Veškeré služby poskytuje v Krizovém centru pro děti a mládež a v Intervenčním centru pro osoby ohrožené domácím násilím

SPONDEA - SBORNÍK K DESÁTÉMU VÝROČÍ ZALOŽENÍ ORGANIZACE

á de ž • Krizové centrum pro děti a ml

i domácíh

o násilí

Sborník k d e s á t é m u v ý ro č í založení organizace

Při ČČK Brno, o.p.s.

Sýpka 25, 613 00 Brno Tel.: +420 541 235 511 Tel.: +420 608 118 088 E-mail: [email protected]

www.spondea.cz

I nt

ět pro ob m u r t n ční ce erven

1998 - 2008

SPONDEA je obecně prospěšná společnost, jejímž posláním je zlepšování kvality života dětí, mladých lidí a jejich blízkých, dále osob ohrožených domácím násilím, s cílem podpořit je ve schopnosti řešit jejich obtížné životní situace a opětovně se začlenit do společnosti. Spondea je poskytovatelem sociálních služeb, má pověření pro výkon sociálně-právní ochrany dětí, a je zařazena mezi poskytovatele nestátních zdravotnických služeb. Veškeré služby poskytuje v Krizovém centru pro děti a mládež a v Intervenčním centru pro osoby ohrožené domácím násilím.

Před deseti lety byla SPONDEA malou neznámou neziskovkou, která se snažila tak jako desítky dalších najít své místo na slunci a přesvědčit společnost, že je to právě ona, jejíž práce je nám třeba. A podařilo se jí to měrou vrchovatou. Velmi dobře se pamatuji na první setkání s paní Mgr. Úlehlovou - věděla, co chce, věděla, jak na to, a dala dohromady tým lidí, kteří se na svět dívají stejně. SPONDEA je dnes uznávanou a významnou organizací, která poskytuje vysoce profesionální služby. Původní centrum krizové pomoci dětem se rozšířilo o projekt pomoci obětem domácího násilí - přes Dona centrum na krajské Intervenční centrum. Deset let usilovné práce, mnoho příběhů se šťastným koncem, mnoho smutných očí, které se podařilo rozsvítit. Díky vám všem. Díky za ty oči. RNDr. Barbora Javorová

členka Zastupitelstva města Brna

Obsah Slovo úvodem – Ohlédnutí za uplynulým desetiletím ...................................................................................... 6 Z historie…

...................................................................................................................................................................................................

Krizové centrum

.................................................................................................................................................................................

10 12

Příspěvek k syndromu CAN ...................................................................................................................................................... 13 .................................................

15

..................................................................................................................................................

18

Intrafamiliární paternální incest a jeho důsledky pro život oběti Rozchod rodičů očima dítěte

Rozvodové a porozvodové spory rodičů o setkávání s dětmi .......................................................... 20 Role krizových center pro děti a dospívající při řešení opatrovnických sporů ............ 23 ...

25

...............................................................................................................

27

Využití moderních komunikačních technologií v pomoci dětem a mladým lidem Dítě v dnešním světě, dnešní svět v dítěti

Sociálně-právní ochrana dětí v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc - prostor pro účinné řešení krizových situací v rodině

.......................................................................................................

30

Intervenční centrum .................................................................................................................................................................... 34 Domácí násilí – nemoc naší společnosti

.................................................................................................................

35

Domácí násilí – už můžeme pomoci? .......................................................................................................................... 36 Domácí násilí z hlediska historie činnosti organizace .............................................................................. 38 Interdisciplinární spolupráce Intervenčního centra Spondea ........................................................ 40 Vztah o.p.s. Spondea a Policie ČR lze označit za partnerství ........................................................ 42 Práce s ohroženou osobou ...................................................................................................................................................... 44 Případ klientky Kristýny

................................................................................................................................................................. ..................................................

49

...........................................................................

52

........................................................................................................................................................................................................

56

Je mi ctí, že mohu spolupracovat s pracovníky o.p.s. Spondea Projekty spolufinancované z fondů Evropské unie Řeč čísel

46

Poděkování dárcům, partnerům, podporovatelům Nadace O2 a Spondea - slovo podporovatele…

...............................................................................................

60

Krizové centrum pro děti a mládež t Intervenční centrum pro oběti domácího násilí

SLOVO ÚVODEM Ohlédnutí za uplynulým desetiletím Mgr. Dagmar Úlehlová ředitelka společnosti SPONDEA

Zamýšlím-li se nad začátky činnosti naší organizace, teprve zpětně si uvědomuji, jak byly obtížné. Byla zde myšlenka založit zařízení, které by nepřetržitě poskytovalo pomoc a zázemí ohroženým dětem, neboť obdobná instituce tenkrát – v roce 1998 – v Brně chyběla. Po konzultaci s Odborem sociální péče Magistrátu města Brna jsme se rozhodli vynaložit úsilí na zprovoznění krizového centra pro děti. SPONDEA, jejímž zřizovatelem je Oblastní spolek ČČK Brno –město, sice měla k dispozici vhodné prostory, jejichž rekonstrukci financovala zahraniční nadace, ale chybělo vybavení, a pokud jsme chtěli zahájit ještě na podzim daného roku provoz, bylo nutné jej zajistit z vlastních zdrojů. Zamýšleli jsme, že provoz krizového centra bude v listopadu a v prosinci pouze omezený, poptávka po dané službě nás však donutila zahájit provoz nepřetržitý a pořídit pro naše malé klienty 3 lůžka a nouzové vybavení. Dodnes si živě pamatuji na příběh dítěte, které jsme jako první přijímali na krizový pobyt. Na žádost sociální pracovnice dětské nemocnice jsme přijali k pobytu 7 letého chlapce, u kterého si třídní učitelka všimla, že má opakovaně po těle a zejména na krku modřiny. Chlapec výskyt modřin odůvodňoval tím, že jej matka opakovaně bije, že po něm hází různé předměty, tahá jej nepřiměřeně za vlasy apod. Učitelka nechala dítě prohlédnout dětským lékařem a následně byl chlapec hospitalizován. Případ začala řešit policie, matka byla obviněna z týrání. Jednalo se o rodinu neúplnou, sociálně slabou, matka nezaměstnaná, střídající partnery, v její anamnéze se vyskytovalo nadměrné fyzické trestání jejími rodiči, zejména matkou. Při všech sezeních však matka trvala na tom, že chlapce nepřiměřeně netrestá, bylo ale evidentní, že výchovu dítěte naprosto nezvládá. Jako výchovnou metodu používala zastrašování a vyhrožování chlapci, že jej nechá umístit do Diagnostického ústavu. Chlapec se u nás projevoval agresivně, ničil zařízení a hračky, velmi důmyslně se snažil manipulovat s jednotlivými pracovníky. Postupem času vyšlo najevo, že veškeré modřiny byly způsobeny opakovanými rvačkami chlapce s vrstevníky, které se odehrávaly převážně na školní toaletě. Chlapec nebyl v kolektivu spolužáků oblíben a agresivitou kompenzoval svoji frustraci z nedostatečně saturovaných citových potřeb. Chlapec byl na pobytu v našem krizovém centru celkem dva měsíce, pracovalo se intenzivně s ním i s matkou. Další tři měsíce si jej matka vždy na víkend vyzvedávala, pobyty dítěte doma se prodlužovaly. Na konci školního roku bydlel již chlapec u matky, jeho prospěch i chování se zlepšily, namísto předběžného opatření a umístění dítěte do výchovného zařízení byl stanoven pouze dohled a kontrolní ambulantní docházky do krizového centra. V průběhu roku 1999 jsme se postupně dostávali do podvědomí nejen široké veřejnosti, ale i veřejnosti odborné, provoz finančně zaštítil Magistrát města Brna, Odbor sociální péče. 6

Sborník k 10. výročí založení organizace


Během tohoto roku se podařilo díky cíleným dotacím z Ministerstva vnitra ČR zařízení účelně vybavit, a vytvořil se stabilní odborný pracovní tým. V prvním roce provozu nás všechny překvapilo, že za rok evidujeme 36 případů týraných, zanedbávaných či zneužívaných dětí a že nejčastější problematikou, kterou řešíme, jsou záležitosti spojené s rozvodovou situací v rodině či s rodinnými vztahy. Klasickým příkladem zanedbávání povinné péče o děti byl případ čtyř sourozenců, kteří se v mrazivém počasí potulovali nedostatečně oblečení po vlakovém nádraží, s promáčenými a děravými bačkorami na nohách. Čtyři ze sourozenců přivezla do krizového centra policie. Nejmladší čtyřleté dítě bylo pomočené. Také nás překvapilo, že ještě neumělo mluvit. Děti neznaly otce, celý den pátrala policie intenzivně po matce, která byla nakonec nalezena v jedné brněnské pivnici. Všechny děti byly následně umístěny do kojeneckého ústavu a do dětského domova. Rok 2000 přinesl mnoho změn a posun vpřed v kontextu prestiže celé organizace. Rozšířili jsme nabídku našich služeb o speciální terapeutické techniky – arteterapii a canisterapii. O kvalitě a potřebnosti nabízených služeb svědčila skutečnost, že počet klientů a jejich žádostí o jednotlivé druhy terapií a služeb oproti předcházejícímu roku narostl o 40 procent. Významnou událostí bylo pověření od Ministerstva práce a sociálních věcí ČR k výkonu sociálně-právní ochrany dětí, a zprovoznění psychiatrické ambulance v rámci statutu poskytovatele nestátních zdravotnických služeb. Od ledna roku 2001 jsme nově začali poskytovat krátkodobé ubytování pro matky s dětmi, které se staly obětí domácího násilí a svoji situaci řešily odchodem od násilného partnera. Současně jsme rozšířili naši činnost o preventivní a osvětové programy prováděné na základních školách. Jednalo se o besedy na témata, která se nejčastěji objevovala při řešení jednotlivých případů našich klientů, např. rodinné problémy, vztahové problémy, negativní ovlivňování, týrání. Besedy byly realizovány pro samostatné třídy bez vyučujícího pod vedením našeho psychologa nebo sociální pracovnice. Pro rok 2002 a 2003 bylo charakteristické zvyšování odborné úrovně nabízených služeb, na interní úrovni pak prohlubování a zdokonalování jednotlivých metodických postupů při práci s klienty. Pracovníci zvyšovali své odborné znalosti a dovednosti svojí aktivní účastí na odborných výcvicích a seminářích. Preventivní a osvětové programy se staly pravidelnou činností našeho zařízení. O úspěšnosti a kvalitě naší práce svědčila skutečnost, že nás průběžně navštěvovali kolegové z jiných regionů, kteří hodlali na základě požadavku statutárních měst zřídit obdobné krizové centrum a žádali tak o pomoc při jeho zakládání, při metodickém vedení, apod. Jedním z takových měst byly České Budějovice, kde bylo následně zřízeno Krizové centrum pro děti a rodinu. Velkou změnou prošla organizace v roce 2004. Tento rok vnímám vzhledem k historii organizace jako zlomový. Vzhledem k narůstající poptávce po službách jsme byli nuceni hledat pro realizaci všech našich činností větší prostory. V červnu jsme získali do pronájmu od města Brna čtyřpodlažní vilku se zahradou v klidné části města. Stěhování proběhlo v letních měsících, provoz krizového centra však nebyl přerušen. Nové prostory se za provozu rekonstruovaly, finální podoby nabyly koncem září. Navíc jsme tedy zahájili provoz Bytu na půli cesty a získali samostatné prostory pro lůžkovou část krizového centra a samostatné pro ambulantní část. Sborník k 10. výročí založení organizace

7


Nové větší prostory, možnosti jejich využití, kvalitní vybavení i zázemí odstartovaly sérii strategických i provozních změn, které vyvrcholily o tři roky později v souvislosti se zavedením nové legislativy: Za významnou událost roku 2005 považuji udělení akreditace pro výkon služby „krizová pomoc“ od hejtmana Jihomoravského kraje. Od tohoto roku jsme také poprvé realizovali projekt spolufinancovaný z fondů Evropské unie. K další výrazné změně došlo v roce 2006, kdy byl ve SPONDEI od 1. září zahájen provoz DONA centra Brno, odborného poradenského pracoviště pro osoby ohrožené domácím násilím. Vznik tohoto zařízení byl iniciován Odborem zdravotnictví Magistrátu města Brna. Členem pracovního týmu se tak poprvé od založení organizace stal i právník. V témže roce byl ukončen projekt Bytu na půli cesty pro splnění svého cíle, přičemž noví klienti již nebyli pro další období přijímáni. Projekt DONA centra se stal pilotním projektem řešícím problematiku domácího násilí. Na tento projekt plynule navázalo svoji činnost Intervenční centrum, které vzniklo v souvislosti se zákonem č. 108/2006 Sb. O sociálních službách a svůj provoz zahájilo k 1. lednu 2007. K témuž datu byly služby krizového centra zaregistrovány jako sociální služby, a to krizová pomoc, telefonická krizová pomoc a aktivizační služby pro rodiny s dětmi. V letech 2004 – 2007 jsme zrealizovali celkem tři velké projekty spolufinancované z fondů Evropské unie. Zrekonstruovali jsme půdní prostory v pronajaté vilce a rozšířili nabídku služeb o možnosti asistovaných kontaktů rodičů s dětmi. Navázali jsme mezinárodní spolupráci s litevským Vilniusem a zúčastnili jsme se několika zahraničních odborných konferencí zaměřených na problematiku syndromu týraného dítěte a na problematiku domácího násilí. Stali jsme se školícím pracovištěm pro studenty středních a vysokých škol, podíleli jsme se na školení či vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, školství a v sociální oblasti a na školení policistů. Rozšířila se spolupráce s brněnskou veřejností zejména prostřednictvím projektu Brno – zdravé město. Z trvale spolupracujících subjektů bych ráda zmínila orgány sociálně právní ochrany dětí, policii, justici, Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů a státní i nestátní instituce poskytující služby stejným cílovým skupinám osob. Odborný tým prošel sérií vzdělávacích kurzů a seminářů, např. v telefonické krizové intervenci, internetovém poradenství, krizové pomoci, mediaci, psychologové organizace jsou zařazeni do předatestační přípravy v oboru klinická psychologie. Ohlížím-li se zpět, vidím obrovský kus cesty, který Spondea od svého založení urazila. Cesta to rozhodně jednoduchá nebyla, i když vedla stále směrem vpřed. Jak jsem již uvedla, mezníkem byly roky 2000, 2004 a 2006. Průběžně jsme však museli čelit nedostatku personálu, potýkat se s problémy s financováním, museli jsme vynaložit mnoho úsilí na udržení vysoké odborné úrovně celého zařízení a pružně reagovat na měnící se legislativu a poptávku po službách. V posledním roce bylo nutné upravit strukturu námi poskytovaných služeb, zpracovat množství administrativy a důsledně propracovat standardy kvality poskytovaných služeb. Velká organizační, provozní a administrativní zátěž opakovaně prověřovala i soudržnost a výkonnost celého pracovního týmu. 8



Jako největší devizu celé organizace vnímám široký záběr její činnosti a s tím související možnost poskytovat širokospektrou kombinaci služeb podle individuálních potřeb jednotlivých klientů. Jsme schopni pomáhat dětem, mladým lidem, jejich celým rodinám, nabídnout ubytování na krizovém lůžku, jsme schop-ni pracovat nejen s oběťmi domácího násilí, nýbrž i s jejich dětmi a dalšími členy rodiny. Díky cílené dotaci z Jihomoravského kraje jsme i mobilní, a můžeme tak pružně reagovat na potřeby ohrožených osob v celém regionu. K úplné spokojenosti chybí již standardně dostatek finančních prostředků, i přes nesporně potřebné změny v legislativě stále není vybudován systém, který by zajistil bezproblémový chod neziskové organizace tak, aby začátkem každého roku nemusela přemýšlet o tom, zda vůbec bude možné své osvědčené a potřebné aktivity realizovat. A co plánujeme dále? Rádi bychom se více zaměřili na práci v terénu, zejména v souvislosti s prevencí domácího násilí, a rozšířili spektrum školících aktivit. Dále hledáme možnosti, jak dlouhodobě terapeuticky pracovat s mladými dospělými, kteří vyhledali naši pomoc v situacích, kdy jsou v krizovém stavu, a mají zájem o návaznou péči v našem zařízení. Rádi bychom se rovněž prosadili aktivní účastí na mezinárodních konferencích a navázali další spolupráci se zahraničím. Ráda bych touto cestou poděkovala všem, kteří se podíleli na vybudování organizace a na jejím rozvoji. Poděkování patří všem pracovníkům, těm, kteří SPONDEU spolu se mnou zakládali, všem dalším, i těm, kteří v současné době kvalitně zajišťují poskytování veškerých služeb. Rozvoj organizace by nebyl možný bez počáteční podpory zakladatele a práce statutárního orgánu. S radostí si uvědomuji, že po celou dobu existence organizace jsem se nesetkala s odmítavým postojem magistrátních či krajských úředníků, jejich vstřícnosti a ochoty komunikovat i pomoci si nesmírně vážím. Poděkování patří také všem dárcům a sponzorům, bez jejichž podpory by nebylo možné všechny naše činnosti realizovat. Dagmar Úlehlová, speciální pedagog a rodinný terapeut, zakladatelka Krizového centra Spondea. Má téměř 30 let praxe v pomáhajících profesích, pracovala ve školství, ve zdravotnictví a posledních deset let v sociálních službách. Angažuje se jako supervizorka v sociálních službách, podílí se na vzdělávání zdravotnických pracovníků, pracovníků ve školství a ve zdravotnictví.


9


Z historie… JUDr. Jaroslava Skořupová bývalá pracovnice odboru sociální péče Magistrátu města Brna

Při své dlouhodobé práci v oblasti péče o děti jsem se setkala s řadou vážných případů týraných, zneužívaných a zanedbávaných dětí. Proto jsem uvítala myšlenku vzniku zařízení pro děti, které jsou ve vlastní rodině ohroženy na zdraví, životě nebo ve svém příznivém vývoji. Krizové centrum pro děti SPONDEA se v době svého vzniku tj. v roce l998 stalo určitým druhem azylu pro tyto ohrožené děti z Brna a jeho okolí. Zde jim bylo poskytnuto bezpečí, ochrana a pomoc. Ta spočívala v uspokojování základních životních potřeb dětí jako je ubytování, stravování, psychologická a zdravotnická pomoc. Počátky činnosti SPONDEI byly velmi skromné, postupně však byla jejich činnost rozšiřována. Osobně si cením zejména rozšíření o možnost krátkodobého ubytování matek s dětmi v tísni a pomoc obětem domácího násilí. Za důležitou považuji dobrou spolupráci tohoto zařízení s orgány sociálně-právní ochrany dětí a dalšími institucemi podílejícími se na uvedené problematice. Do budoucích let přeji všem pracovníkům SPONDEI hodně trpělivosti a úspěchů v jejich náročné práci s důrazem na vysokou odbornost. Jaroslava Skořupová pracovala v oblasti péče o děti 40 let. Z počátku od r. 1963 jako sociální pracovnice orgánu péče o děti v Praze a později v Brně. Po vzniku specializovaných úseků trestné činnosti mládeže působila jako kurátorka mládeže u téhož orgánu. Od devadesátých let pak zastávala funkci vedoucí oddělení péče o rodinu a děti Odboru sociální péče Magistrátu města Brna až do r. 2003, kdy odešla do důchodu. V současné době je členkou komise sociálně-právní ochrany dětí Magistrátu města Brna.

