Malta | 1
Fl-Isem tal-Missier (tal-iben) / Ve jménu Otce (i syna) (2010) Immanuel Mifsud Immanuel Mifsud se narodil na Maltě v roce 1967 jako nejmladší z osmi dětí v dělnické rodině. Na literární scéně se pohybuje od svých šestnácti let, kdy začal psát poezii a spoluzaložil literární skupinu Versarti. Později založil několik divadelních skupin a kromě svých her režíroval také hry od různých slavných dramatiků. Mifsud je předním současným básníkem a prozaikem, některá jeho díla byla přeložena a vydána v různých zemích Evropy i ve Spojených státech amerických. Jeho sbírka povídek L-Istejjer Strambi ta’ Sara Sue Sammut (Podivné příhody Sary Sue Sammut) z roku 2002 získala maltskou Státní cenu za literaturu a táž kniha byla později nominována na cenu Premio Strega Europa. Synopse: Od otcova pohřbu začíná vypravěč pročítat deník, který si otec vedl v době, kdy narukoval do druhé světové války. Deník je velmi stručný, téměř neosobní, ale právě tato neosobnost nutí vypravěče přehodnotit vztah, který s otcem měli. Otec, jejž syn poznal už jako mrzáka zraněného při nehodě na motorce, se vždycky pokoušel přesvědčit své okolí, že je dostatečně odolný, aby přestál všechny těžkosti, a snažil se syna vychovávat v tomto duchu. Vypravěč se vrací do otcovy i do své minulosti, aby postřehl trhliny v jeho vnějším obraze a nalezl náznaky slabosti a vyjádření citů. Toto se ukáže také jako příležitost ohlédnout se zpět za vlastním dospíváním a obzvláště za způsoby, jakými byl vychováván v muže. Zážitky z minulosti se připomínají a hledá se jakékoli světlo, které by mohly vrhnout na celou věc. Nejen, že vypravěč zestárl, a spojuje tedy nové významy se starými událostmi, ale změnil se také ve dvou jiných věcech, které ovlivňují jeho nynější náhled na svět: právě se sám stal otcem a stal se také učitelem. Četl věci, kterým by jeho otec, dělník, nikdy neporozuměl, natož aby tušil, že jednou budou použity k pochopení jeho samého. Z angličtiny přeložila Silvie Mitlenerová.
2 | Malta
V Addoloratě. U hrobu tvé matky. Za silnými tmavými skly tvých brýlí jsem uviděl skutálet se slzu. Nemělo by se to stát, ale stalo, prostě vyklouzla a sjela dolů. Myslel sis, že jsem si ničeho nevšiml, ale já jsem tě pozoroval. Pořád jsem tě pozoroval, nespustil jsem z tebe oči, abych viděl, jak se zachováš. Jako tenkrát, když jsem tě přistihl s rukou za zády, jak naznačuješ parohy, protože někdo – už nevím kdo – poznamenal, jak dobře vypadáš, pánbůh požehnej, i ve svém věku, i přes ty trvalé následky úrazu na levé noze, přese všechno, čím sis prošel. Vždycky jsem byl ve střehu, když šlo o tebe. A toho dne jsem pozoroval, jak ta slza stydlivě sklouzla dolů, s tímtéž studem, jaký jsi cítil ty, když jsem tě jednou upozornil na jinou slzu, která se ti kutálela po tváři. Tenkrát jsem tě zahanbil ještě více, když jsem se držel zástěry tvé ženy, ze které táhl česnek a cibule a oznámil jsem každému jednomu, že jsem tě právě viděl brečet. Nevěděl jsem, že vojáci také mohou brečet. Myslel jsem, že vojáci jsou z ocele. Myslel jsem, že jejich tvář vždy zůstává přísná a silná a odolná. Myslel jsem, že jenom já pláču, že jenom já občas dělám věci, které bych neměl. Jako tenkrát. Tenkrát. Ten-krát jsi mi říkával, že nesmím brečet. Jsem velký kluk. Nevyrosteš a nestaneš se mužem, když budeš plakat. Jak může kluk jako ty pořád brečet? Jak můžeš pořád brečet, když jsi dost silný na to, abys to tady zpřevracel vzhůru nohama? Nesmíš brečet, rozumíš? Prostě nesmíš. Ale já pláču. A stydím se, když pláču. A stydím se, protože bych neměl plakat. A ještě víc se stydím za to, že – opravdu to chceš slyšet? – vlastně pláču rád. Líbí se mi, když mi po kůži teče stružka teplé vody. Líbí se mi, když mám ucpaný nos a pevně zavřené oči. Líbí se mi, když všechno vypadá rozmočeně. Líbí se mi, když tě neposlechnu. Líbí se mi, když se tě děsím, protože ty jsi děsivý. Protože se na mě díváš a tvůj ničivý pohled mě děsí. Přikrčím se a klidím se pryč. Ty taky pláčeš. Ty taky pláčeš, vojáku. Jako tenkrát, když zemřel ten muž po tvém boku. Tenkrát jsi nebrečel, když jsi viděl, jak to dostal? Nebrečel? Jako tenkrát, když bylo všechno rozprášeno před tvýma očima.
