VIDEOKAMERY Obsah: 1. Úvod – aktuální trendy videokamer 2. Důležité součásti a funkce videokamery 3. Typy záznamových formátů a jejich technické parametry 4. Jednotlivé způsoby komprese dat 5. Přehled několika digitálních videokamer 6. Digitální kamera do kapsy 7. Odkazy na www stránky 1. Úvod Digitální video je spolu s formátem MP3 jedním z největších technologických hitů posledních let. Soustavně stoupající kapacita pevných disků, rostoucí výkon procesorů a levná digitální rozhraní s vysokou přenosovou rychlostí umožnily zpracování videozáznamů v profesionální kvalitě i v domácích podmínkách. Ceny klasických analogových videokamer "osmiček" a Hi8 za poslední dobu poměrně znatelně poklesly. Spotřební elektronika jako taková celkově dobře odolává inflaci, avšak zmíněné videokamery se v tomto ohledu vyznamenaly. Příčin zlevnění může být více, ale jednou z dominantních je snaha výrobců postupně nahradit analogové přístroje kamerami digitálními. 2. Důležité součásti a funkce videokamery Optika je velmi důležitou součástí videokamery (zvláště digitální, kde jde i o její rozlišení). Optický systém je reprezentován objektivem kamery, který podle kvality obsahuje různé množství čoček, z nichž některé mají speciální funkci. Objektivy lze rozdělit do několika tříd. S pojmy jako je základní objektiv, širokoúhlý objektiv, teleobjektiv či zoom se snad setkal každý uživatel. Širokoúhlé objektivy mají obrazový úhel větší než základní objektivy, zatímco jejich ohnisková vzdálenost je menší. Pro teleobjektivy – používají se většinou v profesionálních videokamerách platí opačné tvrzení (menší úhel a větší ohnisková vzdálenost). Zoomy (někdy se můžete setkat i s pojmem transfokátor) jsou pak objektivy s proměnnou ohniskovou vzdáleností. Když se na kameru podíváme čelně, můžeme se na jejím objektivu dočíst např. f = 4.1-73.8 mm 1:1.4 37. První hodnota udává ohniskovou vzdálenost, respektive její rozsah (potom jde o objektiv s proměnnou ohniskovou vzdáleností). Budeme-li točit ve stísněných prostorech, nebo chceme -li aby se nám například do záběru vešlo celé hřiště, sáhneme po objektivu s co nejmenší startovní hodnotou. Zjistíme li, kolikrát větší hodnota obsáhne menší, dostaneme optický zoom-přiblížení (tady 18). No a protože jsou k dostání kamery začínající třeba na 3.6, nebo i na pěti, je evidentní, že zoom 10x může u každé kamery znamenat ve výsledku jiný výřez obrazu (navíc skutečný výsledek ovlivňuje i velikost CCD snímačů). Druhá hodnota nám udává světelnost objektivu (největší relativní otvor objektivu). Z převrácené hodnoty světelnosti vychází základní clonové číslo - a to je právě umístěno na objektivu. Čím menší je základní clonové číslo, tím světelnější objektiv máte a tedy tím vyšší schopnost pracovat při horších světelných podmínkách (velký vliv zde má i citlivost CCD snímače). Poslední je průměr objektivu. Shánět filtry nebo předsádku například na rozměr 40.5 (a takový existuje) není zrovna velká legrace. V souvislosti s optikou zavadíme znovu o stabilizátory obrazu. Dříve byly jasně lepší stabilizátory optické. V dnešní době už moderní elektronické stabilizátory obrazu dosahují velmi dobré kvality a neovlivňují přitom rozlišení snímaného videa (neukusují z rozlišení pro obraz). I tak ale často oceníme stativ.
