Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav slavistiky
Polský jazyk a literatura
Michaela Hebelková
Vnímání kresů v románech Tadeusze Konwického a Anny Bolecké Magisterská diplomová práce
Vedoucí práce: Mgr. Renata Buchtová, Ph.D.
2012
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. V Brně, 30. dubna 2012 …………………………………………….. Michaela Hebelková
Poděkování Zde bych ráda poděkovala Mgr. Renatě Buchtové, Ph.D. za vstřícné a trpělivé vedení mé magisterské diplomové práce a cenné rady a připomínky. Ráda bych poděkovala také Vítkovi za jeho podporu a lásku, bez které by tato práce nikdy nevznikla.
Obsah 1. Úvod ................................................................................................................................................ - 4 2. Kresy jako pojem a motiv v literatuře ............................................................................................ - 8 2. 1. Geografické vymezení a historický vývoj kresů ..................................................................... - 9 2. 2. Autoři starńí generace ............................................................................................................ - 14 2. 2. 1. Motivy tvorby starńí generace ....................................................................................... - 17 2. 3. Otázka mytizace a demytizace kresů podle D. Beauvois ...................................................... - 21 2. 4. Autoři mladńí generace .......................................................................................................... - 25 2. 4. 1. Motivy tvorby mladńí generace ..................................................................................... - 26 3. Obraz kresů v tvorbě Tadeusze Konwického ................................................................................ - 33 3. 1. Periodizace díla T. Konwického............................................................................................ - 34 3. 1. 1. Dvojí periodizace podle T. Konwického ....................................................................... - 34 3. 1. 2. Periodizace podle J. Arlt................................................................................................ - 39 3. 2. Hlavní motivy v Konwického tvorbě .................................................................................... - 40 3. 3. Kronika wypadków miłosnych: román o lásce z kresového Údolí ......................................... - 46 3. 3. 1. Jednotlivé elementy tvořící nostalgické Údolí .............................................................. - 47 3. 3. 2. Neviditelné pouto multietnických kresů ........................................................................ - 53 3. 4. Román Bohiń: Konwického rozloučení s Litvou .................................................................. - 54 3. 4. 1. Elementy panenské krajiny kresového Údolí ................................................................ - 57 3. 4. 2. Obyvatelé kresů jako nositelé polských hodnot ............................................................ - 60 3. 5. Dolina Issy: litevské Údolí v podání Czesława Miłosze ....................................................... - 63 4. Obraz ņivota na kresech v tvorbě Anny Bolecké .......................................................................... - 67 4. 1. Dílo A. Bolecké ..................................................................................................................... - 68 4. 2. Biały kamień: román o rodinných kořenech .......................................................................... - 68 4. 2. 1. Rostlinná a ņivočińná říńe v podání A. Bolecké ............................................................ - 70 4. 2. 2. Etnografické a sociologické zobrazení společnosti ....................................................... - 73 4. 3. Kritika románu Biały kamień................................................................................................. - 79 4. 4. Poslední ohlédnutí za kresy v díle Lida Aleksandra Jurewicze ............................................. - 82 5. Závěr.............................................................................................................................................. - 86 6. Resumé .......................................................................................................................................... - 89 7. Bibliografie.................................................................................................................................... - 91 -
1. Úvod Celé dvacáté století bylo svědkem rozsáhlých vyhánění, vysídlování, nucených či nedobrovolných přesunů obyvatel z jejich rodných území nebo dokonce jejich cíleného vyhlazování. Předevńím ve střední a východní Evropě dońlo během první poloviny dvacátého století k opakovanému výskytu těchto procesů. Přesuny celých národů se staly součástí mocensko-ideologických plánů, jejichņ naplňování mělo ve větńině případů násilnou a vynucenou
povahu
a
bolestivé
následky. Z mnoha
příkladů uveďme
vysídlení
československého obyvatelstva z pohraničí po Mnichovské dohodě v roce 1938, které předznamenalo dalńí podobné procesy, jeņ následovaly během 2. světové války i bezprostředně po jejím ukončení. Snad nejhorńí podoby dosáhla realizace monstrózních plánů nacistické vojensko-politické mańinérie, která měla za následek vyhlazení větńiny evropských Ņidů. Exody či organizované expatriace neprobíhaly pouze během války, ale v důsledku nového mocenského rozdělení Evropy, přepisování hranic či pomsty k nim dońlo také bezprostředně po jejím ukončení. Československo se rozhodlo vyřeńit tzv. sudetskou otázku vysídlením drtivé větńiny německého obyvatelstva ze svého území. Podobná situace nastala v oblasti tzv. kresů,1 kde dońlo k řízenému přesídlení Poláků z území, která po 2. světové válce připadla Sovětskému svazu. Během méně neņ deseti let dońlo v prostoru střední a východní Evropy v důsledku válek
a
totalitních
či
okupačních
reņimů
k faktické
destrukci
dřívějńího
světa
charakterizovaného multikulturním prostředím a sepjetím člověka s krajinou a přírodou. Světa, který se vytvářel po mnoho století. Vyhlazování a vykořenění obrovského mnoņství obyvatel vedlo k nenávratnému zániku těchto autentických mikrosvětů. S důsledky
1
O samotném pojmu a jeho definici je obńírně pojednáno v kapitole 2.1.
-4-
zmíněných ničivých procesů se dodnes vyrovnává (mezinárodní) politika, společnosti, hospodářství a v neposlední řadě umění, předevńím literatura. Zánik a ztráta kresů stále představuje nezacelenou ránu v polské společnosti, coņ se zrcadlí i v literární tvorbě. Kresy jsou i po více neņ půlstoletí jejich neexistence jedinečným a aktuálním fenoménem atraktivním i pro autory, kteří postrádají vlastní přímé zkuńenosti s tímto územím. Proto jsem si jako téma své magisterské diplomové práce nazvané Vnímání kresů v románech Tadeusze Konwického a Anny Bolecké zvolila představení percepce zaniklých oblastí kresů očima dvou polských spisovatelů, T. Konwického a A. Bolecké, kteří představují pohledy odlińných generací na fenomén kresů. Práce si klade za cíl analyzovat dílo těchto zástupců tzv. starńí a mladńí generace píńící o oblasti kresů. Soustředím se na identifikaci motivů, které autory vedly k této specifické látce. Dále podrobuji rozboru jejich vybraná díla, přičemņ se zaměřuji na opakující se prvky, které v dílech znovu vytvářejí mikrosvět kresů. Vzhledem k přetrvávající důleņitosti fenoménu kresů v polské společnosti zůstává toto téma oblíbené mezi řadou autorů. Rozsahové limity diplomové práce a moje ambice provést precizní analýzu jednotlivých děl si vynutily nezbytnou redukci zkoumaného vzorku. Ze spisovatelů starńí a mladńí generace je vņdy vybrán jeden pro moji práci hlavní zástupce. Analýza jeho tvorby je dále v obou případech doplněna o dalńího autora a jeho dílo. Jako představitele starńí generace jsem si zvolila Tadeusze Konwického. Výběr tohoto autora má dvojí opodstatnění. Zaprvé se jedná o spisovatele, jeņ se v téměř celém svém díle zabýval kresy. Navíc jde o autora, který není v českém prostředí příliń známý, například oproti dalńímu zástupci kresové literatury starńí generace a drņiteli Nobelovy ceny Czesławu Miłoszovi. I tomu je vńak věnována pozornost, konkrétně jeho dílu Dolina Issy, které se údajně stalo Konwickému inspirací.
-5-
Z obsáhlé Konwického tvorby bylo nezbytné zvolit pouze některá díla. Pro svoji analýzu jsem si vybrala romány Kronika wypadków miłosnych a Bohiń. První jmenované dílo je jediným z tzv. vilenské trilogie,2 jehoņ příběh se celý odehrává na kresech, skládá se předevńím z osobních vzpomínek a čerpá z autentických proņitků. Proto se jevil jako nejvhodnějńí k rozboru. Bohiń, druhý analyzovaný román, vznikl v pozdějńí době a třebaņe je také celý situován na kresy, vychází z autorových představ a z rodinné biografie, neboť vypráví o době, kterou sám Konwicki nezaņil. Způsob, jakým je román Bohiń zpracován, se podobá přístupu aplikovanému vybranou zástupkyní mladńí generace, Annou Boleckou, v jejím kresovém románu Biały kamień. Také ona se ve svém díle věnovala rodinné historii, kterou sama osobně nezaņila. Proto se nabízela jako vhodný zástupce mladńí generace pro rozbor prvků tvořících v jejích očích, v její tvorbě kresový svět. Tvorbu A. Bolecké doplňuje kniha Lida Aleksandra Jurewicze, který je řazen mezi autory mladńí generace, ačkoli se na kresech narodil a do svého díla přenesl své nejranějńí vzpomínky. Lze tedy říci, ņe A. Jurewicz představuje pomyslný mezník mezi starńí a mladńí generací. Moje magisterská práce má následující strukturu: dělí se do tří hlavních oddílů; kaņdý se skládá z několika kapitol a podkapitol. V prvním oddíle s názvem „Kresy jako pojem a motiv v literatuře“ se nejdříve věnuji vysvětlení pojmu kresy a geografickému vymezení prostoru, který kresy zaujímaly. Pro přehlednost a zasazení následných analýz do nezbytného kontextu přikládám také stručný historický vývoj oblasti. Navazující kapitoly jsou zaměřené na bliņńí charakteristiku literární tvorby starńí a mladńí generace, přičemņ kladu důraz na představení podstatných motivů v jejich tvorbě. Neopomněla jsem zařadit také kapitolu věnující se otázce mytizace a demytizace kresů podle francouzského historika D. Beauvois.
2
Periodizaci Konwického tvorby se věnuje kapitola 3.1.
-6-
Druhý oddíl práce, který jsem nazvala „Obraz kresů v tvorbě Tadeusze Konwického“, je věnován bliņńí periodizaci a charakteristice díla T. Konwického; nejdříve podle autora samotného, následně podle ńvýcarské slavistky J. Artl. Následující kapitola pojednává o motivech v jeho próze. Na to navazují kapitoly, ve kterých podrobuji důkladné analýze jeho romány Kronika wypadków miłosnych a Bohiń. Závěrečná část tohoto oddílu mé diplomové práce je dedikována Cz. Miłoszovi s důrazem na rozbor díla Dolina Issy. Třetí oddíl práce nazvaný „Obraz ņivota na kresech v tvorbě Anny Bolecké“ začíná periodizací celé autorčiny tvorby. Následuje kapitola, ve které provádím zevrubnou analýzu díla Bolecké Biały kamień. Samostatná kapitola je věnována kritice románu Bolecké. V poslední části provádím rozbor díla Lida A. Jurewicze.
-7-
2. Kresy jako pojem a motiv v literatuře
-8-
2. 1. Geografické vymezení a historický vývoj kresů V této části magisterské diplomové práce se budu stručně zabývat historickým vývojem oblasti kresů. Představím geografické vymezení tohoto území a shrnu kulturní a společenská specifika, která formovala jedinečný charakter kresové literatury, jejíņ vývoj je zde také krátce nastíněn. V neposlední řadě je věnována pozornost destrukci kresů jako socio-geografického fenoménu, k níņ dońlo na konci první poloviny 20. století, a syndromu „vykořenění“, které následně působilo na expatriovanou kresovou společnost a poválečnou literaturu. Termín kresy3 dodnes vzbuzuje v myslích a vzpomínkách tisíců Poláků nezvykle silné dojmy. Dokládají to i slova S. Uliasze, který říká, ņe se název stal „rodzajem kanonu, dogmatu uczuciowego“.4 Dlouhodobá existence fenoménu kresů přispěla k vytvoření jeho významové mnohoznačnosti. V dneńním pojetí se nejedná pouze o geograficko-historické území, kresy mají zároveň „wydźwięk […] cywilizacyjny, polityczny, narodowościowy“, nadto obsahují kulturní rozměr.5 V průběhu staletí se území i koncepce kresů měnily. Jako minimální definici lze uņít tvrzení, ņe se jednalo o východní území dávné ńlechtické Polsko-litevské unie, čili Republiky obou národů (vzniklé uzavřením Lublinské unie v roce 1569). Z dneńního pohledu se přibliņně jedná o území rozprostírající se na východ od pomyslné linie mezi městy Lvov a Vilnius. Na začátku se kresy nazývala stanovińtě nebo vojenské stráņe na hranici Podolí a Ukrajiny, neboť v těchto nestabilních, ohroņených oblastech volně svázaných se zbytkem ńlechtické republiky byla nutnost bránit se před nájezdy Tatarů, Kozáků a dalńích kočovných
3
Termín „kresy” poprvé uņil Wincenty Pol v rytířské rapsodii Mohort (1854). Je to poema o příbězích rytíře z kresů, obránce národa i víry. Dílo bylo vysoce ceněno, Seweryn Goszczyński o něm napsal: „Takie poematy, jak Mohort, są modlitwą, modlitwą dusz polskich, ludzi działania. […] Takich dzieł nam potrzeba i potrzeba nam takich ludzi.“ In Kolbuszewski, J. Kresy. Wrocław: Wyd. Dolnośląskie, 1995, s. 6. 4 Uliasz, S. Literatura Kresów – kresy literatury: fenomen Kresów Wschodnich w literaturze polskiej dwudziestolecia międzywojennego. Rzeszów: Wyższa Szkoła Pedagogiczna, 1994, s. 13. 5 Tamtéņ, s. 13.
-9-
kmenů. Bolesław Hadaczek uvádí, ņe území kresů tvořily jihovýchodní oblasti ńlechtické republiky, které se rozprostíraly „na krańcach, czyli na kresach“.6 Jmenovitě se jednalo o Červenou Rus, Volyň, Podolí a Ukrajinu. Kresy představovaly „przedmurze“7, opevnění, bránící křesťanský svět před muslimskými vlivy. S neustálým přesouváním hranic se ale postupně stávaly mostem, otevřenou branou spojující Západ s Východem, místem pronikání muslimských tradic do křesťanského světa a naopak. Posunutí hranic na východ přineslo polskému království rozńíření území nejenom o nové oblasti geografické, ale také o etnické skupiny. Početné zastoupení kromě Poláků tvořili Litevci, Rusíni, Bělorusi, v menńí míře zde ņili Němci, Tataři, Arméni a dalńí.8 Doba záborů po roce 1795 přinesla na kresech velké změny. Téměř celé východní území ńlechtické republiky si mezi sebou rozdělilo Rusko a Rakouské císařství. Polsko zmizelo na dlouhých 123 let z mapy. Se zánikem státu dońlo logicky i k zániku kresů ve své původní podobě. Polská národnost se na zabraném území vyskytovala pouze menńinově a její přísluńníci museli snáńet represe a silnou rusifikační politiku carského Ruska. I kdyņ ale kresy na mapě neexistovaly, Poláci na jejich původní charakter ve svých myslích, vzpomínkách a touhách nezapomněli. V době záborů docházelo k umocňování velkého polského patriotismu a rodily se nové mýty o ztraceném ráji. Podle francouzského historika D. Beauvois „rozbiory nadały kresom nową uczuciową wartość. Osnuły mit nową aurą, mianowicie aurą nostalgii“.9 A právě nostalgie, vzpomínky a mytizace skutečnosti se ve dvacátém století stanou jedním z hlavních pilířů kresové literatury. Důleņitou roli v době záborů hrálo kulturní a literární prostředí. To dokládají i slova B. Hadaczka, který vysvětluje, ņe „idea politycznej i kulturowej jedności Kresów z Polską
6
Hadaczek, B. Antologia polskiej literatury kresowej XX wieku. Szczecin: Ottonianum, 1995, s. 5. Uliasz, S. Literatura Kresów – kresy literatury: fenomen Kresów Wschodnich w literaturze polskiej dwudziestolecia międzywojennego, op. cit., s. 14. 8 Tamtéņ, s. 15. 9 Beauvois, D. Mit „kresów wschodnich―, czyli jak mu położyć kres. In Polskie mity polityczne XIX i XX wieku [red. Wrzesiński, S.]. Wrocław: Wyd. Uniwersytetu Wrocławskiego, 1994, s. 96. 7
- 10 -
podtrzymywana była bowiem przez cały czas rozbiorów – w beletrystyce, w nauce“.10 Literatura polského romantismu obohacovala mýty o dalńí rozměry. Mickiewicz v díle Pan Tadeusz nesnil o Varńavě, Poznani nebo Krakově. Snil o kresech, o Litvě, v jeho tvorbě „utracony raj litewski nabierał teraz cech idealnej krainy, gdzie wszystkie składniki współżyły w całkowitej harmonii“.11 V té době vznikal a rozvíjel se mýtus o ideální krajině, ve které vedle sebe ņily národy v souladu a děti proņívaly dokonalé dětství v panenské přírodě. Vzkvétal mýtus malé, soukromé vlasti. V období pozitivizmu (H. Sienkiewicz nebo E. Orzeszkowa) a literatury Mladého Polska (M. Rodziewiczówna) docházelo k rozvoji a upevnění těchto mýtů. Tři roky po první světové válce byly pro kresy klíčovými. V tomto období vznikala tzv. druhá Polská republika12 a formovaly se nové hranice. Poláci bojovali v letech 1918-1921 ve třech válkách, neboť bylo nutné vymezit východní hranice. Válku s Ukrajinou, Litvou i bolńeviky vyhráli a po uzavření Riņského míru 21. září 1921 se ustanovila sovětsko-polská hranice asi 200 kilometrů na východ od Curzonovy linie.13 Naděje na obnovení východních hranic ve stejné podobě jako před zábory se tak nenaplnila a kresy pokrývaly menńí území. Změna hranic se odrazila v ņivotech obyčejných lidí, kteří na kresech ņili. Mnoho polských rodin bylo nuceno vystěhovat se ze své soukromé vlasti na nově ustanovené území. Situace na kresech se zkomplikovala, mnoņily se konflikty mezi různými etniky, ideje vytvoření federace se ukázaly jako nemoņné. V takových podmínkách vznikala literatura s dějem odehrávajícím se v Podolí, Volyni, Vilensku a dalńích oblastech kresů. S. Uliasz uvádí, ņe v průběhu svého dlouhého rozvoje kresová literatura přinesla mnoho různých témat
10
Hadaczek, B. Antologia polskiej literatury kresowej, op. cit., s. 5. Beauvois, D. Mit „kresów wschodnich―, czyli jak mu położyć kres, op. cit., s. 97. 12 Polsky II Rzeczpospolita; označení pro v pořadí druhou utvořenou republiku v polských dějinách. Existovala v letech 1918-1939. 13 Na jihozápadní hranici se vedly spory s Československou republikou, které vyústily v roce 1919 v sedmidenní válku o Těńínsko. Nakonec konference ve Spa rozhodla o rozdělení Těńínska mezi oba státy. Ani na západní hranici nebyla situace klidná, ale k válce nedońlo. Po několika povstáních nakonec Polsku připadlo Poznaňsko, velká část západního Pruska a část Horního Slezska. In Kuthan, P. J. Sedmidenní válka s Polskem (1919) [online]. 2004 [cit. 3. března 2012]. Dostupné z:
. 11
- 11 -
a obrazů z tohoto území. Kresy se objevovaly „jako Arkadia, szkoła rycerska, ostatnia połać swojszczyzny, kraj lat dziecinnych, polski raj […] jako obszar pełen uroków pejzażowych rzucający na wszystkich czar tęskny“.14 Od dvacátých let minulého století se ale náměty a témata proměnily, „kresy symbolizują dramat pomniejszania ojczyzny i towarzyszący mu dramat gwałtownego kurczenia się enklaw polskich na wschodzie, jak też dramat zagłady cywilizacji zachodniej“.15 Meziválečná kresová literatura byla prosáknutá touhou uchovat válečné i osobní proņitky. Zároveň vyjadřovala neutińitelnou tesknotu za rodnou zemí, na pozadí krajinných obrazů se objevoval motiv vyhnání z rodné, srdci nejbliņńí země. Příchod druhé světové války a pakt Ribbentrop-Molotov mezi nacistickým Německem a komunistickým Svazem sovětských socialistických republik (SSSR) v září 1939 měl pro území kresů fatální následky. Kresy byly zabrány a připojeny k Sovětskému svazu, po německé invazi do Sovětského svazu připadlo na krátko území Německu, následně se vrátilo zase do rukou SSSR. Obyvatelé kresů byli deportováni do Sovětského svazu (včetně Sibiře) nebo do bývalých východních provincií Německa. Následkem války ztratilo Polsko přibliņně 20 % svého území. Na východě se hranice ustálila na Curzonově linii a Polsko tak přińlo definitivně o celé území kresů (a kulturní centra Lvov a Vilnius), na západě se hranice Polska přesunula na linii Odra-Nisa. Vznikl jiný stát. Kresy se staly součástí Sovětského svazu jako části Ukrajiny, Běloruska a Litvy. Byly nenávratně ztraceny. Změna hranic přinesla mezi roky 1944–1946 velké přesídlování obyvatel z kresů do jiných regionů Polska. Tento přesun je často označován termínem repatriace. Vhodnějńí je vńak uņití pojmu vysídlení či odsunutí, neboli expatriace, neboť území Polska po druhé
14
Uliasz, S. Literatura Kresów – kresy literatury: fenomen Kresów Wschodnich w literaturze polskiej dwudziestolecia międzywojennego, op. cit., s. 20. 15 Tamtéņ, s. 20.
- 12 -
světové válce pro obyvatele kresů představovalo cizinu, protoņe jejich vlastí byly kresy.16 Velké skupiny obyvatel se usadily ve Slezsku, na severu pak v Pomořansku a na Mazurách. B. Hadaczek přirovnává expatrianty „do drzew wykorzenionych i przesadzonych w obcą ziemię“.17 Dále vysvětluje, ņe lidé na novém místě zapouńtěli znovu kořeny, ale ņe některým, hlavně starńím ročníkům, se to nedařilo. Pro nikoho nebylo lehké se zabydlet na jiném místě, mnoho z nich se stalo nostalgiky, pro které „ojczyste kresy to świat realniejszy od tego, w którym żyją aktualnie“. 18 Po druhé světové válce se literatura vznikající na emigraci snaņila přechovat tradice kresů. Z Bieńkowski píńe: „Szczęśliwe literatury, które mają swoje Kresy, obszary nie pogodzonych, przenikających się wzajemnie kultur, nie ukończonych procesów rozwojowych, dzikie pola zabobonu, egzotykę obszaru“.19 V kresové literatuře postupně vznikal literární proud malých vlastí, proud nostalgické prózy. S. Uliasz uvádí, ņe „kresowe „miejsca utracone― stają się drążonym na wszelkie sposoby wielkim tematem literatury współczesnej“.20 V dneńní době tedy kresy chápeme jako dávné východní oblasti ńlechtické republiky dnes jiņ nepatřící k území Polska.21 Dříve označovaly konkrétní geografické teritorium, na kterém vedle sebe ņila různá etnika, náboņenství, tradice, jazyky a kultury. Po jejich zániku se kresy odtrhly „w pewien sposób od terytoriów i od grup etnicznych, żyją i rozwijają się tylko w umysłach ludzi“22, přibliņuje S. Uliasz. Kresy se staly nejenom pro autory 16
Více k pouņívání slova repatriace a expatriace v případě obyvatel kresů najdeme v Hadaczek, B. Antologia polskiej literatury kresowej XX wieku, op. cit., s. 23. 17 Hadaczek, B. Kresy w literaturze polskiej XX wieku: szkice 1. Szczecin: Ottonianum, 1993, s. 199. 18 Tamtéņ, s. 199. 19 Cit. podle Bieńkowski, Z. Ballada o Krzemieńcu. In: Uliasz, S. Literatura Kresów – kresy literatury: fenomen Kresów Wschodnich w literaturze polskiej dwudziestolecia międzywojennego, op. cit., s. 30. 20 Uliasz, S. Literatura Kresów – kresy literatury: fenomen Kresów Wschodnich w literaturze polskiej dwudziestolecia międzywojennego, op. cit., s. 22. 21 Ekvivalentem termínu kresy, bez dalńího vysvětlení, je název „kresy wschodnie“. K úplnosti je třeba dodat, ņe existují snahy přenést termín kresy jeńtě na dalńí pohraniční oblasti – např. „kresy zachodnie“ (oblast Dolního Slezska, Západního Pomořanska) a „kresy południowe“ (oblast Těńínského Slezska, Oravy a Spińe). Viz Hadaczek, B. Antologia polskiej literatury kresowej XX wieku, op. cit., s. 5. 22 Uliasz, S. Literatura Kresów – kresy literatury: fenomen Kresów Wschodnich w literaturze polskiej dwudziestolecia międzywojennego, op. cit., s. 14.
- 13 -
na emigraci, ale i v domácí tvorbě, „narzędziem opisu i myślenia o świecie. […] Znaczenie pojęcia nie jest już geograficzno-przestrzenne, lecz mityczne, dotyczy nie tyle rzeczy, co wartości“.23 Z. Bieńkowski výstiņně shrnuje, kdyņ říká, ņe v minulosti a na kresech „znajdują się korzenie naszych dzisiejszych i jutrzejszych zachowań, pragnień, marzeń, naszych normalności i naszych patologii“.24 Dědictví kresů zaručí „naszej literaturze dostatnią i długowieczną żywotność“.25
2. 2. Autoři starší generace Kresová literatura se, jak uvádí B. Hadaczek, rámcově dělí do čtyř skupin, jeņ svojí periodizací vycházejí z hlavních dějinných předělů, které ovlivňovaly vývoj kresů a byly představeny v předchozí kapitole práce. Jedná se o období první ńlechtické republiky (literatura staropolská), období záborů (romantismus, pozitivismus, Mladé Polsko), období druhé republiky (meziválečná literatura) a období po roce 1939 (literatura na emigraci i doma).26 Ve své magisterské práci se budu věnovat charakteristice posledního období, neboť právě v něm tvořili Tadeusz Konwicki i Anna Bolecka, autoři, jejichņ díla budu následně analyzovat. Kresovou literaturu po roce 1939 lze rozdělit na tvorbu tzv. starńí generace a na tvorbu tzv. mladńí generace (debutující převáņně v devadesátých letech 20. století)27. Nejdříve se zaměřme na starńí generaci, na autory, kteří sami pocházeli z kresů.
