čer ven
3
DUCHOV NÍ
SL OVO
Vítězná mentalita Drazí přátele, znovu Vám předkládám chviličku četby, myšlenku nitra, rozbřesk rozumu, kdy sami můžete vnímat můj úsměv, když na Vás myslím. Spojuje nás společná snaha křesťanského života, spojují nás úskalí doby a nároky práce. Sami o tom všem společně mluvíme. A mnohdy u některých pociťuji, že chuť následování slábne a srdce se potýká s náročnými otázkami. Od tepu a běhu světa nejsme uchráněni ani my, kněží i ostatní posvěcení služebníci. S oblibou vzpomínám na můj osobní nedávný prožitek v jednom motorestu. Bylo poledne. Přejížděl jsem právě kolem blízkého možného nasycení se. Rychlým manévrem levé ruky, hozená pravá směrovka určila moji plánovanou občerstvující zastávku. Hostů se stejným obědním úmyslem rovněž nebylo v motorestu poskrovnu. Jídlo se nosilo sem a tam, podle toho, jak právě měl číšník v úmyslu, nebo kuchař v ruce. Dočkal jsem se a přede mnou se objevila půl kilová zabijačková porce. Měl jsem obrovskou radost, ale v srdci otázku: A co modlitba? Přece za tak dobře přichystané jídlo nepoděkuji Bohu Otci? Nepatrným pohledem jsem zkontroloval přítomnost hostů a jejich bystrost k malinkému křížku, který jsem na své hrudí v letu ruky udělal. A zůstal jsem klidný. Nikdo si ničeho nevšimnul. Ale tu se u vedlejšího stolu usadili tři pořádní holohlaví kamionisté. Když konečně dostali také oni svou porci jídla, tu jeden z nich se vyrovnal a udělal tak velký kříž, že snad jediné oko nezůstalo ležet ladem zbavené tohoto gesta křesťanů. Nejen mně samému, ale nám všem chybí naplnění posvátného mazání při svatém křtu na kněze, proroka a krále. Přátele, máme Boha, co víc si můžeme přát! Jenom vzpomínejme na celou starost Hospodina o svůj izraelský lid. Jenom mysleme na vítězství Krista na kříži. Na Ducha svatého jako dar všemu Božímu lidu. Vzpomínejme na apoštoly, na mnohé světce, na kněze, mučedníky a všechny „skvělé“ lidi, kteří zdobí církev. To jsou naší lidé! Patříme k nim. Víte, co nás bude silně pojit jednou v nebi? Láska a jednota srdcí. Jsme Boží lid. Lid vykoupený krvi Krista. To se Vám zdá málo? Když Izraelité putovali 40 let pouští, když apoštolé hleděli na ústa Ježíše, když řeholníci trpěli půstem, prací a modlitbou, když každá mamina dneška šeptá se svým dítětem večerní modlitbu – je to snad málo? A víte, proč tomu tak je? Protože Bůh je Bohem živých. Je zde. Žije! Blíží se doba dovolených a prázdninových výletů za odpočinkem. Jenom při tom všem nezapomeňme, že jsme křesťané. Náš živý Bůh není výbavou naších domácích knihoven, není romantizmem dětských pokojíčků vybavených obrázky andělů, nebo příjemným kostelním posezením. Kristus je alfa i omega. Všemu dává smysl a logiku. Nebojme se nést hrdě odkaz víry. A kdyby snad někdo někde udělal velký kříž před jídlem, asi to budu já. Už se nestydím. Hezký čas prázdnin. Otec Josef.
2
P Ř E D S TAV U J E M E onec června, který nyní prožíváme, se již tradičně nese ve znamení jáhenských a kněžských svěcení. Svěcení mužů, kteří se rozhodli zasvětit svůj život Bohu. Avšak nejsou to jen oni a jen tento způsob darování se Bohu, i když bezesporu skrze svátost kněžství mají právě oni v církvi výlučné postavení. My bychom se však v tomto čísle Okénka chtěli více zaměřit na povolání k řeholnímu životu. Zeptali jsme se jedné, civilním jménem Radky Foltýnové, která vyšla z naší farnosti a nalezla plnost svého života v odevzdání se Bohu.
K
Můžete se představit, z jaké jste rodiny a jak vaše rodina přijala rozhodnutí o vaší cestě? Jmenuji se sestra Víta, pocházím z nevěřící rodiny. Je zvláštní, že moji rodiče přijali mé rozhodnutí k zasvěcenému životu klidně. Byla jsem plnoletá, možná si mysleli, že si to rozmyslím, že je to jen nějaký úlet. V Boha jsem uvěřila tak v 16-17 letech. Prvním apoštolem víry v mém životě byla teta se strýcem. Strýc maloval obrazy a mezi nimi byly i s křesťanskou tématikou, takže jsem se na ně ptala tety a ona mi potom vyprávěla o Bohu a víře.
Doba, kdy jsem uvěřila, že Bůh opravdu je, byla hodně dobrodružná. Můj život se obrátil úplně naruby. Najednou tu byl Někdo, kdo mě vedl, dával mi poznávat svou Moc i Lásku, patřila jsem do společenství lidí se kterými jsem mohla duchovně růst. Společně jsme se modlili, chodili se dívat na východ slunce nebo pozorovat úplněk...to bylo super. Byl to otec Petr Eliáš, který mi ukazoval cestu víry, od něho jsem přijala křest, a taky to byl on, kdo mi ukázal cestu do kláštera. Jsem za to všechno vděčná. Co vás vedlo k tomu zasvětit svůj život Bohu? To povolání se narodilo asi s mou vírou. Když jsem poznala, že je v mém životě Bůh, tak ve mně nějak automaticky rostla touha mu úplně patřit. Být s ním. A toho jsem taky nikdy nelitovala. Můžete přiblížit váš řád, kongregaci. O co se v ní snažíte?
