Vojenští kaplani se setkali v Praze...4. Váleční hrdinové v Česku...5. Co odhalilo cvičení Desert Star 2008?..8. Plukovník Žižka převzal velení

Čtrnáctideník Ministerstva obrany ČR

Objektivem

Vydává MO ČR – AVIS Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 IČO 60162694 Šéfredaktor: Ladislav Lenk Redakce Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 Telefony: 973 215 931 973 215 916 Fax: 973 215 933 E-mail: [email protected] Jazyková úprava: Vlasta Kohoutová Grafická úprava: Andrea Bělohlávková Foto na titulní straně: Jiří Hokův V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje AVIS, Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Oľga Endlová tel. 973 215 563 Tisk: ČTK Repro Číslo indexu: 45 011 ISSN 1211-801X Evidenční číslo: MK ČR E 5254 Uzávěrka čísla: 4. 6. 2008 Toto číslo vyšlo dne: 23. 6. 2008

Kontakty Jiří Hokův tel.: 973 215 794 e-mail: [email protected] www.hokuv.com Pavel Lang tel.: 973 215 868 mobil: 724 002 623 e-mail: [email protected] Ladislav Lenk tel.: 973 215 931 mobil: 724 102 164 e-mail: [email protected]

Do České republiky se 3. června vrátilo prvních 33 vojáků 4. kontingentu AČR, kteří působili od prosince loňského roku v silách MNF-I v Iráku. Zbývající příslušníci z bezmála 100členného kontingentu včetně jeho velitele se přesunou zpět do České republiky postupně do 27. června. V současné době se připravuje k nasazení v rámci sil MNF-I 5. kontingent AČR tvořený 17 osobami. Z tohoto počtu budou tři nadále působit v Bagdádu u výcvikové mise NATO a 14 dalších vojáků-instruktorů bude společně s americkými kolegy zabezpečovat výcvik příslušníků Irácké národní armády ve výcvikovém středisku irácké armády v Taji, 25 km severně od Bagdádu. Vojáci nového kontingentu se přesunou na území Iráku 27. června a dnem 1. července zahájí plnění operačního úkolu. Text: mjr. Jana RŮŽIČKOVÁ, foto: archiv kontingentu

Z obsahu

Vojenští kaplani se setkali v Praze . . . . . 4

Nejmodernější „ochránce“ . . . . . . . . . . . 28

Vladimír Marek tel.: 973 215 648 mobil: 724 033 410 e-mail: [email protected]

Váleční hrdinové v Česku . . . . . . . . . . . . 5

Partneři z Německa ve Vyškově . . . . . . 30

Co odhalilo cvičení Desert Star 2008? . . 8

Jak se řídí hummer? . . . . . . . . . . . . . . . 31

Jaroslav Pajer tel.: 973 215 686 mobil: 724 033 412 e-mail: [email protected]

Plukovník Žižka převzal velení . . . . . . . 10

Nepřítel smrti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32

Neunikne ani kapka . . . . . . . . . . . . . . . . 12

Kaleidoskop . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34

S chinookem do hor. . . . . . . . . . . . . . . . 16

Nové přírůstky v knihovně . . . . . . . . . . . 40

V Rakovníku přibudou vojáci . . . . . . . . . 18

Knižní tipy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41

Tomáš Soušek tel.: 973 215 527 e-mail: [email protected] www.afterburner.cz

S pavoukem ve znaku . . . . . . . . . . . . . . 20

Z redakční pošty . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41

Michal Zdobinský tel.: 973 215 572 mobil: 724 033 411 e-mail: [email protected]

Když zbývají jen vteřiny… . . . . . . . . . . . 22

Několik zastavení ve městě dragounů. . 42

Potřetí do Kosova . . . . . . . . . . . . . . . . . 24

Závodník bez sponzora . . . . . . . . . . . . . 46

Jan Zeman tel.: 973 215 935 e-mail: [email protected]

Jedno my, druhé oni . . . . . . . . . . . . . . . 26

A spoj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48

Skořice – Pančava Vísky – Číčov Nepomuk – Láz Text: Jan PEJŠEK a Jan ZEMAN Foto: kpt. Michal ABRHÁM a Jiří HOKŮV Mapa: Andrea BĚLOHLÁVKOVÁ a Jan BRÁDKA

REŽIMOVÉ KOMUNIKAC KOMUNIKACE KOMUNIKA

Obecnice – Neřežín Obecnice – Zaječov Neřežín – „Na Hlíně“ – Ohrazenice Ohra aze

ZPŘÍSTUPNĚNÉ PROSTORY PROSST

(vstup povolen jen v sobotu, neděli n a ve státní svátek) 1. část újezdu ohraničena ko komunikací om Ohrazenice – „Na Hlíně“ – Neř N Neřežín (plocha 13,08 km2)

V sobotu 31. května byly za účasti ministryně obrany Vlasty Parkanové a dalších pozvaných hostů na hrázi Padrťských rybníků slavnostně otevřeny nové cyklostezky ve Vojenském újezdu Brdy. Od 1. června tak budou moci turisté využít 37 kilometrů nových cyklotras. Již v dubnu 2007 bylo veřejnosti v okrajových částech vojenského újezdu zpřístupněno 27 kilometrů komunikací a 36 kilometrů turistických stezek a cyklostezek. Nyní k nim přibyly další, mimo jiné i po hrázi Padrťských rybníků, které jsou jednou z nejkrásnějších přírodních lokalit v Brdech. „Bez ohledu na tolik diskutovaný radar jsme v loňském roce slíbili, že otevřeme další části Brd. Jsem velice ráda, že dnešním dnem tento slib plníme,“ prohlásila v krátkém úvodním slovu ministryně obrany. Nově otevřené stezky vedou po trasách Teslíny – Trokavec, Skořice – Dobřív, Buková – Teslíny, Vranovice – Buková a Dolní Láz – Obecnice. Turisté je mohou využít celoročně každou sobotu a neděli. Brdy se tímto stávají nejvíce zpřístupněným vojenským výcvikovým prostorem v České republice, veřejnost má nyní přístup na pětinu rozlohy újezdu „Nám všem přeji, aby tento prostor dokázal žít v harmonii mezi realizací vojenských úkolů a naplňováním potřeb lidí objevovat krásnou přírodu,“ uvedla po slavnostním přestřižení pásky Vlasta Parkanová. 2

2. oblast vymezená silnicí z Kvaně přes Okrouhlík, rozc. sv. Dobrotivá vedoucí do Strašic (plocha 8,13 km2) 3. území kolem vrchu „Záborčí“ vytyčené zpevněnou cestou z obce Dobřív – „Stříbrný kámen“ – „Kůrov“ – Skořice (plocha 5,01 km2, rozšířeno o 0,15 km2) 4. zóna u Štítova vymezena silnicí Skořice – Pančava (plocha 0,73 km2) 5. území ohraničené silnicí Vísky – Číčov (plocha 0,24 km2) 6. území severně od obce Teslíny sahající až do místa „U Žida“ a dále prostor ohraničený komunikací Teslíny – Václavka – Červený vrch – Nepomuk (plocha 7,1 km2)

7. oblast ohraničena komunikací Nepomuk – Láz, vedoucí pod kopci Malý Tok, Horní Vrch a Čihadlo (plocha 4,77 km2) 8. východní úbočí vrchu Čihadlo směrem k obci Láz, okolí vrchu Žernovák až k vodní nádrži Láz a část prostoru mezi nádržemi Láz a Pilská (plocha 2,18 km2) 9. území vymezené silnicí Bohutín – vodní nádrž Pilská – Obecnice (plocha 5,46 km2) 10. oblast severně od Drahlína směrem k vrchu Sádka, vrchu Klouček přes Dominikální Paseky k Čenkovu (plocha 4,16 km2)

Legenda: turistické trasy cyklotrasy zpřístupněné prostory režimové komunikace zpřístupněné komunikace

10

TURISTICKÉÉ TRASY

(vstup povolen jen v sobotu, neděli a ve státní svátek) Podluhy – hájovna Krejčovka – Valdek – Neřežín (stezka pro pěší č. 6157, délka 9,930 km) Nová Ves – Těně – Strašice (stezka pro pěší č. 6614 a 6726, délka 7,4 km) Bohutín – rozc. pod vodní nádrží Pilská – Ohrádka – Orlov (č. 3097, délka 6,524 km) Orlov – Třemošná – Orlov (č. 1191, délka 2,916 km)

CYKLOTRASY

(vstup povolen jen v sobotu, neděli a ve státní svátek) Strašice – Okrouhlík – rozc. sv. Dobrotivá – Zaječov (č. 2252, délka 8,9 km) Dobřív – „Stříbrný kámen“ – Skořice (č. 2251, délka 3,8 km)

Mirošov – „Stříbrný kámen“ (č. 2251A, délka 3 km) Teslíny – rozc. Václavka (č. 2275, délka 2,8 km) Věšín – rozc. Červený vrch (č. 2274, délka 4,2 km) Trokavec – Okrouhlík – Hořejší Padrťský rybník – rozc. Václavka – rozc. Červený vrch – rozc. U Svatého Jána – Nepomuk – Vranovice (č. 2273, délka 20,2 km) Rožmitál pod Třemšínem – Nepomuk – Láz – Bohutín (č. 8190, délka 5,3 km) Láz – rozc. pod vodní nádrží Láz – vodní nádrž Pilská – Obecnice (č. 8198, délka 9,5 km)

9 8

ZPŘÍSTUPNĚNÉ KOMUNIKACE (vjezd bez omezení) Křešín – Felbabka Strašice – kamenolom Mirošov – Skořice

3

Text: mjr. Jana RŮŽIČKOVÁ Foto: Marie KŘÍŽOVÁ

V úterý 3. června se v Praze u příležitosti 10. výročí vzniku Duchovní služby Armády České republiky uskutečnilo setkání hlavních kaplanů armád států NATO. Celkem 37 vojenských kaplanů reprezentujících jednotlivé duchovní služby armád z 21 zemí přivítal na Generálním štábu AČR náčelník GŠ AČR generálporučík Vlastimil Picek v doprovodu hlavního kaplana AČR podplukovníka Jana Kozlera. Generál Picek ve svém projevu ke kaplanům vyzdvihl fakt, že Duchovní služba AČR urazila v průběhu své desetileté existence velký kus cesty a stala se spolehlivým prvkem armády. Poděkoval všem kaplanům za podporu a spolupráci a ocenil jejich pomoc a rady, které poskytli při znovuobnovování duchovní služby české armády, jejíž tradice byla přerušena po druhé světové válce. „Vojáci našich armád bojují a umírají na různých místech světa bok po boku a já vám chci osobně poděkovat za veškerou péči, kterou jste našim vojákům v jejich těžkých chvílích ochotně poskytli, když jim na blízku nebyl český kaplan,“ vyzdvihl generál Picek spolupráci vojenských kaplanů v zahraničních operacích a dodal: „Oceňuji, že jednotlivé vojenské duchovní služby jsou schopné v zájmu a pro dobro vojáků tak účinné spolupráce.“ V odpoledních hodinách se pak za účasti náčelníka Generálního štábu AČR, čelných představitelů českých církví, předsedy Ekumenické rady církví Pavla Černého a dalších hostů uskutečnila ve vojenském kostele sv. Jana Nepomuckého v Praze na Hradčanech ekumenická bohoslužba. 4

Text: Pavel LANG Foto: autor a Pavel Pazdera

Týden plný emocí pro sedmnáct československých válečných veteránů. V době druhé světové války bojovali v jednotkách britského královského letectva (RAF) a v čs. obrněné brigádě a dnes ve Velké Británii žijí. Na pozvání Ministerstva obrany ČR přijeli na tradiční návštěvu České republiky.

Devadesátiletí kmetové,, kteří vás na první pohled zaujmou úsměvem úsměvem, nečeským přízvukem a nášivkami 310. čs. stíhací perutě, respektive 311. čs. bombardovací perutě RAF na saku. Jejich strastiplné životní cesty jsou většinou známé. Slyšet je však v originálu, to je výjimečný okamžik. „Z tehdejší osádky letounu, která potopila německou zásobovací loď na moři, jsem mezi živými jediný,“ vzpomíná generálmajor v. v. Ivan Schwarz, který patřil mezi nejmladší piloty v Royal Air Force: „Když jsem letěl poprvé nad Německo plnit operační úkol, bylo mi sedmnáct roků.“ Plukovník František Kaplan se po kapitulaci Francie s ostatními telegrafisty

nalodil a vydal se k dalekým kanadským břehům. „Asi po dvou dnech plavby jsme v rozhlase zaslechli informaci o formování čs. jednotky ve Velké Británii. Okamžitě jsme zamířili do místa soustředění v Cholmondeley,“ říká sedmaosmdesátiletý válečný veterán. „Já byl v kulometné rotě čs. brigády, odkud byli vybíráni dobrovolníci na výcvik pro výsadky do protektorátu,“ dodává podplukovník Jiří Pavel a se slzami v očích konstatuje: „V padesátých letech nás v republice tvrdě perzekvovali a dnes nás převážejí armádním speciálem. Neuvěřitelné. Moc si toho vážíme.“ Jeho kolegové, plukovníci ve výslužbě O. Černý, H. Melion, R. Čapek, A. Piška, B. Peters, J. Svoboda a M. Kratochvíl, souhlasně přikyvují. Válečné veterány čekal pestrý program. Například se setkali s vedením a studenty Univerzity obrany v Brně, navštívili muzea F. Peřiny v Morkůvkách a M. Frosta v Jaroměři-Josefově, účastnili se několika pietních aktů a v Prostějově se prošli po kasárnách, kde většina z nich studovala na předválečném leteckém učilišti. „Návštěva válečných veteránů v Česku proběhla již pojedenácté. V této tradici pozvání chceme pokračovat i nadále. Záleží však na odezvě a především na jejich zdravotním stavu,“ dodává Jaromír Mareček z odboru mimoresortní spolupráce SP MO ČR. 5

Prostě věděli, co jeho ztrát ztráta pro nás znamená.

Text: Vladimír MAREK Foto: Jiří HOKŮV

Počátkem května letošního roku byl ustanoven do funkce zástupce náčelníka Generálního štábu-ředitele Společného operačního centra brigádní generál Miroslav Bálint. Při této příležitosti jsme ho požádali o následující rozhovor. „ Přestěhoval jste se do kanceláře, která je o patro výš, jak se vůbec změnila vaše práce? Mnozí nejspíš vědí, že jsem tři roky dělal zástupce ředitele Společného operačního centra. V tomto směru se tedy má práce zásadním způsobem nezměnila. Pouze je jí více. K operativním úkolům spojeným s řízením Společného operačního centra přibyly úkoly vyplývající z funkce zástupce náčelníka Generálního štábu AČR. Je to například účast na řešení koncepčních otázek resortu, ale hlavně AČR, transformace, reforma armády, probíhající personální audit apod. Nad těmito koncepčními aspekty ale jednoznačně převládá denní operativa. „ Předpokládáme, že pokud se týče Společného operačního centra, zachováte určitou kontinuitu. Přesto ale, připravujete nějaké změny? Určité myšlenky samozřejmě mám. Je to logické, každý člověk má své vize a představy a dělá svou práci trochu jinak. Teď nemluvím o tom, zda lépe či hůře, ale prostě po svém. Chtěl bych uskutečnit i některé personální změny. Nejedená se o nějakou personální smršť. Mám v úmyslu spíš zavést efektivnější mechanizmy práce, uvolněním určitých personálních postupů obsadit doposud volné funkce a pro jiné naopak 6

najít vhodnější zařazení odpovídající jejich schopnostem. „ Z toho, jak jste se ve sdělovacích prostředcích vyjadřoval k aféře na sekci rozvoje druhů sil, bylo zřejmé, že se vás to osobně velice dotklo... Musím jednoznačně říci, že Společné operační centrum s tím nemělo naprosto nic společného. Tedy pokud to nebereme tak, že jsme součástí GŠ, a tudíž se nás to i nepřímo dotýká. „ Tak jsme to nemysleli, jednalo se nám spíš o to, že vy osobně jste to velice citlivě vnímal jako pošpinění dobrého jména armády... Ano, mě jako generála tohoto Generálního štábu to moc bolí. A divíte se? Něco podobného by se již nikdy nemělo opakovat. Takovéto hluboké morální prohřešky jsou prostě neslučitelné s profesí vojáka z povolání. Osobně si přeji, a jsem přesvědčen, že nejen já, aby tato kauza byla co nejdříve uzavřena a aby dobrá práce, kterou odvádí většina příslušníků GŠ, nebyla neustále ve stínu těchto záležitostí. „ Znamená to, že takové morální kategorie, jako je čest, věrnost, odvaha, nejsou pro vás pouze nějaké fráze? To určitě ne. Nedovedu si představit, že bych mohl nějakým způsobem

podvádět anebo někomu lhát a tvářit se, jako že se nic neděje a přitom nosit uniformu generála AČR. „ Krátce po vašem ustanovení do funkce došlo v Afghánistánu k incidentu s tragickými následky. Jak jste se vyrovnával s tím, že musíte letět pro vojáka, kterého usmrtil terorista, a oznamovat jeho rodičům, že zemřel? K této tragédii došlo skutečně krátce poté, co jsem převzal funkci. Vážím si účasti všech, kteří se na přepravě ostatků podíleli. Avšak nejenom jich, ale spousty dalších, duchovní službou počínaje, přes operačně-taktická velitelství až po konkrétní útvary. Tito lidé odváděli detailní, precizní a velice zodpovědnou a náročnou práci s rodinami postižených vojáků, včetně oznamování těch nejsmutnějších událostí. Oznamovat rodičům, že jejich syn zahynul ve službě, patří k těm nejobtížnějším a nejnepříjemnějším úkolům každého velitele. Zhostili se těchto úkolů dobře a patří jim za to všem poděkování. Hluboce na mě zapůsobila příhoda na letišti Bagram v Afghánistánu. Když jsme převáželi rakev k letadlu, místní dělníci a koaliční vojáci na letišti přestali pracovat, zdravili a vzdávali našemu padlému vojákovi čest. Nikdo je k tomu nevybízel ani nenutil.

„ Od jara letošního roku mám máme m ší k v Afghánistánu nejpočetnějš nejpočetnější kontingent. Navíc není žádným taje em tajemstvím, že bojové aktivity se zde měs sí od měměsíc síce umocňují. Je naše armá ád anebo armáda, arrm spíš může vůbec být naše armáda t že zde a společnost připravena na to, ác budou umírat další čeští vojá vojáci? Armáda na to připravena je. je Každý voják odcházející do mise si uvědomuje, že smrt k této profesi prostě patří a že i on se s ní může setkat. Uděláme ale všechno, abychom případné ztráty co nejvíce minimalizovali. Ochrana životů našich vojáků je tou nejvyšší prioritou, kterou před nás postavila paní ministryně a náčelník Generálního štábu. Snažíme se doplňovat výstroj, výzbroj a technické prostředky našich kontingentů tak, abychom vojáky co nejvíce ochránili. Pokud se týče toho, zda je na to připravena naše společnost, tak tady je odpověď složitější. Všichni určitě víte, jaké nejrůznější zájmy a aspekty se do těchto otázek promítají. „ Jakým způsobem by se měla vyvíjet česká armáda v budoucnu, bude nadále posilovat expediční charakter, anebo více obrátíme pozornost k úkolům spojeným s teritoriální obranou? V tomto případě si myslím, že není o čem diskutovat. Expediční role naší armády poroste a transformační kroky prováděné v současnosti k tomu směřují. Ještě více se budeme zaměřovat na plnění úkolů v zahraničních misích s tím, že budeme navyšovat počet nasaditelných sil. Ostatně takovýto závazek přijaly všechny země NATO na istanbulském summitu. Pokud se jedná o AČR, požadované procentuální nasazení plníme po celou dobu. Nevylučuji, že v dohledné době dojde k přehodnocení naší účasti v zahraničních misích s cílem ještě více soustředit úsilí, především v Afghánistánu, do jednoho zájmového prostoru. Bylo by to ekonomičtější a efektivnější. Jednoznačnou prioritou zůstává nadále Balkán a Afghánistán. Naopak z Iráku v červnu čeští vojáci odejdou a zůstane tam jenom malý výcvikový tým instruktorů do dvaceti osob.

