Vlastimil Vondruška VRAŽDA V AMBITU Hříšní lidé Království českého Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © Vlastimil Vondruška, 2005, 2010 © Mapa Alena Vondrušková, 2002, 2005, 2010 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2005, 2010 ISBN 978-80-243-5423-1
Mé ženě Aleně
Vražda v ambitu
I. KAPITOLA Byl sychravý podzim, poslední listy padaly ze stromů, ráno se už objevovaly první mrazíky a přes den mrholilo nebo pršelo. Chvílemi foukal studený vítr a jen občas se na nebi objevilo slunce, ale už nemělo žádnou sílu, jako by se loučilo s přírodou, než ji předá vládě zimy. Protože se v krbu topilo velikými bukovými poleny celý den, bylo v komnatě příjemné teplo. Už se stmívalo, král Václav II. seděl u okna s nádherným kamenným ostěním a díval se ven. Měl svůj hrad Točník rád. Pohled na podzimní plískanice ho ale netěšil. Natáhl ruku pro pohár s ohřátou medovinou a napil se. Bolest na prsou ho v takovém sychravém počasí trápila stále častěji. Ale s tím nic dělat nemohl, neboť všichni lidé byli v rukách božích. Král přece nebyl výjimka. Obával se něčeho jiného. Pokud by ho Bůh k sobě povolal příliš brzy, co bude s jeho krásnou zemí? Byl nejmocnějším panovníkem v říši, svou hlavu ozdobil korunou českou i polskou a pro syna ještě získal korunu uherskou. Jenže Václav III. byl příliš mladý. Jako kdysi on. Povzdechl si a natáhl ruku k panošovi, aby pohár dolil. Pak se rozkašlal. „Vznešený králi, přišel pan Oldřich z Chlumu,“ oznámil voják, který držel stráž u vchodu do jeho komnaty. Václav II. se usmál a přikývl, ať ho hned pustí dál. Vzápětí se ve dveřích objevil vysoký stařec, který šel sice trochu nahrbeně, ale stále ještě jistě. Měl šedé vousy i vlasy a kolem očí hluboké vrásky. Zastavil se několik kroků před králem, nepatrně se uklonil a pozdravil. Jeho hlas zněl pevně, a kdyby někdo Oldřicha neznal, hádal by, že patří mnohem mladšímu muži. Na prsou mu visel zlatý řetěz, který byl odznakem královského prokurátora. Už dlouho však tento úřad nezastával. Od té doby, co zemřel král Přemysl II. Otakar a hrad Bezděz se stal nejprve vězením mladého kralevice Václava a později ho získali páni z Dubé. Oldřich z Chlumu se po všech zmatcích, které v zemi zavládly po nešťastné bitvě na Moravském poli, stal rádcem krále Václava II., a i když už byl stařec, často ho král pověřoval důležitými státními úkoly. Zvláště takovými, kde byl třeba především rozum. „Posaď se,“ usmál se Václav II. a gestem nařídil panošovi, aby nalil druhý pohár. Vzápětí se rozkašlal. „Dnes asi ani nepůjdu spát. Stejně bych byl pořád vzhůru. Jsem rád, že jsi zpátky. Ale práci necháme na zítra. Ráno mi při audienci povíš o svém jednání s říšskými arcibiskupy.“ Oldřich z Chlumu se s obavami ve tváři uklonil. Král Václav II. mu připadal opět o něco hubenější, než když před několika měsíci odjížděl. Navíc měl v očích horečnatý svit, který se mu vůbec nelíbil. Pak se tiše zeptal: „Co pro vás mohu udělat teď, můj králi?“ „Tvůj král tě chce požádat o laskavost,“ řekl Václav II. „Vyprávěl jsi mi snad už o všech svých slavných případech, které jsi vyřešil. Nikdy jsi mi ale neřekl, proč jsi vlastně odešel z kláštera a nestal se prelátem.“ „To je dlouhá historie,“ zabručel trochu neochotně Oldřich z Chlumu. Nerad na to vzpomínal. „Já mám čas,“ řekl Václav II. a snad poprvé ten den se začal tvářit vesele. „Proč o tom nechceš vyprávět? Všiml jsem si, že jsi již několikrát tohle téma zamluvil. Ale dneska bych to rád slyšel. I kdybych měl zavolat kata, aby tě vyslechl.“ Oldřich z Chlumu přikývl. Byl rád, že se králi vrací dobrá nálada a žertuje. Pak naoko se strachem v hlase zabručel: „To snad nebude třeba. Nabízím obchod. Ještě jednu číši té skvělé medoviny za mé vyprávění.“
