Vidět Neapol a zemřít

Vidět Neapol a zemřít

Pavel Šimík Šíma

Vidět Neapol a zemřít – pracovní verze –


-1-



Vidět Neapol a zemřít – pracovní verze –

Pavel Šimík Šíma text a úprava © autor 2013 grafika – free net images Text knihy je v elektronické podobě, všechna práva jsou vyhrazena, změna textu se zakazuje, citace jsou povoleny s úplným zněním názvu díla a jména autora... Překlepy a nedoklepy jsou vyhrazeny také!

-2-



Prolog Zvolna svítalo. Nebe už nebylo černé. Hvězdy pomalu bledly. I světla pod horou dostávaly poněkud slabší nádech, jakoby jim s příchodem slunce ubývalo sil. Foukal studený vítr. Pohrával si s jeho vlasy, které mu trčely zpoza kulicha. Ta vlněná věc na jeho hlavě byla zároveň jediným předmětem, který mu zůstal po jeho ženě, drobné zrzce, jež tolik miloval. Bohužel jej opustila příliš mladá. Pousmál se a myslel na to, zdali se ještě někdy uvidí, třeba v jiném světě... Otřásl se chladem a rozhlédl se kolem. Mimo skučení větru nic jiného neslyšel. Tady na vrcholku nad městem nesídlila žádná zvěř. Dokonce nezahlédl jediného ptáka nad mořem. Snad i příroda ještě dospávala. Fauna, i flóra, čekala na první sluneční paprsky, které probudí celý svět do nového dne. Co přinesou příští hodiny? Minuty? A vteřiny? Vytáhl z batohu termosku s kávou. Ještě byla vlažná. Nalil si černou tekutinu do umělohmotného kelímku a postavil jej na jeden z kamenů, který byl natolik plochý, že se na něm udržel. Znovu se zachvěl. Tentokrát měl pocit, že nejen zimou. I hladina kafe v kelímku se chvěla očekáváním. Možná za to mohl vítr, který divoce proudil kolem muže i termosky s kávou. Batoh vedle muže spadl nezúčastněně na zem a cosi se z něj vysypalo. Byla to krátkovlnná vysílačka. Nikdo se však neozval. Nečekal také žádný hovor, nosil ji jen ze zvyku. Ještě chvíli a vyjde slunce. V zálivu spatřil několik světel. Zřejmě šlo o nějakou nákladní loď nebo trajekt, který se chystal nabrat ranní dávku lidí s automobily. I okolní ostrovy přestala ozařovat světla přístavů a osad. Nebe znachovělo a chybělo už jen málo, aby se sluneční kotouč vyhoupl nad obzorem. Ne však nad mořem, ale nad pevninou! Západ ještě tonul v temnotě, zatímco východní obloha zvolna měnila barvu. A pak to přišlo. Náhle, jakoby ve zpomaleném filmu se i severozápadní obzor rozzářil oslepujícím světlem. Světlo se šíří prostorem rychleji nežli zvuk. Dříve, než k němu dorazila tlaková vlna, ucítil i otřesy půdy. Několik kamenů se s rachotem začalo kutálet z hory dolů po svahu. Zmizely v šeru, zatím co se k hoře blížila podivně zabarvená mračna, jež se nepodobala ničemu lidskému. Ne, nad městem nevybuchla atomová puma, ale něco mnohem horšího a mocnějšího. Časovaná bomba, o které lidé dávno věděli, jen netušili, kdy dojde k její inicializaci. Ovšem, příroda lidské bytosti opět uvedla v omyl. K výbuchu nedošlo tam, kde by mělo, ale jinde, na místě, kde to obyvatelé nejméně očekávali. Díval se a ohromeně vyčkával, zda temná mračna namíchaná s rudým nachem dorazí i k němu. Avšak vrcholek hory byl ušetřen. Město pod jeho nohama rázem zmizelo. Dokonce zmizel i celý záliv se všemi ostrovy. Domy, továrny, přístavy, lodě i lidé přestali rázem existovat!

-3-



Il tempo è finito.1 Tlaková vlna jej jen porazila na zem. Batoh zmizel kdesi za jeho zády. Dole pod horou se v divokém rachotu a rudé záři, která přicházela odněkud z druhé strany zálivu, honil čert s ďáblem. A on viděl před očima všechny své přátele, kteří v jediné vteřině zemřeli. Možná, možná se stal jediným člověkem, který přežil, alespoň prozatím... Dolce vita...2

1 Čas vypršel. 2 Bezstarostný život...

-4-



Část první I. „Dobré ráno, jak se cítíte?“ zeptala se jej zdravotní sestra, když prošla okolo postele, která se stala na několik týdnů jeho útočištěm, aniž by o tom tušil a měl jakoukoliv představu o čase. „Co se stalo?“ zeptal se jí. „Vy si nic nepamatujete?“ zamračila se. „Pan profesor říkal, že budete nejspíš trpět amnézií, ale nebojte se, paměť se vám časem vrátí!“ „Co se stalo?“ zopakoval svou otázku. „Zřítila se na vás jedna budova...“ řekla věcně a chvíli mu hleděla do jeho hnědých očí, ve kterých spatřila údiv a překvapení. Ne však zlobu... On v těch jejích nedokázal přečíst nic, jen se utápěl ve dvou modrých studánkách. „Budova?“ zamyslel se. „Prý jste se snažil zachránit své blízké...“ řekla opatrně. „Snažil?“ nadechl se a srdce mu přeskočilo několik úderů. „Měl byste odpočívat...“ usmála se, zatím co její pohled zabloudil k obrazovce, která ukazovala životní funkce muže, se kterým mluvila. „Co se stalo?“ byl neúnavný. Až příliš na stav, ve kterém se nyní nacházel. „Spadl na vás dům...“ „Kde?“ „V Pieve San Lorenzo... Prý to byl hotel, ve kterém jste se s rodinou ubytoval, když jste byl na cestě. Vy jste měl štěstí, ale...“ „Zemětřesení?“ „Ano, prý něco jako zemětřesný roj... Já tomu nerozumím... Itálie se pořád třese, učili jsme se to už ve škole,“ povzdechla si. „Nepamatuju si ani své jméno...“ řekl prostě. „Jmenujete se: Antonio Russo,“ usmála se. „A kdo jsem?“ zamračil se. „Máte tolik doktorátů, že z toho i našemu profesorovi stojí vlasy na hlavě... Tedy ten zbytek, který má kolem uší...“ „Já a z čeho?“ pokusil se o smích, ale vyznělo to jako takové zachrčení konvice na kávu, ve které se voda začala trochu více vařit. „Pokud si pamatuju, tak z geologie, politických věd, literatury a psychologie...“ „Cože? Cristo santo!3 Já jsem blázen...“ „Nebo génius,“ pokrčila rameny. „Měl byste odpočívat, do hodiny se na vás přijde pan profesor podívat. Prý z vás má radost!“ „Takže jsem velká ryba?“ „Skoro...“ zasmála se zvonivým smíchem a když otáčela svou hlavu, rozvířila 3 Pane bože!

-5-



svými blond vlasy chladný vzduch v místnosti. Vypadala jako anděl, alespoň se mu tak jevila. Anděl strážný, angelo custode...4 „Jak dlouho tu ještě budu?“ „Dokud se nezotavíte,“ zašklebila se spiklenecky. „Všechny sestřičky pod dvacet se do vás zabouchly... Ve vás musí být hotový démon!“ „Anděl s ďáblem v těle,“ usmál se smutně. „Tak mi říkala i má žena...“ „Jak,“ zaváhala, „jak se jmenovala?“ „Paola...“ řekl se smutkem v hlase. „Našli s vámi ještě nějaké děti, ale...“ „Ty nebyly naše,“ zamračil se jako nebe před bouřkou. „Vezli jsme je k mé sestře do Říma...“ „To je mi líto,“ povzdechla si. „Čas nevrátíte... Nikomu nic nedlužíte!“ „Jen sám sobě,“ řekl s vážnou tváří, „chiedere il perdono...5 Možná mne bůh vyslyší!“ „Jste dobrý člověk,“ pokrčila rameny. „Zkuste odpočívat...“ „Řekněte mi...“ snažil se ji zadržet pohybem ruky. „Ano?“ „Proč to bůh podle vás dělá?“ „Třeba vás chce nasměrovat správným směrem... Možná byste se svou ženou šel jinou cestou, než bůh zamýšlel...“ usmála se smutně. „O Dio!6 Vy tomu věříte?“ „Já...?“ zamyslela se. „Čas ukáže a spěte, nebo mi pan profesor vyhubuje!“ Pokusil se alespoň na chvíli znovu usnout, ale stále ji viděl před očima. Oč více krvácí srdce roztříštěné na kusy? Plné bolesti a utrpení? Cítil se jako oběť, přestože dobře věděl, že to byl právě on, kdo už dlouhá léta bojuje s utrpením jiných. Bolest a smrt druhých se nikoho přímo netýká, dokud smrt nepřijde i okolo jejich vlastních domovů. Byť jen pomyslných... Osud si nevybírá, jen hraje svou hru, aniž by dal jednotlivým figurkám předem vědět, že si je vezme k sobě, aby těm, které na onom pomyslném hracím poli zůstanou, jejich lidskou existenci náležitě ztížil. Život prý bolí, jak jinak bychom věděli, že žijeme?

II. Stále si nic nepamatoval. Jehož minulý život byl pro něj hotovou hádankou. Připadal si jako Alice v Říši za zrcadlem, jen s tím rozdílem, že už dávno nebyl dítětem a dokázal se na svět okolo sebe dívat očima dospělých. Alespoň se o to snažil. Na stolku měl fotografii své ženy. Ona byla vlastně jedinou bytostí, na kterou 4 Anděl strážný. 5 Prosit o odpuštění... 6 Bože!

-6-



si pamatoval, proto musela být pro něj velmi důležitá... „Paulo...!“ řekl si sám pro sebe. „Proč? Proč ty? Proč ne já?“ Věděl, že jeho otázky jsou jen obyčejnými klišátky, které zřejmě bůh slýchával dnes a denně. Proč my? Proč ne někdo jiný? Cizí neštěstí tolik nebolí... Alespoň ne těm, kteří se životy druhých nezajímají. On však nikdy nežil jako sobec, alespoň to o něm tvrdila ta zlatovlasá zdravotní sestra. Měla pravdu ještě v jedné věci, všechny žákyňky byly do něj paf. Perché complicarsi la vita?7 Správná otázka, proč si komplikovat život, když nám naši existenci on sám tolik, a velmi rád, sám komplikuje? Kdo za to může? Osud? Bůh? Otočil se na druhý bok a zadíval se do okna, za kterým byl slyšet ruch ulice. V zorném poli spatřil i několik lístků s tenkými větvičkami. Jeho pokoj se nacházel zřejmě v přízemí s oknem nad keři, nedaleko kterých byla docela rušná ulice. Ale kde? Zapomněl se zeptat, nebo to nebylo důležité... Na okamžik měl pocit, že znovu slyší svou ženu. Jakoby šla po chodbě a volala na něj jménem. Takřka vyskočil z postele! Ne, zdálo se mu to. Nějaká žena volala na někoho v chodbě, ale její hlas se hlasu jeho ženy podobal jen vzdáleně. Avšak i tak dokázal rozjitřit jeho srdce. Připadal si jako nějaká postava z hloupého a nikdy nekončícího seriálu pro ženy zaměstnané v domácnosti... Perche piangi?8 Lidé prý mají jednu dokonalou zbraň proti návalu emocí. Slzy. Prolévají slzy, aby dovolili bolesti projít jejich srdcem i myslí. Čas prý vše vyléčí, ovšem čas zde spíše pracuje proti těm, kteří roní své slzy, než aby jim pomohl zapomenout. Pro něj nebyla paměť tím hlavním problémem. Nepamatoval si takřka nic, jen obličej své milované bytosti a její hlas. Jako by stála vedle jeho postele a hladila jej po vlasech. Znovu si připadal jako malý chlapec, který se přistěhoval ke své babičce a k dědečkovi, protože zjistil, že mu jedna docela banální dopravní nehoda sebrala rodiče, které tolik miloval. Osud se jej na nic neptal, prostě to přišlo... Náhle a bez varování! Včera se ještě radoval s rodiči a plánoval činnost na další prázdninové dny a v další den byl již sirotkem, který se musel spolu s nějakou postarší paní ze sociálky vydat do městečka, ve kterém bydleli jeho prarodiče. A to nevěděl, že má i sestru, nevlastní... Kde byl bůh, když ronil slzy pro svého otce a svou matku? Kde byl bůh, když přišel o svou ženu? Měl pocit, že se mu všemohoucí jen vysmívá. Připadal si jako Job, ke kterému se stále vrací posel od Nejvyššího a stále mu neúnavně zvěstuje všechny zprávy o neštěstí, které potkalo jej samotného i jeho rodinu. Smutně se pousmál. Co když měla ta zlatovlasá krasavice přeci jen pravdu? Co když jej Osud ,nebo bůh, vším protivenstvím jen navigoval ke správnému cíli? Měl sloužit lidem, ale knězem se stát nechtěl. Marně mu prarodiče domlouvali, ať se vydá na duchovní 7 Proč si komplikovat život? 8 Proč pláčeme?

-7-



dráhu. Jemu se však více nežli kněžský hábit líbily s postupem času děvčata. Přitahovaly jej jako magnet... Dívky a ženy různého věku. Cerca per tutte le donne.9 Od narození byl velmi vnímavým dítětem. Už ve školce zjistil, že je velmi inteligentním, vlastně na to přišly paní vychovatelky, a také jeho rodiče. Nadané dítě, tak by mělo znít přesné znění stavu jeho mysli. Učil se lépe nežli ostatní děti. Avšak jeho vrstevníci mu nenadávali do šprtů, protože ačkoliv se nepotřeboval učit, měl v sobě velkou dávku charismatu. Dalo by se říci, že byl rozeným vůdcem. On však netoužil být politikem, knězem či kýmkoliv jiným, kdo by stál kdekoliv v popředí. Toužil jen pomáhat lidem a cítit lásku, včetně uspokojení z dobře vykonané práce, kterou měl rád. Ovšem... Vždy je zde nějaké ale! Dny ubíhaly. Jeho zranění se hojilo uspokojivě. Nastoupila rehabilitace. A také občasné návštěvy jeho přátel či osob ze vzdálenější rodiny. Nikoho však nepoznával. Připadal si, že hraje v nějaké velmi špatném filmu, kdy musí být hrdinou, který si nepamatuje ani zbla. Realita byla však taková, že skutečně netušil, kým je, odkud pochází a jaká je náplň jeho života. Jen občasné záblesky paměti mu dovolily nahlédnout za onu oponu nevědomosti, která sice může být sladká, a hříchu nečiní, no dokáže být také velmi tíživá, pokud člověk nakousne do onoho jablka poznání a umí rozlišit dobré od zlého.

