Velká válka 7+8 MODERNÍ DOBA:

7+8

Evangelický měsíčník | ročník 90/2014 | cena 50 Kč | www.ceskybratr.cz

MODERNÍ DOBA:

Velká válka Kamil se na konci války vrátí po mnoha dobrodružstvích ze srbského zajetí. Jeho zážitky však nikdo poslouchat nechce – maminka mu hned ve dveřích vynadá, jak to, že má vši – že z toho bude ve městě ostuda. A je hned potupně schován na dvůr a tajně myt pod pumpou. Velká válka na malém městě, Tomáš Pavelka / 9

Z frontové linie „velké války“ S vojenskou kaplankou o práci v armádním výcvikovém středisku Střípky z Noci kostelů Fundraising je hledání zdrojů Diakonie: 25 let obnovené činnosti

| 12 | 13 | 35 | 46 | 51

Prázdniny – čas festivalů Otevřeno, Jimramov foto: Benjamín Skála

ÚVODNÍK 3 Na válečné stezce – D. Ženatá ŘEČ MÍST, KDE SE SCHÁZÍME 4 Pokladnička a svícen – O. Macek BIBLICKÁ ÚVAHA 6 Válka je vůl – P. Ruml TÉMA 9 Velká válka na malém městě – T. Pavelka 12 Dopis do 1. světové války – pravnuk Jiří 13 Ježíš je nejvyšší náčelník. Rozhovor s G. Horákovou – D. Ženatá 16 Putin sjednotitel – P. Kratochvíl OTÁZKA NA TĚLO 19 S jakými pocity byste šli bránit vlast? CÍRKEV ŽIJE 27 Jakým směrem se vydáme v době samofinancování? Synod 2014 – D. Ženatá 29 Českobratrská církev evangelická ve svých sborech v pohraničí – P. Čapek 31 Deset dnů reformace – W. Rohloff 33 Střešovický Matanjáš – L. Ridzoňová 34 Radosti sborového kantora – R. Čunderlíková 35 Noc kostelů. Dvakačovice, Praha-Jarov, Břeclav, Kralovice, Brno II 41 YMCA – J. Pechar 43 Už 90 let je bývalá „Solárna“ opět kostelem! – P. Lukášová MOJE CÍRKEV 46 Fundraising je hledání zdrojů. Rozhovor s P. Brůnou – D. Ženatá 48 Pražský seniorát – Z. Skuhrová 50 Příručka pro nedělní školu DIAKONIE 51 Diakonie ČCE slaví 25. Výročí obnovené činnosti – P. Hanych NOVÁ PÍSEŇ 54 Chvaliž Hospodina – L. Moravetz SLOVO 56 Slepice a kuřátka – L. Ridzoňová 57 Hledání pravdy, poctivosti a pokory. Rozhovor s B. Bradbrookovou – J. Šulc 60 Osmdesát let Barmenského teologického prohlášení 63 Kacířská univerzita – J. Šulc 65 Peklo ve válce a nebe po smrti – P. Bělíková

ÚVODNÍK

Na válečné stezce

P

řed sto lety vypukla Velká válka, nejstrašnější konflikt v dějinách. Z učebnic ji známe jako první světovou. Spousta něčích synů, manželů a otců musela tehdy narukovat. Bylo jim teskno, měli strach, byla jim zima. A mnozí se vrátili zmrzačeni či nemocní, nebo se nevrátili vůbec a dodnes se neví, kde jejich život vyhasl. Píše se o deseti milionech padlých vojáků a šesti mili‑ onech civilistů, kteří zemřeli na následky bojů, hladu či nemocí. V rubrice Téma se Velké válce věnuje Tomáš Pavelka a Jiří Tengler, v Posledním slovu Pavla Bělíková. Kdysi si leckdo odvážně prozpěvoval písničku Válka je vůl, s níž v roce 1968 přišla kapela Synko‑ py 61, která reflektovala ubohost zelených mozků a nesmyslnost zpolitizovaného vojákování. V bib‑ lické úvaze si s tímto zlidovělým heslem pohrává vojenský kaplan Pavel Ruml. I dnes hoří ve světě několik válečných konflik‑ tů. A doplácí na ně ti nejslabší – ženy, děti a starci. Z nich se rodí migrační vlny. Víte, že dnes za hra‑ nicemi Libanonu žije ve stanových lágrech milion utečenců ze Sýrie? Jak rychle budou přibývat na Ukrajině? Petr Kratochvíl, ředitel Ústavu mezinárod‑ ních vztahů, rozebírá v příspěvku „Nacionalismus jako nová imperiální ideologie Ruska hrozby pro dnešní svět“. Kdo se chce dozvědět, jak pracuje vojenská kap‑ lanka a evangelická farářka ve vojenském výcviko‑ vém středisku, nechť si přečte rozhovor s Gabrielou Horákovou. A jak se stavíme k obraně vlasti? To nám řeknou odpovědi na Otázku na tělo. I když Velká válka přinesla také některá pozi‑ tiva, jako je třeba vynález náramkových hodinek, nebo nesporný pokrok v medicíně, doufejme, že o válkách budeme nadále jen číst jako o strašných historických událostech, ale že nebudou součástí našich životů. To a inspirativní čtení na léto vám, milí čtenáři, přeje 

Daniela Ženatá

3

ŘEČ MÍST, KDE SE SCHÁZÍME

Pokladnička a svícen Když je kázání dlouhé, nudné nebo než začnou bohoslužby, můžeme třeba přemýšlet o věcech, které nás v kostele obklopují.

Pokladnička, košíček, schránka na milodary, sáček na ofěru.

K

apitán letadla sdělí cestujícím, že se stroj za několik minut zřítí do moře a všichni že zahynou. Pasažéři zmatkují, pláčou, posílají poslední textové zprávy příbuzným a do toho někdo zvolá: Něco náboženského bychom měli dělat! A kdosi sundá čepici a začne vybírat peníze. Apoštol píše: Pokud jde o sbírku pro církev v Jeruzalémě, dělejte to podle pokynů, které jsem dal církvím v Galacii. V první den týdne nechť každý z vás dá stranou, co může postrádat, aby sbírka nezačala teprve tehdy, až k vám přijdu. (1 K 16,1–2) A Heidelberský katechismus (otázka č. 103) učí: Bůh ve čtvrtém přikázání především chce, aby bylo pečováno o službu Slova a jeho vyučování a abych já zvláště v neděli pilně chodil do shromáždění Božího, abych se učil Slovu Božímu, byl účasten svatých svátostí, abych Pána veřejně vzýval a dával křesťanské oběti. Při křesťanských bohoslužbách se vždycky sbíralo. Sbírání bylo součástí bohoslužeb, ne něco vedlejšího, ne něco až po nich. To že víra žije, je také vidět díky tomu, že se sbírá. Sbíralo se po kázání (Slovo se dotklo i našich peněženek) nebo po ohláškách, při kterých bylo ohlašováno nač. Ale úplně původní místo je před večeří Páně – sbíraly se elementy pro ni, aby ji bylo čím vysluhovat, co si při stole rozdělovat. Zbytek se pak rozdal chudým a  potřebným. Večeře Páně je počátkem diakonie – sbírky na potřebné, na uprchlíky, na něčím stižené. Sbírky při bohoslužbách by možná neměly

4

být na potřeby sboru, k tomu slouží salár aj., ale sloužit by měly diakonii. Vždycky by v kostele měla stát ještě další pokladnička (vedle vlastní sborové diakonie) na potřebné, třeba na druhém konci světa. Hodně blízké slovo ke sbírce je almužna (milosrdenství). Jak nakládám se svými penězi? Zač je vydávám, co z toho je nezbytné, co zbytečné, využívám to, co mám jen pro sebe? Šetřím – na

Pokladnička ve Chlebích

co? Chudá vdova (Lk 21,1–4) dala do chrámové pokladnice jen dvě drobné mince, ale dala všechno. Záleží, s jakou dávám. Nejsem moc v zajetí peněz? Nebo jimi moc opovrhuji, že si

ani nešpiním prsty? Neztratila se z mojí víry nějaká podstatná část jako tomu boháčovi, co míjel každý den Lazara před svými vraty (Lk 16,19–31)? Slovo ofěra je z latinského offero – nabízet, dávat. Dát něco ze svého Bohu, druhým, dát, nebo vrátit? Je to, co mám, vlastně mé, nebo jen půjčené, získané z milosti? Kristus je Pánem i mojí peněženky.

V křesťanském kostele světlo hořelo na oltáři, pod kterým byl pohřben mučedník (nápodobyhodní svědci lidské věrnosti Bohu). Mihotavé a snadno zhasnutelné světlo připomíná ohroženost života a třeba i ty, kteří nám o Bohu kdysi svědčili. O velikonoční noci je do ztemnělého křesťanského chrámu, ztemnělého světa (protože ten, v něhož jsme doufali, zdá se být mrtev) vnášena

Svícen Ve stanu setkávání, pak v Šalamounově chrámu i v každé synagoze stávala, stojí menora, sedmiramenný svícen. Snad připomínající sedm dní stvoření, snad keř, ze kterého promluvil k Mojžíšovi Hospodin. Zhotovíš svícen z čistého zlata. Svícen bude mít vytepaný dřík a prut; jeho kalichy, číšky a květy budou s ním zhotoveny z jednoho kusu. Z jeho stran bude vycházet šest prutů, tři pruty svícnu po jedné straně a tři pruty svícnu po druhé straně. (Ex 25,31–32) Na začátku mše se do chrámu v procesí (průvodu) přinášela Bible a světlo. K tomu se zpíval vstupní žalm (z toho nám zůstalo, že po pozdravu by měla zaznít při bohoslužbách slova žalmu a tentýž by se mohl zazpívat). Když někam vcházel římský (či později byzantský) císař, doprovázeli ho dva světlonoši. Zestátněná církev z části napodobovala (toužila napodobit) císařský dvůr, jen císaře nahradil biskup či kněz, ostatně liturgická roucha se odvíjela od oblečení římských úředníků. A světlo se ovšem také hodí k tomu, abychom viděli – doslova i obrazně. Světlo svíčky připomíná Boha Stvořitele (I řekl Bůh: „Buď světlo!“ A bylo světlo. Gn 1,3), dárce směrovek v Písmu (Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku. Ž 119,105), upamatovává na to, že není nic jasnější, než je Bůh (A toto je zvěst, kterou jsme od něho slyšeli a vám ji oznamujeme: že Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy. 1 J 1,5), připomíná nám, že to Boží světlo máme odrážet (Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích. Mt 5,16), resp. je následovat (Ježíš k nim opět promluvil a řekl: Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života. J 8,12).

Svícny v Horních Dubénkách

velikonoční svíce. V tradiční křesťanské liturgii velikonoční vigilie se zpívá hymnus Exsultet (latinsky zajásej) a je rozžíhán paškál (od hebrejského pesach) – Kristus prorazil temnotu. Svíce má být na každé velikonoce nová – při křtech, svatbách i pohřbech, při každé bohoslužbě připomíná Krista. Od ní je možné si zapálit například křestní svíce a těmi si připomínat nejen začlenění do církve, ale znovu takto mnemotechnicky Krista. Svíce připomínají i oběti v jeruzalémském chrámu – nám připomínají Krista, a tedy důvod, proč už jich není třeba.  Ondřej Macek, foto Marta Procházková

5

BIBLICKÁ ÚVAHA

Válka je vůl… „Budete slyšet válečný ryk a zvěsti o válkách; hleďte, abyste se nelekali. Musí to být, ale to ještě nebude konec.“ (Mt 24,6)

V

yrobil jsem v zimě krmítko bez stříšky. Mohli tam všichni. Na krmítku zdomácněli holubi. Byli jak slepice. Troufnul si mezi ně jen strakapoud. Jen jednou. A nikdo jiný. Silnější bere; silnější vždycky bere. Sousedi mají krmítko se stříškou a na tu stříšku přidělali ostré špejle otočené k nebi – holubi jsou bez šance, sýkorky mají pré. Silnější někdy nebere. Musí se na něho chytře. Mimochodem, víte, že na kostelech a římsách umístěné pásy drátěných ostnů jsou patentovaným vynálezem římskokatolického kněze z Olomouce?

Á

ch, řekl jsem si kdys, když jsem zjistil, že Bratrstvo v  mém fejetonu o  válce zaretušovalo nadpis s „volem“ nenápadně do textu. Opakovaným nadpisem této úvahy tedy testuji tištěná církevní média. Možná mládeži přišla ta nadávka příliš staromódní. Víte, že toto oslovení zpopularizovali V+W a že jsme jediný národ na světě, který se „volem“ tituluje?

L

íto mi, že na válku doplácejí ti nejslabší – chudáci, mezi nimiž hrají prim ženy, děti a starci. Z nich se rodí migrační vlny. Víte, že dnes za hranicemi Libanonu žije ve stanových lágrech milion utečenců ze Sýrie? Čtyři roky planoucí válka v Sýrii má na 150 000 obětí. Jak rychle budou přibývat na Ukrajině?

K

mová“. Obešel mě strach, byl jsem dítě a chtěl žít. Všimli jste si, že skoro v každé vesnici je památník obětem válek?

A

pokalypticky vidí evangelisté čas, až podruhé přijde Pán. Učedníci to probírají s Ježíšem chvíli před jeho ukřižováním. Vize nevypadá dobře; války jsou zmíněny jako nutný kolorit, ale prý nejsou tím koncem světa; bude hůř, toto je jen začátek bolestí. Z Ježíšova líčení na hoře Olivetské to vypadá na celosvětový „pěkný“ chaos. Víte, že tato hora měla, už od dob proroků, „punc“ místa, z něhož vyjde Boží království v „echt“ formě?

J

aké je místo křesťanů a církve v tom chaosu? „Musí to tak být“ není osud; ani „mouchy snězte si mě“. Ježíš v Matoušově verzi říká církvi, aby přes chaos či marné lidské pokusy o ráj na zemi hleděla dále. Aby žila vírou a nadějí, že navzdory hrůzám válek je život dar, má smysl a cíl. Proto učedníci slyší – nebojte se! A v celém výčtu všech hrůz, které se otočí i proti Kristovým učedníkům, nakonec trčí ta největší, která zparalyzuje církev – vychladne láska mnohých. „Musí to tak být“ znamená, že války sice budou do konce světa, ale křesťané přesto na lásku nerezignují. Víte o nějakém pomníčku padlým ve válce ve vašem okolí, nebo ne? Nestálo by za to nějak na ně vzpomenout?

dyž jsem byl kluk, chodil po naší vesnici jeden „strejka“ o  holi; nemohl na koleno, cho o víře, naději a lásce má církev světu dáprůstřel z  první světové války. Byl opředen vat stále. Světu, který si se silami zla často tajemstvím. Jednou jiní strejkové říkali: „První neví rady. Zpívala se v mém dětství divná píseň: dvě byly hrozné, ta třetí bude nejhorší, ato- „Válka je vůl“. Mám ji trochu za výstižnou. Říkám

6

E

si – vůl je člověkem vytvořené monstrum, vykastrovaný nástroj hrubé síly na práci. Pro svůj profit „stvořil“ si člověk vola. Stejně jako válku. Neví si fakt rady jak spravovat zemi, sáhne po hrubém nástroji. Je též pravda, že vykastrovaný býk – tedy vůl – je méně agresivní. Nebylo by bez válek, alespoň nějakými pravidly svázaných, zla na světě ještě víc? Víte to někdo? Já ne…

V

 učení o spravedlivé válce vyústily bolest, hrůza i jisté rozpaky křesťanů nad faktem, že války neberou konce a táhnou se dějinami i světa křesťanského. V učení o spravedlivé válce ústí tíže křesťanů nad faktem, že války neberou konce a jdou dějinami i křesťanského světa. Víte, že toto učení formuloval již Augustin? Píše, že válka, byť je zlem, může být tehdy spravedlivou, bude­­­­­­­‑li vede-

na s cílem nastolit mír; bude odplatou za příkoří či za účelem navrátit něco, co bylo uzmuto (copak věděl něco o Krymu?); bude vedena pouze tím, kdo má na to právo; a že půjde sečíst, aby výsledek války byl lepší než stav před ní.

Ůůů

, vrzalo ve mně, když jsem na svých cestách s vojáky viděl a cítil válečné následky. Viděl jsem: zemi plnou vdov; masové hroby, dokonalé krásné zbraně, člověka bez končetin – na pahýlech sněžnice ze starých pneumatik, žebral u  kostela; žebrající děti; chlastající zoufalce; humanitární organiza-

ce; nádhernou zemi plnou min; rozbité školy; ubohou nemocnici v Basře; Saddámův palác plný luxusu na břehu babylonské řeky; bratra Joela, synodního seniora, s Mirkem Cejnarem presbyterem, vykládající z auta dar ČCE (kamna a pračku) pro muslimskou rodinu, která přišla o tátu; Jaromíra Dusa s jiným darem ČCE pro srbskou rodinu; viděl jsem točit film o válce. Víte, že jsem neviděl a neslyšel skoro nic proti tomu, co museli vidět dědové válčící v první světové?

L

id naší země má, co pamatuji, k válkám a vojákům divný vztah. Lhali o nich komunisté; po roce 1989 se z přičinění nových politických elit naše armáda oslabila. Žijeme v dojmu, že se nás válka v naší malosti netýká. Martin Fendrych píše o ministrovi financí: „Ohrožuje bezpečnost naší země tím, že ořezává obranný rozpočet v době, kdy Aliance potřebuje loajální členské země, nikoli stopaře, kteří za svezení ze zásady neplatí.“ (aktualne.cz, 13. 5. ) Jen se vezeme. Už nechci z války nic vidět; stačilo. Kdyby však někdo ohrožoval mou rodinu a vlast, do války půjdu. Vím, že se mi to dobře říká; syny i dceru jsem zplodil, kostel postavil, stromů jsem zasadil mnoho; jak ale k tomu přijdou ti mladí? Pán praví: nebojte! Války budou hroznější; budou o půdu a o vodu. Co s tím v naší církvičce naděláme? Musíme se starat o půdu a bránit ji proti erozi, asfaltu a halám. Sázet stromy, dělat meze. Šetřit vodu, pečovat o studánky i řeky. Držet vodu u nás, aby neodtékala tak rychle. Vychovávat děti sportovně, v nepohodlí a nekonzumně (tábory bez elektřiny, vodácké akce). Nedělat z nich počítačové bábovky. A vodit je do kostelů a všude tam, kde ještě „nevystydla láska mnohých“. Nechci být v církvi expertem na válku. Vojenských kaplanů už ji v mé generaci zažilo na padesát jiných. A tisíce českých vojáků. Chci zůstat služebníkem Slova Božího, které mi jako jediné ukazuje světlo v temnotách! Modlitba: „Ať na hroby, jež všude zříš, nám svítí, vede dál a výš tvé, Pane, světlo jasné.“ (EZ 350) P. S. Příští zimu dělám krmítko se stříškou. „Přežrané slepice“ nekrmím… a basta… amen. Pavel Ruml, vojenský kaplan

7

Modlitba Pane Bože slovo válka mi připadá hrozné vzdálené mám strach je to neosobní cítím bezmoc kde jsi Ty? co můžu dělat? nechci se smířit s tím že někdy je potřeba zabít nebo ano? prosím o mír a pokoj pro sebe pro celý svět amen modlitba Lenky Ridzoňové výtvarné řešení Lydie Férové

MODERNÍ DOBA: TÉMA – VELKÁ VÁLKA

Velká válka na malém městě

N

ení možná úplně známo, že česká literatura má svého kronikáře „velké války“ ve spisovateli, do kterého by to nejspíš řekl málokdo. A sice v Karlu Poláčkovi a jeho čtyřech románech o životě před válkou, na jejím začátku, během ní a na jejím konci. Okresní město První román, Okresní město, nám ukazuje trochu jiný život za C. K. monarchie, než jak jej popisovaly horlivé vlastenecké projevy roku 1918. Obraz stařičkého mocnáře mají lidé na hlavičkách dýmek, na hrnečcích, na předmětech denní potřeby, kde to žádné nařízení neukládá; s životem v monarchii jsou ztotožněni. Není to státní či národnostní útlak, z čeho v románu mrazí. Ale přesto se nás z jeho líčení příhod denního života postupně zmocňuje úzkost (nebo snad znechucení či zoufalství). Jednotlivé příhody jako by byly vtipem, který postupně buduje pointu. Už už čekáme, že každou chvíli pointa přijde, že se začneme za břicho popadat. Ale pointa nikdy nepřijde. Stejně jako v životech našich hrdinů: Už po první třetině začínáte zoufale toužit, aby nastal nějaký zvrat. Aby se někomu přihodilo nějaké dobrodružství. Ale nikdy se to nestane. Jako by v  Poláčkově románu byla nepřímo vyslovena myšlenka, která nám snad může osvětlit jednu z příčin strašlivých jatek 1. světové války: Prostě se už dlouho nic nedělo. Možná je to jako s dítětem, které dlouho zanecháte o samotě s pěknou hračkou: možná je napadne vzít na ni kladivo, rozmontovat ji, holčička panence ostříhá vlásky… Když po stu let sledujeme v denících například motivy britských rekrutů z dělnických vrstev, vidíme hlavně touhu uniknout nudě a nalinkovanému životu. (V naší tetralogii vyjadřuje podobné uspokojení nad změnou prostředí a  stylu života na italské frontě tichý student Václav, naděje rodiny Šťastných – ústředních postav románu). Ale i když obrátíme pohled na vrchol válečné mašinerie a nahlédneme do štábů všech

zúčastněných armád těsně před válkou, i zde slyšíme vyjádření nejasného pocitu, že teď se musí „něco“ udělat. Že je to potřeba spustit. I když všichni tuší, že to bude konec světa, jak jej znají. Velká válka jistě měla své racionální motivy. Ale onen obecně sdílený pocit, že už je nějak moc dlouho klid, že se nic neděje, bychom neměli podceňovat. První Poláčkův román končí veselou silvestrovskou společností bujaře volající: Pryč se starým rokem, ať žije nový. A do sálu je vpuštěno selátko s nápisem 1914. Když dojde k  velkému krveprolití, těžko sneseme, že by bylo zbytečné. Snadno zpětně nacházíme důvody, proč k věci muselo dojít. Ale zkusme si připustit, že za velkým zlem může být v hloubi nakonec opravdu jen nuda; že člověka pálí dobré bydlo. Že i takový člověk prostě je. Hrdinové táhnou do boje Když se řekne 1. světová válka, vybaví se nám pravděpodobně Remarquovo Na západní frontě klid s jasným protiválečným poselstvím. Jak si ale všímá (dosti floutkovský) historik 1. světové války, Skot Nial Ferguson, v poválečné Evropě vyšlo takových románů jen pár – a naproti tomu každým rokem od konce války a ještě dlouho po ní vycházely v obrovském nepoměru vzpomínky velmi mnohých, kteří na válku vzpomínali jako na ohromné dobrodružství a vlastně nejlepší léta života. Poláček, řekl bych, ve svém druhém románu Hrdinové táhnou do boje, nějak postihl obojí. Nejdříve ale řekněme, že jeho dílo náhle, se začátkem války, nabyde tempa a  pointa stíhá pointu. Muže města nyní vidíme, jak se zoufale snaží nasimulovat příznaky nemoci zběsilým pitím. Do války se nikomu nechce. Sledujeme je do výcviku, který je zbavuje důstojnosti, společenského postavení. Z obchodního příručího se stává kapitán, který zapomene mluvit česky, tak mnoho se identifikuje s  novou situací, novou příležitostí. A  z  jeho šéfa, váženého obchodníka, se ¥

9

stává jeho pucflek, vojenský sluha, který je mu ještě upřímně vděčný, že ho zachránil z frontové služby a pochvaluje si, jak je pan kapitán přísný, ale spravedlivý. Vidíme, jak kaprály šikovaný profesor gymnázia, poddůstojníky neoblíbený intelektuál, se se smutkem rozhlíží po kasárnách, když je nakonec vyreklamován z vojenské služby zpět na gymnázium. Už si přivykl, už se mu to zalíbilo. Z každého jde udělat vojáka. Každý si zvykne. Každý v tom novém, jasně daném světě dovede najít zálibu. A stačí na to pár týdnů. Kolik z člověka dělá jen to, v jakém se zrovna nachází postavení. V jaké roli. A jak rychle se to může změnit. Podzemní město Naše vojáky pak vidíme na východní frontě, v místě, kde se nebojuje. Okresní město je jakoby přeneseno do zákopů. Objeví se pár jednotlivců, kteří přeběhnou na druhou stranu. Ale jinak sledujeme dál všechny, které známe z prvního dílu, v rakouských uniformách. Až do konce války. Na závěr tetralogie také vidíme, že na pomoc, prokázanou během boje, na vojácké kamarádství se nezapomíná, ať už má kdo jakýkoli charakter. A člověka skoro napadá, jak se v novém státě mohla většina dospělé

10

mužské populace tvářit, že tohle vlastně nezažila. Pro náš samostatný stát byl přece jen asi trochu divný vklad do začátku, že se ocitl na vítězné straně, ač většina jeho mužské populace bojovala do konce války na straně poražené. To je na druhé straně vidět i na častém pocitu nedostatečného přijetí a ocenění u zahraničních legionářů, byť oficiálně oslavovaných. Asi nebylo málo těch, kdo je brali jako někoho, kdo dezertoval od „jejich jednotky“, kdo je v tom nechal, i když to neřekli nahlas. Vyprodáno Tento trochu rozpačitý výsledek války předznamenává scéna se studentem Václavem, který z italské fronty přijíždí do okresního města na krátkou dovolenou. Ve stejné scéně u Remarqua se kolem mladého vojáka shluknou válkychtiví starci, žádostiví zpráv o slavných vítězstvích. Náš voják je znechuceně odmítne. V Poláčkově verzi jsou to nasupení měštěníni, kteří ze dne na den pozbyli vší loajality k monarchii – protože zdražila mouka. A jsou chtivi zpráv o vzpourách „slovanského živlu“. Student Václav jim komisně odpoví, že vojsko v Itálii plní své povinnosti. Poslední díl románu si tak všímá značné

BÁSEŇ O ČESKÉM VOJÁKOVI

Napsal dle skutečnosti Leo Heler Z bitevní čáry jej donesli a pod nízkou složili strží. Je z Čech a přetěžce raněn je, snad ani nevydrží. A jak tu tak nehybně spočívá uprostřed chladivé rosy, horečným pohledem pátrá kol, to oko mluví a prosí. Až lékař pojednou udiven uzlíček pod šatem spatří. Co máš to synu zde? Talisman? Můj Bože, hrst půdy, bratři!

bezohlednosti „týlu“ rodin vojáků, které válka už nebaví, otravuje a kteří si s navrátilci nevědí rady. Jiný člen rodiny, Kamil, se na konci války vrátí po mnoha dobrodružstvích ze srbského zajetí (mimochodem stejně jako Poláček). Jeho zážitky však nikdo poslouchat nechce – maminka mu hned ve dveřích vynadá, jak to, že má vši – že z toho bude ve městě ostuda. A je hned potupně schován na dvůr a tajně myt pod pumpou. Kdykoliv pak chce něco z bohatých válečných zážitků vyprávět, je okřiknut, jako by chtěl vyprávět něco neslušného – vždyť tam chytil vši. I mezi nás se vrátili a vracejí vojáci, kteří i v tomto poklidném čase skutečnou válku zažili. Na současné konflitky, ve kterých je naše armáda nasazena, můžeme mít různé názory. Ovšem že jsou naši současní vojáci s  bojovou zkušeností jaksi neviditelní, nemluví se o nich, natož aby se jim děkovalo, a nevíme, kam s nimi; a že o nich někteří ve svalnatých řečech mluví jako o žoldnéřích – to ukazuje, jak mnoho v nás je poláčkovského maloměsta, kde rozhodující hodnotou nakonec vždy bude hlavně cena mouky.

