Vše, co je na internetu zdarma...
* počítačové programy, software, freeware * legální MP3 písničky a alba zdarma * seriály a TV pořady ke zhlédnutí online * počítačové hry zdarma, demoverze her
MIROSLAV STONIŠ
Ne budem t o r oz m a z á vat aneb
Pakárna na entou Bláznivá humoreska
© Miroslav Stoniš, 2012 Výtvarný návrh obálky a typografie © Miloš Polášek, 2012 Sazba EN FACE
ISBN 978-80-87264-16-4
OSOBY POHYBUJÍCÍ SE V TOMTO ROMÁNU MATKA hrabìnka, která nalezla pozdní, velmi pozdní lásku OTEC policejní plukovník, který také nalezl pozdní, až pøíliš pozdní lásku HEØMAN jejich nedonošený syn, možná ne tak docela vlastní MARTA Heømanova manželka, ale už tak trochu vdova FRANTA pohøebník v kostýmu harlekýna HYNEK pohøebník a básník v kostýmu harlekýna KAREL Martin milenec, nalezený a hned zase ztracený syn FRANZ komorník a kandidát na Nobelovu cenu MÁRY komorná a holka pro všecko, pùvodem dìvčica z hor DOMOVNÍK halapartník, toužící stát se Boleslavem Ukrutným
KOLOMBÍNA dívka nevalných mravù PREZIDENT POHØEBNÍHO ÚSTAVU muž, který uvìøí každé hovadinì VRÁTNÝ V POHØEBNÍM ÚØADU opilec, který dočasnì oslepne TANČÍCÍ ARCHITEKT slavný muž, který se však neobjeví, protože odjel do Antverp
1.
Do našeho nanejvýš plytkého pøíbìhu, jenž se chvílemi trhá ze øetìzu a popírá zdravý rozum, pøiznejme si to hned teï, jako první vstupuje Heøman, jenž v nejmenším netuší, že osud z nìho co nevidìt vytøese duši. Náš hrdina pracuje na ministerstvu zemìdìlství jako vedoucí odboru jarních a letních pøehánìk a krupobití, což je vysoké a dobøe placené místo. Ráno bývá jeho tváø bledá až bílá, ale bìhem dne v zápalu práce se mu ple` pokrývá barvou nevinných selátek. Má modré oči, jež jeho tváøi propùjčují zdání nevinnosti, a jeho vlasy se podobají zmoklé slámì. Je pozoruhodné a vzhledem k jeho povolání krajnì nevhodné, že se ukrutnì bojí bleskù a hromù. Za bouøek se schovává pod postel a tiskne si na uši polštáøe. Pokud ho bouøka zastihne na ministerstvu, utíká na záchod, kde se tøese strachem a za zamčenými dveømi neustále splachuje, aby pøehlušil rachot hromù rozechvívajících Prahu, a staroslovìnsky drmolí slova motliteb k pohanskému bohu Perunovi. Ale jinak je ateista. Bydlí se svou ženou Martou v domì, jejž pro zazobané rodiny postavil tančící architekt. Heøman ani v nejmenším nepochybuje, že ho čeká velká budoucnost a že po kariérním žebøíku se vyšplhá až na nejvyšší pøíčel. Má už takovou opti-
mistickou náturu, patrnì po otci, vysloužilém policejním plukovníkovi, který sloužil režimu, hýøícím optimismem a vírou ve š`astné zítøky. Pozdìji se v našem vyprávìní ukáže, že ani vlastní otec nemusí být tak úplnì vlastní. Avšak nepøedbíhejme. Heøman vìøí, že to co nevidìt dotáhne na námìstka ministra a brzy nato že zasedne v Bruselu jako eurokomisaø Evropské unie, což by bylo skvìlé, ježto v Bruselu platí své lidi mnohem lépe nežli v Praze. Každá koruna dobrá! Už mnohokrát se ve svých snech vidìl, jak ve své pøepychové bruselské kanceláøi obklopen svùdnými sekretáøkami pøedepisuje, do jaké velikosti smìjí narùst kroupy padající v jednotlivých evropských regionech a jak ve volných chvílích si do deníčku zapisuje, kde v uplynulém mìsíci zuøily vlahé jarní a letní pøeháòky a kde naopak zuøila vichøice a prùtrže mračen zvedly potoky a øeky z koryt. Ostatnì všichni, kdo žijí v tom zazobaném domì, mají pøed sebou velkou budoucnost. Nìkteøí již na ni dosáhli, ti se odstìhovali do vil na Oøechovce či na Hanspaulce nebo si za Prahou stavìjí rezidence v úchvatném slohu amerického baroka, nad nímž by s otevøenou hubou žasli stavitelé Valdštejnského nebo Černínského paláce. O Heømanovì skvìlé budoucnosti nepochybuje ani domovník, který v pøízemí hlídá, aby se do domu nedostal
žádný vagabund. Pro zvýraznìní své osobnosti nosí gotický odìv, jednu nohavici modøe a druhou červenì kostkovanou, až na kolena mu visí fialová suknice a v ruce tøímá hrozivì vyhlížející halapartnu. Pod suknicí v místì, kde tenistky nemravným pohybem sahají pro míčky, nosívá pistoli, to kdyby pohled na halapartnu nebyl pro vagabunda dostatečnì odstrašující. Protože si kdesi pøečetl, že lidé se ve støedovìku nemyli a páchli jako dobytek, každé ráno na sebe vyšplíchne trochu močùvky, již mu posílá bratr ze zapadlé vsi. Lidé z domu se pøed ním chytají za nos, současnì však oceòují jeho opravdovost a jsou na nìho pyšní. Jak by také ne! V žádném z okolních domù se nemohou pyšnit domovníkem, který by tak hluboce prožíval svou profesi. Domovník vìøí, ježto je ponìkud slaboduchý, že Heøman jako vedoucí odboru jarních a letních pøehánìk a krupobití pøedpovídá pro potøeby rolníkù dlouhodobý vývoj počasí a proto se ho každého rána nezapomene zeptat, aby øeč nestála: „A co počasí, pane Heøman, jaký bude?“ A Heøman mu poctivì a po pravdì odpovídá: „Ještì jsem nevypracoval prognózu, ale výskyt jarních i letních pøehánìk a krupobití po zralé úvaze očekávám pouze v létì, kdežto v zimì bude s nejvìtší pravdìpodobností snì-
žit, pokud ovšem nepøijdou nečekané lijáky a povodnì, zpùsobené vychýlením Golfského proudu a také tím, že lední medvìdi svými zmatenými skotačivými pohyby pohnou Arktidou.“ „Vaše žena, to vám taky øíkám po zralý úvaze, je v zimì hezčí než v létì, ale v létì je nejhezčí, stejnì jako na jaøe nebo na podzim.“ Po tìchto slovech se domovník usmívá a rozjaøenì hrabe škornìmi, které se podobají silnì zmenšeným benátským gondolám, až to na mramorové dlažbì skøípe. „Máte vy to ale v životì štìstí, pane Heøman! Umìl ste se holt š`astnì narodit,“ nikdy neopomene poznamenat a Heøman nikdy neopomene odpovìdìt: „Umìt se š`astnì narodit nebylo pro mì nikterak obtížné, to byla víceménì starost mé matky. Ale že jsem k sobì našel tu pravou ženu a š`astnì se oženil,“ neváhá se pochválit, „to byla trefa do černého!“ „Jo, to máte recht,“ øekne domovník a udeøí halapartnou tak zprudka, až praskne jedna dlaždice z kararského mramoru. „Když vaše paní sjíždí výtahem dolù do garáže,“ pokračuje, „chlapi ve všech poschodích se mùžou pøerazit, jenom aby aspoò na chviličku mohli postát ve výtahu vedle ní. To víte, sou to mlsný kocouøi!“ Heøman si s nelibostí všiml, že domovník páchne ménì
nìž obvykle. Že by pøestal o sebe dbát? Tak mu pøece vždy záleželo na kariéøe! Jak se mu jednou ve slabé chvilce domovník svìøil, počítal s tím, že se vypracuje a jednou bude hlídat pøed prezidentskými komnatami na Pražském Hradì anebo možná, proč ne, ve Vatikánu pøed papežovou ložnicí. „Kam se podìl ten váš typický odér?“ otázal se a odvážil se pøičichnout k domovníkovu rukávu. „Smrdíte sice, jako byste pøečkal dnešní noc na hnoji, ale pøesto tomu nìco chybí.“ „Vodpus`te, že nesmrdím, jak po právu vočekáváte, ale bratr mi už hezky dlouho neposlal jedinej litr močùvky.“ „A to proč, dobrý muži? „No proč. Prej nemá! Ale proč by nemìl? Jenomže já mu vidím až do žaludku. Kdyby chtìl, moh by mnì poslat litr močùvky každej tejden! Jenomže von mnì závidí.“ „Co by vám mìl závidìt!“ podivil se Heøman a znovu pøičichl k rukávu. „Co asi! Nedokáže pøekousnout, že zatímco von se vod východu do západu slunka døe na svejch rodnejch širejch lánech a po večerech dojí až do úpadu všecky ty svý krávy a kozy, já tady žiju v pohodlí mezi zazobanejma lidma. Ale copak já mùžu za to, že mu otec jako blbìjšímu dali zrestituovanej statek a mnì že matička vyštvala do svìta jen s uzlíkem makovejch buchet?“
„Inu, bratrská láska po zajících skáče,“ poznamenal Heøman. Domovník to chvíli zvažoval, až se mu zkrabatilo čelo, avšak když se k ničemu nedobral, nechal to být a øekl: „Nevím, jestli vám to mùžu øíct, taky byste mnì moh dát po hubì, no ale… zkrátka pan doktor Hanousek ze čtvrtýho poschodí, co vlastní advokátní kanceláø Hanousek a Hanousek a Hanousek, mi vnutil rovnej pìt tácù, abysem na pùl hodiny vyøadil výtah z provozu –“ „Vidím, že si tady pøijdete na hezké peníze. To si snad chtìl pan Hanousek ve výtahu hodit šlofíka?“ „Ale kdepak, pane Heøman, kdepak! Jak sem už naznačil, ten výtah sem mìl zastavit, až v nìm pojede s vaší paní Martičkou.“ „Co by z toho mìl, stát pùl hodiny vedle mé ženy? Navíc v dosti tìsném prostoru? Ale co vy, dobrý muži, vyhovìl jste mu?“ „To víte, pìt tácù je pìt tácù. Kdybysem pocházel z hrabìcí rodiny jako vy a mìl v sobì ten šlechtickej charakter, nevyhovìl bysem.“ „Jinými slovy, vyhovìl jste mu.“ „Jo, vyhovìl, ale výtah sem zase spustil už po dvaceti minutách.“ „Ještì že tak!“
Heømanovi se ulevilo a rychle se dopracoval ke své obvyklé duševní rovnováze. Když pomyslím, øekl si, že se Marta musela celých dvacet minut bránit tomu chlípníkovi Hanouskovi, poš`uchovat se s ním a možná ho i kopnout mezi nohy, musím ocenit její statečnost. Je prostì skvìlá! Ale až se ve výtahu nìkdy setkám s Hanouskem, nebudu váhat a øeknu mu, že takové vìci se nedìlají a že by se mìl stydìt. „Pøeju hezkej den a jen vlahý letní pøeháòky,“ pravil domovník otvíraje pøed Heømanem domovní dveøe. „Možná, že bysme snesli i nìjaký to krupobitíčko, co øíkáte, pane ministerskej rado?“ Heøman neodpovìdìl a vyšel na chodník; tøebaže dýchal čerstvý svìží vzduch co možná nejhloubìji, chvíli to trvalo, než se zbavil støedovìkého domovníkova zápachu. Úvahy o všech možných nebezpečenstvích výtahu ho natolik ovládly, že si neuvìdomoval, že zapomnìl na svùj mercedes. Dosud vìøil, že výtah se pro človìka mùže stát nebezpečným a nepøíjemným místem pouze ve chvíli, kdy se utrhne lano, ale nikdy ho nenapadlo, že by v nìm mohla být ohrožena mravopočestnost. Asi po pìtadvaceti krocích, ježto již dávno odvykl chùzi, ho rozbolely nohy, a tu si vzpomnìl na svùj mercedes. Aby se nemusel vracet vstupní halou kolem zapáchajícího domovníka, obešel dùm a zamíøil do garáže svažujícím se vjezdem.