„ Původem jste dělostřelec. Právě o dělostřelectvu někteří lidé v souvislosti s posilováním expedičního charakteru hovoří jako o neperspektivní zbrani naší armády. Jaký je váš názor na tuto otázku? Byl bych nerad, aby to vypadalo, jako že prosazuji nějaké názory a dělám dělostřelectvu advokáta. Když počátkem šedesátých let minulého století přicházely první rakety, mnozí odborníci říkali, že je to konec dělostřelectva, že ho nahradí raketové vojsko. Nestalo se ale tak. A nyní je to podle mého názoru stejné. Pokud pošlu někam vojáky, musím jim zajistit dělostřeleckou, leteckou, logistickou a další podporu. A nemohou přitom spoléhat jen na spojenecké jednotky. Kdyby NATO bylo postaveno tak, že jedna národní armáda se bude věnovat dělostřelectvu a jiná naopak ženijnímu vojsku, bylo by to samozřejmě něco jiného. Tak tomu ale není. Pokud se ptáme jestli dělostřelectvo ano, nebo ne, tak je to špatně. Dělostřelectvo jednoznačně ano, ale musíme se ptát kolik a kde? Deklarujeme, že jsme schopni Alianci poskytnout úkolové uskupení na úrovni mechanizované brigády. Brigáda ale musí mít minimálně svůj dělostřelecký oddíl a ostatní druhy podpůrných a logistických jednotek. Nemohou ho přece tvořit pouze tři prapory lehké pěchoty, taková brigáda nedosahuje požadovaných schopností. „ Mnozí lidé nejspíš čekali, že společně se jmenováním do nové funkce budete povýšen do hodnosti generálmajora. K tomu ale nedošlo. Znamená to, že byl již odstartován nový trend, jehož cílem je snížit příliš vysoký počet generálů v naší armádě? Ne, nic takového. Jsem přesvědčen a neustále dokola to opakuji, že naše armáda nemá příliš mnoho generálů. Alespoň tedy ne těch, kteří aktivně slouží a jsou na konkrétních funkcích. Naopak, na některých místech, kde by měli být generálové, jsou stále ještě důstojníci v hodnostech plukovníků. Problém je v něčem jiném. Povyšování generálů bohužel není jenom záležitostí resortu obrany. Pořád se nám ještě nepodařilo nastolit princip, který funguje ve všech aliančních zemích. Hodnost

tam vždy odpovídá funkci, do které je voják ustanoven. Tak by to prostě mělo být, aby náš dvouhvězdičkový generál jednal s aliančním dvouhvězdičkovým generálem a plukovník jednal s plukovníkem atd. To jsou obecně nastavené a dodržované standardy v NATO. Pokud v naší armádě nemáme ve funkci osoby s odpovídající hodností, dělá nám to nepořádek ve styku s aliančními partnery. Toto je zatím dořešeno u všech hodností do plukovníka včetně. Ve všech těchto případech se nám již podařilo zavést povyšování s okamžikem ustanovení do funkce. U jmenování generálů jsme zatím ještě bohužel nedosáhli tohoto standardu. To ale není otázka pro mne. „ Ale přece jenom generálské hodnosti jsou u nás i na funkcích velitelů základen, a to není v NATO příliš obvyklé. Situaci navíc komplikuje i to, že stále ještě nemáme vytvořený hodnostní sbor poddůstojníků, že na rozdíl od ostatních armád máme hodnost podporučíka... To je to, o čem hovořím. Naše struktura vojenských hodností stále ještě neodpovídá aliančním standardům. Jsem přesvědčen, že náčelník Generálního štábu si to plně uvědomuje a bude se snažit tyto otázky co nejrychleji řešit. Co se týče základen, nemáte aktuální informace. Velitelem základny v AČR je plukovník. Pokud se jedná o poddůstojnický sbor, to je složitější, ovšem podnikají se všechny kroky, aby se v rámci reformy úpravou příslušných zákonů opět vrátili do armády poddůstojníci. „ Po více než roce stráveném ve funkci náčelníka GŠ si generál Picek vybíral tým spolupracovníků. Vaše předchůdce nazval před lety tehdejší ministr obrany Jaroslav Tvrdík „vítězným týmem“. Máte také nějaké pojmenování, jdete do té tříleté práce s nějakým mottem? Myslím si, že ne. Alespoň tedy o tom nevím. Jsem přesvědčen, že se obejdeme bez silných slov. Náčelník Generálního štábu si nejspíš vybral lidi, kterým věří a se kterými se mu bude dobře spolupracovat. 7

Příslušníci vrtulníkové jednotky jsou pro výcvik ochotni udělat maximum, limituje je pouze vybavení

Text a foto: Tomáš SOUŠEK

Jednou z nejakutnějších potřeb vojsk Severoatlantické aliance působících v zahraničních misích je v současnosti bezesporu vzdušná přeprava, a to jak na strategické, tak i taktické úrovni. Česká republika plánuje nasazení svých transportních vrtulníků Mi-171Š. Modernizace strojů na požadovanou úroveň již probíhá a připravovat se začal také vybraný personál 23. základny vrtulníkového letectva. Jedním z kroků bylo i nedávné letecko-taktické cvičení. 8

Ačkoliv název Desert Star 2008 evokuje spíše představu písečné pouš pouště, odehrávalo se toto malé letecké cvičení v České republice, konkrétně v Prostějově a ve výcvikovém prostoru Libavá. Více než stovka příslušníků vrtulníkové jednotky si přímo na prostějovské letištní ploše postavila stanový tábor, v němž pak celé dva týdny od 12. do 23. května letošního roku žila a pracovala. Mimo jiné zde prováděli veškeré činnosti související s letovým provozem, včetně plánování letů nebo ošetřování dvojice vrtulníků Mi-171Š. „Jedním z hlavních úkolů bylo ověření organizační struktury a schopnosti samostatného fungování vrtulníkové jednotky určené pro případné nasazení v zahraničních misích. Až dosud probíhala příprava převážně po teoretické stránce. Desert Star 2008 je první větší akcí, kde jsme mohli vše vyzkoušet v reálu,“ říká řídící cvičení podplukovník Michal Kytlica. Velký důraz byl kladen především na procvičení operační

skupiny, jež má na starost komplexní plánování každé mise mise. Sedmadvacet příslušníků létajícího personálu se pak zaměřilo zejména na plnění úkolů v nočních podmínkách při využití přístrojů nočního vidění NVG. Celé cvičení mělo pochopitelně i svůj taktický námět, který vycházel z reálných zkušeností Aliance z různých zahraničních operací. Kromě vrtulníkářů se tak do něj zapojili také příslušníci pozemních sil ze 102. výsadkového praporu z Prostějova. Bohužel během dvou květnových týdnů se zcela jasně ukázalo, že k případnému nasazení našich vrtulníků v zahraničí je potřeba vykonat ještě obrovský kus práce a vyřešit řadu nemalých problémů. „Spousta lidí si stále myslí, že úkoly nějak splníme, tak jako jsme je nějak splnili například v Kosovu. Jenže tam nebyl například problém s vrtulníkem zaletět zpět do vlasti na předepsanou údržbu, což v případě vzdálenějších misí nebude reálné,“ podotýká jeden z přerovských letců.

Provoz a údržba vrtulníků v zahraničí je podle příslušníků vrtulníkové jednotky za současných podmínek velice diskutabilní. Stroje totiž mají přesně daný seznam předepsaných prací, které se provádějí v různých časových intervalech a v různé intenzitě. Například práce po 500 nalétaných hodinách se prý podobají malé generální opravě a mohou trvat až jeden měsíc. Pozemní technický personál však má k novým vrtulníkům jen minimum náhradních dílů a chybí i některé přípravky. Ty se v rámci deblokace ruského dluhu se stroji nepořídily. Nedostatek pozemního vybavení se ovšem nevztahuje jen na zzahraniční mise, ale v brzké době se zza začne projevovat i v rámci běžného prov vo na doprovozu mácím území a nepomůže a ani příbuznost se starším typem Mi-17 Mi-17.. Na cvičení Desert Star 20 00 bylo po2008 prvé použito mobilní operač ční středisko operační letky (SQOC) umístěné ve sstandardních ta kontejnerech. I když prošlo vojskovými v zkouškami a je zavedeno do d výzbroje armády, stále ještě zbývá á doplnit jej řadou zařízení a systémů. B Byly odhaleny i některé některé, na první poh pohled pohle drobné nedostatky, které však mohou mít vliv na bezpečnost letového provozu, jako například chybějící výstražné osvětlení na vrcholcích anténních stožárů.

Další technickou novinkou nasazenou při cvičení byly záchranné radiostanice PRC-112G. Osádky je využily při nácviku záchranných operací na území protivníka. Tyto radiostanice umožňují nejen hlasové, ale i datové chráněné přenosy. Jejich součástí je též integrovaný přijímač GPS. PRC-112G navíc dokáže automaticky komunikovat se zařízením Quickdraw, jež může být umístěno na palubě záchranného letadla a které tak i bez zásahu pilota v nouzi dokáže určit jeho polohu. Mnohé poznatky přineslo také samotné létání. V rámci cvičení se například zkoušely doprovody konvojů pozemní bojové techniky. Ukázalo se, že vrtulník Mi-171Š není pro tuto roli zcela vhodný a jeho výzbroj by měla sloužit pouze k vlastní ochraně. Tu by v brzké době měla rozšířit i zcela nová funkce v českém letectvu, kdy se součástí osádek stanou palubní střelci, kteří budou obsluhovat lafetované zbraně na bocích a v zadní části trupu transportních vrtulníků. Vždy jeden ze tří střelců by měl plnit ještě úlohu záchranáře. První skupina vybraných uchazečů již zahájila výcvik, druhá ji bude zanedlouho následovat. Jak se shoduje velení vrtulníkové jednotky, i když ještě nebyl definitivně stanoven konkrétní termín jejího nasazení,

dalším vážným problémem bude zřejmě nedostatek času. „Podle našich zkušeností je nutné, abychom minimálně čtyři měsíce před plánovaným nasazením měli k dispozici veškeré materiální vybavení a mohli se věnovat už jen samotné přípravě na odlet,“ dodává jeden z pilotů. Například pokud hovoříme o provádění předepsaných prací na technice v polních podmínkách, je nezbytné, aby si pozemní personál vše alespoň jednou vyzkoušel „nanečisto“, včetně vybudování polního stanoviště oprav a údržby. Svůj čas na přípravu budou potřebovat i letové osádky. Modernizované vrtulníky Mi-171Š by měly být dodány do konce letošního roku, ale pak je třeba s nimi nalétat minimálně 100 – 200 hodin, aby se ověřilo, že veškeré nově instalované systémy spolupracují a fungují bez závad. Piloti si navíc budou muset zvyknout na řadu odlišností a naučit se obsluhovat nová zařízení. Například jen manuál na palubní počítač FMS má více než 1500 stran. Cvičení Desert Star 2008 odhalilo řadu nedostatků. Nicméně ani chybějící vybavení nebo silně protékající staré stany nezabránily příslušníkům vrtulníkové jednotky, aby se na svůj budoucí úkol připravovali s maximálním nasazením a profesionalitou.

9

pro splnění praxe. Takže budeme muset v této oblasti trochu zapracovat a snažit se nějakými kroky vrátit armádě finanční náklady na přípravu těchto specialistů, pokud se rozhodnou odejít ze služebního poměru z těchto „cílených důvodů“.

Pozemní síly mají po čtyřech letech nového velitele Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV a mjr. Zdeněk KROUTIL

Brigádního generála Jána Gurníka, který odchází na zahraniční pracoviště, vystřídal v čele pozemních sil plukovník gšt. Miroslav Žižka. Začínal v roce 1986 jako motostřelec, ale posledních čtrnáct let se věnoval problematice zpravodajství a průzkumu. Několik dní po svém uvedení do funkce nám nový zástupce velitele společných sil-velitel pozemních sil poskytl rozhovor.

„ Na jaké oblasti ve své působnosti budete klást důraz? Bude jich samozřejmě víc, ale nyní zmíním čtyři stěžejní. Jenom čas ukáže, jestli jsem je zvolil správně. První z nich je stabilizace personálu, druhou je udržení a zvyšování operačních schopností brigád pozemních sil, dále je to otázka přípravy vlastních jednotek vysílaných do zahraničních misí a poslední oblastí je výstavba nasaditelných sil. „ Začněme vaší první prioritou. Na jaře letošního roku se personálně značně obměnila velitelství brigád podřízených pozemním silám. Byla tato masivní obměna nezbytná? Personální změny jsou nutné, pokud chceme vytvořit pevný systém kariérního řádu. Jestliže se nyní podíváme na bývalé velitele brigád, zejména pak čtvrté a sedmé brigády, tak oba doslova „odmakali“ první krok transformace armády. Od svého ustanovení do funkcí 10

před pěti lety byli po celou dobu nositeli procesu, během které kteréúkolů klíčového procesu ho armáda dosáhla počátečních operačních schopností. Je také nutné, aby se všeobecně ve velitelských i štábních funkcích střídali všichni perspektivní manažeři. Nesmíme jít cestou jen jedné – velitelské – kariéry, protože jinak budeme mít mladé důstojníky na významných funkcích bez zkušeností ze štábní práce. Dobrý velitel roty by měl jít na štáb brigády a potom se vrátit, pokud je schopný štábní důstojník, třeba na hlavní funkce u praporu. Pokud tam bude úspěšný, může postoupit na štábní funkci na Velitelství společných sil. Tímto způsobem se zajistí, že si vojáci udrží přehled o tom, jak se pracuje na vyšší úrovni a o to lépe se jim bude pracovat na nižších velitelských funkcích. „ U některých jednotek je poměrně vysoká fluktuace vojáků. V této souvislosti se hovoří například

o táborském 42. mechanizovaném praporu. Považujete to praporu za nebezpečný jev, na který je nutné nějak reagovat? Když se budeme bavit o konkrétních číslech, tak v průběhu roku 2007 a 2008 bylo od 42. mechanizovaného praporu z různých důvodů přemístěno 101 osob. Někteří vojáci přešli k jiným složkám armády a ostatní z armády odešli. Ve stejném období k této jednotce nastoupilo 92 nových vojáků, takže personál zůstal zachován. Problémem je odchod specialistů, protože za ně okamžitě nezískáváme adekvátní náhradu. Teprve výcvik a především dlouholetá praxe vychovají z nováčka skutečného odborníka v dané oblasti. Těch 51 vojáků, kteří odešli na vlastní žádost, stojí za hlubší analýzu, protože v tomto případě na tom „vydělává“ především civilní sektor. Přibližně dvě třetiny z nich jsou řidiči, kteří armádu opustili po splnění dvou let závazku. To je přesně ta doba, kterou vyžadují firmy

„ Jako jednu z dalších priorit jste si vytknul udržení a zvýšení operačních schopností jednotek. Zdůraznil jste přitom právě slovo udržení. Jsou již stávající podmínky na hraně, že by se nemuselo podařit tyto schopnosti zachovat, natož je dál rozvíjet? Zdůraznil jsem to záměrně, protože se pohybujeme ve změněném zdrojovém rámci. Znamená to, že v době, kdy byly nastaveny určité normy a spuštěna koncepce výstavby armády, jsme pracovali s vojenským rozpočtem ve výši 2 % HDP. Od roku 2002 ale došlo k jeho rapidnímu snížení a dnes se pohybujeme v rozmezí 1,4 – 1,39 % HDP. V době, kdy platil střednědobý plán na roky 2006 – 2011, odstartovaly projekty a akce, které byly v souladu s tehdejším zdrojovým rámcem. Dnes máme nový střednědobý plán 2009 – 2014 a při jeho tvorbě si s sebou neseme pozůstatek z předchozího plánu v podobě smluv dlouhodobého charakteru. Třeba v roce 2008 nám tyto dříve uzavřené závazky zabírají větší část programového financování a nejsme schopni zahájit nové projekty. Obdobným způsobem to ještě ovlivňuje rok 2009. Teprve až potom se otevírá prostor pro jednotlivé správce průřezových oblastí, že mohou v rámci střednědobého plánu zahájit projekty na nákup nového materiálu. Rok 2009 je z tohoto pohledu ještě kritický. Proto jsem zdůraznil udržení a dále možnost zvýšení. „ Při vyjmenovávání svých priorit jste hovořil také o výstavbě nasaditelných sil. Podle posledních údajů se Armádě České republiky daří plnit závěry istanbulského summitu a v současnosti máme v zahraničí dokonce 10 % z nasaditelných vojáků.

Nejvíce se na jejich množství podílejí pozemní síly. Co pro vás splnění tohoto úkolu znamená? Je to hranice, za kterou už nelze jít? Bylo by zkreslené, kdybych řekl, že je to hraniční limit. V každém případě ale jsou vládou stanovené počty a v operacích nesmíme mít více než 1000 osob. Když si vezmeme, že nyní této hranice dosahujeme a ročně máme dvě rotace, tak každý rok vysíláme do misí 2000 vojáků. Jestliže pozemní síly mají reálně se vším všudy necelý pětinásobek tohoto počtu, tak to samozřejmě může vyvolat dojem, že disponujeme teoreticky dostatkem lidí, ale záleží na odbornosti. Jsou odbornosti a jednotliví specialisté, kterých je málo, a proto mnohem častěji rotují, a zároveň máte u pozemních sil jednotky, které chtějí jít do mise, ale musejí čekat, až na ně přijde řada. V globálu tedy nemůžeme říci, jestli je 10 % moc, nebo málo. U některých úzce profilovaných specialistů jsme už možná za hranou a je jich skutečně nedostatek. Někteří tito odborníci se zúčastnili třeba už deseti misí. „ Na druhou stranu se prý objevují informace, že stále více vojáků se obává sloužit v misích v krizových

oblastech. Můžete tyto zvěsti potvrdit? Začnu trochu zeširoka. Prošel jsem výsadkovou přípravou a každý instruktor nebo starší výsadkář mi říkal, že kdo se nebojí, tak si koleduje o průšvih. Každý voják vysílaný do mise by měl mít přirozený respekt z prostředí, do kterého jde. Musí se na to adekvátně připravit. Určitý strach pociťuje každý. Pokud dneska někdo tvrdí, že strach před odjezdem do mise nemá, tak buď lže nebo je hazardér se svým životem. Jsou i další faktory, které to mohou ovlivnit. Jedním z nich je otázka finančního ohodnocení vojáků v misích. Hodnota dolaru za uplynulých pět let rapidně poklesla. Jestliže byl někdo v misi v roce 2000, za dolar získal 40 korun, zatímco dnes jen 16 korun, a tak bylo nutné příplatky v cizí měně změnit. Domnívám se, že se nyní už reálná hodnota příplatku podle RMO č. 14 ze dne 25. 4. 2008 srovnala a převyšuje částku, kterou vojáci dostávali třeba v roce 2001. Dalším z důležitých faktorů je strach rodin a jejich obavy se potom přenášejí na vojáky. Třetím a nejdůležitějším faktorem je ochrana a výbava vojáků jdoucích do misí. To je oblast, která se nyní hodně řeší, protože voják musí mít v první řadě důvěru ve svoji zbraň, materiál a techniku, s níž má plnit úkol. Musím ale zdůraznit, že nikdy nebudete mít takovou techniku a prostředky, které 100% zabezpečí, že se v misi nic nestane, přesto bych řekl, že je to naprosto přirozená obava. „ Je šance, že si vojáci vysílaní do misí ve své výbavě polepší? Říkal jste, že příští rok bude kritický. Hledá se každá koruna a jsem svědkem velké snahy vybavit novým materiálem a technikou jednotky, které jdou do Afghánistánu. Narážíme přitom na problém s akvizičním procesem, který je zdlouhavý. Nicméně věci se hýbou tím správným směrem. Nyní se musíme zaměřit především na balistickou ochranu vojáků a techniky, se kterou budou plnit úkoly, včetně přístrojů nočního vidění. 11

Text: Tomáš SOUŠEK Foto: archiv odboru infrastruktury a NSIP

Doslova mílovými kroky postupuje modernizace letecké základny v Náměšti nad Oslavou. Pouhé čtyři měsíce po dokončení velkokapacitního hangáru určeného k opravám a údržbě letecké techniky zde byl předán další velice důležitý objekt. Zcela nový sklad leteckých pohonných hmot splňuje nejpřísnější bezpečnostní i ekologická kritéria. Na jeho stavbu nemalou měrou přispěla také Severoatlantická aliance.

Výstavba nového skladu leteckých pohonných hmot (LPH) byla zahájena p v srpnu roku 2006 a bez zkušebního provozu trvala celkem 21 měsíců. U tak rozsáhlého díla jde bezesporu o relativně krátkou dobu, která navíc mohla být ještě kratší, nebýt některých komplikací, jež nikdo předem neočekával. „První problém se vyskytl krátce po zahájení stavebních prací, kdy jsme zjistili, že jedna z terénních nerovností, která měla být zastavěna, skrývá skládku. Nešlo sice o žádný vyloženě nebezpečný odpad, pod zemí byla spíše stavební suť a další materiál patrně ze zbouraných objektů, nicméně i tak jej bylo nutné náležitým způsobem odstranit. Tím se pochopitelně oddálily další fáze výstavby,“ říká Bohumil Pršala z odboru infrastruktury a NSIP sekce vyzbrojování MO. Náročná byla také koordinace prací s dalšími projekty realizovanými na základně, ať už šlo o již zmiňovaný hangár oprav a údržby letecké techniky či o vnější oplocení letiště. Několikrát se tak musela částečně měnit a upřesňovat projektová dokumentace. V jednom případě bylo 12

dokonce nutné změnit trasu podzemního produktovodu. Tomu totiž stál v cestě postavený jeřáb jeřáb, který zajišťoval výstavbu nové budovy štábu. Nakonec bylo rozhodnuto, že než jeřáb rozebírat a způsobit tak zdržení jiného projektu, bude jednodušší vést podzemní potrubí jinudy.

Poslední větší komplikace pak nastala již po dokončení stavby celého skladu. Funkčnost všech jeho systémů bylo nut nutné ověřit v rámci zkušebního provozu. Armáda jakožto objednavatel se zavázala, že pro tyto účely zajistí dostatečné množství leteckého paliva. „Je pravda,

Více než polovinu nákladů na nový objekt uhradila Severoatlantická aliance v rámci projektu bezpečnostních investic že pro armádu šlo o nestandardní úkol. Původně se počítalo s tím, že by se odkalené palivo ze všech základen dopravilo do Náměště a zde se pak využilo k testování skladů. Nicméně se ukázalo, že nikde potřebné množství není. Nakonec se tedy musela použít kombinace jak odkaleného, tak i zcela čistého leteckého paliva,“ vysvětluje Bohumil Pršala. Veškeré součásti nového skladu fungovaly naštěstí bez problémů, a tak nedošlo ke znehodnocení čistého paliva. Celý sklad proto může od 12. června letošního roku začít sloužit svým uživatelům. Nově dokončený projekt na letecké základně v Náměšti nad Oslavou je tvořen celkem devětatřiceti samostatnými dvaadvaceti provozních souobjekty ve dvaadva dvaadvac Základními borech. Základním mi prvky stavby jsou leteckých dva sklady letecký ýc pohonných hmot umístěné z důvodu větší LPH1 a LPH2 umís st protilehlých koncích zábezpečnosti na pro oti jsou propojené podkladny. Vzájemně js zemním potrubím o délce 3600 metrů. Patrně nejdůležitěj nejdůležitější součástí celého nejdůležitějš systému jsou palivové nádrže. Na každém stanovišti jsou instalovány dvě ocelové nádrže válcového tvaru o vnitřním průměru 14 m a výšce 7 m, z nichž každá pojme 1000 m3 paliva. Nádrže jsou vybavené trojicí kontrolních a manipulačních vstupů a dalšími dvěma vstupy pro měření hladiny a odběr vzorků. Každá nádrž je uložená na železobetonové základové desce a je kompletně obetonována včetně stropu. Mezi ocelovou nádrží a betonovými stěnami je vložená speciální fólie, která slouží k indikaci případných netěsností. Jakékoliv unikající

palivo je kanálky pod dnem nádrže svedeno do kontrolní armaturní šachty. U každého z obou zásobníků jsou umístěna dvě stáčecí stanoviště, sloužící k plnění paliva do letištních automobilních cisteren. Dvojice plnicích bodů se nachází pod ocelovými přístřešky ve vzdálenosti 60 metrů. Samotný stáčecí bod je tvořen železobetonovou podzemní šachtou zakrytou posuvným ocelovým bezpečnostním krytem. Součástí okolní zpevněné plochy je mimo jiné také záchytná jímka, z níž se pak voda i odkápnuté palivo odvádí do podzemní havarijní jímky. Minimální kapacita plnění jedné cisterny je 60 m3/h. Jakousi centrálou celého systému je provozní budova, kde je situována například laboratoř pro analýzy vzorků paliv, dílna či sklad hořlavých kapalin. Nechybí pochopitelně ani sociální zázemí pro obsluhující personál a řidiče cisteren. Těch může pod přilehlým přístřeškem parkovat až čtyřiadvacet. Nejdůležitějším místem je ale pracoviště

operátorů ovládajících celé skladové hospodářství. Každý ze dvou oddělených skladů je vybaven programovatelným logickým automatem připojeným na operátorskou počítačovou stanici, na níž lze sledovat funkci jednotlivých zařízení. Řídicí systém je v souladu s aliančními normami navržen jako autodiagnostický, to znamená, že může provádět kontroly připojených zařízení ve stanovených termínech a je schopen fungovat například i v případě výpadku dodávky elektrické energie z veřejné sítě nebo při poškození jednotlivých datových spojů. Automatika dokáže například na základě velice přesného měření tlaků v potrubí odhalit i ten sebemenší únik paliva. V běžném provozu se počítá s tím, že letecké pohonné hmoty se budou do skladu dopravovat v železničních cisternách, z nichž se budou přečerpávat v samostatném objektu a odtud dále transportovat do jednotlivých skladovacích nádrží. Samozřejmě že množství spotřebovaného paliva závisí na intenzitě leteckého provozu, nicméně předpokládaná roční spotřeba činí zhruba 15 000 m3, což znamená šest železničních cisteren týdně. V rámci moderního skladovacího systému se zpracování i takového objemu stane rutinní záležitostí.