To moje matička dala mi, zrak hochův horečkou sálá. Hrst české půdy mi zašila, šňůrčičkou přivázala. To abych prý nebyl jí daleko nikde, kam osud mě žene, ta zem že prý mi českou vlast i v smrti připomene. Lékař se do kraje zahleděl a slza mu skanula lící, pak české té prsti nasypal pod tělo vychládající.

Tomáš Pavelka

11

STO LET OD VELKÉ VÁLKY

Dopis do 1. světové války

M

ilý pradědečku, nikdy jsme se neviděli a nikdy se ani neuvidíme, přesto ti píšu, protože vím, jak tebe i tvé kamarády na frontě potěší dopis se zprávami z domova. A což teprve, když zprávy pojednávají o budoucnosti. Neboť vás, všechny na hraně života, velice zajímá, co bude. Máš před sebou velký čas nechápavosti. Už nyní nechápeš, proč ses ocitl se zbraní kdesi na haličsko­‑maloruském pomezí. Nechápeš, proč jsi kvůli stařičkému Habsburkovi na trůnu musel opustit svou rodinu. Doma budou bez tebe hospodařit jen s ohromným úsilím. Co bylo špatného na dosavadním životě? Proč se musí tvoje vlast snažit o dobytí nových území na jihu a na východě? Nasazuješ život a nevíš, co lepšího lze válkou získat. Nechápeš, kdo je čím nepřítelem. Když je bezvětří, lze překřiknout z jednoho zákopu do druhého. Ti chasníci na protější straně mluví podobnou řečí, jen trochu měkčeji. Povídají o svých ženách a dětech, které stejně jako ty nechali doma. Nikdo ti nevysvětlí, proč máš střílet po lidech, kteří mají stejné starosti. A kteří stejně jako ty nerozumějí císařské a carské politice. Nebudeš chápat, až se za čtyři roky vrátíš z vojny domů. Nenajdeš šťastnou novou republiku, nýbrž rozdělenou zemi. Postačí vyjet do sousední vesnice, obývané Němci. Zatímco se Češi budou radovat, že po staletích opomíjení bylo naplněno jejich právo na národní sebeurčení, vaši němečtí krajané se téhož práva budou dovolávat marně. Budou žít v zemi, kterou si nepřejí a za kterou v boji neumírali. Nepochopíš, že válka nikoho nepoučí, aby se lidem stejných starostí a tužeb měřilo stejným metrem. Nepochopíš, proč se posiluje nepřátelství a kope se propast mezi sousedy, takže jedni budou stavět válečné pomníky s útrpným nápisem „Obětem války“ a druzí s hrdým „Unseren Helden“ (Našim hrdinům). Také nepochopíš, jak se k sobě budou chovat Češi. Tisíce mužů se vrátí z války, ovšem jen někteří budou oslavováni. Ty mezi nimi nebudeš,

12

zůstaneš po celou válku c. a k. vojákem. Budeš se ucházet o pracovní místo na obecním úřadě, které však dostane muž sice méně schopný, zato však legionář. I ty budeš mít během války dost možností přejít k Rusům a spolu s nimi v legiích bojovat proti císaři, ale neuděláš to. Do jiného císařského pluku totiž narukoval tvůj nejstarší syn (můj dědeček) a ty po něm nechceš střílet. Vítězná republika se ti za otcovskou lásku neodvděčí. A ze všeho nejvíce nebudeš chápat, proč se to všechno stalo. Jak to Bůh mohl dopustit? Po

válce mnozí víru zcela odloží, někteří budou hledat jinou církev. Ty navenek nic měnit nebudeš, do kostela občas zajdeš, ale dobře ti tam nebude. Odpovědi na své otázky nenajdeš, ale ve tvém nitru bude znít ozvěna modliteb ze zákopů. Až příliš často jsi nebyl vyslyšen, ale vždy jsi byl slyšen. To víš a to ti bude stačit. Nauč se žít v nechápavosti. Ani my v pozdějších generacích se jí nezbavíme. Copak lze pochopit, že přijde ještě horší válka? Že náš národ bude půl století žít pod mnohem horší vrchností, než byl císař? Že z naší země úplně zmizí miliony těch, kteří ji spolu vytvářeli? A copak lze pochopit, že po všech těch hrůzách a křivdách se zde bude za sto let žít svobodně, v hojnosti a v míru se sousedy? Je to divný svět. Přeji ti, ať se nedivíš jenom těm zlým věcem, které přijdou, nýbrž ať se divíš i věcem dobrým, které mezi ně tak nepochopitelně pronikají. Tvůj pravnuk Jiří

ROZHOVOR S GABRIELOU HORÁKOVOU

Ježíš je nejvyšší náčelník. Tak je pro vojáka srozumitelnější. S vojenskou kaplankou o práci v armádním výcvikovém středisku Gabriela Horáková (1974) vystudovala teologii na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy v kombinaci se studiem lékařské psychologie a psychoterapie na 1. lékařské fakultě UK. Třináct let působila jako farářka v Křížlicích a rok v britské United Reformed Church. Pracuje jako kaplanka v Armádě České republiky, nyní v hodnosti nadporučíka jako kaplanka oddělení duchovní služby Velitelství výcviku – Vojenské akademie Vyškov. S manželem Martinem, farářem jednoho z brněnských sborů, mají dvě dcery a syna. Jak dlouho pracujete jako vojenská kaplanka? Od dubna 2013, ale v armádě pracuji už od ledna. První tři měsíce jsem prošla základním vojenským výcvikem jako každý jiný voják. Co vás přivedlo k rozhodnutí do Duchovní služby Armády České republiky vstoupit? Vždycky mně připadalo, že církev je taková krásná bezpečná zahrada, vlídné prostředí. A  zároveň trochu jako střed kola, který se moc netočí. A měla jsem pocit, že potřebuju vyrazit někam ven, někam na hranu, kde to trochu sviští. Kde je to pro duchovního výzva. Druhým důvodem bylo asi to, co mě provázelo už během studia teologie – touha vidět trochu za roh. Proto jsem šla s mediky studovat psychologii. Při farářování v Křížlicích jsem byla předsedkyní rady v Charitě v Jilemnici, v Křížlicích jsme spolupracovali s místními hasiči. Prostě pomezní svět. Jednou nohou v církvi a druhou někde jinde. To mě vždy lákalo. Nechat se obohatit lidmi zvenku a třeba jim taky něco dobrého, co v církvi máme, předat. Při výběrovém řízení na zaměstnance v armádě jste jistě prošla mnoha testy. Musí kaplani prokázat i fyzickou zdatnost a projít například střelbou?

Výběr je dvoukolejný: Nejdřív člověka musí vyslat církev. Doporučení dá staršovstvo, seniorátní výbor potvrdí a synodní rada schválí, že do armády mohu jít. Pak se na kandidátovi musí shodnout Ekumenická rada církví (za protestantské církve) a Biskupská konference (za církev římskokatolickou). Duchovní služba Armády České republiky zjišťuje svými testy, zda je kandidát zralý na duchovní službu mezi vojáky. Pokud člověk tím vším projde, nastupuje výběr platný pro všechny vojenské profesionály. To je ta druhá kolej. Začíná to dvěma dny ve vojenské nemocnici zkoumáním zdravotní způsobilosti, pak se prověřuje fyzická zdatnost a psychická odolnost. Zvlášť zdravotní aspekt a psychotesty jsou docela přísné. Nás šlo do výběru dvanáct a prošli jsme čtyři. Byly začátky výcviku krušné? Kdo projde výše popsaným cedníkem, stojí na startovní čáře. Následuje tříměsíční základní výcvik. Je to výcvik takzvaně nepřetržitý, což znamená, že je člověk od pondělka do čtvrtka zavřen v kasárnách a v pátek, v sobotu a v neděli má volno. Náročné je, že člověk­‑ civil jde od nuly, neví o  armádě nic. Musí se naučit všechno od zavazování bot a zapínání kapes přes znalosti hodností a pozdravy až po povely a ovládání zbraní. Patří sem taky základy topografie, zdravovědy, chemické ochrany a další věci. Zkrátka – z adepta se musí stát voják. Během základního výcviku jsou ještě troje testy, kterými musí každý projít, jinak odchází zpátky do civilu. Je to jako u jiných zaměstnání s tříměsíční zkušební lhůtou. Já jsem nastupovala v lednu, což bylo kvůli počasí a zimě trochu nepříjemné. Myslím, že výcvik v terénu v letních měsících je snesitelnější, pokud zrovna nepaří. No a po té fyzické stránce? Hodně se běhá, dělají se dřepy, kliky, a to ne za trest, ale za odměnu pro zvýšení fyzické kondice. (Tomu budou starší ročníky rozumět, tak to v armádě chodilo asi vždycky.)

13

Jak se chovají velitelé k vojákům v základním výcviku? Teď z  odstupu už to hodnotím jako legraci. Ale tehdy jsem byla dost sevřená. Instruktoři vyvíjejí na vojáky tlak záměrně. Například jim neřeknou, co se chystá; řeknou: sbalte se, ale nikdo neví, jestli se jede do terénu na dvě hodiny, nebo na pět, jestli to bude náročné, nebo ne, na co se psychicky připravit. To pro mě bylo nejdřív těžké. Po třech měsících už jsem se ale otužila, přišla na to, že účel je dobrý. Prkotiny už jsem brala s přehledem, nenechala jsem se vystresovat. Je to trochu jako v amerických filmech – dril a povely bez diskuse? Trochu ano. Někteří instruktoři i řvou, někteří ne. Ale šikanu jsem nezažila. Ve stohlavé skupině jsme v základním výcviku byly čtyři ženy. Jedna chemička, dvě právničky a já kaplanka. Byly jsme taková intelektuálská čtyřka. Jinak to kolem lítalo, vojáci si servítky neberou a i instruktoři i velitelé mluví dost sprostě. Jak takový běžný pracovní den vojenské kaplanky vypadá? To je velice různé. Ve Vyškově je velká posádka, je to vlastně školicí centrum pro celou armádu. Kaplani jsou tam čtyři: jeden na velitelství, jeden na institutu profesní přípravy, jeden je pro prapor zabezpečení a jeden pro výcvik. Tam jsem já. Výcvikový institut má několik oddělení a každé je úplně jiné. Patří tam třeba oddělení základní přípravy. Takže sotva jsem absolvovala základní výcvik a jako kaplanka na oddělení začala, měla jsem najednou vyšší hodnost než všichni instruktoři, kteří tam na nás předtím řvali. Nejdřív byly na obou stranách rozpaky a dost napjaté očekávání, jak si navzájem porozumíme, ale teď už je to v pořádku. V základním výcviku dělám třeba etické semináře, seznámení se strukturou a fungováním duchovní služby, prevenci sociálně nežádoucích jevů a tak. S vojáky v základní přípravě jsem hodně. Jezdím s nimi do terénu, na střelnici, na taktiku. Býváme spolu někdy nepřetržitě několik dnů. Hodně fotím, protože oni nesmějí, mluvím s nimi v pauzách, spolupracuji s instruktory. Právě skrze to, že

14

s  vojáky i  instruktory z  různých oddělení prostě „jsem“, se budují mosty důvěry. Aby duše, které se chtějí o něco podělit, měly po čem přejít. Je to křehká a dlouhodobá práce, a když něco vykvete, mám radost. Další oddělení jsou výsadkáři, kteří učí jednak výsadky s  padákem, jednak přežití. I  s  těmi jezdím občas do terénu a  před nedávnem jsem s nimi absolvovala tandemový seskok padákem. Nádherná zkušenost. U oddělení přípravy vojáků do zahraničních misí učím islám a socio­‑kulturní pozadí zemí, kam se chystají. Teď máme vojáky v Afghánistánu a v Mali, jde tedy o to, aby rozuměli myšlení a náboženskému chování lidí v těch oblastech, kam jedou. Zajímavé je oddělení výcviku velitelů malých družstev. Tomu se říká kurz Komando,

který místy vlastně simuluje válečný stav. Když jsem tam přišla před rokem poprvé, instruktoři se mi skoro vysmáli, že něco jako kaplanku rozhodně nepotřebují. Jsou to ostří hoši. Ale za rok se to nějak posunulo a nedávno jsem u nich měla na závěr kurzu první polní

bohoslužby. Dopadly výborně. A chlapi, kteří měli před rokem ty ostré řeči, za mnou chodili a říkali: Bylo to skvělé, na podzim uděláme dvoje bohoslužby, jedny na začátek a jedny na konec kurzu! Byla jsem mile překvapena, vidím, že se náš vztah vyvíjí a jsem za to vděčná. Jste tedy pořád někde v akci, ne? Pohybuju se mezi vojáky ve specializovaném výcviku. Všechna vyjmenovaná oddělení jsou velmi zajímavá. Mám ale také svoji kancelář, vojáci, instruktoři i velitelé za mnou mohou kdykoli přijít, požádat o Bibli, o rozhovor. Nebo chodím za lidmi na návštěvu do kanceláře já. Je to podobné, jako když farář chodí na pastorační návštěvy. Vojáci svou prací žijí a rádi o ní povídají. A mě zase baví to poslouchat. Máme k dispozici zvláštní vydání Bible v pevné vazbě a s obalem na zip. Musí něco vydržet při neustálém balení batohů a tahání do terénu. Kdo si požádá, může zadarmo Bibli dostat.

Jak se vám daří skloubit profesní život s rolí paní farářové a matky tří dětí? Od té doby, co pracuji v armádě, jsem si uvědomila důležitost církve. Jako paní farářovou sama sebe moc nevnímám. Ráda jdu v neděli na bohoslužby a ráda si s lidmi popovídám, je mi ve sboru dobře. Neřeším, jestli za mnou někdo přišel jako za paní farářovou nebo jinak. Církevních programů se účastním podle toho, jak mám čas. Zásadní pro mě jsou nedělní bohoslužby. Být na nich, slyšet kázání, prožít to.

Je v armádě cítit, že se na Ukrajině něco děje, obávají se vojáci nestability, Putina? Nemám pocit, že by to bylo téma. Sem tam zaslechnu třeba vtípek – pojedeme na Ukrajinu; ale že by to bral někdo vážně, to nevypadá. Přitom lidé, se kterými se setkávám, by byli schopni vyjet okamžitě. Určitě by si rádi naostro vyzkoušeli to, co tady cvičí. Jak se s odstupem díváte na svou práci evangelické farářky v ČCE? Můžete to srovnat s působením v britské Spojené reformované církvi? Na Křížlice vzpomínám velice ráda. Výborný sbor, spoustu věcí jsem se tam naučila. Nebo spíš ten sbor naučil mě. A v Anglii bylo hodně povzbudivé vidět, že lidé na budoucnost církve vůbec nerezignují. Sbor se také potýkal s finančními problémy, okolí je taky dost lhostejné k menšinové církvi, věkový průměr spíš vyšší. Přesto se všichni dost angažují. Sborové práce se účastní, mají něco na starosti. Rezignovanost, která u nás občas prosakuje, jsem tam nepotkala. Lidé v Anglii jsou vůbec v různých spolcích a neziskových organizacích mnohem víc aktivní, občanská společnost tam žije a něco dělá.

Potřebuju načerpat, abych pak v týdnu, kdy budu s lidmi, kteří s církví nic nemají, mohla zase já vydávat. Kdyby mě víra nedržela a neživila, tak v armádě nenaberu, tam není moc s kým víru sdílet. S rolí matky je to složité. Nechávám děti v  lecčems napospas. Snad jim určité osamostatnění bude ku prospěchu. Na druhou stranu jsou (podle svých slov) hrdi na to, že jejich mamka je voják. Desetiletému synovi jsem dala k narozeninám plechovou bedničku od munice. Byl z ní naprosto nadšen. Hodně toho musí zastat manžel, odpolední záležitosti, kroužky a podobně má na starosti s dětmi spíš

15

on. Hladké to moc není. Já ráno v pět odcházím a přijíždím v podvečer, během měsíce jsem i několikrát na více dnů pryč. Někdy i čtrnáct dní v kuse. Jisté naštvání rodiny někdy cítím a chápu to. Co byste vzkázala čtenářům Českého bratra? Když teď koukám na církev z odstupu, vidím, jak je důležité mluvit o víře s lidmi zvenku. Jak je pro faráře důležité naučit se mluvit jazykem lidí mimo církev. Aby ti z církve uměli předat to, co tam načerpají a je jim drahé, dál jazykem

lidí ve svém civilním zaměstnání, v prostředí, kde žijí. O tom teď hodně přemýšlím. Učím se v armádě nový jazyk a učím se komunikovat svou víru jazykem v armádě srozumitelným. Vojákům je zkrátka srozumitelnější, že Ježíš je nejvyšší náčelník (čemuž se usmívají), než nějaké teologické příměry. Hledejme tedy s lidmi venku jazyk a styčné plochy. Většina lidí po dobru, po věčnosti, po lásce, po dobrých vztazích touží. Já sázím na to, že se v důvěře na této rovině potkáme. Ptala se Daniela Ženatá

POHLED POLITOLOGA

Putin sjednotitel Nacionalismus jako nová imperiální ideologie Ruska

Z

námý ruský politolog Andranik Migraňan na začátku dubna publikoval kontroverzní text, v němž obhajuje politiku Adolfa Hitlera – je totiž podle něj třeba rozlišovat Hitlera „dobrého“ do roku 1939 a „zlého“ v období následujícím. První z nich „sjednotil Německo s Rakouskem, Sudety s Německem, Memel s Německem a fakticky tak dokončil to, co se nepodařilo Bismarckovi. A pokud by se zde Hitler zastavil, zůstal by v dějinách své země zapsán jako politik nejvyšší třídy“. Migraňanovi, jehož text na svých stránkách zveřejnil i prestižní Moskevský státní institut mezinárodních vztahů, samozřejmě nešlo o historické otázky hitlerovského Německa, ale o paralelu mezi německou situací a současným Ruskem. Ponechme stranou jenom obtížně přijatelnou idealizaci Adolfa Hitlera v předválečném období, kdy jeho Německo zavádělo antisemitské zákony a intenzivně budovalo koncentrační tábory. Místo toho si všimněme, že Migraňan zdůrazňuje jeden specifický aspekt, který nacistické Německo skutečně spojuje s revizionistickým Ruskem naší doby – politiku expanze založenou na pokrevní a jazykové jednotě.

16

K ochraně ruskojazyčného obyvatelstva Tento moment je zcela zásadní i pro pochopení současné ruské politiky. Jsme totiž svědky posunu ruské rétoriky i politické praxe od obhajoby zájmů Ruské federace a jejích občanů k ochraně ruskojazyčného obyvatelstva. Anexe Krymu není hrozivá jen proto, že došlo k porušení mezinárodního práva, ale i proto, že je symptomem nahrazení občanského principu v ruské politice principem etnickým. Tato radikální změna má dopady ve třech rovinách – v rovině ruské vnitřní politiky, v rovině vztahů se zeměmi postsovětského regionu a konečně také v rovině vztahů Ruska se Západem a zejména s Evropskou unií.

Rusové Rusku V rovině ruské vnitřní politiky znamená obrat k sociálně­‑konzervativnímu nacionalismu růst napětí mezi etnickými skupinami, ostrý nástup neonacistických a jiných xenofobních skupin a paralelně s tím také nárůst rasismu mezi většinovým „slovanským“ obyvatelstvem. Lze namítnout, že nacionalismus je nepevným ideologickým tmelem v mnohonárodnostní

zemi, jakou Rusko bezpochyby je. Nacionalismus bývá také často odmítán s poukazem na silnou tradici neetnicky chápaného eurasianismu nebo na jeho sovětskou variantu, zdůrazňující novou identitu „sovětského člověka“. Je pravda, že Kreml čas od času činí symbolická gesta, která vycházejí postsovětské nostalgii vstříc. Sem patří široce medializovaný Putinův výrok o  rozpadu Sovětského svazu jako „největší geopolitické katastrofě 20. století“ či obnova sovětské hymny. Právě staronová hymna je ale dokonalým dokladem toho, že se sovětská symbolika stává jen prázdným signifikantem, nosičem libovolných významů, kterými jej

Petr Kratochvíl

Kreml chce naplnit: tak jako byl nápěv původní sovětské hymny doplněn novými slovy, je i sovětský symbolický rámec plněn staronovým nacionalistickým obsahem. Jak eurasianismus, tak i postnacionalismus sovětské éry vyrůstaly z nezpochybnitelné dominance jedné etnické skupiny, doprovázené používáním ruštiny jako lingua franca v celém impériu. Dnes se ovšem tato dominance znovu stává nástrojem přímé agrese: útoky proti lidem „kavkazského vzhledu“ jsou dnes například v Moskvě zcela běžné a proměna agresorů z izolovaných extremistů na příslušníky masově podporovaných hnutí je také zcela nezpochybnitelná. Sílící rusifikace získává jedno oficiální razítko za druhým; naposledy jde o zákon, který

vyžaduje znalost ruštiny od žadatelů o trvalý pobyt nebo o pracovní povolení v Rusku. Výsledným paradoxem je, že ruský propagandistický boj proti ukrajinské revoluci se nesl v duchu kritiky „fašistů z Euromajdanu“ v čase, kdy v Rusku samém antisemitské a obecně xenofobní nálady zažívají ještě úspěšnější období než na Ukrajině.

Postsovětská nostalgie Podobně zásadní dopad má znovu objevený ruský nacionalismus na vztahy se zeměmi postsovětského prostoru. Tyto státy jsou dnes stavěny před volbu, zda přijmout ruskou ekonomickou i  kulturní hegemonii, či riskovat povstání vlastních ruskojazyčných menšin a případný rozpad. Příkladem akceptace ruské politiky je Kazachstán (zde tvoří ruská menšina zhruba pětinu populace), odmítání pak reprezentují pobaltské země, které dnes ovšem samy staví svou politiku na podobně sporném etnickém principu. Co se stane ve chvíli, kdy se některá země nerozhodne jednoznačně a  včas, vidíme na příkladu Ukrajiny. I zde se umně snoubí postsovětská nostalgie s novou vlnou nacionalismu – obhajoba ruštiny jako úředního jazyka je Kremlem interpretována nikoliv jako etnická otázka, ale naopak jako otázka boje proti přílišné nacionalizaci ukrajinské politiky. Není divu, že taková politika na východní Ukrajině rezonuje. Průzkum z  roku 2007 ukazuje, že by v té době 70 procent obyvatel jihovýchodní Ukrajiny hlasovalo pro zachování Sovětského svazu a k sovětské (nikoliv ruské!) „kulturní tradici“ se také hlásila až třetina obyvatel této části země. Kombinace sovětských symbolů doplněných o ruské etnické motivy tak není protimluv, ale prvek, který je v mnoha oblastech bývalého Sovětského svazu silně přítomen a který má proto na východě Ukrajiny velkou šanci na úspěch. Není třeba dodávat, že analogický scénář lze snadno použít i jinde v regionu, Estonskem počínaje a Moldavskem konče.

