švédsko a jeho školství (Interview s PhDr. ZDEŇKEM HEJZLAREM )
PhDr. Zdenčk Hejzlar (1921) vystudoval v roce 1940 učitelský ústav v Hradci Králové, avšak k dlouhodobějšímu učitelskému působení se dostal až v šedesátých letech v Ostravě, kde byl i ře ditelem školy. Při zaměstnání studoval na filozofické fakultě Palackého univerzity v Olomouci. Už ve druhé polovině třicátých let se podílel na činnosti levicových studentských organizací a po nacistické okupaci na činnosti ilegální komunistické strany. V roce 1943 byl gestapem zatčen a poslán do koncentračního tábora Buchenwald. V letech 1946—1951 byl předsedou Svazu mlá deže a po roce 1948 i členem ÚV KSČ a poslancem Národního shromáždění. V roce 1952 byl označen za „prodlouženou ruku spiknutí Rudolfa Slánského“, zbaven funkcí, vyloučen z KSČ a poslán na nucenou práci v dolech jako voják PTP. Po propuštění pracoval jako horník a valcíř v Ostravě; na konci padesátých let se mohl vrátit k původnímu učitelskému povolání. V roce 1968 byl rehabilitován, jmenován ústředním ředitelem Československého rozhlasu a zvolen poslancem České národní rady. Po vpádu vojsk států Varšavské smlouvy do Českoslo venska se aktivně podílel na tzv. vysočanském sjezdu KSČ, kde byl zvolen do ústředního výboru strany a jeho předsednictva. Na nátlak Moskvy byl v září 1968 odvolán z funkcí a poslán jako di plomat do Vídně. Po zasedání ÚV KSČ v září 1969, kde byl označen jako příslušník „druhého, protistranického centra“ se rozhodl nevrátit se do Československa. Odešel do exilu ve Svédsku, kde působil na In stitutu pro mezinárodní politiku ve Stockholmu. Angažoval se také v exilovém seskupení česko slovenské opozice kolem časopisu Listy. Uveřejnil německy rozsáhlou práci Reformní komunis mus, švédsky a norský knihu Praha ves tínu Moskvy, anglicky spolu s V. V. Kusínem knihu Československo 1968—69 a množství menších prací a článků ve sbornících, časopisech a novi nách i komentářů v rozhlase a televizi.
Pane Hejzlare, pro naši starší generaci je Vaše jm éno spojeno s poválečným mládežnickým hnutím a pak — z doby „pražského ja ra 1968*' — s působením Československého rozhlasu; na Ostravsku si mnozí vzpom ínají i na Vaše uči telské působení. Kdy a ja k jste se dostal do Švédská a čemu jste se tam věno va l? Když jsem se v roce 1969 rozhodl na protest proti husákovské „normaliza ci“ odejít do exilu, zvolil jsem jako místo svého pobytu Švédsko proto, že jsem si přál pracovat v neutrální a demokratické zemi, jejíž vývoj byl a je formován 693
především pozoruhodnou pohtikou demokratických socialistů. Byl jsem dobře přijat; dostal jsem zaměstnání na Institutu pro mezinárodní politiku, kde jsem sledoval vývoj v S S S R a ostatních zemích tzv. „reálného socialismu“ a vývoj ve stranách a hnutích západoevropské levice. Mohl jsem pracovat zcela svo bodně a ve své publicistické i lektorské činnosti ve Skandinávii i jinde věnovat mnoho úsilí také pravdivé informaci o poměrech v Československu. S velkým zájmem jsem se samozřejmě seznamoval se švédskou společenskou situací, i když jsem pro mezinárodně politické zaměření své práce nemohl dostatečně hluboko pronikat do všech jejích oblastí. To platí i o švédském školství, na které se budete ptát. Leccos o něm vím, protože jsem nemohl potlačit zájem bývalého učitele, ale za znalce se nepokládám. M ohl byste charakterizovat ekonomickou a politickou situaci ve Švédsku a je j í dnešní problém y? Švédsko je jak známo bohatou zemí — hrubý národní produkt na jednoho obyvatele je asi třikrát větší než v Československu — s poměrně dobře fungu jící pluralitní parlamentní demokracií, která se mohla vyvíjet po téměř dvě století bez válek a převratů, a s vysokou životní úrovní zajišťovanou rozsáhlý mi sociálními vymoženostmi. Tento stav byl vytvořen mimořádně příznivými podmínkami pro rozvoj kapitalistické tržního hospodářství a obratnou refor mní politikou švédských sociálních demokratů, kteří s malými přestávkami vládnou v zemi už téměř šedesát let. Velmi zjednodušeně vyjádřeno spočíval