III. Časem se dozvěděl, že po dobu, kdy byl ve stavu bezvědomí, vystřídal péči hned několika nemocnic, než dorazil do Říma. Když jej zasypal ten dům, odvezli jej po vyproštění záchranáři do nejbližší oblastní nemocnice, kde mu byla poskytnuta první pomoc. A protože se jeho stav nelepšil, byl odvezen do nadřazeného pracoviště, aby nakonec skončil v hlavním městě. Boloňa, Florencie, Řím, přehazovali si jej jako pověstný horký brambor. Základní zdravotní péče je sice zdarma, ale následné léčení se může pěkně prodražit a on vlastně ani netušil, kolik dní byl v péči lékařů... Ano, mohl si toto dovolit a nemyslet na peníze. Vždyť pocházel z bohaté rodiny, měl dobré zaměstnání a pověst, jenže, to vše bylo jaksi mimo „hlavní kolej“, protože díky úrazu hlavy netušil, kým a čím vlastně je. Slýchával jen útržky hovorů lékařů, kteří vždy při vyslovení jeho jména jen starostlivě zvedli obočí a pak už jen štěkali sérii rozkazů. Kdyby byl posledním pasáčkem koz, nebo obyčejným dělníkem odněkud z továrny na výrobu mýdla, co by mu asi řekli? Život je plný paradoxů... Za svůj život se vypracoval a přestože mu táhlo pomalu na padesát a již za sebou měl čtyři křížky, stále se cítil mlád. A lidé okolo jej brali jako mladšího kolegu, byť měl tělo bez nadbytečného tuku, ne však vypracované – nikdy do posilovny nechodil – a tvář jako z obrázku o svatých. I dnes viděl před sebou obličej své babičky, baculaté dámy v nejlepších letech, která by si s 9 Za vším hledej ženu.

-8-



ničím nezadala s šéfkuchařem nějakého vyhlášeného hotelu. Vaření a pečení byl její koníček. Také měla spolu se svým mužem, který byl naopak drobný a šlachovitý, malou restauraci v městečku, kam se Antonio uchýlil po smrti svých rodičů... „Ty jsi můj malý miláček!“ říkávala, když jej jako kluka přivinula ke svým velkým ňadrům takovou silou, že sotva mohl dýchat. „Il mio amoroso...10“ „Ale já to vím, babi!“ bránil se vždy s úsměvem a narudlou tváří. Přeci jen jej babiččiny vnady přiváděly do rozpaků a ona to věděla. „Ale knězem nebudu!“ „Proč ne?“ nechápala jej. „Máš na to hlavu i srdce na správném místě...“ „Chci sloužit lidem, ale jinak...“ pokrčil vždy rameny a sledoval, jak se na něj zpytavě dívá s maličkými slzičkami v koutků očí. „Bene,“ pokyvovala s úsměvem. „Máš svou hlavu, Antonio a určitě si najdeš cestu, jak být pro druhé prospěšný...“ Nemohl tušit, že mu rodiče dali do vínku ono pověstné dědictví, talent pro jazyky, pro politiku, kulturu a přírodní vědy. Mohl být stejně tak ředitelem nějaké galerie či divadla, jako šéfem průmyslového podniku či vedoucím vyhlášené laboratoře zabývající se bůh ví čím. Peníze, intelekt a charisma. Bůh jej zřejmě měl rád a svou lásku dokázal projevovat zcela specifickým způsobem prostřednictvím životních ztrát, přestože po stránce profesní necítil nedostatku. „Ženy budou vašim prokletím...“ slyšel v uších hlas jedné z cikánek, která obývala na okraji městečka jakýsi polorozpadlý dům a živila se vykládáním budoucnosti z karet a dlaně. „Budete mocný a úspěšný muž, ale láska k ženám bude pro vás jednou nekonečnou bolestí...“ Když tu náhle jej po obědě vyrušil zvuk mobilu. Netušil, že má po ruce mobilní telefon. Vlastně si ani nevybavoval kohokoliv, kdo by mu mohl zavolat. A jak mu profesor před několika dny řekl, měl nařízený naprostý klid a tedy i zákaz hovorů. „Ano?“ řekl nejistě, když stiskl příslušnou klávesu. Telefonní číslo, ani jméno, mu nic neříkalo. „Madonna mia, che cosa è successo?“ ozval se ve sluchátku trochu nakřáplý hlas jeho strýce. Žil v Neapoli. Byl tam velkým šéfem, přestože oficiálně byl již na penzi a užíval si blahobytu, neoficiální kruhy, a šuškanda, hovořily o něčem jiném. Capo di Tutti Capi.11 Kde kdo to věděl, že má strýce v Neapoli, ale jen málokdo mohl tušit, v jaké oblasti se pohybuje a co vlastně dělá. Camorra.12 Pro vládní úřady zločinecká organizace, pro ostatní nejen možnost, jak vydělat na druhých velké peníze, ale i černý obchod a boj o moc, tedy i postavení v onom pověstném žebříčku. Vládni nebo buď ovládán. Peníze, zbraně, drogy, obchod s bílým masem a další komodity odvrácené strany lidské činnosti. Zlo sice plodí zlo, ale podvratné a jiné živly byly vždy součástí života od počátku lidských dějin. Proč něco udělat mimo nařízení, předpisy a zákony? Levněji a ještě na tom patřičně vydělat? A kde nepomůže strach a obavy, pomohou peníze či prospěch, včetně politického vlivu. 10 Můj miláček... 11 Nejvyšší šéf (boss). 12 Odnož italské mafie.

-9-



„Ciao13, strýčku...“ řekl suše. „Proboha, co se ti stalo? Tys zapomněl i mé jméno? Jestli za to někdo může...“ „Šlo o vyšší moc,“ pokračoval Antonio. „Zemětřesení.“ „Já to vždycky věděl, že tě tvé zaměstnání zabije! To si nemůžeš najít nějaké normální povolání? Třeba...“ „Kněze,“ skočil mu s úsměvem do tváře. „Mí prarodiče mi toto předhazovali, dokud žili, jako by nebylo nic jiného, co by muži mohlo naplnit život...“ „Ale já vím, že jsi na ženský!“ bylo slyšet povzdechnutí starého muže. „Já jsem nebyl jiný! Ojel jsem kdejakou sukni, některé i vícekrát!“ „V tomhle jsme asi stejní...“ otočil Antonio oči v sloup. „Come sta?14 Nepotřebuješ něco? Máš dost peněz? Chovají se k tobě slušně?“ „Ano, mám se jako papež nebo prezident!“ rozesmál se a přehodil si telefon do druhé ruky, protože mu z poněkud hlučného hlasu začalo pískat v pravém uchu. „Pravda, zapomněl jsem na tebe, stejně jako na svůj minulý život...“ „Třeba to tak má být!“ řekl mu strýc a na okamžik se zamyslel. „Už víš, co budeš dělat, až se dáš dohromady?“ „Ještě ne, nikdo z přátel, natož z práce, se ještě neozval...“ „Já vím, obvolal jsem několik známých, aby se o tebe starali jako o své vlastní dítě,“ uchechtl se strýc, „ještě pořád nevíš, jak se jmenuju?“ „Scusa15, strýče, v hlavě mám jako vymeteno a jen občas se mi k vnitřnímu zraku donese něco z mé minulosti...“ povzdechl si. „Aldo, synovče, Aldo Giuseppe Rossi! Ke tvým službám, protože jsi krev mé krve, a krev není voda...“ zachrčel strýc do přístroje. „Omlouvám se, příliš pití, kouření a zpěvu!“ „Není se za co omlouvat,“ řekl Antonio krátce. „Proč vůbec voláš, strýčku?“ „Proč?“ uslyšel zaražený hlas. „Ptáš se, proč?“ „Ano...“ „Madonna mia!16 Málem jsem přišel o jediného vnuka, který kdy v mé rodině stál za to a ty se ptáš, proč?“ uslyšel naoko naštvaný hlas svého strýčka. „Kdybych mohl, dýchal bych za tebe, dal ti své srdce, ztvrdlá játra a třeba i toho opotřebovaného ptáka!“ „Nemůžu říci: já vím, ale děkuju!“ řekl se slzami v očích. „Víš ty co?“ „Nemám tušení!“ řekl. Po chodbě někdo prošel, zřejmě sestra nebo doktor. Návštěvy ještě nebyly, nakonec je neměl ještě povoleny. Jen občasný telefonní hovor. „Až se dáš trochu dohromady... Co kdybys přijel do Neapole? Pošlu ti řidiče i s limuzínou! Mořský vzduch a ohnivá srdce žen tě už dají dohromady. A mimo to, třeba tu budeš užitečný...“ 13 14 15 16

Ahoj. Jak se vede? Promiň Matko boží!

- 10 -



„Tobě nebo městu? Já ani nevím, jestli mě bud můj starý zaměstnavatel chtít pustit, natož u koho jsem byl zaměstnaný, strýčku! Připadám si jako dítě...“ povzdechl si. „Všichni jsme děti!“ souhlasil starý muž. „U tvého zaměstnavatele jsem to také domluvil a všechny výtky utopil v eurech. Já tě tu prostě chci a basta! A...“ „Ano?“ „Nejraději bych se neviděl... Co Paula?“ „Je mrtvá!“ řekl Antonio věcně. „Nepřežila to!“ „To je mi líto, moc líto!“ zamyslel se muž na druhé straně pomyslné telefonní linky. „Muž musí truchlit pro své blízké, ale měl by jít také dál...“ „Chci být užitečný a chci vést normální život, pokud to půjde!“ souhlasil. „Domluveno, hned jak budeš schopen cesty, vydáš se do Neapole a pokud nebudeš mít chuť jet autem, pošlu pro tebe do Říma tryskáč, co ty na to?“ „Nevěděl jsem, že jsi tak bohatý...“ zarazil se Antonio. „Bohatý?“ rozesmál se starý muž. „To také, ale člověk je tak bohatý, jaké lidi má kolem sebe. A rodina je nade vše! To bys měl vědět... Neboj se, jen bych si jej pronajal, co s letadlem, když mi je špatně i při souloži?“ „Strýčku...“ nadechl se. „Jen nech na hlavě, tobě už také není dvacet,“ uchechtl se. „Nemysli si, že jsem tě celou dobu tvého studia i prvních kroků v oboru nesledoval!“ „Co na to říci?“ „Jen to, že mít správné lidi na správném místě, je príma!“ „Máš pravdu, jako vždy!“ řekl mu Antonio. Po pravdě jej rozhovor s poněkud ukecaným strýcem začínal unavovat. Na chvíli se odmlčel a doufal, že to pochopí. „Nebudu tě už rušit,“ řekl mu strýc. „Na viděnou v mém skromném příbytku!“ „Arrivederci,17“ rozloučil se a než zavěsil, dodal: „Jsem rád, že tě mám!“ „Já taky, Antonio, já taky!“ Kdosi otevřel dveře a vešel do pokoje. Byla to ona zlatovlasá zdravotní sestra, kterou si z nemocnice nejvíce pamatoval. Měla zvláštní úsměv. Zvláštní vystupování a chování, jakoby sem vůbec nepatřila. Spíš by sázel na nějakou tu unuděnou šlechtičnu, která po vzoru předků zasvětila nějaký čas ze svého života potřebným. Vlastně se ani nezeptal na její jméno... „Jak...“ zamračil se. „Jak se jmenujete?“ „Maria,“ řekla věcně. „A nejsem tu proto, abyste mě balil, Antonio. Práce, jen práce!“ „A nemohl bych vás pozvat na večeři?“ „Uvidíme, co na to řekne můj přítel...“ usmála se. Vlastně ani nic jiného nečekal a jen bůh věděl, zda to myslela doopravdy a upřímně. Třeba jen měla obavy z toho, jak na ni působí. Mnohé ženy se nevrhají svým protějškům kolem krku jen proto, že se jim líbí a že je přitahují. Ona byla jiná a 17 Na shledanou.

- 11 -



postel byla poslední věcí, na kterou by zřejmě myslela. „Ale já vás nechci svést...“ pokrčil rameny. „Jsem... Byl jsem... ženatý!“ „Právě proto!“ „Kolik je to vlastně dní, od doby, co se to stalo?“ zamyslel se. „Tři týdny, a pokud se ptáte, proč vás nikdo nekontaktoval, až dnes, pak vězte, že si to pan profesor přál...“ pokrčila rameny. „A pohřeb Pauly?“ „Několik dnů po neštěstí, v Palermu...“ „V jejím rodném městě a její rodina?“ „Vědí o všem a co se týče finančního zaopatření, váš strýc se o vše postaral... Vy máte jen jeho? Prý jste jedináček!“ přivřela obě oči a tiše na Antonia hleděla. Ani se nepohnula, mohla se stát oživlou sochou nějakého dávného mistra. „Jsem sirotkem, rodiče mi umřeli, když jsem byl hodně malý, prarodiče krátce po tom, co jsem dokončil studia a mimo strýce, a nevlastní sestry, nikoho nemám...“ „Život občas tropí hlouposti...“ řekla a trochu se uculila. „Ale vy si nemůžete stěžovat, že byste byl v životě sám...“ „Má pověst mne předchází, povězte mi něco o tom!“ zamračil se naoko. „To, bohužel, nemůžu!“ řekla mu, udělala si svou práci a spiklenecky mrkla na Antonia. „Kdybych neměla přítele... Ale znáte to!“ „Jste jiná...“ řekl jí, když odcházela z pokoje. „Máte modrou krev?“ „Jen napůl, ale necítím se být součástí italské šlechty. Modrá krev je přežitek, nehledě na to, když se říznu, stejně mi teče červená!“ „Taky pravda...“ pousmál se. „Kdy mne pan profesor pustí?“ „Vám se tu už nelíbí?“ „Líbí, zvláště personál!“ zazubil se. „Ale nikdy nevydržím na jednom místě déle než čtrnáct dnů.“ „Taky pravda,“ souhlasila. „Asi budete chtít do Palerma za svou ženou... E-e, promiňte, neměla bych takhle mluvit... Také jsem přišla o prvního muže, ale to je už dávno!“ „Ale to jste se musela vzdávat hodně mladá,“ pousmál se. „Co vy o mně víte?“ zaculila se. „Musím jít, nemám jen vás...“ „Maria?“ zarazil ji u dveří. Povytáhla zpytavě obočí. „Grazie.18“ „Za co?“ nechápala. „Za to, že jste...“ „Jsem tu pro vás... Pro potřebné! A vzhledem k vašemu zaměstnání a profesi na tom nejste lépe. Také žijete pro druhé...“ zapýřila se jako malá holčička. „Ještě se uvidíme!“ Pravdou bylo, že ji už od této chvíle neviděl. Možná se mu vyhýbala záměrně, 18 Děkuji.

- 12 -



možná k němu ucítila něco, co mělo být navždy skryto. Nejen bůh, ale i láska chodí po svých vlastních cestách, které jsou lidem na první pohled neviditelné. A Antonia to příliš nemrzelo. Vlastně se v její společnosti cítil dobře, jenže smrt jeho ženy stále jitřila jeho srdce. A možná to Maria věděla a nechtěla ještě více otvírat nezahojené rány v jeho duši.