II. KAPITOLA Oldřich svého otce Menharta z Chlumu nijak zvlášť nemiloval, ale ctil ho. Byl to koneckonců jeho otec. Nebyla to ostatně vina rodičů. Tak už to ve světě chodilo a nedalo se s tím nic dělat. Oldřich měl smůlu, jako spousta dětí z urozených rodin. Měl staršího bratra Jaromíra. Zdědit tvrz mohl jen jeden. Proto se otec od mládí věnoval hlavně Jaromírově výchově. K jeho cti však třeba přiznat, že často Oldřichovi dovolil, aby se díval, jak cvičí staršího bratra v boji s mečem. Mnohokrát dokonce Oldřichovi dovolil, aby si to s mečem v ruce zkusil. Jenže jednou se stalo něco, co se stát nemělo. Otec při jídle trochu rozmrzele prohlásil, že s mečem v ruce je Oldřich mnohem lepší než jeho bratr Jaromír. Oldřichova matka měla velikou radost, jenže to nic neznamenalo. Jaromír od té doby s bratrem nemluvil, což by Oldřichovi nevadilo. Horší bylo, že přiměl otce, aby mu zakázal dívat se na jejich vojenská cvičení. O několik dnů později odvedl otec Oldřicha k děkanovi Ignaciovi, který žil na faře v sousední vesnici. A tak se Oldřich z Chlumu začal připravovat na dráhu kněze. Snažil se uvěřit stařičkému knězi, že osud všech lidí je v rukách božích. „Odpusť svému bratrovi,“ nabádal ho děkan Ignacius. „Nebýt toho, co se stalo, otec by tě nezaslíbil Bohu. Byla to tedy vůle našeho Pána a tvůj bratr Jaromír byl jen prostředníkem jeho vůle.“ Ale ať se Oldřich z Chlumu snažil sebevíc, nenacházel ve zlomyslné tváři staršího bratra nic, co by v něm vzbuzovalo víru, že to tak Bůh chtěl. A i kdyby, proč byl Oldřich s mečem v ruce šikovnější než jeho starší bratr, pokud Bůh Jaromíra předurčil stát se rytířem a Oldřicha si vyvolil mezi své služebníky? Zatímco starší Jaromír se oháněl mečem, až mu umdlévala ruka, a žádné pokroky nebyly vidět, Oldřich se během několika měsíců naučil číst a psát. Latinu zvládl tak lehce, že děkan Ignacius sám občas Oldřicha požádal, aby mu pomohl s překlady nesrozumitelných papežských ediktů. „Už tě nemám co učit,“ povzdechl si jednou stařec, když mu Oldřich pomáhal uklízet po mši kostel. „Měl by ses začít připravovat na dráhu kněze v nějaké klášterní škole, která by ti otevřela cestu k řádnému kněžskému pomazání.“ „Jenže to by stálo spoustu denárů,“ vyděsil se Oldřich. Věděl dobře, že otcovy truhlice byly skoro prázdné. „Můj bratr Oderikus je písařem ve skriptoriu magdeburského arcibiskupa,“ usmál se stařičký děkan. „Už jsem mu o tobě psal. Svatá matka církev dostává od zbožných křesťanů dostatek milodarů, aby mohli v klášterních školách zadarmo studovat i nemajetní, kteří jsou povoláni sloužit Bohu. Bratr všechno zařídil. Řekni otci, aby mne zítra navštívil. Dohodnu s ním podrobnosti.“ Když Oldřich z Chlumu prošel bránou z masivních kamenných kvádrů kolem fortny na nádvoří benediktinského kláštera svatého Mořice, padla na něho zvláštní tíseň. Namlouval si, že je to tím, že nikdy nebyl tak daleko od domova. Dobře věděl, že ho za chvíli otec opustí a nechá ho v Magdeburku samotného. Ale i když si tohle všechno opakoval, aby se uklidnil, nešlo to. Ve vzduchu jako by viselo cosi hrozivého, co nedokázal pojmenovat. „Kolik je tvému synovi?“ zeptal se otce laskavě malý tělnatý převor s hladce vyholenou tváří a dobromyslnýma modrýma očima, který je přijal. „Už mu bude čtrnáct,“ zabručel trochu rozpačitě Menhart z Chlumu. Chtěl už mít vše za sebou. Stále se bál, kdy si někdo řekne o peníze. Navíc doma stála práce. Snad žena ohlídá, aby lidé z vesnice včas sklidili jejich pole.