takzvaný švédský model ve zvlášt ní „společenské smlouvě“ mezi kapitalistickými podnikateli, silnými odbory a silnou státní mocí. Aby byla zajišťována prosperita hospodářství bez ruši vých sociálních konfliktů, byli podnikatelé ochotni ustupovat tlaku odborů směřujícímu ke zvyšování příjmů i zlepšování pracovních podmínek pracují cích, a současně poskytovat daněmi státu prostředky na rozsáhlé sociální re formy a na budování a udržování stejně rozsáhlého veřejného sektoru služeb, zejména také školství, zdravotnictví a sociální péče. Odbory za to zajišťovaly podnikatelům mír na pracovním trhu bez stávek a stát vytvářel příznivé pod mínky pro expanzi kapitalistického hospodářství. Druhým zdrojem krytí ná kladů na veřejnou správu a služby i na rozsáhlé státní intervence ke zmírňová ní nevyhnutelných sociálních tvrdostí kapitalismu bylo vysoké zdanění všech příjmů. Tento model fungoval velice dobře v době završované industrializace, ze jména v padesátých a šedesátých letech. Umožnil vytvoření „měkké“ společ nosti bez větší nezaměstnanosti a s velkou sociální jistotou pracujících, a při spěl ke zmenšení sociálních rozdílů, i když je nikdy zcela neodstranil. Takový utopický cíl si švédští sociální demokraté také nekladli. Teď však na prahu postindustriální společnosti, funguje tento model méně uspokojivě — mnohé z jeho prvků vyčerpaly svou funkčnost. Struktura spo lečnosti se změnila a s tím i zájmy jejích nových skupin; ty už nejsou uspoko jovány minulými řešeními. Náklady na udržování některých sociálních vymo žeností prudce rostou a daňové zatížení se nemůže nadále zvětšovat. Téměř 694
monopolizovaný sektor veřejných služeb ve správě státu a obcí zůstává sice i nadále důležitým faktorem rovnosti všech občanů při využívání služeb, avšak jako každý monopol bez konkurence tenduje k neefektivnosti a byrokratizaci. To do určité míry platí i o školství. Internacionalizovaný kapitál přenáší své investice jinam, jestliže se mu švédské mzdové náklady a daně jeví jako nevý hodné. Integrační proces v západní Evropě nutí Švédsko, aby se i bez členství v E H S přizpůsobovalo ekonomickým a sociálním normám svých západoe vropských partnerů. Na jedné straně sílí lidová nespokojenost, protože stát a obce už nemají prostředky na takové reformy, které by odpovídaly tužbám dnešní společnos ti, a na druhé straně sílí i ve Švédsku novoliberalistické a konzervativní ten dence. I švédští sociální demokraté stojí před nesnadným úkolem, aby přehod notili a modernizovali své ideologické dědictví a aby modifikovali svou politi ku podle současných potřeb. Jinak se může stát, že to budou jejich liberální a konzervativní protivníci, kdo v příštích volbách dosáhne vládní moci. Ja k é podm ínky byly ve Švédsku vytvořeny pro rozvoj školství, ja k ý je vztah švédské společnosti ke vzdělání a ja k Je oceňována práce učitelů? Péče o rozvoj školství a vzdělávání vůbec se ve Švédsku pokládá za jednu ze základních povinností státu a obcí a vztah občanů k potřebě dobrého zá kladního vzdělání a k nezbytnosti jeho neustálého doplňování je velice klad ný. Ví se, že se vzdělání stalo svým způsobem nejdůležitější „výrobní sílou“ a předpokladem životního úspěchu i blahobytu. Jen na dobrovolných kursech mimoškolních vzdělávacích institucí se každoročně podílí mezi dvěma a třemi milióny občanů z celkového počtu 8 a půl miliónu, a to je jistě velice charakte ristické. Na školství se vynakládá částka, která se rovná 7,5 % hrubého národního produktu, a to je nejvíce ze všech států ve světě. Výdaje na školství tvoří 12 % výdajů státu a 25 % výdajů obcí. Integrovaná jednotná škola, to jest základní devítiletka a gymnázium, poskytuje 90 % mladých jedenácti — až třináctileté školní vzdělání, a asi 20—30 % příslušníků mladší generace má vzdělání vyso koškolské, i když často kratší než v jiných zemích. Úroveň školního vzdělání je podle mezinárodních srovnání celkem dobrá a systém jednotné školy bez „slepých uliček“ pokud jde o možnost pokračování ve studiu se ve Švédsku pokládá za