VOJENSKÉ SDRUŢENÍ REHABILITOVANÝCH AČR
ZPRAVODAJ č 2/2010 ZPRÁVY OD PRAMENE č. 2/2010 S počátkem druhého čtvrtletí opětovně rostla naše nervozita, protoţe stálé oddalování závěrečného hlasování o zákonu řešící nárok mimosoudně rehabilitovaných na finanční kompenzaci za ztrátu zaměstnání z politických důvodů v letech 1948 – 1989 v Poslanecké Sněmovně bylo nám určitou předpovědí, ţe došlo k opětovnému rozdělení zájmů dvou nejsilnějších politických stran, tedy stran, které vyhlásily svým podpisem návrhu tohoto zákona svůj závazek k jeho prosazení. Omlouvám se, ţe tyto zprávy od pramene budou obsaţnější. Jak se říká, nevěděli jsme dne ani hodiny, kdy se podaří dostat na pořad jednání Sněmovny závěrečné jednání a hlasování a jak toto hlasování dopadne. Řada členů našich organizací se rozhodla napsat osobní a zcela upřímné dopisy panu poslanci Kafkovi do Hradce Králové, aby zváţil svůj předloţený pozměňovací návrh o určení, kdo nemůţe být oprávněnou osobou, coţ by ve skutečnosti bylo dalším potrestáním těch, kteří ve skutečnosti proţili mnoho let politické perzekuce komunistického reţimu. Tato jistě dobře myšlená snaha podpory úsilí, aby předkladatel poslanec Kafka svůj pozměňovací návrhu stáhnul, se nakonec ukázala jako nesplnitelná, protoţe k tomu přispělo silné úsilí Senátu, aby bylo do jednání Sněmovny zařazeno projednání návrhu o 3. odboji, jehoţ případné schválení by bylo dalším důvodem k naší moţné diskriminaci. Lze tedy říci, ţe dobře myšlený čin za dané situace nesplnil svůj účel, pouze povýšil obecné očekávání naší členské základny k očekávanému výsledku, který se však souhrou událostí ve Sněmovně dne 14. dubna nedostavil. Při výsledném hlasování o pozměňovacím návrhu pana poslance Kafky jeho návrh nebyl schválen, coţ se pro mnoho podporovatelů poslance Kafky stalo signálem, ţe odmítnou, nebo se zdrţí hlasování o původním společném návrhu zákona dvou nejsilnějších politických stran. Vzhledem k přítomnosti 165 poslanců bylo třeba k vyslovení souhlasu s původním návrhem zákona bez pozměňovacího návrhu poslance Kafky ke schválení 83 hlasů. Pro bylo 76 hlasů a proti 4, ostatní se zdrţeli hlasování, nebo se nepřihlásili k hlasování. Ke schválení našeho zákona tedy chybělo pouhých 7 hlasů! Tento výsledek vyvolal řadu osobních zklamání, coţ potvrdila další série dopisů a vyjádření z našich organizací. Necháváme na kaţdém k jeho vlastnímu zamyšlení. Je tento výsledek naše konečná prohra, nebo je to určitý signál, ţe se časy mění? Jsem pověřen předsednictvem našim členům oznámit: „ Pokud předsednictvo dostane ještě jednou důvěru Ústřední rady, případně 12. Celostátní konference VSR pro zabezpečení kompletního opakovaného projednání uvedeného zákona v novém sloţení Parlamentu, a nedostaví-li se kladný výsledek, pak je třeba, aby bylo zvoleno nové předsednictvo. Obdrţel jsem 28. dubna pro naše předsednictvo jeden dosti revoluční návrh kolegy pplk. Josefa Křapky z Bečova u Mostu, který projednáme na dalším našem jednání, a pak odpovím.
2 Váţení kolegové a kolegyně, uvedením našeho problému číslo jedna přejdu k několika k dalším zásadním otázkám. Jistě v našich řadách velice silně zazněla událost, která se odehrála v druhém týdnu dubna v našem hlavním městě podepsáním významné smlouvy mezi Ruskou Federací a Spojenými státy americkými k určitému sníţení nebo omezení jaderných zbraní. Je to jistě významný počin, který signalizuje úpravu vztahů mezi Východem a Západem. Tuto událost nelze přehlédnout a řekl bych, ţe kaţdý z nás velice dobře sledoval vše, co bylo zveřejněno a ocenil významná jednání těchto velmocí i příleţitostná setkání mnoha státníků v našem hlavním městě. Pak však přišla sobota 10. dubna, která přinesla hroznou zprávu o tragické letecké katastrofě polského vládního letadla TU 154 na vojenském letišti u Smolenska, které vezlo nejvyšší Polské státní vedení v čele s prezidentem Lechem Kaczyňskim, jeho manţelkou a s celou vojenskou a státní delegací, jedním názvem řečeno - elitu současného polského národa na výroční uctění památky popravených Poláků, především vojenských činitelů v nedaleké Katyni v roce 1940 sovětskou NKVD na přímý rozkaz Stalina. Tato strašná vraţda výkvětu Polského národa byla léta falešně interpretována jako čin nacistů z příkazu Adolfa Hitlera a jeho pomahačů, neţ vyšla pravda najevo, ţe to způsobil zločinec Stalin se svým politbyrem. Katyň, to byla a je velice drastický případ zločinnosti sovětského bolševismu, který byl způsoben na elitě polského národa. Poláci velice brzo odhalili tento sovětský zločin a mají dodnes své zkušenosti ze zločinů Rudé armády v Polsku. Nevím, zda v našich členských řadách VSR bylo této otázce věnováno patřičná pozornost. Já jsem si ji vţdy, kdyţ vyšla v minulosti nějaká zpráva o Katyni, pečlivě vystřihl a schoval. Důvod – utkvělá nedůvěra z mého mládí. Kdyţ jsem v roce 1949 jako vyučený tkadlec a student Průmyslové školy textilní ve Vrchlabí byl vyslán do Polska, abych zapracovával v Lodţi při obnově poválečné polské textilní výroby mladé pracovníky v tamních textilních závodech. Měl jsem moţnost velice dobře poznat a proţít tehdejší poválečnou bídu a chudobu Poláků, poznal jsem myšlení Poláků a jejich tehdejší nepředstavitelnou nenávist k sovětské vládě, za jejich obsazování Polska po dohodě Hitlera se Stalinem, dále za vyčkávání při varšavském povstání na druhém břehu Visly na okamţik, aţ bude v krví skončený boj Poláků s nacisty, aby RA vítězně vstoupila do Varšavy. Uţ tehdy jsem tam mezi lidmi slyšel o katyňském zločinu sovětů, o kterém vyšlo aţ v roce 2003 v našem tisku následující konstatování dokumentů. Cituji: „Stalin lhal. Na jaře 1940 bylo přibliţně 15tisíc polských vojáků a důstojníků z povolání i záloţních důstojníků, kteří na podzim předešlého roku padli do sovětského zajetí, zastřeleno kulkou do týla. K tomu více neţ 10 tisíc dalších příslušníků: lékaři, inţenýři, učitelé, profesoři, architekti, právníci apod., polské inteligence, kteří byli jako aktivní nebo záloţní důstojníci uvěznění v sovětských věznicích. Mrtvoly těch, kteří byli předtím v zajetí ve zvláštním táboře Kozělsk, se našly na jaře 1943 v lesíku u obce Katyň….V říjnu 1992 předal Rudolf Pichoja - zvláštní vyslanec prezidenta Ruské federace Jelcina polskému prezidentovi Lechu Walesovi unikátní dokument. Byla to čtyřstránková závěrečná zpráva, kterou lidový komisař Lavrentij Berija předloţil ÚV KSSS a „soudruhu Stalinovi“. Zpráva se však projednávala pouze v nejuţším kruhu politického vedení kolem Stalina a s nepatrnými změnami byla potvrzena na titulním listě podpisy: J. Stalina, K. Vorošilova, V. Molotova a A. Mikojana. Ve zprávě se konstatovalo, ţe na základě vyšetřovacích spisů o 14700 důstojnících a ve věznicích se nacházejících 11000 Poláků je třeba „na zvláštní poradě rozhodnout o osudu dotyčných a pouţít přitom nejvyšší trest – smrt zastřelením. Záleţitost prozkoumat bez předvolávání vězněných, bez
3 předkládání námitek, bez rozhodnutí o skončení vyšetřování a bez obvinění“. Všichni byli označeni jako zatvrzelí nepřátelé sovětské moci, plní nenávisti k sovětskému zřízení“. Na závěr své pracovní povinnosti jsem měl moţnost navštívit všechna větší města Polska počínaje Bialystokem, přes Gdyni, Sopoty, Štětín, Wroclav, Poznaň, Varšavu, Katovice poničené válkou, koncentrační tábory Osvětim, Birkenau, Majdanek, Treblinku, kde nás provázeli vězňové, kteří přeţili. Vše to dodnes mám před očima, co znamenala válka v Polsku, co čekalo nás. A kdyţ si vzpomenu jako důstojník ČSLA na vojenskou okupaci v srpnu 1968 a chování sovětského velení v těch nejhorších dnech a měsících, později a následně kdyţ nastoupila bolševická normalizace v čele s Husákem, Dzúrem a dalšími agenty KGB a VKR, naše vyhození z normalizační armády, připravené tábory pro nás a naše rodiny, určitě byla pro nás připravená podobná Katyň. Proto také o podstatě akce Norbert se stále mlčí, která z počátku zahrnovala naše jména v seznamech VKR a STB a tehdejšího vedení KSČ. Naše Vojenské sdruţení rehabilitovaných AČR, které má ve svých řadách i svého bývalého velitele Západního vojenského okruhu generálporučíka Ing. Stanislava Procházku a další osobnosti, které chtěl tehdy maršál Grečko zlikvidovat a takový člověk nemá dodnes právo vystoupit před poslanci a senátory aby doloţil, co to byla vojenská okupace naší republiky v roce 1968 a následujících 20 let bolševické normalizace pod ochranou sovětských okupačních jednotek! Dnes mají právo předkládat návrhy odškodňovacích zákonů pouze někteří funkcionáři některých vybraných odbojářských sdruţení. To si jako předsednictvo pamatujeme z