10



KRIZOVÉ CENTRUM Krizové centrum pro děti a mládež funguje nepřetržitě od roku 1998. Poskytuje okamžitou pomoc dětem, mládeži a jejich rodinám, podporu v situacích, které nedokáží řešit vlastními silami. V rámci činnosti krizového centra jsou poskytovány sociální služby krizová pomoc (nonstop), telefonická krizová pomoc (nonstop) a sociálně aktivizační služba pro rodiny s dětmi. Součástí činnosti krizového centra je i zajišťování sociálně-právní ochrany dítěte, také nonstop.

12



Příspěvek k syndromu CAN Doc. MUDr. Lubomír Kukla, CSc. sociální pediatr

Týrání, zneužívání a zanedbávání dítěte je snad staré jako lidstvo samo. Bylo, jest a jistě bude i dál. Dříve bylo uchováváno „pod pokličkou“, nesmělo se o něm mluvit, spíše se v populaci vytvářel dojem, že snad ani není. V současnosti se o něm hovoří daleko více, některé práce však jeho frekvenci podle mého názoru dosti přeceňují, zveličují. Podle kvalifikovaných odhadů se vyskytuje u nás v 1-2%, i když jsme si vědomi, že to, co se „dostane na povrch“, je pouze onou pověstnou špičkou ledovce. V případě sexuálního zneužívání jsou procenta výskytu daleko vyšší, některé studie uvádějí 5% u mužů a 10% u žen, některé studie uvádí dokonce i pateronásobky. V padesátých letech minulého století to byli především lékaři, kteří se začali zabývat problémem závažných poranění (mnohočetné fraktury, četnější zlomeniny žeber, lopatek, přední strany klíčku, vnější i vnitřní krvácení, nitrolební krvácení a celá řada dalších), která nebylo možno vysvětlit nahodilým úrazem. Nazvali je jako neúrazová poranění (non-accidental injuries). V roce 1962 popsal americký lékař Kempe syndrom bitého dítěte (The Battered Child Syndrome) a rozvířil kampaň po Severní Americe, později ve světě. U nás se tím problémem začali zabývat v sedmdesátých letech minulého století prim. Marten (Olomouc), prim. Březina (Ostrava) a krátce poté i prof. Dunovský s prof. Matějčkem. Z praktického hlediska bych chtěl upozornit na několik skutečností: r Stále nám mnoho případů i klasického fyzického týrání uniká – praktičtí lékaři pro děti a dorost by si měli dětí více všímat, umět reagovat i na jejich změny nálad. r Stejně tak pedagogové. r Pro všechny občany naší země platí ohlašovací povinnost. r Daleko náročnější je diagnostikovat psychické týrání. Neuvědomujeme si, že nadávky, ponižování, zesměšňování, nedůvěru, opovrhování můžeme řadit k symptomům tohoto druhu týrání. Jako příklad v současnosti může sloužit např. rodina, kdy se rodiče po sametové revoluci vrhli na podnikání, celkem se jim daří, věnují tomu ovšem velké množství času a o to méně ho věnují dítěti. Přece dělají vše pro to, aby se dítě (děti) mělo (y) dobře. A dítě s postupem času začne ve škole mít problémy, potřebovalo by, aby mu v přípravě do školy rodiče věnovali alespoň trošku času. Mohou se objevit i horší známky a rodiče místo pomoci „nasadí tvrdý režim“ – množí se zákazy, jako dívat se na televizi, omezení chodit ven, „věnovat se např. hrám na počítači“. Neuvědomují si, že chyba je v nich, vše svádí jen na dítě… r Začíná emoční vydírání: „s takovými známkami nám děláš ostudu“, „ty mne (nás) utrápíš“, „my se dřeme, aby ty ses mělo dobře a ty se nám takto odvděčuješ..“, „jsi strašný nevděčník, to mám za všechnu svoji péči a starost o tebe“ atd….. Zvláště nepříjemné je srovnávání se Sborník k 10. výročí založení organizace

13


sourozencem, případně někým bližším v rodině: „ (bratr, sestra, sestřenice apod.) jsou chytřejší, hezčí, pořádnější, úspěšnější, dokonalejší, prostě daleko více hodna (hoden) lásky a obdivu než ty“… r Z problematiky sexuálního zneužívání bych upozornil na skutečnost, že viníkem je vždy dospělý, starší abusor – byť by se vymlouval, „že to dítě chtělo, moc se mu to líbilo“ apod. r Dětem jsou často nabízeny erotické, či pornografické materiály (foto, časopisy, DVD a jiné kazety) r Lidé si často neuvědomují, že do tohoto syndromu patří i různé obscénní hovory (i telefonické hovory, které dítě slyší) r Bohužel se děti a mladiství dostávají do pornoprůmyslu nejenom jako „materiál k natáčení, focení apod.“, ale i jako kolportéři a prodavači kazet apod. r Nesmíme zapomenout na sekundární viktimizaci, kdy je dítě opakovaně vyšetřováno v souvislosti se zneužitím (vyšetřuje lékař, psycholog, vyšetřovatel atd..) – nejlépe kvalifikované vyšetření školeným psychologem ve speciálně upravené místnosti k tomuto vyšetřování r K zajištění vyšetřování je ze strany policie a soudů zapotřebí, aby takové kauzy řešili specialisté a lidé zkušení – nikoli, jak často bývá – začátečníci – vždyť jde „jenom a dítě, mladistvého, mladistvou“… r I když se daleko více vyskytuje ta skutečnost, že se týrání, zneužívání či zanedbávání neodhalí, mohou se stát případy obrácené, kdy např. lékař pomýšlí na týrání – např. hematomy a různá drobná krvácení (a jde o chorobu krve) nebo mnohočetné zlomeniny a jde o Osteogenesis imperfecta. Je to málokdy, ale i to se může stát. Tolik jenom pár námětů k zamyšlení… Lubomír Kukla je vedoucím výzkumného pracoviště preventivní a sociální pediatrie lékařské fakulty MU v Brně a vědeckým sekretářem odborné Společnosti sociální pediatrie České lékařské společnosti JEP. Je národním i mezinárodním koordinátorem vědeckého projektu Světové zdravotnické organizace ELSPAC (Evropská dlouhodobá studie těhotenství a dětství). Je uznávaným odborníkem v oborech sociální pediatrie a patologie, veřejného zdravotnictví a epidemiologie. Je autorem řady časopiseckých publikací, kapitol v knihách i knih domácí i zahraniční provenience, přednášející na mnoha světových i domácích kongresech a konferencích. Pedagogicky působí na řadě míst v ČR.

14



Intrafamiliární paternální incest a jeho důsledky pro život oběti Mgr. Jan Rajchl psycholog SPONDEA

Intrafamiliární forma sexuálního zneužívání má na dítě, společně s nižším věkem, ve kterém začne být dítě zneužíváno a délkou zneužívání, destruktivnější vliv než forma extrafamiliární. Odhady vycházející z retrospektivních výpovědí zneužitých osob hovoří tom, že z celkového počtu sexuálně zneužitých dětí je přibližně polovina zneužita v rámci rodiny, kde navíc dochází častěji k závažnějším formám zneužití včetně penetrace. Tato forma zneužití má zpravidla i delší trvání a je doprovázena destrukcí tradičních rolí jednotlivých členů rodinného systému, který lze charakterizovat jako dysfunkční ještě před započetím zneužívání. I přesto, že výsledky výzkumů hovoří o nadpoloviční většině, domníváme se, že nikoliv nadpoloviční, ale drtivá většina obětí, které byly zneužity v rámci rodiny, se po většinu života potýká se širokou škálou hlubokých problémů na poli sociálních vztahů, vlastní sexuality, otázek vlastní hodnoty, kvality své případné rodičovské role, zacházení s vlastním tělem apod. Sexuální zneužití v rodině není, jak by se mohlo na první pohled zdát, mnohdy primárně o uspokojení sexuálních potřeb rodiče, ale o uplatnění moci nad někým slabším, závislým a bezbranným. Dochází u něho zpravidla k rychlému posunu od forem nekontaktních k formám kontaktním, případně až k praktikování oboustranného orálního sexu, penetraci análního či vaginálního otvoru. Nezřídka také otec zneužívá více než jedno dítě. Z vlastní praxe známe případy, kdy otec obrací svůj zájem k postupně dospívajícím dětem (bez ohledu na jejich pohlaví) a v důsledku nefunkčnosti matky tak postupně od určitého věku dítěte zneužívá všechny svoje potomky. Tato forma sexuálního zneužívání dítěte může často sloužit k uchování jakéhosi zdánlivě fungujícího obrazu rodiny. Je charakteristická především submisivní rolí nezneužívajícího rodiče – v našem případě tedy matky – která je pro dítě mnohdy nejen fyzicky nedosažitelnou, ale která sama někdy nevědomě zneužívání svého dítěte podporuje či pro něj paradoxně vytváří podmínky. Případy, kdy je matka vůči dlouhodobému zneužívání své dcery doslova „slepá“ (a to i přes to, že již dlouhou dobu něco tuší) jsou bohužel velmi časté. Výjimkou není ani model, kdy matka o zneužívání dcery ví, ale nemá sílu s tím cokoliv dělat a na podkladě zdánlivé snahy o udržení rodiny jako celku se v celé záležitosti odmítá jakkoliv angažovat. Tyto matky pak v případě, kdy dojde k odhalení zneužívání, tuto skutečnost vnitřně popřou. Opakovaně se také setkáváme se situací, kdy matka zneužívaného dítěte byla sama v dětství zneužívána a kdy rovněž pro ni byla osoba její matky nedosažitelná. Najde-li dítě dostatek odvahy a svěří-li se matce s tím, co zažívá, dostane se mu nezřídka odmítavé až zlostné reakce, která je pro dítě zraňující, prohlubující jeho izolaci a pocit zoufalství. Naprostým vrcholem pak může být situace, kdy již u dítěte pociťovaná vina za to co se děje je matkou ještě posílena a dcera je označena za viníka; za někoho, kdo otce svedl. Tato reakce matky, která se tak Sborník k 10. výročí založení organizace

15


snaží udržet manželství za jakoukoliv cenu, představuje pro dceru mnohdy neřešitelný intrapsychický konflikt a rovněž výrazně prohlubuje jednak izolaci dítěte a jednak oslabuje jeho sebepodporu se zneužívajícímu rodiči postavit jiným způsobem (např. svěřením se jinému dospělému apod.). K setrvání v procesu sexuálního zneužívání potomka používá otec zpravidla jednak strategie založené na vyvolávání pocitů viny u dítěte za případný rozpad rodiny či za smutek matky, a jednak systém odměn za „spolupráci na utajování“, což v konečném důsledku může nezdravě modifikovat vztah mezi případnými sourozenci. Opakovaně se v praxi ukazuje, že práce s pocitem viny a bezmoci (plus otázky potřeby bezpečí) je jedním z hlavních témat následné terapie a to nejen u dětí, u kterých bylo sexuální zneužití právě odhaleno, ale i u dospělých žen, které do terapie přicházejí až mnoho let po skončení zneužívání. Klinický obraz dítěte, které se stane obětí sexuálního zneužívání, je zpravidla pestrý a je odvislý především od věku zneužívaného. Zjednodušeně lze říci, že u mladších, prepubertálních dětí převládá v klinickém obraze nadměrné zaměření se na sexuální tématiku ve hře a kresbě. Dítě často vyvíjí sexuální aktivitu vůči svým vrstevníkům, bývá agresivní, odhaluje se, či bez zábran masturbuje v sociálně nevhodných situacích. Patrné jsou také projevy regrese a s ní spojené výrazné zhoršení školního prospěchu. U dětí straších, pubertálních až adolescentních se klinický obraz více méně kryje s obrazem poruch chování. Častá je mimo jiné promiskuita ve vztazích, sebepoškozování a útěky z domova motivované snahou vyhnout se opakování zneužití. U obou věkových kategorií se pak objevuje snaha o disociaci reality a enormní tendence vyhnout se zopakovaní zážitku, která může vyústit v kompulzivní, běžný život komplikující, chování. Vybavuje se mi klientka, která na cestě na sezení strávila i několik hodin, neboť pro ni nebylo možné použít prostředek městské hromadné dopravy, který řídil muž. Často tak chodila celou cestu pěšky či čekala na dopravní prostředek, který bude řídit žena. Setrvat se mnou, jakožto s mužem v jedné místnosti, bylo pro tuto klientku v počátku terapie velmi emočně náročné a pocity ohrožení mojí osobou se epizodicky objevovaly i ve fázi, kdy terapie již značně pokročila a probíhala na podkladě relativně kvalitního terapeutického vztahu. V důsledku úzkosti ze situace sdílení jedné kanceláře s mužem musela klientka také opustit lukrativní pracovní místo. Úspěšnost péče u intrafamiliárně zneužívaných dětí (a nejen u nich) se odvíjí od délky zneužívání, věku zneužívaného a především také od reakce okolí – zvláště nezneužívajícího rodiče a jeho ochoty se na řešení situace aktivně podílet. Svoji roli sehrává též dostupnost odborné péče, citlivý přístup orgánů činných v trestním řízení, orgánů sociálně právní ochrany dítěte a lékařů. S ohledem na to, že sexuální zneužití je odrazem fungování rodiny jako systému, je třeba pracovat nejen s obětí, ale s celým systémem – se sourozenci, s nezneužívajícím rodičem, s prarodiči. Je důležité, aby do individuální terapie vstoupila po odhalení sexuálního zneužívání i matka, která by kromě ošetřování a zpracovávání svých pocitů viny za to, že nedokázala dítě dostatečně ochránit, měla čerpat i energii pro podporu svého dítěte. Z naší zkušenosti však víme, že ochota matek takový krok podstoupit je malá. U dospělých žen, které přicházejí do terapie se zážitkem sexuálního zneužívání otcem, je rovněž v centru zájmu pocit viny a bezmoci, který je často velmi zahlcující. Mnoho žen vy16



hledává odbornou pomoc ve chvíli, kdy opakovaně selhávají v partnerských vztazích. Jedna z klientek vyhledala naši odbornou pomoc až poté, kdy opustila svého partnera ve chvíli, kdy zjistila, že dítě, které spolu čekají bude ženského pohlaví. Její úzkost z toho, že ho nebude schopná ochránit před svým partnerem, podobně jako matka neochránila ji, byla tak veliká, že se uchýlila až k tomuto razantnímu kroku. Svoje těhotenství prožívala značně ambivalentně, přičemž v pozadí této ambivalence byla opakující se zkušenost, že její tělo je opět přivlastňováno někým jiným – v tomto případě však nenarozeným dítětem. Práce s těmito ženami je během na dlouhou trať, neboť problematika je široká a s postupem času se vynořují další a další témata včetně vzteku na matku. Tyto ženy mívají problémy v oblasti stravovacích návyků, a jak již bylo řečeno možné kompulzivní chování jim značně stěžuje běžné fungování v mnoha rolích. Bývají depresivní a objevují se u nich obtíže fobického charakteru. Nároky, které jsou v kontextu traumatu zneužití na ženu kladeny jsou tak zatěžující, že je v terapii třeba počítat také s autodestruktivním chováním, které může vyústit i v úspěšný sebevražedný pokus. V sexuální oblasti jsou tyto ženy nejisté a jejich vnímaní sexuality je specifické a kontaminované zážitkem zneužití. Častá je internalizovaná představa, že sex, který jim splývá s láskou, je prostředkem k zisku. Smutným faktem v péči o děti sexuálně zneužité v rámci rodiny je to, že tyto děti zůstávají po odhalení zneužití často osamoceny a v lepším případě odkázány alespoň na pomoc odborníků, která je ale pro většinu z nich nedosažitelná. Literatura: Pöthe P.: /Dítě v ohrožení./ Praha, G plus G 1999. Weiss P. a kolektiv: /Sexuální zneužívání dětí./ Praha, Grada Publishing 2005. Weiss P. a kolektiv: /Sexuální zneužívání - pachatelé a oběti./ Praha, Grada Publishing 2000. Wirtz U.: /Vražda duše. /Praha, Portál 2005.

Jan Rajchl, psycholog v předatestační přípravě, frekventant výcviku Institutu Dialog v Gestalt psychoterapii, absolvent několika výcviků pro práci s projektivními diagnostickými metodami, šest let psychologické praxe převážně v práci s dětmi a mladistvými.


