Velevážený pane učiteli, píše Vám Váš bývalý žák, který se domnívá, že tím způsobí radost Vám, Vážený pane, který jste mi dal nejednu dobrou radu do života jako základního kamene k spokojenému a šťastnému životu. Proto považoval vždy za svou prvořadou povinnost být vděčen nejen svým rodičům, ale také Vám, Vaší přísné dobrotě a laskavosti. Touha po poznání světa a cizích zemí byla ve mně vždy mocnou hnací silou a měl jsem to štěstí, že se mi moje touha naplnila v době mé vojenské služby. I když někdy těžká a nepříjemná, je obdobím zvláštního charakteru, které má i v pozdější době svůj význam a pro mne tím více, že tato cesta mi umožnila poznávat národy, jejich způsob života a myšlení i konání a porovnávat je s mou domovinou. Dospěl jsem tak k poznání, že svět je krásný a velkolepý, ale přes tuto grandiózní nádheru je mi můj kousek domova milejší a více mi přirostl k srdci než všechny blyštivé krásy. A radostné vzrušení proniká mým srdcem při vzpomínce na mou rodnou hroudu a domov. Proto chci Vám, Vážený pane, věnovat malou zprávu o životě a dění na takové cestě. Loď SMS Panther je malý křižník o délce jen 70 m a šířce 10 m. Prostorový rozsah je proto velmi nepatrný, jak pro materielní vybavení, tak pro samotné mužstvo. Už při vyplutí z přístavu v Pule bylo moře silně rozbouřené. Vysoké vlny se valily přes palubu, na které musela být napnutá lana, aby lidé nebyli vrženi na brlení. Bóra hvízdala a řádila, na komínech a větrácích se tvořily rampouchy a vše bylo pokryto ledovatkou. Loď se houpala nahoru dolů jako skořápka, ale prorážela vlnobití, jako by chtěla potvrdit, že malý Panther se nikdy nebojí proplouvat mořem sebevíce rozbouřeným. V tomto prvním vodním křtu na naší cestě prokázal znamenitou odolnost přesto, že je tak malý a snad tomu bude tak i v budoucnu, do doby, než se zase vrátí do svého domovského přístavu. Po 5 denní plavbě jsme dorazili do Port – Saidu, nezdrželi jsme se však dlouho a po doplnění paliva ( uhlí ) pluli jsme dále Suezským průplavem, jehož budovatel má při vjezdu do průplavu mohutný pomník. Plavba trvá 24 hodin. Pracují tam stále bagry na údržbě, rozšiřování, prohlubování a čištění kanálu. Na levém břehu byly stromy a keře, ale na pravém se
prostírala plochá poušť. Tak to jde stále až do Suezu, východiskového bodu do Rudého moře. Odtud trvá plavba 5 dní do Djibouti. Moře bylo stále vzduté a čtvrtého dne jsme museli dokonce prchnout před tajfunem a vplout do anglického uhelného přístavu. Zdrželi jsme se tam nuceně dva dny a pak jsme vypluli do Djibouti. Odtud šla mise do Adis Abeby. Po dvouměsíčním pobytu pokračovala plavba přes Aden do Colomba ( Ceylon ) - 9 dní plavby. Tato devítidenní plavba byla až dosud ta nejpříjemnější, hladina moře byla hladká jako zrcadlo. Jen jedno nás trápilo - tropické vedro. Už v Djibouti bylo 40 – 45 st. Horko bylo stále větší, takže tér mezi palubkami tekl. V Colombu jsme slavili naše první velikonoce. Po 8 denním pobytu opustili jsme Colombo a pluli jsme do Batavie na ostrově Jáva. Už v Colombu, ale tím více zde jsme obdivovali tropickou flóru, vše šťavnatě zelené, vysoké kokosové palmy, rýžová pole, kávovníky, nádherná mastná zem, v níž vše roste a zraje pohádkovou rychlostí. Z přístavu se jede asi ½ hodiny do vlastního města Batavie kolem rýžových polí, palmových lesů a lenivě plynoucích řek, sem tam vidíme opice, které prchají s křikem před jedoucím vlakem. Obklopuje nás lahodné, ozonuplné ovzduší. Město je krásné, má množství parků, které zvyšují jeho krásu a rozlohu. Jsou zde