„Vypadá na víc,“ přikývl převor. „Je vysoký a má pevné svaly. Kdyby se za něho nepřimluvil náš ctihodný arcibiskup Eusebius, myslel bych, že jsi se spletl a místo budoucího kněze jsi přivedl mladíka, který má sloužit jako panoš u rytíře.“ Pak se obrátil na Oldřicha a latinsky se ho zeptal, jakou měli cestu. Oldřichovi z Chlumu bylo jasné, že to je zkouška. Zalovil v paměti a vzpomněl si na jakýsi prastarý text, v němž jeden proslulý Říman popisoval svou cestu po Galii. Nadechl se a začal vyprávět. Po prvních slovech s potěšením zachytil údiv v očích malého převora, který se rychle změnil téměř v úctu. „Zadrž!“ zvolal převor chvatně. „Neplýtvej vědomostmi. Nech si také něco pro školu. Bratr Siegfried, který vyučuje latinu, tvůj jazyk určitě ocení. My se ale musíme věnovat jiným věcem.“ Pak se obrátil zpátky na Oldřichova otce. Mnoha květnatými slovy se z něj pokusil vymámit nějaký milodar pro klášter. Když ale pochopil, že veškeré úsilí je marné, pokrčil rameny a trochu povýšeně se s ním rozloučil. Oldřich z Chlumu cítil, že se mu do očí derou slzy. Také jeho otec rozpačitě přešlapoval, jako by nevěděl, co má dělat. Pak si padli do náruče. Snad poprvé ve svém životě se Oldřich z Chlumu cítil v otcově náruči bezpečně, jako u někoho, kdo ho opravdu miluje. Byl to jen kratičký okamžik. Pak ho otec trochu rozpačitě odstrčil, zabručel cosi jako požehnání a skoro se rozběhl, aby už byl z kláštera pryč. Vzápětí za ním s dutým úderem zapadla těžká dřevěná vrata, která oddělovala klášter od okolního zlého světa. To si tehdy Oldřich z Chlumu ještě naivně myslel. Oldřich z Chlumu měl strach, aby před ostatními žáky klášterní školy nevypadal jako žebrák. Přivezl si pár obnošených kusů oděvu a jedinou novou věcí byla košile z hrubého režného plátna, kterou matka šila po nocích, aby ji stihla dodělat, než se Oldřich vydá do Magdeburku. Jenže těch pár kusů, které měl, mu stejně převor vzal. Pak ukázal na hromádku připravenou na lavici. Byla tam hnědá kutna a režná košile, určitě hrubější než ta, kterou mu ušila matka. Pod lavicí ležely obyčejné kožené sandály. „Převlékni se,“ nařídil netrpělivě. „Nemám na starosti jenom tebe.“ Oldřich z Chlumu chvíli s řádovým oděvem mnichů benediktinů zápasil, než se mu podařilo přetáhnout kutnu přes hlavu a zavázat šněrování. Pak vzal do ruky plátěnou košili a chvíli si ji zamyšleně prohlížel, aby pochopil, co s ní. „Na noc,“ vyštěkl netrpělivě malý převor. „Nezdržuj, ještě si ovaž kolem pasu tenhle provaz.“ „Ale já nechci vstoupit do řádu,“ začal trochu nesměle protestovat Oldřich z Chlumu. Uvědomil si, že teď vypadá skoro stejně jako převor. Jen s tím rozdílem, že byl o hodně vyšší. „Nemusíš vstoupit mezi nás,“ uraženě odsekl tělnatý mnich a rukou si setřel ze své hladké tváře kapky potu. „Ale po dobu, co budeš tady, se budeš řídit stejnou regulí jako žáci, kteří se benediktiny chtějí stát.“ Bylo zjevné, že Oldřich z Chlumu ztratil poslední sympatie malého převora. Mlčky přešli nádvořím a brankou vedle majestátní budovy klášterního kostela vstoupili do chodby, která je dovedla k místnostem určeným pro novice a žáky. Tam převor předal Oldřicha z Chlumu vysokému zamračenému mnichovi, který dohlížel v dormitáři. „To je bratr Peregrýn,“ představil ho. „Jeho budeš poslouchat a on ti řekne, co máš dělat.