KAPITOLA JEDENÁCTÁ V níž se do děje se nahrnou davy známých i neznámých osob i známých či neznámých scenérií. V níž se probereme srazy, setkáními, vyjížďkami, soutěžemi, přehlídkami, závody a … a vůbec.,
Vrcholem snažení a dávání auta do „stavu“, alespoň pro lidi s mojí a podobnou krevní skupinou, je potkat se s ostatními, stejně postiženými. Říká se tomu obecně srazy, ať už to v záhlaví uvedené akce figuruje nebo ne. Srazů jsou dnes plné kalendáře pro veteránisty a proč na ně lidé jezdí je velmi prostě shrnuto v úvodní větě. Srazy ovšem nabízejí řadu dalších motivačních momentů. Můžeme si je označit jako A, B, C a některé srazy nabízejí také D a E, přičemž na řadě srazů např. chybí C. Nějak tak stručně by se dalo s problematikou vypořádat. Ještě jsem zapomněl na F, ale to se vyskytuje vzácně. Tento popis by to měl stačit všem, kteří byli alespoň na dvou diskutovaných akcích. Tím bych se vypořádal s kapitolou, kterou jsem si sice naplánoval napsat, ale pak ji neustále odkládal. Není totiž nic složitějšího než popisovat úkaz, který Vás přesytí dojmy a to, co zůstane v hlavě, je takový ten dobrý pocit a kaleidoskop obrázků a zážitků. A tak říkám, že popsat jednu akci lze, popsat tento fenomén vyčerpávajícím způsobem zřejmě ne. Srazy dělíme na ty, které pořádá někdo jiný a na ty, které máme tzv. „na triku“. Pokud jde o ty první, pak jejich návštěva je u mne vždy ovlivněna otázkou kdo tam pojede, s kým se tam setkám. Ty druhé samozřejmě nepřevažují. Existuje pak ještě jedna, samostatná, kategorie srazů. Sraz, který nikdo neorganizuje. Ano, motto neorganizovanosti má v záhlaví sraz, který výrazně urychlil můj vstup do světa SPARTAKŮ. Jak je možné sraz pořádat a současně jej nepořádat, ví možná královna Koloběžka I., ví to také parta lidí, která se od 136
roku 2000 sjíždí u rybníku Kachlička. Rybník je stále stejný, jádro té party, co to neorganizuje se postupně kondenzuje. Skalní zůstávají. Neorganizace spočívá v tom, že se prostě jen oznámí termín. Právě na ten oznámený víkend jsem se vydal s čerstvě zakoupeným a narychlo načančaným Úderníkem. S partou jsem tehdy komunikoval přes web a s úmyslem zúčastnit se jsem spartaka kupoval. Ano s malými písmeny. Nic se tehdy ještě neodehrávalo, teprve se rodilo. Termín srazu, který jsem zvolil za můj první, byl jednoznačným imperativem. K němu zkrátka muselo být k dispozici auto, za které bych se nemusel stydět. Hned odjezd mi ukázal jedno z těch nejatraktivnějších využití starého auta – jízdu ve skupině. Za Brnem jsem na bývalém startu Velké ceny čekal na ostatní a pak se v koloně směřovalo k cíli. Párkrát se zastavilo pro různé opravy, či úpravy na vozidlech, Úderník, jméno už měl, se snažil nebrzdit ostatní a zvládal to s řevem na trojku do kopce, ale zvládal to. Já už méně, ten řev mi trhal uši, ale prý to je normální jsem se dozvěděl. Parkoviště před sámoškou v Havlíčkově Brodu, příjezdy dalších jednotlivců i skupin a skupinek, bloumání mezi auty, seznamování se a navečer odjezd v dlouhé koloně k cíli. RMC1 a její noc dlouhých nožů neměla šanci konkurovat mému osobnímu zážitku s touto jízdou skrz stále větší tmu a příjezd na louku ve tmě již opravdu hutné. Neorganizovaný přesun do hospody, neorganizované sestěhování stolů. Neorganizované noční jízdy po louce. Neorganizovaný soulad a souznění. Jízda v koloně, nebo alespoň ve dvojici znamená znásobení jednoho z těch nejvyhledávanějších dojmů z cestování veteránem. „Všiml jsi si, jak na nás koukali ti dva na zahrádce?