i velké holandské kasárny pro stále nově přivolávané vojsko k ochraně ostrova. Dóm je vystavěn podle gotického slohu a my jsme se v něm zúčastnili mše, abychom motlitbou posílili svá srdce. Přitom jsme se stačili rozhlédnout kolem sebe a objevili jsme, že holandský typ lidí je pěkný a ušlechtilý. My vojáci, kteří vždy kriticky posuzujeme zejména dívčí krásu, musíme přiznat, že všechna děvčata zde se vyznačovala krásnou postavou, jemným germánským profilem a zlatavě blond vlasy. Také monument Welde freden ( světový mír ) je velkým dílem. Byl bych zapomněl napsat, že jsme cestou z Colomba do Batávie překročili rovník, což se neobešlo bez tradiční slavnosti – křtu. Námořníci každé lodi při překročení rovníku musí být zkropeni vodou, aby jim bůh Neptun zůstal nakloněn i na druhé polokouli světa. Bývá to vždy veselý křest, ale někdy i dost drsná záležitost, když se k tomu například použijí všechny lodní pumpy. Nevyhnou se tomu ani důstojníci, ba ani velitel lodi, když ne vodní pumpou, tak alespoň sprškou vody. Jednotlivec, o němž se ví, že se bojí vody, je vystaven na 10 minut proudu vodní pumpy. Celá loď je jakoby zahalena vodou. A tu se
najednou objeví bůh Neptun, po pravici s vodní nymfou v kočáře, taženým dvoumetrovými delfíny. Vypadá se svou bílou bradou, v pravici s trojzubcem velmi přísně a vyvolává svým vzezřením úctu všech. Za ním následují příslušníci všech jemu podřízených národů a tu výraz úcty v obličejích přihlížejících je rázem vystřídán záchvaty smíchu. Přicházejí negři s kopími, typický anglický cestovatel s kufříkem, pařížský gigolo, nějaký ubohý invalida, bláznivý Američan a pod. Tento průvod přechází několikrát kolem důstojníků a velitele. Ten se srdečně směje a zřejmě se mu líbí, co bylo vskrytu připraveno. Fotografuje, rozdává cigarety a pivo účinkujícím. Ale to vše vyvolává též trochu melancholické pocity, když si uvědomujeme, že přecházíme na druhou stranu země a že tedy naše domovina a lid budou nyní pro nás antipody, od nás nesmírně vzdálené, a to bůhví, na jak dlouho. Nyní bych se chtěl věnovat jinému kontinentu a to Austrálii. Mohu o něm psát jen povšechně a vcelku, protože kdybych se měl rozepsat podrobněji, musel bych se často opakovat. V Austrálii to bylo totiž všude víceméně stejné. Z Batávie probíhala plavba za dosti rozbouřeného moře. Prvním australským městem bylo Fremantle a Perth. Byli jsme velmi zvědavi na Austrálii, a musím říct, že po tom, co jsme poznali zemi i lid, všichni na ni vzpomínáme jen v dobrém. Byli jsme vždy a všude, a to nejen od Angličanů, ale hlavně od zde usedlých Němců a Rakušanů přátelsky přijímáni. Byli jsme vždy vítanými hosty v německých klubech, setkali jsme se nejednou s rodilými Vídeňáky, jejichž srdečnost a pohostinnost by si dnešní Vídeňáci mohli vzít jako vzor. Vzpomínali často na svou milou Vídeň a často jim přitom stály slzy v očích. Byli jsme zváni do jejich rodin a když to nebylo povoleno, docházely veliteli prosby, aby nám to umožnil. Drahou jsme jezdili vždy zadarmo 2. třídou. V Adelaidě jsme dostali volňásky do bruslařského spolku, všude nám vycházeli ve všem vstříc. Ve svátek a v neděli přicházelo tolik návštěvníků na loď, že celé osazenstvo mělo co dělat, aby všem všechno vysvětlilo. Všichni se často divili, že si taková malá lodička troufá na tak dlouhou, dalekou plavbu. V Melbourne, jednom z největších australských měst, jsme byli pozváni do německého tělocvičného spolku. Starý předseda spolku se velmi radoval, a cítil se poctěn, že jsme se dostavili v tak hojném počtu. Nejdříve se cvičilo – prostná i na nářadí. Cvičitelé byli vesměs Němci, mezi cvičenci bylo však i mnoho Angličanů. Všichni Němci jsou v těchto anglických městech vysoce vážení pro
