Zpráva z rozvojové misijní stanice MBU - Allamano Agape
vesnice Kamsamba – Tanzánie 2013 Preface Nic člověka nenamíchne víc, než když si vytkne nějaký cíl a nemůže jej uskutečňovat podle svých představ v klidu a pohodě. Nemá dostatečný časový prostor, kdy si jeho realizaci může promýšlet, a pak nápady vzájemně kombinovat a testovat. Život sám je ale už svou povahou dynamický proces od narození a prvního nadechnutí až do posledního úderu srdce a finálního výdechu. Nic mezitím. Možná snad při spánku stav jakési hibernace, jako to dovedou počítače, aby se šetřil stroj a Distribuce psacích potřeb pro žákyně základní školky. případně obnovovala energie. Proto jsme s jistou dávkou nevole museli přijmout fakt, že letošní prostředky i čas budou částečně omezené navzdory předchozím rokům. Letošní misijní poslání bude sice svou podstatou stejné, ale bude nutné je jinak organizovat. Promýšlet nové možnosti a dost možná je i prakticky ověřovat. Na první náznaky, jež jsme začali vnímat už v minulém misijním roce, bylo třeba dost svižně zareagovat, abychom už letos mohli takové aktivity hodnotit a rozhodnout se, jak dál pokračovat, anebo se pokoušet o něco jiného. V následujících řádkách se tedy nejprve probereme aktuálními zážitky a tématy, a později se k nově testované aktivitě ještě vrátíme. Islámský teror se v Tanzánii stupňuje Uplynul celý rok od doby, kdy jsme referovali o prvních masovějších náboženských nepokojích v zemi, kde náboženský smír je základním předpokladem naší misijní a rozvojové pomoci. Už tehdy došlo k prvním útokům na ostrově Zanzibar na dvě britská děvčata vyučující na v Anglikánské církevní škole angličtinu. Pak byli zastřeleni dva kněží. První P. Ambrose Mkenda byl zavražděn přímo na Štědrý den a druhý P. Evaristus Mushi o pár měsíců později. Během našeho letošního pobytu na pevnině byl napaden i P. Joseph Mang´amba (60) z ostrovní farnosti Machui, který byl útočníky polit kyselinou na tváři, rukou, zátylku a oblečení na prsou. Vše proběhlo během jeho návštěvy v Internet café, kde pracoval na počítači. Napadený kněz byl odpovědný za mládež v oblasti Cheju, kde leží i jeho farnost. Na Zanzibaru - z 95% muslimském - asi nepřekvapí, že pachatelé útoků nebyli dosud vypátráni. Podobně byli kyselinou napadeni další tři lidé, z nichž jeden (Mohamed Kidevu) je dokonce tzv. sheha – místním úředníkem současné vlády pro oblast Chumbuni. Muslimské organizace jej viní ze spojenectví a spolupráce s katolickou církví a bývalou vládní stranou CCM. Stále ještě politicky aktivní a silnou v současné vládě. 1|Stránka
Ne tak dávno došlo dokonce k pumovému útoku ve městě Arusha, kde ve farnosti Olasiti biskup Josephat Lebulu za přítomnosti papežského nuncia (P. Francisco Montecillo Padilla), světili nový kostel. Cílem útoku byl vatikánský vyslanec. Oba naštěstí přežili. Ne tak už jeden z blízko stojících věřících. Nemluvě o mnoha dalších zraněných. Shora zmiňované útoky mají v hlavách militantně promuslimských útočníků jeden Stydlivost malých domorodců je příkladná i úsměvná. společný cíl, kterým je nejprve si vynutit oddělení ostrova od pevninské části Tanzánie, a pak usilovat - na jednom a později i obou - o ideální muslimskou „státní formaci“ nazývanou „umma“. Ta má být řízena a spravována právem „sharia“ pochopitelně inspirovaným Mohamedovým Koránem včetně jeho pravověrného výkladu. Umma je pro muslima nejideálnější formou pozemské existence lidského společenství, protože i islám – svoji víru - prezentuje jako dovršení všech dosud existujících náboženství. Jako nedokonalé a nerozvinuté – a tedy i scestné a zbytečné - chápe tudíž i křesťanství. Takový je jeden z principů nauky. Jiné vidění praktického soužití ale uslyšíte z úst muslima a zedníka Aliho (30), který příležitostně pracuje pro naši misijní stanici v Kamsamba, kde žije malá muslimská komunita. I on se snaží naučit arabsky, aby si mohl Korán číst v originálu. Muslimové jsou totiž přesvědčeni, že autenticita Koránu vynikne nejvíce, pokud jej čtenář čte v jazyce, ve kterém byl Mohamedovi původně zjeven. Tedy v arabštině. To je sympatické a připomíná to křesťanská studia starých textů svitků v aramejštině, hebrejštině a řečtině. Bez problémů se spolu shodneme, že by všichni lidé měli společně usilovat o vzájemný pokoj, spolupráci a toleranci k odlišné víře souseda. Salam alejkum Ali! (Pokoj s tebou Ali!) Takové rozhovory vedeme s domorodci v podvečer na zápraží domu naší misijní stanice, když už je po pracovní době a lidé si přijdou pro zálohu za vykonanou práci. Obvykle to bývá koncem týdne v sobotu. Všichni vášnivě diskutujeme a dáváme k dobru příhody, osobní zkušenosti a komentáře k nim. I přes vážné téma náboženského násilí, které vidíme, že křesťanskou část vesnického osazenstva zneklidňuje, je mezi námi spousta legrace. Radikalita muslimské části tanzanijského obyvatelstva je každodenní a lidé o ní okamžitě vědí z vysílání radia i satelitních zařízení, která jsou součástí dvou místních hospod. Militantní islamisté rádi sázejí na úctu křesťanů k daru života. Ve svých hrozbách pomsty, určených především sluchu běžné populace, která si přeje žít v klidu, vyhrožují násilím, doprovázeným potoky krve. Ostentativně se přitom snaží demonstrovat své opovrhování vlastními i cizími životy. Vědí, že to veřejnost děsí, protože ví, že jsou toho opravdu schopni. O nic jiného než o vyvolání psychózy strachu mezi lidmi, jim při tom nejde. Tak to dělali i kdysi všichni –isté předchozích režimů ve snaze donutit lidi tancovat podle jejich pískání. Myslím, že budou ale hodně rozčarováni, až zjistí, že samopalem a bedničkou semtexu vrata do nebe 2|Stránka