Náklady na realizaci projektu „Sklad LPH na LZ Náměšť nad Oslavou“ „ Celkové náklady: 311 milionů Kč „ Z prostředků NATO hrazeno: 158 milionů Kč „ Z prostředků ČR hrazeno: 153 milionů Kč

13

Text a foto: Pavel LANG „ Hlavním úkolem kontingentu polní nemocnice a lehké chemické jednotky AČR na kábulském mezinárodním letišti je poskytování zdravotní péče na úrovni označované jako ROLE 2E pro koaliční vojska ISAF. „ V kontingentu PN a CHJ je zhruba sto příslušníků Armády ČR, přičemž sedmdesát profesionálů tvoří odborné jádro polní nemocnice. „ Ve funkci velitele kontingentu se postupně vystřídali (rotace po 4,5 měsících) plk. Zoltán Bubeník, plk. Igor Krivosudský, pplk. Marek Kocvrlich, plk. Mojmír Mrva (do srpna 2008) a mjr. Martin Benda (předpokládané nasazení od srpna do prosince 2008).

Zdravotnická podpora jednotek AČR a armád NATO v misích. To bylo stěžejní téma prestižní konference konané v květnu v Praze. Zorganizována byla aliančním velitelstvím sboru rychlé reakce (ARRC – Allied Rapid Reaction Corp) a hlavní slovo na ní měli reprezentanti českého vojenského zdravotnictví. Důvody jsou nabíledni. Vysoká profesní úroveň a získané zkušenosti v zahraničních operacích.

Odpovědět na otázku otázku, proč právě příslušníci Vojenské zdravotnické služby AČR působící v zahraničních misích trvale poskytují špičkovou lékařskou péči, není těžké. „Armáda ČR má dostatečný počet vysoce kvalifikovaného zdravotnického personálu, který má k dispozici moderní techniku a léčiva. Resortní lékaři a zdravotníci byli za poslední roky opakovaně nasazováni v misích rozdílného charakteru a tam získali rozličné zkušenosti. České vojenské zdravotnictví je značně zastoupeno na aliančních velitelstvích. Zkrátka dokázali jsme, že umíme provádět jak praktickou medicínu v misích, tak participovat na řídícím a plánovacím procesu. K této problematice máme kolegům v NATO určitě co říct,“ konstatuje plukovník Viktor Vojtěch z odboru vojenského zdravotnictví sekce podpory MO ČR, který se na organizaci zdravotnické konference v Praze podílel. Zázemí čtyřdennímu zaměstnání, jehož se zúčastnilo na padesát odborníků 14

z různých velitelství NATO TO a představistavitavitelé resortního zdravotnictví, poskytla Ústřední vojenská nemocnice Praha. „ÚVN jsme zvolili záměrně. Nejen kvůli optimálním prostorům k pořádání přednášek a odborných seminářů, ale především z důvodu demonstrace moderních pracovišť, jež splňují požadavky na poskytování lékařské péče příslušníkům armád NATO. Konkrétně se jedná o chirurgické a zobrazovací kapacity, laboratorní zázemí, respektive systém akutní péče,“ dodává plk. V. Vojtěch. Účastníci ARRC Medical Conference zhlédli i řadu ukázek, například záchranný vrtulník W-3A Sokol nebo mobilní prostředky biologické ochrany z Ústředního vojenského zdravotního ústavu. Součástí programu byla návštěva Centra biologické ochrany v Těchoníně. Jelikož bylo rokování zaměřeno na zobecnění zkušeností ze zahraničních misí, většinou se přednášelo v konferenčním sále „úvéenky“. Kromě vystoupení zdravotnického poradce velitele ARRC

plukovníka níka ka Martina Bricknella Bricknella, dále plukovníka Johna Murraye a podplukovníka Edouarda Halberta se v hlavní části jednání (součástí konference byly tzv. workshopy) prezentovali svými poznatky také představitelé Vojenské zdravotnické služby AČR plukovníci Pavel Zbořil, Viktor Vojtěch, Petr Chmátal, Miroslav Ryska a Zoltán Bubeník. Není tajemstvím, že posledně jmenovaný velel prvnímu kontingentu polní nemocnice a lehké chemické jednotky v misi ISAF (International Security Assistance Force) na mezinárodním letišti Kábul (KAIA) v Afghánistánu. „Specifik této mise bylo několik. Jejím charakterem počínaje a podřízeností české jednotky konče. Během čtyřapůlměsíčního nasazení jsme získali řadu poznatků, které se následně aplikovaly do operačních postupů dalších kontingentů Armády ČR v misi ISAF. Vzpomenu například zvládnutí činností při hromadném neštěstí v podmínkách

Na padesát zdravotníků z různých velitelství NATO rokovalo o poskytování lékařské péče v zahraničních misích ale i řadu aliančních cvičení, na nichž působil v řídících zdravotnických funkcích, dále konstatuje, že ani desítky nácviků a stovky hodin teorie nenaučí zdravotnický personál v krizových situacích adekvátně reagovat. „Je poměrně jednoduché naučit se standardní operační postupy, ale velice složité efektivně a rychle reagovat, když z jakéhokoliv důvodu selžou. Dokud se lékař nebo zdravotník nedostane do krizového postavení, nepřesvědčí se o tom, zda postupuje dobře, či špatně. Jinými slovy, musí se naučit pracovat

pod tlakem, ve stresové atmosféře,“ argumentuje současný zástupce ředitele Ředitelství logistické a zdravotnické podpory-náčelník Správy zdravotnického zabezpečení a pokračuje: „Realitou je, že se musíte výhradně spolehnout sám na sebe. Tam vám nikdo nekryje záda, nevytahuje trny z paty. Není tam žádná okresní, respektive krajská nemocnice, která by vám odlehčila. Přivezou vám deset lidí a co bude následovat, je na vás. Nelze připustit sebemenší selhání. A právě tohle je obrazně řečeno vysoká škola zdravotnictví. Ne pouze naučené

KAIA,“ dodává mezinárodního letiště KA K plk. Z. Bubeník a „opírá“ sse o sto padezdravotnických sát výjezdů zdravotnickýc ch týmů MED 1, všechny byly tak2, 3. „Pravdou je, že ne vš še zahlásí-li zvaně ostré. Avšak zahlá ásí pilot přistávajícího letadla na řídicí vvěž, že se mu podvozek, nedaří vysunout podvoze ek není to pro vyčkávání. vás důvod k vyčkáván í. Vždyť nikdo bude nemůže vědět, jak se bu ud situace vyadekvátní reakvíjet. Očekává se vaše aad víjet ce. Do několika minut od vyhlášení poplachu musíte být připraven k účinnému zásahu,“ říká zkušený vojenský lékař. Plukovník Bubeník, jenž má za sebou nejen mise v Afghánistánu a v Kosovu, a zautomatizované postupy, ale také schopnost okamžité reakce na reálnou situaci. Nemůžete říct, mě se to až tak netýká. V případě krize je třeba každou pomocnou ruku. To jsou zkušenosti z mise, které mají nevyčíslitelnou hodnotu.“ Někomu může přijít podivné, že se na zmíněné konferenci otevřeně hovořilo i o dílčích negativech zdravotnické podpory v misích. Plukovník Z. Bubeník si to pochvaluje: „Pozitivní poznatky pouze potvrzují, že to funguje automaticky. Je však třeba zobecňovat především negativa. Vztyčit varovný prst a upozornit ostatní, že tudy racionální cesta nevede. Předáváním zkušeností se vyvarujeme případných chyb a profesních selhání.“ 15

zmíněná dohoda týkající se několika konkrétních projektů. Po skončení Šúry jsme přijali pozvání na společný oběd. Stolovali jsme tradičním afghánským způsobem na zemi. K obědu se podávalo typické afghánské jídlo, tedy rýže, mleté skopové maso a zelenina. Poté byl čas rozloučit se a zahájit přesun na přistávací plochu. Text a foto: kpt. Sabina INTROVIČOVÁ a npor. Martina ŠTĚPÁNKOVÁ

V neděli 25. května v odpoledních hodinách navštívili český PRT Lógar na základně Shank zástupci distriktu Azra. Přivezli s sebou několik návrhů na projekty, které jejich j oblast nejvíce potřebuje. S civilními inženýry l li PRT Lógar diskutovali o jejich reálnosti.

Jednání bylo věcné a na afghánské poměry relativně krátké. Civilní inženýři nýři se rozhodli, že předloží ke schválení chválení následující projekty. Konkrétně se bude jednat o čtyři mostky, protizáplavové zdi, desetikilometrový úsek cesty mezi třemi vesnicemi a školu. Dále civilní odborníci zvažují podporu truhlářské dílny, Azra má totiž na rozdíl od ostatních oblastí dostatek dřeva, ale neumí ho zpracovávat. Zdá se, že před PRT Lógar je mnoho práce, která musí začít co nejdříve, neboť v zimě je Azra po pozemních komunikacích nedostupná.

NEDOSTUPNÝ OKRES

Návštěva zástupců Azry se konala čtyři dny poté, co velitel PRT Lógar spolu se zástupcem civilní části navštívili tento nejvzdálenější distrikt provincie. Cesta vozidly do Azry trvá přibližně devět hodin, let vrtulníkem asi třicet minut. Letěli jsme americkým chinookem spolu s nákladem humanitární pomoci. 16

ZACHRÁNCI LIDSKÝCH ŽIVOTŮ

Český provinční rekonstrukční tým nejen pr projednává konkrétní projekty, ale také procvičuje možné rizikové situace

V písečné krajině jsme viděli mnoho zelených vidě ostrůvků, těžce obdělávaostrůvk ost políček. Na první pohled ných políče bylo zřejmé, kde se nachází životadárná voda. Při letu do Azry musel vrtulník překonat vysokou hradbu po zemi těžko přístupných hor. Občas se zdálo, že plně naložený stroj narazí trupem do vrcholu, který právě přelétá. Po chvíli se nám naskytl pohled do malebného zeleného údolí, kterým se klikatil stříbrný potok. Po přistání jsme se přesunuli do prostoru distriktního centra. Je to nejmodernější budova v celé oblasti, postavená afghánským ministerstvem vnitra v roce 2007 v rámci stabilizačního programu. V centru už na zástupce PRT Lógar čekal distriktní manažer, zástupci stařešinů a guvernér provincie Lógar. Šúra byla zahájena modlitbou a čtením z koránu. Potom distriktní manažer přivítal všechny přítomné. Hlavní téma jeho proslovu se týkalo bezpečnostní situace v Azře, která je lepší než

v ostatních oblastech provincie Lógar. Přednesl také naléhavé žádosti o projekty pro jeho distrikt. Velitel PRT Lógar plukovník Ivo Střecha přislíbil v následujících měsících zvýšenou pozornost právě Azře, zároveň ale vysvětlil stařešinům, proč není možné, aby do tohoto distriktu český PRT jezdil každý týden. Stařešinové situaci pochopili. Jsou to všechno bývalí bojovníci, kterým je jasné, jak logisticky náročné je zajistit přepravu lidí a materiálu do vzdálených míst. „Azra je sice vzdálená, ale ze strany PRT rozhodně ne zapomenutá,“ ujistil přítomné plukovník Střecha. Zástupce civilní části Igor Klimeš objasnil rozvojovou strategii PRT a nutnost zapojení místní komunity do budoucích projektů, a to už ve fázi rozhodovacího procesu. „Kritéria pro realizaci projektu jsou jasná,“ řekl Igor Klimeš. „Je to především dopad na co nejširší část komunity a pak udržitelnost projektů.“ Stařešinové Azry měli spoustu reálných návrhů a souhlasili s našimi podmínkami. Výsledkem pak byla v úvodu již

„Attention FOB – medics to the Aid Station!“ ozývá se základnou Shank v 13.05 místního času. Na tento signál se zdravotníci okamžitě sbíhají na obvaziště. Tvoří ho osm navzájem propojených kontejnerů s vybaveností na úrovni ROLE 1. Což umožňuje primární léčebnou péči, ošetřování lehkých onemocnění a poranění a zajištění základních životních funkcí pacientů. V případě těžších zranění zdravotníci připraví pacienta k převozu do nemocnice vyššího stupně. Na obvazišti základny Shank je možné najednou ošetřit na lůžku čtyři lidi, v případně nutnosti se vejde na obvaziště osm raněných. Český PRT Lógar má k dispozici dva mobilní zdravotní týmy. V každém týmu je lékař, zdravotnický záchranář a řidič-sběrač raněných. Mezi příslušníky českého PRT Lógar, kteří vyjíždějí ven ze základny na patroly a jako ochrana civilních pracovníků, jsou vojáci, kteří absolvovali kurzy první pomoci v boji

(CLF – Combat Life Safer) na Fakultě vojenského zdravotnictví v Hradci Králové. Svou profesionalitu ukázali při poskytnutí první pomoci kolegům během incidentu dne 30. dubna 2008. V pondělí 28. dubna, kdy se opět ozval signál k pohotovosti na obvazišti, byl jeden náš mobilní zdravotní tým na výjezdu do distriktu Khoshi, kde společně s americkými kolegy ošetřoval místní obyvatele. Mobilní ošetřovací týmy jsou velmi žádány, protože touto cestou mohou obyvatelé Lógaru získat kromě ošetření i léky, které potřebují. V Khoshi naši a američtí lékaři vyšetřili

více než 250 lidí. Kapitán Michal Jurczyk a praporčice Zuzana Kadlčíková měli na starost ženy a děti. „Občas jsem měl pocit, že přicházejícím pacientům někdo poradil, co mají říkat, protože všichni si stěžovali na stejné problémy,“ řekl po návratu kapitán Jurczyk. Mezitím na obvazišti v Shanku ošetřovaly dva americké týmy a jeden český tým ve složení kapitán Robert Novotný a podpraporčík Jaroslav Duchoň zraněné afghánské policisty (ANP). V pondělí 28. dubna ve 13 hodin místního času došlo k útoku na Afghánskou národní policii v sousední provincii

Paktya. Tři zranění policisté byli dopraveni na obvaziště základny Shank v 13.15 hodin. To už měli zdravotníci všechna lůžka připravena k zásahu a očekávali přísun raněných. Ihned po jejich příjezdu si je rozdělili a poskytli jim odbornou první pomoc. Při ošetřování asistoval tlumočník, který pacientům vysvětloval, co se s nimi děje, co je čeká, a ošetřujícím sděloval pocity zraněných. Policisté byli po stabilizování jejich stavu letecky přepraveni do polní nemocnice v Bagramu. „Od počátku mého působení tady v Afghánistánu jsme asi sedmkrát ošetřovali raněné po útocích protikoaličních sil. Tito tři policisté mají štěstí, že jejich zranění nejsou vážná,“ řekl kapitán Novotný. 17

Text: Jaroslav PAJER Foto: autor a archiv 154. zpr

Že bude k 1. říjnu ve středočeském Rakovníku zrušen 154. záchranný prapor, je všeobecně známé. Stejně tak už veřejnost ví, že ke stejnému datu ve zdejších kasárnách vzniknou dva útvary nové – samostatná záchranná rota a 152. ženijní prapor. V jaké fázi se transformace těchto tří armádních součástí nachází, jsme zjišťovali na místě. První významný mezník posádka zaznamenala na přelomu letošního března a dubna. To zde začaly pracovat kolektivy tzv. organizačních prvků obou nových útvarů a současně byl 154. zpr vyjmut z pohotovosti, kdy stavěl ve prospěch integrovaného záchranného systému výjezdové odřady. „Dohody, které jsme uzavřeli s řediteli Hasičského záchranného sboru 18

krajů, jež měl náš prapor v gesci, byly zrušeny zrušeny,“ ob k poslednímu březnu zrušeny,“ objasňuje velitel zanikajícího praporu pplk. Pavel Grund. „Přistoupil jsem však ještě ke spolupráci s těmito kraji v tom, že jim každých čtrnáct dní upřesňuji počty lidí a techniky, které bychom mohli v případě potřeby poskytnout. Samozřejmě žádat o výpomoc už dnes mohou jedině přes Stálé operační centrum, ale šlo nám o to, aby v krajích měli přehled, co tu zatím je k dispozici. Aby kupříkladu věděli, že zde máme buldozer a mohli o něj cestou SOC požádat. Je to taková korektní dohoda mezi kraji a námi.“ Jak velitel Grund naznačil, předávání techniky, ale i přemisťování osob, zejména vojáků, se už rozběhlo. V součinnosti s oběma veliteli nových útvarů byl pro tyto oblasti zpracován harmonogram. „Téměř veškerou techniku chceme předat oběma organizačním prvkům do poloviny července,“ uvádí Pavel Grund. „Co se týká lidí, tak je rovněž stanoveno, ve kterém měsíci kolik osob přejde k jednotlivým útvarům. Obdobně je přichystáno i předávání budov a cvičišť. Jedno z nich, vodní cvičiště na Labi v Litoměřicích, si už převzal 151. ženijní prapor z Bechyně.“

V době naší návštěvy v Rakovníku až na dva vojáky našli všichni příslušníci 154. zpr uplatnění buď u obou místních vznikajících útvarů nebo v jiných součástech armády. Z civilních zaměstnanců našlo v resortu zaměstnání 17 osob, zbylých pět desítek dostalo výpovědi.