Všechny řády mají jedno společné, a to jsou tři sliby, které po noviciátu slibují Bohu. A to je, že chtějí žít v panenské čistotě, chudobě a poslušnosti. Naše kongregace Milosrdných Sester Svatého Kříže vznikla kolem roku 1850. Nechci psát celou historii, tak jen ve zkratce. Náš zakladatel pater Theodosius Florentini toužil „mít sestry, které rozumí kříži“, a to je podstatou našeho hledání. Být tam, kde je to právě potřeba. Ať je to v nemocnicích, na školách, internátech nebo v denním centru pro bezdomovce a na farách. Nechybí vám naplnění přirozené lidské touhy po rodině, dětech, lásce, objetí či pohlazení? Mám touhu po jednotě. Po harmonickém soužití ve společenství, ve kterém se právě nacházím a myslím, že se nám daří společenství utvářet v lásce. Správné a zdravé vztahy mezi námi nám pomáhají vrůstat do boží lásky a plnit své úkoly bez tako3
vé té zatěžující trudnomyslnosti... :-))) Nemám touhu po vlastní rodině a vlastních dětech, protože mé povolání je život s Bohem a pro Boha. Lhala bych ale, kdybych řekla, že nemám přirozenou touhu po objetí nebo pohlazení. To má asi každý člověk. Ale myslím, že když si navzájem vyjadřujeme vděčnost, obdiv a uznání – je to takové přirozené objetí nebo pohlazení. Říká se, že když si dívka v mládí vyzkouší řeholní závoj, nakonec pak sama odejde do kláštera. Co vy na to? Já si ho opravdu jednou zkusila v Praze u sester, tak že by to byla pravda? Jaký je průběh cesty než nastane definitivní ANO? Och jéje. Jak člověk řekne ANO, pak už ho musí opakovat do konce života. Ale to jistě i v manželském životě, ne? Po jednom velkém ANO následuje sto pa-
4
desát malých ano než zase přijde velké. Mezitím člověk řekne padesátkrát ne a musí se z toho zpovídat, aby zjistil, že je lepší říkat ano. :-))) Není to procházka růžovým sadem, ale vzhledem k Tomu, kterého jsem si vybrala – no řekněte, můžu Mu nedůvěřovat? Stejně mi se vším pomáhá, tak čeho bych se měla bát? Jak vypadá váš všední den? Největší sebezápor je pro mě ranní vstávání. Nevím proč, ale nejvíc spát se mi chce, když mám ráno vstávat. Takže:vstáváme asi v 5:30 hod., jdeme do kaple pozdravit Pána Ježíše a půl hodiny rozjímáme nad texty Písma svatého. V 6:30 hod. se společně modlíme z breviáře ranní chvály a v 7:00 hod. slavíme mši svatou. Tak jsme připravené žít celý den v přítomnosti Boží. Po mši svaté následuje další modlitba z breviáře ( modlitba dne ) a následuje snídaně. Po snídani se rozejdeme na svá pracoviště. Moje práce spočívá v praní prádla, mandlování, žehlení – není úžasnější práce než tato. To myslím fakt. Tuto práci dělám moc ráda, ale mám na starosti i úklid a ten bych zrušila. :-) ale i ten musí být. Učím náboženství. Dva roky jsem připravovala hluchého chlapce k prv-
nímu svatému přijímání ve znakovém jazyce. Těší mě, že se stále mohu vzdělávat a získávat zkušenosti v oblastech, kde bych to vůbec nečekala. Život s Bohem je prostě dobrodružství. Ale dál. Dostala jsem na starosti také dvakrát za měsíc nachystat texty na adoraci a chodím i zpívat do zdejšího farního sboru. Ale to vlastně není práce. Každý den se také modlíme růženec, chodíme si popovídat s Pánem ke svatostánku – tomu se říká osobní modlitba, a také si aspoň na čtvrt hodiny otevřeme písmo svaté, abychom si přečetly nějaký text. Vlastně to může být i jiná duchovní knížka a tomu se zase říká duchovní četba. Večer završíme společnou modlitbou z breviáře a po večeři končí náš pracovní den. U jídla si sdělujeme své
zkušenosti a zážitky a je to příjemná relaxace. Máte nějaké osobní volno, a jak jej nejraději trávíte? Zůstal vám prostor na nějaké koníčky? No tak třeba můj koníček je zpěv, takže když chodím zpívat do sboru, tak je to příjemné odreagování, zvlášť když se zpívá na Vánoce nebo Velikonoce. To sbormistr pozve i orchestr a je to krásný zážitek. Jinak si samozřejmě vezmu do ruky kytaru...ale už jsem si vyluštila i sudoku. Jednou mě taky pozvali na šachový turnaj s bezdomovci. Věděli, že jsem dřív hrávala hodně šachy. Zahajoval ho otec biskup Josef Hrdlička, který je také rád hrával. Nebo mě taky jednou přemluvili, abych vylezla na kopuli Svatého Michala tady v Olomouci na horolezeckém laně, ale to byl průšvih. Bylo to večer a musela jsem si vzít civil – jinak to nešlo, a to my nesmíme – tak to vidíte, i na lotroviny mě užije, ale byl to krásný zážitek Je v klášteře i někdy legrace? No, o humor tady není nouze, ale aby se neztratila pointa, museli byste znát naši situaci...ale možná přece něco. Jednu dobu jsme musely jezdit do semináře pro obědy. Pěkně se čtyřkolákem, vozíkem jak
malovaným, přes celé město. Už to nám přišlo být humorné až až. Takže jsem naložila nádoby a před polednem vyrazila. Bylo to v červnu po promocích.Já si to mašíruji a najednou se mi před vozík přimotal mladík dost společensky unaven. Měla jsem strach, aby mi do té káry nespadl – no, co bych potom dělala? Mašírovat k semináři i s ním by bylo dost obtížné... No, ale dál. V jedné ruce držel praporek od Algidy a druhou rukou mi šermoval před obličejem. Zatímco se snažil ze všech sil udržet rovnováhu, slavnostně mi řekl: „Jeptiško, já ti přispěju!“ Nějakým zázrakem se mu podařilo vytáhnout z kalhot dvoukorunu a obřadně mi ji položil do toho vozíku ,aniž by tam spadnul. Pěkně jsem mu poděkovala a s úlevou, že nemusím vézt i jeho, jsem mašírovala dál. Když jsem to u oběda vykládala sestrám,nemohly se pro smích ani najíst. Jiné sestře se zase stalo, že se jí z toho vozíku vysypaly hlávky zelí, pěkně na cestu a tramvajové koleje. Na pět minut byla pozastavena doprava a kolemjdoucí měli brigádu... Můžete jezdit i domů, jak často? Na dovolenou jezdíme takto: 14 dní u rodičů, 1 týden
sesterská dovolená – já jsem se sestrami jezdívala na hory – to je různé. 1 týden exercicie. Známé slovní spojení „to je teda řehole“ vyjadřuje náročnost zvládání situace, o které je v dané chvíli řeč. Vyplývá toto ze zkušenosti, že i v řeholním životě jsou náročné chvíle, nebo to těžké máme jen my ve světě a vy se jen v klidu modlíte a nic vás netrápí? No, máme jednoho společného nepřítele. A tím jak známo jsme my sami. Ať jdeme kam jdeme, vždy si ho s sebou bereme. ( to se docela rýmuje ) Máme své těžkosti a problémy, těm se člověk nevyhne. Náročnost je stejná. Jak ve světě, tak i v zasvěceném životě. Náš společný cíl je společenství s Bohem v nebi. A máme také společnou cestu a tou je osobní svatost. O tu se musíme snažit. Pomoc a sílu nacházíme ve svátostech, které nám nabízí církev. Může nám nabídnout někdo, něco hodnotnějšího? Je to boj do konce života, ale Ježíš nám ho už vyhrál. Kdybyste se měla rozhodnout dnes znova – šla byste do toho?
Jasně!!! 5
TENTOKRÁT JAKO PRÉMIE JEŠTĚ JEDEN ROZHOVOR Povolání k řeholnímu životu ve většině případů nepřichází ze dne na den, ale jde o cestu hledání, modlitby a naslouchání Božímu hlasu, jaký má právě v mém životě se mnou plán. Církev proto moudře dává dostatečně dlouhé období lidem, kteří se rozhodují, zda se zasvětí Bohu skrze život v řeholním společenství. A právě tento čas je určen k tomu, aby čekatel(ka) se utvrdil(a), že právě tato cesta je pro něj ta správná, anebo naopak, že Pán má s jeho životem jiný plán. Důležité je mít otevřené srdce pro Jeho tichý hlas. Oslovili jsme maminku - paní Petru Demeterovou, která má zkušenost s takovýmto nasloucháním a rozhodováním, kde právě ji Pán chce mít.