svou šlechetnost a spanilomyslnost. Těsně před vyplutím ze Sydney poslala německá kolonie v Brisbane ministerstvu války ve Vídni telegrafickou žádost, aby SMS Panther směl navštívit také jejich město a pobývat tam 10 dnů. Ministerstvo souhlasilo a tak jsme se zastavili i v Brisbane. Brzy po připlutí obdrželi jsme už pozvání na tělocvičnou slavnost, pořádanou na naši počest. Byli jsme uvítáni slavnostním proslovem, po němž promluvil i náš velitel, který poděkoval za sebe a své mužstvo. za poctu, která nám byla prokázána a s obdivem se vyjádřil o soudržnosti Němců v daleké cizině. Pak se zpívalo, hrálo a tančilo do pozdního večera a ve veselé náladě jsme se vrátili na loď. Den před vyplutím přišly chovanky dívčího ústavu na prohlídku lodi. Jejich ústav byl blízko pobřeží na výšině a když jsme druhý den pluli kolem, ze všech oken nám mávaly na pozdrav. Náš velitel, důstojníci a mužstvo, všichni jsme rovněž srdečně děkovali. A pak už naše cesta pokračovala dále, pryč od Austrálie. Z Brisbane na cestě do Wellingtonu ( Nový Zéland ) jsme měli zase špatné počasí. Asi čtvrtého dne plavby nás potkala menší příhoda, která pak měla později nepříjemné následky. Dopoledne jsme spatřili loď, která vysílala nouzové signály. Pluli jsme k ní a zjistili, že je to francouzská loď společnosti Menagerie. Po delším signalizování sem a tam jsme vyrozuměli, že potřebuje uhlí. Ale na volném moři a za bouřlivého počasí se dá těžko překládat uhlí, nehledě na to, že malý Panther ho má málo a musí mu vystačit na 12 dní. Navrhli jsme Francouzům, že je vezmeme do vleku a poplujeme s nimi nazpět do Brisbane. I tak by to byla pro nás pořádná práce. Ale francouzský kapitán chtěl mermomocí do Sydney. To bylo pro nás nepřijatelné. Náš velitel opakoval náš návrh a když ho Francouzi neakceptovali, odpluli jsme dále do Wellingtonu. Byli jsme tam 11 dní. Byli jsme jednou pozváni do námořnického domova, kde nám německý profesor přednesl báseň „Hrabě z Habsburků“ a anglická děvčata nám předvedla cvičení s kuželi. Po skončení tohoto příjemného čajového večírku nás všichni vyprovodili až na molo. Po 2 denní plavbě jsme vpluli do Aucklandu, který spolu s Wellingtonem jsou dvě největší města Nového Zélandu. Asi je Vám něco známo o intervenci, týkající se tam usedlých Dalmatinců. Tam jsme se také setkali s příslušníky vymírajícího domorodého kmene Maorů. Je to krásný, silný kmen, který je vytlačován Angličany a rychle hyne. Zajímavé jsou vyhaslé sopky a místa, kde asi
před 30 lety docházelo k masakrování domorodců Angličany. Proslulá je též těžba gumy, provozovaná našimi Dalmatinci. My jsme ztratili našeho kamaráda Gorice, který utrpěl úraz a nyní odpočívá v daleké novozélandské zemi. Z Aucklandu jsme pluli do Nouméa (Nová Kaledonie), francouzského trestaneckého ostrova pro politické vězně. Většina obyvatel jsou trestanci, ale žijí na svobodě a provozují všechny veřejné služby, činnosti a obchody ve prospěch Francie. Zde jsme se dočkali nejsprostších hrubostí ze strany guvernéra, ba ani nás nechtěli pustit k bóji. Měli jsme dokonce malou bojovou pohotovost, tak surově jsme byli přivítáni. A příčina ? Dříve uvedený francouzský parník, který měl namířeno do Nouméa musel, když odmítl náš návrh, že ho vezmeme do vleku, rozštípat stoly, židle, čluny, velitelský můstek a vytrhat palubu, aby získal dostatek