S úlevou usedl za volant a nadechl se uklidòující vùnì stoupající ze sedadel, jež byla potažena kùží z amerických bizonù, ale možná že to byla kùže polsko-bìloruských zubrù. Kùže obou tvorù bývají k nerozeznání. Na silnici protínající plochu mezi domy musel pøibrzdit a jet velmi zvolna, aby nezajel nìkolik posledních kulhajících zajícù s ustøelenýma ušima. Tančící architekt je vysadil mezi domy, aby pubertální kluci už nestøíleli tatínkovou zbraní své vychovatelky a domácí učitele, ale aby pøirozené agresivní pudy vybíjeli na divokých králících. Od té doby, kdy na volném prostranství panáčkovali ušáci, byli rodiče odjíždìjící po ránu do investičních, komerčních, hypotečních i rozvojových bank jakož i do pojiš`oven, nadací a jiných obecnì prospìšných finančních institucí, kde se peníze nabírají na lopaty a provzdušòují vidlemi, mnohem klidnìjší, protože policie už nemìla dùvod je večer obtìžovat hloupými otázkami, napøíklad proč vás syn prostøelil svému domácímu učiteli nohu? Proslýchalo se, že tančící architekt se pøíští mìsíc chystá vysadit mezi zazobané domy také srnky, lišky a bažanty, jelikož divocí králíci už byli pøíliš okoukaní a natolik zbídačelí, že mladým pánùm bylo hloupé se do nich strefovat. Zase bude mezi domy bezpečnìji! Kadeøníci každý pátý den zastøihávali trávník mezi domy
do nové fazony. Pokaždé si v odborné hádce vlítli do vlasù a v nenávisti se zranili elektrickými akumulátorovými nùžkami, až støíkala krev, nebo` jedni vyznávali støih, který byl zrovna v módì v Anglii nebo ve Francii, jiní naopak pøísahali na støih, jejž nalezli v nejnovìjších módních časopisech ze Spojených státù (ten byl poznamenán značnì nesrozumitelným avantgardismem), kdežto nìkolik pošetilcù stále ještì vyznávalo starý pasekáøský styl z valašských luk a upravovali trávník pomocí srpù, ba i kos. Elektrické nùžky by do ruky nevzali za nic na svìtì! Kdo by však hledìl na nìkolik kapek krve! Je pøece pøirozené, že v zápalu umìlecké tvorby lítají chlupy a støíká krev, jak ostatnì dosvìdčují životy renesančních malíøù a sochaøù. Není to krásné, že od tìch časù se i støíhání trávníkù zaøadilo do kategorie umìleckých dìl? Pokrok nezastavíš a s tvùrčí svobodou se tvorba rozšíøila i do oblastí, kde by s ní nepočítal ani božský Michelangelo. Tak pánové z našeho domu, pokud vrátný nelhal, aby se učinil zajímavým, by si rádi nìco začali s Martičkou! Jak je to povznášející pocit vlastnit žádoucí ženu, která svou krásou plete mužùm hlavu, aniž by o to usilovala! Když ti sukničkáøi jsou ochotni zaplatit pìt tisíc za pùlhodinku strávenou s ní ve výtahu v nepohodlné pozici ve stoje, co by asi dali za možnost prožít s ní pùlhodinku v posteli na mìkké matraci! A já
mám Martičku v posteli zadarmo, pùlhodinu, hodinu, jak dlouho chci. No tak jak dlouho chci, to zase ne, opravil se, nìkdy se také stane, že mì od sebe odstrčí tak prudce, že spadnu z postele na parkety. Nebudeme to tajit a øekneme to hned teï, že nìkdy v noci, kdy Heøman nemùže spát, rozsvítí baterku, v jejímž svìtle si prohlíží Martinu tváø, tak líbeznou a nevinnì čistou. Potom z ní opatrnì stáhne peøinu a pøejíždí svìtlem po jejím tìle. Vpíjí se očima do baroknì klenutých òader zvedajících se v rytmu oddechování, pøejíždí jimi po bøiše, které ho dojímá svou snìžnou bìlostí a nìžným dùlkem pupku, až se nakonec osmìlí a vrhne svìtlo též do jejího zšeøelého klína, jenž si udržuje své tajemství i v ostrém svìtle baterky. Co si budeme povídat, Heøman je tak trochu šmírák.
***
Toho rána, o nìmž právì začínáme vyprávìt, patøil Heømanùv první pohled Martì, ostatnì jako každého dne. Nikdy nevstal z postele døíve, dokud se neobrátil k vedlejšímu polštáøi, aby se s potìšením ujistil, že za denního svìtla je jeho žena ještì hezčí než pøi ostrém svitu baterky. Jen aby ji nikdy nepotlouklo krupobití! Jako odborník vìdìl, že sprška krup dovede poničit úrodu nejen na polích, v sadech a rovnìž ve sklenících, pokud nejsou osázeny ne-
prùstøelnými skly, ale že dovede též zabít ptáky a tìžce ublížit zvìøi. A co již krupobití zničilo soch! Dokonce bezohlednì ničí i egyptské pyramidy, jak s lítostí zjiš`ují egyptologové, a srážejí kamenné kvádry dolù do písku. A stejnì tak kroupy mohou ublížit ženské kráse. Již nìkolikrát svému ministrovi poslal potrubní poštou návrh, aby vláda projednala zákon o ochranì krásných žen pøed krupobitím, kterážto záležitost by napøíštì zcela pøirozenì spadala pod ministerstvo zemìdìlství, které by bylo nutno pøejmenovat na ministerstvo zemìdìlství a ženské krásy, avšak jakýsi pøiblblý øeditel ministrovy kanceláøe mu pokaždé poslal (také potrubní poštou) odpovìï, že tato záležitost patøí spíše do kompetence ministerstva životního prostøedí. Ministerstvo životního prostøedí a ženské krásy, psal ten pøipitomìlý škrabák, by občané možná pøijali, ale ministerstvo zemìdìlství a ženské krásy by pùsobilo smìšnì. Co má ženská krása společného s kravami nebo s kukuøicí? Tak tedy ano… Náš pøíbìh začíná obyčejného støedečního rána, aniž by Heømana mohlo napadnout, že mu právì vypadává jeho dobøe udržovaný a š`astnì se rozvíjející život z rukou! Stejnì jako jindy stáhl z Marty peøinu, aby se pokochal jejím tìlem od hlavy až k patì, avšak dotýkal se ho více očima
než konečky prstù. Mazlivými a vášnivými doteky by ji mohl probudit, což by se jí nelíbilo, ponìvadž každou støedu odjíždìla do práce ve svém bavoráku až hodinu po nìm. Když se dostatečnì vynadíval a naplnil tak svou potøebu krásy na celý den, opustil teplo postele. Zamíøil ke koupelnì, ale tu ho nìco znenadání zarazilo. Uvìdomil si, že Marta je dnes jiná, jakoby vymìnìná. Avšak kdo by ji vymìnil? A jak by to dokázal, byt byl pøece celou noc pod zámkem! A vchod do domu hlídal ten smradlavý halapartník, ale také kamery a senzory napojené na policejní služebnu. Trvalo snad celých pìt minut, než našel odvahu vrátit se k posteli. Ztìžka dopadl koleny na podlahu a opìt se na Martu zadíval. Jeho žena byla jako z rùže kvìt, svìží a odpočatá jako každého jitra, avšak co naplat, již nežila. Svalil se na parkety a čelem udeøil o pelest, až se mu bolestivì zatmìlo v očích. Nezbývalo mu než si pøiznat, že ho postihla ztráta, již nebude snadné nahradit. Hned po pohøbu se sice poohlédne mezi svými čtyømi (nebo kolik jich vlastnì má) sekretáøkami po nové ženì, druhou Martu však jen tak nenajde, což ho strašilo už teï. Nebylo by vhodné, abych si podat inzerát? Asi mi nic jiného nezbude, øekl si. Zatracený život! A v jeho tolik rozbolavìlé hlavì se mu již začal rodit text tohoto znìní:
V bolesti a trýznìn samotou hledám novou ženu, nejradìji opìt Martu, plavovlasou a modrookou, jako je ta holka, co sedává u potoka, v nìmž se voda točí a podemílá její oči. Uvítal bych, kdyby byla vhodná jak do kuchynì tak do postele a líbilo by se mi, kdyby se její výška pohybovala kolem 170 cm (to proto, aby nebyla vyšší než já) a byla štíhlá jako proutek. Mìla by pocházet z dobré rodiny, nejlépe ze starého a jen mírnì zdegenerovaného šlechtického rodu. Nemìlo by jí vadit, když na ni v noci občas vrhnu svìtlo baterky. Mohu slíbit, že své nové ženì o Vánocích daruji norkový kožich, jak jsem to také slíbil své zesnulé ženì. Zn. Zarmoucený vdovec utápìjící se v bolesti a propadající se do temnot žalu. Vzpomnìl si, co se povídá o vdovcích, že se prý nedokážou o sebe postarat, že chátrají a že je na nì brzy odpudivý pohled. Aby nedopadl stejnì, vzchopil se a stále ještì poplenìn bolestí odešel do koupelny, kde si jako každé ráno dopøál studenou a horkou sprchu, což bylo osvìžující a trochu mu to zvedlo náladu, ale vzhledem k okolnostem opravdu jen trochu. Když se však postavil pøed zrcadlo, aby se oholil, nemohl uvìøit svým očím. Kdo se to na nìho ze zrcadla dívá? Nepoznával se.
2.
Heømanovi rodiče se ve svém bytì na pražských Vinohradech, kteréžto jeho matka stále ještì mìla za Královské Vinohrady, probudili do nového dne. Mouchy létající v ložnici kolem secesního lustru zhotovenému podle návrhu samotného Mistra Alfonse Muchy, bzučely tiše, mírnì a tak nìjak mozartovsky. Starý komorník profesor doktor inženýr Franz, doktor vìd, podøimoval v kuchyni a zdálo se mu, že sedí u svých skotačivých bílých myšek s rùžovými čumáčky a jeho asistent že mu podává telefon a chvìjícím se hlasem øíká – pane doktore, volají vám ze Stockholmu, že vám právì pøiklepli Nobelovu cenu. Zatím je to ale tajné, proto vás pánové prosí, abyste to uchoval v tajnosti a nevyzvonil to novináøùm. Idylu tohoto rána ponìkud rušila Máry – komorná, služka a dìvečka pro všechno: usedavì plakala v hale, ježto v devítipokojovém bytì nedokázala najít cestu do své komùrky. Stále jen bloudila ze dveøí do dveøí a od bezmocného narážení hlavou do stìn už mìla omlácené čelo, musíme však zdùraznit, že ani to omlácené čelo jí nic neubralo na pùvabu a mladistvé svìžesti. Heømanova matka sedìla jen v noční košili na pelesti biedermeierovské manželské postele, zdobené silnì pozlacenou jemnou øezbou, a pohybovala nohama v prázdném
lavoru zhotoveném z alabastru. Polévkovou lžící pojídala rovnou z plechovky kaviár a po každém druhém tøetím soustu se sklonila pro láhev šampaòského, jež stála hned vedle lavoru, napila se pøímo z hrdla a zdravì øíhla. Heømanùv otec polehával posedával v posteli napùl pod peøinou a mìl na sobì policejní uniformu z minulého režimu s mnoha lesklými metály. Hruï mu zdobily nejen rùzné rudé hvìzdy, jež dostal osobnì, nýbrž též metály z první republiky a dokonce také z Rakouska-Uherska, ketré po sametové revoluci koupil v numismatických obchodech. Po peøinì poskakovalo klubko červené vlny a otci se v rukou kmitaly ocelové pletací dráty. „Vočko k vočku, hladce i vobrace,“ brumlal si sám pro sebe, načež sundal z hlavy brigadýrku, utøel si zpocené čelo do manželčiny noční košile a zasnil se. „Srp ke kladivu!“ zvolal vyšeptale. „Už se mi to všechno plete, vobojí i podobojí, vočko k vočku, levá pravá, pravá levá, celej ten mùj život tak nìjak, jak bysem to øek… Nemám slov! A jak sem se už odmala snažil! Život by sem byl za správnou vìc položil!“ oznámil muchovskému lustru a též mouchám, avšak hned se zase chopil pletacích drátù a pokračoval v práci. „Vočko k vočku, vobojí i podobojí, srp ke kladivu…“ „Kaviár a šampaòský, neznám k snídani nic lepšího,“ podotkla matka.
