Zachránila mû slza - zlom
11.8.2014
18.25
Stránka 9
1
Sama v noci
KDE TO JSEM? Všechno je černé. Jsem v černočerné tmě. V totální černi, ve všepohlcující černi bez sebemenšího záblesku světla. Jenom nevím, jestli mě ta černota uklidňuje, nebo děsí. Připomíná mi to dětství, když jsem se zavírala do skříně, abych se tam cítila v bezpečí a současně i vystrašeně. Ze všech sil se snažím protnout očima tmu, ale nevidím nic. Nic než hlubokou čerň. Mám oči zavřené, nebo otevřené? Netuším. Co se vlastně stalo? To také nevím. Vím jenom, že tu nejsem sama – slyším vedle sebe někoho. Dýchá zrychleně – asi jako vyčerpaný pes. Je to člověk? Nějaké zvíře? Ale hlavně cítím, jako by mě něco svíralo. Bolí mě hruď, cítím hrozně silný tlak a musím tomu vzdorovat, abych mohla dýchat. Nadechuji se těžce a plním hrudní koš vzduchem s takovým úsilím, až slyším, jak mi praskají žebra. Vyděsí mě to tak, že toho raději nechám. Ale ta tíha mě stlačuje stále víc – přece se nemůžu nechat rozmačkat…? Musím bojovat, abych mohla v té naprosté tmě dýchat. Co se vlastně stalo? Přece to musí mít nějaké vysvětlení, ne? Muselo se stát něco vážného, to je jasné. A já na to musím přijít. Uklidnit se a začít přemýšlet. 9
Zachránila mû slza - zlom
11.8.2014
ANGÈLE
18.25
Stránka 10
L I E B Y O VÁ
Přijela jsem na pohotovost, na to se pamatuji moc dobře: bolela mě hlava a byla to tak strašlivá bolest, že jsem musela do nemocnice. Samozřejmě, kam jinam než do nemocnice? A teď jsem tady, uvězněná v temnotě. Kde jsou doktoři? Kde jsou sestry? Kde je Ray? Kde jsou moji nejbližší? Co je to za sílu, která mě tak drtí? Vzdoruji tomu, žebra mi praskají, neodvažuji se tomu podlehnout ani se vzpouzet… Vlastně je to pocit, jako by se na mě zřítila celá nemocnice. To je ono – jako by došlo k zemětřesení a já ležela zavalená tunami trosek. A to zrychlené dýchání vedle mě – známka dalšího živého tvora, který se poté, co se svět sesypal, ocitl ve stejné pasti jako já. Jinak všude vládne klid. To je po zemětřesení běžné? Totéž ticho, které vždy následuje po vřavě katastrofy? Určitě to tak je. Také to bývá ticho po bouřce. Je kuriózní, že kromě té tíže, co zavalila mé tělo, a záhady, kterou je pro mě naprostá temnota, se cítím dobře. V naprosté formě! V každém případě mnohem lépe, než když jsem sem přišla s tou příšernou, nesnesitelnou migrénou, kdy jsem měla hlavu jako ve svěráku. Teď už nemám ve svěráku hlavu, ale hrudník; cítím se jako v posledním tažení, ale dá se to snést. Pokouším se zakřičet, ale cítím, že nevydám ani hlásku. Ozvěnou se mi vracejí jen mé myšlenky. Ta bytost vedle mě je také němá. Nemluví… ani nezamručí. Čas ubíhá. Nesmyslně a nepozorovatelně se pokouším sladit svůj dech s jejím rychlým a mechanickým rytmem uštvaného psa. Alespoň se tak zaměstnám. Unaví mě to. Pořád jsem jako ve svěráku, ale už nemusím vynakládat tolik úsilí, abych mohla dýchat. 10
Zachránila mû slza - zlom
11.8.2014
SAMA
18.25
Stránka 11
V NOCI
Tím hůř. Smiřuji se s tím. Uklidňuje mě to. Probudily mě hlasy. Klidné, nevzrušené hlasy doprovázené hlukem kroků. Muži, ženy. Mluví spolu krátce, věcně. Baví se o pacientech, o pokojích. „Už jsi byl na dvěstětřicítce?