S kvalitou toho, co natočíme, také výrazně souvisí osvětlení scény. U světla nás zajímá jeho intenzita (udávaná v Luxech) a barevná teplota (udávaná v Kelvinech-denní světlo cca 5800K, žárovka cca 3200K). Nejlepší je samozřejmě kvalitní denní světlo. Přídavné světlo kamery se v místnosti může často hodit, i když by mělo dosah jen do 4 m. Pokud na nás bude výsledek působit ploše, musíme použít více světelných zdrojů. Světlo totiž dokáže opravdové divy. Mezi rovněž důležité funkce patří také integrované světlo umožňující natáčení i v šeru či polotmě (světlo v kameře se automaticky zapne). Protože tato funkce je velmi náročná na energii, je možné ji vypnout. Existují tedy různé berličky (NightShot-Sony nebo Digital color NightScope-JVC), ale světlo je světlo. A nenechte se mýlit svým viděním. Oko se světelným podmínkám přizpůsobuje. A když jsme u světla a jeho barevné teploty, pak si připomeňme funkci vyvážení bílé (white balancing). Pokud ji vaše kamera má, tak se vyplatí používat nejen automatické, ale někdy i ruční. Kdo ji nemá, musí se často buďto smířit s barevným nádechem obrazu, nebo použít barevný filtr (alespoň modrý - na umělé osvětlení se hodí, ale ukrade nám ze světla). LCD displej je věc užitečná. A to zvláště u kamery digitální, používané s levnou kartou, neumožňující náhled při záznamu na kameru. Ale také při točení nám dá možnost zachytit i to, co by jinak, naslepo, bylo jen stěží možné. Dost přitom záleží na tom, jaké světelné podmínky a úhel pohledu na displej nám umožní ještě něco vidět. Dálkové ovládání s velkým úhlem záběru se také často hodí. Někdy je to jediná možnost jak se sám dostat do záběru. Lze využít také k ovládání standardní funkce jako u videa při přehrávání záznamu přímo ve videokameře.Ten, kdo si zakládá na kvalitě zvuku, by se měl také přesvědčit, jestli má jím vybraný model možnost připojení externího mikrofonu. Lze to sice řešit nahráním na jiné zařízení a dodatečným ozvučením, ale může to být více práce (obraz a zvuk se musí zesynchronizovat v čase). Baterie by měly mít dostatečnou výdrž. Výrobci ovšem s kamerami dodávají slabší typy, takže zvláště pokud používáte vestavěné světlo, si budete muset časem dokoupit rezervní kus. Moderní videokamery se mohou pochlubit především Li-Ion baterií s dlouhou výdrží, některé videokamery jsou schopny s jedinou plně nabitou baterii točit neuvěřitelných dvanáct hodin. Expoziční automatika, jejíž úlohou je zajistit optimální prokreslení obrazu, pracuje buď zcela samostatně, nebo dovoluje expozici v různé míře ovlivňovat. Ideální jsou ty, které umožňují volit mezi plně automatickým a ručním režimem. Zprvu totiž většina kameramanů-noviců dává přednost pohodlí samočinné expozice, ale jak postupně sbírají zkušenosti a proměňují se v kameramany-mazáky, v určitých situacích volí raději ruční ovládání, jež jim pomůže zajistit dokonalejší záběry. Jsou totiž scény, se kterými se automatika těžko vyrovná (např. ostření mimo střed záběru, skokově se měnící světelné podmínky, točení přes komunikaci, kdy do záběru každou chvíli něco vleze). Při natáčení videa stále na tutéž kazetu a následném přepisu na velkou VHS kazetu do videorekordéru dochází ke ztrátě původního zdroje a uchovaný výsledek má kvalitu, jako by byl pořízen o třídu horší kamerou. To je z hlediska dalšího zpracování nevhodné. Musíme si uvědomit, že pásek kazety je nejvíce namáhán na svém začátku. Je tedy dobré nechat na začátku kazety kousek volného místa (půl minuty až minutu). Před prvním použitím potom od úplného začátku nahrajeme time code (TC) při zakrytém objektivu, aby se nám s kazetou dále dobře pracovalo.
Mějme na paměti, že čím lepší zdroj, tím větší ztrátovou kompresi si budeme moci dovolit, při zachování solidní kvality výstupu. Například při tvorbě videoCD je dán poměrně nízký datový tok videa: 1150 kbit). Šum se komprimuje těžce a dodatečné čištění je dost problematické. Stabilizátor obrazu - Miniaturizace videokamer a velké transfokační rozsahy jejich objektivů sice rozšířily jejich snímací možnosti, ale zároveň přinesly i nová úskalí. Na rozdíl od dřívějších velkých a těžkých videokamer, které při natáčení pevně spočívají na rameni kameramana, současné malé a lehké přístroje není při snímání z ruky o co opřít. Výsledkem je méně klidný, rozklepaný obraz, a to tím víc, čím delší ohnisková vzdálenost je nastavena a pochopitelně i čím je ruka kameramana méně jistá. Proto je stále větší počet modelů vybavován stabilizátory obrazu, které se snaží toto chvění potlačit. Téměř již standardní funkcí jsou integrované hodiny, takže k