Strach z evropské integrace Třetí rovina, v níž se ruský konzervativní nacionalismus projevuje, jsou vztahy s Evropskou unií. V současnosti zde totiž probíhá radikální

17

proměna ruských spojeneckých vazeb. Staří spojenci uvnitř EU, mezi něž lze do určité míry řadit třeba KSČM, tuto svou pozici začínají ztrácet. Ostatně z ideologického hlediska byla vazba komunistických stran včetně KSČM na Rusko vždy poněkud prekérní. Dnešní Rusko rozhodně nepředstavuje baštu levicového myšlení ani není vzorem sociálně spravedlivé společnosti. Naopak, pokud bychom chtěli najít divoký kapitalismus v jeho krystalické podobě, je Rusko silným kandidátem. Ke Kremlu tak dnes komunistické strany váže zaprvé minulost, zadruhé obchodní zájmy a zatřetí sdílený odpor vůči západní kulturní i politické hegemonii. Spolupráce komunistických stran a Ruska má ale zřejmé a čím dál jasnější limity, dané jak již zmíněným velkoburžoazním charakterem ruské politiky, tak i rostoucím propojením ruské politiky s pravoslavnou církví. Vynořuje se ovšem spojenectví nové, které je mnohem nebezpečnější a  z  ideologického hlediska také smysluplnější – spojenectví mezi Putinovým režimem a  evropskou extrémní pravicí. Stačí se podívat na seznam volebních pozorovatelů, kteří se zúčastnili nedávného referenda na Krymu: přítomni byli například zástupci krajně pravicové maďarské strany Jobbik, populistické Sebeobrany Polské republiky, ultranacionalistické Ataky z Bulharska nebo vlámských nacionalistů z Vlaams Belang. Zajímavá je též účast francouzské xenofobní Národní fronty, která patří mezi nejhlasitější spojence Ruska ve Francii a jejíž vůdkyně Marine Le Pen krymské referendum i jeho výsledky bez váhání akceptovala. Většina těchto stran sdílí s Putinovým Ruskem dlouhou řadu principů. Typický je pro ně zejména důraz na etnicitu jako základní faktor politické orientace a prapůvodní pojetí národa jako odvěkého pokrevního společenství. Z tohoto nacionálního konzervatismu potom vyplývá odpor vůči menšinám (etnickým, náboženským i sexuálním) a všeobecná snaha maximálně omezit migraci. Společným nepřítelem jim je také evropská integrace, která ztělesňuje právě ty postnacionální a postmoderní hodnoty, kterým Putin nerozumí a kterých se bojí. Ještě o něco obecnějším společným jmenovatelem je ostré odmítnutí západního liberalismu a celko-

18

vá skepse vůči demokratickým formám vládnutí. Není náhodou, že tam, kde se v EU k moci dostali nacionální konzervativci (jako například v Maďarsku), je Putin tu vskrytu, tu otevřeněji glorifikován jako ten, kdo se nebojí zastat „svých“ menšin v sousedních státech. Prohlásí­­­­­­­ ‑li maďarský Jobbik, že krymské referendum je „exemplární“, nikoho nepřekvapí, že slovenští a rumunští politici začínají bít na poplach.

Český kontext Tato linka také konečně s definitivní platností odkrývá příčiny dlouholeté podpory ruských zájmů exprezidentem Klausem. Kdo v českém prostředí nejostřeji útočí na Evropskou unii? Kdo podporuje nacionalistické spolky typu D. O. S. T. a náboženské ultras (Hájek, Semín)? Kdo dává okatě najevo svou homofobii a odpor vůči občanské společnosti? Ačkoliv je dnes exprezident Klaus okrajovou a bizarní figurou, je zcela na místě obava, že okraj, který hodnotově reprezentuje, v budoucnosti výrazně posílí. Není náhodou, že mezi stranami dnes zastoupenými v českém parlamentu přispěchali s výroky obhajujícími ruskou agresi právě členové Okamurova Úsvitu, tedy české verze xenofobního populismu „bez kapky cikánské krve“. Část české pravice instinktivně držela v průběhu ukrajinské krize palce právě Putinovu Rusku a zdůvodňovala tuto svou pozici odkazem na reálpolitiku a „přirozené“ zájmy Ruska v regionu. Nemalá část levice paradoxně vnímala situaci podobně, ovšem v tomto případě na základě svého antiamerikanismu v souladu s heslem „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. Obě pozice jsou ale podobně krátkozraké. Putinovo spojenectví s evropskými extremisty může totiž v konečném důsledku nejen přispět k výraznému oslabení Evropské unie, ale také k  nahrazení „starého“ stranického spektra novými populisty, kteří vyrostou i díky ruské podpoře. Jak ukazuje politická expanze Úsvitu Tomia Okamury či ANO Andreje Babiše, nejsou takové představy ani v českém kontextu tak přitažené za vlasy, jak bychom si mohli myslet. Petr Kratochvíl, ředitel Ústavu mezinárodních vztahů (psáno pro Salon, Právo 22. 5. 2014, novinky.cz/kultura/ salon a přetištěno s laskavým svolením autora, mezititulky redakce)

OTÁZKA NA TĚLO

S jakými pocity byste šli bránit vlast? Tomáš Pavelka, farář Se strachem. Člověk nemůže vědět dopředu, zda se sesype při prvním výstřelu, nebo zda „to bude umět“. Na druhou stranu, aktivně bojovat se mi zdá lepší než před zraky rodiny trpně doma sedět ve strachu, kdy si „pro vás přijdou“, nebo ohýbat hřbet. Petr Viking Neumann, ředitel Diakonie západ Dříve jsem si myslel, že bránit svobodu, svou zem a mír zbraněmi je v podstatě protimluv. Nyní si to už nemyslím. Zejména v momentě, kdy protistrana podporuje státní dezintegritu nebo tak již svými vlastními kroky činí, je nutné se bránit. A když diplomacie selhává, tak i se zbraní v ruce. Tedy nikoliv s nadšením, nýbrž s odhodláním a smuten zároveň bych takovýto krok zřejmě učinil. Nicméně jsem si vědom všech negativ, která by válka pravděpodobně vyvolala. Doživotní traumata, spoustu křivd, mnoho nenávisti a těžkých až smrtících dilemat. Celou dobu bych se také modlil za to, aby se podařilo vzájemné vztahy po ukončení konfliktu urovnat. Hrozně moc si proto cením obnovy vztahů s našimi německými sousedy, byť po tolika letech. Oceňuji, že k podobnému nyní dochází mezi Srby, Chorvaty a Bosňáky na území bývalé Jugoslávie. A zároveň přeji Ukrajincům, aby svou nynější neskutečně náročnou situaci s Ruskem ustáli i těmi způsoby, kterými nyní činí. Gabriela Horáková, vojenská kaplanka S nejistotou. S myšlenkou na svoje děti.

Jaromír Plíšek, diplomat Doba před vypuknutím první světové války byla dobou velkých národních idejí. Myslím, že po zkušenostech 20. století jsem už (stejně jako většina obyvatel Evropy) téměř k jakýmkoli velkým kolektivním idejím obezřetnější a pocit smysluplnosti ozbrojeného boje za ně a rizik s tím spojených bych hledal obtížně. Pak je tu ještě další pocit, totiž že úspěšnost všeho možného včetně vojenských operací dnes závisí především na technologické vyspělosti a profesionalitě. Ale i tak mi jako jednotlivci zbývá téměř nekonečný prostor každodenně „rukovat“ do boje s nepřítelem v nejrůznějších podobách zla kolem sebe i ve mně samotném. A když se tak dívám, co se dnes děje na východě našeho kontinentu, nemohu vyloučit, že nějaké pocity z minulého století zase ožijí. Ale to by byl opravdu špatný vývoj. Marek P. Lukášek, farář Bránit svou zem, lidi, kulturu je správné. Pocity si ale dopředu neumím představit. Při čtení válečných románů mi běhá mráz po zádech a jsem Pánu Bohu vděčný za mír. Jan Škrob, student bohosloví Záleží na tom, co by to přesně znamenalo. Ze zbraní a zbrojení je mi úzko, a když jsem byl v  Izraeli a  potkával vojáky se samopaly na každém kroku, neměl jsem z toho dobrý pocit. Jsem si ale docela jist, že v okamžiku vážného ohrožení by tohle šlo stranou. Nejsem si ale už tak jist, jestli by mi šlo zrovna o vlast.

19

NÁSTĚNKA

SYNODNÍ RADA

Na zasedáních 27. 5. a 10. 6. projednala synodní rada 72 titulů. Z nich vybíráme: Vyznání a život církve Synodní rada vzala na vědomí rezignaci Pavla Hlaváče na předsednictví a členství v komisi Cesta církve 1945–1989. Synodem byl do této funkce jmenován Pavel Keřkovský. Synodní rada souhlasí s aktuálním návrhem programu husovských oslav ve dnech 5. a 6. července 2015. Sbory a pracovníci Synodní rada potvrdila volbu Jany Špinarové za druhou farářku sboru Brno I. a Davida Sedláčka za faráře v Miroslavi, oba na plný úvazek. Na vědomí vzala SR zprávu o průběhu zkoušky Blanky Nové, Pavla Zoubka a Aleše Laichtera a udělila jim osvědčení o způsobilosti k ordinované službě presbytera. SR udělila dlouhodobé studijní volno faráři Danielu Ženatému; dvouměsíční studijní projekt schválila Komise pro celoživotní vzdělávání kazatelů, místem pobytu bude od poloviny září Presbyterní církev v Annapolis, USA. SR pověřila faráře Jana Krupu k duchovenské službě v hospici Citadela ve Valašském Meziříčí; Romana Lukáše pověřila k duchovenské službě v Armádě ČR. Fakulta a bohoslovci Na vědomí vzala SR zprávu studentky bohosloví Anny Halamové a mentora Marka Bárty o vykonané praxi k přijetí do vikariátu ve sboru Náchod­ ‑Šonov. V rámci jáhenské praxe byli žadatelé umístěni u mentorů takto: Filip Němeček k Miroslavu Erdingerovi, sbor Praha­‑Kobylisy; Michal Branda k Naději Čejkové, sbor Hlinsko. Žadatelé Jan Hrudka a Richard F. Vlasák byli vyzváni nejprve k dokonče-

20

ní studia teologie na ETF UK a následnému podání žádosti o vikariát. Správa církve Synodní rada vzala na vědomí zprávy ze zasedání seniorátních výborů Horáckého (3x), Ústeckého, Poděbradského, Libereckého (3x), Chrudimského (3x), Jihočeského a Východomoravského seniorátu. Sbírka při úvodních bohoslužbách synodu vynesla 13 230 Kč. Částka byla poukázána na účet Střediska humanitární a rozvojové pomoci Diakonie ČCE na podporu práce s ukrajinskými dětmi. Zahraniční sbory Synodní rada vzala na vědomí zprávu kazatele pro sbory ve východní Evropě Petra Brodského o pobytech v českých zahraničních sborech za období leden–květen 2014 a souhlasila s vyplacením finanční výpomoci laickým pracovníkům v českých sborech v zahraničí dle předloženého návrhu. Jedná se o částky 50–100 eur. Rekreační střediska Synodní rada souhlasí se zplnomocněním SEM Přátelé Herlíkovic, o. s. k jednání o restaurování oken kostela v Herlíkovicích a potvrdila finanční spoluúčast v maximální výši 30 000 Kč. Ekumena Pavel Stolař podal zprávu z výročního zasedání Evangelického pracovního kruhu pro otázky vyznání v Evropě. David Balcar referoval o Klausurkonventu Evangelické církve ve středním Německu. Eva Wypiorová podala zprávu ze schůze kuratoria kostela Smíření v Dachau. Na setkání synodálů Společenství evangelických církví v Evropě v lednu 2015 delegovala SR Pavla Stolaře; na mezinárodní ekumenický workshop Villigst začátkem července 2014 Pavla Rumla; na zase-

dání k otázkám ekumeny, misie a rozvojové služby v Bad Herrenalbu v červenci Danielu Hamrovou; na synod Evangelické církve v Německu a Spojené evangelické luterské církve v Německu v Drážďanech v listopadu delegovala Jiřího Tenglera; přítomností na generálním synodu Reformované církve v Maďarsku v listopadu v Budapešti pověřila synodního seniora Joela Rumla; na slavnost u příležitosti 670. výročí položení základního kamene katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha dne 15. 6. delegovala SR Pavla Stolaře. SR souhlasí se změnou zaměření a názvu z Komise pro Kubu na Komisi pro lidská práva; souhlasí, aby předsedkyní byla Šárka Schmarczová a místopředsedkyní Jitka Klubalová. Branický sbor dostal nabídku na cenově velmi příznivé odkoupení kajaků pro sborové aktivity mládeže. SR s vděčností projekt doporučuje a pověřuje ekumenické oddělení, aby toto doporučení tlumočilo GAW v Bavorsku, které přislíbilo finanční podporu.

tu Evangelické teologické fakulty UK, sledujícího proměny českého protestantismu. DaZ

EVANGELICKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA

Nový děkan Evangelické teologické fakulty UK V úterý 3. června 2014 se ve Velké posluchárně Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze konala akademická slavnost, při které Jeho Magnificence, rektor Univerzity Karlovy, prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc., MBA uvedl do úřadu nového děkana Evangelické teologické fakulty doc. Jiřího Mrázka, ThD. Slavnostního uvedení do funkce se zúčastnil také synodní senior Českobratrské církve evangelické Joel Ruml. Doc. Mrázek byl v úterý 1. dubna 2014 zvolen akademickým senátem ETF UK za kandidáta a navržen rektorovi Univerzity Karlovy. Při svém kandidátském projevu řekl, že chce ve své funkci pokračovat ve směru nastaveném jeho předchůdcem a nedělat ve fungování fakulty velké změny.  e­‑cirkev

Friedhelm Borggrefe organizuje výstavu o Janu Husovi, kterou zapůjčí Hus­‑Haus Kostnice příští rok Kulturnímu kostelu v Ludwigshafenu. SR vítá a podporuje tuto iniciativu a pověřuje Gerharda Frey­‑Reininghause, aby proslovil úvodní přednášku. Hymnologie Synodní rada souhlasí s vydáním notové publikace Chvalčovské miniatury II v nákladu 600 kusů. Publikace obsahuje varhanní předehry a doprovody k písním z Evangelického zpěvníku a je určena především varhaníkům naší církve. Různé Martin Fér podal jako delegát ČCE zprávu z jednání valné hromady České biblické společnosti. Konstatuje v ní, že ČBS je velmi dobře fungující institucí jak po stránce hospodářské, tak ve věci vydávání a distribuce biblického textu. Synodní rada souhlasí se zpřístupněním archivního materiálu ze zasedání synodů z let 1985–2000 Šimonu Trusinovi a Petru Moréemu v badatelně Ústředního archivu ČCE pro účely realizace projek-

21

ÚMRTÍ Dne 4. června zemřel ve věku 85 let Amos Tejkal, emeritní farář ČCE, naposledy v Teplicích, kde sloužil 30 let. Náhle zemřel 20. června farář ČCE Jaroslav Voříšek ve věku 73 let, naposledy ve sboru Praha­ ‑Smíchov. V 91 letech zemřel 22. června farář ČCE Jaroslav Košťál, naposledy v Opavě, kde sloužil 28 let a zůstal i na penzi.

Na otázku, co bych měl dělat, pokud bych se chtěl do studijního programu společnosti Interdiac přihlásit, mi odpověděla Veronika Raszková následovně: „Pakliže máte opravdu zájem a jste schopen hovořit a komunikovat v angličtině, můžeme se společně podívat na naše webové stránky www.interdiac.eu. A tam už se dozvíte ty nejnovější informace o aktuálním programu, se kterým teď v Interdiacu začínáme. A je tam i e­‑mailová adresa, na kterou můžete napsat.“ Studijní program bakalářského studia na Interdiac byl akreditován Ministerstvem mládeže, školství a tělovýchovy a dvousemestrální studium přijde zájemce na 500 eur. 

Petr Vaďura/ Radiožurnál/DaZ

SLEZSKÁ DIAKONIE

Vzdělání v oblasti sociální práce a diakonie Obecně prospěšnou společnost Interdiac zřídila Slezská diakonie v roce 2008 proto, aby umožnila 14 diakonickým organizacím z 12 zemí střední a východní Evropy navázat partnerství a kontakty. Zájemcům z těchto zemí také nabízí studium oborů v oblasti diakonie a křesťanské sociální činnosti. Ve spolupráci s Univerzitou aplikovaných věd ve finských Helsinkách a s Evangelickou teologickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze umožňuje získat v těchto oborech bakalářský titul. Interdiac je především mezinárodní akademie se zaměřením na studenty ze střední a východní Evropy. Jaké jsou zde studijní programy, vysvětluje Veronika Raszková: „Naše programy zahrnují různé studijní moduly. Pohybují se od čistě teoretických až po ty více praktické: teorie sociálního vyloučení, teorie a metody sociální práce, diakonie a teologie, etika a výzkum. A součástí našich vzdělávacích programů je i praxe.“ Jinou aktivitou, nedávno společností Interdiac pořádanou, bylo setkání pracovníků partnerských organizací z Ukrajiny, Ruska, Estonska a Česka, nazvané „Feasibility“, které se konalo v ukrajinském Dnětropetrovsku. Navzdory napětí v rusko­‑ukrajinských vztazích se jej vedle Ukrajinců zúčastnili i dva Rusové a jeden obyvatel Krymu. Spolupráce a budování prospěšných kontaktů tvoří vedle vzdělání druhý pilíř činnosti společnosti Interdiac.

22

NOVÍ KAZATELÉ

Udělení dekretů Po absolvování ročního vikariátu na sborech pod vedením mentorů, po pohovoru se synodní radou a na doporučení komise pro vikariát obdrželi

v pondělí 23. června Osvědčení ke kazatelské službě v ČCE: Alexandra Prčíková, Ludmila Míchalová Mikšíková, Jakub Malý, Anna Halamová, Martina Pumrová, Maroš Klačko a Emílie Ouzká.

Sedm mladých farářek a farářů se chystá od podzimních měsíců ke kazatelské službě. Po náročném univerzitním studiu evangelické teo-

logie, u většiny také v zahraničí, a po ročním vikariátu, v němž si vyzkoušeli práci na sborech pod vedením zkušených kolegů­‑mentorů, je přivítal do církevní praxe synodní senior Českobratrské církve evangelické Joel Ruml za přítomnosti synodní rady. Mladí faráři a mladé farářky podepsali revers kazatele a obdrželi Osvědčení ke kazatelské službě.  DaZ

SETKÁNÍ MLADÝCH TAIZÉ 2014

Křesťané z celé Evropy v Praze Jak už bylo v Českém bratru oznamováno, v letošním roce od 29. prosince do 2. ledna 2015 pořádá v Praze francouzská komunita Taizé zimní setkání mladých křesťanů z celé Evropy. Tato setkání jsou pořádána každoročně v různých evropských městech a účastní se jich vždy mnoho tisíc lidí. Tito lidé se nesnaží vytvořit nějaké hnutí, ale hledají cesty důvěry: mezi lidmi různých generací, mezi křesťany různých tradic a mezi národy. Chtějí tak

prohloubit svou víru a sociální cítění. V minulých letech byli všichni nebo téměř všichni účastníci ubytováni u rodin ve městě, které setkání hostilo nebo v jeho okolí. Tato velká otevřenost a pohostinnost dává vzniknout přínosným vztahům s mladými, kteří přijíždějí z rozmanitých prostředí, a pomáhá nám všem vnímat, že v této různorodosti může být skryto bohatství. Prosíme všechny, kdo bydlí v Praze a širším okolí (od Berouna až po Kolín), aby zvážili své možnosti v nabídce ubytování účastníkům setkání. Tito mladí lidé přijíždějí s očekáváním pouze skromného prostoru pro přespání a jednoduché

snídaně, další program bude zajištěn na jiných místech. Během září a října začne možnost přihlašování – nabídky ubytování, buď prostřednictvím internetu na stránkách www.taizepraha.cz nebo pomocí formulářů, které budou k dispozici v kostelech a modlitebnách v Praze a okolí. Další možnost, jak se do setkání zapojit, je dobrovolnická pomoc krátce před zahájením setkání (od 27. prosince) a při setkání samém. Bude zapotřebí mnoho (především) mladých lidí z celé republiky, kteří budou ochotni na setkání převzít dílčí organizační odpovědnost. Shromažďování přihlášek dobrovolníků bude probíhat také od září na stránkách www.taizepraha.cz. Další informace k setkání lze nalézt na webových stránkách www.taizepraha.cz a ve sdělovacích prostředcích (TV Noe, radio Proglas, Český Bratr).  Daniel Marek

23

ČESKÝ ROZHLAS

Glosa Dominika Duky Chtěl jsem psát o první světové válce, ale jaksi automaticky mi naskočila válka světová. Jsme sice zvyklí mluvit o světové válce první a druhé, ale řada historiků má zato, že to byla jedna válka ve dvou etapách, či že ta první je důležitější událostí. Od jejího počátku uplyne sto let. V každé vsi máme

nebyl jako před ní. Hodnoty se rozpadly. Válka neskončila vítězstvím, ale vyčerpáním. Za oběti války budu sloužit requiem já i mnoho kněží ve farnostech. Rád bych, aby i ti, kdo obvykle cestu do kostela nenajdou, pro jednou udělali výjimku. Aby přišli se svými dětmi a vnoučaty a připomenuli jim jejich prapradědečka, který položil život v kruté válce, jež se už nesmí opakovat. Pro Radiožurnál 21. 6. 2014 Dominik Duka

EKUMENICKÁ RADA CÍRKVÍ

Soutěž k Modlitbě za domov 2014 na téma Rodinný portrét K ekumenické slavnosti Modlitba za domov, která se koná 28. října, vyhlašují Ekumenická rada církví spolu s Místními akčními skupinami v ČR výtvarnou soutěžní přehlídku pro děti a mládež na téma Rodinný portrét. Další informace k výtvarné soutěžní přehlídce najdete na webu Ekumenické rady církví. Soutěžní práce můžete posílat do pondělka 13. října. DaZ/ERC

pomník se jmény obětí, téměř každá rodina v ní někoho ztratila. Tak jako přelom století byl ve znamení nových technologií, byla první válka ve znamení podcenění těchto technologií. Ty přinesly vojákům nepředstavitelné utrpení. Letadla, bojové plyny a podobně. V první chvíli odmítl papež Pius X. rakouskému velvyslanci nejen požehnání pro císařskou a královskou armádu, ale i osobní požehnání pro císaře Františka Josefa. Naopak varoval před tím, že císařovo jméno bude proklínáno. Vatikánská diplomacie vyvinula obrovskou aktivitu, aby válce zabránila. Teprve po vstupu Anglie do války jistým způsobem rezignovala. Díky moderním sdělovacím prostředkům a dopravě, jako byl telegraf a železnice, mohl být do této války povolán děsivý počet mužů ve zbrani. Bylo jich šedesát milionů! Hlavním znakem války byla naprostá neúcta k životu. Vojáci se stávali jen figurkami na strategických mapách vojevůdců. Byli vědomě posíláni na smrt jen proto, aby nepřítel měl ještě větší ztráty. Tato neúcta k životu zmrzačila lidi fyzicky i duševně. Po válce už svět

24

PAMÁTNÍK KONCENTRAČNÍHO TÁBORA DACHAU

V kuratoriu kostela Smíření má ČCE svého zástupce Na jaře jsem přijala nabídku stát se od roku 2014 až do roku 2018 členkou kuratoria kostela Smíření v památníku koncentračního tábora Dachau. Předpokladem byla aktivní práce v církvi a také být přímým potomkem bývalého vězně tamtéž. Můj otec ThDr. Eugen Zelený byl od roku 1941 až do osvobození roku 1945 v Dachau internován. Na základě povolání do kuratoria kostela Smíření v památníku Dachau jsem se zúčastnila vzpomínkových akcí 5. května a další den schůze kuratoria. V neděli se konala v klášteře Karmelitek u zadního vchodu do památníku ekumenická bohoslužba s večeří Páně. Kázal farář Dr. Björn Mensing na text z Ezechiele 34,1–4,7–16. V kázání promluvil mimo jiné také o Bohumíru Opočenském a o Jaroslavu Šimsovi. Následovala hlavní slavnost. Jdouce z kláštera, zastavili jsme se u židovského památníku a poté před bývalým krematoriem, kde

bylo několik proslovů, mimo jiné také 94letého Maxe Mannheimera, původem z Jičína, který prošel několika koncentračními tábory a byl vězněn i v Dachau. Dnes ještě pořád o této době promlouvá k žákům různých škol a na veřejnosti. Na bývalém Appellplatzu se konaly proslovy politických a církevních hodnostářů a příslušníků různých etnických skupin a poté zástupci diplomatických sborů a církví položili věnce u mezinárodního památníku. Přítomen byl také konzul České republiky a zástupci Sinti a Roma. Odpoledne se konala vzpomínková hodina na místě SS střelnice – popraviště ve tři kilometry vzdáleném Herberthausenu. Program byl završen koncertem v evangelickém kostele Milosti v Dachau, přednesena byla mj. také Vltava Bedřicha Smetany z cyklu Má vlast.

praktickými věcmi, ale také hlavními úkoly kostela Smíření: nenechat dobu nacistů zapomenout a předejít něčemu podobnému. V roce 2013 se v kostele Smíření konalo 40 různých přednášek a vzpomínkových akcí a sedm výstav. Kniha Jména místo čísel byla nově doplněna a vydána. Členové kuratoria se zajímali o to, zda se v České republice potomci vězňů setkávají a také jestli a jak o době nacismu mluvíme. Mluvili jsme také o strachu Čechů z cizích národností, hlavně pak z Romů, a že je nutné něco proti tomu skutečně dělat. Slíbila jsem, že budu z jednání kuratoria vždy psát zprávy, které zašlu synodní radě, pokusím se je zveřejňovat v tisku a budu je předčítat v našem domažlickém evangelickém sboru. Ráda bych také navázala spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů. 

Eva Rendl­‑Wypiorová, roz. Zelená

CÍRKVE K VÁLCE

Minuta ticha Uvádí se, že během první světové války zemřelo 16 milionů lidí. Oběťmi byli především vojáci, ale v důsledku vojenských zásahů, hladu a epidemií zemřelo i mnoho civilistů. K uctění památky všech, kdo přišli za války o život, doporučují světové církve chvíli tichého soustředění, modlitby či meditace. Minutu ticha vyhlásily na 1. srpna ve 12 hodin. DaZ

Příští rok uplyne od osvobození koncentračního tábora Dachau kulatých 70 let. Na schůzi kuratoria kostela Smíření jsem za děti vězňů byla uvedena já, Pieter Dietz de Loos a přímý účastník nacistického režimu Ernst Grube. Po krátké pobožnosti jsme se vzájemně představili. Kostel Smíření si postavili bývalí vězni pro sebe, hlavním aktivistou holandských protestantů byl otec Pietera Dietze de Loos, Dirk de Loos. Protestanti tehdy (1961) postrádali místo, kde by si mohli vzpomenout svých v Dachau zemřelých. Na stěnách místnosti byly zavěšeny plakáty s fotografiemi a stručnými životopisy bývalých vězňů. Je již připraven také plakát Jaroslava Šimsy, „českého Dietricha Bonhoeffera“, jak zaznělo z úst místního faráře. Kuratorium se zabývalo dále

OZNÁMENÍ

Farní sbor ve Znojmě hledá faráře FS ČCE ve Znojmě hledá faráře na plný úvazek s nástupem od 1. srpna 2015. Jsme malý sbor s dvěma kazatelskými stanicemi. Ve Znojmě je dobrá síť středních škol, pravidelné dopravní spojení do Brna. V blízkosti je národní park Podyjí. Bydlení 4+1 se zahradou. Nabízíme přátelské prostředí a aktivní podporu farářské služby. V případě zájmu prosím kontaktujte kurátorku Olgu Smetanovou: tel: 601 222 676, e­‑mail: Ing. olga.smetanova@ seznam.cz

25

CÍRKEV ŽIJE

Bohoslužby při zahájení synodu Vsetín, 29. května Foto: D. Ženatá

SYNOD 2014

Jakým směrem se vydáme v době samofinancování? Tři dny plodného jednání na Valašsku

P

oprvé za celou dobu existence církve, tj. od roku 1918, se konal synod Českobratrské církve evangelické mimo Prahu. Delegáti se sešli na Vsetíně a hostitelské město i východomoravské sbory nasadily laťku skutečně vysoko.