paliva. V Sydney ho museli opravit a guvernér na Nouméa o tom dostal zprávu a proto ta zlost na nás. V okolí ostrova jsme měli cvičnou střelbu do terčů a cvičení s torpédy. Při tom se uplatnila moje specializace potápěče. Při vylovování torpéd jsem zjistil, že celé pobřeží pozůstává z korálů a když jsem sestupoval pod vodu, vzniklým proudem se tyto mohutné korálové kmeny rozhýbaly a jejich, jak jehličky ostré konce se ulamovaly. Dal jsem si práci a dva velké kusy jsem vynesl ven a dal je našemu veliteli. Na slunci vybledly a dnes jsou k vidění ve vídeňském přírodovědném muzeu. Náš velitel dostal již dříve různé trofeje, například krokodýlí a žraločí lebky a chrupy, mořské hady, bahenní ptáky, želvy apod., takže na Pantheru bylo malé muzeum. Po skončení cvičné střelby nastoupili jsme cestu do Toursday (?), posledního výběžku Austrálie. Po naložení uhlí dali jsme navždy vale Austrálii. Plavba do Amboin na ostrově Celebes trvala 5 dní. Tady jsme dostali dovolenku. Naše vycházka na pevninu směřovala nejdřív do místní posádky. Našli jsme tam i Němce, ale hlavně Holanďany, kteří vedou trvale válku s domorodci a posílají sem na ostrov Celebes stále více vojska. Ale pokračujme v naší vycházce. Několik Holanďanů se k nám připojilo, zavedli nás hluboko do nějakého palmového lesa. Tam jsme pak vešli do nějakého malého domku, jehož majitelem byl domorodý hostinský. Ten nám přinesl palmové víno přímo od čepu, zvláštní nápoj mléčného vzhledu, hořkosladký, který se zde pije jako u nás pivo, ale pozor, pokud nejste na něj zvyklí. Přinesl nám také palmový, stromový chléb, který se získá tak, že se
vnitřek stromu ( morek ) v kmeni jemně roztluče a vzniklá kaše se pak peče v hliněných nádobách na ohni z dřevěného uhlí. Kousíček toho chleba jsem si usušil a uschoval. Strom ( palma ) poskytuje člověku vše, co potřebuje: jídlo, pití, bydlení, zbraň, oblečení, lana, lodě ( kanoe ), krátce - je jeho životem, je mu vším. Šli jsme s našimi průvodci vojáky ještě dál do lesa a přišli jsme ke třem domkům, kde oni bydleli se svými rodinami. Jejich ženy byly domorodky, nejdříve plaše ustupovaly, později byly důvěřivější. Přinesly svým mužům čisté prádlo, nás pohostily pálenkou z palmového vína, která chutnala jako naše slivovice a smály se. Bavili jsme se velmi dobře. Mužové chválili své ženy, zdůrazňovali hlavně jejich věrnost, pracovitost a příchylnost. Večer jsme se vydali na zpáteční cestu za doprovodu těch tří vojáků a jejich dětí. Po sedmidenním pobytu jsme zvedli kotvy a pluli do Macanaru. Tam jsme doplnili proviant a pak pluli dále směrem na Singapur, kde jsme nalodili uhlí. Večer jsme dostali poštu, 12 velkých pytlů. Tato pošta nám přinesla neblahou zprávu o naší domnělé vzpouře. Všechny nás ta zpráva zarazila, protože naši rodiče o nás měli obavy a starost, pak jsme se však dali do smíchu. Náš velitel byl tímto špatným vtipem velmi rozčílen. Ze Singapuru jsme měli vykonat misi ( návštěvu, poselství ? ) do Siamu. ( Thajsko ). Dostali jsme se tak do Bangkoku. Tam byla zajímavá jízda z Port Bangkoku do vlastního hlavního města. Plnou hodinu jsme jeli železnicí džunglí. V hlavním městě je zvlášť pozoruhodný císařský palác, nejkrásnější a nejrozsáhlejší, jaký jsem kdy viděl, všude samé zlato, drahé kamení, mozaika a pak též tři bílí sloni a jejich drahocenné postroje. Je nutno též uvést, že jsme se tento měsíc plavili plných 26 dní na moři, až sám velitel se pochvalně vyjádřil o vytrvalosti mužstva, hlavně topičů a strojníků. Z Bangkoku jsme pluli do Saigonu – francouzské državy a odtud do Hongkongu, pak po 6 dnech do Kantonu, pak Macaa a zpět do Hongkongu. 