě, dvě rovněž s Tolcsvay Trio. Skládá i divadelní hudbu. O něco mladšího data vzniku (1976) je kapela 100 Folk Celsius. Založili ji Joseph Orban – kytara, Imre Littvay – kytara, Gabor Balla – basa, Tibor Somogyi – konga. Tak jak se kapela hudebně vyvíjela, měnilo se i její obsazení, přibylo banjo, bicí. Od tradiční country se kapela posunula k modernímu pojetí. 100 Folk Celsius natočili za svou čtyřicetiletou éru na třicet alb, z nichž některá jsou věnována dětem. Jen o rok později (1977) vznikla kapela Bojtorján (Lopuch). U jejího zrodu byl kytarista Laszlo Buchwart, Gyözö Hart – kytary, housle dobro, Zoltán Pomázi – kytara, autoharfa, Andor Red – steelkytara, klavír, akordeon, 5st. banjo. Z původní sestavy zbyl 100 Folk Celsius Buchwart, Pomázi a Red. Bojtorján několikrát zajel koncertovat do Spojených států, v roce 1984 dostal jednu z festivalových cen v Nashvillu, hrál na londýnském stadionu ve Wembley. Zkrátka Bojtorján byl a je stále úspěšný. Úspěšným je i István Köteles, vystupující ve dvojici s Jenö Váradi jako Double Coffee, tedy Dvojitá káva, po maďarsku Dupla Kave. Ten „kávový“ název vznikl v roce 1996 z počátečních písmen hudebníků. Kromě Maďarska koncertují i v Transylvánii, na Slovensku, Ukrajině, v Srbsku, Slovinsku – všude, kde sídlí maďarská menšina. Zpívají totiž maďarsky. Za maďarskými posluchači vyjeli v roce 2003 do USA a do Austrálie. Vydali i několik alb. Populární je rovněž Don Attila Band. Kapelu založil v roce 2007 Attila Orosz (housle, mandolína, kytara, akordeon, zpěv), který před tím získal zkušenosti v rakouské old time a blugrassové kapele Rodeo. Krátce po Bojtorján vzniku získal Don Attila Band cenu na country festivalu 5
v německém westernovém městečku Pullman City, což kapelu nakoplo a od té doby jedou. Attilovci hrávají na srazech motorkářů, v hospodách, na festivalových scénách kromě Maďarska také hodně v Rakousku a v Německu. Jsou stylově kovbojsky oblečeni, stejně jako většinou i jejich publikum, zvlášť když doprovázejí i skupiny country tanečníků. Při jedné takové prezentaci na videoklipu mi však zněly spíš jako cikánská čardášová kapela. Jinak hrají moderní elektrickou zábavovou country. Umějí udělat i tematicky zaměřené vystoupení například k poctě Johnyho Cashe, Hanka Williamse, písně z války Severu proti Jihu… S country hudbou se lze setkat i na ulici. K potěšení kolemjdoucích tak hrává i Lászlo Gémesi alias Leslie McKlasky (nar. 1950). Začal v kapele West Boys, Western Panorama, McKlasky a přátelé, Rat Boys, Country Honk… Maďarští country zpěváci zpívají většinou ve své rodné řeči, což může leckomu znít divně, ale v tom případě je nutno si uvědomit, že podobně se může zdát anglicky mluvícím cizincům divná i česká country. Jestliže je ale pravdou, že country písně Leslie McKlasky vyprávějí příběhy, pak je dobré, když jim posluchači rozumějí.
