Vřítily se na silnici a jely kilometry, než dorazily zpět do maloměsta se třiceti tisíci obyvateli. Megan rozpůlila onen závěs, kterým se obmotaly obě, jinak by byly nahé. Zastavili u Sofiina domu. Byly okolo něj jen žluté stuhy od policejních vyšetřovatelů. Vylezla z auta a začala je strhávat. „Sofie, co to děláš?!“ Ticho. „Sofie! Váš dům je místo činu!“ Chytla dívku za paže, ale v té chvíli se sesunula s brekem na zem. Objala ji. Troska, kterou z ní udělali kluci, právě seděla před domem, kde jí zavraždili otce. „Šššš, už bude dobře.“ Sofie tak potřebovala obejmout. Neměla už nikoho. Matka zemřela, když měla sedmnáct, na rakovinu žaludku a otec… Teď, o pět let později. Sourozence neměla, a proto se chytla Megan tak moc, až jí trochu přidusila. Megan ale neřekla nic. Uslyšela sousedku: „Sofie? Jsi to ty?“ Obě vzhlédly. „Děvče, vypadáš hrozně! Megan? Hledá vás policie. Pojďte ke mně!“ Šly. Megan: „Děkujeme za pozvání. Co se šíří městem?“ „Ten muž, kterého na tu chvíli zaměstnal její táta, svědčil. Řekl, že viděl, jak Sofii otravuje nějaký kluk. Zřejmě tendlecten Baltazar. Za týden musel svědectví stáhnout. Nikdo neví, co se stalo. Policie se domnívá, že vás ti kluci unesli, ale nemají důkaz, když jste byly fuč, tátu jí zastřelili a ten chlap svědectví stáhnul. Dokonce měli nějaké otisky, ale ty se nějak ztratili. Včera našli mrtvýho toho chlapa, od jejího táty.“ „Bože… on ji měl jen hlídat, za nic nemohl!“ Seděly s šokem. Sousedka jim poskytla slušnější oděv, a pak rozumovala dál: „Holky, nevím, do čeho jste se zapletly, ale není to nic pěknýho. Lidi přicházejí o život a dějou se únosy. Kde jste byly?“ „No… držely nás… já ani nevím, jak se to tam jmenovalo. Dost Sofii ublížili a chci je co nejdřív nahlásit!“ Kývla. Po dalším děkování odešly z domu. V autě kluků byly nápadné, ale pěšky se jim taky jít nechtělo. Megan se vrátila dovnitř žádat o auto. Zatímco Sofie koukala po okolí. Až teď si uvědomila, že jsou hloupé. V autě přes ulici seděli dva muži a zírali na ni. Úplně zapomněla na Lersova otce, který údajně šéfuje mafii. Zbledla ještě víc, než před tím. Určitě už Clowleyho informovali. Zaplula dovnitř, popadla Megan a vyběhla s ní ze zadního vchodu. „Sofie, co je?“ „Před mým domem je Clowleyho hlídka! Oni o nás vědí! Určitě!“ Probíhaly zahrádkami a zastavily u silnice na jihozápadě. Polkly. Jiní muži stáli pět metrů od nich u auta. Sotva holky spatřili, šli za nimi. Běžely do srdce města, kde
byly ve větším bezpečí. Více očí, více policajtů. Neměly skoro šanci, aby se tam dostaly, protože uhýbaly autu, které chtělo obě buď přejet, nebo je znovu unést. Byly skoro uprostřed srdce města, když se ozval výstřel. Všichni chodci se skrčili, aby nepřišli pod palbu, ale střílelo se dál. Výlohy obchodů se tříštily na zem, lidé ječeli a někteří místo skrčení, vyběhli pryč. Nestříleli ale po nich. Byla to Megan a Sofie, kdo byl naháněn. Běžely, co jim nohy stačily. Palba přestala a auto zmizelo. Zastavily se zmateným výrazem, co se ještě může dít. Policie byla o blok dál. „Musíme jít.