Můžeš nám představit sebe a svoji rodinu? Takže naše rodina se zatím skládá z pěti členů.A to z mé maličkosti, dále pak manžel Ivan a tři děti: syn Jonáš 5 let, dcera Anna 3 roky a nejmladší syn Štěpán skoro 2 roky. Jsem vdaná sedm let. Jsme taková úplně normální rodinka . Vraťme se ale o pár let dříve. Měla jsi vždy jasno, že tě čeká život v rodině? Manžel, děti, vaření a uklízení, prostě taková klasika? Ne, neměla jsem vždy jasno. Konvertovala jsem ke křesťanství v mých 16ti letech. Byl to nejsilnější zážitek v mém životě. Dar víry je nejúžasnější věc.Až tímto se ve mně 6
spousta věcí vyjasnilo. Zapálený konvertita má pocit,že už v životě nic nechce-jen BOHA a jeho blízkost. Postupem času dozrálo mé rozhodnutí jít do kláštera a cele se odevzdat Bohu.Nad tím,jestli mě Bůh volá do manželství, jsem nepřemýšlela. Jak jsi prožívala život v klášteře? Kdy jsi poznala, že toto není cesta pro tebe? Jak to přijímaly spolusestry, představená? V klášteře bylo krásně. Modlitby, mše sváté, spolusestry... Šla jsem do kongregace, která má název:Kongregace Dcer Božské Lásky, která má sídlo v Opavě a má pod sebou Ústav pro mentálně postižené lidi. S těmi jsem vždycky chtěla pracovat, takže ideální po všech stránkách. Boží blízkost by se dala krájet. No, ale postupem času jsem zjistila,že toto není cesta pro mne. Začala jsem si uvědomovat,že se tímto vzdávám možnosti mít své vlastní děti, rodinu, vztah. Čím dál tím víc jsem poznávala,že tam nepatřím. Spolusestry to přijaly a po rozhovoru s představenou bylo vše v
pořádku. Chápou to.S některými spolusestrami jsem do dneška v kontaktu. Nebrala jsi to jako nějakou svoji prohru, selhání? Nechtěla jsi to zkusit třeba v jiném řádu? Ne,nebrala jsem to jako svoji životní prohru.To vůbec. Spíše jako životní zkušenost, za kterou jsem Bohu do dneška vděčná.Ne, vůbec mě nenapadlo to zkusit v jiném řádu, protože si myslím, že pokud člověk má povolání k řeholnímu životu, tak je úplně jedno, kde je. Myslíš, že i přesto, že jsi odešla, mělo toto období pro tvůj
další život nějaký význam? Jak už jsem řekla v předchozí otázce, je to obrovská životní zkušenost. Dalo mi to veliké základy v modlitbě a duchovním životě vůbec. Dá se i v obyčejném životě, který žiješ, zavalena od rána do večera starostmi o děti a rodinu, žít blízký vztah s Bohem? !!! Teď jsem se zasmála. Blízký vztah s Bohem se dá žít samozřejmě všude!! Nezáleží na vašem stavu-manželství, řehole nebo kněžství. Ale záleží na stavu srdce a duše. Já se o to snažím žít blízký vztah
s Bohem. Práce mám dost,ale na Hospodina si chci najít čas vždycky. A ráda. Stačí kousek dobré lidské vůle a vytrvalost! Nějaké slovo nakonec ????????? Hmmmm, tak to jsi mě zaskočila... Snad jen bych chtěla říct našim mládežníkům ve farnosti, ať se svého povolání nebojí, ať už je jakékoli. Byla bych ráda,kdyby je můj příběh aspoň trošičku povzbudil k tomu to zkusit. Nikdo je nebude nutit v řeholním životě setrvat,pokud to postupem
času ucítí jinak. Ale byla by velká škoda tam nejít,pokud toto povolání cítí jako to jejich.Mohli by si to pak celý život vyčítat.A úplně na konec uvedu příklad: Jedna maminka, když jí doma všechno štvalo, s oblibou říkala: „Kdybych já šla tenkrát do kláštera...” A to si myslím není správné. Raději tam jít a odejít než nejít a pak to vyčítat sobě i své rodině. Já tohleto rozhodně říct nemůžu !!! A pamatujte na hlavní věc:
Hospodin je borec!
LITURGICK É OK ÉNKO připravuje otec Alois
OTČ E N ÁŠ Jednoho dne se Ježíš na nějakém místě modlil. Když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: Pane, nauč nás modlit se! A jako odpověd na tuto prosbu Pán svěřuje svým učedníkům a své církvi základní křesťanskou modlitbu. Tím je modlitba Otče náš velmi cenná, protože se ji modlil sám Pán Ježíš, učitel a vzor naší modlitby. Proto jí také někdy říkáme modlitba Páně. V Písmu sv. můžeme Otče náš najít na dvou místech: Kratší text v Lukášově evangeliu (Lk 11,2-4) a plný text, jak se modlíme my, v Matoušově evangeliu (Mt 6,9-13) . Už staří autoři o této modlitbě psali, že je shrnutím celého evangelia, že je to nejdokonalejší z modliteb, že je středem Písma. Jak víme, Pán Ježíš mluvil aramejsky. A když se modlil, volal k Bohu: Abba! To by se dalo přeložit do češtiny jako: Tatínku! Tak nás Pán Ježíš učí říkat Bohu: Tatínku! Když se tedy modlíme Otče náš, stojíme před Bohem jako jeho děti. Stejně jako když stojí dítě před svým tatínkem, když mu chce říct něco důležitého, anebo si s ním prostě jen povídá. Ve mši svaté se modlitba Páně nachází mezi eucharistickou modlitbou a svatým přijímáním. Učme se říkat Otče náš zvolna, s pauzičkami mezi jednotlivými prosbami, abychom stačili sledovat, co říkáme. Ještě lepší než zbožně říkat, je radostně Otče náš zpívat. Proč to? Vysvětlím příkladem: Onemocněla paní učitelka. Děti ve třídě jásaly: „Dneska se nezkouší, dneska se nezkouší!“ Proč to zpívaly? Měly tak velkou radost, že zpívaly. I my máme důvod k radostnému zpěvu: Máme v nebi Otce, odpouští nám hří7
chy, chrání nás od zlého! Po modlitbě Otče náš se modlí nahlas kněz sám: Vysvoboď nás ode všeho zlého, Bože, a dej našim dnům svůj mír ... Je to velmi stará modlitba, její počátky sahají až do 5. století. Navazuje na poslední prosbu modlitby - Zbav nás od zlého. Má také podobná slova: Vysvoboď nás ode všeho zlého, Bože. Modlitbu vytvořila římská církev v době, kdy byla sužována vpády nepřátel. Je to naléhavá prosebná modlitba o pomoc. Kdo potřebuje pomoc, modlí se naléhavě. Když vám onemocní někdo blízký, modlíte se naléhavě, aby se uzdravil. Po této modlitbě kněze, zvané též embolismus (vsuvka), pokračují všichni lidé: Neboť tvé je království i moc i sláva na věky. Toto zvolání se nachází i na mnoha místech v Písmu, např. Zj 1,6 ...Takto radostně si připomínáme, že veškerá moc na této zemi patří
HISTORICK É OK ÉNKO Zpracoval: Václav Bubeník
Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského a její působení v Novém Jičíně