Struktura 152. ženijního praporu Rakovník: „ velitelství a štáb „ velitelská rota „ ženijní mechanizovaná rota „ rota EOD „ ženijní stavební rota „ rota logistiky „ praporní obvaziště celkem přes 400 příslušníků Struktura samostatné záchranné roty Rakovník: „ velitelství a štáb roty „ velitelské družstvo „ záchranná četa „ četa chemické ochrany „ četa podpory celkem 115 příslušníků

K samostatné záchranné rotě Rakovník přechází 64 pracovníků, z n nichž je 53 vojáků. „Odbornosti to jsou stejs né jako u záchranného praporu: žženisže ti, většinou chemici, část s logis stic logistickými ČVO,“ říká velitel szr mjr. Svatomír Sva ato Krupička, který u vojenských záchra an záchranářů působí od roku 1995 a k tvořící se e rotě přišel z postu zástupce náčelníka štábu št 154. zpr. Z plného stavu 115 lidí máá nyní n obsazeno zhruba 100 míst míst. O něco ě hůř jje na ttom 152 152. žženijní prapor. Zatím je jisté, že k němu přechází přes 90 rakovnických profesionálů. „Další vojáky sháníme všemi možnými dostupnými prostředky,“ svěřuje se velitel organizačního prvku 152. žpr pplk. Jiří Lustyk. K tomuto útvaru nastoupil z funkce náčelníka štábu Vojenské konzervatoře v Roudnici, kka kam v roce 2003 přešel po patnáctileté ém působení v ženijním vojsku, kde tém kko končil na pozici velitele zrušeného ženijn n nijně-mostního praporu. „V první řadě sse snažíme,“ pokračuje pplk. Lustyk, „„abychom ab zaměstnali příslušníky 15. ženijn n nijní záchranné brigády. Je několik voják já jáků z rušených útvarů v Kutné Hoře a Jindřichově Hradci, kteří sem chtějí přejít, ale zájem není vysoký. Zřejmě ve svých posádkách zakořenili natolik, že raději volí odchod do zálohy.“ A tak část nového personálu k ženistům, ale i záchranářům, přichází

z U Univerzity i it obrany b Brno, B část čá t z jijinecké brigády, která v rámci transformace dělostřeleckých jednotek ruší některé funkce. „V současné době nás nejvíc pálí, že nemáme obsazenou ekonomickou skupinu – ,finančáky‘,“ popisuje velitel ženijního útvaru. „Těch je v armádě coby vojáků málo a u zdejšího 154. praporu byla většina těchto funkcí postavena na ,občanech‘. Pak nám chybějí odborníci některých logistických ČVO, v současné době i velitelé čet, protože se někteří dostali na studium Univerzity obrany, hledáme i velitele roty EOD. A to nemluvím o ženisttech na nejnižších ffunkcích. Ty budeme zřejmě muset nabírat z rekrutů.“ Stejně jako převvážná většina rakovnických vojáků našla uplatnění vve zdejších útvarech, nachází v nich své místo i technika. „Speciální záchranářská vesměs přijde k samostatné rotě a těžká ženijní k praporu,“ vysvětluje pplk. Grund. „Oba útvary rovněž převezmou takzvaný netabulkový matteriál, jako jsou například křovinořezy

a další nářadí. Nadpočetná technika, jíž ale bude minimum, se odevzdá do armádních skladů.“ Příslušníci nové roty i praporu zároveň přebírají vozidla a materiál z ostatních rušených záchranných útvarů. Rakovnická posádka se může pochlubit rozsáhlou učebně-výcvikovou základnou sousedící s kasárnami. Podle slov velitele ženijního praporu Jiřího Lustyka se dá už nyní dostatečně využít pro většinu výcviku, jejž budou jeho podřízení provádět. „Ať už je to příprava řidičů, nácvik házení granátů nebo zemní práce se stroji,“ doplňuje. „Nicméně se tu budeme snažit vybudovat ženijní metodické cvičiště. Rozhodně bychom zde chtěli mít prostor ke cvičnému minování, na budování objektů, výdřevy, opevňovacích staveb táborů, jak se dělají v misích, a podobně.“ Také záchranářům ze samostatné roty se zdejší UVZ zamlouvá. „Je to dost velký prostor pro nácvik různých variant taktických a odborně-taktických témat,“ poznamenává jejich velitel. Upozorňuje však na to, že v souvislosti s navýšením počtů vojáků, kterých má být v posádce zhruba dvakrát víc než nyní, a s tím spojenou potřebou vytvořit pro ně dostatečné kapacity šaten a dalších prostorů v pobytové zóně budou muset úpravami projít některé speciální učebny. „Dnes máme kupříkladu jak chemickou, tak požární učebnu. Místo nich však budeme muset vytvořit jednu – multifunkční.“ 19

Text: Jaroslav PAJER Foto: autor a archiv 531. prPS

Když se do pavoučí sítě lapí hmyz, predátor podle chvění vláken neomylně pozná, v jakém místě k tomu došlo. Princip jejich činnosti je obdobný. Prostřednictvím vlastní neviditelné sítě zachytávají vyzařovanou energii a následně rozpoznávají nejen místo, ale i další údaje o jejím zdroji. Proto mají příslušníci 531. praporu pasivních systémů na svém rukávovém znaku pavouka. „Naším posláním je provádět skrytý radiotechnický průzkum vzdušných, pozemních, ale i hladinových cílů protivníka v pásmu od jednoho do osmnácti GHz,“ vysvětluje pplk. Jiří Postupa, velitel 531. prPS z Českých Budějovic. 20

„Smyslem y je j poskytovat p y vševojskovým j ý velitelům on-line informace do jednotného obrazu vzdušné, pozemní, případně námořní situace a doplňovat tak data z aktivních radiolokačních prostředků. V uvedeném frekvenčním pásmu sledujeme bez vnějších demaskujících příznaků, protože sami nic nevysíláme, všechny prostředky, které vyzařují nějakou energii. Poté, co signál detekujeme, jsme na základě různých parametrů schopni informace z něj zpracovávat a vyhodnocovat. Nejčastěji jsou naše výstupy aplikovány při řízení letového provozu. Lze je ale využít i pro činnost prostředků protivzdušné obrany například ze strakonické 25. protiletadlové raketové brigády. Značný význam mají naše data také pro zpravodajské orgány. Pomocí nich mohou rozkrýt záměry protivníka, protože vědí, kde jsou rozmístěné jeho radiolokátory, mobilní prostředky PVO a podobně.“ Dosah pasivních systémů, jež má naše armáda ve výzbroji, je v závislosti na jednotlivých druzích techniky mezi čtyřmi sty až šesti sty padesáti kilometry. Asi nejznámějším je sledovací systém Věra S/M. „S“ v jeho názvu znamená, že umí dekódovat tzv. S mód zdroje-letounu,

ze kterého lze vyčíst spoustu informací. Kromě příslušnosti letadla i výšku letu, rychlost, směr a mnohá další data. „M“ označuje mobilitu systému. „Máme ho ve dvou variantách,“ pokračuje pplk. Postupa. „Nejnovější verzi, kterou jsme dostali před necelými třemi roky, obhospodařuje naše rota Věra A. Tento prostředek je vyčleňován ve prospěch sil NATO. Starší, poloprovozní verzi má ve výzbroji rota Věra B. S touto technikou jsme teprve nedávno obnovili výcvik, protože se její komponenty využívaly, a část ještě využívá, pro vývoj modernější varianty. Vzhledem k finančním potížím nebude tento komplet nahrazen novou stanicí, a proto se ho pokusíme dopracovat alespoň na variantu shodnou s verzí u roty A.“ Prapor má dále k dispozici tři stanice dalekého dosahu SDD, což jsou pasivní prostředky pro vyhledávání, zaměřování a analýzu radiolokačních signálů šířících se buď přímo anebo troposférickým rozptylem. „Plně funkční jsou dvě, třetí je opět poloprovozní,“ uvádí velitel. „Posledním naším systémem je automatizovaný komplet radiotechnického průzkumu – bojový radiotechnický pátrač 96 BORAP. Myslím, že je jediný v naší

Technika 531. prPS České Budějovice „ Věra S/M: pasivní sledovací systém určený pro vyhledávání, identifikaci a sledování vzdušných, pozemních i námořních cílů v dosahu 450 km „ SDD: stanice dalekého dosahu používaná pro vyhledávání, zaměřování a analýzu radiolokačních signálů šířících se přímo nebo troposférickým rozptylem v okruhu až 650 km „ KRTP-96 BORAP: komplet radiotechnického průzkumu-bojový radiotechnický pátrač určený pro automatizované zjišťování, zaměřování a sledování radiotechnických zdrojů (radiolokátorů, prostředků identifikace a navigace) umístěných na vzdušných a pozemních objektech ve vzdálenosti do 400 km

pak do celkového počtu cca 185 osob doplňují vojáci z roty zabezpečení a příslušníci velení a štábu. Zmíněné druhy pasivních sledovacích systémů samozřejmě doplňuje další technika. Jednou z novinek je tzv. mobilní centrum. „Jedná se o prostředek, který slouží k tomu, aby všechny informace z našich kompletů, ale i ostatních systémů, které jsou k dispozici, což je stacionární Věra S na stanovišti Velký Zvon v Českém Lese a sedm Věr A3D rozmístěných po obvodu republiky, bylo možné spojit a vytvořit z nich jednu ucelenou informaci,“ objasňuje Jiří Postupa. „Mobilní centrum právě prošlo vojskovými zkouškami a nyní se certifikuje, aby

v něm mohly být zpracovávány důvěrné informace, neboť naše data jsou zařazena do tohoto stupně utajení.“ K činnosti příslušníků praporu pasivních systémů však nepatří jen to, že zjistí, že se někde v prostoru pohybuje jakýsi zdroj vysílající signály. Podle různých parametrů musejí umět též poznat, o jaký prostředek se jedná, případně jaký manévr provádí. A k tomu jim slouží rozsáhlá, neustále doplňovaná databáze. „Hardware a software jsou sice nakoupeny, ale databázi, pomocí níž jsme schopni provádět analýzu signálů, si musíme plnit sami,“ říká k tomu velitel praporu. „To považuji za naše největší know-how.“

armádě a možná i jediný na světě.“ To proto, že se po jeho vyvinutí koncem minulého století od dalšího vývoje této technické koncepce u nás ustoupilo. Jak SDD, tak BORAP obsluhují příslušníci třetí jednotky – roty radiotechnického průzkumu. Organizační strukturu praporu Jejich systémy totiž zachytávají signály, které letouny i jiné prostředky vysílají ze svých zařízení. Podle jednotlivých typů pak operátoři určují druh zdroje, bojové techniky. „Aby to bylo složitější, tak každý lokátor může pracovat ve čtyřech pěti různých módech a navíc ve spoustě režimů. Může být třeba použit v režimu sledování pozemních cílů, v režimu boje proti jiným letounům, v režimu skenování moře a tak dál,“ popisuje Jiří Postupa. „Někdy se také stává, že stejný typ lokátoru je použit na dvou třech strojích. My pak můžeme jen říci, ,je to tento lokátor a s největší pravděpodobností je na tom a tom nosiči‘.“ Proto také všechna nasbíraná data ukládají v databázi. Jejím doplňováním se pak přesnost v určování zdroje zvyšuje. 21

Mladý pilot z Náměště nad Oslavou dokázal zachránit letoun, jemuž se zadřel motor

Text: Tomáš SOUŠEK Foto: archiv inspektorátu VelSpS

České vzdušné síly přišly o některý ze svých strojů v důsledku havárie naposledy v roce 2003. Bezesporu pozitivní konstatování, za nímž stojí jak kvalitní výcvik leteckého personálu, tak i důkladná prevence v oblasti bezpečnosti leteckého provozu. Rozhodně však nelze usnout na vavřínech, protože i v nedávné době došlo k několika situacím, kdy do ztráty letounu nebo vrtulníku zbývaly doslova jen vteřiny. Základním kritériem hodnocení bezpečnosti leteckého provozu je statistika takzvaných leteckých mimořádných událostí neboli leteckých nehod. Jejich počet za poslední roky by se v české 22

armádě dal spočítat na prstech jedné ruky. y Například p za rok 2007 jsou j v této kategorii registrovány pouhé dvě události. V obou případech však šlo o nehody bezpilotních průzkumných prostředků Sojka, jejichž provoz je v rámci společných sil do statistiky také zařazován. Lze tedy říci, že samotným vzdušným silám přeje velké štěstí. Nicméně existuje ještě jeden parametr bezpečnosti, a tím jsou takzvané předpoklady leteckých nehod (PLN). A zde se již dostáváme k číslům přesahujícím stovku. Zatímco v letech 2003 a 2004 se roční počet PLN pohyboval okolo devadesáti, od roku 2005 se pravidelně drží zhruba na čísle 130. Je nutné si ale uvědomit, že celkový roční nálet u vzdušných sil se z necelých 19 tisíc hodin v roce 2003 vyšplhal na více než 26 tisíc letových hodin v roce 2007. I tak se 130 předpokladů nehod může jevit jako hrozivý údaj. Náčelník inspektorátu Velitelství společných sil AČR podplukovník Josef Formánek však obavy do značné míry vyvrací. „Předpoklad letecké nehody totiž neznamená,

že bezprostředně hrozí havárie nebo třeba katapultáž p pilota. p Mezi předpoklap p dy řadíme v podstatě všechny události, události které donutí osádku letadla ve vzduchu dělat jakékoliv neplánované úkony. Za předpoklad letecké nehody se tak počítá třeba i krátkodobá ztráta spojení, střet s ptákem nebo jen prasklá kontrolní žárovka na palubní desce,“ vysvětluje pplk. Formánek. Drobné technické závady skutečně stojí za naprostou většinou

těchto událostí – například z loňských 135 PLN bylo lidským činitelem zaviněno pouhých 18. Ovšem i v tomto počtu se objevily incidenty, které se bez vážnějších následků obešly v podstatě jen díky šťastné shodě náhod. Hned dva vážné předpoklady letecké nehody se odehrály v souvislosti s loňským Dnem NATO konaným na letišti v Mošnově. V rámci nácviku na veřejné vystoupení se pilot letounu L-159 ALCA dostal nepatrně za maximální přípustné přetížení, v důsledku čehož došlo ke kompletnímu výpadku elektrických systémů. Stroj byl sice i nadále ovladatelný a letuschopný, nicméně pilotovi se situace jevila jako vysazení motoru, a tak zahájil jeho opětovné spouštění. Podle pplk. Formánka měl pilot na záprávo se domníkladě příznaků plné prá vysazení motoru. vat, že jde o skutečné vy ys Pochybení ale spatřuje v tom, že pilot minimální výškou, řešil situaci již pod min ni stanovenou předpisem k nouzovému Jinýmii slovy, i když to opuštění letounu. Jiným s nelogicky, může znít trochu nelogic ck podle předkatapultáži. Bez propisů mělo dojít ke katap pu samotné nouzové blémů totiž nebylo ani sa am přistání. Pilot přistával vve dvojici s vedoucím letounem, ale ppo dosednutí jej srážka na zemi. začal dojíždět a hrozila sr brzdu, avšak tím Použil proto nouzovou b brz pneumatik hlavnídošlo k prodření obou pne ho podvozku a následnému zablokování vzletové a přistávací dráhy. Další případ se pak odehrál jen o den později, 15. září 2007. Součástí Dne NATO v Ostravě byl mimo jiné i průlet trojice letounů L-39ZA Albatros. Let vedl nejdříve přes město Dačice, kde probíhala jiná slavnost. A právě při klesání

nad dačickým náměstím narazil levý letoun svým pravým křídlem do výškového kormidla prostředního stroje. Ani jeden z pilotů si údajně srážky nevšiml, a tak pokračovali v letu podle plánu. Po průletu nad mošnovským letištěm pak došlo k dalšímu střetu jen s tím rozdílem, že tentokrát do vedoucího letounu narazil pravý stroj. I přes zřetelně viditelná poškození řídicích ploch nakonec letouny přistály bez problému, nicméně jak říká pplk. Formánek, každý střet letadel ve vzduchu je potřeba hodnotit jako velmi vážné ohrožení bezpečnosti. Oproti těmto dvěma událostem měl jeden z posledních předpokladů letecké nehody prakticky zcela „předpisový“ průběh. Správnými reakcemi pilota se navíc podařilo zachránit vážně poškozený letoun. Dne 9. dubna letošního roku odstartoval s letounem L-39ZA Albatros z letecké základny v Náměšti nad Oslavou poručík Ondřej Španko. Jeho úkolem byly nácviky úderů na pozemní cíle za podmínek vidu v noci. „Cvičení jsem prováděl v zóně jižně od letiště. Poté co jsem vybral již dvanáctou zteč a hledal jsem další vhodný osvětlený bod v terénu, jsem si na výstražném panelu všiml rozsvícené kontrolky nízkého tlaku oleje. Událost jsem ihned ohlásil řídícímu letového provozu, snížil jsem otáčky motoru a zamířil nejkratší cestou k letišti,“ vypráví poručík Španko. Bohužel situace se nadále zhoršovala a asi minutu nato se objevily silné vibrace celého stroje a současně došlo k samovolnému poklesu otáček na 50 % a prudkému zvýšení teploty výstupních plynů. To vše svědčilo o zadírání motoru. Tento stav trval asi 20 vteřin. Pro

pilota v kabině to ale byly zřejmě jedny z nejdelších. Přesto zachoval chladnou hlavu a ještě o něco „ubral plyn“, aby motor šetřil. „Přemýšlel jsem ještě o spouštění motoru za letu, i když bez tlaku oleje by to mělo jen malou šanci na úspěch. Vedle toho jsem se ale již připravil na katapultáž. Vše se seběhlo tak rychle, že nebyl čas nad tím příliš přemýšlet, rozhodl jsem se prakticky okamžitě,“ popisuje situaci poručík Španko. I když už se viděl na padáku, stále ještě měl dostatečně bezpečnou výšku, a tak se pokoušel téměř o nemožné a nakonec slavil úspěch. Motor opět obnovil tah, dostal se na provozní hodnoty a pilot tak mohl po několika dalších minutách přistát na základně. Vyšetřování ukázalo, že došlo k souběhu dvou technických závad, které pilot nemohl nijak ovlivnit. A i když nakonec v pořádku přistál, motor, který od generální opravy nalétal jen 19 hodin, byl v podstatě zničený. Podle náčelníka inspektorátu VelSpS pplk. Josefa Formánka je ale důležitější, že se pilot zachoval způsobem odpovídajícím nastalé situaci. „Myslím si, že naprostá většina lidí by v situaci poklesu tahu a otáček intuitivně plyn přidala. V danou chvíli by to ale znamenalo totální zadření motoru. Poručík Španko si ovšem tuto vazbu uvědomil, na první pohled protismyslně otáčky snížil, čímž zadírání motoru zmenšil,“ vysvětluje zkušený vyšetřovatel. Nehody a jiné mimořádné situace se leteckému provozu zřejmě nikdy zcela nevyhnou. Poslední citovaný případ však jasně ukazuje, že správným jednáním lze jejich následky minimalizovat na přípustnou hranici.

23

Hovoříme s ve velitelem jineckého 132. smíšeného dělostřeleckého oddílu v podplukovník ke Janem Cífkou podplukovníkem

Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV

Podplukovník Jan Cífka byl jmenován velitelem 132. smíšeného dělostřeleckého oddílu v březnu minulého roku. V té době pokračovalo utváření této jednotky a zároveň se její příslušníci podíleli na intenzivní přípravě brigádního úkolového uskupení vytvořeného na bázi 7. mechanizované brigády. Současně začal výcvik vojáků pro 13. kontingent KFOR, jehož nosným prvkem je právě 132. smíšený dělostřelecký oddíl, který v červenci tohoto roku převezme v Kosovu prostor odpovědnosti.

Podplukovník Jan Cífka (*1969, Ústí nad Labem) zahájil svoji vojenskou kariéru v roce 1984 studiem dělostřeleckého oboru na Vojenské střední odborné škole v Martině. V roce 1992 po absolvování Vojenské vysoké školy pozemního vojska ve Vyškově nastoupil do Kynšperku nad Ohří jako velitel baterie 20. dělostřeleckého pluku. Po transformaci pluku na 36. dělostřelecký oddíl se sídlem ve Velké Hleďsebi velel 2. palebné baterii. Další reorganizace v roce 1997 jej zavedla do výcvikové základny dělostřelectva v Jincích na post velitele výcvikové baterie. Po roce přijal funkci náčelníka štábu výcvikové základny dělostřelectva. Když se v roce 2003 vytvářela 13. dělostřelecká brigáda, Jan Cífka se stal náčelníkem jejího operačního oddělení. Od 1. března 2007 je velitelem 132. smíšeného dělostřeleckého oddílu v Jincích. V roce 2001 velmi úspěšně absolvoval desetiměsíční velitelský kurz v Brně a v letech 2004 a 2006 se účastnil mise KFOR. 24

„Po nástupu do nové funkce jsem pokračoval ve strukturalizaci personálu oddílu, se kterou už v roce 2006 začal můj předchůdce. Šlo především o to, aby byla obsazena systemizovaná místa důležitá pro plnění úkolů smíšeného dělostřeleckého oddílu,“ popisuje své první kroky na postu velitele pplk. Jan Cífka. V rámci tohoto kroku se podařilo oddíl téměř zcela naplnit personálem, což jeho velitel považuje za velký úspěch. „Lidi nenabírám nijak živelně, naopak si je pečlivě vybírám. Na výběru se podílí také personalista a náčelník štábu. U zájemců o službu u nás se zaměřujeme především na jejich dovednosti, jazykové znalosti, vojenské zkušenosti a zdravotní klasifikaci. Obzvlášť ta je v poslední době velmi důležitá, protože zdravotní způsobilost má velký vliv při pozdějším

komentuje tento výběru lidí do misí,“ ko m aspekt velitel, který úzcee spolupracuna Krajském je s oddělením náboru n Plzni, zejména vojenském velitelství v P Plz majorem pak s jeho šéfem majore em Jindřichem Plescherem. U dělostřeleckého oddílu je poměrně vysoká fluktuace vojáků na funkcích, ale velitel v ní spatřuje spíše výhody. „Pokud vojáci prokážou svoje kvality, tak se je snažím posouvat na vyšší místa. Samozřejmě nové vojáky dáváme na nejnižší funkce, protože vojenskou odbornost ještě dobře nezvládají. Teprve když se vypracují na potřebnou úroveň, tak je přeřadím na místo, kde je potřebuji. Dochází i k postupu lidí z jednotek na brigádu, přičemž spolupracuji s jejich veliteli, které nutím k tomu, aby měli personální záměry vždy připraveny dostatečně dopředu,“ vysvětluje velitel 132. smíšeného dělostřeleckého oddílu. Stejně jako další velitele v armádě, trápil i podplukovníka Jana Cífku problém s veliteli rot, resp. baterií, kteří příliš dlouho setrvávali na svých funkcích. Vojáci, kteří nesplňovali jazykové znalosti nebo neměli předpoklady pro další postup, odešli do zálohy. Na jejich místa se pak dostali velitelé čet nebo zástupci velitelů baterií s více než tříletou praxí.

Jinečtí vojáci ze „stodvaatřicítky“ se v loňském roce aktivně účastnili přípravy 7. brigádního úkolového uskupení, což oddílu přineslo nové zkušenosti především z činností v sestavě mechanizované brigády. „Neřešili jsme úkoly jen na mapách v učebnách, ale také v reálném prostředí vojenského újezdu a s bojovou střelbou,“ pokračuje. S touto přípravou souvisela mnohá cvičení. Během roční přípravy brigádního úkolového uskupení dělostřelci absolvovali tři praporní vyvedení, spoustu štábních nácviků a příprav v brněnském Centru simulačních a trenažérových technologií. „Důležité bylo, že se z nás rychle stal dobrý tým. Nehrálo roli, jestli je někdo ženista, dělostřelec nebo tankista, ale šlo o společné splnění veškerých úkolů,“ dodává. Na konci září minulého roku byl dělostřelecký oddíl úspěšně prověřen podle metodiky CREVAL. Podplukovník Jan Cífka se do budoucna chce zaměřit na udržení personálu a pokračovat v jeho přípravě na příští náročné úkoly. „Následující rok nás čeká opět období intenzivního výcviku, kterým jsme prošli už v roce 2007, takže zase navážeme na velmi dobrou spolupráci se 7. mechanizovanou brigádou. Tentokrát se více zaměříme

především na jazykovou připravenost nejnižšího personálu. Mám tím na mysli zejména velitele družstev a čet, kteří mají ještě trochu potíže s anglickým jazykem. V současnosti je to nutnost, protože stále častěji působíme v mezinárodním prostředí,“ říká pplk. Cífka. V letošním roce se jinečtí dělostřelci budou podílet nejen na výstavbě 13. kontingentu KFOR, ale zároveň vyšlou svoji četu s průzkumnými prostředky LOS do 2. kontingentu PRT ISAF v Afghánistánu. Do Kosova odjíždí také velitel 132. smdo pplk. Jan Cífka, který se účastnil mise KFOR už v letech 2004 a 2006. Tentokrát bude sloužit na pozici zástupce náčelníka štábu pro operace na velitelství mnohonárodního úkolového uskupení Střed (MNTF-C) v Prištině. „Mám velkou výhodu v tom, že v roce 2006 jsem byl zástupcem náčelníka operačního oddělení a s úkoly, které budu nyní řešit, jsem se tehdy setkával v podstatě denně. Strávil jsem tam sedm měsíců, takže mám poměrně detailní představu nejen o své práci, ale i o tom, jak to chodí na velitelství v Prištině a jaká je v dané oblasti bezpečnostní situace,“ uzavírá velitel 132. smíšeného dělostřeleckého oddílu.