nelze otevírat. Navíc zjistí, že Bůh a Otec všech lidí má mnoho jmen, z nichž jedno je i Alláh… Výsledky sčítání lidu Jistě si vzpomínáte, že jsme před rokem zmiňovali jednu z našich studentek jménem Nelly, která v Mafinga zpracovávala podklady celonárodního sčítání. Zde je z něho několik údajů: Navzdory do očí bijící chudobě, se kterou se při práci v Tanzánii denně setkáváme, výsledky loňského celonárodního sčítání lidu ukazují, že se od roku 2002 délka života tanzanijců prodloužila z 51 na 57 let. Tak o vyhodnocených údajích z minulého roku informuje Národní statistický úřad (NBS). Získané Do sčítání 2012 patří i tyto děti v zapadlých vískách buše. statistické podklady jsou hodnoceny z mnoha úhlů a veřejnost k nim má přístup na internetu, jak to zákon ukládá. Všechna hodnocená kritéria zde nelze vypsat, takže jen pár základních údajů: Ukázalo se kupř., že hlavní město Dar es Salaam má i s příměstskými částmi téměř 4,3 mil. obyvatel. Jádrem tohoto obyvatelstva jsou především lidé od 15 do 45 let. Národ sám se - od roku 2002-2012 - kdy se konalo poslední sčítání, rozmnožil o 3 miliony. Z 41,9 na 44,9 milionu. Z toho dětí a mládeže (0-17 let) je 23 mil. Starých lidí (60+) je v celé populaci pouhých 1,8 mil. Zajímavé je také, že matky mezi 15-49 rokem věku porodí průměrně šest dětí. Dodejme jen, že podstatná péče o ně, spočívá především na nich. Překvapilo nás, že ale 27% žen v zemi používá antikoncepci. Samozřejmě především ty manželem lépe sociálně zajištěné většinou žijící ve městech. Udivující statistickou informací je, že některé oblasti na severu země mají nadpočet dětí do 15. let, které tak tvoří téměř polovinu všeho obyvatelstva v kraji. Výsledky sčítání se mají údajně projevit v boji vlády proti chudobě, a to tvorbou nových socio-ekonomických projektů. Inu, budiž! Jestli se ale vůbec použijí, pak to bude především v nacházejících volbách roku 2015. Novinky z Dar es Salaamu - vstřícnost misionářů. Letošním trendem, který nás provázel, kdy jsme byli už z domova navíc rozpočtově omezeni, bylo paradoxně samé zdražování. Jak nám ukázali staří misionáři později, bylo vůči nám i zcela zbytečnou svévolí. Nejsme totiž turisté, ale ti kdo přivážejí finanční prostředky a praxí ověřené know-how na pomoc nejchudším vesnickým lidem. Nejezdíme do Afriky pro svoji odpočinkovou dovolenou nebo cestovatelskou kratochvíli, ale pro jejich osobnostní a lokální rozvoj. Určité povahy lidí když převezmou jim svěřenou důvěru a odpovědnost, nabydou brzy přesvědčení, že tyto dočasné svěřené statky jsou jen jejich. Sotva se rozkoukají, tak začnou hromadit peníze, jako by šlo o jejich existenční bytí a nebytí. 3|Stránka
Žel bez ohledu na prvotní misionářské ideály a nejbližší logické cíle. Tak i nám jedna postarší dobrovolnice začala účtovat parkování na naší Toyoty v hlavním městě, na dvoře prokury IMC misionářů Consolata, ačkoliv tam bez problémů celých 13 let parkujeme. Pokud možno taktně jsme se ozvali na vedení misionářského institutu IMC, kde staří harcovníci – misionáři v plném nasazení přes šedesát a více let – na nás vykulili oči a řekli: „Porca mizeria…co je to za blbost? Vždyť tady pomáháte jako my, tak proč byste takovou samozřejmost jako je parkování po dobu vaší nepřítomnosti, měli platit z peněz pro chudé.“ A bylo to. Dobrá lekce trpělivosti pro nás. Zdražení ubytování ve Mbeya Jiná taková „kauza“ nás čekala ve Mbeya, kdy si agilní administrátor privátně předsevzal, že z ubytovny a přednáškového střediska pro katolickou mládež, vybuduje „několikahvězdičkový“ hotel pro veřejnost. Samozřejmě s televizí a WiFi připojením v každém pokoji, které bude pronajímat draze veřejnosti. Na dvoře se rozhodl navíc vybudovat líheň kuřat, pekárnu chleba, výrobnu uzenin a truhlárnu. Nemarnil čas a ihned také nakoupil tisíce potřebných cihel. Urychleně pokácel 200 let staré Bibi Sofia (77) před svou vesnickou kuchyní. stromy a povolal firmu, aby mu vyvrtala vrt na vodu do 150 m hloubky, ačkoliv v areálu existuje již roky skvěle fungující městský vodovod s dostatečným tlakem vody. Pochopitelně na takové investice je nutné mít hodně peněz, takže neprodleně také zvednul cenu za pronájem místností, a to o 200%. Nejsme si jisti, zda-li se toto počínání dá nazvat rozvážným, anebo se může svést na jeho mladický věk. Je mu totiž už 45 let a v Africe také není prvním rokem. Máme za to, že takové nekritické chování způsobuje vidina velkého balíku peněz, které si myslí, že vydělá a opět někam investuje. To samo o sobě by nebylo nic proti misionářskému principu budovat a obnovovat, ale obáváme se, že v tomto případě finanční fantazie narušily jakýsi vnitřní cit pro milosrdenství a tím jej nenápadně začínají blokovat i pastoračně. Cokoliv jste (ne-)učinili Isackova žena Happy totiž vyprávěla, že po dobu naší několikatýdenní nepřítomnosti tzn. našeho pobytu v AA misijní stanici daleko v buši, přestala téci voda z vodovodu, který jim vede až do domu. Cosi se asi rozbilo a dlouho ve městě opravovalo. Důvod přesně neznáme. Happy, která nebydlí příliš blízko, dopravila tedy všechny domácí kbelíky do uvedeného Katolického školícího centra v naději, že jí bílý misionář nechá v areálu, gratis natankovat pro chod domácnosti potřebnou vodu. Šla s jistotou tím spíše, že jej osobně znala a navíc její muž Isack mu mnohokrát pomáhal s nákupem cihel i stovek pytlů rýže pro příležitostné posluchače 4|Stránka
tohoto areálu. S naším svolením mu Isack obětavě několik dní pomáhal i přesto, že primárně pracujeme denně především spolu a podobné výpůjčky nás dost podstatně zdržují od našich vlastních povinností vůči AA misii. Jsme totiž v našich aktivitách striktně omezeni především časově, vzhledem k limitu pouze několikaměsíčního pobytu v zemi. Dopadlo to ale tak, že si „svatý muž“ zcela neomaleně řekl o 500 TZS za každý naplněný kbelík, což Happy překvapilo a zaskočilo. Podobný požadavek je v sousedských vztazích mezi lidmi docela nevídaná věc. Zvláště pokud se týká poskytnutí vody. Sotva se zmohla na odmítnutí takové nehoráznosti. Nicméně s prázdnou odešla. Navíc rozhovoru na veřejnosti byla přítomna většina pracovníků areálu, což je drb, který lidi okamžitě roznesou. Sklenice vody… Isack mi tuto příhodu napůl rozhořčeně a napůl pobaveně vyprávěl, protože jsme oba věděli, že díky jeho osobní bystrosti i zkušenosti před pár měsíci tohoto „spravedlivě akurátního“ misionáře zachránil od půlmilionové ztráty za špatný obchod s rýží, kterým nerozumně pověřil jednu domorodou řádovou sestru, aniž by si vůbec ověřil, jestli takový obchod v rozsahu stovek pytlů, vůbec kdy realizovala. Tak se žel, vděčnost ani přátelská výpomoc