Veřejného slyšení v Senátu PČR, kdy byl zdůvodňován návrh zákona o 3. odboji, který byl zcela jiný, neţ jak jsme byli dohodnuti při mnoha jednáních na sekretariátu KPV pod vedením předsedkyně KPV paní Naděţdy Kavalírové za přítomnosti představitele VTNP – PTP a Vojenské sekce KPV. To vše je třeba připomenout v souvislostech okolo nedávné neuskutečněné vzpomínky a usmíření na památném místě Katyně. A přece i toho 10. dubna 2010 byla oznámena jedna radostná zpráva. V Brně byl konečně odhalen památník prezidenta Dr. Edvarda Beneše. Po mnoha letech zvítězil zdravý rozum a pravda. Úsilí o vybudování jeho pomníku v Brně má víceletou tradici. Hlavními iniciátory byli přímí účastníci II. světové války, kteří tím projevili úctu k mimořádným zásluhám vrchního velitele druhého čsl. odboje. Generálové Josef Hertz a Stanislav Hlučka ze Sdruţení československých zahraničních letců (1939 -1945) a Československá obec legionářská poţádali proto o realizaci Magistrát města Brna 13. ledna 2006. „Výbor pro postavení pomníku prezidentu E. Benešovi“ byl zaloţen 18. května 2006, jeho předsedou je plukovník Emil Boček, bývalý pilot 310. československé stíhací perutě RAF. Veřejná sbírka občanů tento záměr podpořila téměř půl miliónem korun. Výbor přijal doporučení ČSOL, aby z časových i finančních důvodů byla pořízena kopie sochy od prof. Karla Dvořáka, odhalená jiţ v Praze před Černínským palácem. Odlitek sochy byl proveden, ale bývalé vedení města Brna trapně doporučilo realizovat jen bustu v areálu Univerzity Obrany 9. května 2006. Váleční veteráni toto rozhodnutí povaţovali za uráţku. Po komunálních volbách 2006 nový primátor Brna přislíbil podporu. Byla tehdy zveřejněna zpráva, ţe prozatímně uskladněná socha, odlitá za peníze občanů bude slavnostně odhalena na důstojném místě Brna v roce 2009. K realizaci došlo shodou okolností aţ toho 10. dubna roku 2010. Myslím, ţe k památce pana prezidenta Dr. Edvarda Beneše, který se narodil 28. května 1884 v Koţlanech na Plzeňsku jako poslední desáté dítě rodičům, kteří s takovým počtem dětí tvrdě pracovali na chalupě, vyráběli a rozváţeli cihly, hokynařili. Edvard absolvoval studium filozofie u profesorů Františka Drtiny, Františka Krejčího a Tomáše G.
4 Masaryka, germánských jazyků, italštiny a ruštiny na praţské Karlově Univerzitě, práva v Dijonu, politické vědy, díla sociologů Sorela, Bergsona a Durkheima v Paříţi, a v Berlíně spisy německých filosofů Kanta, Fichteho, Hegela, Marxe a Nietscheho. Měl trvalý zájem o slovanskou otázku. Během studií se rozešel s katolickou církví i s marxismem. Spolupracoval se sociálními demokraty Bohumírem Šmeralem a Františkem Soukupem, psal do Práva lidu a brněnské Rovnosti. Největší vliv na jeho názory a postoje měly besedy s T. G. Masarykem. V Dijonu napsal dizertační práci „Rakouský problém a česká otázka“. V průběhu studia na paříţské Sorbonně se Edvard Beneš seznámil Hanou Vlčkovou, s níţ se v roce 1909 oţenil. Třídílná práce Edvarda Beneše „Světová válka a naše revoluce“ představuje nejrozsáhlejší dílo o období čsl. zahraničního odboje za 1. světové války a o vytvoření Československé republiky. Obsahuje 308 závaţných dokumentů, které dosvědčují jeho téze, i Masarykovu knihu „Světová revoluce“. Je velice zajímavé seznámit se zkušenostmi z první republiky, které Edvard Beneš shrnul v následujícím odstavci své práce: „Ve veřejném ţivotě jsme denně svědky tendenčního výkladu událostí: Strany, třídy, osoby dávají většinou událostem zabarvení, jeţ slouţí jejich zájmům a potřebám, jeţ hoví jejich partikulárním snahám a denním bojům. Zájmy národa a státu jako celku se však pravidelně nekryjí s cíli denního boje stran, tříd a osob, bývají obyčejně syntézou, jeţ z toho boje vychází a tato syntéza musí být vybojována právě na historické, objektivní pravdě….zájmy státu a národa a skutečná historická pravda se nikdy nekříţí, nikdy si neodporují… národ nesmí nikdy sám sobě lhát.“ Z toho Edvard Beneš dovozuje: ţe nezná národ a stát, jenţ by mohl budovat svou budoucnost na nesprávných nepravdivých nebo dokonce lţivých předpokladech, ţe nezná stát, jenţ by nebyl býval zle událostmi demontován nebo dokonce potrestán, kdyţ stavěl svou existenci a svou politiku na historické a vnitřní nepravdě, ţe by mohl ukázat v historii, jak tam, kde se buduje na legendách a nepravdivých a nesprávných předpokladech, fatálně přišla nebo přijde hluboká mravní a politická krize jako trest na všechny, kdo to zavinili se všemi dalšími těţkými důsledky a pohromami pro stát a národ. Vracet se k ţivotu a dílu Dr. Edvarda Beneše je proto neustále uţitečné. 1. května 2010 PhDr.Miroslav Pavlík, předseda ÚR VSR Vzpomínáme 65. výročí konce 2. světové války Skutečnost od konce války do listopadu 1989 byla taková, ţe občané Československa byli informováni jen o podílu Svobodovy armády na boji proti nacistickým armádám, zatímco o domácím odboji a hrdinném boji našich vojenských jednotek v severní Africe a na Západní frontě se buď mlčelo, nebo referovalo jen okrajově, pokud to slouţilo komunistické propagandě. Mnichov 1938 vnutil naší armádě úlohu kapitulanta. Nebylo ji dopřáno bojovat za svobodu a demokracii své země proti nepříteli. Situace v roce 1939 byla na MNO a GŠ velice napjatá. Zpravodajci měli jiţ před 15. březnem přesné informace o okupaci Československa, proto bylo rozhodnuto vysokým představitelům armády odletět s cenným materiálem do zahraničí. Jejich čin-
5 nost v Anglii a spojení s vlasti měly velký význam při posílení zahraničního československého odboje. Byly vytvářeny ilegální odbojové skupiny, které organizovaly odchod vojenským osobám za hranice. Hitlerovská okupace země zasáhla národní ţivot, byla těţce uraţená národní hrdost, začala násilná germanizace veřejného ţivota s pošlapáváním demokratických tradic, coţ vše vedlo k aktivizaci odbojové činnosti. První cesty československých uprchlíků vedly do Polska. Nacisté však odhalili skryté kanály odchodu. Proto se hledaly se cesty přes Maďarsko, Rumunsko a Jugoslávii. 30. dubna Í939 byla v budově Krakovského konzulátu polooficiálně zaloţena československá vojenská skupina. Protoţe Polská vláda neumoţňovala rozvoj této jednotky, rozhodli českoslovenští zahraniční představitele v Londýně a v Paříţi přesunout naše vojáky na Západ. Do Francie, do Cizinecké legie a koloniálního vojska odešlo více neţ 1200 československých vojenských osob. Po vypuknutí německo - polského válečného konfliktu 1. září 1939 zůstalo v Polsku asi 900 československých vojáků tzv. České a Slovenské legie. Menší skupina pod vedením kpt. Divokého přešla do Rumunska a odtud do Francie. Větší část československé „legie“ zvaná polským legíonem, jíţ velel pplk. Ludvík Svoboda, čítala asi 700 osob, vešla dne 18. září ve styk se sovětskými vojsky postupujícími do západní Ukrajiny, byla na sovětském území internována. Dne 21. července 1940 byla v Londýně ustavena prozatímní československá vláda, která byla uznaná i Velkou Británii. 13. srpna 1940 vláda ustavila Československou vojenskou misi na Středním východě, vedenou gen. Gakem (Mézlem). Tato organizovala Československou vojenskou skupinu na Středním východě, sloţenou z Československého 11. pěšího praporu - Východního a Československého výcvikového střediska Východního. Pěší prapor, jemuţ velel pplk. Karel Klapálek, měl velitelství s velitelskou rotou, rotu doprovodných zbraní, l. pěší rotu a 4. pěší rotu (důstojnickou), 2. a 3. pěší rota byly zatím rámcové. Celkový počet byl 79 důstojníků a 353 osob muţstva. V prosinci 1940 byl prapor přemístěn k aklimatizaci do Judské pouště, kde se vojáci naučili ţít a bojovat v poušti. V únoru 1941 byl prapor přesunut do egyptské oázy Sidi Bishr poblíţ Alexandrie s úkolem střeţit přístav a dva zajatecké tábory. V květnu 1941 byl prapor včleněn do britské 23. pěší brigády, v polovině roku dosáhla předepsaného počtu 759 vojáků. Za první Rommelovy ofenzívy byl prapor přesunut do oblasti oázy Marsa Matruh v západní poušti, kde obsadil úsek záchytného postavení obranného pásma a později byl pověřen obranou letišť proti vzdušným výsadkům. Aby předešla německou armádu proniknout ze Sýrie do Iráku z budovaných leteckých základen, britská vláda rozhodla poslat do Sýrie 6. divizi, do které patřila i 23. brigáda s československým praporem, s úkolem obsadit tuto zemi ve spolupráci se Svobodnými Francouzi gen. Charlese de Gaulla. Po uzavření příměří s vichystickou správou Sýrie byl československý prapor pověřen výkonem bezpečnostní, pořádkové a pohraniční sluţby. Střeţil ropovody, vojenské objekty a letiště a vykonával pohraniční sluţbu na tureckých hranicích.