IV. „Jsem rád, že se vám vede lépe,“ usmál se na Antonia profesor. „Kouříte? Nebo si dáte něco ostřejšího?“ „Co o mně víte?“ zeptal se jej. „Jmenujete se Antonio Russo a jste vyhlášeným odborníkem přes zemětřesení, sesuvy půdy a okrajově i vulkanologii, přestože prý podle vašich slov rozumíte sopkám ještě méně nežli ženám. Máte i doktorát z politologie, psychologie a literárních věd. Jak se vám to všechno dostalo do hlavy, to vážně netuším, stejně tak nemám ponětí, zda jste díky oné události o všechny vědomosti nepřišel... Noviny jsou vás plné a přestože netvrdím, že mi váš pobyt v našem ústavu nehraje do noty, začíná mne ona publicita už trochu unavovat...“ „Aha, a co všechno pro mne zmiňované zranění může znamenat, profesore?“ „Paměť se vám může vrátit naráz, nebo po částech, či jen v jednotlivých fragmentech. Vaše tituly vám už nikdo nevezme, otázkou je, zda nebudete muset znovu, byť jen ve vlastní režii, nestudovat a neobnovit si vše, co vám doslova vypadlo z hlavy...“ řekl mu profesor a zpytavě mu pohlédl do očí. „Jste výjimečná osobnost, Antonio, neměl byste to teď vzdávat...“ „Kdy budu moci odjet?“ „Kam?“ „Palermo a pak Neapol...“ „Do pěti dnů, do týdne byste měl být fit! Ale odejít můžete ihned...“ pousmál se postarší muž s takřka holou hlavou. „A mimochodem, jmenuji se Salvatore Gallo a bylo mi ctí vás dávat dohromady, přestože výraznou část za mne udělala příroda... Lidské tělo má mimořádnou schopnost regenerace a já se pořád nestačím divit, jak se lidé dokáží vrátit do starých kolejí a žít zcela normálním životem!“ „Časem...“ „Ano, časem,“ souhlasil profesor. „Musíte být trpělivý, slyšel jsem, že váš strýc vám nabídl pobyt v Neapoli!“ „Ano...“ „Pompeje, Herculaneum, Vesuv, Campi Flegrei a oslavovaná i zároveň proklínaná Neapol, já vám vlastně závidím!“ usmál se profesor na Antonia. „Svěží mořský vzduch, slunce, ženy, víno a zpěv!“ „Mažete mi med kolem úst, profesore!“ zamračil se Antonio. „Je to má práce!“ pokrčil rameny. „Pozitivní myšlení, naděje, která umírá jako - 13 -



poslední a také víra v zázraky... Jinak bych nemohl dělat svou práci!“ „Kdyby žila má babička, řekla by, že jste doslova svatý muž, světec!“ pousmál se Antonio. „Santo uomo...19“ „Věříte v boha?“ „Věřím, po svém, ale nerozumím mu!“ pokrčil Antonio rameny. „Stačí, když máte víru, to ostatní přijde časem,“ přivřel profesor pravé oko a chvíli vypadal, že usilovně přemýšlí, ale pak si rozmyslel, zda řekne, co mu vytanulo na mysl. „Jako lidé máme zde na zemi zcela nejasné osudy a poslání...“ „To je pravda,“ připustil Antonio. „Nezbývá, než si hledat svou vlastní cestu.“ „Bene,20“ řekl a usmál se. „Mimochodem, někdo tu na vás čeká!“ „Kdopak?“ zarazil se. „Maria?“ „Pravda... Všechen náš ženský personál se do vás zbláznil a ten mužský by byl rád na vašem místě, ale musím vás zklamat...“ rozesmál se profesor. „Přijela za vámi vaše neteř... Strýc vám nic neřekl?“ „Ne tak docela, má rád překvapení...“ řekl mu Antonio. „Takže já mám neteř a nevím o tom?“ „Ne tak docela, prý nepřímo... Čert aby se v tom vyznal, kdo ke komu patří a ze kterého kolena že pochází... Vy máte už jen strýce, pokud jsem vše dobře pochopil. Někdo z vašich rodičů měl tedy bratra v Neapoli, ale nehlásil se k němu,“ připustil profesor. „Je to tak?“ „Správně,“ souhlasil Antonio. „Co naplat? Rodinu si nevyberete a jak říká strýc: rodina musí být na prvním místě!“ „Tak, tak...“ zamyslel se profesor. „Když dovolíte, budu muset odejít, lékařskou zprávu vám dá žena na recepci, je toho pěkný balík, netuším, kdo je váš ošetřující lékař... A kdyby něco, rád vás zase uvidím! Zavolám vám tu žábu a půjdu!“ „Žábu? Kolik jí je?“ „Tuším, že je sotva plnoletá!“ „Mio dio!21“ zamyslel se Antonio. „Takže jsem pro ni také strýcem?“ „Mne se neptejte, já tu jen léčím lidi, do vašich rodinným záležitostí mi nic není... Ale prý tu nepřijela sama, ale s řidičem a ochrankou... Váš strýc se nezapře. Osobní věci si vyzvedněte na osobním oddělení. A co se placení týče...“ „Vše je zařízeno!“ „Přesně tak, takže... Na shledanou, milý pane! Bylo mi ctí...“ „Arivederci, profesore.“ Profesor na něj spiklenecky mrkl a poklepal mu na rameno. Podali si ruce, něco jim říkalo, že se spolu ještě uvidí. Ne nadarmo se říká: Nikdy neříkej nikdy! Profesor si povzdechl a prošel dveřmi, aby před tím galantně pustil mladou dívku do své pracovny. Z očí jí sršeli čertíci... 19 Svatý muž... 20 Dobře. 21 Můj bože.

- 14 -



V. Ona velmi mladě vypadající dívka mu po představení předala hned několik kratších dopisů. Jmenovala se Angela a ihned na něm mohla oči nechat. Jeden byl od strýce z Neapole, druhý od rodiny z Palerma. Třetí pocházel od šéfa z jeho bývalého zaměstnání. Prý nemusí jezdit, stačí, když si zachová na svou ženu vzpomínku ve svém srdci, a občas se staví. V práci jej také nečekali, našli si za něj adekvátní náhradu a poděkovali mu za vynaložené úsilí a popřáli mnoho štěstí. O vše je prý postaráno. Antonio si ihned mohl domyslet, zda i v tomto nemá jeho strýc prsty. Svou ženu velmi miloval, ale v jedné věci měl strýc přeci jen pravdu, na všechno bude ještě dost času. Po chutném a vydatném obědě v jedné z vyhlášených restaurací, a velmi zběžné prohlídce některých částí Říma, se vydali domů. Alespoň takto mohl dům svého strýce Antonio nazývat. Ubíhající krajina za okny vozu jej příliš nezajímala a tak se mohl oddávat myšlenkám, jež divoce vířily v jeho mysli... Cesta z Říma do Neapole proběhla bez problémů. Byl vlastně rád, že jel autem, přímo nesnášel létání. Nehledě na fakt, že limuzína poskytovala určité pohodlí, na rozdíl od běžných vozů, a také měl možnost se seznámit s neteří. Usměvavou černovlasou a černookou dívkou, která studovala ve svém rodném městě. Byla sice upovídaná až běda, ale cesta jim o to rychleji uběhla. Oba strýcovi muži, ochranka i šofér, seděli vpředu, takže měli celý vůz pro sebe, včetně DVD přehrávače, internetu, ledničky a bůh ví čeho. V polovině cesty došel Angele dech, takže si oba mohli alespoň trochu odpočinout, to však neznamenalo, aby se na něj nemohla potutelně culit a on občas obrátit oči v sloup. Padli si do oka, to beze sporu. Zatím co se dívka bavila na jeho účet, on se snažil být milý a uhlazený. Ve dvou třetinách jejich cesty jej však přepadla únava a na jakoukoliv konverzaci neměl sílu, chuť ani náladu. Jeho hlasité chrápání si vysloužilo smích z přední části vozu, včetně zvonivého chichotu zubící se Angely. Mládí vpřed! A Neapol na ně čekala se svou otevřenou náručí.

- 15 -



Část druhá I. Když opouštěli dálnici A1 vedoucí z Říma do Neapole, pršelo. Nebe bylo zataženo těžkou oblačností. Stěrače měly co dělat, aby udolaly onen příval vody, který se řítil na přední sklo vozu. Jakoby se bůh znovu rozhodl utopit všechnu špínu světa ve velké potopě. Alespoň to tak vypadalo, když se Antonio s Angelou dívali skrze tónovaná skla na tu slotu za okny vozu. „Tohle město jednou spláchne velká voda rovnou do moře,“ pronesla lakonicky a usmála se na Antonia. „Ale určitě ne dnes!“ „Třeba to nebude voda...“ „Také jste poblázněný těmi zprávami od vulkanologů, geologů a bůh ví koho? Vesuv už nesoptil od druhé světové války, a ostatní sopky v okolí Neapole také tiše spí... Sopky jsou jen strašákem pro malé děti... Tak už spi, Pietro, nebo se probudí některý z velkých vulkánů a všechny nás zabije!“ „No...“ Antonio otočil oči v sloup. „Ale já vím, na čem je postaveno tohle město,“ řekla mu Angela s vážnou tváří. „Učili jsme se to ve škole. A učili jsme se, že i přes všechny případné plány na jeho evakuaci nejspíš všichni zemřou, pokud k něčemu dojde...“ „Zemřou?“ promnul si čelo. „Najednou?“ „Jo, najednou,“ odfrkla si. „V Neapoli žije něco přes milion lidí a v jeho okolí další dva, takže tu máme dohromady v Campanii22 asi něco přes tři a půl milionů lidí, kam by se asi najednou všichni poděli? Všechny cesty jsou už v běžném provozu beznadějně ucpané, taková cesta do školy mi trvá víc jak hodinu strýčkovým autem...“ „Ty jsi moje neteř a také neteř mého strýce? Není to krapet na hlavu?“ zeptal se jí náhle. „Jsem nevlastní,“ zazubila se. „Říkám mu strýčku, přestože mým strýčkem není, jsem sice pokrevným příbuzným, ale ne přímo. Nakonec, strýčku, říkají tvému strýci, Antonio, snad všichni, které znám...“ „Aha...“ pokrčil rameny. „A není těch lidí víc?“ „Ale jo, žije tu skoro šest milionů obyvatel, ale všichni zemřít nemůžou, to dá rozum...“ bouchla se do čela. „Omlouvám se, strýčku... Jsem jako malá holka!“ Udělala na něj oči. Vypadala rozkošně. Hotová panenka. Když se chvíli dívali do očí, zdálo se mu, že oběma trochu vystoupila krev do tváře. „Strejdo, na co myslíš?“ uchechtla se. „Nechtěj to vědět,“ otřel si čelo. „Líbím se ti?“ zeptala se jej vážně a zamrkala očima. „Nejsem však žádná Lolita...“ 22 Správní oblast na jihu Itálie, Neapol je jejím hlavním městem.

- 16 -



„Jsi... docela hezká holka,“ řekl a krapet mu při tom vyschlo v krku. Vytáhla z ledničky plastovou lahvičku s čistou vodou a podala mu ji. „Díky,“ přikývl. „Strýc... Náš společný strejda mi řekl, o tvé velké ztrátě... Je mi to líto!“ řekla smířlivě. „Nechci aby to vypadalo, že...“ „Mě balíš,“ souhlasil. Vepředu vozu se ozval smích. Antonio zabouchal na sklo dělící kabinu na dvě části a počkal, až řidič otevře přepážku z tmavého skla... „Přejete si, pane Antonio?“ zeptal se úslužně. Jeho kolega na sedadle spolujezdce se jen tiše usmíval. Právě sjížděli z dálnice, ale do centra Neapole nemířili. „Kam jedeme?“ zeptal se jich. „K vašemu strýci, pane,“ řekl mu muž za volantem. „On nebydlí v Neapoli?“ podivil se Antonio. „Byl jste tu někdy vůbec?“ zeptal se jej muž na sedadle spolujezdce. Antonio měl pocit, že se mu vysmívá, ale brzy poznal, že muž, který jim všem dělal ochranku je už prostě takový od přírody. Stále se usmíval. Otázkou bylo, zdali by byl dobře naladěný i v případě, že by k něčemu došlo. „Ne, nebyl,“ zavrtěl hlavou. „Jmenuji se Antonio!“ „Luigi,“ podal mu osobní strážce ruku. „Jsem pravá ruka vašeho strýce... Alespoň co se bezpečnosti týče.“ „Bezpečnosti?“ nechápal jej Antonio. „Neapol a jeho okolí je nebezpečným místem pro život,“ pousmál se. V očích mu hrály ohníčky. „Odkud?“ zeptal se Antonio a mávl směrem k Vesuvu. „Ne, ne,“ zavrtěl Luigi hlavou. „Kriminalita, drogy, krádeže, občas i nějaké to zabití či vraždy. Vítejte ve velkém světě, pane Antonio!“ „A kde jsem žil do teď?“ zeptal se jej Antonio. „Prý pocházíte z Palerma, tam je to také občas divoké...“ řekl mu Luigi s vážnější tváří. „Podle všech lidí, kteří nás Italy znají, jsme velmi temperamentní národ! Nejspíš to bude platit ve všem...“ „Pravda... A kde můj strýc bydlí?“ „Uvidíte,“ řekl mu osobní strážce spiklenecky. „Ještě chvíli pojedeme, užijte si to. Škoda že prší, Neapol dovede nejen turisty hezky přivítat slunečným počasím...“ „Taky pravda...“ zabručel Antonio. „A pane Antonio?“ strčil do něj Luigi jemně, než řidič znovu zavřel přepážku ve voze. „Dávejte si na tu dračici pozor! Je hodně nebezpečná!“ „Angela?“ zarazil se. „Anděl s ďáblem v těle, chápete?“ „Určitě na to přijdu,“ přikývl. Angela vypadala, že neposlouchá, ale slyšela vše a v duchu se bavila. Ne, nebyla dívkou do větru. Vybírala si. A každý poměr si patřičně užívala. Nebyla - 17 -



pravou mrchou, přestože se zdálo, že i své ženské zbraně v rozkvětu dokáže náležitě využít. „Co vám Luigi řekl?“ zeptala se jej. Vlastně mu to šeptala do ucha, zatím co jej pravou rukou držela kolem ramen a pravým ňadrem se jej jemně dotýkala. Věděla, že to ví. „Že jsi velmi nebezpečná ženská a že si na tebe mám dát obzvlášť pozor,“ řekl jí a políbil ji na čelo. „To jsem,“ řekla tajemně a pošeptala mu: „Io non sono una puttana...23“ Musel se nad tím pousmát. Než dorazili do vily jejich hostitele, nepromluvili spolu ani slůvko, ale celý zbytek cesty se na sebe ušklíbali a v očích jim jiskřili ohníčky. Občas do sebe narazili rameny, když řidič musel rázněji kličovat v husté dopravě. Nakonec to Angela nevydržela a položila si hlavu na jeho levé rameno. Chytla jej za ruku a držela ji, dokud nezastavili před vilou. „Seš príma, víš to? Čekala jsem, že budeš pěkný suchar, ale tvá pověst tě předchází...” mrkla na něj a rázně jej políbila na tvář.

