VLADIMÍR HOLAN Josef Král, Gymnázium Uherské Hradiště 2004
Motto: „Autora máme poznávat pouze skrze jeho dílo“ (Milan Kundera)
Obsah: ÚVOD..................................................................................................................................................................... 2 DALŠÍ MOTIVY I. ............................................................................................................................................... 7 DALŠÍ MOTIVY II .............................................................................................................................................. 9 DÍLO .................................................................................................................................................................... 10 A ÚPLNĚ NA ZÁVĚR… ................................................................................................................................... 11
-1-
ÚVOD Jak tedy začít poznávat takového básníka jako je Vladimír Holan? Jakou cestu zvolit, abychom studentům ukázali krásu jeho poezie, abychom je přesvědčili, že i básničky jsou v životě potřebné, že nám mají v mnoha směrech co dát. Je jistě více způsobů a prostředků, já si dovolím jeden z nich nabídnout; takový, který se mně vcelku dobře osvědčil.Většinou začínám několika údaji z básníkova života, a to nejlépe takovými, které se nějakým způsobem otiskly v jeho díle. Tak tedy malá hrstka těch nejpodstatnějších: pražský rodák (1905), od šesti let však žije s rodiči v Bělé pod Bezdězem maturita na pražském gymnáziu (chvilka na právnické fakultě) úředníkem v penzijním ústavu (7 protrpěných let) 1935 - penzionován (ve 30 letech) – věnuje se výhradně literatuře 1947 -1962 zákaz publikování; těchto 15 let prožil osamocen v domě na Kampě (bydlel v něm kdysi J. Dobrovský), spolubydlícím Jan Werich Poznámka metodická - Je vhodné žáky předem vyzvat, aby do hodiny přinesli některé jeho dílo, případně básničku či literaturu k němu se vztahující. - Též je možné je předem navnadit, upozornit, že budeme probírat jednoho z největších českých a také světových básníků . A nyní si znova dovolím připomenout Kunderovo motto; zaměřme se tedy na úryvky z básníkova Prvního testamentu (1940)…
-2-
z animuJ hned ke korpuskulím a ruší to jen tram či hus, jenž na blátě si pochutnává a mlaská zleva, mlaská zprava jazykem asfaltu, jenž znává i jiné chutě, chutě hrůz... Když spolk tři domy, znovu smí to zahlučet hlasy: "Je mi líto!"
PRVNÍ TESTAMENT I. Je ráno... Vrátký kráčivec jde alejí... Jde ptáčkům sypat... Je všednost sama, jenže přec tak jemným, šedým, outlým případ, že uvnitř vlásku spát by moh, ve vlásku bídy, smrtky, žalu... Třebaže k hrdlu tiskne šálu, neudusí tu guturá.lu vzlyků, jež stud už nepřemoh, stud, který dobře svíral brvy... Paprsek slunce, právě prvý, plombuje zatím zuby soch a nehlásí se k jiné krvi.
"Ten nás vzal na paklík, no hnus!" „Kost?“- „Koukaj, fotr, nechaj si to!“ A zatím vrátký kráčivec, jenž házel ptákům sladké drobky, dolévá slzu očních svěc a navrací se do své hrobky, tak outlý, že by Spálí moh ve vlásku bídy, smrtky, žalu... Ač znovu tiskne k hrdlu šálu, neudusí tu gulurálu vzlyků, jež stud už nepřemoh, stud, který špatně svíral brvy... Paprsek slunce, dávno prvý, plombuje ještě zuby soch a nehlásí se k jiné krvi.
Je ráno... Pryč je úplněk, jenž říkal nocí: „Jen si kousni!“ Siréna trhá střechy v jek a dušné kipjatoky jsou s ní s kroužkovým dutým brněním slůvek, jež v důlku půli vůli... Zdánlivě mrtvi sebou hnuli, a do župánků už se tulí mdlé krasavice tělem svým, jež užuž se skutečnem splyne, zatímco prs jak víčko jiné šeptá: to bych si ještě zdřím, a kolébá se v dlani líné.