Malta | 3
Jako kdykoli, když si vzpomeneš, že tvůj svatební obřad se odehrál v bombovém krytu. Tam u kasáren, u těch velkých vrat tam pod lucernou, jsme vídali ji stát Tam uvidět se znovu chcem‘ v tom žlutém světle zamženém Oba naše stíny byl jen jeden stín jak se máme rádi on se mnou a já s ním V tom viděl každej ten náš sen kde kdysi v světle zamženém Wie einst Lili Marlene, Wie einst Lili Marlene. Cigareta, která ti líně visí z koutku úst. Těžká víčka. Humphrey Bogart. Casablanca. Tripolis. Benghází. Košile s tuhým límečkem. Malý pevný uzel na kravatě. Ten pohled. Ten úzký knírek na hladké tváři, vůně pěny na holení každé ráno před východem slunce. Wie einst Lili Marlene, Wie einst Lili Marlene. Což je důvod, proč když tam u rodinného hrobu vidím tu slzu, kterou jsem neměl vidět, zarazí mě to. Já, Joseph Mary Mifsud z Valletty, syn Pawly a Salvua, proletář a oddaný socialista, ačkoliv jsem nikdy nečetl rudé knížky (protože ty jsou zakázány naší Matkou, apoštolskou církví římskokatolickou, a protože nemám hlavu na složité a zlé knížky, i když číst trochu umím), voják ze druhé světové války nasazený k protiletadlovému dělu, abych bránil svou vlast před leteckými útoky italských fašistických bastardů a nacistických prasat, nasazující život za vlast, za rodinu svěřenou do mé péče z Boží milosti, s tetováním na paži, protože jsem proletářský voják – nejdříve desátník, potom četař v Maltském vojsku samotného krále a Maltském královském dělostřelectvu v Bigi a Tignè – puchýře od doběla rozpálené ocele, námaha, jakou jsem zažíval už od dětství, když moje matka podruhé ovdověla a já běhal po ulicích obutý jen v jedné botě, aby mi ten pár déle vydržel, bral jsem jakoukoli práci, co byla k mání, abych vypomohl matce a mladším sourozencům, učil jsem se, jak to chodí na ulici, splachoval sliny, omáčku a smažený žloutek z talířů a sklenic ve vesnických hospodách, kontroloval lístky v autobuse, ohýbal hřbet
4 | Malta
v továrnách v Marse, kde mě pokrývaly saze a úlomky uhlí, stával jsem se mužem, jak se od mužů očekává, pocta bosonohému lidství a inspirace pro dělnické hnutí, žít a stěhovat se a mířit na nepřítele, jehož letadla si cvičí střelbu na mojí hlavě, stávat se, existovat, být. Ve věku čtyřiceti sedmi let jsem uvítal své osmé dítě s otevřenou náručí; bylo by desáté, kdyby všechny mé děti přežily. A pověděl jsem Pánu: Pane, buď vůle tvá, protože ačkoliv jsem si myslel, že tím, jak jsem vychoval rodinu a bránil svou vlast a víru jedinou pravou, jsem si vysloužil odpočinek, tvoje Prozřetelnost na mě shlédla z výšin a rozeznala mé schopnosti a spatřila, že stále mám potřebnou sílu, přes to všechno, co se mi stalo, pročež mi seslala další dítě. Nevím, jak uživím tuto dodatečnou zátěž, která přišla tak nečekaně, ale vkládám svou víru v tebe, ó Pane, jako jsem odjakživa činil. Ve věku osmdesáti let sis mě, Pane, povolal k sobě. Joseph Mary Mifsud, známý také jako il-Kikkra, Hrnek. Teď uvidíme, jestli pochopíš tenhleten: tvé rty se spojí s jejími v polibku a jeden prst projde přímo skrz její otvor. Tak co, co je to? A já zčervenám. Má mysl už byla pošpiněna a podezírám tě, že sis toho všimnul a že se pokoušíš zjistit, jak moc zkaženým jsem se stal. „Tak co, co je to? Tvé rty se spojí s jejími v polibku a jeden prst projde přímo skrz její otvor.