nekonala. Ke škodě pastorace chybělo gesto velkorysosti, které Stavba domku pro starý vesnický pár v Kamsamba. mohlo být skvělým příkladem, jenž přesvědčivě posluchače a diváky inspiruje. Nedostalo však šanci se uplatnit. Škoda zbytečného pohoršení a zmařené příležitosti k blíženecké lásce. Je až s podivem, jak snadno si „profík ve věroučných věcech“ nevzpomene na elementární evangelní výzvu o podané sklenici vody… Škoda o to více, že Afričané nás bělochy stále ještě (nezaslouženě) považují v mnoha dovednostech za schopnější a technicky i organizačně vyspělejší než jsou oni. Dvojí pohled na dějiny Během let pobytu jsme udělali osobní zkušenost s tím, že méně vzdělaná část populace má tendenci si pohled na bělochy nekriticky idealizovat, a ta druhá vzdělanější je na tom nekriticky opačně. Kdysi jsme byli zaskočeni úsměvným dotazem, zda-li vůbec v Evropě existují nějací zloději a kriminalita a žijí-li mezi námi také nějaké chudé rodiny a jedinci. V té souvislosti se domorodci ptali, máme-li také potřebu stavět nějaká vězení. To jsou dotazy domorodců, kteří obvykle nemají ani to nejzákladnější vzdělání. Neumějí číst, psát neřku-li počítat. Mají jen nulovou případně mizivou příležitost sledovat televizi nebo rozhlas. Čili chybí jim přísun potřebných informací. Na druhé straně této pomyslné barikády stávají jedinci se vzděláním včetně studia historie, od nichž se - překvapivě ještě v současnosti - dozvíte, jak 5|Stránka
jednoznačnou metlou bylo kupř. koloniální období. To je však velmi zjednodušené a hlavně hrubé zkreslení historické reality. Kdo si zachoval jen trochu soudnosti a poctivé touhy poznávat pravdu, musí vidět, že ještě dnes v zemi pracují funkční technické a organizační struktury (železnice, námořní doprava) z dob daleko před získáním nezávislosti před 50 lety. Často s minimálními modernizačními náklady. Jak vidno, nestačí jen memorovat data a historické milníky, ale je také důležité chtít věcem porozumět v souvislostech. Především ale záleží na dobré vůli čtenáře. Fotografie on-line Mnohem radostnější než přechozí úvahy je ve chvílích odpočinku sledovat čilý ruch návštěvníků na vyhlášené lidové pláži se vznešeným názvem Coco Beach v Dar es Salaamu. Sem přicházejí od pátku do neděle všechny nábožensky diferencované rodiny muslimů, hinduistů i křesťanů všech barev kůže i denominací. Korzují, cvičí, aby udrželi kondici. Děti a mládež se koupe v moři (přesněji Indickém oceánu) nebo jen tak s přáteli nebo s rodinnými příslušníky posedávají a popíjejí či Sehraná dvojka, která loví prakem ptáky na polévku. pojídají slané, sladké i kořeněné pochoutky, které si na piknik sami připravili nebo v blízké restauraci nakoupili. Sportovní nadšenci zde plachtí v kombinaci paraglidingu a surfařských prken na vzdouvajících se vlnách, tvořených pod vodou skrytými útesy. V posledních letech tu vždy pobíhali všudypřítomní fotografové, kteří nabízeli lidem své služby. Šťastné společné chvíle bylo možné sice ihned zachytit, jak v éře klasického filmu, tak i digitálního snímání, hotové snímky se ale dodávaly až dodatečně. Letos jsme však zaznamenali technický posun vpřed. Fotografové nejenže z digitálně nafocených fotek dávali klientům vybrat, ale nosili sebou i mini tiskárny na baterie, ve kterých své výtvory ihned tiskli a předávali. Je opravdu sympatické vidět tyto mladé městské snaživce, jak hledají ve svém skromném podnikání cestu k zákazníkovi. Jak se nebojí moderní techniky ani nových poznatků, které by ovšem nebyly možné, pokud by nefungoval volný trh a tím i dovoz tohoto zboží. Možnosti obživy - tzn. četnost i pestrost pracovních příležitostí - na vesnici a ve městech se ale diametrálně liší v neprospěch venkova. Velmi podstatným je i osobní přístup mladých ke vzdělání a jeho kvalitativní úroveň. Systémová chyba Ať už jsou sociologicky a na budoucnost zaměřené teorie jakkoliv optimistické, rozhodně to ale bez funkčních rodin nepůjde. Aniž bychom chtěli muže nějak společensky degradovat a ženy naopak nekriticky vyvyšovat v jejich rodičovských rolích, muži jsou opravdu v tomto základním - společnosti a státotvorném páru Achilovou patou. Pro svoji chabou nebo vůbec neexistující otcovskou odpovědnost 6|Stránka
v rodině a pro rodinu zplodí dítě a buď bez vysvětlení rovnou zmizí, anebo s argumentem, že si jdou hledat nějakou práci, zanechají mladé maminky opuštěné. Tak jimi zplozeným dětem chybí vzor pro jejich vlastní budoucí existenci, což generačně řetězí dysfunkci otcovské role v každém dalším jedinci. Situace je o to horší, že se takový stav sice ženám vůbec nezamlouvá, ale okolnostmi jsou přinuceny ji přijímat. Jejich dcery a vnučky ji později v následujících generacích už pozvolna vnímají jako samozřejmou okolnost, která je v životě žen nevyhnutelná. Domnívají se, že je to daná nehnutelnost patřící k životu ženy a dětí, se kterou nemá smysl vůbec bojovat, protože tu již dávno byla. Není zlato, všechno co se třpytí Takové uvažování je pochopitelně základem poraženectví a dalších nic neřešících postojů pasivity. V podobně fixované negativitě leží nejvlastnější úskalí možných pozitivních změn africké (a nejen její) společnosti. Jako misionáři nabízející rozvoj domorodcům, jim můžeme sice pomáhat stavět a realizovat potřebnou vnější strukturu (kupř: sirotčince, nemocnice, polnosti, cesty, studny či vodovody) i předávat potřebné know-how, ale pokud se Než se sejde chrámový sbor, musí se dobít baterie. nám je nepodaří přesvědčit o nutnosti změny v jejich dosavadním způsobu náhledu na funkci i existenci rodin, bude naše ostatní úsilí marné. Dosáhnout v této oblasti byť jen minimálního úspěchu je smysluplné, ale pro duševní a duchovní síly misionářů ad maximum vyčerpávající. Skutečná cesta k rozvoji chudých etnik a národů vede každodenní cestou bratrsky a partnersky se sdílející lásky. Té, která je velkorysá, trpělivá i doprovázející, Takové, jenž umí oddělit zrno od plev. Podstatné od nepodstatného. Časné od věčného. Jinak každá jiná motivace je cestou zmarnění. Historie lidského rodu už empiricky ověřila, že původní ušlechtilé snahy pomáhat potřebným, ale bez podpory funkčních