VI. České církevní dějiny -13. století, vymanění církve z područí laiků a její vzestup do konce 13. stol., biskup Ondřej, nové řeholní řády

VI. České církevní dějiny -13. století, vymanění církve z područí laiků a její vzestup do konce 13. stol., biskup Ondřej, nové řeholní řády Boj o osvobození církve z rukou laiků: Wormským konkordátem bylo dosaţeno přijatelného kompromisu co se týká obsazování vyšších církevních úřadů a v následujících desetiletích se církev snaţí setřást nadvládu niţších feudálů.Zatím však neměla dost sil, aby mohla světským vrchnostem upřít jejich vlastnický vztah ke kostelům, ale rozhodně se vzepřela uznat, aby z toho pro ně vyplývalo i právo dosazovat k nim duchovní správce. Vrchnosti začaly být nyní podle papeţských dekretů nazývány patrony kostelů. V českých zemích však zůstávalo vše při starém. I kdyţ Přemysl Otakar I. přiznal olomoucké a asi i praţské kapitule právo volit biskupa, mělo to omezený účinek. Také slovo „patronát „ bylo u nás jen novým pojmenováním pro starou praxi. Bylo třeba radikálního zásahu a toho se odváţil praţský biskup Ondřej. Boj biskupa Ondřeje s Přemyslem Otakarem I: Biskup Ondřej /1214-24/ se stal nejprve kancléřem Přemysla Otakara I. a po smrti biskupa Daniela II. se stal praţským biskupem. Zpočátku neprotestoval proti domácím poměrům. Zlom v jeho smýšlení nastal jeho účastí na 4. lateránském koncilu, jehoţ skvělý průběh i jeho dekrety o ţivotě duchovenstva, o obsazování církevních míst, o vědeckém vzdělávání kléru a o církevních povinnostech laiků na něj učinily hluboký trvalý dojem. Působil na něj asi také příklad anglického primasa Tomáše Becketa, jehoţ ţivotopis byl v Čechách dobře znám. Ondřej, posvěcený samotným papeţem na biskupa, se jiţ necítil vázán povinností hájit zájmy královy a změnil se v rozhodného bojovníka za nezávislost církve. Uţ v Římě, kam přinesl královu ţádost o zřízení arcibiskupství v Praze, se rozhodl pro energický zápas za práva církve, i kdyţ předvídal, ţe v tomto boji zůstane osamocen. Olomoucký biskup Robert zůstal ideály reformy úplně nedotčen. První poţadavek, který vznesl na krále a šlechtu, se týkal desátku. Desátek byla stará církevní daň, odváděná biskupovi, který z ní podrţel čtvrtinu. Zbytek rozdělil rovným dílem mezi kostel, kněze, který v něm působil a chudé. U nás, pokud byl vůbec desátek odváděn, dostával biskup jen svou čtvrtinu, kdeţto zbývající tři čtvrtiny pobíral majitel kostela a knězi vyplatil, kolik uznal za vhodné. Kdyţ král a šlechta trvali na dosavadní praxi, podal ţalobu do Říma. Na tuto stíţnost dostal odpověď, aby si vyplácení desátku vynutil církevními testy. Ondřej se bál zůstat v zemi, proto na podzim, r. 1216 odešel do Říma a odtud vyhlásil nad celou diecézí interdikt. Král /který v měl k Ondřejovým snahách zpočátku částečné pochopení, nakolik v nich viděl prostředek upevnění centrální moci/ odpověděl tak, ţe se zmocnil jeho archivu a zabral všechna jeho panství. Kněţstvo, postrašené králem, interdiktu nedbalo, konalo dál bohosluţby a udělovalo svátosti. K desátku přibyla stíţnost, ţe duchovní jsou poháněni ke světským soudům, ţe biskupovi je odpíráno ustanovování kleriků. Spor byl vleklý a trval šest let. Krále přece jen církevní tresty mrzely. Nakonec nějak vyhověl ale jen s velkými výhradami ve všech poţadavcích. Kdyţ však Ondřej přišel do Čech, shledal poměry takovými, ţe interdikt obnovil a ztíţil jej exkomunikací. Teprve r 1220 bylo obnoveno jednání. Obě sporné strany se dohodly, ţe papeţ bude prostředníkem, který vyřkne rozhodné slovo. Po neúspěšném jednání papeţ Honorius III. rozhodl, ţe vyšle do Čech k urovnání sporu svého legáta. Konečně byly dohodnuty přijatelné kompromisy. Bylo dohodnuto také vydání královské imunitní listiny pro kláštery a kostely, byl také zakázán zlozvyk vyţadovat od

klášterů pohostinství, coţ pro ně bylo značné břemeno. Listina s ujednáními byla vydána 2.7. r.1221 a byla nazvána konkordát. /“Velké privilegium české církve“/. Bylo to přece jen vítězství církve. Světští feudálové s králem uznali formálně všechny církevní poţadavky. Byl to zatím spíš jen pevný základ a záruka, ţe to, co bylo zjednáváno výjimečnými opatřeními, bude nyní normální. Biskup Ondřej, který si v tomto boji získal tolik zásluh, se však uţ do Čech nevrátil. Jeho hlava byla později přinesena do Čech a pohřbena ve zdi svatováclavské kaple. Postupné prosazování církevních reformních poţadavků během 13. století: Listinným uznáním církevních nároků nedošlo hned k úplné změně dřívější závislosti církve na světské moci. To trvalo ještě