záznamu snadno přidáme datum a čas. Mezi další výhodné funkce patří například individuální nastavení režimu natáčení. Jedná se o aktivaci jednoho z režimů, který nastaví optiku kamery do polohy, která nejlépe vyhovuje typu natáčení. Obvykle zde řadíme režimy: Normal (normální natáčení), Noc (natáčení v noci, nebo při velmi slabém osvětlení), Portrét (při natáčení postav), Sport (natáčení při běhu či jízdě na kole) a Manuál (ten u většiny přístrojů umožňuje ruční ostření pomoci kroužku, ruční nastavení bělosti a další). Různé firmy si režimy pojmenují jinak, avšak v principu se jedná o totéž. Dále Backlight neboli protisvětlo, které je potřebné při natáčení proti silnému světlu či slunci. Další sada funkcí nám přidává do záznamu různé efekty: např. Fade, které umožňuje pomalé či rychlé stmívání/svítání obrazu nebo titulkovač, kterým je možné vytvořit popisek situace či název celého záznamu. Dále zde zařadíme tzv. digitální efekty, neboli algoritmy - v principu se jedná o zkreslovaní obrazu. Mezi nejužívanější zařadíme režimy stroboskop, mozaika, pohyb, negativ, sépie (hnědý duplex), prolínaní a spousta dalších. Tyto efekty jsou použitelné především při uměleckém zachycení situace. Fotografování s kamerou již není žádná rarita. Digitální videokamery zdaleka neslouží jen k filmování, ale lze je použít i k fotografování. Nejvhodnější jsou přístroje, které neukládají snímky na videokazetu, ale na malé chipové karty. Kvalita snímků je jen o trochu horší. Protože se výrobci nedohodli na jednotném formátu karet, nabízejí více typů v různých kapacitách. 3. Typy záznamových formátů a jejich technické parametry Vlastnit nějakou videokameru už dnes není tak složité jako dříve. Mezi lidem se vyskytují různé druhy a pro toho, kdo točí jen příležitostně, jsou tu půjčovny. Každý, kdo nákup videokamery teprve zvažuje a myslí přitom na zpracování videa na svém počítači, by měl sáhnout pokud možno po kameře digitální, přičemž z důvodu standardizace se jeví jako vhodnější volba formát miniDV. V každém případě by však u digitální kamery měl být možný zápis přes DV-in a nebo byste si měli být jisti, že jej lze odblokovat. Některé miniDV kamery mají i analogový vstup (v případě, že je pass through, umožní nám převod z analogového videa na DV v reálném čase). Lepší než unáhlený kup, je počkat si, až na to budete mít a zatím si kameru na zvláštní příležitosti třeba půjčit.
Existují různé formáty, na které lze video zaznamenat: Video8, Hi8, Digital8 (8-mm formáty) a VHS-C, S-VHS-C, VHS, S-VHS (standardní formáty) a dále MiniDV, Betacam. V době, kdy se pomalu začínalo video prosazovat do domácností (za velikou louží samozřejmě), tedy asi před pětadvaceti lety, vyhrál standard VHS. Nebudeme rozebírat, proč vyhrál nejméně kvalitní systém, ale pravděpodobně díky tomu, že na rozdíl od konkurenční Bety (podporované firmou Sony) měl zdaleka nejnižší cenu. A po masovém rozšíření videí VHS na západě (později i na východě) klesla cena jak nosičů (kazet), tak samotných rekordérů na téměř bezkonkurenční cenu. Některé formáty vznikly vylepšením svých předchůdců, jiné vznikly s trendem posledních let, tedy s digitalizací. VHS - Je nejrozšířenější videoformát v domácí videotechnice (videorekordéry), používá normální magnetický zápis na páskovou kazetu pomocí rotační bubnové hlavy. Umožňuje: zápis zpomalenou rychlostí (LP), čímž se doba záznamu zdvojnásobí, nově je to i nový způsob zpomaleného zápisu (EP), jež umožňuje zápis až trojnásobný na normální kazetu, čímž se maximální doba hraní kazet VHS u pětihodinového typu zvětší až na patnáct hodin. Systém EP ovšem nabízejí zatím firmy Panasonic a JVC jakožto hlavní distributoři formátu VHS. Formát VHS současně umožňuje stereofonní záznam zvuku, a tím pádem i nahrávky v prostorovém zvukovém systému surround. Jedná se o nejlevnější a nejdostupnější videoformát na světě, proto je také nejrozšířenějším. S-VHS - Je to v podstatě zlepšený formát VHS, a to především v rozlišení z 240 řádek systému VHS až na 400 řádek. Tím se zvyšuje kvalita obrazu - ostřejší a přesnější detaily, lepší barevné rozlišení a další. Zvuk je srovnatelný s formátem VHS. Formát S-VHS nabízí mnoho střihových a editačních možností díky TBC (jedná se o korekturu časové chyby). Kvalita S-VHS je podstatně lepší než kvalita VHS a v budoucnu, až ceny poleví, je velká pravděpodobnost, že formát S-VHS nahradí svého předchůdce VHS. Nyní je na trhu ještě zlepšený formát S-VHS, který umožňuje nahrávat signál S-VHS na klasické-levnější kazety VHS-C a nese označení S-VHS-ET. Tento doplněk firmy JVC byl původně