“ „Hele, mávají. Zamávej jim taky, nebo zatrub.“
1
Rallye Monte Carlo 137
„Zablikal jsem, víš, že mi nejede klakson. Jenom teď nevím, jestli tam mám dálkovky nebo potkávačky. Ta kontrolka, jak kdyby tam nebyla.“ Smutný je den, kdy jsme po cestě někam, nebo odněkud nezaznamenali žádný kontakt s okolím. Shodli jsme se, že ty pohledy „obyvatel“ jsou jednou z hlavních radostí a důvodem, proč to vlastně děláme. Organizačně i esteticky je vrcholem jízd kolona svatební. Tvořil jsem dosud dvě, myslím tím, byl jsem pasivní součástí dvou. Do třetí jsem se nenominoval pro příhodu se svorníky na bloku motoru, o které se zmíním někdy příště. Nazdobený SPARTAK v koloně je prostě povýšením jeho přirozené krásy. Řada jedoucích aut s posádkami v hožíbodových oblecích, sem tam nějaké to zatroubení, špalíry, nevěsta, staří rodiče, příbuzní, kamarádi, v širém poli hruška, zřícenina hradu na obzoru a ještě ženich, abych nezapomněl. Ženich, který bývá tím posledním v procesu oddávání, ale naopak prvním ve vznesení námětu na scénář svatby pomocí starých verglů. Na každý sraz se připravuji. Má to však tu chybu, že výsledkem je pravidelné dotazování kamarádů, proč jsem se nepřipravil. Nepřipravil, protože víc než hodinu nikdy nevyšetřím. Není pak divu, že se sem tam vloudí nějaká chybička. V Kaplici to byla chybějící závlačka na matici kulisy řízení. Vše nakonec proběhlo bez následků. To, co absenci toho kousku měkkého kovu velmi rychle vymazalo a odsunulo do zadních koutů mysli, byla naprosto pohodová atmosféra. Nápady, péče a super lidi, kteří se na srazu sešli. Ta akce byla prostě... výživná a baladická, kdybych měl použít mé oblíbené výrazy. Pár podrobností Vás o tom přesvědčí. Po dlouhé době se domácí stáj Spartaky.cz Team rozhodla akci nominovat dokonce dva vozy. Pro Úderníka to byl další první sraz. První po renovaci.. V modrých barvách – Helmuth, v červeném dresu – Úderník. 138
Červený vůz – Úderník - řízený Davidem, označme si ho pro zjednodušení jako A, vyrazil ze základny Southfork již ve čtvrtek v 6:30 směr Svitavy, kde absolvoval po cca 40 kilometrech od smontování STK bez připomínek. Prakticky neuvěřitelné! Dále pak pokračoval s řidičem Davidem na soukromé setkání u Žďáru, aby se pak v pátek v odpoledních hodinách, a zde vlastně začíná povídání o srazu, napojil na olomouckou kolonu vedenou Čouďou. Nemohu si zde však neodskočit dva dny zpět před tímto setkáním. Týden před srazem se na Úderníkovi šturmovalo. Ono se ostatně šturmovalo i na Helmutovi, ale to zažil druhý majitel a řidič. Byla středa odpoledne, kdy jsem s Davidem dokončili vše, co