Co je synod Synod je nejvyšší shromáždění církve. Tvoří ho volení poslanci (synodálové) z jednotlivých seniorátů, funguje podobně jako parlament, rozhoduje o věcech povšechného sboru. Zástupci jsou voleni na čtyřleté období. V mezidobí mezi jednotlivými zasedáními synodu pracují komise a předsednictvo, které synod volí ze svých řad. Dále synod volí na šestileté období synodní radu (obdoba vlády), která je složena ze tří farářů a tří laiků. Příští zasedání synodu v květnu 2015 bude volební – vzejde z něj jak nové předsednictvo, tak nová synodní rada. Je to výzva pro sbory, aby o vhodných kandidátech do všech zmíněných funkcí již nyní uvažovaly.

Zahajovací bohoslužby Bohoslužby sloužené podle luterské liturgie byly orámovány vstupním zpěvem místního faráře Bronislava Czudka a zpívaným závěrečným požehnáním předsedy synodu Jiřího Grubera. Také společnou modlitbu Páně shromáždění zazpívalo. Po kázání byla vysluhována svatá večeře Páně, byli připomenuti církevní pracovníci zesnulí od posledního zasedání synodu a všechny přítomné pozdravil biskup Slezské církve evangelické augsburského vyznání Jan Wacławek. Následovalo představení nově ordinovaných pracovníků církve od posledního synodu: Jana Hofmanová, Oldřich Nekvinda, Matěj Opočenský, Eva Voženílková, Ondřej Zikmund, Filip Ženatý. Každého z nich krátce představil synodní senior ČCE Joel Ruml. Poté byl pověřen úřadem nový

ředitel Diakonie ČCE Petr Haška, který před synodály složil služební slib, a byli představeni noví ředitelé středisek Diakonie.

Jednání synodu v plénu i v komisích Agenda byla letos bohatá a zajímavá. Pátek i  sobota znamenaly pro synodály jednání, rozpravy, formulace usnesení a hlasování od rána do večera. Celkově se projednalo kolem sto padesáti návrhů vzešlých ze sborů, konventů, synodní rady či přímo z pléna synodu. Projednávané záležitosti bylo možné průběžně sledovat na www.synodcce.cz. Nejdůležitějšími body, které bych ráda v tomto příspěvku zmínila, bylo budoucí samofinancování, vztah církve k Diakonii a situace v Ústeckém seniorátu.

Hledání správného modelu samofinancování Důležitý bod o samofinancování života a provozu sborů vzbudil očekávanou poctivou teologickou i ekonomickou debatu. Do diskuse bylo přihlášeno nebývale mnoho debatujících, rozebíraly se přednosti a nedostatky modelů, které jsou již více než rok předmětem rozhovorů ve sborech, staršovstvech, na konventech i v zasedáních synodní rady. Byly také představeny výsledky celocírkevní debaty, která se vedla na základě manuálu zpracovaného v jednotlivých sborech. Modely budoucího financování, vypracované strategickou komisí a označované A, B, C, D a E, jsme podrobně popisovali a rozebírali v Českém bratru v číslech 7–12 /2013. Diskutující se dále zaobírali procentem restitučních peněz, které by měly směřovat do diakonických, misijních, vzdělávacích a rozvojových projektů. Nakonec se odsouhlasil návrh, který doporučuje použít z finanční kompenzace od státu 15 až 25 % na rozvojové a diakonické projekty, zbytek použít na platy a provoz církve. Z dlouhé vysilující a místy již nepřehledné debaty bylo cítit přesvědče- ¥

27

ní většiny hlasujících o tom, že strategická komise nastavila uvažování a modely dobře a že myšlenka, aby každý sbor zaplatil svého faráře, je správná. Ponese to s sebou pravděpodobně spojování sborů či snížené úvazky farářů tam, kde jsou sbory maličké, avšak solidaritě, která se leckde již děje, ani zvyšování obětavosti (kéž bychom mohli mluvit alespoň o dvou až pěti procentech!) na druhou stranu jistě nikdo nebrání.

zástupci Diakonie měli na synodu více než jen hlas poradní a aby diakoni jakožto ordinovaní ke službě dosáhli odpovídajícího postavení. Synod se shodl na tom, že tento komplex podnětů bude lepší v klidu rozpracovat v komisích a vrátit se k němu na příštím synodu, neboť se jedná o závažné a dlouhodobě důležité věci. Ve věci financování bylo odhlasováno, že až 25 % restitučních prostředků, které církev obdrží od státu, může být použito k financování diakonických projektů.

Rok 2015 byl vyhlášen rokem Ústeckého seniorátu

Představení nově ordinovaných

Pregnantně formuloval svou reflexi debaty Vladimír Kopecký: „Patří poděkovat strategické komisi, která připravila rozsáhlý materiál, patří se modlit za synodní radu, která musí činit rozhodnutí a často je vystavena kritice. Nenechme se tyranizovat médii, která dorážejí dotazy typu: kolik procent dáte na charitu a kdy? K dospělému jednání patří schopnost nebát se podstoupit operaci a po ní zase vstát, i když třeba s omezeními; nebát se odkládat věci, když nevíme, jak se rozhodnout; nebát se zániku něčeho, co končí, když je to nezbytné.“

Mimořádné vystoupení seniorky Martiny Šerákové Vlkové vyšlo z usnesení konventu Ústeckého seniorátu, které bylo rozesláno všem sborům a publikováno v církevním tisku (otiskli jsme je v ČB 5/2014). Situace v seniorátu je dle seniorky Šerákové Vlkové alarmující: jen minimum sborů má víceletý výhled na obsazení sboru farářem, jinde slouží důchodci. Sbory jsou početně malé a mají málo peněz i  přes nadprůměrnou obětavost připadající na jednoho člena. Zato nemovitosti, z velké části zděděné po německé luterské církvi, jsou početné a jejich udržování finančně náročné. Tento stav se již mnoho let plíživě zhoršuje.

Diakonie k církvi patří Synod vyslechl zprávu Správní rady Diakonie, Dozorčí rady Diakonie, zprávu Střediska humanitární a  rozvojové pomoci a  zprávu o uspořádání Diakonie. V diskusi vystoupil nedávno jmenovaný ředitel Diakonie Petr Haška s  několika podněty, které vycházejí z touhy po těsnějším sepětí Diakonie a církve (ČCE). Zasazoval se například o to, aby zájemci o práci v církvi absolvovali v rámci vikariátu praxi v některém z diakonických zařízení, aby

28

Současně ale vzkvétají jiné formy života církve: spolupráce na úrovni měst a obcí, svatby, křty, pozvánky na společenské akce, v seniorátu pracuje Diakonie, daří se organizovat alternativní počiny, díky nimž přicházejí noví lidé zvenčí, průsečíkem s životem společnosti mohou být například i církevní školky.

„Voláme tedy po koncepci pro náš seniorát, po snaze o obsazení sborů třeba na snížené úvazky, po vytvoření míst kazatelů v Diako-

Seniorka Ústeckého seniorátu Martina Šeráková Vlková

nii, ve věznicích, v nemocnicích apod. Voláme po jasné misijní koncepci a vzdělávání laiků tam, kde nebude moci pracovat na sboru farář,“ řekla Martina Šeráková Vlková. Na závěr předestřela obraz církve jako lodi: „Od severu do ní teče. Zbavíme se jí? Budeme lepit díru?

Nebo se pustíme do generálky, aby se díra (vzhledem k tomu, kudy loď pluje a co veze) neudělala brzo někde jinde? Ústecký seniorát volá po solidaritě a řešení.“ Alarmující vystoupení nezůstalo bez odezvy. Reagoval na ně synodní senior Joel Ruml i další diskutující. To že většina hlasovala pro model financování, který bude sbory nutit k velké odpovědnosti, neznamená, že malé, ale živé sbory budou hozeny přes palubu. Máme před sebou dostatečně dlouhý čas, v němž se můžeme s konkrétními problémy malých sborů seznámit, zabývat se jimi a hledat přijatelná řešení. Synod rozhodl, že rok 2015 bude rokem Ústeckého seniorátu. Chce tak vyslat impulz všem sborům své církve, aby uvažovaly, jak sborům na severu Čech pomoci. Dobrým začátkem pro přemýšlení může být příspěvek Petra Čapka „Českobratrská církev evangelická ve svých sborech v pohraničí“ v tomto čísle časopisu, který nám krásu i úskalí sborové práce v severních a západních Čechách aktuálně přibližuje.  Daniela Ženatá

DIASPORA V SEVERNÍCH A ZÁPADNÍCH ČECHÁCH

Českobratrská církev evangelická ve svých sborech v pohraničí Vzpomínky na bohatství v životě faráře

V

 roce 2013 jsme ve sboru v Děčíně přijali nového kazatele a  tím došlo k  ukončení mého dlouholetého působení převážně v pohraničních sborech. Velmi si vážím toho, že jsem mohl poznat tak zajímavé prostředí a seznámit se s pozoruhodnými lidmi.

Počáteční farářské zkušenosti Můj první sbor byl v Mariánských Lázních, kam jsem nastoupil jako seniorátní vikář. O umístění

absolventů teologické fakulty tehdy rozhodovala synodní rada či synodní senior. Všichni senioři naší církve měli k pomoci právě seniorátní vikáře. Ten měl zpravidla na starosti setkávání mládeže seniorátu. Uvedený sbor byl velkým diasporním sborem, který sahal od Lázní Kynžvart až po Rozvadov, a bohoslužby se konaly na pěti místech. Druhý sbor byl v Merklíně 30 km jihozápadně od Plzně s diasporou menší, asi 20x20 km. ¥

29

Třetím byl již děčínský sbor, ve kterém jsem navštěvoval naše členy do vzdálenosti 50 km na ploše třetiny okresu. Zvláštností nového prostředí pro mne bylo seznámení se skutečností, že zde v četných domovech důchodců (nyní ústavů sociální péče) žilo mnoho lidí z takzvaného vnitrozemí. Bylo to dáno tím, že v tomto kraji po válce existovalo dost volných budov a dále, že řeholní sestry, které se povětšinou vrátily z internace, byly požádány o péči o starší generaci. Služba řádových i  civilních sester byla obdivuhodná, prostory byly však často velmi nevhodné. Vzpomenu jen na překrásnou budovu v parku v Krásné Lípě (zámeček), ovšem v jedné místnosti bydlelo až osm žen a ve velké místnosti stály u postelí stolečky a na chodbě pak skříně s osobními věcmi. Nemohl jsem si dost vynachválit vztah řádových sester k nám duchovním i členům sboru, kteří se mnou na návštěvy přicházeli.

Česko-německé vztahy Je dobře, že také mladší generace se seznamuje s předěly našich moderních dějin, v nichž rozhodujícími roky byly 1938–1939 a 1945–1946. Za dramatických okolnosti v červnu roku 1945 došlo k organizovanému odstěhování větší části členů německého sboru do bavorského města Nördlingen, kde bratři a sestry nalezli dobré přijetí. V minulých letech jsme si vážili návštěv zdejších rodáků, kteří přicházeli do kostela a vzpomínali na požehnání sňatku či konfirmaci a bohatý život luterské farnosti, ve které se mj. pamatovalo na vzdělávání v evangelické škole. Naši hosté byli velmi vděčni, když nalezli chrám Ježíše Krista v dobrém stavu. Nedávno se sešli k bohoslužbě a podrobně se vyptávali na současný život sboru. Mezi městy Nördlingen a Děčín panují přejné vztahy a občas se navštěvujeme. ČCE ve svých vyjádřeních v roce 1945 a 1946 převzala odpovědnost za bývalé německé sbory a dosti pracným způsobem se snažila dojednat vše potřebné pro zajištění existence nových společenství. Členů německé národnosti zde zůstalo minimum. Nemohu mluvit za jiné faráře, ale já jsem vždy dobře přijímal, že se ČCE snažila jednat přejně s „novými“ sbory s jejich velkými budovami a menším počtem aktivních

30

křesťanů. V jiných materiálech je uvedeno, jak velkým podílem přispívala církev, GAW, Jeronymova jednota a stát na velké výdaje při opravách kostela a dvou domů děčínského sboru.

Pestrost lidí i tradic Kdo přicházel do pohraničí do „uvolněného“ prostoru? Jistě dost lidí problematických, zištných. Kromě nich (ti nejostřejší se odtud brzy stáhli) se vrátili Češi, kteří se zde po roce 1938 cítili ohroženi. K nim patřila například rodina Prudičova z Libice nad Cidlinou. Dále se zde zabydleli ti, kteří tu zajišťovali služby, fungování úřadů atd. Sbor tvořily všechny tři vlny reemigrantů: ze Zelova, ze Slezska a z Volyně. K bohatství života faráře a našich členů sboru právě setkávání patřilo s těmito lidmi, kteří rádi vzpomínali na některá šťastná období života za hranicemi našeho státu. Převážně se však bohužel jednalo o výpovědi velmi bolestné. Při administrování sboru v Chotiněvsi jsem si zvláště citelně uvědomil, jak velké zkoušky v minulosti je připravily ke statečnému jednání v dobách pozdějších, kdy být odlišným stálo dost kuráže. Zvláště zajímavé bylo, také po stránce kazatelské, že kromě reemigrantů jsme se setkávali jako lidé naprosto rozdílného zázemí od střediska reformačního v maďarské Bekésczabě s lidmi ze Slovenska, z Vysočiny, Valašska, Prahy atd. Výhodou i nevýhodou zároveň byla částá obměna členů sboru. Sbor byl také poznamenán skutečností, že poměrně velký počet našich členů se stal členy jiných sborů. Po roce 1989 jsme přijímali množství imigrantů, cizinců, kteří přecházeli hranice zemí a hledali nové možnosti života. Také v době záplav v roce 2002 sbor přijal desítky lidí, kteří zde vypomáhali. A nejednou jsme zde měli skupiny mládeže. V dobách velkého omezování náboženské i kulturní činnosti rádi přijížděli slavní i méně známí varhaníci, kteří navazovali na návštěvu Dr. Alberta Schweitzera v roce 1923, který v kostele kromě varhanních skladeb přednesl zprávu o práci v Lambaréné. Farář Renatus Schiller a manželé Valdmanovi vždy usilovali o to, aby z kostela zněla dobrá hudba. A tak se lidé mohli seznámit s Jiřím Reinbergrem, Milanem Šlechtou, Josefem Vodrážkou, Jarmilou Potměšilovou, Jaroslavem Tůmou nebo Dorotheou

Fleischmannovou, která doprovázela Virginii Walterovou.

Otevřená budoucnost Do budoucna jistě zůstává to, k čemu jsme byli vedeni také na teologické fakultě: věrnost Písmu a zvěstování, přejnost jednoho vůči druhému a vzájemná pastýřská péče, jak se postaru říká, a také otevřenost společenství. Vždy pak

připomínám to, díky čemu náš sbor mohl existovat – neokázalou pomoc při mnohých pracích, daných skutečností velkého sboru a „nadměrných“ budov. Také nyní respektuji přání těch, kteří tolik pomáhali, a jejich jména neuvádím. Ostatně někde v Písmu je o tom psáno.  Petr Čapek, emeritní děčínský farář

SPOLEČNÝ JAZYK – ANGLIČTINA

Deset dnů reformace Putování po stopách velikánů i hrdinů dneška

R

eformace?! – většině z nás se asi vybaví řada konkrétních historických událostí, ať už činnost Jana Husa na začátku 15. století, nebo o sto let pozdější přibití Lutherových tezí na chrámová vrata ve Wittenbergu. Jsme si jisti, že tyto události měly ohromné historické důsledky. Ale jaký význam má reformace pro nás, naši církev a náš život dnes? Neznamená snad „ecclesia semper est reformanda“, že církev musí být stále reformována? Desetidenního semináře s názvem „Reformationtour“ se zúčastnilo šestnáct zájemců převážně z  anglicky mluvících zemí (osm z  USA, dva z  Kanady, jeden Angličan, manželský pár z Norska, dva Němci a jeden Švéd). Jedním z nich jsem byl já, Wolfram Rohloff, farář z Zöblitze v Krušných horách. Byl jsem dychtivý dozvědět se něco více z dějin české reformace, protože Hus byl pro mě doposud jen jménem z církevní historie. A také mě zajímá situace církví u našich jižních sousedů.

Co jsme zažili a co jsme se naučili Vyslechli jsme mnoho přednášek z historie, na nichž se podíleli docenti a profesoři Karlovy

univerzity a faráři a členové různých církví a sborů. Dva z nich bych rád zmínil: Do dobového a náboženského pozadí nás uvedl Peter Morée, působící na Evangelické te-

Karen Moritz

ologické fakultě. Konec 14. století byl neklidný čas plný neřešených problémů v církvi i ve společnosti. Někteří lidé, jako Milíč z Kroměříže, se snažili vést život podle evangelia. Ale ¥

31

podstata krize, spojená s kupováním či zneužíváním úřadů duchovními, zůstávala neřešena. Když potom nejprve dva a pak dokonce tři papežové vystupovali proti sobě a požadovali vládu jménem církve Ježíše Krista, byla to společenská katastrofa. V této rozbouřené době působil na pražské univerzitě Jan Hus. Snažil se o reformy, ale jeho strašlivá poprava kostnickým koncilem v roce 1415 vyhrotila střety: začala epocha husitských válek, během nichž bylo vedle mnoha českých měst zničeno například i moje rodné město Hof v Bavorsku. Jako druhou osobu musím zmínit Hanu Tonzarovou z Husitské teologické fakulty. V Betlémské kapli nám přezpívala chorály z doby Jana Husa, zvěčněné na stěnách kaple. Byla to pro nás akustická cesta do minulosti! Na přelomu dubna a května jsme navštívili Kralice, Telč, Velkou Lhotu, Tábor a Kozí hrádek. Byl jsem okouzlen krásou české krajiny; a zrovna tak jsem obdivoval energii a odvahu předků, kteří v těžkých časech žili evangelickou vírou a nesli ji dále. Neboť po dlouhou dobu byla Bible v národním jazyce zakázána. Po vynálezu knihtisku Johannem Guttenbergem však již bylo těžké tento zákaz prosazovat. V kralickém Muzeu Bible jsme se dozvěděli více o překladu, vydání a rozšiřování Bible kralické, která měla podobný význam pro český jazyk a kulturu jako Lutherův překlad Bible pro jazyk a kulturu německou.

Co si z prožitých dnů odnáším Milé vzpomínky a přátelství lidí z jiných koutů světa. Kdo ví, kdy se znovu uvidíme? K tomu dvě myšlenky, které mi přicházejí na mysl: Neměli bychom se my křesťané po takové spoustě strašlivého násilí (upálení Mistra Jana Husa, početné křížové výpravy do Čech proti jeho stoupencům, husitské války, později třicetiletá válka, protireformace…) učit pokoře? Neměli bychom se více než dosud učit tolerovat názory jiné, i když se nám zdají úplně špatné, a bojovat proti nim slovy, nikoli násilím a zbraněmi? Neměli bychom Boha i naše bratry prosit za odpuštění za násilí, které vyšlo z naší vlastní církve a tradice (i když nyní už, doufejme, nevychází)?

Co pro nás dnes reformace znamená Má ještě v 21. století reformace pro nás nějaký skutečný význam? Sám papež Benedikt zalitoval při příležitosti své návštěvy Německa v roce 2011, že otázka, která tolik tížila Luthera, dnes nikoho nezajímá: „Jak se setkat tváří v  tvář s milostivým Bohem?“ Proto bylo výborným doplněním, že jsme navštívili a poznali živé evangelické sbory. Zažili jsme pohostinství v Telči a fundovanou prohlídku pod vedením farářky Evy Melmukové, navštívili jsme církevní školku v Táboře a poznali tamější sbor i rodinu faráře. Měli jsme dojem, že tyto sbory rozumí evangeliu a chtějí je žít. V neděli jsme navštívili bohoslužby v různých sborech. Já jsem byl hostem v Praze­ ‑Libni, kde je farářem můj přítel. Další dva dny byly vyhrazeny pro Drážďany a Wittenberg.

32

A druhá myšlenka s tím souvisí: Co děláme špatně, když právě dřívější centra reformace, jako je Praha a Wittenberg, jsou dnes tak „odcírkevněna“? Co děláme špatně, když je evangelium pro většinu našich spoluobčanů něco divného? A jaký podíl na tom máme my sami? A tak bych si přál, aby tento seminář byl první v řadě mezinárodních seminářů k reformaci v Českých zemích a Sasku. A zároveň bych si přál, aby byli mezi účastníky i čeští křesťané. Tak bude moci vyklíčit nádherné přátelství mezi lidmi a sbory v srdci Evropy a zbytkem světa. 

Wolfram Rohloff, farář v Zöblitzi, účastník semináře



(přeložila DaZ, fotky autor)

HUDBA PRO CÍRKEV

Střešovický Matanjáš Povolání sborového kantora

Z

náme evangelické šifry? Ve FS ČCE v P6 se sešli: CK, posluchači SCHEA a členové SECH, aby byli u povolání SK. ČB byl při tom! Rtuť teploměru stoupá k číslu 40, nicméně ve Střešovicích se ke kostelu scházejí lidé. Je svatodušní neděle a z kostela se už od dvou hodin odpoledne ozývají hlasy zpěváků i hudebníků. A že jich není málo! Zkouší tu dohromady střešovický pěvecký sbor s členy Spolku evangelických církevních hudebníků (SECH), církevním kantorem (CK) Ladislavem Moravetzem a dalšími hosty. Pro toto odpoledne vzniklý sbor diriguje Jiří Schneider, který je spolu s ostatními členy SECHu absolventem tříletého Semináře církevní hudby Evangelické akademie (SCHEA). A dnes odpoledne je slavnostně uveden do služby střešovického sborového kantora (SK). V pořadí se tak po Petru Běťákovi v Stříteži nad Bečvou a Martině Matuškové v Silůvkách stává v naší církvi již třetím sborovým kantorem. Při bohoslužbách znějí kromě hlasů lidských také varhany, hoboj, klavír, basa a buben. Farář Pavel Pokorný káže o  obcování svatých. Zažíváme je při hudbě i občerstvení po bohoslužbách. K čemu je ve sboru kantor? Seznam činností jemu svěřených je docela dlouhý. Stručně: pečovat o hudbu a zpěv ve sboru, o ty, kdo je provozují, i o hudební nástroje. Kantor spolupracuje s faráři sboru, může se například podílet na výběru vhodných písní nebo hudby pro bohoslužby. V našich sborech se většinou hodně zpívá a je to dobře. Zpěvem se mohou k bohoslužbám aktivně připojit všichni. Vedle Modlitby Páně je to často to jediné, co shromáždění sděluje nahlas. Hudba a  společný zpěv v církvi má být pro všechny, nejen pro ty dobré či dokonce profesionály. Bohoslužby nejsou koncert. Je­­­­­­‑li ale ve sboru dobré vedení zpěvu, je šance, že si dobře zazpívají i ti méně

hudebně zdatní a naopak lidé vybavení hudebním sluchem přitom nebudou trpět. V Bibli se o zpěvu a hudbě vůbec píše dost. Víme dokonce, jak se po návratu z babylonského zajetí jmenoval jeruzalémský sbormistr: Matanjáš. (Neh 12,8)

Podle vidění Janova se zpívá i u trůnu Beránkova. „A slyšel jsem zpěv jakoby ohromného zástupu, jako hukot množství vod a jako dunění hromu: Haleluja, ujal se vlády Pán Bůh náš všemohoucí.“ (Zj 19,6) Zpěv v kostele – to jsou modlitby, chvály, prosby. To je něco pro radost nám lidem a věřím, že i Pánu Bohu. Hudba a zpěv jsou dobré Boží dary. Ostatně, jméno Matanjáš znamená Boží dar. Takže – děkujeme. Lenka Ridzoňová

33

ROZHOVOR s Petrem Běťákem

Radosti sborového kantora Jak vypadá práce sborového kantora, co všechno má na starosti a co ho těší, na to jsem se zeptala Petra Běťáka, který se stal historicky prvním sborovým kantorem. Petr Běťák působí ve farním sboru Střítež nad Bečvou. Nedávno jste byl povolán do kantorské služby. Jak na tu slavnostní událost vzpomínáte? Bylo to hezké. Hlavně proto, že jsem povolání do služby mohl v tu chvíli sdílet se svými bývalými spolužáky ze SCHEA (Seminář církevní hudby Evangelické akademie) a zároveň se střítežským sborem. A to díky tomu, že se v daném termínu v našem sboru zrovna setkal Spolek evangelických církevních hudebníků (SECH), do kterého mohou patřit absolventi SCHEA, takže mé povolání do služby jsme do programu operativně zařadili.