“ Mlčím, protože si nejsem jistý, co čekáš: jestli se snažíš zjistit, nakolik jsem se stal mužem, nebo jestli zůstávám tím malým klukem, kterým jsem byl vždycky. Pak se usměješ a oznámíš: „Je to hrnek, blbečku!“ Jasně, hrnek. V pochmurných uličkách mé mysli, které spíš připomínají ulice, jimiž jsi běhával poloobutý, mě napadlo, že možná mluvíš o té dívce, se kterou jsem byl včera večer poté, co jsem zatáhl mši o prvním pátku v měsíci. Hrnek – to je tvá přezdívka, viď? Mifsud, il-Kikkra. Ty těžké černé boty. Špatně spárované. Boty, které mají zakrýt tvé postižení. Někde po cestě do Madlieny, voják jede na motorce do kopce. Někde v Madlieně, voják leží v bezvědomí na poli. Rok ve vojenské nemocnici v Bigi. Další rok ve vojenské nemocnici v Londýně. Když přijdeš domů, zhroutíš se na nejbližší židli a rozvážeš si boty. Vždycky si nejdřív rozvážeš levou. A požádáš mě, abych ti ty boty stáhnul. A když je konečně stáhnu, tíží mě v rukou. A ty mi řekneš, abych je pečlivě srovnal pod postel. A kroužíš kolem jako loď na neklidném moři. A moře se rozbouří ještě víc, když jsou boty dole. Vůbec se ti nekrátí dech, přes všechny ty vykouřené cigarety; potopíš se úplně na dno zátoky pod Xgħajrskou věží a nalovíš mořské ježky. Desítky mořských ježků v proutěném košíku. Voní mořem. Neznám vůni mořských ježků, nikdy jsem nebyl dole u Xgħajrské věže a ty temné hlubiny mě děsí. Bojím se. Bojím se hodně
Malta | 5
věcí: hřbitova, kam mě bereš každou druhou neděli; velikých koní jízdní policie, na které se chodíme dívat; tvé levé nohy, vykroucené mimo všechny osy; psů; kobylek, které skáčou mezi stolistými růžemi v rohu zahrádky; želvy propašované bez povolení v batohu, který jsi nosíval na cestách do Tripolisu, do Benghází; záchoda těch koček, které chodily kolem a množily se a rodily v šatních skříních u souseda, bratrance Leliho; bratrance Leliho samotného, táhnul z něj pot, moč a cigarety Du Maurier; tmy, která padne večer co večer; hromu; blesku; chvění země jednou v noci v roce 1972; vysokého krevního tlaku, který tě trápil; tvého hlasu, kdykoli jsi ho zvedl; pásku, který si začneš rozepínat, kdykoli tě neposlechnu; tvých brýlí přes celý obličej; kníru do špiček; zeleného tetování na tvé paži; tvého věku; matčiny smrti, kterou očekávám každou chvíli; znetvořené tváře Krista na kříži; fotografie tvé matky s povislým dolním rtem; všech záhadných příběhů mé tety Stelly, kterou jsem nikdy neviděl, ale jednou bych se s ní velmi rád potkal; zlodějů, kteří se vloupali k Rexie, zmlátili ji, škrtili a uprchli s padesátkou v drobných; duchů, které jsi prý vídal v bytovém domě ve Vallettě, kde žila tvá teta Basilica; sociálních demokratů, kteří pochodovali kolem našeho domu jako doprovod ministra Lorryho nebo ministra Grimy; pomstychtivého státního aparátu, který ti přidělil jiné pracovní místo, protože jsi nedokázal držet jazyk za zuby a kritizoval nahlas; snu, který se mi zdál každou noc, o umírajícím muži, kterého jsem sledoval na smrtelné posteli, a ve chvíli, kdy vydechl naposledy, zpod postele vypadla panenka; stínu, který mě tvrdošíjně pronásledoval (to jsi mi říkával: „Ty se bojíš vlastního stínu!