II. „Salve!24” zvolal postarší muž, když sešel po několika schodech od hlavního vchodu k parkovišti. „Jaká byla cesta? Počasí je sice na draka, ale uvidíte, že se brzy vyčasí... Angelo! Antonio!” „Jak se vede, strýčku?” zeptal se jej Antonio, když se navzájem poplácali po ramenou. Angela se na ně celou dobu zubila, zatímco řidič zmizel kamsi se svou limuzínou, jen šéf strýcovy ochranky stál opodál a vypadal, že se celou scénkou baví. Ne, neměl rád okázalosti, ale dobře věděl, že je jižanská krev už taková. Teatrálnost, pompéznost a to i v maličkostech. „Když tě vidím, synku, cítím se hned o několik desítek let mladší,” potřásl Antoniovi strýc rukou. „Co hlava? Nebolí?” „Hlava? Ne...” pousmál se Antonio. „Jen si nepamatuju nic ze své minulosti...” „To je mi líto, ale třeba se to časem změní,” zamračil se strýc. „Co Angela?” „Cože?” nechápal jej Antonio. „Mluvila takřka celou cestu... Umluvila by mne k smrti, musel jsem si část cesty zdřímnout!” „Takže jsem vybral dobře...” pousmál se strýc. „Angelo, ukázala bys svému strýci jeho dočasný domov? Pokoj, výhled na záliv a na sopku s okolím? Vše v jednom a pokud máte hlad, zajděte za Martou, určitě bude mít něco k snědku...” „Marta?” zeptal se Antonio svého hostitele. „Kdysi byla mou chůvou a zná mne už od malička, teď šéfuje mé domácnosti,” řekl mu strýc. „Vypadá v mnohém jako tvá babička, Antonio.” „Můžeme jídlo a obhlídku okolí na čas odložit?” zeptal se jej Antonio a mrkl 23 Nejsem děvka... 24 Nazdar!

- 18 -



na Angelu. „Ta cesta byla vážně vysilující...” Všichni vešli do domu. Stále drobně pršelo. Nebe bylo zatažené. Po nedaleké silnici stále projížděly automobily a z druhé strany se ozývalo šumění moře v nedalekém malém přístavu a také rachot občas projiždějícího příměstského vlaku, který městečko s názvem Portici25 spojoval s Neapolí a okolním světem. Vila byla střídmě, ale zároveň vkusně zařízena. Dostal pokoj s výhledem na moře, které bylo v tomto upršeném dni až ocelově šedé. Na horizontu spatřil několik nákladních a osobních lodí. Nebylo divu, přístav v Neapoli byl křižovatkou mnoha lodních cest a tak byl docela živý provoz na moři na denním pořádku. Blíže ke břehu plul osamocený člun, mířil kamsi na jih a pomalu se vzdaloval. „Merda!26” povzdechl si. „Co tu budu dělat? Jediné co věděl, bylo jeho vlastní jméno, které se od probuzení z bezvědomí snaží den co den zapamatovat... Věděl také, že kdysi býval velkou kapacitou ve svém oboru, jak se zdálo, nepamatoval si z času před oním neštěstím zhola nic. „Můžu dál?” uslyšel zpěvavý hlas své neteře. Obrátil oči v sloup. „A co když ne?” „Jen na chvíli,” nenechala se Angela odbýt. „Prosím...” „Je to důležité?” povzdechl si znovu. „Otázka života a smrti!” zažertovala a stále škrábala na dveře jako kočka. Byly pootevřené. Antonio měl na sobě šortky a krátké tričko. Ležel na posteli a odvrátil zrak od okna. Angela stála za dveřmi a nakukovala škvírou do jeho pokoje. „A pak mi dáš aspoň na chvíli pokoj?” pousmál se. „Slibuji,” zasmála se. „Tak co máš na srdci?” pozval ji dál. „Tohle ti posílá tvůj strýc,” položila mu na konferenční stolek složku s ohromným množstvím výstřižků z novin. „Co je to?” zamyslel se při pohledu na kusy nastříhaných novin. „Tvoje minulost...” řekla mu tajemně a pak tiše odešla, jen ve dveřích mu krátce věnovala svůj potutelný úsměv. „Pa.” Pomalu vstal z postele a sedl si na nízkou židličku s opěradlem. Rozvážně otevřel složku a dal se do prozkoumávání novinových ústřižků. Byla jich celá hromada. Nechyběly na nich i fotografie jeho osoby, přátel i milované ženy. Zamračil se. Jak se zdálo, své minulosti neuteče. Otázkou bylo, zdali byla ona nevědomost pro něj samotného požehnáním, nebo prokletím. Všiml si očíslování jednotlivých listů, na které byly články nalepeny. Složka byla vlastně takovým šanonem, který mu měl pomoci vzpomenout si. Na cokoliv...

25 Jedno ze sídel v dnešní husté zástavbě na břehu Neapolského zálivu mezi mořem a Vesuvem, ležící poblíž městečka Ercolano (Herculaneum), které bylo při výbuchu Vesuvu na začátku nového věku (v roce 79 n.l.) zničeno spolu s Pompejemi. V současné době tvoří tato osada spolu s dalšími přilehlými sídly předměstí Neapole. 26 Hovno! (expresivně)

- 19 -



III. Večeře proběhla velice neformálně. Ve velké jídelně se spolu se strýcem sešli i s šéfem jeho ochranky. Nechyběla Angela a Marta. Těžkými závěsy do místnosti zvolna profukoval studený mořský vzduch a pohrával si s nimi, jako by byly z papíru. Zpoza oken se do místnosti linul ruch večerní ulice. Troubení aut, klapot projíždějících vlaků, houkání lodí a tu a tam i zpěv či volání mořských ptáků. Občas zaštěkal pes nebo zamňoukala kočka. „Doufám, že tě Angela příliš neotravovala,” řekl strýc, když se naklonil od čela stolu k napravo sedícímu Antoniovi. „Ne, strýče,” pousmál se. „Naopak, přinesla velmi zajímavé čtivo...” „Také si s ním prý usnul v posteli... S těmi ústřižky,” zazubil se strýc. „Pravda, šlo o velmi těžké a tíživé informace,” řekl mu Antonio. „Jeden by nevěřil, co všechno se o sobě dozví!” „Uvidíš, že se to časem zlepší,” přerušila je Angela. Mísy se špagetami, omáčkou a sýrem se rychle vyprazdňovaly. Pravdou bylo, že takto upravené těstoviny ještě Antonio nejedl a to byl už na ledacos zvyklý. „Večeře byla príma...” řekl a ohlédl se za svým strýcem. „Poděkuj Martě.” „Grazie27,” uklonil se směrem ke jmenované ženě. “Veřeře byla vítečná!” „Jsem ráda, že chutnalo...” zapýřila se již postarší žena. Opravdu se v mnohém podobala Antoniově babičce. Usmáli se na sebe. Možná se v jejich očích objevily i ony ohníčky souznění. „Váš strýc říkal, že máte poněkud mlsnější jazýček a že vás vaše babička až příliš rozmazlovala...” „To je pravda,” pousmál se Antonio, „snad nikdo nedokázal vařit lépe nežli ona... Ale také jste dobrou kuchařkou.” „Vařím už jen občas,” pokrčila rameny. Ale bylo na ní vidět, že ji jeho chvála zahřála u srdce. „Jen ve zcela výjimečných případech!” „O to jsem více potěšen,” uklonil se znovu a mrkl na svého strýce. Jeho tvář byla vážná, ale bylo na ní vidět, že se neznatelně usmívá. „Nechám přinést víno...” povzdechla si Marta a mírně se strýci uklonila. „Nějakou lepší značku,” zavtipkoval hostitel. „Antonio není přece jen tak někdo!” „Jako bych nic neřekla,” obrátila oči v sloup. Angela se pohodlně usadila, zatím co další z žen sbírala použité nádobí. Venku několikrát zahřmělo. Další bouřka byla na spadnutí. Studená vronta nad Neapolským zálivem řádila déle než rosničkáři čekali. Předpověď počasí byla i nadále velmi nejistou činností, stejně tak předpovídání zemětřesení nebo sopečné činnosti. Sklenky na stole se jemně zachvěly. Zemětřesení. Avšak velmi slabé. Netrvalo to déle nežli několik vteřin. A pak byl opět klid. Antonio se zamračil a marně pátral 27 Děkuji.

- 20 -



po tom, jak že to na jihu Itálie vlastně chodí. Paměť s ním stále nespolupracovala, vlastně mohl být rád, že nezapomněl svou rodnou řeč a že se nemusí znovu učit chodit a používat věci každodenní potřeby. Celá ona nešťastná příhoda na severu mohla dopadnou mnohem hůře. „Na co myslíš, synovče?” zeptal se jej jeho strýc s přimhouřenými očima. „Profesor říkal, že jsem na tom ještě dobře, mohl jsem být i mrtvý...” „Ale žiješ!” vyprskla Angela. „Spiacente...28” „Angela má pravdu,” souhlasil jejich hostitel. „Žiješ a to je hlavní!” „Já vím,” přikývl Angelo. „A děkuji bohu za to...” „Snad vám bude tato značka chutnat,” přerušila je Marta. „Nezdálo se vám to, nebo se země zase třásla?” „Tyhle otřesu jsou tu pořád...” mávl strýc rukou. „Země se pořád třese, kdyby byl náš Antonio ve formě, zcela určitě by nám to vysvětlil!” „Nejspíš ano,” zamračil se. „A co na to říkají oficiální úřady?” „Podle radnice, vulkanologů a seismologů se nemáme čeho bát! Vesuv už dřímá od poloviny minulého století a ostatní sopky v Neapolském zálivu nesoptily taky hodně dlouho... Non preoccuparti!29 Kdyby se něco dělo, určitě by nám dali vědět...” „Pokud schválně nezadržují důležité informace,” řekla Angela. „Aby nevyvolávali zbytečnou paniku?” zamyslel se Antonio. „Proč by to dělali?” „Kam se asi vrtne taková spousta lidí,” řekla mu Angela, „nehledě na fakt, že by případná evakuace stála děsný prachy...” „Za vším hledej peníze!” pronesl strýc, když jim Marta nalila červeného vína. „Pravda, peníze vládnou světu,” zachmuřil se Antonio. „Angela...” „Zbláznila se stejně jako ty,” pousmál se strýc. „Studuje tady v Neapoli stejný obor jako ty... Věnuje se psychologii a seismologii, ostatní obory ji prý nezajímají!” „Nemám tak velkou hlavu jako Antonio!” vyprskla Angela. „No,” pousmál se na ni jmenovaný, „vypadá to, že právě teď v ní nic nemám!” Všichni se svorně zasmáli. Na chvíli měli pocit, že se země znovu třese, ale hladinka nalitého vína se ani nepohnula. Po večeři se vydali na terasu. Vlastně jen Antonio se svým strýcem. Luigi si šel po své práci a Angela kamsi rychle zmizela. Nikoho nezajímalo kam. „Nebojíš se ji pouštět takhle ven?” zeptal se Antonio strýce, když stáli na terase a hleděli na Neapolský záliv, který tonul v šeru. Při jasné obloze bylo vidět nejen všechny ostrovy v zálivu, ale také jeho nejsevernější cíp s vulkanickým polem Campi Flegrei, které tvořila soustava kráterů a kalder. Celou podkovu zálivu i s jeho ostrovy. Po levé ruce poloostrov s městečkem Sorrento a ostrovem Capri, a po pravé ruce pak ostrovy Ischia a Procida, se severním cípem Neapolského zálivu, jehož zbylou část 28 Omlouvám se. 29 Nebojte se.

- 21 -



vyplňuje Neapol s předměstím a dalšími městečky. A všemu vévodí hora Vesuv, který dohlíží na celý záliv a dokresluje tak jeho panoramat. Co by byla Neapol bez této sopky? Historie přeci hovoří za vše. „Angelu?” pousmál se strýc se sklenkou v ruce. „Není už tak nevinná jak bys myslel a nakonec... Nikdy ji nenechávám samotnou...” „Aha,” zamyslel se Angelo. „Zvykl sis? Nepřipadá ti celá tahle scenérie až kýčovitá?” „Ne,” zazubil se strýc, „a tobě ano? Počkej až vyjde slunce a bude jasné počasí. Kam se hrabe zahrada Eden.” „Prý má i Kampanie svého červa...” řekl mu Antonio. „To snad každé větší město nebo oblast,” odfrkl si jeho strýc. „I Rajská zahrada měla svého hada... Co na tom?” „Děláš pro mafii?” zeptal se jej Antonio rázně. „Jsem na důchodu,” zamračil se tázaný muž a napil se zhluboka červeného vína. „Svět už není co býval...” „Proč myslíš?” „Dnes je všechno o ekonomice a politice,” řekl mu strýc. „Dneska malé ryby nikoho nezajímají, snad jen prodejce drog, ale ten obravdový obchod, ten se dělá na vysokých postech. Dneska je to o politické a ekonomické moci... O vládních zakázkách, o cestovním ruchu a bezpečnosti v regionů.” „Hrajete si na policii?” nechápal jej Antonio. „Ne, snažíme se, aby se sem nedostal někdo zvenčí...” pokrčil strýc rameny. „Pro všechny, které znám jsem Aldo Giuseppe Rossi! Už jsem ti to říkal do telefonu, pro rodinu a nejbližší jsem jen strýček... Co je na tom tak těžkého pochopit?” „Také máš ruce od krve?” „A ty?” uchechtl se Aldo. „Já vlastně taky...” zarazil se Antonio. „Ale já... Snažím se lidi zachraňovat, ne jim brát svobodu, sny a ideály.” „A jak jsi dopadl?” zeptal se jej strýc. „Nevíš nic o sobě ani o svém životě. Jsi nic, jsi nula, máš jen své jméno, které si také nepamatuješ!” „Ano...” „Ale pro mne, Antonio, pro mne jsi někdo, protože si tě pamatuju už jako dítě a pamatuju si, jaké jsi tehdy měl sny. Co jsi dokázal... Nebál ses a šel jsi přes překážky za svým cílem. Žít pro druhé, byť to může vyznívat jako nějaké klišé. A já jsem na tebe patřičně hrdý! Chlapec bez rodičů žijící u svých prarodičů vystuduje vysokou, udělá si několik titulů a pak se vydá na strastiplnou cestu osudem... Madona!” „Jsem rád, že jsem tě nezklamal,” objal jej Antonio kolem ramen. „A co rodina?” „Která?” zachmuřil se Aldo. „Co Camorra?” „Nějaký čas jsi žil na Sicílii, víš co znamená slůvko: mafie!” řekl mu strýc - 22 -