17


Rozchod rodičů očima dítěte Mgr. David Navrátil psycholog SPONDEA

Rozchod partnerů je bolestivou záležitostí, se kterou se oba mohou vyrovnávat roky. Měli bychom proto očekávat, že následky si ponesou také děti těchto rodičů. Domnívám se, že určitá míra emočního strádání dětí těch rodičů, kteří se rozvádějí, je velmi častá. Velmi záleží na způsobu, jakým se rodiče rozcházejí. Dítě ztrácí každodenní kontakt s některým z rodičů, přichází o model fungujícího partnerství dvou lidí, kteří jsou si vzájemně oporou. Může mu ale zůstat víra v to, že se lze dohodnout a problémy účinně řešit, pokud budou rodiče schopni se rozejít v klidu a zajistit fungující model péče o dítě po rozpadu rodiny. To nejdůležitější, co mohou rozvádějící se rodiče pro dítě udělat, je dávat mu svým postojem a chováním najevo, že může a má mít i nadále rádo druhého rodiče. V případě, že se jeden z rodičů cítí být ublížený tím druhým, často v tomto úkolu selže. Jeden nebo druhý či oba rodiče se často cítí ukřivdění, nechtějí se dohodnout, někdy si dělají naschvály nebo se tomu druhému snaží nějak ublížit. Dítě se potom snadno stane prostředkem, jak si s expartnerem či expartnerkou vyřídit účty, zbraní, kterou proti sobě mohou používat oba rodiče. Důsledky pro dítě. Matka přivedla do krizového centra dceru v situaci, kdy se rozhodla odejít z dlouhodobě nevyhovujícího vztahu s manželem. Matka uvedla, že ji manžel ponižoval a psychicky týral. Napadl ji i fyzicky. Dcera násilí otce popřela, s matkou přestala komunikovat, nerespektovala ji, dělala jí naschvály, chovala se k ní hrubě, obviňovala z týrání, opakovala, že chce být s otcem. Sdělovala, že si nevzpomíná na nic pěkného, co by s matkou společně prožily. Když mluvila o matce, používala shodné formulace jako otec. Ke stejnému postoji nabádala i mladší sestru. Při konzultaci s psychologem krizového centra byla velmi napjatá, vyjádřila spokojenost, že si mohla promluvit o svých trápeních s někým, kdo ji o ničem nepřesvědčuje. Poté, co otec pojal k našemu zařízení nedůvěru, odmítla dále s psychologem krizového centra komunikovat. Projevy dívky odpovídají tzv. syndromu zavrženého rodiče (Parentel Alienation Syndrome – PAS). V těchto extrémních případech se dítě zcela staví na stranu matky či otce a druhého rodiče tzv. zavrhne – jednoho rodiče vidí jako zcela ideálního – bez chyb a toho druhého zase jako veskrze špatného, nevzpomíná si na nic, co by s ním zažilo pozitivního, nechce ho vidět, nechce s ním mít nic společného. Někteří autoři mají k syndromu PAS výhrady, protože automaticky implikuje, že jeden rodič je oběť a ten druhý manipulátor, který ovlivňuje dítě. Proto navrhují používat místo překladu „zavržený“, termínu „odcizený“, který podle nich lépe odráží fakt, že se dítě a rodič z nějakých důvodů od sebe vzdálili bez toho, že jednoho z rodičů označuje za viníka a druhého za oběť. Domnívám se, že v mnoha případech může být takový pohled zjednodušující, redukující složitost jednotlivých případů na „má PAS – nemá PAS“. 18



Ve vyhrocených případech, kdy proti sobě rodiče bojují, se dítě dostává do situace, kdy je nuceno volit mezi mámou a tátou. Z jedné i druhé strany je na ně vyvíjen tlak. Rodiče – ať už vědomě či nevědomě – dávají dítěti najevo, že si druhý rodič jeho náklonnost z nějakého důvodu nezaslouží. Dítě v těchto případech může uvažovat nějak podobně: „Když půjdu k tátovi na víkend, bude máma zklamaná“. Důležitou roli zde hraje jeho strach, že ztratí oba dva, proto se staví na stranu jednoho z nich. Úzkost, která vyplývá z takového stavu, je pro většinu z nás, kteří jsme to nezažili, nepředstavitelná. Pro každé dítě však zůstává nějakým způsobem významný i druhý rodič, dítě přirozeně touží po jeho zájmu a náklonnosti. Často mu nezbývá, než své potřeby před bližším rodičem i širším okolím skrývat. Svá přání vytěsňuje nebo potlačuje. Pokřivuje se tak vztah nejen k tzv. zavrženému rodiči, ale i k dalším lidem v jeho okolí. Dítě zůstává zmatené a ve vztazích ke druhým lidem nejisté. Tato zkušenost je pro něj handicapem v sociálních vztazích i do budoucna, v adolescenci i v dospělosti. I když je dítě v těchto případech na první pohled v centru zájmu obou rodičů, může mít výrazný zážitek, že pro ně není důležité. Vnímá totiž, že je jen prostředkem vyřizování účtů mezi nimi. Jak to napravit. Při práci s rodinami, které jsou v podobné situaci, vycházím z předpokladu, že jakákoli forma kontaktu s druhým rodičem je pro dítě lepší než úplná ztráta kontaktu s ním. Existují samozřejmě výjimky, například rodiče s výraznými psychopatickými rysy, rodiče, kteří svoje děti týrali nebo zneužívali. Pokud si dítě může z kontaktu s „odcizeným rodičem“ alespoň něco málo vzít, je to úspěch. Pro dítě, kterému se jeden z rodičů odcizil, je podstatný zážitek vyjádření náklonnosti k jednomu i druhému rodiči a akceptace jeho citů všemi přítomnými bez výhrad a výčitek. K tomuto cíli však často vede velmi obtížná a dlouhá cesta. Důležité je, aby se dítě v terapii či při kontaktu s rodičem cítilo bezpečně. Ze strany „odcizeného“ rodiče i terapeuta je potřeba trpělivosti. Dítě na kontakt s rodičem, kterého nějakou dobu nevidělo, přichází často z donucení (v případě stanovení kontaktu soudem), neochotně, s předsudky nebo s oprávněnou zlostí a se strachem z neznámé situace. Setkává se znovu s úzkostí, kterou zažívalo, když se rodiče rozcházeli. Kontakt v zařízení je situací, která nutně stresuje všechny zúčastněné – tedy i rodiče – a snižuje jejich spontaneitu. Jsem přesvědčen, že dítě potřebuje dostat hodně prostoru, nemělo by mít pocit, že ho odborník či druhý rodič do kontaktu nutí. Dobře míněné rady jako: „Mělo bys mít rádo i tatínka!“ dítě znovu staví do situace, kdy nemá svobodu volby nebo za své rozhodnutí cítí vinu (podobně jako když se rodiče rozcházeli). Bez ohledu na to, co si myslíme o situaci v rodině a její historii my jako odborníci, bychom měli respektovat rozhodnutí dítěte, a to i v případě, že nechce být s druhým rodičem v kontaktu (i přes všechna opatření, která jsme učinili k nápravě vztahů mezi ním a rodičem). David Navrátil, psycholog Krizového centra pro děti a mládež SPONDEA, frekventant výcviku v Gestalt psychoterapii pořádaném Institutem Dialog. Je v předatestační přípravě v oboru klinická psychologie.


19


Rozvodové a porozvodové spory rodičů o setkávání s dětmi Mgr. Martina Ramešová, PhD. sociální pracovnice

Krizové centrum pro děti a rodinu v Jihočeském kraji

Krizové centrum pro děti a rodinu v Jihočeském kraji (dále jen KC) vzniklo jako projekt vzájemné spolupráce Krajského úřadu Jihočeského kraje a Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity v Č. Budějovicích na jaře roku 2003. Od roku 2004 KC funguje jako nezisková organizace – občanské sdružení. Začátek fungování občanského sdružení velmi usnadnila spolupráce s o.p.s. SPONDEA v Brně, kde nám předali jimi získané zkušenosti z chodu podobného zařízení a zároveň nabídli možnost odborných konzultací. Spolupráce výborně funguje dosud. Prioritním úkolem KC je pomáhat dětem a rodinám v obtížných životních situacích, které nejsou schop-ni zvládat vlastními silami. Jak ukazují statistiky za poslední roky, nejčastější problematikou, se kterou si klienti centra nevědí rady a potřebují pomoci, jsou rozvodové a porozvodové situace spojené s úpravou styku rodiče s dítětem či dětmi. Rozvod v sobě nezahrnuje jen samotný právní úkon, kdy je vydáno soudem rozhodnutí o zrušení manželství, ale je zde třeba brát v potaz různě dlouhý časový úsek předtím. Stejně tak následuje různě dlouhé období po rozvodu, kdy se „rodina“ s rozvodem vyrovnává a snaží se najít novou rovnováhu. Po rozvodu se předpokládá zásadní obrat v permanentně konfliktní situaci, která byla v době rozvratu – očekává se uklidnění, obnova duševní rovnováhy a zlepšení podmínek psychického zdraví celé rodiny (Matějček, 2002). Rozvodová praxe však ukazuje, že v naprosté většině případů konflikty přetrvávají. Děti jsou zatahovány do nevyřešených konfliktů mezi rodiči, jsou předmětem dalších soudních sporů ohledně úpravy styků s druhým rodičem, sporů o výživné, majetek apod. Dítě je vmanipulováno do situace, kdy každý z rodičů se snaží získat jej na svou stranu, případně úplně zamezit styku dítěte s druhým rodičem. Pro samotné dítě je to velmi traumatizující a stresová situace. Rozvodem končí pouze manželství, nikoli rodičovské role rozvedených manželů. Jednou z nejdůležitějších otázek z pohledu dítěte se stává moment jak často a jakým způsobem se bude s rodiči stýkat. Z praxe je známo mnoho případů, kdy v rámci rozvodových sporů a subjektivně pociťovaných křivd rodičů je mnoho času i peněz plýtváno k radikálním omezením styku dítěte s jedním rodičem, eventuelně s oběma. Spory se mohou táhnout i několik let a dítě bývá traumatizováno nejen vleklou nepříznivou rodinnou atmosférou, ale také opakovanými výpověďmi před sociálními pracovníky, soudem, advokáty, psychology, psychiatry, soudními znalci apod. Jakékoli rozhodnutí soudu je ale vzhledem ke snaze „vyhrát za každou cenu“ provázeno u rodičů pocitem porážky, často odvoláním a obnovou soudního procesu (Roménová, 2000). Daleko účelnější by bylo zaměřit toto úsilí k dohodnutí a vypracování optimálních pod20



mínek pro vzájemné porozvodové kontakty. Matějček (2002, 54 s) uvádí základní poučku pro takovou situaci a to, že dítě přijme dva různé světy, dvě různá prostředí a zvykne si v nich žít celkem bez větších problémů, ale jen pokud se mu nepřátelsky nemíchají. Optimální formou kontaktů po rozvodu je volné pokračování rodinných vztahů – manželství se rozešlo, ale oba rodiče souhlasí s tím, že je důležité jejich blízké vztahy k dítěti zachovat a rozvíjet. Časový rozsah a forma styku se dohodnou podle okolností, není třeba soudně zasahovat. V KC se již téměř pět let zaměřujeme na pomoc a podporu rodičům a hlavně dětem v případech, kdy setkávání rodiče s dítětem (dětmi) nefunguje. Na základě naší praxe se pokusím zevrubně nastínit možnosti KC v řešení rozvodových sporů rodičů, týkajících se setkávání dítěte (dětí) a rodiče, kterému nebyly děti svěřeny do péče. Podporované setkávání rodiče s dítětem v KC – na základě mimosoudní dohody rodičů Jedná se o nejčastěji využívanou možnost. Rodiče přicházejí do KC zejména na základě doporučení OSPOD, nebo soudu. Jejich vzájemné vztahy bývají negativní, ale mají ochotu a vůli se dohodnout na setkávání dítěte s rodičem. Děti bývají různého věku a jejich vztah k oběma rodičům je v zásadě kladný. S rodiči je sepsána mimosoudní dohoda, která stanoví přesná pravidla styku a mimo jiné i časový plán setkávání v KC. Účelem těchto styků je postupně uvolňovat setkávání dítěte s rodičem z prostředí KC. Nejdřív řídí styk psycholog či pedagog, poté je rodič ponecháván s dítětem sám, následuje pouze předávání dítěte v KC, konečným cílem je uskutečnění setkávání dítěte s rodičem v běžném prostředí. Vzhledem k dobrovolnosti této služby bývá poměrně úspěšná, nejčastějším ziskem je zlepšení vztahu dítěte k rodiči a zlepšení komunikace mezi rodiči. Podporované setkávání rodiče s dítětem v KC – jako diagnostický nástroj a možnost prevence Poměrně často je KC požádáno spolupracujícími institucemi – OSPOD, příslušným soudem – o odborné posouzení rodinné situace. V těchto případech je užíváno standardní psychologické vyšetření, doplněné o systematické pozorování vzájemných rodinných vztahů. Součástí je také realizace několika setkání rodiče s dítětem v KC. Diagnostická rozvaha je zakončena sdělením závěrů a doporučení rodičům. Následuje společná dohoda o možnostech setkávání rodiče s dítětem. Na základě této intervence bývá často výsledkem mimosoudní dohoda o styku rodičů s dítětem, která je potom prezentována soudu i OSPOD. Zabrání se tak mnoha zbytečným rozporům a tahanicím. Často je takto KC určeno jako první prostředník kontaktu mezi rodiči a styku rodiče s dítětem. Tato alternativa je považována za nejvhodnější pro všechny zúčastněné. K dohodě dochází většinou ještě před rozvodem, eventuelně před zahájením soudu o změně péče. Efekt bývá prokazatelný, téměř okamžitý. Dítě je vyšetřováno psychologem, který s ním dále terapeuticky pracuje (pokud je to nutné) a který je mu k dispozici při setkáních s rodičem v KC. Již od začátku jsou rodiče podporováni k zkvalitnění komunikace ohledně výchovy a potřeb dítěte, a k jistým zlepšením také většinou dochází. Účelem je postupné vyvázání styku z KC, kterého bývá během jednoho roku dosaženo.


21


Podporované setkávání rodiče s dítětem v KC – z rozhodnutí soudu Jde o krajní variantu styku rodiče s dítětem v KC, která je využívána pouze v případech zjevných manipulací, popouzení, kdy evidentně došlo k vážnému narušení vztahů dítěte k jednomu z rodičů. Často dítě rodiče nevidělo i několik let, vztah k němu bývá negativní, nepřátelský. Osvědčilo se uplatnění tohoto soudního nařízení u mladších dětí (cca do osmi let), jako důležité se jeví paralelní terapeutická práce s dítětem i oběma rodiči. Vždy je přesně stanoven počet setkání (5 – 10 setkání, v rozsahu 1x 14 dní). Toto byly ve stručnosti základní možnosti nabídky KC rodičům, kteří řeší problémy setkávání dítěte (dětí) s druhým rodičem po rozvodu. Bohužel do KC přijde jen malý zlomek rodin, které se s těmito problémy potýkají. Někteří rodiče se pomoc vyhledat bojí či řešit situaci vlastně nechtějí. Literatura: Matějček, Z., Dytrych, Z. Krizové situace očima dítěte. 1. vyd. Praha: Grada. 2002. 128 s. Roménová, T. Psychologická pomoc dětem v nesnázích. 1. vyd. Praha: Portál, 2000. 160 s.

Martina Ramešová, absolventka ZSF JU v CB, sociální pracovnice Krizového centra pro děti a rodinu v Jč kraji, kde pracuje pátým rokem. Přednáší jako externista na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity, dokončuje komplexní psychoterapeutický výcvik Umění terapie (Systemika).

22



Role krizových center pro děti a dospívající při řešení opatrovnických sporů Mgr. Petr Sakař psycholog

Krizové centrum pro děti a dospívající, Brno

Krizovým centrům pracujícím s dětmi a dospívajícími je nejčastěji přisuzována role v řešení případů týrání, zneužívání a zanedbávání. Jsou a nadále by měla být místem „první psychologické a sociální pomoci“. Tradičními doménami práce psychologů krizových center zůstanou témata jako psychologie traumatu, dia-gnostika syndromu CAN, krizová intervence a mnohé další psychodiagnostické a psychoterapeutické apli-kace a postupy specifické pro emergentní pomoc. Sociální práce se dál bude zaměřovat především na poskytování dočasného azylu bezprostředně ohroženým dětem. Trvale platnou podmínkou smysluplné intervence ve prospěch dítěte bude práce se zbytkem rodiny, stejně jako další zkvalitňování mezioborové spolupráce a vytváření sociálních „sítí“ napříč neziskovým i státním sektorem. Opatrovnické spory a rozvodová problematika byly v minulosti vyhrazeny manželským a rodinným poradcům, a pro mnohé proto může být překvapující zjištění, že děti a dospívající traumatizovaní rozvodem rodičů tvoří významnou a stále narůstající skupinu klientů tzv. dětských krizových center. Nárůst, který v posledních letech zaznamenáváme, je dán jednak obecně známou vysokou mírou rozvodovosti v České republice, a v druhé řadě jej ovlivňuje i prohlubující se spolupráce krizových center s pracovníky orgánů sociálně-právní ochrany dětí. Ti zastupují práva dítěte během řízení o opatrovnictví, a jsou tak zpravidla prvními, kteří si povšimnou psychických obtíží dítěte nebo jsou na ně upozorněni a rodině návštěvu krizového centra nebo podobného zařízení doporučí. Jistě by bylo možné dlouze rozvažovat nad důvody a dopady vysoké rozvodovosti, spekulovat o krizi moderní rodiny a rozebírat všechny aspekty tohoto problému z nejrůznějších perspektiv. Věnujme ale raději pozornost klientovi, který k nám právě přichází. Zkušenosti z praxe nám ukazují, že dopady „rozvodového traumatu“ na zúčastněné děti a dospívající mohou mít následky srovnatelné s jinými traumatizujícími situacemi (násilí v rodině, sexuální zneužívání), s nimiž se setkáváme. Malá (Malá 2007) konstatuje, že rozvod je pro děti „stejně traumatizující jako smrt rodičů“(s.105), a ačkoliv se možná zdá takové tvrzení přehnané v obecném pojetí, nelze pochybovat o tom, že u některých našich klientů se naplňuje beze zbytku. Případy těžce psychicky strádajících dětí, které jsou díky zaujetí rodičů pro vzájemné osočování a napadání odříznuti od přirozeného zdroje emoční podpory v rodině, plní naše pracoviště stále častěji. Pomoc, kterou jim krizová centra začala nabízet, nemohly tyto děti a dospívající doposud nalézt jinde. Dovolím si na tomto místě odbočit k úvaze o poslání krizových center. Jakákoliv neodkladná pomoc vyžaduje od těch, kteří jí poskytují, značnou míru přizpůsobivosti a flexibility. „První linie“, ve které krizová centra pracují, bývá často místem nových objevů a inovací tradičních postupů, skýtá prostor pro jejich testování, nabízí možnost získat zkušenosti pro Sborník k 10. výročí založení organizace

23


další práci v „zázemí“. Domnívám se, že alespoň zde v Brně obě krizová centra tuto funkci naplnila. Vyšla vstříc požadavkům klientů a rychle do svých služeb zařadila nabídku psychologické pomoci dětem a dospívajícím nacházejícím se v konfliktních opatrovnických sporech. Nebála se testování inovativních postupů a nabírala mnoho zkušeností z úspěšných i méně úspěšných pokusů, jak nelépe pomáhat dětem a dospívajícím ohroženým traumatizujícím rozvodem svých rodičů. V Krizovém centru pro děti a dospívající, kde pracuji, jsme kupříkladu postupem času a po mnoha úpravách a experimentech zařadili do standardních služeb tzv. „asistované setkávání“ nerezidentních rodičů se svými dětmi. Také jsme se přesvědčili, že umístění dítěte během konfliktního rozvodu mimo rodinu, byť by bylo dočasné, nemůžeme považovat za vhodné řešení. Nápomocné se naopak ukázalo „asistované předávání dítěte“ na neutrální půdě Krizového centra. Tyto a mnohé další poznatky by samozřejmě nebylo možné získat bez ochoty a vstřícnosti našich klientů a jejich rodin. V hledání dalších možností pomoci dětem v rozvodových situacích v našem zařízení neustáváme (Sakař 2008). Stále více si při našem hledání nových a účinnějším postupů, jak pomáhat dětem poznamenaným konfliktním rozchodem rodičů, uvědomujeme, že výsledkem našeho pátrání asi nikdy nebude jednoznačný, strukturovaný a rutinně aplikovatelný postup nebo metoda intervence. Každá rodina má svou vlastní, osobitou historii a její jednotliví členové své jedinečné názory a přesvědčení spojené s rozchodem a ztrátou. Pocity a prožitky, které takovou krizovou událost doprovází, rovněž nelze snadno promítnout do předem připravené šablony. Nezbývá nám tedy než setrvat u soustavného hledání a pochybování, které doprovází každé opravdové bytí s klientem a jeho specifickým problémem. Narůstající zájem o téma rozvodů a opatrovnických sporů snad brzy přinese některé systémové změny a možná se spolu s nimi na scéně objeví i nové specializované pracoviště, po kterém část odborné veřejnosti volá (např. Bakalář a kol., 2006) a které pak od nás převezme štafetu péče o děti traumatizované rozvodem a jejich rodiny. Do té doby je třeba, aby krizová centra dál plnila svou funkci a byla k dispozici těm, kteří to potřebují a nemohou zatím hledat pomoc jinde. Literatura: Malá, E. (2007). Posttraumatická stresová porucha. In Malá, E. (Ed), Dítě a stres. Praha: Tigis, s. 102-143. Sakař, P. (2008). Táta s mámou v ringu. Psychologie dnes, 14 (č. 2), 22-25. Bakalář a kol. (2006). Rozvodová tématika a moderní psychologie. Praha: Karolinum.

