VODÁCKÝ KURZ VÝLET DO VÍDNĚ ZÁJEZD DO BELGIE ROZHOVOR S PANEM ŘEDITELEM FILMOVÝ FESTIVAL – NEČEKANÉ SETKÁNÍ ROZHOVOR S ŽÁKY PRVNÍHO ROČNÍKU
VODÁCKÝ KURZ Ke konci školního roku se tradičně konal vodácký kurz pro žáky třetích ročníků. Všechny třetí třídy vyrazily na Vltavu, kromě tříd 3. K a 3. L, kteří vyrazili od školy v 8:00 na řeku Dunaj na Slovensko. Hned první den šli na turistickou vycházku. Po náročném dni je čekal nelehký úkol – postavit stany. Další den už konečně vyrazili k řece, seznámili se s vodáckým materiálem a technikou a plavili se po
úseku dlouhém asi 20 km. To se opakovalo i třetí a čtvrtý den, spolu s dalšími túrami a návštěvami turistických památek. Program měli žáci nabitý plně. Změnou oproti LV nebo adaptačnímu kurzu bylo ubytování ve stanech, a že si žáci vařili sami. Atmosféra v kempu byla uvolněná a všem se tento kurz velmi líbil. Mnozí tento kurz považují za nejlepší zážitek během studia na SPŠ. Red.: Kateřina Klátilová
WIEN Každoročně naše škola pořádá dva zájezdy do Vídně. Předvánoční Vídeň, kde si užíváme atmosféru Vánoc a Vídeň v duchu léta, kde naopak prožíváme letní slunné dny. Tento rok se pořádal zájezd 20. června 2011, kde si každý užil slunečného dne po svém. Někdo upřednostňoval nákupy, jiný zase procházku po centru a odpočinek. Viděli jsme mnoho známých památek, jako je například Hundertwasserhaus, Ringstrasse, Hofburg, Am Graben, kde se nachází morový sloup, a také Stephansdom. A nakonec před
odjezdem do Zlína jsme navštívili Vídeňský Prater, který je známý Vídeňským obřím kolem = Wiener Riesenrad. Cestou tam nám paní učitelka Tydlačková povídala o památkach,které jsme viděli po cestě ve Vídni, a tak nám to zpříjemnilo cestu autobusem. Prožili jsme krásný den a těšíme se na další návštěvu Vidně. Red.: Kristina Pavelková
BELGIE Ve dnech 26.4 až 7. 5. 2011 se naše škola zúčastnila již 13. výměnného pobytu studentů z naší a belgické školy. Byli jsme prváčci, druháci když jsme sledovali jako na jehlách, jak odjíždějí naši starší spolužáci do světa, Belgie - Izegem – za poznáním i dobrodružstvím. A než se sešel rok s rokem, byli jsme to my, kdo byl poctěn tou možností podívat se za hranice všedních školních dnů, opustit ty stereotypní počmárané lavice, a vdechnout atmosféru života jiné země. V úterý 26. 4. v pět hodin odpoledne jsme se konečně usadili i do přistaveného autobusu, jenž s imaginární cedulí: Kdo nastoupí, neprohloupí, troubil na poslední rozloučenou rodinám, jež právě na pár dní
přišly o své ratolesti. Než se však kdokoli stihl dát na úprk, dveře vozu se se žuchnutím zabouchly a postarší břichatý řidič dominantně sešlápl spojku a zařadil. Ptáte, se proč by se někdo měl dát na úprk? Vy byste snad strach neměli, kdyby na vás tam někde, stovky kilometrů daleko čekal cizí člověk? Cizí a k tomu cizinec? Čekal a čekal by přímo na vás? Nezačali byste pochybovat, zda to byl dobrý nápad a neměli jste se přece jen více učit angličtinu, němčinu? Ledy přece nakonec prolomil náš učitelský sbor, který na pár dní shodil masku kantora a oblékl si plášť přátelského průvodce a svým klidným chlácholivým hlasem sliboval z této cesty jen to nejlepší.