„Kaviár? Žrádlo vykoøis`ovatelskejch tøíd. Ládovala se jím šlechta, bojaøi a velkoburžoazie.“ Matka nabrala plnou lžíci, strčila ji otci do úst a potom mu podala láhev, aby se napil. Zhluboka si lokl a s pøivøenýma očima vychutnával svou obvyklou snídani. „Panský zvyky se naštìstí zase vrátily do naší tak dlouho trýznìný a zubožený zemì,“ øekla rozhodným hlasem. „Kaviár, šampaòský a vykoøis`ování, jaká to svatá trojice pokroku! Neznám vìtší slast, než nìkoho vykoøis`ovat. Škoda, že nevlastním Škodovy závody nebo Ostravsko-karvinské doly, to by se mi to vykoøis`ovalo!“ Zatetelila se jako osikové listí za vìtru, odhodila prázdnou plechovku na parkety a vstala. „Máry!“ zvolala vzhledem ke svému pokročilému vìku pøekvapivì silným hlasem a ohlédla se ke dveøím. „Máry! Dìvčico!“ Bùhví, jak komorná našla cestu do ložnice, ale našla ji. Asi ji vedla slepá náhoda. V krátké, ba kratinké černé sukni, bílé zástìrce a v bílé modøe pruhované halence jí to úžasnì slušelo. Ve vlasech černých jako smola jí sedìla bílá čelenka obšitá nìžnou krajkou. Pøicupitala drobnými krùčky, hluboce se pøedklonila, pøičemž vystrčila alabastrový zadeček (nemìl však nic společného s lavorem paní hrabìnky) pøímo proti
otcovým očím a sebrala odhozenou plechovku na støíbrnou lopatku, možná však, že byla pouze alpaková. „Ještì nìco, vzácná paní hrabìnko?“ zašvitoøila. „Koukám, že nìjak moc blejská zadkem, Máry,“ pokárala ji a podmračila se. „Vobčas by si ho mìla nechat nìkým pøepudrovat.“ „Øeknu Francovi,“ odtušila komorná. „Snad si dá øíct.“ „Jen jestli to ten dìdek bude umìt!“ ozval se otec posmìšnì. „Už na to nemá vìk.“ Máry odcupitala, ale už ve tøetím pokoji zabloudila a omylem vlezla do skøínì. Nìjakou chvíli to trvalo, než se vzpamatovala; a do kuchynì pak dorazila celá uplakaná, protože se stydìla, že je tak blbá. Zazvonil telefon z ebenu, jenž byl posázen drobnými jávskými safíry. Jeho neklidné a vyzývavé drnčení naplnilo celou ložnici. „Jako by tady nìco zvonilo,“ usoudil policejní plukovník v. v. a počal se rozhlížet kolem sebe. „Ááá, to mi jenom zvoní v uchu,“ uklidnil se. „Možná to bude telefon,“ napadlo matku. „Rány božský, kdo to tak časnì votravuje!“ Zvedla se, ale zakopla o nedopitou láhev a šampaòské se okamžitì rozlilo do louže, jež se až nápadnì podobala mapì Champagne. Znechucenì se vrátila k posteli a usedla na ni.
„Franz! Franz!“ rozkøikla se. „Profesore!“ Franz se hnal z kuchynì jako o závod, v koupelnì popadl ručník a cestou se dvakrát pøerazil, avšak pøežil to. Bez dechu vpadl do ložnice a chvíli trvalo, než se mu rozevlátá einsteinovská støíbrná høíva usadila zpátky na hlavu. „Zvednìte sluchátko a pøepnìte ten køáp na hlasitej vodposlech,“ pøikázala matka. Po splnìní úkolu Franz poodstoupil a v mírném pøedklonu a s ručníkem pøes loket nehybnì čekal. „Tady sem já,“ oznámila matka sluchátku. „Maminko!“ ozval se z telefonu Heømanùv hlas. „Haló! Kdo je tam?“ chtìla vìdìt. „Maminko!“ „Kdo volá, prosím?“ „Syn, maminko, tvùj syn!“ „Aha, tak proto mi øíkáš maminko,“ pøikývla s porozumìním. „Nemám ve zvyku tì tak brzy ráno obtìžovat, vím jak si ráda pøispíš, ale naléhavé okolnosti mì nutí…“ „Společenská smetánka, synku, prostì všichni lepší lidi vyspávaj až do vobìda,“ pøerušila ho nerudnì. „Ne, ne, ne, zavolej pozdìjc, zrovna sme si s tatínkem vzali do postele kaviár a pár lahví dobøe vychlazenýho šampáòa. Nemám v úmyslu vstávat tak časnì, jako nìjaká ta jeøábnice.“
„Maminko, dìlnice už nejménì dvì hodiny stojí u svých strojù, pokud ovšem nemají to štìstí a nežijí z pøíspìvkù v nezamìstnanosti, rovnìž na mém ministerstvu již brzy zazní hymnus tolik užitečné kanceláøské práce, ozve se tam klapot kláves, jemnì zahrčí tiskárny a z kuchynìk se protáhne vùnì kávy… no ale co jsem to chtìl –. Ano! Maminko, mám pro tebe nepøíjemnou zprávu, nebojím se øíct zprávu pøímo tragickou.“ „Tragickou zprávu nalačno?“ obrátila matka oči v sloup. „Neopovažuj se! Kdo tì tak špatnì vychoval, synku?“ „No kdo asi?“ „Nebudem to teï rozmazávat,“ rozhodla. „Tak vo co de? Ale stručnì, jen stručnì!“ Ukázala Francovi na tøi láhve šampaòského, co opilecky postávaly vedle postele. Komorník okamžitì pøiskočil, vyviklal z nich zátky, což se neobešlo bez dunivých výstøelù, jež tak dovedou potìšit sluch, a vlil šampaòské do lavoru. Alabastr lehce zasyčel a matka s úlevou strčila do vína nohy a zašplouchala jimi. Kdožví, zdali by ji dojalo, kdyby vidìla, jak její Heøman v pokleku sklání tváø nad òadra své milované ženy a jak mezi nì padá vlhkými ústy a v zoufalství zatíná prsty do polštáøe. „Maminko, když jsem se ráno probudil, to bys neøekla, co mì udeøilo do očí.“
„No co asi?“ „Z Marty vyprchal všechen život. Ach ano, byla beznadìjnì a navìky mrtvá. Krve by se ve mnì nedoøezal!“ „V tobì by se krve doøezal? V tobì určitì jo, ale v ní už ne,“ pousmála se. „Slyšíš to, tatínku?“ Avšak otec si brumlal to své hladce vobrace a o telefonní rozhovor se nezajímal. „Nìkdy v noci se jí asi nìco stalo a zesnula,“ pokračoval zdrcený Heøman. „Byla sice krásná, svìží a líbezná až k zulíbání jako každého jitra, ale jak øíkám, už byla v pánu.“ „A co já s tím?“ podivila se matka neskrývajíc znechucení. „Já ti tu tvoji Martičku nevzkøísím.“ Natáhla se pro nedopitou láhev, avšak ztratila rovnováhu a spadla z postele na všechny čtyøi. Na mapì vínorodé krajiny Champagne uklouzla jako na zamrzlém rybníce a bolestivì se o hranu pelesti udeøila do lokte. Dopadla na záda a bylo slyšet, jak v ní chrastí kosti. Brzy však dochrastily. Otec byl hluchý slepý a ani nemrkl, jen dráty v jeho rukou hlasitì cinkaly. „Pomohu vám, vzácná paní hrabìnko,“ ujal se Franz své povinnosti. Uchopil ji v podpaží a ztìžka ji vyzvedl zpátky na postel. „Rány božský,“ zaječela matka smìrem k telefonu, „ještì abych se tak kvùli tobì celá dolámala! To neumíš nic lepšího,
než hned ráno votravovat svejma starostma? Máry! Pøinesla ještì kaviár! Kde ta dìvčica z hor zase trčí?!“ „Nedalas jí vyyhazov za to, že tak blejská zadkem?“ zeptal se otec a pozvedl oči od pletení. „Vìdecký instinkt mi napovídá,“ dovolil si Franz poznamenat, „že Máry opìt zabloudila.“ „Jak mùže proboha zabloudit v tak malým bytečku?“ nechápala to matka. „To se máme kvùli neschopnýmu služebnictvu pøestìhovat do garsonky nebo co?“ „Ale ten svùj zadeček vystrkuje pìknì,“ vzpomnìl si otec, odložil pletací dráty na peøinu a zasnil se. Bùhví nad čím! Možná že nad výslechy západonìmeckých agentù, ale možná že ho k snìní pøivedl komornin nezapudrovaný zadek. „Maminko, co se to tam u vás dìje? Nestalo se ti nic? Jako by tam u vás nìco zachrastilo! Já vím, když sis pøedstavila, že tvá milovaná snacha je zčista jasna po smrti, tak tì to sebralo, viï. Snad jsi neupadla?“ „Tvùj otec mi podrazil nohy,“ upøímnì si postìžovala. „Ty jeho policajtský fígle!“ „Co od nìho mùžeš čekat,“ poznamenal Heøman a s mobilem u ucha vstal, avšak ani na okamžik nespustil z Marty oči. „Tak ty seš teï vdovec.“ Matka nevìdìla, proč by mìla skrývat uspokojení, ne-li ra-
dost, a aby sama sobì dokázala, že to ještì s ní není tak špatné, vstala a prošla se po mapì Champagne. Avšak pøecenila se! Opìt uklouzla a všechno v ní znovu zachrastilo. S profesorovou pomocí se pozvedla na čtyøi a opustila Champagne po kolenou. „Seš tam ještì, Heømánku?“ „Kde bych byl?“ „Poøád si myslím, že s tím voláním jsi mìl počkat, dokud se nenasnídám. Jo, a co budeš snídat s Martou ty?“ zeptala se se zájmem. „Taky kaviár? Anebo lososa? Ani takovej losos není špatnej.“ „Maminko, ty mì snad ani neposloucháš! A to jsem ti ještì neøekl všechno, to nejdùležitìjší teprve pøijde.“ „Rány nožský!“ „Tak tedy Marta byla mrtvá, ale co jsem s tím mohl dìlat? Sedìt na koberci jako hromádka neštìstí a zoufat si? Marta sice zemøela, život však pokračuje dál, øekl jsem si a šel se osprchovat a oholit. No jako každé jiné ráno, znáš mì!“ „Správnì, synátore,“ pochválil ho otec. „Dobøe voholenej, dobøe naladìnej, jak vždycky pøipomínal náš Kléma Gottwald a Alois Jirásek. Vzornì sme tì vychovali, dìláš mi radost!“ Avšak Heøman na otce v nejmenším nereagoval, ostatnì jako témìø pokaždé.
