PORTRÉT
Za svůj život
vděčím zimním Tatrám Portrét Sylvy Tally, významného brněnského horolezce sedmdesátých let minulého století Sylva Talla, brněnská horolezecká legenda, je znám zejména svými nesčetnými náročnými výstupy a prvovýstupy ve Vysokých Tatrách, Alpách, na Kavkaze, v norském pohoří Romsdal a spoustě dalších horstev celého světa. Významně se také zapojil do dění ve výškovém horolezectví bývalého Československa, které se v sedmdesátých letech prezentovalo prvními expedicemi na osmitisícové štíty. O Sylvovi se dnes málo ví, že právě on byl prvním českým horolezcem, který v roce 1976 stanul na vrcholu s výškou přesahující osm tisíc metrů nad mořem – na Jižním vrcholu Makalu po úspěšném zakončení prvovýstupu jihozápadním pilířem1. Tento propagátor lehkého alpského stylu se v roce 1978 zasloužil i o uskutečnění první jihomoravské výpravy do afghánského Hindúkuše, během které se přelezlo několik unikátních prvovýstupů. Sylvu jsme zastihli v jeho brněnském bytě se synem Dominikem v ne úplně nejšťastnějším období jeho života. Obával jsem se, že poté, co jej po dlouhé nemoci navždy opustila jeho žena i dlouholetá partnerka na laně Jarka2, a jeho několik let trvající potíže s páteří skončily náročnou operací, nebude mít Sylva na nějaké velké vzpomínání tu správnou náladu. Opak byl ale pravdou, a tak mohlo vzniknout následující vyprávění, naplněné spoustou zážitků, a ne jen horolezeckých. Mé sportovní počátky jsou spojeny s Moravskými Budějovicemi, odkud pocházím, a mým působením ve zdejším vodáckém oddílu. Lužnici jsem sjel na pramici už jako desetiletý nováček. Jezdili jsme hlavně na naše domovské řeky Oslavu, Želetavu, ale nejčastěji jsme dělávali výpady na Jihlavku, hlavně při jarním tání a po bouřkách. Splavných řek v Česku v době dovolených bylo
30
málo – na Slovensku to byly Dunajec a Hron, u nás hlavně Vltava, Sázava nebo Lužnice, kterou jsem sjel nesčetněkrát… Začínal jsem tedy jako zapálený vodák. Vše se změnilo, když se k nám do Budějovic přistěhoval z Brna Leoš Skalina, který v Brně navštěvoval horolezecký oddíl Lokomotiva. Hledal pak nějaké vyžití a jediné, co mu bylo blíz-
Brzké jaro roku 1966 na Novém rybníku v Moravských Budějovicích
ké, jsme byli my vodáci. V životě neseděl v lodi, takže jeho vodácké začátky byly dosti legrační. Padli jsme si ale do oka, takže netrvalo dlouho a zeptal se mě: „Nechceš si se mnou zajet zalézt na Wilsonku?“ Odpověděl jsem: „Tak jo!“ Musím se přiznat, že mne dobrodružství na skalách zajímalo a chtěl jsem si je vyzkoušet. Od Leoše jsem tedy dostal lezecký rychlokurz, a protože nikoho
dalšího v Moravských Budějovicích nenašel, začal jsem s ním pravidelně popolézat. Měl Jawu půllitr, na které jsme pak jezdívali třeba na písek. Když jsem pak odešel studovat do Brna, mé lezení začalo navážno. Nejprve ve Slávii, ale pak mi Leoš řekl: „Proč jsi ve Slávii, když já jsem v Lokomotivě?“ Přešel jsem tedy do Lokomotivy. Naskytla se tam obrovská výhoda levných vlakových jízdenek, které byly nejdříve skoro zadarmo, později za nějakou malou symbolickou částku. Pamatuji si jen na jednu konkrétní cifru – v sedmdesátých letech to bylo do Tater za sedm dvacet tam a zpátky. Opravdu směšná částka. V oddíle byla bezvadná parta mých vrstevníků, kteří nebyli žádní extremisti. Vděčím jim ale za mnoho, protože díky nim jsme byli skoro pořád v Tatrách, kde jsme v létě i v zimě přelézali trojkové hřebeny. Koncem šedesátých let se u nás situace uvolnila natolik, že jsme si s Leošem na motorkách zajeli i do rakouských hor, kde jsme popolízali a popocházeli. V osmašedesátém jsme pak vyrazili do italských Dolomitů. Leoš se už ale v lezení nechtěl posouvat dál, a tak mi nezbývalo, než se dát dohromady s jinými kamarády. Musím ale popravdě říct, že jsem nikdy žádné horolezecké ambice neměl. Spíše jsem mé lezení bral jako zábavu. Líbilo se mi trávit volný čas v přírodě a vůbec by mne tehdy nenapadlo, že jednou budu nějakým reprezentantem… K těžkým cestám jsem se dopracoval postupně. K Vysokým Tatrám se váže i jeden z mých prvních silných zážitků, které jsem na horách zažil. Na jaře osmašedesátého roku jsme měli v plánu společně s oddílovými kamarády Pavlem Přerostem a Petrem Pavlákem přelézt ve trojici hřeben Bašt a udělat celý závěr doliny. Byl už ale špatný sníh, a tak jsme skončili v sedle pod Parohami mezi Furkotským a Štrbským štítem. Pavel chtěl mermomocí dolézt až na Štrbský štít, ale my jej od výstupu zrazovali, protože se nám příliš nezdál sestup přes lavinózní pláně. „Sejdeme opatrně tady!“, rozhodli jsme. Pod námi se rozprostíral sněhový svah, na který jsem vešel jako první. Chvíli jsem na sněhu podupával, a protože se zdálo, že sníh drží, postupoval jsem dále. Ušel jsem ale asi dvacet kroků a za mnou se najednou ozvalo: „Rup!“ Nejprve jsem okolo sebe spatřil asi metrový odtrh a už jsem valil dolů. Rychle jsem vzpomínal na všechny teorie, jak se zachovat v lavině. Říká se, že první věc, co se má udělat, je odhodit pikl. No jo, ale já ho měl na poutku! Další zásada je v lavině plavat a snažit se udržet nahoře. To je naprostý nesmysl, protože lavina mne vtáhla a valila se mnou dolů. Sjížděl jsem v kotrmelcích a po celou dobu si říkal: „To je konec!“ Přišel ale okamžik, kdy se vše zastavilo, a já na sobě pocítil obrovský tlak. Bílá masa mne stlačila a já si pomyslel: „Hochu, končíš!“ Byl jsem v ledové mase doslova zabetonovaný, hlava a jedna ruka mi ale naštěstí zůstala nad sněhem. Začal jsem jen tak „hrabkat“ kolem sebe a pomalu se dostával z bílého sevření. Pavla Přerosta, který již začal scházet se mnou, lavina zachytila taky. Sjel s ní, ale zůstal navrchu. Petrovi lavina jen podrazila nohy. Kluci ke mně normálně sešli a pomohli mne vykopat. Moje první lavina v životě tedy tragicky neskončila. V té době jsem hodně lezl s Honzou Kounickým, který nejprve působil v oddílu v Žabovřeskách, později ale přešel k nám společně s Ven-
S Leošem Skalinou na Matterhornu po výstupu Lvím hřebenem z italské strany v roce 1968
ještě Venca a Sváťa Růžička, který byl šikovný a hlavně ochotný jít do všeho. Dohromady nám to ale šlo hodně pomalu. Společný úsek s Weberovkou kluci prakticky odstáli, takže se nakonec rozhodli: „Nemá to cenu, běžte jen vy dva!“ Zajímavá cesta byl také výstup pilířem na severní Rysy z polské strany. V zimních podmínkách to už byly vážné túry. Často si říkám, jaká by to byla pohoda, kdybychom se do nich mohli pustit s dnešním vybavením. Už tehdy jsme obdivovali anglické horolezce, kteří ve dvacátých letech minulého století působili v Himálaji v lodenových sakách. Úžasné, kam až se dostali s jejich výbavou. Je ale dost možné, že naše výzbroj a výstroj ze sedmdesátých let byla horší než ta jejich. Měli už jsme sice k dispozici silony, co to ale bylo zač? Vše bylo hned mokré. Teorie o nepropustnosti silonu byla pouze iluze. Nejhorší na všem byly boty. Učiněné trápení! Než něco větší, aby se do nich dalo nacpat co nejvíce fusaklí. A ty bivaky! Nejhorší bivaky jsem zažil v zimních Tatrách právě s Honzou Kounickým. Měli jsme jen vlněné svetry. Rozdíl mezi lezením a bivakem byl pouze v tom, že jsme si na noc přioblékli jeden svetr. Sedli jsme na zmrzlé lano, a pak přes sebe hodili takzvaný žďárák a nohy jsme si dali do kletru. Celou noc jsme se pak hejbali, abychom neusnuli a neomrzly nám nohy. Když jsme tak v zimě lezli pilíř Mengušáku, bylo minus dvacet a muselo se stále mluvit, aby se neusnulo…