navržen (v roce 1987) pouze pro americký a domácí japonský trh, avšak nyní je v prodeji i v Evropě. Tak jako VHS i S-VHS nabízí zápis zpomalenou rychlostí LP. Jedinou velkou nevýhodou systému S-VHS je cena medií, tedy kazet S-VHS, jsou čtyři až šestkrát dražší než kazety VHS, protože jejich výroba je technologicky náročnější než výroba kazet VHS. VHS-C (video home system-compact) - je formát především pro přenosné video zařízení, jako jsou videokamery. Jedná se o shodný systém zápisu jako jeho velký kolega VHS, změna je "pouze" ve velikosti média. Kazetka je asi o polovinu menší než plnohodnotná kazeta VHS. Největší výhodou tohoto systému je kompatibilita s formátem VHS, což pro koncového uživatele znamená, že pořízený záznam videokamerou formátu VHS-C může ihned přehrát na svém videorekordéru systému VHS pomocí redukční kazety, které je standardní výbavou videokamer tohoto formátu. Videokamery s tímto formátem dnes nabízejí spoustu užitečných editačních a střihových funkcí, ne však v takovém rozsahu jako formát S-VHS. VHS-C používá kompozitní výstup. To znamená, že jasová a barvonosná složka jsou přenášeny spolu (někde se značí jako CVBS). U jeho silnějšího bratříčka S-VHS-C tomu tak není. Ten používá komponentní zpracování i výstup. Navíc má rozšířené kmitočtové pásmo, takže umožňuje vyšší rozlišení. Pro vyšší standard se používají lepší kazety. Stereo modely nahrávají zvuk zároveň do podélné stopy jako mono, ale navíc do šikmých stop, kde je kvalita zachyceného zvuku vyšší. Do podélné stopy potom můžeme nahrát např. komentář.
Video8-Tento formát firmy Sony je užíván především v přenosné videotechnice a v posledních letech dominoval trhu svou rozšířeností (ve svých variantách).. Video8 používá podobný systém zápisu na pásek jako předchozí formáty, avšak šířka pásky je pouze osm milimetrů. Díky svým menším rozměrům je výhodnější než konkurent VHS-C či S-VHS-C a také kvalita tohoto formátu je vyšší. Další výhodou je maximální délka kazety, která dosahuje až na dvě hodiny zápisu na médium skoro o polovinu menší než je S-VHS-C či VHS-C. Kvalita je vyšší díky zápisu na metalický pásek s plátovanou magnetickou vrstvou (P-plated), nebo napařovanou magnetickou vrstvou (E-evaporated), který má lepší vlastnosti než obyčejný feritový či chromový pásek v kazetkách VHS-C/S-VHS-C. Video Hi8. Je to zlepšený formát Video8. Rozdíly mezi nimi jsou obdobou rozdílů mezi VHS-C a S-VHS-C. Tedy opět rozšíření kmitočtového pásma, rozšíření o možnost zápisu stereozvuku a komponentní zpracování. Zlepšení se také dostalo ve zvukové stopě. Kamery systémů Video8 nahrávají zvuk vždy do šikmých stop ve vysoké kvalitě, ale dodatečné ozvučování dovolují jen některé typy. Sony používá vylepšení XR (extended resolution) založené na rozšíření pásma pro jasový signál, kterým ze zlepšuje výsledné rozlišení. Rozsah kvalit jednotlivých systému Video8 a Hi8 není tak velký jako rozdíl u formátů VHS-C a S-VHS-C. Cenový rozdíl mezi Hi8 a Video8 je také znatelný, kvalita Hi8 je srovnatelná s S-VHS-C, avšak systém Hi8 je méně populárnější, a to díky kompatibilnosti. Formáty Video8 a Hi8 totiž nejsou kompatibilní s žádnými formáty, snad jen mezi sebou. Jestliže se ve stolních videorekordérech používají formáty VHS či S-VHS, pak spousta videofanoušků zvolí formáty k těmto kompatibilní, tedy VHS-C nebo S-VHS-C. I přes tuto velkou nevýhodu se videokamer s formáty Video8 a Hi8 prodalo více než dost. A potom zákazníkům nezbývá nic jiného než své záznamy kopírovat na své video, a tím samozřejmě také ztratí na kvalitě. MiniDV - Další z poloprofesionálních formátů, který dnes běžně používají televize v terénu je malá kazeta formátu DV (digital video), který je mezinárodním standardem ustaveným konsorciem nejvýznamnějších firem v oboru. Dává amatérům skvělé možnosti. Za rozumnou cenu nabízejí digitální kamery oproti svým analogovým sestřičkám o mnoho lepší vlastnosti v kvalitě záznamu. Vynikající je i to, že při kopírování na jinou miniDV kazetu, nebo při převodu do počítače nedochází ke zhoršení kvality záznamu. Zvuk lze nahrávat buďto dvoukanálově (48kHz/16bit), nebo čtyřkanálově (32kHz/12bit). Při masteringu lze na strojích DV - tedy plnohodnotného formátu nahrát zvuk kvalit MiniDisku či DATky. Určitou nepříjemností je skutečnost, že záznamovým médiem je opět pásek (podstatně dražší než pro analogové systémy). O kazety a čistotu mechaniky se tedy musíme starat. Při sebemenší ztrátě informace se nám obraz začne rozpadat na čtverečky (někdy je to vidět i při vysílání televize). MiniDV nabízí také spoustu editačních