Ke svobodnému přístupu k informacím ve zdravotnictví Mgr. Radek Policar & Radek Halouzka Úvodem Již osmým rokem je součástí českého právního řádu zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen ZSPI). Zdravotnická zařízení se však až na výjimky tváří jako subjekty, které nemají povinnost poskytovat informace v souladu s tímto zákonem. Na straně tohoto názoru stojí i jedno rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Je to však správná interpretace zákona, nebo mají zdravotnická zařízení, popřípadě alespoň některá z nich, povinnost reagovat na dotazy občanů způsobem, který určuje uvedený zákon? Geneze zákona Listina základních práv a svobod zakotvuje v čl. 17 mj. právo na informace. Trvalo však devět let, než byl k naplnění tohoto ústavně garantovaného práva schválen „prováděcí“ zákon, bez kterého byla ústavní norma pouhou deklarací. V polovině roku 1999 zákonodárci schválili a od 1. ledna 2000 nabyl účinnosti ZSPI. Vymezení subjektů, které jsou povinny poskytovat informace, je uvedeno v § 2 odst. 1 a 2. Vzhledem k výše uvedené otázce se dále zaměříme pouze na první odstavec § 2 ZSPI. V úvodní fázi účinnosti zákona, v období od 1. ledna 2000 do 24. ledna 2001 zněl: „Povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, jsou státní orgány a orgány územní samosprávy.“ Zajímavou změnu přinesl až zákon č. 39/2001 Sb. Jak si jistě vzpomenete, na přelomu let 2000 a 2001 proběhla v České televizi tzv. televizní revoluce. Na počátku roku 2001 zákonodárci zareagovali na tyto události změnou zákona o České televizi, ke které připojili pár drobných novel, mj. se rozhodli podřídit povinnosti jednat podle ZSPI také Českou televizi a Český rozhlas. Tento záměr však realizovali tak, že do textu § 2 odst. 1 ZSPI přidali výraz „veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky“. Na první pohled lze soudit, že se pod tímto termínem skrývá více subjektů, než jen naše veřejnoprávní média. Poslední změna vymezení povinných subjektů proběhla na počátku roku 2006. Přesněji řečeno od 23. března 2006 zní § 2 odst. 1 ZSPI takto: „Povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, jsou státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce.“ Ze ZSPI tedy mj. vypadla slova „hospodařící s veřejnými prostředky“. Pro rekapitulaci dodejme, že aktuálně jsou povinnými subjekty podle § 2 odst. 1 ZSPI: státní orgány, územní samosprávné celky (tj. kraje a obce), orgány územních samosprávných celků, veřejné instituce. Co jsou veřejné instituce? Zdravotnická zařízení jistě nenajdeme mezi orgány státu, jistě jimi nejsou samotné kraje a obce a ani jejich orgány. Co to však jsou veřejné instituce? Pročtete-li všechny platné právní předpisy (nebo k témuž využijete některý ze softwarových nástrojů), zjistíte, že nikde nenajdete definici tohoto slovního spojení.1 Právní předpisy nám tak s odhalením obsahu tohoto výrazu nepomohou.