„Maminko, jak jsem se tak v koupelnì díval do oroseného zrcadla na svou smutkem a bolestí poničenou tváø, nìco se mi v ní nezdálo. Musel jsem pøipustit, že to nejsem já! A najednou mì osvítilo, že Marta žije, ale –“ „To tì myslím potìšilo, synáčku, ne?“ poznamenala matka bez zájmu. „Máry! Já holku roztrhnu. Heømánku, ty asi ještì neznáš naší Máry? To je ti ale trdlo! Anebo jsi už mìl to pochybné potìšení?“ Matka pohnula dlaní a Franz okamžitì pochopil, co po nìm chce. Otevøel další dvì láhve a opìt je vlil do alabastrového lavoru, jejž bychom mohli také poeticky nazvat alabastrovou mísou. „Synátore,“ prohodil otec potìšenì, „maminka by byla ráda, kdybysem naší Máry napudroval zadek. To je teda sranda, co øíkáš?“ „Otče, já teï sakra mluvím s maminkou o osudovì vážných vìcech!“ Matka zatím vesele kopala nohama a šampaòské støíkalo a rozlévalo se na parkety, až nakonec pohltilo mapu Champagne. Aby si neurousala noční košili, zvedla ji až ke kolenùm. „Marta žije, øíkáš?“ ujiš`ovala se. „Kouknìme se, tak vona svoji smrt jenom pøedstírala? To je jí podobný, komediantce!“ A po krátké úvaze dodala: „Lepší ženu bys nenašel, tak hez-
kou, milou, mladou, vnadnou, vìrnou a až za hrob voddanou, pracovitou a čistotnou… i když na druhý stranì vona Marta není zase až tak milá a hezká, vnadná, vìrná, voddaná, pracovitá a čistotná. Kolem a kolem je to špindíra, sprchuje se jednou za mìsíc, je líná jako veš a pije ti krev. A ani nejmladší už dávno není!“ „Mìla bys mì nechat domluvit, maminko,“ postìžoval si Heøman a zhluboka povzdechl. Nìžnì vzal svou spící ženu za ruku a zahledìl se jí do zavøených očí. „Marta tedy chválabohu žije a tìší se tomu nejlepšímu zdraví, ale po smrti jsem já. Nìkdy v noci se mi nìco stalo a už to bylo. Zesnul jsem.“ „Ale co neøíkáš,“ podivila se. „Tak ty jsi tohle, nečekanì… rozumím ti dobøe? A zesnul jsi opravdu dočista? Už se s tím nedá nic dìlat? To je teda! Slyšels to,“ obrátila se k otci. „Náš synek má nìjaký tìžkosti.“ Zvedl oči od pletacích drátù a jeho tváø zrudla hnìvem. „Kurvaštelung to je celej von, ten náš synátor! Co, zase pøines ze školy poznámku, že jo? Ale øíkám ti, na tøídní schùzku pudeš ty! Já na ty profesùrky nemám nervy. Hrajou si na intelektuály, ale jeden vedle druhýho sou to revizionisti. Nejrači bysem je všecky pøived k rozumu pendrekem.“ Heøman odklonil mobil od ucha a nechal otce mluvit. Jen a` se vykecá! Ponìkud ostýchavì stáhl z Marty peøinu a klou-
zal po jejím tìle svýma modrýma očima. Nìco z té modré barvy dopadalo i na její pokožku, zanechávajíc na ní modré šmouhy Brát si do očí její tìlo bylo stejnì vzrušující, jako když ještì jako kluk šmíroval vìtracím okénkem spolužačky, sprchující se po hodinì tìlocviku. Jedna druhou mydlily, osahávaly si zbrusu nová prsa, vøískaly a sahaly si na pupek a do rozkroku. „Maminko, jsi tam ještì?“ „Kde bysem mìla bejt, synku? Tiše si tady s tatínkem nad tvým vodchodem vod nás živejch bolestnì truchlíme.“ „Neboj se, že bys musela nìco zaøizovat, dovedu se o sebe postarat i za tìchto pro mì ponìkud neobvyklých okolností. Už jsem zavolal do pohøebního úøadu a prezident mi slíbil, že pro mì co nejdøíve nìkoho pošle. Udìlal jsem mu radost, to víš, v tržní ekonomice každý klient dobrý.“ „Tak ty si volal samotnýmu soudruhu prezidentovi!“ užasl otec, vyskočil z postele a postavil se do pozoru. „To sem ani nevìdìl, že prezident se dneska stará i vo nebožtíky z politicky zasloužilejch rodin. To je holt demokracie!“ „Máry! Kde je s tím kaviárem?!“ zvedal se v matce hnìv. „Taková venkovská husa. Neuklidním se a neuklidním, dokud si nìčeho nezobnu.“ „A nezapomeòte pøinést taky pudr, Máry!“ zahulákal otec, jemuž nedošlo, že ho komorná neslyší. „Ani já se neuklidním
a neuklidním, dokud nenapudruju tu vaši roztomilou prdýlku. Nemùžete s ní jenom tak blejskat, slyšela ste paní hrabìnku! Tady ste na Královskejch Vinohradech, ne tam kdesi u vás na horách!“ Máry sice pøes patery dveøe nerozumìla jedinému slovu, otcovo hulákání ji však pøesto polekalo, ježto se snadno domyslela, že to huláká na ni. Na paní hrabìnku by se pøece hulákat neodvážil! Vyrazila ze skøínì a bìhala z pokoje do pokoje. Její neklid vzrùstal, protože vždycky skončila v pøedsíni pod vìšákem s klobouky. Vùbec nechápala, jak se jí ráno podaøilo pøibìhnout do ložnice na první zavolání. Zkusila to znovu, avšak cesta ji zavedla opìt jen do skøínì. Už ani nepočítala, kolikrát se udeøila do čela. „Že ty si tu naši Máry vyhodila na dlažbu?“ staral se otec. „Sama už nevím,“ pøipustila matka. „A do všech tìch hroznejch zmatkù nám ještì zavolá ten náš synek. Nevíš, co nám vlastnì tak brzy po ránu chce?“ „Nikdy nezapomenu, jak se vzpouzel a kopal, když sme ho po dobrým i po zlým pøemlouvali, aby vstoupil do pionýra. Fracek jeden!“ Heøman využil toho, že se matka s otcem zabývají svými vlastními problémy a odložil mobil na noční stolek. Povytáhl peøinu, aby zakryl Martin klín, jenž na nìho pùsobil až pøíliš rušivì, a ve zmatku, jemuž dost dobøe nerozumìl, poodešel
k oknu a opøel čelo o chladné sklo. Chvíli se díval, jak jeden mladík se pokouší zastøelit posledního divokého králíka, který malátnì kličkoval mezi stromky. Brzy ho ten pohled pøestal bavit a obrátil se zpátky do pokoje. Pøi pohledu na Martu se mu v hlavì rozsvítilo. Už vìdìl, proč se ho pøed chvilkou zmocnil takový zmatek, že musel utéct k oknu. Chtìl se s Martou ještì naposled pomuchlovat! Ale bál se toho. Co by tomu øekla? A vùbec, šlo by to ještì? „Maminko, jsi tam ještì?“ „Kde bysem byla? Nikdy tì nevopustím.“ Franz ztìžka poklekl, odstavil lavor a utøel do ručníku matčiny nohy a chvíli je masíroval, načež s heknutím vstal a odnesl lavor pryč. „Slijte to šampáòo z lavoru do lahví, profesore,“ zavolala za ním matka. „Když budou zvonit bezdomovci, mùžete jim dát napít...“ „Já vím, bylo to nevhodné,“ pokračoval Heøman omluvnì, „že jsem s tím vyrukoval hned po ránu, promiò, maminko. Ale øekni, komu bych si mìl postìžovat, když ne vlastní matce? A vlastnímu otci?“ „Nechci tì ranit, Heømánku, ale vsadit mùžeš jenom na maminku. Ani vlastní otec nemusí bejt tak docela vlastní, páč nikdy nemùžeš vìdìt, s kým se tvoje maminka v mládí pomuchlovala. Ale to nakonec není to nejhorší – musím ti po-
pravdì øíct, že ani maminčin vlastní synek nemusí bejt tak docela vlastní. V porodnicích za nesnesitelného køiku a vøískotu vydìšenejch prvorodiček panuje takovej bordel, že není divu, když zpitomìlý sestøičky držící stávkovou pohotovost dìti zamìní.“ Heøman zasténal. Sotva zemøel, dopadla na nìho další rána! „Ty máš o mnì pochybnosti? To sis vybrala tu pravou chvíli! Maminko, nikdy sis nevšimla, že mùj spodní ret je po šlechtickém zpùsobu stejnì degenerovaný jako tvùj?“ „Tvùj tatínek by rád vìdìl, proč ses tolik vzpouzel a nechtìl vstoupit do pionýra. Proč si ječel a kopal.“ „Který tatínek, vlastní nebo nevlastní?“ Heøman se vyhnul odpovìdi, nebo` matčinu otázku stran pionýra považoval v tuto chvíli za naprosto nepøípadnou. Pøisedl k Martì a stáhl z ní peøinu až ke kolenùm. Nazlátlé chloupky jejího klína ho vyvedly z míry a bezmocnì padl tváøí mezi její stehna. Trvalo dlouhou chvíli, než se vzpamatoval natolik, že mohl opìt pøiložit mobil k uchu. „Mohla bys ocenit, maminko, že je to poprvé, co tì takhle obtìžuji. Nestává se mi zase až tak často, že bych umøel.“ „V každým pøípadì je to vod tebe lehkomyslnost,“ považovala za nutné ho pokárat. „Tos mi to nemoh voznámit pøedem, abysem se mìla kdy pøipravit? Jak já se s tím tak
nahonem vyrovnám! Sem z toho dočista vedle. Byl si mùj jedinej milovanej synek a já teï zùstanu jako ten kùl v plotì.“ „Musím ti pøipomenout smutnou a odvìkou pravdu, maminko, že nikdo nevíme dne ani hodiny. Nikdo! Nerad bych tì strašil, avšak ani ty nevíš, zdali se dožiješ… no napøíklad mého pohøbu.“ „To ne, to ne, kdepak! Ten si rozhodnì ujít nenechám! To spíš tvùj otec mùže sejít ze svìta. Stejnì o tvùj pohøeb myslím ani nestojí.“ „Který otec, vlastní nebo nevlastní?“ „Ovšemže vlastní!“ rozzlobila se. „Nikdy si jinýho tatíka nemìl! A už ani mít nebudeš. Copak sem byla nìjaká bìhna, abysem si ani nevzpomnìla, kdo mì pod plotem pøinutil, abysem se s ním tak krásnì pomuchlovala?“ Udeøila otce brigadýrkou pøes tváø, aby upoutala jeho pozornost, a postìžovala si mu: „Ten fracek má vo tobì nìjaký pochybnosti, jako bys mì ani nepomuchloval nebo co.“ „Já tì pøece muchloval, až mnì z toho šla hlava kolem! Ten náš synátor, ten se nám sakra nevyved. Ani do pionýra nechtìl, klacek jeden, kopal a ječel. Až jednou zavøu voči, potom pozná, koho ztratil.“ „Voči zavøel von,“ poznamenala matka hnìvivì, nebo` se jen tìžce smiøovala, že má za muže takového blba, který není