Pojmenování hudebních skupin slouží k odlišení jedné od druhých, a pak je to víceméně i jejich ochranná známka. Nikde, pokud vím, nejsou oficiálně registrovány, a tak se může stát, že se dvě různé kapely jmenují stejně. Onehdy mi byl položen dotaz, jak konkrétně, coby Voraři, jsme spolupracovali s Michalem Tučným? Nikdy jsme s ním nehráli ani jinak nebyli v užším kontaktu, odpověděl jsem popravdě. Ale on ve své knize uvádí, že s Voraři spolupracoval! Zapátral jsem tedy, a zjistil, že v jižních Čechách na Strakonicku působili v obci Katovice také Voraři. Poblíž, v Hošticích, prožíval poslední léta svého života Michal Tučný a je nasnadě, že si katovičtí Voraři k němu našli cestu a došlo i na hudební spolupráci. Protože krajem protéká Otava, na níž se od pradávna voroplavba provozovala, měli tamní countristi k takovému jménu velice blízko. Na rozdíl od znojemských Vorařů, jimž bylo v době zákazu anglických názvů nové jméno úředně přiklepnuto. Překlad původního názvu Rafters byl sice správný, ale obsahově už ne tak docela. Rafteři byli dřevorubci, žijící v drsných podmínkách americké divočiny, odkud pokácené kmeny svazovali do vorů a splavovali po řekách k prodeji. Na Slovensku si dala obdobný název country kapela Pltníci z Hlohovce. Slovenský výraz „plť“ je adekvátní českému „vor“. U nás je plť soustava vorů, svázaných k sobě houžvemi.
Nemedailový výsledek Sešupu na portovním klání, a poté, co jsem ze záznamu zhlédl jejich soutěžní vystoupení, mě přivedlo k zamyšlení nad tím, v čem může být problém. Kapela zahrála bez chyb, Pepa i Bzuk předvedli, že mají nástroje v ruce, zpěvu bylo rozumět. Zdálo se mi sice, že bicí i basa jsou potlačeny, ale to mohlo být jen vinou snímání záznamu. Jak jsem naznačil ve zpravodajské noticce v minulém Countrymanu, možný zádrhel může být ve výběru skladeb. Styl Sešupu zde nehodlám dál komentovat. Spíš se chci pokusit o obecný pohled na volbu souěžního repertoáru.
6
Začnu ohlédnutím, kdy jsme na pódiu Porty stávali my, tedy Voraři. Bylo to v sedmdesátých letech minulého století, v době, kdy obecenstvo tvořili v převážné míře trampové, kteří spontánně reagovali svým „umíííí“ na vše, chyba nechyba, co z jeviště zaznělo. Na druhou stranu trampíkům vadila každá novinka, vybočující z jejich představy o country. Tolerovali ještě tak malý bubínek, na který bubeník bubnoval štětkami vestoje. Na hráče s elektrickou kytarou, jak s oblibou připomínám, volali: Co budeš dělat, bledá tváři, až ti vypnou elektrický proud? Tehdy na Portu jezdily ještě klasické trampské sbory, do popředí se dralo modernější pojetí trampských písniček, z country převládal bluegrass, respektive to, co se mu mělo podobat, včetně takového, jaký tehdy hráli Voraři. Přesto jsme byli porotou oceněni za bluegrassové pojetí a Pytlák dostal diplom za hru na banjo. Víc než písně jako takové byla aplaudována banjová, kytarová, houslová, foukačková sóla. Pokud si správně vzpomínám, Voraři na Portě v roce 1972 zahráli vlastní skladbu Generál, Obejdem oceán (na motiv flattovské Going Acros the Sea), a na závěr Červenou houpací židli (Red Rocking Chair od Dona Rena). Všechny měly naše vlastní české Sešup na Portě 2016 vystoupil se texty, sólově se střídali Jarda Pytlák Říha na zpěvačkou Klárou Bulínovou banjo a Zdeněk Přikryl na housle. Oba zvedli ze židlí publikum při závěrečné vypalovačce. Z dnešního pohledu žánrově nečistě, ale