Venca Bajer v Direttissimě severní stěny Malého Kežmarského štítu v roce 1971
cou Bajerem – festovním chlapem, který s námi v zimě taky podnikl mnoho túr. V Lokomotivě se tehdy dost lezlo. Výraznou oddílovou postavou tam byl třeba Láďa Farkaš-Eugen, který toho v Tatrách přelezl opravdu mnoho. Mou první extrémní túrou v Tatrách byla zřejmě Direttissima v severní stěně Malého Kežmarského štítu, kterou jsem zlezl v zimě právě s Honzou Kounickým. Původně jsme začali ve čtyřech. Přidal se k nám
Honza Kounický
Sylva Talla u kruhu sleduje Honzu Kounického ve výlezu Prachovského biče
S Honzou jsme se tedy dali dohromady a prakticky všechny náročné zimní túry přelezli spolu. Honza byl velký svéráz. Vědec, velice impulzivní, který byl okamžitě naštvaný. Byl jako Husqvarna – chytil taky na první našlápnutí. Byl to ale bezvadný kluk, se kterým byla ohromná sranda. Vždy ale muselo být po jeho. Lezecky jsme si nesmírně rozuměli. Honza se při lezení v něčem rád dlouze přebíral. Já byl zase spíše na tu rychlost. V pětkových místech s pomocí piklu valit rychle nahoru, to bylo moje! Společně jsme si v Tatrách střihli nějakou klasiku, už tehdy jsme se ale cíleně zaměřovali na těžké věci. Měli jsme svůj plán výstupů, které bychom rádi přelezli. Z té doby bych vzpomenul ještě Cestu na památ-
31
PORTRÉT ku Ing. Jána Káni na Stredohrot, kde ale Honza vypadl. Dost blbě, protože si nepříjemně narazil koleno. Po jeho pádu jsme raději střihli bivak. Ráno jsem pak ještě vytáhl délku, kterou už ale Honza zkoušel vylézt marně. Slanili jsme, vše sbalili a Honza pajdal až dolů k šalince… Taky jsme se v osmašedesátém pokoušeli o přechod zimního hlavního tatranského hřebene. Udělali jsme si vynášky a vyrazili po hřebeni klasicky od Kežmarské chaty. Honza šel s Vencou Bajerem a já lezl s Petrem Pavlákem. Bylo dost příšerné počasí, a tak jsme došli jen na Javorák, kde se počasí pokazilo úplně. V oddíle se na hřebenové přechody specializovala dosti silná skupina. Každou zimní sezónu jsme začínali hřebenem Roháčů, abychom se rozhýbali v mačkách. Když jsem později vedl krajské družstvo, aplikoval jsem to úplně stejně. Začátkem prosince jsme vždycky s jedním nebo dvěma bivaky udělali kousek hřebene, aby se kluci před sezónou rozhýbali. Jednou, když byly peníze, jsme tak odletěli i do Bulharska, kde jsme se na Vánoce pokusili o přechod Rila – Pirin, který nám dal pěkně zabrat. Hned první noc jsem vše podcenil. Večer byly červánky a před námi krásně vyfoukané sedlo. Říkám si: „To bude krásné spaní!“ V noci ale přišla vichřice se sněhem a úplně nám rozervala horolezecké stany – klasická plátěná áčka s „ďourama“. Rychle jsme se přesunuli do závětří, kde se vše snažili zašít. Stany tedy dostaly zabrat a před námi bylo ještě sedm nebo osm nocí. Kluci na celý přechod dodnes velmi vzpomínají… Jistota při chůzi na mačkách je podle mne základ pohybu ve velehorách. U některých špičkových horolezců jsem kupodivu tuto jistotu postrádal. Ve skále dovedli lézt perfektně, jakmile se ale dostali do složitého terénu a měli třeba sejít prekérní věci, bylo zle. Dovolím si tvrdit, že já osobně vděčím za život zimním Tatrám, protože mne naučily pohybovat se v jakémkoliv terénu. To je škola!
Mauglí – Jirka Beneš (gestikuluje rukama) a Pedro – Petr Bednařík (vlevo) během zimního přechodu hřebene bulharského pohoří Rila v roce 1975
I
Ve francouzských Alpách jsem lezl poprvé taky s Honzou Kounickým. V roce 1971 byl naším hlavním cílem Mont Blanc, na který jsem se z italské strany chystal už o tři roky dříve s Leošem Skalinou. Tehdy nás ale zastihlo špatné počasí, takže se nám tehdy podařilo vylézt jen na Malou Cimu v Dolomitech. V devětašedesátém jsme pak s Pavlem Přerostem byli v Zermattu a vylezli Obergabelhorn hřebenem. Pak se ale objevil Honza Kounický, který mne stáhl do vyššího lezení. S ním jsem se tedy vydal i do francouzských Alp se zájezdem, který organizoval horolezecký svaz. Poznal jsem se na něm se spoustou kluků, se kterými jsem později lezl – třeba s Karlem Schubertem nebo Jardou Obročníkem. Tehdy se nám s Honzou podařilo přelézt cestu Ratti-Vitali na Aiguille Noire de Peuterey, vyhlášený skalní výstup. Při cestě na Mont Blanc jsme zlezli Tour Ronde, což je v alpských poměrech taková srandička. Bágly jsme nechali pod stěnou a výstup doslova vyběhli. Pak jsme pokračovali do sedla Fourche a na vrchol Mont Blancu se dostali cestou přes Hrušku ve stěně Brenvy. Možná jsme už tehdy měli jít o stupeň výš, protože nám to s Honzou opravdu lezlo dosti dobře. V té době už asi opravdu byla hloupost
32
Jiří Pechouš – Sam, ve stěně Trollrygenu v zimě roku 1974
opakovat Hrušku, kterou přelezl Radan Kuchař již v roce 1959. Měli jsme asi jít raději na pilíře Freney, s různými cestami v ledových soplech. Všechno má ale svůj vývoj. V Alpách jsme se tedy neztratili. Měli jsme na ně i fyzicky, protože v Tatrách se pořád něco dělalo. Můj trénink spočíval hlavně v každodenní jízdě na kole do práce z Bystrce do Líšně – dvacet kiláků jedna cesta. Pak jsme dost běhávali, hlavně Honza. V oddíle se běh hodně pěstoval. Zúčastňovali jsme se různých přespolních běhů, ale také okresních nebo městských přeborů. Ivo Doušek zase propagoval orientační běhy. Každou středu jsme mívali tréninky, na kterých vždycky postavil cvičnou trať. Na přeborech brněnských oddílů v orientačním běhu pak byla díky tomu Lokomotiva neporazitelná. Mě osobně takové věci velmi bavily. V zimě pak přišly na řadu běžky, což je taky skvělá věc. Pokud se nejelo do Tater, šlo se automaticky na běžky. V roce 1973 odjel Honza do Himálaje s československou výpravou, která se neúspěšně pokusila vystoupit na osmitisícový vrchol Makalu