“ Pak se otočil a chvatně zmizel. Bratr Peregrýn si Oldřicha z Chlumu nepřátelsky měřil a pak zlostně zabručel: „Teď mi řekni, kam tě mám uložit.“ „Mně stačí obyčejný slamník kdekoli na zemi u zdi,“ pokorně opáčil Oldřich z Chlumu. Věděl, že každý začátek je těžký a určitě by nebylo dobré dělat potíže hned po příchodu. Stačilo, že rozladil malého převora. Na skromného si ostatně ani hrát nemusel, protože by mu opravdu obyčejný slamník stačil. Hubený mnich ale teatrálně obrátil oči ke stropu: „Tak obyčejný slamník by ti stačil? A můžeš mně
říci, kde ho mám vzít? Tenhle týden už jsi pátý žák, který sem přišel. Náš opat chce být před arcibiskupem hezký a kdo pak má starosti? On ne!“ „Nevěděl jsem…,“ trochu nešťastně vyhrkl Oldřich z Chlumu. Mnich ale zavrtěl hlavou a pak ho přátelsky vzal rukou kolem ramen. „Nic si z toho nedělej, nechtěl jsem tě vyděsit hned na začátek. Zatím se posaď sem a počkej,“ ukázal na masivní dřevěnou lavici, která stála pod malým oknem vedle dveří. Pak se otočil a odešel. Oldřich z Chlumu zůstal sám. Zvědavě se rozhlížel po rozlehlé místnosti. Nebyla vysoká, ale byla neobyčejně dlouhá. Měla klenutý strop a neomítnuté zdi z plochých, hrubě štípaných kamenů. Podlahu kryly veliké nahnědlé dlaždice z pálené hlíny. Podél delších stěn stála vedle sebe prostá dřevěná lůžka se složenými přikrývkami ze slabé režné látky. Na zadní stěně místnosti visel kříž ze dvou hrubě tesaných trámů. Zde tedy spali klášterní žáci. Oldřich z Chlumu si tiše povzdechl. V dormitáři bylo chladno, a i když byl prázdný, cítil pach nemytých těl. Vzpomněl si na komůrku doma a znovu ho přepadla lítost. Rychle zamrkal a pak si začal zamyšleně dlaní mnout bradu. Nebyl už přece dítě, tak tu nebude fňukat! Přemýšlel tak usilovně, až usnul. Probudil ho tlumený hluk na chodbě. Otevřel oči právě včas. S rámusem se otevřely dveře a do dormitáře vpadl zástup chlapců, oblečených do hnědých kuten stejně jako on. Měli rozesmáté tváře a rozpustile na sebe pokřikovali. Jako poslední vešel bratr Peregrýn. Mračil se ještě víc, než když mu převor představoval Oldřicha. „Chcete dneska zůstat bez večeře?“ rozkřikl se hlasitě. „Jste v klášteře a ne v nějakém venkovském hampejzu.“ Jeho napomenutí vyvolalo na tvářích většiny žáků další nával veselí. Ale bratr Peregrýn se nad tím zjevně nijak nepohoršoval. Rukou se ohnal po několika nejbližších, aby jim dal pohlavkem řádné ponaučení, ale chlapci rychle uskočili. Přesto spokojeně dodal: „No proto!“ Pak si všiml Oldřicha z Chlumu. Rukou se plácl do čela a zabručel: „Já na tebe úplně zapomněl!“ Obrátil se zpět k zástupu žáků a přísně si je měřil. Nakonec zvedl ruku a prstem si přivolal středně vysokého mladíka se zrzavými vlasy, který se smál ze všech nejhlučněji. „Knute, protože nedbáš na dodržování benediktinské regule, musím tě potrestat. Dneska s tebou bude na lůžku spát tenhle novic. Je dost široké pro oba.“ Zrzavý mladík vrhl krátký pohled na Oldřicha z Chlumu a pokrčil rameny. S hranou lhostejností odpověděl: „Lepší než náš převor. Tenhle je alespoň hubený, trocha místy zbyde i pro mě.