Festival 2011 | Autoři | Texty | Derek Walcott: Básně
Derek Walcott: Básně z angličtiny přeložil Miroslav Jindra
Videozáznam autorského čtení Dereka Walcotta spolu s jeho českým překladatelem Miroslavem Jindrou si prohlédněte zde (2. část záznamu).
Preludium
S nohama zkříženýma přes denní světlo obzírám
skvrnité pěsti mračen, jež se shlukují nad
buranskými rysy tohoto mého svažitého ostrova.
Parníky, které porcují obzor, mezitím dosvědčují,
že jsme ztraceni;
že nás lze objevit jedině
v turistických průvodcích, skrze sluncem rozžhavené triedry;
najít jen v modrých odrazech očí,
jež jsou jako doma ve velkých městech a považují nás za šťastné lidi.
Čas se plazí po trpělivcích, kteří jsou trpěliví už moc dlouho,
a tak i já, učiniv jisté rozhodnutí,
zjišťuji, že mi skončilo dětství.
A můj život, jistěže dosud příliš krátký na hlubokomyslnou cigaretu,
na stisknutí kliky, na otáčení nožem
ve střevech hodin, nemůže být zveřejňován,
dokud se nenaučím trpět
v přesném jambování.
Jistěže provádím všemožné osamělé skutky,
dělám si svátky z různých situací,
rovnám si kravatu a důležitě vysunuji bradu,
jakož i vnímám živé obrazy
tělesnosti, které se kradmo sunou před mýma očima.
Až se nakonec od toho všeho odvrátím a začnu se sám sebe ptát,
jak to, že jsem uprostřed své cesty životem,
ach – jak to, že jsem narazil právě na tebe, ty můj
zdráhavý leoparde s rozvážnýma očima.
Blues
Těch pět či šest mladejch cápků
dřepících na schůdcích verandy
v tom horkým večerním chládku
začalo na mě hvízdat. Jen tak ze srandy.
Tak jsem se tam teda zastavil.
Na Christopherově ulici – možná to byla MacDougalka –
jsem v tom světle lamp určitě přestavoval dobrej cíl.
Zrovna byl letní festival. Nebo
ňákej svátek. A náš byt
už byl blízko. Jenže jsem hloupej negr, a kromě
toho ne zas vyloženě černej.
A abych pravdu řek, tak pro mě
jsme byli všichni stejný – taloš či negr nebo žid.
A tohle taky přece nebyl Central Park.
Že jsem si byl nějak moc jistej? To si
pište! Ten světlej negr v novým sáčku
tam tehdá dostal pěknou nakládačku.
No jo - dost jsem se bál,
že někdo z nich by na mě moh vzít nůž.
Tak jsem to nový kvádro radši sundal a hodil přes hydrant.
A že bych se pak nějak tvrdě pral?
Spíš jako by se rvali oni mezi sebou. Život už
ty přičmoudlíky asi stačil zkoušet dost,
a tak si na mě prostě chtěli vylít zlost.
Ksicht zmalovanej, z nosu mi lije krev.
S tím olivovým sáčkem jsem měl ovšem kliku
a uchránil ho před kudlou i svejma slzama.
Pak jsem se domů těžce štrachal vzhůru čtyřma patrama.
Když jsem se předtím válel na chodníku,
vzpomínám, že čumilů tam kolem bylo velmi mnoho,
a jedna zřejmě máma od těch kluků
že na ně křičela: “Už dost, to stačí, nechte toho!“
Vlastně se houby stalo.
Jen lásky poznali ti hoši zřejmě hodně málo.
Já věděl, že mě zabít nechtěj asi –
jen si tak hrajou na tvrďasy.
Což každej mladej Američan zkouší rád.
Však měl bych vzít si z toho poučení:
jestli je láska takhle tvrdá, tak moc není
o co stát.
Hroznovníky
To plachtoví, jež naklání se k světlu,
znaveno plavbou mezi ostrovy,
ten škuner, který brázdí Karibik
na cestě k domovu, jako by Odyssea nesl
Egejským mořem zpátky domů;
ta touha otcovská i manželská
pod zkroucenými nakyslými hrozny
smilníka připomíná, který v každém skřeku racka
slyšel jméno Nausikaa.
Nikomu nevnese to v duši mír. Ta starobylá válka,
již zodpovědnost vede s posedlostí,
neskončí nikdy a je stále stejným hořem
od toho dne, kdy v Tróji zdechl plamen poslední –
obdobně tomu, kdo teď v sandálech po břehu míří domů,
jak tehdy plavci roky bloudícímu mořem,
ve kterém balvan slepým obrem vržený vytvořil mocný val,
z nějž potom zrodily se skvělé hexametry,
znaveně vrhané na břeh, vlna za vlnou.
V klasicích můžem nalézt útěchu. Však ne dost účinnou.
Mořské Rákosí
Mnoho mých přátel už tu není.
Já ti obstarám nové, slibovala země.
Ne – spíše ty staré mi vrať ze zapomnění
a takové, jací byli, i s jejich omyly, přiveď je zpátky ke mně.
Dnes večer zní mi jejich hlasy
z hukotu mdlého příboje,
skrze hustého rákosí klasy.
Však neumím brouzdat listovím
hladiny zalité měsíčním svitem,
ba ani plout zasněným letem sovím
daleko od zemské tíže.
Ó země, přátel, co u sebe hostíš
je víc, než těch, k nimž naše láska má doposud blíže.
To mořské rákosí pod strmým útesem je stříbřitě zelené;
vídával jsem v něm oštěpy své víry,
však z toho, co ztraceno, vyrostlo cosi zkalené
rozumem v kámen, který vytrvale září
nedotčen měsíčním svitem dál, než je zoufalství,
a jako čeřivému větru se mu daří
skrze to rákosí nám vracet ty, jež stále milujem, z té kruté dáli
se všemi chybami, ne lepší – tak, jak jsme je znali.
Láska po lásce
Jednou přijde čas,
kdy s radostným pohnutím
pozdravíš sám sebe, přicházejícího
k tvým vlastním dveřím, v tvém vlastním zrcadle,
a přivítáte se úsměvem
a ty řekneš – posaď se. Jez.
A budeš ho zase milovat, toho cizího člověka, jímž jsi sám býval.
Nabídni mu víno. A chléb. A vrať své srdce
tam, kam patří, tomu cizímu člověku, jenž tě miluje
po celý tvůj život, kteréhos kvůli jakési jiné bytosti
přehlížel, který tě zná skrznaskrz.
Sundej je z poličky, ty milostné dopisy,
fotografie, zápisky plné zoufalství,
sloupni svůj vlastní obraz ze zrcadla.
Posaď se. Slastně vychutnávej život.
sbírku Feast | Hostina života vydal Nadační fond Festival spisovatelů Praha v roce 2010 foto: Petr Machan, PWF 2011