dosud nezlezeným jihozápadním pilířem. Bohužel, Honza Kounický při výstupu zahynul3 a já tak ztratil svého stálého spolulezce a kamaráda. Honzovo neštěstí byla shoda nešťastných náhod, které se nedají vysvětlit jinak než osudem. Často říkám: „My jsme jen loutkové divadlo, které vodí velký loutkář nad námi.“ V době tragické expedice na Makalu jsem už byl v manšaftu a byla možnost vyrazit na Kavkaz. S naší připraveností z Tater a Alp jsme se po příjezdu jen rozhlédli kolem sebe a hned se pustili do prvovýstupů. S Leošem Horkou z Ostravy se nám podařilo v severní stěně Nakratau vytyčit novou linii, o které se ovšem tuší, že jej už před válkou vylezli Němci a nedochovaly se jen o jejich výstupu záznamy. Možná je tato domněnka pravdivá, protože cesta má absolutně logický směr. Akorát místy vede strmými sněhovými úseky, které mohou být velmi lavinózní. Na ruské pojetí lezení, kdy se Rusové snažili eliminovat riziko na minimum, to bylo dosti silné kafe. U nich vládl duch kolektivismu, na túru se tam nikdy nevypravili pouze dva horolezci. Vždycky se jednalo o grupu, třeba o osm lidí, kterým jsme říkali okovaná stonožka, protože na nohách měli okované trikuny4. A „klap, klap, klap“, šli všichni stejným tempem v zelených mundúrech. Pro nás to byl velký poznatek. Mezi nimi ale byli i špičkoví horolezci, jenže opět v kolektivní bázi. Někam svůj výstup nasměrovali a kolektivně vše přelézali. V roce 1974 jsme v únoru vyrazili na zájezd do Norska, který vedl Luděk Záhoranský. S Vaškem Širlem, Frantou Půlpánem a Jirkou Pechoušem jsme byli jedna čtverka, druhou tvořili Tatranci. Před námi se v tamních stěnách lezlo jen v létě, v zimě tam nebylo přelezeno tehdy nic. Podařilo se nám tam vylézt první zimní výstupy pilíři na Breitind a Sondre Trolltind stylem, který se mi líbil. Žádné vracení, ale vylezení celé cesty v kuse až nahoru. Skála je tam celkem pevná a neobyčejně kompaktní. Často vytváří takové prdýlky se spárkou uprostřed, která je ale zavřená, takže do ní nejde zatlouct nic pořádně. S jištěním tam tedy byl trochu problém, častokrát se daly použít jen žiletky do tenkých spárek. Zvláště na těch pilířích… Občas se nám do cesty posta-
vil komín, všechno ale bylo naštěstí vyledněné, takže se dalo lézt po ledě. V 900 metrů vysoké stěně Trollrygenu jsme si ale vylámali zuby. Náš neúspěch si vysvětluji tím, že jsme se měli hned od začátku nasáčkovat do této stěny a zapomenout na ty pilíře… Věřím tomu, že jinak bychom stěnu vylezli, byli jsme silná parta. Takhle už bylo lezení moc a chyběl ten správný „drajv“. Náš pokus měl příchuť únavy a znechucení. Chyběla chuť pokračovat, protože jsme předtím vylezli dvě těžké cesty. V létě téhož roku jsem navštívil Kavkaz v ne úplně navštěvované oblasti Cej. Bylo to zajímavé. Utvořil jsem skupinu se svou ženou Jarkou, Vencou Širlem, Lenkou Benešovou a Jirkou Janišem. Ve druhé byl Karel Schubert, Pechouš a Půlpán, kteří šli do další doliny. Nepříjemné na tom bylo, že po první túře se Jarka při brodění řeky nešťastně zranila a zbytek zájezdu už jen proležela. Nejprve jsme v rámci aklimatizace vylezli na Dublpik, a pak udělali prvovýstup na Čančachi Choch. Na konci zájezdu zbylo dost času a nikomu se už moc lézt nechtělo. Přesto jsem ještě s Luďkem Zahoranským, Česlavem Wojcíkem a Břeťou Husičkou vylezl na Zaromag pěknou, pohodovou cestu. Myslím, že to byl právě Česlav, kdo vymyslel sestup do Krestového perevalu, odkud jsme vše museli objet. Byla to taková „fligna“, abychom se do této oblasti vůbec dostali. Bezvadný nápad! Sestupovali jsme tak do neznámé a značně rozlehlé doliny. Byl večer a kolem nás se pásla obrovská stáda ovcí. Rozhodli jsme se, že nepůjdeme až dolů k pastevcům, abychom s nimi večer nemuseli sedět a chlastat, a tak jsme si na krásné louce udělali biváček. Jenže oni nás viděli, jak scházíme, a tak nás hledali. Přestože jsme byli potichoučku, druhý den ráno nás načapali. Byli to ale dobří lidé – otec se synem. Přijel k nim i nějaký veterinář na koni. Nepustili nás dolů:„Teď vás pohostíme!“ Dlouhým bidlem s hákem chytili malou ovečku, kterou podřízli a stáhli. Udělali velký oheň a začali dělat na pánvi jídlo. To byla dobrota! Dodnes nechápu, jak dokázali tak rychle maso uvařit… Úžasné ráno. Z naší návštěvy vznikl obrovský piknik. Družba jak má být! Zootechnik vytáhl kořalku a trochu jsme se tam i sťali. Dodnes si na něj pamatuji, jak pořád opakoval: „Daj bog, što by socializm pobědil!“ Nakonec jsme sešli dolů k silnici, kde už jezdili gruzoviky. Jedním jsme se pak svezli dolů… Všichni jsme už byli přelezení, všichni jsme už měli hor dost. S Jardou Soldánem jsme se proto domluvili, že společně utečeme a pojedeme stopem do Gruzie. Jednoho dne ráno, dříve než se všichni vzbudili, jsme opravdu utekli. Náš ruský komisař byl z našeho útěku úplně na mrtvici! Dojeli jsme stopem do Gruzie a přežili noc v Tbilisi. Bez jakýchkoliv papírů, beze všeho. To byl taky zážitek! Když jsme se po pěti dnech vrátili, náš komisař nás doslova miloval! Byl moc rád, že jsme se vrátili, protože jinak by to pro něj nedopadlo dobře. V dalším stupni mého horolezeckého vývoje sehrály pro mne Alpy stejnou úlohu, jako byly pro mé lezecké začátky důležité Tatry. V roce 1977 se mi ve francouzských Alpách podařilo s Pedrem Bednaříkem udělat prvovýstup v severní stěně Les Droites a taky vylézt cestu CecchinelNominé na Andělský pilíř Mont Blancu. Počátkem osmdesátých let jsem pak ve Francii pobý-
val několik roků služebně u firmy, která od nás dovážela traktory Zetory. Hodně jsem tehdy lezl s Osinem – Osvaldem Dubou, který bydlel v Basileji. Měl jsem jen jediný pas – služební, ve kterém bylo pouze francouzské vízum. Bylo vyloučeno, abych s ním zažádat o nějaké další, třeba švýcarské. Proto jsem musel chodit do Švýcarska načerno, což bylo celé bezvadně zorganizované. U početné české galérky v Báslu jsem si díky tomu vysloužil přezdívku „Král Šumavy“. Autem jsem dojel ze Štrasburku do francouzského hraničního města, kde bydlel Osinův kolega z práce. Osin už tam na mne čekal, vzal můj bágl do svého auta, odvezl mne kousek dál do polí a já pak předstíral, že dělám joging. Přeběhl jsem tak přes hranice do Švýcarska. Osin mezitím přejel přes celnici legálně, já k němu zase nasedl do auta a mohlo se jít lézt. Historky s Osvaldem se tehdy nedaly moc publikovat. S Osinem jsme například v osmdesátém třetím udělali druhý zimní výstup Lauperovou cestou na Eiger, která vede vlevo od Skotského pilíře. Později nás sice naštvalo, když tuto nádhernou linii sjel kdosi na lyžích, je to ale moc hezká cesta, dlouhá jako pohádka. Oba jsme v té době neměli dostatek času jít do severní stěny. Na Eiger jsme ale přesto chtěli vylézt. Zvolili jsme proto tuto trasu, kterou jsme zvládli za tři dny i se sestupem. Podobným způsobem jsme toho zvládli vylézt poměrně dost. I
V roce 1975 směřoval na Pamír reprezentační zájezd, kterého se zúčastnil prakticky celý manšaft. Mělo se tam pozorovat, kdo by byl vhodný k doplnění druhé expedice na Makalu, která se plánovala o rok později. Tehdy jsme nejprve udělali prvovýstup jižním pilířem na Pik Lenina.