nejlepší řešení. Švédští pedagogové byli dost udiveni, když slyšeli, že se v Československu od tohoto systému ustupuje. Vzdělání na všech stupních škol je bezplatné. Záci a studenti — mimo vyso koškoláků — dostávají zdarma učebnice a obědy, a od 16 let věku je jim pří mo, nikoliv jejich rodičům, poukazován státní dětský příspěvek. Vysokoškolští studenti dostávají výhodnou studijní půjčku, kterou pak po malých částkách splácejí po vstupu do zaměstnání. Kvalifikace získaná vzděláním výrazně ovlivňuje možnosti pracovního uplatnění i výši platu, i když švédská politika rozdělování národního důchodu směruje především ke zvyšování příjmů dosud sociálně slabých skupin obča nů. V posledních letech dochází k tomu, že odborníci jsou mnohem lépe place 695
ni v soukromém než ve veřejném sektoru. To vede k častým přechodům z ve řejné oblasti do soukromých služeb, také u pracovníků školství. 1 švédští učite lé si stěžují, že jejich náročná práce není dostatečně oceíiována a honorována, i když jejich platy — mezi 9 000 a 17 000 švédských korun měsíčně podle poč tu let v povolání a při 30—50% daně z příjmu — jsou ve veřejném sektoru nad průměrem. Které stránky švédského školství pokládáte za zvlášť pozoruhodné? Zabralo by mnoho místa, kdybych měl popsat celý švédský školský systém a jeho přednosti i slabiny. Omezím se proto bez nároku na úplnost jen na ně které skutečnosti, které mne zaujaly. Švédské školy jsou účelněji a moderněji vybaveny a je na nich zaměstnáno více pedagogických i jiných pracovníků než je jinde obvyklé. Jejich provoz a údržba jsou však velice nákladné — náklady na jednoho žáka jsou také nejvyšší na světě — a obce i stát jsou v poslední době nuceny hledat úsporná opatření. Žáci na všech stupních škol zásadně svým učitelům tykají a chovají se k nim s otevřeností, která by stoupencům autoritativní školy vyrazila dech. To je znakem hlubokého demokratismu, avšak vzhledem k tomu, že se ve Švédsku tak jako jinde projevují u mládeže různé agresívní sklony, „únava školou“ a tu a tam i sklon k vandalismu, opíjení a dokonce i užívání narkotik, je někdy udržování kázně při vyučování pro učitele velkým problémem. Klasi fikace se provádí a vysvědčení vydávají až od 8 . ročníku základní školy; v niž ších ročnících se žákům i rodičům sdělují jen ústní hodnocení. Gymnázium se neukončuje maturitou, avšak závěrečná klasifikace v posledním ročníku je rozhodující pro přijetí na vysoké školy; některé atraktivní obory vyžadují prakticky výborný prospěch ve všech předmětech. Všechny školy jsou koedukované a chlapcům i děvčatům se dostává stejných vědomostí o rodině a ve dení domácnosti, o sexuálním soužití i o péči o dítě a cvičí se ve stejných do vednostech — od oprav elektrospotřebičů a motorů až k šití, pletení a vaření. Výuce cizích jazyků se věnuje mimořádná pozornost. Angličtina je povinná už od 3. ročníku, takže absolventi gymnázií mají za sebou 10 let výuky a mluví i píší anglicky. Je to také třeba, protože mnoho učebnic na vysokých školách je jen anglických. Mezi volitelnými předměty je už na vyšším stupni základ ních škol a pak na gymnáziích vždy ještě jeden nebo dva jiné cizí jazyky. Děti přistěhovalců mají právo na doplňující výuku ve svém mateřském jazyku a ambulantní učitelé přijíždějí do škol, i když tam jsou třeba jen dva takoví žá ci. Koncentrace přistěhovalců na určitých místech však vytváří problémy; jsou školy, kde vedle švédských dětí jsou děti až 27 jiných národností. Na základ ních školách i gymnáziích je věnována velká péče zprostředkování poznatků o společnosti a ideologiích, o švédském ekonomickém, sociálním i politickém systému i o jiných systémech a o mezinárodních vztazích. Na školy jsou zváni politikové různých stran k diskusím s učiteli i žáky a před volbami se na ško lách provádějí pro poučení o volebním mechanismu „cvičné volby“ podle vzo ru voleb skutečných. Výuku náboženství provádějí církve mimo školu, avšak mezi vyučovacími předměty je v určitém období i „nauka o náboženství“, v níž 696