Je slyšet hlasy různých zón: „Co vás to nemá, spíše jaksi-“ „tak koukej přijít, nabetón! –“ „Úroky? To je…“ „Pozor, taxi!“ „…od uřknutí, jak přece víš.“ „Samet? Kdepak! Vždyť ten se žehlí jen po rubu!“ – „Jó, když si lehli…“ „Už nemaj?“ „Sbohem!“ „Na tři jehly, víc sotva, co?“ – „Když neslyšíš, tak pol--- mi tentonc…“ „Nazdar, děti…“ „…lesk na nose to dělá spíš.“ „Noviny! zvláštní vyd---„
Pak vitamíny zaskřípí... Topinky ulic, přetírané česnekem davu, lehce čpí, sbírané mléko hodin tane a věci, které braly kdys ze samozřejmých, lidských ritů nejskutečnější realitu, se proměnily v přízrak mýtů, jenž hněte život na jakýs obludný sen bez východiska. Sotůrkům už se asi stýská a drama do nicoucích mís předsmrtnou lžící bije zblízka.
II. Takových jiter jak zde toto je tolik, že snad jedno jest... Já rozhodl se právě pro to, jež k dveřím mým se dalo svést a zazvonilo potřikrát a přes paprsky křehce lomné mi dopis dalo... Pro mne, pro mne? A od ní, ach, té nepřítomné, kterou jsem v dětství míval rád a zapomněl pak pozděj na ni? ... Kde jsou ta její gesta laní? Kde je ten telefonní drát, který jsem vedl k její stráni
daj sem... „Jó, páni vod Kvasnic!" „Dva za korunu, za korunu, dou, zvostřejí si lásky hic, citróny! – óny – ó…“ „Měl strunu?“ „Dostaneš brant, když budeš vést takovej-„ „Ne, až příští léto!“ „Teď to mám tango, dobrý je to!“ „Už není-„ Máúcta!“„Prrr!“ „Snad netto?“ „Kde šiješ?“ „Tam, co Mae West, jenom u paní Schiaparelli…“ „Poplácat takhle po pr----„ „Smělý, až hanba mlu---“ „Tě duch, tak z cest?“ „A maminko, proč…?“ „Čí, ten Hely?“
Mlhavé vzduchy zrcadlí zlátnoucí střechu s kupou stromů (jak se špenátem řízek mdlý) a návěstí a dextrin k tomu a fonetický přepis ech… A jinde, třebas neviděni, jdou proutkaři, a jejich bdění
"Večeník! Praža---" "Nebuď zlá!" "Co je s tím sudem?" "Už ho kulím!' A tak to běží dokola
-3-
koráb měl atlasové kóje
- ať cení se či málo cení je možná z těch, je možná z těch, jež nutí slovo peklem jaté, by trysklo v prosbách k výši svaté a vrátilo nám pravý dech. ----------------------------------Leč někdo stoupá po schodech a zvoní tam, už potřikráte.
Ach, nedovedem, Bože, ne! Jsme pouze tím, co peklo chutná, zatímco - ruce složené na strašných prsou Absolutna ty čekáš, čekáš bez hnutí, ty, kdysi vichr uchronie. Nač čekáš, nač? Vždyť kdo tě žije? Snad básník-smolař, který pije hrom sebezapomenutí v tragičnu, kam se musil vzdálit, by zaslechl hlas irealit ale i on, ach, k čemu ti?
I komár tenkrát přenášel nemoc nazvanou belárie. Básňovou čem jsi pro ni měl a ta zas bělost od Marie, a oba jsme řekli: Už? A když jsme jabko rozpůlili na stejně smaragdové díly, často jsme nad nim takto snili: "Když Bůh vzal na náš glóbus nůž, byl z toho rovník... sen náš dávný.. Však půjdem tam, ty budeš slavný, já do penálu schovám růž a smích už zatím bude splavný."