do konzervy, a když byla plná, vzali jsme ji s sebou. Z druhého výškového tábora se pak muselo sestoupit dolů, do další doliny, ze které se teprve stoupalo k vrcholu. Tam jsme zabivakovali a druhý den vylezli na vrchol a zpátky. Byla to dobrá výprava. Možná i tento výstup rozhodl, že jsem se v nominaci na Makalu objevil i já. Vrchol Makalu se nakonec podařilo zdolat a prvovýstup jihozápadním pilířem se tedy dokončil. Stejně jako na první výpravě nad ní zůstal stín v podobě úmrtí Karla Schuberta, který zůstal při sestupu několik desítek metrů pod vrcholem. Karel byl vždycky nesmírně důkladný, ale dost pomalý. Zřejmě jeho vůle byla větší než jeho rezervy. Se svými vrcholovými ambicemi to přehnal. Měl vylezenu spoustu hezkých cest. Když jsme byli v jednasedmdesátém roce v Alpách, společně s ostatními kluky přelezl hřeben Peuterey – strašně dlouhou a těžkou túru. Prošli Brenvou a vylezli ledovou stěnu Aiguille Blanche, což je samo o sobě těžká ledová túra. Pak sestoupili do Peutereyského sedla a ještě vylezli Peutereyský hřeben na Mont Blanc. Tehdy jsme se potkali na vrcholu, protože my právě dolezli Hrušku. V době, kdy já byl v Norsku, Karel se společně s Poldou Páleníčkem zúčastnil výpravy do Yosemitů, kde vylezli dvě „prďácké“ cesty. Byl to výborný lezec. I na východním Kavkaze vylezli kluci pěknou cestu. Měli jsme spolu dobrý vztah. Musím se přiznat, že to byl Pražák, s kterým jsem si nejlépe rozuměl. V té době se již začal formovat lehký alpský styl, který mi byl vždy blízký. Prostě přijít pod stěnu a cestu vylézt od začátku až do konce. Šup! Žádné vracení. Tento přístup jsme začali aplikovat i na výpravě do Hindúkuše v roce 1978. První jihomoravská horolezecká expedice do afghánského Hindúkuše měla být původně sva-
Slavnostní odjezd výpravy do Hindúkuše před brněnskou radnicí, zprava doleva: Miroslav Mrkývka, Sylva Talla, Jiří Beneš – Mauglí, Petr Bednařík – Pedro, Karel Cídl, Jiří Růžička, Jaroslava Tallová, lékař Tomáš Skřička, na fotografii chybí Jan Krch – Drobek, a Vilém Schwab
Pak jsme ještě vyhecovali výpravu hyen ve složení – já, Igor Novák, Milan Kriššák a Zdislav Drlík, na sousední šestitisícový Pik Dzeržinského. Při sestupu z Leninova štítu jsme si totiž všimli, že všude okolo leží spousta zahozeného jídla. Rozhodli jsme se tedy, že s sebou nic neponeseme, a jídlo si po cestě jednoduše posbíráme. Výprava hyen tedy vyrazila. Hůlkami jsme vždycky klepli
zová. Horolezecký svaz ale v té době povoloval pouze jednu výpravu ročně a kromě naší party se přihlásili i Ostraváci, kteří směřovali k Nanda Devi v Indii. Jak to mohlo dopadnout? Předseda Vítek přišel s návrhem jedné expedice se dvěma cíli. Nepomyslel ale na byrokracii, která vše znemožnila. Jeho nápad by byl schůdný pouze v případě, kdy by se jednalo o působení v jednom
33
PORTRÉT státu, třeba v Indii. Když se zjistilo, že to tak nejde, začalo být skoro pozdě. Ostrava měla vždycky větší politickou sílu než Brno, takže přednost dostali oni. Jediným řešením bylo zorganizovat si výpravu sami na devizové přísliby. Pro deset lidí jsme nakonec dostali osm devízáků po 220 dolarech, což tvořilo finanční základ naší expedice. V Afghánistánu bylo zrovna těsně po revoluci a naše výprava byla toho roku jedinou, která se se do tamních hor vypravila. Výrazně se o získání povolení odcestovat do hor přičinil náš velvyslanec. Dodnes nevím, proč zrovna nám tento sympatický človíček tolik pomáhal. Cíleně jsme směřovali k sedmitisícovému štítu s názvem Kohi Šachaur, který jsme si vyhlédli již z Brna. Přes Jirku Růžičku jsme získali kusé informace i fotky od Poláků, kteří v námi vyhlédnuté oblasti působili jako druzí po Francouzích. Zlezli tehdy na náš cíl východní pilíř. Bezesporu to byla nejlepší výprava, které jsem se kdy zúčastnil. Dneska bychom už asi jen těžko dali dohromady skupinu, která by k sobě tak pasovala. Do Afghánistánu jsme cestovali autem. Už jen samotná cesta by sama o sobě dala na knihu. Tam bylo zvratů! Jeli jsme absolutně do neznáma, takže na nás čekalo silné dobrodružství. Povolení jsme sice měli, ale v novinách jsme nacházeli různé zprávy z Afghánistánu. Rok před revolucí byli v Afghánistánu Slováci – Popradčani, které tam přepadli a Míru Pelce přitom střelili do břicha. Měli jsme obavy, že po revoluci bude situace v zemi ještě horší. Odvážnému ale štěstí přeje. Nebýt toho, že se nám rozsypal diferenciál a my si tak museli najmout starý Zil, asi bychom dopadli špatně. Dny byly dlouhé, a tak se jelo i v noci. Když se pak před námi objevila světla, říkali jsme si: „Je to dobré, to bude Iškašim!“ Vjeli jsme do úzkého údolí a otevřeli flašku s rumem, která nahoře kolovala. Všichni zpívali. Najednou jsme ale zastavili, protože přes silnici ležely velké balvany. Styčný důstojník vyskočil a s pomocníkem řidiče balvany odklidili. Jelo se dál. Když jsme asi za hodinu dojeli do vachánského města Iškašim, styčný důstojník vylezl z kabiny celý pobledlý. Ještě se mu klepaly nohy a říkal: „Měli jsme být přepadeni!“ Jen proto, že jsme jeli Zilem a zpívali si na cestu, bandité si mysleli, že jede armáda, a utekli. Měli jsme štěstí. Když jsme dojeli na místo, odkud začínal pochod do hor, nastaly běžné „štrapáce“ s nosiči o vhodnou cenu. Na výpravu jsme od všech známých posbírali staré boty a oblečení, měli jsme vše v pěti velkých lodních pytlech. Když se pak handrkovalo o cenu a nosiči nechtěli přistoupit na tu naši, rozhodl jsem: „Nic naplat, hoši, budeme jim brnkat na nervičky!“ Náklady jsme začali nosit sami. Šli jsme asi hodinu, vše skládali za záhybem cesty a vraceli se pro další. Nosiči jen seděli a pozorovali, jak nákladů ubývá. Začali být mírně nervózní, že si vše odnosíme sami a oni přijdou o kšeft úplně. Přišli vyjednávat a trochu slevili cenu. Říkal jsem jim: „V žádném případě! Cena je hotová a přes to nejede vlak!“ Pak jsem ještě dodal: „Ale ti, co s námi půjdou, dostanou prémii!“, a vytáhli jsme pytle s oblečením. To rozhodlo. Pro ně měl takový kabát daleko větší cenu než těch pár usmolených peněz. S nimi by stejně museli jet den do Iškašimu, aby si tam na trhu něco koupili.