Pokusme se podívat, jak nám v řešení této otázky může být nápomocna judikatura a právní doktrína. V případě judikatury se naše pozornost zaměří především na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a nálezy Ústavního soudu. Rozhodnutí NSS sp. zn. 5 A 68/2000-982 Předmětem tohoto soudního řízení byla žádost pacienta, který po Ministerstvu zdravotnictví požadoval podle ZSPI vydání originálu posudku odborného konzultanta MZ v oboru neurologie. Tento posudek byl zpracován pro vyřízení stížnosti žalobce na ambulantní lékařku, která podle jeho mínění u něj neopatrným vyšetřením vyvolala cévní mozkovou příhodu. Ministerstvo, jakožto správní orgán první instance, zamítlo žádost žalobce o poskytnutí originálu citovaného posudku. Své rozhodnutí odůvodnilo tím, že nemá k dispozici originál uvedeného posudku, navíc ZSPI v žádném ze svých ustanovení nestanoví povinnost subjektu poskytovat informace formou zaslání originálních dokumentů. Zároveň ministerstvo poskytlo žalobci kopii požadovaného znaleckého posudku. Ten však trval na zaslání originálu, a proto napadl u Nejvyššího správního soudu rozhodnutí ministra zdravotnictví, kterým byl zamítnut rozklad a potvrzeno původní rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví. Kromě toho v žalobě požadoval, aby soud uložil Ústecké poliklinice, s. r. o. a Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem vydání žalobcovy zdravotnické dokumentace. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Právní předpisy nezakotvují povinnost správního orgánu zasílat stěžovateli podklady, na základě kterých byla stížnost vyřízena, a takováto povinnost nevznikla správnímu orgánu nově ani na základě ZSPI. Soud nevyhověl ani návrhu žalobce na uložení povinnosti Ústecké poliklinice, s. r. o. a Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem na vydání zdravotnické dokumentace, neboť tyto subjekty nebyly účastníky řízení. K tomu Nejvyšší správní soud dodal, že uvedené subjekty v daném případě nejsou ani osobami zúčastněnými na řízení, neboť nesplňují podmínky uvedené v ustanovení § 34 odst. 1 s. ř. s.3 v návaznosti na ustanovení § 2 odst. 2 ZSPI.4 Mimo jiné vzhledem k tomu, že se žalobce původně na základě ZSPI domáhal pouze vydání originálu posudku od Ministerstva zdravotnictví a návrh na vydání zdravotnické dokumentace uvedenými zdravotnickými zařízení připojil až v žalobě NSS, není divu, že soud této části návrhu nevyhověl, přesto závěrečná slova odkazující na § 2 odst. 2 ZSPI považujeme za podivná. Není jasné, kam soud touto úvahou mířil.5 Co však považujeme za mnohem závažnější je právní věta, která tento rozsudek charakterizuje ve Sbírce rozhodnutí NSS. Pro přesnost ty věty jsou dvě. První celkem jasně říká „Ministerstvo zdravotnictví je sice povinným subjektem pro poskytování informací podle § 2 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, avšak není povinno sdělovat občanu informace o jeho zdravotním stavu, neboť to není předmětem jeho činnosti (§ 69 a § 70 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu).“ Za velmi problematickou však považujeme větu druhou. Její text zní: „Státní ani nestátní zdravotnická zařízení nejsou povinnými subjekty dle ustanovení § 2 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, a informace o zdravotním stavu proto poskytují pouze v rozsahu stanoveném v § 23 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu.“ Takovýto závěr však nikde v rozhodnutí NSS nenajdete. V uvozující právní větě se tak nachází zcela zásadní právní závěr bez toho, aby se v textu rozhodnutí objevil jakýkoli argument, proč si tak soud myslí. Jak je to možné? Dovolte nám krátký exkurz k problematice právních vět. Jak kriticky uvádí odborná literatura, kontinentální systém tenduje při aplikaci judikatury k velkému důrazu na právní věty publikovaných rozhodnutí. Kontinentální „ratio decidendi“ bývá nejčastěji ztotožňováno s tzv. právní větou uvozující publikované rozhodnutí, což je vlastně uměle soudem či dokonce vydavatelem rozhodnutí vybraná a někdy dokonce i upravená část odůvodnění určitého