odle názvu kongregace bychom se mohli domnívat, že jejím iniciátorem byl sv. Karel Boromejský ( 1 538 -1584, od roku 1560 arcibiskup a kardinál v Miláně). Skutečnost je však jiná. Ke konci 30leté války, která přinesla Evropě rozvrat a zkázu s vá-
P
8
lečnými útrapami, šířily se i různé epidemie a obávaný mor. Nejinak tomu bylo i ve francouzském městě Nancy, kde žil v létech 1620-1651 advokát Joseph Chauvenel. Soucítil se svými bližními natolik, že veškeré své úsilí, majetek a nakonec i život obětoval nejpotřebnějším. Sám zemřel na mor ve svých 31 letech. Jeho otec Emanuel Chauvenel splnil přání umírajícího založením Domu milosrdenství, k němuž došlo dne 18.6.1652 v Nancy. Nejprve zde působilo jen pět sester, které ošetřovaly nemocné. Podle jejich obětavé činnosti je lidé brzy začali nazývat Milosrdnými sestrami a jméno Karla Boromejského přidávali proto, že sochy tohoto světce zdobily průčelí a dvůr domu,
kde bydlely. Na naše území se kongregace dostala v roce 1837, kdy se spolu s francouzskou sestrou Marií Helvigovou vrátily do Čech 2 dívky, které tři roky předtím vstoupily v Nancy do noviciátu. První činnost započaly v ústavu slepých na Karlově v Praze. V roce 1945 již působily na 120 místech, převážně v nemocnicích, školách a sociálních zařízeních. V 50. letech byl majetek kongregace zestátněn a sestry musely opustit školy i nemocnice. Zůstaly jen v některých domovech důchodců a ústavech pro mentálně či tělesně postižené, hlavně v pohraničí. Jedním z míst, kde řádové sestry sv.Karla Boromejského působily, byl i Nový Jičín. Zde se nacházel od
roku 1894 sirotčinec a azyl pro opuštěné děti, který založila paní Josefína Koberová. Byla to ona, kdo péči o sirotky svěřil do rukou kongregace. Původní sirotčinec dosud stojí na nároží ulic Sokolovské a Bezručovy. V roce 1909 pak byla dána do provozu další z budov sirotčince a azylu na Bezručově ulici č.20, které se obecně říká Boromeum. Starší občané města tohoto
názvu ještě i dnes používají. Vznikla postupně po odkoupení a asanaci domů 14, 16, 20, v letech 1898-1905 a následně i domu č.18. Stavbu projektovala, prováděla a v roce 1909 dokončila novojičínská stavební firma J. Blum. Od dubna 1950 budovu převedli do majetku náboženské Matice, v jejímž vlastnictví zůstala až do roku 1960, kdy ji převzal tehdejší Československý stát a zřídil zde dosud fungující domov důchodců. Řádové sestry „boromejky“ zde působily s ostat-
ními zaměstnanci až do roku 1984. Hroby paní Koberové a některých sester řádu jsou dodnes na novojičínském hřbitově. V červnu roku 2004, při provádění rekonstrukčních prací, byla pod sochou Panny Marie, umístěné ve výklenku fasády, nalezena malá, kulatá, plechová krabička se třemi popsanými listy. Jejich text je psán německy, jen několik řádků je latinsky. Ze zde uvedeného data 18.srpna 1909 i textu samého je zřejmé, že k zazdění krabičky došlo u příležitosti zahájení provozu objektu. V listech jsou modlitby k Panně Marii, jména řádových sester a počty opečovaných dětí. Objevu-
je se tu i jméno již vzpomínané paní Josefíny Koberové, známé novojičínské občanky. Na její paměť pojmenovali jednu, dnes již neexistující ulici, která se nacházela v prostoru nynější Komerční banky a ČSOB. Náš článek bych zakončil jednou z modliteb z nalezené krabičky, která ve volném překladu zní: „Ó Maria, milá Matko a Neposkvrněná panno, chraň, ochraňuj a pomáhej svému vlastnictví po všechen čas. Dej, aby se počet Tvých věrných dětí
9
zmnožil rok od roku. Buď naší matkou v životě, zvláště pak ve smrti a věčnosti.“ Podklady: Encyklopedie- Řeholní život v Českých zemích, 1997. Vlastivědný sborník okresu Nový Jičín č.37. Katastrální úřad Nový Jičín
VZPOMÍNKY NA BOROMEJK Y napsala Erika Rosová
Jak zavzpomínat na působení řeholnic sv.Karla Boromejského v Novém Jičíně v době hluboké totality? Žily a pracovaly v domově důchodců. Mohli jsme je vídat občas v kostele, nebo při nákupech. Jejich hábity působily na mnohé zcela nezasvěcené lidi tajemně – jako ze zcela jiného světa a pro mnohé byly příčinou posměchu. Pro nás věřící ale také důvodem k obdivu a důkazem, že Pán v každé době ve své církvi ochrání a opečuje „ty věrné“! Já sama jsem měla to privilegium, že z naší terasy jsme sedívali přímo do zahrady domova důchodců a měli jsme možnost vidět sestry při práci a hlavně při jednání s dědečky a babičkami. I takto z dálky jsme se mohli přihřát na jejich trpělivém a laskavém přístupu k nim. A to zdaleka nebyla jediná zkušenost. Byli jsme bezprostředními sousedy a nepatřili jsme k „movitým“ rodinám, takže pro nás mnoho znamenalo, když přinesly třeba o Vánocích balíček cukroví, nebo se přišly podělit o jiné drobnosti. Třeba první kytaru dostaly moje děti právě od nich. Byla to zvláštní doba – nemyslím, že jen těžká, ale i plná Božího požehnání. Pán volal dívky i v té době, přestože sestry oficiálné nesměly přijímat dorost. Pracovaly tedy jako ci-
SESTŘIČKA
L Y D I E
Z
Antonín Urban
Když jsem byl dítě, byly řádové sestřičky i v našem městě, a sice v domovech důchodců na Hřbitovní ulici a také v Boromeu na Bezručově ulici. V šedesátých letech minulého století ještě doznívala krutá padesátá léta pronásledování, zavírání křesťanů a zejména řeholníků a klášterů. Sestřičky měly omezený styk s veřejností a lidé se báli s nimi stýkat. Podporovaly se také představy o tom, že sestřič10
ky jsou lidé, zcela nechápající tento svět. Proto rád vzpomínám na sestřičku Lydii, která byla původně středoškolskou učitelkou, která v té komunistické době nesměla učit ani se stýkat s mládeží. Měla na starosti technické zajištění chodu kláštera, proto chodívala za naším tatínkem a jako bych dodnes slyšel její slova „Vy, můj anděle strážný, pokazilo se nám….., můžete přijít nám to spravit?“ Než se tatínek připra-
vilní zaměstnanci a žily takto řeholní společenství. Jednu dobu dokonce bydlely u nás v pokojíčku, který jsme mohly postrádat, poněvadž tak byly méně nápadné. Život těchto sester byl pro nás v období, kdy vládla kolem „duchovní sterilita“, velký dar. Děkuji jim i Bohu, který nás s nimi spojoval, za mnohé v mém životě.