“ řekla statečně Megan. Byly skoro před budovou. Nevšimly si při tom množství, že k nim jede velké, prostorné rodinné auto s tónovanými skly. Šly opatrně, když někdo zvedl Sofii ze země a táhl ji do auta. Rukou, jí zacpal pusu. To samé se stalo i Megan. Ta kopla únosce do žebra, tak zaječel: „Klid!“ Sofie kousla dalšího do ruky, dostala mírnou facku. Zaklonil jí hlavu, oběma rukama a řekl: „Tak to budeš asi ty, ta hledaná Sofie.“ Mlčely. Vezli je pryč z města. Naopak do jiného města. Byl to vysoký mrakodrap a oni jeli až skoro nahoru, což ani jedna z nich nepochopila. Zavedli je za nějakým třicetiletým mužem s velkým úsměvem. Únosci je přinutili kleknout. „Dámy! Mám radost, že jste nás poctili návštěvou. Jmenuji se Anthony Lorighan a budu váš věznitel.“ Megan: „Proč?“ Rozšířil úsměv: „Jednoduché Megan. Mladý pan Clowley je v maléru. A jeho tatínek, se ho snaží chránit, jak může. Ani si neuvědomil, že vás dvě, můžu využít ke svému prospěchu.“ Jak to ví? Pomyslela si Sofie. „Stále nechápu.“ „Nechce, abyste mluvili s policií. Zatímco já chci, Clowleyův vliv a obchod u vás ve městě. Jsem geniální, že?“ „To vy jste po nás střílel?“ „To nemám zapotřebí. Chci vás obě živé. Jste ručitelky toho, že mi požadavek vyjde.“ Megan vzdychla v beznaději: „Ach jo, takže dvě mafie soupeří?“ „Něco v tom smyslu, ale nechci tady slyšet pojem Mafie, ano? Teď… vás nechám uvést do země bavlnky.“ „Do čeho?“ Neodpověděl, odešly díky nějakých mužů po jejich bocích. Apartmán byl luxusnější, než kdy jaký viděla. Zavedli je do koupelny, kde byly dvě ženy. Muži je tam nechali a šli za dveře. „Pojďte prosím do vany.“ „Vy jste?“ „Budeme se o vás starat.“ Holky byly zaraženy, ale nechaly se hýčkat. Večer seděly u sebe na sedací soupravě, zatímco je muži hlídali. Vešel Anthony. Byl
jako král. Rozpřáhnul ruce: „Pánové, děkuji.“ Odešli, tak sedl naproti děvčatům: „Jste spokojeny?“ Megan: „Jak to, že jste tak mladý a šéf takové sekty?“ Smál se, ale promluvil: „Budeme si tykat ano? Megan nezjišťuj, jak jsem se k tomu dostal, ano? Neříkej tomu ani sekta. Dejme tomu, nazývejme ji firma. Chci se zeptat na to, proč Sofie nemluví?“ „Mluví.“ „Sofie?“ „Ale už jen zřídka kdy.“ „Megan prosím. Sofie?“ Zvedla oči. Až po té době zvedla oči a zjistila, že je křídově bílý. Měl velmi světle šedé oči. Klidně by se jimi nechala zhypnotizovat. Vysoký a důstojně vzhlížející. Nepromluvila, jen na něj fascinovaně zůstala zírat. Pohladil ji po sametové tváři: „Co se ti stalo?“ Cukla, když se dotknul kůže a odvrátila se do bojové pozice. „Promiň, nechtěl jsem.“ poznamenal. Obdivuhodně sledoval brunetku. „Znásilnili ji. Několikrát. Ona už nevěří mužům.“ „Jsi její tiskový mluvčí?“ Otočil hlavu na Megan. „Její jediná blízká osoba. Její jediná opora, která má o ni strach. Mám ji ráda. Je mi sestrou.