Jak, žena už, mne strhla v proud! A jak se něhám sladce vzpouzí, když chceš jí z vlasů vytrhnout krákavou lopuchovou nouzi vzdorná jak druhdy, jiná, táž! Jsme v knihovně… A meluzína hrá roštový part k číši vína, zatímco pohled, pohled mina, užasle říká: „Vzpomínáš?… …Ze mne vždy temno v skvrnách vane, však ty, ty pouze v chvíli dané punčošky na kotnících máš od krému trochu umazané!
A hřbitov kresli frontispis toho, čím býval v době bosé. Byla to zastavárna kdys a trpělivě čekalo se, že Bůh vše jednou vyplatí... Dnes pouze marnost cítíme my, hrob propadá se v pouhou zemi, jde předkřesťanský průvan všemi s fatálnem škvíry při lati... A marně po životě třeští a mosaz rozkoší svých leští a hřbety svoje klikatí... Psi dále vyji, větři, věští.
A nic se místa netýká, že zejtra už zde kol hlav dětí kolotočová etika turbany bude zavíjeti a ženám zdvihne spodní flór až nad kolena mužů, kteří čekají už jen na příšeří... Pak cikánka si zčechrá peří, zobajíc z dlaně metafor. V kaňhavé její inkantaci" , se černá před růžovou ztrácí, leč sudbu viděnou jak vzor potrubní pošta nervů vrací.
A jsem a nejsem… Ale ty se stále děješ, byť i posté prostíráš na stůl staletý. Jsi přítomnost, jsi ono prosté: „žíti už teď, teď zaživa!" Šeptáš mi: „Pohled: to je voda, skutečná míň než tvoje óda, leč každý obraz se jí poddá a to je plod, jenž vážívá tolik a tolik, míň či více... A to zde klín je, to zde kštice a prs, který tě blažívá, když došílela intuice!"
Mráz přesolil... A všední den krystalizoval do ploch strmě. Sosákem bruslí nesněden kraj, suchý jako postní krmě, na rybí duše dupal jen... Ale už zítra neveliký svit slunce tahal za cecíky rampouchů vzatých všemi cviky v crčivě průlinčitý plen... Les vrzal. Dostal boty nové. Vzduch srážel se. A z chuti rtové musil být o ponebí třen jak žmolky v kaši krupicové.
A jindy jdeme v blouznění prastarým sadem stopy doklást. A Marie, chtíc souznění, mí říká: „Nebuď ikonoklast, viz, studna, vzpomínáš si už? Zde, když jsme jabko rozpůlili na stejně smaragdové díly, často jsme nad ním takto snili: Když Bůh vzal na náš glóbus nůž -“ „- byl z toho rovník, krásko moje! Užuž jsem napjal plachty troje, tys do penálu skryla růž,
Čas slavnostně se tvářit zvyk... Podojiv lůnu, zadělával na koláč, koláč-bolestník, a s mákem dnů jej ráno dával na ubrus mlhy vlající. Pak sychral v hořkých kapkách bromu
-4-
a mosaz rozkoší svých leští a hřbety svoje klikatí... Psi dále vyji, větři, věští.
a spínal na rukávech stromů smuteční pásky pro pohromu, která má v srdcí stálici... A světlu, jež se dlouze třese, nejdelší rakev sbíjel v lese, věda, že umírající vždy ještě trochu natáhne se.
Ach, nedovedem, Bože, ne! Jsme pouze tím, co peklo chutná, zatímco - ruce složené na strašných prsou Absolutna ty čekáš, čekáš bez hnutí, ty, kdysi vichr uchronie. Nač čekáš, nač? Vždyť kdo tě žije? Snad básník-smolař, který pije hrom sebezapomenutí v tragičnu, kam se musil vzdálit, by zaslechl hlas irealit ale i on, ach, k čemu ti?
A poutník zas jde hrůzou brán do buněčného zasvěcení, když promítá mu na ekran vagóny dnů, jichž obsah není než zločin skrytý napřesrok a nemoc, pýcha atakdále... Projdi ta kupé... Je to stále a stále totéž, nedozrálé pod sluncem nervů zvaným šok. Načerno takto k smrti jedem, vylhání kruhem, lhouce středem, kde každý jsme jak její sok a nedovedem, nedovedem...