“ Sotva to dořekl, propukli všichni v hlasitý smích. Bratr Peregrýn se zachmuřil ještě více a přísně zvedl prst, aby Knuta pokáral. Než ale stačil něco říci, otevřely se dveře dormitáře a dovnitř vstoupil prelát střední postavy. Měl úzký, ušlechtilý obličej, živé oči a tenké rty. Kolem krku mu visel masivní zlatý řetěz s křížem. Všichni okamžitě ztichli a bratr Peregrýn sebou trhl, jako by se chtěl uklonit. Na poslední chvíli si to však rozmyslel a trochu provinile řekl: „Vítejte, bratře opate. Právě jsem napomínal žáky, aby…“ „Slyšel jsem,“ chladně ho přerušil opat Heidenreich. „Bratr převor hlásil, že ráno přijal do školy dalšího novice. Předpokládal jsem, že mi ho přivedeš ukázat. Považoval jsem to za více než pravděpodobné, pokud má žít mezi námi,“ pokračoval ironicky. „Ale jak vidím, máš spoustu jiné, důležitější práce. Šel jsem se pomodlit, a protože jsem slyšel, že žáci jsou tady, to se přeslechnout nedalo, zastavil jsem se sám. Kde ho máš?“ Bratr Peregrýn vrhl zlostný pohled na Oldřicha z Chlumu, jako by on mohl za všechno. Pak na něj ukázal. „Prý je odněkud z českého království. Jmenuje se Oldřich a nic zvláštního na něm bratře opate k vidění není, jak sám jistě uznáte.“
Opat prošel uličkou mezi žáky až k lavici, na níž Oldřich z Chlumu seděl. Ze vzdálenosti několika kroků si ho mlčky prohlížel. Přitom lehce pomrkával očima a Oldřich pochopil, že má potíže se zrakem a na dálku zřejmě špatně vidí. Vstal z lavice a nepatrně se uklonil. Opat zvedl ruku a požehnal mu. Pak rychle dodal: „Vítej mezi nás, synu.“ Otočil se a spěšně odešel, aniž cokoli řekl. Bratr Peregrýn vyběhl za ním na chodbu a s prásknutím za sebou zabouchl dveře dormitáře. „Tak si myslím, že o večeři dneska přijde spíše bratr Peregrýn,“ rozesmál se jeden ze žáků. „Pokud by ho opat potrestal, tak neprávem,“ řekl přísně Knut. „Bratr Peregrýn je náhodou správný chlap.“ „Jseš si jistý, že je to chlap?“ ironicky se ušklíbl obtloustlý mladík se světlými vlasy a širokým obličejem, podobným měsíci v úplňku. „To jsou jenom pomluvy,“ uťal ho jiný žák. „Nemůžeš popřít, že nám bratr Peregrýn odpustí skoro všechno.“ Zrzavý Knut nechal ostatní, aby se přeli. Přešel k zaraženému Oldřichovi z Chlumu, usmál se a pak ho přátelsky objal. „Vítej mezi nás!“ Protože celé odpoledne Oldřich z Chlumu prospal na lavici, nemohl v noci usnout. Převaloval se na lůžku vedle zrzavého Knuta a v duchu si opakoval, co během dne viděl. Pak ho začal tlačit měchýř. Uvědomil si, že netuší, kde tady mají místo, kde by si mohl ulevit. Chvíli se dokázal překonat, ale pak uslyšel hlas zvonu, který oznamoval půlnoc. Když si uvědomil, kolik času zbývá do první ranní mše matutina, bylo jasné, že nemá šanci vydržet. Položil Knutovi ruku na rameno a opatrně jím zatřásl. Když se mu zdálo, že ho vnímá, pošeptal mu těsně u ucha, aby nevzbudil ostatní, co potřebuje. „Chodbou vlevo a na konci dveřmi ven,“ zabručel ospale. Převalil se na druhý bok a vzápětí se opět ozvalo jeho polohlasné chrápání. Oldřich z Chlumu opatrně vstal. Podlaha nepříjemně studila. Chvíli trvalo, než našel kožené sandály a nazul si je. Pak se začal štrachat ke vchodu. V dormitáři byla tma, ale východ osvětlovala malá lampička, která hořela ve dne i v noci. Podle ní se orientoval celkem dobře. Vyšel na chodbu a rychle se vydal směrem, který