se žáci seznamují se základy všech významnějších náboženských vyznání ve světě. Na školách je zavedena žákovská samospráva s vlivem na rozhodování 0 podmínkách vyučování, a studenti gymnázií i vysokých škol mají své dobro volné organizace, na vysokých školách také stranickopolitické kluby. Stranickopolitická angažovanost studentů a mládeže není však ani v soudobém Švéd sku příliš vysoká. Za důležitý íikol ve školství devadesátých let se pokládá modernizace výuky v souladu s prudkým rozvojem vědy a techniky, zejména informační, ještě in dividualizovanější přístup k žákům, ještě větší přizpůsobení školní výuky po třebám praktického uplatnění absolventů při současném zvyšování úrovně všeobecného vzdělání a vytváření stavu, kdy výchovné i vzdělávací cíle budou 1nadále určovat demokratické orgány státní moci, avšak kdy prostředky k do sahování těchto cílů budou samostatně volit ti, kdož na škole pracují. Poslední novelizací školského zákona byla u nás vytvořena možnost zřizovat nestátní, církevní a soukromé školy. Můžete říci, ja k je tento druh škol rozšířen ve Švédsku a jak é Jsou zkušenosti? Švédské školství je budováno na zásadě, že má být zabraňováno každé se gregaci v přístupu ke vzdělání, zejména tomu, aby se možnosti vzdělání staly závislými na majetkových poměrech rodičů a aby se staly předmětem soukro mého podnikání s cílem zisku. Soukromé školy takové nebezpečí vytvářejí, a proto se nepokládají za žádoucí. Jejich zakládání však není zakázáno, a vzniknou-li, je jim poskytována podpora z veřejných prostředků. Podmín kou však je, že budou respektovat výchovné a vzdělávací cíle, stanovené pro všechny stupně a typy škol rozhodnutím parlamentu a vlády, a že se budou od veřejných škol lišit tím, že používají jiné akceptovatelné pedagogické zásady a didaktické metody než jak je běžné na školách veřejných. Takových škol je teď ve Švédsku asi 60, z nich 16 církevních. Většina z nich využívá poznatků a zkušeností waldorfské nebo montessoriovské pedagogiky, v několika případech jde o školy s jiným vyučovacím jazykem než švédským. Celkem je letos navštěvuje jen asi 0,6 % žáků a studentů. Rodiče platí škole poplatek, který se u jednotlivých škol značně liší, a v některých případech po máhají i svou prací v provozu školy. Tvrdí se, že tyto školy mají dobré vý chovné a vzdělávací výsledky, a zájem rodičů o přijetí dětí do těchto škol je značný. Také mnoho učitelů má zájem o práci v těchto školách, i když tam jsou zpravidla nižší platy než na školách veřejných. Liberální a konzervativní kritikové veřejného školství požadují, aby možnosti vznikání soukromých škol byly liberalizovány, a poukazují na sousední Dánsko, kde takové školy navštěvuje asi 16 % všech žáků. Ja k se ve Švédsku o školství starají obce. Ja k Je rozdělena pravom oc a odpo vědnost mezi ústřední a m ístní orgány, a Jak á Je pravomoc škol? Věcné náklady na zřizování a provoz základních škol a gymnázií nese obec (u některých speciálních škol kraj), náklady na platy pedagogických pracovní 697
ků nese stát, který také financuje vysoké školy. Poměr zatížení obcí a státu je asi 1 :1. Rozvoj a kontrola základních škol a gymnázií je proto věcí školských správ obcí; ty také ustanovují učitele, i když tito jsou placeni státem. Ředitelé škol a jejich zástupci jsou však ustanovováni školskými správami krajů. Závazné jednotné osnovy a základní organizační principy jsou určovány centrálně rozhodnutími parlamentu a vlády na návrh ministra školství a kon kretizovány a kontrolovány Ústřední školskou správou. Výsledky vzdělávací práce škol v jednotlivých předmětech se měří závaznými celostátními testy, celková práce škol se kontroluje soustavou inspekce. Ředitelé, kteří jsou v pří padě základních škol často ustanovováni nikoliv jen pro jednu školu, ale pro celý takzvaný ředitelský obvod, mají značnou pravomoc, aby mohli v rámci obecných směrnic rozhodovat o jejich pedagogické i organizační realizaci po dle podmínek jednotlivých škol. Současné řízení školství se však pokládá za příliš centralistické a