Petr Sakař, psycholog Krizového centra pro děti a dospívající, Brno. V rámci postgraduálního studia klinické psychologie na FF UK v Praze se věnuje problematice sexuálního zneužívání dětí. Je členem European Society for Sexual Medicine, International Society for Sexual Medicine, České společnosti pro sexuální medicínu, občanského sdružení Bílý kruh bezpečí, občanského sdružení INEX-Sdružení dobrovolných aktivit.

24



Využití moderních komunikačních technologií v pomoci dětem a mladým lidem Mgr. Ivana Jakubeková psycholožka SPONDEA

Rozvoj vědy a techniky v posledních desetiletích nezvratně zasahuje do všech oblastí našeho života, čímž ovlivňuje životní styl každého z nás. Nové objevy a technologie mají za úkol člověku umožnit lepší a snadnější život, ať už v soukromí nebo v práci. Jedna z oblastí, které se tento rozvoj bezpochyby dotýká, je oblast komunikačních technologií. Mezilidská komunikace je jedním ze základních stavebních kamenů společnosti již od samého úsvitu dějin civilizace. Je procesem výměny informací mezi lidmi. Ten většinou probíhá paralelně ve dvou rovinách, a to v rovině verbální a neverbální. Je známo, že neverbální složka hraje v mezilidské komunikaci velmi významnou roli, odborníci tvrdí, že na rozdíl od verbální složky je převážným nositelem významu sdělení. Zůstaneme-li ještě u teorie komunikace, zjistíme dále, že při předávání informací dochází vždy k jejich určité ztrátě. Znamená to, že se informace k příjemci nedostane celá, tak jak ji „vysíláme“, ale v komunikačním kanále dochází k jejímu zkreslení, jinými slovy dochází k oslabení informačního významu. Tento jev se nazývá informační šum a dochází k němu v osobním i jiném mezilidském kontaktu. Vzhledem k nezastupitelnému významu neverbální složky v komunikaci to tedy znamená, že čím méně osobní naše komunikace je, tím více vzniká prostoru pro informační šum. Srozumitelněji řečeno: čím méně osobnější je mezilidská komunikace, tím více vzniká možností jak si jednotlivá sdělení vyložit. V současné době je toto téma aktuální zejména v kontextu tzv. virtuální či internetové komunikace. Virtuální komunikační programy jsou stále častěji využívány nejen mladými lidmi, dostávají se čím dál tím více do povědomí a užívání starších generací. A to se týká všech oblastí života. Krizové centrum SPONDEA zareagovalo na tento moderní komunikační trend již v roce 2000 zřízením emailového poradenství a v roce 2005 zřízením chatového a videochatového poradenství (ICQ, Skype). Tato alternativní forma komunikace s klienty byla zřízena z důvodu rozšíření akčního radia služeb Krizového centra. Účelem tedy byla nabídka další pomoci lidem, kteří se z nějakého důvodu nemohou dostavit do Krizového centra na osobní konzultaci. A to buď kvůli nemožnosti překonat vzdálenost, nebo kvůli možnosti zůstat při kontaktu s námi v co možná největší anonymitě. Mezi nejčastější problematiku, se kterou se na nás klienti prostřednictvím internetu obracejí, patří komunikační, vztahové a rodinné problémy, včetně syndromu CAN, sebepoškozování, sebevražedné myšlenky a chování, a další osobnostní problematika, jako například deprese, fobie apod. Virtuální komunikaci s klientem však koncipujeme a vedeme pouze a výhradně v rovině poradenství. A to zejména proto, že informace je přenášena pouze pomocí verbálního sdělení, čímž je dán velký prostor pro informační šum. Chatová forma kontaktu se svými specifiky (vysoká míra anonymity a relativní pohodlí domova) svádí mnoho klientů k domněnce, že Sborník k 10. výročí založení organizace

25


není nutné se (v indikovaných případech) setkávat osobně, stačí se připojit na ICQ. Bohužel, toto přesvědčení se netýká jen kontaktu s odbornými pracovníky krizového centra, ale našlo své významné místo i v osobním životě mládeže. Přes ICQ se lidé seznamují, hádají, rozcházejí, a přitom často zapomínají na to, že jedna věta se dá říci mnoha různými způsoby. Daleko častěji tak dochází k nedorozuměním, která mají vliv na další kontakt, včetně osobního. Mnohým klientům znemožňují velké vnitřní zábrany vyhledání osobní psychologické pomoci. Těmito zábranami nejčastěji bývá strach, pocity studu, viny, nízké sebevědomí a další. A právě v možnosti tyto klienty přes internet motivovat a podpořit k tomu, aby vyhledali osobní pomoc, vidíme potenciál virtuální komunikace. Virtuální kontakt usnadňuje komunikaci zejména v tom, že klient při něm může zůstat takřka skrytý a jenom on rozhodne, do jaké míry se dá poznat, neboť nelze odečítat jeho neverbální chování. A právě tato míra anonymity, kterou si vůči pracovníkům Krizového centra může klient sám vymezit, mu umožňuje komunikovat s lidmi mnohdy poprvé o tom, co ho trápí, s čím si neví rady a co je pro něj často natolik bolestné, že se obává to sdílet v osobním kontaktu. Jistou výjimku tvoří videochat, kde je virtuálně přenášen zvuk i obraz, avšak který z hlediska poptávky výrazně zaostává za chatem a e-mailem, což svědčí mimo jiné i o větším zájmu o již zmíněnou možnost zachování maximální možné anonymity. Osobní kontakt a komunikace jsou nenahraditelné. Internetové a chatové poradenství jsou limitovaným způsobem mezilidské komunikace, ale jejich nespornou výhodou je, že umožňují kontakt a dodání podpory těm, pro které je zatím obtížné vykročit vlastní nohou z domu a přijít požádat o pomoc na osobní návštěvu. Čtrnáctiletý hoch se v chatovacích hodinách svěřil se svou starostí o spolužáka, který se v poslední době změnil: přestával komunikovat, stahoval se ze společnosti kamarádů, jeho dříve usměvavý a bezstarostný obličej byl nyní spíše vážný a zasmušilý. Klient tušil, že se něco se spolužákem děje, ale ten s ním odmítal o čemkoli komunikovat. Prostřednictvím chatu s námi klient několikrát navázal virtuální kontakt, ve kterém s námi sdílel a probíral možnosti různých přístupů ke spolužákovi. Na základě této virtuální spolupráce se klientovi podařilo spolužáka motivovat k osobní návštěvě odborného zařízení. Ivana Jakubeková, pracuje jako psycholožka Krizového centra SPONDEA od r. 2005. V minulosti pracovala s mládeží a v oblasti vzdělávání dospělých. Je absolventkou psychoterapeutického výcviku v Gestalt terapii a psychosyntéze. V současné době je v předatestační přípravě při IPVZ, obor klinická psychologie.

26



Dítě v dnešním světě, dnešní svět v dítěti Bohuslava Horská Vedoucí Linky důvěry Modrá linka

Jsou dnešní děti šťastné? Jsou šťastnější, než byly děti dříve? Nebo je to naopak? Jako ta, která se ve svém povolání věnuje dětem a zabývá se jejich trápeními, problémy mimořádnými i problémy všedního dne, mohu říci: Podle mého názoru vyplývajícího z osobních i profesních zkušeností nejsou dnešní děti ani šťastnější, ani méně šťastné než byly dříve. Nejsou ani více nebo méně „hodné“, než dříve. Přesto, že se říká, že jsou jiné, jsou i stejné, jako byly. Jen se musí měnit, tak, jak se mění svět, do kterého se narodily a který nosí v sobě. Každá doba je totiž charakterizována příslušnými přívlastky, nese určité atributy. V každé se točí pomyslné kolo hrozeb a šancí. Kolo dnešní doby se točí rychleji a s ním to, co prožívají současné děti. Na ty je kladen nárok rychlejšího přizpůsobování se víru přicházejících změn. Hrozeb i šancí, na které musí reagovat děti v každé době, je v dnešní době prostě nepoměrně více. Co dává dětem dnešní svět? Na co musí reagovat, čemu se musí přizpůsobit, aby mohly plout s proudem života, neutopily se v něm, byly „in“ a ne „out“? Dnešní děti především vyrůstají v kontextu svobody. Jejich dětství není zarámováno pevnými hranicemi tak, jako to bylo v tradiční společnosti. Na jednu stranu je to pozitivní – jejich křídla v létání nikdo nebrzdí. Na druhém pólu však tato volnost přináší kromě nebezpečí ještě úzkost ze zodpovědnosti, ke které je třeba dostatečná míra zralosti, které nedospělý jedinec těžko může dosahovat. To vše je umocňováno do široka rozevřeným vějířem nabídek, pro které je možné se rozhodnout. Svoboda je tak často více paralyzující, než přinášející nové možnosti. Výstižně o tom mluví Erich Fromm: „Člověk by jednal svobodně podle své vlastní vůle, kdyby věděl, co má vlastně chtít, myslet a cítit. On to však neví. Přes optimismus, stavěný na odiv, a přes svou iniciativu je moderní člověk zaplavován hlubokým pocitem bezmocnosti, který způsobuje, že strnule jako ochromený zírá vstříc blížící se katastrofě“ 1 Svoboda velmi úzce souvisí s fenoménem volby. Věci již nejsou jednoznačně dány, výběr limitován – což je sice skvělé, ale nese důsledek v tom, že se dítě denně musí mnohokrát rozhodovat. Jednak je vnímáno daleko více jako partner, jednak je paleta nabídky stále pestřejší od volby značky a druhu jogurtu po volbu aktuálního cyber-kamaráda z nekonečné množiny možností. Dnešní generace je generací mediální. Svět je malý, dostupný několika kliknutími počítače, stisknutím několika tlačítek na mobilním telefonu. Děti vyrůstají v mediální náruči: televize se stále více kanály, rozhlas s bohatou nabídkou stanic, kapesní přehrávače zvuku i obrazu. Otevírá se tak možnost takřka bez hranic. Elektronický kontakt však bývá upřednostňován před kontaktem osobním. Vztahy tak nabírají na šířce a ubývají ve své hloubce. Děti v dnešním svět jsou třikrát „pře“: přesycené, přeinformované, přetížené. Přesycené dojmy, podněty, nabídkou, která vede k úsilí všechno stihnout – nebo všechno nechat plynout, Sborník k 10. výročí založení organizace

27


když už se to stihnout nedá. Dítě dnešního světa je přeinformované kaleidoskopem informací, které se na něho odevšad hrnou, ale které jen těžko skládá do širších souvislostí – a vlastně ani nemá potřebu je do nich skládat. I zde se projevuje šířka na úkor hloubky. Přetíženost se projevuje už od kojeneckého věku – už i malá miminka jsou rodiči zapisována do kroužků, aby se mohla maximálně rozvíjet a nezanedbala žádnou z možností, která se nabízí. Množství podnětů, informací i aktivit tedy může děti úžasně rozvíjet, ale také brzdit – záleží na tom, jak jej uchopí. Dnešní děti v sobě musí zpracovat relativizaci rodinných hodnot současné společnosti. Tradiční model rodiny ustupuje do pozadí, ve slabikářích západních zemí se děti setkávají s „novými typy rodin“ – dvě maminky, dva tatínci… Rodiče nežijí vždy v manželství, nemívají stejná příjmení, proměňují se tradiční role. Slovo otcovská dovolená už ztratilo pel zvláštnosti, média přinášejí ultrazvukové snímky těhotného muže. Dítě nemá spolehnutí na to, že rodina bude pevnou oporu tak dlouho, jak bude potřebovat. Koneckonců i rodiče žijí ve stejném světě jako děti, a odpovídají na všechny jeho fenomény a potenciály. To má za důsledek i jejich zahlcenost a přetíženost, která se projeví i ve vztahu k dítěti. Matka Tereza vyjádřila důsledky tohoto stavu jednoduše. „Otec a matka mají mnoho práce a nemají na dítě čas... toto jsou věci, které ničí mír.“ Často namísto rodičů děti podléhají anonymním autoritám, prezentovaným v médiích, nejčastěji v přátelsky se tvářící a zábavné reklamě. Jak lehce se dá uvěřit, že mě ostatní budou brát, když budu žvýkat určitou značku žvýkačky, že si užiji maximální zábavu, když zvolím správný druh nápoje, nebo že si najdu toho nej nej partnera, když si umyji vlasy náležitě zvoleným šamponem? Již zmíněný Erich Fromm říká: „Člověk se přizpůsobil anonymním autoritám a přijal za své JÁ, které není jeho. Čím dál tak činí, tím silněji pociťuje svou bezmocnost a tím více se musí přizpůsobovat.“ 2 Dnešní svět rovněž vstupuje k dítěti se svým akcentem na sexualitu. „Společnost, zbavena smyslu své existence, v touze najít lék proti emoční bolesti, se zuřivě vrhne na sex“ 3. Sex začíná ztrácet svoji intimitu, dítě se s ním může setkat dříve, než jej stačí chápat. Naráží na něj všude – v médiích, kterými je obklopen, na ulici, v referenční skupině vrstevníků . I zde získává velký objem informací, které těžko zpracovává v kontextu svého aktuálního života. Objevuje se touha po časnějším setkání se sexem, často bez vztahové provázanosti a ucelenosti poznatků z této oblasti. V neposlední řadě musí děti čelit orientaci na výkon, která je provází na každém kroku. Necení se ale až tak dovednosti, znalosti, zvláště ne ty, ke kterým se dospěje obtížně, s vyšší mírou úsilí. Je preferována a vyvyšována zábava, pozitivní prožitky (a čím dále pozitivnější, adrenalinovější). Výkon se přenáší i do oblasti vzhledu. Kult krásy s sebou nese tlak na to, jak člověk vypadá, jak moc je vyspělý, jak odpovídá daným normám, které reprezentuje svět reklamy, modelingu a celebrit. Děti řeší více než kdy tvary a podoby všech zákoutí svého těla, porovnávají se a touží se přiblížit k „ideálu“. Oblečení je podrobováno bedlivému zkoumání, zda je dostatečně trendy a značkové. Být jiný vyžaduje velkou odvahu. I když děti čelí docela velkému tlaku, často to nedají najevo. Nosí se totiž být v pohodě, být free a cool. Tlak ale bývá docela velký, neklidný svět vnáší neklid do světa dítěte. 28



Uvědomuji si, že moje řádky vyznívají spíše ve prospěch hrozeb než šancí a evokují spíše „ne – štěstí“ než štěstí našich dětí. Dnešní doba ale s sebou nese ale i zmíněné šance, nebojím se říct naděje. Není totiž jen výčtem situací nemajících řešení. Jen je třeba bohatost možností vyvažovat. Nositelé hodnot, poskytovatelé prostoru pro kotvení životů dětí a (nejen) mladých lidí stále existují. Oslabuje-li se vliv a význam rodiny a jejich hodnot, je třeba, aby přišla společnost s nabídkou, která by situaci vyrovnala. Podle toho, jaká tato nabídka je, jestli nespočívá pouze v již zmíněných atributech, se cítí naše děti. Aby mohly být šťastné, musí tu být něco navíc. A naše děti to „něco navíc“ mají. Mám na mysli institucionalizovanou pomoc vyjádřenou různými společnostmi, kluby, poradnami, centry, linkami důvěry. Současným dětem se jich nabízí dostatek. Tato místa se mohou stát právě posly naděje, zprostředkovateli hodnot, pevnými body, o které je možné se opřít. Mohou vracet do života dětí ztracený řád, nabízet smysl, být oporou při hledání orientace v rychle se točícím kolotoči života. Instituce nemohou a nechtějí nahradit blízké vztahy, rodinu, kamarády, přátele.Tam je, jak jsem už uved-la, přirozené centrum naděje, lásky a hodnot. Nastupují však tehdy, když se děti nemohou nebo nechtějí obrátit na své blízké – ať už z důvodu, že v ně nemají důvěru, nebo „jen“ proto, že se stydí projevit svou slabost či nerozhodnost. Ve světě současných dětí mají místa profesionální pomoci pro děti pevné místo. Děti se naučily je využívat jako nové možnosti, kterou jim nabízí dnešní svět. Takovou pomocí je i brněnská SPONDEA, která v těchto dnech slaví své desáté narozeniny. Za spolupracující Modrou linku jí blahopřeji, děkuji a přeji hodně úsměvů na tvářích jejích klientů – a zcela jistě i na tváři její. A dítě v dnešním světě? Možná předchozí řádky vyznívají poněkud skepticky, ale má spoustu šancí, jak šťastně prožít své dětství. Jen je důležité, aby mělo pevné body, ke kterým se může vztáhnout, o které se může opřít. Ve svých nejbližších, mezi přáteli i mezi těmi, pro které je vztah k nim povoláním… Bohuslava Horská, vedoucí Linky důvěry Modrá linka, více než dvacet pět let praxe v pomáhajících profesích (státní správa, rodinné poradenství, náhradní rodinná péče, krizová intervence) Členka Asociace manželských a rodinných poradců, České asociace pracovníků linek důvěry, členka správní rady Genea – sdružení pro rodinu. Spoluautorka a lektorka vzdělávacího modulu Internetové poradenství, lektorka vzdělávacích a výukových programů. Fromm, Erich, Strach ze svobody, Praha, Naše vojsko, 1993 Fromm, Erich, Strach ze svobody, Praha, Naše vojsko, 1993 3 Frankl, Viktor: Vůle ke smyslu, Karmelitánské nakladatelství, Praha, 2006 1 2