Aldo s vážnou tváří. Nalili si znovu čistého vína. „Palermo také není klášterem nebo nedělní školou... Svět je zlý!” „Jen jsem byl zvědavý, celou dobu, co jsme přijeli do Neapole, jsem měl pocit, že nás někdo sleduje,” řekl mu Antonio. „Při cestě sem?” zamyslel se Aldo. „To bude policie nebo konkurence...” „Konkurence?” „Jsem už stará vykopávka, jen ikona zašlých časů...” řekl mu strýc smutně. „Jsem na tom skorem jako ty, jen to dobré jméno!” „Ale říkal jsi, že jsi stále bohatý,” snažil se jej Antonio povzbudit. „To jsem,” souhlasil, „protože mám vás všechny, trochu peněz v bance a žiju na jednom z nejkrásnějších koutů planety!” „S Vesuvem za zády!” odfrkl si Antonio. “A dalšími sopkami okolo... Možná měla Angela pravdu...” „O čem?” nechápal jej strýc. „O tom, že tohle město i celý kraj jednou špatně skončí...” zamračil se Antonio. „Jako celý náš svět,” pokrčil Aldo rameny. „Bůh ví co dělá!” „A my to víme?” „Al cuor non si comanda.30 Každý z nás touží a žije pro něco jiného,“ odfrkl si Aldo. „A já jsem tě chtěl mít tady a jsem rád, žes přijel!” „Měl jsem na vybranou?” „Máme na vybranou?” opravil Antonia jeho strýc. „Kdo z nás má na vybranou? Žijeme tak, jak je třeba.” „Uvidíme, třeba si Neapol a okolí také zamiluji,” zamračil se Antonio a dopil svou sklenici. „Príma víno, vezmu si celou láhev, co ty na to?” „Slza červeného by ti neměla uškodit,” pokrčil Aldo rameny. „Uvidíme se ráno.” „Dobrou noc, strýčku,” řekl mu Antonio. „Díky že sis našel na mne čas!” „Jak jsem řekl, jsem na důchodu, času mám dost, než natáhnu bačkory...” „Vidět Neapol a zemřít?” usmál se Antonio. „Ne, žít v Kampanii a zemřít...” řekl mu strýc. „Středomoří má své kouzlo. Tady na nás dýchá historie, Antonio, naše historie! A ta se mnohdy opakuje...” „V čem?” „V životě i smrti. A život si vždy najde svou cestu... Přežívají přeci jen ti nejsilnější!” „Věříš v boha nebo v evoluci?” „Je přeci všeobecně známo, že my Italové jsme hluboce věřící,” pokrčil Aldo rameny. „Věřím v Boha, ale také v sebe... A nejen cesty páně jsou nevyzpytatelné! Kdo jednou žil v rodinném kruhu, ten to pochopí...” „A co?” nechápal jej Antonio. Venku znovu pršelo. Hustý déšť zastřel pohled na moře i záliv. Vidět bylo sotva na několik kroků. Studený vítr profukoval 30 Srdci neporučíš.

- 23 -



podloubím. Několikrát se zablesklo. Zvuk hromu rezonoval snad celým domem. „Nemůžeme zapřít sebe sama a nemůže odejít z rodiny...” „Takže jsi stále tím, čím jsi býval?” „Jsem tím, čím jsem...” pokrčil Aldo rameny. „Brou noc!” „Brou noc strýčku,” pokýval Antonio hlavou a díval se, jak jeho strýc zvolna odchází do domu. Něco jej tížilo, ale on neměl tušení, co by to mohlo být. Nakonec, strýce znal vždy od vidění... Antonio si vzal celou láhev i s použitou sklenkou a vydal se do svého pokoje. Šanon s novinovými výstřižky jej stále lákal a nejspíš bude lákat i nadále, dokud mu paměť nebude znovu sloužit.

IV. Dopoledne ještě pršelo, ale po obědě se obloha vyjasnila. Temná mračna odplula kamsi za obzor a nad zálivem se usadil výběžek vysokého tlaku. Což znamenalo jediné: horko, slunečno a smog. Po obědě se strýc s Antoniem a Angelou vydali na Vesuv. Chvíli jim trvalo, než se propletli rušnými uličkami k úpatí, nejkratší cesta na Vesuv je z městečka Herkulaneum, aby po cestě pro návštěvníky vystoupali i s terenním vozem až na horní parkoviště, kde již stálo několik autobusů s turisty. Vlastní silnice pro motorová vozidla končí těsně pod hranicí, kde hustý porost střídá popel a sopečná hornina. V kaldeře Monte Somma, která tvoří základnu hory Vesuv. Naposledy se sopka probudila v roce 1944, kdy lávové proudy ohrožovaly i některé vesnice na úpatí této hory. Řidič zůstal ve vozidle, otevřel si okno, zapálil cigaretu a dal se do čtení časopisu pro pány. Vítr jim rozcuchával vlasy a v jeho řevu nebylo takřka slyšet slova. Dnes bylo větrno, ale nezdálo se, že by něco přinesl. Nečas byl ten tam a předpověď počasí hovořila jasně. Vystoupili z vozu a rozhlédli se po parkovišti, kde parkovalo i několik osobních automobilů. Zaplatili vstupné a pomalu vystoupali po stezce ohraničené dřevěnými ploty až k samotnému kráteru. Byl klidný, jen místy bylo možné spatřit několik fumarol31, ze kterých stoupal k nebi bílý kouř. Opírali se o zapůjčené hole a sledovali okolí hory. Zatím co za zády měli něco kolem tři sta metrů hluboký kráter, zatím co před očima celý Neapolský záliv. Sice bylo jasno, ale všudypřítomný smog jako jemný závoj halil Neapol i s okolím do jemného závoje. Kolem nich procházeli turisté z různých zemí. Hlasitě mezi sebou komunikovali, smáli se a fotografovali sebe i kráter sopky. Vesuv se stal nejen národním parkem, ale také turistickou atrakcí. Co na to síly ukryté kdesi hluboko pod jejich nohama? Hora už mlčela pěkně dlouho, a nikdo nemohl s určitostí říci, kdy se probudí. Může se to stát prakticky kdykoliv, v rámci několika dnů a týdnů, či rovnou let. Obyvatelé Kampanie se s horou sžili do té míry, že ji berou jako spící babičku. Každoročně jí obětují své dary, pořádají jí procesí a prosí o to, aby stále dřímala a 31 Průrva v zemské kůře, skrze kterou se derou sopečné plyny, jedná se o jeden z mnoha projevů vulkanické činnosti.

- 24 -



neprobrala se k životu. „Ahoj, Angelo, jak se vede?” zahulákal na ni vousatý třicetiletý muž s černými brýlemi. Měl na sobě tričko Vesuviovské vulkanologické observatoře. Usmíval se od ucha k uchu a v očích mu hrály ohníčky. „Ciao32, Alonzo, jak jde život?” podala mu Angela ruku. „Jako bys to nevěděla, pořád samá práce...” pokrčil rameny. „Já se neflákám jako ty... Kdo je to s tebou? Strýc a...?” „A druhý strýc...” zazubila se. „To se mám, že ano?” „Vy jste...” zamyslel se mladý geolog. „Viděl jsem vaši fotku v televizi a v novinách. Prý jste ztratil paměť, to je mi líto!” „Mi taky,” přikývl Antonio. „Ale co naděláme...” „Zemětřesení?” „Sever Itálie,” pokrčil Antonio rameny. „Až můj strýc přijde k sobě, uvidíš, všechny vás strčí do kapsy!” řekla mu Angela a bouchla jej do ramene. „Žádné novinky?” „Nic, co by stálo za řeč,” řekl jí vousatý muž. „Už vím... Antonio Rosso. Kapacita ve svém oboru, je mi ctí!” „Rád vidím někoho z oboru,” podal mu Antonio ruku. „Co Vesuv?” „Tiše spinká,” pousmál se Alonzo. „Ale starosti nám dělá více Campi Flegrei... Objevují se tam nové geizíry a také se tam stále zvedá země... Jeden by řekl klasika, ale... Nebudu vás otravovat, klidně se stavte, Antonio, když budete mít čas. Zdržíte se v Neapoli dlouho?” „Jsem tu na návštěvě u strýce a můžu tu být tak dlouho, jak budu chtít...” „Fíha, tak to budeme rádi, další odborník se šikne,” řekl Alonzo a podal všem ruku. „Musím letět, nebo mě šéfová seřve jako malého, už tak mám zpoždění!” „Ženy vládnou světu,” řekl mu Aldo a zašklebil se. „Hezký den, tak já padám,” zamával jim Alonzo a odběhl kamsi směrem k severu. Jeho postava brzy zmizela mezi ostatními návštěvníky, kteří mu se smíchem uskakovali z cesty, zatím co on na ně pokřikoval a mával rukama, že spěchá... „Je to blázen,” povzdechla si Angela. „Chodíš s ním?” vyzvídal Antonio. „Co je ti do toho, strejdo!” bouchla jej do ramene. „Žárlíš?” „Měl bych?” pokrčil Antonio rameny. „Co bude dál?” „Až si prohlédneme Vesuv a okolí, sejdeme dolů a navštívíme tu nejlepší restauraci v Herculaneu,” řekl mu Aldo. „Proč tu jsme?” zeptal se jej Antonio, když Angela kamsi odběhla. „Rozhlédni se kolem, co vidíš?” „Hory, moře, města...” řekl mu Antonio. „Co bych měl vidět?” „Celá Kampanie se zmítá v ekonomických, politických a ekologických problémech, někteří si myslí, že by bylo dobré, kdyby Vesuv znovu vybuchl a jako 32 Ahoj.

- 25 -



velká ruka boží urovnal všechny spory...” řekl mu strýc. „Neapol se topí v odpadcích, městu chybí nové parcely pro budování dalších obchodů, nemocnic, továren a parkovišť. Lidí je tu jako smetí a poslední zemětřesení také městu a okolí příliš neprospělo. Kdo ví, možná se Neapol opravdu stane novodobými Pompejemi...” „Ale, Alonzo říkal něco o Campi Flegrei33?” namítl Antonio. „Žiju tu už od narození a za celý život jsem slyšel tolik názorů, polopravd a lží, že si do dnešního dne nemůžu vybrat a rozlišit pravdu od lži!” řekl mu jeho strýc. Jeden druhému mluvili přímo do ucha, protože vítr zde v nadmořské výšece dvanácti set metrů fičel až s neskutečnou rychlostí a jeho pískavý zvuk se nedal přeslechnout. „Celý svět je prý v krizi. Evropská unie se potýká s ekonomickými problémy, spolu se kterými přicházejí i problémy sociální a politické. Lidí je stále více, ale není pro ně práce, podpora a jistoty. Nové byty se stavějí jen zřídka a ty staré, není na ně dost peněz, aby se mohly opravit. Vidíš to i na jednotlivých čtvrtích a předměstích Neapole. Kampanie je svět v kostce, je tu tolik národností, že mi z toho stojí vlasy na hlavě...” „A jakou úlohu v tom všem hraješ ty, strýčku?” zeptal se jej Antonio. Mohli mluvit bez obav, italsky rozumělo jen málo turistů a Angela byla kdesi se svými kolegy. „Vláda prostřednictvím volených orgánů nemá dost síly, aby zvládla živel, který se v tomto kraji nachází. Lidé potřebují peníze, práci a jistoty, kterým se jim nedostává...” řekl strýc Antoniovi. „Odkdy jsi politikem? V novinách jsem četl, že policie a soudy brojí proti jakémukoliv náznaku vlivu mafie ve všech oblastech, ať už se jedná o politiku nebo ekonomiku... A jakou roli bych v tomto měl hrát já? Jsem pouze tvým synovcem...” „Máš... Jsi odborníkem v mnoha oborech a hodil by ses nejen pro správu města i celé oblasti. Bohužel...” zarazil se Aldo. „Jsem jako marioneta, kterou vede někdo, kdo je bláhovější než dítě, protože neví nic o tomto světě...” zamračil se Antonio. „A co když se mi paměť nevrátí, pak jsou mi všechny tituly na nic, protože nejsem schopen užívat znalostí a zkušeností, které jsem ztratil při tom zemětřesení. Pak jsou všechny otázky pouze akademické...” „Času máš dost, měl by ses dát dohromady, Antonio. Věřím, že se ti paměť jednou vrátí,” zamračil se strýc. „Na co myslíš?” zděsil se Antonio. „Na ekoterorismus!” „Cože?” „Jak vyděláme peníze? Jak se dostaneme k moci? Jak vyřadíme konkurenci? Pojistný podvod... A svedeme to na teroristy! To je politika...” řekl Antoniovi s vážnou tváří. „Neapol i celá oblast umírá na úbytě. Nastala nová hospodářská krize. Lidé umírají hladem a nemocemi. Úřady se všechno snaží zatajit...” 33 Vulkanické pole na sever od Neapole u městečka Pozzuoli. Jedná se o systém kalder a kráterů s projevy vulkanické činnosti v podobě gejzírů, fumarol, změn nadmořské výšky přilehlého terénu a drobných zemětřesení.

- 26 -



„Ale to přeci není možné, zemřely by tisíce lidí,” promnlul si Antonio obličej. „Co chceš nechat vyhodit do povětří?” Aldo mu neodpověděl, jen se rozhlédl okolo. „Vesuv?” zarazil se Antonio. „Ale to může způsobit výbuch vulkánu...” „Pořád lepší, než kdyby došlo k výbuchu u Campe Flegrei... skupina vědců tam provádí výzkumy a provrtávají se do nitra supervulkánu...” „Ale to je sci-fi, vrty byly prý pozastaveny,” řekl mu Antonio. „I výzkum má své hranice...” „Oni vrtají dál,” řekl mu strýc. „V tajnosti... Beze svědků, bez veřejnosti, oficiálně byl projekt zastaven pro svou nebezpečnost, ale nedají si říct!” „Mohou zničit celou Kampanii... Možná půlku Itálie... To je jako kdyby se provrtávali do srdce Yellowstonu nebo jiného supervulkánu. Kvůli čemu?” „Kvůli vědě?” pokrčil Aldo rameny. „Pro prestiž? Kvůli slávě? Kdo ví... Nebo pro peníze!” „Geotermální energie,” řekl si Antonio polohlasně. „Jak dlouho to už trvá?” „Několik let,” řekl mu Aldo. „Až se jednou rozhlédneš, celá tahle scenérie nebude možná existovat... Neděsí tě to?” „A co s tím mám společného? Jak bych tomuto mohl zabránit?” „Ještě máme čas, věci běží pomalu,” rozhodil Aldo ruce. „Ještě mám určitý politický a ekonomický vliv a spolu s tvou osobou a tvým jménem...” „Mám se dát k mafii?” zděsil se Antonio. Okolo prošlo několik Japonců. Cosi si vykládali tou svou hatmatilkou a usmívali se na celé kolo, jakoby je výstup na Vesuv v ničem neunavil. Oba muži se za nimi nevěřícně ohlédli. Co je to za svět, ve kterém je umírání a utrpení tím největším divadlem? Pompeje, Herculaneum, Oplontis, Stabie.34 Nyní po takřka dvou tisících letech se turisté kochají pohledem na výsledek projevů mocné matky přírody. „Co vy dva? Už jste se nabažili výhledem okolo?” dobírala si je Angela. „Nebo jste se zaobírali starostmi dnešního světa?” „Ne, jen jsme se zaobírali otázkou, zda se mi paměť vůbec někdy vrátí...” řekl jí Antonio. „Budoucnost ukáže,” usmála se Angela a mrkla na svého nevlastního strýce. Všichni tři se rozhlédli po Vesuvu i kraji pod ním, který se rozkládal pod jeho úpatím, stejně tak úpatím Monte Soma. Tady nahoře se cítili málem jako ptáci, ale tam dole na ně čekal skutečný svět. Historie na ně dýchala svým tajemným dechem, avšak pod horou se v současnosti a neustálém teď pomalu odvíjela budoucnost. Země se sotva znatelně otřásla. „Začíná mi být zima, co kdybychom sestoupili o trochu níže a najedli se?” zeptal se obou Aldo. „Nebo dáte strýčkovi košem?”