25

Text: Jaroslav PAJER Foto: kpt. Jan ŠVERMA a Jiří HOKŮV

Květen byl druhým jarním měsícem, kdy ve vojenských výcvikových prostorech probíhala polní příprava příslušníků pěších rot aktivních záloh strážních praporů při krajských vojenských velitelstvích. Pro většinu z nich bylo toto vyvedení generálkou před podzimním cvičením, kterým jednotky uzavřou tříletý cyklus přípravy. „Tento výcvik se od minulých liší mimo jiné tím, že vojáci házeli ručním granátem, což se bere jako určité vyvrcholení jejich přípravy,“ říká plk. Josef Kulovaný, ředitel KVV Liberec, jehož rota absolvovala vyvedení ve výcvikovém prostoru 26

Hradiště v polovině května května. „Navíc Navíc tímto typem granátu – URG-86 – ještě neházeli.“ „Manipulace s ním je jinačí, než jsme byli doposud zvyklí,“ doplňuje velitel pěší roty AZ 141. strážního praporu KVV Liberec kpt. Miroslav Peša. Granát má totiž kombinovaný zapalovač a k výbuchu může dojít buď při nárazu anebo s několikavteřinovým zpožděním. „My jsme házeli na zpoždění, takže se na rozdíl od házení ,ef jedničky‘ nehodnotilo, kam granát dopadl, ale kde se zastavil.“ – „A skončili jsme velice úspěšně,“ dodává jeho zástupce kpt. Zdeněk Rydygr. „Snažíme se do výcviku zařazovat věci, které přípravu zpestří a zároveň odpovídají případnému využití aktivních záloh,“ pokračuje plukovník Kulovaný. „Například řidiči tu prodělají noční jízdy s noktovizory.“ Týdenní vyvedení pěší roty AZ pak obsahovalo témata ze všech vojenských příprav. Přesto však bylo v něčem jiné. Liberečtí zde poprvé spojili síly s KVV Hradec Králové. Nešlo ještě

o společný výcvik jako takový takový, ale o koordinaci zaměstnání tak, aby se na jednotlivých pracovištích střídali a používali přitom stejný materiál. „Oni zabezpečují zbraně, my dopravu,“ glosuje velitel liberecké roty AZ Miroslav Peša a jeho zástupce Zdeněk Rydygr poznamenává: „Před měsícem jsme se tu na dva dny sešli s velitelským sborem hradecké roty a společně všechno zplánovali – vy budete mít střelnici dneska a my zítra. A podělili jsme se o logistiku.“ „Převzetí, evidenci a výdej zbraní zabezpečovalo KVV Hradec Králové, techniku a materiál KVV Liberec,“ přitakává major Pavel Kraft, tiskový a informační důstojník hradeckého velitelství. „Společně byla postavena také dozorčí služba.“ Ředitel Krajského vojenského velitelství v Liberci nezastírá, že se tak stalo především z ekonomických důvodů. „V tom jsme s Hradcem vlastně testovací jednotky,“ objasňuje. „Do organizace společného výcviku jsme ještě nešli, ale v příštím roce bychom o tom uvažovat mohli. Například jedna jednotka by

mohla dělat protivníka a napadat druhou, která by si tak procvičila obranu, což je jedním z našich hlavních poslání.“ O týden později, ve dnech 19. až 25. května, ve stejném výcvikovém prostoru probíhalo letošní první polní cvičení příslušníků pěší roty AZ z Krajského vojenského velitelství Ústí nad Labem. „V jeho průběhu absolvovali příslušníci záloh denní i noční střelby z ručních zbraní a hod granátem,“ uvádí kpt. Jan Šverma, tiskový mluvčí ústeckého KVV. „Třetí a čtvrtý den byl vyhrazen pro čtyřiadvacetihodinový výcvik, který zahrnoval patnáctikilometrový přesun podle mapy a buzoly. Po dosažení cílového místa rota zaujala prostor soustředění, který po celou noc střežila a bránila protivníkovi v jeho narušení. Nad ránem se podařilo protivníka odrazit a ten prostor opustil.“ Tím ale cvičení neskončilo. Jednotka ještě dopoledne dostala rozkaz pokračovat v dalším přesunu. Do cíle šestnáctikilometrového pochodu se měla dostat pouze za pomoci azimutů. „Poslední den cvičení pak příslušníci aktivní zálohy vedeni instruktory Vojenské policie ze Staré Boleslavi procvičovali činnost na kontrolně-propouštěcím místě,“ popisuje kapitán Šverma. „Prováděli kontrolu osob a vozidel, zadržení osob převážejících zbraň či výbušninu. Cíle výcviku rota splnila dobrým způsobem.“

27

Text: Michal ZDOBINSKÝ Foto: Jan KOUBA, Kongsberg a autor

Česká Č eská armáda má k dispozici špičkový, š pičkový, na dálku ovládaný zzbraňový braňový komplet Protector

Hlavní přednost typu Protector a všech dalších dálkově ovládaných věží spočívá v tom, že střelec zůstává při použití uvnitř vozidla pod ochranou pancíře a není vystaven ohrožení jako v případě klasických manuálně ovládaných zbraní otočně lafetovaných na střeše korby nebo věže obrněného vozidla. V porovnání s klasickými jednomístnými nebo dvoumístnými věžemi jsou dálkově ovládané komplety jednoznačně lehčí, nezabírají místo uvnitř korby vozidla a posádku ve vozidle při palbě nezatěžují ani hlukem, ani zplodinami. Nevýhodou tohoto řešení je větší zranitelnost externě umístěné zbraně a zásobníku s municí i možný negativní vliv působení prachu a nepříznivých povětrnostních podmínek.

Kompletní systém Protector (zde se 40mm granátometem). Uvnitř vozidla je pouze displej s ovládacím joystickem.

Věž Protector existuje v několika verzích včetně aplikace pro námořní použití.

Detailní pohled na věž s kulometem ráže 12,7 mm, pod kterým je zaměřovací jednotka tvořená termovizním systémem, denní kamerou a laserovým dálkoměrem.

28

Dvě z celkem čtyř lehkých obrněných vozidel Iveco LMV 4 × 4 pořízených pro Útvar speciálních operací (SOG) Vojenské policie a určených pro nasazení v Afghánistánu jsou vybavena na dálku ovládanou otočnou zbraňovou věží Protector. Jedná se o výrobek norské firmy Kongsberg Defence & Aerospace, která dnes zaujímá ve světě vedoucí postavení na trhu s tímto segmentem zbraňových systémů. Do dubna letošního roku registruje objednávky na více než 10 000 kusů, z nichž přes 2500 již dodala. Pro komplet Protector se rozhodla Austrálie, Česká republika, Finsko, Francie, Irsko, Kanada, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Portugalsko, Švýcarsko a USA. Posledně jmenovaná země má systém

Protector v reálném operačním použití již řadu let. Právě s přihlédnutím k praktickým zkušenostem byl v srpnu loňského roku norský komplet vybrán v klíčovém programu americké armády CROWS II (Common Remotely Operated Weapon Station) jako standardní, na dálku ovládaný zbraňový komplet. Pětiletý kontrakt má hodnotu přibližně osmi miliard norských korun a systémem CROWS II budou v ozbrojených silách Spojených států vyzbrojeny především příslušné verze kolových obrněných vozidel 8 × 8 řady Stryker a některé další typy. V rámci tohoto programu americká armáda již objednala 1300 kompletů, přičemž celkový počet by v průběhu dalších let mohl být i několikanásobně vyšší.

Ovšem ochrana posádky je jednoznačně prioritní, což se v praxi neustále potvrzuje při operacích v Iráku nebo v Afghánistánu. Proto dnes ve světě vzniká nebo se vyrábí celá řada dálkově ovládaných věžových kompletů vybavených kulomety ráže až 12,7 mm nebo 40mm automatickými granátomety. Využívají je především lehčí kolová obrněná vozidla, ale začínají nacházet uplatnění i u těžších bojových vozidel pěchoty nebo dokonce u tanků, konkrétně u specializovaných verzí modifikovaných pro boj v zastavěných oblastech.

Při výběru nového, na dálku ovládaného věžového kompletu pro nedávno pořízená vozidla LMV české armády sehrály podle vedoucího manažera skupiny veřejných zakázek Vojenské policie Mariana Hudce rozhodující úlohu následující důvody: Několikaleté praktické ověření tohoto zbraňového systému, jeho přesnost (je srovnatelná s odstřelovačskou puškou stejné ráže), plná ovladatelnost z vozidla (včetně zajištění proti možnému zneužití zvenku) a v neposlední řadě se přihlédlo jednak k přání budoucích uživatelů, jednak

k faktu, že se jedná o otevřený systém s možností dalšího rozvoje. „Jsme v NATO první, kteří věž v této konfiguraci na vozidle LMV mají,“ dodává Marian Hudec. Ve dvou vozidlech LMV jsou instalovány věžové komplety Protector v nejrozšířenější verzi M151 s kulometem M2 ráže 12,7 mm. Přímo pod zbraní se nachází zaměřovací jednotka tvořená termovizním systémem pro noc nebo nepříznivé povětrnostní podmínky, denní kamerou a laserovým dálkoměrem. Senzory se mohou vzhledem k zornému úhlu až 45 ° používat při běžném pozorování nebo díky až třicetinásobnému přiblížení lze podrobně prozkoumat cíl před i po střelbě. Zbraň se senzorovou jednotkou je plně stabilizovaná, náměr je možný v rozsahu -20 ° až +60 °, odměr je celokruhový. Celková hmotnost kompletu bez munice dosahuje 135 kg a zásobník pojme 200 ran. Typ M151 se vyznačuje vysokou spolehlivostí prověřenou řádově čtyřmi miliony operačních hodin a je použitelný v nejrůznějších klimatických podmínkách s rozsahem venkovních teplot -40 °C až +65 °C. Pro co nejlepší seznámení s novým kompletem absolvovali čtyři příslušníci Vojenské policie týdenní kurz přímo u norského výrobce. Systém Protector pak v České republice prošel zkrácenými vojskovými zkouškami, které byly úspěšně ukončeny v dubnu tohoto roku. 29

Text: Pavel KOČVARA Foto: Olga KARAFFOVÁ

Ve dnech 19. – 21. května navštívila Ředitelství výcviku a doktrín ve Vyškově delegace německé Poddůstojnické školy pozemního vojska Delitzschi, kterou vedl plk. Herbert Schmidtmeier, od ledna 2008 nově jmenovaný velitel této prestižní školy. Ředitel Ředitelství výcviku a doktrín Krále Jana Lucemburského plukovník gšt. Jaromír Zůna seznámil zahraniční partnery s úlohou a posláním ředitelství a s možnostmi spolupráce zejména na poli sdílení zkušeností z výcviku vojenských profesionálů. „Vyškov má dnes předpoklady stát se centrem výcviku a servisním systémem realizujícím trvalé i operativní a speciální výcvikové úkoly přímo související zejména s nasazením nejenom příslušníků Aliance, ale 30

i EU, OSN a dalších struktur či vládních i nevládních organizací s celosvětovým dopadem do krizových oblastí kdekoliv na světě,“ řekl mimo jiné Jaromír Zůna. Po prohlídce síně tradic a vyškovského výcvikového a vzdělávacího komplexu se delegace seznámila s vybavením a účelem některých specializovaných pracovišť, jako je například odbor

simulačních a trenažérových technologií a hala vzdušných sil. sil V programu nechynechy běla kulturní část – návštěva památníku Mohyla míru a prohlídka zámku Slavkov. Právě ve Slavkově se mohli němečtí vojáci zúčastnit slavnostního vyřazení absolventů Kurzu pro přípravu civilního personálu NATO do misí (NATO CIVILIANS PRE DEPLOYMENT COURSE). Na závěr své návštěvy plk. Schmidtmeier řekl: „Spolupráce s ředitelstvím a jeho útvary bude pro nás nepochybně přínosná, protože je mnoho oblastí, ve kterých lze spolupracovat. Doufám, že brzy dojdeme k velmi konkrétní kooperaci, která může spočívat třeba ve společné účasti na dílčích cvičeních. A mohu jen říci, že potenciál Vyškova je obrovský a velká je i šíře plněných úkolů. Svědčí o tom mimo jiné i to, že Vyškov zvítězil v mezinárodní soutěži, vyhlášené zástupcem generálního tajemníka NATO k pořádání kurzů civilního personálu NATO před jejich vysíláním do vojenských misí. Nepochybuji o tom, že spolupráce bude přínosem pro obě strany.“

Následuje několikanásobné přetočení. Najednou visíte v bezpečnostních pásech hlavou dolů. Otevřít jdou pouze jedny dveře. Vojáci si pak při opuštění kabiny navzájem pomáhají. „Pancéřovaná verze hummeru váží podle typu mezi šesti až sedmi tunami, další tunu může vézt jako náklad,“ říká velitel řidičů Václav Kučera. Silný pancíř chrání osádku před ostřelováním ze zbraní ráže až 7,62 mm. Vozidlo má vydržet i výbuch až šesti kilogramů TNT pod přední nebo čtyř kilogramů pod zadní nápravou. „Je to velmi jednoduchý stroj, každý si na něj zvykne snadno a lehce,“ dodal. Všichni naši řidiči mají bohaté zkušenosti ze zahraničních misí. „Jsou to zkušení praktici, a proto přeškolení na hummery jim nedělá větší problémy,“ hodnotí výcvik velitel jednotky podpraporčík Václav Kučera. „Musíme si jen zvyknout na vyšší hmotnost a odlišné chování vozů,“ shodují se vojáci. vojáci

Text a foto: mjr. Jindřich PLESCHER

Čtyři desítky vojáků 7. mechanizované brigády a 4. brigády rychlého nasazení absolvovaly ve dnech 19. – 22. května základní kurz v řízení amerických vojenských vozidel Hummer. Na americké základně v bavorském Grafenwöhru, kde sloužil i Elvis Presley, se učili jezdit v koloně na asfaltových a šotolinových cestách. Cvičili se šestitunovou pancéřovou verzí, kterou budou používat v Afghánistánu. Další výcvik je čeká v srpnu, hned po příletu do Lógaru. „Velký důraz je zde kladen na bezpečnost,“ vysvětluje velitel české jednotky podpraporčík Václav Kučera. Každý den začíná bezpečnostním poučením

a pravidelnou kontrolou vozidel před výjezdem. Teoretická i praktická část výjezdem probíhá pod vedením zkušených amerických instruktorů. „Aby člověk tohle auto skutečně výborně zvládl, potřebuje na to pár měsíců, musí si hlavně zvyknout na tu váhu, na to, kde má těžiště a jak s tím jezdit, aby se nepřevrhl,“ tvrdí seržant 1. třídy Daryl O. Hartus. Právě převržení, které často zaviní rychlá jízda a neznalost terénu, bývá příčinou vážných nebo smrtelných úrazů. Proto čeští řidiči cvičili také ve speciálním trenažéru, který tuto situaci simuluje. Vojáci se naučili, jak se chovat a jak se co nejrychleji a nejbezpečněji dostat z havarovaného vozidla ven. Není to nic jednoduchého. Nasednete, připoutáte se a zavřete dveře. V trenažéru jsou zabudované kamery, takže instruktor vidí na monitoru každého cvičícího. Pak se kabina několikrát zhoupne a osádka křičí: „Převrácení!“ Vojáci se bleskurychle zapřou a skloní hlavu. 31

Text: Vladimír MAREK Foto: VHA a archiv Miroslava Brože

Praporní, brigádní, sborový a nakonec i armádní šéflékař na východní frontě František Engel pomohl zachránit životy stovkám vojáků

Když po letech vzpomínali příslušníci východní armády na svého doktora Františka Engela, říkali, že to byl bez jakéhokoliv patosu doopravdy jejich anděl. Praktický lékař, chirurg a vynikající zdravotnický organizátor v jedné osobě dokázal svým nasazením a obrovskou obětavostí zachránit životy stovkám našich vojáků, ať již jako lékař praporu, brigády či později sboru a armády. Mnozí z jeho spolubojovníků vzpomínají, jak ve funkci šéflékaře odjel koncem ledna 1943 s naším praporem na frontu. Už při bojích u Sokolova prokázal nezměrnou odvahu a obětavost. Mezi československými vojáky bylo spousta mrtvých a raněných. Ošetřovny praskaly ve švech. František Engel a jeho lidé pracovali prakticky nonstop. Jednoduchá nebyla ani evakuace raněných přímo z bojiště. Vše se dělo pod dělostřeleckou palbou protivníka. Situace se ještě zhoršila v okamžiku, když prapor dostal rozkaz k ústupu. Společně se sousedními sovětskými jednotkami mu totiž hrozilo, že bude odříznut a obklíčen. Engel naložil maximální množství zdravotnického materiálu a těžce raněných vojáků. Z bojiště ustupoval v zadním voji a po cestě sbíral další nemohoucí 32

vojáky. Když jeho sanitce v těchto těžkých okamžicích došel benzin, dokázal ho sehnat u sovětských spolubojovníků. Byli mu totiž zavázáni za to, že ošetřoval i je. Jednu chvíli bylo velení praporu přesvědčeno, že společně se svými zdravotníky padl do zajetí. Z ničeho nic se ale objevili před jediným mostem široko daleko přes řeku Severní Doněc. To se již k mostu blížily německé tanky. Když prapor konečně dorazil do obce Veseloje, ošetřovna pracovala na plné obrátky. František Engel se narodil v Kežmaroku 8. 3. 1909 v početné rodině právníka, kterému místní lidé říkali advokát chudých. Tedy třicet čtyři let na den přesně před jeho první velkou bitvou u Sokolova. Vystudoval reálné gymnázium a Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze. Po absolvování prezenční vojenské služby působil jako lékař na Podkarpatské Rusi. Okamžitě po rozpadu republiky emigroval do Polska a odtud se po vypuknutí války dostal do Sovětského svazu. Zde jako lékař působil v Mizoči na Volyni, v donské stanici Kletskaja a Střední Achtubě u Stalingradu. Už v únoru roku 1942 se prezentoval se skupinou

BOJOVNÍC

I PROTI T OTALITĚ dalších, ve které nechyběla ani jeho manželka, rovněž lékařka, Gertruda, rozená Frankensteinová, u československé jednotky v Buzuluku. Zde byl sice oficiálně šéflékařem naší jednotky MUDr. Líbal, ale jednalo se o staršího pána, a tak ve skutečnosti vedl zdravotnickou službu právě Engel. Byl jedním z mála, kteří si s sebou přivezli do Buzuluku průkaz důstojníků v záloze. A tak jeho povýšení na poručíka proběhlo poměrně rychle a bez větších komplikací. Už v Buzuluku ho čekal velký kus práce. Řada lidí hlásících se do naší jednotky přicházela z trestaneckých táborů ve velice zuboženém stavu. Engel udělal všechno pro to, aby je do odjezdu na frontu dal do pořádku. Především se ale ukázal jako vynikající organizátor. Zformoval zdravotnickou četu, pro složitější případy začal budovat nemocnici. Sestavil koncepci zdravotnické služby a osobně začal školit její personál. Po večerech odcházel

pomáhat do civilních buzuluckých nemocnic, ve kterých dávali do pořádku sovětské vojáky zraněné na frontě. U Kyjeva byl František Engel nasazen již jako velitel zdravotnické služby 1. čs. samostatné brigády. Českoslovenští zdravotníci v této době již vytvořili něco jako polní nemocnici. Zatímco Gertruda Engelová plnila úlohu lékařky třídící raněné, její manžel společně s dalšími lékaři operoval ve stanu. Engel se specializoval na operace horních a dolních končetin. Mnoha vojákům, a to nejen u Kyjeva, zachránil život. Konkrétně se jednalo například o Karla Borského, který později vzpomínal, jak přímo při operaci dopadlo v okolí stanu několik dělostřeleckých granátů. Jedna ze sester byla dokonce raněna. František Engel však bez ohledu na nebezpečí pokračoval ve své práci, dokud operaci nedokončil. Počátkem dubna 1944 se v té době již nadporučík Engel stal velitelem zdravotnického praporu 1. čs. samostatného

armádního sboru v SSSR a později dokonce jeho šéflékařem. Během bojů u Dukly a na Slovensku ho čekala doslova úmorná práce. Kolik lidských životů zachránil ve velice tvrdých podmínkách, již nikdo nespočítá. Manželka Františka Engela Gertruda se stala první ženou v historii naší armády, která dosáhla důstojnické hodnosti. Za pozornost stojí i Engelův poválečný osud. Čekala ho přímo raketová kariéra. Během necelých osmnácti měsíců byl postupně povýšen na plukovníka. V roce 1949 dostává hodnost generála a je vyslán ke studiu na Vojenské lékařské akademii v Leningradu. Po návratu ještě krátce působí jako náčelník zdravotnické služby a pak je z armády propuštěn. Někteří z jeho přátel hovořili o tom, že právě pobyt v Leningradě ho zachránil před vězením. Engel pracuje jako lékař na stavbě slapské přehrady. Do armády se vrátil v létě 1956. O tři roky později se stává náčelníkem Ústřední vojenské nemocnice v Praze-Střešovicích. Po osmašedesátém je ještě jednou propuštěn. Tentokráte byl za nesouhlas s okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy poslán do důchodu. Vyčítali mu, že se jako delegát účastnil ilegálního 14. sjezdu KSČ, který rovněž odsoudil okupaci Československa. Zemřel v létě roku 1972 ve věku třiašedesáti let.