repertoárem jsme se trefili do chuti hlediště. Hudebně nám neměla co vytknout ani porota, kterou navíc zaujal výkon Pytláka, napodobujícího picking trsátkem na tenorové banjo, i jeho foukací harmonika, hraná z držáku na krku. Ostatně v porotě zasedaly osobnosti country, ochotné přehlídnout drobný hudební kiks. Víc „pindů“ měl obvykle dosazený funkcionář SSM, který hlídal ideologickou stránku textů. Vždy jsme jeli na soutěžní hraní s vlastními písničkami nebo alespoň s vlastními texty, hudebně rytmickými skladbami, opět s důrazem na instrumentální sóla. Pokud jsme hráli akustickou country, měli jsme vždy publikum na vlastní straně, ale s přechodem na moderní country – elektrická sólová kytara, steelkytara, piáno, bicí – mělo publikum starost, co si počnem při výpadku proudu. Občas tápala i porota, viz výrok Erika Knirsche, který prohlásil, že hrajeme obyčejný rock’n’roll. Dnes, s posunem téměř půl století, je to jinak. Tradiční i moderní směry country v podání českých a moravských kapel se přiblížily americkým předlohám. Zejména banjisti hrají stylově čistě (včetně Bzuka). Nicméně zásady správného výběru skladeb, stále mluvíme o soutěžních vystoupeních, jsou obecně stejné. I když při soutěžním vystoupení posuzuje výkon kapely porota, hraje se před publikem, jehož reakci porotci podvědomě vstřebávají. Je tedy dobré předem vědět, co za lidi zasedne v hledišti a kdo v porotě. Nemyslím, že by do Řevnic na Portu přijeli zcela jiní posluchači než rok předtím. V tom měli Sešupáci výhodu. Pokud se jedná o porotce, každý z nich je na něco vysazený, a jdeli kapele primárně o zisk portovního ocenění, měla by se vyvarovat toho, co by mohlo tomu kterému porotci vadit. Je třeba se poptat u známých porotců či zkušenějších muzikantů. (To je moje dnešní úvaha. Sami jsme to takhle tehdy nedělali.) Každá kapela hraje samozřejmě svým stylem a těžko lze z něho zásadně vybočit, ale v rámci stylových mantinelů by mělo být pamatováno na naladění publika, i hlediska poroty, do něhož spadá hudební vyspělost kapely, předvedení dovedností sólistů a zpěváka a pak i něčeho, „co tu ještě nebylo“. Avšak přílišné novátorství se u publika a rovněž u poroty obvykle nevyplácí. Zvlášť, když to kapela nemá dostatečně odzkoušené z jiných vystoupení. Při výběru tří soutěžních skladeb platilo dříve a platí i dnes, že první skladba by měla publikum i porotce uvést v pozornost, ve druhé eventuálně předvést to, s čím kapela přichází a co klade na oltář country, a závěrečnou skladbu volit tak, aby v ní znělo to, co je pro kapelu charakteristické, ovšem vypočítané i na efekt, který bude publiku znít v uších i po odchodu kapely z pódia a 7
stejně tak porotě, u té alespoň do doby konečného účtování a porovnávání s ostatními konkurenty. Porta patří k tomu typu soutěže s širším záběrem a v porotě sedí i lidé, jejichž doménou je například trampská klasika. Těžko pak od takového porotce očekávat, že ocení progresívní newgrass. Profesionálním textařům v porotách samozřejmě vadí prohřešky v rýmech a v rytmu veršů. Školené zpěváky tahají za uši chyby ve frázování… Proto při výběru soutěžního repertoáru je záhodno spojit se předem s odborníky a vyslechnout jejich případné výhrady a odstranit je. To se vyplatí i mimo soutěžní vystoupení. To vše může platit pro soutěže obecně. Jsou však i soutěže specializované, kde je samozřejmě nutné vzít v úvahu stylovou čistotu.