První zastávka, jež převyšovala jakoukoli cestovní přestávku, byla v hlavním městě Belgie, v Bruselu. Pateticky největší tržbu si tohle krásné město vydražilo od českých studentů za čokoládové pralinky, jimiž je jak proseté tak proslavené a druhým suvenýrem bylo pro naše těkavé nadšené oči belgické pivo. Měla bych zatloukat, ale bylo to tak. A jedinou další věcí, která nám dokázala zvýšit tep a upoutat pozornost, byla prohlídka Atomia, muzea MiniEurope a Evropského parlamentu, kde za sedají ty nejmoudřejší ,,hlavy“ Evropy. Byla to středa a nové rodiny očekávají náš příjezd ve čtvrtek v odpoledních hodinách, proto jsme nepohrdli zůstat jednu noc v Bruselu a
prozkoumat ho i za svitu pouličních lamp a český autobus, plný lidí, tak různých, byl od té chvíle jako jeden člověk. Mnozí z nás se neznali, ale už jen když slyšeli v blízkosti nebo z dálky svůj rodný jazyk, jako by se vytrácel pocit samoty a všem to připomnělo domov. Ve čtvrtek v 17:30 jsme byli ve škole v Belgickém Izegemu rozebráni jako nejlacinější zboží na trhu a zavezeni každý do své nové rodinky. Některým kolegům obavy z očí přímo tekly, když viděli své jazykové (ne)schopnosti a belgického bráchu k tomu. Jenže vše není tak horké, jak se uvaří, a zanedlouho jsme se začínali cítit jako doma a společné večery českých a belgických školáků byly příjemnou součástí každého dne.
Neděle patřila celá již od rána pouze Francii. V Paříži na nás čekalo první patro Eiffelovy věže a milióny černošských tváří podstrkujících malé plechové Eiffelovky. I zde bylo možno prohlédnout typickou českou rafinovanost. Proč brát pět věžiček za jedno euro, když tomu utahanému zoufalému muži s čokoládovou pletí vidíte na očích, že by vám za to euro prodal i sedm? Po chvíli sjednávání o prodávaném množství již bylo jen slyšet: ,,Czech banditi!“. Za celý pobyt nás čekala ještě spousta poutavých míst a měst ukrývajících se v zákoutí nádherné Belgie jako například Gent, Brugg, přístavní město Ostende s procházkou po pobřeží aj.
Chvilkoví sourozenci si pro nás připravili mnoho akcí, zábavy a při loučení občas ukápla i slzička. Ale jak řekl pan učitel, máme za sebou zatím jen jednu polovinu celé akce, tak jsme odjížděli s úsměvy a očekáváním skvělého pokračování v září. Shodli jsme se, že kdybychom se chtěli této zemi vyrovnat, měli bychom si na tu dobu pobytu, co budou Belgičané u nás, pronajmout nějaký luxusní dům s Porsche před okny, ale nakonec, proč jim neukázat tradiční českou zemi ve své celé kráse. Přece i my se máme čím pochlubit a právem být pyšní na svůj kraj.
Red: Gabča 3.L
ROZHOVOR S PANEM ING. RADOMÍREM NEDBALEM Váženy pane řediteli, jak byste celkově zhodnotil celý tento školní rok 2010/2011? Školní rok 2010/11 byl ve znamení příprav na státní maturity a jejich realizace. Tradiční administrativní zátěž znamenalo velmi komplikované přijímací řízení.
Co byste poradil budoucím čtvrťrákům, které maturita čeká příští rok? Na co by se měli nejvíce připravit? Z výsledků letošních maturit jasně plyne, že naši učitelé připravují žáky takovým způsobem, že se nemusí státní maturity vůbec obávat.
Naše škola byla úspěšná v mnoha různých soutěžích, ca na úspěchy říkáte? Určitě je to pro Vás velká čest. Velmi si vážím, že se naši žáci zapojují do sportovních i vědomostních soutěží. Každý úspěch je dobrou reklamou pro naši školu, že jsme schopní připravit žáky na takové úrovni, aby dosáhli úspěchů v krajském nebo i celostátním měřítku.