schopen pochopit ani nìco tak jednoduchého, jako že mu zemøel syn, avšak hned se zase soustøedila na Heømana. „Kdyby to záleželo jenom na tobì,“ usoudila, „tak by si se svým úmrtím tolik nekvaltoval. Že v tom má prsty Marta? Nic mi neøíkej! Já ji už dávno prokoukla. Máry, šla sem! A pøinesla ten kaviár!“ „Máry si vyhodila na dlažbu,“ upozornil otec. „Nìco takovýho bysem nikdy neudìlala, páč moje vyvinutá vnímavost pro sociální záležitosti a mùj cit pro solidaritu by mi to nikdy nedovolily. Ta holka se tady nìkde zašila, aby nemusela hnout prstem. Ta se bude divit, až ji vyhodím na dlažbu!“ „A ten pudr pøineste, kurvaštelung!“ ulevil si otec ráznì policajtsky. „Co to je, když človìk, notabene v mým postavení, nemùže ani napudrovat ženskej zadek! Øeknu ti, tydle nový demokratický pomìry se mnì nelíbìj.“ V matce se zvedl ten prastarý mateøský ochranitelský pud a považovala za svou povinnost synovi poradit: „Poslyš, synku, co kdyby sis našel jinou? Stejnì milou, hezkou, voddanou, mladou, vìrnou a čistotnou… ačkoli na druhý stranì Marta zas není tak milá, hezká, voddaná, mladá a čistotná. A vìrná ti už vùbec nebyla!“ „Maminko! Najít si jinou? Ve svým stavu? Vzpamatuj se!“
„No a co? Co se ti zase nezdá? Jen Martu vykopni! Udìláš mi tím velikou radost, Heømánku, synku mùj milej.“ Pøetáhl pøes Martu peøinu, ale jen k bøichu. Pohled na její òadra si odøíci nedokázal. Nebyly jen barokní, v náznaku v nich bylo možné nalézt též ozvuk pozdní gotiky. Nebo se už v nich ohlašoval kubismus? „Maminko, která by mì v tomhle stavu chtìla? Uvažuj! Vyvolalo by to fùru komplikací. Už bych sotva dokázal dlouhodobì pøedstírat, že jsem ještì co k čemu. Už to ve mnì nikdy nebude tak fungovat, všechny ty žlázy s vnitøní i vnìjší sekreci a tak podobnì, jistì mi rozumíš.“ „Ale co,“ odfrkla, „žít se dá i bez vnitøní sekrece. Já ji myslím taky nemám.“ „Ale proč bych si mìl hledat jinou ženu, když miluji Martu?“ Podlehl své touze a opìt stáhl z Marty peøinu až ke kolenùm. „Je plná života, mladá, líbezná a svìží… ačkoli dech nemá tak docela svìží, ale kdo má po ránu svìží dech, že.“ Otec si pečlivì upravil uniformu a když se dotkl metálù, s potìšením se zaposlouchal do jejich cinkotu. Klubko vlny strčil do kapsy a ráznì pøecházel po pokoji, aniž by pøestával plést. „Øekni našemu synátorovi, a` si vzpomene, jak mu ta jeho pila krev.“ „Maminko, pøipomeò otci, a` už je vlastní nebo nevlastní,
že existuje pøísloví – daruj krev, daruješ život. Marta byla nìco jako moje malá transfúzní stanice.“ „Vycucala tì, pijavice!“ trval otec na svém. „Tatínek mívá ve vobčasnejch vzácnejch chvilkách pravdu, jako napøíklad zrovna teï,“ øekla matka. „Ta ženská tì vysssála. Možná právì proto si umøel, na akutní nedostatek krve. Jak já teï svejm pøítelkyním z lepších kruhù, prostì tìm celebritám, vysvìtlím, že sem si tì nedokázala vochránit? Už slyším, jak mì pomlouvaj ve všech kavárnách vod Národní až po Václavák.“ „Øekneš tìm babám, že náš synátor vykrvácel pro svoji milovanou ženu. Že pro ni položil život na voltáø naší socialistický vlasti.“ „Prej si pro ni položil život na voltáø socialistický vlasti. Ale neber to vážnì, páč von tvùj tatínek, a` vlastní nebo úplnì nevlastní, je už na hlavu.“ „Copak to lze, brát ho vážnì?“ pøisvìdčil a zlehka položil dlaò na hezky oblé a okrouhlé bøicho své milované ženy. „Nìkdy se ptám, zdali je to mùj vlastní otec.“ „A víš, Heømánku, že i já mám takový pochybnosti?“ zaradovala se, že našla v synovi spøíznìnou duši. „Víš, mladá rozdovádìná holka ani moc nepøemejšlí a nevšímá si, s kým se kdesi u plotu pod žižkovským kopcem narychlo pomuchluje
a pod kým rozhodí svý sametový noženky. Ten nebo ten, hlavnì aby vìdìl, jak se trefit do dírky, jestli mi rozumíš.“ Døíve než se nadechla k pokračování, otec jí pøekvapivì rychlým pohybem vrazil facku. Jen to mlasklo! Pøepadla dozadu a s heknutím udeøila hlavou o čelo postele. Vida, nic neztratil ze svého umìní a ještì dnes by mohl vyslýchat špiony a agenty! „Maminko, co se to tam u vás zase dìje?“ staral se Heøman. „Jako by tam nìco bouchlo?“ „Ále, to sem jenom jednu vrazila tvýmu tatínkovi, páč pochyboval vo mý neposkvrnìnosti. A ke všemu ještì nechtìl kaviár. Vzpouzel se a kopal. Prej už je tím žrádlem vykoøis`ovatelskejch tøíd tohle, pøežranej. No nic, nebudem to rozmazávat, synku. Ale co já teï… furt nevím, co øeknu svejm pøítelkyním z lepších kruhù. Uvìdomuješ si, žes mì dostal do nemožný situace?“ „A co kdybys jim prostì oznámila, že jsem odešel ze života na vrcholu svých tvùrčích sil? Uvidíš, že tì budou všechny obdivovat.“ „Jenom mì tak lacino neutìšuj! Když si vzpomenu, jak byly z toho na vìtvi, že sem vychovala poslušnýho synka, co ani v pubertì nebyl vzpurnej, marjánku kouøil tak nanejvejš tøikrát tejdnì a nìkterej den se stalo, že nevypil jediný pivo
– a ty mi teï najednou jako na potvoru provedeš tohle. Takový uličnictví!“ „Špatnì sme ho vychovali, pacholka!“ postìžoval si otec, jen aby také nìco øekl. „Dej mi k telefonu Martu,“ požádala matka rezolutnì, čehož se Heøman polekal. „Sluší se, abysem jí kondolovala. Anebo by vona mìla kondolovat mnì? Koho si svým úmrtím více ranil?“ „Nakopokondulujte a naondulujte jedna druhý,“ napadlo otce, když zvážil situaci. „Pøimknìte se k sobì jako vočko k vočku, jako srp ke kladivu a šroubek k matičce. Jak øíkal náš Kléma Gottwald – v nerozborný jednotì je síla! Jo, jo, jako vočko k vočku –“ „Marta ještì spí,“ nedal Heøman otci domluvit. „Sladce hajinká a zatím netuší, proč bys jí mìla kondolovat. Anebo proč by ona mìla kondolovat tobì. Ještì se utápí v blahé nevìdomosti. A je tak krásná…“ zašeptal unešenì. „Oknem dopadá jitøní slunce na její tváø, na její ramena, òadra a bøicho, taky na… zkrátka moje Marta je až nebesky čarokrásná a je líbezná jako vlahá jarní pøeháòka, probouzející z klína pøírody k životu mnohabarevnou duhu. Teprve v okamžiku smrti dokáži naplno ocenit, koho jsem ztratil.“ „Ale smrdí jí z huby!“ vykøikl otec smìrem k telefonnímu aparátu.
„Až si vyčistí zuby, zavoní její dech po australském eukalyptu,“ odbyl otcovu námitku. „Teï ti nìco øeknu, synku, mùj milej Heømánku,“ odhodlala se matka pronést jednu ze svých velikých životních pravd a aby se jí lépe seøadily myšlenky, dlouze si lokla šampaòského. „To tì ještì nikdy nenapadlo, že Marta tu svoji krásu jenom pøedstírá? Ve skutečnosti je to ošklivka, když už nechci rovnou øíct, že je to vohyzda. Nikdy sis nevšim, že pøes jistej vìkovej rozdíl já vypadám líp?“ Heøman po zralé úvaze matčinu otázku radìji pøešel mlčením „A vùbec,“ pokračovala, „nezdá se ti, že nìjak moc mluvíme vo Martì? Kdyby umøela, to by bylo jiný, to bysem ráda vo ní poklebetila a vytáhla na svìtlo všecky její neøesti a slabosti, jak se to už tak dìlává, když nìkdo sejde ze svìta. Zkrátka koukala bysem uctít její svìtlou památku.“ „Co to øíkáš?!“ zdìsil se Heøman. „Zavøi už hubu, maminko! Noční košile sklouzla Martì z òader, vlastnì je teï skoro nahá… mám pøed sebou obraz naprosté nevinnosti. Marta je jako orosená lilie, kterou zamilovaný klerik položil po ránu k nohám Panenky Marie,“ dodal blouznivì, ne-li bláznivì a básnivì. Už se nedotýkal pouze Martina bøicha, nýbrž jezdil neklidnou dlaní po jejích stehnech, vyklenutém zadku a do-
konce jí sahal též do rozkroku, ale ona stále tvrdì spala a jen občas tiše zavrnìla a pohnula sebou. „Je to tak skličující, zanechat po sobì svìží a až úchvatnì krásnou vdovu. Kdo jen ji po mnì dostane…? Snad ne tem chlípník Hanousek?! Ačkoli to sotva, ta jeho by mu rozbila hlavu nebo by ho rovnou zastøelila, kdyby se chtìl rozvést.“ „Už si vyčistila zuby?“ staral se otec. „Neslyšel si, že Marta ještì spí?!“ Matka se na nìho osopila a vrazila mu takovou facku, až mu z rukou vypadly pletací dráty. A než se vzpamatoval, utrhla mu z uniformy metál a vyhodila jej z okna. „Copak si mùže čistit zuby, když ještì chrní?“ pohrozila mu. „Co se to tam u vás poøád dìje?“ chtìl Heøman vìdìt, avšak na odpovìï nečekal, jelikož situace u rodičù ho vlastnì nezajímala, mìl teï jiné starosti. „Kdybys ty vìdìla, maminko, jak mì to svádí lehnout si vedle Martičky, vzít ji do horké náruče a pomuchlovat se s ní, aby si na dnešní ráno zachovala hezkou vzpomínku, takovou, co by ji neopustila ani do vysokého stáøí.“ Matka se rozhnìvala a ostøe ho pokárala: „Patøíš do hrobu, ne do postele!“ „Jo, toho svýho pinïoura nechej v klidu, synátore,“ souhlasil otec a hladil prázdné místo po utrženém metálu. „Jak