hodně dlouho a stálo to hodně úsilí. V oblasti duchovních poţadavků církve bylo dosaţeno: - při obsazování biskupských stolců měl hlavní slovo král, i kdyţ volbu formálně prováděly katedrální kapituly. Bylo jen výjimkou, ţe si papeţská kurie vynutila sesazení biskupa Peregrina,dosazeného místo Ondřeje a ţe ukončila spor o olomoucké biskupství jmenováním biskupa Bruna ze Schauenburka /1245/. Od udělení Zlaté bully sicilské /1212/, která rozšiřuje privilegia českého panovníka, investituru domácích biskupů vykonával český král. - Biskupská investitura se prosazovala jen velmi zvolna. Církev si však nalezla prostředky, jak vytlačit patrony z jejich pozic a postupně je omezovala v jejich právech. Církev se snaţila přimět světské vrchnosti, aby se vzdaly svých práv ve prospěch určité vrchnosti duchovní, obvykle ve prospěch některého kláštera a to formou darování, odkazu ap. Kdyţ se tak stalo, záleţelo na biskupovi, zda klášteru ponechá duchovní správu. Tím způsobem přešla velká část farních kostelů ze světských rukou do rukou duchovních vrchností a církev se tak stávala skutečným pánem svého jmění. - Velký důraz kladla kurie na to, aby klerikové nebyli souzeni světským soudem. V oblasti hmotných poţadavků církve bylo dosaţeno: - konkordát z r. 1221 a imunitní privilegium z následujícího roku splnily hlavní církevní poţadavky církve o nerušeném drţení a správy statků. K plnému uskutečnění však vedla ještě dlouhá cesta. Ani zásada, ţe církevní poddaní nemají být nuceni konat zemské roboty, nebyla ještě na konci 13 stol. prakticky uskutečněna. - O otázce desátků se v konečných úmluvách vůbec nemluví. Zdá se, ţe i později zůstalo vše při starém. Hlavním zdrojem příjmů biskupa a kapituly byl pozemkový majetek. Ve zlých dobách, kdy byly biskupské statky popleněny, začaly desátky plnit opět svou hlavní funkci jako peněţitá podpora praţské církve. Církevní daň platilo nejen poddané obyvatelstvo, pokud obdělávalo půdu, nýbrţ i měšťané. Plat byl odváděn z kaţdého krbu /podýmné/. Tento biskupský desátek /čtvrtina úplného desátku/ činil 6 denárů a jeho roční výtěţek se odhaduje na 200 kop grošů. Nebyl to tedy ţádný vydatný zdroj příjmů a poddané příliš nezatěţoval. Zápas o osvobození církve z područí laiků po Ondřejově smrti si u nás vyţádal celé jedno století. Nakonec církev dosáhla svého cíle. Oddělena od laiků hradbou celibátu a četnými imunitními výsadami a zbavena někdejší hospodářské závislosti na světské vrchnosti, se stala nezávislou, hmotně soběstačnou a organizačně samosprávnou sloţkou české společnosti.

Hierarchie 13. stol.a čeští panovníci: Vzrůst duchovní i světské moci praţského biskupa způsobil, ţe se o svatovojtěšský stolec začala zajímat vysoká česká šlechta a prosazovala za biskupy své příslušníky. Opravdu – po r. 1226 ani jeden praţský biskup nebyl občanského původu. Králové Václav I. /1230-1253/ i jeho syn Přemysl Otakar II. /1253-78/ byli štědrými příznivci stávajících církevních ústavů a budovateli nových. Přemysl Otakar II. dal do sluţeb církve i svůj válečný věhlas tím, ţe podnikl kříţovou výpravu proti pohanským Prusům,v jejichţ zemi byl kdysi umučen sv. Vojtěch. České vojsko dosáhlo úspěchu. Prusové byli poraţeni a mnozí z nich se dali pokřtít. Na upevnění křesťanství zaloţil Otakar při ústí řeky Pregoly město Královec, později korunovační město pruských králů. V posledních letech svého ţivota se dostal Přemysl Otakar II. do konfliktu s papeţskou stolicí. Po uprázdnění císařského stolce sám pomýšlel na tuto hodnost.Většina kurfiřtů však dala přednost Rudolfu Habsburskému /moc českého krále se jim zdála nebezpečnou/. Otakar volbu neuznal a dostal se s Rudolfem do války, v níţ se papeţ přiklonil na stranu Rudolfovu. Otakar r. 1278 v u Durenkrutu padl a v Čechách nastaly za panství braniborského smutné časy. Za nezletilého Václava II. se ujal obrany jeho práv Ota markrabě braniborský, který zemi hrabivě plenil. Neušetřil ani katedrálu sv. Víta. Nakonec se české panstvo vzbouřilo a zřídilo domácí vládu pod vedením obezřetného a statečného biskupa Tobiáše, jemuţ se podařilo uvést nového krále na trůn. Václav II. /1278-1305/ měl četné dobré vlastnosti. Byl i upřímně zboţný a oddaný církvi. Měl zvlášť rád cisterciáky, jimţ zřídil nový klášter ve Zbraslavi, kam se často uchyloval, aby si odpočinul od vladařských povinností. Viděl, ţe církev, která se osvobodila z područí šlechty a získala privilegia, se mu stala oporou proti nepoddajnému panstvu.Více neţ třetina příjmů i pozemků plynulo do církevních rukou. Světské panstvo to pozorovalo se