29


Sociálně-právní ochrana dětí v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc - prostor pro účinné řešení krizových situací v rodině Blanka Klimešová, DiS. sociální pracovnice SPONDEA

Co je to vlastně sociálně-právní ochrana dětí a co si pod tímto pojmem představit? A co má tento právní pojem společného se zařízením pro děti vyžadující okamžitou pomoc SPONDEA? Mnoho lidí si pojem sociálně-právní ochrana dětí (SPO) často spojí pouze s úředníky obecních a městských úřadů, vybaví se jim např. oddělení sociálně-právní ochrany dětí, zanedbané děti v nefunkčních rodinách, ústavní zařízení apod. Sociálně-právní ochrana je v našem zařízení poskytovaná na základě stejných právních norem jako v ostatních zařízeních podobného typu, s ústavní výchovou má však pramálo společného. Snažíme se naopak poskytnout dostatečný prostor pro účinné řešení vzniklé krizové situace v rodině především tím, že nabízíme možnost umístění dětí v našem zařízení bez rozhodnutí soudu, pouze na žádost oddělení sociálně-právní ochrany dětí, rodiče či dítěte samotného. Na základě jakých právních norem poskytuje Spondea sociálně- právní ochranu? Spondea se při zajišťování sociálně právní ochrany dětí řídí zákonem č. 359/1999 Sb. o sociálně-právní ochraně dětí a předpisy s ním souvisejícími. Pověření získala v roce 2000 k následujícím činnostem – zřizování a provoz zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, zřizování a provoz zařízení odborného poradenství, zřizování a provoz zařízení sociálněvýchovné činnosti, vyhledávání dětí, na které se sociálně-právní ochrana zaměřuje, pomoc rodičům při řešení výchovných nebo jiných problémů souvisejících s péčí o děti, v rámci poradenské činnosti pak pořádání přednášek a kurzů zaměřených na řešení problémů souvisejících se zajištěním péče o dítě. Prakticky od svého vzniku je hlavní náplní organizace pomáhat dětem, které se ne vlastním zaviněním ocitly v krizové situaci, kterou nejsou schopné sami řešit. Těmto klientům a jejich rodinám poskytujeme dostatečný prostor k promyšlení a zhodnocení dopadů vzniklé krizové situace. Především poskytnutím potřebného času a pohledu zvenčí (psychologa, sociální pracovnice) předcházíme kvapným a unáhleným rozhodnutím samotných klientů a jejich rodinných příslušníků, která často krizový stav jen zhorší. Našim klientům poskytujeme nejen materiální zázemí ve formě ubytování a stravy, ale především odbornou péči. Kdo se stává našimi klienty a za jakých podmínek? SPONDEA poskytuje pomoc o ochranu dětem, které se ocitly bez přístřeší, utíkají z domova, dětem, které nemohou z různých důvodů dále setrvat ve své biologické rodině (narušené rodinné vztahy, zanedbávání, týrání, sexuální zneužívání apod.). Většina našich dětských klientů má trvalý pobyt v Brně nebo v okolí Brna, přijímáme však klienty ze všech 30



regionů a to nejen pouze z Jihomoravského kraje. Podle typu jednotlivých případů spolupracujeme s rodinami našich klientů a vždy s oddělením sociálně-právní ochrany dětí. Naše kompetence jsou však často značně omezené (nemáme např. právo navštěvovat jednotlivé rodiny), proto se pro nás i pro naše klienty dobrá spolupráce s oddělením sociálně právní ochrany dětí stává nezbytností. Jak se k nám děti dostávají? Děti se k nám dostávají na základě žádosti sociálních pracovníků OSPOD či policie (např. dítě je nalezeno v nočních hodinách a není možné kontaktovat rodiče, rodiče nejsou schopni zajistit pro dítě vyhovující materiální a výchovné podmínky, děti vyrůstají v nepodnětném prostředí, v rodině jsou porušována základní práva dítěte apod.). Dítě k nám může umístit i rodič (děje se tak často v případě hospitalizace rodiče či výchovných problémů v rodině) nebo dítě přichází samo (utíká z domova, jelikož jsou zde pro něj nevyhovující podmínky, je mu ubližováno apod.) Do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc přijímáme všechny klienty do 18ti let věku, na které se zákon o sociálně-právní ochraně vztahuje. Klient nás může kontaktovat v kteroukoli denní či noční hodinu, jelikož naše zařízení poskytuje službu nepřetržitě. V jakých podmínkách jsou služby poskytovány? Pobytovou část našeho zařízení tvoří dva pokoje, kuchyňka, sociální zařízení a nezbytností je herna. V těchto prostorách je možné ubytovat max. 8 dětí ve věku do 18ti let. Všechny místnosti jsou kompletně zařízeny, dětem je poskytována celodenní strava, ošacení, celodenní péče odborných pracovníků zařízení. Denní program každého dítěte se řídí individuálním plánem, který sestavuje kmenový psycholog společně se sociální pracovnicí. Snažíme se, aby byl adekvátně vyvážen a rozvržen mezi hru, školní povinnosti, volnočasové aktivity, konzultace s psychologem apod. Pokud to psychický stav dítěte dovolí, navštěvuje svoji kmenovou školu, v případě mimobrněnských dětí a krátkodobých pobytů je výuka zajišťována přímo u nás. Děti mohou v průběhu pobytu přijímat návštěvy (rodinní příslušníci, kamarádi). Pobyt dítěte v zařízení není časově omezen. Několik příběhů z praxe Dívka, 16 let, špatné rodinné zázemí, neshody s matkou Dívka byla do našeho zařízení přijata na základě žádosti OSPOD poté, co utekla kvůli vyhrocenému konfliktu s matkou ke své sestře a odmítla se vrátit domů. Jako důvod útěku udávala dlouhodobé neshody s matkou. Ve vztahu k matce byla silně negativistická, zahlcená emocemi, na začátku pobytu zcela vylučovala možnost, že by se k ní vrátila. Jako možnost řešení stávající situace si dokázala představit odchod do dětského domova. Psychologická práce s klientkou spočívala především v ujasňování konfliktního vztahu k matce. Matka byla do zařízení několikrát pozvána na konzultace. Z rozhovoru s matkou vyplynulo, že nerespektuje klientčino soukromí, má o ni nepřiměřené obavy a její požadavky jsou zcela v rozporu s potřebami dospívající dcery. Při hledání možných variant dalšího postupu bylo matce doporučeno poskytnout dceři více prostoru k vlastním aktivitám a nezamezovat úplně jejímu kontaktu se sestrou. Klientka se po několika dnech pobyt v našem zařízení rozhodla ukončit a vrátila se zpět do rodiny. Nadále pokračovala Sborník k 10. výročí založení organizace

31


společně s matkou v docházce do krizového centra a společně s psycholožkou pracovaly na zlepšení vzájemných citových vazeb a společného soužití. Chlapec, 10 let, nevyhovující rodinné zázemí, nedostatečná péče rodičů V nočních hodinách nás kontaktovali rodiče chlapce a žádali o přijetí dítěte k pobytu. Matka uvedla, že rodina ztratila možnost bydlení a nyní nemají se synem kam jít, ocitli se ve finanční tísni, a proto nejsou schopni zajistit synovi to, co nezbytně potřebuje. Chlapce jsme na základě žádosti rodičů ubytovali v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Následně jsme kontaktovali spádovou sociální pracovnici oddělení- sociálně právní ochrany dětí a doporučili matce, jak má dále postupovat, aby se finanční a bytová situace rodiny zlepšila a chlapec se mohl k rodičům opět vrátit. V průběhu pobytu však vyšlo najevo, že matka i otec chlapce zneužívají alkohol, a ani přes opakované snahy pracovníků našeho zařízení a sociální pracovnice OSPOD nejsou schopni zajistit pro syna odpovídající materiální i citové zázemí. Chlapcův pocit odloženého dítěte se zesiloval v situacích, kdy rodiče přicházeli opilí nebo vůbec nepřicházeli. Proto byl chlapec na základě rozhodnutí sociální pracovnice umístěn do dětského domova. Ústavní zařízení mu snad poskytne nejen dostatečné materiální zázemí, ale i dostatek podnětů, které mu rodiče nebyli schopni dát. Dívky, 13 let, sexuální zneužívání otcem Dvě sestry (dvojčata) k nám byly umístěny na základě žádosti sociální pracovnice OSPOD poté, co po hospitalizaci matky zůstaly v domě společně s otcem a starším zletilým bratrem. Jedna z dívek již neunesla násilí, které na nich otec páchal a rozhodla se vše sdělit někomu z dospělých. Případ začala řešit policie a sociální odbor a dívky byly na dočasnou dobu umístěny do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Příjezd do našeho zařízení vnímaly jako velkou úlevu, z otce měly velký strach a byly rády, že v domě nemusely nadále zůstávat. Podle jejich slov se k nim otec choval hrubě, bral jim peníze, rozbíjel zařízení bytu, fyzicky je napadal, surově bil a ponižoval staršího bratra a matku. Z rozhovorů s dívkami dále vyplynulo, že je otec několik let sexuálně zneužíval. Dívky byly v průběhu pobytu v péči psycholožky našeho zařízení, se kterou pracovaly především na zmírnění úzkosti a připravovaly se na výslech, který proběhl v našem zařízení. V průběhu pobytu se zdravotní stav matky stabilizoval a děvčata ji mohla téměř denně navštěvovat. Jelikož se nepodařilo najít žádné další příbuzné, u kterých by dívky mohly do doby propuštění matky z nemocnice zůstat, volila sociální pracovnice do doby zlepšení zdravotního stavu matky umístění dívek do kolektivního zařízení pro děti. Blanka Klimešová, sociální pracovnice, v organizaci SPONDEA působí od roku 2005, zabývá se zde především sociálně-právní ochranou dětí, dále se věnuje pomoci dětem a mladým lidem ze sociálně znevýhodněného prostředí. Má zkušenosti s prací s mladými lidmi v Bytu na půli cesty a s osobami ohroženými domácím násilím.

32



Přehled počtu klientů a intervencí v krizovém centru v letech 1998 - 2007 3750 3319

3250

3594

3500 3000 2750 2250 2000 1669

1500

Noví klienti


697 07 20

798 06 20

540 05

381 04

20

20

406 03

02

20

20

01 20

00 254 20

99 19

19

98

0

40 70

500

186 675

750

343

920

1000

414

1189

1250

250

1793

1750

2385

2385

2500

Krizové intervence

33


INTERVENČNÍ CENTRUM Intervenční centrum zahájilo nepřetržitý provoz k 1. lednu 2007 v návaznosti na zákon č. 108/2006 Sb. O sociálních službách. Jeho posláním je poskytování odborné pomoci a podpory osobám, které se pod vlivem domácího násilí dostaly do sociálně nepříznivé situace, tak aby získaly dovednosti řešit tuto situaci vlastními silami.

34



Domácí násilí – nemoc naší společnosti Mgr. Šárka Kašpárková

atletka, mistryně světa v trojskoku

Problém domácího násilí bych nazvala nemocí naší společnosti. Není u nás snad člověk, který by o tomto problému neslyšel nebo se s ním ve svém okolí nesetkal. Lidé, většinou ženy a jejich děti, jsou v této situaci bezradní a často se ji bojí řešit. Mají strach z násilníka i z dalšího života, mají strach, zda se dokáží o sebe a o dítě postarat. Naštěstí už i stát myslí na oběti domácího násilí zákonem. Je dobře, že existují společnosti jako SPONDEA, které se tímto problémem zabývají a snaží se pomoci lidem v tísni. Nejedná se jen o pomoc dospělým, ale i těm, kteří si často pomoci sami neumějí – dětem. Ublížení bezbrannému a důvěřivému dítěti bych nazvala ubožáctvím. O páchaném násilí se nebojme s okolím otevřeně mluvit a začít ho řešit co nejdříve, neboť komunikace je klíčem k řešení všech problémů. Nebuďme proto lhostejní a všímejme si lidí a věcí okolo nás. I my, kterých se to netýká, i když se můžeme v této situaci někdy ocitnout, můžeme pomoci. Šárka Kašpárková byla v letech 1992 - 2006 reprezentantkou České republiky v atletice. V trojskokanském sektoru získala 13 cenných medailí, mezi nejcennější patří zlatá z MS , bronzová z OH a stříbrná z ME. Je držitelkou rekordu ČR v trojskoku výkonem 15,20m. Nyní je majitelkou Hypoxi studia Postava na míru.


35


Domácí násilí – už můžeme pomoci? MUDr. Zora Prosková vedoucí Odboru zdraví Magistrát města Brna

Ještě před několika lety byl pojem domácí násilí zcela neznámý nejen běžným občanům, ale i odborníkům, kteří se s oběťmi domácího násilí ve své praxi setkávali – lékařům, sociálním pracovníkům a, bohužel, i policistům. Náš právní řád pojem domácí násilí neznal. Aktivity nestátních organizací, které začaly před rokem 2000 upozorňovat na to, že domácí násilí objektivně existuje, že se jedná o specifický druh násilí a že také pomoc musí být specifická, byly zpočátku zlehčovány s tím, že se jedná o „hysterické ženské“, které objevují problémy tam, kde nejsou. Rozvíjející se spolupráce hlavně nestátních neziskových organizací se zahraničními aktivitami vedla postupně ke změně názoru společnosti na oblast domácího násilí. Zlomovým rokem byl rok 2004, kdy se v trestním zákoně objevil známý § 215 a) – týrání osoby, žijící ve společně obývaném bytě nebo domě. Společnost tak oficiálně potvrdila, že tzv. domácí násilí skutečně existuje a že je možné a nutné proti němu bojovat. V Brně se v oblasti pomoci obětem domácího násilí ještě před rokem 2000 angažovaly také nestátní ne-ziskové organizace, hlavně o.p.s. SPONDEA, o.s. Magdalenium a Bílý kruh bezpečí. Statutární město Brno se v oblasti pomoci obětem domácího násilí začalo výrazně angažovat právě v roce 2004 v rámci projektu „Opening“ , kdy začala spolupráce s městem Vídní na vytvoření systému, který by dokázal efektivně pomáhat obětem domácího násilí a zároveň zajistil vzájemnou spolupráci všech jeho složek. V rámci tohoto projektu se významně angažovaly právě nestátní neziskové organizace a z nich nejvýrazněji o.p.s. Spondea. Právě o.p.s. SPONDEA prošla od svého založení v roce 1998, kdy sloužila jako centrum krizové pomoci dětem bez specifického zaměření na domácí násilí, nejvýraznějším rozvojem. Ze skromných začátků postupně vznikalo zařízení, které poskytovalo v nepřetržitém provozu pomoc zanedbávaným a týraným dětem, a to pomoc na vysoké odborné úrovni. V roce 2004 se SPONDEA přestěhovala z původních prostor do nového působiště – vilky na Sýpce 25. Díky tomu bylo i prostorově možné zajistit rozvoj dalších služeb. Jestliže z pohledu legislativy, upravující oblast tzv. domácího násilí, byl zlomovým rokem rok 2004, v městě Brně to byl rok 2005, kdy Rada města Brna přijala prohlášení k problematice domácího násilí v němž konstatuje, že město Brno chápe domácí násilí jako celospolečenský problém, který je nutné řešit na všech úrovních včetně úrovně komunální politiky. Zároveň je v tomto prohlášení konstatováno, že bude podporován vznik interdisciplinárních týmů, které budou účinně pracovat v oblasti pomoci obětem domácího násilí. Interdisciplinární tým opravdu v roce 2005 vznikl. Jeho součástí se stali zástupci Policie ČR, městské policie, zástupci odborných útvarů Magistrátu města Brna i úřadů městských částí, zdravotníků a nestátních neziskových organizací, které se zabývají pomocí obětem domácího násilí. Díky aktivní spolupráci všech členů týmu došlo kvalitativně k další změně. 36



Byl vytvořen a Radou města Brna v lednu 2006 schválen pro brněnské podmínky modifikovaný projekt Bílého kruhu bezpečí „Interdisciplinární přístup k řešení případů domácího násilí ve statutárním městě Brně“. V rámci tohoto projektu bylo nezbytné, aby začala fungovat nepřetržitá služba tzv. DONA telefonické linky a DONA centra pro pomoc obětem domácího násilí. Při zvažování toho, jak tyto nezbytné služby zajistit, konstatovali členové týmu, že není nutné vytvářet novou organizaci, protože o.p.s. SPONDEA, která je aktivním členem interdisciplinárního týmu, je odborně i organizačně natolik zdatnou organizací, že může tzv. DONA centrum i DONA linku založit a provozovat. Za finančního přispění statutárního města Brna a Jihomoravského kraje, díky vysokému pracovnímu nasazení pracovníků o.p.s. SPONDEA a úzké spolupráci i ostatních členů interdisciplinárního týmu bylo DONA centrum na podzim 2006 opravdu otevřeno v objektu o.p.s. SPONDEA na Sýpce 25. Rok 2007 přinesl další prohloubení spolupráce členů interdisciplinárního týmu a díky připravenosti i neproblémový přechod DONA centra na krajské Intervenční centrum pro oběti domácího násilí, jehož provoz zajišťuje právě o.p.s. SPONDEA. Vraťme se tedy k úvodu – už můžeme pomoci obětem domácího násilí? Díky spolupráci i osobním vazbám členů interdisciplinárního týmu, díky proškolení odborníků pomáhajících profesí i díky institucionálnímu zázemí je možné říct, že už pomoci můžeme, ale to neznamená, že už není co zlepšovat, rozvíjet a rozšiřovat. Přes veškeré zdárně učiněné kroky je celá široká oblast pomoci obětem domácího násilí teprve na svém počátku. Zora Prosková, původním povoláním zubní lékařka, pracuje od roku 1991 na odboru zdraví ( do roku 2007 zdravotnictví ) Magistrátu města Brna, od roku 1997 ve funkci vedoucí odboru.