6 V září 1941 byl prapor se souhlasem velitele vojenské mise přepraven na dvou torpédoborcích k Němci obleţené pobřeţní pevnosti Tobruk. Pevnost bránila v obklíčení 70. divize. Náš prapor převzal úsek obrany od britského praporu v délce 5700 metrů s 13 betonovými pevnůstkami. Byl včleněn do polské pěší brigády Karpatských střelců. Úkolem praporu byla pevná obrana na linii pevnůstek, která byla tím úpornější, ţe nebylo kam ustoupit a selhání jednoho praporu nebo i roty by ohrozilo bezpečnost celé posádky pevnosti. Dne 9. prosince začal obléhající nepřítel ustupovat, předvoj našeho praporu se připojil k pronásledování a obsadil kótu 110. Prapor zůstal po osvobození v Tobruku, kde chránil velitelství sboru a letiště Sidi Rezeh a vykonával stráţní sluţbu v přístavu. Za druhé Rommelovy ofenzívy se prapor vrátil do svého původního obranného postavení. Za 51 dní obranného boje v přímém dotyku s nepřítelem ztratil československý 11. – Východní pěší prapor 14 padlých a 81 raněných vojáků. V březnu roku 1942 byl prapor 11. - Východní reorganizován, doplněn, přezbrojen na 200. lehký protiletadlový pluk. Za nejvyššího ohroţení Alexandrie a Suezu byl nasazen do obrany u El Deghaily i prapor československého výcvikového střediska - Východního, které mělo pět rot. Pro obranný boj byly roty posíleny pásovými obrněnými transportéry, minomety, kulomety a protitankovými kanóny. Československý 200. lehký protiletadlový pluk, který dokončoval výcvik, byl pověřen protiletadlovou obranou přístavu Haifa a rafinerií v Beyrouthu a v Haifě. V prosinci roku 1942, kdy se úspěšné rozvíjela konečná ofenzíva britské 8. armády severní Afrikou směrem na západ, byl pluk podřízen 17. britské protiletadlové brigádě, přesunut do Tobruku a jeho velitel plk. Karel Klapálek byl ustanoven taktickým velitelem protiletadlové obrany města a přístavu. Po vyhnání nepřítele ze severní Afriky odevzdal pluk výzbroj, vozidla a 4. července 1943 ve válečném přístavu Tewfik na břehu Rudého moře, se nalodil na parník „Mauretania" v počtu celkem 1322 československých vojáků a po plavbě delší neţ 25000 km přistál parník 11. srpna večer v britském přístavu Liverpool. Byl ubytován ve stanovém táboře u Colchesteru ve východní Anglii. Dne 28. srpna 1943 byla československá vojenská skupina ze Středního východu oficiálně rozpuštěna a vtělena do svazku vojsk ve Velké Británii, jenţ se 1. září 1943 reorganizovalo na Československou samostatnou obrněnou brigádu. Československá samostatná obrněná brigáda byla po reorganizaci přemístěna do hrabství Northampton a Hunts, kde prováděla intenzivní výcvik. Celkem měla 4266 osob, 460 kulometů, 72 děl a minometů, 198 tanků - nejdříve Crusader s dělem ráţe 47 mm, později tanky Cromwel s dělem ráţe 75 mm, i tanky Sherman a 194 obrněných aut a transportérů a 1050 ostatních motorových vozidel. Den po spojeneckém vylodění v Normandii dne 7. června 1944 nařídilo nadřízené velitelství brigádě polní mobilizaci s bojovou pohotovostí ke dni 25. června, to znamenalo doplnit počty osob a techniku. Po dosaţení bojové pohotovosti však nebyla brigáda přepravena do Normandie, protoţe velká mořská bouře narušila plánovitý postup přepravy přes Kanál la Manche. Bouře zničila i jeden z obou prefabrikovaných přístavů. Koncem července se brigáda přesunula do Bridlingtonu v hrabství kde byl k dispozici velký výcvikový prostor Wolds, dělostřelecká a tanková střelnice a naloďovací cvičiště válečného námořnictva.
7 Prezident republiky Dr. Edvard Beneš se 21. srpna 1944 rozloučil s brigádou na slavnostní přehlídce v Bridlingtonu. Dne 25. srpna 1944 zahájila brigáda závěrečné cvičení na námět „Útok po vylodění na zběţně vybudovanou obranu nepřítele“ a z cvičení se přesunula do seřaďovacích prostorů před naloděním. Větší část brigády byla přepravena po ţeleznici k jihoanglickému přístavu Gosport. Ostatní část brigády se přesunula po ose na severní okraj Londýna. Takticko ubytovací sled brigády a motorizovaný předzvědný oddíl se nalodily 29. a 31. srpna a vylodily 1. září na normandské pláţi u Arromanches. Hlavní síly brigády se nalodily 1. září 1944 a vylodily ve dnech 2. aţ 9. září v prefabrikovaném přístavu Mulbery u Arromanches. Zbytek brigády se nalodil v londýnských přístavech Woolwich a Tilbury a vylodil v přístavu Mulbery Arromanches ve dnech 2. aţ 8. září. Brigáda se po vylodění rozmístila ve velkém stanovém táboře poblíţ města Falaise, kde prováděla výcvik. Ve dnech 7. s 8. října 1944, kdy spojenecké armády dosáhly německých a nizozemských hranic, vystřídala brigáda britskou 154. pěší brigádu, obléhající německou pobřeţní pevnost Dunquerque a převzala posilové prostředky: kanadský 7. prapor těţkých tanků, kanadskou 107. protiletadlovou dělostřeleckou brigádu a britské dělostřelecké pluky č. 150 a 191, a tři pěší roty Svobodných Francouzů. Později jí byla přidělena letka průzkumně kurýrních letounů RAF a vojenská meteorologická stanice. V pevnosti bylo obklíčeno 12500 německých vojáků od různých jednotek. Velitelem byl viceadmirál Frisius. Přední okraj německé obrany se táhl půl elipsou o poloměrech 7 a 9 km kolem přístavu a měřil 25 km. Byl chráněn dvěma záplavovými jezery o celkové rozloze kolem 100 čtverečných kilometrů. Obrana byla členěna do hloubky ve tři obranná postavení. Obléhající perimetr Československé samostatné obrněné brigády s posilovými prostředky vedl obloukem od mořského pobřeţí 12 km východně přístavu k mořskému pobřeţí 9 km západně přístavu a na jih byl od něj vzdálen 8 km. Takţe aktivní úsek měřil 18 km a pasivní střeţící záplavy 27 km. Brigáda měla úkol uzavřít nepřítele v dosavadním postavení a působit všemi prostředky, aby se vzdal - průzkumnou činnosti, hlídkováním dělostřeleckou palbou, bombardováním letectvem a propagandou. Dále zabránit nepříteli v zásobování po moři nebo ze vzduchu. Velitelství brigády bylo ve Wormhoutu, na velitelství byli velitel gen. A. Liška, jeho zástupce plk. A. Bárovský Zeman a náčelník štábu pplk. Ondráček. Brigáda plnila uloţený úkol pozorováním, nočním hlídkováním, přepady německých polních stráţí a pevnůstek s cílem získat zajatce, denní a noční dělostřeleckou, minometnou a raketometnou palbou a leteckými útoky vyţádanými na velitelství RAF. Útok ve větším měřítku se zatím nebude provádět. V dubnu 1945 byly celkové početní stavy jednotek, podléhajících generálu Liškovi, zhruba 6200 Čechoslováků, 3200 Francouzů a 2000 Britů, dohromady 11400 vojáků, 300 tanků, 230 obrněných aut a transportérů, 1300 ostatních vozidel a 96 děl a minometů. K posledním prudkým bojům došlo v dubnu 1945. První útok Němců ze 4. na 5. dubna byl odraţen čs. tanky za cenu několika raněných. Druhý útok Němců v jihozápadním sektoru během
8 noci z 9. na 10. dubna přinesl nepříteli menší územní zisk. Protiútok k získání ztracených pozic začal 14. dubna z usedlosti Deram skončil nezdarem a těţkými ztrátami. Během zbývajících dnů do konce války v Evropě se omezila bojová činnost hlavně na rušivou dělostřeleckou palbu. V dubnu 1945 poţádal velitel brigády písemně i ústně velitele 21. skupiny armád maršála Montgomeryho o uvolnění z fronty, aby brigáda mohla přejít do podřízenosti 2. americké armády generála G. Pattona, jeţ postupovala na Cheb. Maršál ţádosti nevyhověl, povolil odeslat pouze malý kombinovaný oddíl. 