jsme pro STK pokládali za nutné a vyjeli chytit zavírací dobu stanice. Nechytli. To, co v úterý na polní cestě jelo, se na silnici ukázalo, jako nedokonalé. Prostě 3. a 4. kvalt, o kterých jsme mysleli, že „tam padají“... nepadaly. Nešly tam ani namlátit kladivem. Takže sedačka ven, ze skladu vzít jedinou převodovku o které jsme věděli, že opravdu fungovala, nastříkat nový tunel... je totiž ze Standarda, vyndat, namontovat, jít spát, ráno dát sedačku, nabalit auto a s pevnou vírou v zázrak odjet do Svitav pro důležitý papír - EK+STK a dále do 300 km na sraz. Zelený vůz, který se celé akce vlastně nezúčastnil, označme si ho pro zjednodušení jako E, vyrazil v 16:20 ze středu Prahy. Jednalo se o Škodu Octávii, ale r.v. 2006, takže ji přeskočme, jen snad douška, že jsem ho řídil já. Sraz s vozem A a vozy C a D byl naplánován na cca 17:00 - 17:30. Vůz C s řidičem Čouďou a posádkou, Áďou a Sněhulínem se jmenoval Holub. a vůz označený jako D ještě neměl jméno, později si ho vysloužil, a řídila ho ženská posádka Jiřka + Irča. Vůz E se zasekal v zácpě, vůz A v při pohodové jízdě od Žďáru dosáhl meeting pointu – Humpolec (dále jen MPH), stanice STK v cca 17:30 a oba vozy C a D postupovaly plánovitě na cestě Olomouc - vrchem přes Havlíčkův Brod do 139
Humpolce. Řidič vozu E po opuštění Prahy porušoval pravidlo o maximální rychlosti na dálnici a blížil se k MPH. V 18:06 se při odbočování doleva k MPH zahleděl, komuže to dává přednost a ony zrovna doprava odbočovaly vozy C a D. Pro doplnění, Helmuth je vozem B. Bylo cca 18:30, kdy se tři Spartaky v pořadí Holub, „holky“ a Úderník vydaly směrem na jih. Před nimi bylo ještě nejméně 130 km ve vlahé letní noci. Do Úderníka jsem si sedl poprvé od smontování(!) já. Krásný pocit! Jen jsem si maličko vyčítal, že jsem vyzkoušení nechal na Davidovi. Ty zatáčky na Pelhřimov se mi projížděly trošku hůře. Jako kdyby tam byla nějaké vůle, která ovšem při STK nebyla, takže jen pocit? Úderník už neměl moc benzínu a tak se ke mému zděšení zjistilo, že stále jsou ještě benzinky bez non-stop provozu. Po výjezdu z marného tankování se oba olomoucké Spartaky ztratily ve tmě a řidič Úderníka osaměl spolu s pachem spálené gumy a po přestálých vibracích řízení na okraji cesty. UFF! Byl to jen defekt. Trojúhelník, montážní lampička, pojízdný zvedák, kolový křížový klíč. Snad jen ta lampička byla dobová, ale šlo o výměnu kola a ne o natáčení retro snímku. Mezitím se děvčatům začalo stýskat po mých reflektorech v zrcátku, CBčkem2 to zavolali Čouďovi (mému CB došly baterky) a měl jsem odbornou, fyzickou i dívčí asistenci a pomoc. Bouchla kapota kufru a jelo se. Musíme něco sníst, nebo nám holky omdlí za volantem. Tak zajíždíme na parkoviště před penzionem. O cca 50 km dále se vyndával trojúhelník znovu. Že se něco děje, bylo zjevné ze zpomalení tempa. Napřed jsem jako poslední vůz myslel, že je to kvůli tmě, pak však kopec prozradil, že Želva (zde se zrodilo jméno béžového Spartaka) má nějaké problémy. 2
CB, čili síbíčko, neb cébéčko, tj. občanská radiostanice.