26 dní klidu, pak plavby do Haiphongu, Hongkongu, Šanghaje, Šimana – seku, Jokohamy. Byly to vesměs parforsní plavby bez přerušení. V Šanghaji jsme měli možnost poněkud poznat čínský lid, ale popis si nechávám až na doma, trvalo by příliš dlouho popsat charakter, zvláštnosti apod., jak jsme měli možnost je poznat., vyžádalo by si to celou knihu. Po skončení cvičné střelby spolu s SMS Franz Josef I. a po výměně velitelů vyrazili jsme na Jokohamu, Prvý dojem je
velmi dobrý. Japonsko je hustě osídlené, vše je hlavně drobné jako oni sami a nadevše čisté. V každém ohledu se člověk cítí jako v Evropě. Z Jokohamy je to 1 hod. jízdy vlakem do císařského Tokia. Přijeli jsme tam právě, když se konala nějaká velká paráda. Viděli jsme slavného admirála Toga, generála Oyamu, generála Oku a jejich rodiny. Po parádě viděli jsme na velikém prostranství, přiléhajícím k císařskému paláci, množství zbraní (ukořistěných ?) Statisíce pušek, sestavených do kozelců, tisíce polních děl, rychlopalných lodních děl, velká lodní věžová děla, těžká obléhací děla, množství kozáckých šavlí a kopí, navršené hromady munice. To vše bylo přehledně uspořádáno, takže si to mohl každý podrobně prohlédnout. V parlamentu a v muzeu války nám japonští námořní kadeti ukazovali s velkým sebevědomím a s viditelnou radostí roztrhané, rozstřílené prapory, pušky a rozbité plechové instrumenty ( hudební ? ). Tento malý národ si velmi váží své otčiny a člověk maně pociťuje radost nad takovým patriotismem. Vztah prostého vojáka k důstojníkům je velmi upřímný. Před Tokiem kotvila japonská eskadra. Byli jsme pozváni na jednu loď a prohlédli jsme si ji. Mnozí důstojníci uměli německy a vše nám ukazovali. Klid a čistota panovala všude, jako kdyby tato loď stála odjakživa jen v klidné nečinnosti a nikdy nikomu nebyla ublížila. Všeobecně milují Němce a vycházejí jim v úctě vstříc. Po 14 denním pobytu plujeme do Kobe. Tady musím uvést, že zde v Kobe je veliká loděnice a právě teď jsou zde 4 válečné lodi před spuštěním na vodu. Dále jsou zde známé vodopády a vysoko v horách velké vodní dílo. Mohutná, 70 m vysoká a 25 m v patě široká zeď zadržuje velikánské jezero vody. Voda odtéká vnitřkem zdi a řítí se s burácejícím hlukem do hloubky. Z Kobe poplujeme ještě asi do Koreje, pak opět do Šanghaje, kde se asi nějakou dobu zdržíme a pak nastoupíme naši vytouženou plavbu domů. To je tedy jen zcela povšechný popis, ale snad si lze z toho učinit představu o naší plavbě. Podrobnější popis by byl příliš obsáhlý na dopis. Musím ještě uvést, že během naší plavby prožijeme tři zimy a tři léta v různých končinách světa. Druhou zimu jsme prodělali v Austrálii ( Tasmánii ), kde bylo na kopcích hodně sněhu. Na jeden jsme též vystoupili. Plavba nám poskytuje hodně užitečného pro život, ale přesto budeme rádi, když skončí a my budeme moci zase pozdravit naši starou domovinu. Jak slastiplný bude pocit návratu do vlasti ! Člověku se v daleké cizině mezi cizími lidmi a v cizích poměrech vždy rozbuší srdce při vzpomínce na domov a naše blízké. A což
teprve až oko spočine zase na domovských nivách, místech naší mladosti. Aťsi jsou cizí země sebekrásnější, ať v lecčems předčí naši vlast, ona jediná vzbuzuje ve svých dětech a v nás námořnících zvlášť, trvalou lásku a oddanost. Vážený pane učiteli, ať bůh ráčí zachovati Vás a Vaši paní ve stálém zdraví. Tisknu Vám srdečně ruku a ujišťuji Vás o své vděčné oddanosti. Váš Jan Čížek