B O R O M E A vil, měla hned v ruce kytaru a zpívala s námi písničky. V té době rytmické křesťanské písničky byly velkou novinkou a dostávaly se k nám ze zahraničí všelijakými nebezpečnými cestami…. Byla i velkým sportovním fandou. Takže, když hráli naši hokej s Ruskem a vedli jsme, ani jí nevadilo, že tatínek příliš nepospíchal a dívala se s námi. Docela pak sestřičkám předváděla mimické divadlo, jak je to na-
pínavé. Takový radostný čistý smích jsem málokde jinde slyšel. Do svého okolí vyzařovala radost a optimismus, který čerpala z její hluboké víry, přestože to v životě neměla vůbec lehké, neboť ji komunisté zavřeli za skrývání pronásledovaných kněží, před tehdy všemocnou STB. Když přišlo politické i náboženské uvolnění v roce 1968, ihned začala pracovat s mládeží, vyučovala náboženství, organizovala akce pro mládež. Novojičínští kaplani otcové Krutílek a Veleba byli velmi hodní lidé, ale neuměli děti
NA P S A L I
a mládež tak zaujmout jako ona, proto se ji ptali jak to dělá, že ji děti nezlobí. Ona s úsměvem odpověděla. Musíte umět je všechny najednou obejmout laskavým pohledem a Boží láskou, musíte je umět nadchnout a rozumět jim, pochopit, že jsou jiní než my dospělí… Ne náhodou s přicházející normalizací opět měla zákaz pracovat s mládeží a s nuceným odchodem sestřiček z Nového Jičína musela odejít do kláštera v Pustkovci. Přesto dodnes v mnoha tehdejších dětech a mládežnících (dnes úctyhodných padesátnicích
a šedesátnicích) zůstává její radost s víry rozdávaná v okolí velmi nakažlivým způsobem, neboť její víra a důvěra v Boha prozařovala její každý pohyb, celý její život i přes mnoha trápení. Až dnes v dospělém věku, dokáži plně ocenit její umění být neustále za všech okolností radostným dítětem Božím prozařujícím tento svět láskou, čerpanou z pokory a důvěry v Boha a umění oslovit lidi beze slov, svým životem, bez velkého mentorování, okřikování a neustálého plakání nad tím, že musím žít v této době a na tomto místě s těmito lidmi….
JSTE NÁ M
N OV É LÉ TO napsala Patricie Plašilová
Z
ačíná nová sezóna – léto. Všechny časopisy a obchody se teď budou hemžit letošními „výstřely“ letní módy. No, kdo by odolal? Bůh nechce, aby nás někdo nebo něco drželo za uzdu, dává nám svobodu, ale jak vypadá svoboda? Všude kolem nás nám zjevuje svou krásu, v malé sedmikrásce, labuti, zapadajícím slunci a v kráse přírody. Teď je na nás, jestli Ho domů pustíme. Nad jezerem se stmívá a já pozoruji labuť, jak si pročesává své hebké peří po náročném dni a čeká na svého pána vody. Slunce zapadá. Nebe se otvírá. Paleta hrající všemi líbeznými tóny barev a stínů, prozářila podvečerní oblohu. Na hladinu se spouští sametová pavučinka. Jak je krásná a něžná
a plná podivuhodné síly, obdivuji její krásu. Nic se nebrání slunečnímu pohlazení, pohlazení tak něžnému, až se srdce chvěje. Slunce už docela zapadlo. A já, a já vzhlížím na dvě labutě, na jejich překrásné siluety a nechávám si zdát ten krásný sen. Sen o kraji plném vonící trávy o labutích a jejich lásce a o pozvání, kde všichni můžeme žít sladce.
M Á J OVÁ – S VATO D U Š N Í P O U Ť D O M E D Ž U G O R J E Marie Bayerová
V pátek 25.května v poledne zastavil autobus s obrázkem P.Marie na čelním skle, na autobusovém nádraží v Novém Jičíně. Zde nastupuje 13 poutníků novojičínského děkanátu a několik dalších z okresu Frýdek-Místek, naložili jsme kufry a nasedli. S požehná11
ním Msgr.Aloise Peroutky jsme se vydali na cestu do Medžugorje. Cestou jsme brali poutníky z Olomouce, Brna a Mikulova. Přes celnici nás ani po dvou marných pokusech a pokutě nepustili pro přetížený autobus. Museli jsme se vrátit do Mikulova a okružně cestou přes Maďarsko jsme po 24 hodinách před polednem v sobotu dorazili k cíli – tam, kde se země stýká s nebem. Po rychlém ubytování a občerstvení jsme si poslechli Moniku Štampfelovou, zaměstnankyni Verité, která nás ujistila, že jsme nepřijeli náhodou, ale každého z nás si P.Maria pozvala, a seznámila nás s programem. Svatodušní neděle, při slavné mši sv. koncelebrovalo asi 30 kněží, evangelium čteno ve 13 jazycích. Dostali jsme zapůjčit sluchadla, vše bylo tlumočeno, Duch svatý vanul a my jsme prosili o Jeho bohaté dary pro nás a pro naše drahé, pro naši farnost a za nová kněžská a řeholní povolání. Odpoledne putování na Podbrdo – místo prvního zjevení P.M. za velkého vedra. Při výstupu jsme se zastavovali u jednotlivých tajemství růžence a modlili se příslušný desátek. Pondělí – celé dopoledne jsme prožili u otce Jozo Zovka v Širokom Brijegu ve svatyni Nanebevzaté P.Marie. Fra. Jozo Zovko promlouval o vzkazech při zjeveních P.M., o zbrani proti Goliášovi – pěti kamenech: 1. Růženec – modlitba srdcem, 2. Eucharistie, 3. Písmo svaté, 4.Půst, 5.Měsíční zpověď. Udělil nám požehnání, všichni jsme dostali obrázek P.Marie a růženec na cestu zpět. Každý večer v Medžugorii v 18.00 je společná modlitba sv.růženců. Začíná se radostnými tajemstvími a po třetím desátku bolestného růžence se rozezvučí zvonkohra, která oznamuje příchod P.M. 3 vizionářům, kteří mají denní zjevení. Všichni pokleknou a v tichu prožívají tuto pro nás výjimečnou událost. Po chvíli se domodlíme růženec, uctíme P.M. medžugorskou litanií a v 19.00 hod. mše svatá, pak vzývání Ducha sv., modlitba radostného růžence a modlitby za nemocné a umírající. V pondělí večer ve 22.00 hod. na Podbrdu měl vizionář Ivan (přijel z Ameriky, kde žije s rodinou) zjevení se svou modlitební skupinou za velké účasti poutníků. Vzkaz P.M. přes Ivana – P.M. byla radostná a požehnala zvláštním způsobem všem přítomným a modlila se s Ivanem společně za kněze. Ivan P.M. doporučil naše prosby a modlitby. Úterý – výstup na Křiževač s rozjímavou modlitbou křížové cesty a šťastným sestupem dolů. Návštěva komunity „Cenacolo“, kde se prací a modlitbou léčí drogově závislí mladí muži. Narkomané nám vydávali svědectví o svém uzdravování a obrácení. Představili nám ikonu v kapli, kterou namalovali tři chlapci a znázorňuje vzkříšení „Anastasis“. 12
Středa – dopoledne přednáška Moniky z Verité, osobní adorace před vystavenou Nejsvětější svátostí v kapli u kostela a odpoledne společné zastavení u velké bronzové sochy Krista za kostelem a zastavení u hrobu fra Slavka Barbaniče. Večer společná adorace v kostele prokládaná písněmi a prosbami, které byly přednášeny ve všech jazycích. Čtvrtek – jako každý den dopoledne společná československá mše sv. v kapli s našimi kněžími, tentokrát poslední, rozlučková s požehnáním na cestu domů. Odpoledne jsme ještě navštívili Oázu Míru a vyslechli svědectví sestry z Irska. Odpoledne odjíždíme naplnění celotýdenní radostí s načerpanými milostmi a vracíme se autobusem do svých farností a domovů, s touhou a očekáváním dalšího pozvání a setkání s P.M.