“), a především: tebe. Vtíral ses mi do snů s těžkým vojenským krokem; s rachocením kulometů, ječením potápějících se stuk. Vyplnil jsi mi sny opakovanými obrazy fašistů a anglických důstojníků, kteří si z tebe utahovali, z toho maltézského mužíka žvýkajícího chleba, uždibujícího tvrdý bílý sýr a plodícího děti. A tolikrát jsem se tě ptal: „Co znamená ten kříž na naší vlajce?“ A ty jsi hned vytáhl fotky, ukázal jsi mi jizvu na levém stehně a vyprávěl mi příběhy, které se nafoukly ve vlhku bombového krytu, kde se v únoru 1942 odehrál tvůj svatební obřad. Vyplnil jsi mi sny muži se soudkovitými hrudníky, kteří obnažovali hruď a stavěli se, hruď vypnutou, k obraně své vlasti a britské koruny, jež jasně září nad tímto ostrovem. Vyplnil jsi mi dětství zvukem Madam Very Lynn, (1) Potkáme se zas, nevím kde, nevím kdy; ale vím, že potkáme se zas, jednoho slunného dne. 21. prosince 1939 jsem narukoval do britské armády a byl jsem přiřazen ke druhému batalionu. Maltské vojsko samotného krále, toto Vojsko bylo umístěno do kasáren St. Andrews a školili nás poddůstojníci od různých útvarů. První den v kasárnách jsem byl velmi šťastný, kamarádi mě učili jak se musím skládat deky a jak rovnat vibavení jak čistit Pušku.
6 | Malta
Našel jsem tvůj deník, svázaný v tmavohnědé, a rozřízl jej. A schoval jsem si ho. 21. prosince 1939 jsem narukoval do britské armády a byl jsem přiřazen ke druhému batalionu. V devatenácti letech ti dali do ruky pušku s bajonetem, oblékli ti uniformu a odvedli tě do St. Andrews, aby ses naučil střílet. Následující den jsem byl odeslán do obchodu Quarter Master doplnit si zbytek uniformy když jsem měl uniformu pohromadě řekl mi hlavní seršant ať si sundám Civilní oblečení a obleču si uniformu tak jsem udělal co bylo třeba. Obul jsem si vojenské boty a ponožky a pak jsem si oblékl uniformu a výstroj a tuhou čepyci vzal jsem si pušku a poprvé jsem šel na přehlídku umístili mě k četě č. 9 pod cvičitele z pověření Domovů irského královského vojska. Cvičitel se mnou promluvil a zjistil že jsem mluvil anglicky a řekl mi že budu velitel čety. V tu chvíli jsem začal žít v armádě. Text písně „Lili Marlene“ je citován podle verze, kterou nazpívala Světlana Nálepková v roce 1995. (Pozn. překladatelky.)
Seriál je připravován Českou kanceláří programu EU Culture ve spolupráci s Institutem umění – Divadelním ústavem a Zastoupením Evropské komise v ČR. O Ceně Evropské unie za literaturu se dozvíte více na www.euprizeliterature.eu, další úryvky laureátů jsou ke stažení na www.programculture.cz/cs/eulp.