37


Domácí násilí z hlediska historie činnosti organizace Eva Hrabálková, DiS. sociální pracovnice SPONDEA

Od počátku provozu Krizového centra SPONDEA jsme se setkávali s problematikou domácího násilí. Zpočátku jen velmi sporadicky, proběhlo pár konzultací, díky kterým jsme postupně zjišťovali, že pomoc při řešení problematiky domácího násilí by se měla stát součástí námi poskytovaných služeb. Nezávisle na provozu Krizového centra jsme nabízeli ohroženým osobám komplexní pomoc, a to jak ve formě poradenství, podpory a krizového ubytování, tak v širší pomoci spočívající např. v péči o děti, které byly svědky násilí. Od ledna roku 2001 jsme začali poskytovat krátkodobé ubytování pro matky s dětmi, které se staly obětí domácího násilí a svoji situaci řešily odchodem od násilného partnera. U nás nacházely bezpečí, prostor pro zklidnění, poradenství, pomoc při zajišťování dalšího, dlouhodobějšího ubytování. Měly zde čas a klid na rozhodnutí, jak dál. Ne vždy však setrvaly ve svém rozhodnutí vyřešit problematické soužití s násilníkem odchodem od něj, v některých případech se vracely zpět, jelikož si nemohly dovolit nebo si nedokázaly představit život v azylovém domě, podnájmu či u příbuzných. Mnohdy taky podlehly prosbám a slibům násilných partnerů a rozhodly se „dát jim ještě jednu šanci“. V průběhu let jsme se o problematiku domácího násilí zajímali hlouběji, zvyšovala se naše odbornost v této oblasti, přibývali klienti, rozšířila se naše spolupráce s dalšími odbornými zařízeními v Brně i v jeho širokém okolí. Nebylo tedy náhodou, že jsme se v roce 2005 stali členy Interdisciplinárního týmu v Brně, který si mimo jiné kladl za cíl otevřít ve městě Brně specializované poradenské zařízení – DONA centrum. V září roku 2006 DONA centrum zahájilo svoji činnost. Začalo poskytovat sociální, právní a psycholo-gické poradenství osobám ohroženým domácím násilím bez rozdílu věku a pohlaví. Na krizový pobyt začali být přijímáni první klienti a klientky i bez dětí. Díky změně legislativy můžeme během relativně krátké doby vidět velký posun v možnostech pomoci osobám ohroženým domácím násilím. Také již toto téma není úplným tabu, o domácím násilí se ve společnosti více hovoří, jsou více propagovány organizace, které se touto problematikou zabývají, veřejně jsou osoby ohrožené vyzývány k tomu, aby svoji situaci řešily. V souvislosti se změnou legislativy je největším zlomem rok 2007, kdy vešel v platnost zákon č. 139/2006 Sb., který dává policii možnost dočasně zasáhnout do práv k užívání obydlí. V praxi to znamená, že osoba, které je ubližováno, zůstává ve svém prostředí, v domě nebo bytě kde má svůj prostor, její děti své hračky, v okolí má zázemí svých blízkých, známých a přátel, kdežto násilná osoba musí na 10 dní opustit společnou domácnost. Osoba ohrožená již tedy v mnoha případech nemusí utíkat s minimem věcí ze společného obydlí a složitě hledat jiné ubytování v azylových domech, podnájmech či u známých a příbuzných. Tak jak jsem uvedla výše, obrovský posun v řešení případů domácího násilí způsobila změna v legislativě, která umožňuje policii využít institut vykázání, tzn. že násilím ohrožená 38



osoba je ochráněna před dalšími útoky, je jí adresně nabídnuta pomoc ve formě sociálního, psychologického a právního poradenství. Po více než roce působení nového zákona se zřetelněji ukazuje, že domácí násilí není pouze partnerským problémem. Díky rozsáhlejší osvětě, interdisciplinární spolupráci v rámci celého kraje a institutu vykázání jsme mohli pomoci mnoha seniorům, kteří byli ohrožováni svými potomky či jinými příbuznými. V prvním roce působení nové legislativy jsme řešili 18% případů klientů v seniorském věku, kteří byli ohroženi domácím násilím od svých příbuzných, nejčastěji zletilých potomků. V procentech jsou započítaní jak klienti, v jejichž domácnostech bylo využito institutu vykázání, tak klienti, kteří se přišli poradit bez zásahu policie. Největší část klientů, kteří se na nás obraceli a stále obracejí s problémem domácího násilí tvoří matky s dětmi. V minulosti tedy bylo velmi častým řešením vytržení dětí z jejich přirozeného prostředí, bylo potřeba změnit školu, přetrhat tím jejich přátelská a kamarádská pouta, často neměly matky ani čas sbalit dětem hračky, školní pomůcky, oblečení, apod. I toto bývalo důvodem, proč se někdy matky k násilným partnerům vracely. Chtěly to „vydržet“ kvůli dětem, zázemí, financím… Z roku 2001 mi utkvěl v paměti jeden případ mladé maminky, která k nám byla přivedena sociální pracovnicí poté, co ji její manžel již poněkolikáté fyzicky napadl. Tentokrát neublížil pouze jí, ale taky dvouměsíčnímu synovi a vyhrožoval násilím a smrtí i dalším dvěma starším dětem. Napadený syn i jeho matka museli být lékařsky ošetřeni. V Dětské nemocnici tenkrát místní sociální pracovnice kontaktovala pracovnici OSPOD, která měla tuto rodinu na starosti a která již měla i z minulosti informace, že zde dochází k domácímu násilí. V době, kdy hovořila s klientkou o nutnosti situaci nějak řešit, se klientce všechna navrhovaná řešení zdála moc nebezpečná, složitá, zdlouhavá. Ve chvíli, kdy manžel fyzicky zaútočil na jejich dítě, a navíc mu způsobil zranění, si klientka uvědomila, že problém s násilím u partnera jen tak nezmizí, že to bude stále horší a že dál již nechce čekat na to, až manžel opět zaútočí. Po ošetření byla tato klientka i s dětmi přijata do našeho zařízení na azylový pobyt. I když byl manžel vzat do vazy, bylo nutné klientku ukrýt. Jeho rodina se klientce mstila za to, že „dopustila“ jeho stíhání, tehdy ještě za trestný čin ublížení na zdraví. Příbuzní agresora vyhrožovali klientce i dětem, slovně ji napadali, pronásledovali. Proto se sociální pracovnice snažila najít pro tuto klientku a její děti dlouhodobé azylové ubytování mimo Brno, což se podařilo na severní Moravě. Nebyl to zrovna lehký úkol, jelikož azylové domy v té době přijímaly klientky pouze ze svého okresu nebo blízkého okolí. Klientky z cizích okresů musely platit vyšší nájem a na ten často neměly dostatek finančních prostředků. Klientka měla podporu sociálních pracovnic v azylovém domě, navíc sociální pracovnice z OSPOD s ní byla nadále v kontaktu. Za dobu strávenou v azylovém domě se klientka naučila žít bez neustálého strachu, naučila se hospodařit s penězi, starat se pečlivě o děti, postavila se na vlastní nohy. Eva Hrabálková, vzděláním sociální pedagožka, od roku 2000 působí jako sociální pracovnice v organizaci SPONDEA. Má zkušenosti z práce s dětmi se sluchovou vadou.


39


Interdisciplinární spolupráce Intervenčního centra SPONDEA Bc. Jana Levová sociální pracovnice

koordinátorka Intervenčního centra SPONDEA

Cílem intervenčního centra je pomoc osobám, které se jsou ohroženy nebo vystaveny domácímu násilí. Přijetím dvou zákonů ke dni 1.1.2007 se DONA centrum Brno, jehož činnost byla zahájena v září 2006, změnilo na Intervenční centrum podle terminologie zákona 108/2006 Sb. O sociálních službách. Dalším zákonem, který ovlivnil činnost Intervenčního centra je zákon 135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím. Tato legislativní opatření chrání osoby ohrožené domácím násilím a deklarují nulovou toleranci k jeho pachatelům. Podstatou zákona 135/2006 Sb. je možnost zásahu státu do vztahu dvou osob a to v jejich společném obydlí, pokud je jedna osoba druhou ohrožena. Tímto zásahem je institut vykázání násilné osoby ze společného obydlí na dobu 10ti dnů. Je zřejmé, že samotná desetidenní nepřítomnost násilné osoby situaci osoby domácím násilím ohrožené nevyřeší, a proto aby byla pomoc účinná, je nutná činnost dalších institucí, které v péči o ohroženou osobu navazují na akt vykázání provedený Policií ČR. Tuto činnost upravuje § 60a zákona 108/2006 Sb. a svěřuje ji do kompetence intervenčních center. Mimo hlavní činnost Intervenčního centra, kterou je přímá práce s osobami ohroženými domácím násilím, je další součástí působení Intervenčního centra koordinace spolupráce subjektů, které mohou být účinnými pomocníky pro ohrožené osoby a bojovníky na poli prevence proti domácímu násilí. Intervenční centrum SPONDEA je iniciátorem a koordinátorem setkávání zástupců těchto institucí v Jihomoravském kraji. Interdisciplinární spolupráce umožňuje pomoc osobám ohroženým domácím násilím nejen ve smyslu vykázání, ale jejím cílem je také vytvoření systému preventivních řešení této problematiky na regionální úrovni podle aktuální situace. Instituce, jejichž zástupci se pravidelně v jednotlivých týmech setkávají, jsou: policie ČR, oddělení sociálně právní ochrany dětí, obecní policie, přestupkové, sociální a zdravotní odbory měst a obcí, azylová ubytovací zařízení, poradny, psychologové, lékaři, probační a mediační služba, státní zastupitelství, soudy… a další podle možností a potřeb jednotlivých regionů. Na území Jihomoravského kraje probíhá interdisciplinární spolupráce v návaznosti na správní uspořádání bývalých okresů. Jedná se tedy o sedm interdisciplinárních týmů působících v oblastech Brno - město, Brno – venkov, Blansko – Boskovice, Břeclavsko, Hodonínsko, Vyškovsko, Znojemsko. Ve statutárním městě Brně je iniciátorem a koordinátorem aktivit v oblasti řešení problematiky domácího násilí Odbor zdraví MMB, v ostatních regionech je koordinace spolupráce iniciativou Intervenčního centra SPONDEA, kdy pilířem jsou přitom společná setkání, která vytváří prostor pro diskuse jednotlivých odborníků a hledání společných postupů tak, aby výsledkem byla efektivní a dostupná pomoc ohroženým osobám, které řeší svou obtížnou životní situaci. 40



Zástupci spolupracujících organizací v jednotlivých týmech jsou z řad Policie ČR, státního zastupitelství, soudů, městských úřadů – orgánů sociálně právní ochrany dětí, komisí pro projednávání přestupků, sociálních a zdravotních odborů, městské policie, sociálních služeb – azylové domy, poradny, centra sociálních služeb, domovy s pečovatelskou službou, krizová pomoc, terénní programy, linky důvěry…, probační a mediační služby, Správy uprchlických zařízení MV ČR. Ve čtyřech regionech JmK - Brno-venkov, Blansko, Břeclav a Vyškov - se během roku 2007 podařilo navázat spolupráci a uskutečnit dvě až tři setkání týmů. Během prvního setkání se členové týmů dohodli na formě vzájemné spolupráce, kdy hlavním cílem bylo vytvoření komunikační sítě a osobních vazeb celého týmu tak, aby byl vytvořen provázaný a komplexní systém péče o oběti. Dalším očekávaným přínosem bylo vytvoření diskusního fóra, kde by bylo možné řešit konkrétní případy s možností zpětné vazby mezi jednotlivými subjekty. Na dalších setkáních se členové interdisciplinárního týmu shodli na potřebě shromáždit informace o svých kompetencích a předmětech činnosti, které se staly podkladem pro vytvoření mapy služeb dostupných v regionech, ale také podkladem pro zmapování nedostatků a slepých míst. Pro úplnost uvádím nejčastěji se opakující problematické oblasti, které vyplynuly se shromážděných podkladů: nedostatečná možnost řešení bytové situace obětí, nedostatečná provázanost péče o oběti s lékaři, potřeba užší spolupráce s policií, nedostatek krizových pracovníků v terénu, nízká informovanost občanů o možnostech řešení domácího násilí, nedostatek zařízení sociálních služeb mimo statutární město Brno, problematické dokazování spáchaného přestupku při řešení domácího násilí. V dalších dvou regionech – Hodonín a Znojmo – se schůzky týmů interdisciplinární spolupráce během roku 2007 připravovaly a uskutečnily se začátkem roku 2008. Další činností v rámci interdisciplinární spolupráce je realizace školení zaměřených na problematiku domácího násilí, komunikačních technik a práce s ohroženými osobami, komplexní péče o ohrožené osoby a jejich děti, které jsou samy oběťmi nebo svědky domácího násilí. Tato školení lektorují pracovníci Krizového a Intervenčního centra SPONDEA pro sociální pracovníky a policisty. Jana Levová, vzděláním sociální pracovnice, více než 10 let praxe v sociálních službách neziskového sektoru i státní správy. Dříve působila v poradenských i pobytových službách pro cizince žijící v ČR, účastnila se na projektu ochrany cizinek v nedobrovolné prostituci, na meziresortní spolupráci v oblasti zvyšování kvality sociálních služeb, je inspektorkou kvality sociálních služeb.


41


Vztah o.p.s. SPONDEA a Policie ČR lze označit za partnerství plk. JUDr. Jaroslav Vaněk

zástupce ředitele Správy Jihomoravského kraje Policie ČR

Když jsem obdržel pozvánku na oslavu 10. výročí činnosti organizace SPONDEA při ČČK Brno, o.p.s., neváhal jsem s účastí ani na okamžik. Ačkoliv s touto organizací nespolupracuji osobně, byl jsem na pozici ředitele Městského ředitelství Brno Policie ČR v průběhu minulých 5 let informován o aktivitách policistů působících v oblasti trestné činnosti páchané na dětech a v posledních letech též na poli domácího násilí. Oblast řešení kriminality páchané na dětech jsem společně s domácím násilím považoval vždy za jednu z prioritních, což se projevilo i v podobě konkrétních opatření, jenž měla za cíl zlepšit situaci osob týraných ze strany svých blízkých. Z informací zprostředkovaných policisty Městského ředitelství Brno a Správy Jihomoravského kraje Policie ČR pro mě vyplynulo jasné poselství - ze SPONDEI se stal spoluhráč Policie České republiky, který se na nás v případě potřeby může kdykoliv obrátit a na kterého se kdykoliv mohou obrátit policisté, pokud je při řešení konkrétního případu zapotřebí využít kompetencí druhého partnera. K rozšíření vzájemných vazeb došlo přibližně před 3 lety, kdy se Městské ředitelství Brno Policie ČR začalo intenzivně věnovat otázce domácího násilí. V té době byly položeny základy budoucí interdisciplinární spolupráce mezi hlavními orgány a organizacemi zapojenými do pomoci osobám ohroženým domácím násilím ve Statutárním městě Brně. Spolupráce byla posléze zastřešena do trvalé činnosti Interdisciplinárního týmu pro řešení případů domácího násilí, na níž dodnes participuje jak Policie České republiky, tak i organizace SPONDEA. Jako třetí etapu vývoje vzájemných vztahů pak vnímám období od počátku roku 2007, kdy vstoupil v účinnost zákon č. 135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím. Ten zavedl v návaznosti na institut vykázání model spolupráce při ochraně osob ohrožených domácím násilím ověřený již v zahraničí. Daný systém počítá s vytvořením institucí specializujících se na pomoc ohroženým osobám označovaných jako „Intervenční centra“. Pro Jihomoravský kraj plní od ledna 2007 úlohu Intervenčního centra právě SPONDEA, čímž byly dosavadní vztahy institucionalizovány i legislativním rámcem, který zvětšuje prostor pro dosavadní spolupráci a počítá se společným působením v oblasti domácího násilí, ač z různých směrů vyplývajících z primárního zaměření obou subjektů. Dle mých informací je současná úroveň komunikace mezi Policií ČR a SPONDEOU dobrá nejen na úrovni města Brna, ale též na úrovni krajské. Byla vytvořena osobní vazba mezi pracovníky Intervenčního centra a těmi policisty, kteří se zabývají řešením případů domácího násilí, ať již v rovině přestupkového nebo trestního jednání, a vzájemné předávání poznatků je využíváno k optimalizaci fungování zavedeného mechanismu. Právě osobní kontakt považuji pro rozvoj spolupráce za podstatný a mnohdy i určující, což je jedním z důvodů, proč jsem se rád zúčastnil kulatých narozenin SPONDEI. Chtěl bych jejím pracovnicím a pracovníkům 42



popřát do budoucna mnoho sil při jejich důležité a obětavé práci. Za sebe mohu říci, že budu i nadále dělat maximum pro to, aby se mohli na Policii České republiky obracet jako na svého spojence. Jaroslav Vaněk, policista od roku 1986, za dobu svého působení u Policie České republiky prošel celou řadu pozic od rotného na Obvodním oddělení Valašské Klobouky na Hodonínsku, přes řadové i vedoucí funkce na Zlínsku a Hodonínsku. Od roku 2003 do letošního roku působil v Brně jako ředitel Městského ředitelství Brno PČR a v současné době je zástupcem ředitele Správy Jihomoravského kraje PČR. Po celou dobu své policejní kariéry vnímal domácí násilí jako závažný problém, kterému věnoval patřičnou pozornost a je považován za průkopníka důsledného policejního přístupu k tomuto problému.