Trvalé bydliště mám zatím v Brně, kde také pracuji. Do Stříteže nad Bečvou je to z Brna asi 160 km, takže jezdím na víkendy. Neděle je pak pro mě tedy pracovním dnem, ale v jiném smyslu než den všední. Ráno se připravuji ještě tak hodinu před bohoslužbami. Písně dostávám od faráře už v pátek nebo nejpozději v sobotu, abych se mohl dobře připravit. Při bohoslužbách zpravidla doprovázím a po bohoslužbách máme nácvik s pěveckým sborem. Schází se nás tak sedm až deset a zpíváme většinou jen při svátcích. Repertoár vybírám tak, abychom jednak byli schopni písničku zazpívat, za druhé aby to zpěváky bavilo a za třetí abychom střídali žánry.

Co všechno z hudební oblasti máte ve sboru na starost? Doprovázím při bohoslužbách, kde se ale pravidelně střídám s dalším varhaníkem. Poslední dobou se snažím s celým shromážděním nacvičovat jednu až dvě písně z kancionálu asi 15 minut před začátkem bohoslužeb. Věřím, že výsledný efekt je lepší než bez nácviku a také se učíme písně, které se moc neznají, a byla by škoda je zahodit. No a do třetice pracuji s naším malým pěveckým sborečkem na nácviku vícehlasých skladeb. Je vám bližší sedět za varhanami a doprovázet při bohoslužbách, nebo držet taktovku a vést pěvecký sbor? Dříve mi bylo milejší sedět za varhanami, ale poslední dobou mám čím dál větší radost z toho, když se nám povede nějaká sborová píseň. Jak často se s pěveckým sborem scházíte, při jakých příležitostech zpíváte a jaký vybíráte repertoár?

34

Letos o velikonocích jste tedy zpívali? Ano, zpívali jsme dvě skladby, jedna z nich bylo zpívané „Halelujah“ převzaté dokonce z pravoslavné liturgie. Spolupracujete jako sborový kantor s farářem sboru?

Určitě ano. Mám štěstí, že náš farář Josef Hurta je také muzikant a že je velmi otevřený, což při společné přípravě bohoslužeb pomáhá. Co vám dalo studium SCHEA? Změnil se nějak váš vztah k hudbě? Zjistil jsem, jak jsem omezený. Na druhou stranu jsem se naučil rozpoznat krásu církevní hudby, kterou jsem si dřív tolik neuvědomoval. A jaké byly vaše hudební začátky? Kdo vás k hudbě přivedl a kdo ovlivnil? Můj otec absolvoval základní uměleckou školu, obor klavír. Sám dělal léta varhaníka a myslím, že má daleko lepší hudební sluch než já. Mě na ZUŠ nevzali, tak jsem alespoň docházel na soukromé hodiny klavíru.

Těší vás práce sborového kantora? Zatím ano. Mám rád, když si lidé všimnou, že se při bohoslužbách zpívá nebo hraje trochu jinak, než byli zvyklí, a že se jim to dokonce líbí. Jakou máte rád hudbu? Vážnou hudbu jsem měl rád už od útlého věku, ale pouze některé autory a jen některé skladby. To se ale od té doby hodně posunulo. Samozřejmě nejvíc jsem poslouchal legendární kapely jako jsou Beatles nebo Queen. V dospělosti jsem si zamiloval cimbálovku. To je moje srdeční záležitost. Jinak poslouchám vše možné od undergroundu, blues, rock přes folk, etno, bluegrass. No a nejraději zpívám ve vinném sklípku lidovky.  Ptala se Romana Čunderlíková

NOC KOSTELŮ VE DVAKAČOVICÍCH

Skleněné květiny vyrůstaly pod rukama příchozích

K

do by odolal čisté kráse barevných kousků skla, ze kterých bylo možno sestavit a za pomoci drátku stvořit květiny, které se skoro vůbec nelišily od těch z našich zahrádek, hájů a luk. Pod vedením sklářky Marcely Růžičkové z Lužických hor mohli dospělí i děti rozvinout svoji fantazii a projevit zručnost. Evangelický kostel ve Dvakačovicích se tak na chvíli stal malou rajskou zahradou – místem bezpečí a radosti, ve kterém celé odpoledne a večer vyrůstaly a rozkvétaly čarokrásné květiny z průzračného skla. Každý si udělal radost svou tvořivostí, obrazností a osobitým vkusem pro krásu. Ještě větší radost jistě prožijí ti, ke kterým se krása květů z barevného skla dostane jako dárek věnovaný od srdce s přidanou hodnotou ruční práce, která byla odjakživa vysoce ceněna u našich židovských bratří a sester ve víře i v křesťanských církvích různých denominací. Sklo a křišťál se nám staly, jako i našim předkům, symbolem průzračnosti, pravdy a moudrosti.

Říkáme této slavnosti „Noc kostelů“, ale docela dobře bychom ji mohli nazývat i „Dnem či světlem církve“. Noc je nám časem ztišení. V osvětleném kostele vidíme a zažíváme kontrapunkt světla a tmy, ale to, o co nám předně jde, je dosvědčit sobě a druhým, že jsme se kdysi rozhodli a stále rozhodujeme být lidmi světla, kteří do noci a temnoty vycházejí s vírou v Pána. Jsme Kristovi učedníci a tím, čím jsme a kam jdeme, svědčíme o jeho spasitelském díle. A o tuhle radost se ze srdce dělíme i s těmi, kteří třeba kdysi zaslechli Boží slovo, ale církev a sbor se jim nestaly domovem. Dělíme se o tuhle radost s těmi, kteří za dveřmi a okny našeho kostela tuší cosi velkého a neobvyklého a procházejí­­­­­­‑li při svých všedních i svátečních cestách kolem, říkají si: Kdyby tak jednou bylo otevřeno a naskytla se možnost promluvit s lidmi, kteří se v tom krásném domě setkávají. My všichni, kteří jsme tento cenný a nezapomenutelný čas prožili, si odnášíme vědomí,

35

že jsme „nebyli jen při tom“, ale hlavně že jsme byli spolu navzájem, že jsme se v tvůrčí práci dotýkali krásy, kterou nepochybně každý z nás

vyhledává a má ji rád. Nešlo nám o to „být tam, v kostele“, ale být spolu a vytvořit něco, co odkazuje k trvalým hodnotám a co ukazuje na toho, kdo je tou největší krásou a hodnotou – sám Bůh. Neformálním setkáním lidí dobré vůle, kteří si chtějí, bez ohledu na své odlišnosti, pohovořit o věcech, které jim dělají radost a které je třeba i trápí, může leckdy započít setkávání trvalé, chtěné a očekávané. Zpívali

jsme, četli, naslouchali a tvořili, a tím vším se obraceli k tomu, který je nejlepším adresátem naší naděje, našeho doufání a našich proseb. Spravedlnost a pravda přivádějí do našeho společenství a do našeho kostela nejen nás, kdo jsme uvěřili, ale všechny, kteří na své cestě životem hledají oporu, jež by se nezhroutila s každou menší bouří a změnou, kterých už bylo, je a ještě bude nespočet. Noc kostelů dostala naději stát se jitrem a  snad i  dnem a  světlem církve; utvrzuje a posiluje i naději těch, kteří k nám doputovali z rozličných směrů a míst. Je jen na nás, abychom tomuto světlu co nejméně stínili a abychom do lampy, ze které září, naopak přilévali dobrou míru čistého oleje. To světlo nemá být tak silné a nesnesitelné, ale mělo by to být světlo služebné, účinné, světlo letního podvečera, po kterém se, přijde­­­­­­‑li noc, člověku stýská. My, dvakačovičtí evangelíci, chceme tímto světlem být. Květiny, které jsme vytvářeli a kterým jsme ze střípků skla tak trochu vdechli život, mohou založit zahradu smíření, radosti a dobré pohody. Mohou vytvořit zahradu, do níž budou svobodně a rádi přicházet lidé různého smýšlení a naturelů, zahradu, v níž bude Bůh uprostřed nás. On nám vdechl život, a tak ho předávejme a vydechujme dál. Dušan Ehmig, (foto Vilém Procházka)

NOC KOSTELŮ V PRAZE­‑JAROVĚ

Výstava má pro vás smysl jako vzpomínka na někoho, koho jste měli rádi

N

áš sbor se Noci kostelů zúčastnil poprvé. a tam vznikl nápad udělat někdy výstavu obJedním z podnětů účasti bylo to, že jsme razů všech Hachlových, tedy Antonína, Evy měli program, přesněji – bylo možné použít a Andrého. Každý však zná, jak to se slovem starší myšlenku výstavy obrazů a  pomoci „někdy“ chodí: -ě- se velmi snadno překlápí v -i-. jí tím k  naplnění. Když roku 2011 zemřel Noc kostelů se nabízela jako vhodný podpůrný Antonín Hachle, po pohřbu jsme si povídaly a povzbuzovací prostředek, abychom výstavu s  Věrou Lukášovou a  Gabrielou Malinovou opravdu udělali. Znát datum je velmi užitečné.

36

Na přípravě výstavy se podílela především Gabriela Malinová, dcera Antonína a  Evy Hachlových, se svou rodinou. To ona měla na starosti výběr a potom označení obrazů, sestavování jejich seznamů a také přípravu plakátků. Zdeněk Pavelka promyslel a provedl umístění obrazů na faře; obrazy visí ve velké i malé modlitebně, ve vestibulu a na schodišti. S dopravou obrazů pomáhala mládež. Před vernisáží přiběhly Bonďa Blažková a Katka Sojková, nikomu nic předem neřekly a  udělaly spoustu parádních chlebíčků, Gabriela, Jana Gregarová a já jsme obstaraly víno. Pár minut po šesté zahájil vernisáž Vojta Esterle svojí varhanní skladbou, variací na píseň z evangelického zpěvníku. Potom přečetla Věra Lukášová životopisy autorů, jak je připravila Gabriela, a dále promluvila Milena Šoltészová jako výtvarnice, tedy odborník. Na závěr znovu Věra Lukášová přidala několik osobních vzpomínek na setkávání s Hachlovými ve sboru. Opět zahrál Vojta a myslím, že jeho skladby se velmi dobře hodily zvláště k obrazům Andrého.

Vyjmenování těch výše uvedených, kdo výstavu a vernisáž připravovali, ať už to s nimi bylo domluveno, či nikoli, zde má být jako vyjádření díků za to, že z vernisáže byla tak hezká událost. Nevím, jestli si to mysleli všichni, ale

několikrát za večer mi někdo řekl: „U vás je to pěkné.“ To mysleli u nás ve sboru, víte? Měli bychom si toho vážit a na tom, aby to „u nás bylo pěkné“, stále pracovat, myslím si.

O výstavě zatím píšu tak, jako by to byla jenom výplň programu Noci kostelů, případně realizace letitého předsevzetí. Ano, také, ale ne „jenom“. Velmi mě překvapilo, jakou rychlostí se začaly objevovat barevné tečky na nálepkách u obrazů, což znamená, že obraz je zamluven. Většina zájemců jsou členové sboru. Utvrzuje mě to v tom, že tato výstava má pro vás smysl jako vzpomínka na někoho, koho jste měli rádi a kdo cosi zanechal – obraz. Ten budete mít nejen pro jeho uměleckou hodnotu, ale také pro hodnotu osobní. Bude vám někoho připomínat, Antonína, Evu, Andrého, a jak víme z biblického poselství, vzpomínka nebývá vždycky jen mlhavé nic, pomalu mizející v ještě větší nic, vzpomínka může být zpřítomněním toho, co se stalo dávno. Pokud se toto týká Boha, je to úplně jednoznačné, ale myslím, že podobně to platí i s lidmi. V tom druhém pomáhají věci, které mají vazbu na nějaký příběh, nějakého člověka. Proto myslím, že obrazy, které se na konci srpna, po skončení výstavy, přestěhují do vašich domovů, budou jako dar vzpomínky, připomenutí těch, kteří už mezi námi nejsou, kterých jsme si vážili. Možná vám obrazy při-

37

pomenou nejen jejich autory, ale i další lidi, kteří do vaší vzpomínky patří. To bych tedy považovala za veliký smysl této výstavy. Vyjádření úcty a  vděčnosti Hachlovým za to, co uměli, vděčné připomenutí času, který už minul a přece nás ovlivňuje, protože nežijeme ve vzduchoprázdnu, ale jsme obdarováni tím, co pro nás připravili ostatní lidé. Že je to z milosti Boží, o tom není pochyb. Vernisáž však nebyla jediným naším programem Noci kostelů. V kanceláři sídlil obchůdek, jako obvykle se o něj staraly Věra Smolíková a Věra Lukášová. Zájemcům poskytly informace o Fair trade nebo taky možnost získat šálu, která velmi slušela, nebo výtečnou čokoládu. Mezi devátou a desátou hodinou většina lidí odešla, ale zůstali mladí, kteří pilně mu-

zicírovali, takže z otevřených dveří kostela se neslo do dáli „Hříchy tvý tě jednou doženou“ či „Vzdejme Pánu díky“. Jako poslední návštěva přiběhla paní, která to chtěla stihnout do jedenácti, než zavřeme; přiběhla doslova. Byla kdesi ve volební komisi, ale chtěla se podívat právě na Jarov. Ještě něco čísel: odhadli jsme, že na Noc kostelů přišlo šedesát lidí. Asi tak deset z nich byli hosté, kteří přišli na Noc kostelů cíleně. K nim patří členové volební komise z vedlejší školy, kterým jsme s radostí poskytli možnost rozptýlení v jejich neutěšeném úkolu. Volební účast, jak jistě víte, byla nízká.  Elen Plzáková (převzato ze sborového listu Kočka, který vydává evangelický sbor v Praze­‑ Jarově, redakčně kráceno)

NOC KOSTELŮ V BŘECLAVI

Kostel zavřen pouze zdánlivě!

P

rogram u nás probíhal od 17 do 20 hodin. Do 19 hodin měla veřejnost příležitost prohlédnout si horní a dolní sál kostela i další místnosti, které sbor využívá pro výuku dětí, setkání seniorklubu apod. Od 19 do 20 hodin se v kostele konal koncert vážné hudby, kde zazněla díla J. S. Bacha, R. Schumanna, C. Debussyho, G. Faurého a dalších významných skladatelů. Za klavír se posadila naše kurátorka, zkušená hudebnice Dita Bartolšicová, a na příčnou flétnu ji doprovodil její kolega Bohumil Kutnohorský. Účast na prohlídce kostela odpovídala poklidnému tempu, které v Břeclavi vládne – jen kousíček chyběl do biblického čísla plnosti: místo sedmi šest! První pár návštěvníků byl nejvíce udiven tím, že kostel je stále využíván, neboť rodinná tradice praví, že už je dlouho zavřen. Druhý pár, který jsme neprozřetelně zavedli na sborem nevyužívanou „kruchtu“ kostela, nás upozornil, že bychom tam měli stírat prach.

38

O něco větší úspěch měl koncert, ale i u něj zel sál spíše prázdnotou – ti kdo přišli, byli ovšem odměněni krásným zážitkem. A potěšilo

nás, že na koncertu s námi seděl i břeclavský starosta s manželkou. I přes nevelkou účast bychom rádi v pořádání Noci kostelů pokračovali, protože jsme vděčni za každého návštěvníka, který o prosotry našeho kostela projeví zájem a zajímá

se o život církve a o křesťanství. Pevně věříme, že když uspořádáme brigádu s prachovkami, zahrajeme na cimbál a na kostel instalujeme plachtu s  nápisem „Kostel uzavřen pouze zdánlivě“, bude příští ročník Noci kostelů ještě úspěšnější! Jan Zámečník

NOC KOSTELŮ V KRALOVICÍCH

Nad fotkami i na věži

P

očasí nám přálo, a tak byl z kostelní věže krásný výhled daleko do krajiny. U fotografií ze stavby kostela, které jsme v ní vystavili, se zastavovali lidé a hledali své příbuzné a známé. To bylo doprovázeno živými diskusemi, vzpomínáním, rozhovory. Tak jsme poznali i nové tváře nebo se shledali lidé, kteří se dlouho neviděli. V kostele se tak zastavil například syn faráře, který zde kdysi působil. Naše „noc“ začala již odpoledne výtvarnou dílnou pro děti. Děti se do ní vrhly s vervou. Tématem byl Noe a jeho archa a ta se brzy zaplnila všemožnými tvory. Děti popustily uzdu fantazii a nakonec tak nakazily své maminky, že se k výtvarnému procesu přidaly i ony. Výtvarná dílna působila jako magnet i  na děti, které se chtěly jen zastavit a zase jít třeba na tenis. Zůstaly až do konce, kdy program naší noci pokračoval koncertem lidové školy umění. Sama si z dětství pamatuji úroveň různých přehrávek, proto jsem od tohoto koncertu moc nečekala. Nakonec to byl ale pravý hudební zážitek. Pod vedením učitele místní základní umělecké školy zahrálo flétnové uskupení, následovaly je děti hrající na akordeon a kytaru. Protože v  Kralovicích tento rok slavíme osmdesáté výročí postavení kostela, pozvali jsme pana architekta Domanického, který nám představil dílo architekta kralovického kostela Hanuše Zápala. Byli jsme rádi, že měla přednáška dobrou účast i atmosféru. Do kostela se trousili lidé až do noci, na věž chodili se svíčkami. Noc jsme zakončili krát-

kým rituálem na věži kostela. Zazpívali jsme písničku, pomodlili se a vyprosili požehnání pro kostel, lidi v něm i celé Kralovice. Martina Pumrová

39

NOC KOSTELŮ VE SBORU BRNO­‑II

Stručné komentáře k Noci kostelů v Blahoslavově domě

A

ndělé v kostele. Kateřina Rakovčíková z divadla Paravánek a anděl Vendelín bavili děti od úplných mrňousků po skoroškoláky. A rodiče taky. Přišlo jich dohromady asi 60, na pohádku vydrželi koukat od začátku do konce a pak si ještě pochutnávali na palačinkách a odzvonili začátek Noci kostelů. Odpoledne a podvečer patřil jim a moc hezky se na to koukalo.

líci mohli v klidu poslouchat, co se hraje uvnitř, a přitom třeba povídat nebo jen tak sedět.

U P

alačinky pro Diakonii peče každý rok parta statečných, kteří se na několik hodin nechají docela pohltit výrobou těsta, smažením a mazáním. Z okna presbyterny je pak podávají na dvůr horké a voňavé, s domácími marmeládami, které darovali členové sboru, ale hlavně s úsměvem. Je to určitě dřina, ale ta se neservíruje. Kdo si koupí, neprohloupí, pomůže brněnskému středisku Diakonie a ještě se parádně nabaští. Palce nahoru byly letos nejen za Nutelu, ale i za ozvučení dvora – jed-

vítání v  Blahoslavově domě má několik etap – průjezd, dvorek s palačinkami, vstup s vítací službou a pak už kostel s programem, ale i  razítky. Mnohým na nich dost záleží. Letos je u nás rozdávala omladina – od dětí přes konfirmandy a dorost až po odrostlejší mládež. Rozverně tiskli i po sobě a modrá kulatá razítka byla dobře patrna ještě v neděli při bohoslužbách.

D

usno v  Brně bylo veliké celé odpoledne i večer, a tak jsme otevřeli nejen dveře, ale i okna. Muzika i slova se linuly ven, kamsi do tmy, na zahradu a ještě dál, k (také) otevřeným oknům našich sousedů. Cosi poslat do světa bez okamžité odezvy, v dobré naději, že z toho něco jiného vyroste, to je snad také jedno z poslání Noci kostelů. Saša Hauserová

40

ABY VŠICHNI JEDNO BYLI (JAN 17,21)

YMCA 170 let – a stále svěží! Malá sonda do historie Ymky Začalo to 11. října roku 1821, kdy se v chudé rodině Williamsových v  jihozápadní Anglii narodil nejmladší z osmi chlapců – George Williams. Veselý a vtipný, ale pro práci v rodinném hospodářství nepoužitelný. A tak byl poslán do vyučení ke kupci s látkami v Bridgewater. Setkání s křesťanskými učedníky, kteří nekleli a nenadávali, ho ovlivnilo na celý život. Stal se prodavačem, později úspěšným nákupčím. Na setkání s křesťany ale nezapomněl. Místo aby chodil s kumpány do hospody, scházel se s několika přáteli k pravidelné modlitbě a četbě Bible. Jejich láska a otevřenost dokázala brzy přivádět další. Časem třeba i majitele firmy, kde George pracoval, a s ním i další zaměstnance. I to mu bylo málo – v Londýně bylo příliš mnoho dalších, kteří potřebovali pomoc. 6. června 1844 založilo dvanáct mladých mužů v pokoji George Williamse Křesťanské sdružení mladých mužů. Jejich cílem bylo vést mladé lidi v Londýně a na celém světě ke Kristu. Hnutí se rychle šířilo do Evropy i dál. V  srpnu 1855 se George Williams účastnil první světové konference Ymky v Paříži, kde byla založena Světová aliance YMCA a přijata Pařížská báze. Za padesát let vyrostlo v hnutí na pět tisíc sdružení s půl miliónem členů. George Williams byl povýšen do šlechtického stavu, ale zůstal prostým křesťanem, jakým byl vždy. Na stěně jeho pracovny visela slova: Bůh především! Zemřel v roce 1905 a byl pochován v katedrále sv. Pavla.

spolek mladíků“ nebo „Křesťanské sdružení mládeže“. Velmi významná byla její činnost v rámci Čs. legií v Rusku a vůbec v armádě. V té ukončila svoji činnost až na nátlak Francie, která v anglo­‑americké organizaci viděla ohrožení svého vlivu. Tím silněji pracovala YMCA v civilní oblasti. Díky podpoře prezidenta republiky T. G. Masaryka a především jeho dcery Alice fungovala ve 14 městech, budovala rekreační střediska, zasloužila se o  rozvoj odbíjené a  košíkové, později i dalších sportů.

Ymka v Českých zemích YMCA (Young Men's Christian Association – křesťanské sdružení mladých mužů) je nejstarší a největší celosvětovou mládežnickou organizací na světě. Ve 119 zemích světa má asi 58 milionů členů. Na našem území YMCA působila od druhé poloviny 19. století pod názvem „Křesťanský

Svoji činnost musela přerušit v době druhé světové války a pak v roce 1951. Pokusy o obnovu v roce 1968 nebyly úspěšné, a tak byla za pomoci světové YMCA i pamětníků obnovena až v roce 1990 a oficiálně ustavena v roce 1992. Již tedy více než 20 let opět plní

41

své poslání – usiluje o harmonický rozvoj člověka, jeho ducha, duše a těla. To symbolizuje červený rovnostranný trojúhelník, který má YMCA ve svém znaku. Zachovává si charakter křesťanské organizace, ale její aktivity jsou otevřeny všem lidem bez rozdílu rasy, pohlaví, náboženského vyznání, sociálního postavení, fyzických i duševních schopností. Má 3,5 tisíce členů, ale jejích aktivit se účastní desetitisíce lidí.

Jak žije Ymka dnes

Evropská dobrovolná služba YMCA je zapojena do mezinárodních programů. Již patnáctým rokem je vysílající organizací dobrovolníků v rámci Evropská dobrovolné služby. V rámci tohoto projektu loni vyslala dobrovolníky na Slovensko, ale třeba i  do Turecka či Gruzie. Zároveň jsme i organizací přijímající – 3 dobrovolníci (z Ymky v Bělorusku, na Islandu a na Slovensku) působili u nás. Díky Ymce je možno získávat zkušenosti při krátkodobé i několikaměsíční výpomoci v outdoorovém centru YMCA Lakeside, v hostelu v Oslu (Ronningen YMCA), v outdoorovém centru YMCA Greenhill (Severní Irsko), na táborech YMCA Romford (Anglie), na letních pobytech Youth Peace Network 2013 (Kanada) a mnoha dalších místech.

Šíře aktivit YMCA je ohromná. Z těch pravidelných jistě stojí za zmínku Ten Sing (hudebně sociální program), ale vedle něj jsou tu desítky dětských a mládežnických klubů, zaměřených na činnosti výtvarné, hudební, divadelní, pohybové, přírodovědné, polytechnické, sportovJaroslav F. Pechar ní… Funguje zřetelně křesťansky profilovaný YMCA Skaut, manželská setkání (zaměřená na Kolektivní členové YMCA v ČR: rozvoj manželského života), mateřská centra, YMCA Braník (Praha), Brno, YMCA DAP, Děaktivity pro rodiny i pro seniory, vzdělávací čín, YMCA Familia, Hradec Králové, Husinec, semináře a přednášky, informační centra, níz- Jindřichův Hradec, Klatovy, Letohrad, Liberec, koprahová centra a otevřené kluby, poradny… Mělník, Neveklov, Oikumené – Akademická V jednotlivých kolektivních členech se pak YMCA, Olomouc, Orlová, Ostrava, Ostrava­ může každý přidat k  aktivitám zavedeným ‑Poruba, Praha, Setkání, Strmilov, YMCA T. i velmi ojedinělým. Jen namátkou – sjetí vltav- S., Třebechovice pod Orebem, Ústí nad Labem, ských jezů, s většími je možno přijít do skupin Znojmo, Živá rodina. historického šermu či LARPu a s malými se D ů lež it ý m dok u mentem Y MCA jsou pobavit při kuličkiádách či drakiádách. Pro tzv.  Kampalské principy, které byly přijaty muže YMCA organizuje rituál přechodu do zra- v roce 1973. Snaží se formulovat, co znamenají lé dospělosti i akce pro otce se syny. Uspokojí slova Pařížské báze pro práci YMCA v dnešním zájemce o biblické kroužky, leteckou mode- světě, neboť postupem doby se společenství lařinu, korfbal, gospel, deskové hry i o inte- otevřelo i ženám a dnes jsou zde navzájem lektuální diskuse na víkendových retreatech spojeni křesťané všech konfesí a platí zásada akademické Ymky. otevřeného členství.

Světový festival a tábory Loni v létě se do Prahy sjely tisíce lidí ze 70 zemí světa na YMCA Europe Love2Live Festival. YMCA v ČR provozuje čtyři vlastní táborové základny: Masarykův tábor YMCA na Sázavě u  Soběšína (rozdělen do tří samostatných táborů s kapacitou 98, 58 a 50 lůžek), táborovou základnu Vlčice v Jižních Čechách (pro 59 osob), táborovou základnu Veverská Bítýška (přibližně pro 40 osob) a táborovou základnu Pastviny v Orlických horách (asi 30 osob).