140
Ochlazení AC pumpy minerálkou za svitu montážní lampičky a měsíce pomohlo, ale nebylo to ono. Tempo kolony se snížilo, ale reflektory živené dvakrát pětatřiceti watty krájely tmu a varovaly zvěř, že se blíží plechová kavalérie. Večerní jezdci drtili na úzkých cestách s plnou čárou sklovinu a museli se pokorně kochat mými nádhernými koncovými světly. Také má obrovitá zadní mlhovka s 21W žárovkou poučovala občasné majitele plasťáků, že žárovka má jedinou správnou polohu a jejich potkávačky nemají oslňovat nízko letící letadla, případně, že mi nedělá světelná lázeň z dálkovek dobře na pleť. No a najednou cedule, pak kličkování lesem a obracení se u nějaké historicky vyhlížející stavby a konečně hledaný most, závora a projetí lesíkem a ...neptejte se mne, kolik bylo hodin. Tak 21:30. A sedělo se a pilo se. A povídalo se. Pak najednou povídá Bobi, který to pořádal, že už pojede a já, že kolik je asi hodin. Tak jedenáct jsem si říkal. A ono půl druhé ráno. Prostě s fajn lidmi je čas veličinou s proměnnými hodnotami. Kafíčko mne probudilo a naladilo do slunečna, stejně jako to příroda provedla s nastávajícím dnem. Vše bylo krásné! Rosa rozleštila zašlé laky, řeka šuměla, z lesa se ozývalo "plop", "plop" - jak vyskakovaly v tom vlhku ze země houby, louka se začala plnit. Ne houbami. Auty. Spartaků přijelo nakonec sedm. Z toho jedna přechodovka v původním stavu a jedna 450ka v ještě nedozdobeném, leč luxusním stavu. Těch ostatních škodovek bylo o mnoho víc. Po ránu je na autíčka ten nejhezčí pohled. Málem bych zapomněl. Ještě za rosy se mi orosilo i čelo. Napřed Krokouš s Italem a pak Miloš se vrátili k Úderníkovi i ráno, podívat se, v čem že je ta hlásaná vůle v řízení. A jsme u nedůslednosti, která neskončila tragedií jen náhodou. Spěch se nevyplácí! Hlavou mi běží film. Lehám pod přední nápravu, ještě v garáži, abych jednak doplnil nějaké závlačky po demontáži a druhak naplnil dutiny tukem. Matice kulisy řízení, šídlo 141
nenachází dírku, klíč 27. Nepasuje! Že by 28? Byl to samozřejmě ten 27, ale první byl nějak skleplý. Důležité je, že už jsem ale s tím novým klíčem pod auto nelehl. Prostě jsem objevil něco jiného a začal to řešit. Korunková matička osiřela ... Miloš si lehá pod auto a anoncuje mi, že zasloužím pěkných pár facek. Zasloužím, ještě teď, kdy to píšu. Nedal mi je. Co dodat? Werich by napsal, že do dobrého vychování SENIORA mi stále chybí těch pár facek. Krásný den a krásný výřad krásných škodovek! To už byl večer a hvězdičky naskákaly na oblohu, vše utichalo a šlo se spát. Někdy ve dvě? Na podrobnosti se mne ptejte tak do půlnoci. Vím, že jsem pak vedl řeči s majitelem Populára, bylo to vznešené a poučné, vedle pustě chlastali kamarádi a my upíjeli tu pivo, tu Hrubovicu3 a vedli vznešené a odbornostmi propikované úvahy pod hvězdami. Veteráni se stával stále milejšími a zajímavějšími, naše duše se sbližovaly a stoupaly k srpnové noční obloze. Nějak tak to bylo. Popisem kaleidoskopu událostí, lidí i míst s jednoho srazu jsem prakticky vyčerpal hlavní charakteristiky srazů jako takových. Ne! Zdaleka nevyčerpal. To by bylo příliš jednotvárné a brzy by se účastníkům sraz přejedl. Zcela jiné těšení nastává, jestliže je posádka například motivována celý rok shánět dobové oblečení nebo ho podle tehdejších mód nechat šít. „Saxofony hrály unyle, frčely švédské košile,“ si našinec pobrukuje, když přijde domů a rozbalí balíček od kolegy v práci, který tu švédskou košili někde u příbuzných vyhrabal a pak se kráčí oblékav se k zrcadlu. Nedokráčí se. Předkové byli poněkud méně dobře živeni. Přes ten pupek to prostě nenarvu! Zkrátka na náměstí plném starých aut a 3
Pálenka z čehokoliv, co se rodině Hrubých, odtud ten název, podařilo nacpat do škopku. Ovšem výsledek – no balada!