34
Jarka Tallová na 1. jihomoravské výpravě do Hindúkuše v roce 1978
děli spolu, Drobek byl asi pět metrů nad námi. V noci lítaly pět set metrů od nás laviny. Drobek vždycky zařval: „Držte si klobouky!“ Nad ránem začal Drobek vařit. Postavil na vařič ešus, a vtom se najednou seshora utrhla kamenná lavina. Vše se s ohromným rachotem valilo dolů. Největší bloky přeskočily převis nad námi, drobná drť ale padala přímo na nás. Jeden kámen, velký asi jako hrnek, dopadl na ešus, ale neshodil ho. Naštěstí, protože jinak bychom byli v háji. Nejhorší ale bylo, že Jarka dostala dost velkým kamenem do břicha. Začala křičet. Po pádu se spacák úplně seškvařil. Peří strašně smrdělo, asi
Lezení pod séraky v horních partiích severozápadní stěny Kohe Šachaur, Hindúkuš 1978
Dost dobrodružné bylo i lezení. Nabízely se nám různé šestitisícové kopce v okolí. S Mauglím a Jarkou jsem třeba vylezl pěknou cestu na Kohi Nadir Šach. To byla taky túrka! Pooblezli jsme tam skoro všechny kopce, stáli tam na každé špičce. Hlavní cíle ale byly dané – vylézt na Šachaur obě stěny. S Jarkou a Drobkem – Honzou Krchem, jsme se pustili do té severozápadní, z čehož se vyklubal dosti dramatický výstup. Řekl bych až příliš! Stěna začínala ledovým svahem se sklonem 45 až 50 stupňů, na který dopadaly kameny ze střední části stěny. Zdejší hornina je tvořena břidlicí, takže padajícím kamenům jsme přezdívali „cirkulárky“. Vůbec nemělo cenu se ani navazovat, protože by to lano odneslo. Každý si tedy šel sám, svou cestou, abychom nebezpečný úsek přeběhli co nejrychleji. Pod skalní výšvih nám to trvalo půl dne. Kousek jsme ještě popolezli a zastavili se až na krásné polici pod malým převisem, což bylo perfektní místo na bivak. S Jarkou jsme se-
vlivem uvolněné energie. Vůbec jsem netušil, co bude. Jarka úpěla a mně se začaly hlavou honit myšlenky, jak se dostaneme dolů. Bylo jasné, že kdybychom se měli dolů vracet úseky pod námi, rozsekalo by nás to na kousky. V hlavě mi to šrotilo, jestli máme vytraverzovat ze stěny… Zkoumali jsme, co se vlastně stalo. Jarka neměla vnější poranění, ale břicho měla jeden modrák. Nevěděli jsme ale, jestli není poraněná zevnitř. Usoudili jsme ale nakonec, že z našeho místa stejně nevede jiná cesta než nahoru. Rychle jsme všechno sbalili. Obávali jsme se, že na nás může spadnout ještě něco dalšího. Museli jsme rychle pryč do bezpečí. Popolezli jsme tak tři, čtyři délky a dostali se mimo dosah visících skal. Postavili jsme stan, ledovali Jarčino břicho a čekali, co se ze zranění vyvine. Jarka sama uznala: „No nic, musíme! Co jiného můžeme dělat?“ Na vážné zranění to naštěstí nevypadalo, takže jsme lezli dál. Tak tedy vypadala nejdramatičtější situace celé výpravy…
V následujícím ledovcovém úseku vedl náš výstup přímo pod sérak. Lezl jsem první a měl dvě ledovcové zbraně. Jarka už měla jen jednu, protože nám jedna zbraň spadla dolů, stejně jako Drobek, který šel poslední. Drobek, jakmile se dostane do výšky, přestane mu fungovat hlas. Pamatuji si, jak mi Jarka musela zezdola vyřizovat vzkazy, prý: „Drobek ti, čur..u, vyřizuje, že nemáš lézt pod ty séraky. Lez jinam!“ Já na to: „Tak zas čur..ovi vyřiď, ať si políbí pr..l, že musíme jít rovně!“ Večer jsme zabivakovali v trhlině. Bivak už byl bezpečný. Ráno nás Drobek budil s písní: „Když do Prahy ruská vojska vjela…“, protože bylo právě 21. srpna. Dolezli jsme na vrchol. Jeden bivak jsme pak ještě střihli při sestupu, který už nějak dramatický nebyl. Druhý hlavní cíl výpravy – prvovýstup severovýchodní stěnou, pak společně přelezli Pedro s Mauglím. Pedro taky vylezl na jeden štít sólo… Říkali jsme: „Ti jeho andělé nad ním, ti musí být tak unavení!“ Už jen přejít přes ledovec, který měl dost trhlin … Já přes něj šel jen kousek a do jedné z nich žuchl. Samozřejmě nenavázaný, jak jinak? Po dvou metrech v ní byl naštěstí most, na kterém jsem zůstal ležet… Pedro ledovec přeskákal sám tam i zpátky. Byl úžasný! Dobrodružství nekončilo ani na zpáteční cestě. Když jsme se opět dostali k našemu porouchanému autu, v Afghánistánu bylo zrovna stanné právo. Bylo jasné, že Avii bez náhradních dílů neopravíme. Proto jsme se s Jurou Růžičkou a Mirkem Mrkývkou – Mrkvou, vypravili místní dopravou do Kábulu, shánět náhradní díly. Ostatní nás mezitím čekali v horách, kde se zásoby jídla začaly ztenčovat. Zbyla jim jen kolínka, cukr, olej a 8 hovězích konzerv. Jejich výživa spočívala v ranních kolínkách na slano a večerních kolínkách na sladko. Taky se domluvili, že každý týden sní jen dvě konzervy… Cesta do Kábulu džípem a pak autobusem trvala naší trojici dva dny. Po našem příjezdu jsme hned zašli do klubu a začali vykládat, co máme za trable. Natrefili jsme tam zrovna na radistu, který ještě ten večer odvysílal do Prahy seznam potřebných autodílů. S pražskou Avií jsme totiž měli smlouvu, že v případě potřeby nám poskytnou jakékoliv náhradní díly, ale transport si musíme zajistit sami. Ten byl zase domluven s mou sestřenicí, která pracovala u Českých aerolinií. Ráno jí zazvonil telefon, že má vzkaz na ministerstvu zahraničních věcí. Šlo nám jen o 4 kolečka do diferenciálu, které jí v Avii hned nachystali. Zbývalo už jen vymyslet způsob, jak asi 2 kila vážící náklad přepravit k nám do Asie. Dozvěděli jsme se, že za týden se do Afghánistánu vrací z dovolené jeden pracovník z Jablonexu. Sestřenice se s ním spojila a domluvila si s ním v letištní hale schůzku, kde by mu vše předala. V sedmdesátých letech zelo letiště v Ruzyni prázdnotou, jenže ten den zrovna končil dudácký festival ve Strakonicích a mistrovství světa v házené, takže hala byla plná lidí. Setkání v hale se tedy nepovedlo, a tak mu musela být zásilka doručena až přímo do letadla. Do Kábulu přiletěl sedmý den od okamžiku, co jsme se dali na cestu. V té době něco neuvěřitelného. Byla to prostě shoda náhod. S náhradními díly jsem se do hor vracel sám. Všichni mne vítali jak dědu Mráze. Avii jsme dali dohromady a šťastně odjeli domů… O rok později jsme s Jarkou vycestovali za polární kruh, do Grónska. Nasměroval nás tam
Jura Havel – brněnská legenda, zamilovaná do severu. Měl s námi jet také Osin a Petr Pavlák, se kterým jsem kdysi začal v Lokomotivě lézt. Nakonec s námi Osin z pracovních důvodů nemohl, takže jsme zbyli jen tři. Museli jsme zajistit jídlo i jeho odeslání až na místo, což byla za totáče docela náročná operace. Z papíren jsme dostali sudy. Měl jsem vymyšlené, že sudy pak rozřízneme a uděláme z nich saně, které pak za sebou potáhneme. Později se ukázalo, že to byla dost lichá myšlenka. Abychom se vyhnuli vysokým poplatkům oficiálních výprav, do Grónska jsme odletěli jako členové dánského horolezeckého klubu. Po dvoudenním čekání na loď s jídlem jsme se přesunuli do jedné z posledních vesnic, odkud nás dovezl přímo do fjordu jeden Eskymák s člunem. Jura Havel, který v oblasti působil několik let před námi, básnil o krásných stěnách s fantastickým lezením. Měl sice pravdu, ale když jsme tam potkali dva Švédy, kterým se podařil čtvrtý výstup na druhou nejvyšší horu Grónska Mt. Forel, zaznělo: „Co jsou tyto 500 metrů vysoké ská-