rodin, spolehlivě vedou na pokraj pasti atomizace lidského společenství. Pokud se občané této planety do ní nechají neprozřetelně vlákat, zřeknou se základního kamene naší křesťanské civilizace. Nehrajme si proto před veřejností demonstrativně na „pomáhání“ ve kterém jde především o nás, ale nabídněme vedle nezbytných financí a modliteb i svá, mnohdy tak těžko lásce dobytná srdce. Afrika je totiž kontinentem mnoha tzv. katedrál v poušti, Více či méně odvážných projektů svých stavitelů, ve kterých již mnohokrát vyhořely osobní nebo skupinové ambice i utajované mindráky. Těch, kteří mysleli více na technicky vyšperkovanou infrastrukturu a nabílené zdi postavených budov, než aby je naplnily duchem životodárného partnerství s domorodci. Žel i někteří sponzoři se spíše zajímají o vnější dojmy statistik, fotodokumentace či počítačové prezentace než o vnitřní obsah misijního poslání, které pomáhají financemi porodit nebo držet při 7|Stránka
životě. Má-li Afrika kdy mít nějakou „světlou budoucnost“, pak je naším i jejím primárním úkolem usilovat o funkční rodiny stojící na duchovním základě. Spojené úhelným kamenem vzájemné lásky, která – jak říká Exupéry – začíná tam, kde se oplátkou nic nečeká. Vzdělané děti z takto formovaných rodin jsou nadějí i budoucností Tanzánie. Požehnáním Afriky jako kontinentu. Nebojme se předchozích slov, která nám v tuto chvíli zní velká a příliš neuvěřitelná a proto i neuskutečnitelná. Chceme-li dnes pracovat pro nějaký ideál, jakým pomoc rozvoji nejchudším africkým spolubratrům rozhodně je, musíme nosit v srdci také jeho konkrétní vizi a víru v Tvůrce. K tomu verbalizace pomáhá. Slova nám - jako maják nebo radar - tuto cílovou vizi pomáhají vyjasnit a umožňují během naší cesty stále vidět, o co usilujeme, ale také, kde jsme bloudili. Opravdu, nebojme se! Nikdy nejsme sami! Žebrání s megafonem Tuto systémovou nezbytnost rozvoje tanzanijské občanské společnosti potažmo i státu, nám znovu připomněla jedna žebrající žena s malými dětmi na hlavní ulici ve Mbeya. Za své místo si vybrala velmi frekventovanou stanici mikrobusů nazývaných daladala, ležící v blízkosti bank. Aby ji bylo vůbec možno zaslechnout a tím i uvidět v té spleti lidí i dopravní techniky, pořídila si megafon. Ten na předem namluvené a stále dokola přehrávané (tzv. nekonečné) smyčce sděloval okolo jdoucím, Čekající „prosebníci“ v AA misijní stanici. že: …je slepá, má pět malých dětí, manžel zemřel a ona nemá žádné příbuzné, kteří by jí pomohli… Přiznáváme, že svým technickým vybavením vzbuzovala naše pochybnosti. Takový nákladný tlampač si totiž obvykle pořizují movití obchodníci, vlastnící na trhu nebo v ulicích stálá obchodní místa. Skutečnou pravdu samozřejmě neznáme, ale domníváme se, že spíše šlo o příbuznými nebo sousedy využívanou ženu k žebrání, kde se přes děti a slepotu ženy hraje na city lidí. Oni ji vybavili potřebnými „pracovními nástroji“. Zastavili jsme se na chvíli, abychom pozorovali reakce okolí. Byla ale mizivá. Použitá technika moc nepomáhala. Lidé ve městech se chvíli co chvíli střetávají s někým, kdo prosí o peníze, a tak jsou již otupělí těmito výjevy. Často to jsou děti, toulající se ve skupinkách po městě, které se téměř systematicky prožebrávají ulicemi, kde je nějaký pohyb lidí. Fakt, že se přitom krade vše, co není právě přikované a dá se zpeněžit, je jasný. Máte-li tyto zážitky během svých prvních afrických (nebo i asijských, jihoamerických apod.) cest, srdce se vám svírá nad těmito zanedbanými dětmi ulice. Nad jejich chudobou a každodenní bezvýchodností. Pak, ale s nimi učiníte další překvapivé zkušenosti a začnete uvažovat trochu střízlivěji. Možná pochopíte i důvody, které vedou biskupa, aby prošel zdánlivě nevšímavě kolem žebrajících na
8|Stránka
ulicích, aniž by se ke každému z nich ihned skláněl a nabízel bezprostřední pomoc. On ví, že by nic nevyřešila. Hlad nebo jiné důvody Jednoho dne, při našich nezbytných nákupech materiálu, jsme postávali na jedné z frekventovaných městských silnic. K autu se zdálky blížil asi jedenáctiletý chlapec a bylo celkem jasné, že si řekne o nějakou pomoc. Došlo k tomu. Aniž bychom chtěli snižovat váhu jeho argumentace, odvolával se jako všichni na úmrtí rodičů, svoji opuštěnost a hlavně hlad, protože již několik dní nejedl. Prosil o nějaké peníze na jídlo. Vyptali jsme se jej na základní školu, na Starost o sirotky ve vesnicích patří k našim prioritám. místo kde bydlí, na existenci starších sourozenců případně příbuzných, kteří by mu měli tradičně první podat pomocnou ruku. Věděli jsme ale, že mu s hladem chceme pomoci na místě. Během rozhovoru celkem spontánně Mirjam vzala z krabice na zadním sedadle chvíli předtím nově zakoupený a ještě zabalený krájený chléb. Ten jsem chlapci skrze okénko auta nabídl s vysvětlením, že zde má skvělou příležitost se ihned najíst. Co následovalo, nám oběma vyrazilo dech. Klukova klidná tvář se napjala vztekem. Mrštil podaným balíkem chleba otevřeným okénkem zpět do auta a nasupeně vykřikl: „Chleba si nechte, já chci peníze!“ Zůstali jsme jako opařeni… Někdy jsou věci prostě jinak, než se na první pohled zdají. Je třeba takový fakt přijmout a ne se utápět v moři vlastní citovosti, kdy necháme kdejakého žebráka a bezdomovce bez rozdílu barvy kůže, aby nám věšel bulíky na nos. Kdo odmítne v Africe kilovou porci chleba, určitě hlad nemá. Možná jej nakrmí starší kamarádi v partě, kteří jej posílají žebrat, aby měli peníze na své drogy. Isack a zubař – domorodec a zdraví Během naší práce mezi domorodci ve městech a stejně tak především na vesnici opakovaně narážíme na velmi důležitou otázku, kterou je zdraví. Všichni z osobní zkušenosti víme, že pokud naše zdravotní situace není z nějakého důvodu v pořádku, pak nepřináší ani očekávanou psychickou vyrovnanost a pohodu, tolik důležitou pro naše mezilidské i pracovní vztahy. Evropská populace je běžně zvyklá o své zdraví více či méně pečovat. Jiná situace nastává, pokud se téma zdraví musí řešit v Africe. Afričan se svým zdravím nijak valně, a to především ve smyslu jeho prevence, nezabývá. Je pro něho samozřejmostí, kterou ani nevnímá. Pokud se objeví nějaké signály, že není něco s jeho kondicí v pořádku, odsouvá je do neurčitého „později“. K tomu jej vedou především dva důvody, které se kombinují. Prvním je akutní nedostatek financí a druhým naprostá neinformovanost o funkcích, které v těle probíhají. Z těchto důvodů si ani vzdáleně nepřipouští jakoukoliv 9|Stránka