Již víte, kolik žáků se hlásí do příštích ročníků a o které obory je největší zájem? Pro školní rok 2011/12 máme povoleno otvírat 9 tříd což je 270 žáků. Zápisový lístek máme zatím od 217 uchazečů. Zaplněný máme zatím obor stavebnictví a ekonomické lyceum, nejvíce volných míst je v oboru strojírenství.
Jak byste zhodnotil letošní státní maturity? Byla to velká změna oproti předchozím letem? Pokud ano, byla to změna k horšímu nebo k lepšímu? Máte vy sám nějaké připomínky k maturitám? Je něco co byste na nich chtěl změnit? Patřil jsem a patřím k odpůrcům státních maturit v této podobě. Podle mého názoru by úplně stačily testy z jednotlivých předmětů. Pro školu znamenaly maturity podstatně větší administrativní a finanční zátěž než v předchozích letech. Celkově si myslím, že státní maturity v základní úrovni byly podstatně lehčí než naše školní v předchozích letech. Jak hodnotíte výsledky maturit na naší škole? Znáte i celkové umístění naší školy v rámci Zlínského kraje, popřípadě celorepublikové statistiky? Výsledky státních maturit na naší škole jsou velmi dobré. Úspěšnost žáků je 98,4% (neudělali pouze 4 žáci z 259) což je výsledek, kterého v celorepublikovém průměru nedosahovali ani žáci gymnázií. Co se týká výsledků ostatních odborných škol, mám informace jen od některých ředitelů a žádná ze škol nedosáhla takových výsledků jako naše škola. Jiné oficiální výsledky zatím nemám a firma Cermat ani Zlínský kraj tyto souhrnné statistiky zveřejňovat nebudou.
Budou na škole nějaké převratné změny v příštím školním roce? Doufám, že ano. Na podzim by mělo dojít k výrazné obměně počítačů na škole (asi 54 učeben) a zvýšení počtu učeben vybavených projekční technikou. Škola je zapojena také do několika projektů, ze kterých by se do školy mohlo dostat další technické vybavení. Nejen my žáci, ale také vy se určitě těšíte na prázdniny a na vytoužené volno. Chystáte se o prázdninách na různé dobrodružné cesty nebo zajímavé dovolené? Nebo raději budete odpočívat doma? Co se týká dovolené, nebudu asi příliš originální. Máme již několik let zažité schéma – jezdíme k moři a na chalupu k příbuzným do Beskyd.
Děkujeme za rozhovor a přejeme hezké prázdniny .
Red: Irena Jurčíková
51. FILMOVÝ FESTIVAL ZLÍN 51. Mezinárodní filmový festival se uskutečnil ve dnech 29. 5. - 5. 6. 2011. Vstup do další „padesátky“ existence se zlínskému festivalu jednoznačně vydařil. Jako každoročně festival navštívila i řada známých osobností. Do mezinárodní poroty hraných filmů zavítala kanadská herečka Stana Katicová (známá hlavně z detektivního seriálu Castle na zabití), dalším milým hostem byl maďarský herec János Bán (u nás známý jako Otík z komedie Vesničko má středisková). Ale i české hvězdy zazářily na filmovém festivalu, zúčastnili se například Petr Nárožný, Jiřina Bohdalová, Václav Vorlíček, Petra Černocká, Jan Hrušinský, Miroslav Donutil, Martin Dejdar, Richard Krajčo, Karel Gott a mnoho dalších.