142
dobových párů bude chybět jeden dobře urostlý chlap v dobové košili. I tak to bude hezké a večer budou saxíky a rokec. Vezmu si to široké sako a pestrou kravatu. I to jsou srazy a pak ještě všechny ty možné i nemožné soutěže, jízdy pravidelnosti, obousměrné i prolínací, testy znalostí i dovednosti. Potrava pro soutěživé typy. Jsem soutěživý typ? Jsem! Soutěžím rád, avšak úspěchy se nedostavují tak často. Coubertin mne utěšuje, že prý stačí, když jsem tam byl. Vlastně má pravdu. Na některé srazy se jede třicet kilometrů a je to pouze o zaparkování auta za účelem chlubení se a okukování těch ostatních, na jiné se jede třeba na druhou stranu republiky a je tam vše. Někde se závodí skoro doopravdy, jinde jde hlavně o zábavu i nějaké to poučení. Někde se platí tak vysoké startovné, že jsem ho nikdy neplatil, neb jsem tam nejel, jinde se neplatí žádné startovné a dokonce dostanete poukázku na oběd. Je to o sponzorech, o organizátorech, ale pro účastníky je to hlavně o lidech. Hlavně o lidech! Kdo má každý víkend čas, mohl by od května do září trávit na srazech veškeré volno. Sraz dnes pořádá kdejaká víska i vyhlášené kluby, některý sraz se opakuje již úctyhodnou řádku let, jiný je premiérou i derniérou naráz. Spoustu srazů se již nikdy neopakovalo, protože tradice je tradice a nabídka a konkurence jsou obrovské. Ty, které mají mnohaletou a mnohačetnou tradici si zaslouží ten největší obdiv. Je to o lidech, takže obdiv patří lidem, co je pořádají. Splatím svůj dluh příteli Jardovi. Neznáte? Jardovi Geregovi, pořadatele letos již dvacátého „Hradce“. Jaký to má být dluh? Moje jméno a příběh nedokončeného odjezdu ze srazu se objevily v ročence, kterou vydal. Tak ho mám já tady. A dvakrát. Poprvé se tu prezentoval jako autor jedné z knih souboru povinné literatury. Díky Jardo, za Hradec i za knížky.
143
144
Spoustu srazů se již nikdy neopakovalo a teď si představte, že se zrodí myšlenka, něco uspořádat. Ta myšlenka vznikla i na stránkách www.spartaky.cz a téměř jistě vím, že s ní nepřišli administrátoři. Ovšem také vím, že po jejím vyslovení jsme se jako administrátoři postavili k úkolu čelem a myšlenkou Světového srazu Spartaků se začali zabývat. Akce získala jméno Spartakyáda a budiž navěky uchováno jméno vynálezce tohoto názvu – Capricorna. Ten název se samozřejmě nabízel, válel se někde na zemi, avšak byl to Capricorn, který ho zvedl a ukázal všem. Má-li něco svůj název, je to ostatní hračka. Nejhorší na filmu je prý vymyslet název. Nevím, ale podle Spartakyády se řídit nemůžu. Snadné to určitě nebylo. Vznikl však první novodobý sraz tohoto modelu Škodovky. Organizační výbor si zřídil privátní diskusní platformu na stránkách a vymýšlelo se a zamítalo a ještě jednou a ještě jednou...a takto bych mohl pokračovat nejméně n-krát. Nakonec za přispění všech vznikl obrys, který pak dotahovalo osazenstvo Ranche za účinné graficko-technické pomoci Čoudi - grafika a zvláště na výstavu pak přispěli téměř všichni. Bez přímého sponzoringu Dušana a nepřímého od Čoudi bychom také měli s výstavou větší těžkosti. Tak je to za námi, řekli si organizátoři nultého ročníku Spartakyády 17.8.2008 v cca 21,20 po dojezdu na Ranch (Dlouhá Loučka u Moravské Třebové). Nultý ročník, který oficiálně začínal v Trhové Kamenici ve večerních hodinách 15.8. a oficiálně končil v poledne 17.8. prověřil totiž nejen organizátory, ale i účastníky. Jestli se něco rozhodlo, že si postaví hlavu, pak to bylo počasí. Pršelo téměř bez přestání od pátku do nedělního rána. Někteří pak dodají, že i auta mají svou hlavu... Ta na ÚDERNÍKOVI se např. projevila jako svéhlavá a špatně těsněná. Počasí ovlivnilo i způsob ubytování. Pominu-li ty, kterým se zavčasu podařilo rezervovat si pokoje v hotelu Slávie, nebo 145