„ František Engel byl za druhé světové války prvním šéflékařem naší jednotky na východní frontě. „ Prošel prakticky všemi bojišti od Sokolova, přes Kyjev, Duklu až do Prahy. „ Za hrdinství v boji a především záchranu raněných vojáků získal řadu vyznamenání, mimo jiné pětkrát Československý válečný kříž 1939.

33

kaleidoskop Boj podle pravidel

Aktivní zapojení do podpory NRF Jednou z hlavních priorit Joint Chemical, Biological, Radiological and Nuclear Defence Centre of Excellence (JCBRN Defence COE ) dislokovaného ve Vyškově pro rok 2008 je aktivní zapojení do procesu podpory NRF 11 a 12 v oblasti plánování, přípravy a řízení série cvičení STEADFAST připravovaných Joint Warfare Centre v norském Stavangeru. Letošní série byla zahájena v únoru cvičením STEADFAST JOIST, kterého se jako první zúčastnil kpt. Peter Koška (SVK). Na základě jeho zkušeností a v souladu s požadavkem ACT se letos v květnu na přípravě a provedení dalšího cvičení STEADFAST JUNCTURE v oblasti CBRN Defence aktivně podílela skupina ve složení kpt. Peter Koška (SVK), pplk. Rudolph Konár (CZE) a MSg. Heiko Goehrke (DEU). Cílem cvičení bylo procvičení NATO DJTF capabilities a certifikace NRF 11. Série bude pokračovat cvičením STEADFAST JOINER. Fotografie účastníků cvičení byla pořízena u památníku The Three Swords – historicky významného místa nejenom pro region Rogaland a symbolu míru a sjednocení pro celé Norsko. Text: pplk. Rudolph KONÁR, foto: archiv

Poslední týden v květnu se v posádce Vyškov uskutečnil speciální kurz práva ozbrojených konfliktů pod názvem „Boj podle pravidel“. Akci pořádalo oddělení mezinárodního práva sekce obranné politiky a strategie MO ve spolupráci s Právní službou AČR a Ředitelstvím výcviku a doktrín. V kurzu jeho účastníkům přednášeli i význační zahraniční odborníci. Jednalo se o brig. gen. Iana McLeoda z Velké Británie, plk. Michaela Pesendorfera z Rakouska a mjr. Nathana W. Kearnse z USA. Kurz byl určen především pro instruktory a školitele výcviku práva ozbrojených konfliktů a jeho účelem bylo nejen rozšíření jejich znalostí této problematiky, ale zejména seznámení s metodami začleňování práva ozbrojených konfliktů do výcviku. Jednodenní cvičení ve vojenském výcvikovém prostoru Březina pak účastníkům kurzu umožnilo ověření těchto metod v praxi. Text a foto: Mgr. Petra OCHMANNOVÁ

Vojenští policisté u postižených sportovců V rámci doprovodných programů jedné z letošních nejvýznamnějších akcí Centra sociální pomoci Litoměřice organizované ve spolupráci s Diagnostickým ústavem sociální péče Čížkovice – VI. ročníku Sportovních her uživatelů služeb domovů pro osoby se zdravotním postižením Ústeckého kraje OPÁRNO 2008 – se 13. května účastníkům a hostům her představili s ukázkami své činnosti také příslušníci Vojenské policie z Velitelství VP Stará Boleslav. Skupina vojenských policistů předvedla profesionální zásah proti teroristovi v autě, sebeobranu MUSADO a samozřejmě i ukázku používaných zbraní, techniky a prostředků ochrany a obrany. Kdo z přítomných více jak 160 mentálně postižených sportovců chtěl, mohl si prakticky nejen vyzkoušet opravdovou přilbu, neprůstřelnou vestu, zamířit ze samopalu či pistole, ale třeba si i prohlédnout nejnovější motocykl či vozidla VP. Za ukázky vojenským policistům pak jako poděkování zazněl velký potlesk. Text a foto: vedoucí Domova Na Pustaji Křešice Dr. O. KÖRBER

34

Střelecká soutěž S V pátek 23. května se na střelnici SSK Jenišovice u Jablonce nad Nisou kona nal již XIV. ročník střelecké soutěže o putovní pohár velitele posádky Liberec ve střelbě z pistole. Jako hlavní organizátor ho pořádala Vojenská tělovýchovná je jednota Ještěd Liberec pod záštitou UNIASK ČR. Soutěžila mezi sebou tříčlenná dr družstva ozbrojených složek a ve druhé kategorii civilní družstva. Dále se soutěži žilo i mezi jednotlivci v kategorii mužů a žen. Poháru se letos zúčastnilo celkem st sto třicet soutěžících. Celkové prvenství v soutěži a obhájit putovní pohár se letos nepodařilo lo loňskému vítězi, jímž bylo družstvo KVZ Liberec. Krásný broušený pohár zůst stal tentokrát v držení domácích. Po dramatickém průběhu zvítězilo družstvo SSK Jenišovice. Cenu mu spolu se zástupcem velitele 31. brigády radiační, chemické a biologické ochrany podplukovníkem Jiřím Mitbauerem předával i olympijský vítěz z roku 1968 z Mexika ve střelbě z malorážky Jan Kůrka. Text: šprap. Martin GAJANEC, foto: prap. Petr NÁLEVKA

Dětský den plný ukázek a soutěží Pořadatelé akce „Univerzita obrany dětem“ připravili na sobotu 26. května pro brněnské děti vskutku pestré dopoledne. Akční vojenské a policejní ukázky střídaly hry a soutěže, pěvecká vystoupení a divadelní představení. Děti se také samy mohly zapojit do programu na pódiu a dokázat, že se nebojí předvést svoje schopnosti před svými kamarády. Prolézt si mohly opravdový tank nebo bojové vozidlo pěchoty, osahat ruční zbraně, obléci si neprůstřelnou vestu, zaměřit dělo, vyzkoušet si moderní radiostanice či zastřílet si z vojenské vzduchovky. Studenti Univerzity obrany kromě ukázek nastřelení patroly v misi a osvobození rukojmích z autobusu – v podání příslušníků skupiny COMMANDOS – předváděli umění boje zblízka MUSADO a sportovní cvičení TAEBO. Partnerem úspěšné akce pro děti byla Základna neopravovaného materiálu Brno. I přes úmorné vedro, které spíše vybízelo k návštěvě koupaliště, na dětský den Univerzity obrany zavítalo přes sedm stovek návštěvníků. Text: Pavel PAZDERA, foto: pprap. Pavel TITĚRA

Dělostřelce potěšil zájem veřejnosti Krásné počasí a velký zájem dětí i dospělých provázely Dny otevřených dveří a Dny dětí, které organizoval velitel 13. dělostřelecké brigády plukovník Ján Kožiak ve dnech 29. a 30. května v areálu jineckých kasáren. Bezmála 700 dětí se svými učiteli a další návštěvníci z různých částí regionu se přijeli do Jinců podívat, co pro ně dělostřelci připravili. Vzhledem k tomu, že velitel dělostřelců akci pořádal ve spolupráci se všemi veliteli útvarů a zařízení jinecké posádky, k vidění toho bylo opravdu hodně. A tak prezentaci dělostřeleckých zbraní, průzkumných a pozorovacích prostředků v parku techniky 132. smíšeného dělostřeleckého oddílu vhodně doplňovaly ukázky vojenské hasičské jednotky, Vojenské policie, stanoviště první pomoci a speciální výstroj používaná v zahraničních misích. Největší úspěch měla samohybná kanonová houfnice, kterou si děti občas pletly s tankem, speciálně vycvičený pes a imitovaný zásah hasičů. Text a foto: kpt. Michal ABRHÁM

35

kaleidoskop

Pražský Jobdays 2008

Pardubičtí vojáci k svátku dětí

Nevšední večer v Kosovu

Na vojenském letišti v Pardubicích se 30. května uskutečnil Den otevřených dveří pro děti pod záštitou vojenských útvarů a zařízení posádky Pardubice – Správy letiště, Centra leteckého výcviku, 131. smíšeného dělostřeleckého oddílu, Vojenské policie a 14. brigády logistické podpory. Přes bránu kasáren na letišti od devíti hodin nedočkavě přicházely stovky dětí ze základních i mateřských škol. Mohly si prohlédnout a prolézt vojenskou dopravní, bojovou i leteckou techniku. Svá auta předvedli také příslušníci vojenské hasičské jednotky a Vojenské policie. V doprovodném programu děti zhlédly ukázky výcviku dravců, služebních psů a boj zblízka. Nechyběla prohlídka spojovací techniky a ručních zbraní a vyvrcholením programu se nakonec staly seskoky výsadkářů. Text a foto: kpt. Ivan ŠMÍDL

Třetího června v půl desáté večer se rozezněla sportovní hala základny Šajkovac v Kosovu zpěvem Ivy Frühlingové, která tu se svou skupinou vystoupila před příslušníky 12. kontingentu AČR v silách KFOR. Zazněly zde její písně v češtině, ale také songy ve francouzštině a angličtině. Koncertu se zúčastnili nejen čeští a slovenští vojáci ze základny, ale pozvání přijali i představitel Styčné kanceláře České republiky v Prištině Jan Plešinger, právní zástupkyně pro oblast Kosovské Mitrovice z Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě Blanka Čechová či reprezentanti lotyšského a irského kontingentu major Mareks Ošinš a major Cyril Whelan s několika kolegy. „I přes počáteční selhání techniky byli vojáci úžasní,“ dodala s úsměvem Iva Frühlingová po koncertě. A usmívali se i její posluchači. To proto, že jim svým vystoupením přetrhla jinak dlouhý řetěz poměrně jednotvárných večerů. Text a foto: por. Andrea LANGEROVÁ

Problémy náboru do Armády České republiky nás nutí hledat stále nové cesty, jak splnit tento náročný úkol. Krajské vojenské velitelství hlavního města Prahy proto využilo k rozsáhlé náborové akci největší mezinárodní veletrh pracovních příležitostí v České republice, který se pod názvem Jobdays 2008 uskutečnil ve dnech 29. až 31. května v Pražském veletržním areálu Letňany. Příslušníci KVV zabezpečili prezentaci AČR, jejímž cílem bylo realizovat profesní poradenství v rámci procesu náboru, výběru a přijetí nového vojenského personálu, poskytnout základní informace o službě v ozbrojených silách a o studiu na vojenských školách. V průběhu veletrhu byly poskytnuty informace více než dvě stě padesáti zájemcům. Vzhledem k tomu, že více než 75 % z nich mělo trvalé bydliště mimo Prahu, dostala tato akce celorepublikový význam a mohla by přispět k plnění náborových cílů u všech krajských vojenských velitelství. Text: mjr. Monika NAVRÁTILOVÁ, foto: nprap. Anna NAVRÁTILOVÁ

Den dětí v Liberci a okolí V pátek 30. května proběhl v kasárnách 6. října Den dětí pro mateřské a základní školy z Liberce a okolí. Jednalo se především o děti z Mateřské a Základní školy při Jedličkově ústavu v Liberci. Vojáci 31. brigády radiační, chemické a biologické ochrany připravili spolu s členy O.Z.I.S. Clubu Liberec, Svazu vojenské historie Liberec a Veterinární základny Grabštejn bohatý program. K vidění byla technika, zbraně a materiál z vybavení chemického vojska, zdravotní služby i Vojenské policie Armády České republiky. Děti, kterých navštívilo kasárna více jak dvanáct set, měly možnost sledovat ukázky výcviku psů, historických zbraní a vojenské techniky. Mohly si zastřílet na terč z paintballových zbraní, bylo pro ně rovněž připraveno mnoho zajímavých her a soutěží. Příslušníci brigády se také ve stejný den zúčastnili Dětského dne na koupališti v Jablonném v Podještědí, kde pro děti připravili ukázku techniky a materiálu. Text: šprap. Martin GAJANEC, foto: prap. Zdenka STEINOVÁ

36

Kurz třetího věku na UO

O evropské bezpečnostní a obranné politice Ve dnech 3. – 4. června uspořádal Ústav strategických studií Univerzity obrany mezinárodní konferenci s názvem „Národní pohledy států V4 na oblast evropské bezpečnostní a obranné politiky – komparace přístupů a možnosti regionální spolupráce“. Akce se uskutečnila v Praze na Ministerstvu obrany ČR. Základní obsahovou linií dvoudenního jednání byla diskuse o aktuálních otázkách Evropské bezpečnostní a obranné politiky a debata nad možnostmi zemí Visegrádské skupiny (V4) formovat doktrinální vývoj ESDP. Akce se konala za účasti náměstka ministryně obrany České republiky Františka Padělka, zástupce náčelníka GŠ AČR brigádního generála Miroslava Bálinta, zástupců diplomatického sboru, mezinárodní bezpečnostní komunity a dalších významných hostů. Z konference je připravován sborník vystoupení, který bude k dispozici v průběhu června v elektronické podobě na internetovém portále časopisu Obrana a strategie (www.defenceandstrategy.eu). Text a foto: Petr HLAVÁČEK

Dokladem toho, že vzdělávání není jenom výsadou mládí, je i zájem posluchačů-seniorů o Kurz třetího věku na Univerzitě obrany v Brně. Letošní akademický rok byl uzavřen slavnostním předáním diplomů o absolvování kurzu. Rektorem podepsaný certifikát obdržely čtyři desítky posluchačů. Kurz kopíruje odborné zaměření všech kateder Univerzity obrany a má kontinuální charakter. Zájem je o technická a vojenská témata, jež lektoři posluchačům podávají populárně-vědeckou formou. Vybírá je odborná komise tvořená vedoucími kateder a ústavů Univerzity obrany spolu se zástupcem Vojenského sdružení rehabilitovaných. Kurz třetího věku má dlouholetou tradici. Již na začátku devadesátých let minulého století iniciovala tehdejší městská rada Vojenského sdružení rehabilitovaných v Brně vznik Univerzity třetího věku jako formu dalšího vzdělávání rehabilitovaných vojáků z povolání a občanských zaměstnanců vojenské správy. Později byla přejmenována na Kurz třetího věku, který probíhá vždy od října do května. Text a foto: Mgr. Zdeňka DUBOVÁ

37

Více než 33 000 nákladních automobilů Tatra T111 bylo kromě Československa dodáno do 59 zemí světa.

Text: Tomáš SOUŠEK Foto: autor a archiv VHÚ

V sobotu 24. května letošního roku se ve Vojenském technickém muzeu VHÚ v Lešanech uskutečnila akce nazvaná „Tatra den“. Jejím cílem bylo kromě zahájení další muzejní sezony zejména připomenutí devadesátého výročí používání vozidel značky Tatra v našich ozbrojených silách. K vidění zde byly jak velice slavné typy, tak i naprosté unikáty, které se sériové výroby nikdy nedočkaly. Historie vozů Tatra v československé armádě sahá do roku 1918, tedy do období samotného vzniku republiky. Nově budovaná armáda tehdy převzala mnohé zbraně používané již za Rakouska-Uherska. Byly mezi nimi také nákladní

Patrně nejmodernější předválečný automobil v čs. armádě, Tatra T92

Motorizace československé armády probíhala v předválečném období velmi pozvolna automobily NW (původní označení tatrovek) typ TL4. Ty se vyráběly od roku 1916 až do roku 1927 a bylo postaveno více než 1000 kusů, což tehdy představovalo poměrně značný počet. Vozidlo bylo poháněno čtyřdobým benzinovým, vodou

První automobil z kopřivnické továrny používaný v čs. armádě, NW (Nesselsdorf Wagenbau) typ TL4. Označení Tatra vzniklo až v roce 1919.

38

světa. Vysoká produkce nakonec dala vzniknout více než 33 000 vozidel. Zajímavostí je, že poslední Tatra T111 byla z výzbroje naší armády oficiálně vyřazena až v roce 1993. Pověstnou kvalitu si tatrovky udržely i v následujících modelech. V letech 1953 – 1960 to byl například typ Tatra T805. Téměř 15 000 těchto menších dvounápravových automobilů sloužilo v řadě speciálních verzí, z nichž mezi nejrozšířenější patřily různé radiovozy či štábní vozy. Existovala také výsadková verze s plátěnou střechou a speciální

chlazeným motorem s obsahem 3,5 litru, který umožňoval dosažení maximální rychlosti 35 km/h. Na svou dobu výborná byla také nosnost automobilu – užitečná hmotnost činila 5 tun. V dalším období se sice v armádě objevovaly další a modernější tatrovky, ale většinou jen v malých sériích. Šlo například o těžký tahač T25 vyráběný v letech 1927 – 1934, který však byl dodán pouze v 29 kusech. Motorizace československé armády totiž neprobíhala zdaleka tak rychle, jak šel kupředu vývoj v automobilové dopravě. „Tato určitá zdrženlivost byla dána do značné míry politickou situací. Největší moc tehdy měla Agrární strana, pro niž motorizovaná armáda nebyla tím nejvhodnějším. Daleko více mohla získat z využívání velkého počtu koní. Druhým faktorem zabraňujícím rychlejšímu zavádění nové techniky byl strach z nedostatku pohonných hmot. Z našich tehdejších spojenců mělo větší zásoby pouze Rumunsko a panovala

obava z toho, jak by v případě ozbrojeného konfliktu probíhalo zásobování palivem,“ říká kapitán Michal Burian z Vojenského historického ústavu. Tahounem motorizace v československé armádě tak bylo zejména dělostřelectvo, pro nějž hipomobilní trakce již přestávala dostačovat. I přesto ale vznikla celá řada technicky zajímavých a vyspělých vozidel. Byl mezi nimi třeba nákladní automobil Tatra T24, určený opět hlavně pro dělostřelce. Oproti tahačům převážel kanony na své korbě, kde byl pak umístěn i malý pásový tahač sloužící k manipulaci přímo na bojišti. Počet vyrobených T24 však nepřesáhl padesátku. Nejznámější tatrovkou používanou v prvorepublikové čs. armádě byl třínápravový automobil T26, později pak T72. Sloužil v nejrůznějších verzích, od štábního vozidla, přes valník až třeba po světlometný vůz. Vynikající byla zejména jeho průchodnost v terénu. I díky ní se pro licenční výrobu tohoto typu rozhodla Francie. U nás bylo v letech 1926 – 1932 postaveno celkem 200 kusů T26 a v letech 1934 – 1938 zhruba 400 kusů T72. Na podvozku T72 se pak stavěly také obrněné automobily OA-30. Teprve nástup Adolfa Hitlera k moci v sousedním Německu donutil československou armádu k výraznější motorizaci. Během let 1936 – 1938 tak bylo vyrobeno například 500 nákladních automobilů Tatra T85. V té době šlo o jedno z nejmodernějších vozidel v našich ozbrojených silách. Ještě modernější byly následné typy T92 a T93, jichž se v období 1938 – 1939 vyrobilo na 530, respektive 780 kusů. Řada z nich byla dodána také rumunské armádě.

Terénní vozidlo Tatra T803 se nikdy nedočkalo sériové výroby. V rámci Varšavské smlouvy bylo v padesátých letech minulého století rozhodnuto, že čs. armáda bude používat sovětské automobily GAZ.

Naprosto zásadním a přelomovým typem se stala Tatra T111, uvedená do provozu v roce 1942. Jen během druhé světové války vzniklo pro potřeby Wehrmachtu 1500 vozidel. Německá armáda nasadila Tatru T111 zejména na východní frontě, kde se osvědčila díky novému vzduchovému chlazení motoru. Oproti jiným typům tak nehrozilo zamrzání chladicí kapaliny. Výroba „stojedenáctky“ pokračovala i po druhé světové válce, a to až do roku 1962. Vozidlo existovalo ve velkém množství nejrůznějších variant. Kromě několika valníků vybavených navijáky to byla například cisternová nástavba. Tříkomorová nádrž mohla pojmout až 7000 litrů kapaliny. Speciální verzí byl tahač označovaný jako T141. Vozidlo bylo úspěšné nejen v armádě, ale i v civilním sektoru, kde významně přispělo tehdejší masivní výstavbě. O kvalitách stroje svědčí i fakt, že byl dodáván téměř do šedesáti zemí

kabinou určená k přepravě v nákladních kluzácích. Všechny další typy tatrovek již není třeba příliš představovat, neboť se na našich silnicích objevují i v dnešní době. V roce 1956 se představila Tatra T138 a v roce 1968 Tatra T148. Přelomovým typem se pak stala Tatra T813 vyráběná od roku 1966. První čtyřnápravový nákladní automobil v naší armádě ve své době stál na samotném technologickém vrcholu a dá se říci, že světový vývoj předběhl o řadu let. Některé bojové prostředky používající podvozek T813 stále úspěšně slouží v dnešní Armádě ČR. Nejinak je tomu i v případě Tatry T815 vyráběné od roku 1982. Poslední novou tatrovkou, zavedenou do výzbroje v letošním roce, je T810, která začala nahrazovat zejména přestárlá vozidla Praga V3S. Nezbývá tedy než popřát novému typu, aby ve službě pro armádu navázal na skvělou tradici automobilů značky Tatra. 39

Nové přírůstky

KNIŽNÍ TIPY Nakladatelství Alpress, s. r. o. Na Příkopě 3243, 738 01 Frýdek-Místek [email protected] www.alpress.cz

v Ústřední odborné knihovně MO ČR Legenda „ Pokud je signatura (uvedena na prvním řádku záznamu) zakončena písmenem P, je kniha určena pouze k prezenčnímu studiu ve studovně. „ Pro zájemce o tyto materiály uvádíme kontakt, kde je možné je studovat nebo zapůjčit: Agentura vojenských informací a služeb (AVIS) Ústřední odborná knihovna MO ČR Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Tel.: 973 215 546, fax: 973 215 917

E 6584 P THE WORLD DEFENCE ALMANAC 2008. Military Technology. Issue 1/2008. (Almanach světové obrany 2008.) Bonn, Mönch Publishing Group 2008. 404 s. D 277 P JANE’S SENTINEL COUNTRY RISK ASSESSMENTS. WESTERN EUROPE 2008. Issue 13. (Bezpečnostní situace států západní Evropy 2008. Ročenka Jane’s.) Coulsdon, Jane’s Information Group Ltd. 2008. 29 + 865 s. D 169 P JANE’S SENTINEL COUNTRY RISK ASSESSMENTS – THE GULF STATES 2008. Issue 22 – 2008. (Státy v oblasti Perského zálivu 2008. Hodnocení regionální bezpečnosti.) Coulsdon, Jane’s Information Group 2008. 19, 736 s. F 20 905 P EUROPEAN SECURITY AND DEFENCE POLICY. An Implementation Perspective. (Evropská bezpečnostní a obranná politika z pohledu její realizace. Sborník.) London and New York, Routledge 2007. 226 s. F 20 902 P ARBUCKLE, James V. MILITARY FORCES IN 21ST CENTURY PEACE OPERATIONS. (Ozbrojené síly v mírových operacích 21. století.) London and New York, Routledge 2006. 194 s. G 5844 HEYMAN, Charles THE BRITISH ARMY GUIDE 2008 – 2009. (Kapesní průvodce po britské armádě 2008 – 2009.) Barnsley, Biddles, Ltd. 2007. 231 s. F 20 904 HOWORTH, Jolyon SECURITY AND DEFENCE POLICY IN THE EUROPEAN UNION.