23
Tamtéņ, s. 22-23. Bieńkowski, Z. Przyszłość przeszłości. Eseje. In Hadaczek, B. Kresy w literaturze polskiej: studia i szkice. Gorzów Wlkp.: Wojewódzki Ośrodek Metodyczny, 1999, s. 39. 25 Tamtéņ, s. 39. 26 Viz Hadaczek, B. Antologia polskiej literatury kresowej XX wieku, op. cit., s. 13. 27 B. Hadaczek zmiňuje, ņe kresová literatura se v minulosti, od období romantismu, členila na dva proudy – na tzv. proud (ńkolu) literatury polsko-ukrajinské (svázané s oblastí jiņních kresů) a na tzv. proud literatury polsko-litevské (běloruské) – oblast severních kresů. Dále uvádí, ņe tvorbu první ńkoly charakterizovala „ponurość, niezwykłość i dzikość, […] styl ciemny“, zatímco druhou ńkolu „tonacja uczuć słodkich i przyjaźni bratniej, […] tajemniczość i upoetycznienie spraw codziennych; styl pełen lirycznej prostoty“. In Hadaczek, B. Antologia polskiej literatury kresowej XX wieku, op. cit., s. 6-7. 24
- 14 -
Ve východních regionech se narodili a strávili tam své dětství, dospívání a někdy i část dospělého ņivota. Po válce se v kresové literatuře rozvíjely dvě tendence. První proud dokumentoval válečná a poválečná léta na území kresů. Tvorba se zaměřovala na deportace obyvatel, kruté stalinistické praktiky, na události v Katyni, nevyhýbala se ani tématu mučení a zabíjení lidí nejenom v lágrech ale i mimo ně. Druhý proud se uchyloval do minulosti, k dětství a dospívání autorů na kresech. Přináńel obraz polského ņivota na územích, ke kterým autory vázalo hluboké citové pouto. Objevovaly se téņ vzpomínky na cestu Polska k nezávislosti, na meziválečné Polsko a na vojáky bojující ve druhé světové válce.28 V následující části blíņe představím hlavně druhý proud, do kterého řadím T. Konwického a Cz. Miłosze. Nostalgická potřeba návratu do krajiny dětství se objevila nejdříve v literatuře na emigraci. Existenciální drama vykořenění proņíval i jeden z největńích spisovatelů pocházejících z litevského regionu, nositel Nobelovy ceny Czesław Miłosz. V esejích Rodzinna Europa se Miłosz vyznává, ņe v nově nalezeném domově v Americe si nedokázal zvyknout, ņe trpěl nemocí, která spočívala v „zaburzeniach w percepcji czasu“.29 Ke svým vzpomínkám na rodnou zemi dodává: „Chciałem zapomnieć. W snach nawiedzały mnie fragmenty: droga między sosnami ponad urwistym brzegiem rzeki, jezioro i nad nim sznur kaczek, a przede wszystkim ludzie“.30 Tak jako on, ani ostatní spisovatelé se nedokázali vymanit z neustálých návratů do své země, do ztracené vlasti. Pro mnoho autorů literatury druhé poloviny 20. století bylo psaní o kresech „próbą opisu odciętej ręki, która nadal boli“31, přibliņuje J. Jarzębski. Kromě Czesława Miłosze (Dolina Issy) tvořili na emigraci Michał K. Pawlikowski (Dzieciństwo i młodość Tadeusza Irteńskiego; Wojna i sezon), Florian Czarnyszewicz 28
Viz Hadaczek, B. Antologia polskiej literatury kresowej XX wieku, op. cit., s. 19-20. Miłosz, Cz. Rodzinna Europa. Warszawa: Czytelnik, 1990, s. 277. 30 Tamtéņ, s. 277. 31 Cit. podle Jarzębski, J. Exodus. (ewolucja obrazu kresów po wojnie). In Uliasz, S. Literatura Kresów – kresy literatury: fenomen Kresów Wschodnich w literaturze polskiej dwudziestolecia międzywojennego, op. cit., s. 14. 29
- 15 -
(Nadberezyńscy; Wicik Żywica; Chłopcy z Nowoszyszek), Jósef Mackiewicz (Droga donikąd; Nie trzeba głośno mówić), Sergiusz Piasecki (cyklus Wieża Babel). Tito autoři se řadili mezi „litevské Poláky“, kteří se narodili či vyrůstali na dneńním území Litvy a byli úzce spojeni s okolím města Vilnius. O jiņní části kresů, tedy o dneńní Ukrajině, píńí Stanisław Vincenz (Na wysokiej połoninie), Jerzy Stempowski (Eseje dla Kasandry; Od Berdyczowa do Rzymu), Andrzej Chciuk (Atlantyda. Opowieść o Wielkim Księstwie Bałaku; Ziemia księżycowa. Druga opowieść o Księstwie Bałaku), Zygmunt Haupt (Pierścień z papieru), Jósef Wittlin (Mój Lwów) a Wit Tarnawski (Ucieczka). Po roce 1956 se rozvíjela domácí (neemigrantská) literatura. Autoři ve svých dílech, jak píńe B. Hadaczek32, z velké části propojovali skutečnost s vlastním dětstvím a mládím. Nejedenkrát byli zároveň hrdiny svých děl. Příběh byl vyprávěn ve dvou rovinách – z pohledu dávného, z minulosti, a z pohledu současného, z přítomnosti. Mezi tyto tvůrce se do proudu ńkoly litevsko-běloruské řadí Tadeusz Konwicki (Kronika wypadków miłosnych; Bohiń) a Zbigniew Żakiewicz (Dolina Hortensji; Wilcze łąki). S okolím Lvova jsou svázána jména Leopold Buczkowski (Wertepy; Czarny potok) a Włodzimierz Odojewski (Opowieści leskie; Zmierzch świata; Wyspa ocalenia; Zasypie wszystko, zawieje…), s Galicií Julian Stryjkowski (Głosy w ciemności; Austeria; Sen Azrila). V následující části se zaměřím na charakteristiku literatury, která byla spjatá s dneńním územím Litvy, neboť z této oblasti pochází T. Konwicki a Cz. Miłosz.
32
Hadaczek, B. Antologia polskiej literatury kresowej XX wieku, op. cit., s. 21.
- 16 -
2. 2. 1. Motivy tvorby starší generace „Zakorzenienie jest być może najważniejszą potrzebą duszy ludzkiej“33, zmiňuje S. Weil. V případě obyvatel kresů dońlo kvůli historickým událostem k vykořenění a ztrátě domova a rodné země. S touto tezí se identifikuje B. Hadaczek a dále zmiňuje, ņe kresové literatury vznikaly z „bólu wykorzenienia i z nostalgii, z owego „zaklęcia i uwięzienia― w ojczyźnie prywatnej, z nieprzepartej potrzeby ewokowania kraju lat dziecinnych“.34 A právě z pocitu ztráty se rodila nostalgie, tesknota, stesk a citová vazba na oblasti dříve patřící k polskému území. Tyto pocity tvoří základ literatury malých, soukromých vlastí, literatury, která usilovala o „utrwalenia przestrzeni kresowej“35, dodává A. Skoczek. Czesław Miłosz uvádí, ņe hodnotná poezie i próza vzniká „na tej niejasnej granicy, gdzie się już zapomina, a jeszcze pamięta“.36 A právě paměť je jedním z nejdůleņitějńích nástrojů pouņívaných při psaní kresové literatury, neboť „tylko pamięć i literatura zapewniały szansę powrotu do utraconych ziem“.37 Paměť slouņila k uchování vzpomínek na ńťastnou minulost, pomocí které autoři přivolávali „obrazy wzrokowe i słuchowe, wrażenia i przeżycia intymne: utracony dom, wieś lub miasto, krajobrazy, wieczór nad Wilenką i chatę pod słomianą strzechą, zapach żywicznego igliwia w lesie“.38 V myslích autorů kresy nezanikly a minulost nebyla uzavřená. Měla své pokračování v jejich tvorbě a v příbězích hrdinů. S pamětí a vzpomínáním se váņe jeden fenomén, který je pro kresovou literaturu příznačný. Jak vysvětluje J. Olejniczak, „cechą łączącą wszystkie próby ocalenia w pamięci
33
Wiel, S. Zakorzenienie. In Łozowska, R. K. „Obca― ojczyzna: szkice i eseje historycznoliterackie. Szczecin: Wyd. Naukowe Uniwersytetu Szczecińskiego, 2004, s. 66. 34 Hadaczek, B. Antologia polskiej literatury kresowej XX wieku, op. cit., s. 13. 35 Historia literatury i kultury polskiej. Literatura współczesna [red. Skoczek, A.]. Warszawa: „Świat Książki“, 2008, s. 502. 36 Cit. podle Miłosz, Cz. Prywatne obowiązki. In Hadaczek. B. Kresy w literaturze polskiej XX wieku: szkice. 1, s. 78. 37 Czapliński, P., Śliwiński, P. Literatura polska 1976-1998. Przewodnik po prozie i poezji. Kraków: Wyd. Literackie, 2000, s. 207. 38 Hadaczek, B. Kresy w literaturze polskiej XX wieku: szkice. 1, s. 198.
- 17 -
rodzinnych stron była tendencja do idealizacji“.39 Vzpomínaná krajina byla představována jako místo plné idyly, kde panovala mezi lidmi harmonie, přátelství a porozumění. Vedle sebe ņila různá etnika, křesťanský svět se rozvíjel vedle muslimského či ņidovského, vztahy byly plné pochopení a otevřenosti. Nejenom, ņe si autoři ņivot v rodném kraji idealizovali, ale dokonce vytvářeli arkadický svět. Přistupme k nyní k podrobnějńímu rozboru tohoto idylického světa autorů kresové literatury. Model kresové Arkádie vycházel z věčného snění člověka o ideální pastýřské Arkádii. Prvotní Arkádie byl hornatý kraj uprostřed Peloponéského poloostrova, do něhoņ zasazovali řečtí a římńtí bukolńtí básníci40 děj svých idealizovaných pastýřských zpěvů (např. Vergilius a jeho sbírka Zpěvy pastýřské).41 Arkádie později získala vlastnosti vysněného ráje a „uzyskała znaczenie symboliczne, stała się krainą wymarzonego szczęścia, jedną z wielu utopii, jakie stworzyła ludzka wyobraźnia“.42 Autor předchozích slov, J. Olejniczak, vystihuje podstatu náhledu na ztracenou zemi u autorů z východních kresů. T. Konwicki se nad idealizací svého Údolí také zamýńlí a říká, ņe si uvědomoval nedostatky tohoto kousku země, ale ņe pro něho bylo přirozené zkráńlovat svoji krajinu dětství. V románu Kompleks polski přiznává, ņe „dopóty upiększałem, aż uwierzyłem w wyidealizowaną krainę, gdzie miłość była intensywniejsza niż gdzie indziej, gdzie kwiaty były większe niż na innych ziemiach, gdzie ludzie byli bardziej ludzcy niż na całym świecie“.43 Idealizace představovala způsob, jak čelit neradostné realitě komunistické Polské lidové republiky, jak unikat od kaņdodenních starostí a jak zaņívat alespoň na chvíli pocit radosti a naplnění. S. Uliasz dále vysvětluje, ņe literatura psala o tom, „o czym chciano pamiętać. Opisane miejsca, 39
Olejniczak, J. Arkadia i małe ojczyzny: Vincenz – Stempowski – Wittlin – Miłosz. Kraków: Oficyna Literacka, 1992, s. 54. 40 J. Olejniczak přibliņuje, ņe první popis přinesl řecký cestovatel a zeměpisec Pausaniás v díle Cesta po Řecku (vznikala v letech 160-180). Mezi dalńí autory se řadí Hésiodos, Kallimachos, Homér, Ovidius, Herodot, Theokritos a dalńí. Olejniczak, J. Arkadia i małe ojczyzny: Vincenz – Stempowski – Wittlin – Miłosz, op. cit., s. 90. 41 Viz Duńek, J. Tityre, ty si tu hovíń pod końatým bukem. O Vergiliových Zpěvech pastýřských [online]. 2010 [cit. 13. dubna 2012]. Dostupné z: . 42 Olejniczak, J. Arkadia i małe ojczyzny: Vincenz – Stempowski – Wittlin – Miłosz, op. cit., s. 92. 43 Konwicki, T. Kompleks polski. Londyn: Index of censorship, 1977, s. 77.
- 18 -
postacie i rzeczy eksponowały urodę świata, względnie […] konotowały bolesną stratę“.44 Proto se objevovala potřeba kresové literatury, proto docházelo k idealizaci ztracené země. Arkadický mýtus v románech se konstruuje pomocí detailní deskripce rodného kraje. Pod perem spisovatelů se rodí plastický a barevný popis topografie terénu, který často tvoří řeky, jezera, lesy, pole, cesty i samotné vesnice či městečka. Dozvídáme se tak o oblastech Vilenska, Ņmudi, Podolí či Huculska. Celý obraz dotváří bujná různorodá vegetace, rostliny a bohatá zvířena. Autoři cítí hluboké svázání s přírodou, spisovatel Z. Żakiewicz tvrdí, ņe „ludzie dawnych Kresów, czujemy się, jak nikt w Polsce, jej dziećmi“.45 Ve vńech dílech najdeme bohaté popisy přírody. T. Konwicki v románu Bohiń charakterizuje do detailů řeku Wilii46 i s její flórou:
Wilia zawsze była schludną rzeką. […] Specjalnie po koniec lata, stawała się po wierzchu szarobłękitna, a u spodu ciemnozielona jak stare szkło. I przejrzysta była niczym szkło. Można było w niej podziwiać lilipucie lasy, zagajniki i zacienione aleje wodorostów. Można było przyglądać się rytmicznym wydmom złocistego piasku na dnie i rzadkim, tajemniczym kamieniom obczepionym muszelkami.47
Cz. Miłosz se hned v úvodu románu Dolina Issy obńírně rozepisuje o lesích:
Człowiek nie zniszczył tu lasów, które łagodzą nieco klimat i chronią od wiatrów Bałtyckiego Morza. Przeważa w nich sosna i świerk, są również brzozy, dęby i graby, brak całkowicie buków, granica ich zasięgu przebiega o wiele dalej na południe. Można lasami podróżować tu długo, nigdy
44
Uliasz, S. O literaturze Kresów i pograniczu kultur: rozprawy i szkice. Rzeszów: Wyd. Uniwersytetu Rzeszowskiego, 2001, s. 22. 45 Cit. podle Żakiewicz, Z. Pożądanie Wzgórz Wiekuistych. In Hadaczek, B. Kresy w literaturze polskiej XX wieku: szkice. 1, s. 100. 46 Ve skutečnosti se řeka nazývala Wilenka, autor pouņil pro román Bohiń název Wilia. 47 Konwicki, T. Bohiń. Warszawa: Czytelnik, 1988, s. 44.
- 19 -
nie nużąc oczu, bo jak ludzkie miasta, społeczeństwa drzew mają swoje niepowtarzalne właściwości, tworzą wyspy, strefy, archipelagi, znaczone tu i ówdzie jakąś drogą z koleinami w piasku.48
K popisům přírody S. Vincenz dodává a vysvětluje, ņe
krajobrazy to oczywiście nie tylko malarskie i wzrokowe efekty, lecz także gleba, po której stąpamy, na której pracujemy, jej falistość lub równinność, jej wody – morza, rzeki lub moczary – jej powietrze, którym oddychamy: to, co nadaje postać ruchom człowieka, co formuje jego kroki, jego pracę, jego ręce i nogi, jego postawę, zapewne jego oddech nawet.49
V kresové literatuře je tedy nutné vnímat svět lidí jako součást krajinného celku, který měl na ņivot člověka zásadní vliv. Idylický obraz krajiny proto dokreslovala charakteristika spokojeného a ńťastného ņivota obyčejných lidí i jejich kaņdodenní práce shodná s rytmem přírody. Folklor, rodinné tradice, zvyky, víra, muzika, tanec – o tom vńem se z děl kresové literatury dozvídáme. Důleņitým prvkem byl rodný dům, ve kterém spisovatelé vyrůstali a ke kterému měli sentimentální vztah. Nelze opomenout harmonické a přátelské vztahy mezi lidmi, kteří byli různých národností a vyznávali jiné víry a náboņenství. Ačkoliv se tedy mluvilo o polských kresech, na tomto území ņilo pohromadě mnoho národů s rozličnými jazyky, kulturami i vyznáními. J. Piłsudski vystihl tuto podstatu, kdyņ napsal, ņe kresy tvořily „zetknięcie się jednego narodu z innym, jednej kultury z inną, jednego wychowania z innym“.50 V tomto otevřeném prostoru vedle sebe ņili Poláci, Litevci, Bělorusové, Ukrajinci, Ņidé, ti vńichni pod vlivem kultury z východu i západu. Sám Konwicki v románu Kompleks Polski zdůrazňuje, ņe je „ulepiony z trzech glin […] Owe trzy substancje,
48
Miłosz, Cz. Dolina Issy. Kraków: Wyd. Literackie, 2000, s. 5. Cit. podle S. Vincenz. Krajobraz jako tło dziejów. In Hadaczek, B. Kresy w literaturze polskiej: studia i szkice. Gorzów Wlkp: Wojewódzki Ośrodek Metodyczny, 1999, s. 23. 50 Cit. podle Galasiewicz, C. Ziemia nowogródzka. Najpilniejsze gospodarcze i kulturalne potrzeby. In Uliasz, S. O literaturze Kresów i pograniczu kultur: rozprawy i szkice, op. cit., s. 16. 49
- 20 -
z których się składam, to pierwiastek polski, pierwiastek litewski, pierwiastek białoruski. A te żywioły to polskość, rosyjskość i judaizm albo ściślej – żydowskość“.51 Docházelo k pozitivnímu ovlivňování vńech kultur, k rozńiřování hodnot a obzorů lidí z kresů.
2. 3. Otázka mytizace a demytizace kresů podle D. Beauvois Ovńem bylo by naivní se domnívat, ņe situace byla tak ideální, jak ji mnoho autorů popisovalo. Proto je třeba nahlíņet na idylický obraz kresů a na vytváření mytických ńťastných malých vlastí kriticky jako na právo autorů, kteří se takovým způsobem psaní vyrovnávali se ztrátou své rodné země. Zároveň si je třeba uvědomit, ņe skutečnost takto idylická nebyla, ņe autoři vytvářeli mytický rodný kraj. Otázkou demytizace kresů se ve svých historicko-sociologických studiích podrobně zabývá francouzský historik D. Beauvois. Jeńtě neņ přejdu k pojetí demytizace u D. Beauvois, shrnu ve stručnosti typy a témata mýtů, které se v kresové literatuře objevovaly a tvořily její podstatu. Rozdělení jsem převzala z knihy Kresy w literaturze polskiej od B. Hadaczka. Prvním mýtem je staropolský mýtus Poláků jako obránců křesťanství, který spoluvytvořila literatura uņ v 17. století (W. Potocki, Sęp-Szarzyński, W. Kochowski). Poláci cítili poslání chránit ve „svatých válkách“ Evropu a křesťanství před pohany, heretiky a muslimy. Tento mýtus se dále projevil v mesianismu a v pocitu, ņe Poláci byli vybraným národem. Jako druhý Hadaczek zmiňuje mýtus velice podobný tomu prvnímu, jmenovitě mýtus o civilizující misi Poláků na východě. Jednalo se o civilizování nejenom kresů, ale hlavně území Ruska a Kavkazu. Tento mýtus, podle kterého docházelo k ńiroké osvětě a rozńiřování kultury na kresech, se později přeměnil na myńlenku kresů jako brány nebo mostu spojujícího západ s východem. Mýtus jagellonský je třetí mýtus, kterým se profesor zabývá. Vznikl při vytvoření Velkého litevského kníņectví, 51
Konwicki. T. Kompleks polski, op. cit., s. 77.
- 21 -
kdy vedle sebe v poklidu ņily a tolerovaly se různé národy. Jako čtvrtý uvádí polonocentrický mýtus, který se zrodil v době záborů, kdy jagellonský mýtus uņ byl čistou utopií. Příčinou vzniku byla potřeba obrany před rusifikací v Polsku a snaha o zachování národních tradic. S tímto mýtem se rozvíjí také pocit nadřazenosti polské kultury a polského národa. S polonocetrismem se váņe pátý mýtus počátku, který se opíral o tvrzení, ņe významní polńtí ńlechtici a nejstarńí předci pocházeli právě z kresů. Tento mýtus byl spojený se sarmatismem, polským a litevským kulturním směrem, který hrál významnou roli od 16. do 18. století a který vznikl právě na kresech. Byl vnímán jako základ identity Poláků a zdůrazňoval rytířskou odvahu a hrdost. Jedním z nejdůleņitějńích mýtů je ńestý mýtus země, domu a dvoru. Země byla zdrojem ekonomické i duchovní síly, bez země a domova se člověk cítil vykořeněný a neúplný. Sedmým mýtem, který literatura vytvořila, se stal mýtus vńeobjímající krásy kresů. Krajina je idealizovaná, plná barev a pěkných scenerií, fascinující a poetická. Kromě těchto velkých mýtů zmiňuje B. Hadaczek jeńtě malé mýty, které se váņou s konkrétními osobnostmi z kresů a jejich hrdiny. Vńechny výńe vyjmenované mýty se rodily, nebo měly velký vliv, na kresech a rozvíjely se v kresové literatuře. Mýty byly „integralną częścią kultury kresowej, jej ekspresją“.52 Bez porozumění mýtů není moņné plně pochopit kresovou literaturu. Bohuņel ale mýty v literatuře i ve vědomí autorů zastiňovaly reálnou skutečnost a neprezentovaly skutečnou realitu kresů. Proto se nyní budu blíņe věnovat otázce demytizace kresů, kterou se zabývá D. Beauvois. Podle D. Beauvois je známo, ņe mezi různými národy a etniky uņ od počátků panovala nepřátelskost, závist a nedůvěra. Docházelo ke konfliktům mezi „naszością“ a „innością“53, lidé si čím dál méně rozuměli, k čemuņ přispívaly těņké ņivotní podmínky. D. Beauvois podrobně vysvětluje, kde a proč vznikly zárodky konfliktů. Říká, ņe Poláci „zgodnie 52 53
Hadaczek, B. Kresy w literaturze polskiej: studia i szkice, s. 28. Tamtéņ, s. 34.
- 22 -
z przedrozbiorowymi pojęciami byli przekonani, że są duszą kraju, gdzie mieszkają“. S tím souviselo „przekonanie o wyższości i wzorcowości kultury polskiej“. A právě v „polonocentryczności tego światopoglądu możemy się doszukać korzeni wszystkich nieporozumień i konfliktów“54, vysvětluje kritik. Centrem byl polský dvůr, pro který pracovali lidé jiných národností. Polská ńlechta se dívala na své poddané sice shovívavě, ale mělo to daleko k vzájemnému, idylickému prolínání kultur. Po celá staletí se objevovaly polsko-litevské, polsko-běloruské i bělorusko-litevské konflikty, které souvisely s postavením a majetkem obyvatel. V době Polské lidové republiky nebylo moņné psát o kresech svobodně, proto si autoři hledali způsob, jak o nich hovořit. D. Beauvois k tomu říká, ņe spisovatelé „musieli to robić w sposób połowiczny, aluzyjny, zakodowany, brnąc po zawiłych kolejach własnych biografii, często nawet zamieniając nieznane lub zapomniane szczegóły przez neomitologię, całkowicie wymyśloną lub fantastycznie zakłamaną“.55 K autorům, kteří psali takové „na pół wymyślone, na pół w przybliżeniu zrekonstruowane kresy“ J. Stryjkowski,
W.
Odojewski,
A.
56
, patřili podle D. Beauvois T. Konwicki,
Kuśniwicz,
A.
Stojowski,
W.
Paźniewski
a J. M. Rymkiewicz. Kritik dále vysvětluje, ņe takový způsob psaní pro ně byl útěkem z reality, z přítomnosti do minulosti, byl „pretekstem do eskapizmu, do rozrachunku z własnym życiem“.57 Jedním dechem ale dodává, ņe kresy nadále zůstaly „olbrzymim uzdrowiskiem dla duszy polskiej, ofiarowują […] tę samą mityczną terapię leczącą wszystkie historyczne frustracje“.58 D. Beauvois kritizuje jednostrannou a jedinou národní pravdu Poláků a domnívá se, ņe by neměli ignorovat váņné společné, etické i náboņenské problémy, obzvláńť v dneńní době, kdy se tolik mluví o otevřenosti a toleranci. 54
Beauvois, D. Mit „kresów wschodnich―, czyli jak mu położyć kres. In Polskie mity polityczne XIX i XX wieku [red. Wrzesiński, S.], op. cit., s. 101. 55 Beauvois, D. Mit „kresów wschodnich―, czyli jak mu położyć kres. In Polskie mity polityczne XIX i XX wieku [red. Wrzesiński, S.], op. cit., s. 104. 56 Tamtéņ, s. 104. 57 Tamtéņ, s. 104. 58 Tamtéņ, s. 104.
- 23 -
S D. Beauvois souhlasí i dalńí kritici a historici,59 ale nevidí situaci tak černě. B. Hadaczek dodává, ņe ačkoliv idealizace v kresové literatuře byla zastoupena ve velkém měřítku, autoři také nezapomínali na odvrácenou stránku společného ņivota více národností. Příkladem mohou být romány J. Mackiewicza (Droga donikąd, Nie trzeba głośno mówić) nebo S. Piaseckého (Człowiek przemieniony w wilka, Dla honoru Organizacji, díly cyklu Wieża Babel), ve kterých popisují hrůzy z let okupace a činnost podzemní armády za druhé světové války na Vilensku a kresech. „Obaj zdemontowali mit «polskiego raju» i wygarnęli swoje brutalne prawdy o wileńskiej «wieży Babel»“.60 Ani T. Konwicki si svoji rodnou zem neidealizuje, i kdyņ, jak přiznává, „zawsze i wszędzie zatajałem wstydliwie owe konflikty, animozje, nienawiści, w których uczestniczyłem i których najdotkliwiej się wstydziłem“.61 V jeho stěņejných dílech o krajině dětství moņná nenajdeme důkazy o krvavých konfliktech nebo potyčkách mezi různými etniky do takové míry jako u Mackiewicze či Piaseckého, ale i v jeho románech se objevují témata jako smrt, apokalypsa a třenice mezi obyvateli. I kdyņ studie D. Beauvois nebyly v Polsku přijímány pozitivně, jeho přínos pro analýzu kresové literatury je nepochybný. Historik si uvědomuje, ņe vytváření mýtů je potřebné a pro člověka přirozené, sílu mýtů přirovnává k síle náboņenství. Zároveň zastává názor, ņe příliń velká mytizace ńkodí a není pro autory a jejich díla prospěńná. Pocit nadřazenosti Poláků a polonocentrismus není správný ve vztahu k jejich sousedům, kterých by si měli naopak váņit. 62
59
O vztazích mezi národy píńe například Uliasz, S. O literaturze Kresów i pograniczu kultur: rozprawy i szkice, op. cit., s. 16-20; Łozowska, R. K. „Obca― ojczyzna: szkice i eseje historycznoliterackie, s. 68-79; Kresy w literaturze. Twórcy dwudziestoletni [red. Czaplejewicz, E., Kasperski, E.]. Warszawa: Wiedza Powszechna, 1996. 60 Hadaczek, B. Kresy w literaturze polskiej: studia i szkice, op. cit., s. 35. 61 Konwicki, T. Kompleks polski, op. cit., s. 77. 62 Viz Beauvois, D. Mit „kresów wschodnich―, czyli jak mu położyć kres. In Polskie mity polityczne XIX i XX wieku [red. Wrzesiński, S.], op. cit., s. 93-94.