øíkal náš Kléma Gottwald spolu s Aloisem Jiráskem – svùj k svýmu, živí k živejm, mrtví k mrtvejm. Není Nìmec jako Nìmec!“ „Franz!“ zvolala matka. „No tak, Franz!“ Dveøe se rozlétly, jako by do nich okovanou botou kopl žoldák, a Franz vpadl do ložnice. Po jeho zlatých prýmcích na livreji poskakovaly sluneční paprsky pronikající hustou záclonou. Snažil se své paní vyhovìt jak jen mohl, aby ho nevyhodila na dlažbu. Z dùchodu by sice nìjak vyžil, ale byly tu jeho tøi vnučky, jež ho hned po maturitì pøinutily, aby financoval jejich rozmaøilý a zahálčivý život. Když se nìkdy vymlouval, že už je na dnì, tloukly ho pìstmi do hlavy a také mu vyhrožovaly ohnìm pekelným, což mu nahánìlo strach, nebo` jako každý vìdec byl tak trochu iracionální. „Pøejete si, vzácná paní hrabìnko?“ uklonil se. „Co je s tou Máry?“ „Zrovna bloudí mezi pøijímacím salonem a halou.“ „Pøiveïte ji, už a` je tady. V cuku letu!“ „Promiòte, že se vzpouzím, avšak já bych ji radìji nechal bloudit. To máte jako ty bílé myšky v bludišti, Vaše Jasnosti. Motají se a motají, ale když si pak jednou samy najdou cestu, už nikdy nezabloudí. To když jsem ještì stál v čele jednoho ústavu Československé akademie vìd –“
„Nejsou nìjak moc chytrej, Franz?“ pøerušila ho. „Místo tìch øečí pøineste šampaòský,“ a kopla do prázdné láhve. „Už se øítím!“ zvolal Franz a rozplynul se jako pára nad hrncem. „Tak naše Máry se pohybuje nìkde mezi pøijímacím salonem a halou?“ pøemýšlel otec. „Skočím se za ní podívat, takoví lidi, ti zbloudilí a pomýlení a pošilhávající po Západu, ti mì vždycky zajímali. Mìl sem na nì čuch!“ Dýchl na svá vyznamenání a pøejel po nich rukávem, aby zvýšil jejich lesk, a na vratkých nohou vypochodoval ze dveøí. Matka vyšla z ložnice na rozlehlý secesní balkon a jako pokaždé si též toho dne pyšnì uvìdomila, že stojí na svém balkonu v nejvyšším poschodí svého domu. Byl to neobyčejnì pøíjemný a povznášející pocit. Strop balkonu podpírala dvì ženská kamenná poprsí, která lhostejnì již celých devadesát let shlížela dolù do ulice. Kdysi pozorovala pouze koòská spøežení, nyní sledovala proudy aut a do jejich uší doléhal øinkot tramvají z vedlejší ulice. Zpod okapu čimčarali vrabci a ze støechy se ozýval hlučný tlukot køídel divokých holubù, kteøí pøilétli do Prahy z hlubokých brdských hvozdù, avšak nìkteøí až z Krušných hor. Matka upøela oči na protìjší dva secesní činžáky, jež jí v restituci rovnìž spadly do klína. Mít v klínì zničehonic tøi secesní činžáky, v tom bylo nìco až erotického! Jako by se
s ní současnì muchlovali tøi urostlí mládenci… Zálibnì poplácala jedno poprsí a potom se opøela lokty o kamenné zábradlí a pohlédla dolù do hluboké ulice. Modrošedý smog stoupal vzhùru jako ranní opar nad øekou. Jen trolejbusy nebylo možné zaslechnout, ale to jen proto, že z pražských ulic už pøed desetiletími záhadnì zmizely. Jeden protìjší dùm pronajala rakouské bance, v druhém se usídlilo nìkolik exportních firem a finančních institucí s naprosto nepøehlednou činností a do pøízemí tøetího domu se nastìhovala cestovní kanceláø, zatímco horní patra obsadily všelijaké poradenské firmy, kanceláøe lobistù a advokátù. V domì také pùsobili podvodníci a političtí šejdíøi, aniž se o jejich nekalé fígle kdokoli zajímal, a samozøejmì nemohli tam chybìt ekonomičtí a finanční analytici a též politologové, kteøí se ve své jasnovidné práci neobešli bez sklenìných koulí nebo kávové sedliny. Tomu všemu pøedcházela tìžká bitva s památkáøi, kteøí chtìli v domech zachovat každou starou kliku i každý vodovodní kohoutek jakož i rozviklané zábradlí. Co ji to stálo penìz, než uplatila památkáøe natolik, aby uznali, že domy nemají žádnou architektonickou hodnotu a že jim jen prospìje, když se na nì vrhnou zedníci, dlaždiči, instalatéøi, tesaøi a elektrikáøi a štukatéøi. Z ložnice k matce doléhal Heømanùv hlas, avšak už za-
pomnìla, kdo jí to volá, tím spíše, že jeho hlas znìl monotónnì jako rozhlasové čtení na dobrou noc. Rozumìla sotva každému pátému slovu. Ještì jednou se potìšila pohledem na své secesní činžáky a vešla zpátky. „Maminko! Jsi tam ještì? Maminko!“ „Tady sem já. A kdo je tam?“ „Tvùj syn!“ „Ááá, tak proto mi øíkáš maminko.“ „Jsi poøád u aparátu?“ „Kde bysem byla, Heømánku, dítì moje. Na mì se mùžeš spolehnout, nikdy tì nevopustím.“ Bouchly dveøe a do ložnice se vpotácel otec. Uniforma na nìm visela šejdrem a od hlavy až po paty byl poprášen pudrem, takže to vypadalo, že se vrátil z prudké snìhové chumelenice. „Tak já starý dobračisko ji pøehnu pøes koleno, chystám se, že jí pøátelsky napudruju prdel –“ „A komu to, tatínku?“ zajímala se matka. „No komu! Mìla bys ji vyhodit na dlažbu. Døív, než sem jí stáhnul kalhotky, začala ječet… koukej, jak vypadám. Takhle vod pudru, jakej já sem teï plukovník? Celej takovej zasnìženej. Jak øíkám, na dlažbu s ní!“ „Možná si myslela, že chceš vod ní bùhví co.“ „Ale neøíkej, až moc dobøe vìdìla, že nechci nic jinýho,
než aby tak neblejskala. Vopravdu nevím, co jinýho vode mnì vočekávala.“ „No jo, čeho se mùžeš nadít vod pitomý holky ze sociálnì slabší rodiny,“ uzavøela to matka. „Nech to bejt, hlavnì že ti neublížila.“ „Že neublížila? Psychicky mì rozvrátila! Sem celej jako spráskanej.“ „Co se to tam u vás stále dìje?“ dožadoval se Heøman vysvìtlení. „Snad mám jako syn právo vìdìt –“ „Co by se u nás dìlo?“ odvìtila mu matka. „Jenom se radujem ze života, ale tomu ty jako nebožtík už nemùžeš rozumìt. Jo, ale kde sme to skončili? A! U Marty. A` už je jaká je, aby ji v posteli vobjímal kostlivec, to si pøece jen nezaslouží.“ „Cítím se ve vrcholné formì, maminko!“ ohradil se. „Do kostlivce mám ještì daleko, i když možná už nìkteré ty žlázy s vnìjší i vnitøní sekrecí… Nevím, možná bych se mìl dát zpopelnit. Je to takové čistìjší, i když zase na druhé stranì...“ „To je tvoje vìc, do toho ti nebudu mluvit. Jednou seš dospìlej, tak snad sám víš nejlíp, co ti de k duhu.“ Otec se svlékl až do temnì zelených trenýrek s rudými lampasy a s uniformou v ruce pobíhal po ložnici. Zeširoka s ní mával vytøepávaje z ní pudr, uniforma se vzdouvala a metály cinkaly jako loretánské zvonky, avšak ponìkud ménì melodicky.
„Ta tvoje Máry má ale kliku, že už sem mimo aktivní službu,“ obrátil se k matce, „jinak by šla nejmíò na deset rokù sedìt za hanobení policejní uniformy.“ Bìhání ho brzy unavilo. Dopadl na postel, sípavì lapal po dechu a neobratnì se soukal do levé nohavice, nebo` odedávna byl levičák. „Zeptej se našeho synátora,“ napadlo ho, „co si teï počnem s našima vnoučatama.“ „Tatínek se bojí,“ obrátila se matka k telefonu, „aby nám Marta nehodila na krk ty vaše fakany.“ „Mohu pøísahat, že jsme spolu žádné dìti nemìli! Neøíkám, že jsem se nesnažil, to ano, a jak! Nìkdy mi Marta dokonce i dvakrát za mìsíc dovolila, abych to zkusil, ale nikdy z toho nic nebylo. Tak nìjak to pokaždé vyšumìlo do prázdna. Jako bych byl neplodný nebo co, sám nevím.“ „Ty? Ne, ne, Marta je neplodná!“ rozhoøčila se matka. „Proč to svádíš na sebe, Heømánku?“ „Chceš mi øíct, synátore,“ nemohl to otec pochopit, „že ani po pìti letech manželství nemáte dìti?“ Levou nohu už konečnì zasunul do nohavice, ale s tou pravou si neumìl poradit, stále mu sjíždìla nìkam mimo. „Slyšelas to, maminko? To za našich časù nebejvalo! Pamatuješ, jednou sme se spolu tam na Žižkovì pod plotem pomuchlovali a hned se nám narodilo jedno roztomilý dì`átko,
kluk to myslím byl. Do tøí mìsícù po svatbì! Jo, tenkrát se žilo, hotovej zemskej ráj to na pohled. „Tatínek mi tady, slyšíš, Heømánku, vypráví starý povìsti český. Øíkáš že ste nemìli dìti, no dobøe, ty to musíš vìdìt líp než já, ale co když je na cestì nìjakej ten pohrobek? Ty si umøeš a vona just a jako na potvoru za tøi mìsíce porodí nìjakého toho Ladislava Pohrobka. Ale jestli si Martička myslí, že se jí vo nìj budu starat, tak to je vedle. Mùžeš jí to vyøídit!“ „Aby pøivedla na svìt pohrobka, ale to ne, to by Martu ani ve snu nenapadlo,“ považoval Heøman za potøebné se své ženy zastat. „Nebyla žádná tajnùstkáøka, kdyby chtìla pohrobka, dávno by se mi s tím svìøila. Ale na druhé stranì, maminko, pohrobek by nebyl špatný, aspoò by ti po mnì zùstalo na památku nìco živého. Lepší pohrobek než nic!“ Nadechl se, jako by se chystal skočit do hluboké vody, a vklouzl k Martì pod peøinu. Jakmile ucítila na ramenou, na òadrech a na bochánku bøicha i na stehnech jeho rty, roznìžnila se, by` stále ještì spala. „Miláčku, ty mùj božskej šukálisto! Tak už seš konečnì u mì, tady u mì v pelíšku… Panebože ty seš tak nabitej erotikou! Rozdávala bysem si to s tebou vod rána až do vobìda,“ blábolila ze snu, „ale ty se mnì jenom zdáš, já vím… Áááách, jako každou støedu se už nemùžu dočkat,“ a tøela nohou o nohu a sahala si na prsa.