LIBHOŠŤSKÉ SPOLEČENST VÍ - OČIMA JEDNOHO Z NICH Šárka Hanzelková
Člověk potřebuje někam patřit. Mít kolem sebe lidi, se kterými si může popovídat o věcech, které jsou pro něj aktuální. Zažít společnou modlitbu a prohlubovat svou víru, také podniknout společný výlet, něco udělat pro farnost. Asi tohle nás vedlo k tomu, že vzniklo libhošťské společenství . Při našem prvním setkání přinesl otec Josef plyšového slona se slovy „to bude náš maskot“. Uvázali jsme mu červenou mašli a každý se na ni podepsal. A protože společenství tvoří všichni a každý do něj něco dobrého přináší, vzešel nápad rozdělit vedení jednotlivých společenství mezi sebou. Ta dvojice, která měla společenství na starost, dostala též do opatrování slona s prosbou každodenně nás svěřovat v modlitbě Bohu. A tak je to dva roky, kdy se jednou za čtrnáct dní nás 12 setkává v neděli v šest ho-
din na faře. Větší polovinu společenství tvoří manželské nebo snoubenecké páry, proto jsme chtěli témata zaměřit na rodinu. Našlo se tolik otázek týkající se rodiny, např. modlitba v rodině, rodina a volný čas, komunikace v rodině atd., že se od počátku školního roku těmto otázkám věnujeme. Pomocníkem jsou nám vlastní zkušenosti, ale také časopis Rodinný život. Některé témata je ovšem lépe slyšet od odborníka, jako např. přirozené plánování rodičovství. Proto nám nedávno otec Josef domluvil vzácnou návštěvu. Přijela za námi paní doktorka Marie Fridrichová, která pracuje v poradně Centra pro rodinu. Poutavou přednáškou nám nastínila podobu křesťanského manželského soužití. Nebylo by to ovšem plnohodnotné společenství, které by něčím neobohacovalo farní rodinu. Když otec
Josef přišel s prosbou pomoci při nátěru farní střechy, okamžitě jsme pochopili, že je to pro nás velká příležitost. Nebáli jsme se ani výšky ani velikosti střechy. Vedení adorace na Zelený čtvrtek se stala také pro nás tradicí. Tento rok jsme se inspirovali knihou Malý princ. Tak nás oslovily myšlenky Malého prince u studny, že jsme takovou studnu s vyvěrající vodou uprostřed pouště vytvořili v kostele před oltářem. Modlitba v Getsemanech se odvíjela od myšlenek Malého prince, na něž reagoval člověk dneška. Následoval úryvek z Písma svatého a modlitba kněze. Na závěr adorace nabral otec Josef svěcenou vodu ze studny a každý dostal křížek na čelo. Snad každý z nás si při adoraci uvědomil, že eucharistie je pramen, který bez přestání vyvěrá, který hasí naši žízeň a z něhož čerpáme živou vodu. Obřady Svatého týdne a Velikonoc byly obohaceny 13
nejen pomocí našich kluků u oltáře, ale také jáhnem Toníkem Urbanem. Slavné zmrtvýchvstání jsme pak oslavili u sladkého překvapení, která nám připravila Pavla Kvitová. Velikonoční beránek všem moc chutnal. A tak je na místě farnímu společenství poděkovat, za každou pomoc, modlitbu. Velmi nás potěšilo, že farnost se před každou mší svatou modlí za to, abychom vy- le na požehnání a pak jsme tvořili a žili pokojné rodiny. všichni šli na velké hřiště L I B H O Š Ť S K É smažit vaječinu. Než jsme se dočkali vaječinky stihli A KCE jsem pojíst všechny dobroPavla Kvitová ty upečené našimi drahými V Libhošti se v posled- polovičkami. Samozřejmě ní době koná spoustu akcí. nechyběly ani oblíbené truPrvní bylo v neděli 3.6 bičky, které má velmi rád i 2007. Odpoledne jsme se o.Josef. Na vaječině má nejznovu sešli v našem koste-
N A D D O TA Z Y
větší zásluhu hlavní míchač Šarka a o.Josef nás všechny podělil chlebem a…vaječinou. Všichni jsme si odnesli spoustu zážitku a dojmů a strávili jsme spolu krásné odpoledne. Další akce byla hned příští neděli. Bylo to Boží tělo. Nejvíce se těšili děvčata, protože se oblékaly do sněhobílých šatů, nevěsty Kristovy. V kostele byla mše svatá, po které jsme se všichni vydali na cestu kolem kapliček. Za krásného slunečního rána v doprovodu hudebníků. Ondrášek se připojil k děvčatům a pomáhal jim zdatně zdobit cestu lístky květů, po které šel průvod až zpět do kostela.
FA R N Í K Ů
„Jsme oba nepokřtění, ale chtěli bychom mít svatbu v kostele. Co pro to musíme udělat?“ Pokud se rozhodnou dva nepokřtění mít svatbu v římskokatolickém kostele, pak je to ne14
možné. Podmínkou je, aby alespoň jeden z nich byl pokřtěn. A ke křtu dospělého je delší cesta přípravy na křest - katechumenátu. Ovšem křest nelze přijmout jen z důvodu svatby v kostele. Důvod přijetí křtu musí být hlubší - uvěření v Krista a život podle křesťanských zásad. Nepokřtění asi nebudou chápat, proč jim církev odmítá svatbu v kostele. Je to proto, že existuje nějaký pořádek ve společnosti a v různých společenstvích. Také náš stát nedovolí svatbu s cizím státním příslušníkem, pokud nepředloží určité souhlasy a oprávnění ze své země, která požaduje náš stát. Podobně si klade pravidla svatby i církev. V kostele sezdává ty, kteří patří do jejího společenství a to se děje skutečností křtu.