rozhodnutí. Přičemž právní věty mohou, ale často vůbec nemusí odpovídat normativnímu jádru rozhodnutí.6 Uvedenou spornou právní větu Nejvyššího správního soudu si dovolujeme označit za zmetek. Činíme tak přesto, že nás obvykle judikatura Nejvyššího správního soudu naplňuje „radostí ze života v právním státě“ a považujeme tuto instituci za velmi kvalitní sbor soudců. Jedná se o zmetek jak materiálně, tak formálně. Materiální hledisko objasníme níže. Z formálního hlediska považujeme za zcela chybné, aby právní věta nebyla podložena jediným argumentem v textu rozhodnutí obzvláště, je-li jejím důsledkem stanovisko soudu znamenající restriktivní přístup k ústavně garantovanému právu. Nález ÚS sp. zn. I. ÚS 260/067 Než se začneme zabývat rozhodnutím Ústavního soudu uvedeném v nadpisu, zmíníme se o dvou jiných nálezech. Již v roce 2002 Ústavní soud vydal dvě rozhodnutí, kterými dospěl k závěru, že Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky8 a Fond národního majetku České republiky9 jsou veřejnými institucemi hospodařícími s veřejnými prostředky, a tudíž osobami povinnými poskytovat informace podle ZSPI. V těchto dvou nálezech konstatoval Ústavní soud několik důležitých závěrů. Především, že novelizace ZSPI zákonem č. 39/2001 Sb. sice měla v úmyslu zařadit mezi subjekty povinné poskytovat informace podle ZSPI především Českou televizi a Český rozhlas, avšak učinila tak způsobem, který znamená, že tuto povinnost rozšířila na mnohem větší okruh subjektů, neboť veřejnými institucemi hospodařícími s veřejnými prostředky je mnohem více subjektů, než jen naše veřejnoprávní média. Ústavní soud tady připomněl citát jednoho z nejvýznamnějších demokratických evropských právníků 20. století Gustava Radbrucha: „Vůle zákonodárce není metodou výkladu, nýbrž cílem výkladu a výsledkem výkladu, výrazem pro apriorní nezbytnost systémově-nerozporného výkladu celého právního řádu. Je proto možné konstatovat jako vůli zákonodárce to, co nikdy jako vědomá vůle autora zákona nebylo přítomno. Interpret může rozumět zákonu lépe, než mu rozuměl jeho tvůrce, zákon může být moudřejší než jeho autor – on právě musí být moudřejší než jeho autor.“ Ústavní soud se též pustil do vymezení pojmu veřejná instituce hospodařící s veřejnými prostředky. Dospěl k závěru, že definiční znaky tohoto pojmu lze vymezit a contrario k pojmům státního orgánu, orgánu územní samosprávy a veřejnoprávní korporace. Z množiny veřejnoprávních subjektů za takové pak dle ÚS nutno považovat veřejný ústav a veřejný podnik, veřejné fondy a veřejné nadace. Jejich společnými znaky jsou veřejný účel, zřizování státem, kreování jejich orgánů státem, jakož i státní dohled nad jejich činností. Konečně v rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 260/06 ze dne 24. ledna 2007 Ústavní soud judikoval, že státní podnik Letiště Praha je veřejnou instituci hospodařící s veřejnými prostředky a jde tedy o povinný subjekt dle ustanovení § 2 odst. 1 ZSPI. Všechna tato rozhodnutí blíže vymezují pojem „veřejná instituce hospodařící s veřejnými prostředky“, přičemž Ústavní soud jasně u všech říká, že musí splňovat obě části definice čili být jak veřejnou institucí, tak hospodařit s veřejnými prostředky. Jestliže tedy v loňském roce z vymezení tohoto povinného subjektu v ZSPI vypadla podmínka hospodaření s veřejnými prostředky, nic to nemění na dopadu rozhodnutí Ústavního soudu na současný právní stav. V posledním z uvedených rozhodnutí Ústavní soud zrušil předchozí rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, které odmítlo považovat státní podnik Letiště Praha za veřejnou instituci. Pojďme si nyní probrat jednotlivé definiční znaky veřejné instituce, jak je uvádí Ústavní soud, a podívejme se, jestli je nesplňují také některá zdravotnická zařízení. Budeme vycházet z hypotézy, že státní zdravotnická zařízení jsou veřejnou institucí a budeme postupně tuto hypotézu ověřovat či vyvracet.