Písničky jsou v převážné míře neseny a předávány ústním podáním. Je pak všeobecně známo, že při takovémto způsobu přenosu dochází nezřídka k přeslechům, z nichž plynou změny v textech, a tak, začas, může dojít k úpravám, které současnou verzi písně odlišují od prvotního originálu. Zvlášť se tak děje, mluvíme-li o country, u starých balad, z nichž mnohé vznikly i před sto lety, v době dobývání Divokého západu. V případě českých verzí mohlo dojít k odlišnostem oproti originálu, při překladech, při nichž bylo nutno brát v úvahu rýmování. Zásluhou sběratelů amerických lidových písní (především Alana Lomaxe), kteří ovšem také vyrazili do zapadlých horských končin až s odstupem půl století, se značnou část původního materiálu podařilo zachránit. Jejich sbírky dnes tvoří základ pokladnice tradiční country hudby. Příkladem posunu obsahu písně může být i americká lidovka John Hardy, připomínající událost, která se stala ve Shawnee, v táboře uhelné společnosti poblíž města Keystone v Západní Virginii, na jaře 1893. Tehdy černoch John Hardy, pracující při stavbě železničního tunelu (podle jiných zdrojů horník), v den výplaty při karetní hře Obr John Hardy pod šibenicí zastřelil svého spolupracovníka Thomase Drewse. Šlo snad o částku pouhých 25 centů. Hardy byl zatčen, obviněn z vraždy prvního stupně a odsouzen k trestu smrti oběšením. Rozsudek byl vykonán 19. ledna 1894 v McDowell County. Jako většina podobných tehdejších událostí byla zaznamenána nejen místním tiskem, ale stala se i námětem lidové balady. Kdo byl jejím autorem, se už zjistit nejspíš nepodaří. Hudebním podkladem byl tehdy obvyklý motiv starých anglosaských balad. Existují nejméně tři verze písničky o Johnu Hardym, lišící se podle toho, kdo poskytl sběratelům podklady. Alan Lomax například upozorňuje, že někteří lidoví zpěváci spojovali baladu o Johnu Hardym s baladou o Johnu Henrym. Dnes víme, že jde o dvě různé osoby a dva odlišné příběhy. Věrohodným podkladem je patrně verze, kterou nahrála rodinná skupina Carter Familly v roce 1928. Meybelle Carterová si ji údajně zpívala odmala. Z té zřejmě vychází i česká verze, kterou z originálu přeložil Jiří Valja. Je takto zaznamenána ve sborníku Americká lidová poezie, uspořádaném Lubomírem Dorůžkou. Z tohoto zdroje čerpali Greenhorni nejednou. V jejich podání staví Johna Hardyho jeho závěrečným výrokem – pravdu má jenom bouchačka – do role nenapravitelného zabijáka. Ve skutečnosti to s ním bylo trochu jinak. Alan Lomax upozorňuje, že dav chtěl původně Hardyho lynčovat, čemuž šerif s pomocníky zabránil a předal ho řádnému soudu. John Hardy se ze svého činu kál, obrátil se k Bohu a před popravou se v řece nechal pokřtít. Pod šibenicí se prý obrátil k mladým mužům v davu a vyzýval je, aby se stranili 8
alkoholu, hazardu a špatné společnosti. Greenhorni, snad aby písnička měla větší spád, či aby byla westernovější, vypustili třetí, šestou, osmou a devátou sloku. Krom onoho výroku s bouchačkou John Hardy v předposlední sloce připomíná, že je pokřtěn, a snad i lituje, že málo myslel na svou milující ženu a tři děti. Holt, zřejmě takovej tvrďák asi nebyl.