„Synku, koho to tam máš? Jako bysem slyšela nìjakou cizí ženskou!“ „Tys nepoznala Martu?“ Heømana to pobavilo. „Ten její vlahý hlas, podobající se zurčícímu potoku po prudké letní pøeháòce? Víš, to jen tak vrká ze spaní, patrnì se jí o mnì nìco hezkého a roztomilého zdá. Snad nebudu daleko od pravdy, když øeknu, že by se se mnou ráda pomuchlovala.“ „Však vono ji to pøejde, jen co votevøe voči.“ „Miláčku, vezmi si mì,“ blouznila Marta v milostné horečce, „no tak si mì už konečnì vezmi… Umøu bez tebe, umøu…“ „Co, vona umírá?“ vydìsila se matka. „Jestli ste spolu v posteli, hned vyskoč! Nemùžeš se pøece muchlovat s umírající ženskou, ještì aby ses vod ní nakazil! Rány božský, AIDS, dýmìjovej mor, cholera, spalničky nebo tak nìco, zánìt močovejch cest nebo syfilis… hned dej vod ní ruce pryč!“ „Jak øíkal nejvìtší genius lidstva Josef Vissarionovič Stalin – ruce pryč vod Koreje!“ vzpomnìl si otec na své mládí. „Kdo je na nìho dneska ještì zvìdavej, na Stalina!“ srčila do nìho matka. „Neurážej nejvìtšího génia lidstva!“ pohrozil jí pìstí a zrudl, avšak brzy se uklidnil. Čelo se mu zkrabatilo pøemýšlivými vráskami, takže vypadal až oduševnìle, ne-li rovnou intelektuálsky. „Jestliže se jim má narodit ten pohrobek, tak
podle vìdeckýho svìtovýho marx-leninskýho názoru je tøeba, aby se spolu nejdøív muchlovali a muchlovali, nejrači ovšem na Žižkovì pod plotem. Taková je odvìká pravda!“ „Tatínka neposlouchej, páč z toho svýho vìdeckýho svìtovýho názoru dočista zmagoøil. Ale teï ti položím jednu zásadní votázku, synku, tak dávej dobrej pozor – seš si jistej, že Marta je naživu, kdežto ty už vopravdu bradou vzhùru? Zamysli se! Po ránu bejvá človìk rozespalej, hlavu má ještì plnou idiotskejch snù, já napøíklad dokud nevyzunknu láhev šampáòa a nedopøeju si plechovku kaviáru –“ „Jak rád bych si odvedl Martu do záhrobí s sebou,“ pøetrhl Heøman její øeč. „Co bych za to dal, kdybych se s ní mohl muchlovat i na onom svìtì!“ „Pochybuju, že tì to tam ještì bude bavit. Ale nevodpovìdìls mi.“ „Jsem mrtev tak spolehlivì, jako nabalzamovaný a do stometrového plátna zavinutý faraon.“ „V tom pøípadì ti musím pøipomenout, synku, že bys mìl zavolal na svý ministerstvo a vysvìtlil, co se ti stalo, jinak by si tam mohli dìlat starosti, co s tebou je. A pan ministr by se na tebe tøeba zlobil, že si zapomnìl pøijít do práce.“ „Ty myslíš na všechno, maminko!“ zaradoval se Heøman. „Ještì že tì mám.“ „Franz!“ zavolala matka z plných plic. „Profesore!“
Franzovi chvíli trvalo, než pøebìhl pøes celou ložnici až k matce, kde se zastavil ve vyčkávacím postoji. „Ano, vzácná paní hrabìnko?“ „Zavìste ten køáp,“ pøikázala mu. „Mùj syn teï bude chvíli hovoøit s panem ministrem.“ „Se samotným panem ministrem!“ Starý vìdec obdivnì vydechl. Pøerušil spojení a čekal na další rozkazy. „Vy se tady u nás nepøedøete, co? Jestli bysem vám nemìla snížit plat, profesore,“ zamyslela se. Chtìl nìco namítnout, avšak včas to spolkl a ustupoval pozpátku ke dveøím. Dobøe vìdìl, že si nemùže vyskakovat. „Vra`te se!“ okøikla ho. „Moh byste mi vosušit nohy, sou skrz naskrz prosycený šampánìm.“ Franz poklekl a schoval jí nohy do froté ručníku. Velice opatrnì, jemnì a s citem, jako kdyby držel v ruce bílé laboratorní myšky, je mnul a tøel, což matka pøijímala s blaženým vzdycháním. „Až telefon zazvoní, pøijïte jej zvednout,“ pøikázala a pohybem ruky ho poslala pryč. „Teï si mùžete, já nevím, tøeba číst noviny, a` ste na patøičný úrovni.“
***
Heøman se lehce zpotil a støeva se v nìm trhala vzrušením. Ještì nikdy se mu nenaskytla pøíležitost promluvit se svým ministrem! Není divu, ministr nemìl na podøízené kdy, nebo` vìtšinu času vìnoval svým širým rodným lánùm a nepøehledným stádùm dobytka. Po deseti minutách čekání se Heømanovi roztøásly ruce. Pøepojí ho ministrùv tajemník, nepøepojí? Velmi mu záleželo na tom, aby v poslední den práce na ministerstvu udìlal na svého šéfa dobrý dojem. Náhle se z mobilu ozval ministrùv silnì nakøáplý hlas, který tak dobøe znal z rozhlasového a televizního vysílání. „Dobrý den, vážený pane ministøe! Ani zrno nazmar a s každým snopkem do mlátičky, jak øíká náš lid. A pøeháòky jen lehké a krupobití mírné!“ zvolal. „U aparátu vedoucí odboru pro krupobití a jarní i letní pøeháòky… Ale ovšem, že máte takový odbor! Dovoluji si se vší vážnosti podotknout, že odbor pro krupobití a jarní i letní pøeháòky je stejnì dùležitý jako odbor pro povodnì a odbor pro zavlažování, kteréžto odbory jste minulý mìsíc v rámci úspor ve státním rozpočtu spojil v jediný odbor lesù, vod a strání… ano, mùj odbor pro krupobití a letní pøeháòky zaznamenal velice pozitivní výsledky! Tak pozitivní, že to až bije do očí! Že bych mìl uvážit, zdali by nebylo vhodné spojit odbor pro krupobití a jarní i letní pøeháòky s odborem lesù, vod a strání? Zna-
menitý nápad, pane ministøe, podnìtný! Jenže já, jak se obávám, se již nebudu moci tohoto stìhování židlí z kanceláøe do kanceláøe a pøijímání nových úøedníkù a sekretáøek zúčastnit, nebo` už jsem abych tak øekl k nepotøebì. Naprosto a navždy k nepotøebì. Nevyslovuje se mi to lehce, pane ministøe, ale musím vám zlomeným hlasem oznámit, že jsem zesnul… Prosím? Ale ne, nevím, jak se to mohlo stát! Možná mì to postihlo dnes v noci, nemohu však ani vyloučit, že to byl plíživý proces, který se táhl již nìkolik týdnù, ne-li mìsícù… Ano, jak moudøe podotýkáte, ani na ministerstvu zemìdìlství ještì nevíme všechno o zrodu a zániku živé hmoty… Prostì jsem zanikl, ano, zùstaòme u tohoto slova… Možná je vhodná chvíle, abych si dnes vzal náhradní volno, abych mohl uspoøádat své soukromé záležitosti…Dovolte mi, vzácný pane ministøe, ještì nìkolik slov. Rád bych za pìt minut dvanáct navrhl, již naposled, abyste do kompetence odboru lesù, vod a strání zaøadil také péči o ženskou krásu. Víte, aby ji snad nezničilo nenadálé krupobití… Chápu, vláda má ožehavìjší a výbušnìjší starosti, ano, jsou jiné naléhavìjší priority, zajisté, ale snad v pøíštím volebním období, na truc opozici… Pane ministøe! To jsem opravdu nečekal! Skutečnì se hodláte zúčastnit pohøebního obøadu nad mou rakví? Tryzny øíkáte! Veliká čest pro mne. Dovolte a nebraòte mi, abych to chápal jako takové vyznamenání in memoriam…“
Heøman se s mobilem u ucha roztančil a jeho tváø ovládl úsmìv, jaký se rodí jen milencùm na lukách po vlahé jarní pøeháòce. Kvapnì vy`ukal matčino číslo. Jen telefon zazvonil, matka se chystala zvednout sluchátko, avšak pak se rozmyslela a ani se nepohnula. „Franz!“ zvolala. „Ste hluchej?“ Dlouhými pøískoky, jak mu to jen jeho staré nohy dovolovaly, se Franz pøiøítil k telefonu a zvedl sluchátko. „Snad abyste ten køáp pøepnul na hlasitej vodposledch, ne?“ Matka zašplouchala nohama v šampaòském a cítila, jak životodárné bublinky pronikají vzlínavì do celého jejího tìla. „Vám aby človìk všecko øíkal tøikrát, profesore.“ „Maminko!“ „Kdo volá, prosím?“ udržovala si odstup. „Tvùj syn!“ „Aha, tak proto mi øíkáš maminko.“ „Tomu neuvìøíš! Pan ministr byl dnes v dobrém rozmaru a slíbil, že pøijde na mùj pohøeb! Dokonce se mnou konzultoval sloučení a také zrušení nìkterých odborù, z toho vidíš, jak si mì váží. Na znamení smutku vyvìsí na budovì ministerstva veliký černý prapor. A slíbil mi, že se o mnì zmíní v rozhovoru pro televizi!“ „Nemìli by vyvìsit i tvùj portrét v nadživotní velikosti?
Když zemøel pan prezident soudruh Klement Gottwald, zrovna jsem tehdy vstoupila do Československého svazu mládeže a dostala sem zadarmo úplnì novou svazáckou košili a kostku toaletního mejdla, to teda byla úžasná doba!“ zavzpomínala matka s dojetím. „Podaøilo se mi zatajit svùj šlechtickej a velkoburžoazní pùvod, zpívala sem v souboru lidový a taky valašský písničky, brzy sem se zabouchla do jednoho mladýho pokrokovýho policajta s energickou bradou a vodjela sem s ním na Ostravsko na stavbu mládeže, nikdy nezapomenu na ten pracovní elán a na všecky ty večerní svazácký školení –“ „Maminko,“ Heøman ji pøerušil, „nezapovídala ses nìjak?“ „Jenom sem si vzpomnìla, že když zemøel pan prezident soudruh Gottwald, kam ses kouknul visely jeho a Stalinovy portréty.“ „Tomu nerozumím, proč visel i Stalin, když zemøel pouze Gottwald?“ Matka zaváhala. Pochopila, že vysvìtlit tuto záhadu je nad její síly, a tak se obrátila k otci. „Vosvìtli to tomu zabednìnci ty, tatínku.“ „To by bylo zbytečný,“ usoudil. „Náš synátor by takový jemnosti vìdeckýho marx-leniskýho názoru stejnì nepochopil. Ani do pionýra nechtìl! Pamatuješ? Vztekal se a kopal.“
Náhle se však rozhodl jinak a pøece jen se pokusil udìlat v Heømanovì zatemnìné hlavì poøádek. „Ty blbe!“ vykøikl. „Jak jen je možný, že se ti podaøilo vystudovat dvì vysoký školy? Tak abys vìdìl, soudruh Gottwald zemøel hned nato, co zemøel generalissimus Stalin. Kdybys dával ve škole pozor, vìdìl bys to! Jako se klade vočko k vočku a srp ke kladivu, tak i soudruh Gottwald se kladl k soudruhu Stalinovi. Když umøel jeden, šel za ním i druhej. Takový to bylo nerozborný pøátelství, hanba povídat!“ V tu chvíli se Marta protáhla, jako by se již mìla probudit, a velmi erotickým pohybem si položila dlaò do klína. Heøman se nadechl a visel na ni očima. Čekal. Ale nedočkal se. Marta spala dál. „Nemìla bysem se za tebou rozjet, synku? Víš, aby ses mi moh vyplakat na ramenì,“ nabídla se matka; zøejmì podlehla mateøským citùm. „Snad by ses nehnala pøes celé mìsto!“ ulekl se Heøman a zalitoval, že si zprávu o své mrti neschoval na pozdìjší dobu, kdy Marta již odejde do práce. „Tolik se toho zase nestalo, maminko. Navíc vrcholí ranní špička, kdoví do jaké zácpy by ses dostala.“ „No co! Vobjednám si vod jedný gangsterský firmy neprùstøelnou limuzínu s vozbrojeným doprovodem. A` už je
zácpa jaká chce, s kalašnikovem v ruce se jí prostøílím a za dvacet minut sem u tebe!“ „Ne, maminko, ne! Úplnì postačí, když nezapomeneš pøijít na mùj pohøeb.“ „Já a zapomenout? Na takovou událost? Už teï se tìším! Tak ty už seš v pánu… Když tak pomyslím, kolik nás jenom stály tvý školy!“ začala náhle z jiného konce. A tu se otec probral z netečnosti, vzpomnìl si na dávná léta a øekl: „Na gymplu to jednou dokonce vypadalo, že propadne! Pamatuješ, jak jsem musel øeditele praštit pendrekem, aby nám synátora pustil do vyššího ročníku? Taková je historická pravda!“ „Umøel si døív, než si svý vzdìlání stačil náležitì zhodnotit,“ pravila matka káravì. „Musím ti pøipomenout, že jsem se vypracoval až na šéfa odboru. A na pohøeb mi pøijde samotný pan ministr! Není to krásné vyvrcholení mé kariéry? Vydìlával jsem tolik, že jsem si u Tiffaniho mohl koupit zlaté manžetové knoflíčky s brilianty.“ „Marta tehdy zuøila jako poranìná lvice!“ Matka se pøi té vzpomínce zaradovala a propukla v dlouhý skøehotavý smích. Rozlévat se nìkde nablízku rybník, bylo by jen pøirozené splést si její smích se skøehotáním žab.