závistí a snaţilo se různým způsobem církev o majetek připravit. Klérus se bránil církevními tresty a dovolával se panovníkovy pomoci. Ten církvi pomoc poskytl, protoţe povaţoval majetek církve za součást vlastních práv. V tom měl na své straně kanonické právo a jevil se jako jeho ochránce proti šlechtickému bezpráví a násilí. Král církevní majetek chránil a zároveň s ním počítal jako s rezervou. Dovedl z něj také vydatně těţit a ukládal církvi vydatné daně. Morava: V řadě moravských biskupů 13. stol. stojí za pozornost dva: Robert /1202-1240/ a Bruno ze Schauenburku /1245-81/. Biskup Robert byl anglického původu. Jako cisterciák studoval v Paříţi, odtud přišel do Čech a stal se převorem kláštera v Pomuku. Získal si přízeň Přemysla Otakara I. pracoval v jeho kanceláři jako notář a za zásluhy byl jmenován olomouckým biskupem. V boji biskupa Ondřeje o osvobození církve stál na straně králově, ale svou diecézi spravoval uspokojivě. Pečoval o olomouckou katedrálu, zaloţil velehradský klášter aj. Našel si čas i na práci teologickou. /Výklad Velepísně, homiletická díla/. Sestavil pomůcku pro duchovenstvo k udílení svátosti pokání – jeden z prvních spisů toho druhu vůbec. Ještě větší význam měl biskup Bruno. Na Moravu přišel z Německa, kde působil jako probošt kapituly. Poţíval pověsti zboţného a vzdělaného muţe. Zaslouţil se o zlepšení organizace diecéze, rozmnoţil počet kanovníků biskupského kostela, který restauroval, zřídil kolegiátní kapitulu v Kroměříţi u sv. Mořice, který je rovněţ jeho dílem. Na obranu hranic diecéze postavil řadu hradů a zavedl manské zřízení. Manové byli schopní muţi, kteří se biskupovi zavázali k vojenské sluţbě a dostali za to v léno pozemky. Díky tomuto zřízení si biskupství zachovalo pozice i za husitské revoluce. Politicky stál biskup Bruno pevně za Přemyslem Otakarem II. a byl jeho předním rádcem. Otakar chtěl svými výboji na sever rozšířit svou říši a zřídit samostatnou církevní provincii, v jejímţ čele by stál olomoucký biskup Bruno jako arcibiskup.Tak by byl obnoven stolec sv. Metoděje. K tomu však nedošlo.

Církevní zřízení: Emancipace církve s sebou nesla i zdokonalení církevní organizace. Instituce venkovských děkanů: Pokud měl biskup upevnit svou pravomoc nad venkovským klérem, stále ještě hodně závislým na světským majitelích, bylo třeba vytvořit spojku mezi arcijáhny a venkovskými faráři. Touto spojkou se stali venkovští děkani. Šlo to jen pomalu. První zprávy o jejich existenci máme aţ z pol. 13. stol. Úplná organizace děkanátů předpokládala úplnou hmotnou a osobní nezávislost kléru na laicích. Děkani prováděli všechna vyšší nařízení: odstraňovali zlořády v ţivotě kněţí, vyhlašovali církevní tresty nad duchovními i laiky svého obvodu, vybírali desátky, a podávali zprávy o ţivotě duchovenstva. Byli tedy pevnou oporou biskupovy organizace na venkově. Synody: Do 13. stol. spadají také počátky diezézních synod. Chtěl je zavést jiţ Jindřich Zdík. Ale zprávy o jejich konání máme aţ z pol. 13. stol. K synodám byli zváni arcijáhni, opati, probošti, převorové, děkani a faráři a výsledek jednání byl vydán ve formě diecézního statutu. Tato ustanovení byla závazná pro všechny věřící. Biskupský oficiál: V pol. 13 stol. se vyskytuje v našich zemích nový církevní orgán, tzv. soudní oficiál. Po uznání soudní pravomoci biskupa nad kněţími v duchovních záleţitostech začala rychle narůstat jeho soudní agenda. Duchovními záleţitostmi se rozumělo vše, co se týkalo mravní kázně duchovenstva. Pokud se kněz těţce, zvláště opakovaně provinil, spadal případ světským úřadům. Světská moc biskupovi nebránila, aby nejprve sám provinilce potrestal a zakročila teprve tehdy, kdyţ biskupský soud nezjednal nápravu. České země a papeţská kurie: Od sporu biskupa Ondřeje s Přemyslem Otakarem I. se papeţská kurie začíná starat, aby se do čela církevní správy dostali muţové, kteří by uváděli v ţivot, co biskup Ondřej vydobyl. Za Inocence III. kurie prosadila za olomouckéího biskupa Bruna ze Schauenburku, stejně jako předtím odstranila z praţského stolce Přemyslova důvěrníka Peregrina. K prohloubení styků s papeţskou kurií přispělo hodně zakládání nových klášterů, zvlášť cisterciáckých a premonstráckých. Řeholníkům byla nemilá závislost na biskupech a snaţili se jí zbavit tzv. exempcí. /Velehrad, Ţeliv/. Od r. 1229 platili čeští duchovní do Říma pravidelný desátek, snad asi 1000 hřiven. Byly věnovány kromě vydrţování kuriálního aparátu na různé účely /např.na Sv. zemi/. Kromě desátku plynuly do Říma i jiné poplatky. Uţ koncem 13. stol. byly zdá se dosti