40

(Bezpečnostní a obranná politika v Evropské unii.) New York, Palgrave macmillan 2007. 315 s. F 20 903 SCHADING, Barbara A CIVILIAN’S GUIDE TO THE U.S. MILITARY. A Comprehensive Reference to the Customs, Language, and Structure of the Armed Forces. (Průvodce americkými OS pro civilisty.) Cincinnati, Ohio, Writer’s Digest Books 2007. 374 s. F 20 894 GALBRAITH, Peter W. THE END OF IRAQ: HOW AMERICAN INCOMPETENCE CREATED A WAR WITHOUT END. (Konec Iráku. Jak americká neschopnost stvořila válku bez konce.) London – New York, Pocket Books 2006. 275 s. F 20 895 LINN, Brian McAllister THE ECHO OF BATTLE: THE ARMY’S WAY OF WAR. (Ozvěna bitvy. Armádní způsob boje.) Cambridge, Massachusetts, Harward University Press 2007. 312 s. F 20 850 P RENSHON, Jonathan WHY LEADERS CHOOSE WAR. The Psychology of Prevention. (Proč vůdci volí válku. Psychologie prevence.) Westport, Connecticut – London, Praeger Security International 2006. 221 s. F 20 896 STRATEGIC STUDIES. A Reader. (Strategické studie. Čítanka textů známých myslitelů.) London and New York, Routledge 2008. 450 s. F 20 906 COUNTERTERRORISM STRATEGIES. Successes and Failures of Six Nations.

(Strategie boje proti terorismu. Úspěchy a prohry šesti států. Sborník.) Washington, D.C., Potomac Books 2006. 271 s. F 20 907 MANDEL, Robert THE MEANING OF MILITARY VICTORY. (Význam vojenského vítězství.) Boulder – London, Lynne Rienner Publishers 2006. 189 s. F 20 908 HUSTED, Stewart W. GEORGE C. MARSHALL: RUBRICS OF LEADERSHIP. (George C. Marshall. Zásady vůdcovství.) Mechanicsburg, PA, Stackpole Books 2006. 264 s. F 20 887 BUREŠ, Oldřich OPERACE OSN NA UDRŽENÍ MÍRU. Olomouc, Univerzita Palackého 2007. 199 s. G 5835 DUBÁNEK, Martin a kol. ČESKOSLOVENSKÉ 7,62MM LEHKÉ KULOMETY VZ. 52 A 52/57. Praha, Naše vojsko 2008. 48 s. E 6586 P DOLÍNEK, Vladimír – DURDÍK, Jan HISTORICKÉ ZBRANĚ. Praha, Naše vojsko 2008. 357 s. F 17 879 P STATISTICKÁ ROČENKA ČESKÉ REPUBLIKY 2007. Praha, Český statistický úřad – Scienta 2007. 783 s. E 5330 P BRITANNICA BOOK OF THE YEAR 2008. Events of 2007. (Britannica. Ročenka 2008. Události roku 2007.) Chicago, Encyclopaedia Britannica, Inc. 2008. 880 s.

Jitka Lenková, Václav Pavlík Nejdůležitější bitvy v českých dějinách Kdo, kdy, kde a proč bojoval a jak to nakonec dopadlo? Odpovědi na tyto otázky snadno a rychle naleznou zájemci o historii stejně jako žáci a studenti v právě vydané knize „Nejdůležitější bitvy našich dějin“. Jasným a přehledným způsobem je v ní popsáno přes 150 válečných střetů s „českou účastí“ na našem území i mimo ně, od bojů kupce Sáma počátkem 7. st. n. l. až po osvobození Prahy v květnu 1945. Nedávnou vojenskou historii přibližuje zvláštní dodatek věnovaný našim zahraničním misím po roce 1989. Autoři nezapomněli k faktografickým popisům jednotlivých bitev přidat ani různé zajímavosti ze života urozených vojevůdců i obyčejných vojáků. Nechybí například komentáře soudobých kronikářů, třeba smutný povzdech jednoho z nich, že „náklady na postavení vojska nebyly vyrovnány kořistí“, anebo barvité vyjádření císaře Zikmunda na adresu husitů: „Naserúť jim dříve do rypáků, než bych ustoupil z Vyšehradu!“ Své slovo tento císař tehdy nedodržel. Nebyl sám. Nesplněné sliby a předsevzetí představují však jen část zvratů v bitvách, o jejichž osudu občas rozhodovaly až překvapivé maličkosti a nečekané náhody. Ty sice obvykle zůstávají nakonec skryty za suchopárnými daty a čísly, zde však tvoří jejich rovnocenný doplněk. Tato publikace se tak stává nejen pohotovým zdrojem faktografických údajů, ale nabízí i leckdy překvapivé pohledy do zákulisí našich dějin. -le-

OBČANSKÉ SDRUŽENÍ KLUBŮ VOJENSKÝCH DŮCHODCŮ ČR Občanské sdružení klubů vojenských důchodců České republiky (dále jen Sdružení) vzniklo zaregistrováním u Ministerstva vnitra ČR v únoru 2007. Smyslem vzniku Sdružení a jeho posláním je sjednotit již existující kluby vojenských důchodců při krajských vojenských velitelstvích a prostřednictvím centrálních orgánů Sdružení zajistit těmto klubům možnost podílet se na řešení svých požadavků a potřeb přímo na Ministerstvu obrany ČR a u dalších ústředních orgánů státu. Cílem Sdružení je především hájit zájmy vojenských důchodců, což současný stav rozdrobenosti neumožňuje. Ve výhledu se předpokládá, že Sdružení jako celorepubliková organizace vstoupí do Rady seniorů, která na celostátní úrovni sdružuje všechny seniory v České republice bez rozdílu profesí. Stanovy Sdružení, Jednací řád Sdružení a Registrační list klubu vojenských důchodců byly spolu se vzorovým Organizačním řádem klubu vojenských důchodců zaslány na všechna KVV, kde je lze získat. Žádné členské příspěvky se prozatím nepředpokládají. O nich by měla rozhodnout až první celostátní konference Sdružení, jejíž termín se plánuje v první polovině roku 2009. Předtím, ve druhé polovině roku 2008, se předpokládá celostátní porada předsedů jednotlivých klubů vojenských důchodců. Do Sdružení se může přihlásit kterýkoliv stávající klub vojenských důchodců, který existuje a pracuje při KVV. K tomu je potřeba pouze vyplnit Registrační list klubu vojenských důchodců a zaslat jej vyplněný na kontaktní adresu přípravného předsednictva Sdružení (Ing. Jiří Pešta, Káranská 38/511, 108 00 Praha 10).

POSLÁNÍ SDRUŽENÍ A JEHO CÍLE

„ Sdružení je nezávislou, dobrovolnou, zájmovou neziskovou organizací s celostátní působností. Jeho posláním je umožnit bývalým vojákům z povolání a bývalým občanským zaměstnancům vojenské správy, kteří mají charakter vojenského důchodce, organizovat se v jednotném celorepublikovém občanském sdružení. Cílem je umožnit členům Sdružení organizovaným v jednotlivých klubech pravidelná setkávání na společných akcích v oblasti kultury, sportu, vzdělávání a na četných dalších akcích zájmové činnosti. Veřejně také prosazovat a hájit sociální, kulturní a humanitární zájmy svých členů. V neposlední řadě propagovat slavné vojenskohistorické tradice Armády České republiky. „ Sdružení v místě působnosti jednotlivých klubů iniciuje, udržuje kontakty a spolupracuje s velením příslušných KVV, zastupitelskými orgány a jinými občanskými sdruženími a podle místních podmínek organizuje právní poradenskou a jinou odbornou činnost. Na základě dohod s orgány KVV či útvary AČR využívá pro kulturní, sportovní a osvětovou činnost síť posádkových domů armády a kulturních místností útvarů či KVV. Podporuje a podílí se na pietních a vzpomínkových akcích. Zastupitelským i státním orgánům předkládá podněty, stanoviska, návrhy, stížnosti a doporučení zejména v oblasti sociálního, materiálního, kulturního, zdravotnického a jiného zabezpečení svých členů. Prostřednictvím zvolených poslanců a senátorů prosazuje zájmy svých členů při přípravě právních a jiných norem. A konečně podporuje přátelské styky a kontakty s příslušníky obdobných organizací v rámci ČR i ostatních zemí Evropské unie a NATO. „ Členství ve Sdružení vzniká podáním přihlášky a přijetím v místně příslušném klubu vojenských důchodců při KVV. Každý člen má právo zúčastňovat se členských schůzí i jiných jednání a akcí pořádaných klubem, v němž je přihlášen, ale i akcí pořádaných centrálními orgány Sdružení. Každý člen má právo hlasovat, podávat návrhy, podněty a stížnosti, vyžadovat zprávy a informace o činnosti, volit a být volen do funkcí v orgánech klubu a Sdružení, užívat práv plynoucích z členství v klubu a Sdružení. S podrobnostmi k činnosti Sdružení se lze seznámit na každém KVV nebo na adrese Ing. Jiří Pešta, Káranská 38/511, 108 00 Praha 10.

41

PO ČEC

HÁCH SKÝCH

VOJEN

Text: Josef GAJDA Foto a ilustrace: Jiří HOKŮV, Jaroslav PAJER a archiv

Mnohé z toho, co je součástí jedinečné historie Klatov, jako bychom již někde slyšeli. Město založil – podobně jako jiná – Přemysl Otakar II. (kolem roku 1260), stejně jako další středověká města také Klatovy bojovaly na straně husitů, často hořely a znovu se vzpamatovávaly, také další města podobně jako „město karafiátů“ děkují za mnohé jezuitům, významným architektům, mají svou Černou nebo Bílou věž, své kasematy a mumifikované předky, i jiná mají své květinové přehlídky, také o jiných se říká, že jsou branou Šumavy. Čím se tedy od všech podobných měst Klatovy liší? Možná tím, že jsou dějinami jižních Čech v kostce. Vydejme se na krátkou procházku městem, abychom se o tom přesvědčili. Klatovy své jméno odvozují od klátů, vydlabaných pařezů či špalků určených ke stavbě včelích úlů. O jejich založení rozhodla prý vhodná poloha. Tahle osada u Drnového potoka (vlévajícího se za posledními domky do Úhlavy) byla nejvhodnější oázou k nabrání dalších sil předtím, než poutníci zamířili do Bavor. Původní obyvatelé nenápadné vsi založené na obchodní stezce mezi Starým 42

Plzencem a hranicemi byli převážně německého původu. Během 13. a 14. století už opevnili vzniklé město hradbami a příkopy a postavili si důstojný svatostánek, Václav II. jim dovolil, aby si razili brakteáty, Jan Lucemburský se výsadami práva mílového a práva užívání příjmů z pozemků také „nedal zahanbit“, ale největšího rozvoje dosáhly Klatovy za vlády otce vlasti

Karla IV. Dařilo se řemeslníkům, obchodníkům, v okolí byly y y zřizoványy rybníy chmelnice, přibývalo Čechů i priviky a chmelnice legií – právo popravy, odúmrti (majetek zemřelého bez dědice připadl městu) a výročního, nedělního trhu. Zmínili jsme se už o tom, že město stranilo husitům. Přesněji řečeno, bylo pevnou husitskou baštou (i po bitvě u Lipan stálo věrně při Jiřím z Poděbrad). Husitský hejtman Bořek vedl v roce 1421 například své „zbrojné“ z řad Klatovských na Žižkův rozkaz proti zbytkům adamitů ukrývajících se u Stráže. Zastavme se teď ale u jedné z nejkontroverznějších osob té doby, u Jana Čapka ze Sán, který zde působil. U činů kněze, jenž byl v letech 1431 až 1434 vrchním hejtmanem polního vojska sirotků, účastníkem mnoha bitev, předním husitským vojevůdcem, jehož život však stále ještě čeká na podrobnější historické zpracování. Badatelé se na základě pramenů shodují, že nezkrotně ctižádostivý hejtman střídal často úspěchy s neúspěchy. Na jaře roku 1431 podnikli sirotci s tábority zpočátku úspěšné tažení na Slovensko, ale poté, co se táborité

obrátili zpět a Čapkovi bojovníci v tom zůstali sami, dopustil se hejtman několika tragických chyb. Když se špatně zabezpečení sirotci s těžce naloženými vozy plnými kořisti plahočili v listopadu přes Váh, napadli je Uhři, vnikli do nedostatečně uzavřené vozové hradby, dvě třetiny husitů pobili a způsobili jim tak jednu z největších porážek. Skvělým vítězstvím skončila v roce 1433 spanilá jízda sirotků na pomoc Polákům proti řádu německých rytířů, která měla Čechám zabezpečit polské spojenectví. Na březích Baltu pochválil Jan Čapek své sirotky i polské spolubojovníky za to, že se probojovali až na konec světa a 200 udatných mužů (mezi nimi i seb sebe) nechal na pláži pasovat rytíře.. Po několikadenních bujarých na rytíře oslaváchh ssi nabrali mořskou vodu do lahpamátku a dne 13. září vyrazili ví na pa am dohodnutém příměří domů do Čech. po dohod dn bez zajímavosti, že se právě Není be Čapek Jan Čap pe ze Sán zasloužil vzápětí má blízká Plzeň ve svém znao to, že m exotického velblouda. Po dočasném ku exotic ck odstranění odstraně ěn Prokopa Holého usiloval nedůtklivý nedůtkliv vý a sebevědomý husitský vojevůdce o vvrchní velení spojených táborsirotčích vojsk při jejím obléháských a si ní. ní Velblou Velblouda, dar polského krále, si Jan Čapek přivezl s sebou. Při nenadálém, odvážném výpadu mu ho však Plzeňští ukořistili a po čase se usnesli dát tvora do znaku svého nedobytého města. Bezohledný, odvážný válečník nahromadil velké jmění. Svým jednáním způsobil, že na straně panské koalice bojovali u Lipan i někteří představitelé sirotků. Velel v této bitvě jízdě. „Proslavil se“ bohužel tím, že předčasně uprchl z boje. Nejenže se nesnažil zabránit historické porážce polních vojsk, brzy nato se poddal císaři Zikmundovi. Zradil, nebo jen pragmaticky odhadl situaci

a jako kalkulující profesionál chránil své vojsko? Mnozí žoldnéři ho považovali za zrádce a pohrdali jím. Mnozí historici jsou opatrnější. A mnozí laici se nestačí divit: takto že si počínal autor toho dodnes slavného, velebného a stále hraného chorálu: Ktož sú boží bojovníci? Klatovy patřily v 16. století mezi sedm nejbohatších a nejvýznamnějších českých měst. Rostly do krásy. Byla zahájena stavba Černé a Bílé věže, radnice, farního chrámu a nových městských domů. Černá věž, dominanta města, vyrostla z neomítnutých tesaných kvádrů v roce 1557 do výšky téměř 82 metrů. Chránila město coby pozorovatelna proti nepříteli i častým požárům. Právě díky ohni získala nesmazatelné tmavočerné zbarvení a jméno. Požár roztavil i první, Ondrův zvon. Z ochozu jejího pátého patra, kam vystoupáme po 226 schodech, se můžeme na vlastní oči přesvědčit, jestli jsou Klatovy opravdu jednou z bran k nádhernému panoramatu Šumavy. Jako každá stavba podobného typu má ovšem i tato svou „černou“ listinu. V roce 1884 zahájil jistý student nepěknou tradici těch, kteří se skokem z věže rozhodli ukončit svůj život. V roce 1855 byla věž osazena hodinami, které zhotovil klatovský mechanik Jan Bošek. Jejich velká ručička měří dva metry, ručičky a číslice jsou pozlaceny. Spodní část věže krášlí malý orloj Ferdinanda Vaňka, a pozor, v prvním patře si nenechme ujít zajímavě umístěnou mučírnu. Ne že by orloj „zajímavě“ odměřoval, kolik času odsouzenci zbývá, to praktické umístění smutně proslulé místnosti odhalili stavbaři v roce 1918, po požáru radnice. Mučírna v prvním patře věže byla totiž přímo propojena se soudní síní na radnici. Městští radní si prostě uměli poradit. Jestliže se nechtěl obviněný přiznat, přemístili ho na torturu

43 4 3

a opakovali to přemisťování do té doby, dokud se „všechno nevysvětlilo“ k jejich spokojenosti. Gotický arciděkanský kostel Panny Marie stojící na místě někdejší románské baziliky změnil zcela svůj původní vzhled po úpravách na počátku 15. století. V té době tu vznikl na svou dobu ojedinělý síňový prostor, který kostelu vtiskl osobitou atmosféru. Hlavní oltář kostela zdobí svatý, uzdravující obraz Panny Marie Klatovské chovající na klíně malého Ježíška. Podle pověsti je stopa krve na jejím zraněném čele pravá. Na konci 17. století proudily do kostela stovky poutníků, toužících, aby jim Madona splnila jejich přání. Klatovy se staly vyhledávaným poutním místem. Jestliže ničivé požáry a boje třicetileté války strhávaly Klatovy ke dnu, dodnes je naopak viditelné, co znamenal pro město příchod jezuitů v polovině 17. století. Rozvoj a výstavbu chrámu, řádové koleje, katakomb, barokní lékárny U Bílého jednorožce (unikátní expozice uvnitř dnes mapuje vývoj lékárenského „řemesla“ od roku 1776 až do roku 1966, kdy lékárna ukončila svou činnost), vznik měšťanských domů a vzdělávacích institucí. S jezuity vstoupila do města vzdělanost. Barokní kostel Neposkvrněného početí Panny Marie a svatého Ignáce, s bohatě zdobeným dekorativním průčelím a interiérem, má půdorys latinského kříže s kupolí nad křížením ramen a dodržuje klasickou koncepci jezuitských chrámů. Podle vnějších portálů poznávají odborníci dílnu slavného Kiliána

44 4 4

Ignáce Dienzenhofera. Před katakombami svatostánku by mohl být známý hřbitovní nápis: „To, co jste vy, byli jsme i my, to, co jsme my, budete i vy.“ V mystických podzemních prostorách kostelní krypty je dnes v rakvích se skleněnými víky pohřbeno asi třicet mumifikovaných členů jezuitského řádu a významných osobností města. První zemřelí byli do katakomb ukládáni ještě před dokončením stavby, od počátku sedmdesátých let 17. století. Způsob mumifikace, který jezuité zavedli, je ve světě ojedinělý. Mrtvá těla ukládali na chmelovou podložku, která působila antisepticky, a nechali je ovívat proudícím vzduchem. Důmyslný systém větracích kanálů je veden dutými sloupy v lodi kostela až nad klenbu a soustavně přivádí do krypty suchý vzduch větracími šachtami, jež vyúsťují na střeše. Jezuitská kolej, která se zasloužila o vzdělávání obyvatelstva, byla po zrušení řádu přestavěna na kasárna a seminář na pivovar (rozsáhlý objekt je od roku 1990 využíván jako nákupní centrum, trvalý odkaz vzdělanosti dnes skromně přebírá městská knihovna). Od roku 1751 do roku 1849 byly Klatovy krajským městem, po rozdělení Čech na sedm krajů (místo původních šestnácti) se na základě císařské reformy opět staly sídlem okresního hejtmanství. V těch dobách měnilo město ovládané byrokratickými, germanizujícími výnosy vídeňských úředníků svou architektonickou tvář. Mizí dvojité, deset až dvanáct metrů vysoké kamenné hradby budované při založení města, příkopy se zasypávají. Nejzachovalejší část hradeb i se dvěma kruhovými baštami dnes najdete jen na východní straně města.