42

Principy znějí takto: • Usilovat o rovnost příležitostí a spravedlnost pro všechny. • Vytvářet a upevňovat mezi lidmi prostředí lásky a porozumění. • V YMCA a celé společnosti podporovat a prosazovat čestnost, opravdovost a tvořivost. • Rozvíjet a upevňovat formy vedení a programů, které dokumentují rozmanitost a hloubku křesťanské zkušenosti. • Pracovat pro rozvoj celého člověka.

HRANICE NA MORAVĚ

Už 90 let je bývalá „Solárna“ opět kostelem! Pětisetletá historie má nadějné pokračování

R

áda bych se naposledy ohlédla za 90. výročím našeho sboru v Hranicích, které jsme si slavnostně připomněli v květnu tohoto roku. A co konkrétně jsme si připomínali? Náš kostelík v  Hranicích má velmi zajímavou historii, protože nynější budova stojí na základech modlitebny Jednoty bratrské, postavené počátkem 16. století za Viléma z  Pernštejna. Ten povolil už v  80. letech 15. století, aby se pod městskými hradbami usadili členové Jednoty bratrské, vypuzení z Čech. Byli to dovední řemeslníci a skromní poddaní, kteří se pro město i vrchnost stali hospodářským přínosem. V roce 1584 koupil Jan Mladší z Žerotína dokonce domek poblíž sboru a daroval jej bratřím pro zřízení bratrského špitálu. Správcové sboru obývali dům přistavěný k modlitebně, v němž byla i bratrská škola. Jako správce sboru zde působil i Jiří Strejc, jeden z překladatelů Bible Kralické. Roku 1596 byla budova sboru rozšířena a přistavěn byl i nový kůr. Zvětšená budova sboru s věžičkou a zvonem sloužila pak spolu s domem a špitálem Jednotě bratrské až do zlomení stavovského povstání. Bratrští kněží byli vyhnáni, část bratří prchla do exilu na Slovensko, ostatní byli násilím převedeni na katolickou víru. V roce 1626, při obléhání a dobývání města dánskou armádou a oddíly generála Mansfelda, bojujícího proti císaři za věc evangelických

stavů, bylo celé předměstí, kterému se tehdy říkalo Novosady, i s bratrským sborem vypáleno. Na starých základech pro zřízení kostelíka sv. Šebestiána a Rocha, patrona střelců a ochránce proti moru, byla po skončení třicetileté války koncem šedesátých let 17. století spálená a do základů zbořená budova bratrské modlitebny na příkaz knížete Ferdinanda z Dietrichštejna opět vybudována. A už v roce 1668 byla hrubá stavba dokončena. Ovšem v roce 1786 při rušení přebytečných kostelů za Josefa II. byl zrušen i kostelík sv. Šebestiána a Rocha. A  bývalý kostelík byl roku 1787 prodán hranické vrchnosti s tím, že bude přestavěn a upraven pro transportní stanici solního skladu. Státní monopol soli byl zrušen v roce 1829. Budovu solnice i s oběma domky koupil roku 1837 obchodník Jan Stummer a používal ji opět jako sklad soli. Tak se budova kostela stala na dobu více než sto let skladištěm. V roce 1923 koupila budovu bývalé „solárny“ Českobratrská církev evangelická, aby zde modlitebnu opět zřídila. Obnovená modlitebna pak byla slavnostně otevřena 29. května 1924 jako kazatelská stanice farního sboru Českobratrské církve evangelické v Přerově. A právě 25. května 2014 jsme si slavnostní bohoslužbou za přítomnosti synodního seniora Joela Rumla a synodní kurátorky Lii Valkové

43

připomněli, že je to už 90 let, co kostel slouží opět svému účelu. Pro mnohé zní až symbolicky, že to byla právě sůl, co bylo po dlouhá léta v útrobách našeho kostelíka uchováváno. Vždyť sůl je přece v Písmu přirovnávána právě k nám, ke křesťanům, jak zaznamenává evangelista Matouš Ježíšovými slovy z kázání na hoře: „Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.“ (Mat 5,13) Samozřejmě že se ve svém sboru v Hranicích Ježíšova slova snažíme naplnit, potřebnou slanost si podržet a nadále být místem, které dává tu dobrou chuť do života s Pánem Bohem; a moc dobře víme, že pár zrnek stačí k tomu, abychom nebyli pošlapáni. I  malý sbor, ale s tak bohatou historií kostela, jako jsme právě my, má co nabídnout. A v této historii toužíme pokračovat; proto si jej nechceme nechat spadnout na hlavu. Do budoucna máme v plánu kostel zrekonstruovat, protože zdivo je od

soli hodně poškozeno, a také toužíme obnovit (tedy znovu postavit) jednu postranní budovu, kde dříve stávalo presbyterium – chybí nám zde totiž hygienické zázemí a samotný farní byt je na vzdálenější adrese. Tento výhled je ale možný jen za předpokladu, že budeme mít takovou víru, jakou měli naši předci, a nebudeme se stydět ji předávat dál. Vždyť náš kostel nese venkovní nápis – Nestydím se za evangelium Kristovo! Nestydět se za evangelium Kristovo, za jeho radostnou zvěst o vzkříšení, je prvním krokem víry, který musí podstoupit každý, kdo se chce ke Kristu přiznat. Oprýskaný nápis na zvětralé omítce kostela je připomínkou všem kolemjdoucím, že už po 90 let je tady nemalá hrstka evangelíků, kteří nějakým způsobem evangelium na sobě nesou. Věřím, že nezaniknou a že ke 100. výročí to už bude nápis na omítce nové, nápis čitelnější nejen pro ty venku, ale i pro nás uvnitř, abychom věděli, za co se rozhodně stydět nemáme! Pavlína Lukášová, farářka sboru

JUBILANT

Miroslav Merenda, laický kazatel Devadesáté narozeniny věrného křesťana

V

 dubnu se dožil požehnaného věku 90 let člen Farního sboru ČCE v  Hodslavicích, bratr Miroslav Merenda. Narodil se v  Hodslavicích a od mládí se účastnil života sboru. V tamní mládeži také našel svou manželku Lidušku, se kterou prožil požehnaná společná léta života. Když na konci druhé světové války přišel do sboru nový kazatel, bratr farář Ondruch, brzy se spolu spřátelili a bratr farář oslovil mladého muže, jestli by nechtěl být předčitatelem a později laickým kazatelem Božího slova. Hodslavský sbor měl v té době několik kazatelských stanic a farář nestačil všechny

44

neděle zajišťovat sám. Bratr Merenda, protože byl přesvědčený křesťan a byl také vyučen knihařem, měl ke slovu blízko, nenechal se

dlouho přesvědčovat. Tak brzy vedl o nedělích bohoslužby na různých místech našeho sboru i v okolí. Vzpomíná, že zajížděl až do Vítkova,

Oder nebo na druhou stranu do Štramberka, Příbora. Po čase byl zvolen do staršovstva sboru a jeho členem byl více než 50 let. V devadesátých letech pak zastával jedno volební období i funkci kurátora. Se svou manželkou prožili ve sboru celý život a věnovali svůj čas službě potřebným. Miroslav Merenda byl nám mladším a stále ještě je příkladem věrného a tiché-

ho křesťana, který ví, komu uvěřil a kde má hledat pomoc, oporu a posilu v každodenním životě. Za jeho život i službu děkujeme Pánu Bohu a jsme rádi, že se s ním můžeme stále, neděli co neděli potkávat na bohoslužbách i v týdnu na biblických hodinách a čerpat od něho moudrost a pokoru. Libuše Palacká, kurátorka v Hodslavicích

Generace

Válečná léta v Ratiboři Katastrofa, kterou prožili před 100 lety naši předkové

V

 létě 1914 vyhlásilo Rakousko Srbsku válku a konflikt se brzy rozšířil po celém světě. Rozhořela se 1. světová válka. Nejenže byla postižena naše vlast, ale také drobní lidé na Valašsku. Připomeneme si Ratiboř, valašskou vesnici, kde lidé nikdy neměli dostatek prostředků na živobytí. Většina z nich pracovala na svých polích daleko v horách. Po vypuknutí 1. světové války se situace prostých vesničanů dramaticky zhoršila. Nejdříve odešli dobrovolníci na frontu; jejich rodiny dostávaly dost peněz. Pak museli odejít otcové rodin a také synové, kteří dovršili 17 let. Za ně už peníze doma nedostávali. Ve vsi neměl kdo pracovat na polích ani dělat jinou dřinu. Zůstaly ženy, malé děti a starci. Do války musely pravidelně odcházet další kontingenty. Hodně lidí zahynulo. Mnozí se vrátili jako váleční invalidé. Někteří dostali potom třeba trafiku. Tato hrůza se nevyhnula ani rodině faráře Čeňka Dvořáka. Nejstarší syn Bohumil, studující medicínu na Karlově Univerzitě v Praze, musel nastoupit na frontu jako jednoročák. Dostal se do Haliče. Po roce se vrátil dokončit studia. Potom nastoupil k posádce do Přerova, od roku l926 byl nezvěstný. Také synovec faráře Dvořáka Karel Sýkora narukoval. Po návratu

z vojny se stal plukovníkem dělostřelectva, prožil tak i 2. světovou válku. Plukovníkem byl až do odchodu do důchodu.

Další pohromou pro vesnici i  sbor bylo zrekvírování kovů pro válečné účely; byly sebrány zvony v ratibořském kostele a také cínové píšťaly od varhan. Naděžda Zdeňka Dvořáková

45

MOJE CÍRKEV

ROZHOVOR s Petrem Brunou

Fundraising je hledání zdrojů Snění a představy je potřeba přetavit do projektu S postupným přechodem na samofinancování vyvstává praktická otázka: Kde na všechno vzít? Mnohé sbory již přijaly a využívají bohatou nabídku možností, jak své vize a projekty uskutečňovat, jiné se to teprve učí. Na důležité věci kolem hledání zdrojů jsme se zeptali Petra Bruny, který je v této problematice pomocníkem a rádcem. V Ústřední církevní kanceláři pracuješ jako fundraiser. Co znamená tento podivný výraz? Musím říct, že mi ten výraz také dělá potíže a raději bych našel nějaký český ekvivalent, ale ještě mě nic nenapadlo. Snad něco jako pečovatel o zdroje? Co má fundraiser na starosti? Právě ty zdroje. Ať už jsou to dárci zahraniční, v našem případě partnerské zahraniční církve, institucionální jako ministerstva či kraje, firemní nebo individuální. A fundraising není v první řadě věcí „vytěžení zásob“; jde o kultivaci vztahů, o partnerství a nadchnutí pro naši věc. A materiální i nemateriální podpora v jakékoliv formě je výsledkem takového opečovávaného vztahu, nikoli primárním cílem. Vyhledávání podpory a zdrojů bylo v církvi už dříve, nebo ne? Církev má ze všech institucí na světě největší a nejdelší zkušenosti s fundraisingem, jenom jsme ty dovednosti po cestě poztráceli. Co jiného je výstavba chrámů, škol, diakonických středisek nebo podpora potřebných lidí už od

46

počátků církve? A vše ze sbírek členů! To je přece fundraising! My křesťané jsme vyzařovali solidaritu navenek! A dnes prosíme o solidaritu sami. Často ani neprosíme, ale čekáme, co se stane. Komu nabízíš služby fundraisera? Všem sborům. Školám Evangelické akademie. Kolegům z ústředí a všem zájemcům. Kde se dozví zájemce podrobnosti? Nejlepší cestou k informacím jsou moje epištoly ve sborových zásilkách, v nichž se hlásím každý měsíc s příspěvkem. Ty chodí do každého sboru, každému kazateli. Oživil jsem svoji sekci na církevním webu a rád bych ji stále aktualizoval. Založil jsem též skupinu Ekumenický fundraising na facebooku, kde dávám aktuální odkazy na granty, vzdělávání a jiné informace. Co když se v nabídce na webu někdo nedokáže orientovat? Buď si může nechat poradit od zkušenějšího uživatele, pasivní prohlížení stránek nevyžaduje žádné zvláštní schopnosti, nebo mi může jednoduše zavolat či napsat e­‑mail. V blízké budoucnosti bych rád začal navštěvovat senioráty a napsal krátkou a přehlednou „kuchařku“, kterou chci ušít na míru českobratrským podmínkám. A když někdo vůbec neví, jak začít? Hlavně nečekat a nelamentovat. Ústředí církve a Jeronymova jednota jsou službou pro sbory. My jsme zde pro povšechný sbor, ale ten musí mít zájem. A je třeba vyvinout vlastní aktivitu. Oslovit nás a nechat si poradit. A být připraven.

Bez napsaného projektu, sestaveného rozpočtu, finančního plánu, prostě bez vize a vůle to nejde. Pokud někdo za mnou přijde s tím, že by chtěl ve sborové budově vybudovat to a to, ale ten projekt je ve fázi snění a pěkných představ, nemůžu konkrétně pomoct. Můžu ale poradit, jak ze startovní čáry vyrazit. Máš nějaké příklady dobré praxe a výsledku? Mně osobně se líbí ti duchovní a ta staršovstva, kde nelení a jdou vstříc svým vizím, kde se umějí nadchnout pro věc a kde umějí využít schopnosti a charismata všech svých členů. Líbí se mi ty sbory, které slouží nejen svým ovečkám, ale stávají se střediskem obecního a komunitního života, vycházejí ze své ulity do nejistoty a do dobrodružství. Vyšperkované kázání ještě nikoho nespasilo, ale otevření bratrům a sestrám otvírá všem zúčastněným Boží království již zde na zemi. O několika příkladech dobré praxe píši v krátkých medailoncích na webu.

Co bys doporučil lidem ze sborů, kteří by rádi dosáhli na nějakou finanční podporu, ale nevědí, jak na to? Sednout si a zároveň vizionářsky i realisticky prodiskutovat, zda je to v našich silách, zda to vůbec potřebujeme, pro koho to děláme a jak tím oslovit vlastní členy i lidi mimo církev. A nejprve hledat potenciál u sebe, tj. peníze, materiál,

dobrovolníky, prostory apod. Potom se podívat na možnosti podpory od povšechného sboru a Jeronymovy jednoty. Dále si zjistit, zda příslušný kraj nebo ministerstvo nemají dotační program, který by byl pro nás vhodný. Lze také obejít místní živnostníky a pro dětský den zkusit sehnat výherní ceny nebo pomůcky v papírnictví či v cukrárně. Prostě ohledat terén. Co by měli vědět lidé ze staršovstev, kteří mají na starosti opravy církevních budov? Měli by se pídit po informacích, nebát se a nesedět s rukama v klíně. A zapojovat do projektu opravdu celou blízkou komunitu. Na to dnes dárci slyší. Nechtějí nákladně opravovat budovu, kde se schází deset lidí k bohoslužbám. To mohou klidně u někoho v obývacím pokoji. Ale umět využít prostor pro obcování svatých i nesvatých, pokud využiji text z vyznání, to je kumšt. Pozvat do prostor skauty, matky s dětmi, místní kapelu, ekologickou iniciativu, nabídnout prostory členům jiné církve nebo zařídit čajovnu. Být přístřeškem. Takové akce „voní“. Dárcům, sousedům a vůbec veřejnosti. A v posledku hlavně nám samým. Co by měli vědět ti, kteří chtějí pořádat různé akce pro děti, pro seniory, tábory, vydávat sborové tiskoviny…? Na tyto tzv. měkké projekty lze dnes sehnat peníze nejjednodušeji. Spíše než na projekty stavební. Na druhou stranu si myslím, že to jsou věci, které by si sbor měl z větší části platit sám. Každý ve sboru si musí odpovědět, zda je v jeho zájmu mít zázemí a vybavení pro setkávání lidí, s kterými sdílím mnoho společného a k tomu ještě víru v Krista. Zda s nimi chci něco podnikat a zda jsem ochoten se k tomu postavit odpovědně. Za kino jsme ochotni utratit, když jdeme jako rodina, klidně tisícovku včetně popkornu a limonády, koupíme si na zahradu bazén a do obývacího pokoje plazmovou televizi, ale po bohoslužbě vytáhneme z peněženky dvacku nebo pošleme za celý měsíc pětistovku a myslíme si, že tím celý stroj udržíme v chodu. Rekonstrukci a údržbu budovy, plat faráře, biblické hodiny, podporu diakonie atd. Pak vyplave na povrch zásadní otázka: Je církevní společenství naše priorita? Ptala se Daniela Ženatá

47

senioráty se představují

Pražský seniorát Seniorát velkých kontrastů

P

íšu tento článek o našem seniorátu až po synodu, který se letos konal na Vsetíně. Proto se docela nabízí srovnání s Východomoravským seniorátem. Pražský má nejvíce sborů, je jich 31, Východomoravský má jen o čtyři méně, ale je mnohem lidnatější, má 17 tisíc členů, Pražský jen devět. Většina sborů na Vsetínsku je tolerančních. U nás jsou jen dva – s rokem vzniku bezprostředně po vydání tolerančního patentu – Salvátor

(viz  http://prazsky­‑ seniorat.evangnet.cz/ clanek/1-Rodokmen­‑sboru/index.htm) Náš seniorát má sbory velkoměstské i malé městské, a to v Praze i v okolních městech. Má i  dva sbory vesnické. Na území Prahy je 21 sborů, ve Středočeském kraji jich je 10. Vzdálenosti mezi mimopražskými sbory jsou veliké (20–40 km), jejich spojování je tedy prakticky nemožné, už z dopravního hlediska. Každý z nich má navíc rozsáhlou diasporu.

(AV) a Soběhrdy (HV). A třetí byl po 65 letech Kliment (HV), kdy ovšem platil pro nekatolické církve ještě týž režim. Většina sborů našeho seniorátu vznikla ze dvou pražských sborů, u Salvátora a u Klimenta. „Jak?“ ptali se mne s velkým údivem na východní Moravě. Zakládáním kazatelských stanic v dalších částech Prahy, okolních městech a vesnicích. Jejich postupným osamostatňováním na filiální sbory a posléze na sbory zcela samostatné. To pokračovalo i později ve spojení s přestupovým hnutím. A týkalo se to nejen našeho seniorátu, ale i sborů velice vzdálených, jako je Plzeň, České Budějovice a další, jejichž počátky jsou právě v těchto dvou sborech.

V některých sborech se schází průměrně až 200 lidí, jinde kolem 60, někde jen 10. Pražské sbory mají jedno společné. Jejich členové bydlí po celé Praze. MHD to umožňuje. Místní příslušnost moc neplatí. Když se lidé stěhují na okrajová sídliště, jezdí stále do svého původního sboru, což je chvályhodné. Nebo si sbor vybírají podle kazatele, to už tak dobré není. Když se s někým nepohodnou, přejdou jinam, a to už je zcela špatně. V Praze jsou celá velká sídliště, kde není jediný sbor. Jsou tu i sbory kdysi vesnické, které se staly pražskými rozšiřováním Prahy; kolem nich vyrostla sídliště, ale i když v nich bydlí mnozí členové ČCE, málokdy podpoří svým členstvím

48

tyto menší až maličké sbory. To je bolest Prahy. Ještě jednou se vrátím do historie. Dva Další bolestí je množství kulturních a spo- z našich sborů byly za minulého režimu více lečenských nabídek, které sborové nabídky než 40  let neobsazeny. Jedná se o  Sedlec­ přebíjejí. Anebo je tato konkurence výhodou? ‑Prčice, sbor neobsazený v období 1961–2009, Obstojí jen to nejkvalitnější nebo nejpotřeb- a Hvozdnici, neobsazenou od roku 1962 do roku nější, nejdůležitější? 2006 s krátkým nadechnutím za Sváti Karáska Výhodou Prahy je to, že své sbory snadno na přelomu let 60. a 70. Hvozdnice faráře mít obsazuje, což se lehce týká i sborů okolních. nesměla, na faře nesměli bydlet ani důchodci, I když je nějaký sbor jeden až dva roky neob- aby tam náhodou nekázali. Oba sbory teď prosazen, kazatelské záskoky se shánějí snadněji. cházejí revitalizací, ale ještě dlouho nebudou Je tu mnoho učitelů ETF, pracují zde kaplani schopny se samy o  sebe finančně postarat. všeho druhu. Tady vnímáme „restituční“ náhrady od státu Pražský seniorát by byl čistě z početního jako naprosto oprávněné. Ne za majetek, ale za hlediska rozdělitelný na dva menší, technicky újmu. Po čtyřiceti letech decimování lidského je to ovšem neproveditelné. Pokud se nechce- potenciálu sborů bude trvat desetiletí, než se me zbavit menších mimopražských sborů, a to oba sbory postaví hospodářsky na vlastní nohy. nechceme, Prahu rozříznout nejde. Ani o tom Platí to jistě i jinde. vážně neuvažujeme, jen nás to párkrát napadlo, když se s pastorálkou někam nemůžeme vejít. Na pastorálkách se totiž schází kolem 40 farářů, vikářů, kaplanů, farářů­‑ důchodců a dalších. Od časů mého předchůdce v úřadu chodíme na pastorálky i  my, seniorátní kurátoři. Atmosféra na pastorálkách je úžasná, programy nápadité. Vedení pastorálek je každý rok jiné, vždy přijde s něčím novým. To je výhoda velkého množství farářů. A každý příchozí je srdečně vítán, každý si má o přestávce s kým povídat. V červnu je pak obvykle „výjezdní“ pastorálka, na kterou jsou zváni i rodinní příslušníci. Letos se setkání skutečně vydařilo, viz foto z Libčic, ze zahrady místního kurátora. Seniorátní dny připravujeme dvakrát ročně. Jarní v Praze v sobotu dopoledne se vzdělávací A ještě jeden pohled na Moravu. Když jsem přednáškou, podzimní v mimopražském sboru jako bývalý bezvěrec vstoupila za Sváti do v neděli odpoledne se zaměřením na rodiny hvozdnického sboru a začala se trochu rozhlís malými dětmi. žet po církvi, všimla jsem si, co farářů tehdy Můj předchůdce zavedl pravidelná setká- pocházelo z Moravy. Čechy by nebyly schopny vání kurátorů. Okamžitě se ujala, jsou hodně své sbory obsadit. V druhém komunistickém navštěvována. Kromě pravidelného programu dvacetiletí nám Morava velice pomohla. máme vždy i nějakého hosta. V dubnu dostáSoběhrdský farář nedávno slavnostně otevají kurátoři seniorátní ročenku s různými víral novou rozhlednu Špulka. Je na hranicích srovnáními hospodaření a evidencí sborů za našeho a poděbradského seniorátu. Prý je z ní uplynulý rok. V říjnu předběžně odsouhlasíme vidět na celý náš seniorát, ale i jinými směry. repartice a připravujeme konvent. Pokaždé Přijeďte se ze Špulky rozhlédnout. A pak se máme i část programu nazvanou „kurátoři třeba stavte i v Praze. sami sobě“ – někdo z nás povídá o svém životě, Zdeňka Skuhrová, seniorátní kurátorka práci, cestě víry. Jak kdo chce. Pražského seniorátu

49

PRO PRÁCI S DĚTMI

Příručka pro nedělní školu Církevní rok se potkává se školním

O

  tom, zda nedělní škola, setkávání dětí během nedělního dopoledne, školou je, nebo není, jestli tam jde o učení a získávání vědomostí, nebo jsou to spíš bohoslužby, se vedou dlouhé diskuse. O tom ale psát nebudu. Ve většině sborů se nedělní škola o prázdninách nekoná a  začínáme ji se začátkem školního roku. I  pro nás, kdo do školy nechodíme, bývá rok přerušen letní dovolenou a září vnímáme jako nějaký začátek. Tak jsou i materiály pro nedělní školu připravovány na období školního roku. Letos bude tématem Církevní rok. Naše církev pravidelně připravuje pro práci s dětmi pomůcky. Letošní příručka bude opět dostupná v tištěné verzi i v elektronické podobě. Primárně je určena pro nedělní školu, ale je samozřejmě možné ji použít i pro jiná setkání s dětmi, výuku náboženství apod. Informace a  inspiraci pro práci s  dětmi najdete na webové adrese: katecheze.evangnet.cz

Z úvodu knihy: V novém školním roce bychom vám chtěli nabídnout pro práci v nedělkách cyklus, který volně vychází z církevního roku. V září, kdy se děti vracejí do škol, otevíráme otázku, co to je vlastně „učit se život“. Během října probíhají v našich sborech bohoslužby s  díkůvzdáním za úrodu, čtyři úlohy jsou tedy věnovány našemu vztahu k přírodě, jídlu, darům. Listopad je napříč křesťanskými tradicemi spojen se vzpomínkami na zemřelé. Umírání, smrt a pohřeb jsou slova, která bychom před dětmi neměli vynechávat. Prosincovou a lednovou látku tvoří základní příběhy vánočního evangelia, ale také biblické texty o předpověděném Mesiáši a podobenství o jeho novém příchodu. Pak vstupují církve do postního období, k samotnému postu patří podle nás diakonická témata, která bychom rádi vnesli i mezi děti. Dále jsou zas podrobně probírána

50

zastavení v Ježíšově cestě na Golgotu a setkání učedníků se Vzkříšeným. Po velikonocích navrhujeme několik příběhů o cestě evangelia do světa, o křtu, moci Ducha svatého. V červnu, čase předprázdninovém, bychom s dětmi rádi mluvili o nakládání s časem a o tom, co to je odpočinek. Vědomi si toho, že v různých sborech začínají nedělní školy až uprostřed září, že některá setkání odpadnou, nenadepisujeme úlohy daty. Naopak jsme se snažili připravit návrhy shromáždění s dětmi i pro události, které se běžně do plánů nedostávají: den reformace, týden modliteb za jednotu křesťanů, den matek apod. Také velikonoční cyklus obsahuje více přípravek, než kolik je nedělí. Ponecháváme na zvážení těm, kteří nedělní školu ve sborech koncipují, které příběhy a která témata vyberou či zda vyprávění a nápady na aktivity využijí třeba při sborových odpolednech a jinde. První díl obsahuje rovněž návrh na rodinnou pobožnost o Štědrém dni. Strukturou jednotlivých lekcí jsme se drželi rozdělení mezi tři věkové skupiny, na což přicházely loni kladné ohlasy. Velká pozornost je věnována návrhům na různé zpředmětňující aktivity. Oproti předchozím létům obsahuje knížka také několik kapitol inspirací pro nedělky i pro prožívání církevního roku s dětmi. Staršovstvům navrhujeme, aby na začátku roku učitele nedělní školy ke službě při bohoslužbách vyslala, a tak je také v jejich službě podpořila. S tím souvisí rovněž promýšlení poslání těchto nedělek. Rádi bychom poděkovali všem kolegům, že si našli čas a přípravy pro jednotlivá setkání dětí v nedělních školách zpracovali. Lenka Ridzoňová, Ondřej Macek a Marta Sedláčková

DIAKONIE

Diakonie ČCE slaví 25. výročí obnovené činnosti Pomoc má mnoho tváří

V

 červnových dnech letošního roku jsme si připomněli čtvrtstoletí obnovené činnosti Diakonie. Po čtyřiceti letech totality a zákazu

na 1989. Během následujících 25 let se podařilo vybudovat velkou a silnou organizaci, jejíž pomoc má mnoho tváří a podob.

diakonické služby nastala v roce 1989 mírná Z diakonické historie změna v přístupu státu vůči církvím (ještě „Služba chudým, nemocným či jinak potřebným před listopadovou revolucí). Připravená skupi- byla vždy v životě církve věcí zásadního význana lidí v církvi, ochotných vytvářet vznikající mu,“ připomněl ředitel Diakonie ČCE Petr Hašorganizaci a pracovat v ní, uspíšila obnovení ka. Počátky institucionalizované diakonické diakonické činnosti, k němuž došlo již 1. červ- práce v českých zemích se datují do roku 1864,

51

kdy byl zřízen první farní stacionář pro děti v Krabčicích pod Řípem, kde je dnes známý diakonický seniorský domov. Později vznikala řada diakonických spolků, jež poskytovaly sociální, výchovné a zdravotnické služby, z nichž přímou předchůdkyní dnešní Diakonie ČCE byla Česká diakonie, založená roku 1903. Činnost spolků byla podstatně omezena druhou světovou válkou a zcela zakázána s nástupem totalitního režimu.