Mezi relevantní hlediska pro určení, zda se jedná o instituci veřejnou či soukromou, patří dle přesvědčení Ústavního soudu nejen a) způsob vzniku (zániku) instituce (z pohledu přítomnosti či nepřítomnosti soukromoprávního úkonu), ale rovněž b) hledisko osoby zřizovatele (z pohledu toho, zda je zřizovatelem instituce jako takové stát či nikoli; pokud ano, jedná se o znak vlastní veřejné instituci), c) subjekt vytvářející jednotlivé orgány instituce (z toho pohledu, zda dochází ke kreaci orgánů státem či nikoli; jestliže ano, jde o charakteristický rys pro veřejnou instituci), d) existence či neexistence státního dohledu nad činností instituce (existence státního dohledu je přitom typická pro veřejnou instituci) a e) veřejný nebo soukromý účel instituce (veřejný účel je typickým znakem veřejné instituce). Prostřednictvím těchto kritérií je pak nutno zkoumanou instituci posuzovat a podle výsledku dojít k závěru o její veřejné či soukromé povaze. A. Způsob vzniku (zániku) instituce. Státní zdravotnická zařízení existují v právní formě státní příspěvkové organizace. Proces jejího vzniku, změny či zániku je regulován zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Státní zdravotnická zařízení byla zřízena na základě zřizovací listiny vydané zpravidla Ministerstvem zdravotnictví. Zakládat nové státní organizace či ty dosavadní rozdělovat, slučovat, nechat splynout či jinak měnit lze za současné právní situace pouze zákonem. Zřizovatel však může rozhodnout o zrušení existující státní organizace. Při vzniku a zániku státní příspěvkové organizace je tak přítomna velká míra ingerence státu a naopak absentuje „vlastní“ vůle organizace, což dle názoru ÚS svědčí o její veřejné povaze. B. Osoba zřizovatele. Jak jsme již uvedli v předchozím odstavci, zřizovatelem je stát, resp. jeho jménem zřizuje státní organizaci či plní roli zřizovatele dříve založené státní organizace některá z jeho organizačních složek. Dle ÚS je přitom zcela zřejmé, že jedním z charakteristických znaků veřejné instituce je její zřizování státem. C. Subjekt vytvářející jednotlivé orgány instituce. Státní příspěvková organizace má jediný, „monokratický“ statutární orgán, a tím je její ředitel. Ředitele jmenuje příslušný ministr. Z toho pak jednoznačně vyplývá, že ke kreaci jediného orgánu dochází státem, a je zde tak naplněn jeden z dalších typických znaků veřejné instituce. D. Státní dohled. Jedná se zejména o kontrolu a ověřování různých informací způsobem stanoveným zákonem č. 552/1991 Sb., o státní kontrole. Na kontrolu prováděnou státem (prostřednictvím ministerstva) dopadá přitom i zákon č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě. Z uvedených oprávnění tak zjevně plyne, že nad činností státní organizace je vykonáván státní dohled, což je jedním z typických znaků veřejné instituce E. Veřejný účel instituce. Všechna státní zdravotnická zařízení byla zřízena za účelem poskytování zdravotní péče. Mnohá též za účelem plnění funkcí na poli vědy, výzkumu či vzdělávání. Jedná se tak o typický veřejný účel. Zde jsme se pokusili nastínit argumentaci Ústavního soudu relativně stručným způsobem. Pokud si zájemci prostudují uvedený nález podrobně, najdou ještě větší množství argumentů k jednotlivým bodům, podporujících uvedené stanovisko. Od věci není ani jeden ze závěrů soudu, ve kterém se Ústavní soud pochválil za to, že takový interpretační závěr také přispívá k žádoucímu širšímu pojetí práva na informace a důsledněji tak směřuje k realizaci smyslu právní úpravy o svobodném přístupu k informacím. Přes restriktivní, dřívější judikaturu Nejvyššího správního soudu lze tak konstatovat, že soud ústavní svými opakovanými rozhodnutími jednoznačně přispívá k závěru, že státní zdravotnická zařízení jsou veřejnými institucemi ve smyslu § 2 odst. 1 ZSPI a mají tak povinnost poskytovat občanům informace způsobem, kterým ZSPI stanoví. Kromě toho považujeme za potřebné poznamenat, že vymezení veřejné instituce v dosavadní judikatuře Ústavního soudu vnímáme jako vymezení vzhledem k posuzovaným kauzám. Tedy