- 24 -
2. 4. Autoři mladší generace Před podrobným představením tvorby mladńí generace63 je třeba stručně připomenout hlavní znaky tvorby starńí generace, neboť autoři debutující v devadesátých letech na jejich dílo navázali a přejímali některé charakteristické koncepty. Starńí generace autorů kresové literatury pouņívala určité vzorce, které se neustále opakovaly a které udávaly směr této literatury po celá desetiletí. Jednalo se o vzorce „utraconego czasu“ nebo „utraconej ojczyzny“.64 Autoři starńí generace tesknili za ztracenými malými vlastmi, ze kterých pocházeli, spisovatelé vzpomínali na svoji minulost, bolestně touņili po návratu do kraje svého dětství, který nadmíru idealizovali. Do tvorby promítali autobiografické prvky a pomocí paměti se opětovně vraceli do svých soukromých vlastí. Vzorec jejich tvorby v menńí či větńí míře přebírali mladńí autoři nostalgické prózy malých vlastí65, kteří debutovali převáņně v devadesátých letech dvacátého století po pádu komunismu.66 I přes inspiraci u starńí generace se próza mladńích autorů proměnila. Výrazně k tomu přispěla odlińná politická situace. Pád komunismu v roce 1989 přinesl celospolečenské změny směrem k demokratickému zřízení. Konaly se svobodné volby, dońlo k transformaci ekonomiky a k nástupu nových společenských a politických elit. Výrazné změny nastaly také v literatuře či obecněji v umění. Zásadním zlomem bylo zruńení cenzury, které přineslo mimo jiné konec diktátu oficiální propagandy, jeņ autorům svazovala v jejich tvorbě ruce. Nejen pro nostalgickou literaturu se otevřela moņnost volně interpretovat historické události, coņ bylo v dřívějńích desetiletích nepředstavitelné. 63
Pouņití termínu tzv. mladńí generace, mladńích autorů jsem převzala z díla Literatura polska 1976-1998 od Czaplińského a Śliwińského. Je vńak nutné poznamenat, ņe ne vńichni autoři řadící se do této skupiny se narodili výrazně později neņ zástupci starńí generace. Příkladem můņe být S. Srokowski, který je ročník 1936. Czapliński, P., Śliwiński, P. Literatura polska 1976-1998. Przewodnik po prozie i poezji, op. cit., s. 195-207. 64 Czapliński, P., Śliwiński, P. Literatura polska 1976-1998. Przewodnik po prozie i poezji, op. cit., s. 195. 65 Mýtografická kresová literatura starńí generace se proměnila v literaturu malých vlastí. Nová generace, která se narodila a byla vychována v socialistickém Polsku se uņ nemohla spoléhat na svoje vzpomínky a na svoji paměť. Proto nyní pouņívám výstiņnějńí termín literatura malých vlastí, proud nostalgické literatury. Komendant, T. Małe ojczyzny [online]. [cit. 29. dubna 2012]. Dostupné z: . 66 První debuty nastaly jiņ v osmdesátých letech, například Paweł Huelle a jeho dílo Weiser Dawidek (1987).
- 25 -
Neņ přejdu k charakteristice nostalgické prózy devadesátých let, uvedu autory, kteří tento proud reprezentují. Mezi mladńí generaci spisovatelů prózy malých vlastí patří Aleksander Jurewicz (Lida; Pan Bóg nie słyszy głuchych), Anna Bolecka (Biały kamień), Piotr Szewc (Zmierzchy i poranki; Zagłada), Stanisław Srokowski (trilogie Duchy dzieciństwa; Repatrianci; Płonący motyl), Włodzimierz Paźniewski (Krótkie Dni) a Marek Ławrynowicz (Diabeł na dzwonnicy).67
2. 4. 1. Motivy tvorby mladší generace Autoři nostalgické literatury píńící převáņně v devadesátých letech jsou pokolením, které se na rozdíl od starńí generace nemohlo s kresy či malými vlastmi v jejich původní podobě nikdy bezprostředně seznámit. Pro starńí generaci byly kresy autentickou zkuńeností, představovaly součást jejich dětství a ņivota, tvořily část jejich osoby, vzpomínek a duńe. Autoři mladńí generace se narodili aņ po zániku kresů, v hranicích Polska ustálených po druhé světové válce. Zdánlivě proto neměli s kresy nic společného, přesto je zaniklé území lákalo a minulost silně přitahovala. Důvodem byla skutečnost, ņe kresy představovaly soukromé, malé vlasti předků mladé generace.68 P. Czapliński toto blíņe vysvětluje ve své knize Wzniosłe tęsknoty, kdyņ píńe, ņe v románech Bolecké, Jurewicze nebo Ławrynowicze „prywatne ojczyzny są ojczyznami przodków (rodziców, dziadków), a nie ojczyznami autorów. Dlatego
67
P. Czapliński rozděluje autory píńící v devadesátých letech a zaměřující se na malé vlasti do dvou skupin. První skupinou jsou auktorzy, do kterých řadí výńe jmenované spisovatele, druhou skupinu označuje jako skryptorzy (autoři svázáni s malými vlastmi, ale ne přímo s oblastí východních kresů). Skryptorzy se snaņili čtenářům předat vńeobecně platné pravdy, zaměřovali se na existenciální problémy člověka, ale předevńím pro ně byla důleņitá iniciace člověka, tedy to, jak mládí a dospívání ovlivňovalo člověka v dalńích letech jeho ņivota. Do této skupiny náleņí Tomek Tryzna (Panna Nikt), Olga Tokarczuk (E.E.; Prawiek i inne czasy; Dom dzienny, dom nocny), Andrzej Stasiuk (Biały kruk), Stefan Chwin (Krótka historia pewnego żartu; Hanemann) a dalńí. Ve své práci se zaměřím na skupinu s názvem „auktorzy”, neboť tato skupina se orientovala na kresy a patřila do ní A. Bolecká. In Czapliński, P. Ślady przełomu. O prozie polskiej 1976-1996, s. 203-215. 68 A. Skoczek pojmenovává mladńí generaci autorů jako „kresowe dzieci“. Skoczek, A., red. Historia literatury i kultury polskiej – literatura współczesna, op. cit., s. 505.
- 26 -
też ich narracje są wyraźnie przesiąknięte duchem zapośredniczenia“.69 Dále vysvětluje, ņe autoři tesknili stejně jako jejich předci za krajinou dětství a ņe si tento stesk od nich vypůjčovali. A. Sobolewska k tomu dodává, ņe mladńí generace si vybrala „topos podróży sentymentalnej do krainy rodziców“.70 Někteří autoři se v touņebné snaze hledat své kořeny upínali právě k těmto ztraceným vlastem, cítili, ņe jsou s nimi spojeni abstraktním poutem, na kresech vznikala a tvořila se jejich minulost. Pocity části generace mladńích autorů vystihl v prologu románu Lida A. Jurewicz.
Nigdy nie pożegnałem tego miasta Nigdy nie nauczę się tego miasta Budzę się ciągle na jego ulicach z odrapanymi kolanami z pudełkiem klocków ściskanym w rękach […] Zatrzymałem się na progu czegoś szukając i słyszę tylko głuche dudnienie kół pociągu ten pociąg jedzie nie zatrzymując się nigdy.71
Minulost byla jedním z důleņitých aspektů tvorby druhého pokolení nostalgického proudu. V rozhovoru s M. Urbankem vyjádřila O. Tokarczuk svůj postoj k historii, který lze uplatnit pro celou generaci píńící v devadesátých letech. „Ponieważ moje pokolenie nie ma
69
Czapliński, P. Wzniosłe tęsknoty: nostalgie w prozie lat dziewięćdziesiątych. Kraków: Wyd. Literackie, 2001, s. 36. 70 Sobolewska, A. Proza pamięci i wyobraźni. In Sporne sprawy polskiej literatury współczesnej [red. Brodzka, A., Burska, L.]. Warszawa: Instytut Badań Literackich, 1998, s. 347. 71 Cit. podle Jurewicz, A. Lida, s. 9. In Historia literatury i kultury polskiej. Literatura współczesna [red. Skoczek, A.], op. cit., s. 505.
- 27 -
historii, będzie próbowało ją sobie stworzyć. […] Jako pokolenie zjawiliśmy się, gdy wszystkie rzeczy ważne dla kraju, dla ludzi, zdążyły się już wydarzyć. Znaleźliśmy się trochę poza historią“.72 Důleņitost historie a ņivota předků potvrzuje i P. Czapliński: „Powiązanie tożsamości własnej narratora z biografiami przodków, czyli zauważalne w narracjach Chwina, Jurewicza, Boleckiej czy Ławrynowicza swoiste tworzenie mitografii genealogicznej, sięganie do przeszłości rodzinnej, stanowi nostalgiczną wyprawę w poszukiwaniu utraconego ja”.73 Mladńí generace se snaņila svoji minulost nalézt nebo vytvořit, neboť díky tomu objevovala své kořeny a získávala svoji identitu. Podobně jako v tvorbě starńí generace i u mladńích autorů docházelo k rekonstrukci ztracených vlastí a k jejich idealizaci. V dílech se objevují rozsáhlé popisy přírody, krajiny, fauny a flóry, ale také zvyků, tradic a náboņenství různých národností z oblasti kresů. Tak jako starńí generace i mladńí autoři byli úzce svázáni s konkrétním místem a byli věrní podrobným popisům okolí, přesným názvům a reáliím, jménům či detailní charakteristice obyčejných, kaņdodenně uņívaných věcí. Autoři se snaņili o „podkreślenie zgodności rytmu życia ludzkiego z kalendarzem przyrody i religii“.74 Takto charakterizovala souņití s přírodou A. Bolecka:
Wsłuchiwano się pilnie w znaki, które dawała natura. Kto był na nie głuchy lub je lekceważył, narażał siebie i innych na rozpętanie ślepych sił, na działanie przypadku. Jedno było skutkiem drugiego, pouczała coroczna zmienność pór, czas oczekiwania, zapładniania, rodzenia, zbiorów i spoczynku, i taki sam rytm i sens ludzkiego życia we wspólnocie.75
72
Cit. podle Zdarzyło się i już. Z Olgą Tokarczuk rozmawia M. Urbanek. In Czapliński, P. Ślady przełomu. O prozie polskiej 1976-1996. Kraków: Wydawnictwo Literackie, 1997, s. 198. 73 Czapliński, P. Wzniosłe tęsknoty: nostalgie w prozie lat dziewięćdziesiątych, op. cit., s. 109. 74 Czapliński, P. Ślady przełomu. O prozie polskiej 1976-1996, op. cit, s. 219. 75 Bolecka, A. Biały kamień. Warszawa: Wyd. Szpak, 1994, s. 97.
- 28 -
Je nutné zdůraznit, ņe se proměňuje cíl pravého, skutečného tesknění mladé generace. P. Czapliński vysvětluje, ņe v próze devadesátých let „to właśnie przodkowie – rodzice albo dziadkowie – a nie przestrzenie, okazują się ową utraconą cząstką, brakiem fundamentalnym, poszukiwanym fragmentem rozbitej całości“.76 I kdyņ malé vlasti předků byly pro mladńí autory podstatné, scházeli jim spíńe neņ tato konkrétní místa konkrétní lidé. V literatuře devadesátých let se formuje proud „prywatnych historii“77, ve kterém se autoři nezaměřují na ztracené místo, ale na uplynulý čas a na své rodinné přísluńníky, své předky. Pokouńí se rekonstruovat rodinné vztahy, a proto se v románech objevují četné vzpomínky na rodiče a prarodiče. Jedním z příkladů je i vzpomínka Ławrynowicze na ņivot dědečka: „Dziadek jechał polec za rosyjskiego cara i śpiewał dla dodania sobie otuchy oraz by zapomnieć o codziennych kłopotach. […] Siedział, wymachując nogami nad szybko przesuwającą się trawą nasypu, wsłuchany w sapanie lokomotywy, był bowiem maszynistą i znał się na rzeczy”.78 A. Jurewicz připomíná svého dědečka: „Jeszcze przez długie lata dziadek przechowywał pod poduszką węzełek z białoruską ziemią. Czasami wyciągnął go stamtąd i trzymając jak modlitewnik, odmawiał pacierz wieczorny. Budziłem się niekiedy, bo wydawało mi się albo śniło, że dziadek szlocha”.79 Při tvorbě soukromých genealogií pouņívali mladńí autoři podobně jako spisovatelé narození na kresech svoji paměť. Pro starńí generaci představovala paměť při jejich tvorbě základní stavební kámen, zatímco u mladńí generace jiņ dońlo u tohoto modelu k určitému jednoznačně zachytitelnému posunu. Autoři druhého pokolení nostalgické prózy vyuņívali svoji paměť jen částečně, neboť jim scházely autentické vzpomínky. Proto docházelo k ńirokému pouņívání zdrojů „z druhé ruky“. Mladńí generace se hojně inspirovala tvorbou
76
Czapliński, P. Wzniosłe tęsknoty: nostalgie w prozie lat dziewięćdziesiątych, op. cit., s. 109. Tamtéņ, s. 14. 78 Cit. podle Ławrynowicz, M. Diabeł na dzwonnicy. In Czapliński, P. Wzniosłe tęsknoty: nostalgie w prozie lat dziewięćdziesiątych, op. cit., s. 111. 79 Cit. podle Jurewicz, A. Pan Bóg nie słyszy głuchych. In Czapliński, P. Wzniosłe tęsknoty: nostalgie w prozie lat dziewięćdziesiątych, op. cit., s. 111. 77
- 29 -
starńí generace a vyuņívala její paměť, vzpomínky a memoáry. Nowacki dodává, ņe uņívali „postaci krzyżowania tekstów-źródeł“80, při kterém byli autoři odkázáni na „literackie meblowanie składnikami z drugiej ręki“.81 Mladńí generace „odwołuje się do narracji cudzych, do rodzinnych opowieści, do zapisków i dopiero z tego materiału komponuje własne opowieści“82, uvádí M. Dąbrowski. Problematikou paměti a představivosti se zabývá i A. Sobolewska, která tvrdí, ņe „tam, gdzie nie sięga pamięć autora, sztukuje się ją wyobraźnią“.83 Představivost tedy byla jedním ze základních tvůrčích kamenů mladńí generace. Autoři vytvářeli své rodokmeny a vlastní rodinnou biografii, vysvětluje dále A. Sobolewska.84 Neznamená to samozřejmě, ņe paměť a vzpomínky pro spisovatele nebyly důleņité, ale představivost, fantazie a obrazotvornost byly klíčové. A. Szymańska zastává stejný názor a uvádí na příkladu Anny Bolecké, ņe ačkoliv spisovatelka neznala „tamtego świata z autopsji, stworzyła w Białym kamieniu jego syntetyczny obraz, umieściła cały tamtejszy ludzki kosmos w jednej pigułce własnych wyobrażeń“.85 Szymańska doplňuje, ņe stejně postupovali i dalńí autoři, například W. Paźniewski a P. Szewc. Díky spojení vzpomínání a fantazie se autoři nevyhnuli mytizaci a idealizaci minulosti a rodinných příběhů. A Sobolewska dodává, ņe v této próze „sny i fantazmaty narratora mają nie mniejszą wagę niż fakty“.86 Nutnost představivosti dokládají i úvodní slova románu Biały kamień Anny Bolecké:
Nie znałam mojego pradziadka. Urodziłam się czternaście lat po jego śmierci. 80
Nowacki, D. Zawód: czytelnik. Notatki o prozie polskiej lat 90. Kraków: Znak, 1999, s. 44. Tamtéņ, s. 44. 82 Dąbrowski, M. Kresy w perspektywie krytyki postkolonialnej [online]. [cit. 16. dubna 2012]. Dostupné z: . 83 Sobolewska, A. Proza pamięci i wyobraźni. In Sporne sprawy polskiej literatury współczesnej [red. Brodzka, A., Burska, L.], op. cit., s. 345. 84 Tamtéņ, s. 345. 85 Szymańska, A. Gdzie jest ten demon? Kresy – kwartalnik literacki, 1994, nr. 20, s. 156. 86 Sobolewska, A. Proza pamięci i wyobraźni. In Sporne sprawy polskiej literatury współczesnej [red. Brodzka, A., Burska, L.], op. cit., s. 346. 81
- 30 -
Kiedy miałam pięć lat, znalazłam się pewnego dnia w domu, gdzie skrzypiała podłoga z jasnych sosnowych desek, a w sieni stały wiklinowe kosze pełne zielonego agrestu. Ktoś mnie zawołał. Otworzyłam drzwi i weszłam do przestronnej kuchni. Na łóżku siedział stary człowiek i uśmiechał się. Wyciągnął do mnie rękę. – Jestem twoim pradziadkiem – powiedział. Nic więcej nie pamiętam.87
Autoři přináńeli do své tvorby autobiografické prvky. Doslova vtahovali „czytelnika w historię własnego życia“88, píńe P. Czapliński v knize Ślady przełomu. O prozie polskiej 1976-1996. Dále dodává, ņe „jest to nie tyle rekonstruowanie czasu minionego, ile wykorzystywanie narzędzi powieściowych do sporządzenia genealogii osobowości autora“.89 V jejich tvorbě byly důleņitějńí intimní, soukromé proņitky a vzpomínky z jejich ņivota či z ņivota jejich předků, autoři se nesoustředili na zobecňování svých zkuńeností. Docházelo k mytizaci nejenom jejich dětství, ale současně také jejich vlastního ņivotopisu. Dětství a dospívání utvářejí člověka a jeho hodnoty a určují dalńí směr jeho ņivota. Do tvoření vlastních ņivotopisů autoři vkládali „weń sensów, wartości czy nawet zdarzeń, które uczynią z dzieciństwa rzeczywisty czas Pierwszych Pytań i Pierwszych Doświadczeń, z dorosłości zaś – czas podsumowań, spojrzeń wstecz, tęsknot i wadzenia się z losem“90, vysvětluje P. Czapliński. S jeho slovy souhlasí i A. Sobolewska a vńe shrnuje do jedné věty, kdyņ říká, ņe autoři byli přesvědčeni, ņe „w okresie dzieciństwa kryje się tajemnica człowieka dorosłego“.91 Stejně jako u starńí generace i tvorba mladńích autorů byla plná nostalgie. A stejně jako starńí autoři, i ti mladńí se upínali k minulosti, k věcem ztraceným, k uplynulému času. „To powszechne poróżnienie z dniem dzisiejszym i lęk przed jutrem sprawiają, że w naszych 87
Bolecka, A. Biały kamień, op. cit., s. 7. Czapliński, P. Ślady przełomu. O prozie polskiej 1976-1996, op. cit., s. 206. 89 Tamtéņ, s. 207. 90 Czapliński, P. Ślady przełomu. O prozie polskiej 1976-1996, op. cit., s. 208. 91 Sobolewska, A. Proza pamięci i wyobraźni. In Sporne sprawy polskiej literatury współczesnej [red. Brodzka, A., Burska, L.], op. cit., s. 346. 88
- 31 -
czasach największą przyszłość ma przed sobą przeszłość“92, zmiňuje v knize Wzniosłe tęsknoty: nostalgie w prozie lat dziewięćdziesiątych P. Czapliński. Literární kritik dále vysvětluje, ņe z nostalgie vzniká touha vzpomínat a navracet se v myńlenkách do minulosti a dodává, ņe „nostalgia bierze się z tęsknoty, tęsknota z utraty“.93 Právě pocit ztráty je společný oběma generacím – ta starńí tesknila předevńím za ztracenou vlastí, ta mladńí za svými kořeny, předky a rodinou. Mladńí generace se v návratech do minulosti pokouńela najít svoji identitu, totoņnost, hledala pořádek světa, ve kterém ņila. Na rozdíl od starńí generace mladńí spisovatelé neměli tak různorodou osobní historii, proto pouze nevzpomínali a nepátrali v paměti jako starńí generace, ale vyuņívali své představivosti a fantazie k vytváření zaniklých světů. Obě generace se v dílech vracely i na zaniklé kresy, aby ukázaly jejich krásy a doslova idylický ņivot obyvatel. Starńí generace cítila stesk, neboť spisovatelé byli ze soukromých vlastí vyhnáni a přińli o svůj domov. Mladńí autoři se na kresy, na své malé vlasti vraceli, aby byli blíņe svým předkům a své minulosti, která v sobě ukrývala i část jich samých.
92 93
Czapliński, P. Wzniosłe tęsknoty: nostalgie w prozie lat dziewięćdziesiątych, op. cit., s. 5. Tamtéņ, s. 5.
- 32 -
3. Obraz kresů v tvorbě Tadeusze Konwického
- 33 -
3. 1. Periodizace díla T. Konwického Tadeusz Konwicki je jedním z nejvýznamnějńích představitelů kresové literatury starńí generace. Uņ jeho místo narození předznamenalo jeho budoucí tvorbu. Narodil se 22. června 1926 v městečku Nowa Wilejka v okolí města Vilnius. A právě Vilensko s údolím řeky Wilenky bylo v jeho tvorbě jedním z klíčových motivů. Dětství a mládí strávené v oblasti Kolonia Wileńska silně ovlivnilo jeho ņivot a výrazně se zrcadlí v jeho tvorbě. Neņ přejdu k bliņńí charakteristice jeho tvorby, zaměřím se nejprve na její moņnou periodizaci. Samotný autor rozděluje dílo dvěma způsoby. První metoda rozdělení vychází z autorova vztahu k oficiálnímu proudu v literatuře a přeneseně také z jeho postoje k politickému zřízení v Polsku. Hlavními mezníky jsou roky 1956, kdy začalo období tzv. tání, a 1976, kdy Konwicki poprvé publikuje v samizdatu. Jeho druhé rozdělení se koncentruje na formu a tematiku samotných prací. Tvorbu rozděluje do čtyř cyklů, přičemņ kaņdý cyklus zahrnuje navzájem si podobná díla. Alternativní periodizaci Konwického díla nabízí ńvýcarská polonistka a znalkyně Konwického díla Judith Arlt. Její vymezení do pěti fází tvorby jde fakticky napříč oběma Konwického rozděleními a zahrnuje nejńirńí soubor tvorby.
3. 1. 1. Dvojí periodizace podle T. Konwického Konwicki tedy podle svého prvního rozdělení člení svoji tvorbu do třech období. První vymezuje od začátku tvorby v roce 1946 do přelomového roku 1956. V tomto období psal v duchu socialistického realismu, neboť se přikláněl tak jako mnoho jiných ke komunistické ideologii.94 Romány jsou hluboce tendenční, plné ideologie, schematismu, psané podle
94
Např. J. Andrzejewski, J. Bocheński, T. Borowski, T. Różewicz, K. i M. Brandýsové, W. Broniewski, L. Kołakowski, J. Kott, J, Stryjkowski, J. Tuwim, A. Wat, A. Ważyk a mnoho dalńích. In Rogala, S. Tadeusza Konwickiego powroty do Doliny. Kielce: Wyd. Gens, 2007, s. 24.
- 34 -
politického zadání a v duchu novořeči95 socialistického realismu. Tak jako mnoho ostatních naivně věřil socialistické ideologii. Později se Konwicki k tomuto svému období stavěl velice kriticky. V díle Kalendarz i klepsydra přiznává, ņe „w tamtym czasie napisałem wiele przerażających, ale przede wszystkim mnie przerażających tekstów. […] Myślę o tekstach użytkowych, które musiał produkować młody, zdrowy bojowiec. Aż się boję wspomnieć te artykuły okolicznościowe, te akty strzeliste wyduszane z umęczonej czczości“.96 Autor litoval svých prvních děl a uvědomoval si slabiny své tvorby v prvním období. Druhé období jeho tvorby začalo přelomovým říjnem roku 1956, kdy nastalo období tzv. tání. Uvolnění situace nastalo v důsledku změny vnitřní politiky v Polské lidové republice, které následovaly po smrti Stalina v roce 1953 a současně po nástupu W. Gomułki právě v roce 1956 do čela vládnoucí Polské sjednocené dělnické strany. Říjen 1956 je charakterizován částečnou liberalizací poměrů v zemi (například propouńtěním politických vězňů). V neposlední řadě se celkově uvolnila celospolečenská situace včetně uměleckých kruhů. Díky zmírnění dříve nekompromisní cenzury dońlo v roce 1956 k debutu mnoha mladých, ale i starńích spisovatelů, kteří na publikaci svých děl v Polsku čekali mnoho let.97 Tento rok byl také zlomový v tvorbě T. Konwického, jenņ do té doby psal v duchu socialistického realismu, i kdyņ autor přiznal, ņe „pewne niepokoje odczuwałem już wcześniej“.98 Autor se na tři roky odmlčel, aby mohl, jak sám říká v rozhovoru s K. Eberhardtem, „przestawić się wewnętrznie […] w kierunku trochę metafizycznym i trochę przewrotnym“99, proto publikoval dalńí román aņ v roce 1959. Dále dodává, ņe začalo období, „gdy nie byłem już obarczony narzuconymi serwitutami, wymyślonymi zadaniami 95
Polsky nowomowa, anglicky newspeak. Cit. podle Konwicki, T. Kalendarz i klepsydra. In Rogala, S. Tadeusza Konwickiego powroty do Doliny, op. cit., s. 24. 97 Vznikla tzv. generace roku 1956 (Pokolenie „Współczesności―). Reprezentanty této literární umělecké skupiny byli mimo jiné Andrzej Bursa, Stanisław Grochowiak, Miron Białoszewski, Jerzy Harasymowicz, Marek Hłasko, Halina Poświatowska a Edward Stachura. Důleņitou událost představoval debut Z. Herberta. 98 Nowicki, S. [Bereś, S.] Pół wieku czyśćca. Rozmowy z Tadeuszem Konwickim. Warszawa: Oficyna Wydawnicza, 1990, s. 174. 99 Cit. podle Eberhardt, K. Powinienem zadebiutować na nowo. Rozmowa z Tadeuszem Konwickim. In Czapliński, P. Tadeusz Konwicki. Poznań: Dom Wydawniczy Rebis, 1994, s. 40. 96
- 35 -
i obowiązkami wobec kodeksu estetycznego realizmu socjalistycznego“.100 Svůj vnitřní postoj a náhled na svoji tvorbu vystihl v jedné větě: „Zacząłem pisać tak, jak chciałem i jak uważałem za stosowne“.101 V tomto období docházelo v Konwického tvorbě k zásadním změnám „w płaszczyźnie treści, wymowy ideologicznej utworów a także w płaszczyźnie formy“.102 V dílech se autor začínal navracet do kraje svého dětství, proto byla díla nasycená autobiografickými prvky. Jeho návraty či útěky do Údolí103 byly na počátku „próbą samooczyszczenia ze schematyzmu socrealistycznego, potem stał się problemem samym w sobie“.104 Konwicki se očińťoval od socialistického realismu a postupně přecházel do opozice. V ńedesátých letech začal narůstat jeho konflikt s reņimem, coņ vyústilo v roce 1966 v jeho vyloučení ze strany i s dalńími spisovateli.105 T. Drewnowski doplňuje, ņe v tomto období „ukształtowała się zasadnicza struktura świata przedstawionego przez pisarza. Jego bieguny wyznaczał z jednej strony kraj lat dziecinno-młodocianych […]; z drugiej – kraj lat dorosłych, umiejscowiony w Warszawie, ściślej – w sąsiedztwie Pałacu Kultury“.106 V ńedesátých letech se začaly v jeho dílech objevovat motivy pesimistické a katastrofické. Nejedenkrát je moņné se v tvorbě dopátrat apokalyptické vize konce světa. Své třetí období tvorby Konwicki datuje od roku 1976, kdy začal publikovat v samizdatu107. V této fázi se Konwicki odpoutal od fikce a nastoupil, jak uvádí P. Czapliński,
100
Nowicki, S. [Bereś, S.] Pół wieku czyśćca. Rozmowy z Tadeuszem Konwickim, op. cit., s. 174. Nowicki, S. [Bereś, S.] Pół wieku czyśćca. Rozmowy z Tadeuszem Konwickim, op. cit., s. 174. 102 Rogala, S. Tadeusza Konwickiego powroty do Doliny, op. cit., s. 11. 103 „Údolí“ představuje ústřední motiv Konwického tvorby, jakousi hlavní metaforu jeho návratů do doby dětství a dospívání na kresech. Své Údolí autor dokonce přesně geograficky vymezuje, a to v rozhovoru se S. Nowickým: „Wstydzę się, że lejtmotywem w moich książkach jest wciąż jedno i to samo miejsce, a także, że jest tak banalne. Mówię o dolinie Wilenki, w której się urodziłem i w której wyrosłem. Nowa Wilejka, gdzie przyszedłem na świat, znajduje się w rozszerzonym gardle tej wielkiej doliny. Kolonia Wileńska, natomiast, w której mieszkałem aż do momentu wyjazdu do Warszawy i Krakowa, znajduje się w połowie drogi pomiędzy Nową Wilejką i Wilnem.― In Nowicki S. [Bereś, S.] Pół wieku czyśćca. Rozmowy z Tadeuszem Konwickim, op. cit., s. 12-13. 104 Rogala, S. Tadeusza Konwickiego powroty do Doliny, op. cit., s. 12. 105 Jednalo se o skupinu autorů, která protestovala proti vyloučení ze strany Leszka Kołakowského. 106 Cit. podle Drewnowski, T. Literatura polska 1944-1989. Próba ocalenia. Obiegi – wzorce – style. In Rogala, S. Tadeusza Konwickiego powroty do Doliny, op. cit., s. 39-40. 107 Polsky tzv. drugi obieg. 101
- 36 -
„nurt antyfikcji“108, který v sobě obsahoval různé hybridní formy. Kritik dále vyjmenovává, ņe tyto „quasi-dokumenty“ byly blízké formám „zapisom świadków“, daly se označit jako „wywiady-rzeki“,
„filozoficzne
reportaże“,
„beletryzowane
pamiętniki“,
„dzienniki“,
„wspomnienia“, „sylwy“.109 Sám Konwicki je v díle Kalendarz i klepsydra označil jako „dziennik, raptularz, pełen smakowitości pamiętnik“, „łże-dzennik, pokraczny raptularz“, „symulowany dziennik“, „fałszywy dziennik“.110 Klejnocki se k formě také vyjadřuje a tvrdí, ņe „Konwicki stworzył bowiem formę zhybrydyzowaną, która sytuuje się w połowie drogi między powieścią (jako gatunkiem stricte kreacyjnym), a dziennikiem intymnym (jako najbardziej osobistym rodzajem literatury wspomnieniowej)“.111 Konwicki konstatoval, ņe uņ byl znuděný fabulí. Hledal pravdu a jako celý zástup jiných spisovatelů touņil po věrohodnosti, kterou bylo moņné nalézt v soukromé biografii. V díle Kalendarz i klepsydra zachytil své myńlenky o znudění fabulí, kdyņ řekl: „Trzeba złego trafu, że to moje osobiste, incydentalne znudzenie przyszło w takiej chwili […], kiedy wszyscy wyrobnicy pióra jęli ukradkiem wypuszczać spod siebie tę fabułę jak niepotrzebny nikomu balast“.112 J. Klejnocki shrnuje, co Konwického vedlo k takovému způsobu psaní. Vysvětluje, ņe „u źródeł autobiograficznej eseistyki leżą złączone w kompromisowym uścisku niechęć do tradycyjnej epiki, jak i zmęczenie fikcją fabularną, i czytelnicze chciejstwo, i chęć wypełnienia doraźnych literackich zapotrzebowań, i wreszcie – potrzeba dania osobistego świadectwa“.113 V tomto období se Konwicki velice zajímal o politiku a kriticky a nesouhlasně se ve svých dílech vyjadřoval k podmínkám panujícím v zemi.