a střihových funkcí, tak jako Digital8. Jediným rozdílem je snad nekompatibilita s dalšími formáty kromě DV. Formát MiniDV nabízí také možnost zápisu zpomalenou rychlostí (jako LP), avšak tento systém zápisu prodlouží hrací dobu pouze o polovinu, tedy na hodinovou kazetku MiniDV se potom nahraje hodina a půl. DV – Profesionální formát, je to v podstatě plnohodnotný systém, tak jako VHS, ale digitální. DV je mezinárodní standard, na jehož vývoji se podílelo 10 firem z oblasti spotřební elektroniky (mj. Sony, JVC, Panasonic, Philips, …), a postupem času se k nim připojila ještě další padesátka. V současné době tedy nad vývojem a dodržováním standardu bdí konsorcium tvořené šedesáti nejvýznamnějšími producenty spotřební elektroniky. DV je základní systém, z kterého se vycházelo při vývoji MiniDV. DV nabízí již spoustu dalších možností, například ve zvuku lze nahrát současně dva stereo signály CD kvality, tedy celkem čtyři kanály. Další možnosti se nabízí
také v obrazové sféře, například při skrytých titulcích lze nahrát spoustu různých titulků v jedné scéně, jež se využívá pro více jazyčné titulkování. Samozřejmostí DV jsou také editační a střihové funkce, které se používají v například v televizi při kopírovaní či masteringu ze záznamu pořízeného na kameře s formátem DV nebo MiniDV. Formát DV pomalu začíná v televizích nahrazovat také profesionální, ale starší formát BetaCam. A to především díky používání formátu MiniDV v malých kamerách při natáčení krátkých scén nebo při použití v těžkých podmínkách kam prostě velké kamery formátu BetaCam nemohou. A pro lepší a především rychlejší zpracování si televize již pořizují profesionální střižny či videosekvence s formátem DV. Jedinou nevýhodou formátu DV, a to i pro televize, je zatím vysoká cena, tedy ve srovnání s BetaCamem. Původně se tento systém sice jmenoval DVC (Digital Video Cassete), ale již od počátku byly stanoveny technické parametry, které platí dodnes. Základem je metalický pásek o šíři 6.35 mm a záznam využívá stejného rozlišení jako profesionální Digital BetaCam, tedy 720 pixelů na řádek. Aby bylo dosaženo nižšího datového toku, využívá DV standard kompresní algoritmus Discrete Cosine Transform (DCT), který je jedna z částí matematického aparátu používané při všech JPEG, MJPEG i MPEG kompresích. DCT umožňuje při zachování kompresního poměru 5:1 dosažení vyšší obrazové kvality. DV využívá tzv. interframe kompresi, kdy je každé okénko videozáznamu komprimováno coby samostatný obrázek nezávislý na ostatních (stejně jako v případě klasického statického JPEG a MJPEG, tzv. intraframe encoding). MPEG oproti tomu sází na tzv. temporal encoding, při němž jsou komprimovány pouze některá okénka, například každé desáté (keyframe), zatímco u ostatních jsou ukládány pouze rozdílné pixely (delta frame) a zbytek je dopočítáván právě na základě předchozího keyframu. Tím je samozřejmě dosaženo nižšího datového toku, nicméně v pasážích s dynamickým střihem nebo rychle se pohybujícími objekty dochází k rozpadu obrazu, který určitě dobře znáte z internetových streamů. Krom toho je tento princip komprese velice náročný na hardware. DVCAM a DVCPRO využívají širší záznamové stopy a pevnější pásky, takže například v televizním zpravodajství, kde často nezbývá čas na převod záznamu do počítače a střih probíhá lineárně (tedy z příspěvkového stroje na záznamový), je tato robustnější konstrukce více než žádoucí. Pokud totiž kazetu donekonečna převíjíte tam a zpátky, neustále ji zastavujete a nezřídka i opakovaně přemazáváte, musí vzdorovat tlaku, který obyčejná miniDV kazeta jen těžko vydrží. Pokud ovšem pořízený záznam převedete do počítače a pak už kazetu prakticky nepoužijete, je tento rozdíl bezvýznamný. Všechny tři formáty (DV, DVCAM i DVCPRO) využívají shodný komprimovací algoritmus i datový tok (DCT), a tudíž v obrazové kvalitě záznamu není sebemenší rozdíl. Na druhou stranu je ovšem třeba podotknout, že DVCAM a DVCPRO kamery jsou vzhledem k zaměření těchto formátů na profesionální trh často lépe konstruovány - využívají větších CCD snímacích čipů a kvalitnější objektivy - takže k určitým kvalitativním posunům skutečně může dojít, nicméně to už je záležitost spíše optická a se samotným formátem záznamu nikterak nesouvisí. Závěrem ještě dodejme, že DVCAM je dítkem firmy Sony, zatímco DVCPRO vzniklo v konkurenčním koncernu Matsushita, kam patří Panasonic, a mezi oběma formáty je minimální technologický rozdíl. Řada kamer a stolních strojů DVCAM, resp. DVCPRO je navíc zpětně kompatibilní, takže v nich lze použít i miniDV kazety.