Ocenění Cenu diváka – Zlaté jablko – za nejúspěšnější hraný film, obdržel francouzský film Mám vás rád úplně nejvíc. Cena za nejúspěšnější animovaný film získal snímek Cihly. Cena dětské poroty za nejlepší hraný film pro děti získal belgický snímek Pokradmu. Hlavní cenu dětské poroty za hraný film pro mládež získal opět snímek Mám Vás rád úplně nejvíc. Cenu Evropa - cenu ministra kultury za nejlepší evropský debut - obdržel film Láska jako jed. Zlatý střevíček za nejlepší animovaný film si odnesl film Larghetto. Zlatý střevíček za nejlepší hraný film pro děti dostal film Liverpoolský brankář. Zlatý střevíček za nejlepší film pro mládež získal dánský film Obejmi mě pevně. Cenu města Zlína získal Zcela nový život. red: Irena Jurčíková
Zlín Film festival, nečekané setkání Byl to čtvrtek, den po 1.6., tedy po Dni dětí a pátý den Mezinárodního filmového festivalu ve Zlíně. Nejsem zapřísáhlým nedivákem, ale nějak jsem neměla odvahu ani čas se účastnit festivalového tyátru. Mí spolužáci tráví týden na vodáku, kterého se kvůli svému tréninkovému plánu neúčastním. Těžko říct, zda tam mají takové podmračené počasíčko, jaké se sneslo už druhým dnem nad Zlínskem. Nebyla jsem jediná, kdo si povšimnul tmavých naducaných peřin na obloze. Ta bytost, jež zde byla, je možná cítila dokonce nad hlavou víc, než kterýkoli z lidí, procházejících o půl osmé ráno pod kinem. Lidé tam totiž mizeli jako splašení mravenci prchající se zabořit do měkkých sedadel kin a sálů, probodnout promítací plátno svým ospalým pohledem.
Ti méně šťastní se táhli jako líní šneci do škol přilepit pozadí na tvrdou otrokářskou židli a rýhy v lavici vytetovat na svá čela. Jsem účastníkem provozu té druhé kategorie, protože neúčast na palubě žluté vyviklané loďky na Dunajci mě neopravňuje vpalovat své zorničky do bílých pláten. Ale co on ten druhý, který cítil lehkost deště spojenou s tíhou tmavé palety nad hlavami? Dodnes nevím, zda informace o počasí, kterou vecpal do jedné věty, jež mi zazněla za zády, měla být vyřčena pod záminkou rozpletení hovoru, nebo pouhým sdělením s kapkou radosti, že snad našel někoho, kdo mu odpoví. Našel. A v tu chvíli, jako by se potkali dva hlupáci, naivové. V tom uspěchaném šedém ránu, do kterého
v jejich očích najednou někdo vylil paletu světlých barev. Byli jsme hlupáci, když jsme si jako cizí lidé podali ruce, prozradili svá jména a mezi uspěchaným davem posadili na nejbližší lavičku? Snad jen dvě bytosti bez zábran, jimž tiká čas rytmem odlišným od ostatních. Jako jsem si byla jistá, že nebudu vtažena do dění filmového festivalu, tak dnes je opak pravdou. Věřili byste, že člověk nemusí zhlédnout ani jeden snímek, aby dýchal festivalem, s úsměvem na tváři a novým poznáním v sobě samém? Aby znovu uvěřil, že i když je jen panáčkem na šachovnici života, může být i svým hráčem. Jmenoval se Libor, a jeho až asertivní nadšení do filmáku se nedalo nijak odradit, přenášel ho do všech souhlásek, slabik, slov, větných spojení. V tu chvíli se vám chtělo věřit, že každého osloveného musel vtáhnout do své radosti, jako vodní vír vsakuje všechno bezmocné, zesláblé. Svou baculatou tvář se zářivýma očima obracel každou chvilinku k té mé, rty měl vypouklé a mezi každou větou je tvaroval do děkovné fráze. Snad děkoval, že v celém městě potkal někoho, kdo se zastavil, poslouchal, usmál. Již jen tím získal velký obdiv, i já mu děkovala, ale tiše, přes můj handicap normálnosti jsem nesebrala tolik odvahy, abych vyslovila proč, za co. Za co? Možná za to stejné, co on. Byl to chlapec v těle muže, oranžovou mikinou se snad chtěl chránit před přicházejícím lijákem, který však stále vyčkává na obloze. S visačkou „Host filmového festivalu 2011“ kolem krku, upravenou za límcem vyjel vrzy ráno autobusem od Hradiště. Byl sám, a pohádku, kterou si vybral, měli promítat o půl deváté. Tak jako si hrávají malé děti bez zábran na pískovištích, neznají stud, strach, jsou vedeni vírou, že vše je jen růžové – s takovým paskvilem, odvahou se mnou rozpoutával hovor. V jeho chování bylo něco, co mě naprosto uchvátilo, snad