ly proti tomu – dojít někam!“ O našem cíli bylo tedy rozhodnuto. Měli jsme štěstí, že bylo skoro pořád hezky. Jsem přesvědčen, že kdyby při naší cestě nahoru bylo delší dobu škaredě, nevrátili bychom se. Polární krajina je tam natolik rozsáhlá a rozlehlá s velkým množstvím trhlin, že ve špatném počasí bychom ji neměli šanci projít. I tak na nás čekalo obrovské dobrodružství. Saně jsme nakonec postavili z lyží. Petr měl s sebou švýcarský nůž a vrták, takže jsme vše tak nějak provrtali a pospojovali. V mapě z roku 1936, kterou jsme měli k dispozici, už spousta věcí neseděla. Kde měl být sníh, bylo kamení. Při přechodu jednoho ze sedel jsme museli saně přenášet přes padesát metrů dlouhý skalní úsek. Učili jsme se jako nováčci. Jakmile začne přes den slunko svítit, povrchy ledovců úplně rozbřednou a vše se začne bořit. Všude tekla voda, ve které jsme táhli naše saně jako blbci. Rozhodl jsem: „Musíme změnit rytmus. Budeme spát ve dne a v noci půjdeme dále!“ Z velké plachty jsme přes den udělali bivak. Když pak začalo večer
Pochod k Mt. Forel, druhé nejvyšší hoře Grónska, kterou jsme úspěšně zlezli v roce 1979
Jarka Tallová během výpravy do Grónska v roce 1979
zapadat slunko, nachystali jsme se k pochodu a kolem deváté, desáté, když vše pěkně přimrzlo, vyrazili. Šli jsme pak až do rána, do osmi, kdy začal led a sníh zase tát. Po čtyřech dnech pochodu se saněmi už byly ledovce natolik rozbité, že už nemělo smysl vše táhnout s sebou. Pokračovali jsme dále už jen s batohy na lyžích. Další kardinální chybou bylo, že jsme si s sebou vzali běžky. Petr měl s sebou skialpy, což bylo nejlepší. S Jarkou jsme měli navíc na běžkách takové mnou vyrobené „fórové“ vázání, že jsme museli nohy k lyžím přivazovat smyčkami. Naprosto zbytečná komplikace! Na Mt. Forel jsme nakonec došli, ale úplně bez jídla. Rychle jsme vylezli na vrchol a začali se vracet. Rychle jsme hnali zpátky. Po cestě jsme si postupně budovali depa se zásobami. V hlavním depu jsme si nakonec dali den odpočinku. Nad námi byla nádherná skalní stěna. Abychom
35
PORTRÉT netrpěli pocitem, že jsme sem naše horolezecké harampádí dotáhli zbytečně, zkusili jsme na ní vylézt. Nástup nám trval dvě hodiny, kdy jsme přešli jedno sedýlko. Ve stěně jsme narazili na krásné lezení v pevné žule a dolezli tak asi do její třetiny. Pak se ale pokazilo počasí a začaly padat obrovské sněhové vločky. V posledním okamžiku, než začaly padat laviny, se nám naštěstí podařilo
Sylva a Jarka Tallovi na vrcholu Piku Korženěvské v roce 1988
Syn Dominik (vlevo) našel ve svých rodičích výborné učitele foto Pepe Piechowicz
slanit. Nastalo třídenní období škaredého počasí, které jsme prospali. Bylo tam pořád světlo a my nevěděli, jestli je den nebo noc. Z předchozího pochodu se dostavila únava. Jeden z nás se vždy probral, uvařil čaj nebo něco uvařil, vzbudil ostatní a šlo se zase spát. Zpátky jsme pak šli už zase jenom na hlad. Depo na prvním ledovci nám rozebraly lišky, zbyly po nich jen konzervy. Kolínka a knäckebroty byly pryč. Poslední depo nám zase rozkradli Eskymáci. Místo našeho vylodění bylo od poslední vesnice vzdáleno asi 50 kilometrů. Moc často tam Eskymáci nejezdili. Když kolem jela loď, mávali jsme na ni, ale kdepak! Na tu vzdálenost nás neviděli. Nezbývalo nám nic jiného, než těch 50 kiláků přes všelijaké ledové bystřiny dojít pěšky. Nakonec nás asi 20 kilometrů od vesnice zahlédl jeden rybář, který nás už dost zničené přece jen odvezl. Večer už byl obchod zavřený, takže jsme byli opět bez jídla. Dočetli jsme se, že se otevírá v sedm. Já měl jako jediný hodinky. Jarka s Petrem mne pak každou hodinu budili, jestli už není sedm. Na cestu ke kšeftu jsme se s Petrem vydali už v šest. Nakoupili jsme toho hodně. Celý den se pak jen vařilo a jedlo. V Grónsku jsem zhubnul hodně, jenže já měl vždycky nějakou podstatu. Jarka s Petrem ale byli štíhlí, šlachovití, takže neměli ani z čeho zhubnout. Měli taky největší hlad. Po našem návratu pak Jarka každý den hodinu snídala…
36
Sylva Talla během aklimatizace na Nevado Pisco v peruánských Andách v roce 1980
V roce 1980 jsem byl v Peru na výroční expedici. Podložené bylo vše desátým výročím tragické expedice českých horolezců, které zasypala lavina pod Huascaránem. Smyslem našeho zájezdu ale bylo taky něco vylézt. Sešla se tam taky zajímavá parta: Jaryk Stejskal, Mauglí, Míra Šmíd, Zdeněk Brabec nebo Igor Novák. Působili jsme v okolí Huascaránu a někteří kluci v oblasti Huayhuash. Společně s Jarkou a pražskými kluky se mi podařilo vylézt na Nevado Chopicalqui, což byla hezká cesta. Neskutečně ostrý hřeben z „pusinkového“ ledu! Bohužel jsem někde ztratil diák, kdy jsem jej shora fotil. Kdysi ale vyšel na titulní straně Hotejla. V osmaosmdesátém mne Drobek uvrtal do zajímavé výměnné akce. Letěli jsme na Pamír s Kavkazskou expedicí, která měla ambice vylézt na všechny tři tamní sedmitisícovky. Vylezli jsme ale akorát na Pik Korženěvské. Komunismus nám s Jarkou utekl o půl dne, neboť se pokazilo počasí. V životě je taky jedno období, kdy se objeví rodina, a vše se musí nějak skloubit. Našeho mladého Dominika jsme s Jarkou začali brát na hory úplně od mala. Začal s námi normálně lézt. Od desíti měl dokonce malý cepínek. V devadesátých letech jsme pak díky mému zaměstnání v Zetoru společně pobývali v Kanadě. Když se náš pobyt chýlil ke konci, padlo rozhodnutí: „Teď si uděláme rodinný šestiměsíční výlet!“ Od firmy jsem koupil velký skříňový Chevrolet a upravil jej na bydlení. Nejprve jsme navštívili Eugena Farkaše v Denveru a kvůli aklimatizaci tam zlezli dvě čtyřtisícovky. Naše cesta pak pokračovala do Mexika s cílem vylézt na Popocatépetl. Zrovna se z něj ale kouřilo, a proto jsme náš cíl změnili na Iztaccíhuatl, který se rozprostírá hned naproti. V noci nás tam ale přepadli banditi a já musel ujet s prostřeleným kolem. Rodina se tam pak už nechtěla vrátit, takže jsme nakonec zlezli nejvyšší vrchol Střední Ameriky – sopku Citlaltépetl. Pak jsme odjeli na Aljašku, kde Dominik vylezl ve třinácti letech v naprosté pohodě na Mt. McKinley. O celém výletu pak Dominik napsal dokonce knížku5. Jablko tedy nepadlo daleko od stromu…