administrativní, a diskutují se hluboké decentralizační změny. Tendencí pro devadesátá léta je převedení osobních nákladů učitelů na obce a pdostatné rozšíření kompetence ředitelů i možností vlivu místních or gánů a rodičů na práci školy. V otázkách pracovních podmínek zaměstanců mají odborové organizace na škole přesně vymezené právo spolurozhodování. Vývoj platů a základní změ ny pracovních podmínek určuje výsledek jednání o kolektivní smlouvě mezi centrálami těchto organizací a státem. Ja k je ve Svédsku řešena příprava učňů: Ja k se na n í pod ílejí obce a podniky, kdo je garantem této přípravy a kým je je jí úroveň sledována? Především je třeba říci, že se na švédských školách věnuje veliká péče pora denství při volbě povolání. Na všech školách působí odborní poradci a po ce lou dobu školní docházky jsou zařazovány besedy s pracovníky různých po volání i návštěvy a krátké informační praxe na různých pracovištích. Po ukončení povinné devítileté školní docházky odchází 90 % absolventů do gymnázií, která mají zcela netradiční podobu, jsou dvou-, tří- a čtyřletá (dvou letá se v nejbližší době zruší) — a vedle linií přípravy ke studiu na vysokých školách, která se týká asi 45 % jejich žáků, mají v šesti sektorech na 30 linií s asi 100 specializacemi výuky připravujícími pro praktická povolání. Není-li v místním gymnáziu obor, který některý žák chce absolvovat, přispívá mu obec na cesty do místa, kde je takový obor zaveden. Absolventi gymnázií opouštějí tedy školu nejen s možností pokračovat ve studiu, ale i jako kvalifi kovaní dělníci a úředníci nebo technici, a gymnázia tak nahrazují jak naše uč ňovská zařízení, tak i nižší odborné školy. Část výuky se provádí ve spolupráci se závody, ale jinak jsou gymnázia vybavena vším, co je třeba i k praktické výuce v nejrůznějších povoláních. Jsou to velmi složité organismy s často až 1 500 žáky. Jejich koncepce se nepokládá za ukončenou a nespornou, a pro devadesátá léta se připravuje jejich další reformování. Zdravotnická a lesnic ká linie je soustředěna ve zvláštních oblastních gymnáziích, které provozují krajské školské správy. Ti absolventi základní školy, kteří do gymnázií nejdou a přecházejí přímo 698
do povolání, učí se jejich základům v podnikových učilištích. Ti, kteří hned za městnání nenajdou, mají možnost navštěvovat zvláštní kursy při gymnáziích, kde se jim mj. pomáhá i s volbou povolání. Profesionální příprava dosud nekvalifikovaných dospělých — například žen z domácnosti, ale i tělesně postižených — a rekvalifikace těch, kteří chtějí ne bo musí měnit povolání, se provádí ve zvláštní síti odborných učilišť, jejichž provozovatelem je Ústřední úřad práce; účastníci kursů dostávají zvláštní státní podporu. S velikými strukturálními změnami ve švédském hospodářství je zejména potřeba rekvalifikace zvlášť rozsáhlá a významná. V některých případech ji provádějí i podniky, které musí zaměstnanci opustit, anebo ty, do nichž přecházejí. Pro tělesně postižené zřizují obce a podniky se státní podpo rou zvláštní přizpůsobená pracoviště. Další odborné vzdělávání pracujících, na něž je kladen velký důraz, se pro vádí v podnicích a v institucích mimoškolního vzdělávání, již nyní má asi čtvr tina švédských zaměstnanců zajištěno kolektivními smlouvami týdenní place né volno v roce pro další odborné vzdělání a v devadesátých letech má být tato možnost rozšířena na všechny zaměstnance. Na neplacené volno k těmto účelům má každý zaměstnanec zajištěno právo už dlouhá léta. Ministerstvo pracovních sil spolu s ministerstvem školství, odbory a svazy zaměstnavatelů vydávají směrnice pro obsah a formy profesionální přípravy a provádějí kontrolu jejich dodržování. Ve Švédsku je velice rozvinuto m im oškolní vzdělávání Existuje tam nějaký vztah mezi institucemi školního a mimoškolního vzdělávání? Ve švédských poměrech je lépe mluvit o „dalším vzdělávání dospělých“ než o „vzdělávání mimoškolním“, protože část této činnosti je součástí školského systému. Celá činnost je mimořádně rozvinutá a