značné. Bezohledné vymáhání takových úplatků budilo odpor a pohoršení. Vnitřní poměry - společenské změny: poměry venkovského lidu se zlepšovaly. Silně se vzmohla královská města. Měšťané – lidé svobodní, řemesly a obchodem zbohatli a domohli se význačného postavení. Byli ponejvíce německé národnosti a ponenáhlu se mezi ně dostávali i Češi. V popředí stáli patricijové –hlavy bohatých a váţených rodů. Bohatí měšťané kupovali svobodné statky a stávali se zemany. Města se stala středisky obchodu, průmyslu, vzdělanosti i církevního ţivota. Ţidé patřili podle privilegia Přemysla Otakara II. z r. 1268 královské komoře a byli jí chráněni. V zemi se velmi rozvinulo hornictví. Kutná Hora, kde se vyskytly bohaté stříbrné ţíly, se stala po Praze druhým nejvýznamnějším městem. V Kutné Hoře vzkvétalo mincovnictví. S tím souvisí přechod od naturálního k peněţnímu hospodářství.Vzrůstem měšťanstva vznikla střední vrstva mezi šlechtou a selským lidem. Nade všemi stál král, jehoţ moc, dosud absolutní, byla postupně omezována shromáţděním šlechty a radou pánů, biskupů a dalších hodnostářů, kteří tvořili královskou radu. Vliv západu se projevoval silným pronikáním němectví do měst a do nových osad v pohraničí, na královský dvůr, do

klášterů a mezi šlechtu, která stavěla četné hrady a nazývala je německými jmény a podle nich i rody. Také rytířské zvyky byly přejaty zvláště ze sousedního Německa. Ţivot náboţenský: Aţ do 13. stol.byla podávána eucharistie v českých zemích pod obojí způsobou. Potom bylo zaváděno z důvodů praktických přijímání pod jednou způsobou. Zpověď konali věřící alespoň jednou v roce svému faráři. Působením ţebravých řádů /františkánů a dominikánů/ se rozmáhala náboţenská nálada, pozoruhodná kající touha a sklon k mystice.K tomu hodně přispěly třetí řády. Velkého rozsahu nabylo udílení odpustků /prominutí časných trestů za hříchy, jeţ byly předtím zahlazeny lítostí a zpovědí/. Biskup Tobiáš uţil výnosů z odpustků k budování nových kostelů a k charitativním účelům. Hojně se konaly mše za zemřelé. S úspěchem vybízela církev ke skutkům dobročinnosti, např. hojné udílení almuţen. Velmi se rozšířila úcta k P.Marii. Evangelia a snad i jiné části Písma sv. byly přeloţeny do češtiny uţ v 11. stol. Vedle dřívějších českých kostelních písní a zvláště písně Svatý Václave vzniká píseň „Slovo do světa stvořenie“, podávající ve zkratce celé vykupitelské dílo Kristovo. Z konce 13. stol. pochází píseň „Vítaj Králu všemohúci“, perla gotického básnictví. Koncem 13. stol.vznikají podle Nového zákona a podle Legendy zlaté Jakuba de Voraigne také české legendy O Pánu Jeţíši a apoštolech, i apokryfy o Pilátovi a Jidášovi. Také kroniky a historické záznamy z té doby se týkají ponejvíce církve. Ona je prostě středem zájmu a udává všemu ráz. Mravní stav kněţstva: Privilegované postavení církve bylo příčinou, ţe kněţí přibývalo více, neţ bylo zdrávo. Na mnohé se uţ nedostalo církevních úřadů /beneficií/, a není divu, ţe tito klerikové působili biskupu Brunovi váţné starosti. Zlepšené hmotné postavení kněţí svádělo k pohodlí a zanedbávání povinností a k různým přestupkům. R. 1260 se objevili podvodní mniši, neprávem kázali a zpovídali. Biskup Tobiáš musel na stíţnost mýtských měšťanů zakročit proti nezřízenému ţivotu tamního kněţstva, zakázal kněţím nosit zbraně ap. Nesmíme však zapomenout, ţe do úředních záznamů se zřídka dostanou kněţí řádně ţijící. Nehodní kněţí ve velkém počtu kněţstva 13. stol. tvořili jen malou výjimku. Hereze a výstřelky v náboţenském ţivotě lidu: Z doby krále Přemysla Otakara II. máme zprávy o valdenských, kteří se velmi rozšířili v rakouských zemích. Král proti nim z vlastního popudu a s úspěchem vystoupil. Papeţ Alexandr IV. na jeho prosbu ustanovil dva minority za inkvizitory s úkolem vyhladit herezi „v některých krajích království krále českého a v pomezí Polska“. Ve 2.pol.13.stol.se objevují v českých zemích také tzv. bekyně. Byla to dobrovolná sdruţení panen a vdov, které se rozhodly ţít řeholním způsobem v ústraní. Neskládaly řeholní sliby,vyţadovala se poslušnost k představené, společná práce a čistota. Jejich muţským protějškem byli begardi. Zpočátku byli pravověrní, později začali šířit panteistické a kvietistické názory. Biskup Bruno jim vyčítá sektářské sklony Biskup Bruno radí, aby se buď vdaly, nebo vstoupily do kláštera. V tomto prostředí vzniká heretická sekta „bratří a sester svobodného ducha“. Jiný scestný jev byli flagelanti /mrskači/. Svůj původ vzali z kajících kázání sv. Antonína paduánského. Teprve kdyţ se flagelanství projevilo jako hereze, věnovaly mu církevní orgány pozornost. /Mrskání prý nahradí svátosti, smyje hříchy, kněţí jsou zbyteční/. Řeholní ţivot: Dosavadní řehole byly na vzestupu. R. 1205 zaloţil markrabě Vladislav Jindřich cisterciácký klášter Velehrad a osadil jej mnichy z Plasů. Stará klášterní tradice uváděla klášter do spojitosti s někdejším sídlem sv. Metoděje. Proto klášter získal brzy různá privilegia. Během 13. stol.vznikla v českých zemích řada cisterciáckých klášterů muţských i ţenských. /Předklášteří u Tišnova, Ţďár n.Sázavou, Vyšší Brod, Svatá Koruna, Zbraslav aj./ Rozrůstají se také benediktini a premonstráti. Rozkvět a