Z rozhovoru u kokového čaje Brno, říjen 2010 Během expedice na Makalu jsi prožil radostné chvíle. Na této páté nejvyšší hoře světa jsi ale taky přišel o dva kamarády. Jak na tuto výpravu vzpomínáš s odstupem času? Byla to tehdy jakási špička mého lezení, kdy jsem se dostal nejvýše. Honza zahynul na Makalu tři roky před naší výpravou. S jeho smrtí jsem se už nějak srovnal. Kdybych později pracovně neodjel do Francie, pravděpodobně bych se dostal do nominace i při dalších expedicích, a možná bych tady dnes taky nebyl, kdo ví. Když si uvědomím, kolik kamarádů se z těch výprav nevrátilo… První výpravy do nejvyšších hor se ještě přepravovaly po silnicích nákladními auty. O zážitky přitom asi nouze nebyla… K Makalu se opravdu cestovalo dvěma Tatrovkami přes celou Asii. Naše putování ale začalo havárií u Olomouce, kde Polda Páleníček vjel do protisměru a „zrámoval“ tam protijedoucí Liazku. Náš odjezd se tak poněkud opozdil. Museli jsme z auta vše vyložit a Tatrovka musela do opravny. Pak se zase musel celý náklad naložit zpět, což celé zabralo asi 14 dní zdržení. Jen cesta Tatrovkami do Nepálu by sama o sobě byla expedicí. Tehdy nikdo netušil, jak to chodí na hranicích mezi Sovětským svazem a Íránem. Asi na deset dní jsme zkysli v Jerevanu, protože nás Rusové nechtěli pustit do hraničního pásma, které podléhalo ministerstvu pohraničí nebo něčeho takového. Státy jako Arménie do toho neměly co mluvit. Taky nám začali lhát. Nejdříve nám tvrdili, že nemůžeme pokračovat v cestě kvůli spadlému mostu. Jedinou možností prý je naložit auta na železnici a přejet přes jiný most. Zašli jsme tedy na návštěvu k předsedovi komunistické strany Arménie, aby nám pomohl. Dostalo se nám vysvětlení, že jediná instituce, která nám může pomoci, je velitelství pohraničních vojsk v Moskvě. Čekání nás stálo dost peněz. Byla ohromná zima, my museli být ubytovaní v hotelu. Teplota klesla na minus dvacet, takže nám veškeré pivo v autě popraskalo. Naše anabáze však pokračovala. Kulturní referent z naší ambasády zavolal službukonajícímu na velitelství pohraničních vojsk v Moskvě, který slíbil, že vše zařídí. Samozřejmě se ale nic nedělo. Ráno jsme dojeli k závoře, kde o nás stále nic nevěděli. „Pazvanili“ v Moskvu, kde to už ale vzal jiný sloužící a zase nic! Pochopili jsme, že není jiná možnost, než se vypravit do Moskvy. Ivan Fiala se pak skutečně sbalil a odletěl do Moskvy. Na velitelství nakonec dostal bumážku, se kterou jsme byli schopni odjet. Tehdy bylo úspěchem, že výprava odcestovala a do cíle cesty vůbec dorazila…
Na Makalu byl také náročný deset dní trvající pochod do základního tábora přes Barunské sedlo. Samotný prvovýstup jihozápadním pilířem ještě stále není zopakovaný. Dalo by se to vylézt i alpsky, ale je to lezení! Největším problémem po dosažení hlavního vrcholu by asi byl sestup stejnou trasou. Slanit celou cestu pilířem dolů je opravdu dost o hubu. Z Jižního vrcholu na hlavní vrchol Makalu je to taky ještě pořádný kus cesty. Pěkně ostrý hřeben, který bude jistě těžší než samotné zlezení pilíře alpským stylem. Řešení bych pak viděl v sestupu Francouzskou cestou.
PO
TO
P-L
ITE
TR AL IG HT
SPACÍ PYTLE PRO LETNÍ OBDOBÍ
N FO RD N EP AL
Po druhé expedici na Makalu se v brněnském Zetoru zakládal 1. klub osmitisícovkářů v Československu, zleva: Ľudovít Zahoranský, Sylva Talla, Jožo Psotka, Vlado Petrík, Mišo Orolin, Milo Neumann, Ivan Fiala a Honza Červinka, za řečnickým pultem stojí Ivan Gálfy
SAMONAFUKOVACÍ KARIMATKY
SA
Milan Kriššák (vlevo) a Sylva Talla s expediční Tatrovkou cestou na Makalu v roce 1976
spoLEHNOUT
UL
Jak ses vůbec dostal k traktorům? Studoval jsem strojní fakultu, k traktorům jsem tedy měl blízko. Navíc jsem se hodně učil jazyky. Lásku k strojařině jsem rozhodně nezdědil po rodičích, protože můj otec pracoval jako knihkupec. V mládí jsem ale byl fanatik do motorek, na kterých jsem i závodil v motokrosu. Později jsem vlastnil Jawu 500 OHC, na které jsme tehdy jeli do Itálie. Celkově jsem pak od motorek přešel ke strojařině.
Poznal ses se spoustou zajímavých horolezeckých postav. Na koho rád vzpomínáš? Hezký vztah jsem měl třeba s Radanem Kuchařem, u kterého jsme s Jarkou občas v Praze přespávali. Jeho manželka Táňa pracovala ve Sportturistu a pomohla nám také vyřídit spousty věcí. Hodně mne také dojímal Míra Šmíd. S ním byla taková sranda! Spolu jsme měli třeba namyšlené, že až zestárneme, založíme Klub historického alpinismu. Seženeme si staré věci na lezení a budeme normálně s těmi dlouhými pikly jezdit do Tater. Na krosnách přitom poneseme koše s vínem, nasekáme si kosovku a uděláme vatru… Míra vzal naše výmysly natolik vážně, že když jednou odcestoval na Kavkaz, přišel mi pak domů lístek, že si mám na poště vyzvednout balík. Přišly mi od něj úplně nové trikuny, které na Kavkaze vyšmelil. Ještě je mám ve sklepě nachystané… Jo, s Mírou jsme zažili srandy! V takových věcech jsme si dost rozuměli. Byla to osobnost, která měla slabost pro jakékoliv dobrodružství. Dobrodruh a naprostý kliďas. Kdo ho moc neznal, měl pocit, že je to bohém, který žije ze dne na den. Nebyla to ale úplně pravda. Byl nesmírně pečlivý, co se týče získání poznatků. Všechno si psal. Byl to dokonale zorganizovaný člověk. Vše, co dělal, měl perfektně promyšlené. Z postav brněnského lezení bych vzpomněl na Pedra Bednaříka. Pedro měl úžasnou fyzičku. Byla to vyhlášená opice. Na můj vkus byl někdy velký hazardér. Měl ale šťastnou planetu. My všichni ostatní bychom už byli dávno mrtví, kdybychom udělali a vylezli to samé co Pedro. Neuvěřitelné, co dokázal přežít. Například během výpravy do Hindúkuši se u vesnice s naší nepojízdnou Avií rozvodnila řeka. Chodili jsme se proto umývat do jedné z bočních tůněk s vracákem. Ne tak Pedro. Odrazil se a skočil přímo do divoké řeky. Jeho hlava se objevila až po 20 metrech a já si říkal: „Je po Pedrovi… To nemá šanci!“ Jenže Pedro normálně vylezl z vody, otřepal se… Neuvěřitelné! Jako parťák byl ale bezvadný. Vylezli jsme toho spolu hodně. Po smrti Honzy Kounického jsem nejčastěji lezl s ním nebo s Jarkou, nebo jsme do stěn vyráželi všichni tři dohromady. V oddíle jsme tak vytvořili stabilní trojici, která s sebou občas brala i nějakého mladého, který se začal jevit, že by mohl dobře lézt. Dalším úžasným lezcem v Brně byl Mauglí – Jirka Beneš. Lezl jsem s ním jen v rámci soustředění krajského družstva. Byl totiž o hodně mladší a také v jiném oddíle, kde měl svou partu. Původně byl členem Slávie, kde dělal šéfa jeho otec. V době, kdy začal pořádně lézt, se ale všechny menší brněnské oddíly – Královo Pole, Slávie a Medlánky, sloučily do tzv. oddílu VHS6 Brno. Separátně zůstala jen Lokomotiva a Zbrojovka. Mauglí byl neobyčejně inteligentní a sečtělý, prostě osobnost, což zdědil po rodičích. Měl asi i důvod, proč nestudoval. Řekl bych, že to zřejmě byla lenost. S Mauglím byla úžasná sranda. Na naší expedici do Hindúkuše doslova zářil. Když si vzpomenu na všechny jeho průpovídky, musím se smát i dnes. Párkrát jsme si s Drob-
můžete se
TO
Po návratu z výpravy jste pak u vás v Zetoru zorganizovali setkání Klubu osmitisícovkářů, jehož členem jsi se vzhledem ke svému výstupu na jižní vrchol Makalu stal i ty… Tehdy šlo hlavně o propagaci. V práci mi vycházeli od začátku všemožně vstříc. I o dva roky později nám pro výpravu do Hindúkuše Zetor zapůjčil nákladní auto, a dokonce do něj vyrobili obrovskou nádrž na korbě, do které se vlezlo asi 800 litrů paliva. Když jsem pak s Avií přijel v Bystrci k pumpě, hodil do ní hadici a začal čerpat, za chvíli vyběhl pumpař, aby se přesvědčil, jestli mu to neteče někam do kanálu. Cesta z Brna do Kábulu nám pak trvala sedm dní. Avie byla naložená, takže rychle jsme moc jet nemohli, tak sedmdesát, osmdesát. Přesto jsme každý den najeli tisíc kilometrů, cestovalo se nonstop. Tři řidiči se střídali během cesty a jediné zastávky se dělaly na hraničních přechodech, kde se narychlo něco snědlo a pokračovalo se v cestě.