D-9 a DVCPRO50 -I v tomto případě se sice jedná o stále stejnou DV písničku, ale tentokrát už je obrazová kvalita výsledného záznamu skutečně vyšší. V případě D-9 (dříve známého též pod názvem Digital-S, vyrábí JVC) i DVCPRO50 (Panasonic) je totiž využito dvou paralelních DV codeců, takže výsledný datový tok je dvojnásobný (50 mbps), což znamená menší kompresní poměr a tím i kvalitnější obraz, který je srovnatelný s digitálním Betacamem, nicméně s mnohem menšími pořizovacími náklady. Zajímavostí přitom je, že JVC pro záznam využívá staré S-VHS kazety (formát je díky tomu zpětně kompatibilní s analogovým VHS a S-VHS), zatímco Panasonic sází na obyčejné DVCPRO kazety, na které se ovšem vzhledem k dvojnásobnému datovému toku přirozeně vejde jen polovina záznamu (například na pásek v délce 123 minut tak nahrajete jen 61 minut). Hudbou budoucnosti jsou pak nejnovější varianty D-9HD a DVCPROHD, které jsou určeny pro záznam s velkou rozlišovací schopností (dobře známé HDTV). Zhruba dvojnásobná velikost obrázku HDTV oproti stávajícímu systému PAL (1920x1080 oproti 720x576) samozřejmě přináší zvýšené nároky na datový tok, což obě firmy vyřešily použitím hned čtyř paralelních DV codeců, tedy 100 Mbps. Zcela jinou koncepci pak zvolila firma Sony, která jde vlastní cestou a vytvořila formát HDCAM. Ten disponuje datovým tokem až 135Mbps a s původním DV nemá nic společného. Teprve až budoucnost a masovější nasazení HDTV do praxe tedy ukáže, jakým směrem se bude ubírat další vývoj. BetaCam – Další profesionální formát, který prošel dlouhým vývojem a také doznal určitých změn, které z něj udělaly „stabilní jistotou pro televize a jiné videotechnické instituce". Formát BetaCam je starší než modernější DV. Vyvinula jej firma Sony pod záminkou, že by měl nahradit formáty založené na standardu VHS. To se však nepovedlo, protože formát BetaCam byl příliš drahý pro domácí použití, a tak se již v začátcích plánovalo jeho využití spíše pro profesionály než pro běžné používání. V dnešní podobě nabízí spoustu editačních a střihových funkcí. Formát Betacam je částečně nahrazován formátem DV, resp. DVCAM či DVCPRO (ne u nás) hlavně kvůli nižší ceně kamer a příslušenství. Například jediný, v současné době v USA prodávaný, kamkordér Betacam SP firmy SONY, stojí téměř 50 tisíc dolarů. I nejdražší model DVCAM téže firmy stojí včetně objektivu méně než 20 tisíc dolarů. Digital8 - Jde o nejnovější systém se zápisem na osmimilimetrový pásek. S tímto formátem přišla firma Sony (nyní je produkuje i Hitachi), která se po masovém nástupu DV nechtěla vzdát analogového Hi8 a draze vybudované výrobní linky odepsat na smetiště dějin. Zachovala tedy kazetu, ale nekvalitní analogový záznam nahradila digitálním, přičemž využívá DV komprimovací algoritmus, takže obraz dosahuje srovnatelné kvality a uživatel při počítačovém zpracování prakticky nepozná rozdíl. Tento formát se svými parametry řadí do kategorie poloprofesionálních videoformátů. Kvalita zvuku má stejné parametry jako audio CD, při masteringu lze však docílit ještě lepší kvality srovnatelné s MiniDiskem nebo systémem DAT. Jeho výhodou je možnost použít standardních osmičkových kazet, které jsou cenově přijatelné (pojmou o třetinu méně záznamu než při použití v jejich analogových přístrojích – na šedesátiminutuvou analogovou Hi8 se vejde pouze 45 minut digitálního záznamu) a díky kompatibilitě s ostatními osmimilimetrovými formáty také snadný způsob jak převést své starší záběry natočené analogově do digitální podoby.