23. dubna byl tento malý kombinovaný oddíl, jemuţ velel plk. Sítek vyslán a navázal styk se 3. americkou armádou. Po překročení státní hranice 1. května vztyčil v Chebu československou státní vlajku, 6. května 3. armáda gen. G. Pattona dosáhla demarkační čáry České Budějovice – Plzeň - Karlovy Vary a na hlavní silnici ku Praze zůstala stát u Rokycan. V Praze vypuklo povstání, a kdyţ velitel kombinovaného oddílu zjistil, ţe 3. americká armáda má zákaz postupovat na Prahu, rozhodl se okamţitě pro postup na Prahu a zastavil se aţ na Václavském náměstí. Kdyţ se hlásil u československého velení, bylo mu sděleno, ţe Praha je v sovětské operační zóně, proto oddíl musí zpět k Američanům. Dne 8. května 1945 velitel pevnosti viceadmirál Frisius souhlasil s kapitulací a 9. května v 9,20 hod. ráno za přítomnosti generála Lišky a důstojníků britských a francouzských bezpodmínečnou kapitulaci podepsal. Celkové ztráty obrněné brigády při plnění svého úkolu od října 1944 do května 1945 činily 167 padlých, 361 raněných a 40 nezvěstných. Za tu dobu Němci ztratili asi 1000 muţů a do 18. dubna bylo zajato celkem 890 nepřátelských vojáků včetně 18 důstojníků. Obrněná brigáda zahájila 12. května přesun do Československa, 18. května překročila hranice, 20. května dorazila na Klatovsko a byla rozmístěna v samostatné oblasti amerického okupačního pásma, s velitelstvím v zámku Stříbrné Hory. Dne 30. května po přehlídce a přivítání doma prezidentem republiky Dr. Edvardem Benešem na vojenském cvičišti Vypich se brigáda představila Praţanům slavnostním pochodem. Dne 1. června 1945 byla podle sovětských tankových brigád o 64 tancích zreorganizovaná na tankový sbor s 11., 12. a 13. tankovou brigádou. Generál Alois Liška byl ustanoven velitelem Vysoké školy válečné a tankový sbor byl po uvolnění ze svazku americké armády rozpuštěn. Asi 200 důstojníků bývalé tankové brigády bylo ustanoveno na odpovídající velitelská místa. Po únorovém komunistickém puči v roce 1948 přikročila komunistická strana k rychlé přeměně armády na mocenský prostředek. V první řadě byli z armády bezohledně odstraněni všichni generálové a vysocí důstojníci, kteří zastávali funkce povaţované z hlediska mocenského boje za důleţité a u nichţ se nepředpokládala moţnost spolupráce. Mezi prvními oběťmi komunistické totality byli generálové i důstojníci západní zahraniční armády. Z původních 1860 důstojníků a rotmistrů, kteří byli v armádě, zůstalo pouze 15 ale ani jeden letec. Mnozí bývalí vojáci naší západní zahraniční armády včas poznali nebezpečí, které hrozilo z inscenovaných procesů, a proto včas emigrovali na svobodný západ. Komunistická totalita se zachovala barbarsky a nekulturně i k vojenské technice, kterou přivezla obrněná brigáda. Co se neprodalo do zemí třetího světa, bylo sešrotováno. Kupodivu se zachovalo všech sedm bojových praporů a standart a všechny písemnosti, které přivezla brigáda a
9 jeţ se týkaly se ministerstva národní obrany zahraniční vlády, byly odevzdány do vojenského historického archivu. Závěrem lze provést toto shrnutí: Českoslovenští vojáci bojovali proti nepříteli na všech frontách druhé světové války. Stejně jako vlastenci domácího odboje byli i bojovníci zahraniční odbojové fronty především politickým výrazem skutečnosti, ţe se český ani slovenský národ nepoddal násilí nacistické moci, ţe jsme trpně nečekali na své osvobození. Generál Alois Liška řekl: „Politické zaměření naši vlády v Londýně a hledání cest pro spolupráci se Sověty zastínily zájem o naši jednotku na Západě a nakonec i o její upotřebení. Byli jsme odkázáni více na sebe, dělali jsme, co bylo v našich slabých silách a moţnostech. Naše úcta nepatří jen padlým, ale patří všem, kteří na všech válečných frontách doma i za hranicemi si v nejtěţších chvílích své země i celého lidstva uvědomovali svou velikou vlasteneckou povinnost, vzít do rukou zbraň proti společnému nepříteli.“ Podle různých pramenů zpracoval Genpor. v. v. Ing. Stanislav Procházka Jak to bylo s praţským povstáním 5. května 1945 a s osvobozením Prahy Rudou armádou. O tom, kdo zaútočí a obsadí Berlín a osvobodí Prahu, se na schůzce Roosevelta, Churchilla a Stalina nehovořilo. Západní Spojenci neměli ţádný strategický plán postupu proti Německu. Dělaly se plány krátkodobé. V lednu 1945 byl schválen plán postupu britských vojsk, vedených maršálem Montgomerym severním Německem. Po návratu z Jaltské konference Velké trojky začal Churchilla znepokojovat Stalinův diktátorský postup ve východní Evropě. Všemi bylo dohodnuto, ţe po osvobození Rumunska a Bulharska Rudou armádou budou zajištěny svobodné volby. Teď to Rusové odmítali. Nedodrţeli ani dohodu o Polsku. Mezi USA a Velkou Británií na jedné straně a SSSR na straně druhé vznikala pomalu ale jistě roztrţka, kterou před veřejnosti bedlivě skrývali. 12. dubna zemřel Franklín D. Roosevelt. Na jeho místo nastoupil viceprezident Harry S. Truman. Churchill chtěl letět na pohřeb do Washingtonu, ale britští politici mu to vymluvili a proto zůstal doma. Později toho litoval. Uvědomil si, ţe Trumana mohl hlouběji zasvětit do zhoršujících vztahů mezi Východem a Západem a situace v Evropě se mohla vyvíjet jinak. Odboj v Protektorátu Čechy a Morava začal nejdřív a trval nejdéle. Ze začátku měl vojenský charakter (organizace Obrana národa). Němcům se podařilo vystopovat důleţité ilegální skupiny, jejich členy uvěznili nebo zastřelili. Proto se na jaře 1940 hlavní podzemní organizace - Petiční výbor, Věrni zůstaneme, Obrana národa a Politické ústředí - sjednotily do Ústředního vedení odboje („ÚVOD“). Aţ do napadení Sovětského svazu Německem 22. června 1941 zůstaly ilegální skupiny komunistů mimo. Po úspěšném atentátu na Heydricha v květnu 1942 rozpoutali Němci strašlivou vlnu teroru. Během ní byla zničena zbývající ilegální síť, vyhladili vesnici Lidice u Kladna, později osadu Leţáky ve východních Čechách. Začátkem zimy 1942 se začaly formovat nové ilegální podzemní skupiny. Ale nebyly ani početné a vojensky a zpravodajsky byly málo vycvičené. Odboj ale znepříjemňoval ţivot Němců po celou válku. Na území Protektorátu Čechy a Morava byly vysazovány parašutistické skupiny, které měly úkoly zpravodajské, ale od roku 1944 se měly zakládat partyzánské skupiny,
10 které se pak také postupně vytvořily. Partyzánský odboj se nemohl plně rozvinout, protoţe se ho nepodařilo koordinovat z jednoho místa. Myšlenka na povstání vojáky v Londýně nikdy neopustila. Jiţ před invazí do Francie začátkem roku 1944 byl vytvořen štáb pro vybudování branné moci, který vypracoval plány pro několik typů povstání. Nejdříve se měla vytvořit nová podzemní armáda podobná zlikvidované Obraně národa. Těmto oddílům by britská a americká letadla shodila velké mnoţství zbraní. Na jaře 1944 bylo vysazeno do protektorátu několik malých skupin parašutistů z Británie, které měly skupiny zorganizovat. Část výsadku zlikvidovalo gestapo, část to z různých důvodů nezvládla. Za pomoci velké ilegální organizace, známé jako Rada tří, v některých okresech připravily útvary o 500 - 1000 muţích. Britové tyto plány podporovali, ale po zkušenostech z povstání ve Varšavě a na Slovensku, které Němci potlačili, si uvědomili jejich nereálnost. Na začátku října 1944 plánoval Londýn shození desítek tun zbraní a dalšího materiálu. Odbojáři však čekali marně. 13. prosince 1944 oznámila londýnská centrála, ţe se shozy neuskuteční, protoţe k povstání ještě doba nedozrála. Na podzim 1944 existovaly dvě rozdílné koncepce ozbrojeného povstání. Benešova vláda prosazovala na základě doporučení britského výboru pro zvláštní operace - SOE (Special Operetions Executive) variantu vojenskou - vytvoření pluků řízených pověřenými důstojníky, kterým letadla shodí zbraně. Čeští komunisté v Moskvě, podporováni Sověty, se přiklonili k „lidové variantě" - rozvinout partyzánskou válku na venkově a vyvolat generální stávku ve městech. V zimě 1944 - 1945 se domácí odbojáři shodli na kompromisu vystoupení proti Němcům a pouţít obě metody. Na základě této shody vypracovala velká ilegální organizace Rada tří všeobecné pokyny pro zahájení povstání. Moskva za ţádnou cenu nemohla dopustit, aby Britové vyzbrojili masy lidí, protoţe by to posílilo pozice londýnské vlády. Proto na jaře 1945 vysadila do Čech 35 skupin s více neţ 230 lidmi, většinou příslušníky tajné policie NKVD. Hlavním úkolem jejich činnosti bylo formování komunistického podzemí a vytváření národních výborů pro budoucí převzetí moci. Kromě toho měli zjišťovat adresy význačných