Učiníme-li při této procházce „hlubší“ sondu do životopisu některých významných osobností, které se v Klatovech narodily nebo se zde cestou osudu ocitly, zjistíme, že jejich curriculum vitae s putováním po Čechách vojenských tematicky tak trochu souvisí. Vždyť Jakub Dobrovský, vedoucí osobnost národního obrození, katolický kněz, ale především jazykozpytec a historik, byl synem vojína Jakuba Doubravského (změnu jména prý způsobil chybný zápis v matrice), který byl přeložen do Klatov (jeho syn u klatovských jezuitů později studoval). Jezuitu Bohuslava Balbína, který v Klatovech působil, držel při křtu v rukou sám velký Albrecht Eusebius Valdštejn a zřejmě byl i jeho kmotrem. V roce 1648 se Bohuslav Balbín zúčastnil obrany Prahy. Před útokem švédských vojsk se přihlásil do akademického praporu a pod vedením svého profesora, jezuity Jiřího Plachého, udatně hájil Karlův most, při obraně Staroměstské mostecké věže byl dokonce vážně zraněn. A možná bychom našli i další podobné osobnosti. Václav Matěj Kramerius, český spisovatel a nakladatel, se dne 9. února 1753 v Klatovech narodil a studoval. Studoval tu i básník, dramatik, spisovatel a překladatel Jaroslav Vrchlický, nominovaný později na Nobelovu cenu za literaturu. Změny v charakteru válčení za vlády císaře Karla VI. a jeho dcery Marie Terezie vyvolaly potřebu zřizování trvalých posádek. A kde jinde by měly vznikat než ve významných městech monarchie. „... Můj milý šel taky na vojnu, slouží v Klatovech u dragounů. Když jede na koni, šavlička mu zvoní a já na něj nezapomenu...“ Bohatá vojenská tradice města na Úhlavě se promítla i do lidové písničky. Vojáci k městu patří od dob, kdy se v habsburské říši začaly tvořit první stálé kasárny. Klatovy byly tehdy ještě krajským městem, když se tu roku 1762 usadil první vojenský útvar – dragounský pluk

č. 6, Kolowratův. Už jsme se zmínili o tom, že byla pluku po papežském zrušení jezuitského řádu v roce 1773 předána mnišská kolej, v níž vznikly jezdecké kasárny. Tato budova přiléhající k Černé věži sloužila armádě plných dvě stě dvacet let. Za tu dobu se v ní vystřídaly na dvě desítky dalších dragounských, husarských, hulánských, švališarských či kyrysnických pluků. V roce 1845 koupila vojenská správa pozemek jihozápadně od centra města – za Drnovým potokem – a vystavěla tu rozsáhlou jízdárnu, zvanou rajčur. O padesát let později na témže místě postavila obec nové kasárny – Dragounské. Ani po vzniku republiky Klatovy o své kavaleristy nepřišly. Už v roce 1918 je zde zformován československý dragounský pluk 14, který byl později sloučen s dragounským plukem 2 z Dobřan v jezdecký (od roku 1936 dragounský) pluk 4 Antonína Švehly, jehož socha stojí před branou zmíněných kasáren dodnes. O vojenském významu města svědčí i zřízení doplňovacího okresního velitelství v roce 1923 a v druhé polovině třicátých let postupná dislokace pěšího pluku 35 Foligno, jehož první příslušníci byli zpočátku ubytováni v budovách bývalého okresního úřadu, soudu a jezuitské školy. Koncem března 1938 se však všechny součásti pluku přemístily do zbrusu nových kasáren v Plánické ulici, jimž se podle tehdejšího ministra národní obrany říkalo Machníkovy. Přijetím mnichovské dohody však jejich existence na dlouhá léta skončila. Ráno 15. března 1939 vstoupily do Klatov první oddíly 41. motorizovaného pluku Wehrmachtu, za nimi přijel směrem od Nýrska oddíl SA sledovaný oddílem pověstných černých uniforem gestapa. Velitelství německých

vojsk se usídlilo v hotelu Bílá růže, v Klatovech byl zřízen tzv. Oberlandrat. Neomezeným vládcem kraje se stalo spolu s velitelstvím německých vojsk gestapo, které se nastěhovalo do vily továrníka Singera. Zároveň s přepadením Polska a vypuknutím druhé světové války zatklo gestapo – v rámci akce tzv. „protektorátních rukojmí“, která měla zabránit projevům odporu proti okupaci – řadu významných osob. Po atentátu na Heydricha a vyhlášení stanného práva popravili nacisté na vojenské střelnici v Lubském lese 73 lidí. Dne 5. května 1945 osvobodila Klatovy vojska americké armády. Teprve potom, ale jenom do roku 1948, mohl ve svém působení v posádce pokračovat pěší pluk 35 Foligno. V letech 1946 až 1948 zde sídlila také 2. jezdecká korouhev. Čtyřnohé koně však postupně nahrazovaly koně pod kapotou a pancíř, dragounské palaše střídaly samopaly a děla. Do starých jezdeckých kasáren se nastěhoval 2. dělostřelecký pluk. V roce 1948 ho vystřídal 10. dělostřelecký pluk, o sedm let později přečíslovaný na 8. dělostřelecký pluk. Roku 1958 sem přibyl také 2. prapor oprav techniky a v roce 1976 ještě 2. raketometný oddíl. Machníkovy kasárny obydlil v roce 1948 pěší pluk 25, o šest let později reorganizovaný na střelecký pluk 25 a v květnu roku 1955 přečíslovaný na střelecký pluk 11. Ten byl tři roky nato reorganizován na 11. motostřelecký pluk. Ve městě od roku 1951 fungovala okresní vojenská správa, později územní vojenská správa, zrušená až koncem roku 2002 . Ve velké vile v ulici Národních mučedníků našel počátkem padesátých let své sídlo divizní lazaret, tedy pozdější 2. zdravotnický prapor. Nyní je zde posádková ošetřovna. V letech 1964

až 1974 ve městě působila také vrtulníková letka 2. motostřelecké divize. V devadesátých letech minulého století se po společenských změnách a demokratizaci veřejného života začala vojenská mapa republiky výrazně měnit. Armáda zahájila postupnou rozsáhlou reorganizaci a transformaci útvarů a posádek. Roku 1991 byl raketometný oddíl začleněn k 8. dělostřeleckému pluku a útvar se přestěhoval do opuštěných kasáren po motostřeleckém útvaru v Plánické ulici. Tři roky poté byl redislokován do Janovic a ministerstvo obrany (už spolu s Armádou České republiky) předalo areál o rozloze necelých 17 hektarů městu. V roce 1994 převzala radnice od opravárenského praporu také budovu někdejší jezuitské koleje. Vojsko dnes v Klatovech kromě budovy posádkové ošetřovny užívá Dragounské kasárny. Obývají je technici, opraváři a další specialisté ze 142. praporu oprav, který vznikl dnem 1. října 2004 transformací 2. praporu logistiky. Autor děkuje za pomoc svým kolegům a historiku dr. Pavlu Minaříkovi, CSc. 45

Text: Miroslav ŠINDELÁŘ Foto: autor a archiv Petra Palackého

V žateckém mechanizovaném praporu 4. brigády rychlého nasazení pracuje sedmadvacetiletý nadrotmistr Petr Palacký jako správce skladu PHM. Málokdo by však při prvním pohledu hádal, že tento voják patří k borcům, kteří propadli sportovní disciplíně zvané silový trojboj.

Ten je kombinací tří fyzicky náročných prvků prvků. Prvním je dřep s činkou, činkou kterou drží soutěžící obouruč za krkem. Druhým tlak (bench press), kdy závodník leží na lavici na zádech, spustí si činku na hruď a pak ji vytlačí do výchozí pozice. Závěrečným prvkem je tzv. mrtvý tah. Soutěžící uchopí v dřepu činku,

46

zdvihne ji do pozice vestoje a na pokyn rozhodčího ji kontrolovaně vrátí zpět na zem. To je stručná charakteristika sportu, kterému patří ještě přívlastek individuální. Petr Palacký začal pošilhávat po tomto ne jistě masovém odvětví sportu už v době, kdy jako kluk na rodné moravské

hroudě hrával fotbálek a součástí tréninků bylo samozřejmé cvičení v posilovně. „Tam jsem si uvědomil, že mě ta posilovna láká víc než kopání do balonu a chtěl jsem mít v tom cvičení nějaký řád, motivaci,“ přiznává Petr a pokračuje: „Měl jsem štěstí, že jsem brzy narazil na Dana Dvořáka, který je prezidentem

federace GPC. Ten mi poradil a doporučil, abych vstoupil do své první soutěže 7. července 2007.“ Pořekadlo „Jeden míní a druhý mění“ platilo i v tomto případě, protože věci kolem vstupu do oficiální soutěže dostaly tak prudký spád, že Petr už 17. března minulého roku absolvoval první závod a k původně plánovanému termínu už měl za sebou poměrně úspěšný vstup ze dvou soutěží. „Víte, původně mě chytil mrtvý tah, ale Daniel Dvořák mě přesvědčil, ať zkusím i jiné disciplíny, a tak jsem vlastně propadl silovému trojboji,“ usmívá se urostlý nadrotmistr. Čtyřikrát týdně ve svém volnu, tedy většinou v podvečer, absolvuje tréninkovou rutinu. Zdůrazňuje, že trénovat je třeba s rozvahou a promyšleně. Přiznává, že za dosavadními svými úspěchy vidí rrady trenérů a zkušených kolegů ze sou ssoutěží i posiloven. Stovky posilovnách a tuny navzpíranéhodin v posil lov ho železa see pak p snaží zúročit právě při soutěžích. pressu začínal na 140 kg, poV bench p re mrtvém čátek v mrtv vém tahu měl asi na 200 kg pokouší o překonání česa dnes se po rekordu kého rekord u ve své kategorii OPEN „Chybí do 100 kg. „C Chy mi 20 kg, abych se dohranici stal na hran nic 300 kg a splním si své předsevzetí,“ podotýká jen současné p ře mimochodem Petr. Svěřil se, tak jakoby mim že právě ona motivace zvednout stále o kousíček víc jej drží u tohoto sportu a zabírá mu veškerý volný čas. Nutí ho dodržovat správnou životosprávu, vyhýbat se chvílím v hospůdkách a skloubit svou sílu s technikou.

Těch dvacet kilo do vysněné třístovky jde údajně ztuha, ale věří, že se mu už letos podaří vytvořit rekord. Prozradil také, že stejně jako v jiných odvětvích sportu i tady platí, že každá maličkost rozhoduje o výkonu, který na soutěži předvede. „Nemůžu jít k čince s pochybnostmi, že ji nezvednu. Jsem nabuzen, že to zvednu a že jsem pro to udělal maximum,“ tvrdí sebevědomě, když prozrazuje něco málo ze své sportovní kuchyně. Při rozhovoru si vzpomene na podporu z domova, a když se snaží vysvětlit různé vychytávky, tréninkový proces i dění při soutěžích, vyhrkne: „Máma si také myslela, že vzpírám, a musel jsem jí vysvětlovat rozdíl mezi vzpíráním a silovým trojbojem.“ Také v tomto sportu je hodně důležité vybavení. Ač se to nezdá, třeba dvouvrstvý profidres, který pomůže zpevnit vypracované svalstvo, stojí kolem osmi tisíc korun. „Je to dost o penězích,“ přiznává nadrotmistr Palacký a uvádí příklad z posledního mistrovství Evropy, kde mezi absolutní špičkou skončil na pátém místě. Náklady na týdenní pobyt, startovné a vše spojené se soutěží ho vyšlo asi na pět tisíc. V žádném případě ale nemluví o vyhozených penězích. Silový trojboj je jeho koněm a pochvaluje si také, že mu nadřízení v Žatci fandí a snaží se mu vyjít při uvolňování na soutěže vstříc. „Jo, občas mi někdo podá ruku a pogratuluje k tomu, že jsem dosáhl na nějaké dobré umístění. Jiný třeba mávne rukou a prohodí, že páté místo na republice nic moc,“ povzdechne si a dodá,

že málokdo ví, co krůčky vedoucí k překonání rekordu stojí. A co se za nimi skrývá. Mnozí netuší, že nic není zadarmo a skloubit profesi vojáka s tímto sportem také není žádný med. Ostatně i nadrotmistr Petr Palacký absolvoval nelehkou misi na Balkáně v Kosovu a platí pro něho stejné povinnosti, jako pro každého příslušníka brigády. Jeho přáním je dostat se letos na mistrovství světa v silovém trojboji, které se v září uskuteční ve Velké Británii. Bez sponzora to jde těžko a jako jiní šetří na dovolenou, Petr nyní na tuto soutěž. Věřme však, že se tomuto zajímavému armádnímu sportovci podaří letos nejen vytvořit svůj 300kilogramový rekord, ale že ho třeba právě v září zdolá na mistrovství světa.

47

spoj Bezplatná inzerce pro všechny příslušníky AČR! „ Pokud chcete uveřejnit svůj inzerát v této rubrice, odešlete jej písemně na adresu: redakce A reportu, Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6-Dejvice, elektronickou poštou na adresu: [email protected] nebo faxujte na telefonní číslo alcatel 215 933. „ V inzerátu vždy uveďte spojení na sebe, neboť redakce inzeráty nezprostředkovává. „ Inzerování je bezplatné pro všechny příslušníky AČR. Nezveřejňujeme inzeráty, které nesouvisejí se službou či osobními zájmy a potřebami příslušníků AČR (podnikání, výdělečná činnost apod.). „ Inzeráty zveřejňujeme maximálně třikrát!

Byty „ Pronajmu zařízený byt 2 + 1 v Lipníku nad Bečvou, asi 300 m od VÚ. Tel.: 776 708 003

Volná místa „ Vojenská střední škola a Vyšší odborná škola Ministerstva obrany v Moravské Třebové nabízí volné systemizované místo velitel čety-vychovatel. Požadavky: hodnost poručík-kapitán, STANAG 1100, BP „D“, VŠ vzdělání Bc., PT 09. Bližší informace: alc. 274 254 nebo 274 245 „ Velitel VÚ 3133 Opava nabízí volné systemizované místo pro vojáka z povolání. Pro sbor nižších důstojníků: • Velitel pracoviště elektronického pz – SH 62, ČVO 65 (672), KvPř/KvPo 12/5, PT 09, BZ „T“, Stanag AJ 2211 • Velitel pracoviště řízení EB – SH 62, ČVO 65 (672), KvPř/KvPo 12/5, PT 09, BZ „T“, Stanag AJ 2211, místo výkonu SM v posádce Nakléřov Termín služebního zařazení: ihned • Systémový inženýr skupiny KIS – SH 62, ČVO 41 (467), KvPř/KvPo 12/5, PT 10, BZ „T“, Stanag AJ 1111 • Velitel čety rušení – SH 62, ČVO 65 (672), KvPř/KvPo 12/5, PT 09, BZ „T“, Stanag AJ 2211 Termín služebního zařazení: 01. 10. 2008 Bližší informace podá NS-1, alc. 481 610, nebo velitel VÚ pplk. P. Čepčiansky, alc. 481 600. „ Velitel VÚ 6069 Jindřichův Hradec nabízí volné systemizované místo pro VZP s možným nástupem k 1. 7. 2008: • Náčelní zpravodajské skupiny: SH 63, PT 10, BP „T“, ČVO 670/60 Požadavky: vysokoškolské vzdělání, jazykový požadavek AJ 3333 dle normy STANAG 6001 • Důstojník zpravodajské skupiny: SH 62, PT 9, BP „D“, ČVO 678/64 Požadavky: vysokoškolské vzdělání, jazykový požadavek AJ 2222 dle normy STANAG 6001 • Důstojník operační skupiny: SH 62, PT 9, BP „V“, ČVO 200/14 Požadavky: vysokoškolské vzdělání, jazykový požadavek AJ 1111 dle normy STANAG 6001 • Důstojník operační skupiny: SH 62, PT 9, BP „V“, ČVO 920/89 Požadavky: vysokoškolské vzdělání, jazykový požadavek AJ 1111 dle normy STANAG 6001 • Důstojník plánovací skupiny: SH 62, PT 9, BP „V“, ČVO 570/16

48

Požadavky: vysokoškolské vzdělání, jazykový požadavek AJ 1111 dle normy STANAG 6001 • Zástupce velitele 1. pěší roty: SH 63, PT 10, BP „D“, ČVO 101/11 Požadavky: vysokoškolské vzdělání, jazykový požadavek AJ 2222 dle normy STANAG 6001 • Velitel 1. pěší čety: SH 62, PT 9, BP „V“, ČVO 101/11 Požadavky: vysokoškolské vzdělání, jazykový požadavek AJ 1111 dle normy STANAG 6001 • Velitel 2. pěší čety: SH 62, PT 9, BP „V“, ČVO 101/11 Požadavky: vysokoškolské vzdělání, jazykový požadavek AJ 1111 dle normy STANAG 6001 • Velitel 3. pěší čety: SH 62, PT 9, BP „V“, ČVO 101/11 Požadavky: vysokoškolské vzdělání, jazykový požadavek AJ 1111 dle normy STANAG 6001 • Zástupce velitele 2. pěší roty: SH 63, PT 10, BP „V“, ČVO 120/11 Požadavky: vysokoškolské vzdělání, jazykový požadavek AJ 2222 dle normy STANAG 6001 • Velitel 3. pěší roty: SH 64, PT 10, BP „D“, ČVO 120/11 Požadavky: vysokoškolské vzdělání, jazykový požadavek AJ 2222 dle normy STANAG 6001 • Zástupce velitele 3. pěší roty: SH 63, PT 10, BP „V“, ČVO 120/11 Požadavky: vysokoškolské vzdělání, jazykový požadavek AJ 2222 dle normy STANAG 6001 • Velitel roty zbraní: SH 64, PT 10, BP „D“, ČVO 216/14 Požadavky: vysokoškolské vzdělání, jazykový požadavek AJ 1111 dle normy STANAG 6001 • Velitel čety AGS: SH 63, PT 9, BP „V“, ČVO 109/11 Požadavky: vysokoškolské vzdělání, jazykový požadavek AJ 1111 dle normy STANAG 6001 • Velitel průzkumné čety: SH 62, PT 9, BP „D“, ČVO 676/64 Požadavky: vysokoškolské vzdělání, jazykový požadavek AJ 2222 dle normy STANAG 6001 Kontakt: prap. Martin Opl, alc. 325 308, fax: 325 323 „ Velitel VÚ 2316 Praha nabízí volná systemizovaná místa se zájmem o službu u jednotek Čestné stráže AČR pro VZP: • velitel roty – SH 64, PT 10, KvPř – VŠ-Bc., ČVO 11, KvPo – důstojnický kurz, BP „D“, Stanag Aj 1111, štíhlá vzhledná postava, výška 178 až 188 cm • střelec – SH 41 (rotný), PT 06, KvPř – SO s výučním listem, ČVO 11, KvPo – odborný kurz, BP „V“, štíhlá vzhledná postava, výška 178 až 188 cm pro o. z.: • řidič-automechanik – PT 06, KvPř – SO s výučním listem, BP „V“, ŘP skupiny B, C a D podmínkou. Vojenský řidičský průkaz výhodou Bližší informace: alc. 204 719, 204 720 „ Ředitel Ředitelství personální podpory MO vyhlašuje výběrové řízení na obsazení systemizovaného místa v Ústřední vojenské nemocnici Praha: • primář neurologického oddělení klinik a nemocničních oddělení Požadavky: specializ. způsobilost, praxe v oboru, licence ČLK pro výkon ved. funkce. Kvalifikač. předpokladem je VŠ lék. směru, zdrav. způsobilost a bezúhonnost (zák. č. 95/2004 Sb.), aktivní znalost sv. jazyka (STANAG 2222), BP na stupeň utajení DŮVĚRNÉ. Předpokládaný termín služeb. zařazení je září 2008. Písemné přihlášky s profes. životopisem, ověřené doklady o vzdělání, absolv. praxi a přehledu publik. a přednášk. činnosti zašlete do 11. 7. 2008 na adresu: Ústřední vojenská nemocnice, odbor personálního řízení, U Vojenské nemocnice 1200, 169 02 Praha 6. Obálku označte „Výběrové řízení ÚVN Praha“.

„ Děkan Fakulty vojenských technologií Univerzity obrany vyhlásil výběrové řízení na obsazení míst: • asistent skupiny řídících a naváděcích systémů v PVO katedry systémů PVO Místo je plánováno pro vojáka v hodnosti kapitán. Požadavky na uchazeče: vysokoškolské magisterské vzdělání v oblasti naváděcích systémů raket, systémů PVO, kybernetiky a vojenské robotiky, automatizovaných systémů velení a řízení nebo blízké specializace, absolvent základního důstojnického kurzu, vědecká hodnost CSc., popřípadě titul Dr. nebo Ph.D., nebo předpoklad jeho získání, minimálně 4 roky práce v oboru, praxe u 25. plrb nebo 26. bVŘPz, vědecká a publikační činnost v oblasti konstrukce a použití systémů pozemní PVO, AJ 2211, BP „D“. Termín obsazení místa – 1. října 2008. • odborný asistent skupiny použití, velení a řízení PVO katedry systémů PVO Místo je plánováno pro vojáka v hodnosti major. Požadavky na uchazeče: vysokoškolské magisterské vzdělání v oblasti systémů PVO, automatizovaných systémů velení a řízení nebo blízké specializace, absolvent kurzu vyšších důstojníků, vědecká hodnost CSc., popřípadě titul Dr. nebo Ph.D., nebo předpoklad jeho získání, minimálně 5 let práce v oboru, praxe u 25. plrb nebo 26. bVŘPz, vědecká a publikační činnost v oblasti použití, velení a řízení pozemní PVO, AJ 2211, BP „T“. Termín obsazení místa – 1. října 2008. Uchazeči předloží přihlášky k výběrovému řízení do 20. srpna 2008 s přehledem vědecké a publikační činnosti na adresu: Univerzita obrany, personální odbor, Kounicova 65, 612 00 Brno, Ing. Jiří Komolík, alc. 442 417. Výběrové řízení před komisí proběhne 3. září 2008. Podrobnější informace naleznete na www.unob.cz v části úřední deska. „ Náčelník VÚ 2508 Praha nabízí volné systemizované místo pro občanského zaměstnance: • řidič – PT 06, pracovní poměr na dobu neurčitou, termín nástupu k 1. 8. 2008 Požadavky: výuční list, ŘP sk. B, C, D, vojenský ŘP, BP „D“ („T“ lze řešit dodatečně). Kontakt: Ing. Miroslav Bohata, tel.: 973 228 008

Různé „ Prodám za cenu do 500 Kč štěňata louisianského leopardího psa dle výběru. Štěňata jsou hezká, narozená 19. 5. 2008. K odběru budou začátkem července. Dám jen do dobrých rukou. Kontakt: alc. 213 056, mob. 774 503 479 „ Hledám holky pro účast na SURVIVALu, sloužíte-li pod Ředitelstvim logistické a zdravotnické podpory a máte zájem, ozvěte se na tel.: 777 844 659 „ Hledám za sebe náhradu k VÚ 6165 Lipník nad Bečvou, řidič-spojař, hodnost rtn., PT 06, ČVO 19. Tel.: 731 733 433 „ Hledám za sebe náhradu k VÚ 4428 Hranice na funkci řidič-strojník obvaziště. Požadavky: VŘP sk. C. Kurz sběrač raněných výhodou. Tel.: 603 365 631 „ Hledám za sebe náhradu k VÚ 6165 Lipník nad Bečvou na funkci starší operátor. Kontakt: 724 220 282, [email protected] „ Prodám „modrou“ uniformu 97 – 2× kalhoty 182/88. Po 1 kuse-kalhoty vycházkové 182/88, blůza 182/108, košile 4 (39 – 40) B, řemen 81 – 90, lodička 56, kravata. Minimálně použité. E-mail: [email protected] „ Hledám za sebe náhradu k VÚ 8595 Hradní stráž na funkci velitel družstva. Kontakt: 776 633 436 nebo e-mail [email protected]