„Já myslela, že ji trefí šlak, Martičku!“ „Ale maminko, Marta byla naopak velice ráda že jsem si jednou koupil také nìco pro sebe… navíc nezapomeò, že jsem jí slíbil k letošním Vánocùm norkový kožich.“ „No, když svùj slib splníš…“ „Proč bych nesplnil?“ ohradil se dotčenì. „Ty hned všechno vidíš černì. I tatínek ti to už nìkolikrát vyčetl.“ „Páč chtìl, abysem všecko vidìla rudì!“ Otec usedl pøed toaletní stolek a vyčesával si z vlasù dìtský pudr, který však v jeho šedinách nebyl vidìt. „Krev a prapory vždycky jenom rudý!“ zvedl za`atou pìst. „Rudá záøe nad Kladnem, jak to napsal náš druhej dìlnickej prezident Antonín Zápotockej, ale my mu tak nìjak kamarádsky øíkali Tonda Zápotonda.“ Pudr mu vnikl do nosu a vydráždil ho ke kašli, takže na chvíli musel umlknout. „Z toho našeho synátora ale vyrostl sobec! Pamatuješ, jak si u Tiffaniho koupil zlatý manžetový knoflíčky s briliantama, ale Martì jenom papuče?“ „Letos k Vánocùm jí koupí perziánovej kožich.“ „Norkový!“ ozval se Heøman. „Slíbil jsem jí norkový.“ „Já mám plnou skøíò jak norkovejch, tak perziánovejch kožichù, ale nedìlám mezi nima žádnýho rozdílu.“ „Maminko, ty jsi ke svému ohromujícímu majetku pøišla
bezpracnì, kdežto já se na ministerstvu sakra nìco nadøel, než jsem mohl Martì slíbit kožich.“ „Ten svùj odbor pro krupobití a jarní a letní pøeháòky mi rači ani nepøipomínej. To se ve mnì hned zpìní krev!“ „Jako bych nevìdìl, co ti nejde pod nos! Nikdy ses nesmíøila, že za svou celoživotní lásku jsem si vybral jednu ze svých pìti sekretáøek, ale uvaž – kde líp človìk pozná ženu, její charakter a činorodost, než v práci. V baru snad? Nebo v night klubu?“ „Nikde nebejvaj mladý hezký ženy tak vykoøis`ovaný,“ rozhorlil se otec, „jako v night klubech! Až budu zase v aktivní službì, všecky do jednoho je znárodním.“ Heøman znovu jemnì a s krajní opatrností padl ústy na Martina òadra a projel nosem tou úzkou úžlabinou, co se táhla mezi nimi. Vzal mezi rty jednu bradavku a mumlavì øekl: „Jak skvìle, bez jediné chybičky dokázala zaznamenat mùj diktát… A jak mi pøitom eroticky visela na rtech!“ „Že má ta ženská ale hroší kùži!“ pøemohlo matku silné pobouøení, jelikož se nedokázala smíøit s takovou do nebe volající bezohledností, že Marta se ještì neuráčila zvednout z postele a stát v tìchto posledních chvílích pøi svém manželovi a být mu životní oporou. „Vlastní muž se rozloučí se životem, ale vona si klidnì chrní! Zatímco já abysem si už
dìlala starosti. Sem z toho pohøbu tak nervózní! Co si vezmu na sebe?“ „Až ty mi jednou umøeš,“ slíbil otec, „vyskočím z postele na nohy jako jelen!“ Odstrčila ho od toaletního stolku tak prudce, až spadl na parkety za veselého vyzvánìní metálù. Posadila se na jeho místo a pohlédla na sebe do zrcadla. „Až ty jednou ulehneš do rakve,“ pokračoval otec obdivnì, hekavì vstávaje z podlahy, „všichni se shodnou, i ty tvý báby z lepší společnosti. že hezčí nebožku ještì nevidìli.“ Matku to upøímnì potìšilo a poslala otci mladistvì rozverný vzdušný polibek. A otec svou myšlenku dokončil: „Jak rád bysem se toho dne dožil!“ „Synku, Heømánku mùj milej, proč vy ste s Martou nežili v takový shodì jako my s tatínkem? Patøíme k sobì pøímo vosudovì! Von la levici, já na pravici, jakej je z nás hezkej pár!“ „Historie už mého otce dávno vyškrtla ze svého seznamu,“ odtušil Heøman suše a tím to mìl za odbyté. Nikdy se nedokázal otøepat z toho, že ho otec násilím,dokonce i za pomoci pendreku, nutil pøihlásit se do pionýra. „No ale k tvýmu pohøbu,“ vrátila se matka k pøíjemnìjším vìcem. „Už sem ti to øíkala, nemoh si mi nìjak naznačit pøedem, že se chystáš vodejít ze svìta? Nechala bysem si ušít černej kostýmek.“
„Kostýmù máš plnou skøíò,“ upozornil ji. „Co plnou skøíò, plné skøínì!“ „Možná že mám, ale vobnošenejch,“ bránila se. „Nìkterý sem už dokonce jednou dvakrát mìla na sobì.“ „Rád tì u své rakve uvítám, i kdyby ses pøišla se mnou rozloučit v kostýmku ze sekáče.“ „Heømánku, mùj synku milej, ty už nejseš tak docela pøi smyslech! Aby mì tak mý pøítelkynì z lepších kruhù pomluvily, žes mnì nestál ani za kostým z módního salonu!“ zdìsila se. „To by byla vode mì pøíšerná nevomalenost, i v bulváru by se vo tom psalo.“ Pøiklonila se k zrcadlu a zneklidnìnì pøejíždìla nehtem v hlubokých vráskách na čele a podél rtù, jež jí tam vrylo rydlo času. „A hele, první vrásky,“ oznámila pøekvapenì a obrátila se k otci o radu. „Nemìla bysem si zaskočit na plastiku?“ „Škoda času a penìz,“ usoudil otec. „Já ti ty vrásky vyhladím sám. Vzpomeò si, jak sem tuhle v pøedsíni vopravil praskliny ve stìnì. Rozdìlám sádru a všechny vrásky zarovnám špachtlí.“ „Ale bude to držet? Nevypadalo by dobøe, kdybysem pøed synkovou rakví začala najednou voprejskávat.“ Heøman, tøebaže si dával pozor, òadra oslintal. Kvapnì je
rukávem pyžamového kabátku otøel, aby Marta, kdyby se probudila, nepojala podezøení, kdoví co si k ní dovoloval. A vskutku, již byla na pokraji procitnutí! Rozkošnicky se protáhla a zavrnìla po kočičím zpùsobu. Začínala být vzrušená, dýchala otevøenými ústy, pøerývavì nìco šeptala, nejprve nesrozumitelnì, avšak po chvíli se její slova ozývala již docela zøetelnì. „Miláčku, nìkdy ti ve snu… ty to ani netušíš, víš jak ti ve snu nìkdy øíkám? No pøece tak mazlivì a lyricky… ty mùj šukálisto ti øíkám! To si tì tak pøivolávám, víš.“ Heøman se nedokázal ubránit dojetí. Jaké to vøelé milostné vyznání po pìti letech! „Pøivolávám si tì, aby už bylo ráno a ty abysi… to ti øíkám hezky, tak nìžnì, viï, když tì voslovuju mùj šukálisto. To je tak romantický! Už aby bylo ráno a ty si moh vklouznout do postýlky ke mnì…“ To, že jeho žena byla rozpálená touhou, Heømana vzrušovalo, avšak současnì lekalo. Čím výše vystoupí na nebesa extáze, tím prudší a hlubší bude její pád do propasti beznadìje, až se doví, co se s ním stalo. „Já vím, proč nechceš, abysem k tobì zaskočila!“ vytrhl ho matčin hlas z poblouznìní nad Martinou tak zjevnou vìrností, jež se projevovala i ve snu.
„Nemùžeš aspoò chvilku mlčet!“ odbyl ji. „Zrovna jsem upadl málem do buddhistické meditace.“ Avšak matka se držela svého. „Bojíš se, abysem tvý dùøe neøekla, upøímnì a vod plic, co si vo ní myslím. Zeptala bysem se jí, jestli i v kanceláøi jako tvoje sekretáøka byla tak nemožnì levá jako doma v kuchyni.“ „Kupøedu levá!“ zaburácel otcùv hlas. „Levá, levá, levá, jak øíkal náš lidovej Tonda Zápotonda.“ Už zase držel pletací dráty a červené klubko se pøed ním bezstarostnì a vesele kutálelo po peøinì sem a tam. „Ale maminko, Marta v kuchyni levá? Ta vaøí tak báječnì, že bych s chutí snìdl i ji samotnou!“ „Se nedivím, když má jeden hlad, snìd by i høebíky.“ „Jaké høebíky, co to zase… Marta je moje sladká kuchaøinka.“ „Marta že je sladká? Co ji znám, furt je utopená ve voctì. Celejch pìt let si hladovìl jako kostelní myš. Kdyby sis vobčas nevodskočil k nám na kaviár, dávno bys byl kost a kùže.“ „Obezita je nezdravá!“ „A kdybys vobčas nevyhrnul naší Máry suknì,“ nedala se matka vychýlit, „ani bys nevìdìl, jak chutná muchlování. To sis musel vzít fiflenu, co celý dny vysedává v salonech krásy a marní čas u kadeønice? A co lítá vod švadleny ke švadlenì
a poflakuje se v kavárnách? A kdoví, co dìlá v tìch fitnesscentrech nebo jak se tìm novodobejm mučírnám øíká!“ „Co by tam dìlala, udržuje si postavu. Je pružná jako vrbovej proutek.“ „Proč sis na ni nenajal detektivní agenturu? To by ses dovìdìl vìcí!“ „Dát Martu špehovat? Nìco tak odporného bych se nikdy nedopustil! To by mì musela hanba fackovat!“ „Voči se jí lesknou, jak je chtivá prachù. Mejch prachù! Nejsem pøece pitomá, synku, abysem to nevidìla.“ Heøman se chytil za hlavu a zavzlykal. „Nìkdy mi to pøipadá, maminko, víš, jako bys chtìla vrazit mezi Martičku a mì klín.“ „Já Martì nic nevyčítám! Dokonce ji mám jistým zvrhlým zpùsobem ráda. Jenom mi strašnì vadí, že si vzala zrovna mýho synka. Jako by po Praze nebìhalo dost jinejch synkù!“ „Ale to je na Martì právì to nejlepší, že si ze všech tìch pražských synkù vybrala zrovna mì!“ rozesmál se. „Mohla si vzít námìstka nebo možná i pana ministra, už to vlastnì bylo na spadnutí, jenže pana ministra pozdìji vykopli a nechybìlo mnoho, aby skončil v base. A vidíš, Martička se pøivinula zrovna ke mnì. Dokonce odmítla i toho šilhavého poslíčka, co bìhá po budovì a roznáší interní poštu. A jak ten o ni stál!“
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.