mu poradil Knut. Když ale otevřel dveře na konci chodby, neuviděl kýžené místo. Před ním se rozkládal klenutý ambit, který do čtverce obklopoval klášterní rajskou zahradu. Nešťastně se rozhlížel. Ambit byl prázdný a po jeho obvodu se táhla řada dveří. Netušil, kam mohou vést, a bál se zkoušet všechny. Rozběhl se zpátky k dormitáři. Došátrat se zpátky k lůžku bylo těžší, než když hledal cestu ven. Nakonec se mu to podařilo. Cítil, že už to dlouho nevydrží. Nervózně zatřásl Knutem. „Co zase chceš?“ zabručel zrzavý hoch a posadil se. „Já to nenašel,“ oznamoval Oldřich z Chlumu nešťastně. Knut si rukou protřel ospalé oči. Teprve teď se úplně probudil a tiše se rozesmál. „Latrýny jsou na nádvoří. Je to strašně daleko. V noci chodíme do rajské zahrady. Sice se to nesmí, ale mniši to dělají taky. A už neotravuj,“ dodal přátelsky, lehl si a přes hlavu si přetáhl přikrývku. Oldřich z Chlumu se otočil, a jak nejrychleji mohl, utíkal zpátky do ambitu. Oběhl kamenné zábradlí ke schůdkům, které vedly dolů mezi záhony s květinami. Udělal ještě několik kroků po cestičce vysypané pískem. Zastavil u nevysokého jehličnatého stromku, vyhrnul si košili a s úlevou začal vyprazdňovat měchýř. Přesně v té chvíli se v ambitu objevila postava. Oldřich z Chlumu se polekal. Tím spíše, když poznal, že to není mnich, ale nahá dívka. Hrozně se styděl, ale nemohl přestat. Udělal alespoň krok, aby se ukryl za smrčkem. Pak uslyšel křik a mezi větvemi uviděl, že do ambitu vběhl mnich, který dívku pronásledoval. Nahá
dívka se zmateně pokoušela otevřít dveře, ale všechny byly zamčené. Pouze tím ztratila čas. Přesně ve chvíli, kdy Oldřich z Chlumu skončil a rychle si spustil košili, mnich dívku dohnal. I když bylo pod křížovou klenbou ambitu šero, poznal, co dělá. Zvedl ruku, v níž se zalesklo ostří nože, druhou rukou dívku popadl za husté černé vlasy, neurvale jí smýkl k sobě a pak jí jediným pohybem podřízl hrdlo. Ambitem se rozlehlo bolestivé zachroptění. Vzápětí dívka padla k zemi. Oldřich z Chlumu na chvíli ztuhl hrůzou. Skrze větve uviděl, jak se muž v benediktinském řeholním hábitu sklonil a zasadil dívce zuřivě ještě několik ran nožem. Přitom cosi zlostně šeptal. Té nahé nešťastnici se již pomoci nedalo, ale Oldřicha z Chlumu popadl strašný vztek. Rychle se rozhlédl. Na zemi pod sousedním stromem uviděl ulomenou silnou větev. Sehnul se a uchopil ji do ruky. Proti mnichovi s nožem by měl mít s touhle zbraní šanci. Rozběhl se po cestičce ke schůdkům, aby se dostal zpět do ambitu. Vrah v benediktinském hábitu měl přes hlavu přetaženou kápi a stále se skláněl nad tělem zavražděné dívky. Oldřich z Chlumu si s hrůzou všiml, že ji hladí po těle a tiše odříkává jakousi litanii. Bylo v tom cosi děsivého, hrůznějšího, než byla vražda sama. Jako by v šeru klášterního ambitu stál sám ďábel. Ani sebezvrhlejší člověk se nemohl tak něžně laskat s tělem mrtvé, jako to dělal ten strašný mnich. Oldřichovi z Chlumu klesla ruka s klackem, byl jako ochromený tou děsivou podívanou. Přestal si dávat pozor a o cosi zakopl. Muž v kápi zvedl hlavu a otočil se směrem, odkud uslyšel podezřelý zvuk. V tu chvíli vyšel měsíc a ozářil jeho obličej. Byl bledý, hubený, se špičatým nosem a krutě staženými masitými rty. Na levé tváři měl velikou pihu. V jeho očích se na kratičký okamžik mihl úlek, pak vyskočil, zvedl nůž nad hlavu a rozběhl se proti Oldřichovi z Chlumu. Současně vykřikl: „Někdo tu je!