108
Czapliński, P. Tadeusz Konwicki, op. cit., s. 121. Czapliński, P. Tadeusz Konwicki, op. cit., s. 121. 110 Cit. podle Konwicki, T. Kalendarz i klepsydra. In Czapliński, P. Tadeusz Konwicki, op. cit., s. 101-102. 111 Klejnocki, J. Autobiografia jako powieść. Miesięcznik literacki, 1988, nr. 6, s. 66 112 Czapliński, P. Tadeusz Konwicki, op. cit., s. 123. 113 Klejnocki, J. Autobiografia jako powieść, op. cit., s. 66. 109
- 37 -
Podle druhého členění své tvorby rozdělil Konwicki svá díla do čtyř cyklů, kaņdý po třech knihách.114 Jak sám přiznává v rozhovoru se S. Nowickým, „jestem maniakalnie przywiązany do cyklu potrójnego. […] Ten trójrytm mnie zadręcza i jest nieznośny“.115 První cyklus pojmenoval jako odpočinkově-smutný,116 do kterého řadil romány Dziura w niebie (1959), Zwierzoczłekoupiór (1969) a Kronika wypadków miłosnych (1974). Charakterizoval ho slovy, ņe „pisany był dla przyjemności czytelników i mojej“.117 Vńechna tato díla vznikla v jeho druhém tvůrčím období (podle předchozího rozdělení), stejně jako práce z druhého cyklu, který autor označoval termínem existenciální. Uváděl zde díla Sennik współczesny (1963), Wniebowstąpienie (1967) a Nic albo nic (1971). Cyklus popisuje slovy, ņe „jest to zaduma pana Konwickiego nad życiem, losem i kondycją ludzką“.118 Jako třetí řadí cyklus politicko-paskvilový,119 který v sobě zahrnuje knihy Kompleks polski (1977), Mała apokalipsa (1979) a Rzeka podziemna, podziemne ptaki (1984). Při stručné charakteristice autor zmiňuje, ņe v těchto dílech se ponořil do politiky a snaņil se vcítit do nálady občanů. Cítil, ņe uņ musel promluvit. Souviselo to s politickým a společenským obdobím po roce 1976 v celé zemi a zároveň to charakterizovalo jeho třetí tvůrčí období (dle předchozího rozdělení), ve kterém jeho díla vycházela pouze v samizdatu. V této době vzniká i jeho čtvrtý, poslední cyklus nazvaný esejistický, do kterého autor řadil díla Kalendarz i klepsydra (1976), Wschody i zachody księżyca (1982) a Nowy Świat i okolice (1986). Tyto práce jsou o vńem, co „nie dowiecie się w szkole“.120 Autor se snaņil ukázat, jak sám v rozhovoru popisoval, „że pan Konwicki nie jest poczciwiną i przygłupem, który pisze powieści, a nie orientuje się, co się
114
Viz Nowicki, S. [Bereś, S.] Pół wieku czyśćca. Rozmowy z Tadeuszem Konwickim, op. cit., s. 173-177. Tamtéņ, s. 175. 116 Alternativní překlad názvu tohoto cyklu nabízí ve své diplomové práci M. Przybylski, kdyņ jej označuje jako „oddychově-melancholický“. In Przybylski, M. Nostalgický proud polské prózy v letech 1954-1980: diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta filozofická, 2006. 107 s., 5 s. příl. Vedoucí diplomové práce Ludvík Ńtěpán, s. 24. 117 Nowicki, S. [Bereś, S.] Pół wieku czyśćca. Rozmowy z Tadeuszem Konwickim, s. 176. 118 Tamtéņ, s. 176. 119 M. Przybylski zde operuje s termínem „politicko-výsměńný“. In Przybylski, M. Nostalgický proud polské prózy v letech 1954-1980: diplomová práce, op. cit., s. 24. 120 Nowicki, S. [Bereś, S.] Pół wieku czyśćca. Rozmowy z Tadeuszem Konwickim, s. 177. 115
- 38 -
dzieje w jego kraju“.121 Toto rozdělení autora sice nezahrnovalo vńechna jeho díla, nicméně je velmi cenné. Pro doplnění zmíním jeńtě rozdělení od J. Arlt, které ve stručnosti blíņe popíńu.
3. 1. 2. Periodizace podle J. Arlt Ńvýcarská polonistka J. Arlt, která se obńírně zabývá celou tvorbou Konwického, dělí jeho práci v knize Mój Konwicki tematicky celkem do pěti skupin.122 První pojmenovala jako dílo na cestě ke krystalizaci.123 Do této skupiny zahrnuje romány a povídky psané v duchu socialistického realismu, kde hlavními tématy byl buď partyzánský odboj na Litvě během druhé světové války, kterého se sám Konwicki zúčastnil jako voják v Zemské armádě, nebo budování nové socialistické vlasti po válce. Knihami patřícími do této skupiny jsou Kapral Koziołek i ja (1947), Rojsty (1948/1956), Przy budowie (1950), Władza (1954), Godzina smutku (1954) a Z oblężonego miasta (1956). V druhé fázi převládá soukromý topos,124 skupina zahrnuje díla Dziura w niebie, Zwierzoczłekoupiór a Kronika wypadków miłosnych. Třetí skupinu, ve které dominuje reálný chronotopos,125 tvoří Sennik współczesny, Wniebowstąpienie a Nic albo nic. Čtvrtá skupina je nazvaná Homo Convicensis126 a patří do ní díla Kompleks polski, Mała apokalipsa a Rzeka podziemna, podziemne ptaki. V poslední fázi dominuje chronotopos fantastický. Zde zmiňuje román Bohiń (1987), který představuje kulminaci vńech předeńlých čtyř fází, uvádí J. Arlt.
121
Tamtéņ, s. 177. Viz Arlt, J. Mój Konwicki. Kraków: Towarzystwo Autorów i Wydawców Prac Naukowych Uniwersitas, 2002, s. 142-148. 123 M. Przybylski pouņívá pojem „tvorba na cestě ke krystalizaci“. In Przybylski, M. Nostalgický proud polské prózy v letech 1954-1980: diplomová práce, op. cit., s. 24. 124 Podle M. Przybylského „privátní topos“. In Przybylski, M. Nostalgický proud polské prózy v letech 19541980: diplomová práce, op. cit., s. 24. 125 Pojetí chronotopos autorka převzala od M. Bachtina. Pojetí ve zkratce vystihuje vztah mezi časem a prostorem. 126 Termín je převzatý od J. Błońského a ve stručnosti znamená, ņe hlavní hrdinové jsou nápadně podobní biografií a vlastnostmi autorovi. 122
- 39 -
Charakteristika tvorby se v podání Konwického a Arlt různí. Arlt se podrobněji zabývá socrealistickou fází jeho tvorby a také zmiňuje jeho román Bohiń (který ovńem v době vydání rozhovoru se S. Nowickým teprve vznikal). Důleņité je, ņe se shodují v rozdělení cyklů děl vznikajících od roku 1956. Arlt na druhou stranu naprosto opomíjí poslední fázi, kterou Konwicki uvádí, tedy jeho esejistická díla, jeho „łże-dzienniki“. Pro úplnost uvedu jeńtě dalńí díla, která Konwicki napsal, tedy Zorze wieczorne (1991), Czytadło (1992), Pamflet na siebie (1995) a Wiatr i pył (2008).
3. 2. Hlavní motivy v Konwického tvorbě Konwického tvorba je nesmírně bohatá a podle mínění J. Walce a J. Arlt ji charakterizuje skutečnost, ņe při přečtení „jednym ciągiem całej produkcji powieściowej Konwickiego ujawnia niespodziewanie silny związek między poszczególnymi książkami, każąc je czytać niemal jak kolejne tomy powieściowego cyklu“.127 Postupně v Konwického tvorbě docházelo k čím dál častějńímu opakování těch samých motivů a témat, přičemņ autobiografické prvky hrály důleņitou a zásadní roli. K. Sławiec si tohoto jevu také vńiml a uvádí, ņe „w powieściach Tadeusza Konwickiego powracają ustawicznie, niemal obsesyjnie, te same wątki, motywy i obrazy, które – niczym w muzycznych wariacjach – układają się wciąż w nowe wersje tej samej, bardzo osobistej biografii“.128 Jinými, podobnými slovy to vystihuje R. Matuszewski, který píńe, ņe v Konwického románech je „obecny ten sam klimat, ta sama sceneria i to samo widzenie spraw ludzkich“.129 Jedním z hlavních a nejdůleņitějńích motivů Konwického tvorby je místo, ze kterého pocházel. Autorovi nelze upřít přínos pro kresovou literaturu, neboť právě Litva a konkrétně 127
Arlt, J. Mój Konwicki, op. cit., s. 41. Cit. podle Sławiec, K. Requiem dla doliny. In Rogala, S. Tadeusza Konwickiego powroty do Doliny, op. cit., s. 41. 129 Matuszewski, R. Literatura polska 1939-1991. Wyd. 2 popr. i uzup. Warszawa: Wyd. Szkolne i Pedagogiczne, 1995, s. 416. 128
- 40 -
oblast Vilenska byly v jeho tvorbě nepostradatelnými elementy. V oblasti Vilenska se nacházel zdroj jeho tvorby. Ústředním prvkem v mnoha jeho dílech bylo kresové Údolí, sám autor to přiznává v rozhovoru se S. Nowickým, kdyņ říká, ņe „w trzech czwartych literatury wywodzącej się z prowincji, bądź opisującej odległe regiony, spotykamy się z obrazami gniazd ludzkich usytuowanych w dolinie“.130 Vńiml si toho i M. Tomaszewski, který poznamenal, ņe „bezsprzecznie topos doliny należy do uprzywilejowanych w topice powieści Konwickiego. Jest dolina punktem spotkań, gdzie zbierają się główne drogi życia bohaterów oraz narratora“.131 Údolí představuje leitmotiv téměř celé tvorby autora.132 Jiņ v díle Z oblężonego miasta, které vyńlo ve zlomovém roce 1956 a bylo jeńtě napsané v duchu socialistického realismu, měl autor tendence vracet se do svého kraje dětství. Důvodem byl únik před bezútěńnou realitou, touha utéct „ale nie w głąb siebie. Uciec fizycznie, znaleźć inny wymiar obcowania między ludźmi, inne prawa i obowiązki. Gdzie jest taki kraj, gdzież odnajdę takie miejsce na ziemi?“133 ptá se autor. A následně nańel svůj ráj, místo úniku na kresech, v oblasti, kde se narodil, neboť právě tam se cítil „bezpieczny i spokojny. Nie ścigały mnie nienawiści, obmowy, rozkazy. Las znaczył – las, woda – wodę, niebo – niebo“.134 Stejný útěk na kresy se pak bude v jeho dalńích dílech velice často opakovat a tvořit jejich podstatnou část. Konwicki říká, ņe nebyl schopný „odkleić się od tego Wilna, od tej ni to Litwy ni to Białorusi, nie mogę się odczepić, odlepić oderwać jak ta oszmiańska albo mejszagolska mucha od lepu w skwarne dawne lata, pachnące miodem, świeżo udojonym mlekiem i rozgniecionymi czernicami“.135
130
Nowicki, S. [Bereś, S.] Pół wieku czyśćca. Rozmowy z Tadeuszem Konwickim, op. cit., s. 12. Cit. podle Tomaszewski, M. Magiczna triada Tadeusza Konwickiego. In Rogala, S. Tadeusza Konwickiego powroty do Doliny, op. cit., s. 40. 132 Viz Kresy w literaturze. Twórcy dwudziestoletni [red. Czaplejewicz, E., Kasperski, E.], op. cit., s. 243. 133 Cit. podle Konwicki, T. Z oblężonego miasta. In Czapliński, P. Konwicki, op. cit., s. 36. 134 Tamtéņ, s. 36. 135 Cit. podle Konwicki, T. Nowy Świat. In Hadaczek, B. Kresy w literaturze polskiej XX wieku: szkice. 1, op. cit., s. 85. 131
- 41 -
V plné míře se jeho myńlenky „powrotu do źródeł“, jakoby „powtórnego narodzenia“136 objevily v jeho tzv. vilenské trilogii, kterou tvořila Dziura w niebie, Zwierzoczłekoupiór a Kronika wypadków miłosnych. Autor se vrátil do rodného vilenského prostředí a do oblastí spojených s jeho dětstvím a mládím. Příkladů jeho návratů do kresového Údolí můņeme najít v celé tvorbě velké mnoņství a sám Konwicki o tom neustále hovoří. Je patrné, ņe je to pro něho téměř aņ posedlost. V románu Kronika wypadków miłosnych teskní za svým krajem dětských let a přemýńlí, co by se stalo, kdyby ze své rodné vlasti nikdy neodjel: „Skoczyłem raptem jak we śnie w daleką przeszłość, w tę dolinę wypełnioną skąpo pamięcią i zacząłem w myślach snuć drugi los, swoje inne życie, które by się stało, gdybym stąd nie musiał kiedyś nagle wyjechać w słoneczny, wiosenny dzień“.137 Konwicki se na kresy vracel sám nebo pomocí svých postav v románech, pomocí cest a výletů v představách, ve snech a snění, v imaginaci, v náhlém návalu stesku. V románu Kompleks polski také hovořil o tom, jak se na kresy navrací. „Ja tam często wracam. Wracam w chorobie, albo w depresji, czasem we snach. Przekraczam nielegalnie granicę w czapce niewidce tęsknoty, chodzę po steczkach dzieciństwa, kąpie się w rzekach młodości, zaglądam do chat pierwszej dorosłości“.138 B. Hadaczek dodává, ņe se autor putuje zpět do svého rodného kraje „dla przyjemności i dla bolesnej rozkoszy, żeby odpędzić złe myśli i skrócić bezsenne noce“.139
Autoři kresové literatury bolestně proņívali ztrátu svých malých, soukromých vlastí a nejinak tomu bylo i u Konwického. Ve svých dílech vzpomínali na oblasti, ze kterých pocházeli, tvořili si své malé Arkádie, místa, kde spolu vńichni ņili ńťastně a ve vzájemné jednotě. Také Konwicki bojuje s pocitem ztráty, se steskem, neustále se nachází mezi 136
Cit. podle Eberhardt, K. Powinienem zadebiutować na nowo. Rozmowa z Tadeuszem Konwickim. In Czapliński, P. Tadeusz Konwicki, op. cit., s. 41. 137 Konwicki, T. Kronika wypadków miłosnych. Warszawa: Czytelnik, 1974, s. 55-56. 138 Konwicki, T. Kompleks polski, op. cit., s. 91. 139 Hadaczek, B. Antologia polskiej literatury kresowej XX wieku, op. cit., s. 24.
- 42 -
„współczesnością, z której chce uciec, i przeszłością, do której nie może już wrócić. Im głębsze poczucie osamotnienia i wyalienowanie ze współczesności, tym staranniejsza rekonstrukcja Arkadii; im piękniejszy obraz Arkadii, tym bardziej bolesna świadomość utraty“.140 Návraty do minulosti byly nejčastěji návratem do ráje, který si autor tvořil. V románu Kronika wypadków miłosnych Konwicki popisuje, co při jednom z jeho mnoha návratů cítil:
Znowu byłem tam, gdzie mi dobrze, gdzie zawsze skradam się we śnie, w pamięci, w raptownej tęsknocie. Dobrze jest uciekać przed codziennym trwaniem w jakąś wymyśloną przyszłość, w niespełnione nigdy warianty losu, […] ale najlepiej jednak pójść znajomą drogą wstecz, wrócić do starego gniazda, wmieszać się między ludzi, którzy nie znają jeszcze swego przeznaczenia, przebrać się w skórę młodości, przeinaczyć wypadki i zdarzenia, zanurzyć się w tajemniczym, niepokojącym tunelu praprzeszłości, nie szukając sensu, logiki, usprawiedliwień, pragnąc jedynie szybko mijającej godziny ukojenia.141
M. Zaleski k tomu dodává, ņe autoři si rajskou krajinu přivolávali v idylických obrazech, které měly mnoho forem. Ráj „sytuowany w czasie jest Złotym Wiekiem ludzkości albo czasem dzieciństwa. W przestrzeni – Edenem, a więc rajskim ogrodem albo krajem lat dziecinnych“.142 A tento ráj ozařovala nostalgie. Stesk a pocit nostalgie, Konwického vzpomínky i představy pomáhaly zrekonstruovat oblast kresů a tato rekonstrukce plnila v určitém smyslu terapeutickou funkci. To dokládají i slova J. Sawické, která tvrdí, ņe „przywołanie nasyconego emocjalnie krajobrazu dzieciństwa jako źródła inspiracji
140
Czapliński, P. Tadeusz Konwicki, op. cit., s. 44. Konwicki, T. Kronika wypadków miłosnych, op. cit., s. 239. 142 Zaleski, M. Echa idylli: w literaturze polskiej doby nowoczesności i późnej nowoczesności. Kraków: Universitas, 2007, s. 256. 141
- 43 -
twórczej i miejsca ucieczki przed aktualną osaczającą rzeczywistością wskazuje na funkcje terapeutyczne“.143
Tadeusz Konwicki nám přináńel pomocí své paměti obrazy kresové krajiny. Byly to „powroty do miejsc dawno utraconych, echa ekspatriacji, […] fascynacja światem odmiennych tradycji, języków i religii. Taka pamięć jest potrzebna. Pozwała ruszać na spotkanie nowego, daje poczucie ciepła, czyni kimś indywidualnym“.144 B. Hadaczek charakterizuje Konwického paměť slovy „odtwórcza i wybiórcza, pojemna i plastyczna“.145 Pomocí ní Konwicki konstruoval minulost, fabule i narace a i přesto, ņe z paměti plynuly různá traumata a komplexy, „pamięć okazuje się skarbnicą życiodajnych idei, norm i wartości. […] Pamięć pozwala przywołać dawne wrażenia zmysłowe w barwie, zapachu i smaku, ożywiać wydarzenia, miejsca i ludzi z ich słowami, gestami i przypadłościami“146, dokazuje B. Hadaczek, k čemu vńemu slouņí paměť a jak byla pro Konwického tvorbu nepostradatelná. S. Burkot dodává, ņe právě paměť „zmieniała wspomnienia w trwały w sensie psychicznym mit, a krain mitycznych opuścić nie można“.147 Konwicki
tvořil
kresový
svět
nejen
z realistických
elementů,
z přesných
topografických komponentů a pravdivých faktů, ale pouņil také fiktivní prvky,148 neboť, jak dodává J. Walc, jeho svět je „świat nie całkiem realny“.149 Vytvářel tedy jakýsi idylický, mytický svět. Kritik dále uvádí, ņe Konwicki ve své tvorbě neustále zdůrazňoval, ņe svět jeho hrdinů byl svět spíńe vymyńlený a vytvořený neņ přesně popsaný.150 S. Rogala se domnívá,
143
Cit. podle Sawicka, J. Zapisać swój los. In Rogala, S. Tadeusza Konwickiego powroty do Doliny, op. cit., s. 40. 144 Łozowska, R. K. „Obca― ojczyzna: szkice i eseje historycznoliterackie, op. cit., s. 82. 145 Hadaczek, B. Kresy w literaturze polskiej XX wieku: szkice. 1, op. cit., s. 93. 146 Tamtéņ, s. 93. 147 Burkot, S. Literatura polska 1939-2009. Warszawa: Wyd. Naukowe PWN, 2010, 210. 148 P. Czapliński označuje Konwického metodu promítání skutečných událostí a prvků z Konwického ņivota s vytvořenými, mystifikovanými elementy termínem „mytobiografizm“. In Czapliński, P. Tadeusz Konwicki, op. cit., s. 42. 149 Walc, J. Nieepickie powieści Tadeusza Konwickiego. Pamiętnik literacki, 1975, z. 1, s. 85. 150 Tamtéņ, s. 93.
- 44 -
ņe Konwického Údolí podléhalo velké modifikaci, ale ņe to byl autorův způsob tvorby.151 Nezáleņelo tedy na přesném geograficko-fyzickém umístění a vzhledu krajiny, důleņitý byl předevńím pohled, jakým ji vnímal sám spisovatel. Pro Konwického „dolina więc to dla niego indywidualna pamięć realności i fantazji, elementów fizycznych i nadprzyrodzonych“152, analyzuje dále S. Rogala. Konwicki v rozhovoru se S. Nowickým na otázku, jestli jeńtě dokáņe rozlińit, co se stalo doopravdy a co uņ vzniklo v jeho představivosti, odpovídá, ņe vńe v jeho dílech je
na ogół zrośnięte cieniutkim korzonkiem z autobiografią. Później jednak – tak przypuszczam – fikcja ta rośnie jakby poza autorem – w jego głowie, w jego brzuchu. Rozrasta się, dopełnia, uzyskuje dodatkowe przebiegi i całe niemalże życiorysy. […] Wszystko to jednak jest, jak powiedziałem, zrośnięte najcieńszym chociaż włosem z biografią, gdyż tylko w ten sposób możemy uzyskać jaką taką pewność i witaminę prawdy.153
V celé tvorbě je proto moņné nalézt stopy autorovy autobiografie, která je nezvykle bohatá. Vńechna jeho díla jsou přesycená autobiografickými prvky a autentickými událostmi, Konwicki do děl promítá sám sebe, své myńlenky, úvahy a záņitky. A. Nasalska vysvětluje, ņe autobiografie je „zjawiskiem zupełnie naturalnym“ v době „odwilży popaździernikowej […] stanowiąc swoistą przeciwwagę dla jednoznaczności światopoglądowej i ograniczoności formalnej socrealismu“.154 Do kaņdého Konwického díla se promítal obraz Údolí a vilenské krajiny; někde ve větńí míře, jinde méně. V různých románech se také vzhled Údolí měnil, vńechna jeho Údolí „są w istocie ciągle tym samym miejscem, ale trzeba pamiętać, że w wielu przypadkach 151
Rogala, S. Tadeusza Konwickiego powroty do Doliny, op. cit., s. 44-45. Rogala, S. Tadeusza Konwickiego powroty do Doliny, op. cit., s. 134. 153 Nowicki, S. [Bereś, S.] Pół wieku czyśćca. Rozmowy z Tadeuszem Konwickim, op. cit., s. 10-11. 154 Nasalska, A. Formuła nostalgii. O sposobie kształtowania świata przedstawionego w prozie T. Konwickiego. In Modele świata i człowieka: szkice o powieści współczesnej [red. Święch, J.]. Lublin: Wyd. Lubelskie, 1985, s. 287. 152
- 45 -
nasyca topos szczegółami, które go indywidualizują“.155 Pouņíval různá pojmenování pro ta samá místa,156 v některých dílech je jeho krajina dětství idyličtějńí, v jiných spíńe potemnělá. Ale ve vńech hraje důleņitou roli.