“ Nastalo ticho. Jen Lorighan zase zíral na Sofii s posvátnou úctou. „Ach… promiň, nikdy jsem nepřišel do styku s tak raněnou dívkou. Chceš, abych Sofii pomohl?“ „Jak to myslíš?“ „Můžu jí pomoct, více ti neřeknu.“ „Kdo jsi?“ Pohlédl na Megan průsvitnýma očima: „Kdo jsem?“ „Ano. Unesl jsi nás. Nebojíš se Clowleyho a k nám se chováš, jako bychom byly hosty.“ „Nemám potřebu, se k vám chovat škaredě. Budeme tady chvíli žít v harmonii, zatímco si s ním budu jednat pořádek.“ „Umíš být zlý?“ vyslovila tázavě. „Umím být tak zlý, že bys ze mě měla strach i ty, na kterou bych zlý nebyl. A jestli se někdy hněvat budu, což nepochybně v tomto novém světě, tak to určitě poznáš.“ Ticho. Usmál se a vydechl skoro neslyšitelně. Šli spát. Dívky měly své postele, zatímco Anthony měl svou ložnici, kde ještě nebyly. „Sofi? Co si myslíš? Proč je tak bílý?“ „Upír.“ řekla krátce. „Proč je tak hodný?“ „Divné.“ Ztichly. Nějak neměly potřebu utíkat. Ráno už tam nebyl, místo něj tam byli chlapi hlídači. Seděly potichu u televize, když přišel se snídaní: „Koblížky pro koblížky. Dobrou chuť.“ „Anthony? Co s námi bude, až své dílo dokonáš?“ Klidně seděl, aniž by vyjádřil jakýkoliv pocit: „Myslím, že by bylo hezké vás poslat domů. K rodině. Mají určitě hodně velký strach. Promiň Sofie, to jsem nechtěl.“ ohradil se rozpačitě až ustaraně, což je obě zase dostalo do kolen. Jak může vědět o
tragédii, která se odehrála? Megan: „Jen tak?“ „Ano, jen tak. Ovšem… mám obavu o vaši bezpečnost. Venku je to džungle. Není to jako za starých časů, kdy byl jeden nejsilnější predátor a ho museli všichni poslouchat. Samozřejmě ženy měly minimální právo. To mi přišlo trochu nefér.“ „Přišlo ti to nefér?“ „Ano. Nevím proč, ale každá doba v sobě nese pro i proti. Říká se, že spějeme k lepšímu, ale mě to přijde stejné, jen pár úprav lepších či horších. Nikdy jsem tento problém nechápal. Být mocný a mít rizika. Být chudý a mít rizika. Vyjde to nastejno.“ Ani jedna nevěděla, o čem mluví. Sofie promluvila: „Máš přehled o dějinách?“ Když dozněl její hlas, upřel na ni zaujatě pohled: „Ano.“ „Máš přehled o mnoha věcech a upíři nikdy nechápali smysl bytí.“ „Chceš říct, že jsem upír?“ „A nejsi?“ „K tomu jsi došla jen podle toho, že mám pohled na věc, jako oni?“ „Je v tom přitažlivost, oči, zacházení se ženami, moc, kterou máš i přes venkovní vzhled mládí, postoj a taky nejíš. Říkal jsi, že dokážeš vzbudit hrůzu přes to, že někoho nechceš vyděsit a taky jsi bílý, jako křída.“ „Máš bystré pozorovací schopnosti Sofie.“ „Takže jsi upír?“ „Věříš na ně?“ „Ano. Když mohli lidé spatřit plačící panenku Marii, když se objevují mimozemské únosy, když jsou kruhy v obilí, když jsou civilizace tak dokonalé, ale přesto vymřelé… Ano, věřím na upíry.“ „Nejsem upír.“ „Co jsi?“ Ticho. Sofie zavřela oči a šeptala: „Ráj i peklo, voda i oheň, krása i hněv… Anthony, co jsi?“ „Budete mi muset věřit, že vám nechci ublížit.“ Odešel z apartmá. Megan na kamarádku hleděla s ohromeným výrazem: „Sofie?