rozšíření zaţívají také rytířské řády, u nás zvláště Johanité. Usazují se u nás také Němečtí rytíři. Nové řehole: O rozvoj náboţenského ţivota v rostoucích městech se zaslouţily ţebravé řády tzv. mendikantské / minoritů a dominikánů/, které se dostaly do Čech uţ ve dvacátých letech 13. stol. a řád augustiniánských eremitů, který se uchytil po pol. 13. stol. Mendikanti narozdíl od dřívějších řeholí odmítali /alespoň zpočátku/ společný majetek. Spojili kontemplativní ţivost s apoštolským a působili především na kazatelně a ve zpovědnici. U lidu se těšili veliké oblibě a měli mnoho nových povolání. Novou dynamiku v působení ţebravých řádů dodávalo, ţe narozdíl od dřívějších řeholí u nich nebyla stabilitas loci. Augustiniáni zaujímali jakýsi střed mezi starým mnišským řádem a řády ţebravými. Nadšení pro ideál chudoby vyvolalo v ţivot laické bratrstvo při špitále sv. Františka, z něhoţ se v 15.stol. vyvinul řád křiţovníků s červenou hvězdou. 1.minorité: První menší bratři sv. Františka přišli do Čech r. 1225 do kláštera sv. Jakuba na St. městě, zaloţeném Přemyslem Otakarem I. Františkánská myšlenka působila na nejvyšších místech. Dcera Přemysla Aneţka /nar. kol. 1211/ zasvětila Františkovu ideálu ţivot a dosáhla pověsti svatosti. Původně měla sňatkem s některým významným panovníkem posílit otcovo postavení. /Císař Jindřich VII., angl. král Jindřich III., císař Fridrich II./ Nakonec se Aneţka vzepřela bratrovi a prohlásila, ţe podle Boţího vnuknutí celý svůj ţivot zasvětí Bohu. Působila její výchova v klášterech Třebnici a Doksanech, také příklad jejích příbuzných sv. Hedviky Slezské a sv. Alţběty Durynské. R. 1234 vstoupila do kláštera klarisek v Praze na Františku, který nedlouho předtím zaloţila. Aneţka chápala františkánský ideál nesmírně opravdově. Nejen se vzdala správní moci nad špitálem sv. Františka, který byl také jejím dílem a odevzdala jej špitálnímu bratrstvu při něm zřízenému, ale podnikla také zápas, aby byl jejímu klášteru povolena přísná řehole sv. Františka. R. 1238 se vzdala pokorná Aneţka hodnosti abatyše a stala se jen obyčejnou sestrou. Navázala styky se sv. Klárou. Dochovaly se čtyři listy sv. Kláry Aneţce české, které ukazují, jak přátelský byl poměr mezi oběma stejně smýšlejícími dušemi. Hned po smrti byla Aneţka uctívána a uţ Eliška Přemyslovna podnikla pokus o její svatořečení. Aţ r. 1874 byla prohlášena za blahoslavenou a r. 1990 za svatou. Její osobnost brzy upoutal spisovatele i malíře.Minoritský řád se v našich zemích rychle rozšířil. 2.Křiţovníci s červenou hvězdou: S Aneţčiným klášterem byl od počátku spojen špitál pro ošetřování chudých nemocných a poutníků. Správu špitálu vedlo bratrstvo ošetřovatelů a ošetřovatelek, které mělo v čele mistra a řídilo se řeholí sv. Augustina. Časem nabylo bratrstvo nabylo povahy řádu a praţský biskup propůjčil jeho členům jako odznak kříţ s červenou hvězdou. Dosavadní prostory bratrstvu uţ nestačily a proto ještě Aneţka r. 1252 poloţila základní kámen k novému domu u Juditina mostu a k novému chrámu sv. Františka při něm. Řád se rozvíjel hodně i mimo Prahu. I do Slezska a Polska. V čele stál nejvyšší mistr. 3.dominikáni: Dostali se k nám přes Polsko v 1. třetině 13. stol. Prvním sídlem Dominikánů bylo u kostela sv. Klimenta u Juditina mostu na Starém městě. Brzy následovaly kláštery v mnoha větších městech Čech i Moravy. Skoro všechny dominikánské kláštery a kostely vznikly při zakládání královských a poddanských měst a byly budovány na okraji města, takţe jejich rozsáhlé budovy byly součástí městského opevnění. Kázání bratří a jejich příkladný ţivot působily pronikavě na zlepšení mravů a prohloubení náboţenského ţivota městského lidu. Ale i šlechta a královská rodina přilnuly k novému řádu a mnozí synové a dcery ze šlechtických rodin do něj vstupovali. Vzácným květem dominikánské výchovy je dcera Přibyslava z Křiţanova a jeho choti Sibyly, sv. Zdislava, manţelka Havla z Jablonného a Lemberka. Za svého krátkého ţivota