překvapení, lítost, radost a možná všechno dohromady. Chtěla jsem jej poslouchat, povídat si s ním, cítila jsem, že mu to činí ještě větší radost, než měl doteď, přesto jsem měla trochu obavu a trochu strach. Povídal, že na Trnkobraní bude nosit košíčky s dárečky a prodávat je, a mě korunuje na vrchní nositelku, co mu bude pomáhat. Pak se mi podíval do očí a vyslovil? „Nikdo není dokonalý“. Řekl to s tónem, jemuž nešlo odporovat, ve chvíli, kdy se nedalo vzdorovat a hlasem, jemuž byste uvěřili i to, že polévka ze sáčku se nezalívá horkou vodou a kůň, že má jen dvě nohy. Nevím, zda tím chtěl omluvit přítomnost svou, mou, nebo to jen tak plácl, aby zaplnil volné místo v komunikačním procesu, přesto si uvědomuji, jak mi touhle frází otevřel okno do svého světa, do svých prostých radostí, pro nás obyčejné dosažitelných snů. Jeho zevnějšek volal po primitivismu, dětskosti, ale duše mluvila jazykem až příliš chápavým, citlivostí a taktností oplývajícím, jemuž příliš normální jedinec neporozumí. Vytvořil si z mé ruky rámě, abych usnadnila dopad jeho krokům po naší společné cestě ke kinu, kde jsme prostudovali filmový program, abychom zjistili, že vybraná pohádka přijde na scénu až o půl desáté. Když jsem ho u kina opouštěla a pokračovala v cestě k tvrdé školní lavici, pevně mě objal a stejné přání měl na mě. Byl to chlapec s Downovým syndromem. Čelůstková 3. L
ROZHOVORY S „PRVÁKY“ Určitě si všichni vzpomínáte na váš první den na střední škole, vyplašené výrazy ve tváři, strach z nových zkušeností, z nových učitelů. Tento rok nám na škole přibylo kolem 250 studentů. Tihle prváci mají svůj první rok za sebou. Rozhodly jsme se s některými z nich udělat rozhovor: Co Tě vedlo k tomu přihlásit se na SPŠ? Jakub: Hlásil jsem se na gymnázia a jako třetí přihlášku jsem si dal sem jako záchranu a tak jsem tu. (smích) Veronika: Líbily se mi zajímavé obory a na školu byly dobré ohlasy.
Jaké byly tvé výsledky? Jsi spokojený/á? Jakub: Ze začátku jsem se hodně učil a makal, ale poté jsem zjistil, že je to pohoda. Jsem spokojený.
Honza: Zajímal mě obor elektrotechnika, který jsem jinde v okolí nenašel.
Veronika: Všichni říkali, že to bude makačka se zde udržet, ale na to, že jsem se vůbec neučila, jsem to zvládla. Nepotřebuju mít samé jedničky.
Co se Ti na škole líbí a co nelíbí?
Honza: Když uvážím svůj přístup ke škole, tak jsem nadprůměrný student. Tím říkám, že spokojený jsem, prolezl jsem.
Jakub: Líbí se mi vybavení školy, počítačové učebny jsou fakt luxusní a zápor, mohly by se udělat u bufetu 2 okýnka, aby se netvořily tak velké řady. Veronika: Není vyloženě nic, co by mi vadilo, ale neuškodilo by více školních akcí. Honza: Líbí se mi celkově ten ústav, jak už zázemí, tak Ti lidi, kteří tam chodí. A nelíbí se mi obor, který jsem si vybral (smích)
Kdyby jsi se znovu rozhodoval/a, zvolil by sis opět SPŠ? Jakub: Jak už jsem říkal, nemusím se moc učit, obor mě celkem zajímá. Učitelé jsou zde až na výjimky v pohodě. Asi bych neváhal. Veronika: Líbí se mi zde, třídní kolektiv je super, takže bych to asi znovu riskla. Honza: Ano, ale jiný obor.
Red.: Karolína Rybová
Tímto se s Vámi loučíme a těšíme se na další školní rok. Užijte si krásné dlouhé prázdniny, nejlépe žádné úrazy a mnoho elánu, až zase poslední srpnový den budete mít náladu pod psa. Za celou redakci: Romana Kaňovská