nejde dle našeho názoru o vymezení „maximální“. K takovému závěru přispívá i zmíněné vyjádření preference širšího pojetí práva na informace v rámci možných interpretací. Právní doktrína Pokud jde o stanovisko právní doktríny, rádi bychom se opřeli o základní komentář ZSPI z pera autorů, kteří se této problematice věnují jako advokáti v praxi.10 Hlavní autor komentáře František Korbel, dnes místopředseda Legislativní rady vlády a náměstek ministra spravedlnosti, též na téma „Svobodný přístup k informacím podle zákona č. 106/1999 Sb. – vybrané problémy“ obhájil v roce 2005 disertační práci.11 Autoři při vymezení pojmu veřejná instituce především upozorňují na fakt, že v činnosti mnoha institucí se prolínají aspekty soukromoprávní s veřejnoprávními a subjekty veřejné správy se v určitém rozsahu stávají i osoby soukromého práva a naopak. V následném výčtu autoři bez pochyb uvádějí, že veřejnými institucemi jsou také všechny příspěvkové organizace zřízené organizačními složkami státu. K těmto závěrům docházejí na základě stanovení základních parametrů, které má veřejná instituce splňovat. Takovým parametrem je na prvním místě zřízení zákonem k dosahování určitého veřejného účelu. Jak blíže doplňují, nemusí být základem veřejné instituce nutně zákon, ale postačí kreativní akt veřejné moci, například státní exekutivy nebo územní samosprávy. Dalšími kritérii jsou působnost a pravomoc stanovené zákonem a státní dozor, přezkum či jiná možnost kontroly státu nad činností instituce. V dalším výkladu uvádějí veřejné nemocnice jako jeden z typických příkladů veřejných ústavů jako subtypu veřejných institucí.12 Přestože blíže nevysvětlují, co myslí výrazem veřejné nemocnice, je z výše uvedeného nesporné, že rozhodně zdravotnická zařízení ústavní péče v právní formě státní organizace. Ale myslí jenom ta? Slovo „veřejný“ se v kontextu českého práva nevztahuje jen ke státu, jeho orgánům a organizacím, ale také k územním samosprávným celkům. Ty například společně se státem vykonávají v naší zemi veřejnou správu. Podíváme-li se na nemocnice, existující ve formě obecní (městské) či krajské příspěvkové organizace, zjistíme, že i je zřídil veřejnoprávní subjekt – obec, kraj – kreativním aktem na základě zákona z oblasti veřejného práva, že byly zřízeny za účelem naplňování veřejného zájmu, že jejich orgány jmenuje územní samosprávný celek a jsou pod dozorem či kontrolou státu. Autoři komentáře jdou dokonce ještě dál, když za subjekty povinné poskytovat informace podle ZSPI považují obchodní společnosti, ve kterých má stát či veřejnoprávní subjekt majoritní postavení a jejichž cílem je výkon veřejnoprávní činnosti, například uspokojování potřeby ochrany a rozvoje zdraví. Tomuto výkladu napovídá i čl. 2 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2003/98/ES o opakovaném použití informací veřejného sektoru.13 To, že je třeba ZSPI vykládat ve smyslu této směrnice, lze jednoznačně vyčíst i z předposlední novely ZSPI, zákona č. 61/2006 Sb., který do samotného úvodu ZSPI vkládá větu: „Tento zákon zapracovává příslušný předpis Evropských společenství …“, a je zde umístěn odkaz na uvedenou směrnici. Kdo je veřejnou institucí? Původně značně nejasný termín „veřejná instituce“ se tak ve světle judikatury a právní doktríny výrazně objasňuje. Na základě zejména posledního rozhodnutí Ústavní soudu lze brát za jisté, že všechna zdravotnická zařízení v právní formě státní příspěvkové organizace (fakultní nemocnice, specializované ústavy, psychiatrické léčebny a další) jsou subjekty povinnými poskytovat informace podle ZSPI.