mnohotvárný. Tradici lidové ho vzdělávání založilo zejména švédské dělnické hnutí už na konci minulého století, ale zvláště v posledních desetiletích se výrazně chápe, že probíhající technická a technologická revoluce stejně jako internacionalizace životních podmínek činí dosavadní znalosti rychle zastaralými, a že bez jejich inovace a rozšiřování se prakticky žádný nemůže obejít. Švédské vysoké školy jsou otevřeny i těm, kteří chtějí získat vysokoškolské vzdělání i po létech v zaměstnáních a mimo normálních studijních linií pořá dají veliké množství krátkodobějších kursů se speciálním zaměřením pro po třebu nejrůznějších povolání. V místech, kde jsou gymnázia, jsou také zvláštní obecní „školy pro dospělé“, na nichž si mohou zájemci v denních nebo večer ních kursech a se studijní podporou doplnit základní školní vzdělání nebo ab solvovat gymnázium nebo některý speciální kurs. V zemi je 100 takzvaných „lidových vysokých škol“ s internáty, jejichž pro vozovatelem jsou dílem obce a kraje a dílem různé společenské organizace včetně politických stran. Přihlašují se do nich zájemci všech věkových katego rií bez ohledu na předběžné vzdělání, a absolvují se studijní podporou kratší či delší celodenní kursy buď všeobecného vzdělání nebo určité specializace. Kaž dá z těchto škol má své zvláštní „zabarvení“ podle svého provozovatele. 669
Několik velikých celostátních vzdělávacích organizací — největší z nich v určitém spojení s univerzitami, politickými stranami nebo jinými společen skými organizacemi — má pobočky ve všech větších místech, a pořádá nepře hledné množství večerních i jiných kursů — od kursů šití a pletení přes kursy o daňovém systému až ke kursům o kybernetice a kursům všech možných ja zyků. Část z nich je bezplatná, v jiných si účastníci musí kurs platit, ale nákla dy jsou nízké, protože stát a obce tuto činnost dotují. Některé z těchto organi zací provádějí výuku švédštiny pro přistěhovalce, kteří mají právo na 250 hodin placeného pracovního volna pro tyto kursy. Rozsáhlou vzdělávací činnost pro dospělé provozují i odborové svazy, cír kve, politické strany a jiné společenské organizace a instituce, i jednotlivé podniky. Měl jste teď možnost seznámit se se současnou situací v Československu, s ob tížemi i problémy, které nás v nejbližším období čekají Co byste z hlediska těchto poznatků i ze svých životních zkušeností p řál do budoucna našim učite lům ? Žil jsem teď příliš dlouhou dobu v cizině, než abych mohl a chtěl dávat rady, ale vyslovovat přání snad mohu. Českoslovenští učitelé mají za sebou těžká desetiletí režimu, který promě ňoval školu v nástroj jednostranné indoktrinace a který nutil učitele, aby slou žili a posluhovali ve škole i mimo ni i v tom, co se příčilo jejich přesvědčení a svědomí. To teď patří minulosti a naprostá většina učitelů to jistě přijímá s velkou úlevou. Svobodnější učitel bude však teď potřebovat modernizovat své odborné i pedagogické znalosti a přál bych proto učitelům aby jim tato nezbytná inovace nebyla příliš namáhavou. Přechod k novému hospodářské mu i politickému uspořádání se neobejde bez velkých těžkostí, napětí a sociál ních i názorových konfliktů. Přál bych učitelům — tak jako všem ostatním — aby se touto skutečností necítili zaskočeni a zmateni, a aby se brzy vyrovnali s dosud nezvyklým otevřeným střetáváním zájmů i názorů, protože to patří k základům demokracie. Přál bych svým bývalým kolegům, aby se školský systém brzy stabilizoval, aby stát a obce přes všechny hospodářské potíže ne musely na školství šetřit, aby byl na školách klid umožňující soustředění k pe dagogické práci, a aby učitelům bylo přiznáno takové postavení ve společnos ti i taková hmotná odměna za práci, jaké jim pro jejich závažnou úlohu při formování budoucích generací přísluší. A protože vím, že se tomu i v nové si tuaci bude do cesty stavět mnoho překážek, přál bych jim, aby měli odvahu a sílu za své místo na slunci demokratickými prostředky i bojovat, kdykoliv toho bude třeba. Interview vedl František Bacík
700