Je noc… Snad ten či onen vstal a doufá v život, v milost, v míru. Vchod u hrobky však není dál než lidské sémě u vesmíru, kde nebůh, uznán, stal se zlým. Kdo váže uzly, zatajuje... Leč neslyšíte, jak už duje hněv, nejmíň zřen, když nejblíž tu je? A není, není pohlavím, co anděl přikryl svoji dlani při studu sebezapírání! Jak úpěnlivě gestem tím nás před zánikem ještě brání, marně, ach, marně, marně brání.
Člověk musí být zavržen, má-li snad vůbec tušit, co je trpělivost... A den co den chutnat ty její hořké zdroje a nechtít vědět, proč tu jsou. Ale i svatí v hloubi skály od světel znáti toužívali, zda strast svou v hrdlo ďáblů svalí, zda nadarmo ji nenesou... Nám ovšem poznání je zrádné. A že svět jeho tmou si vládne, i láska propadá se tmou a v žádné srdce nedopadne, nikdy, ach, nikdy nedopadne...
(1939-1940)
A marně zvem po celý věk v svá hnutí stádně nebezpečná mír bez míry... Jako bys řek: mír bez matečných louhů Věčna… My, kteří kdysi vzlétali a znali vztlak a podnebesí, sedáni slov a krásu kdesi -: teď bez proroků, kteří děsí a s nimiž jsme se střetali, chcem budovat, co nás jen slaví… Jenomže sama země praví: Bez ryzí transcendentály se žádná stavba nedostaví, nikdy, ach, nikdy nedostaví. A hřbitov kreslí frontispis toho, čím býval v době bosé. Byla to zastavárna kdys a trpělivě čekalo se, že Bůh vše jednou vyplatí... Dnes pouze marnost cítíme my, hrob propadá se v pouhou zemi, jde předkřesťanský průvan všemi s fatálnem škvíry při lati... A marně po životě třeští
-5-
Co všechno zde objevíme? …ptáme se žáků
jeho poezie vyžaduje hluboké soustředění je to těžká lyrika básníkův svět je tajemný jeho verše jsou melodické a rytmické (hudební) jeho verše působí na smysly – moderní poezie v tom nejlepším významu ne všechno je zřejmé na první pohled, ne všechno odhalíme a pochopíme působivá přirovnání užívá metafory tak, že nás vtahuje do jiného světa libuje si v novotvarech-ale ne pro chvilkový efekt, jsou tu namístě zachycuje všední život- ale jak! Je to mozaika lidského života cítí s člověkem (život je tak nebezpečný, těžký, ale překrásný – jen to vidět!) exprese: jak se v takovém ránu člověk cítí imprese: rozostřené zvuky, útržky hovorů, barvy, hlasy, obrysy- mlhavé… probleskuje tu základní rys celé jeho poezie- meditativní rozjímání nad smyslem lidského konání, smyslem bytí, toho, co nás drží při životě, co nás posiluje trošku prózodie: daktylo-trochejský verš, místy trochej s předrážkou plynulý rytmus, i když metrum verše je místy různé hraje si se zvukem a tvarem slov užívá i argotu, také v poezii neobvyklých slov (česnek), eroticky zabarvených (prs), lidový slovník, technické výrazy jeho básně mají epické prvky kdo je ten „vrátký kráčivec“? zámlky, zkratky, interpunkce - často: a, …, jeho dílo jej řadí do skupiny básníků, v jejichž poezii figurují pouze oni sami… překladatel: tisíce veršů (na 160 autorů 16 světových literatur- Rilke, Morgenstein, Baudelaire, Pasternak, Lermontov aj.)