34 Města a osady zničené výbuchem Vesuvu v roce 79 n.l.

- 27 -



V. Když se vrátili do vily, Antonio musel na slova svého strýce neustále myslet. Co tím vším chtěl vůbec říci? Dělal si z něj blázny, nebo to vše myslel vážně? To je přeci absurdní, položit do kráteru určité množství trhaviny a odpálit ji... Jak by to udělal? Aby došlo k nějakému výsledku, potřeboval by do něj navézt přinejmenším několik nákladních vozů s trhavinou. Kdo by to vynesl až nahoru a zpustil do kráteru? Bylo to absurdní... Na chvíli polehával na posteli, aby se po několika minutách vydal na terasu s výhledem na moře. Strýc tam již seděl, pokuřoval doutník a popíjel značkové víno. Chvíli se na sebe jen tak dívali a jeden druhého si přeměřovali. „Myslel jsi to vážně?“ zeptal se jej Antonio. „Co jako?“ přimhouřil strýc oči. „S tou bombou ve Vesuvu...“ pokrčil Antonio rameny. „Mohl jsem to klidně oznámit úřadům!“ „Neudělal jsi to!“ řekl mu strýc věcně. „Ale myslím, že bys byl za blázna...“ Kolem se prohnala Angela. Něco vykládala do telefonu a oblečená byla jako chytrá horákyně, jen do bikin, které zakrývaly pouze to nejnutnější. Tedy vlastně odhalovaly více, nežli by měly. Aldo se při pohledu na svého synovce rozesmál, div mu doutník neupadl do sklenky s vínem. „Je to ale divoženka, že ano?“ „Vypadá to tak...“ přikývl Antonio. „Kam ta rusalka běžela?“ „Na pláž k moři, kam jinam? Nebo do bazénu...“ „Ty tu máš i bazén?“ „Jeden malý za domem a pak větší v suterénu...“ řekl mu strýc. „Jsem neplavcem, ale co bych neudělal pro rodinu.“ „Aha, kde jsme to skončili?“ „U Vesuvu...“ řekl mu Aldo. „Co když jsem tě jen prostě zkoušel?“ „A co když ne?“ zamračil se Antonio. „Vyděsils mě tím, co kdybys to myslel vážně...“ „A ty si myslíš, že by mi to prošlo?“ rozesmál se starý muž a pohlédl na svého synovce. „Vypadáš skoro jako vyoraná myš!“ „Nevím, co si mám o tobě myslet...“ „O mně jako o mafiánovi, nebo o mně jako o strýci?“ zakřenil se. „A čím jsi? Pro mne?“ „Jsem tvůj strýc a ty jsi krev mé krve, pamatuj na to! Bez ohledu na situaci a okolnosti...“ řekl Aldo, když si oklepal doutník o velký popelník. „Kouříš?“ „Nepamatuji si, ale jak se zdá, je mi to odporné...“ „Takže ne, ale piješ... Dáš si sklenku dobrého vína?“ „Díky,“ přikývl Antonio. Posadil se do ranatového křesla a rozhlédl se po zálivu. - 28 -



„Vážně je tu hezky, zvláště když svítí slunce...“ „Že jo?“ usmál se strýc. Na několik vteřin se rozdrnčely sklenky na podnose. „Todle je tu skoro každý den,“ mávl Aldo rukou. „Nic to není... Itálie se každou chvíli třese, stejně tak Řecko, Kypr a další země... Jako bys to nevěděl, prý za to může ta desková tektonika!“ „Pořád mě zkoušíš,“ zamračil se Antonio. „Ale nepamatuji si ani zbla!“ „Možná...“ „Možná co?“ přerušil jej Antonio. „Možná by ti pomohla další rána do hlavy,“ řekl mu strýc vážně. „Na druhý svět!?“ „Ale ne, copak bych tě chtěl zabít?“ odfrkl si Aldo. „Taková malá, ale ekonomická rána, která by možná dala zase dohromady všechny ty spoje ve tvé hlavě... Mozek je prý jedna velká baterie, funguje na elektrické bázi a proto si myslím, že je to s ním jako s televizí, pokud nejde, chce to do ní pořádně třísknout!“ „Madona... Strýče, ty mne vážně chceš sprovodit z tohoto světa...“ „Tak ne,“ pokrčil Aldo rameny. „Pane?“ přerušil je Luigi, který se na terase jen tak objevil. Pak se otočil k Antoniovi, aby se s ním pozdravil a spiklenecky na něj mrkl: „Dobrý den, pane Antonio, nepotřebujete něco?“ „Pracujete také jako majordomus?“ zeptal se jej Antonio. „Podle potřeby...“ pokrčil Luigi rameny a otočil se zpět k Aldovi: „Vše je zařízeno, jak jste si přál.“ „Bene,“ řekl strýc, „pokud je vše zařízeno jak má, promluvíme si později!“ „Jak si přejete,“ řekl mu Luigi s vážnou tváří, uklonil se i Antoniovi a zmizel jim z očí. „Luigi je zřejmě správným mužem na svém místě...“ řekl Antonio svému strýci. „Asi dostává nemalý plat... E-e, promiň, strýčku, možná jsem o tom neměl mluvit!“ „To víš, že ano,“ usmál se Aldo, „ale proč tě to zajímá. Pokud vím, tak také nevíš co s penězi... Určitě netrpíš nouzí!“ „Ne, to ne,“ mávl Antonio rukou. „Jen mne napadlo, co bych tu měl dělat?“ „Profesor, jak jen se jmenoval... To je jedno, tvůj osobní lékař ti přeci nařídil ještě minimálně pět dní až týden klidu... Žádná práce!“ řekl mu strýc. „To je pravda,“ souhlasil Antonio. „A jaká je pointa?“ „Jsi netrpělivý...“ mávl Aldo rukou. „Jako malé dítě...“ „Co když budu i nadále k nepotřebě?“ „Pak tě osobně do té tvé hlavy praštím něčím těžším, aby se ti ta tvá zatracená hlava zase rozeběhla!“ zabafal starý muž z doutníku tak silně, že to chvíli vypadalo, že je továrním komínem. „A basta!“ „Hm...“ zamyslel se Antonio. „Doufám, že mi řekneš, až přijde čas, co že tu - 29 -



mám vlastně dělat za práci... Má to něco společného s naoko tajným projektem na Campi Flegrei? Kdo na tom dělá, že nemusí poslouchat vládní orgány?“ „Správná otázka,“ řekl mu strýc, „ale odpověď na ni ti dám až přijde správný čas!“ „Budu tedy tvým bílým koněm?“ zeptal se Antonio svého strýce. „Ne, Antonio, budeš mým pěšcem, věží, koněm i dámou zároveň, říkal jsem ti, že se mi hodí někdo, kdo zvládne více profesí najednou!“ řekl mu spokojeně Aldo a zadíval se kamsi za horizont. „Užívej si dne, není na světě krásně?“

- 30 -



Část třetí I. Celou noc jej trápily noční můry. Antonio se převaloval na posteli, občas i vykřikl ze spaní, ale zdálo se, že nikoho jiného ve vile neprobudil. Počasí se za několik dní po jeho příjezdu do Neapole umoudřilo a na jasném a bezmračné nebi vyšlo středomořské slunce. Svěží vítr mu taktně nakukoval do pokoje skrze otevřené okno a v dáli bylo možné slyšet šumění mořských vln. Bylo osm hodin ráno. Antonio si promnul tvář a povzdechl si. Nikdo jej nerušil a tak měl dost času si vše srovnat v hlavě. Všechny ty prapodivné sny v hlavě. Zdálo se mu o Neapoli, o Vesuvu... Procházel se po Pompejích, Herculaneu, navštívil i Stabie. Všude viděl smrt a zmar. A ještě něco... Někoho! Jakoby jej v jeho snech provázela i Angela, pokud to byla ona a ne někdo jiný. „Ciao, strýčku, vypadáš jako vyoraná myš!“ pozdravila jej Angela. „Měl by ses znovu zamilovat, láska je kořením života! D'amore non si muore...35 E-e, řekla jsem zase něco, co jsem neměla?“ Na okamžik se zastavila v pootevřených dveřích a zvědavě se na Antonia dívala. Ten se jen pousmál a mávl rukou. Angela se na okamžik zamračila, aby se v její tváři objevilo hned několik emocí. Pak vešla pomalu do pokoje a sedla si vedle Antonia. Jen na kraj postele. Dala si ruce do klína a povzdechla si s tichou otázkou: „Co tě trápí?“ „Noční můry,“ řekl prostě. „Noční můry?“ zeptala se, aby si jeho odpověď mohla srovnat v hlavě. „To... to zemětřesení a tvá žena?“ „Ani ne, spíše něco ohledně Neapole a okolních vesnic a městeček...“ pokrčil rameny. „A zdálo se mi i o tobě?“ „Nepovídej?“ šťouchla do něj ramenem. „Něco nemravného?“ „Kéž by...“ zakřenil se naoko. „Zdálo se mi o tomto kraji... O městech, které kdysi Vesuv zničil...“ „To je asi z té cesty a celkového vyčerpání,“ pokrčila Angela rameny. „Nepovídej...“ šťouchl pro změnu Antonio do Angely. „Od kdy jsi doktorkou?“ „Od té doby, co se ti o mně zdají lechtivé sny...“ zazubila se. „Ale teď vážně, strýčku, co tě trápí?“ 35 Na lásku se neumírá. (přísloví)

- 31 -



„Noční můry...“ odpověděl jí. Zasmála se. „Připadám si jako v nějaké bláznivé komedii...“ povzdechla si. „Co v těch snech dělám?“ „Dohromady nic,“ zamyslel se. „Jen tam tančíš... V šatech...“ „A nahá taky?“ střelila po Antoniovi pohledem a jemu se zdálo, že se i krapet červená. „Taky,“ připustil, „ale neboj, nic špatného jsme tam nedělali!“ „Já už můžu...“ bránila se. „A dál?“ „Co dál?“ „Říkáš, že jsem hrála ve tvých špatných snech hlavní roli...“ nenechávala se Angela odbýt. „Tak to na mne vysyp!“ „Všude bylo spousty krve a křiku. A tys tam mezi těmi všemi lidmi tančila jako Salome před Herodesem...“ zamračil se. „Tu oblečená jen do průsvitného závoje a tu nahá... A pořád jsi něco říkala a smála si se tomu!“ „Hm,“ zamyslela se Angela. „Tak to asi víš, že si nebarvím vlasy... A co jsem říkala, strýčku?“ „To si už nepamatuju, ale co je...“ zarazil se Antonio. „Copak?“ vzala jej kolem ramen a dala mu pusu na tvář. „Copak, roztomilý strýče?“ „Co je Duomo36?“ zeptal se náhle. „Co?“ zarazila se Angela, jako by na okamžik myslela na něco jiného a ne na pobyt ve strýcově pokoji. „Duomo?“ „Ano?“ „Katedrála v Neapoli, proč se na ni ptáš?“ zamrkala. „Zdálo se mi o ní... Zřítila se...“ řekl zamyšleně. „Samozřejmě, byl to jen sen, ale... Viděl jsem i spoustu krve, ale byla nějak divná. Tu tekla, tu se sypala... Zaplnila celou stavbu a ta se pak zřítila. Viděl jsem padající klenbu, sloupy, i s výzdobou...“ „Huh, to byla jen noční můra, strýčku,“ pousmála se. „A kdo je svatý Januárius37?“ zeptal se Antonio a vstal z postele aby se protáhl. Angela se dívala na jeho svalnaté tělo bez přebytečného tuku a na okamžik se začervenala. Antonio se odvrátil od okna a pohlédl jí do obličeje. Spatřil, jak ji 36 Katedrála (dóm) nacházející se na východním okraji historického centra Neapole nedaleko náměstí Piazza Giuseppe Garibaldi, postavené ve tvaru latinského kříže. 37 Nejuctívanější patron Neapole. Býval biskupem v Beneventu. Za Diokleciánova pronásledování byl v roce 305 umučen v městě Pozzuoli nedaleko Neapole.

- 32 -



ruměnce krve zabarvují mladistvá líčka. „Chodím tu jen v nedbalkách, omlouvám se!“ mávl rukou. „Scusi38...“ „Ne, ty za to nemůžeš,“ pousmála se. Po pravdě se trochu cítila trapně, nakonec, ona byla vetřelcem ve strýčkově pokoji. „Jestli se chceš převléct, nebudu překážet...“ Chystala se vstát, ale přerušil ji mávnutím ruky. „Nahatý nejsem, ne?“ zamrkal. „Ale, jestli tě přivádím do rozpaků... Než odejdeš, řekni mi více o tom svatém? Mluvil ke mně ve snu, ale nerozuměl jsem mu ani slovo!“ „Prý po jeho smrti, co byl zabit v nedalekém městečku Pozzuoli, nabrala jakási žena do dvou ampulí či lahviček jeho krev. Ta sice časem zaschla, že ano... jde přeci jen o krev, ale protože šlo o světce, dochází v rámci jeho ostatků k tajemným zázrakům, které mohou díky změně v hustotě krve napovědět, co tenhle kraj, včetně Neapole příští rok čeká...“ řekla mu Angela. „Děje se tak třikrát do roka a poprvé se tak prý stalo sto let po jeho smrti... Po smrti patrona Neapole.“ „Patron Neapole?“ zamyslel se Antonio. „Omlouvám se, ale cítím se jako malé dítě. Nic si nepamatuju. Nic z toho, co jsem prožil, co jsem se naučil... Má minulost je jako za nějakou clonou, ještěže jsem nezapomněl mluvit...“ „To nevadí!“ řekla Angela. Vstala z postele a přešla k otevřenému oknu. Venku bylo překrásné počasí. Vítr jim rozcuchával vlasy. Po zálivu se proháněly lodě různých velikostí, které mířily různými směry. Tu do přístavu v Neapoli, tu na některý z ostrovů či vstříc Tyrhénskému moři, aby za nějaký čas zmizely za obzorem. „Byly to jen noční můry!“ dodala. „A letos?“ „Co letos?“ nechápala jej Angela. „Letos ta krev zkapalněla také?“ zamračil se a krátce na Angelu pohlédl. „Ne, letos se to nestalo...“ řekla zamyšleně.