uprchlíků z porevolučního Ruska, aby je později mohla kontrarozvědka zatknout. Toto ovšem doma ani v zahraničí nikdo z odbojářů, ani z vojáků a politiků netušil. Podle materiálů zpracoval plk. v. v. RNDr. Miloš Ondrák Nic mu není svaté Náš článek je reakcí na článek pana Jerguše „Mjr. v. v. Ladislav Jerguš: Vzpomínky radisty - Letectvo a politika“, který je uveřejněný na stránkách Svazu letců. Zaráţí nás, ţe právě tento člověk chce někomu kázat morálku. Na podzim minulého roku jsme uzavřeli dohodu o ukončení vzájemného napadání a neustálé řevnivosti mezi Vojenským klubem důchodců zastoupeným jeho předsedou panem Jergušem a Vojenským sdruţením rehabilitovaných, zastoupeným panem Lampou. Tato dohoda byla potvrzena vzájemným podáním ruky. Je příznačné, ţe právě tento všeho schopný člověk - pan Jerguš - opět jako první tuto dohodu porušil. S jeho hodnocením rehabilitací, které se týkaly příslušníků armády, kteří byli protiprávně propuštěni z armády, nemůţeme souhlasit, protoţe to je snůška lţí a nepravd. Tento problém mu byl jiţ mnohokrát vysvětlován mnoha různými funkcionáři, on však stále zarputile tuto problematiku otevírá, i kdyţ jí vůbec nerozumí a ani nechce. Jeho cílem je stále pomlouvat slušné a čestné lidi a neustále kolem sebe plivat svoje jedovaté sliny. Myslí si asi, ţe tímto se sám více zviditelní.
11 My si naopak myslíme, ţe se dostatečně zviditelnil v dobách totality, kdy se všemoţně snaţil zalíbit se soudruhům a jako „Básník ujařmeného lidu“ chodil obveselovat a bavit okupační Sovětskou armádu do kasáren ve Frenštátě pod Radhoštěm. Touto činností si u soudruhů vyslouţil znovupřijetí do KSČ. Tímto byl vlastně pan Jerguš plně rehabilitován komunisty. Odpovídá tomu také to, ţe byl v této době průběţně povyšován od praporčíka aţ do důstojnické hodnosti kapitána. Toto samozřejmě neustále zamlţoval aţ do doby konání jiţ dříve uvedené schůzky, kde toto pod tíhou našich důkazů vše veřejně přiznal. Jemu to však nečinilo ţádný problém a po roce 1990 se znovu zajímal o moţnost rehabilitace své osoby. Těţko se dá rozumět tomu, za co chtěl být znovu rehabilitován. Tento stručný výčet jeho činnosti je dostatečný k tomu, aby si lidé o něm udělali náleţitý vlastní úsudek. Ve svém článku sám sebe hodnotí jako citlivého náboţensky zaníceného křesťana, v praxi však dokazuje, ţe mu není nic svaté. Protoţe je pan Jerguš předsedou Vojenského klubu důchodců, ale zároveň také místopředsedou Svazu letců, prolínají se jeho názory v obou těchto organizacích. Všemoţně se také tento pán snaţí členy těchto organizací o své pravdě přesvědčit. Ti mu zato tleskají, protoţe on vše zařídí a oni mají svůj klid. Tak také došlo k tomu, ţe prostory a veškeré vybavení těchto místností přešlo do uţívání těchto organizací, i kdyţ původci nabytí prostorů a vybavení byla organizace Vojenské sdruţení rehabilitovaných! Tak také tento velmi aktivní pán získal souhlas sourozenců od pana JUDr. Vladimíra Vaňka k tomu, aby se příborská organizace Svazu letců jmenovala po něm. Toto všechno podnikl i za okolností, ţe pan plukovník V. Vaněk patří mezi rehabilitované osoby a on sám rehabilitované tak pomlouvá. Pan JUDr. Vaněk musel jako příslušník 311. bombardovací perutě v roce 1945 před komunisty emigrovat do Kanady. Zároveň se neštítí on i celý Svaz letců vyuţívat další rehabilitovanou osobnost, pana generála Škarvadu, taktéţ účastníka druhé světové války ke svému zviditelnění. Ve své nenávisti vůči rehabilitovaným jde tak daleko a uvádí, ţe mezi vyhozenými nebyli jenom političtí rebelové, ale i ti, kteří měli problémy s morálkou, kázní a bohuţel i s majetkovými přečiny. Dále, ţe vyhazováni byli i ti, kteří byli v minulosti šetřeni čestnými důstojnickými soudy. Všichni byli podle pana Jerguše propuštěni z politických důvodů. Rehabilitační komise údajně mohly manipulovat s kádrovými materiály. Průběh rehabilitace se údajně odchýlil od své podstaty. Prý byl zahájen odvetný boj proti všemu a proti všem a i proti těm, kteří přišli do armády aţ po roce 1970. Rehabilitační komise a rehabilitovaní se údajně postavili na vrchol morálních hodnot a to, ţe neodpovídalo tomu, za jakých podmínek a z jakých důvodů byli z armády propuštěni. Postojem lidí v rehabilitačních komisích a rehabilitovaných samotných utrpěla prý samotná rehabilitace. Proto jakési upřednostňování a vyţadování zvláštních privilegií na úkor těch, kteří u armády doslouţili, nebylo správné. Vzhledem k tomu, ţe stránky Svazu letců jsou pro nás nepřístupné, vyuţíváme naše stránky pro zveřejnění naší reakce na útoky pana Jerguše na naší organizaci na internetových stránkách Svazu letců ČR. Je třeba ještě dodat, ţe pan Jerguš nám na naší schůzi dne 25. 3. 2010 slíbil, ţe do 14 dnů tuto pro nás nepřijatelnou a veřejnost matoucí část svého článku odstraní a nahradí to veřejnou omluvou. Tak jak je to u něj normální, toto samozřejmě nesplnil, protoţe dnes je jiţ 2. května 2010 a tudíţ uplynulo jiţ více jak 30 dnů. Proto se schůze naší organizace rozhodla zveřejnit tento článek na internetových stránkách našeho sdruţení a dále si vyhrazuje právo pouţít tento článek pro podání in-
12 formace některým institucím a osobám. Kterým to bude, o tom organizace rozhodne později. Bude záleţet na tom, jak se situace bude dále vyvíjet. Rada Územní organizace VSR AČR v Příboře Výběrové řízení - a co dál? Dobrý a účelný zákrok ke sníţení korupce ve všech oblastech hospodářského, kulturního, sportovního a vůbec veřejného ţivota. Měl nám přinést jistotu, ţe se nikdo nebude neoprávněně obohacovat na úkor ostatní společnosti, ţe oprávněné instituce budou přísně dbát na dodrţování zásad hospodárnosti a vyloučí jakoukoliv moţnost korupce. Vskutku krásná idea! Bohuţel, pouhá utopie, neuskutečnitelná v podmínkách zavedeného politickohospodářského systému v naší republice. To je skutečnost, kterou ani ten nejupovídanější poslanec parlamentu České republiky nemůţe vyvrátit. A kdyby přece jen chtěl, tak se občanovi stačí podívat do novin, nebo na zprávy v televizi či v rozhlasu, aby si udělal obrázek, jak takové výběrové řízení asi vypadá ve světě velkých zakázek – viz Gripeny, Pandury atd - atd. O tom vlastně ani nechci uvaţovat. To jsou případy, které jdou jaksi mimo náš „rank“. To je pro nás příliš vysoká politika a ještě vyšší finance. Nás v kaţdodenní obyčejné praxi zajímají také jen obyčejné věci. I ty se však dostaly do zorného pole snad ekonomů, snad politiků, nebo snad i jiných funkcionářů odpovědných (?) za bezproblémový chod všech částí Ministerstva obrany, tedy i Krajských vojenských velitelství a s tím souvisejících Klubů vojenských důchodců. Nevím, na co na všechno musí Krajská vojenská velitelství vypisovat výběrová řízení. Podle kusých informací to je na komodity a sluţby, jejichţ částka přesáhne v běţném kalendářním roce sumu 5000,-Kč. Mne, jako člena vedení Klubu vojenských důchodců – rehabilitovaných, zajímají na celé kauze dvě poloţky. V prvé řadě to je výběrové řízení na dopravce a ve druhé řadě totéţ na nákup dárků pro jubilanty. K čemu mám výhrady týkající se problému dopravy: KVV Olomouc hodlá vypsat výběrové řízení na dopravce pro celý Olomoucký kraj a na celý rok jednoho jediného. Máme smutné zkušenosti s výběrovým řízením pro jednotlivé zájezdy a jednotlivé kluby. Rád bych z tohoto pohledu zjistil, jak vybrat firmu, která by optimálně vyhovovala poţadavkům klubů na dopravu třeba z Jeseníku, nebo z Hranic, bude-li vítězem výběrového řízení dopravce z Prostějova? Pokud to bude dopravce z Olomouce, samozřejmě to bude pro nás výhodné, co ale na to řeknou v Šumperku? Budou ochotni zaplatit za kilometry projeté při přistavení a odstavení autobusu? To, co jsem přednesl, to není pouhá teorie. Nám se to stalo a za manipulaci s přistavením a odstavením autobusu jsme zaplatili víc, neţ nás stál vlastní zájezd. (Výběrové řízení v tomto případě ovšem proběhlo přesně podle zákona!!). A teď ruku na srdce, je snad jedinec, který by se domníval, ţe v případě, kdyby si dopravce vyhledávali KVD sami, ţe by docházelo k nekalému obohacování jedné nebo druhé strany? Podívejme se na přidělené finance pro jednotlivé kluby a jiţ z pouhého letmého pohledu bude jasné, ţe bez maximální úspornosti se ţádný klub neobejde. Kaţdý se musí snaţit získat sluţby za minimální moţnou cenu v souladu s poţadovanou kvalitou. Konečně, není moţné zmanipulovat i vlastní výběrové řízení? Návodů, jak to lze udělat, je v naší společnosti uţ víc neţ dost. Stačí občas si přečíst noviny, podívat se na televizi nebo si poslechnout zprávy. Ţe by se však někdo shlédnul na korupci v dopravě pro důchodce? Ta samá situace, nebo ještě kurióznější, se ukazuje v případu dárkových balíčků pro jubilanty. Nejsem si jist, kdo tuto novotu zavedl. Faktem ale zůstává, ţe je vytipován jeden dodavatel dárkových balíčků pro celý region a zároveň také na celý rok. Jiţ v loňském roce, kdyţ toto nařízení vzniklo, s tím byly potíţe.