3. 3. Kronika wypadków miłosnych: román o lásce z kresového Údolí Nyní se zaměřím na podrobnějńí analýzu Údolí a kresové krajiny, a to nejdříve v románu o pravdivé, čisté lásce Kronika wypadków miłosnych a následně v díle Bohiń, které vypráví o Konwického babičce Heleně. Třetí vilenský román Kronika wypadków miłosnych je dílo o neńťastné lásce dvojice mladých zamilovaných gymnazistů, Wicia a Aliny, kteří se díky vyhlídce nevyhnutelného rozchodu (kvůli rozdílnému společenskému postavení i blíņící se druhé světové válce znamenající konec jejich mládí) pokusí spáchat sebevraņdu, ale nakonec nańtěstí tento pokus přeņijí. V díle se autor vrací do kraje svého mládí, tam, kde sám proņíval první lásky spojené s dospíváním a začátkem dospělosti. Konwicki nás přivádí do podvilenského údolí, které se stává jedním z nejdůleņitějńích prvků prostoru díla, konkrétně do malého provinčního městečka poblíņ Vilniusu. V krajině Údolí, kterým teče řeka Wilenka, se odehrává větńina událostí svázaných s milostnou tragédií hrdinů. Důvodem návratu do kraje dětství v podobě mladého hrdiny je podle P. Czaplińského snaha „uwolnić się, choćby na moment, od udręki jałowego życia i odnaleźć w dolinie dzieciństwa te wartości, których pozbawiona jest dorosłość“.157 S. Rogala k tomu dodává, ņe v románu „dolina odzyskuje swoje pierwotne znaczenie […] miejsca ucieczki od współczesnej rzeczywistości, kraju lat dziecięcych“.158
155
Walc, J. Nieepickie powieści Tadeusza Konwickiego, op. cit., s. 93. Například řeku, která se nazývá Wilenka, označuje v díle Dziura w niebie názvem Jaskułka, v románu Sennik współczesny Wisińca a v Kronika wypadków miłosnych Wilenka. 157 Czapliński, P. Tadeusz Konwicki, op. cit., s. 55. 158 Rogala, S. Tadeusza Konwickiego powroty do Doliny, op. cit., s. 153-154. 156
- 46 -
3. 3. 1. Jednotlivé elementy tvořící nostalgické Údolí Kresové Údolí se skládalo z několika velice důleņitých prvků, z nichņ kaņdý měl v románu významné postavení a plnil určitou funkci. Celé Údolí je představené neobvykle plasticky, „nazwy miejsc, określenia odległości, barwy i zapachy, zgodnie z definicją synestezji, prowokują, wpływają na odbiorcę, apelując do jego sfery emocjonalnej, wrażliwości, wyobraźni“.159 Elementy tvořícími Údolí se rozsáhle zabývá S. Rogala v knize Tadeusza Konwickiego powroty do Doliny, který vyjmenovává, ņe Údolí tvořily řeka Wilenka, les, ņeleznice a vlak, cesta a stezky, příroda a nebe s letadly.160 Kromě těchto elementů se zaměřuji jeńtě na kostel se zvony a etnické, kulturní a sociální charakteristiky Konwického postav. Centrálním prvkem Údolí je řeka Wilenka, která plyne na jeho dně. Vypravěč ji vidí jak „w cementowym łożysku pędzi ku miastu uspokojona, cicha, martwa Wilenka“.161 Sám Konwicki ji v rozhovoru Pół wieku czyśćca popisuje následovně: „Sama Wilenka nie była jakąś wielką rzeką. Choć niezbyt szeroka – mogła mieć jakieś dwadzieścia metrów, czasem więcej, czasem mniej – to jednak posiadała własny charakter, gdyż była żywa, efektowna, pełna zakoli i meandrów“.162 Avńak na jiném místě naznačuje, ņe dokázala být i divokou, ničivou silou, kdyņ se vylila: „Rzeka płynęła już w swoim korycie, lecz wszędzie widziało się ślady niedawnej wiosennej powodzi. Przybrzeżnie krzaki leżały oblepione mułem. Wiechcie słomy, połamane żerdzie ogrodzeń, resztki ludzkiego dobytku i rzeczne kamienie, to wszystko walało się na skraju podmokłej łąki“.163
159
Łozowska, R. K. „Obca― ojczyzna: szkice i eseje historycznoliterackie, op. cit., s. 19-20. A. Nasalska se také rozsáhle zabývala prvky, které tvořily údolí, nicméně ve své práci Formuła nostalgii uvádí pouze tři elementy, které jsou podle jejího názoru „niezmienne i najważniejsze: las, rzeka, linia kolejowa z pociągiem.“ Nasalska, A. Formuła nostalgii. O sposobie kształtowania świata przedstawionego w prozie T. Konwickiego. In Modele świata i człowieka: szkice o powieści współczesnej [red. Święch, J.], op. cit., s. 299. 161 Konwicki, T. Kronika wypadków miłosnych, op. cit., s. 177. 162 Nowicki, S. [Bereś, S.] Pół wieku czyśćca. Rozmowy z Tadeuszem Konwickim, op. cit., s. 13. 163 Konwicki, T. Kronika wypadków miłosnych, op. cit., s. 107-108. 160
- 47 -
Velmi důleņitou roli hraje řeka ve chvíli, kdy se na jejím břehu Wicio s Alinou sejdou, aby se zde nakonec pokusili o sebevraņdu. Řeka dává najevo nesouhlas s jejich rozhodnutím. „Pod nimi, na dnie urwiska, wzdychała Wilenka. Niosła teraz mętną, burą wodę i szczątki mchów, traw oraz strzaskanych gałęzi“.164 S. Rogala připomíná, ņe u Konwického je řeka symbolem smrti.165 S tím souhlasí i P. Czapliński, který dodává, ņe řeka plní v Konwického dílech základní funkci zakořeněnou ve vńech mytologiích, neboť „symbolizuje śmierć i narodziny, odrodzenie i ostatnie namaszczenie“.166 A. Nasalska doplňuje, ņe „poprzez niweczenie dotychczasowych kształtów i obmywanie grzechów funkcje rzeki są zawsze odradzające i oczyszczające“.167 Řeka je svědkem jejich sebevraņdy, to z řeky zapili jed čistou lesní vodou, má proto „wymiar rzeki-śmierci“.168 Konwicki okamņik napití se z řeky popisuje následovně: „Wtedy ona [Alina] schyliła się, nabrała wody w złożone dłonie. Pił wodę, pachnącą leśnym chłodem. Wypełnione złotym blaskiem krople leciały z jej palców do ciemnej rzeki“.169 S. Rogala vysvětluje důleņité poslání řeky, kdyņ říká, ņe „rzeka Wilenka odzyskała swoją pozycję siły oddziałującej na zdarzenia, stała się bliskim towarzyszem trudnych chwil człowieka“.170 Druhým neméně důleņitým prvkem tvořícím Údolí je les a rozličné lesní porosty, které Konwicki sám vyjmenovává: „Dolina ta pokryta była kępami, jakby małymi lasami, a oprócz tego było tam mnóstwo krzaków, olszyn i przeróżnych zaryli. Od połowy stoków zaczynały się już lasy“.171 Les je místem prvních zkuńeností i posledních okamņiků v ņivotě postav, neboť
164
Konwicki, T. Kronika wypadków miłosnych, op. cit., s. 226. Například v románu Dziura w niebie se před sebevraņdou omýval v řece neznámý sebevrah; hrůzu a smrt s sebou řeka nesla v díle Sennik współczesny, kdyņ hrozila katastrofa zalití údolí. In Rogala, S. Tadeusza Konwickiego powroty do Doliny, op. cit., s. 148. 166 Czapliński, P. Tadeusz Konwicki, op. cit., s. 57. 167 In Nasalska, A. Formuła nostalgii. O sposobie kształtowania świata przedstawionego w prozie T. Konwickiego. In Modele świata i człowieka: szkice o powieści współczesnej [red. Święch, J.], op. cit., s. 301-302. 168 Rogala, S. Tadeusza Konwickiego powroty do Doliny, op. cit., s. 155. 169 Konwicki, T. Kronika wypadków miłosnych, op. cit., s. 237. 170 Rogala, S. Tadeusza Konwickiego powroty do Doliny, op. cit., s. 147-148. 171 Nowicki, S. [Bereś, S.] Pół wieku czyśćca. Rozmowy z Tadeuszem Konwickim, op. cit., s. 13. 165
- 48 -
také les s sebou přináńí smrt (oběsil se v něm otec Wicia).172 V lese dochází k prvnímu políbení Wicia a Aliny, zde postavy proņívají ty nejhlubńí emoce. A. Nasalska povaņuje Konwického les za symbol „życia autentycznego, nie spłyconego miałkością codzienności; taki wymiar maja przeżywane tu doświadczenia – miłość, walka, śmierć“.173 V románu Kronika
wypadków
miłosnych
vytváří
zdáním
S.
Rogali
les
mytický
nepokoj
a předznamenává narůstající ohroņení a hrůzu.174 Les v Konwického podání není poklidný, občas se dokonce přeměňuje aņ v hrozivou příńeru: „Las szumiał złowrogo. Ten las nie miał końca. W zawiłych meandrach oplatał miasto, szerokimi odnogami docierał do borów, a te jednoczyły się z ogromnymi puszczami, które jak przybór morza płynęły na wschód zalewając Białoruś“.175 Na jiném místě o lese říká, ņe „po drugiej stronie wąwozu las huczał jak wodny młyn“.176 Les tedy přispívá k náladě v knize, ovlivňuje rozpoloņení hrdinů, doplňuje atmosféru. Důleņitá funkce lesa je také v tom, ņe je pojítkem mezi přítomností a minulostí. Tajemný neznámý (Wicio v pozdějńím věku, který vstupuje do linie příběhu) o lese říká:
Słyszysz ten las? Słyszysz, jak do mnie zagadał? Poznał mnie i przywitał. On mnie dobrze pamięta. Musi pamiętać. Ta drzewa widziały mnie jako dziecko. […] Całe lata starałem się przypomnieć sobie szum tych drzew, starałem sie go nazwać, ale nie potrafiłem nazwać. Bo drzewa z moich lat dojrzałych już nie umieją szumieć, zapomniały tej melodii, tego tonu podniosłego, głębokiego, idącego w niebo.177
Les, stromy a celá příroda jsou pro hrdiny důleņité po celý jejich ņivot. K. Łozowska uvádí, ņe „pojawiające się na płaszczyźnie topograficzno-geograficznej elementy pejzażu 172
Také v románu Dziura w niebie se v lese nachází neznámý oběńenec. In Czapliński, P. Tadeusz Konwicki, op. cit., s. 56. 173 In Nasalska, A. Formuła nostalgii. O sposobie kształtowania świata przedstawionego w prozie T. Konwickiego. In Modele świata i człowieka: szkice o powieści współczesnej [red. Święch, J.], op. cit., s. 301. 174 Viz Rogala, S. Tadeusza Konwickiego powroty do Doliny, op. cit., s. 143. 175 Konwicki, T. Kronika wypadków miłosnych, op. cit., s. 51. 176 Tamtéņ, s. 46. 177 Tamtéņ, op. cit., s. 59.
- 49 -
zostały semantycznie nacechowane, znaczą zadomowienie człowieka w przestrzeni“.178 Tajemný neznámý vzpomíná na svá ńťastná dětská léta, která jsou navņdy pryč, ale les a příroda zůstaly navņdy blízké jeho srdci. Les pomáhá ukázat stesk Konwického za jeho ztraceným krajem, ztracenou vlastí. Cítí, ņe na novém místě, kde se usadil, uņ stromy nedokáņou ńumět stejně jako v krajině dětských let, vńe se změnilo a vńe je jiņ jiné. Velký význam má v obrazu Údolí ņeleznice a vlak, neboť tyto prvky jsou svědky mnoha důleņitých událostí v ņivotě hlavních hrdinů. Na nádraņí se Wicio s Alinou poprvé potkávají, ņeleznice a vlak se stávají místem rozvíjení jejich lásky.179 Vlakem jede Wicio mnohokrát domů, vlakem odjíņdí mnoho jejich přátel. Také při jejich pokusu o sebevraņdu je vlak přítomen, hrdinové slyńí, jak „gdzieś w głębi miasta zajęczał wysokim gwizdem pociąg. Pewnie ten sam, który zabrał Gretę i starego Bauma“.180 Důleņitou funkci ņeleznice plní v tom, ņe otevírá Údolí světu. Je symbolem vnějńího světa, znamením útěku, změny osudu, kterou můņe odjezd přinést či předzvěstí jiného ņivota. Zároveň dává hrdinům moņnost, aby se do Údolí mohli vrátit (Wicio se vrací do Údolí na několik týdnů před maturitou). P. Czapliński vysvětluje, ņe nejenom v románu Kronika wypadków miłosnych „ukazuje Konwicki dwie przeciwne sobie postawy, dwa odmienne dążenia, z których jedno w całości podporządkowane jest próbie wyjścia z Doliny, drugie zaś – powrotowi do niej“.181 V neposlední řadě tak jako řeka a les i ņeleznice s sebou nese smrt. Nejdříve na kolejích zemřel neznámý člověk, na konci se pokusí zabít na kolejích sám dospělý Wicio v podobě tajemného neznámého.182
178
Łozowska, R. K. „Obca― ojczyzna: szkice i eseje historycznoliterackie, op. cit., s. 20. A. Nasalska uvádí, ņe milostné ńílenství Wicia má vzhledem k místu jeho setkávání s Alinou podobu „romansu kolejowego“. Cit. podle Nasalska, A. Formuła nostalgii. O sposobie kształtowania świata przedstawionego w prozie T. Konwickiego. In Modele świata i człowieka: szkice o powieści współczesnej [red. Święch, J.], op. cit., s. 303. 180 Konwicki, T. Kronika wypadków miłosnych, op. cit., s. 235. 181 Czapliński, P. Tadeusz Konwicki, op. cit., s. 53. 182 Tamtéņ, s. 59-60. 179
- 50 -
Údolí také tvoří cesty, stezky a pěńinky. Často se jedná o cesty, které nikam nevedou. Například tajemný neznámý se vydal „piaszczystą, dziką drogą, co wiodła wszędzie“.183 V celém díle mají cesty mnoho podob. Postavy například chodily po „stromej, śliskiej ścieżce“184, „żwirową aleją, która niczym sprężyna opasywała górę zamkową“185 nebo to byla „szeroka, piaszczysta droga, nieujeżdżona, porosła młodymi ziołami“.186 Cesty byly vepsané do prostoru Údolí jako horizontální prvek. Neměly začátek ani konec a větńinou nikam nevedly. Podobně jako ņeleznice otevírají Údolí světu, neboť také po ní mohou lidé odejít z jeho krajiny. Příroda je významným prvkem dokreslujícím prostor Údolí. Objevuje se řada zmínek o fauně a flóře, a to nejenom z důvodu, ņe hlavní hrdina se má stát lékařem a proto má k přírodním vědám blízko. V románu se vyskytuje velké mnoņství ptáků a zvířat. Autor v díle zmiňuje ńpačky, jestřáby, kukačky, kohouta, káně, čápy, krkavce, veverky, kocoura, psa, ale i spoustu drobnějńího hmyzu. A. Marzec poznamenává, ņe „prawdziwość oczarowania Witka zaświadcza pisarz wciągając do uczuć przyrodę – drzewa, rzekę, niebo, kwiaty, krzewy z ich odurzającymi papachami. A także inne nadprzyrodzone zjawiska“.187 Zvířata a příroda doprovází hrdiny při jejich dobrodruņstvích, neboť „narrator sytuuje bohatera blisko przyrody“.188 Příroda má vliv na náladu celého románu, projevuje se v ní rozpoloņení hrdinů. Kdyņ se blíņí nějaké neńtěstí, příroda či konkrétněji zvířata na to ihned reagují svým chováním. Kdyņ Wicio s neklidem čekal na Alinu před gymnáziem, jeho napětí vyjadřoval let ptáků na nebi:
183
Konwicki, T. Kronika wypadków miłosnych, op. cit., s. 162. Tamtéņ, s. 53. 185 Tamtéņ, s. 76. 186 Tamtéņ, s. 104. 187 Cit. podle Marzec, A. Miłość w „tamtych czasach― (T. Konwicki: Kronika wypadków miłosnych). In Rogala, S. Tadeusza Konwickiego powroty do Doliny, op. cit., s. 141. 188 Rogala, S. Tadeusza Konwickiego powroty do Doliny, op. cit., s. 141. 184
- 51 -
A tam w wolnych obszarach między złotawymi chmurami żeglowały na północ wielkie eskadry dzikich ptaków. Płynęły cicho całą szerokością nieba od horyzontu do horyzontu. Myliły szyk i ciągle go naprawiały posłuszne dyscyplinie wielkiego marszu. Ludzie w milczeniu śledzili majestatyczne misterium skrzydlatych kręgowców.189
Příroda je jedním klíčových motivů v zobrazeném světě autora, charakterizuje postavy a proniká do ņivota hrdinů. T. Lubelski si povńiml, ņe Konwicki pouņíval v románu při popisech přírody mnoho pohádkových prvků. Říká, ņe „światem tym […] rządzą prawa baśni, zgodnie z tymi prawami działa cała przyroda; nie tylko zwierzęta i rośliny odczuwają podobnie jak ludzie. […] Świat jest tajemniczy, cudowny – i stylistyczna inwencja narratora skupia się na zdawaniu sprawy z tej tajemniczości“.190 Sklon k těmto pohádkovým tendencím můņe být také z důvodu „wspomnieniowej perspektywy w przypadku powrotu do krainy dzieciństwa“.191 S. Rogala taktéņ uvádí, ņe často dochází k antropomorfizaci přírody, která umocňuje a odráņí chování postav.192 Příroda a hrdinové ņijí vedle sebe a krajina s celou faunou a flórou dotváří náladu celého Údolí. Příroda „jest czynnikiem pogłębiającym smutek i egzystencjalno-dekadenckie nastawienie bohaterów wobec życia, a przestrzeni doliny dodaje mistycyzmu“.193 Údolí formují také nebe a letadla, která na něm létají. Letadla jsou elementem, který předevńím vymezuje historický čas. Zároveň podobně jako ņeleznice a cesty otevírají svět dětí a mladých okolnímu, venkovnímu světu. Nebe je součástí Údolí, je jedním z prvků tvořících celý prostor a krajinu a stejně jako příroda dokresluje a reaguje na rozpoloņení hrdinů. Aby byl výčet elementů formujících Konwického kresovou krajinu úplný, je třeba jeńtě zmínit kostel a zvony na něm, které dotvářejí ráz krajiny a svým zvukem nesoucím 189
Konwicki, T. Kronika wypadków miłosnych, op. cit., s. 182. Cit. podle Lubelski, T. Poetyka powieści. In Rogala, S. Tadeusza Konwickiego powroty do Doliny, op. cit., s. 58. 191 Rogala, S. Tadeusza Konwickiego powroty do Doliny, op. cit., s. 58. 192 Tamtéņ, s. 58-60. 193 Tamtéņ, s. 155. 190
- 52 -
se Údolím umocňují atmosféru celého prostoru. V díle se zvonění nese Údolím například ve chvíli, kdy Wicio odmítl pomoc přátel při vyřeńení jeho těņké situace: zvon „budził niepokój, rozpacz, nagły dotkliwy smutek“.194 S. Rogala dodává, ņe v románu zvon „występuje przede wszystkim w funkcji sakralnej i nośnika świeckiej tradycji narodowej, czym wzmacnia mistyczny nastrój doliny“.195
3. 3. 2. Neviditelné pouto multietnických kresů Údolí je samozřejmě charakterizováno nejenom krajinou a obrazy přírody, ale patří do něho také lidé se svými osudy a ņivoty. V románu Kronika wypadków miłosnych se objevují postavy mladńího i starńího věku. Trojici přátel Wicia, Lowka a Engela spojuje neobvyklé pouto, neboť kaņdý z nich reprezentoval jinou národnost, kaņdý byl vychovaný v jiné kultuře a díval se naprosto rozdílně na svět. Přesto dokázali najít společný jazyk. Wicio zastupoval polskou národnost a kulturu, Lowka ruskou a Engel (i se sestrou Gretou) německou. Neshody, které mezi sebou mají, nevznikají z důvodu jejich etnického původu, ale z jejich charakteru. Konwicki se v díle snaņí ukázat, ņe mezi jednotlivými etniky nebyly neshody, a ņe lidé různých národností dokázali ņít vedle sebe bez větńích konfliktů. Jejich malý svět byl vlídný, přístupný pro kaņdého. Zajímavou skutečností je vńak fakt, ņe se v románu objevují majetkové rozdíly obyvatel. Bohatí lidé ņili v Konwického románu na horním předměstí, kde se nacházela také ńkola i kostel, tedy dvě významné budovy. Chudí lidé ņili na dolním předměstí v mnohem náročnějńích podmínkách. Wicio pocházel z dolního předměstí, Alina z horního, z bohaté rodiny plukovníka, který se jmenuje Nałęcz. Proti jejich lásce stála tedy mimo jiné výńe majetku a rozdílnost společenského postavení.
194 195
Konwicki, T. Kronika wypadków miłosnych, op. cit., s. 190. Rogala, S. Tadeusza Konwickiego powroty do Doliny, op. cit., s. 150.
- 53 -
Důleņitou postavu v románu představuje Witoldův umírající dědeček, který uņ je upoutaný na lůņku a neustále se připravuje na smrt, o které se svým vnukem často hovoří. S. Rogala se domnívá, ņe chování dědečka, jeho čekání na smrt, zdůrazňuje „mistycyzm doliny szczególnie mocno“.196 Dědeček má bohaté zkuńenosti z minulosti, narodil se v době lednového povstání a zaņil mnoho smutných událostí, které se na kresech udály. Díky vńem záņitkům zarmouceně Witoldovi říká: „Nie, Wiciu, wam się tylko wydaje, że jesteście wolni. Nie jesteście wolni i nigdy już nie będziecie wolni“.197 I kdyņ je souņití obyvatel v oblasti kresů znázorněno v románu poměrně idylicky, je zřejmé, ņe Konwicki netvořil čistě arkadický svět, neboť si byl vědom skutečnosti, ņe kresy nepředstavovaly pouze ńťastný svět. V Údolí je neustále cítit přítomnost smrti; smutek, rozčarování a zoufalství hrdinů dokresluje chování přírody. V díle je zobrazen rozdíl mezi ņivotem bohatých a chudých a v neposlední řadě je v něm cítit nejistota a strach z nadcházející katastrofy v podobě války.
3. 4. Román Bohiń: Konwického rozloučení s Litvou Po vydání románu Kronika wypadków miłosnych se Konwicki ve své tvorbě odklonil od oblíbeného tématu Údolí a kresů, i kdyņ se samozřejmě v jeho dílech tato tematika nadále alespoň okrajově objevovala. Aņ v románu Bohiń se znovu, jak sám říká tentokrát naposled, vrátil na Vilensko, aby získal vńechny ztracené hodnoty, které se na kresech nacházely.198 V osmdesátých letech Polsko zaņívalo znovu těņké období, proto se Konwicki opět s nostalgickou tesknotou obrátil ke svému dětství, k mýtům a utíkal do ztracených
196
Tamtéņ, s. 150. Konwicki, T. Kronika wypadków miłosnych, op. cit., s. 180. 198 Viz Arlt, J. Mój Konwicki, op. cit, s. 64. 197
- 54 -
arkadických krajin.199 Vrátil se do kraje svého dětství, aby se rozloučil s Litvou. Konwicki to přiznal v rozhovoru s E. Sawickou v roce 1987, kdyņ o románu Bohiń řekl, ņe „jest to, doprowadzona do ostatka, mistyfikacja, mitologizacja Wileńszczyzny. Po niej mogę zacząć pisać już tylko o Śląsku. […] Dlatego żegnam się z Litwą“.200 V díle Bohiń rozloučení také několikrát zmiňuje, píńe ņe „to moja ostatnia podróż literacka już z zamąconą głową“201, na samém konci románu dodává „chciałem coś powiedzieć ważnego, przez tyle dni i nocy chowałem w zanadrzu duszy jakąś myśl, przestrogę lub słowa pożegnania, bo zbliża się czas pożegnań“.202 P. Czapliński uvádí, ņe román Bohiń má bilanční charakter, neboť vńechny postavy, které v díle vystupují, uņ tu někdy byly, vńechny uņ odněkud známe. Nejednalo se o naprosté uzavření vilenského tématu v tvorbě Konwického, ale jak interpretuje kritik, „w Bohini należy więc dostrzec kolejny etap doświadczeń autorskich, bolesne rozstanie z mitem kresowej Arkadii jako krainy, w której porządek życia był przez wszystkich akceptowany“.203 Román byl nejenom shrnutím Konwického dřívějńích obrazů Vilenska, ale předevńím se mu podařilo, podle názoru P. Czaplińského, zachovat klíčovou hodnotu Arkádie, zachránit minulost; pomocí otevřenosti pro věci cizí, jiné, neznámé.204 Děj románu se odehrává v malé litevské provincii na ńlechtickém dvoře Bohiń poblíņ Vilniusu. Nesmírně důleņité je celé okolí, které tvoří nejenom bohatá a bujná příroda, ale také městečko Bujwidze a vesničky-statky Miłowidy, Wołoki nebo Santoka. Autor nás přivádí do roku 1875, tedy dvanáct let po lednovém povstání. Román je příběhem neńťastné lásky Konwického babičky Heleny Konwické a Eliasze Szyry, Ņida z Bujwidz. Konwicki objasňuje, ņe „będzie to rzecz o jej domniemanym romansie i pojawieniu się na świecie 199
Viz Ńtěpán, L. Návraty do mládí a mýtů litevské Arkádie. In Konwicki, T. Bohyň. Praha – Litomyńl: Paseka, 2004, s. 219. 200 Cit. podle Nasi bracia w świętości i grzechu [Z T. Konwickim rozmawia E. Sawicka]. In Czapliński, P. Tadeusz Konwicki, op. cit., s. 172. 201 Konwicki, T. Bohiń. Warszawa: Czytelnik, 1988, s. 153. 202 Tamtéņ, s. 183. 203 Czapliński, P. Tadeusz Konwicki, op. cit., s. 175-176. 204 Tamtéņ, s. 178.