“ V nitru se usmívám. No konečně! Všechno se vysvětlí, dá do pořádku. Stále jsem v nemocnici a k žádnému zemětřesení nedošlo. Žádná budova se nezřítila. A já rozhodně nejsem uvězněná v nějaké skříni, ale ležím na pokoji jako normální pacient. A proč mě vlastně ještě drží v nemocnici? Předpokládám, že takové ty obvyklé prohlídky mám už za sebou, že se teď na mě přišli podívat a otevřít mi oči. Ty mám pořád ještě zavřené… a stejně tak i ústa mám sevřená. Ale proč, to nevím. Je to snad vážné? Proč ale? Žádnou nehodu jsem neutrpěla, jen jsem měla velké bolesti hlavy. Nejsem tu nastálo. Proto mě taky dali na pokoj s tím nemocným, co nepřetržitě spí a přitom dýchá s tak obdivuhodnou pravidelností jako nějaké zvíře. Jsem ve stavu mezi bděním a spánkem, v takovém polovědomí, a až se úplně probudím, půjdu domů. Kdoví, možná bych ještě mohla stihnout ten bál. Že by se mi to zdálo? To je také jedna z možností. Může se člověk ve snu ptát sám sebe, zda sní? Mám pocit, že ano. Ovšem žádný sen nikdy netrvá dlouho. Na co čekají, proč už mi nepřišli otevřít oči a rozevřít čelisti, abych otevřela pusu? Na co čekají, proč kolem jenom procházejí, a ani se na mě nepodívají? Na co čekají, proč mě nezbaví té tíhy a neosvobodí? A všechno mi nevysvětlí? Ti muži i ženy zase odešli. Abych se něčím zaměstnala, přemýšlím. Přesně si vzpomínám na všechno, co se stalo předtím, než jsem se probrala 11
Zachránila mû slza - zlom
11.8.2014
ANGÈLE
18.25
Stránka 12
L I E B Y O VÁ
do téhle nekonečné noci. Na nic jsem nezapomněla. Scénář posledních hodin se mi v hlavě odvíjí s přesností filmu na velké obrazovce. Na jednu stranu jsem šťastná, že si všechno tak dobře vybavuji. A na druhou se už bojím, celá zmatená, co si na mě život přichystal.
12
Zachránila mû slza - zlom
11.8.2014
18.25
Stránka 13
2
Mravenčení v konečcích prstů
PONDĚLÍ 13. ČERVENCE 2009. Letní den, předvečer státního svátku. Všichni (nebo skoro všichni) jsou na dovolené: ti, co mají dovolenou v červenci, se povalují na plážích; ti, co ji budou mít až v srpnu, si vybírají volno. A já ten den vstávala ve čtyři ráno! Pracuji na směny, ranní je od šesti do půl druhé. Nijak mi to nevadilo. Brzy budu mít dovolenou a od té poslední neuplynulo zase tolik času, jenom dva týdny. Byli jsme s Rayem na Rhodosu, uvěznění mezi blankytem oblohy a stejně modrým mořem. Naprosté okouzlení – když si na to vzpomenu, mimoděk se usmívám. Opravdu jsem neměla chuť si stěžovat. Nedělá mi problémy vstávat před úsvitem, jsem ranní ptáče. A jsem na to zvyklá – takhle pracuji každý druhý týden. Jeden týden od šesti do půl druhé, ten následující od půl druhé do devíti večer. Musím přiznat, že je to vyčerpávající rytmus, ovšem když začínám brzy ráno, mám pro sebe celé odpoledne: můžu si jít zaplavat, navštívit kamarádky… Jenom si musím jít dost brzy lehnout, to je celé. Cítím se v dobré formě. V únoru jsem sice podstoupila operaci vyhřezlé ploténky, ale to už je dávno. Začala jsem znovu sportovat, hlavně jezdit na kole. 13
Zachránila mû slza - zlom
11.8.2014
ANGÈLE
18.25
Stránka 14
L I E B Y O VÁ
Minulou sobotu jsem zase ujela padesát kilometrů – stejně jako předtím. Říkala jsem si: Tak a je to – operace, to už je jen vzpomínka. Bylo teplo – vzpomínám si, jak jsem pocítila svěží vzduch, když naše skupinka cyklistů vjela do lesíka v parku Pourtalès v Robertsau, elegantní čtvrti ve Štrasburku. Možná jsem se tou změnou teploty trochu nachladila a začalo mě lehounce bolet v krku. Nic to ale nebylo, neměla jsem ani horečku, jen jsem si vzala prášek. Následující den jsme byli na poledne pozvaní k mému bratrovi Gilbertovi. Cítila jsem se dost unavená. Nebylo to však nic, co by mě nějak vážně znepokojovalo – všichni jsme přece po celotýdenní práci unavení, ne? Když si na to teď znovu vzpomínám, ještě je tu ta věc s ananasem. V závodní jídelně si ho vždycky dávám jako dezert. Ale minulý týden, ani nevím proč, to prostě nešlo – nedokázala jsem snést jeho ostrou kyselou chuť. Byl