hrou na city ukecali již ubytované, aby jim nějaké to lože přepustili, Sokolovna to jistila. Nechtěný spartakiádní retro prvek - ubytování v sále tělocvičny, vznikl spontánně. Posádky nespartaků se jako aktivní návštěvníci stránek aktivně zapojili také. Po akci se osvědčili i jinak. Například při vlečení padlého Úderníka a dopravě jeho posádky na focení. Lze jednoznačně říci, že bez těchto kolegů ze stránek by se to prostě nedalo zvládnout. Jako jeden z organizátorů jsem vlastně nic neviděl, neprožil a o to více mne těší a těšilo setkání se všemi, kteří přijeli. Bojový duch, jinak se to nedá nazvat, který překonal i neustálý přísun vody shora a pozitivní reakce, ať už osobní, nebo i potvrzené písemně na fóru, nás jako organizátory jednoduše potěšily. Potěšily, avšak současně nás postavily do role organizátorů toho následujícího ročníku a dalšího a jestli se to nezastaví, nemáme moc dobré vyhlídky na bezstarostné konce července a první půlku srpna. Nemáme moc šancí nemyslet na to, jak letos „udělat něco jiného“ již třeba v zimě. Je to s námi špatné. Možná trošku předbíhám a slibuji nesplnitelné, ale zatím se SPARTAKOVCI na svůj sraz mohou těšit. Podívejte se prosím na rok vydání knížky a do pravého dolního rohu Vašeho monitoru, jaký je rok. Lehce si pak spočítáte, kolik společných fotografií SPARTAKŮ od roku 2008 mohlo být a kolik bylo pořízeno. Ty jsou sice to, co určitě zbude, ale je to to nejhezčí? Zaměření této knížky4 by téměř vyžadovalo, aby se polovina rozsahu věnovala jen a jen Spartakyádě. Aby vyzdvihlo fakt, že třicet pět SPARTAKŮ na jednom místě by uspělo při registraci pro Guinessovu knihu rekordů. Že se za námi vydali a chystají vydat i auta dost vzdálená, stejně jako to, že některá se vydají a nedojedou. „Stojím za Kolínem a náboj předního kola je na tom špatně,“ ozývá se z mobilu v pátek navečer. Špendlíky na naší 4
Knížky! Nějak se z toho !povídání“ začíná stávat knížka.
146
mapě ukazují koncentraci SPARTAKOVCŮ v jednotlivých regionech. Dva telefonáty a pochroumaný SPARTAK se dočká pomoci od nejbližšího SPARTAKOVCE. Nakonec nemocný SPARTAK nedojel. Bylo to hodně špatné. Ale byl tam vlastně taky s námi. Jiný SPARTAK se dostavil na Spartakyádu naprosto v nedbalkách. V nedbalkách, ale byl u toho. Tomu se říká nadšení, když naložíte vyvařenou kastli v základovce na plaťák a „jste u toho“. Ne každý SPARTAK se podaří do termínu zprovoznit. Další důvod, proč se pokusit o další ročníky. Mám pro čtenáře dobrou zprávu. Srazy nejsou jen o SPARTACÍCH, to stačí jednou za rok. Žijeme ve světě VETERÁNŮ, jsme jeho součástí a je strašně dobře, že se můžeme potkávat i mimo. Kdo má každý víkend čas, mohl by od května do září trávit na srazech veškeré volno. Kdo má každý víkend čas? Nikdo. Protože kdy by dělal na autech? Jde se ale domluvit s jedním, dvěma či třemi kamarády z okolí a jen tak si prostě vyjet. V malé karavaně představující i značkový mix se za rašícího jara a v prvním teplém větru vydat pár kilometrů na nějaké místo a jen se radovat z toho, jak přede motor, jak se lidé otáčejí a jak nám zase začíná sezóna. Lze naložit a usadit do SPARTAKA svou polovičku a vyjet si vyzkoušet, zda již oschly meze, stejně jako naložit a usadit jenom své dvě půlky a připomenout si, jak to vrčí a tamhle povrzává a jak se ta vůle nezvětšuje a jak by se tady ještě dal natočit dobový film, protože ty patníky … Ve SPARTAKU člověka napadají samé povznášející myšlenky. Tím se jízda v něm liší od použití běžného plasťáka. Vše kolem je Vám příznivě nakloněno, všichni Vás mají rádi a i Vy je objímáte svým pohledem. Naštěstí jen zřídka tyto vznešené chvíle surově přeruší fakt, že tma je na krku, auto je nepojízdné a do cíle je ještě padesát kilometrů. To se stane i s plasťákem, ale tomu se to neodpouští. 147