“ „Megan, on… Není člověk. Takhle vypadat člověk nemůže.“ „Vím, je krásný.“ „On… je nadpřirozený jev. Tohle není člověk.“ „Vím, je jako… sexy upír.“ Začaly se smát. Ani nevěděly jak, ale celé je to rozesmálo. Jakoby zapomněly, že zažily muka i hrůzy. Najednou Sofie zvážněla. Vzpomínky na hrůzy jsou za ní. Vysílala snad sto přání pro lepší život, než který zažila. Měsíc u něj zůstaly. Anthony seděl na zemi, měl zavřené oči a meditoval. Jen Sofie zkoumala, jak detailně vypadá. Když není upír, kdo je? Sedí tak rovně, jeho ramena vypadají krásně, jeho oči jsou jako měsíční svit, ve kterém by se nechala utopit. Jednoho dne pozval Sofii k sobě do kanceláře: „Jsem rád, že jsi přišla. Musím tě však varovat… Dnes jsi tady, protože mám schůzku s Clowleym.“ Sedla bez řeči. Přišel onen ulíznutý chlap. Pamatovala si ho, když ji násilnil. Prvně si prohlédl Sofii,
potom spočinul pohledem na Anthonym: „Pan Lorighan, chcete snad vyjednávat?“ Usmál se: „Ne, ale vy ano.“ „Co za ni chcete?“ „Vašeho syna.“ Nastalo hrobové ticho. I Sofie se prudce otočila na Anthonyho. Mlčela však. „To je nemožné! Proč Lerse?!“ „Protože vy Sofii a Megan.“ „Chlapče, Sofii i tu druhou si vezmu i bez tvého souhlasu!“ Šel proti Anthonyovi. Uvažovala, co má udělat, jestli má zavolat ochranku, nebo… Stoupla před něj, což Clowleyho užasle zastavilo. Vypadly mu i slova. Anthony sklonil hlavu s něžnými slovy: „Sofi… ne. Já chráním tebe.“ Obešel ji a znovu stál. Clowley už ale neútočil: „Lerse ti nedám, usmrkanče!“ „Tak já nedám Sofii a Megan.“ „Tak proč… Proč jsi mě zavolal!“ „Myslel jsem, že by bylo moudré nechat ty děvčata napokoji.“ „Co za Sofii?“ „Už jsem říkal. Chci Lerse.“ „Lers není pro tebe nijak důležitý.“ „Oslovujme se prosím důstojně. Pane Clowley.“ „Lers, pro vás není ničím zajímavý.“ „Ale ano, je.“ „Nedám ho.“ „Dobrá, Sofie, mohla bys prosím jít za Megan a zůstat tam? Hned přijdu.“ dodal, když chtěla namítat. „Co se dělo?“ přiběhla Megan. „Až přijde.“ Čekaly pět minut. „Anthony, proč jsi změnil taktiku?“ „Ach Sofie… Pan Clowley je těžce nemocný. Jeho nástupce je Lers.“ „Jak to všechno víš?“ „Stačil pozornější pohled na něj. Má leukemii. Vlasy mu začínají odpadávat a možná nebude mezi živými do čtvrt roku.“ „A Lerse jsi chtěl, abys získal jeho moc dřív, než mu vše připadne, že?“ „Ano.“ „Mazané.“ Sedla smutně. Když se vše vyjasnilo, Megan je nechala o samotě. „Sofi, co se děje?“ „Nevím, co by se stalo, kdyby nás opravdu vyměnil.“ „Nedal bych mu tě, ani Megan. Potřebuji jen jeho první souhlas.“ „První souhlas a pak si budeš dělat, co chceš? To můžeš udělat i bez souhlasu. Nás ses taky neptal.“ „To je jinak, než myslíš. Nic není to, co si myslíš.“ „A co bude, až dosáhneš svého?“ „Budu hledat dál to, co potřebuji. Ale můžeš být semnou do konce všeho možného, jestli budeš chtít.“ „Mluvíš v hádankách.“ Neodpověděl. Odešla obědvat. Při jídle zírala na Anthonyho, který seděl v tureckém sedu a meditoval.