Zpráva o tom, že v pražské sportovní hale vystoupí Johnny Cash, se šířila mezi příznivci country hudby rychlostí blesku. Samozřejmě že ani členové kapely Bluegrass Way si nechtěli nechat ujít příležitost vidět country hvězdu první velikosti na vlastní oči a slyšet na vlastní uši. V roce 1978 nebylo po internetu ani potuchy, a tak lístky bylo možno koupit jen v pražských předprodejních centrech. Kluci proto pověřili Režňáka, který v Praze dálkově studoval a jezdil tam ob čtrnáct dní na konzultace, aby vstupenky pro všechny koupil. Dali mu peníze a kladli mu na srdce, aby se bez lístků nevracel. xxx Druhý den po návratu z Prahy měl Režňák navečer sraz s klukama v hostinci U Pekárků. Už předtím mu někteří netrpělivě volali, jak pořídil. U piva pak klukům dramaticky líčil, jak nebylo vůbec jednoduché lístky sehnat. V předprodeji už nebyly, ale měl štěstí, že narazil na překupníka, který si ale ke každé přirazil stovku, takže musí kluky ještě dodatečně zkasírovat. Dvě přednášky prý kvůli tomu musel oželet. xxx Do Prahy přijeli dopoledne a času využili k prohlídce hlavního města, k čemuž patřilo i nasátí atmosféry pražských hospůdek, kde urazili nějaké to pivko. Před halou byli hodinu před začátkem a to už se před vchodem tísnily davy. Když už dveře otevřeli, Ferry a Bob si vzpomněli, že si nutně musí ještě odskočit na záchod, ať jim kluci drží místo. Mezitím se vchod k sálu uvolnil, a tak vytáhli svoje vstupenky a naladěni očekáváním mířili ke vchodu. Pořadatel si jejich lístky vzal do ruky, zvedl je proti světlu a hned kývl na policistu stojícího opodál. „Hele, falešná,“ ukázal mu, ať se také přesvědčí. „Jak falešná? O co jde?“ nechápali Ferry s Bobem. „Jde jen o to, že vaše vstupenky jsou padělané, tudíž neplatné a s takovými vás dovnitř pustit nemohu. Je mi líto,“ rozhodl nekompromisně pořadatel. „To není možné,“ stáli překvapeně kluci. „Podívejte, tahle pravá má v místě, kde je útržek, perforování a to ty vaše nemají. Někdo, když ne vy sami, je vytiskl na obyčejné kopírce,“ vysvětloval pořadatel. „Kde jste je koupili?“ vytáhl z brašny blok policista. „V pokladně jistě ne,“ dodal. „Kupoval je náš kamarád, a protože v předprodeji už nebyly, koupil je od nějakýho kluka na ulici,“ vysvětloval Ferry. „No jistě a vy samozřejmě nevíte, kdo to byl, ani jak vypadal. Tak mi předložte vaše občanské průkazy,“ jal se policista zapisovat jejich adresy. „Tak, a co teď?“ ptali se kluci jeden druhého. „Klukům na to asi nepřišli,“ došlo Bobovi. „V té tlačenici na začátku jim nestačili asi vstupenky pořádně kontrolovat. Kdybys mě netáhl na hajzl, mohli jsme být uvnitř,“ vylíval si Bob zlost na Ferrym. Chvíli ještě zevlovali kolem. Ze sálu byl slyšet potlesk a vzápětí i útržky Cashovy kapely. Pak pořadatelé vstup zavřeli. 9
„Jdem to spláchnout,“ rozhodl Ferry. „Tady už nic nevymyslíme.“ xxx „No kde jste, sakra, byli?“ utrhli se na Ferryho s Bobem Režňák a ostatní. „My vám tam jak pitomci držíme místa a málem jsme kvůli tomu dostali do držky.“ Když jim Ferry a Bob vylíčili situaci, vytáhl Dolfa svoji vstupenku. „Moje je taky bez perforace, a co tvůj, Režňáku?“ „Já ten svůj asi někde vytratil,“ šacoval se Režňák. xxx Bezmála po dvou měsících vyšel ve Večerní Praze článek o tom, že byl dopaden a usvědčen P. K., padělatel vstupenek na kulturní i sportovní akce. Vzhledem k nízkému věku byl potrestán umístěním v nápravném zařízení pro mladistvé. V těch dnech vyhledal Boba a posléze i Ferryho nadporučík Šeda a oběma položil otázku: „Jak to bylo s těmi vašimi falešnými lístky na Cashe?“ Bob mu znovu popsal, jak je koupil jejich kamarád a spoluhráč z kapely od nějakého kluka, protože v předprodeji už žádné nebyly. „Ale už ho chytli. Myslíte, že nám peníze vrátí?“ ptal se naivně Bob. „To asi těžko,“ odpověděl kriminalista, „ostatně ten padělatel se přiznal ke kopírování lístků na Gotta a na Davis Cup, ale lístky na Cashe prý nedělal. Ty vaše a pak ještě další dva byly jediné, na které se při následné kontrole přišlo. Kde najdu toho vašeho kamaráda Režňáka, jak mu říkáte, který lístky kupoval?