Pokud máte zájem o podrobnější technické specifikace, nabízíme vám přehlednou tabulku, která shrnuje základní technické parametry jednotlivých formátů. VHS-C S-VHS-C Video8 Video Hi8 miniDV Digital8 Max. horizontální rozlišení 240 400 240 420 520 500 Odstup jasové složky od šumu 42 45 42 45 54 54 Max. délka záznamu na kazetu 60 120 80 90 Rozměry kazety 92x59x23 95x62.5x15 66x48x12.2 95x62.5x15 Pozn. Rozlišení pro formáty S-VHS, Hi-8, DV a Digital8 platí jen pro tříčipové modely. Jednočipová S-VHS a Hi8 má rozlišení 300; Digital8 a jednočipová DV má 400. miniDV
DVCAM
DVCPRO
Digital8
Výrobce
Konsorcium 60 firem, mj. Sony, Panasonic, JVC, Canon, Sharp atp.
Sony, Ikegami
Panasonic, Philips, Ikegami, Hitachi
Sony, Hitachi
Zaměření
Amatérské, poloprofesionální
Poloprofesionální, profesionální, průmyslové
Poloprofesionální, profesionální, průmyslové
Amatérské
Typ pásku
ME (Metal Evaporate)
ME (Metal Evaporate)
MP (Metal Particle)
ME, MP (u starších Video8 a Hi8 kazet
Šířka stopy
10 micronů (SP), 6.7 micronů (LP)
15 micronů
18 micronů
16,34 micronů
Rychlost posunu
18,81 mm/s
28,215 mm/s
33,82 mm/s
28,7 mm/s
Max. délka kazety
80/120 min. (SP/LP)
184 min.
184 min.
60 min.
Rozlišení a vzorkování
720x576, 4:2:0
720x576, 4:2:0
720x576, 4:1:1
720x576, 4:2:0
Zvuk
2 stopy při 48 kHz a 16 bit 4 stopy při 32 kHz a 12 bit
2 stopy při 48 kHz a 16 bit 2 stopy při 48 kHz a 16 4 stopy při 32 kHz a 12 bit bit
2 stopy při 48 kHz a 16 bit; 4 stopy při 32 kHz a 12 bit
4. Jednotlivé způsoby komprese dat MPEG Motion picture experts group je skupina pracující na specifikacích komprese obrazových a zvukových dat. O MP3 – MPEG layer-3 už snad slyšel každý (což je vlastně komprese zvuku z MPEG1). Nás však primárně zajímá video, protože představuje mnohem větší objem dat. Takže se na ně podíváme. MPEG 1 byl primárně navržen pro kompresi videa v rozlišení 352x288/25 snímků pro PAL (bývá též označováno jako SIF – source input format), nebo 352x240/30 snímků pro NTSC s optimalizací pro datový tok kolem 1.5 Mb/s. To ovšem nikomu nebrání v tom, používat jej i při jiných rozlišeních (dělitelných šestnácti) a počtech snímků za sekundu. MPEG 1 pracuje s neprokládanými snímky. Použijeme-li tedy prokládaný zdroj a jiné než poloviční rozlišení, musíme využít nějaký filtr pro odstranění prokládání – deinterlace. Jinak se setkáme s pruhy v obraze. Komprese MPEG 1 v nastavení 352x288bodů/25 snímků za sekundu s datovým tokem videa 1150 kbit/s a audia 224 kbit/s (44kHz, stereo) lze použít k výrobě VideoCD.
