Ve znamení Kříže
Výpisky z poutního deníku
Tuto pouť jsem pojal jako křížovou cestu (každý den bude jedno zastavení) a chci jí obětovat za to, aby se lidé v naší farnosti otevřeli působení Ducha svatého. „Ježíš je souzen“. První den, nezačal dobře. Bolí mě záda, že ani nemohu vstát a navíc mám migrénu. Nedovedu si představit, jak mám nést batoh a šlapat kdoví jakou dálku. Ježíšovi se také nechtělo k soudu, a přesto nezůstal ležet v posteli. „Ježíš přijímá kříž“. Právě jsem vymyslel báseň. Mezi světovou poezii se asi nezapíše, ale je moje: „Já se těším do nebe, až budu Bože u Tebe“. Stále víc, si uvědomuji, jak je důležité přijímat kříže, které mi Bůh nabízí. Zjišťuji ovšem, že mohu často narazit na dvě možná úskalí. První z nich je to, že často přehlížím spoustu křížů, které mi život nabízí tak nějak samozřejmě. Jsou to takové drobné, často nepříjemné situace a povinnosti každodenního všedního života. Jsou to pro mě nepříjemnosti a ani si neuvědomuji, že jsou to vlastně kříže, které mi mají pomáhat na cestě ke svatosti. Na druhou stranu, si někdy vymýšlím kříže vlastní. O ty, ale Bůh nestojí. Domnívám se, že je to pokušení, které má člověka odvést od jeho cesty. Oni totiž působí logickým a často i „správně zbožným“ dojmem, ale v něčem nám připadají přijatelnější, než ty pravé. I Ježíš byl vystaven takovému pokušení („Chtěli jej shodit ze skály, ale on věděl, že ještě nenadešel jeho čas. Prošel jejich středem a odebral se pryč.“ „Farizeové jej chtěli ukamenovat, ale on se ztratil v davu.“). Jak je možné, takovéhle pokušení rozeznat? Myslím si, že lidský rozum sám o sobě na to nestačí. Potřebujeme být ve stálém spojení s Ježíšem skrze Ducha svatého. Stejně, jako on byl, skrze téhož ducha, ve stálém spojení s otcem. „Ježíšův první pád“. Proč Ježíš upadl na začátku cesty, když měl ještě dost sil? Možná zakopl, možná do něj někdo strčil, ale jedno je jisté. To naše
drobné každodenní hříchy, které si ani neuvědomujeme a kterých je tolik, jej obtěžkali natolik, že neudržel rovnováhu a upadl. Už dvacet čtyři hodiny prší a prší. Je to tak hrozné, že jsem vymyslel „modlitbu zmoklého zoufalce“. „Pane Bože, jsem rád, že pro Tebe mohu trpět, ale raději bych trpěl při hezkém počasí“. „Šimon pomáhá nést Ježíšův kříž“. Představuji si, jak bych asi reagoval být na Šimonově místě. Vracím se domů, po celodenní dřině na poli, jsem hladový a utahaný. Najednou mě zastaví arogantní vojáci a nutí mě, abych pomáhal nějakému odsouzenci, do kterého mi nic není. Tak mě to naštve, že neurvale popadnu kříž tak, že chudáku Ježíši spíš škodím, než pomáhám. Vybíjím si na něm svůj vztek na vojáky. Ježíš to vše nese s pokorou a mírností. Jeho odevzdanost, laskavost a utrpení na mě pomalu působí a já se začínám sám za sebe stydět. Pomalu se mě zmocňuje čím dál větší soucit a snažím se nést co největší váhu jeho kříže. Ježíšova Láska poráží mou pýchu. „Veronika podává Ježíšovi roušku“. Přál bych si mít vždy takovou odvahu, jako Veronika. Nedbala rozvášněného, nepřátelského davu a udělala to, co jí radila Láska a soucit s trpícím Ježíšem. Věřím, že po tomto jejím statečném skutku, se někteří lidé zastyděli a odešli domů. „Ježíšův druhý pád“. Byla to tíha našich opakovaných hříchů, která Ježíše srazila k zemi podruhé. Stále znovu a znovu upadáme do stejných hříchů a ať se snažíme sebevíc, nedokážeme se svých slabostí zbavit. Často se za to odsuzujeme, často rezignujeme a už se ani nesnažíme o nápravu. Nacházíme si pro svoji slabost všelijaké „rozumné“ důvody. Ježíš, ale dobře ví, že to není Láska, která nás motivuje, ale pýcha. Neusilujeme o to být lepší proto, že milujeme Boha, ale proto, že chceme být dokonalí. Jenomže, jak se můžeme chlubit „křížem našeho pána“, když si nedokážeme poctivě přiznat vlastní slabost? Jedině pokora nás může otevřít působení Ducha svatého. Dneska je to opravdu „křížová cesta“. Až si říkám, jestli mi za tu dřinu naše farnost stojí. Jenomže tahle myšlenka je špatná už od základu. Na tuhle