V návaznosti na toto rozhodnutí Ústavního soudu lze na základě poznatků doktríny ke stejnému závěru dospět i v případě obecních a krajských příspěvkových organizací. Předposlední novelizace ZSPI, která harmonizovala české právo s výše uvedenou směrnicí Evropských společenství, pak napovídá i dřívějšímu závěru právní doktríny, že za povinné subjekty by měly být považovány též nemocnice ve formě obchodní společnosti, majoritně vlastněné kraji či obcemi. Je-li tomu opravdu tak, jak vcelku jasně a srozumitelně napovídají výše předložené argumenty, dozvíme se snad na základě některého z dalších rozhodnutí soudů, neboť jsou to právě soudy, které jediné mohou závazně sdělit, kdo všechno se skrývá pod zákonným výrazem „veřejná instituce“.14 1
Pro úplnost dodáváme, že v § 2 písm. v) zákona č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, se uvádí, co se rozumí výlučně pro účely tohoto zákona sektorem veřejných institucí – organizační složky státu, územní samosprávné celky, státní a ostatní mimorozpočtové fondy, veřejné vysoké školy, zdravotní pojišťovny a ostatní organizace zařazené Českým statistickým úřadem do tohoto sektoru. 2 Rozhodnutí NSS ze dne 23. 10. 2003 sp. zn. 5 A 68/2000-98 lze nalézt ve Sbírce soudních rozhodnutí NSS, č. 2, roč. 2004, rozhodnutí č. 119 nebo na webových stránkách www.nssoud.cz. 3 § 34 odst. 1 s. ř. s. zní: „Osobami zúčastněnými na řízení jsou osoby, které byly přímo dotčeny ve svých právech a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí nebo tím, že rozhodnutí nebylo vydáno, a ty, které mohou být přímo dotčeny jeho zrušením nebo vydáním podle návrhu výroku rozhodnutí soudu, nejsou-li účastníky a výslovně oznámily, že budou v řízení práva osob zúčastněných na řízení uplatňovat.“ 4 § 2 odst. 2 ZSPI v době vydání rozhodnutí zněl: „Povinnými subjekty jsou dále ty subjekty, kterým zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy, a to pouze v rozsahu této jejich rozhodovací činnosti.“ 5 Možným vysvětlením by bylo, že soud těmito slovy vyslovil svůj názor, že uvedené osoby nejsou povinnými subjekty podle § 2 odst. 2 ZSPI. Proč se však stejně nevyjádřil k tomu, zda nejde o osoby uvedené v § 2 odst. 1 ZSPI jasné není. 6 Tyto závěry čerpáme z nedávno publikované studie Kühn, Z. – Bobek, M. – Polčák, R. (eds.): Judikatura a právní argumentace: Teoretické a praktické aspekty práce s judikaturou. Praha, Auditorium, 2006, s. 119-120. Jedná se o v českém právu výjimečnou publikaci, zpracovanou převážně mladými autory, které si na tomto místě dovolíme nekriticky označit za velkou naději české právní vědy. K tomuto nadšení nás přivedla nejen tato publikace či dřívější práce hlavního autora Zdeňka Kühna, ale téměř každodenní čtení výtečného a v mnohém jedinečného blogu Jiné právo (jinepravo.blogspot.com), kam pravidelně část autorů přispívá. 7 Nález I. ÚS 260/06, dosud nepublikovaný, dostupný na www.judikatura.cz. 8 Nález III. ÚS 671/02, publikovaný ve Sb. n. u. ÚS, svazek č. 29, nález č. 10, str. 69 an., dostupný též na www.judikatura.cz. 9 Nález III. ÚS 686/02, publikovaný ve Sb. n. u. ÚS, svazek č. 29, nález č. 30, str. 257 an., dostupný též na www.judikatura.cz. 10 Korbel, F. a kol.: Právo na informace: Komentář. 2. aktualizované a doplněné vydání podle stavu k 1. 5. 2005. Praha, Linde Praha, 2005, s. 65 an. 11 Korbel, F.: Svobodný přístup k informacím podle zákona č. 106/1999 Sb. – vybrané problémy. Disertační práce. Brno, Právnická fakulta Masarykovy univerzity, 2005, s. 58 an. Dostupná na is.muni.cz. 12 Ke zcela shodnému závěru dospěl i Petr Kolman ve své disertační práci. Viz Kolman, P.: Právo na informace ve vztahu k veřejné správě ČR. Dizertační práce. Brno, Právnická fakulta Masarykovy univerzity, 2006, s. 70. Dostupná na is.muni.cz. 13 Čl. 2. odst. 2 zní „Pro účely této směrnice se ,veřejnoprávním subjektem‘ rozumí jakýkoliv subjekt: a) zřízený za zvláštním účelem uspokojování potřeb veřejného zájmu, který nemá průmyslovou nebo obchodní povahu, a b) který má právní subjektivitu, a c) je financován převážně státem, regionálními nebo místními orgány nebo jinými veřejnoprávními subjekty nebo je těmito subjekty řízen, nebo v jeho správním, řídicím nebo dozorčím orgánu je více než polovina členů jmenována státem, regionálními nebo místními orgány nebo jinými veřejnoprávními subjekty.“ 14 Autoři uvítají vaše reakce na předložený text na e-mailové adrese:
[email protected].