Z
NA ŠÍ K NIHOV N Y
připravuje Golich Pavel
H LE D E J P O K O J A J D I Z A N Í M Philippe Jacques, (Vydavatelství Paulínky)
Malý traktát o pokoji srdce. Na počátku byla autorova diskuze s jedním mladým člověkem: dokážeme znovu nalézt slova, která by vystihla projevy lásky a přátelství, a nebyla banální? Zde jsou ta, která nalezl. Ke každému připojil i krátké zamyšlení. Naše doba je dobou neklidu. Ten často zasahuje i do duchovního života. Naše hledání Boha a služba bližním je jím ohrožena. A stačilo by se jen navrátit k pokoji a důvěře malých dětí, tak jak nás vybízí evangelium…
VE
Z K R AT C E Z
FA R N O S T Í C o s e s t a l o
• Před slavností udělování svátosti biřmování proběhla duchovní příprava biřmovanců, ale i ostatních pod vedením o. Adama Ruckého, biskupského vikáře pro duchovní povolání a bývalého spirituála v kněžském semináři. • 6.5. přijalo ??? biřmovanců z rukou otce biskupa Františka Václava Lobkowice svátost křesťanské dospělosti. • Dne 19.5. navštívili poutníci z našich farností poutní místa Křtiny u Brna, Vranov a Sloup. • Na Slavnost Seslání Ducha svatého se uskutečnila v areálu zahrady Španělské kaple tradiční svatodušní vaječina pod záštitou nových biřmovanců. • Na svátek Těla a Krve Páně, při celodenní tiché adoraci, bylo možno se duchovně spojit v modlitbách s bohoslovci v olomouckém semináři. • V neděli 10.6. se uskutečnil benefiční koncert duchovní hudby – zpěv, varhany, trubka v kostele v Žilině. Výtěžek byl věnován Nadaci při Speciální škole pro sluchově postižené ve Valašském Meziříčí • V neděli 17.6. jsme prožili v areálu Španělské kaple farní
15
Co nás čeká
den našich farností. • V sobotu 23.6 putovali někteří z nás na poutní místo Hora P. Marie u Králík na pomezí Jeseníků a Orlických hor se zpáteční zastávkou na Sv. Kopečku u Olomouce. • 2.7. pouť dětí s o.biskupem na Prašivou • 7.7. děkanátní pouť do Frýdku, za obnovu rodin a nová kněžská a řeholní povolání • 28.7 pouť na sv.Annu do Libavy • Od 12.- 22.8. farní tábor Zálužná u Vítkova • Od 17.8 do 26.8 je plánován pobyt na sv. Martinu v Dolomitech. • 1.9. pouť na Radhošť pro děti, mládež, rodiče a ostatní k začátku škol. roku • 22.9. pouť do Lagevnik - Krakow k Božímu milosrdenství a sestře Faustině, návštěva Krakowa
Prázdninový přehled bohoslužeb Všední dny: • Farní kostel N.Jičín pondělí - pátek a sobota - 06.45 hod. • Španělská kaple pondělí a středa - 18.00 hod. • Libhošť středa - 17.00 hod. Kunín čtvrtek - 18.00 hod. • Šenov u N.Jičína čtvrtek - 17.00 hod. • Žilina sobota - 08.00 hod. • Nemocnice N.Jičín sobota - 16.00 hod. Neděle : • Farní kostel N.Jičín 07.15 hod. a v 10.15 hod. • Kunín 08.45 hod. • Libhošť 08.45 hod. • Šenov u N.Jičína 10.15 hod. • Španělská kaple N.Jičín 18.30 hod. Na první pátek mše sv. ve farním kostele v Nov.Jičíně v 6.45 hod. a v 17.00 hod. během dne celodenní adorace před vystavenou Sv.oltářní.
Př íle ž itost k sv. z povědi na první pátek: 6.00 - 8.00 a od 16.30 hodin. během mše sv. Kancelář je o prázdninách otevřena v pondělí 9.00-10.00 hod. a středa 10.00-11.00 hod. Je možné setkání s knězem i po každé mši sv. v sákristii ve farním kostele.
Vydává: Římskokatolická farnost Nový Jičín, Žerotínova 24, 74101 Nový Jičín, tel.: 556 707698, e-mail: farnost.nj@cs-net, web: www.farnost.cs-net.cz. Dotazy, připomínky a příspěvky možno podat do schránky s logem časopisu ve farním chrámu nebo na faře, či u A.Urbana, tel.: 553 822 240, e-mail:
[email protected]. nebo
[email protected]. NEPRODEJNÉ. Vydáno pro vnitřní potřebu farnosti. Internotý přístup ke stažení Okénka a Farníčku v PDF formátu: www.okenko.pisla.org. Zaregistrováno u Ministerstva kultury pod značkou: MK ČR E15101.
3/
20
07
Tak konečně je ten písemkový týden za mnou. A teď už následuje jen flákačka a výlet a v pátek to bílé lejstro, na kterém závisí moje budoucí plány na prázdniny. Na ty úžasné dva měsíce klídku a pohodičky. Mim Mimoto věděl si, že ve Francii mají o mnoho ví víc prázdnin než my? Skoro co šest týdnů. Al Ale zase na druhou stranu musí ve škole být až do pul páté. A že Německo má i letní prázdniny rozdělené podle regionů, takže v každé části Německa začínají a končí jinak? No, ještě, že v tom mají pořádek. Tak doufám, že ty si ty stejné prázdniny v každé části ČR pořádně užiješ a taky doufám, že se uvidíme na farním táboře!! Papapapaaaacko Mája
Biřmovaní Dne 6. května měla naše farnost tu čest opět se setkat s naším biskupem Františkem Václavem tentokrát za účelem udělit svátost Ducha svatého, biřmování. Poprosili jsme jednoho z biřmovanců o stručné sepsání svých zážitků. Dlouho jsem se na přijetí této svátosti těšila, protože na předposlední biřmování v naší farnosti mi chyběly asi 4 měsíce věku. Tenkrát jsem se strašně zlobila, že mi tak velká věc uteče o tak malý
kousek. Ale nezbylo mi, než si počkat a doufat, že taky jednou přijde moje chvíle. Na začátku přípravy na biřmování vypadalo vše docela dobře. Bylo třeba od podzimu projít přípravou, která mi hodně připomínala „náboženství pro velké křesťany“. Každou sobotu ráno dojít na faru, dozvědět se něco nového a oprášit to, co už jsme věděli. Potom přišlo samostudium Kompendia a písemky z něj. To už šlo hůře, protože se jako každý student snažím vyhnout učení – to mi stačí ve
škole. A každý týden ty sobotní přípravy… pořád se bavit o tom, co už jsme načali v náboženství, jako bych neměla nic lepšího na práci! Po těch měsících už jsem opravdu zvažovala, jestli za to stojí všechna ta energie a čas. Do čeho se to vlastně pouštím? Chci to tak vůbec? Naštěstí jsem kolem sebe měla lidi, kteří mi pomohli překonat tyto váhavé chvíle, a já si mohla uvědomit, jak velký dar a oporu mohu skrze Ducha Svatého dostat! Následovala příprava s otcem Adamem, který nás krásně nasměroval na přijetí svátosti biřmování. Povídal nám o tom, co všechno Duch Svatý dokáže a co můžeme v jeho síle dokázat i
všechna ta úskalí příprav a že i já mohu dostat jeho Svatého Ducha. Bylo krásné vnímat tu těžko popsatelnou vlnu síly, která při udělování svátosti procházela chrámem s otcem biskupem a jeho průvodem! Teď bych chtěla být člověkem, skrze kterého může Duch Svatý ukazovat světu, jak moc ho Bůh miluje. I když vím, že jsem človíček slabý a nedokonalý. my. Bylo úžasné poslouchat v začal udělovat svátost biřmová- K tomu mi dopomáhej Duch našem velkém chrámu tak vel- ní, moc jsem děkovala dobrému Svatý! k :-) prožila Klára ké věci! Když pak otec biskup Bohu, že mi dal sílu vydržet setkali. Když Šárka D E N S O . J O S E F E M opravdu nahlas přemýšlela, jak jsme se