Změna poměrů a novodobé dějiny Obnovení diakonické práce v  evangelické církvi bylo vyvoláno podněty zevnitř církve, nebylo by však možné bez souhlasu rozpadající se totalitní moci komunistické státní správy. „Tento souhlas byl ústně vysloven 10. května 1989 a ještě týž den usnesla synodní rada zřízení Diakonie ČCE od 1. června 1989,“ vzpomíná první ředitel novodobé Diakonie Karel Schwarz. Mezi službami, které Diakonie rozvíjela na začátku 90. let minulého století jako první, byly služby krizové pomoci v Praze, stacionáře pro děti s mentálním postižením, vznikající na různých místech republiky, založena byla také první střediska poskytující domácí péči o seniory a lidi se zdravotním postižením. Velkým úkolem bylo zpětné převzetí zestátněných do-

movů důchodců po čtyřiceti letech (Krabčice, Myslibořice, Sobotín). Tím byl položen základ programu pobytových služeb pro seniory. Později se Diakonie rozrostla o střediska působící v oblasti sociální prevence, jako nízkoprahové kluby pro děti a mládež, domy na půl cesty nebo azylové domy. Před deseti lety byl také otevřen první diakonický hospic.

Diakonie dnes Dnes je Diakonie ČCE druhou největší nestátní organizací zabývající se sociálními službami a občanskou pomocí. Celorepublikově poskytuje sociální, zdravotní a vzdělávací služby – denně pomáhá tisícům klientů v nepříznivých životních situacích ve více než 110 zařízeních po celé republice (střediska, speciální školy). Pracuje v nich přes 1500 zaměstnanců. Pavel Hanych

25. výročí Diakonie chceme připomenout v sobotu 13. září 2014 na zámku v Myslibořicích. Program dne počítá se slavnostní bohoslužbou, vystoupením diakonických klientů i dalším kulturním programem. Podrobnosti najdete na www.diakonie.cz. Srdečně zveme!

POMÁHÁME CIZINCŮM

Příběh popálené ukrajinské holčičky Marty má šťastný konec Sbírka pokryla dluh za léčbu

N

a konci května jsme ukončili veřejnou sbírku pro popálenou ukrajinskou holčičku Martu. Sbírka vynesla více než 175 tisíc korun a z převážné většiny pokryla dluh nemocnici a výdaje spojené s léčením popálenin. Vybrané prostředky pomohly Martě k uzdravení a mamince ke splacení dluhu. Děkujeme všem, kteří pomohli!

52

Tříletá ukrajinská holčička Marta spadla loni na jaře do vařící vody, těžce se popálila a  ve vážném stavu strávila několik týdnů v nemocnici. Rodina za Martino léčení dlužila nemocnici 196 tisíc korun a její finanční situace neumožňovala dluh splácet. K této situaci došlo vinou špatně nastaveného systému pojištění cizinců v ČR (jak také upozornil časopis Protes‑

tant 6/2013). Dluh znamenal nepřekonatelnou překážku v dalším životě Marty i jejích rodičů. Díky finanční pomoci mnoha štědrých dárců mohl být tento dluh vyrovnán. Do konce května 2014 jsme vybrali 175 300 Kč. Většinu peněz jsme použili na splacení dluhu, 6 850 Kč jsme předali mamince Marty na léky a speciální masážní trička, která Marta potřebovala na počátku léčení. V současné době zbývá zaplatit nemocnici 17 550 Kč. Tuto částku je maminka Marty již schopna ze svých peněz uhradit.

Marta se ze svého zranění dobře zotavila, zůstala jí jen jedna malá jizva na rameni. Maminka pro obě žádá o trvalý pobyt a věří, že budou moci žít spolu v Čechách, které pro malou Martu představují domov. V Čechách se ostatně již narodila. Děkujeme všem ochotným dárcům, jež příběh Marty oslovil a kteří takto rodině pomohli. SCPS/ph

AKTUALITY

Dar s velkým D podpořil seniory i děti s handicapem Díky penězům získaným v květnové sbírce jsme mohli pořídit novou sušičku na prádlo pro stacionář Domovinka v Ostravě­ ‑Vítkovicích. Sušička bude k užitku lidem, kteří tu žijí nebo sem docházejí. Zvýší jejich bezpečnost a pobyt ve stacionáři zpříjemní. Služby ostravské Diakonie pomáhají už od roku 1999 lidem nad 60 let z Ostravy a okolí. Lidem, kteří mají sníženou soběstačnost a jejichž situace vyžaduje pomoc a podporu, někdy i 24 hodin denně. Červnový výtěžek Daru s velkým D je zase určen na projekt „Umění bez hranic“. Ten realizuje speciální škola Diakonie ČCE v Merklíně spolu s podobnou partnerskou organizací St. Gunther v německém Chamu. Výjimečnost společného díla tkví v tom, že dětmi malované obrazy putují mezi Chamem a Merklínem sem a tam. Žáci školy tak budou malovat obrázky a rozkreslené je budou vyměňovat se svými příhraničními kamarády v sousední zemi. Postupně tak budou dotvářet společná díla i přes své handicapy. Speciální škola v Merklíně je zaměřena na vzdělávání a výchovu dětí s mentálním postižením, více vadami a autismem.

Sbírka Dar s velkým D podporuje v rámci Diakonie každý měsíc jedno středisko či projekt. Každý měsíc tak můžete přispět na jiný účel, vždy smysluplný a garantovaný Diakonií ČCE. Chcete se přidat k mnoha velkým i malým dárcům? Podrobnosti najdete na www.diakonie.cz/pomahejte. Děkujeme! ph

53

NOVÁ PÍSEŇ

Chvaliž Hospodina

V

 souvislosti s letošním synodem chceme také připomenout, že se Vsetínem je spojena píseň, která v evangelických církvích po celém světě patří k těm nejznámějším. S českým textem byla poprvé vydána pro valašské sbory augšpurského vyznání v roce 1909 v Evangelickém kancionálu, známém též jako Vsetínský kancionál.

Píseň nenápadného teologa se stala hitem Proč právě tato píseň? Je to díky chytlavému nápěvu, připomínajícímu něžný menuet či dokonce valčík? Nebo díky koncentrované stručnosti bezvadného textu? Zřejmě ano. Každý nápěv vyžaduje příhodný text se specifickou vnitřní melodií. Tato symbióza poezie a hudby již od pradávna odpovídá jistému uměleckému ideálu. Autorem písně je Joachim Neander (1650–1680), patřící k nejlepším mistrům básnického umění, kteří pro svůj text dovedou najít ty správné tóny. „Všude dokázal, že je rodilý Musicus, čímž svou zbožnou mysl nepozvedával jen k nebi, ale svou laskavosti a svým přístupem oslovil řadu lidí,“ uvádí dobový dokument.

Lidová árie místo dobové církevní písně Píseň vyšla poprvé ve zpěvníčku Bundes­‑Lieder und Dank­‑Psalmen (Brémy 1680), kde 17 písní má „vlastní nápěv“. Tehdejší „moderní“ nápěvy nevycházejí z běžného typu církevních písní, ale jsou koncipovány do formy árie, což byla svěží sólově zpívaná píseň, plná afektů a pocitů, doprovázená cembalem nebo loutnou. Tato intimní písňová forma, postavená na pohybovém basu s  tehdejšími moderními harmoniemi, obohacenými oblíbenými septakordy, byla v probuzeneckých kruzích reformované církve v Německu velmi oblíbena. Specifickým prvkem tohoto žánru raného pietismu je entuziastický životní pocit.

54

Pro velké masy zpěváků je takový typ melodie příliš náročný, neboť má velký rozsah, osminové pohyby ve stylu parlando, rytmické tečkování, anticipace tónů u závěrečných kadencí, taneční metrum (oblíbený daktilus), echové efekty, podtrhující centrální výpovědi písně. Z tohoto důvodu se vytvářely jednodušší varianty nápěvů, z nichž se však vytratilo mnoho z původního šarmu. Změny postihly také textovou stránku. V novém zpěvníku bude píseň ponechána ve verzi, kterou známe. Ta se však dá střídavě používat s verzí originální melodie (viz ukázka); např. sloky 1., 3. a 5. zpívá shromáždění a sloky 2. a 4. zpívá sólová zpěvačka nebo ženský sbor unisono.

Oficiální církev proti pietistické zbožnosti Neander se s pietismem seznamuje ve Frankfurtu při tzv. collegia pietatis, která vedl Philipp Jakob Spener. V tomto kruhu při večerních pobožnostech zažije mnoho vřelosti a duchovního růstu. Tuto zkušenost využije také ve svém novém zaměstnání jako rektor latinské školy a později jako farář reformovaného sboru v Düsseldorfu. Volný čas trávil v údolí Düssel, kde rád zpíval a tvořil písně o kráse stvořitelského díla. Jeho písně si oblíbilo mnoho lidí z okolí německé vysočiny (Bergisches Land). V podtitulu zpěvníčku uvádí, že písně mohou zaznívat na cestách, v přírodě či doma. Ve zmíněném údolí Neander také kázal. Proto se jedno zdejší místo jmenuje „Neanderova židle“. V 19. století byla mezi zdejšími skalami objevena kostra prehistorického člověka, který dostal název: neandertálský. Tak se dostalo nevýznamnému kazateli a básníkovi světové uznání. Ortodoxní církevní učení a pietistická životní praxe byly v té době nesmiřitelnými protiklady, na synodech a konventech vládly spory, zmatky a nekonečné diskuse. Také Nean-

der se dostal do konfliktu s presbyterstvem školy, kde působil, a dostal zákaz kazatelské činnosti v okolí Düsseldorfu. Nakonec se musel vrátit do Brém, kde mu jeden farář soucitně nabídl místo pomocného kazatele. Tak se stal lidově řečeno Five­‑kazatelem, neboť sloužil ranní bohoslužby, které začínaly jak létě, tak v zimě v pět hodin. Po krátké těžké nemoci ve 30 letech zemřel. Byl pohřben na neznámém místě a vydání svého zpěvníčku se už nedožil.

Žalmista Nové smlouvy Je úžasné, že člověk, který měl tak těžký životní příběh, napsal tak krásnou děkovnou píseň, prosvícenou nadějí. Vzdávat chválu z hlubokosti, doufat v Boží důvěru v bezvýchodné situaci, mít lásku k Ježíši a k Božímu stvořitelskému dílu, to vše je možné, a to i v takové církvi, která je nadita teologickými dekrety a bazíruje na zmražené formální církevní zbožnosti. Neander se stal

zpívajícím zvěstovatelem. Vycházel z řečí a příznačných obrazů z žalmů. Biblickým základem naší písně je úvod 103. žalmu (verše 1.–5.). „Chvaliž Hospodina“ – s touto stereotypní rétorickou slovní figurou (řecky anafora, tj. znovuuvedení) začíná každá sloka písně. Také slovo „duše má“ je převzato z žalmu. Lidská duše je centrem cítění, myšlení a vůle. V písni vede zpěvák dialog se svým já, se svou vlastní duší. Nejde o modlitbu v přísném slova smyslu či o poučný výklad, ale spíše o jakousi formu rozjímání. Básník klade otázky, rozpomíná se, pokouší se o srozumění, nabádá a vybízí. Jeho zvěstování nevyzní autoritářsky, má laskavý tón. Spolehnutí na Boha, na jeho ochranu a vedení, je dalším výrazným motivem písně. Proto je chvalozpěv vhodný také pro svatby a různé jubilejní oslavy, kdy je důvod vděčnost Hospodinu vyjádřit. Ladislav Moravetz

55

SLOVO

BIBLICKÝ ZVĚŘINEC

Slepice a kuřátka Být, či nebýt v Božím kurníku?

V

y jste ale slepice! Maminko, že nejsme žádné slepice! rozčiluje se Anežka. A proč nechcete být jako slepice? To přece není nadávka. Ke slepici se připodobňuje i Pán Bůh. Ke slepici? To přece ne. Znáš tu písničku o slepici a kuřátkách? Myslíš Podvečer tvá čeládka? Té moc nerozumím. Řeknu ti o jedné holčičce. Jmenuje se Maruška. Bylo to už dávno. Je večer. Nářadí je uklizeno, zvířata jsou ve stáji, slepice v kurníku. Rodina se schází v kuchyni k jídlu. Dojedí chleba, dopijí podmáslí. Zůstávají sedět. Děti vědí, co přijde. Všichni sepnou ruce a začnou zpívat. Podvečer tvá čeládka, co k slepici kuřátka k ochraně tvé hledíme, laskavý Hospodine. A pokračují. Všech dalších devět slok. Maruška se na zpívání moc nesoustředí. Dneska zase pozorovala kuřátka, je jim sotva pár týdnů. Dobře je od sebe rozezná. Zvlášť jedno je takové trochu jinačí. A vždycky někam zaběhne. Je zvědavé. Nechce se mu ke kvočně. Dneska večer ho nenašli. Dlouho chodila Maruška s maminkou po dvoře, ale kuřátko nikde. Však ono se najde zítra. Při písničce na něj Maruška myslí. A našlo se? ptá se Anežka. Nenašlo. Skončilo to smutně. Ráno z něj bylo na dvoře trochu peří. Co se stalo?! Asi nějaký pták. Možná káně nebo sokol. Přiletěl a kuře sebral.

56

To se mi nelíbí, zlobí se Anežka. Škoda že nešlo s ostatními do kurníku. A jak je to s tou slepicí a Pánem Bohem? Pán Bůh nabízí lidem, že se o ně bude starat, chránit je. Jako slepice chrání pod křídly kuřátka. Pojďte se schovat. Je tady teplo, bezpečí. Ale kuřátkům se vždycky nechce. Večer je venku tak příjemně, proč bychom měli být u slepice pod křídly. Jako by Pán Ježíš byl na tom dvoře a viděl zaběhnuté kuře. Je mu ho líto, podobně jako mu bylo líto lidí, kteří si chtějí dělat všechno po svém

a na Pána Boha se nespolehnou. On je ale do toho kurníku nepožene. To se musí rozhodnout sami. Příště, když Anežce někdo nadá do slepice, otočí se k posměváčkovi a řekne: To myslíte, že vás budu chránit a starat se o vás, kuřátka?

Slepice v Bibli

Schovat se pod křídla – to je obraz bezpečí. NaPočátky chovu drůbeže bychom našli v Indii, jděte si to v žalmech 17; 57; 91. Pod Hospodinova odkud se rozšířil do světa. křídla se přišla ukrýt taky moábská Rút (Rt 2,12). Ve Starém zákoně se dočteme, že se drůbež Píseň Podvečer tvá čeládka (EZ 225) pochájedla na Šalomounově dvoře. zí ze začátku 17. století, známá je nejvíc jako V  naší české Bibli se o  slepici píše jen „Broučkova modlitba“ z Broučků Jana Karafiáta. dvakrát, v podobných textech synoptických Lenka Ridzoňová evangelií Matouše a  Lukáše, ekumenický Doporučujeme: překlad tam má slovo kvočna. Je to v Ježíšově Pod článkem o zvířatech doporučujeme nějakou nářku nad Jeruzalémem, resp. nad lidmi, kteří knížku, časopis nebo CD pro děti. Většinou je to nestojí o Boží ochranu. Píše se tam: „kolikrát bez souvislosti s článkem. Tentokrát vás odkajsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna zujeme na internet. shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli Máte­­­‑li k internetu přístup, navštivte stránky jste!“ (Mt 23,37) biblehrou.cz Kohout svým kokrháním upomenul Petra na Zde si můžete hrát a přitom se dozvědět (nebo to, že za jednu noc Ježíše třikrát zapřel. Podle si zopakovat) něco o knize jménem Bible. Jsou hlasů kohoutů byla pojmenována třetí ze čtyř zde kvízy, hry, doplňovačky, křížovky a mnoho římských nočních hlídek. Říkalo se jí „kohoutí dalšího. Stránku připravuje poděbradský farář kokrhání“. Martin Fér.

ROZHOVOR s Bohuslavou Bradbrookovou

Hledání pravdy, poctivosti a pokory Celý náš byt – to byla jedna veliká knihovna Bohuslava Bradbrooková (1922) se narodila ve Valašském Meziříčí. Otec Karel Nečas byl profesor na gymnáziu. Bohuslava měla o devět let staršího bratra. V letech 1937–1941 studovala na učitelském ústavu a po válce šla do Prahy studovat na filozofickou fakultu latinu, češtinu a angličtinu. V padesátých letech se rozhodla emigrovat, nakonec se dostala do Anglie, kde se stala uznávanou znalkyní díla Karla Čapka. Přednášela na několika prestižních školách a založila anglickou větev české exilové Společnosti pro vědy a umění. V roce 2007 se vrátila zpět do Prahy, kde nyní žije. V roce 2013 obdržela cenu Ministerstva zahraničí Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí.

Mohla byste na začátek stručně připomenout svá studia? Po válce jsem šla do Prahy studovat češtinu a angličtinu na filozofické fakultě. Studovala jsem u profesora Otakara Vočadla, kterého však po únoru 1948 z  univerzity vyhodili. Státnice jsem skládala v roce 1949. Doktorskou práci jsem napsala o anglické prozaičce George Eliotové a dohlížel na ni amerikanista Zdeněk Vančura. Ten ji sice přijal, ale na mé rigorózum v roce 1952 nepřišel, účastnili se jej profesoři Bohumil Trnka a J. B. Čapek, kteří ho museli jít hledat… Poté jste se rozhodla odejít na Západ. Se svým kolegou Tomášem Hlubíkem ze ¥

57

Vsetína, evangelíkem, jsem se rychle a téměř bez přemýšlení rozhodla emigrovat, hlavně proto, aby se lidé na Západě dozvěděli, co u nás komunisté dělají. Jeli jsme z Prahy vlakem k Dyji. V té době už se na hranicích bez vyzvání střílelo. Byla tmavá noc, pršelo, foukal silný vítr – hlídka se psy prošla na náspu kousek od nás, v tom dešti nás naštěstí neucítili. Překročili jsme hranici a v šest hodin ráno se nám podařilo dostat do Vídně. Moje maminka Malvína o mém odchodu na Západ vůbec nevěděla, poslala jsem jí lístek. Jediný člověk, kterému jsem o tom řekla, byla maminčina sestra v Brně. Jak to tehdy v Rakousku vypadalo? Byli jsme pět týdnů v anglické zóně, tam nás důkladně prověřovali, Rakousko se tehdy hemžilo spoustou špionů. Znovu jsme museli přes hranice, tentokrát vlakem přes ruskou zónu do tábora karantény, to byly nervy. Nejdřív jsme tam čtrnáct dní vytírali podlahu, pak jsme měli jít pracovat do zemědělství. Neměli jsme žádné peníze, jen rakouští reportéři nám občas dali nějaký ten šilink. Díky zásahu ruky Boží nás jeden vstřícný úředník pustil přes Salzburg do městečka Wels v americké zóně. Byli jsme tak zase o krok dál na cestě ke svobodě. Ve Welsu jsme se dostali do lágru plného špíny, nemocí a neřesti. Bylo to otřesné – plno zlodějů, tuberkulóza, z deseti žen bylo šest prostitutek. Na vízum do Ameriky, Austrálie či Nového Zélandu se čekalo dva roky. Nesměli jsme nikam psát, s nikým se stýkat. Chodili jsme tam ale do místního kostela, četli jsme německou Bibli. Vy jste ale toužila po životě ve Velké Británii. Ano, bylo ovšem nesmírně těžké se tam dostat. Profesor Vočadlo znal v Anglii řadu vynikajících osobností, zejména literárních vědců, usilovala jsem tedy o  navázání kontaktu s nimi. Významná odbornice na dílo Williama Shakespeara Muriel Bradbrooková by byla měla v Cambridgi o pět let dříve volné místo pro zahraniční studentku, ale v danou chvíli nebyly peníze na stipendium, a tak hledala sponzory. Mezitím se mi podařilo dostat se do Innsbrucku, to byl skoro zázrak – za snídani

58

a ubytování jsem tam dělala uklízečku, mohla jsem chodit na univerzitu, stýkat se se studenty, a hlavně: byla jsem po dlouhých týdnech konečně na chvíli sama v soukromí, byť jen v pokojíku s okýnkem do světlíku. Těžké bylo získat vízum do Anglie, dlouho se to vleklo, místo v Cambridgi nebylo možno tak dlouho držet. Nakonec mi Muriel Bradbrooková sehnala práci na gymnáziu v jižním Irsku. Vyřídit všechny potřebné formality bylo vyčerpávající, ale nakonec se to podařilo: v srpnu 1953 jsem vystupovala z vlaku na nádraží Victoria v Londýně. Jaká byla paní Muriel Bradbrooková? Ačkoli byla světově známá odbornice, byla neobyčejně hodná a skromná. Velmi se zajímala o  osud profesora Vočadla po jeho vyhazovu z pražské filozofické fakulty. Měla tři bratry, nejmladšího z nich svobodného. Frank Wilson Bradbrook byl stejně hodný a laskavý jako jeho sestra. Přednášel anglickou literaturu na univerzitě v Severním Walesu a v létě jezdil do Cambridge studovat v tamní univerzitní knihovně. Byl to též literární historik, později napsal monografii významné anglické prozaičky Jane Austenové. V roce 1956 se stal mým mužem. Mezitím jste ovšem pracovala v Irsku, kde jste učila a působila též jako guvernantka. Důležitá věc se stala o velikonocích roku 1954: tehdy jste objevila, že v Oxfordu na ženské koleji St. Hugh's je vypsáno nové stipendium… Šlo o stipendium na diplomní studium z oboru češtiny či polštiny. Bylo na jeden rok a dalo se prodloužit o rok další. To bylo něco nádherného! S chvěním jsem žádost o stipendium napsala a do Oxfordu odeslala. Brzy mne pozvali k pohovoru. Vedl jej významný profesor slovanské filologie Boris O. Unbegaun, který mi krátce nato gratuloval k tomu, že jsem stipendium získala. A vy jste začala do hloubky studovat dílo Karla Čapka. Psala jsem disertační práci s názvem Karel Čapek and the Western World, zabývala jsem se tedy dopodrobna nejen celým Čapkovým dílem, ale i jeho přijetím na Západě, dobový-

mi ohlasy a zahraničními inscenacemi jeho divadelních her. K Čapkovu dílu jsem měla silný osobní vztah, četla jsem je už v Čechách. Nevěděla jsem ale, zda o něm můžu něco zajímavého objevit i na Západě. Studovala jsem veškerou dostupnou sekundární literaturu. Měla jsem přístup do bohaté osobní knihovny biologa Egona Kodíčka, který emigroval do Cambridge, a díky profesoru Unbegaunovi jsem získala přístup i do neobyčejně cenné Slovanské knihovny v Paříži.