to zvláštní pocit, jako by mi ananas rozdíral jazyk. A stejné to bylo s citronem, když jsem jedla rybu. Prostě jsem to nesnesla. Takže poslední dny se hromadily drobnosti: lehká bolest v krku, nedělní únava a náhlá nechuť k ananasu. Jen takové maličkosti. Bezvýznamné otazníky, které se pravidelně objevují v našem životě a na něž pak zapomínáme, pokud se náš život nevychýlí ze svého obvyklého běhu. Když se však poté stane něco dramatického, dojde nám, že to byly varovné signály. Ne, vážně, to pondělí 13. července časně ráno, když jsem jako obvykle prováděla v koupelně ranní očistu a poslouchala u toho muziku, cítila jsem se dobře. Bez přehnané skromnosti mohu přiznat, že na sedmapadesát let vypadám podle vlastního mínění lépe než většina žen mého věku. Vděčím za to samozřejmě sportu: cyklistice, plavání, horským túrám, běhání (několikrát jsem se zúčastnila běžecké sou14
Zachránila mû slza - zlom
11.8.2014
M R AV E N Č E N Í
18.25
Stránka 15
V KONEČCÍCH PRSTŮ
těže s názvem „Deset štrasburských kilometrů“). A díky své povaze, samozřejmě; vždycky mi říkali, že mám pozitivní přístup k životu, a je to pravda. Opravdu nejsem typ, co se pořád hroutí v depresích. Ostatně i díky lásce. Ray ještě klidně spí. Naše dcera Cathy, která žije v Paříži, má dvě úžasné holčičky, Célii a Mélanii. Všechno je v pořádku. Ráda to zopakuji: jsem šťastná. Život je nádherný a nic na tom nemění fakt, že v předvečer 14. července musím jít od šesti ráno do práce! Zvlášť když se večer chystáme na hasičský bál.
Bohatě jsem posnídala a vyrazila do probouzejícího se dne. Z našeho bytu v Schiltigheimu (což je předměstí Štrasburku) obvykle jezdím do práce firemním autobusem, ale tentokrát jsem se rozhodla jet autem. Společnost, u níž jsem zaměstnaná, sídlí asi dvacet kilometrů od mého domu a pracuji tam už deset let. Vyrábíme nákupní vozíky pro supermarkety a pracovní vozíky pro letiště a nemocnice. Předtím jsem přes dvacet let dělala mistrovou v továrně na pletáž. Měla jsem dobré místo, ale pak naši fabriku zavřeli. Tak jsem vzala, co se zrovna nabízelo, a výsledkem je tenhle podnik, kde montuji na držadla vozíků pro supermarkety speciální zámky, kam musíte vhodit žeton či minci, když ho chcete použít. Zámky se nedávají pořád na totéž místo, liší se to podle požadavků zákazníka i podle toho, pro jakou zemi jsou vozíky určené: montují se doprostřed, někdy vpravo, jindy vlevo… Pracuji se šroubovákem a vestoje. Je to docela fyzicky náročná práce, ale už jsem si zvykla a udržuji si své tempo. Tohle je veskrze mužský svět: v každé směně je na tři sta mužů a tak desítka žen. Na to jsem si už také zvykla. Mys15
Zachránila mû slza - zlom
11.8.2014
ANGÈLE
18.25
Stránka 16
L I E B Y O VÁ
lím, že mě mají rádi… všichni ti chlapi. Často mi svěřují své drobné starosti, životní příběhy. Žertujeme a povídáme si. Těší mě, že mi tahle práce umožňuje kontakt s ostatními, protože patřím k těm, kteří se dívají na věci vždy z té lepší stránky. Možná i proto mi tak často posílají nováčky na zaučení. Všechno výborně klape, protože se cítím ve skvělé formě a jsem šťastná. První stín na tohle štěstí padl na továrním parkovišti osvíceném ranním sluncem. V konečcích prstů jsem pocítila jakési brnění. Napadlo mě, jestli se neozvala stará zlomenina prsteníku. Nebo revmatismus? Že by změna počasí? Ale to ne, večer je přece ten hasičský bál, nesmí pršet! Ne, bude to něco jiného – bolest se koncentruje ve všech prstech a v obou rukou. Usazuje se v kloubech. Přichází náhle a s velkou silou. Třela jsem si ruce, ale nepomáhalo to. Překvapilo mě