se osvědčila jako apoštolka lásky k bliţnímu a spolu s manţelem jako zakladatelka dominikánského kláštera v Jablonném a v Turnově. Díky centrální mezinárodní organizaci měli příslušníci českých klášterů moţnost studovat na předních zahraničních univerzitách a tak mohli seznamovat domácí prostředí s novými duchovními proudy. Mnozí dominikáni pracovali také jako inkvizitoři, zejména v potíraní sekty „svobodného ducha“. Praţská univerzita, u jejíţ kolébky stáli, jim otevřela nebývalé moţnosti. Mnozí čeští dominikáni dosáhli velkých úspěchů na poli vědeckém a stáli v předních řadách mezi průkopníky reformy v církvi i ve svém řádu. 4.Augustiniánští eremité: V pol. 13. stol. vzniklo na území Čech i Moravy několik augustiniánských klášterů. V Praze získali kostel sv. Tomáše na Malé straně. Kromě kázání a městské duchovní správy pěstovali učená studia. V duchu sv. Augustina byla v úsilí o dokonalost zdůrazňována láska. Věda a umění: Školství bylo nadále výlučně záleţitostí církve. Král Václav II. zamýšlel zřídit v Praze univerzitu, ale české panstvo tento záměr zmařilo. Bálo se změny právního řádu, podle mezinárodního kanonického práva, neboť v Čechách se lpělo na starém právu zvykovém, které šlechtě vyhovovalo. Proto ti, kdo touţili po vyšším vzdělání odcházeli do ciziny. Těch však byl značný počet. Katedrální škola u sv.Víta se povznesla za Přemysla Otakara II. Svou úrovní připomínala svatovítská škola uţ skutečné „studium particulare“ univerzity. Proto přitahovala i studenty z okolních zemí.Velkým přítele vědy, zvláště teologie byl král Václav II. Znal prý celé pasáţe Písma zpaměti. Vyznal se i jiných vědních oborech. Podobné učení jako kapitula svatovítská měla i kapitula vyšehradská. Niţší školy byly při klášteřích-hlavně dominikánských a augustiniánských, při kapitulách i farách a to nejen v Praze, ale i v Olomouci, Brně, Litoměřicích, Hradci Kr., v Kroměříţi, Mohelnici a jinde. Výtvarné umění: Gotika k nám vpadla takřka překotně. Pozdně románské stavby jsou protknuty gotickými prvky /sv.Prokop v Třebíči/. Hned poté přichází gotika jihofrancouzská, které pouţila Aneţka Přemyslovna při klášterních stavbách Na Františku. Uţ za Václava II. byl postaven klášterní chrám v Sedlci u Kutné Hory, který u nás poprvé přejímá gotiku severní Francie, kde bylo vyuţito vnějších opor, které vyztuţují chrámové stěny, k vybudování věnce kaplí. Sochařství přemyslovského období gotiky je ve sluţbě architektury – zdobí hlavice pilířů, konzoly ţeber, svorníky ap. rostlinnými a figurálními motivy. Z gotického malířství zůstaly jen nepatrné trosky. Mongolové a bitva u Lehnice: V polovině 13.stol. zasáhl Evropu další z dlouhé řady vpádů východních nájezdníků, pustošících východ a střed kontinentu od antických dob. Po nájezdech Plavců /Kumánů/ na konci 12. stol., jejich část zůstala trvale usazena v prostoru Haliče, se původcem nového nebezpečí stali Mongolové /Tataři/. Jádro jejich stepní říše leţelo v prostoru dnešní severní Číny a Mongolska. Odtud ovládl chán Temudţin /Čingischán/ celou střední Asii. R. 1227 svedl strašlivou bitvu na řece Kalce u Azovského moře se vzájemně rozvaděnými ruskými kníţaty, která zničil. Po jeho smrti pokračovali ve výbojích jeho synové Ogedej a Batu. Mongolům padla do rukou Moskva a Vladimir, stávající centra ruské říše. Batu porazil také Kumány, jejichţ zbytek se uchýlil pod uherskou ochranu a staly se díky svému válečnickému umění vítanou oporou arpádovské moci. V r. 1240 dobyli Mongolové Kyjev a podnikali loupeţivé výpady do Polska, Slezska i Uher. Nebezpečí, plynoucí křesťanské Evropě si z jejích světských i duchovních kníţat plně uvědomili jen nemnozí. V bezprostředním ohroţení se ocitla Morava i Čechy, proto se

král Václav zasazovalo organizaci širší křesťanské obrany. Na jaře 1241 padla některá slezská kníţectví, včetně Krakova a Vratislavi a piastovská kníţata emigrovala. Útok hrozil slezské Lehnici, kterou hájili vratislavský kníţe Jindřich II. poboţný, Řád německých rytířů a templáři. Rozhodující bitva byla svedena 9.dubna 1241 – ještě před příchodem českých sborů, které mohly výsledek zvrátit. Bez nich skončila bitva strašlivou katastrofou. Jindřich byl zajat a sťat. Část mongolského vojska vtrhl na Moravu, vyplenila ji a v Uhrách se spojila s druhým mongolským proudem. V bitvě na řece Slané 1241 byli Uhři poraţeni P tomto ataku se mongolské síly stáhly. V trvalém područí Mongolů /Tatarů/ zůstal východ Evropy, ruská kníţata byla jimi zpoplatněna aţ do konce 15. stol.