II. „Co ti chtěla Angela?“ zeptal se Antonia jeho strýc s jiskrou v očích. „Snad tě nesváděla? Divoženka jedna...“ „Ale ne,“ zavrtěl Antonio hlavou. „Co je pravdy na tom, že když ta světcova krev nezkapalní, čeká Kampanii nějaká pohroma? Jak se jmenoval... Januárius!?“ 38 Promiň...

- 33 -



„No...“ zamyslel se starý muž a protáhl se v ratanovém křesle, aby se na kratičkou chvíli zadíval k obzoru, kde mořská hladina splývala s oblohou. „Jedni říkají, že je to špatné znamení, druzí zase, že tomu nejde věřit. Přeci jen žijeme v moderní době a mezi námi, už dlouho se zde nic vážného nestalo... Občas nějaké to zemětřesení, objevení nových gejzírů či fumarol, ale to je běžné, žijeme přeci jen na vulkanické půdě. Prý vědci tvrdili, že Neapol stojí na obrovském rezervoáru magmatu...“ „Vesuv není jedinou sopkou v okolí, není to pravda?“ zamyslel se Antonio. „Ale všechny přeci spí, jsou v klidu... A jak mi říkala jedna sestra v nemocnici v Římě, Itálie se pořád třese...“ „To je taky pravda,“ souhlasil strýc. Nalil si značkového vína a ukázal sklenku svému synovci. „Dáš si taky? Je sice dopoledne, ale jedna nikdy nezaškodí...“ „Takže?“ „Zdá se, že tě sopky v Kampánii zajímají,“ odfrkl si starý muž. „Pravda... Na Ischii je Monte Epomeo39, za zády máme Vesuv a na severozápadě nad Neapolí je ještě Campi Flegrei40 nedaleko městečka Pozzuoli...“ „A kdy byly naposledy aktivní?“ zamračil se Antonio. „Aktivní,“ odfrkl si starý muž. „Jo, kdy naposledy vybuchly? Hm... Vesuv v roce 1944 našeho letopočtu, sopka na Ischii naposledy ve čtrnáctém století a pokud jde o tu sopečnou kalderu u Neapole...“ „Campi Flegrei, něco mi o ní říkal nahoře na Vesuvu Angelin přítel, ale už si nepamatuju, co...“ řekl Antonio. „Ta byla také posledně aktivní hodně dávno... Něco kolem roku 1540 prý vybuchla naposledy... Možná o něco dřív, já nejsem historikem, todle žere Angela, já se o historii sopečné aktivity u Neapole příliš nestarám. Po výbuchu zbyl nějaký kužel... Jmenuje se Monte Nuovo...“ řekl starý muž a napil se z číše plné vína. „Vážně si nedáš? Je dobré, ze svahů Vesuvu...“ „Ne, díky, možná později,“ pousmál se Antonio. „Dám si něco k snídani a možná se projdu venku po městečku...“ „Nejezdi místní dopravou, dám ti vůz i se šoférem...“ zazubil se starý muž. „Jsi přeci jen můj vnuk a já tu mám nejen ještě nějaké jméno, ale i slovo...“ „Díky, strýčku,“ řekl Antonio. „Zaveze mě, kam budu chtít? Opravdu?“ „Na Palermo zapomeň!“ zdvihl starý muž varovně prst. „Jsi tu na zdravotní dovolené... A tvá žena, dej jí bůh věčné odpočinutí, ti už nikam neuteče...“ 39 Sopka tyčící se uprostřed ostrova Ischia nedaleko Neapole v Neapolském zálivu. Na ostrově samotném je mnoho termálních lázní a letovisek, známých už z dob antického Říma. 40 Flegrejská pole, jde vulkanickou kalderu o průměru 13 kilometrů, nacházející se západně od Neapole nad Neapolským zálivem u městečka Pozzuoli.

- 34 -



„Já vím... Proč se mi zdají samé kraviny a ne o ní? O naší společné minulosti?“ „Na to jsou doktoři přes hlavu,“ odfrkl si starý muž. „Hele, v tomhle ti nepomůžu, jestli chceš, i v Neapoli mám kontakty na dobré doktory, třeba ti pomohou! Ten profesor z Říma říkal, že se to časem spraví, nevidím důvod mu nevěřit...“ „Možná mi více pomůže svěží mořský vzduch a krásy Kampánie...“ zamračil se Antonio. „Jak to, že není Angela ve škole?“ „Angela je velmi mladá a velmi inteligentní dívka...“ řekl starý muž. „Předčí všechny spolužáky... Už ani nevím, jestli neukončila střední před termínem a nedala se na vysokou... Ono i na zdejší univerzitu v Neapoli chodí jako do kostela. Tuším jen na přednášky a na zkoušky, netuším však, jak to při svém velmi aktivním večerním životě stíhá a kdy se učí...“ „Bože, chraň mne od všeho zlého...“ pokřižoval se Antonio. „A ty, strýčku?“ „Co já?“ nechápal jej starý muž. „Co děláš celými dny ty sám?“ zamračil se Antonio. „Užívám si důchodu,“ zazubil se starý muž. „Zaslouženého důchodu a co dělám, do toho nikomu nic není! Mimo tebe, můj milý Antonio, protože jak jsem řekl, mám s tebou své úmysly!“ „Chceš ze mne udělat starostu?“ zhrozil se Antonio. „Pane?“ přišel na terasu náhle Luigi. Pokynul Antoniovi na pozdrav a s rukama složenými pod pasem se uklonil i svému zaměstnavateli. Ne úslužně, spíše více distingovaně. „Co se děje, Luigi?“ rozesmál se starý muž. „Řidič pro pana Antonia je připraven, bude mu k dispozici po celou dobu, kdy bude chtít...“ otočil se Luigi k Antoniovi. „Ale má i své rozkazy od vašeho strýce, takže mimo Kampanii má jízdy zakázány!“ „Tak,“ pousmál se starý muž. „Nějaké otázky, Antonio?“ „Můžu se jít nasnídat, strýčku?“ uklonil se tázaný muž. „Díky...“ „Vidíš to, Luigi?“ zazubil se starý muž. „Krev mé krve se nezapře!“ „Také se mi zdá...“ přikývl Luigi uctivě. „Budete si ještě něco přát, pane?“ „Co naše... Co mé záležitosti, ohledně, ty víš čeho?“ zamračil se starý muž. „Vše je na nejlepší cestě!“ odpověděl mu Luigi a jen tak tak se vyhnul Angele, která proběhla okolo v plavkách a křičela na celé kolo: „Jen procházím, promiňte!“ „Madonna, kdy ta holka dostane rozum,“ obrátil starý muž oči v sloup. „Luigi, doufám, že se o vás také nepokoušela. Přeci jen jste kus chlapa...“ - 35 -



„O mne nemá jaksi zájem, pane!“ zasmál se Luigi. „Ale bojím se o vašeho synovce, dneska vtrhla do jeho pokoje jako divoká voda... A vlezla mu takřka až do postele, naštěstí k ničemu nedošlo!“ „Takže ten kamerový systém funguje?“ zamračil se starý muž. „Bez problémů...“ přikývl Luigi. „A co Angela?“ zasmál se starý muž. „Tu zatím nešpehujeme, pane,“ řekl Luigi a krátce se ošil. „Hm?“ „Kdyby snad chtěla Angela vašeho synovce dostat... Rozumíte mi... Máme zasáhnout?“ odkašlal si Luigi. „Jen je nechte, třeba přijdou oba na jiné myšlenky, i když pochybuji, že by se Antonio dal zatáhnout do hrátek s Angelou, na to ho znám moc dobře...“ „Správně,“ přikývl Luigi, „co je v domě není pro mne!“ „Máte vy vůbec ženskou?“ zamyslel se starý muž a krátce na svého šéfa ochranky pohlédl. „Ne, pane, nemám čas, ale občasným setkáním s cizími ženami se nevyhýbám, jestli máte na mysli toto, ale...“ Luigi pokrčil rameny. „Já vím, já vím,“ přikývl starý muž. „Nic mi do toho není, pokud děláš svou práci a děláš ji dobře!“ „A pane? Mohu se zeptat?“ odkašlal si Luigi. „Copak?“ „Kdyby váš synovec nechtěl... Kdyby byl proti vašim nařízením ohledně jeho zdravotní dovolené... Víte, co chci říci?“ „Samozřejmě,“ přikývl starý muž, „pak dostane domácí vězení a basta!“ „Ano pane!“ přikývl Luigi. „I když... Zdá se mi, že s ním nebudou problémy!“ „Pozor na něj, Luigi, je pěkně tvrdohlavý a mazaný, k našemu štěstí, neví nic o své minulosti a o tom, čeho je vůbec schopen...“ „Ano, pane,“ souhlasil šéf ochrany. „Ještě něco, pane?“ „Ne, Luigi a můžeš jít!“ pokynul mu starý muž a nalil si ještě jednu sklenici vína. Podíval se na něj proti světlu, přivoněl k němu a pak se krátce napil. „A Luigi?“ „Ano, pane?“ zarazil se tázaný ve dveřích z terasy do vily. „Díky,“ řekl mu starý muž. „Ano, pane, rádo se stalo...“ přikývl Luigi a odešel, aby nechal starého pána o - 36 -



samotě. Přeci jen byl šéfem jeho ochranky, ne chůvou...

III. „Jmenuji se Pietro, pane, proč si nesednete dozadu?“ zeptal se Antonia řidič, když se vydal před vilu, kde již čekala limuzína. Antonio se na okamžik zamračil a řekl: „Vzadu bude nuda a já chci vidět na to, kam jedeme...“ „Víte, že nesmíme mimo Kampanii, pane?“ pousmál se řidič. „Nařízení starého pána...“ „Ale já vím,“ souhlasil Antonio. „Tak co mi doporučíte, Pietro?“ „Co takhle vykopávky v Herculaneu? Nebo rovnou Pompeje? Na Vesuvu už jste byl, pane?“ zeptal se jej řidič, než nastartoval vůz a pomalu vyjel z pozemků Antoniova strýce. „Před několika dny, Pietro!“ usmál se. „Nebudeme si tykat? Nejsem prezidentem či ministerským předsedou...“ „Pietro,“ přijal řidič nabízenou ruku. „Prostě Pietro! Ale nejsem James Bond, takže zázraky nečekejte... Nečekej!“ „To už je lepší,“ přikývl Antonio. „Herculaneum nebo Pompeje? Dneska je krásně, nebude tam plno turistů?“ „Pokud bys chtěl...“ zarazil se řidič, „něco jiného, co třeba Flegrejská pole u Pozzuoli? A pokud tě nebude zajímat ani kaldera s jezírky, bahenními sopkami, fumarolami a bůh ví čím, co třeba centrum Neapole? Obchody? Muzea? Nebo snad chceš zavítat na Capri či Ischiu? Není problém...“ „Todle vozítko umí i lítat, nebo plavat pod vodou jako ponorka?“ zamyslel se Antonio. „Přeci jen jsi před chvíli řekl, že nejsi James Bond!“ „Váš... Tvůj strýc má i pěknou flotilu různých lodí a letadel,“ řekl Antoniovi řidič limuzíny. Zůstali stát nedaleko vjezdu na pozemky vily. Pietro se tázavě podíval na svého zákazníka a čekal, kam to bude. „Takže?“ „Co takhle děvky a chlast?“ zeptal se jej Antonio. „Cože?“ „Děvky a chlast, Pietro,“ trval Antonio na svém. „No, v tuhle dobu?“ zamyslel se Pietro. „Ano, proč ne, ale slyšel jsem, že máte vystupování, které by vám záviděla i nejedna hlava státu...“ „Máš, Pietro, máš!“ - 37 -



„Omlouvám se, jsem zvyklý všem svým zákazníkům vykat...“ obrátil řidič oči v sloup. „Takže děvky a chlast? Trváš na tom?“ „Ne,“ řekl mu Antonio rázně. „Co takhle zdejší neapolská katedrála?“ „Duomo?“ „Tak...“ souhlasil Antonio. „Mají otevřeno? Bude mít Bůh otevřeno, nebo má také úřední hodiny?“ „Já nevím,“ pokrčil Pietro rameny. „Pocházím z rodiny, ve které na boží přítomnost příliš nevěřili...“ „Co je na tom pravdy?“ zeptal se jej Antonio, když řidič otáčel vůz na nejbližší křižovatce. „Na čem?“ „Na té krvi, která třikrát do roka zkapalní jako důkaz božího milosrdenství...“ „Já nevím, nikdy jsem nad tím příliš nedumal a také mne to nijak zvlášť nezajímá...“ řekl mu řidič, když se zařadil do plynulé silniční dopravy a zamířil směrem k centru Neapole. Záliv měli po levé ruce, zatím co Vesuv i se zbytky staré kaldery po ruce pravé. „Tebe, Pietro, nezajímá, zdali se zítra probudíš?“ „V jakém smyslu?“ nechápal jej řidič. „Život v Neapoli není lehký, ale na druhé straně je tu ráj na zemi...“ „Se zapálenou sirkou u zadku?“ namítl Antonio. „Já nekouřím,“ pokusil se řidič o vtip. „A pokud jde o ty sopky okolo... Víš co se říká: nehas, co tě nepálí!“ „No, snad nám Vesuv nepodpálí koudel rovnou u prdele!“ souhlasil Antonio. „Poslyš, Pietro, jak v tom blázinci můžeš řídit?“ „La fortuna aiuta gli audaci,41“ řekl řidič a pokrčil rameny. „Otázkou je, jak dlouho nám to štěstí bude přát...“ zamyslel se Antonio. „Tyhle zácpy jsou tu každý den?“ „Ano, pane... Antonio,“ souhlasil Pietro a držel se raději volantu. „No, s tím tykáním mi to bude ještě chvíli trvat...“ „Všiml jsem si,“ pousmál se Antonio. „Chodil jsi do církevní školy?“ „Ne, proč?“ nechápal jej řidič. „Krapet to s tou uctivostí přeháníš,“ řekl mu Antonio. „Nevěděl jsem, že je Neapol tak krásná...“ 41 Štěstí pomáhá odvážným. Česky: Odvážnému štěstí přeje.