13 Správněji řečeno – potíţe s tím mělo KVV, do jehoţ kompetence tato akce patří. Jak to celé probíhalo: KVV podle vlastních seznamů našlo přesný počet jubilantů, kterým v daném období vznikl nárok na dárek. Ten je moţné předat po dosaţení příslušného věku (tedy aţ po narozeninách). Těch moţných termínu je v roce 365, a to ještě nepočítám přestupný rok. Z toho logicky vyplývá, ţe několik dárkových balíčků musí být uskladněno v prostorách KVV. O kvalitě takového uskladnění ani o vlastní kvalitě balíčků nechci polemizovat. To je zase jiná otázka. Další problém vzniká při předávání těchto darů. Ne vţdy je obdarovaný v určeném termínu k zastiţení doma, někdo není schopen přijít si pro balíček na KVV. Těch příčin, kdy nelze dárek předat při jedné návštěvě, můţe být spousta. Vţdyť v loňském roce se k jednomu takovému jubilantovi jelo víc jak třikrát! V neposlední řadě se pozastavuji i nad formou předávání. Pro kaţdého jubilanta to je svým způsobem oslava jeho narozenin. Jsem přesvědčen, ţe tento akt by měl mít určitou slavnostní náplň. Jakou však náplň můţe mít takové předání mezi dveřmi. „Tady Vám KVV posílá k narozeninám dárek a tady prosím o podpis, ţe jste ho převzal“. Samozřejmě ne všechno musí probíhat tak, jak jsem to popsal. My, jako Územní organizace, jsme dárky předávali dvakrát ročně, vţdy na členské schůzi. Nebyla to ţádná velká sláva, ale pohlazení na dušičce těch obdarovaných bylo trvalé. Jako dárky jsme dřív, dokud to celé bylo v kompetenci ÚzR, dávali kníţky s věnováním nebo drobné předměty denní potřeby. Jistě to mělo i jinou, neţ výţivovou hodnotu. Vím, ţe tento článeček věc nenapraví, ţe sám nic nezmohu. Ale kdyţ takovýto názor nás bude prezentovat víc a kdyţ nás podpoří i Ústřední rada, tak snad pochopí i Ministerstvo obrany, ţe některá jeho nařízení na hospodárnost a základní principy logiky řešení příliš nehledí. Předseda ÚzR Olomouc plk. Karel Štěpánek K sebevraţdě mého kolegy plk. in memoriam Ing. Karla Koutného ze závodu Kancelářské stroje, odloučeného pracoviště ADAST Adamov Karel ţil se svou ţenou Annou ve spokojeném manţelství. Měli dvě krásné děti. Ţena Karla Koutného opisovala různé informace o postojích představitelů západních Komunistických stran, především Italské, která byla v té době velice silná a kritická k politice KSSS. Karel informace archivoval, aby byly uschovány pro budoucnost. Karel byl zatčen 17. 12. 1971 a jeho ţena Anna Koutná 21. 12. 1971. Nejhorší pro ně bylo, ţe zavřeli oba dva a doma zůstaly dvě nezaopatřené dcery ve věku 12 a 15 let. Karlova maminka měla nepatrný důchod. Naštěstí trochu pomohli přátelé, kteří zašli s babičkou na sociální odbor a vymohli nějakou podporu. Karel a jeho ţena Anna byli 8 měsíců ve vazbě, i kdyţ vyšetřovatel měl podle zákona případ připravit pro soud za 2 aţ 3 měsíce, ale prokurátor vţdy vazbu prodlouţil a ocitli se v „protistátní skupině“ s lidmi, o kterých v ţivotě neslyšeli. I kdyţ Husák prohlásil, ţe ţádné politické procesy nebudou. Proces se konal v červenci 1972. Karel byl odsouzen na 1 rok za podvracení republiky a jeho ţena na 2 roky také za podvracení republiky. Karel byl ve vězení na Borech mezi politickými vězni. Pani Anna Koutná ve vězení v Opavě mezi kriminálnicemi, které ji tam šikanovaly. Z vězení byl propuštěn 17. 12. 1972. Druhý nebo třetí den po návratu si Karel jel pro auto, které mu jeho bratr po dobu vězení uskladnil na Zlínsku. Kdyţ se vracel domů, cesta vedla tunelem a někde u Uherského Hradiště a při výjezdu z něj ho osvítilo ostré světlo, takţe havaroval. Auto rozbité, Karel naštěstí s otřesem mozku, ale jak se to stalo, si nepamatoval. Bylo to v prosinci odpoledne. Co mohlo tak prudce zářit? Asi to byl první pokus o jeho likvidaci. Vedení Kancelářských strojů se k němu zachovalo jako
14 hyeny. Platilo pravidlo, ţe odsouzení do jednoho roku se mohou vrátit na své pracoviště, a přestoţe se jednalo o funkci podřadnou a špatně placenou, ho do zaměstnání nepřijalo. Dokonce musel vracet odměnu, kterou obdrţel za práci u počítače ZPA-600. Kdyţ se vrátil z nemocnice, našel si práci ve Zbrojovce. V kritický den, den své smrti, odešel do práce. Kdyţ se nevrátil domů, jeho maminka to oznámila na policii. Mezitím se našla na přehradě opuštěná jeho aktovka, policie organizovala pátrání, bezúspěšně. Aţ v březnu vyplavalo jeho tělo na povrch. 4. ledna byla vyšetřována pani Anna Koutná vězeňským politrukem, kde by se mohl schovávat a měl-li nějaké přátelé v zahraničí. Paní Koutná do vězení dostala protokol o úmrtí a výsledek pitvy, z kterých se dozvěděla věc, která vrtala hlavou více lidem a lékařům, kteří pitvu prováděli. Karel měl ruce i nohy svázány vlastními kapesníky. Jestli si mohl svázat nohy, mohl si sám svázat ruce? Po převratu se Anna Koutná chtěla podívat do spisů o smrti svého muţe, ale všechno bylo skartováno, protoţe smrt jejího muţe byla vedena jako sebevraţda. Není to podivné? Proč se ptali pani Koutné, která byla ve vězení? Vţdyť důstojníci StB museli vědět o kaţdém jeho pohybu více neţ pani Koutná ve vězení. Byl určitě sledován. Proč všichni z vedení Kancelářských strojů hned tvrdili, ţe to byla sebevraţda? Oni byli u toho, kdyţ skákal do přehrady? Oni viděli jeho mrtvé tělo, oni mluvili s doktorem, který psal protokol? Jak já nemám důkazy, ţe to byla vraţda, tak důstojníci StB nemají důkazy, ţe to byla sebevraţda. Zase je to tvrzení proti tvrzení. Motiv činu: 1) Plk. Karel Koutný učil na obzvláště utajovaném pracovišti radiolokaci pro rakety protivzdušné obrany státu. 2) V šedesátých letech byl na několika měsíční stáţi na sovětské vojenské základně protivzdušné obraně státu na Sibiři. 3) Jeho ţena byla po propuštění z vězení přinucena emigrovat do Francie, ale Karel Koutný emigrovat nemohl, neboť byl nositelem státního tajemství. Plk. v. v. Ing. Vlastimil Dvořák ÚzO Brno Jihočeši rekapitulují po 20 letech Dne 5. 11. 2009 jsme díky hejtmanovi Jihočeského kraje a řediteli KVV i předsedy a tajemníka ÚR VSR uzavřeli za jejich přítomnosti výročí 20 let naší existence. První název byl Vojenská obroda, poté Vojenské sdruţení rehabilitovaných. S nadšením, elánem i sílou jsme tehdy dokázali vybudovat silnou organizaci a účinně se podílet na demokratizaci naší společnosti. Mezi staršími z nás se našlo dost jedinců, kteří intenzivně pracovali na vedení a řízení organizací rehabilitovaných a mladší jsme většinou splnili morální povinnost a reaktivovali do silně levicové armády. Reaktivovaní i přes náročnost po mnoha letech mimo sluţbu a vzhledem jiţ k předdůchodovému věku se zpravidla díky pevné vůli velmi dobře zhostili svých povinností i přes četné překáţky. Organizace VSR vedli zkušení starší vojáci, kteří nereaktivovali. V bouřlivé době přechodu ve společnosti i armádě na zcela jinou etapu a systém obdobně bouřlivě se vyvíjelo naše hnutí. Řada lokálních vůdců často nenašla konsenzus. Hledaly se chyby, jistě se našly, ale způsob řešení byl také často bouřlivý a někdy i chybný. Obdobně tomu bylo i v Jiţních Čechách. Ambiciózní vůdce F. Lambert v Táboře se pasoval na Blanického rytíře, aţ s ním nikdo nemohl spolupracovat a nakonec zaloţil „trucorganizaci“ rehabilitovaných - SRZA Tábor - a vydával se za celostátní sdruţení i na MO a jinde. V Českých Budějovicích byla snaha o centrální vedení, ale ztroskotalo v r. 1993, kdy na návrh předsedy VSR J. Štarka a tajemníka F. Polany jsme my členové, po jejich struč-