“ Oldřich z Chlumu byl i přes své mládí dobrý bojovník. Pružně uskočil a bez větších obtíží vyrazil klackem mnichovi nůž z ruky. Pak mu nastavil nohu a druhým koncem klacku ho udeřil do zátylku. Muž vykřikl bolestí, klopýtl a svalil se na zem. Přesně v té chvíli se ze dveří na opačné straně ambitu vynořilo několik mnichů v hnědých benediktinských hábitech. Oldřichovi z Chlumu okamžitě došlo, že tu nejsou proto, aby pomohli jemu. Obrátil se, a co mu síly stačily, vyrazil ke dveřím za zády, kterými se dostal do chodby k dormitáři. Dveře místnosti, kde žáci spali, zavřel ještě dříve, než pronásledovatelé oběhli ambit a dostali se do temné chodby. Zadýchaně proběhl uličkou mezi lůžky, teď nedával pozor, jestli o nějaké zakopne a spáče probudí. Skočil pod pokrývku a nešetrně Knuta odstrčil ke kraji, aby si udělal místo. „Copak hoří?“ zabručel zrzavý chlapec. „S tebou je teda radost spát!“ Oldřich z Chlumu neodpověděl. Poděšeně se díval do tmy ke vchodu, osvětlenému mihotavým plamenem lampičky. Dveře se skoro neslyšně otevřely. Do dormitáře nahlédl jakýsi mnich v kápi. I když stál ve dveřích osvětlených lampičkou, nebylo mu vidět do obličeje. Zdálo se, že se zaraženě rozhlíží. Pak se otočil a zmizel. Dveře dost nešetrně přibouchl. Několik spících chlapců polohlasně protestovalo, ale jinak byl v ložnici klid. Oldřich z Chlumu cítil, že mu na čele vyrazil pot. Třásl se po celém těle. Nevěděl, co má dělat. Pak uslyšel drkotavý zvuk a vzápětí si uvědomil, že to je cvakání jeho zubů. Zavřel oči a snažil se ovládnout. Jenže to nešlo. Hrůza uplynulých minut na něho dolehla teprve teď. Vzápětí ucítil prudkou herdu do boku a hned další. Než stačil cokoli říci, Knut se do něho opřel a shodil ho z lůžka. Přes pelest vyklonil rozespalou tvář lemovanou zrzavou kšticí a zlostně zabručel: „Tam dole zůstaneš až do rána. Jasné? I kdyby se bratr Peregrýn pomátl vzteky, už tě u sebe nechci!“ „V ambitu zavraždili nějakou dívku,“ řekl tiše Oldřich z Chlumu. „A pak tě potkal archanděl Gabriel a hráli jste spolu kostky,“ zívl Knut a skulil se zpátky na lože.
Vzápětí bylo slyšet jeho spokojené oddechování. Dlaždice na podlaze dormitáře byly nepříjemně studené a Oldřich z Chlumu si nebyl jistý, jestli se chvěje ještě strachem, nebo už jen nesnesitelnou zimou. Na podlaze zůstat do rána nemohl. Pak ho napadlo, že by si mohl jít lehnout na dřevěnou lavici vedle dveří, na níž spal odpoledne. Kdyby se zabalil do své kutny, která visela na věšáku u vchodu, nemuselo by to být tak špatné. Mělo to však jednu chybu. Co kdyby se vrátili ti mniši, kteří ho pronásledovali? U dveří by byl první na ráně. A možná by jim došlo, že to byl právě on, kdo klackem srazil vraha té dívky. Posadil se a horečně přemýšlel, co udělá. Zívl a najednou si uvědomil, jak strašně se mu chce spát. Opatrně vstal a lehl si zpátky na kraj Knutova lůžka. Zrzavý chlapec cosi zabručel a dokonce se nepatrně posunul, aby mu udělal místo. Oldřich z Chlumu rychle zavřel oči a nic dalšího už si nepamatoval. Usnul, jako když ho do vody hodí.