43


Práce s ohroženou osobou Mgr. Eva Pospíchalová sociální pracovnice SPONDEA

Informace o domácím násilí jsou v dnešní době poměrně snadno dostupné i široké veřejnosti. Předmětem tohoto článku proto nejsou definice, popis jeho formy, typů a výskytu v populaci, ale uvědomění si, jak důležitá je práce s ohroženou osobou a jaké jsou možnosti řešení problémů těch, kteří se s tímto jevem setkali. Do Intervenčního centra přicházejí klienti z různých důvodů a popudů. Naše klientela je různorodá a se stoupající osvětou i pestřejší, stále ale převažují ženy, proto budu psát zejména o nich. Velmi často se na ohroženou osobu pohlíží jako na „zničenou a zuboženou chudinku“ bez vlastního názoru a schopnosti něco změnit. I když stále přichází ženy na pokraji zhroucení a vyčerpání, které nemají představu o tom, jak by měly svoji situaci řešit, přichází i ty - na první pohled sebevědomé a silné - které jsou rozhodnuté svůj život změnit. Mnohé ženy nepřicházejí primárně kvůli sobě, ale kvůli dětem, na doporučení dětské lékařky nebo sociální pracovnice. Přes děti se můžeme dostat i k pomoci ohrožené ženě, která si do té doby často vůbec neuvědomuje, jaké nebezpečí jí i dětem hrozí. Nejčastěji zastoupenou věkovou skupinou jsou ženy mezi 30 a 40 lety, tzn. ženy, které mají malé nebo dospívající děti. A tyto děti velmi často přihlížejí násilí nebo jsou násilím přímo ohroženy. Velký přínos naší organizace spatřuji v tom, že jsme zařízení poskytující péči nejen dospělým osobám ohroženým domácím násilím, ale i jejich dětem, neboť i ony jsou oběťmi násilí, které v rodině probíhá. Terapie tedy může probíhat souběžně a není nic důležitějšího, než vědomí matek, že o jejich děti bude někdo pečovat, a stejně tak vědomí dětí, že o jejich matky bude dobře postaráno. V rozpadající se rodině totiž často dítě přebírá zodpovědnost za matku a dochází k záměně rolí – dítě přijímá roli dospělého ochránce své matky a narušuje se tak jeho přirozený vývoj. Pokud tuto roli převezme někdo jiný – v tomto případě terapeut - uleví se tak dítěti, které se již může věnovat svému prožívání a uzdravování. Při samotné práci s klientkou je velmi důležitý první kontakt, navázání důvěrného vztahu, poskytnutí bezpečného prostoru pro vyprávění, ale i uvolnění a pláč. Žena totiž mnohdy poprvé zažívá pochopení, přichází na místo, kde jí někdo věří, kde se může cítit sama sebou, nemusí se přetvařovat a předstírat, že je v jejím životě vše v pořádku. Nemusí se stydět za to, že jí někdo blízký ubližuje. Rozdílná práce je s klientkou přicházející na základě vykázání násilné osoby a s klientkou, kde dosud policie nezasahovala. V obou případech ale důvěřujeme událostem tak, jak je klientky popisují, nezpochybňujeme jejich slova, nevyslýcháme, pouze nasloucháme. Sbírání důkazů a výslechy jsou prací policie. U klientek přicházejících bez předchozího zásahu policie je nutné nejprve rozpoznat, zda se o domácí násilí jedná či nikoli. Identifikovat domácí násilí může být někdy velmi obtížné, neboť klientka ve svém vyprávění působí zpočátku velmi nejistě a nevěrohodně. To je ale jed44



ním ze specifik chování ohrožených osob. Často je jejich první větou – „nevím, jestli jsem tady správně“, „vy máte určitě mnohem horší případy, než je ten můj“, „možná jsem sem ani neměla chodit“, atd. Je důležité si uvědomit, že domácí násilí se vyvíjí pozvolna a plíživě, a s jeho stupňováním se objevují i tři charakteristické pocity, které ohroženou osobu provázejí: STUD, který se objevuje v počátcích násilí a je provázen pocitem ponížení a překvapení, jak to ten, kterého má tolik ráda, mohl udělat. Potom přichází pocit VINY – „třeba za to, co se mi teď děje, skutečně mohu já“. A nakonec pocit STRACHU – když už oběť poznala, jak násilí bolí, má strach, že přijde znovu a znovu. Ten strach ji buďto natolik ochromí, že setrvává v násilí několik let, anebo ji motivuje k činům a odchodu do bezpečí. Práce s ohroženými osobami je velmi specifická a odlišná od klasického poradenství i individuální terapie. Většina klientek je snadno manipulovatelných, neboť jsou tak naučené žít. Direktivní rady mají své opodstatnění pouze v extrémních případech ochromení strachem, kdy je potřeba, v zájmu záchrany života, za klientku jednat. V ostatních případech se rad snažíme vyvarovat, pouze nabízíme možná řešení a dáváme prostor pro plánování a mapování situace. Během konzultace je důležité postupovat po velmi malých krocích, trpělivě naslouchat, poukázat na nebezpečí a pokusit se nastínit plán, jak se nebezpečí vyhnout nebo ho alespoň minimalizovat. Nazvat věci pravými jmény může klientce otevřít oči a ona si tak uvědomí, že hrozba nebezpečí je skutečná. Důraz klademe na motivaci klientek a na aktivní přístup k jejich problému, spíše je provázíme a dodáváme odvahy, že nikdy není pozdě začít znovu a lépe. Každá ohrožená osoba je jedinečná a potřebuje odlišný přístup. Příběhy, se kterými k nám ženy přichází, jsou možná podobné, ale jejich nositelky velmi rozdílné. Při práci s nimi je důležité nezapomínat na individuální přístup. Na závěr bych se chtěla dotknout dvou skupin, kde osvěta na poli domácího násilí ještě není příliš dobrá, a to jsou senioři a lidé žijící na vesnicích. Přesvědčení, že co se děje doma za zavřenými dveřmi je soukromou záležitostí a nikdo nemá právo do tohoto modelu zasahovat, je zde příliš silně zakořeněno. Podobný rodinný model se předává z generace na generaci. Lidé jsou ovlivněni předsudky, mýty, mají zcela odlišný pohled na současné trendy. Proto je jedním z našich cílů důkladná osvěta a pomoc i těmto skupinám ohrožených osob. Eva Pospíchalová, sociální pracovnice Krizového a Intervenčního centra SPONDEA, vzděláním speciální pedagog se specializací etopedie, psychopedie, specifické vývojové poruchy učení a chování. Má praxi s mentálně postiženými a autistickými dětmi ve speciální škole, dále jako odborná vychovatelka v diagnostickém ústavu a ve školní družině na základní škole.


45


Případ klientky Kristýny Mgr. Martina Ježková psycholožka SPONDEA

(jméno klientky i některé charakteristiky jsou změněné) Koncem května loňského roku nás klientka jménem Kristýna kontaktovala poprvé. Přišla bez objednání rovnou na osobní konzultaci do našeho Intervenčního centra. Sdělila nám, že kontakt na nás získala od PČR, od skupiny pro domácí násilí na Běhounské ulici. Paní Kristýna se po usazení rozhovořila o své rodinné situaci. V současné době je v pracovní neschopnosti, protože byla napadena svým manželem, který ji poranil v obličeji. Nebylo to poprvé, klientka hovořila celkově o třech fyzických útocích (např. jí napadl varnou konvicí), dále ji manžel ponižuje, uráží, často přichází domů opilý. V rodině vyrůstají dva synové, děti z předchozího vztahu klientky, a ty bohužel bývají svědky násilí. Manžel je nyní podmíněně odsouzen, ale ne za násilný trestný čin. Klientka z domova utekla, protože má z manžela strach. Paní Kristýně jsme nabídli právní a psychologické poradenství, nejen pro ni, ale i jejím dětem. Také jsme ji informovali o institutu vykázání a dalších možnostech postupu v řešení její situace. Probrali jsme s ní bezpečnostní plán. Ještě než k nám přišla na druhou konzultaci, byla klientka opět, a tentokrát již na veřejnosti, manželem fyzicky napadena, přihlížejícími lidmi byla přivolána PČR a ta vydala rozhodnutí o zákazu vstupu manžela do společného obydlí. Tím pádem se paní Kristýna stala naší klientkou i z titulu vykázání. Společně s klientkou jsme se podílely na vypracování předběžného opatření, které se klientka rozhodla podat. Bylo to však spojováno s velikými obavami, jakou tím u manžela vzbudí reakci. Manžel jí neustále kontaktoval prostřednictvím mobilního telefonu, posílal jí výhružné sms zprávy, kde ji sděloval, že jí a byt nechal hlídat někým dalším, vyhrožoval dalším násilím. Tyto sms se střídaly se zprávami, kde ji naopak sděloval, že ji stále miluje a že se těší, až se vrátí domů. Takto ji kontaktoval až 70x za den. Nejen sms zprávami, ale i neustálým prozváněním. Klientka to prožívala velmi tenzně, měla veliký strach, ráno mívala bolesti břicha, zvracela. V této fázi pracovala na případu klientky jak právnička, jmenovitě na sepsání předběžného opatření, probíraly se otázky okolo rozvodu, vypořádání společného jmění manželů, záležitosti okolo bytu atd., tak samostatně i psycholožka. Klientka si sama řekla o pravidelnou psychologickou péči pro zvládnutí zátěžové situace. Při těchto konzultacích vycházelo postupně najevo, že toto není první násilný vztah klientky, že již v předchozím manželství k domácímu násilí docházelo a z tohoto důvodu bylo manželství rozvedeno, a že bohužel klientka prošla i velmi traumatickou zkušeností sexuálního zneužití v dětství. Potvrdilo se tak naše opakované zjištění z práce s traumatizovanou klientelou, že trauma typu sexuálního zneužití způsobené v dětství hluboce narušuje další psychosexuální vývoj daného člověka, a že u takového člověka 46



je velká pravděpodobnost výskytu partnerských problémů a zejména sklon opakovaně vstupovat do násilných vztahů, kde se opakovaně stává obětí násilí. Do péče dětského psychologa Krizového centra SPONDEA byli přijati i synové klientky, kteří byli opakovaně svědky domácího násilí. Ti během konzultací, nezávisle na sobě, referovali o symptomech, které odpovídají reakci na závažnou stresující životní zkušenost (trauma). Mezi symptomy, o kterých hovořili, patřilo zhoršení prospěchu v důsledku zúžení pozornosti, vracející se vzpomínky na traumatizující událost („pořád musím myslet na to, jak jsem viděl mamku ležet v kuchyni na zemi“), a další příznaky úzkosti a zvýšené vzrušivosti jako obtíže se spánkem (časté probouzení, noční můry), zhoršení nálady, podrážděnost, zvýšená bdělost, motorický neklid a také se objevovala zvýšená pohotovost k úlekové reakci. Při další práci se syny i s matkou vyšla najevo nedostatečnost vzájemné komunikace mezi všemi stranami, což reflektovali především synové. Matka si posléze uvědomila a připustila svoje počáteční zahlcení problémem (který odrážel její vlastní trauma z dětství) a tím pádem i nedostatek prostoru pro děti, což mělo patrně vliv jak na utváření se situace, tak i na její následné zpracování. Po uplynutí desetidenní lhůty vykázání Městský soud v Brně vydal usnesení, které rozhodlo o dalším zákazu vstupu pro násilného manžela. Paní Kristýna byla již v této fázi rozhodnuta vztah definitivně ukončit. Se svým advokátem sepsala žalobu na rozvod, snažila se ještě za trvání manželství zúžit společné jmění manželů, protože manžel díky svému chování rodinu velmi zadlužil, sázel a bral si půjčky bez vědomí své manželky. Také v podnikání se mu moc nedařilo. Bohužel někdy byla spolupráce s klientkou velmi obtížná. I přes naše doporučení, aby se kontaktu s manželem vyhýbala, navštívila ho v místě jeho podnikání. Tam došlo k dalšímu fyzickému napadení sexuální povahy. Tato událost velmi oživila její nepříjemné zážitky z dětství a celkově s ní otřásla. Klientka zažívala depresivní stavy a stavy velké úzkosti. Po uplynutí jednoho měsíce se klientka rozhodla opět podat další předběžné opatření k soudu na opětovné prodloužení doby zákazu vstupu jejímu manželovi. Mezitím policie vyhodnotila poslední fyzické napadení s 9 denní pracovní neschopností jako přestupek. Opět jsme společně pracovaly na vypracování návrhu na předběžné opatření, které si klientka sama na soud podala. V této chvíli však klientka přestala do našeho centra docházet, nadále nespolupracovala ani s psycholožkou, přestože původně o psychologickou péči sama stála a bez udání důvodu spolupráci ukončila. Tento prvek je také bohužel typický pro traumatizovanou klientelu. Máme opakovanou zkušenost, že jakmile klientky zvládnou prvotní nápor stresu a situace se nepatrně uklidní, přestanou pravidelně docházet, a již dále nemíní pracovat na svých traumatických zkušenostech. Nedořeší tak plno dalších problematických okolností svého vztahu, zůstávají v bludném kruhu a s velkou pravděpodobností mohou opět vstoupit do násilného vztahu. Paní Kristýna nás opět kontaktovala až v situaci, kdy se blížila doba skončení trvání předběžného opatření a opět žádala právnickou konzultaci za účelem sepsání dalšího předběžného opatření. Klientka nadále tvrdila, že ohrožení ze strany manžela trvá. Společnými silami jsme vypracovaly další předběžné opatření, kterému Městský soud v Brně opět vyhověl. Paní Kristýna nám po telefonu poděkovala a tímto byla naše spolupráce pro tuto chvíli Sborník k 10. výročí založení organizace

47


ukončena. Výše popsaná kasuistika ilustruje celou šíři nabízených sociálních služeb (psychologické, právní a sociální poradenství, telefonickou krizovou pomoc, azylové bydlení) které je SPONDEA svým klientům schopna nabídnout. V případech domácího násilí se snažíme osobám ohroženým domácím násilím, jak dospělým tak dětem, nabídnout bezpečný prostor a kvalitní poradenství, které může klientům pomoci zařídit si svůj život bez násilí. Snažíme se pracovat komplexně, jak s ohroženými osobami, tak s dětmi, které jsou ve většině případů svědky násilí a mohly by si tak do budoucna přenášet stejné patologické vzorce chování. Chceme tyto služby rozvíjet pod jednou střechou, aby se pomoc rodině netříštila. Martina Ježková, psycholog Intervenčního centra SPONDEA, s osobami ohroženými domácím násilím pracuje od roku 2002. Frekventantka výcvikového programu v Gestalt terapii.

48



Je mi ctí, že mohu spolupracovat s pracovníky o.p.s. SPONDEA Npor. Mgr. Bc. Alena Sedláčková vedoucí 5. odd. OOK SKPV MŘ PČR Brno

Osobně jsem se setkala s pracovníky o.p.s.SPONDEA přibližně dva roky po založení této organizace, tzn. v roce 2000 jako vyšetřovatelka při zpracovávání případů, v nichž figurovaly nezletilé děti – zpravidla jako svědci nebo oběti trestných činů. Důvod kontaktu s Krizovým centrem SPONDEA spočíval ve spolupráci při výsleších nezletilých dětí v oblasti jejich psychologické podpory. Byla jsem velmi vděčná za možnost využívat i speciálně vybavenou místnost s jednosměrným zrcadlem a technikou umožňující provádění výslechu šetrným způsobem, zmírňujícím dopady na dětskou psychiku, jelikož Policie České republiky takovým vybavením nedisponovala. Na SPONDEI jsem již tehdy oceňovala vstřícnost, kterou jsem vnímala po celou dobu vzájemné spolupráce a vnímám ji v nezměněné podobě i dnes, kdy se tato spolupráce dokonce ještě prohloubila. Prvním krokem k tomu bylo vytvoření Skupiny domácího násilí Služby kriminální policie a vyšetřování Městského ředitelství PČR Brno, kterou od jejího založení v květnu 2005 vedu. V témže roce byly ve městě Brně položeny základy činnosti Interdisciplinárního týmu pro řešení případů domácího násilí, na což navázalo vytvoření DONA centra, jakožto pracoviště provozovaného právě SPONDEOU. Došlo také ke zintenzivnění vztahů založených do té doby pouze na osobních vazbách na pracovníky SPONDEI, protože vedle dosavadního zaměření na péči poskytovanou dětem se ochranná náruč SPONDEI otevřela i osobám ohroženým domácím násilím. Důvodem byla dle mého názoru zejména úzká provázanost domácího násilí s problémem týrání dětí, jelikož v obou případech se jedná o násilí páchaném v rodinném kruhu, přičemž v případech domácího násilí v rodinách s dětmi je zasažen obvykle jak jeden z rodičů, tak i dítě, ať již jako přímá nebo nepřímá oběť. Na vznik DONA centra navázala jeho následná transformace na současné Intervenční centrum, které pomáhá osobám ohroženým domácím násilím v celém Jihomoravském kraji. V této oblasti tvoří SPONDEA bez nadsázky jeden z pilířů, které podpírají stavbu vybudovanou dle rakouského modelu zákonem k ochraně osob ohroženým domácím násilím. Od vzniku Intervenčního centra se stala spolupráce mezi policisty zařazenými ve Skupině domácí násilí a pracovníky SPONDEI součástí každodenní práce na konkrétních případech vykázání, a domnívám se, že funguje ke vzájemné spokojenosti. Velice si cením aktivity SPONDEI v oblasti zavádění interdisciplinární spolupráce v Jihomoravském kraji. Jsem si vědoma toho, že tato práce není vůbec snadná a záleží na tom, kdo a jak se jí chopí. Věřím, že síly vložené do „promazávání“ koleček systému spolupráce u případů domácího násilí přináší a bude přinášet své plody. Jelikož se SPONDEOU spolupracuji prakticky od jejího vzniku, mohu otevřeně říci, že jde o organizaci, která se neustále rozvíjí, což je patrné nejen v oblasti dalšího vzdělávání Sborník k 10. výročí založení organizace

49


vlastních pracovníků, ale i v rozšiřování nabídky poskytovaných služeb. Za velice dobrý nápad považuji například využití internetu pro oslovování potencionálních klientů jako média, které ke komunikaci používají v současné době stále více dětí. I tento krok SPONDEI mne jen dále utvrzuje v názoru, že se jedná o organizaci, která je schopna flexibilně se přizpůsobovat potřebám těch, kterým jsou její služby určeny. Vedle toho oceňuji po celou dobu existence o.p.s. SPONDEA nezdolnou výdrž jejich pracovníků dělat dobře svoji práci – tedy pomáhat dětem v nouzi a osobám ohroženým domácím násilím – a spolupracovat s těmi, kteří sledují stejný cíl. Chtěla bych proto na tomto místě vyjádřit svůj obdiv všem pracovníkům o.p.s. SPONDEA a především paní ředitelce Mgr. Dagmar Úlehlové za všechno dobré, co vykonali za uplynulá léta. Do dalších let jim přeji, aby ve svém úsilí a nadšení vytrvali, a byli ve své činnosti nadále tak úspěšní jako doposud. Alena Sedláčková, policistka již 14 let, řešila mimo jiné i trestnou činnost páchanou dětmi a na dětech. Pracovala v rámci Městského úřadu vyšetřování Brno, Obvodního oddělení Žabovřesky a od roku 2005 do současné doby vede Skupinu domácí násilí SKPV Městského ředitelství Brno PČR, která je doposud jedinou specializovanou policejní složkou na tuto problematiku v celé České republice.