myšlenku na zhoršení své zdravotní situace. Kupř. matky, které drží v náručí své dítě jenž je evidentně v kritickém zdravotním stavu - např. silně dehydrované jeho situaci tak vážně ještě nevidí. U nich se zapíná jakýsi vnitřní signální systém až o řád později, kdy intuitivně vycítí, že jejich dítě je v terminálním, život ohrožujícím stavu. Tímto posunem v posouzení zdraví potomka se obvykle promešká poslední potřebný moment možné záchrany. Na vině je jejich nulová informovanost, a doslova fatální Nové vlastní boty jsou pro sirotky převzácným darem. nevzdělanost. Není to tím, že jsou mladé a nezkušené, ale tím, že byly buď nedostatečně, anebo zcela vůbec nevzdělávané. Vzdělávání není totiž jen proces získávání a hromadění informací, ale také jejich modelových aplikací pro život. Když říkáváme, že škola je přípravou na život, tak máme pravdu. Rodičovská generace má praxí života dobře ověřeno, že realita je ale o mnoho tvrdší než školské poznatky o ní. Dovolíme si zde přidat jeden příklad ze života, dobře ilustrující, jak těžkopádně a bolestně se nám teoretické informace převádějí do životní praxe: Náš manažer Isack je mladý, silný a zdravý africký „pořez“ v kristových letech. Ještě před deseti lety svými pěknými výstavními zuby otvíral kovové zátky limonád, před užaslými zraky hostů z Evropy. Letos se jedno naše děvče sirotek jménem Lucy (19) na nás obrátila s prosbou o finance na zubaře. Oba dolní zuby moudrosti měla vyhnilé na kořen a bylo třeba je vytáhnout. Pomoc jsme jí samozřejmě poskytli. Dokonce i injekci proti bolesti zaplatili. To je na africké vsi nevídané. Nicméně náš hovor zaslechl Isack, že prý jej také trápí zub. Jeden z řezáků a už prý dlouho. Prohlásil, že už byl dokonce i u doktora ve městě a dostal provizorní plombu, aby se dostavil později. Jeho „později“ mu trvalo více než šest měsíců než se k lékaři dostavil. Stále neměl čas. Poslední celý měsíc jsme jej tam naháněli i my. Stále nalézal důvody, proč návštěvu lékaře odložit. Podezřívali jsme jej, že se bojí vrtačky. Dosáhl toho, že se plomba za ty měsíce nejenže vydrolila, ale kořen mu vyhnil tak dokonale, že se zub uvolnil a doktor jej později bez problémů vytáhl. Nebylo co opravovat. V jeho případě to nebyl problém zaplacení výkonu, ale Isackovy zbytečné liknavosti. Nezájmu o vlastní zdraví. Jeden zub sem, jeden tam. Vždyť jich ještě tolik zbývá… Zanedbané cesty Naše první letošní cesta do Kamsamba - cca. 30 km před jejím dokončením byla pro nás přerušena píchnutou pneumatikou před vesnicí Itumbula. Pro domorodé děti tak nastala nevšední podívaná. Konečně měly ideální čas na prohlídku auta s bělochy, kteří obvykle kolem jejich domovů v oblaku prachu jen projíždí. Mirjam je všechny podarovala lízátky na plastikové tyčce, takže dojem jsme v místě zanechali určitě dobrý. Škoda jen, že pro únavu a spěch s dokončením vyčerpávající cesty, nebyl čas domorodou omladinu, pořádně vyfotit. Tak zůstalo jen u mobilu, který jak 10 | S t r á n k a
známo, kvalitní fotku neumí, a také u nadávání na stále rozbitější povrch cest. Zcestná je jak filosofie vlastních oprav, tak i použitá technologie. Na opravovanou cestu se totiž obvykle navezou hromady velkých kamenů, na které se nasype hlína vytěžená v nejbližším okolí. Tato nesourodá směs se pak těžkou technikou zaválcuje do nezpevněného podloží. V této formě je pak silnice přijatelně sjízdná do prvních větších dešťů. S dalšími tropickými lijáky se následně udusaná hlína rozvolní a vyplaví do postranních odtokových příkopů. Zůstanou trčící kameny, které ani zdaleka nelze přirovnat ke štěrku. Ty se pak stávají utrpením každého řidiče a zhoubou pro jeho vozidlo a nervy. Tato torza cest se opravují jen, má-li projet nějaký významnější vládní činovník nebo koná-li se vzpomínková slavnost. Letos jedna proběhla ve jménu nezávislosti Tanzánie tzv. Mwenge – Pochodeň. Mítink, na kterém se nutně sejdou vzdálení i blízcí političtí harcovníci. Nebýt těchto potentátů, tak si stavu cest nikdo z krajské administrativy ani nepovšimne. Velmi podobně je to i se zájmem o opravy roztroušených a rozbitých pump po zdejším kraji. Tím, že se očekává větší množství „vlivného panstva“ i prostých vesničanů, nastane i zvýšená spotřeba vody. Školení starostů Taková „sláva“ se odrazí na životě obyvatel i představitelů vesnic vzdálených od Kamsamba i 40 km. Místní činovníci – starostové a starší obcí – mají potřebu se blýsknout před nadřízenými. Tak urychleně dávají do pořádku stav studní ve svém okolí. Letos se v hektickém spěchu sjeli do naší AA misijní rozvojové stanice s prosbou o pomoc při řezání závitů poškozených plastových trubek, které z nefunkčních studní vyšroubovali. Zmatkovali jako nepřipravení Neplánovaný kurz péče o studny pro starosty vesnic. školáci před písemkou. Ve svých svátečních oblecích nás nutili do okamžité opravy několika stovek narychlo dovezených trubek. Ani jeden z nich se sám ale nevyznal v instalatérském řemesle, natožpak, aby si nějakého vlastního řemeslníka sebou dovezli. Měli jsme sice ten den podobnou práci rozpracovánu, ale z výchovných důvodů jsme jim vysvětlili, že jsme ochotni jim zapůjčit naše nářadí a přerušit práci, ale požadujeme, aby si závity na trubkách vyřezali vlastnoručně, a tak se takovou dovednost pro příští havarijní potřebu naučili. Rozpačitě a překvapeně na takový návrh kývli, ale pak už odložili saka. Řezalo pod naším „odborným“ vedením. Protože přišli jako vždy se vším až na poslední chvíli a trubek bylo pro všechny dost, tak se v potu tváře všichni několikrát dokola pěkně vystřídali. Dokonce i na odložení košilí došlo. Během jejich práce byl i čas, abychom jim připomněli, jak moc důležité je se o studny v okolí jejich vesnic preventivně starat. Uvidíme, jak si to vezmou k srdci. Přihrávka takové školicí příležitosti je evidentně shůry.