Znalost Čapkova díla jste po letech zúročila v knize Karel Čapek. In Pursuit of Truth, Tolerance, and Trust, která vyšla v Sussexu v roce 1998. Byla to první kniha o Karlu Čapkovi vydaná v angličtině? To ne, již před lety vyšla monografie profesora Williama Harkinse ze Spojených států, ta byla ovšem jen dílčí, zabývala se pouze Čapkovým dílem beletristickým, ne jeho prací novinářskou. Ta přitom tvořila víc než polovinu jeho díla a byla stejně důležitá. V angličtině ani

v češtině o Čapkovi neexistovalo to, čemu se říká „standard book“, tedy přehledná, srozumitelná a stručná monografie, která umožňuje vhled do celku díla daného autora. Proto jsem se ji pokusila napsat. Zabývala jsem se v ní i tím, k čemu jsem v Anglii jako první měla nejblíže, tedy anglickými vlivy na Čapkovo dílo, jak je představovala tvorba G. B. Shawa, H. G. Wellse či G. K. Chestertona. A jak to bylo s Čapkovým dílem v Anglii? Čapek si našel dobrého nakladatele Allena N. Unwina, ale měl smůlu na překladatele, pokud jde o kvalitu překladu (v překladu Anglických listů mu například udělali z losa lososa) i pokud jde o lidský charakter… Čapkovy knihy se v Anglii četly hodně, dnes už je ovšem ten zájem minimální. Přesto se náklad mojí vázané monografie vyprodal a nakladatelství poté udělalo brožovaný dotisk. Já jsem potom svou knížku přeložila do češtiny a upravila jsem ji pro české čtenáře. Vyšla v roce 2006 v nakladatelství Academia s názvem Karel Čapek. Hledání pravdy, poctivosti a pokory. Vraťme se k vašemu životu. S manželem jsem od roku 1956 žila v Bangoru ve Walesu. Devět let jsem tam hledala místo, než jsem začala učit na místní „training college“. Na univerzitě jsem začala učit o deset let později anglickou literaturu. Byla to léta plná činorodé práce, v roce 1966 – deset let po svatbě – jsme si s manželem udělali krásný výlet do Ameriky. Ve stejném roce jsem v Londýně založila anglickou větev české exilové Společnosti pro vědy a umění. V roce 1964 nás ve Walesu poprvé navštívila moje maminka, o dva roky později se u nás usadila natrvalo. Žila jsem na tři směny: učila jsem na univerzitě – starala jsem se o domácnost – pečovala jsem o maminku. Zemřela u nás v roce 1977. V roce 1982 začala univerzita ve Walesu šetřit a padesát lidí se dalo dobrovolně předčasně penzionovat, mezi nimi i já a můj manžel. Jemu zbývaly do důchodu dva roky, mně šest. Rozhodli jsme se, že se na důchod přestěhujeme do Cambridge. Manžel ovšem onemocněl rakovinou a v květnu 1983 zemřel. O tři měsíce později jsem se stěhovala do Cambridge sama.

59

To pro vás musela být nesmírná rána. Prožila jsem tehdy děsivý šok. Vůbec poprvé – po 29 letech! – jsem si naplno uvědomila, že jsem v exilu. Byly to hodně těžké dny a noci a táhly se se mnou dlouho. Naštěstí jsem získala velmi hezkou práci na tamní univerzitě třetího věku, kde jsem učila dalších 22 let anglickou literaturu a vedla i český kroužek, kde jsme se věnovali Čapkovi, ale i Škvoreckému, Kunderovi, Lustigovi… Měla jsem dva typy studentů. Jedni chtěli obsáhnout co nejvíce předmětů, pro ty byly mé přednášky jen jedny z mnoha, ale pak tam byli i studenti, kteří se chtěli věnovat studovanému předmětu do hloubky – jednu žačku jsem tak učila celých 22 let! Po roce 1989 jste přijela přednášet do České republiky. Na začátku devadesátých let jsem přednášela na anglistice v Olomouci, kde učil mimo jiné doktor Jiří Marek, milý člověk, který vloni zemřel. Měla jsem tam též kuriózní přednášku, na niž se kvůli organizační chybě dostavil jen jediný posluchač – rektor univerzity profesor Josef Jařab, s kterým jsme si hezky popovídali.

V roce 2007 jste se natrvalo vrátila do vlasti. Bylo mi 85 let. V Cambridgi jsem prodala dům. Měla jsem přitom zvláštní pocit, bylo to po Bangoru druhé místo, v němž jsem ve Velké Británii zapustila kořeny. Při svých příjezdech do Prahy v devadesátých letech jsem nejdříve bydlívala u Pagačů, od roku 1999 mám vlastní byt ve Strašnicích. Nebylo pro mne snadné zrušit manželovu i svou bohatou knihovnu, kterou jsem v Anglii měla. Celý náš byt – to byla jedna veliká knihovna. Manžel vždycky říkal: „Plat dostáváme k tomu, abychom si za něj kupovali knihy.“ Část naší společné knihovny jsem rozdala Čechům žijícím v Cambridgi, anglické knihy jsem darovala do knihovny na Girton College a české převzala cambridgeská univerzitní knihovna. Teď jsem doma v Praze, kde mám svou milou Nečasovic rodinu hned kousek od sebe. A jsem vděčná za jarovský sbor, do něhož moc ráda chodím.  Otázky kladl Jan Šulc (převzato ze sborového listu Kočka, který vydává evangelický sbor v Praze­‑ Jarově) O životě plném vzrušujících událostí si mohou čtenáři přečíst v obsáhlých pamětech B. Bradbrookové s názvem Británie – můj osud(2011).

HLAS ODVAHY DO STAHUJÍCÍCH SE VÁLEČNÝCH MRAČEN

Osmdesát let Barmenského teologického prohlášení Šest tezí, které jsou víc než jen historickým dokumentem

L

etos 31. května uplynulo přesně 80 let od času, kdy se v Barmenu, části města Wuppertalu, sešli křesťané, aby se navzdory temným bouřným mrakům své doby rozpomenuli na kořeny křesťanství. V předchozích letech šplíchala Německem vlna naděje na časy bez nezaměstnanosti a hospodářské krize. Osudová naděje na vůdce,

60

jemuž celý národ plesá a následuje ho. Osudová naděje na vůdce, o kterém i velká část evangelické církve, tzv. Německých křesťanů, říkala: „V Hitlerovi je čas naplněn pro německý národ. Neboť skrze Hitlera je Kristus, Bůh pomocník a vykupitel, mocný mezi námi.“ V nové německé říši měla vzniknout německá říšská církev. Tato říšská církev řvala do

mikrofonů na velkých shromážděních své jadrné požadavky. Mělo se mluvit o „hrdinském Ježíši“ – Ježíš, který měl stát za „odpovídajícím“ křesťanstvím. Ani stopa toho, že Ježíš nebyl hrdina, nýbrž trpící spravedlivý. Ještě méně o tom, že Ježíš byl Žid. Židovské kořeny křesťanství – a v utrpení milionů také Židé – měly být zcela vymazány. Starý zákon už neměl patřit k Bibli – tak směšný požadavek. A všichni faráři museli přísahat věrnost Hitlerovi. Jeho měli následovat, jemu podřídit své konání a mluvení.

Proti tomuto neblahému vývoji povstali na synodu Vyznávající církve v Barmenu, poprvé od reformace, společně luterští, reformovaní a unionovaní křesťané. Nebyli to mnozí, nebyla to žádná hlasitá masa jako na přehlídkách nacistů, ale jejich hlas byl pronikavý. Dosvědčovali evangelium proti „bludům a zásahům totalitní moci“. Kdo stál jako křesťan za tímto prohlášením, riskoval, že bude vyloučen a zbaven práv. Riskoval své pracovní místo,

své úřední postavení, svůj příjem; riskoval za určitých okolností vězení a mučení. To co oněch 139 synodálů – 138 mužů a jedna žena – v Barmenu 31. května 1934 přijalo, je daleko víc než jen důležitý historický dokument. Jejich šest tezí nám má i dnes co říct. Trefují se do černého naší církevní existence. První teze začíná (jak) ranou na buben: Ježíš Kristus, jak je nám v  Písmu svatém dosvědčen, je to jediné slovo Boží, které máme slyšet, kterému máme v životě i smrti důvěřovat a poslouchat je. Zavrhujeme falešné učení, že by církev mohla a musela uznávat jako zdroj svého zvěstování kromě a vedle tohoto jediného slova Božího také ještě jiné události a moci, postavy a pravdy jako Boží zjevení. Není nic a  nikdo, na čem se zvěstování církve zakládá, jen sám Ježíš Kristus. Žádný politický vůdce nemá co dělat s tím zjevením, na kterém jsme založeni. I když se vydává za spasitele – a tací nebyli jen před 75 lety. Poslední směrnicí pro život církve a křesťanů je Boží slovo. Jiné události, moci, postavy a pravdy nás mohou v našem životě ovlivnit a zajímat, ale nejsou Božím zjevením. Proti diktátu domnělých nátlaků, proti každé formě motta „tak už to zkrátka dneska je“ nebo taky „tak to bylo vždycky“ upomíná nás první teze Barmenského prohlášení: je jen jeden zdroj, z něhož přijímáte svůj život, svou víru, své perspektivy. Je to poselství Boha, který se stal člověkem, který v životě a smrti neustupuje z vaší strany ani z vašeho srdce. To má konkrétní důsledky pro život nás křesťanů. Na to nám ukazuje teze druhá: Jako je Ježíš Kristus Božím příslibem na odpuštění všech našich hříchů, tak a se stejnou vážností je také mocným Božím nárokem na celý náš život; skrze něho nás zastihuje radostné osvobození z bezbožných vazeb tohoto světa ke svobodné, vděčné službě jeho stvoření. Tak je to: nad naším životem stojí přede vším příslib Boží. Jako předznamenání na začátku notové osnovy určuje tenhle příslib všechny melodie života. Veselé valčíky stejně jako vášnivá tanga, těžkomyslné tóny stejně jako hravé melodie touhy. Všechno stojí pod příslibem: tvá vina je ti odpuštěna. Tvůj útěk od Boha, tvé chmurné myšlenky, i to, že jsi

61

zůstal za svými možnostmi – to všechno je ti odpuštěno. To platí bezpodmínečně, v každé době a s nezměnitelnou vážností. To tě osvobozuje, abys žil životem nezatíženým – i  když vždy znovu troskotáš. Jsi osvobozen ze všeho, co tě v tomto světě svazuje. Z vazeb, které nemají svůj základ v Bohu, z  bezbožných vazeb právě. Ze všech vazeb, které tě utiskují a berou ti vzduch k dýchání, jsi osvobozen. Osvobozen pro službu jiným Božím stvořením, bližním, světu okolo tebe. To je ta druhá strana volání, kterým se Bůh obrací na nás: je to jeho silný nárok na celý náš život.

Celý život stojí pod světlem Božím. Život u psacího stolu stejně jako život v hospodě. Život v partnerství stejně jako život s okruhem přátel. Život s lidmi, s nimiž si dobře rozumím, stejně jako s lidmi, kteří dělají můj život těžkým. Žádné oblasti nejsou vyloučeny z Božího příslibu, ale žádné nejsou také vyloučeny z jeho nároku. Dneska „huj“ a zítra „fuj“ – to ve víře nejde! Tak se taky stává viditelným a citelným, čím církev je. Totiž – třetí teze: Křesťanská církev je sbor bratří a sester, ve kterém Ježíš Kristus ve slovu a svátosti skrze Ducha svatého přítomně jedná jako Pán. Má svou vírou i poslušností, svým poselstvím i svým řádem, uprostřed světa hříchu jako církev omilostněných hříšníků dosvědčovat,

62

že je pouze jeho vlastnictvím, že žije a chce žít pouze z jeho útěchy i nařízení, v očekávání jeho zjevení. Církev je společenstvím sourozenců. Není žádný koncern, ale ani spolek s představenstvem a pasivními členy. Každý kdo k ní patří, je v tomto společenství nepostradatelnou částí. Každý kdo patří k církvi, dává jí lidskou tvář. Církev není žádný neporušený svět, žádný mazlivý paralelní svět, ve kterém je vždy aspoň o něco lépe než jinde. Že také v církvi je člověčina, cítíme vždy znovu, víc či méně bolestně. Ale: v církvi má být tak, aby se pro celý svět stávalo zřejmým, že to jde i jinak. Ne pořád strnule obracet pohled zpět na staré konflikty a hroby, nýbrž dopředu, do budoucnosti, v  očekávání Božího příchodu a  jeho útěchy. Do opravdu lepších časů, které nejsou žádnou lacinou útěchou, nýbrž opravdovým obratem poměrů. Úřady v církvi i pořádky státu – obojího je třeba ze zcela pragmatických důvodů – mají však jen omezené právo. To ozřejmí čtvrtá a pátá teze. Šestou a poslední tezí jsme znovu vyzýváni k tomu, abychom se nedusili ve vlastní šťávě a  neuzavírali se v  příjemném setkávání se stejně smýšlejícími, nýbrž abychom se odvážili kroku směrem ven, neboť: Úkol církve, v  němž je založena její svobo‑ da, spočívá v tom, na Kristově místě, a tedy ve službě jeho vlastního slova a díla, skrze kázání a svátost vyřizovat poselství o svobodné milosti Boží všemu lidu. Zavrhujeme falešné učení, jako by církev mohla v lidské sebeoslavě stavět slovo a dílo Pána do služby jakýchsi svémocně zvole‑ ných přání, účelů a plánů. Vyřizovat všemu lidu – to je náš centrální úkol. Nestát za bukem s nadějí, která nás nese. Nezapomeňme: to nemusí vždy znamenat, že každému hned ve třech zbožných větách nahrnu svou víru a v každé větě užiju slovo „Bůh“. Ale jde o to nést dál dobrou zprávu. Když je pramen víry a zvěstování církve čistý, pak je v církvi mnohé možné. Žádný zvyk, byť je ještě tak drahý, není na věčnost. Neboť – tak poslední věta Barmenského teologického prohlášení: Slovo Boží zůstává navěky. Tak je to. Bohu dík.

Pobožnost H. Springhartové z kaple v Morata Haus přeložil Petr Pivoňka, t. č. na kontaktním studiu v Heidelbergu. Dr.  Heike Springhartová je evangelická teoložka a farářka. Je studijní vedoucí v Evan-

gelickém studijním semináři Morata Haus a zároveň pracuje na katedře systematické teologie na Teologické fakultě Univerzity v Heidelbergu. Petr Pivoňka

RECENZE

Kacířská univerzita Osobnosti pražské utrakvistické univerzity 1417–1622

K

nih o dějinách české reformace u nás vychází v poslední době mnohem méně, než si její význam pro českou historii, ale i pro širší středoevropský dějinný kontext zaslouží. O to více je třeba přivítat stručný, ale obsažný slovníček významných osobností dvou století pražské utrakvistické univerzity 15., 16. a počátku 17. století, který napsali Petr Hlaváček, Jaroslava Hausenblasová, Zdeněk Mužík, Ota Pavlíček a který vydala Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze. Kniha obsahuje 28 portrétů osobností, z nichž většinou všichni alespoň trochu známe jen Jakoubka ze Stříbra, Jana Rokycanu, Daniela Adama z Veleslevína, Johanna Jessenia či Jana Campana Vodňanského, o ostatních však – troufám si tvrdit – jsme většinou slyšeli buď jen jejich jméno, protože dalo název jedné z žižkovských ulic (Křišťan z Prachatic, Prokop Lupáč z Hlaváčova), anebo často vůbec nic. Namátkou uvádím jména: Jan Papoušek ze Soběslavi, Václav Šišmánek z Litomyšle, Adam Zalužanský ze Zalužan. Přitom ve všech třech těchto případech šlo o významné univerzitní rektory… Začteme­­­‑li se do jednotlivých hesel, s velkým překvapením zjistíme, že většinou nešlo o osobnosti s jen omezeným místním vědeckým rozhledem, ale o vzdělance aktivně zapojené do celoevropských teologických a vědeckých diskusí a mající úzké vazby na celou západoevropskou kulturu a vzdělanost

v přelomovém období pozdního středověku a  raného novověku. Slovníček ukazuje, že pražská utrakvistická univerzita byla jedním z  důležitých center tehdejšího evropského intelektuálního dění. Názorně je to vidět na-

příklad na pozoruhodné osobnosti anglického reformního teologa a utrakvistického diplomata Petra Payna, který na pražské univerzitě propagoval učení anglického teologa Johna Wyclifa, podílel se na sestavení podrobného soupisu Wyclifových děl a opatřil jej detailním rejstříkem. Kniha je opatřena velmi cennou výběrovou bibliografií k dějinám dvou století české utrakvistické vzdělanosti. Svou stručností a přitom nabitým obsahem může výborně sloužit každému, kdo se zajímá o českou reformační tradici. Jan Šulc HLAVÁČEK, Petr et al. Kacířská univerzita. Osobnosti pražské utrakvistické univerzity 1417–1622. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2013, 164 s. ISBN 978-80-7308-481-3

63

UPOUTÁVKA

Otřásání základů Paul Tillich

O

třásání základ (The Shaking of the Foundations, 1948) je první ze tří Tillichových souborů kázání. Pronikavé meditace a úvahy

nad známými či méně známými biblickými texty i po letech překvapují hlubokým porozuměním, existenciálním nábojem a praktickým uchopením křesťanského poselství.

Velká část posluchačů Tillichových promluv na nedělních bohoslužbách pocházela z mimokřesťanských kruhů. Pro ně by kázání v tradičním biblickém pojetí nemělo smysl. Proto byl autor nucen sáhnout k jinému, civilnějšímu způsobu vyjádření. Sekulární společnost, již Tillich oslovuje, je de facto společností naší. První české vydání Otřásání základů uzavírá zevrubný doslov teologa Jana Štefana. Seznamuje čtenáře s Tillichovým životem, uvádí ho do díla a shrnuje dosavadní ohlas Tillichových myšlenek v českém a slovenském prostředí. Na obálce obraz Daniela Balabána Na tros‑ kách.  Kalich TILLICH, Paul. Otřásání základů. Praha: Kalich, 2014, 204 s., 237 Kč, v e­‑ shopu Kalicha 189 Kč. ISBN 978-80-7017-203-2

CD, KTERÉ STOJÍ ZA POVŠIMNUTÍ

Shirim Ashirim

I

nterpret: Shirim Ashirim: Renáta Ulmannová, Název by měl znamenat „radostné“ nebo Tomáš Najbrt, Daniel Matulík, album: Shirim „bohaté“ písně. Všechny písničky kapely mají Ashirim, styl: world music, stopáž: 30:12, vy- nejen hebrejský text, ale také židovský původ. davatel: Rosa Music Tato trojice používá tradiční židovské nápěvy Hal’lu et Adonai! A to opravdu hodně hlasitě. současných hebrejských písní a chvalozpěvů Minimálně na téhle desce… mesiánských židů, ale pojímá je osobitým způShirim Ashirim je chválící skupinka. Jenom sobem, což zní trochu šroubovaně; prostě je v trochu jiném smyslu, než byste čekali. V tom- to neskutečně pestrý hudební úlet, který ale to případě je třeba se oprostit od představy kupodivu drží pohromadě. rozladěné španělky a extatických textů, které Eponymně pojmenovaná deska Shirim dávají nějaký smysl asi jen o letnicích. Shirim Ashirim vyšla v červnu tohoto roku. Najdeme Ashirim jsou chválící skupinkou hlavně proto, na ní deset skladeb, v  bookletu pak nejen že v ní jsou jen tři a ve svých písních chválí hebrejské texty (foneticky v latince), ale i přePána Boha. klady Petra Slámy. Čtyři z nich jsou žalmy, ale

64

třeba svižný „otvírák“ „Ne’emam va’Amiti“ je inspirován Zjevením. Hudebně (i žánrově) je deska neskutečně pestrá. Do škatulek se nevejdeme, avšak všechny písničky spojuje moderní elektronika, basa Dana Matulíka tepající hluboko pod perkusemi a  akustikou, ale také křehkost, židovská melancholičnost ve zpěvu Renáty Ulmannové. Kontrasty. Detaily… Vkladem pro pestrost je velké množství nástrojů, včetně těch opravdu originálních v případě Tomáše Najbrta (kdo zná např. brač a hackbrett?), které všichni členové kapely ovládají s naprostou jistotou. Ale nástroje je třeba umět použít na správném místě a s citem. Nebo je třeba nepoužít vůbec jako ve „V’Yism’chu“. A to je největší deviza této desky, tedy aranže. Má hlavu a patu. Kapela při nahrávání spolupracovala se zkušeným producentem Alešem Hyvnarem, stojícím například za posledními deskami Adama Mišíka nebo kapely „100° C“, a je to znát. Dodal perkuse, elektronické plochy a za perfektní zvuk vděčí kapela jemu.

Na poli křesťanské hudby je prvotina Shirim Ashirim naprostý unikát; hudební originalitou a zvukovou kvalitou vysoko vyčnívá. A pokud

tato kapela nasměruje další křesťanské interprety k tomu, aby se vzájemně srovnávali a než svou nahrávku vypustí do světa, aby si s ní dali víc práce, bude opravdu důvod volat „Hal’lu“! Tomáš Jun, student ETF UK a kytarista kapely Flattus

POSLEDNÍ SLOVO

Peklo ve válce a nebe po smrti

M

ožná jste si už všimli, že na počátku vel‑ kých změn stojí většinou prostá věta. Tak např. Budiž světlo! (13,7 mld. př. n. l.) nebo Země! (1492), také třeba „Právě jsem se vrátil…“, však víme. Začátek velkého společenského zlomu a konec legrace na konci dlouhého století, stole‑ tí páry, věrně zachycuje výrok: „Tak nám zabili Ferdinanda!“ Ale dneska už všichni víme kterého, paní Müllerová. Když jsme na základní škole probírali Rakousko­‑Uhersko a první světovou válku, moc mě to nebavilo. Všichni jsme se těšili až na tu druhou světovou, ta nám přišla zajímavější. Ná‑ zor jsem změnila až po seznámení s dílem našeho největšího (a možná stále ještě žijícího) Čecha,

Járy Cimrmana, jehož stopa mizí právě začátkem války v roce 1914. V roce, kdy se začala poroučet nenáviděná habsburská monarchie a také, jak se praví v jedné z her Járy Cimrmana, přišel místo starého a unaveného smrťáka sekáč, co se neza‑ kecá. A nezakecal. S tématem své diplomové práce jsem si dlouho hlavu nelámala. Výběr byl předem jasný. První světová válka a její dopad na každodenní život obyvatel na Pardubicku. Kvůli bádání v historic‑ kých pramenech jsem se prakticky přestěhovala do pardubického archivu, strávila dva dny ko‑ pírováním dobových plakátů ve sklepení pardu‑ bického zámku, pročetla nespočet knih a zhlédla desítky fotografií. Nezajímaly mě posuny vojsk

65

na vzdálených frontách nebo měnící se mapa Skoro v každé vesničce najdete pomník pad‑ Evropy. Zaměřila jsem se na domácí frontu. Vě‑ lým v první světové válce. Čeští muži bojovali děli jste například, že v době první světové války a umírali na vzdálených bojištích jak pro císa‑ se podrážky bot dělaly ze dřeva, aby se ušetřila ře pána, tak proti němu. Ani po válce někteří kůže, šetřilo se třeba také petrolejem a svíčkami, z nich neměli klid. Hrůza pro ně neskončila; po takže na Dušičky byl vydán zákaz osvětlování strastiplné cestě domů je čekala další válka, boj hrobů, byl zaveden letní čas, prováděly se sbírky se sebou samými, s válečnými traumaty, s rolí maliníkového a ostružiníkového listí na čajové mrzáka. náhražky, sbíraly se kosti (kvůli tuku), rekvírova‑ Po smrti to mnozí z českých vojáků, ve válce ly mosazné kliky a zvony kostelů (kvůli zbrojení), padlých, také neměli lehké. Svědčí o tom úryvek byla omezena školní docházka, protože učitelé ze hry Járy Cimrmana České nebe. Svatý Václav byli odvedeni na frontu a ze škol se staly lazarety, musel v české nebeské komisi řešit problém pří‑ potraviny byly na příděl, takže bylo nutné omezit slušnosti padlých českých vojáků do nebeského hodiny tělocviku, protože žactvo bylo vysíleno okrsku. Patří do nebe českého, nebo německého? hladověním a také nemocemi, které přivlekli ra‑ A koho pusit? I vojáky, kteří „zradili“ a přeběhli nění z fronty? Děti se toulaly po městě a tropily, k nepříteli, aby se stali legionáři? Jaké instrukce „neplechu“, protože učitelé museli pracovat jako sv. Petrovi dát? A protože se válka dotkla života úředníci nebo pomocníci v lazaretech a matky prostých lidí takovou měrou jako nikdy předtím, nastoupily do práce za muže odvedené na frontu. rozklíčuje toto dilema prostá žena z lidu, babič‑ Do toho přišly povodně, epidemie, ale hlavně ob‑ ka Boženy Němcové. Koho pustit do nebe? „No rovský hlad, který nutil i spořádané občany krást přece všechny! Vždyť ti hoši si peklo zažili už v té přímo z polí nebo z nákladních vlaků, vezoucích hrozné válce…“ jídlo na frontu.  Pavla Bělíková

Evangelický měsíčník

vydává Českobratrská církev evangelická

NA OBÁLCE italský legionář, foto z rodinného archivu Gabriely Fraňkové Malinové REDAKČNÍ UZÁVĚRKA Redakční uzávěrka zářijového čísla je 17. srpna 2014. Vyhrazujeme si právo nevyžádanépříspěvky krátit.

DISTRIBUCE PRO ZRAKOVĚ POSTIŽENÉ elektronicky a ve zvukové podobě: Diakonie ČCE, Klimentská 18, 110 05 Praha 1, tel.: 222 316 306, e­‑mail: [email protected] TISKNE OPUS v.d.i. Janáčkovo nábřeží 1075/27 150 00 Praha 5 (ev. č. MK ČR E810), vychází 12x ročně, jednotlivá čísla 25 Kč, předplatné 290 Kč, do zahraničí 790 Kč. Informace o předplatném podá, objednávky rozšiřuje (i do zahraničí) redakce.

Chystáme: v cyklu Moderní doba pro číslo 9/2014 téma Tajný bol

66

ADRESA REDAKCE A ADMINISTRACE Jungmannova 9, p. p. 466, 111 21 Praha 1, tel.: 224 999 236, e­‑mail: ceskybratr@e­‑cirkev.cz, www.e­‑cirkev.cz, sekce Publikace, časopis Český bratr www.ceskybratr.cz

ISSN 1211-6793

REDAKČNÍ RADA šéfredaktorka: Daniela Ženatá redaktorka: Gabriela Fraňková Malinová členové: Adam Balcar, Romana Čunderlíková, Šárka Grauová, Pavel Hanych, Jiří Hoblík, Jan Kirschner, Ondřej Kolář, Tomáš Pavelka, Jana Plíšková, Lenka Ridzoňová

67