- 55 -
nieślubnego dziecka“.205 Autor se vrátil do minulosti ke své babičce a snaņil se objasnit nevyřeńené rodinné tajemství týkající se narození jeho otce.206 V románu Bohiń Konwicki o cestě za svou babičkou píńe:
A ja przedzieram się przez zaułki czasu, przez drętwotę wyobraźni, przez moją własną rzekę jakiegoś bólu i muszę się przedostać na tamten brzeg, do mojej babki, Heleny Konwickiej, starzejącej się powoli panny w smutnym czasie, w posępnej epoce, w beznadziejnej chwili beznamiętnej historii, co płynie jak powódź za nami, obok nas, przed nami.207
Autor nám představuje historii své rodiny, svých předků, snaņí se stvořit rodokmen, najít své místo ve světě. Nestihl se vyptat svých blízkých na vńe, co ho ohledně rodiny zajímalo, proto napsal tento román. Avńak jak sám upozorňuje, „nie jest to wynik mody na poszukiwanie korzeni“.208 S. Bereś uvádí, ņe román Bohiń je „próbą odtworzenia luk w kronice rodzinnej“.209 Sám Konwicki přiznává, ņe jedním z důvodů, proč román vznikl, bylo shledání s jeho babičkou, „żeby dobrnąć do mojej babki, Heleny Konwickiej, żeby pobyć u niej, przy niej, w jej duszy choćby kilka tygodni lata i początku jesieni tego roku, kiedy został poczęty mój ojciec“.210 Vńe je napůl fiktivní a napůl pravdivé, mnohé si autor domýńlí, vytváří či odhaduje. Například o své babičce říká, ņe ji „nigdy w życiu nie widziałem i nie wiem, gdzie i kiedy umarła“.211 Jedná se tedy o napůl historický a napůl autobiografický román, který je stylizován do formy pastińe románů z devatenáctého století.212 P. Czapliński v knize Tadeusz 205
Nowicki, S. [Bereś, S.] Pół wieku czyśćca. Rozmowy z Tadeuszem Konwickim, op. cit., s. 18. Viz Bukowska, A. Tadeusza Konwickiego obrachunki z epoką i samym sobą. Miesięcznik literacki, 1988, nr. 6, s. 59. 207 Konwicki, T. Bohiń, op. cit., s. 6. 208 Nowicki, S. [Bereś, S.] Pół wieku czyśćca. Rozmowy z Tadeuszem Konwickim, op. cit., s. 18. 209 Cit. podle Bereś, S. Archipelagi milczenia. In Rogala, S. Tadeusza Konwickiego powroty do Doliny, op. cit., s. 178. 210 Konwicki, T. Bohiń, op. cit, s. 104. 211 Tamtéņ, s. 19. 212 Bernacki, M., Dąbrowski, M. Leksykon powieści polskiej XX wieku. Bielsko-Biała: Wyd. Debit, 2003, s. 438. 206
- 56 -
Konwicki vysvětluje, ņe román je významný tím, ņe autor „połączył w swej powieści autotematyzm, czyli uwagi poświęcone samemu tworzeniu, z autor-tematyzmem, czyli ekspozycją osoby autora“.213 Sám Konwicki dokládá fiktivnost díla, kdyņ píńe, ņe „nie szukam pocieszenia i nie potrzebna mi jest prawda, bo ja ją sam tworzę. Lepszą czy gorszą, mniej czy bardziej wiarygodną, ja ją sam układam z zapamiętań, z wyobraźni i z jakichś tęsknot oraz przeczuć“.214
3. 4. 1. Elementy panenské krajiny kresového Údolí Rozsáhlý prostor a nádherná, nostalgická krajina Údolí jsou v díle jedním ze stěņejních motivů. Ale jak píńe S. Rogala, „dla kreacji doliny to zdecydowanie czas pierwotny, najwcześniejszy […], w którym pisarz stara się ją dopiero „odnaleźć― na mapie, nazwać“.215 Konwicki v díle začíná popisovat Údolí, které později bude jeho krajinou dětství, charakterizuje dobu, ve které se tvořily vńechny hodnoty, symboly polskosti a vytvářel se pořádek světa, pořádek na kresech. O samotném nalézaní svého Údolí, které samozřejmě představuje Údolí a řeku Wilenku, hovoří sám autor v románu:
Jakaż to piękna dolina nad rzeczką, co nie ma jeszcze nazwy, ale kiedyś, może niedługo, znajdą dla niej kilka imion, bo tuż obok, ale tam wyżej, na tej piaszczystej terasie pobiegnie kolej żelazna, co dwie stolice imperium połączy ze światem zachodu, światem łaciny, światem wiecznej wrogości, a tymi drogami po bokach kolei i tej rzeczki, co ją widzimy w dole pomiędzy olszynami, jak skrada się ku miastu, w wesołych okrzykach chłopców łowiących ryby śród jej wodorostów i wielkich kamieni zarytych w dnie.216
213
Czapliński, P. Tadeusz Konwicki, op. cit., s. 176. Konwicki, T. Bohiń, op. cit., s. 105. 215 Rogala, S. Tadeusza Konwickiego powroty do Doliny, op. cit., s. 179. 216 Konwicki, T. Bohiń, op. cit., s. 100. 214
- 57 -
Kritik K. Sławiec dodává, ņe Konwicki splétá románovou minulost s budoucností, ņe „z jednej strony występuje pedantyczna, chronometryczna prawie dokładność w datowaniu linearnie rozwijających się zdarzeń. Z drugiej – pojawia się tendencja do posługiwania się anachronizmem, zacierania granic między powieściową przeszłością i przyszłością“.217 K. Mętrak souhlasí a doplňuje, ņe „wydarzenia w Bohini rozgrywają się „niby― w czasie teraźniejszym, ale interweniują w nie nieustannie czas przeszły i czas przyszły. […] Nad wszystkim rozpościera się przeczucie końca tego świata, jego nieuniknionego zmierzchu, tutaj czynne są wszystkie diabły przyszłości“.218 L. Ńtěpán v doslovu k románu Bohyň zmiňuje, ņe postavy měly „předtuchy stejně a možná ještě více tragické než tehdejší současnost, předtuchy visící nad světem jako těžký bouřkový mrak, vize, jež se už netýkají pouze zapadlé litevské provincie a Polska, ale celého lidstva“.219 Elementy tvořící prostor Údolí jsou velmi podobné těm, které jiņ známe z románu Kronika wypadków miłosnych. Kresové Údolí tvoří řeka Uzła vlévající se do řeky Wilia220, rozličné písčité cesty a stezky, parní vůz, rozsáhlé lesní porosty, stromy a pole, kostel a hřbitov a v neposlední řadě nezvykle krásná, bujná příroda plná zvířat a rostlin. Vńechny tyto prvky si zachovávají stejnou, nebo téměř stejnou funkci jako v románu Kronika wypadków miłosnych.221 Například řeka stále představuje mytickou řekou zapomnění, smrti a očińtění. Rozsáhlá líčení krajiny mají nostalgický nádech. Jako příklad za vńechny můņe poslouņit následující charakteristika řeky a jejích břehů:
Duch ojca być może spogląda z wyżyn tego wzniesienia na rzekę, rzeczkę Wilenkę, która zakosami, meandrami, w kapryśnych zwrotach, śród piaszczystych, złotych urwisk gna, pędzi, leci 217
Cit. podle Sławiec, K. Requiem dla doliny. In Rogala, S. Tadeusza Konwickiego powroty do Doliny, op. cit., s. 183. 218 Cit. podle Mętrak, K. Wnuk spomniał… In Bernacki, M., Dąbrowski, M. Leksykon powieści polskiej XX wieku, op. cit., s. 439. 219 Ńtěpán, L. Návraty do mládí a mýtů litevské Arkádie. In Konwicki, T. Bohyň. Praha a Litomyńl: Paseka, 2004, s. 219. 220 Wilia je řeka, která se ve skutečnosti nazývala Wilenka. 221 Viz Rogala, S. Tadeusza Konwickiego powroty do Doliny, op. cit., s. 180.
- 58 -
przed siebie pomiędzy olszynami, usuwającymi się sosnami, dąbrowami raptownymi, co wspinają się ku niebu.222
Velice důleņité a výrazné jsou v románu elementy fonetické, rozličné zvuky, které se ozývají nejenom z přírody. Babička Helena nejen na svých cestách často slyńí, ņe „bardzo z daleka odzywał się cienki i śpieszny głos sygnaturki“223 nebo „uderzenie dzwonu na półdzień“224, či také jak „gdzieś daleko w lasach znowu odezwał się głuchy, stłumiony odległością wystrzał“.
225
Vńechny zvuky naznačují či dokreslují neklidnou náladu, blíņící
se neńtěstí, hrůzu, zdůrazňují čas očekávání. Ponuré, melancholické tóny dokresluje i typické chování ptáků:
Gdzieś daleko podnosił się rozpaczliwy krzyk ptaków. Helena spojrzała znowu w okno. Za przyprószoną pyłem szybą widać było, jak nad lasem pojawiają się wielkie stada czarnych ptaków i niespokojnie, miotając się w różne strony, zniżając i podnosząc lot, uciekają przed czymś we wschodnią stronę nieba.226
Zvuky, chování přírody i zvířat, tajemná, mytická aura celého Údolí působí na psychiku lidí a aņ negativně ovlivňuje jejich duńevní klid. Pocit blíņícího se neńtěstí jeńtě umocňuje nastávající bouře.
222
Konwicki, T. Bohiń, op. cit., s. 104. Tamtéņ, s. 11. 224 Tamtéņ, s. 113. 225 Tamtéņ, s. 65. 226 Tamtéņ, s. 94. 223
- 59 -
3. 4. 2. Obyvatelé kresů jako nositelé polských hodnot Konwicki čtenáře přivádí na kresy do devatenáctého století, do doby, kdy vedle sebe ņili v kulturní a historické symbióze Poláci, Bělorusové, Rusové i Ņidé. Avńak uņ tehdy bylo mezi národnostmi mnoho konfliktů, coņ je moņné vycítit i z románu. Konwicki se v knize Kronika wypadków miłosnych vrací na Litvu, do doby, ve které se odehrává román Bohiń a ptá se:
Jacy byli ci ludzie o zlitewszczonych nazwiskach i spolszczonych duszach, o spolszczonych nazwiskach i zlitewszczonych duszach? Jacy byli ludzie modlący się do Jehowy i do prawosławnego Boga, lękający się Dewajtisa i Peruna, Czorta i Lucyfera, Zaduszek i Sądnego Dnia? Jacy byli ci potomkowie Tatarów, Polaków, Żydów, Litwinów, Białorusinów, Karaimów?227
Ústřední postava Helena Konwická je dcera polského ńlechtice Michała. Proņívá lásku s Ņidem Eliaszem Szyrou, někdejńím povstalcem a vyhnancem na Sibiř, coņ ale v těch dobách bylo neslýchané, neboť „nikt nigdy nie słyszał, żeby szlachcianka spotykała się z Żydem“.228 Helena s ním otěhotní, ale jejich láska skončí tragicky, neboť Eliasz za románek s Helenou zaplatí ņivotem. Michał Konwicki ho zastřelí, kdyņ se dozví o těhotenství své dcery Heleny. Eliasz je do Heleny zamilovaný, ale ona ho dlouho odmítá, rozděluje je bariéra společenská i etnická. Helena uņ od začátku v jeho přítomnosti cítila „jakieś złe przeczucie, może nie złe, ale dziwnie dojmujące, bolesne, zapierające dech w piersiach“.229 Myslela si, „jakie to dziwne słowo, Żyd. Przed wymówieniem tego słowa jest zawsze jakaś krótka chwila lęku“230 nebo dokonce „co to za nachalny naród ci Żydzi, myślała […] Żydzi są niemożliwi“.231 Ale Ņid si nakonec její srdce získá a láska překonává na začátku vńechny překáņky. Helena 227
Tamtéņ, s. 127. Tamtéņ, s. 153. 229 Tamtéņ, s. 54. 230 Tamtéņ, s. 153-154. 231 Tamtéņ, s. 113. 228
- 60 -
si vńak příliń dobře uvědomuje, ņe spáchala hřích, ņe je to proti její hluboké křesťanské víře, říká, ņe jim to „nie wybaczy ani Bóg, ani ludzie“.232 Jejich vztah je nejenom o lásce, ale ukazuje také vlastnosti Poláků i Ņidů, dokazuje, jaké měli Poláci předsudky, co si o Ņidech mysleli, potaņmo jak na ně nahlíņeli. Důleņitou postavou, kterou autor v románu představuje, je postava Helenina otce, ńlechtice a vdovce Michała Konwického, který po prohraném lednovém povstání řekl, ņe „nie ma o czym więcej gadać. Przemówię, jak ojczyzna będzie wolna“.233 Michał má vńechny vlastnosti pravého vlastence; zachovává si svou čest, je věrný své vlasti, ale cítí se neńťastný. Dalo by se říct typický „męczennik przeklętej sprawy narodowej“.234 Je to ale také člověk tvrdý, chvílemi aņ bezcitný a krutý. Například si neuvědomuje, jakou bolest způsobuje své dceři, kdyņ s ní nemluví. Kdyņ Helena vstoupí jednoho dne do jeho pokoje, najde lístečky s výpisky z děl polských, ruských i litevských autorů, které ukazují nedostatky, chyby a prohřeńky ńlechtické republiky. V tu chvíli si pomyslí: „Po co on się dręczy tyle lat. I co go bardziej morzy po nocach, pamięć matki czy pamięć rozćwiartowanego kraju“.235 Konwicki pomocí usouņené postavy Michała předává Polákům námět k zamyńlení a snaņí se jim vyjevit hořkou pravdu o národních otázkách. Kromě Heleny a Michała je polské národnosti například Korsakow, který slouņil ve sluņbách Rusku, díky čemuņ získal od cara darem Miłowidy, majetek Konwických. Povaņují ho za zrádce, i kdyņ on toho později sám lituje a poněkud pokrytecky říká „nazwisko przyjąłem rosyjskie, ale serce zostało polskie“.236 Na jeho příkladu je ukázána rozdílnost hodnot a poloņena otázka, jaký je kdo vlastenec, kdo zradil a kdo zůstal věrný. Polákem byl také farář Siemaszko z Bujwidz, milovník běloruské kultury a literatury, který sbíral běloruské národní písně, za coņ byl uvrhnut do vězení. Sluņebná Emilka je Běloruska, 232
Tamtéņ, s. 129. Tamtéņ, s. 33. 234 Bernacki, M., Dąbrowski, M. Leksykon powieści polskiej XX wieku, op. cit., s. 436. 235 Konwicki, T. Bohiń, op. cit., s. 95. 236 Tamtéņ, s. 62. 233
- 61 -
coņ potvrzuje představy o tom, ņe Polákům Bělorusové často slouņili. Ruské národnosti je úředník Dżugaszwilli, který vńechny tajně slídí a na konci zatkne Michała za vraņdu. V díle je ukázán selský, monotónní, často skromný ņivot obyvatel kresů, pro které je důleņitá víra v Boha. Objevuje se v něm také řada zvyků, tradic, písní nebo svátků, jak křesťanských, tak i ņidovských. Román začíná 15. srpna na svátek Nanebevzetí Panny Marie, dítě Heleny a Eliasze bylo zase počaté v Soudný den, čili poslední den ņidovského roku. Důleņitá je také jazyková stylizace. Autor pouņívá „koloryt dawnej gwary kresowej“237, ve které se pouņívala slova polská, litevská, ruská i běloruská. V románu Bohiń se autor vrací do těch magických časů, ve kterých jeńtě bylo moņné potkat na procházce jeho zamyńlenou babičku, vrací se do doby, která uņ uplynula a nikdy se nevrátí. Román je přesycený pocitem stesku a protknutý nostalgií a melancholií. Autor v románu Bohiń píńe o kresech a lidech následovné:
Moja babka Helena idzie przez ten nieduży kraj podobny do starożytnej Grecji. Każde miasteczko, każdy zaścianek, każde rozstaje dróg to historia ludzkości. Wszyscy tu się znają nawzajem, wszyscy od siebie pochodzą i wszyscy też tworzą nową historię, nową mitologię, nową kosmogonię, którą potem rozniosą pielgrzymi i wygnańcy po całym świecie. […] Tutaj w sposób niewidoczny i ukryty przed wzrokiem gawiedzi sprężał się duch ludzki, wzmagały się moce wewnętrzne człowieka, tu odcedzała się w człowieku animalność i ulegał on stopniowej deizacji przed wielką pielgrzymką w kosmos na spotkanie z braćmi bogami.238
Na závěr této kapitoly bych uvedla pasáņ z Konwického díla Nic albo nic, ve které autor generalizuje a shrnuje vztah ke svému Údolí: „Każdy miał swoją rzekę, drzewo, które udawało okręt, niebo z pędzącymi na wschód obłokami albo ciasne kamienne podwórze. […] Tak stale pamiętałem: łąki, rzekę, stromy stok z młodymi dębami, zachodzące słońce, kłótliwy 237 238
Bernacki, M., Dąbrowski, M. Leksykon powieści polskiej XX wieku, op. cit., s. 439. Konwicki, T. Bohiń, op. cit., s. 86-87.
- 62 -
bełkot wody i czyjeś przedwieczorne smutne muzykowanie“.239 Takto na kraj svého dětství autor vzpomínal a tvrdil, ņe svoji krajinu má v sobě kaņdý z nás. Místo blízké srdci, které se neustále vrací k nám, v časech těņńích, ve svízelnějńích situacích nańich ņivotů.
3. 5. Dolina Issy: litevské Údolí v podání Czesława Miłosze Domnívám se, ņe při rozboru prací T. Konwického je nezbytné zmínit dílo Dolina Issy (1955) Czesława Miłosze, neboť to byl právě tento román, kterým se Konwicki při psaní díla Bohiń velice inspiroval a de facto byl jeho vzorem. Tadeusz Konwicki byl nejen nadaným spisovatelem, ale také filmovým reņisérem a je moņné říci, ņe jeho literární tvorba ńla ruku v ruce s jeho filmovou. Zreņírování románu Doliny Issy v roce 1982 bylo pro Konwického velice důleņitým počinem,240 neboť bylo podnětem k jeho rozloučení se s Litvou, které uskutečnil v románu Bohiń.241 V této části mé magisterské práce provedu krátkou analýzu Miłoszova románu a zmíním prvky, kterými se Konwicki inspiroval. Zdrojem tvorby v románu Dolina Issy, podobně jako v díle Bohiń, je návrat autora ve vzpomínkách do jeho kraje dětských let, na kresy, na Litvu, do okolí Vilniusu a Laudy, na Vilensko, do krajiny jezer, do dvacátých let dvacátého století. Ačkoliv Miłosz v roce 1951 emigroval do Francie a následně se v roce 1960 přestěhoval do Spojených státu amerických, nedokázal zapomenout na Litvu, kterou popisoval slovy „moja rodzinna prowincja“ a „Litwa, moja prawdziwa duchowa ojczyzna“.242 Román je pokusem povědět celému světu o tomto neobvyklém, výjimečném koutku světa v pohraničí, kde se potkávaly různé národy,
239
Cit. podle Konwicki, T. Nic albo nic. In Rogala, S. Tadeusza Konwickiego powroty do Doliny, op. cit., s. 134. V článku E. Kiślak nazvaném Prawda Miłosza, prawda Konwickiego se obńírně rozebírá způsob, jakým Konwicki film natočil. E. Kiślak se domnívá, ņe Konwicki do filmu vnesl řadu svých vlastních myńlenek a vpletl do něho svá vlastní témata. Konwicki podle jejího názoru touņil po tom, aby klíčovou roli sehrál mladý hrdina, ale snaņil se také o to, aby zvláńtní, mimořádné místo zaujímal obraz ztracené, neexistující Litvy. Kiślak také poznamenává, ņe Miłosz Konwického film nikdy nepřijal, neuznal, coņ změnilo Konwického vztah k autorovi románu Dolina Issy. Kiślak, E. Prawda Miłosza, prawda Konwickiego. In Konwicki [red. Kaniecki, P., Speiny, J.]. Toruń: Wyd. Naukowe Uniwersytetu Mikołaja Kopernika, 2008, s. 132-145. 241 Viz Czapliński, P. Tadeusz Konwicki, op. cit., s. 170-171. 242 In Hadaczek, B. Kresy w literaturze polskiej XX wieku: szkice. 1, op. cit., s. 73. 240
- 63 -
náboņenství a kultury. Celou Miłoszovou tvorbou se prolíná tematika kresů, neboť se, stejně jako Konwicki, na kresech narodil, konkrétně v místě nazvaném Szetejny v údolí řeky Nieważy, kde strávil své dětství. A stejně jako autor románu Bohiń i Miłosz cítí hluboký pocit vykořenění a stesk za ztracenou vlastí. V románu Dolina Issy, podobně jako v prozaickém díle Bohiń, autor vědomě navazuje do arkadické tradice, do mytologického pojetí představeného světa, a to z důvodu „nie tylko dla uzyskania kontrastu między realnym światem a wizją arkadyjskiej szczęśliwości, lecz również – by dokonać rewizji stosunku Polaków do literatury i mitologii romantycznej“.243 J. Olejniczak dodává, ņe svět představený v knize splňuje vńechny podmínky arkadického světa viděného očima dítěte.244 Hlavním hrdinou je malý Tomáń, který v Údolí nostalgické krajiny jezer v litevské Ņmudi u řeky Issy (která se ve skutečnosti nazývá Nieważa) poprvé proniká do tajů dospělosti, do tajemství lidského ņivota. Román je zasazen do prostředí krásné, jeńtě stále divoké a ničím nezničené kresové krajiny. Autor věrně a detailně popisuje topografii okolí, stromy, rostliny, ptáky, zvířata, tedy celou rostlinnou a zvířecí říńi, neboť právě pomocí přírody a přírodních zákonitostí se mladý hrdina učí poznávat svět kolem sebe. Tomáń si rád čte v knihách o přírodě, zajímá se o přírodní jevy a zákonitosti, vńímá si úzkého spojení člověka s přírodou a podřazenosti člověka přirozenému cyklu přírody. Čte ale také knihy o kultuře a historii, které se nacházejí v rozsáhlé knihovně na statku jeho dědečka. Hned v úvodu románu Miłosz obńírně popisuje jak krajina jezer, ve které Tomáń ņil, vypadala. Takto se rozepisuje o řece:
Od tego ogólnego obrazu trzeba przejść do doliny rzeki Issy, która pod wieloma względami jest wyjątkiem w Kraju Jezior. Issa jest czarna, głęboka, o leniwym prądzie, szczelnie obrosła łoziną;
243 244
Olejniczak, J. Arkadia i małe ojczyzny: Vincenz – Stempowski – Wittlin – Miłosz, op. cit., s. 198. Tamtéņ, s. 207.
- 64 -
jej powierzchnia miejscami jest ledwie widoczna pod liśćmi lilii wodnych; wije się po łąkach, a pola, 245
rozłożone na łagodnych zboczach po obu jej stronach, mają glebę urodzajną.
Román Dolina Issy je plný autobiografických prvků, i kdyņ podobně jak Konwicki i Miłosz často zdůrazňoval, ņe se nejedná o vzpomínky z dětství, ale ņe vńechny reálie a příběhy byly předělané pro potřeby románové vize. Dílo nemělo přednostně slouņit popisům dávné doby.246 Miłosz v rozhovoru s A. Fiutem uvádí, ņe román plnil terapeutickou funkci. Říká, ņe „Dolinę Issy napisałem jako zabieg autoterapii po to, żeby spróbować, czy nie otworzy się zamknięta wena poetycka“.247 Autorovým záměrem bylo vrátit se k sobě samému, nalézt sám sebe, v čemņ mu pomáhalo právě přivolávání obrazů z jeho minulosti, z dětství. Ve vzpomínkách a myńlenkách se vracel do světa, který mu kdysi připomínal ráj, tedy do kraje svých dětských let.248 M. Zaleski dodává, ņe tato kniha byla napsána autorem pro sebe samotného, neboť „oczarowania i rozterki Tomasza są oczarowaniami i rozterkami samego Miłosza“.249 Proto kritik interpretuje román jako příklad „duchowej autobiografii“250, jako návrat do minulosti, aby autor nalezl své přítomné „já“. Je jeńtě nezbytné zmínit, ņe stejně jako svět v románu Bohiń, ani v díle Dolina Issy není svět čistě arkadický, idylický a ńťastný. Také v Miłoszově Údolí se objevuje smrt, kdyņ je Tomáń svědkem umírání lidí i zvířat. Zjińťuje, ņe na světě existuje také zlo, ņe „jest nim śmierć i cierpienie jako stałe elementy porządku wszystkiego, co przynależy do Natury“.251 Louis Iribarne, překladatel románu Dolina Issy do angličtiny, nazval knihu zamaskovaným
245
Miłosz, Cz. Dolina Issy, op. cit., s. 7. Viz Zaleski, M. Chłopiec imieniem Tomasz. In Miłosz, Cz. Dolina Issy, op. cit., s. 267. 247 Cit. podle Czesława Miłosza autoportret przekorny. Rozmowy przeprowadził Aleksander Fiut. In Bernacki, M., Dąbrowski, M. Leksykon powieści polskich XX wieku, op. cit., s. 221. 248 Viz Zaleski, M. Chłopiec imieniem Tomasz. In Miłosz, Cz. Dolina Issy, op. cit., s. 268. 249 Tamtéņ, s. 268. 250 Tamtéņ, s. 268. 251 Tamtéņ, s. 272. 246
- 65 -
teologickým traktátem, právě z důvodu, ņe se domníval, ņe autor odkrývá zlo v přírodě.252 Mladý hrdina zároveň postupně zjińťuje, ņe zlo se nenachází pouze v přírodě, ale také ve světě lidí, ve světě dospělých, kde téņ dochází k neńtěstí a krutostem. Pokojný, idylický pořádek a harmonické souņití sousedů různých národností se také postupně mění, neboť narůstají polsko-litevské konflikty. Příkladem můņe být nepodařený útok litevského sedláka na statek Surkontových, tedy na rodinu Tomáńe. Na konci Tomáń opouńtí své Údolí a není uņ cesty nazpátek, není moņné se do něj znovu vrátit. Návrat je moņný pouze ve vzpomínkách, snech a představách, stejně, jako to dělá autor románu Cz. Miłosz. Zároveň s překročením hranice mezi Litvou a Polskem mladý hrdina překračuje symbolickou hranici oddělující mytickou krajinu nevinnosti od světa dospělých. Je nepochybné, ņe Konwicki viděl v románu Dolina Issy velký vzor a čerpal z něho inspiraci. V obou dílech je děj zasazen do prostředí litevského Údolí, na kresy, do míst jejich dětství, do ńťastných let jejich minulosti. Oba autoři hojně vyuņívají autobiografické prvky, navracejí se ke svým kořenům, i kdyņ, jak sami přiznávají, nejsou to plně autobiografické romány, neboť ne vńe je pravdivé a skutečné. Oba romány odráņejí arkadický, mytický svět východních kresů, který vńak nebyl zcela idylický a bezmezně ńťastný. Pomocí paměti a vzpomínek vytvářejí obrazy přírody a ņivota obyvatel, jejich tradic a kultury.
252
Viz Gorczyńska, R. Podróżny świata. Rozmowy z Czesławem Miłoszem. In Bernacki, M., Dąbrowski, M. Leksykon powieści polskich XX wieku, op. cit., s. 220.
- 66 -
4. Obraz života na kresech v tvorbě Anny Bolecké
- 67 -
4. 1. Dílo A. Bolecké Polská spisovatelka a literární historička Anna Bolecka se narodila roku 1951 ve Varńavě. Debutovala aņ v roce 1989 románem Leć do nieba, ve kterém ukázala očima dítěte svět malého polského provinčního městečka v padesátých letech dvacátého století, tedy ve stalinovské éře. Druhým románem, za který autorka získala cenu Władysława St. Reymonta, bylo dílo Biały kamień (1994), v němņ se pokusila rekonstruovat osudy své rodiny i ņivot obyvatel na kresech. O pět let později autorce vyńla kniha s názvem Kochany Franz (1999), která představuje sbírku převáņně vymyńlených (ale částečně se na pravdě zakládajících) dopisů mezi Franzem (myńleno Franze Kafku, ale autorka celé jméno nikdy nezmiňuje) a jeho přáteli. Děj díla se odehrává v letech 1911-1947 v Praze, Berlíně a Vídni. V roce 2002 autorka publikovala Latawce, knihu zaměřenou pro děti a mládeņ. O dva roky později se v knihkupectvích ukázalo dílo Concerto d´amore, smyslný román z prostředí Varńavy o hledání citu a různých formách lásky. Román Uwiedzeni (2009) je knihou o předválečné Evropě a vypráví příběhy několika postav, kteří bojují s destrukcí, zlem, ideologií, ale i vlastním ņivotem. Posledním románem, který vyńel v roce 2012, je dílo Cadyk i dziewczyna. Román přináńí tragické příběhy osudů ņidovské společnosti v době hitlerovské okupace ve Varńavě.
4. 2. Biały kamień: román o rodinných kořenech V této kapitole své magisterské práce se zaměřím na analýzu románu Biały kamień, neboť se jedná o jediné dílo Bolecké, jehoņ děj se odehrává na kresech. Anna Bolecka patří k mladńí generaci autorů, kteří, ač kresy nikdy nezaņili, jsou touto oblastí fascinováni a přitahováni, neboť s kresy byli svázáni jejich předci. Autorka ve svém románu rekonstruuje oblast kresů a ve své představivosti formuje ņivot obyvatel. V rozhovoru s Agnieszkou - 68 -
Kosińskou přiznává: „Nie znam Kresów z własnego doświadczenia. Musiałam dużo czytać, żeby choć trochę zobaczyć ten świat“.253 Děj románu se odehrává na přelomu století, přesněji před první světovou válkou, v jejím průběhu i po ní, v malém městečku Kuromęki. Je to doba, kdy „działa mityczne gdzieś i kiedyś“.254 Román vypráví o dobrém, klidném, idylickém čase, jeńtě předtím, neņ se svět začal komplikovat. Byla to doba, v níņ „ludzie żyli według z góry ustalonych reguł. […] Najczęstsze były zakazy, obowiązywały w każdej sferze życia, o każdej porze roku i dnia, dotyczyły wszystkich zjawisk przyrody i wszystkich żywiołów“.255 S příchodem první světové války se ale vńe začalo měnit, poklidný, harmonický ņivot se transformoval v ņivot začínající nenávisti, v trápení, smutek a smrt. M. Kopczyk se domnívá, ņe idylické prostředí, ve kterém se román odehrává, muselo zaniknout, ņe nebylo moņné, aby přetrvalo, neboť jeho nepřítelem byla „historia, a także uśpiona mocą społecznych zakazów ludzka natura, wroga każdej inności“.256 Hlavním hrdinou románu je autorčin pradědeček Franciszek, kterého vńak Bolecka nikdy nepoznala. Autorka se pokusila rekonstruovat jeho ņivot a popsat, jaký osud ho potkal, co cítil a co mohl proņívat. L. Bugajski doplňuje, ņe román je napsaný z pohledu dneńní, moderní ņeny a ņe „przedstawiony obraz pradziadka jest zrodzony w wyobraźni, jest wizją tego, co mogło być, a nie próbą zapisu tego, co było, jest efektem słuchania głosów, które dobiegają z odległej przeszłości“.257 A právě z daleka, z minulosti je moņné hlasy uslyńet. Jeden hlas je pro nás nejvýraznějńí a právě do něho je potřeba se zaposlouchat. „Teraz słyszysz go wyraźniej, słowa nabierają sensu. Jego głos cię przyzywa. Wchodzisz do jasnej kuchni. Na łóżku siedzi ktoś, kogo widzisz pierwszy raz w życiu. To najbliższy ci człowiek
253
Jestem inna. Z Anną Bolecką rozmawia (z towarzyszeniem Andrzeja Stasiuka) Agnieszka Kosińska [online]. 1995 [cit. 20. dubna 2012]. Dostupné z: . 254 Nowacki, D. Zawód: czytelnik. Notatki o prozie polskiej lat 90., op. cit., s. 43. 255 Bolecka, A. Biały kamień, op. cit., s. 98. 256 Cit. podle Kopczyk, M. Marzenia o Arkadii. Kreacje światów idealnych w powieści lat dziewięćdziesiątych. In Literatura polska 1990–2000. Tom 2 [red. Cieślak, T., Pietrych, K.]. Kraków: Wyd. Zielona Sowa, 2003, s. 222. 257 Bugajski, L. Archeologia rodzinna. Wiadomości kulturalne, 1994, nr. 6, s. 20.