50



Projekty spolufinancované z fondů Evropské Unie Mgr. Zdeněk Trávníček zástupce ředitele SPONDEA

SPONDEA poskytuje služby na mezirezortní úrovni, finanční zabezpečení činnosti je proto vícezdrojové. Dotace ze státního i místního rozpočtu pokryjí provozní náklady pouze částečně, proto musejí být naše finanční prostředky doplňovány i z jiných zdrojů. Kromě nadačních příspěvků a firemního sponzoringu využíváme také možností čerpání finanční podpory ze strukturálních fondů Evropské unie. Tyto zdroje z Evropské unie jsou však vázány na dobu realizace projektu a po jeho skončení je třeba hledat nové zdroje pro možnost udržení kontinuity nových služeb, které díky projektu odstartovaly. V letech 2005 – 2008 jsme realizovali tři projekty, které byly spolufinancovány z evropských fondů. První z těchto projektů, který byl financován prostřednictvím Jihomoravského kraje v rámci Společného regionálního operačního programu (SROP), probíhal od 1. září 2005 do 30. června 2007 pod názvem Multimediální forma pomoci a vzdělávání sociálně znevýhodněných: zpřístupnění služeb. Projekt byl zaměřen na pomoc sociálně znevýhodněným klientům ve věku 15 – 26 let. Hlavním cílem tohoto projektu bylo snížení izolace osob této cílové skupiny, integrace mladých lidí do společnosti, jakož i prevence sociálně patologických jevů. Specifickými cíli projektu bylo vyhledávání jedinců a skupin ohrožených rizikovým vývojem, poskytování poradenství, psychologické pomoci a předcházení vzniku sociálně patologických jevů. V rámci prevence byly realizovány přednášky a semináře pro studenty středních škol a středních odborných učilišť, dále byly distribuovány propagační materiály s informacemi o poradenských službách SPONDEI určenými mladým lidem ze sociálně znevýhodněného prostředí. Tyto materiály byly distribuovány do všech zařízení v Jihomoravském kraji, které jsou v kontaktu s cílovou skupinou mladých lidí ohrožených sociální exkluzí (školská a zdravotnická, úřady práce, nestátní neziskové organizace, městské úřady, probační a mediační služba). Vzdělávací programy byly primárně zaměřeny na nácvik sociálních kompetencí. Program byl určen pro nezaměstnané ve věku 18 – 26 let a vytvářel podmínky pro rozvoj osobnosti, pro základní uživatelství PC a pro zvýšení sociálně právního povědomí. Další součástí projektu byla nabídka služeb chatového a videochatového poradenství. Prostřednictvím tohoto druhu poradenství měli klienti možnost diskutovat problém osobního charakteru s příslušným odborníkem přes internet díky volně dostupným programům ICQ a Skype. Výhodou tohoto způsobu komunikace byl osobní přístup a možnost soukromí a anonymity klienta. K úspěšnému znovuzačlenění se do společnosti či k uplatnění na trhu práce došlo u 71 mladých lidí z celkového počtu 264 klientů Vedle vyčíslitelných přínosů byly pro cílovou skupinu

52



identifikovány i další benefity, které lze obtížně kvantifikovat – zvýšení možnosti seberealizace, obnova sebedůvěry, odbourávání psychických zábran a traumat, náprava komunikace s ostatními a participace sociálně znevýhodněných osob na veřejném životě, jejich plnohodnotné začlenění se do společnosti a na trh práce, zvýšení sociální inteligence, dovednosti při využívání moderních komunikačních technologií. Vzhledem k úspěšnosti projektu chatového poradenství při začleňování sociálně znevýhodněných mladých lidí do společnosti a vzhledem k původnímu plánu projektu, je tato část i nadále kontinuálně realizována. Od 1. dubna 2006 do 30. září 2007 byl realizován projekt Komplexní přístup ke vzdělávání pracovníků v sociálních službách jako pilíř naplnění standardů kvality sociálních služeb, který byl financován ze státního rozpočtu České republiky a Evropského sociálního fondu v rámci Operačního programu rozvoje lidských zdrojů (OPRLZ). Cílem projektu bylo odborné vzdělávání pracovníků, kteří podporují integraci znevýhodněných osob do společnosti a na trh práce s cílem posílit jejich schopnosti a dovednosti při poskytování sociálních služeb. Během trvání projektu absolvovali zaměstnanci naší organizace sérii vzdělávacích kurzů a výcviků, které jim umožnily posílit jejich odbornost při práci s klienty. Součástí projektu bylo i posilování odborných i osobnostních kapacit našich pracovníků prostřednictvím individuálních případových supervizí a Bálintovských skupin. Do tohoto projektu bylo zapojeno 11 pracovníků, kteří se zúčastnili osmi typů vzdělávacích kurzů a výcviků. Projekt celkově splnil očekávání, i podle ohlasů odborné veřejnosti jsme jedna z mála organizací, kde je pracovní tým tak pestře odborně proškolen a vzdělán, což má za následek nárůst poptávky po službách a uspokojení této poptávky. Dne 29. 2. 2008 byl řádně ukončen projekt Komplexní péče pro osoby ohrožené sociálním vyloučením „pod jednou střechou“, který byl financován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR. Tento projekt, jehož celková doba trvání byla 19 měsíců od 1. srpna 2006 do 29. února 2008, zcela naplnil stanovené cíle, kterými bylo: 1. Zkvalitnění služeb osobám ohroženým sociálním vyloučením, 2. Zvýšení odbornosti psychologů přímo pracujících s osobami ohroženými sociálním vyloučením. V průběhu projektu absolvovali psychologové Krizového centra balíček vzdělávacích aktivit, vesměs vedených Institutem postgraduálního vzdělávání, a devět dlouhodobých stáží na různých klinických pracovištích. Získané poznatky a zkušenosti uplatňují v přímé práci s jedinci různě handicapovanými v procesu sociálního a pracovního začlenění (osoby se zdravotním a duševním postižením, osoby pocházející ze znevýhodněného sociálního prostředí a oběti domácího násilí či oběti jiných trestných činů). Celkově jsme osobám spadajícím do těchto kategorií poskytli za dobu trvání projektu stovky odborných konzultací. Naše práce pak byla díky poskytnutému příspěvku po celou dobu pravidelně supervidována a mnohé vzdělávací aktivity, započaté v době trvání projektu, pokračují i po jeho skončení. Projekty spolufinancované z evropských strukturálních fondů měly významný přínos jednak pro nárůst odbornosti pracovníků, kteří s cílovou skupinou sociálně znevýhodněných mladých lidí pracují, jednak pro vyhledávání a kontaktování těchto klientů prostřednictvím informační kampaně, nových možností anonymní komunikace (chatové poradenství) Sborník k 10. výročí založení organizace

53


a osobní prezentace na středních školách a učilištích. Díky realizaci projektů bylo dosaženo zkvalitnění a rozšíření vzdělání pracovníků organizace. Konkrétně se jedná o rozvoj schopností a osvojení dovedností, které umožní organizaci globálnější, cílenější a efektivnější péči o jedince ohrožené sociální exkluzí. Nejdůležitější je však přínos, který měly realizované projekty přímo pro mladé klienty, kteří tak mohli čerpat z našeho profesionálního přístupu zejména pro rozvoj osobních kompetencí a dovedností umožňující lépe se začlenit do každodenního života v naší společnosti. Zdeněk Trávníček, v organizaci Spondea působí od roku 2005, absolvoval satiterapeutický výcvik a výcvik v mediaci. Více jak sedm let vede kurzy nácviku všímavosti, dovedného zvládání života a práce s tělem.

54


0

25

50

75

10 7 2 4 7 3 3

CAN

1998

Osobní

1999

Ostatní

2001

Poruchy chování

2000

70

79

37 41

60 58

Rodinné problémy

2002

17

100 75 75

8 12

125 98

Školní problémy

2003

45 40

150

36

22

69

30

62 13

175

56

110

2005 Vztahové problémy

2004

77 62

200

270

2006 Poradenství

66

Nový klienti dle typu problému v letech 1998 - 2007

97

2007 Žádost o ubytování

42

225

8

2

71 37

51 10

154 45 40

250

64

10 6

26

9

43

17 13

54 20 3 5

41 11 4

54 43 49 21

191 38 18

67 19 6

41 40 15 8

27 12

63 52

152 55 40

85 48 53 29

201 26

56 48 44

275


Řeč čísel - Krizové centrum pro děti a mládež



Syndrom CAN 35

38

40 35

26

30

19

11

15

15

14

16

17

19

20 13

16

8

9

9 7

7

7

4

1 1 1

2

3

4

8

5

11

12

9

10

12

14

15

17

18

18 16

17

20

21

25

0

1998

1999

2000

Týrání

2001

2002

Sex. zneužívání cizí

2003

2004

2005

Sex. zneužívání rodina

2006

2007

Zanedbávání

100

101

107

Rodinné problémy 110

90

44

48

37

1998

1999

Domácí násilí

2000

6

5

1

2001

Útěk z domova


6

5

5 1

4

9

13

16

14

21 16

6 1

0

14

20 10

25

26

30

34

36

40

31

50

48

50

54

60

57

59

67

70

67 70

80

2002

2003

Vztahové problémy

2004

2005

Rozvodová situace

2006

2007

Ztráta rodičů

57


Intervenční centrum pro oběti domácího násilí

Evidované případy domácího násilí v historii organizace 375 350 325 300 275 250 225 200 175 150 125 100 75 50 25 0

372

133

58 25

2003

2004

6

2002

58

34

2005

2006

2007



Statistika za rok 2007 Genderový Genderový poměr poměr ohrožených ohrožených osob osob Genderový poměr poměr ohrožených ohrožených osob osob Genderový

muži muži (32) (32) muži (32) (32) muži

ženy ženy (340) (340) ženy (340) (340) ženy

Věk Věk násilných násilných osob osob Věk násilných násilných osob osob Věk do do 30 30 let let do(49) 30 let let (49) do 30 (49) (49)

do do 50 50 let let do(141) 50 let let (141) do 50 (141) (141)

do do 70 70 let let do(84) 70 let let (84) do 70 (84) (84) nad nad (11) let (11) 71 71 let nad nad (11) let 71 71 let (11) věk věk nezjištěn nezjištěn věk nezjištěn nezjištěn (86) (86) věk (86) (86)

PočetPočet osob osob přijatých přijatých na krizový na krizový pobytpobyt v důsledku v důsledku domácího domácího násilí násilí

samostatná zletilá osoba: 4 matka/dítě: 20/38


Věk Věk ohrožených ohrožených osob osob Věk ohrožených ohrožených osob osob Věk do do 30 30 let let věk nezjištěn nezjištěn do(64) 30 let let věk (64) do 30 věk nezjištěn nezjištěn (72) (72) věk (64) (64) (72) nad nad (72) (18) let (18) 71 71 let nad nad (18) let (18) 71 let 71 do do 70 70 let let do do 50 50 let let do(44) 70 let let (44) do 70 do(172) 50 let let (172) do 50 (44) (44) (172) (172)

Věk Věk dětí dětí ubytovaných ubytovaných ss matkou matkou Věk dětí dětí ubytovaných matkou na na kriz. kriz. pobytu pobytu vv důsl. důsl. domácího domácího násilí násilí Věk ubytovaných ss matkou na kriz. kriz. pobytu pobytu vv důsl. důsl. domácího domácího násilí násilí na

0 0 -- 3 3 roky roky 0 --(10) 3 roky roky (10) 0 3 (10) (10) 4 4 -- 6 6 let let 4(18) 6 let let (18) 4 -- 6 (18) (18)

11 11 -- 15 15 let let (2) 11 -- 15 15(2) let 11 let (2) (2) 7 7 -- 10 10 let let 7 -- 10 10 let (8) (8) let 7 (8) (8)

Dítě přítomno Dítě přítomno domácímu domácímu násilí násilí

počet rodin: počet dětí:

4 20/38

59


PODĚKOVÁNÍ DÁRCŮM, PARTNERŮM, PODPOROVATELŮM Nadace O2 a Spondea slovo podporovatele… Promyšlená srdeční záležitost Hlavním posláním Nadace O2 je podpora dětí a mládeže, které mohou být ve společnosti jakýmkoliv způsobem znevýhodněni. Pro docílení této podpory realizujeme od roku 2002 Regionální grantový program pro nestátní neziskové organizace, které pomáhají dětem. Díky regionálnímu zaměření našeho programu máme možnost zaměřit naši pomoc tam, kde je nejvíce potřeba. Krizové centrum SPONDEA jsme v našem grantovém programu podpořili každý rok. O problematice týraných dětí a domácího násilí se v naší společnosti hovoří stále častěji. A to je dobře. Pouze slova však nestačí. SPONDEA již 10 let pomáhá svými činy - svým profesionálním přístupem, trvalým rozvojem, rozšiřováním činností a reagováním na potřeby dětí a jejich rodin. SPONDEA byla v rámci našeho programu několikrát nominována na prestižní Cenu Nadace O2. Získala také Cenu zaměstnanců O2, kteří Krizové centrum SPONDEA vyhodnotili v interním hlasování jako nejpřínosnější projekt, který Nadace O2 za dobu své činnosti podpořila. A tím vším nás SPONDEA každoročně přesvědčuje, že si naši trvalou podporu zaslouží. Nadace O2 je firemní nadací společnosti Telefónica O2. Dlouhodobým, promyšleným a systematickým dárcovstvím zdůrazňuje vstřícný postoj ke svému okolí a přijímání spoluzodpovědnosti za stav a vývoj společnosti. Je členem Fóra dárců - Asociace nadací a v roce 2004 obdržela hlavní cenu VIA BONA, která je veřejným uznáním firmám za podporu obecně prospěšné činnosti. V roce 2005 obdržela Nadace O2 Zvláštní cenu Fóra dárců za projekt Minimalizace šikany, který pomáhá snižovat šikanu na školách. www.nadaceo2.cz

60



Děkujeme všem, kteří během uplynulých deseti let podpořili naši činnost ať již finančně, materiálně či morálně. Jejich podporu jsme se snažili co nejefektivněji využít ve prospěch našich klientů. Dotace Krajský úřad Jihomoravského kraje: odbor sociální Magistrát města Brna: sociální odbor Magistrát města Brna: odbor zdravotnictví Ministerstvo práce a sociálních věcí Ministerstvo vnitra České republiky Úřad městské části Brno – Černovice Úřad městské části Brno – Královo pole Úřad městské části Brno – Židenice

Nadační příspěvky Nadace O2 Holandská nadace CDF CEE Nadace města Brna Domovy potřebných Nadace Divoké husy Nadace Duhová energie Nadace Eurotel Nadace Nova Nadace Naše dítě Nadace Open Society Fund Praha Nadace ORFEUS Nadace rozvoje občanské společnosti (NROS) Nadace Terezy Maxové NROS program Phare NROS/ČT „Pomozte dětem!“ Nadace Siemens

Mediální partneři Rádio Petrov, Český rozhlas Brno, Rádio Proglas, Rádio Kiss Hády, Brněnský Metropolitan, Časopis KULT, Kobra Design, s.r.o., Technické sítě Brno, a.s., AKTA.CZ, HALÓ Brno, Brněnský SEVERNÍK, Brněnský Program, s.r.o. Finančně přispěli ADAM-zahradnická, a.s., ADEX, s.r.o., AHOLD Czech Republic, a.s., Alarmcom, s.r.o., Arbiters ad hoc, ARES s.r.o., Audit Consulting, a.s., AWD-Stiftung Kinderhilfe, Brněnský program, Brno City CZ, Brnoprojekt, s.r.o., BVV INVEST, a.s., C&A Moda ČR, v.o.s., COMDES, ČČK – místní skupina č. 35, ČČK ZO 30 Brno, Dámský podnikatelský klub, EFCON, a.s., Fagor Elektro, s.r.o., GAGART, reklamní studio, GAMAN, s.r.o., Grisoft, s.r.o., Hewlett-Packard, s.r.o., Honeywell, spol.s.r.o., Jihomoravská plynárenská, a.s., čalounictví Jíra a syn, Junák – Svaz skautů a skautek ČR, středisko Kompas, Kalifornia Fitness, KING STYLE, s.r.o., KIT and OLD, s.r.o., KIWANIS CLUB Brno, KUTT s.r.o., LCS International, MC nakladatelství, MEANDER Publishing, MVV Energie CZ, M.Z.R. sdružení fyzických osob, Nářadí Veselý Brno, s.r.o., Oblastní spolek Českého červeného kříže Brno – město, Petra computers, s.r.o., Polygra, a.s., PPF majetková a.s., PRAGOS, Repropress, Salesiánské středisko mládeže Brno – Žabovřesky, SECURITY GROUP s.r.o., SkyNet. a.s., SNIP & Copany, Spojené štěrkovny a pískovny Brno, a.s., SPT Telecom, a.s., STEGOS, s.r.o., Studio Petit, Š+K nábytek, Veletrhy Brno, a.s., Weber – Mlýn, krmivo pro psy Acana, YVES ROCHER, ZKL VÚVL, a.s. Individuální dárci Pavel Bílek, František Borovec, Mgr. Pavel Brabec, p. Dolejší, Ing. Jaroslav Doležal, JUDr. Michal Elzer, MUDr. Zdeněk Fiala, Zuzana Gabrišová, Ing. Gazárek, MUDr. Milena Chrudimová, Ing. Michal Jagelský, p. Kadlecová, Zdeněk Kašpar, Vít Koudelka, Hynek Kočí, Jiří Kolařík, Jiřina Kopřivová, Jiří Kotouček, Mgr. Simona Kozáková, Pavel Kremláček, Martin Krištof, Hana Langová, Marie Luxová, Ing. Arch. Soňa Lahodová, Hana Langová, Jiří Nepala, Ing. Vojtěch Odcházel, p. Ondráčková, Šárka Pavlová, p. Petráková, Doc. Ing. Nevenka Petříčková, CSc., Miloš Pinkava, JUDr. Petr Přehnil, PhD., Jan Přichystal, Ing. Petr Přenosil, Hana Skoupá, Marcela Slámová, Evžen Sobek, Mgr. Jaroslava Srncová, MUDr. Vladimír Škoda, Ing. Aleš Šnajdar, Studentky evangelické akademie VOŠ sociálně – právní, PhDr. Marie Výšková, Michal Weber Anonymní dárci, kteří přispěli na naše sbírkové konto nebo prostřednictvím dárcovské SMS (DMS).


61


Jak nás můžete podpořit Své finanční příspěvky nám můžete zasílat na náš účet a finanční dar si odečíst z daňového základu:

KB Brno – město 1102848-621/0100

62



Kontakty

při ČČK Brno, o.p.s. IČO 25 34 63 42 Sýpka 25, 613 00 Brno-Černá pole tel./fax: 541 213 732 www.spondea.cz [email protected] Krizové centrum nonstop linka: 541 235 511, 608 118 088 [email protected] www.spondea.cz Intervenční centrum nonstop linka: 739 078 078 tel.: 544 501 121 fax: 544 526 561 [email protected] www.donacentrum.cz


63

SPONDEA - SBORNÍK K DESÁTÉMU VÝROČÍ ZALOŽENÍ ORGANIZACE

á de ž • Krizové centrum pro děti a ml

i domácíh

o násilí

Sborník k d e s á t é m u v ý ro č í založení organizace

Při ČČK Brno, o.p.s.

Sýpka 25, 613 00 Brno Tel.: +420 541 235 511 Tel.: +420 608 118 088 E-mail: [email protected]

www.spondea.cz

I nt

ět pro ob m u r t n ční ce erven

1998 - 2008

Veškeré služby poskytuje v Krizovém centru pro děti a mládež a v Intervenčním centru pro osoby ohrožené domácím násilím

Recommend Documents