Jednoho nedělního dne o.Josef, a dalších pár skvělých nadšenců, pro nás přichystali rozloučení se školním rokem a náboženstvím. Připravili pestrý program, na který jsme se všichni moc těšili. Sraz jsme si stanovili na 14.30 před farou. Většina dorazila, proto jsme vyjeli. Plán byl ten, že se půjdeme podívat na rozhlednu. Na cestě k ní začal Šárce zvonit mobil. Volal Roman: ,,Kde jste? Čekám na vás před farou!‘‘. Když mu Šárka řekla,
že už jsme vyjeli, Romana to neodradilo. Právě naopak. Řekl, že za námi přijede na kole. Konečně jsme dorazili do Štramberka. Pomalým krokem jsme se procházeli tímto Moravským betlémem a obdivovali jeho krásy. Cesta nám rychle utekla díky společnému povídání a už se před námi objevilo 138 schodů. Někteří se při tom náročném výstupu klepali strachy, jiní si to vyloženě užívali. Nahoře nás ale všechny čekala odměna. Před našima očima se rozprostírala nádherná Boží krajina. Obdivovali jsme ji nejméně 15 minut. Pak nás ale začalo hnát dolů pomyšlení na návštěvu cukrárny. Když jsme si to šlapali vesele zpátky, ozvala se zase Šárčina vyzváněcí melodie. A ozval se Roman ,,Tož kde jste? Já sem na rozhledně a vy nikde!‘‘ Nikdo z nás nechápal, jak jsme se mohli minout. Domluvili jsme se, že se sejdeme na náměstí. Naštěstí, tam už jsme se 2
minuli, vyšlo najevo, že Roman se místo na rozhlednu vypravil na Štramberskou Trúbu. Zasmáli jsme se tomu a vydali se zpátky do Libhoště k rodině Kvitových, kde nás čekalo výborné pohoštění v podobě úžasných špekáčků, a taky koupání v bazéně. Moc jsme si to užili, zpátky jsme domů odcházeli s úsměvem a přeplněným žaludkem. Tímto bych jménem všech, kteří se výletu zúčastnili,
chtěla poděkovat otci Josefovi, paní Pavle Kvitové a Šárce a Jarkovi Hanzelkovým. zapsala Veronika
FARNÍ DEN 17.6.2007 ANEB AKCE, NA KTERÉ NESMĚL NIKDO CHYBĚT! Počasí se vydařilo. Všichni jsme se modlili, aby nepršelo, a tak v krásném prosluněném nedělním odpoledni 17.6 měla naše farnost možnost setkat se ve Španělské kapli. A co že se to vlastně dělo? No předci farní den! Při této příležitosti jsme společně mohli oslavit „půl století“, tedy 50 let našeho otce děkana. Samotná příprava celého odpoledne trvala několik dní, kdy se vše muselo vymýšlet, připravovat, chystat, debatovat… Od pátku se chystaly technické věci, jako lavičky atd. a na neděli připadla výzdoba, kde dominovala především děvčata. No a teď k samotnému odpoledni. Společné odpoledne jsme zahájili bohoslužbou slova, kterou vedl otec Josef. Po ní následovalo předávání darů oslavenci. Aby svatých nebylo málo, dostal otec Alois svatý obrázek, kde byla 100krát svatá Anežka Česká (v podobě 50 korun). Otec si také převzal poukázku na 5 000 Kč do obchodní sítě HUDY SPORT. Po předávání darů jsme se všichni přesunuli na zahradu, kde se konal přípitek a osobní gratulace, která vzhledem k tomu, že nás tam bylo mnoho, zabrala asi půl hodiny. Zábavný program zahajovalo svým excelentním vystou-
pením společenství mládeže, kdy na „pódium“ vstoupil Jiřík Šnerch v roli Jana Wericha a za ním klusala stonožka. Následovaly ještě dvě scénky. Naši bohoslovci scénku pojali po svém a vtipně ztvárnili den otce Aloise. Trojúhelník scének uzavírala scénka našich jáhnů s pohádkou sůl nad zlato (provedená do vtipného zpracovaní, kdy ani rekvizity nedržely). Kolem sedmé hodiny večerní přišli na řadu hry pro děti i dospělé. Úkolem bylo projít 8 stanovišť a získat perličku na provázek, za odměnu si každý u 9. stanoviště mohl poslepu ulovit ze stromu nějakou tu sladkost. Po celé odpoledne bylo zajištěno občerstvení v podobě švédských stolů, bystré oči si mohli všimnout dobře vyřešeného prostírání na střešních taškách :-). Všichni kdo měli chuť a odvahu si zazpívat měli možnost při caraoke. Příležitost byla i k tanci, jakožto, že my mladí jsme vše vyzkoušeli. No a závěrem se spojily síly a „mlaďoši“ se vrhli do her. Tímto všem účinkujícím, organizátorům, uvaděčům, ale především nám všem, kteří jsme se setkali při této příležitosti a vytvořili krásné společenství, děkuji. byla při tom Patricie
3
Jelikož ZASE nikdo nic nenapsal, rozhodla se naše nevelká redakce, že si tentokrát pořídí pomoc a zeptá se na toto těžší téma kvalifikovaného odborníka a to, otce Josefa. Hm, všimli jste si, že v tomhle čísle je otec populární? =D Oukej, ale zpátky k věci. Takže, zde je pár otázek a samozřejmě i odpovědí na ně.
Otče Josefe, myslíte si, že Bůh má také prázdniny, jako my lidé? Věřím tomu, že Bůh odpočívá. Když stvořil svět, tak ho stvořil v 6. dnech a 7. dal odpočinku. Přesto Bůh není člověk, aby se unavil. Jeho vnitřní pozice je STÁLÝ život. Mnozí lidé si myslí, že Bůh je pasivní, že je vzdálený od lidského světa, že je tam někde na obláčku, kde si jen tak polehává. A naopak jsme u samotného zdroje života, který stále pulzuje. Proto Ježíši nedělá problém pomáhat lidem i v sobotní den, který je pro Židy svátkem.
Jak slaví kněží prázdniny? Někteří mizerně. To teď určitě budete myslet mě?! =D Je velmi potřebné navštívit rodiče, jet na poutní místo, nebo se věnovat svému koníčku, což pro mě je rybaření. Nejlepší odpočinek vůči mé osobě je být zdravý, mít splněné všecky povinnosti a být někde venku se „svými“. Odpočinek je každého věc, je to sama o sobě individualita. Jet někam s farností je zase práce, protože už jsem tam zapsaný jako kněz.
A poslední otázka. Máte nějaký zajímavý prázdninový zážitek? NO jeden by se našel. Sestra mi svěřila neteř. A já aby měla nějaký zajímavě strávený den, vzal jsem ji do aquaparku Tatralandie. Mimo normální plavecký bazén zde byl i malý pro děti, kde se uprostřed pyšnila velká gumová žába. Na toto velké zelené stvoření vedly úchyty pro lezení, ale vyšplhat se mohlo jen po její ramena. Nicméně já jakožto zarputilý horolezec, jsem dokázal i nemožné a má osmiletá neteř se vydrápala až na uši žáby (pozn. redakce. žába má uši??). Jenže co se nestalo? V mžiku přiletěl naprosto rozzlobený plavčík a s křikem se ptal „Kdo tam strčil to dítě?“ O. Josef se samozřejmě nepřiznal , že nepochopil způsob lezení na žábu a jen s nevinným výrazem ve tváři prohlásil: „Klárko, dolů!“ Tak to byl kratičký rozhovůrek, za který moc děkujeme!
Babička vezme vnuka poprvé do kostela a všechno mu ukazuje. Pak se zastaví před svatostánkem a modlí se. Malého zaujme červená barva věčného světla. Dlouho se na ně dívá a nakonec se zeptá: „Babi, kdy tam konečně naskočí zelená, abychom mohli jít dál?“ Dva kněží jedou velmi rychle na motocyklu a vysoce překročí povolenou rychlost. Zastaví je policista a káravě jim říká: „Uvědomujete se vůbec, co děláte? Co kdyby se stala nehoda?“ Jeden z kněží opáčí: „Žádné strachy, synu, Ježíš je s námi.“ Policista nato vytáhne blok a povzdechne: „ V tom případě vám musím dát pokutu. Je zakázáno, aby na motocyklu jely tři osoby.“ 4