“ „Jmenuje se správně Jaroslav Režnovský a bydlí v Jiráskově ulici, tuším, že na šestce,“ řekl Ferry. xxx Cestou k Režňákovi si Šeda na základě zatím zjištěných skutečností dotvářel možnou konstrukci případu falešných vstupenek na Johnnyho Cashe. „Že by padělatel vytiskl jen čtyři vstupenky?“ uvažoval. Po zazvonění mu otevřel sám Režňák. Když mu kriminalista předložil svůj služební průkaz, očividně se lekl. „Nelekej se,“ všiml si Šeda Režňákova úleku, „potřebujeme ještě nějaké informace ohledně těch falešných vstupenek na Cashe, abychom mohli případ uzavřít.“ „Ale psali, že jste padělatele už chytili,“ vyhrkl Režňák. „Prověřujeme si znovu, jak to bylo, kdo mu pomáhal a tak dál,“ přešel Šeda Režňákova slova. „Pustíš mě dál?“ Režňák zavedl kriminalistu do svého pokoje, ale omluvil se, že musí v kuchyni vypnout vařič. Než se vrátil, Šeda se rozhlédl po pokoji a všiml si počítače, tiskárny se skenerem, a zastavil se u pracovního stolu, nad nímž na nástěnce ho zaujal obrázek Johnnyho Cashe a u něj připíchnutá vstupenka na jeho pražský koncert. „Já to tušil,“ usmál se s povzdechem Šeda. „Hele, Jaroslave, jak to, že tvoje vstupenka je pravá a tvoji kamarádi měli falešné?“ obrátil se na Režňáka, když se vrátil z kuchyně. „To vlastně není moje, já tu svoji v hale vytratil a tuhle jsem našel a vzal si ji na památku,“ snažil se vysvětlit Režňák. „Ano, tak by se to dalo vysvětlit, ale je divné, že ta nalezená vstupenka má stejné číslo jako ty falešné… Je pro to jediné vysvětlení. Ne že vstupenky nebyly, ale tys koupil jen jednu a pro kamarády jsi vyrobil falešné a jejich peníze sis nechal,“ usvědčil Šeda Režňáka ze lži. „Já klukům peníze vrátím. Teď mě mrzí, že jsem to udělal,“ svalil se Režňák na židli a oči si zakryl dlaněmi. ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Countryman je i v elektronické podobě na webu: jiri.cmunda.roupec.sweb.cz 10
Často je dnes slyšet, že kdo nemá videoklip na netu, jako by ani neexistoval. To, co je v současnosti už takřka běžné, bylo před pětatřiceti lety věcí naprosto neznámou. Vrcholem v tomto směru tehdy byly takzvané televizní písničky, na nichž zpěváci s přispěním filmových technik přidávali ke svému vokálnímu kumštu i něco úsměvů, grimas a herectví. V létě 1981 se pustilo do natáčení filmového klipu na téma písničky Nádražáckej drink tehdejší country duo Cmunda & Max za pomoci členů znojemského Divadla v kožichu a současně aktivních countristů ze skupiny Touláci. Natáčelo se pod Cínovou horou na bývalé železniční hlásce Gránice. Místo samotné i jeho okolí si nezadá s westernovými scenériemi. Kromě protagonistů Cmundy a Maxe v roli tuláků přicházejících po kolejích ve filmu účinovali Mirek Maik Řeznik coby železniční zřízenec a výčepní v jedné osobě, Vašek Gogo Beran, Zdeněk Kafík Karšulin, Venca Jašek, Tonda Helvét Míček, takto banda nádražních pobudů, a Pepa Fila v osobě nedočkavého cestujícího. Za osmičkovou kamerou byl Jirka Sorbon Řezník, jemuž asistoval Honza Růžička. Sorbon se ujal i dalšího zpracování nasnímaného materiálu, leč při tónování filmu, které mělo dodat snímku onu westernovou patinu, došlo k nežádoucí reakci a nevratnému poškození celuloidového pásu. Nádražáckej drink nebyl z tohoto důvodu nikdy oficiálně promítnut. Jen jeho krátký sestřih byl použit do vzpomínkového videofilmu Voraři na Dyji. -----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------ZNOJEMSKÝ COUNTRYMAN Pro přátele country hudby vydává Jiří Cmunda Roupec v autorském vydavatelství ROJ Pokud není uvedeno jinak, autorem nepodepsaných příspěvků je Jiří Cmunda Roupec Fotografie: Jiří Cmunda Roupec, archív autora Toto číslo vyšlo v listopadu 2016 nákladem 50 kusů © Cmunda 2016