MPEG 2 Je v podstatě obdobou MPEG 1. Je mladší a byl navrhován s ohledem na televizní vysílání. Podporuje tedy prokládané řádkování. Je rovněž navržen s optimalizací pro vyšší datové toky a tedy i výslednou kvalitu (je přesnější). MPEG 2 má standardizované úrovně a profily. Hlavní profil v hlavní úrovni představuje vzorkování 4:2:0, rozlišení 720x480 bodů / 25 snímků za sekundu a datový tok 15 Mb/s. Hlavní profil na nízké úrovni se od něj odlišuje rozlišením 352x288 a datovým tokem 4 Mb/s. Tento formát je využíván například u SVCD (super video CD-480x576, proměnný datový tok až 2.6 Mb/s) MPEG 4 Je v posledním roce u mnoha lidí velmi populárním formátem. Je to mladík. Jako standard byl přijat teprve v roce 1999. Od standardů MPEG 1/2 se trochu liší. Byl primárně určen pro síťový přenos videa, čemuž odpovídá předpokládané menší rozlišení, možnost přenosu ve více datových tocích a optimalizace na datový tok do 900 Kb/s. Použít lze opět různá nastavení. Nejznámějším kodekem MPEG4 je asi DivX, což je hacklý kodek Microsoftu, používaný loupežníky k převodu DVD disků. MPEG 4 je vhodný tam, kde je prvotní minimální výsledná velikost, při zachování přijatelné kvality. Používáte – li svou kartu s tunerem jako videorekordér a máte dostatečně výkonný procesor, lze tohoto formátu využít také. Pro další editaci videa to ale není dobrý vstup. DV je stejně starý jako MPEG 2 a je v podstatě jeho obdobou. Je to formát navržený pro záznam videa na magnetický pásek, s optimalizací na možnost zpomaleného a zrychleného přehrávání. Používá pevný datový tok 25 Mb/s a kompresi 5:1 Do čtyřgigového souboru uložíme něco málo přes 18 minut záznamu. A to je něco pro nás. Po zpracování, lze výsledek našeho snažení uložit zpět na pásku digitální videokamery. Což je v momentální době nejlepší způsob archivace v domácích podmínkách.
5. Přehled několika digitálních videokamer výrobce/typ
rozlišení snímače optický zoom digitální výstup digitální foto
Thomson VDM 170 CER
SONY DCR- SONY DCR- Panasonic Panasonic TRV15E TRV30E NV-DS15EG NV-MX5EG
JVC GRDVL107
JVC GRDVP1
800tis.
800tis.
800tis.
1.5mil.
800tis.
1.08mil.
800tis.
10x
10x FireWire, USB paměťová karta
10x
10x
20x
10x
10x
FireWire
USB
RS-232
FireWire
-
paměťová karta
-
paměťová karta
FireWire na kazetu
-
6. "Pocket e-movie" GR-DVP3 - opravdu kapesní digitální kamera formátu DV i MPEG4 Victor Company of Japan plánuje měsíční produkci 15000 kusů nových digitálních kamer GR-DVP3. Tenhle v kovu oděný drobeček váží pouhých 340 gramů. Jeho rozměry jsou potom 43mm x 80mm x 115mm. Mimo to, že je to trpasličí DV kamera, umí na paměťové karty zachycovat video i ve formátu MPEG4. Zvládá také převod zachyceného videa DV na MPEG4. To
když jste v Austrálii a chcete přes Internet rodině poslat co jste dnes dělali (manželce, tchýni a tak...). Při natáčení můžete do videa přidávat zvukové efekty (jsou uloženy na paměťové kartě ve formátu MP3). Jako paměťové karty jsou podporovány SD memory card a MultiMediaCard (MMC). A jaké jsou další parametry? Snímací prvek
1/4" 680,000-pixel CCD
Optika
F 1.8 (f = 3.7 ~ 37mm), 47.5mm
Zoom
10x (optický), 200x (digitální)
Displej
2" 200,000-bodů
Hledáček
0.44" 113,000-bodů
Napájení
DC 6.3V (pomocí síťového adapteru), DC 7.2V (z baterií)
Power consumption 4.1 W (s hledáčkem), 5.0 W (použití LCD monitoru) Fotky
JPEG - XGA (1024 X 768), VGA (640 X 480 dots)
Vstupy a výstupy
AV výstup (ř3.5mm mini-plug), S-video, DV (IEEE1394), edit terminal, USB, Info-Shoe
Na americkém trhu se má tento výrobek objevit pod názvem microPocket DV za cenu přibližně 2000 dolarů. 7. Odkazy na www stránky, z nichž jsem čerpala informace: http://www.svethardware.cz/sh/sh1.nsf/v/F8AFC9D3A4DF9870C1256A10005D8A2E http://www.grafika.cz/art/dv/dv_1.html http://www.svethardware.cz/sh/sh1.nsf/v/131C76C78271BD08C1256A11003EA999 http://www.svethardware.cz/sh/sh1.nsf/v/69F332AFB41E307DC1256A110050F726 http://www.svethardware.cz/sh/sh1.nsf/v/ECD2B8D678555D9DC1256B5E006C3148 http://www.svethardware.cz/sh/sh1.nsf/v/EB1E98F6A02092FEC1256C44006E082F http://www.svethardware.cz/sh/sh1.nsf/v/EB1E98F6A02092FEC1256C44006E082F http://www.videocamera.cz/