Doplnění historického obrazu podle J. Pekaře: Přemysl Otakar II. /1253-1278/ - spojil po otcově smrti ve svých rukou Čechy, Moravu, Rakousy a Štýrsko. Kdyţ se Béla IV. domáhal podílu na babenberském dědictví /které získal Přemysl sňatkem s o mnoho starší Markétou, vzdal se Přemysl na naléhání papeţské kurie Štýrska ve prospěch Uhrů. Na ţádost Štyřanů, nespokojených s uherskou vládou zmocnil se Přemysl znovu země vítězstvím u Kressenbrunnu /r. 1260/, kde české jízdní oddíly „ţelezných pánů“ zdrtily celou uherskou hotovost. Zároveň pojal za ţenu Bélovu vnučku Kunhutu Uherskou. Sňatek s Markétou byl církevně rozloučen. R. 1269 zdědil i Korutany. R. 1266 obsadil Chebsko. V duchovních kníţectvích solnohradském a akvilejském vykonával rozhodující vliv. Tím v krátké době rozmnoţil svou moc tak, ţe jeho stát byl největší drţavou v mezích říše. Přemysl Otakar II. se jevil současníkům jako král, který v sobě slučoval všechny ušlechtilé rytířské ctnosti, které byly ideálem doby. Působil mocně i na protivníky. Jak v zahraničí tak uvnitř země bylo jeho přední snahou povznést moc koruny jednak hospodářským zvelebením země vnitřní kolonizací, zakládáním měst a vesnic s obyvatelstvem většinou německým, podporou dolování, ţivností a obchodu, jednak se snaţil o nezávislost královské moci na mohutnějící šlechtě. Prostředkem k tomu mu byla podpora měst a kléru a stavění pevných královských hradů /např. Beděz/, které by královské autoritě dodaly důrazu. Výsledkem této péče bylo také jeho bohatství /zlatý král/, které se projevovalo jak v štědrosti, tak v nádheře jeho dvora. S tím vším se pojila snaha o tuhou kázeň a mravní pořádek. Jeho energie někdy přesahovala míru. Šlechta jeho zemí, proti níţ se obracely jeho reformní snahy, viděla v něm brzy nepřítele, a česká šlechta navíc i podporovatele Němců proti Čechům. Stíţnost na poněmčování země králem se ozývá z kronik i z veršů Dalimilových. Tato nespokojenost se stala králi osudnou. Přemysl Otakar a říše: říše, která sice měla dva krále, ale ţádného, který by opravdu kraloval, nečinila Přemyslovi v budování státu ţádných překáţek. Teprve, kdyţ Přemysl sám usiloval o německý trůn, spojila se kníţata-voliči proti němu. Nepřáli si tak mocného panovníka. Také papeţská kurie mu pro jeho rozvíjející se styky s protivníky přestávala důvěřovat. Z této situace vzešla volba hraběte Rudolfa Habsburského /1273/, kandidáta zbytků štaufské strany. Přemysl Rudolfa neuznával za krále a nepřijal své země od něj v léno. Rudolf proto na něj uvrhl říšskou klatbu a r. 1276 vytrhl proti němu do Rakous. V tu chvíli od něj odpadl vévoda bavorský a mocný šlechtický rod Vítkovců vyvolal v Čechách povstání, které zachvátilo celou zemi. Štýrsko a Korutany se přidaly k Rudolfovi,od východu hrozili Uhři. Český král se přiklonil k míru. Ale po dvou letech, lépe připraven válku obnovil. Rudolf se proti němu postavil s uherským vojskem a 26. srpna r 1278 v bitvě u Durenkrutu / na Moravském poli/ Přemysla přemohl a zabil. Zde poprvé se okázalým způsobem spojili Němci a Maďaři, aby zabránili vzniku české

velmoci. Rudolf vtrhl na Moravu, kde mu německá města otvírala bránu, a dále do Čech. Královna Kunhuta se vítězi podrobila. Ale kdyţ se země chystala k obraně, byl smluven mír za podmínek, ţe Rudolf podrţí na pět let Moravu, v Čechách bude do dospělosti mladého kralevice Václava vládnout jeho poručník Ota Braniborský, synovec padlého Přemysla Otakara. Smlouva byla utvrzena zasnoubením mladého Václava Rudolfovou dcerou Gutou.. Rudolf Habsburský dal r. 1282 Rakousy a Štýrsko se svolením kurfiřtů v léno svému synu Albrechtovi. Toho kurfiřtové zvolili aţ r. 1298 králem.Tím byla teprve moc neoblíbeného Albrechta upevněna. Václav II./1278-1305/ -Povýšení Albrechtovo na trůn bylo dílem české politiky. V Čechách si