pouť mě pozval Ježíš a všechnu námahu snáší se mnou. To znamená, že je pro něj důležitá. A všechno co je důležité pro Ježíše, je důležité i pro mě. „Ježíšův třetí pád“. Ježíš je na pokraji vyčerpání, když padá potřetí. Co bylo příčinou tohohle pádu? Myslím si, že to byly ty nejtěžší hříchy, jakých se můžeme dopustit. Například ztráta víry. Víra se nikdy nemůže ztratit sama od sebe. Je to důsledek zanedbání duchovního života a uzavření se Duchu svatému. Každému z nás hrozí nebezpečí, že se v určité fázi duchovního života zabydlíme. Dosáhneme nějaké úrovně a myslíme si, že nám to vystačí napořád. Spokojíme se například s tím, že děláme o něco víc než ostatní, že jsme o trochu poctivější a přestaneme usilovat o další růst víry. Jenomže víra musí být neustále živena. Může buďto růst, nebo odumírat, ale nikdy nemůže stagnovat. Naše modlitba je čím dál víc formální záležitost, není nám zatěžko si v neděli pospat a přijít do kostela pozdě (no a co jiní nechodí vůbec). Za nějakou dobu nám ze stejného důvodu přestane vadit, když občas nepřijdeme do kostela vůbec. Takhle pomalu se naše víra vytrácí, až jednoho dne zjistíme, že už žádnou nemáme. V takovémhle stavu jsme schopni provádět ty nejhorší věci. Kněží opouštějí povolání, řeholníci řády, manželé se rozvádějí a podobně. V takové situaci potřebujeme opravdu hodně Božích milostí, abychom se dokázali obrátit. Jinak nám hrozí, že umřeme ve smrtelném hříchu a navěky si tak uzavřeme cestu ke spáse. A to je ta nejhorší tragédie, která může kohokoli z nás potkat. Najednou jsem si uvědomil, že včera jsem byl ve velikém pokušení. Asi pod vlivem únavy a počasí, jsem si najednou byl úplně jistý, že už jsem udělal dost a mohu pouť s klidem dokončit. Naštěstí Duch svatý mě jako obyčejně nenechal na holičkách a dal mi zcela jasně vědět, že moje poť, tak jak jí naplánoval, ještě nekončí. Ještě je mnoho míst, kam mám přinést kříž a sním i požehnání. Když o tom tak přemýšlím, dochází mi, že je Velehrad ideální poutní místo. Nejlepší, jaké jsem kdy navštívil. Leží totiž v údolí a dá se k němu dojít
téměř po rovině. To takový Svatý Hostýn je pro poutníka zabiják. Ten, kdo jej stavěl, pravděpodobně neměl poutníky rád. Vybral si ten nejvyšší a nejstrmější kopec a tam se usadil v bláhové naději, že mu tam nikdo nepoleze. Jenomže my poutníci jsme cháska drzá a nezničitelná. Navíc jsme horší, než trpaslíci a ty taky všude vlezou. „Ježíš je svlečen ze šatů“. Jak asi bylo Ježíšovi, když z něj strhávali šaty? Vojáci, pro které byla poprava jenom nepříjemný úkol, je z něj neurvale strhali. Rány po bičování, ke kterým byla látka přilepená, se opět otevřely. Musela to být strašná bolest. Ale daleko horší byla bolest ze zahanbení a studu. Před zraky nepřátelského davu byl vysvlečen do naha. A ON „Bůh“ to vše přijal. Natolik se s námi ztotožnil, že podstoupil i to nejhorší, co si my lidé dokážeme udělat. Mnozí z nás zažili na vlastní kůži bezmoc a zoufalství, způsobené duševním, nebo fyzickým násilím. Často i od někoho nám nejbližšího. Všem takto těžce zraněným lidem může Ježíš říci: „Vím, jak Ti je, jakou bolest prožíváš. Pojď ke mně. Nech se obejmout a já Tě uzdravím.“ „Ježíše přibíjejí na kříž“. Dnešní den je o utrpení. Ztýraný a vysílený Ježíš si musel lehnout na kříž a nechat do Svého svatého těla zatloukat veliké hřeby. Dovede si vůbec někdo představit takovou bolest? Nakonec vojáci ten kříž vztyčili a zasadili do země. V této agonii Ježíšovi uniklo zvolání: „Bože můj proč jsi mě opustil“. To je zoufalý výkřik člověka, který už se nemůže ani modlit. I my někdy zažíváme velikou bolest. Někdy si jí zaviníme sami, někdy nám jí způsobí někdo jiný, nebo jako důsledek nemoci. Nikdo nemůže vědět, proč to tak je. Ale jedno je jisté. I v této chvíli je s námi Bůh a skrze ukřižovaného Ježíše s námi trpí. Pohled na kříž, je to jediné, co nám může náš úděl ulehčit. Právě jsem se při mši svaté dozvěděl, že je dnes svátek „narození pany Marie“. Lepší den na ukončení poutě si ani nemohu přát. „Ježíš na kříži umírá“. Moje pouť končí symbolicky s Ježíšovým „dokonáno jest“. Hlavně abych nikdy nezapomněl, že Ježíš do posledního
okamžiku myslel na nás. Předal nám svoji maminku, aby se za nás mohla přimlouvat a prosil otce, aby nám odpustil. Také bych měl udělat jakési první zhodnocení. Ušel jsem 330 km při průměrném tempu 32 km denně. To je docela slušný výkon. Co je ovšem důležitější, pochopil jsem víc do hloubky některá tajemství křížové cesty. A to úplně nejdůležitější je, že jsem velmi osobně poznal přítomnost Ducha svatého v mém životě. Nakolik moje pouť pomohla naší farnosti a kam všude jsem zanesl požehnání, to se dozvím, až v nebi. Jenom doufám, že jsem to Duchu svatému moc nepokazil.