Jeho poezie je stále budoucí, protože z ní mluví člověk k člověku, , protože stále hledá odpovědi na ty nejzákladnější otázky bytí. Hledá tajemství života. Přesto - i když někdy přece jen - jeho básně nepřekračují MÍRU SDĚLNOSTI. Stále se ptá; vědomí transcendentna: „Bez ryzí transcendentály se žádná stavba nedostaví, nikdy, ach, nikdy nedostaví.“ Toto je výchozím bodem i konečným smyslem všech jeho příběhů… BŮH – ABSOLUTNO – VĚČNO - tyto „taje“ prostupují celou tvorbou, neustálý spor VÍRY s NEVÍROU, ZOUFALSTVÍ s NADĚJÍ… V těžké době se ohlíží za dosavadním životem; básník sám o sobě: „Jsem v průvanu“ „Nemám ujištění“ „Kdybyste byl ujištěn, přestanete psát“ „Jsi bez rozporů? Jsi bez možnosti“ V roce 1968 napsal o „Testamentu“: „Dnes bych to nazval: In vale lacrimatum!“ -6-
DALŠÍ MOTIVY I.
Matce
Podzim III.
Když nemoc sahá na synovotu jako s dcerou nevlastní bdíš s ní tak tichounce, ty jase, že osud, noc i slovo i motýl vyzouvá se.
Pole na čtyři brázdy…Mez…Louka…Rybník… Kvíčaly na jeřabinách… Pavouk znovu nabírá puštěné oko… Líbezný den, vyhnaný z rozumu do srdce podzimu…Vítr znachověl… Komáří sloup nese poprsí tance…
Že ten tvůj předrahý jas denní má rovnováhu s tichem tím, že rozdáváš je víc a více, jako by plálo po plameni na obou koncích svíce.
Bolest a lítost, vzpomínky a stesk… Chtěl bys být zase mlád? Chtěl bys žít všechno znova? Z blízkých i podalekých stínů slyšeti je, jak ve vsi pobíjejí kostnici plechem.
Že bych chtěl tobě blaho sklenout a v chudobě tě nenechávám, hnán v zoufalství a v jeho křiky… Ač nemohu tam zapomenout, přec na uzel si vážu vzlyky.
Hlas „Nechápu tvé stýskání, že jsi krutě sám Spolutrp s trpícími a nebudeš jím! Ale jsi-li tak krutě sám, vydrž a oni tě najdou!“
Kdo nejsi, že jsme celí v citu? Kdo jsi, že velkým protějškem žhneš všemu, co nás drtí? Vždyť ti, kde matky nemají tu, umřou už jenom smrti.
Blouznivý vějíř
Vyznání
Padají deště do chvil podzimních a nevidím nic Než ústav pohřební spícího městečka a toho, jenž se rozloučil Z mých houslí chlapeckých dvé vzlétne smutných holubic Zatímco podzim známý snáší se a v sen se pohroužil
Mácha, jehož každý kořen byl mi temnou bolestí a každý strom temným nadšením – mne vzácně opojil. Co říci víc? Když mluvíme láskou, zdaž se neomlouváme, že mluvíme…
…
Noc
Básníka nemůže omluvit nic, ani jeho smrt. A přece z jeho nebezpečného bytí zůstává vždycky jaksi ještě navíc několik znamení. A v nich věru ne dokonalost, i kdyby jí byl ráj, nýbrž pravdivost, i kdyby jí mělo být peklo.
Ani Homér před Helenou nebyl tak nešťastný, protože zamilovaný, neboť on se nezamiloval pro lásku, nýbrž pro krásu. Ne, ani Homér před Helenou nebyl tak nešťastný jako ty, který ses zamiloval do té, která nosívá na mandl lůny rubáše pro ještě živé.
… Aniž jsem tušil v nepokoji dali mi víc než kniha stá… Padala na složitost moji složitá jejich prostota. A chápal jsem, že do budoucna i svědectví jsou, jsou i vzkaz… Zni tedy, moje písni vroucná, a holduj jim tvůj vroucí hlas.
-7-
Ale jenom bolest od těch dob nikdy nepřichází v životní velikosti, je vždycky větší člověka, a přece se musí vejít do jeho srdce.