15 ném odůvodnění zvedli ruce pro zrušení VSR v okresu. České Budějovice. Odůvodněním byla kritika práce ÚR VSR. V té těţké a bouřlivé době vidíme, ţe chyby byly. Dnes ale je vhodné poloţit si 2 otázky: 1) neměli jsme naopak svojí činností proti chybám bojovat, resp. hledat konsenzus, jako ve většině okresních organizací? 2) A kdyţ se časem měnila ÚR, neměli jsme v ní mít své zástupce, kdyţ časem se situace relativně zklidnila a do dnešního dne např. ÚR evidentně za všechny rehabilitované doslova bojuje, sjednocuje nás a podporuje? Hned po našem samozrušení v Českých Budějovicích v r. 1993 dosavadní vedení zaloţilo Výkonnou radu Sekce rehabilitovaných KVD, předsedou se stal pan Štark. Dnes jiţ ani tato Výkonná rada neexistuje a pan Štark je místopředsedou KVD a 1x za rok nás rehabilitované svolá a znovu sdělí co nám KVD nabízí (opakuje to, co nám předtím sdělí ředitel KVV na aktivu důchodců). Od roku 2006 jsem tam vţdy krátce vystoupil, po předchozí ţádosti, resp. konzultaci s panem Štarkem a podal jsem kolegům informace z činnosti VSR (jsem členem VSR Tábor, ale KVD České Budějovice). Překvapilo mne, kdyţ řadoví členové moje krátké informace a materiály ÚR odměňovali potleskem. I zde se ukazovala vůle sounáleţitosti s celostátním VSR a zájem o pravdivé a nové informace a ne pouze ohledně návrhu zákona o našem odškodnění jak některé zlé jazyky tvrdily. Dalším excesem aţ do r. 2009 se opakovala v plánu činnosti KVD České Budějovice mj. velmi zajímavá akce. Přesně cituji: Sloupec č. 1: Shromáţdění rehabilitovaných. Pravidelná čtvrtletní setkání NĚKTERÝCH rehabilitovaných vojáků z povolání v rámci JIHOČESKÉHO KRAJE. Sl. č. 3 (zodpovídá) : Štark. Dle informací některých účastníků to byla zcela uzavřená, tajemná akce, na kterou zval vůdčí pan F Polan jen některé lidi. Většina nás rehabilitovaných neví proč, a kdo na půdě KVV (AČR) a jak zastupoval zájmy většiny rehabilitovaných... a kde? Nebo nezastupoval, to je jiţ dnes evidentní. VSR je otevřeným a aktivním, na MV registrovaným sdruţením. A především pro všechny rehabilitované. S pomocí ÚR , ředitele KVV a hejtmana se to nyní snaţíme napravit i přes skrytý odpor vůdců této tajemné lóţe. I v okresech, kde podobně byla utlumena činnost VSR, se našli poctiví, pracovití rehabilitovaní vojáci, kteří dnes úspěšně vedou své Úz O, např. Alois Lhotský v Českých Budějovicích, Otakar Stavinoha v Jindřichově Hradci, V. Černý a F. Rybák v Písku, J. Vacek v Táboře, od počátku M. Benedikt v Českém Krumlově a J. Procházka v Bechyni. Zatím se nám nedaří v Prachaticích, a i tam nabídneme pomocnou ruku spolupráce. A stále se nám hlásí noví členové, často i přes svůj věkový a zdravotní handicap. Nyní nás čeká atraktivní dvoudenní zájezd rehabilitovaných členů VSR i s manţelkami do VVP Boletice, večer na procházku a posezení s občerstvením v Českém Krumlově. A druhý den na expozici v Budvaru. Pro informaci Vám všem je v Boleticích panelák po sovětských rodinách, byty 1 + 3 jako voj. ubytovna, můţete vyuţívat, nedaleko je nejstarší kostelík (stavba) v Jiţních Čechách, oběd máme v kasárnách Polná, exkurze po VVP, moţná včetně ukázky střeleb útvaru AČR. Tedy pro vojáky velmi atraktivní a za symbolickou cenu 100,-Kč. Protoţe to je většinou ve vojenském prostoru, tak zájemcům rád poskytnu informace pro rodinný výlet nebo i hromadný. Tajemník KR VSR Jiţní Čechy Pavel Horák
Kříţe zmizely a stoleté hroby vojáků z celé Evropy zarůstají plevelem
16 Unikátní hřbitov v Černovíře - části města Olomouce skrývá tisíce těl vojáků různých armád. Uţ přes půl století se o něj nikdo nestará. Pod tímto výše uvedeným nadpisem se čtenáři týdeníku Sedmička Olomouc č. 16 z 22. dubna 2010 mohli seznámit v článku „Kříţe zmizely a stoleté hroby vojáků z celé Evropy zarůstají plevelem“ o chátrající památce zapomenuté časem. Ve zmíněném článku se dozvídáme - cituji: „Černovírský vojenský hřbitov zaloţila farnost Klášterního Hradiska kolem roku 1840. První vojenský pohřeb na tomto hřbitově se konal v roce 1869. Za první světové války tam bylo pohřebeno 3200 vojáků. Pohřby se tam konaly i po roce 1945, ale počty nejsou dosud známé.“ Uţ patnáct let chodí pan plk. v. v. MUDr. Josef Šváb (do roku 1995 vykonávající funkci předsedy ÚR VSR) kaţdý rok na Dušičky na vojenský hřbitov v Černovíře zapálit několik svíček. Na opuštěném a zničeném hřbitově je většinou sám. „Je to ostuda. Hřbitov je kulturní památka a její devastace pokračuje“ zlobí se lékař a bývalý ředitel Vojenské nemocnice na Klášterním Hradisku. Té nemocnice, kterou měl v úmyslu bývalý ministr obrany pan Jaroslav Tvrdík zrušit. Tu nemocnici, kterou za dobu, kdy byl MUDr. Šváb jejím ředitelem, dal opravit a zmodernizovat tak, ţe je nejen chloubou města Olomouce, ale celé naší České republiky. V těsné blízkosti prosadil spolu s tehdejším primátorem města Olomouce a dnes hejtmanem Olomouckého kraje panem Martinem Tesaříkem a bývalým předsedou ÚR VSR a ÚzR VSR Olomouce, zesnulým panem plk. v. v. Ing. Miroslavem Janhubou zřízení penzionu pro veterány, který byl uveden do provozu 21. 2. 2008 současným náměstkem ministra obrany panem Ing. Františkem Padělkem. K tomuto aktu otevření penzionu pro veterány organizátoři opomněli pozvat i zástupce našeho sdruţení. Pan plk. v. v. MUDr. Josef Šváb na špatný stav tohoto hřbitova dlouhodobě upozorňuje a zároveň se zabývá jeho slavnou minulostí. Černovírský vojenský hřbitov je unikátní svojí velikostí i počtem pohřbených. Některé prameny uvádějí, ţe od roku 1869 na něm lidé pochovali více neţ pět tisíc vojáků. Mezi nimi jsou příslušníci rakousko - uherské armády, carského ruského vojska i českoslovenští bojovníci. „Jen za první světové války zde přibylo přes tři tisíce vojáků nejméně třinácti národností“, připomíná pan plk. v. v. MUDr. Josef Šváb. Ostatky vojáků byly za války uloţeny po dvou i více do jednoho hrobu a to bez ohledu na národnost, vojenskou hodnost a státní příslušnost. „Nezáleţelo na tom, za koho ve válce museli bojovat a padli. Ctily se však rozdíly náboţenského vyznání a proto jsou odděleně pohřbeni vojáci vyznávající islám, Ţidé a příslušníci pravoslavné církve. Největší část hřbitova patřila křesťanům římskokatolického a evangelického vyznání“ vysvětluje dnes jiţ sedmasedmdesátiletý pan plk. v. v. MUDr. Josef Šváb, který o tomto vojenském hřbitově nashromáţdil pořádně tlustou sloţku dokumentů. Na tomto hřbitově je také pochována řada významných osobností. Například gen. Josef Kroupa, který se zaslouţil o rozvoj olomouckého sportu a divadla, také lékař Karel von Elbogen, nebo letci, kteří bojovali za druhé světové války v bitvě o Anglii. V blízkosti hrdinů leţí i těla násilníků. Třeba známého vojenského zběha Martina Leciána, kterého soudce poslal na smrt a kat jej v Olomouci popravil v roce 1927. Dnes jiţ nikdo nepozná, kde je kdo pohřbený. Litinové kříţe někdo uřezal a zmizely stejně tak jako náhrobní kameny. Na hřbitov lidé vozí odpad a hroby zarůstají plevelem. Chátrání této památky začalo v padesátých letech minulého století a pokračuje do současné doby. Je to vizitka všech vlád a všech politiků, ţe zapomínáme na naše historické památky i v tom našem olomouckém regionu? Přesto nezapomínejme i na ty z našich řad, kteří nezištně napomáhají současné i budoucím generacím v připomínání historických památek, které by si zaslouţily také úcty nás všech. Vojenské hřbitovy mezi ně patří i nadále.