to, ale nepřikládala jsem tomu žádnou váhu. Pozdravila jsem kolegy, vrhla se na zámky a cítila, jak se mi ruce při práci postupně rozhýbávají. Pak mě najednou přepadla příšerná bolest hlavy. Pokoušela jsem se to nevnímat. Umístím zámek, zašroubuji, nainstaluji. Držadla vozíků se hromadí a hluk v továrně stoupá tak, až mám pocit, že mi provrtává lebku. Ochromila mě migréna. Nedokážu se ani sklonit, abych umístila součástku do pouzdra. V osm třicet jsem se rozhodla to vzdát. Šla jsem za svým šéfem a řekla mu, že nemůžu dál pokračovat v práci. „Odpočiň si, Angèle. Dej si pauzu, to přejde.“ Kdepak, už jsem pochopila, že to nepřejde, že mi nepomohou žádné pauzy ani žádná vlídná slova. Nemůžu dál pracovat, i když se snažím sebevíc. Už tuším, že dnes ráno nejde o obyčejnou migrénu či obvyklé revmatické bolesti, a pře16
Zachránila mû slza - zlom
11.8.2014
M R AV E N Č E N Í
18.25
Stránka 17
V KONEČCÍCH PRSTŮ
padá mě úzkost. Mám nejasný pocit, že se děje něco vážného, ale nevím, co to je. „Je mi líto, ale musím odejít.“ Šéf mi dal propustku a já opustila své pracoviště. Když mě kolega Marc viděl odcházet, byl tak milý, že mi ještě popřál „krásný 14. červenec“. V jeho úsměvu jsem zaznamenala znepokojení: také si všiml, že tohle není žádná bezvýznamná bolest hlavy. Znají mě tu všichni moc dobře. Vědí, že nejsem ten typ, který se hroutí kvůli sebemenší mrzutosti. Za deset let jsem nikdy nepřerušila práci kvůli nějaké nemoci. Nijak jsem se nezdržovala a pádila na parkoviště – musím se co nejdřív vrátit domů, dokud jsem ještě schopná řídit. Ray byl samozřejmě překvapený, když mě viděl přijet. Dal mi prášek proti bolesti a šla jsem si lehnout. Až se vzbudím, tak se při troše štěstí ještě stihnu přichystat na ten bál. Když jsem se však probudila, bylo to ještě horší: byť se to zdálo nemožné, bolest hlavy se zhoršila. Sebemenší pohyb mi působil muka. Nikdy jsem nic takového nezažila. Jako bych měla hlavu sevřenou v příliš malé helmě a ta se neustále zmenšovala, dokud mi nerozmačká mozek. Od takové bolesti by mi neulevil žádný prášek na světě. Pozdě odpoledne Ray rozhodl, že zavolá doktora. Náš praktický lékař se neozýval, byl zrovna na dovolené. Ani u doktorky, která ho zastupovala, Ray neuspěl. Nesehnal ji. Začala jsem panikařit, to utrpení bylo nesnesitelné. Zato Ray zůstal klidný. „Zbývá jediné řešení,“ rozhodl. „Zavolat pohotovost!“ Můj muž mě vždy umí uklidnit. Je spolehlivý, výkonný a plný energie. Je mu přes šedesát, ale zcela upřímně – ani on nevypadá na svůj věk. Pořád pracuje: dohlíží na stavbách jako 17
Zachránila mû slza - zlom
11.8.2014
ANGÈLE
18.25
Stránka 18
L I E B Y O VÁ
stavbyvedoucí. Není to vždy snadné zaměstnání, ale on to zvládá dobře. Dokáže si získat respekt ostatních dělníků. Má impozantní vzhled a přirozenou autoritu. Musím dodat, že je bývalý policista. Svou kariéru skončil u justiční policie ve Štrasburku. Viděl spoustu případů a nevedl si špatně. Není to ten typ, který snadno ztratí hlavu. Nechápala jsem, co se mi to děje, proč mi hlava hrozí vybuchnutím ani proč mám zvláštní pocit ztuhlosti, ale říkala jsem si, že když je tady Ray a pečuje o mě, jsem v bezpečí. Ozvalo se zaklepání na dveře. Pohotovost dorazila. Lékař mě prohlédl a vyzpovídal. Bolesti v rukou, migréna, pocity ztuhlosti, malátnost? Zašklebí se. Neodpovídá to žádné známé diagnóze. Ray ho přesvědčil, aby mě odvezli do nemocnice. Chtěli mě přenést, ale já protestovala. „Vždyť je to jen bolest hlavy,“ namítla jsem. A trvala jsem na tom, že z našeho bytu sejdu po schodišti tři patra, že výtah nepotřebuji.
18