XVIII Nerad bych zapomněl na Féďku, bubeníka. Byl to ještě hošík. Němci vypálili ves a vyvraždili všechno živé. Féďka kdesi v křoví úpěnlivě prahl po koberčíku – samoletu a tiše naříkal. A že osud nebyl dubového sluchu, našli ho po několika dnech rudoarmějci a vzali ho s sebou… Sličný vojáček! Měl plášť i řemen i holínky, které si pečlivě mastil vepřovou samčí žilou, a nesl se z chvíle do chvíle s takovou grácií a bubnoval tak vábivě, že se stromy rozestupovaly a sama budoucnost šla mu vstříc, budoucnost milá, jak věřím, budoucnost, která by pohladila jeho ještě dětskou tvář, ale tvář temnou a jaksi syrově potrhanou strádáním, tvář, kterou jako by ebenář vyřezával vykaženým nožem… „Čort znajet!“ říkával na mnohou otázku a on to vskutku nevěděl, z nedožitého chlapce rychle přežil v muže, který mluví naschvál hrubě před ženami, a jenom když mlsal zavařeninu, jeho oči si blikavě vzpomínaly na cosi hřejivého, dávného… a ty jsi chápal: sirotek.
Zda jedenkrát Zda jedenkrát sestoupíš, Pane, ve mne, bys z malby mé, jež v sporech příprav je, odložil dnešní barvy příliš temné na zítřek lilie – podobně jako kdys ve svatém Gimignanu mi chlapec kreslil jména věží Tvých na papír noci, který v slastném vanu v jitřenku písma tich – zda jedenkrát zahojíš se v mou ránu, ty tichý úvode všech věcí budoucích?
Tobě Stále si myslím: Potká tě? A kdo? a zdali v radost vyzní na opálové podstatě tvých něžných přízní. Stále si myslím: Sroubí krov, vyhloubí studnu s cestou po jívu a včely našich hlasů z růží slov vysají sladkost mého motivu –
Hluboko v lesích Nic nestane se tady příště. A nikdo nepřichází sem… Úzko… Prsaté mraveniště nezrývá jelen parohem.
nic víc než motivu! Neb já při tmavším namáhání zdiv znám pouze kámen všeho, postavu citu odradiv tmou v klenbě srdce svého.
A přec zde letos jednou k ránu, když končil březen zlatistý, ubila smečka esesmanů dva ruské parašutisty.
Strniště
Na jejich přenáhlené hroby usedl lesní strach a pcháč… Ticho tak suché. až se drobí, snese jen mimoslovný pláč,
Na strništi hastroš stojí… Koho ještě strašit má? Málo se ho mlha bojí s podzimníma očima.
pláč, skrze který neošidně v daleku verst dvě matky zřím. Tam Polevaja počta týdně přináší listy, ne však jim…
Není ptáků, kteří plení, neklíčí nic ze země… I v mém srdci nic už není, smrt však stále děsí mne.
Dvě rudé hvězdy zatím tady nad dvěma jmény žehnou v kraj. Čteš: Sergej Platonov, ten mladý. A starší: Petrov Nikolaj…
Noc s Hamletem Není mi lhostejný ani jediný krůček a pád dítěte v kopřivách.
Ale Bůh smíchu a písní už dávno zavřel za sebou věčnost. Od těch dob jenom někdy zazní v nás ubývající vzpomínka.