- 38 -



„Je,“ souhlasil řidič. „Ale jen v turisticky atraktivních oblastech... Za hezkou fasádou se skrývá větší špína, než si jeden dovede představit...“ „Mafie?“ zeptal se jej Antonio. „Camorra?“ „Ta taky, ale výsledek je mnohem prozaičtější, jde opravdu o odpadky. Žije tu víc lidí, než je zdrávo a všichni dělají za sebou nepořádek... Kam to svinstvo asi město vozí?“ zazubil se Pietro a zatroubil na klakson, když se mu jiný řidič připletl do cesty. „Kam čumíš, debile!“ „A jaká je pointa?“ „Odvoz odpadku má pod palcem mafie...“ řekl mu Pietro. „Takže velká katedrála u náměstí Garibaldiho?“ „Ano, šofére!“ řekl Antonio žoviálně. „A dupněte na to!“ „Jak si pán přeje!“ zazubil se Pietro. „Ale pokutu za rychlou jízdu budete platit vy!“ „Ne, můj strýc...“ zamračil se Antonio. „A když jsme u toho, co zdejší policajti?“ „Co by,“ pokrčil řidič rameny. „Pietro se nedívá, kde se co šustne, drží se volantu a myslí si své...“ „A když Pietra chytí na švestkách?“ „Jeho zaměstnavatel jej ze všeho vyseká,“ pokrčil řidič rameny. „Váš... Tvůj strýc má dlouhé prsty a není tím, čím se na první pohled zdá.“ „A čím je, Pietro?“ zeptal se jej Antonio. „Čím je můj strýc?“ „Zkus se zeptat, čím není...“ řekl mu řidič a ukázal rukou. „Zavezu tě až ke katedrále a odjedu s touhle károu na vyhrazené parkoviště, abych neblokoval provoz, pak stačí jen zavolat!“ „Díky,“ vzal si Antonio od řidiče mobil. „Počítám, že všechna důležitá čísla jsou už v paměti!“ „Přesně tak, tvůj strýc myslel na všechno...“ „Kdybych se neozýval, tak zavolej policii nebo strýce, že mne ukradli!“ zazubil se Antonio a vystoupil z vozu na chodník. „Nemusíš se bát, Antonio, na tebe tu nikdo nesáhne!“ přikývl mu řidič a počkal, až Antonio zavře dveře, aby se vydal dál po via del Duomo najít nějaké místo k parkování. „Tak zatím,“ zamával mu Antonio, zatím co mu Pietro několikrát zatroubil na rozloučenou. Troubili tu všichni. Neapol se stala nejen městem turistů, ale i automobilů. Do samotného centra neměl každý přístup, ovšem, zkuste si něco na - 39 -



Alda Giuseppe Rossiho! Antonio se otřásl, přestože byl krásný sluneční den a vítr mu jen něžně čechral nečesané vlasy. Projel si je rukama a vydal se ke chrámu, který se nad ním tyčil jako stavba z jiného světa.

IV. Na dveřích stálo, že je katedrála uzavřena od dvanácti hodin dopoledne do půl páté večer. Antonio se musel pousmát. Takže bůh má přeci jen polední přestávku prodlouženou o odpolední siestu. Co asi v tuto dobu dělá? Jako by mu nestačilo, že každou neděli odpočívá... Vešel dovnitř. Když se ocitl v hlavní lodi, překvapil jej přepychový barokní interiér, jakoby bůh chtěl všem ukázat, že na to má. Copak pobývá jen v kostelech a chrámech? Cožpak není nebeská klenba jeho největším chrámem? Nač ta honosnost? Přepych? Okázalost? Smočil své prsty v kamenné nádobě se svěcenou vodou a pokřižoval se. Před očima měl dvě řady vysokých sloupů, které podpíraly klenbu, jež zdobilo víc jak čtyřicet obrazů po stranách a malovaný strop. Víc jak sto sloupů tvoří kamenný les, mezi kterými stály tři řady dřevěných lavic. Bohatě zdobený oltář stál ve vlastní kapli na konci hlavní lodi, jejíž stěny osvětlovaly svíce podobné voskovým svíčkám, ovšem i toto osvětlení kráčelo s dobou a bylo napájeno elektřinou. Antonio si sedl do poslední řady a tiše se kochal monumentálností chrámu, když k němu kdosi přisedl v kněžském rouchu. Nepřipadalo mu, že by šlo o vysoce postaveného hodnostáře. Spíše by sázel na prostého duchovního. Pokynul knězi hlavou na pozdrav a pak se zahleděl k oltáři, když ucítil jemné záchvěvy. Celá Neapol se několik vteřin otřásala, nešlo však o silné zemětřesení. Spíše mu připadalo, že se příroda jen chtěla ubezpečit, že lidé vědí, kdo je tu pánem. „Bylo to jen slabé zemětřesení...“ řekl mu kněz, zatím co Antonio zatínal prsty do opěradla lavice před sebou. „Má žena zemřela při posledním velkém zemětřesení, které jsem zažil...“ řekl knězi. „Spadl na nás celý dům... Restaurace u odpočívadla na cestě do Říma...“ „Bůh dává i bere!“ řekl kněz tiše. „Vaše žena zemřela, ale může žít dál ve vašem srdci..“ „Kde byl, když zemřela?“ zeptal se jej Antonio. „Co jsem provedl tak strašného a hříšného, že mi ji vzal?“ „Si dice il peccato ma non il peccatore...42“ zamyslel se kněz. „Jako lidé jsme 42 Říká se hřích, nikoli hříšník. (přísloví) - 40 -



tvorové nedokonalí. Musíme věřit a doufat v boží lásku a milosrdenství...“ „Pak mne bůh zkouší? A proč vlastně?“ zeptal se jej Antonio. „Cesty páně jsou nevyzpytatelné...“ odpověděl mu kněz. „Přestože vám vaši ženu nikdo nevrátí. Ani já netuším, proč k tomu došlo... Mohu se na něco zeptat?“ „Jen se ptejte,“ pobídl jej Antonio. „Jste tu jako turista? Na dovolené? Ještě jsem vás tu neviděl...“ „Máte paměť na tváře?“ zeptal se Antonio otázkou. „Víceméně...“ souhlasil kněz. „Znám také vašeho strýce. „Jak často se tu třese země?“ zeptal se jej Antonio při následném otřesu. „Nic to není,“ položil mu kněz ruku na rameno. „Občas si myslím, že sedí celá Neapol i se svým okolím na zádech velkého obra, který se občas prostě ve své noře zavrtí a poškrábe... A pak se třese země!“ „Řekl jste, že znáte mého strýce? Kdo jej tu nezná?“ zamračil se Antonio. „Kdo je můj strýc?“ „Zeptejte se, kým je?“ odtáhl kněz ruku. „Váš strýc není špatným člověkem...“ „Opravdu má prsty u mafie?“ „Neapol je městem, které ovládá mafie, synu!“ řekl mu kněz. „Kdo si myslí, že má toto město na starost stát a jeho orgány, ten se buďto mýlí, nebo je naivní...“ „Čím je pro vás toto město, otče?“ „Městem tisíce hříchů, ale zároveň i místem boží milosti...“ pokrčil kněz rameny. „Bůh nás neopouští, jak jinak bychom mohli žít zde na okraji samotného Pekla?“ „Máte na mysli Vesuv?“ „Určitě víte, že tu nestojí jen Vesuv,“ pousmál se kněz smutně. „Musíte také umět číst mezi řádky...“ „V bibli?“ nechápal jej Antonio. „Ne, v denním tisku,“ pousmál se kněz. Vlastně se snažil v sobě tento smích potlačit, přeci jen se nacházeli v největším chrámu v Neapoli. A bůh všechno vidí a slyší. „Co je na tom k smíchu?“ zamračil se Antonio. „Co patří bohu, dejme bohu a co patří císaři, dejme císaři...“ řekl kněz, aniž by se otočil k Antoniovi. „Omlouvám se, nevědomost bývá občas sladká...“ „Nebo také: císaři co je císařovo a bohu co je boží...“ odpověděl mu Antonio a - 41 -



jaká je pointa?“ „Proč jste tady?“ zeptal se jej kněz a na okamžik mu pohlédl do očí. „Možná hledám boží milosrdenství...“ pokrčil Antonio rameny. „Hledáte na správném místě,“ řekl mu kněz. „Jde o otázku nebo o konstatování?“ nechápal jej Antonio. Okolo prošlo několik obyvatel Neapole. Tu a tam mohli zahlédnout i zvědavé turisty. „Co pro vás bůh znamená?“ zeptal se jej kněz. „Pro mne?“ „Čím je pro vás bůh, Antonio?“ „Nezdá se mi, že bych se vám představil, otče...“ řekl Antonio suše. „Váš strýc má dlouhé prsty!“ pousmál se kněz. „To už jsem někde dneska slyšel...“ přikývl. „Proč já?“ „Proč ne vy?“ zeptal se jej kněz. „Ale já si na nic nepamatuju! Kdo jsem... Čím jsem... Proč tu jsem...“ „Nevědomost hříchu nečiní...“ řekl mu kněz. „Když dovolíte, musím jít, ale třeba se na vás ještě přijdu podívat!“ „Já už také půjdu,“ přikývl Antonio. „Sbohem, otče! A díky!“ „Rádo se stalo...“ přikývl kněz. „A ještě něco... Bůh je všude, stejně tak všude můžete vidět dílo jeho rukou!“ „I v dobrém i zlém?“ zeptal se jej Antonio. „A proč je přes poledne zavřeno?“ „Od poledne do půl páté?“ podrbal se kněz na hlavě. „Ano, administrativa... Bohu je to jedno, lidé však musí být vedeni...“ „Jako stádo? Ovcí?“ zeptal se jej Antonio, když se pokřižoval před odchodem. „Nemyslíte snad ovce vedené na porážku?“ nechápal jej kněz. „Sám jste přeci, otře, řekl... Řekl jste, že Neapol žije na okraji samotného pekla!“ zamračil se Antonio. „Cesta ke spasení je úzká, zatím co cesta k zatracení je široká, kterou se vydáte?“ „Kterou se vydal můj strýc?“ zeptal se Antonio namísto odpovědi. „A kterou vy?“ „Sloužím lidem a bohu,“ pokrčil kněz rameny. „Bůh mi nesděluje své záměry!“ „A komu ano, otče? Děkuji za váš čas...“ potřásl mu Antonio rukou a odešel na - 42 -



ulici do teplého a přesluněného dne. Ještě na chodníku před chrámem měl pocit, že se země znovu třese, ale okolo kolemjdoucím lidem to bylo jedno...

V. „Jaké to bylo?“ zeptal se jej Pietro, když projížděli zvolna po nábřežní třídě, která nesla jméno Krištofa Kolomba (via Christoforo Colombo ) směrem k hradu Castle Nuovo43. Antonio chvíli jen tak civěl z okna. Pak se otočil k řidiči a pronesl: „Řekni mi, Pietro, kdo tu nezná jméno mého strýce?“ „Ale na to ses už ptal...“ usmál se řidič. „A já tu jsem jen za drožkáře!“ „Aha, to máš vlastně pravdu, takže Neapol znáš poměrně dobře...“ „Stále myslíte... myslíš na kurvy a chlast? Nenech se mýlit pozlátkem turistické části Neapole, toho, že toto město opěvují básníci, hudebníci a další umělci. Že už tu stojí hezkou řádku let... Doprdele, jak to jezdíš, idiote!“ zamával z okénka. „Neapol můžeš buďto milovat nebo nenávidět. Tohle město není jen o kultuře a umění, ale i o smogu, odpadcích, o kterých jsme už mluvili... Také o korupci a zkorumpovaných úřednících, o černých stavbách a spoustě přistěhovalců z celého světa. Představ si bájné město s věží Bábel, kterou kdysi lidé stavěli až k samotnému nebi, aby spatřili boha, ten se rozčílil a pomýlil jim jazyk, aby se už nikdy spolu nedomluvili... Kretén! Ne bůh, ale tenhle řidič autobusu, myslí si, že když je větší, že mu dá každý přednost...“ „Kdo všechno tu žije?“ zeptal se jej Antonio. „Jeden by řekl, že je tu lidí jako smetí... Hotová Sodoma a Gomora, nechci vědět, co se tu děje po západu slunce...“ „Najdeš tu nejen Italy,“ souhlasil Pietro. „Neapol je prostě svět v malém a musíš si dávat pozor nejen na svůj život, ale i peněženku. Ne však v turistických oblastech jako v zapadlých čtvrtích s úzkými uličkami a vysokými činžovními domy...“ „Připadám si, jako bych se znovu narodil a o tomto světě nevím vůbec nic... Palermo, Neapol, Itálie, můj život i moje žena... Nic... Všechno jsou jen jména a nic víc... Celý můj život zmizel bůh ví kde a já jako velké dítě musím znovu najít jeho smysl, není to k posrání?“ zeptal se Antonio řidiče. „Je,“ souhlasil, „ale kdyby byl život jako procházka růžovým sadem, o čem by byl?“ „Kam vůbec jedeme?“ zeptal se jej Antonio. 43 Anjouovská pevnost – jedná se o skutečný hrad s masivními hradbami a pěti kulatými věžemi. Stavbu zahájil Karel I., anjouovský král. Hrad se brzy stal i sídlem královského dvora, kam přicházeli umělci. Dominuje východní straně náměstí Piazza Municipio. Uvnitř hradu jsou vystavený artefakty a obrazy městského muzea a sídlí v něm i radnice.

- 43 -



„Nejprve ti ukážu brány samotného pekla a pak zavítáme na druhou stranu...“ řekl mu řidič. „Mám to v popisu práce!“ „Tady je i ráj a nebe?“ podivil se Antonio. „Copak jsi tím bájným převozníkem?“ „To taky...“ souhlasil. „V tom velkém hradu, který jsme minuli je městská radnice, něco mi říká, že tě tam tvůj strýc bude chtít uvrtat...“ „Já a kancelářská krysa?“ zhrozil se Antonio. „Vyloučeno!“ „Castle Nuevo...“ zazubil se Pietro a několikrát zatroubil. „Radnice jako pevnost, není to príma? Zvedneš most a jací jste byli?“ „To si snad děláš srandu?“ zavrtěl Antonio hlavou. „Neodvezeš mě na letiště?“ „Bohužel, to nemůžu, ale neboj, peklo na nás čeká!“ ukázal řidič na jednu z informačních tabulí u silnice. „A ještě se tam platí vstupné...“ Mířili směrem k městečku Pozzuoli, nedaleko kterého si samotný ďábel postavil svou kuchyni plnou odporného čmoudu, bublajícího bahna a stálých otřesů. Cesta sice trvala déle, než oba předpokládali, ale obhlídka Freglejských polí stála za to. Ne nadarmo si už samotní Římané mysleli, že je toto místo opravdovou branou do pekla a svým způsobem se vlastně ani nemýlili.

- pokračování příště (pracovní verze)

- 44 -

Vidět Neapol a zemřít

Recommend Documents