- 69 -
na ziemi. Patrzycie na siebie. Czujesz, że to początek świata. Twojego świata“.258 Pomocí tohoto mechanizmu se autorka vrací do minulosti, do momentu, který povaņuje za počátek své rodiny a počátek vńeho, co vytvořilo a zformulovalo ji samotnou. Nejdůleņitějńím motivem v díle je nepochybně postava autorčina pradědečka, jejího předka, její vlastní krve a zároveň zachycení minulosti, její rodinné historie a kořenů. V tom se lińí od Konwického pojetí románu Bohiń, v němņ byla nejdůleņitějńí příroda a prostor kresového Údolí. Avńak ani Bolecka nezapomíná na přírodu, na krajinu a na zvířata, která v ní ņijí. V knize se objevují rozsáhlé popisy krásné a nepostradatelné přírody, která má klíčový význam v ņivotě kresových obyvatel. Proto se nejdříve zaměřím na rozbor obrazu rostlinné a ņivočińné říńe v románu Biały kamień a následně přejdu k charakteristice obyvatel ņijících v této harmonické krajině. Neopomenu zdůraznit také roli jejich zvyků a náboņenství, která vyznávali.
4. 2. 1. Rostlinná a živočišná říše v podání A. Bolecké V románu Biały kamień je moņné dopátrat se řady stejných prvků tvořících krajinu jako v románu Bohiń. Důleņitým topografickým elementem je nepochybně řeka. Mnoho potůčků se na jednom místě spojovalo a tvořilo řeku:
W miejscu, gdzie zbiegały się drogi wielu strumyków, tworzył się niski wodospad. […] Na każdym kolejnym stopniu zwiększała swą masę i siłę. W dole tworzyła małe rozlewisko. […] Te piętrzące się wodospady nazywano szumami. Na szumy chodziły kobiety prać kijankami bieliznę, dziewczęta – myć włosy i kąpać się.259
258 259
Bolecka, A. Biały kamień, op. cit., s. 7. Tamtéņ, s. 94.
- 70 -
Voda byla pro obyvatele velice důleņitá při kaņdodenních činnostech a plnila podobné funkce jako v Konwického románu. Byla „życiodajna i zapładniająca w postaci deszczu, groźna i niszcząca jako występująca z brzegów rzeka“.260 Význam vody v mikrosvětě kresů zdůraznila Bolecka následujícím způsobem:
Woda dnia i nocy, życia i śmierci miała właściwości oczyszczające. Święta wiosenne, od marcowej równonocy do czerwcowego przesilenia, upływały pod znakiem wody: święcenie, obmywanie wodą, polewanie wodą, kąpiele na świętego Jana. Potem duchy wody ustępowały miejsca 261
duchom ziemi, a ziemia, nawilżona i zapłodniona, rodziła ziarno.
V díle je představen svět obyvatel kresů, jejichņ idylický ņivot byl svázaný s cyklem přírody. Byl zaloņen na „jedności ich rytmu, na istnieniu jednego wspólnego języka dla zjawisk przyrody i zdarzeń w ludzkim życiu“.262 Autorka přináńí harmonický obraz kresové Arkádie, v níņ se společnost podřizovala vńudypřítomné přírodě. Dokládá to pasáņ z románu Biały kamień: „Wsłuchiwano się pilnie w znaki , które dawała natura. Kto był na nie głuchy lub je lekceważył, narażał siebie i innych na rozpętanie ślepych sił, na działanie porządku“.263 Z celého románu je cítit, ņe moudří lidé na kresech matku přírodu uctívali.264 Okolí mezi vesničkou a městečkem bylo tvořeno lesy, loukami a poli, kterými se klikatily menńí či větńí cesty a stezky. Krásná, nostalgická krajina v románu Bolecké plnila podobnou funkci jako v Konwického díle Bohiń. I zde měla vliv na atmosféru příběhu, ovlivňovala pocity hrdinů a zdůrazňovala jejich pozitivní či negativní rozpoloņení. Například kdyņ se pradědeček Franciszek tajně potkával s Podolankou, do které se zamiloval i přesto, ņe jiņ měl ņenu, atmosféra a vzhled lesu dokreslovaly toto zakázané setkání. „Nocą puszcza była mieszkaniem 260
Tamtéņ, s. 98. Tamtéņ, s. 98. 262 Cit. podle Bachtin, M. Czasoprzestrzeń idylliczna w powieści. In Literatura polska 1990–2000. Tom 2 [red. Cieślak, T., Pietrych, K.], op. cit., s. 223-224. 263 Bolecka, A. Biały kamień, op. cit., s. 97. 264 Viz Nowacki, D. Opowiem wam o pradziadku. Nowy nurt, 1995, nr. 12, s. 7. 261
- 71 -
złych mocy i gdyby nie to, że teraz przekraczali prawa ludzkie i jako na wpół potępieni mieli mniej do stracenia, za nic nie chcieliby wkroczyć w mroczny las“.265 I ņivočińná říńe se podílela na utváření nálady. Nepostradatelní byli stejně jako v románu Bohiń ptáci. V temném lese se ozývaly hlasy ptáků, houkání sovy vzbuzovalo pocit neklidu. „Las, choć pozornie uśpiony, żył bujnym życiem nocy. Wśród jednostajnego szumu drzew, skrzypienia i trzasków ocierających się o siebie gałęzi Podolanka rozróżniła ptasie głosy, pomruki żerujących drapieżników, gdzieś odezwała się sowa. Wzdrygnęła się – sowa przynosiła nieszczęście“.266 Pradědeček autorky byl milovníkem přírody. Byl s ní srostlý a na vesnici a v přírodě se cítil příjemně a klidně. V knihách je věnováno mnoho pasáņí popisu svázání pradědečka s přírodou.
W pewnych okresach swego życia Pradziadek częściej niż zwykle kładł się w polu, leżał długo i zdawało mu się, że nie warto już wstawać. […] czuł się najlepiej właśnie wtedy, gdy mógł się położyć z rękami pod głową w polnej bruździe czy w lesie na ciepłej polanie, gdzie ruchliwy świat owadów grał zgodnie w wielkiej orkiestrze. […] Czuł sie bezpieczny.267
Neobvyklý byl také jeho vztah ke zvířatům, která miloval. Neznamenala pro něho pouze zdroj potravy, jak to bylo v té době běņné, ale viděl v nich ņivé bytosti, které měly vlastní pocity. Pradědeček „lubił ciepło i zapach zwierząt, ich milczącą obojętność, rzewne spojrzenia“.268 Franciszek pracoval jako koņeńník a sám musel zabíjet zvířata. Příčilo se mu ubliņovat jim, nechtěl, aby trpěla, i kdyņ věděl, ņe se narodila proto, aby zase umřela. Často chodil ke zvířatům do chlévů, „podchodził do każdego zwierzęta, dotykał miękkich, mokrych nozdrzy, patrzył w dobre, łagodne oczy. […] – Czemu to tak? – mruczał Pradziadek. – Czemu
265
Bolecka, A. Biały kamień, op. cit., s. 106. Bolecka, A. Biały kamień, op. cit., s. 106. 267 Tamtéņ, s. 121. 268 Tamtéņ, s. 63. 266
- 72 -
człowiek musi taki być?“269 Díky pozorování přírody a chování zvířat se Franciszek jako dítě a mladík učil, jak funguje svět kolem něho, jaká jsou práva a zákonitosti ņivota a postupně si vytvářel své hodnoty a charakterové vlastnosti.
4. 2. 2. Etnografické a sociologické zobrazení společnosti Velice důleņitou roli hráli v románu kromě kresové krajiny také obyvatelé vesnice a městečka. Bolecka kladla velký důraz na etnografické a folkloristické zobrazení společnosti. Autorka díla říká, ņe „opis ludowych zwyczajów, koloryt kresów był mi po prostu potrzebny, aby osadzić bohaterów w jakimś konkretnym środowisku“.270 V této oblasti se mísily polské, ukrajinské a ņidovské kultury a národnosti. Avńak
mieszkańcy Kuromęk nie żywili niechęci do obcych, bo nikt nie wiedział, kim tak naprawdę jest. To był świat na pograniczu zaborów, rosyjskiego i austriackiego. Katolicy, luteranie i kalwini szli z zachodu, prawosławni, unici i muzułmanie ze wschodu. Żydzi byli pośrodku, odrębni przez swe zwyczaje, ale zbyt biedni, aby wzbudzać zawiść.271
Pro obyvatele bylo samozřejmé, ņe vedle sebe ņili lidé různých vyznání či původu, neboť „każdy miał swoje własne miejsce w społeczności opartej na wzajemnej wymianie usług i towarów, a kierującej się w życiu tym, co znane i sprawdzone od pokoleń“.272 Docházelo k mísení kultur a náboņenství. Lidé se vzájemně respektovali, pomáhali si, ņili spolu v jednotě a sounáleņitosti a nedbali na to, kdo je jakého vyznání či původu. Auru kresové Arkádie dokládají i slova D. Nowackého, který říká, ņe obyvatelé Kuromęk a okolí „żyją sobie
269
Tamtéņ, s. 118. Jestem inna. Z Anną Bolecką rozmawia (z towarzyszeniem Andrzeja Stasiuka) Agnieszka Kosińska [online], op. cit. 271 Bolecka, A. Biały kamień, op. cit., s. 38. 272 Tamtéņ, s. 39. 270
- 73 -
w symbiozie kultur; kresowa różnorodność – rzecz jasna – łączy ich, nigdy dzieli“.273 Bolecka v rozhovoru s R. Grzelou charakterizovala kresový mikrosvět plný porozumění slovy „otwarty, pełen możliwości“.274 Obyvatele spojovala ņivotní moudrost, kaņdodenní práce i schopnost udrņovat harmonické vztahy v různorodé společnosti. Autorka román napsala z emocionálních pohnutek, z vlastní hluboké potřeby a touhy dát své minulosti, své paměti konkrétní tvář. Psaní románu pro ni bylo terapeutickým procesem. Chtěla „odnaleźć swoją przestrzeń psychiczną i określić miejsce, z którego się wywodzę. Świat pogranicza“.275 Potřebovala popsat a zformovat místo, ze kterého pocházela. Proto stvořila postavu svého pradědečka a přinesla příběh jeho ņivota, od dětství a mladí přes dospělost aņ ke stáří a k okamņiku jeho smrti. Pomocí postavy pradědečka si postupně vytvářela a formovala své kořeny. Naplnila tak charakteristiku rodinného mýtu, který byl pro její generaci příznačný. Rodinná historie tvořila základ díla i přesto, ņe byla postava jejího pradědečka napůl fiktivní, stvořená v jejích představách. To potvrzuje i sama Bolecka, kdyņ říká, ņe postava pradědečka „to kompilacja kilku postaci. Nosi również pewne moje cechy. Obdarzyłam go własną nadwrażliwością“.276 Autorčin pradědeček v knize měl nejasný původ, neboť ho nalezli jako malého chlapce opuńtěného na náhrobním kameni na hřbitově. Mnoho náznaků v knize napovídalo, ņe byl Ņid, ale byl vychovaný v křesťanské rodině. Nicméně ņidovství bylo v románu stěņejním náboņenstvím.
Bolecka
přiznává,
ņe
ji
ņidovské
motivy
vņdy
fascinovaly.
„To, że zainteresował mnie świat żydowski, wiąże się z moją głęboką niezgodą na przemijanie. Świat chasydów zniknął, nie ma już powrotu, ale zarazem czuję, jak coraz
273
Nowacki, D. Opowiem wam o pradziadku, op. cit., s. 7. Grzela, R. Na granicy życia i śmierci. Rozmowa z Anną Bolecką [online]. 2005 [cit. 20. dubna 2012]. Dostupné z: . 275 Tamtéņ. 276 Tamtéņ. 274
- 74 -
bardziej ten świat jest żywy we mnie, w nas”.277 Autorka dodává, ņe kladla důraz na zapojení tématu ņidovství do knihy od začátku aņ do konce, neboť chtěla poukázat na to, jak jsou tito lidé rozdílní a zároveň stejní. Nicméně to, ņe jsou rozdílní, neznamená, ņe jsou pro nás cizinci. Pradědeček postupně pronikal do ņivota Ņidů, jejich víry a zvyků. V románu se objevují detailní popisy ņidovských svátků, jako jsou například pesach, svátek ņidovského nového roku Roń ha-ńana, Den smíření či sabat. Do tajů víry a modliteb Franciszka zasvěcoval jeho ņidovský kamarád Benko. Velkým záņitkem a fascinací byla pro Franciszka váņná nemoc Benka, kterého matka tajně odvezla na uzdravení k muņi jménem Rosochaty. Muņ nemocného chlapce ponořil do těla zabitého prasete, čímņ mu zachránil ņivot. Ovńem pro Ņidy bylo něco takového hříchem, něčím naprosto nepřijatelným. Proto následující den zamířil Benko s matkou do mikve, aby se rituálně očistil. Drobnějńí či větńí zmínky o ņidovství a tradicích se objevují v celém románu, lze konstatovat, ņe je román ņidovstvím prosáknutý. V románu je moņné nalézt také zmínky o křesťanském ņivotě, ale jak poznamenává J. Łukasiewicz, ačkoliv křesťané v této oblasti ņili, v knize je křesťanství upozaďováno a jeho význam podceňován, jako by nebylo důleņité.278 Kromě ņidovství a křesťanství se v knize objevují také pohanské rituály a obřady. To dokládají i slova A. Szymańské, která uvádí, ņe „Bolecka czerpie też ze źródeł innych religii i obrzędów tworząc na ich kanwie własne rytuały obyczajowe, jak na przykład zwyczaj „taczania― chłopca i dziewczyny na wiosnę czy „przeciągania― starca przez ziemię przed śmiercią“.279 Kritička dále dodává, ņe ve světě Bolecké „nie ma owej najwyższej instancji królującej ponad obyczajami, rytuałami,
277
Jestem inna. Z Anną Bolecką rozmawia (z towarzyszeniem Andrzeja Stasiuka) Agnieszka Kosińska [online], op. cit. 278 Viz Łukasiewicz, J. O Białym kamieniu. Odra, 1994, nr. 11, s. 111. 279 Szymańska, A. Gdzie jest ten demon, op. cit., s. 158.
- 75 -
obrzędami, odruchami“.280 Szymańska dále doplňuje, ņe kresový svět v románu Biały kamień řídili sami lidé a příroda a ņe nedocházelo k přísnému dodrņování křesťanských principů nebo náboņenských norem, samozřejmě kromě základních mravních zásad.281 Autorka v rozhovoru s A. Kosińskou vysvětluje, jaké měla důvody a pohnutky k napsání románu: „Jednym z powodów napisania tej powieści były względy emocjonalne, coś jak
słuchanie
głosów, odbieranie
sygnałów.
Tę
książkę napisałam nie
tyle
ze świadomością literacką, co raczej uczuciową. Powodem był nie język, z którym chciałam się zmagać, ale pamięć i czas“.282 Čas plní v románu významnou funkci, neboť tvoří „magiczny krąg — śmierć staje się początkiem życia, w narodzinach tkwi już zalążek końca, ale wszystko może się odrodzić na nowo. Mityczny czas biegnie po kolei, i nie ma początku ani końca“.283 M. Ciśło s tímto tvrzením souhlasí a dodává, ņe „mit paraliżuje czas zamykając go w okrąg, gdzie koniec spotyka się z początkiem“.284 Román začíná stářím hlavního hrdiny, pak se vrací do jeho dětství a mládí a končí zase jeho stářím a okamņikem smrti. Co je vlastně počátek a co konec? ptá se Bolecka v rozhovoru s A. Kosińskou.285 Ņivot i smrt jsou v románu brány jako něco samozřejmého, co patří k osudu kaņdého člověka. Obrazy smrti se v díle objevují poměrně často. Pradědečkovi umírali milovaní psi, velkou událostí byla smrt reb Chaima, Franciszkovi umřela ņena a syn a na konci umírá i on sám. Benko, přítel Franciszka, říká: „Ludzie mówią, że życie jest dobre, a śmierć zła. Ale cóż by to było za życie, gdyby nie było śmierci?“286 Smrt byla pro obyvatele přirozenou součástí koloběhu ņivota. Autorka o ņivotě a smrti mluvila v rozhovoru s R. Grzelou a svěřila se, ņe při psaní románu „czułam, że stwarzam coś poza granicami rzeczywistości. Uwierzyłam, że istnieje ciągłość. 280
Tamtéņ, s. 158. Tamtéņ, s. 158. 282 Jestem inna. Z Anną Bolecką rozmawia (z towarzyszeniem Andrzeja Stasiuka) Agnieszka Kosińska [online], op. cit. 283 Jestem inna. Z Anną Bolecką rozmawia (z towarzyszeniem Andrzeja Stasiuka) Agnieszka Kosińska [online], op. cit. 284 Ciśło, M. Kamień na kamień. Res publica Nowa, 1995, styczeń 1, s. 72. 285 Viz Jestem inna. Z Anną Bolecką rozmawia (z towarzyszeniem Andrzeja Stasiuka) Agnieszka Kosińska [online], op. cit. 286 Bolecka, A. Biały kamień, op. cit., s. 151. 281
- 76 -
[…]Wierzę, że wraz ze śmiercią człowieka jego świat nie odchodzi. Ja dopełniam zamierzenia moich przodków, a sama być może spełnię się w kolejnych pokoleniach. To krzepiąca myśl“.287 Kresový svět Bolecké tedy nebyl čistě harmonický a idylický. Autorka vytvořila arkadický mýt o ńťastné zemi, jak píńe D. Nowacki, určitý „centralny banał kresowy: świat ludzi szczęśliwych, umęczonych pracą na roli, lecz cieszących się jakąś dumą i szlachetnym smakiem życia, barwą i blaskiem egzystencji, która dzisiaj mogłaby być jedynie przedmiotem zazdrości“.288 Avńak objevovala se v něm smrt a s příchodem první světové války začal arkadický svět pomalu zanikat. O válce není v knize mnoho zmínek, neboť autorce neńlo o vylíčení historických událostí. Potvrzují to i slova L. Bugajského, který říká, ņe „sprawy wielkie – polityka, wydarzenia historyczne – zostają gdzieś z boku“.289 Historie autorce slouņila pouze k dokreslení situace, atmosféry, k vyjasnění změn, které se udály. Bugajski dodává, ņe historické události záměrně nebyly „poddawane analizie, bo znajdują się poza możliwościami badającego, są swego rodzaju fatum, żywiołem sił obcych i niemożliwych do skontrolowania“.290 Kdyņ vypukla válka, „ludzie w Kuromękach zaczęli żyć zmiennym rytmem strachu i nadziei. Żydzi pozamykali swoje sklepiki i coraz trudniej było o żywność“.291 Nastaly těņké časy plné strachu, hladu a beznaděje. Také se výrazně proměnily vztahy mezi obyvateli, které byly do té doby vyváņené a bez napětí. Náhle měli neņidovńtí obyvatelé pocit, ņe jim chtějí Ņidé ublíņit. Najednou povaņovali Ņidy, se kterými do té doby ņili v harmonických, přátelských vztazích, „za obcych, a obcych nikt nie lubi. To się może źle skończyć“292, říkal pradědeček. Lidé při různých příleņitostech vykřikovali „bij Żyda po kieszeni, niech Żydy
287
Grzela, R. Na granicy życia i śmierci. Rozmowa z Anną Bolecką [online], op. cit. Nowacki, D. Opowiem wam o pradziadku, op. cit., s. 7. 289 Bugajski, L. Archeologia rodzinna, op. cit., s. 20. 290 Tamtéņ, s. 20. 291 Bolecka, A. Biały kamień, op. cit., s. 136. 292 Tamtéņ, s. 142. 288
- 77 -
zdechną i takie różne… To samo co zawsze“.293 A. Szymańska se v článku Gdzie jest ten demon obńírně rozepisuje o temných stránkách románu. Domnívá se, ņe „światem Białego kamienia rządzi fatum, zły los ciążący nad wszystkim co istnieje“.294 Do pořádku kresového světa se znenadání vloudila závist, neporozumění a nenávist. I kdyņ tedy autorka nepředstavila čistě arkadický, mytický svět a v jejím podání se objevilo v kresovém mikrosvětě zlo, válka a smrt, dokázala zachytit kladné hodnoty a trvalost dobrých vlastností obyvatel na kresech. E. Balcerzan vysvětluje, ņe „znajduje tu swój wyraz tęsknota do stałości świata. W czasie mitycznym, kolistym dobro jest dobrem, zło złem, cierpienie ma sens, szczęście nie może zaś być pomyłką“.295 Bolecka v nostalgické touze zrekonstruovat a nalézt své kořeny vytvořila knihu, která je, jak píńe D. Nowacki, „dobrá, „moudrá“ a „hezká“. „Tak więc urodzie mitu dorównuje uroda stylu, mądrość tej prozy pragnie dorównać mądrości przodków wsłuchanych w reguły i rytmy Natury, słuszność zaś to nic innego jak upominanie się o wartości (porządek, sens, harmonię)“.296 Zdrojem díla byl hluboký stesk za ztraceným rájem, za rodinnou historií, pomocí které autorka hledala sama sebe a své místo v současném světě. Chtěla také zachytit ztracený ņidovský svět a ukázat, ņe je stále ņivý a má vliv aņ do současnosti. Říká: „Wierzę, że ani sposób myślenia, ani kultura tych ludzi nie zniknęły ostatecznie i powracają w naszym myśleniu i odczuwaniu, choć może większość z nas nie ma jasnej świadomości tych kulturowych powiązań“.297 Avńak ne vńichni kritici přijali knihu pozitivně, proto se v následující části mé diplomové práce zaměřím právě na negativní ohlasy románu Biały kamień A. Bolecké.
293
Tamtéņ, s. 141. Szymańska, A. Gdzie jest ten demon, op. cit., s. 156. 295 Cit. podle E. Balcerzan. In Nowacki, D. Zawód: czytelnik. Notatki o prozie polskiej lat 90., op. cit., s. 42. 296 Nowacki, D. Zawód: czytelnik. Notatki o prozie polskiej lat 90., op. cit., s. 43 297 Jestem inna. Z Anną Bolecką rozmawia (z towarzyszeniem Andrzeja Stasiuka) Agnieszka Kosińska [online], op. cit. 294
- 78 -
4. 3. Kritika románu Biały kamień Kniha
Biały
kamień
vzbudila
rozsáhlé
kontroverze
a
bylo
by
chybou
se v mé diplomové práci nad hlavními tezemi těchto literárně-vědních reakcí alespoň krátce nepozastavit. A. Bolecké bylo kritikou vytýkáno, ņe napsala dílo Biały kamień podle vzoru jiných významných děl týkajících se oblasti kresů.298 D. Nowacki v článku Opowiem wam o pradziadku upozorňuje na to, ņe Bolecka napsala jen dalńí kresový, arkadický mýtus, který uņ je známý, který uņ někdo před ní napsal a jiní přečetli. Domnívá se, ņe je v románu zřetelná inspirace jinými autory. Kritik připomíná, ņe se v díle objevují
frazy jak z Miłoszowej Doliny Issy, motywy z przebogatego u nas nurtu prozy wiejskiej (zwłaszcza mitografii á la Nowak), wyraźne echa praktyki mitotwórczej w guście Żakiewicza czy Paźniewskiego, nie mówiąc o rozrośniętej w tym utworze tkance folkloru żydowskiego – tu przede wszystkim Singer i nasz Stryjkowski.299
Nepochybná byla také inspirace dílem T. Konwického. Avńak tento způsob tvoření, přebírání vzorců od starńích autorů, čerpání ze zdrojů „z druhé ruky“, to byl způsob, jakým mladńí generace v čele s A. Boleckou tvořila, neboť tito autoři neměli moņnost kresy sami zaņít. Proto při psaní románů nemohli pouņít svoji paměť a vzpomínky. Bolecka o tom hovoří v rozhovoru s A. Kosińskou a říká, ņe pro ni samotnou nebylo důleņité, jakým způsobem knihu napsala, tedy jestli pouņila takové fráze nebo jiné, ale podstatné pro ni bylo, o čem psala:
298
Kritiku je moņno nalézt v recenzích: M. Lengren. Kresy atakują. Twórczość, 1994, nr. 11, D. Nowacki. Opowiem wam o pradziadku, op. cit., A. Szymańska. Gdzie jest ten demon, op. cit., Łukasiewicz, J. O Białym kamieniu, op. cit. 299 Nowacki, D. Opowiem wam o pradziadku, op. cit., s. 7.
- 79 -
Powiedziała pani, że dziś nieważne o czym, ważne jak. A jednak dla mnie to „o czym‖ jest najważniejsze. […] Nie szukałam nowego sposobu pisania. Po prostu poddałam się wewnętrznemu rytmowi i „muzyce‖, którą w sobie słyszałam. […] To nie jest książka z pomysłem, takim, który się sam pisze. Nie interesuje mnie to zresztą albo też nie mam talentu do wymyślania fabuł, do opowiadania dobrze skonstruowanych historii.300
Kritika Bolecké vytkla samotný způsob autorčiny práce, tedy přebírání podobných vzorců psaní od jiných autorů. Lze konstatovat, ņe Bolecka jejich kritiku nevyvrací, naopak akceptuje, ņe její literatura vychází z kompilací. Jedním dechem vńak dodává, ņe význam jejího románu nespočíval v originalitě jednolitých prvků, ale v příběhu, který měl pro ni samotnou hluboký smysl, neboť si pomocí postavy svého dědečka doplňovala a vytvářela své rodinné kořeny. M. Lengren v recenzi Kresy atakują soudí, ņe se v románu Bolecké objevují „trzy banały: „Pierwszy (sentymentalny): „kresy – raj utracony―. Drugi (ekologiczny): „sielsko-anielskie dzieciństwo na łonie przyrody―. Trzeci (sklerotyczny): „im dawniej, tym lepiej“.301 D. Nowacki k tomu dodává, ņe Bolecka uctívá kresy a ztracený ráj, ņe „banał „małych ojczyzn―, przygrzewa ciepełko świata bezpiecznego, owa łagodna forma bycia-w-świecie, uroki znanego i oswojonego“.302 Oba kritici se ve svém poměrně příkrém hodnocení nemýlí, neboť Bolecka představuje idylické, harmonické osudy obyvatel dávné, uplynulé minulosti a nostalgickou krásu ničím nezničené krajiny, ale také, jak zkonstatovala A. Szymańska, se v jejím románu objevilo zlo, neńťastný osud, který nad obyvateli visel jako
300
Jestem inna. Z Anną Bolecką rozmawia (z towarzyszeniem Andrzeja Stasiuka) Agnieszka Kosińska [online], op. cit. 301 Lengren, M. Kresy atakują, op. cit., s. 116. 302 Nowacki, D. Opowiem wam o pradziadku, op. cit., s. 7.