* Nakreslit (symboly) všech motivů
-8-
DALŠÍ MOTIVY II Pluje-li život po proudu a smrt proti proudu - nemůžeme poznat ústí. (NAKRESLIT) Pluje-li život proti proudu a smrt po proudu - nemůžeme poznat pramen. (NAKRESLIT) nemožnost „úplného" poznání, dokonalého, vždy zůstane něco skryto, utajené, „zbytek"
Toskána Nebo že na konci světa padneš do vědomí... To potom je třeba otevřít otevřené dveře a vejdeš do snu... Vždyť první nezemské je zde padající hrouda... (!) ...uvědomil si, že hlavní součástka, která uvádí hodiny v chod, se jmenuje NEPOKOJ... ...Jsme v pohybu, pohybu smrti, která přitakává času... smrtelnost všeho neděsí mne tak jako konečnost před smrtelností... Také lži už mají tolik plodu, že život je k nesnesení... Ale neznalost života je neznalostí bolesti. Pouštíš větu sehnutou od boha k bohu, a verš tím zašumí Je to smrt, která brání člověku v zahálce? A když se ho sedláček ptal, proč pláče, poutník řekl: Protože mám slzy... Ztrativ naději, odmítl zvědavost... Vlna baroka se ve třicátých letech dvacátého století dotýká všech ! věcí člověka. Staví VERTIKÁLU proti HORIZONTÁLE humanismu, renesance a osvícenství. „Život od zrození až po smrt. Kdo jsme, odkud a kam jdeme? " P. Gaugin A proč? Co dělat, aby byl náš život krásný? A co je „potom"? PŘIPOMÍNKA SMRTI -jednou budeš hodnotit věci a činy jejich důležitosti v okamžiku smrti žít podle „svého" nenechat se vléct náhodami umět vidět zbytečnosti (Sokrates)
-9-
DÍLO
Mohli bychom jej rozdělit do několika období, ale (téměř) všechny sbírky prostupují otázky po smyslu bytí, konání, pochyby; otázky metafyzické, transcendentální, otázky po tajemnu. Tak alespoň strohý výčet - i ten ukazuje básníkovo úžasné a obrovské dílo:
Blouznivý vějíř (1926) Triumf smrti (1930, 1936) Vanutí (1932) Kolury (1932 – básně v próze) Torzo (esej- 1933) Oblouk (1934) Kameni, přicházíš… (1937) Sen (báseň- 1939) Lemuria (básnický deník 1934 – 1938) PRVNÍ TESTAMENT (1940) Záhřmotí (1940) Chór (1941) Terezka Planetová (báseň- 1943) Cesta mrazu (báseň- 1945) Dík sovětskému svazu (báseň- 1945) Panychida (báseň- 1945) Havraním brkem (1946- skladby: Odpověď Francii, Září 1938, Oblouk, Kameni, přicházíš…) Rudoarmějci (1947) Tobě (1947) První básně (1948- sbírky: Triumf smrti /znovu přepracován/, Vanutí, Oblouk, Kameni, přicházíš…) Dokument (1949 sbírky: Dík Sovětskému svazu, Panychida, Rudoarmějci a Tobě) Prostě (1954- báseň) Bajaja (1955- pro děti) Tři (1957) Mozartiana (1963) Příběhy (1953- básnická epika) Bez názvu (1953) Cestou (z překladů 1962, uspořádal Oldřich Králík) Noční hlídka srdce (1963 – výbor uspořádal Vladimír Justl) Trialog (1964- chór+víno+strach; ústředním motivem je smrt- mizí rozpory) Bolest (1965 deník básníka z let 1949-1955; osamocení, bolest, věčná diskuse…) Mozartiana (1965) Noc s Hamletem (1965) Noc s Ofélií (1973) Bez názvu (1973) Na sotnách (1977) Sbohem? (1982)
- 10 -
A ÚPLNĚ NA ZÁVĚR…
K čemu je poezie? Co je údělem básníka? Je poezie ještě možná? Nositel Nobelovy ceny, italský básník Eugenio Montale (1896-1981) se k poslední otázce vyjadřuje takto: „Ostatně, poezie je jeden z možných postojů života. Nedomnívám se, že by básník stál výš než kdokoli jiný, kdo opravdu existuje, kdo je někdo. Myslím si, že umění je životní forma toho, kdo doopravdy nežije – že je to náhrada nebo náhražka. To ovšem neospravedlňuje žádnou záměrnou věž ze slonoviny; básník se nesmí vzdávat života. Život se postará sám, aby mu unikl.“ „Budoucnost je v rukou Prozřetelnosti: mohu pokračovat, a mohu zítra přestat. Na mně to nezáleží; umělec je člověk určený jinými, nemá svobodnou volbu. V této oblasti platí skutečný determinismus.“
- 11 -