11 | S t r á n k a
Lupiči opět čekávají v Nyimbili K našemu zármutku se opět nově začalo přepadat v zalesněných kopcích mezi Kamsamba a vesnicí Utambalile. Místem přepadu bývá úzká rokle Nyimbili, jako tomu bývalo již dříve. „Novátorské“ změny banditů však nejsou nikdy zcela vyloučeny. Před dvěma lety byla tehdejší tlupa lupičů tvrdě zmasakrována samotnými obyvateli vesnic, kdy ani policie – jinak velmi laxní - nestála stranou. Letos nás staronová situace svou náhlostí zaskočila, ale nedalo se nijak smysluplně reagovat. Bylo Rodičovská schůzka pro děti v předškolní přípravě. pozdě cokoliv podniknout a ani termín se odjezdu se nedal přeložit. Auta byla sice naložená materiálem i velmi dobře ukrytými penězi k podpoře chudých rodin i osamělých matek a sirotků, ale to člověka, který neví, s jakými desperáty se setká, příliš neuklidní. Žádní lupiči totiž předem neoznamují svoji „pracovní dobu“. Zbývá se „jen“ modlit a doufat v Boží ochranu. Ukázalo se, že to byla dobrá volba. Kritické úseky Mbeya – Kamsamba jsme projeli bez komplikací. Po několika týdenním pracovním pobytu se ale problém přepadávání, znovu stal naším aktuálním tématem. Živě jsme totiž diskutovali dva dny staré přepadení mladého domorodého kaplana z farnosti Mkulwe, který se vydal do Mbeya na motorce. Samozřejmě nelenil a vzal si sebou nejen svoji motorku, ale i finance na nákupy ve městě, a také svůj počítač. Přesně v úseku úzké skalnaté průrvy Nyimbili byl lupiči přepaden, vysvlečen do naha, okraden o vše včetně motocyklu na kterém lupiči zmizeli rychle v divočině. Než však odjeli ze scény, rozhodli se tohoto mladého kaplana svázat a pověsit na strom a to tak, aby mu hrozilo sebeoběšení, pokud by měl snahu se z pout nějak uvolnit. Jeho malaika mlinzi – anděl strážný byl zřejmě v pohotovosti, protože se mladíkovi - díky jeho síle - podařilo nekvalitní provazy zpřetrhat, a tak se sám uvolnil. Pak už mu zbývalo pěšky projít liduprázdnou buší do nejbližší vesnice. Odtud jej dopravili na policejní stanici a následně pak i na biskupství ve Mbeya. My opět řešili dilema „jet“ či „nejet“. Jet samozřejmě „ano“, ale kdy? Prakticky to znamená nesnadnou volbu, který den si k odjezdu určit, a také, jak svůj odjezd před vesničany dostatečně fikaně utajit. Vždy musíme totiž předpokládat, že lapkové mají ve vesnicích své komplice, kteří jim za pomoci mobilních telefonů dají „echo“ o našem odjezdu. Jediná výhoda na naší straně je skutečnost, že se každý den pohybujeme pracovně mezi okolními vesnicemi až do vzdálenosti 50 km. Tím je dáno, že z Kamsamba často vyjíždíme a opět se odpoledne nebo večer vracíme, takže těžko může nějaký komplic posoudit, kdy opravdu do města definitivně odjíždíme a kdy ne. Za těchto „nebezpečných“ okolností pochopitelně ze zásady nikdy nikomu nesdělujeme své nejbližší plány. V určený den „D“ předáme své obavy a úzkosti do rukou andělů strážných a zvedneme bez otálení kotvy. Snad je každému čtenáři 12 | S t r á n k a
pochopitelné, že se s potenciálními lupiči nechceme dělit o svá data a fotografie i natočené filmové záběry v počítači. O kamery a fotoaparáty jakbysmet. Ani vyhlídka na pobíhání s nahým zadkem po africké buši nás neláká… Nemluvě o tom, jak by to dopadlo s terénním autem, které je pro naši misijní pomoc nepostradatelné. Dosud je to celkem již třináct let, co se nám daří s touto taktikou přepadům unikat. Vesnická diskotéka - pohroma Větší africké vesnice jako je kupř. Kamsamba, kde žije dle sčítání kolem několika tisíců osob, včetně migrujících obchodníků a návštěvníků, jsou generačně velice mladé. To i přes vysoké procento střední generace, která vymírá v produktivním věku na typický výskyt malárie, žloutenek, pohlavních nemocí včetně HIV infekce. Přes tyto nástrahy zde existuje početně silná vrstva mládeže, která touží po rozptýlení a zábavě. Po vytržení ze všední a ubíjející jednotvárnosti. Kromě toho, že ji automaticky hledá Výuka vaření: Cristina (13), Pendo (16), Lucy (19). v podomácku vyráběném alkoholu, se kterým od mládí vyrůstá, v několika posledních letech je jim obchodníky vedle piva a hry kulečníku, nabízena také reprodukovaná hudba. Tu ochotně zajišťují kočovní majitelé reprosoustav putující od vesnice k vesnici. Od trhu k trhu, jež se jednou za měsíc ve vybraných vsích pravidelně konají. Pro ucho Evropana hotová pohroma. Pochopitelně se vůbec nejedná o lidovou veselici, jak by laik mohl předpokládat, ale o pořádnou „pijatiku“ na jejímž pozadí naplno řvou výkonné reproduktory muziku ve stylu, který je těžké určit. Téměř vždy jde o nějaký velice jednoduchý motiv nahraný na smyčce. Ta je pak s oblibou přehrávána podle obliby sedm ale i deset minut a více. Tím, že se jedná o africké prostředí, bubny jsou vždy dominantní. Během té doby je „diskžokejem“ ovládajícím aparaturu několikrát produkce mírně utlumena, aby mohl dát publiku k dobru nějakou verbální duchaplnost, a pak se zase jede několik minut dále na plné obrátky. Provozovatelé „diskošek“ se vždy se svým nádobíčkem vyloží uprostřed vesnice v blízkosti malých hotýlků a největší koncentrace lidí. Jejich majitelé jim po vzájemné dohodě velice rádi poskytnou svoje motorgenerátory s el. proudem, protože se sami chtějí na takové aktivitě přiživit. Vždy to jsou ale místa hustě zastavěná chatrčemi i domky ve kterých spí rodiny s malými dětmi i staří a nemocní lidé. Neutuchající „kravál“ je tak provází od 20. hodiny večerní do 5. ranní. Šokující je, že si lidé i leccos o tom myslí, ale mlčí a nikde si nestěžují. My jsme si stěžovali. Při jednáních o zásobování vesnice vodou, jsme během diskuze se starostou a staršími obce, zavedli také hovor na bezohledný celonoční hluk, který jde zcela proti smyslu života domorodců. Navrhli jsme vytvořit pevná časová pravidla jako mantinely pro tyto „podnikatele“ podniky tak, aby se bral ohled na staré, nemocné a především na děti, které potřebují ráno vstávat do školy. Stejně 13 | S t r á n k a