po Přemyslově smrti počínal Ota Braniborský jako uchvatitel země. Mladého kralevice odvezl na hrad Bezděz, potom za hranice. Země byla naplněna záškodnickou zhoubnou válkou šlechty proti Otovi. Potom hrozný hlad a mor hubil zemi. Kdyţ se r. 1283 vrátil 12 letý Václav do země, strhl na sebe vládní moc Záviš z Falkenštejna, jeden z vůdců odboje Vítkovců proti Přemyslovi. Pojal ovdovělou královnu Kunhutu za manţelku a byl zastáncem protihabsburské politiky. Ale mocná strana šlechtická, vedená praţským biskupem Tobiášem stranila Rudolfovi. Zprvu se Václav řídil radou Závišovou. Teprve po svém sňatku s Gutou Habsburskou, vymanil se mladý král ze Závišova vlivu. R. 1290 jej dal popravit. V té době král Rudolf potvrdil českému králi kurfiřtské právo i hodnost číšnickou. Václav II. byl tělesně slabý a opatrný, bojácný, se sklony k okázalému aţ rozmařilému ţivotu. Ale politicky- díky bohatství, jeţ mu skýtaly nové stříbrné doly a díky vynikajícím rádcům, povznesl stát k velké váţnosti. Provedl reformu mince, pomýšlel na zaloţení univerzity. Znovu rozšířil zemi. Zmocnil se také Krakovska a Sandoměřska proti Vladislavu Lokýtkovi. Po zavraţdění Přemysla velkopolského /1296/ mu byla nabídnuta Poláky ruka dcery Přemyslovny Rejčky /Václav zatím ovdověl/ a s ní panství ve Velkopolsku a Pomořanech. Václav se r. 1300 vypravil do Hnězdna dal se korunovat Polským králem. Po dlouhé době tím byly polské země spojeny v jeden celek a připravena půda pro jednotnou říši i do budoucna. Kdyţ po roce vymřeli Arpádovci, uprázdnil se uherský trůn. Mocná strana v zemi jej nabídla Václavu II. Václav jej přijal pro svého dvanáctiletého syna Václava. Ten byl ještě téhoţ roku v Stol. Bělehradě korunován na krále. Tak poprvé byly v rukou českých Přemyslovců spojeny v jedno tři státy: Čechy, Polsko a Uhry. Vymření Přemyslovců: Václav III./1305-1306/ - Nové české říši vypověděl boj král Albrecht i papeţ, který chtěl uherský trůn zachovat Karlu Robertovi, synu neapolského krále Karla II. Chromého..R. 1305 Albrecht vtrhl do Čech, ale bez úspěchu.Tu Václav II. zemřel na souchotiny. Mladý Václav III. se zřekl Uher, kde bylo jeho postavení beznadějné. V míru s Albrechtem se vzad Chebska a Míšně. Chtěl uhájit Polsko proti Vladislavu Lokýtkovi. Při taţení do Polska byl v srpnu r. 1306 v Olomouci zavraţděn neznámým pachatele. Byl posledním muţským potomkem rodu Přemyslova. Po smrti Václava III. napjal král Albrecht všechny síly, aby získal českou korunu habsburskému domu. Vtrhl do země a s pomocí šlechtické strany, vedené panem Tobiášem z Bechyně, vymohl, ţe jeho syn Rudolf byl zvolen za českého krále. Ten ale do roka zemřel. Čechové si pak prosadili zvolení Jindřicha Korutanského.Albrecht byl zavraţděn r. 1308 svým synovcem. V Čechách v tom viděli trest za zavraţdění Václava III. Králem svaté Říše římské byl zvolen Jindřich VII. Lucemburský.

Také Jindřich VII. se pokusil získat českou korunu svému domu. Čechové, kteří byli nespokojení s Jindřichem Korutanským, mu vyšli ochotně vstříc.R.1310 pojal jeho syn, 14 letý Jan Lucemburský za manţelku Elišku, sestru Václava III, zmocnil se Prahy a panství v zemi. Plán Jana Lucemburského, získat mladšímu synu Janu Jindřichovi dědictví Jindřicha Korutanského, především Tyroly, byl zmařen císařem Ludvíkem Bavorským. Místo toho dosáhl, podporován papeţem, který dal císaře do klatby, ţe většinou kurfiřtů byl zvolen jeho starší syn Karel, to dobou jiţ markrabě moravský za krále římského. /1346/. O dva měsíce později padl král Jan v bitvě u Kresčaku, pomáhaje Francouzům proti Anglii. I kdyţ uţ byl slepý na obě oči, dal se vést do nejlítějšího boje. /“Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal“/. Mladému Karlovi ušetřila těţký zápas o říši předčasná smrt císaře Ludvíka. Po ní byl uznán za krále všeobecně.