- 80 -
temný mrak.303 Bolecké tedy nelze jednoznačně vytknout, ņe v románu zobrazila čistě arkadický, mytický svět kresů, neboť ukázala i jeho stinnějńí stránky. Tito kritici nalezli v románu Bolecké také pozitivní aspekty, neboť si uvědomovali, ņe i přes výńe zmiňované stereotypní postupy nelze o románu Biały kamień tvrdit, ņe by byl „artystycznym nieporozumieniem“.304 M. Lengren se domnívá, ņe A. Bolecka je dokonalou stylistkou, která stojí pevně na svých nohách a ničeho se nebojí. Proto je její próza pěkná a je snadné se nechat jejím stylem vést.305 D. Nowacki s tímto tvrzením souhlasí a říká, ņe jazykový styl a jeho krása v románu Bolecké je skutečně hodný vyzdviņení. Uvádí, ņe „Biały kamień to zapis będący świadectwem ponadprzeciętnej, zrównoważonej dykcji prozatorskiej“.306 J. Łukasiewicz dodává, ņe si na jejím stylu cení, ņe je prostý, tradiční, místy aņ starosvětský.307 M. Lengren v závěru své recenze doplňuje, ņe kniha je dobře napsaná, plná moudrosti, ņe autorka dokázala příběh poskládat tak, aby vńe do sebe zapadalo.308 Ať uņ tedy byla hodnocení kritiky kladná či záporná, lze konstatovat, ņe se autorce podařilo stvořit dílo prosté a poetické, nikoliv vńak povrchní či mělké. Velkou pochvalu sklidila
Bolecka
od
M.
Musierowicz,
která
ji
nazvala
„čarodějkou“.
„Zapachy, kolory, zmieniające się perspektywy i czasy, chłód, ciepło, wilgoć, dźwięki, sny i rozmowy – od pierwszej do ostatniej strony, pięknymi, prostymi zdaniami“.309 Ze slov M. Musierowicz lze usoudit, ņe se Bolecké podařilo v díle přesně zachytit předevńím emocionální vazby a vyjádření. Bolecka ve svém románu vyjádřila své pocity, touhy, stesk či radost; pomocí dojmů, smyslů a představ vytvářela porozumění mezi lidmi. To lze 303
Viz Szymańska, A. Gdzie jest ten demon, op. cit., s. 157-159. Nowacki, D. Opowiem wam o pradziadku, op. cit., s. 7. 305 Viz Lengren, M. Kresy atakują, op. cit., s. 116. 306 Nowacki, D. Opowiem wam o pradziadku, op. cit., s. 7. 307 Viz Łukasiewicz, J. O Białym kamieniu, op. cit., s. 111. 308 Viz Lengren, M. Kresy atakują, op. cit., s. 116. 309 Musierowicz, M. Frywolitki, czyli ostatnio przeczytałam książkę!!! [online - PDF]. 1997 [cit. 22. dubna 2012]. Dostupné z: . 304
- 81 -
interpretovat jako jeden z cílů autorky: Nalézt své kořeny, přiblíņit čtenáři svou rodinnou historii a pomocí svých empatických slov, jednoduchých, nostalgických, ale krásných vět zanechat ve čtenáři kus z malého kresového světa jejího pradědečka.
4. 4. Poslední ohlédnutí za kresy v díle Lida Aleksandra Jurewicze Do proudu nostalgické prózy lze zařadit také Aleksandra Jurewicze, autora, který se sice na jiņ zaniklých oblastech kresů v roce 1952 narodil, ale v pěti letech byla jeho rodina nucena se odstěhovat a usídlila se na území dneńního Polska. Oblast kresů a nucené vystěhování z kraje dětství blízké jeho srdci a usazení se na cizím, neznámém, lze říci aņ nepřátelském místě, je zobrazeno v jeho knize, která se jmenuje podle jeho rodné běloruské vesničky Lida (1990). Zaniklý mikrosvět kresů, nostalgickou připomínku dětství a rodinných zvyků, chlapeckou iniciaci a dospívání, nucenou repatriaci a těņké zvykání si na novém místě – to vńe je moņné v díle Lida nalézt, podobně jako v tvorbě Bolecké a Konwického, proto soudím, ņe krátká analýza jeho díla vhodně doplní tvorbu Bolecké a Konwického a neměla by v mé diplomové práci chybět. Prostředí, kde autor do svých pěti let vyrůstal, mělo zásadní vliv na jeho tvorbu, neboť jeho dílo je zakotvené právě v jeho biografii. Do příběhu malého chlapce a jeho dospívání jsou zasazeny pravdivé události z autorova ņivota, v nejednom případě se odvolává na osudy mnoha nuceně vystěhovaných Poláků, proto je moņné se v jeho knize dopátrat i váņnějńích a důleņitějńích hodnot, neņ byl sám příběh.310 Autor má autentickou zkuńenost s ņivotem na kresech. Podobně jako Konwický pouņívá při tvorbě svoji paměť a vzpomínky. Avńak i u něho dochází k nostalgickému zobrazování událostí, k určitému idylickému, aņ poetickému
představení
skutečnosti.
Dílo
sloņené
z verńů,
prozaických
částí
či autentických dopisů od autorovy babičky je sentimentální, opěvující vzpomínkou 310
Viz Czapliński, P. Ślady przełomu. O prozie polskiej 1976-1996, op. cit., s. 203-204.
- 82 -
na bezpečný svět dětství, na dobu nevinnosti a naivnosti. To vńe autor činí pomocí hlavního pětiletého hrdiny jménem Alik, který se ve svém nízkém věku musel vypořádat se ztrátou rodného domova, prarodičů, svých kamarádů, milovaných zvířat a míst v jeho známém okolí. Následující pasáņ z díla Lida ukazuje, co malý hrdina cítil před odjezdem z bezpečného místa do neznáma: „Jutro już musisz stąd wyjechać… Jutro, zautra – powtarzasz te słowa, a one giną gdzieś na krótko i znowu wracają narastającym bólem i żalem, niepewnością i strachem, jak niechciane echo“.311 V díle o nuceném vystěhování obyvatel kresů, o „repatriacyjnym pociągu, który jedzie nie zatrzymując się nigdy“312, se odráņí stesk autora po tomto koutku světa, ve kterém se utvářely jeho hodnoty. Proto se autor řadí podobně jak Bolecka mezi skupinu spisovatelů, kteří, jak píńe P. Czapliński, transformují svůj ņivot v literaturu, popřípadě v jejich tvorbě dochází k vytváření soukromé mytologie. Kritik označuje tento proud, tento způsob stylizace termínem „mitobiografizm“.313 Pomocí návratů do dětství hledal Jurewicz, stejně jako Bolecka, své místo na světě, svoji ztracenou identitu, totoņnost. Literární kritici P. Czapliński a P. Śliwiński se zabývají v díle Literatura polska 1976-1998 hledáním identity autorů pomocí návratů do ztracených míst. Uvádí, ņe Jurewicz „zapytywał o ziemie utraconą jako cząstkę tożsamości. […] stawiał szansę
biograficznego
„powrotu―,
szansę
powtórnej
identyfikacji
z Białorusią“.314
Také Jurewicz, podobně jak Bolecka, se nemohl vyhnout určité inspiraci u starńích autorů, coņ vńak bylo přirozené. M. Adamiec to potvrzuje, kdyņ říká, ņe „niesłychanie trudno mi było uwolnić się od przeświadczeń, że ja tę historię znam doskonale, dzięki Jurewiczowi tylko ją sobie przypominam. Frazy językowe przywoływały urywki wierszy Miłosza, prozy
311
Cit. podle Jurewicz, A. Lida. [online] [citováno 27. dubna 2012] Dostupné z: . 312 Cit. podle Jurewicz, A. Lida. In Czapliński, P. Wzniosłe tęsknoty: nostalgie w prozie lat dziewięćdziesiątych, op. cit., s. 66. 313 Viz Czapliński, P. Ślady przełomu. O prozie polskiej 1976-1996, op. cit., s. 205. 314 Czapliński, P., Śliwiński, P. Literatura polska 1976-1998. Przewodnik po prozie i poezji, op. cit., s. 198.
- 83 -
Konwickiego i Jarosława Marka Rymkiewicza“.315 Ačkoliv se Jurewicz inspiroval u generace starńích autorů kresové literatury, nebylo pro něj – stejně jako pro Boleckou – geografické místo prvořadé. Přesněji řečeno: bylo důleņité k tomu, aby dokreslilo situaci, prostředí, ale hlavním motivem jeho tvorby byla biografie a hledání rodinných kořenů. Jurewiczova tvorba je specifická v tom, ņe spíńe neņ krajinu a ńiroké okolí svého rodného domu popisuje detailně a rozvláčně své nejbliņńí, privátní, bezprostřední okolí často uzavřené v hranicích domu nebo dokonce pokoje. Vńímá si jednotlivých předmětů, přináńí popis konkrétních situací plných emocí a pocitů. Jako příklad můņe poslouņit následující úryvek:
Gdzieś tutaj były rozrzucone / klocki, szpulki po niciach / ułożone w pociąg, koń na biegunach / z wyrwaną grzywą, książka otwarta / na zdjęciu Stalina. […] To tutaj pierwszy raz uderzyło / serce, z pękniętego sufitu osuwają się gwiazdy, stoisz na progu / dawnego pokoju i nie potrafisz dalej przejść; może zabłądziłeś nie pod / to niebo?, to nie ten klangor wypędzał z domu?, nie tutaj szedłeś? Znowu odrywasz / bandaż z tej rany, sen się nie goi, ból się nie spełnia.316
Nostalgické verńe jsou nasycené bolestí a steskem po věcech kaņdodenního uņitku, po místě, které bylo jeho domovem. Autor probouzí k ņivotu sny a sny vyvolávají bolest a trápení. Vystěhování z rodného domova způsobuje autorovi, podobně jak celému zástupu obyvatel kresů, hluboké rány, které se ani za několik desítek let nedokázaly zacelit, jsou stále
315
Cit. podle Adamiec, M. Przesiedleńcza opowieść. In Czapliński, P. Ślady przełomu. O prozie polskiej 19761996, op. cit., s. 215. 316 Cit, podle Jurewicz, A. Lida. In Czapliński, P. Wzniosłe tęsknoty: nostalgie w prozie lat dziewięćdziesiątych, op. cit., s. 67-68.
- 84 -
otevřené, ņivé. Ale psaní a vzpomínky na vńe dávno ztracené pomáhá autorovi vyrovnat se se smutkem a ztrátou, a proto plní, podobně jak u Bolecké, terapeutickou funkci.317 Lze konstatovat, ņe i kdyņ autor přináńí obraz jiné části kresů neņ Konwicki, Bolecka či Miłosz, je jeho dílo velikým přínosem pro nostalgickou literaturu. Jeho poetické pojetí rodného domu a běloruského okolí pomáhá proniknout (nejen pomocí detailních popisů, ale i stylizací jazyka a pouņíváním běloruských slov či frází) do ņivota obyvatel kresů, které uņ na mapě neexistují, ale v srdci mnoha tisíc lidí přetrvaly.
317
Viz Czapliński, P. Wzniosłe tęsknoty: nostalgie w prozie lat dziewięćdziesiątych, op. cit., s. 68-69.
- 85 -
5. Závěr Cílem mé magisterské diplomové práce bylo představení motivů a rozbor způsobu zobrazení hlavních konstitutivních prvků v dílech starńí a mladńí generace píńících o kresech, a to na příkladech děl T. Konwického a A. Bolecké. Starńí generace autorů zaměřujících se ve své tvorbě na fenomén kresů se vyznačovala autentickou zkuńeností s tímto zaniklým územím. Na tomto území se narodili a proņili zde dětství a dospívání. Přechovávali si idealizované vzpomínky na jedinečné sepjetí různorodých kultur a symbiotického vztahu člověka a přírody. Svoji literární tvorbu pouņili jako instrument k návratům do kraje svého dětství a mládí. Motivací k zaměření se na tuto látku byla potřeba zastoupit pocit vykořenění, který proņívali autoři starńí generace po nuceném přesídlení v poválečných letech. Jejich svět kresů, či malých vlastí, přikráńlovali a dávali mu arkadickou podobu, v níņ se mísily mýty s autentickými zkuńenostmi. Na druhou stranu autoři mladńí generace se o vlastní zkuńenost s kresy ve své tvorbě opřít nemohli. Téměř vńichni její zástupci se narodili jiņ v poválečném Polsku. V dílech tedy vycházeli z rodinných vzpomínek či přebírali koncepty uņívané starńími autory. Pohnutky k zaměření se na kresy, respektive malé vlasti, byly u spisovatelů mladńí generace odlińné neņ u jejich starńích předchůdců. Nehledali ztracený kraj dětství, ale vytvářeli si soukromé historie, pátrali po svých kořenech. Funkcí děl bylo vyplnit prázdná místa identity autorů, která vznikla vykořeněním jejich předků. Kresy autorů mladńí generace byly vytvářeny nostalgickou touhou setkat se s nikdy nepoznaným prostředím, ve kterém po staletí ņili jejich předci. Jak se tyto odlińné motivace k zpracování látky kresů odrazily na jejich vlastním zobrazení? Při rozboru děl T. Konwického (Kronika wypadków miłosnych a Bohiń)
- 86 -
a A. Bolecké (Biały kamień) se zvláńtním důrazem na dominující prvky se ukázalo, ņe oba autoři se primárně soustřeďují na odlińné elementy. Pro T. Konwického je ústředním motivem sepjetí člověka s přírodou a sama krajina kresů. Romány jsou pevně zasazeny do detailně vyobrazené krajiny Údolí a příroda spoluvytváří děj příběhu a dokresluje vnitřní rozpoloņení hrdinů. Kultura a etnická a sociální skladba obyvatel v díle také tvoří kolorit kresů, avńak Konwicki na ně klade menńí důraz neņ na zobrazení přírody a krajiny. Na druhou stranu A. Bolecka představuje kresy odlińným způsobem. Třebaņe i příroda a krajina mají v románu svoji funkci, klíčové je pro autorku zobrazení sociálního, kulturního, náboņenského a etnického rázu kresů. Tento antropocentrický pohled vychází ze snahy zachytit v díle ņivot svého předka, dědečka, který v románu provází čtenáře světem transformujících se kresů na přelomu 19. a 20. století. Je tedy moņné konstatovat, ņe odlińné motivace, které autory k sepsání děl věnujících se kresům vedly, se jednoznačně promítly do jejich podoby a do způsobu zpracování prvků.
Ačkoli by bylo moņné práci na tomto místě jiņ ukončit (neboť jsem odpověděla na otázky poloņené při specifikaci cíle práce), bylo by chybou se alespoň krátce nepozastavit nad proměnou vnímání kresů v polské literatuře. Fenomén kresů, malých vlastí, je trvale přítomný v polské literatuře i více neņ ńedesát let po jejich zániku. Nelze čekat, ņe by v polské kultuře tento proud zanikl. Naopak, ztráta bývalých východních území očividně způsobila natolik hluboký zásah do celospolečenské paměti, ņe kresy budou pro spisovatele populární látkou i v budoucnosti. Přesto nelze předpokládat, ņe jejich zobrazování se ponese v jednolitém tónu. I na mnou zkoumaném vzorku je vidět určitá transformace percepce kresů. Pro autory starńí i mladńí generace bylo líčení mikrosvěta kresů formou osobité terapie, pomocí které hledali dětství, rodnou krajinu, kořeny či nepoznané předky. Budeme-li předpokládat, ņe téma kresů
- 87 -
nebo malých vlastí z polské literatury nevymizí, bude nesmírně zajímavé sledovat, jakým způsobem je zobrazí a budou vnímat dalńí generace autorů, ti, kteří na svůj debut jeńtě čekají. Analýzy nových románů nejmladńích autorů mohou být zajímavým předmětem dalńích výzkumných počinů.
- 88 -
6. Resumé Celem mojej pracy magisterskiej Vnímání kresů v románech Tadeusze Konwického a Anny Bolecké było przedstawienie motywów i analiza sposobu wyobrażenia podstawowych elementów w twórczości generacji starszej i młodszej, które pisały o kresach, i to dokładnie w dziełach T. Konwickiego i A. Boleckiej. Moja praca magisterska jest podzielona na wstęp, trzy główne części i zakończenie. Każda część składa się następnie z kilku rozdziałów i podrozdziałów. Pierwsza część „Kresy jako pojem a motiv v literatuře” jest poświęcony wyjaśnieniu pojęcia kresów i geograficznemu wyznaczeniu przestrzeni, którą kresy zajmowały. Żeby zarysować kontekst potrzebny w mojej analizie, dołączam także zwięzły rozwój historyczny obszaru. Nawiązujące rozdziały są poświęcone bliższej charakterystyce twórczości literackiej generacji starszej i młodszej. Na przedstawienie istotnych motywów ich twórczości poświęcam specjalną uwagę. W przypadku generacji starszej chodzi o wpływ dzieciństwa i młodości spędzanych na kresach na ich twórczość i poczucie wykorzenienia po przymusowym wygnaniu z tych obszarów i ogólne wykorzystanie autobiografii; użycie pamięci i autentycznych wspomnień jako narzędzie do pisania; kreacja arkadyjskiego, idyllicznego świata w ich powieściach, to znaczy upiększanie rzeczywistości i przeszłości w ich dziełach i niemniej ważne przedstawienie związku człowieka z naturą i ogólne znaczenie natury w powieściach generacji starszej. Generacja młodsza koncentruje się na przedstawieniu rodowej historii, swoich korzeni, swoich przodków. Używa źródła z drugiej ręki i dochodzi do inspiracji u generacji starszej. Autorzy generacji młodszej używają dużo fantazji i wyobraźni, ponieważ im brakuje autentycznego doświadczenia z obszarem kresów. Autorzy kładą nacisk na rekonstrukcję ich przeszłości i przedstawienie przodków, ponieważ szukają
- 89 -
swoją tożsamość i miejsce na świecie. Zaznaczam także kwestię mityzacji i demityzacji w osobnym rozdziale, którą obszernie omawia francuski historyk Daniel Beauvois. W drugiej części „Obraz kresů v tvorbě Tadeusze Konwického“ zajmuję się bliższą periodyzacją i charakterystyką dzieła Tadeusza Konwickiego; najpierw według samego autora i następnie według szwajcarskiej slawistki Judith Arlt. Następna część to szczegółowe przedstawienie motywów w Konwickiego twórczości. Na to nawiązuje dokładna analiza dwóch powieści Konwickiego. Najpierw powieść o miłości dwóch młodych bohaterów Kronika wypadków miłosnych a następnie powieść o Konwickiego babci Bohiń. Ta część zakończona jest krótką analizą powieści Dolina Issy Czesława Miłosza. W trzeciej części „Obraz ņivota na kresech v tvorbě Anny Bolecké“ zajmuję się najpierw periodyzacją całej twórczości A. Boleckiej. W następnym rozdziale przeprowadzam szczegółową analizę powieści Biały kamień, w której pokazuję motywy i motywacje, które autorka w dziele realizowała. Samodzielny rozdział jest dedykowany krytyce powieści Boleckiej. W ostatniej części mojej pracy dyplomowej przeprowadzam analizę dzieła Lida Aleksandra Jurewicza. Przedstawienie kresów i pokazanie, w jaki sposób różni autorzy odbierali kresy w swojej twórczości było celem mojej pracy magisterskiej. Można stwierdzić, że fenomen kresów jest stale obecny nie tylko w świadomości obywateli, lecz także w literaturze i więcej niż sześćdziesiąt lat po ich zaniku. Mogłoby się wydawać, że temat kresów i prozy nostalgicznej w ogóle będzie z upływem czasu zanikał. W rzeczywistości jest jednak wręcz odwrotnie, strata dawnych obszarów wschodnich widocznie spowodowała na tyle głęboką ranę w pamięci całego społeczeństwa, że można oczekiwać popularyzacji wątku kresów także w przyszłości.
- 90 -
7. Bibliografie Primární zdroje Bolecka, A. Biały kamień. Warszawa: Wyd. Szpak, 1994. Miłosz, Cz. Dolina Issy. Kraków: Wyd. Literackie, 2000. Miłosz, Cz. Rodzinna Europa. Warszawa: Czytelnik, 1990. Konwicki, T. Bohiń. Warszawa: Czytelnik, 1988. Konwicki, T. Bohyň. Praha – Litomyńl: Paseka, 2004. Konwicki, T. Kompleks polski. Londyn: Index of censorship, 1977. Konwicki, T. Kronika wypadków miłosnych. Warszawa: Czytelnik, 1974. Sekundární zdroje Arlt, J. Mój Konwicki. Kraków: Towarzystwo Autorów i Wydawców Prac Naukowych Uniwersitas, 2002. Bernacki, M., Dąbrowski, M. Leksykon powieści polskiej XX wieku. Bielsko-Biała: Wyd. Debit, 2003. Burkot, S. Literatura polska w latach 1939-2009. Warszawa: Wyd. Naukowe PWN, 2010. Czapliński, P., Śliwiński, P. Literatura polska 1976-1998. Przewodnik po prozie i poezji. Kraków: Wyd. Literackie, 2000. Czapliński, P. Ślady przełomu. O prozie polskiej 1976-1996. Kraków: Wyd. Literackie, 1997. Czapliński, P. Tadeusz Konwicki. Poznań: Dom Wydawniczy Rebis, 1994. Czapliński, P. Wzniosłe tęsknoty: nostalgie w prozie lat dziewięćdziesiątych. Kraków: Wyd. Literackie, 2001. Hadaczek, B. Antologia polskiej literatury kresowej XX wieku. Szczecin: Ottonianum, 1995. Hadaczek, B. Kresy w literaturze polskiej: studia i szkice. Gorzów Wlkp.: Wojewódzki Ośrodek Metodyczny, 1999. Hadaczek, B. Kresy w literaturze polskiej XX wieku: szkice. 1. Szczecin: Ottonianum, 1993. Historia literatury i kultury polskiej. Literatura współczesna [red. Skoczek, A.]. Warszawa: „Świat Książki“, 2008. Kolbuszewski, J. Kresy. Wrocław: Wyd. Dolnośląskie, 1995. Konwicki [red. Kaniecki, P., Speiny, J.]. Toruń: Wyd. Naukowe Uniwersytetu Mikołaja Kopernika, 2008. Kresy w literaturze. Twórcy dwudziestoletni [red. Czaplejewicz, E., Kasperski, E.]. Warszawa: Wiedza Powszechna, 1996. - 91 -
Literatura polska 1990–2000. Tom 2 [red. Cieślak, T., Pietrych, K.]. Kraków: Wyd. Zielona Sowa, 2003. Łozowska, K. R. „Obca― ojczyzna: szkice i eseje historycznoliterackie. Szczecin: Wyd. Naukowe Uniwersytetu Szczecińskiego, 2004. Matuszewski, R. Literatura polska 1939 – 1991. Wyd. 2 popr. i uzup. Warszawa: Wyd. Szkolne i Pedagogiczne, 1995.Nowacki, D. Zawód: czytelnik. Notatki o prozie polskiej lat 90. Kraków: Znak, 1999. Modele świata i człowieka: szkice o powieści współczesnej [red. Jerzy Święch]. Lublin: Wyd. Lubelskie, 1985. Nowicki, S. [Bereś, S.] Pół wieku czyśćca. Rozmowy z Tadeuszem Konwickim. Warszawa: Oficyna Wydawnicza, 1990. Olejniczak, J. Arkadia i małe ojczyzny: Vincenz – Stempowski – Wittlin – Miłosz. Kraków: Oficyna Literacka, 1992. Polskie mity polityczne XIX i XX wieku [red. Wrzesiński, S.]. Wrocław: Wyd. Uniwersytetu Wrocławskiego, 1994. Przybylski, M. Nostalgický proud polské prózy v letech 1954-1980: diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta filozofická, 2006. 107 s., 5 s. příl. Vedoucí diplomové práce Ludvík Ńtěpán. Rogala, S. Tadeusza Konwickiego powroty do Doliny. Kielce: Wyd. Gens, 2007. Sporne sprawy polskiej literatury współczesnej [red. Brodzka, A., Burska, L.] Warszawa: Instytut Badań Literackich, 1998. Uliasz, S. Literatura Kresów – kresy literatury: fenomen Kresów Wschodnich w literaturze polskiej dwudziestolecia międzywojennego. Rzeszów: Wyższa Szkoła Pedagogiczna, 1994. Uliasz, S. O literaturze Kresów i pograniczu kultur: rozprawy i szkice. Rzeszów: Wyd. Uniwersytetu Rzeszowskiego, 2001. Zaleski, M. Echa idylli: w literaturze polskiej doby nowoczesności i późnej nowoczesności. Kraków: Universitas, 2007. Časopisy Bugajski, L. Archeologia rodzinna. Wiadomości kulturalne, 1994, nr. 6. Bukowska, A. Tadeusza Konwickiego obrachunki z epoką i samym sobą. Miesięcznik literacki, 1988, nr. 6. Ciśło, M. Kamień na kamień. Res publica Nowa, 1995, styczeń 1. Klejnocki, J. Autobiografia jako powieść. Miesięcznik literacki, 1988, nr. 6. - 92 -
Lengren, M. Kresy atakują. Twórczość, 1994, nr. 11. Łukasiewicz, J. O Białym kamieniu. Odra, 1994, nr. 11. Nowacki, D. Opowiem wam o pradziadku. Nowy nurt, 1995, nr. 12. Szymańska, A. Gdzie jest ten demon? Kresy – kwartalnik literacki, 1994, nr. 20. Walc, J. Nieepickie powieści Tadeusza Konwickiego. Pamiętnik literacki, 1975, z. 1. Internetové zdroje Dąbrowski, M. Kresy w perspektywie krytyki postkolonialnej [online]. [cit. 16. dubna 2012]. Dostupné z: . Duńek, J. Tityre, ty si tu hovíń pod końatým bukem. O Vergiliových Zpěvech pastýřských [online]. 2010 [cit. 13. dubna 2012]. Dostupné z: . Grzela, R. Na granicy życia i śmierci. Rozmowa z Anną Bolecką [online]. 2005 [cit. 20. dubna 2012]. Dostupné z: . Jestem inna. Z Anną Bolecką rozmawia (z towarzyszeniem Andrzeja Stasiuka) Agnieszka Kosińska [online]. 1995 [cit. 20. dubna 2012]. Dostupné z: . Jurewicz, A. Lida [online]. [cit. 27. dubna 2012]. Dostupné z: . Komendant,
T.
Małe
ojczyzny
[online].
[cit.
29.
dubna
2012].
Dostupné
z:
. Kuthan, P. J. Sedmidenní válka s Polskem (1919) [online]. 2004 [cit. 3. března 2012]. Dostupné z: . Musierowicz, M. Frywolitki, czyli ostatnio przeczytałam książkę!!! [online - PDF]. 1997 [cit. 22. dubna 2012]. Dostupné z: .
- 93 -