tak jsme zatlačili na místní duchovní, aby se odvážně občansky zastali fyzického i duševního zdraví svých oveček. Pro všechny je totiž žádoucí, aby se ráno dostavili v duševní pohodě a připravenosti do svých sborových místností a kostelů. Jinak totiž hrozí, že po diskotékových nocích proklimbají kázání svých duchovních, anebo ráno tvrdě zaspí a nepřijdou vůbec. Změny nám byly sice přislíbeny, ale už nyní je jasné, že úplatky ze strany provozovatelů hudebního zábavy jsou silným protiargumentem. Nevhodná provozní doba a hlasitost diskoték bude jistě i v příštích letech tématem lokální politiky, a tím i třecí plochou dlouhotrvajících sporů. Vražda kouzelníka Daudiho V předchozím africké zprávě z misie minulého roku jsme popisovali, jak jsme byli zaskočeni chováním vesničanů, kteří tvrdili že Daudi stařec, jemuž jsme pomáhali s péčí o vnuka sirotka, je nebezpečným kouzelníkem. Údajně byl odhalen jednou z vesničanek. Zcela náhodou jej překvapila v domě své rodiny, jak po zemi rozsypává bílý prášek a cosi si nesrozumitelného při tom mumlá. Spustila povyk, na který se seběhli ihned okolní domorodci a chystali se Daudiho zabít. Ten Kiliyana (20) a Filiberti Chambo (23) s dcerkou prosí se v obavě o svůj život nakonec o finanční podporu k uzavření katolického sňatku. běžel schovat na místní policejní stanici, kde jej ihned zavřeli za do cely za mříže, aby byl před rozvášněnými vesničany ochráněn… Davová psychóza je silná emoční zkratka v hlavách vystrašených lidí. Spouštěčem je strach z věcí a úkonů, které budí podezřelé tajemno. Snadno se přihodí ve vypjatých situacích a překvapivě často ji nastartují lidé hloupí a nevzdělaní. Žel, stejně tak často jim ale naletí a přidají se k povykujícímu davu i jiní, kteří za běžných okolností jsou lidmi klidné a rozvážné letory. Dost markantně to potvrzují genocidy posledních let jak z Afriky (Rwanda), tak ale i z evropského prostoru (Balkánský poloostrov). Paradoxně si lidé – bez rozdílu kultur - své úzkosti téměř „hýčkají“. Pokud možno si je ve svém vnitřním mentálním světě posilují a utvrzují, natožpak, aby s nimi bojovali a snažili se je jako nesmyslné a škodlivé, odstranit. Na to také letos doplatil i náš Daudi. Kdo je bez viny, hoď první kamenem Pět „spravedlivých“ a svévolných samosoudců – mladých domorodých mužů (tzn. sousedů) v Kristových letech – jej letos (po jednoroční pauze) při jeho pochůzkách vesnicí přepadlo a mačetami ubilo. Vzrůstem vysokého starce, profesí bývalého lodního kuchaře a ještě později i kuchaře na faře, kde pomáhal P. Brunovi – místnímu faráři. Chodíval vždy v bílé čisté košili, což je prašném vesnickém prostředí, nevídané. Chladnokrevně a zbytečně zmařili život člověka, kterého jsme 14 | S t r á n k a
denně časně zrána vídali na mši v místním kostele. Jediného rodinného člena svého patnáctiletého vnuka sirotka, o jehož vzdělání a denní potřeby se příkladně staral. Pro nás je to smutná zkušenost, a to tím spíše, že jde s největší pravděpodobností o nepravdivé obvinění z čarodějnictví. Ano, přesně tak, jako tomu bývalo i v evropských dějinách i s křesťanskou účastí. Několik století trvalo, než se vývojem společnosti i církve odhalilo, o jak velkou lidskou zhovadilost se jedná. Nepochybně tomu tak je i v tomto případě. Domorodci se sice hlásí ke křesťanství, ale uvnitř mají mnozí stále pohansky nemilosrdná srdce plná strachu. Není vůbec nepravděpodobné, že tito „samospravedliví“ vrazi Daudiho, sedávali v kostele vedle něho. Dost možná, že mu během mše i podávali svoji ruku a přáli: Amani kwako! Pokoj s tebou! Budoucnost africké církve Bezpochyby má africká část církve ve svých „ovečkách“ ještě dlouhou cestu před sebou. Že bude křížová je nasnadě. Tou je třeba se prodrat ke světlu poznání. Nelze totiž přeskočit historický vývoj, kterým v minulosti prošla její evropská část. Nepůjde to hladce stejně tak, jako nemohou kupř. rodiče předat své osobní životní zkušenosti dětem. Rady nebo mentorování nepomáhají. Míjí se účinkem. Děti si totiž potřebují prožít své vlastní zkušenosti, které sice bývají bolestné pro ně i jejich doprovázející rodiče, ale de facto jsou nenahraditelnou školou na cestě k moudrosti, která vede vždy k Bohu. Komu co vlastně v církvi patří K ilustraci shora uvedeného přesvědčení, že africká církev potřebuje ještě mnoho času, aby se do žhavé současnosti prostonala skrze svoji kulturu i mentalitu jejích členů včetně duchovních vůdců, zmíním dvě – dle mého typické – příhody. První nám letos vyprávěl starý (80) evropský misionář původem z Kolína nad Rýnem. V šedesátých letech minulého století, kdy byl jako mladý administrátor dosazen do vesnice Kamsamba v tehdy zbrusu nově zřízené farnosti, pochopitelně s pomocí svých Prosakovací studna v buši, která čeká na naši opravu. spolubratří, postavili i velký a moderní kostel. Duchovní centrum okolních vesnic. Potom léta běžela a páni faráři se střídali. Nejprve to byli převážně bílí Evropané, a když byla později farnost předána pod jurisdikci diecéze Mbeya, tak i místní domorodí administrátoři. Letos si kostel vyžaduje rozsáhlou generální opravu. Desítky let byl domorodým klérem provozován, aniž by byl systematicky po stavební stránce nějak udržován. Náš stařičký misionář v tomto roce svojí bývalou farností po mnoha letech projížděl a pochopitelně chtěl vidět i kostel. Byl zděšen jeho katastrofálním stavem. Místní a domorodý pan farář, který jej doprovázel, jeho zděšení komentoval slovy: „Podívej, padá ti kostel!!!“ Ano, 15 | S t r á n k a
čtete dobře. Neřekl: „Podívej, padá nám kostel.“ Ani v obecně rovině: „Podívej, padá kostel.“ či něco podobného… Říká se, že: „Čeho je srdce plné, tím ústa přetékají“. Ano, jeho výrok dosvědčoval, že se pravděpodobně nikdy v srdci neztotožnil se stánkem svého Pána, ale považuje jej jen za pouhou stavbu svých bílých předchůdců, se kterou má málo společného. Mýtné nebo svévole Druhá příhoda má jistou souvislost s tou první. To proto, že se jedná o stejnou vesnici a stejnou faru, ale dva jiné – v řadě administrátorů dosud poslední – muže. I oni ve zdejším kraji reprezentují autoritu církve, delegovanou biskupem ve Mbeya. I oni přišli sloužit lidem. Domorodcům několika kmenů žijícím po generace zde na africkém venkově. Každý by zde měl být jako servus servorum Dei tzn. služebník-sluha služebníků Božích. Je to náročná služba v ještě náročnějším prostředí, farní Most přes Mombu, který se stal předmětem pohoršení. ovečky nevyjímaje. Léta neudržovaný kostel jim padá na hlavu. Stejně tak vzal za své původně zdrojově zcela nezávislý vodovod s vlastní prosakovací studnou, který kdysi bílí misionáři White Fathers (Bílí Otcové) vybudovali (1963) k zásobení farního domu a blízkého konventu diecézních sester. Jediné, co po tomto činorodém misijním řádu zbývá a i s rizikem stále poskytuje lidem službu je most přes řeku Mombu. Po technické stránce to je konstrukčně pozoruhodná a fortelně zhotovená stavba. Naše sdružení MBU most v roce 2002 opravilo kvůli bezpečnému přechodu lidí a zvláště školních dětí. V tu dobu se fošnové podlahy propadaly, postranní ocelové nosníky pružením pod náklady vytrhaly a úchytová oka a šrouby se poztrácely pádem na dno řeky a odplavením. Od té doby se nikdo nenamáhal most udržovat a investovat do servisu sebemenší prostředky. Most sice slouží všem, je stavbou a majetkem církve, ale zcela osobně