17 Proto patří i naše poděkování panu plk. v. v. MUDr. Josefu Švábovi, členu Vojenského sdruţení rehabilitovaných za vše, co tak obětavě na tomto opomíjeném místě koná. Plk. v. v. Ing. Antonín Suchý ÚzO VSR Olomouc PODĚKOVÁNÍ Členové krajské organizace VSR Vysočina děkují plukovníku Ing. Eduardu Klečkovi za práci, kterou vykonal pro krajskou organizaci VSR AČR jako její předseda. Plk. Klečka byl zvolen do čela krajské rady v říjnu roku 2002. Osm let stál v jejím čele a snaţil se, aby Vojenské sdruţení rehabilitovaných výborně spolupracovalo s Krajským vojenským velitelstvím, s Krajským úřadem a s dalšími krajskými orgány, aby VSR vstoupilo do povědomí široké veřejnosti Vysočiny. Na únorové krajské radě poţádal plk. Klečka ve svých 84 letech o uvolnění z funkce předsedy krajské rady ze zdravotních důvodů. Členové krajské rady jeho ţádosti vyhověli. Edo, přejeme Ti pevné zdraví do dalších let, hodně ţivotního elánu a mnoho zdaru v další práci v územní radě Jihlava i v krajské radě. Díky za vše, co jsi pro krajskou radu VSR vykonal. Jménem všech členů VSR Vysočiny plk. Ing. Jan Hrubý Vojenská nemocnice Olomouc Je prokazatelně nejstarší vojenskou nemocnicí na území bývalé Československé republiky. Je příspěvkovou organizací Ministerstva obrany ČR s nad regionální působností. Poskytuje sluţby pacientům všech zdravotních pojišťoven bez závislosti na vztah k armádě ČR. Převáţná část nemocnice je umístěna v objektech Klášterního Hradiska, menší část (chirurgie a ARO) v Pasteurově ulici. V současné době má 230 lůţek, která jsou umístěna na interním, chirurgickém, anesteziologicko-resuscitačním (ARO), neurologickém, ušním-nosním-krčním (ORL), očním, koţním a psychiatrickém oddělení. Dále má nemocnice tato ambulantní oddělení: stomatologické, fyziatrie a léčebné rehabilitace, radiodiagnostické, klinických laboratoří, lékařsko-psychologické, nemocí z povolání, funkční diagnostiky, gynekologické, primární péče, urologický a cévní ordinariát. Lůţková oddělení zajišťují v plném rozsahu diagnostickou a léčebnou činnost ve svých oborech. Disponují tomu odpovídající zdravotní technikou i odbornou přípravou zdravotnického personálu. V nemocnici je zaměstnáno cca 380 pracovníků, z toho 64 lékařů a 167 zdravotních sester. Při nutnosti super specializovaných výkonů spolupracují oddělení s klinickými pracovišti, zejména s Fakultní nemocnicí Olomouc a Ústřední vojenskou nemocnicí Praha. Na druhé straně ale Vojenská nemocnice poskytuje specializované sluţby, např. v oboru radiodiagnostickém, EMG aj. klinickým či jiným pracovištím v rámci celé ČR. Náleţitá pozornost je věnována i materiálně-technickému zabezpečení nemocnice, včetně sluţeb poskytovaným pacientům. Je vybavena špičkovou zdravotní technikou – např. spirálním CT přístrojem 3. generace HeliCAT II od firmy ELSCINT (jeho vyuţití např. pro spirální CT angiografii nebo pro barevné 3D rekonstrukce je přiblíţeno v části "Fotogalerie"), barevným ultrazvukovým přístrojem Ultramark HDI 9 firmy ATL, pro laparoskopické operace, artroskopie, endoskopické operace varixů, ORL - endoskopické operace, laserovým přístrojem pro urologii, laserem pro dermatologické výkony, špičkovými přístroji EEG, EMG a BERA.
18 Působení Vojenské nemocnice Olomouc výrazně přispívá ke zlepšení image armády. Například v době červencových záplav v roce 1997 fungovala Vojenská nemocnice Olomouc jako evakuační centrum pro obyvatele nejhůře postiţených oblastí města Olomouc, tj. Černovíra, Chomoutova a Lazců. Lékaři a sestry nemocnice jsou vysíláni, jako příslušníci polních nemocnic, do humanitárních misí OSN. Např. v době balkánského konfliktu na území bývalé Jugoslávie, humanitární mise na území Albánie a při odstraňování následků ničivého zemětřesení na území Turecka. Působení příslušníků Vojenské nemocnice Olomouc v jednotlivých misích bylo vţdy hodnoceno velmi kladně a to nejen ze strany představitelů České republiky a AČR, ale i ze strany představitelů ostatních zemí a armád. Navíc získané praktické zkušenosti v oblasti medicíny katastrof jsou nedocenitelné. Vojenská nemocnice se aktivně podílí i na činnosti Obecně prospěšné společnosti pro památkovou ochranu Hradiska s cílem jeho systematické památkové obnovy při současném rozvoji kulturního, uměleckého a duchovního ţivota a humanitární zdravotní péče v něm. K uveřejnění zaslal plk. v. v. Ing. Antonín Suchý, ÚzO Olomouc Opustili nás:
Plk. v. v. Jaroslav Novák, narozený 25. 11. 1932 z Prahy 9 – Prosek, zemřel dne 11. ledna 2010.
Zpravodaj č. 1/2010 vyšel díky finanční podpoře a přízni ZLÍNSKÉHO KRAJSKÉHO ÚŘADU A OSOBNĚ PANA HEJTMANA
Zpravodaj č. 2/2010 vyšel díky finanční podpoře a přízni JIHOČESKÉHO KRAJSKÉHO ÚŘADU A OSOBNĚ PANA HEJTMANA
19
Redakční kolektiv ţádá všechny přispěvatele, aby své příspěvky do ZPRAVODAJE zasílali pokud moţno e-mailem na adresu:
[email protected] nebo poštou na adresu: Plk. RNDr. Miloš Ondrák, Rýchorské sídliště č. 122, 542 24 Svoboda nad Úpou. Zpravodaj najdete také s řadou dalších informací na našich webových stránkách: http://rehabilitovani-vojaci.cz Zpravodaj vydává ÚR VSR, vedoucí redakčního kolektivu Miloš Ondrák Otisknuté příspěvky se nemusí shodovat se stanoviskem ÚR VSR ani redakčního kolektivu. Za obsahovou stránku příspěvku ručí autor. Redakční kolektiv si vyhrazuje právo na případné krácení a na jazykovou úpravu. Zpravodaj č. 2/2010 vychází nákladem 540 výtisků Redakční uzávěrka Zpravodaje VSR č. 3/2010 se předpokládá 30. srpna 2010