si jej zabrali poslední dva faráři. Za ochotné pomoci svých přátel, kteří pro ně pracují jako výběrčí, stanovili vybírání mýtného tzv. ushuru (čti ušuru), které je třeba zaplatit, chce-li kdo přejít most. Jakmile se to domorodci dozvěděli, okamžitě se v okolních vesnicích zvedla vlna pobouření proti. Pohoršení lidé celou kauzu se dostali až do zpravodajství tanzanijské televize. Bylo dosaženo dohody, že pouze děti navštěvující školy budou přecházet most gratis – bez placení. Ostatní musí platit. Za sebe, za kolo, za motorku, za rozdílné typy nákladu (ryby, banány, kukuřice mají svoje diferencované ceny). Po platbě každý dostane lístek s potvrzením vydané částky. Domorodci i farníci jsou rozhořčeni. Poukazují na to, že výběrčí zatajují a neodvádějí farářům všechny vybrané peníze, protože si v krátké době postavili honosné domy a nakoupili auta. Kritizují faráře, že i tak získávají milionové prostředky a obohacují se. Lidé v buši ale přesně vědí, kde se co šustne. Který z nich 16 | S t r á n k a
jaký dům a pro koho postavil. Tvrdí, že faráři nedodržují povinný celibát a mají se svými milenkami děti. Ano, opět čtete správně: Nejedná se o milenku, ale hned o milenky. Díky vydávaným potvrzením za mýtné mají lidé ve vesnicích i dost přesnou představu o souhrnné výši jejich pohoršlivého obohacování. Tvrdí, že jsou jim ochotni platit i mýtné, ale tyto finanční prostředky se mají využívat k opravě (rozpočet je cca. 64 mil. TZS = 800.000,Kč) a provozu kostela, fary včetně údržby vodovodu a pochopitelně i Naše rýžová pole zrající ke sklizni. Květen 2013 mostu. Případně k pastoračním cestám po rozlehlé farnosti. Nezapomínají ani na živobytí svých pastýřů. Nelíbí se jim však, že vedle příjmů z mýtného (ročně cca. 14 mil. TZS = 175.000,- Kč) faráři od nich, kteří sami dřou bídu, neděli co neděli vyžadují, aby více platili do kasiček nebo přispívali na všechna diecézní „upadirisho“ tj. svěcení jáhnů nebo různá „harambee“. V dobách budování tzv. afrického socialismu – politiky Ujamaa – slovo Harambee! bývalo politickým heslem znamenající: Všichni společně! či jakési Hej rup! Za ním se skrývá bezpočet různých smysluplných i někdy naprosto stupidních aktivit tzv. křesťanského charakteru, které vytahují chudým farníkům a jejich rodinám zbytečně peníze z kapes. Když si domorodci k nám do misijní stanice chodí postesknout na své „pastýře“ (nebo pachtýře?), člověk si uvědomí, že už lidstvo kdysi – na přelomu 19. a 20. století - zažilo podobné sociální nespravedlnosti, na které církev ve své opatrnické setrvačnosti neuměla včas a adekvátně zareagovat. Už tu bylo období, kdy lehkomyslně promrhala svůj kredit lásky k bližnímu. Nejdůležitější trumfovou kartu v ruce a hře dějin. Právě na základě těchto zkušeností si troufáme tvrdit, že si africká část církve bude muset ještě projít některé dějinné fáze, které není dobré se snažit přeskočit se zavřenýma očima a s prsty v uších. V jádru jsou to hodně smutná fakta. Nejspíše to bude trvat ještě několik dalších generací, než lidé pochopí, že církev jsou především oni a od nich se čeká převzetí osobní odpovědnosti. Bůh i čas ale neúnavně pracují pro rozvoj společenství lidí, ať už to chápou nebo ne. Rýžoviště nová aktivita a práce pro domorodce Téměř dva roky nám trvalo, než si MBU ve své AA misijní stanici připravila podmínky pro vlastní pěstování rýže. Dosud jsme ji jen příležitostně nakupovali, ať už to bylo pro naše chudé rodiny a jednotlivce v nouzi, anebo jsme tak pomáhali školám, internátům i církevním zařízením. Takovou zkušeností jsme postupně dosáhli jistého druhu orientace na africkém trhu ve skromných rozměrech možností mezi vesnicí a městem. Jako vždy při každé aktivní činnosti, tak i v této sféře zájmu jsou podstatné především informace a praktická rada zkušených lidí. Na základě kombinace těchto přípravných kroků jsme minulý rok spustili vlastní činnost. Určujícím faktorem načasování je nejen vlastní plodina, ale i pěstitelské období, které je dáno 17 | S t r á n k a
klimatickými podmínkami Tanzánie, a ta leží jak známo pod rovníkem na jižní polokouli. Období, ve kterém je vhodné rýži pěstovat, začíná přípravou rýžoviště přibližně mezi 10. a 11. měsícem a trvá zhruba dalších 6 až 7 měsíců. V době kdy se Evropané chystají adventem na období Vánoc, nastartují v Tanzánii polní práce. Ty pak trvají, včetně sklizně, až do června následujícího roku. Samozřejmě, že velmi mnoho záleží nejen na dešťových srážkách a Část sklizené úrody před prvním čištěním a vážením. systematické regulaci zachycené Červenec 2013 vody, ale i na vhodném hnojivu, ochraně před škůdci i ostraze pole. Podle velikosti obdělávané půdy je třeba najmout i příslušný počet sezónních domorodých pracovníků. Ty je třeba nejen organizačně vést i kontrolovat kvalitu práce, ale i je po několik měsíců z vlastních zdrojů živit. Takovou pracovní možnost chápou mladí domorodci jako opravdové požehnání, která se v každém kraji vždy nevyskytuje. Pracovních příležitostí je během roku opravdu málo, a tak není problém lidi najímat z okolních vesnic. Letošní počet těch, kteří dostali práci, se pohyboval kolem 80 osob. Nepracovali jen svobodní mládenci a děvčata, ale i rodiny, které přicházely s malými dětmi. Je zbytečné zde popisovat celý – organizačně i strukturálně – poměrně složitý proces, který je třeba během dvou třetin roku realizovat. Řekněme si jen, že po všech odpočtech za nájem a přípravu rýžoviště, regulované zavlažování, nákup hnojiva a výpůjčku kombajnu, prvotní čištění rýže (mpunga), plateb pracovníků a jejich ubytování i stravování, ostrahu polí nevyjímaje, jsme získali 24 tun rýže. To je výnos 4 t/ha. Počáteční vklad se nám podařilo rozmnožit natolik, abychom mohli dalším domorodcům v roce 2014 nabídnout pracovní příležitosti k obživě jednotlivců i rodin. Tím spíše, že je to mladá generace, žel, s minimálním nebo úplně chybějícím vzděláním. To je reálný fakt, který tyto lidi odsouvá na spodní sociální příčku, a tím je i silně diskvalifikuje na společenské úrovni národní komunity. Mohou-li se živit vlastníma rukama prostřednictvím pracovních míst, nabízených misijní aktivitou MBU domníváme se, že cíle adresné pomoci nejchudším, bylo dosaženo. Do dalšího roku 2014 vstupujeme tedy s nadějí, že Bůh při díle naší farní pomoci stojí, a také s radostí, že jsme se na ní mohli společně podílet. Každý z nás svým jedinečným a neopakovatelným způsobem. Děkujeme všem jménem našich afrických přátel a prosíme i nadále za Vaše modlitby a praktickou podporu.
Vaši Mirjam a Pavel Baldínských Kontakt: mobil: 723 952 728
[email protected] www.agapembu.cz www.agapembu.eu
18 | S t r á n k a