Můžu se zeptat ještě na tvé docela netradiční příjmení? Příjmení, které nese náš rod po několik generací, je maďarského původu. Všichni Tallové pocházejí zřejmě z jednoho hnízda. Olomouckému arcibiskupovi v polovině devatenáctého století přijel na návštěvu nějaký maďarský gróf. Měl v doprovodu komorníka, který se jmenoval Tallay. Zůstal tady a vzal si nějakou Hanačku. V matrice ale na ypsilon zapomněli. Tak tedy vzniklo jméno Talla. Sylva je další takový paskvil. Můj otec byl Silvestr, a tak mi po něm dali jméno Sylva. Díky tomu jsem zažíval nekonečné srandy. Když jsme ještě jezdili na vodě debla, vždycky jsme se s kamarádem našli v mixech. Mysleli si, že pojede ženská s chlapem. Skutečně, když jsem byl přihlášen na nějakých závodech, vždycky jsem se hledal v seznamu ženských. Na mém prvním zájezdu do Alp v sedmdesátém prvním roce mne ještě nikdo pořádně neznal. Byli tam i kluci Ostraváci – Honza Holec, Láďa Skalický a Vláďa Starčala, kteří si šuškali:„Jede s námi i nějaká děvka z Brna!“ Byla to bezvadná parta. Když jsme později s Jarkou něco pěkného vylezli, v místních novinách pak psali o výstupu, který podnikly sestry Tallovy. S mým jménem jsem si tedy užil spousty legrace.
SPACÍ PYTLE PRO ZIMNÍ OBDOBÍ PE
AK
Výhradní dodavatel
www.yate.cz
PORTRÉT kem říkali: „Škoda, že nemáme s sebou magneťák“, což byla asi největší chyba expedice. Mrzí mne, že se tak nedochovaly večerní rozhovory, ve kterých hrál Mauglí převážně hlavní úlohu. Někdy z jeho úst nezazněly jen srandičky. Někdy se projevoval i jako šiřitel obav. Třeba než jsme se dostali do hor a měli vyřešit spousty problémů s tím spojených: „To nezvládneme! Tam se nedostaneme!“ Jestli dovolíš, do výčtu významných postav tvého horolezeckého života bych zařadil i tvou ženu Jarku. Jak jste se vůbec dali dohromady? S Jarkou jsme se poznali strašně dávno ještě v Budějovicích. Stejně jako já začala s „vodařením“. Pak přišla studovat do Brna, kde jsem ji dotáhl k horolezectví. Výkonnostně jsem byl zpočátku úplně jinde, a tak různě popolízala s kýmkoliv. Protože jsme spolu začali chodit a žít, a také protože se na skalách stále zlepšovala, lezli jsme pak i spolu. Jarka byla výjimečná i tím, že jsme v zimě lezli normálně na střídačku. Neexistovalo, že by lezla jen na ocase. Když jsem odjel na nějakou výpravu, lezla hodně s Drobkem. V zimě spolu vylezli třeba severní stěnu Vysoké, Stanislawa na Galérku, a vše na střídačku. Na chvostě moc chodit opravdu nechtěla. Později jsme už při lezení byli natolik vycvičení, že jsme trojky, čtyřky lezli „loss“ – bez lana. Jednou nás tak z Váhy pozoroval Tony Antoníček, jak lezeme bez jištění spodní délky na východní Rysy. Když jsme pak sestoupili do sedla, Tony se nakysle tvářil a říká:„Tak jsem se na vás díval a vy jste se vůbec nejistili.“ Já na to: „Tony, tady jde o rychlost. Tady nejde o to, že se na trojce budeme pinožit dlouho.“ Tony byl v Lokálce mocnář. Byl vždycky zásadový – na horách i v životě. Na druhou stranu – sranda s ním byla pořád. Bez něj a jeho kytary by všechny ty Mikulášské nebyly ono. Já se s ním do křížku nedostal nikdy. Na té Váze to bylo jedinkrát, co něco podotkl. Nebyl to žádný kazatel, který by ostatním něco vnucoval. Na Váze jen tak mimochodem podotkl, že bychom takové věci prostě dělat neměli. Nebavili jsme se spolu ještě o tvém lezení na skalkách… Když jsem začínal, necítil jsem, že bych musel něco těžkého vylézt nebo dosáhnout nějaké mety. Lezl jsem naprosto cokoliv, nic systematického. Daleko více mě přitom zajímalo, jaká je na skalách parta. Když už jsem se ocitl v manšaftu, kde se už opravdu něco lezlo, nezbývalo už na skalky tolik času. Domovskou oblastí v Brně byl Moravský kras. Přiznám se, že Kras jsem moc v lásce neměl. Co bylo potřeba jsem vylezl, ale že bych tam trávil každý víkend, to ne. Mauglí nebo Drobek, tam lezli daleko víc. Možná, že to bylo dáno těmi jízdenkami. Na víkend
Sylva Talla při slanění na Pálavě v roce 1966
38
Sylva Talla na kajaku v umělém slalomovém kanále v Liptovském Mikuláši, osmdesátá léta
jsme to měli za pár kaček, tak jsme raději zajeli na písek nebo dokonce do Bad Schandau v Sasku. Nejkrásnější skála, kterou miluji dodnes, je Wilsonova skála. Bohužel ji ale v roce 1980 zatopila Dalešická přehrada, leze se tam ale dodnes. Ze zábradlí se slaní a leze se. Záleží ale na stavu vodní hladiny. Když je vody málo, je odhalený druhý štand. Pokud ne, musí se zajistit podle výšky hladiny. Tato oblast určitě stojí za návštěvu. Nejlepší je to ale s lodí… Původní údolí řeky Jihlavy bylo nádherné a znal jsem jej hlavně jako vodák. Dramatičtější údolí byla ještě Oslava. Krásný kaňon! Často jsem do něj jezdíval i sám. Kajak jsem vždy hodil na vlak a poslal jej do Náměště, kde jsem jej pak vyzvedl. Odnesl jsem jej k řece a sjel po vodě asi padesát kiláků až do Ivančic. To bylo opravdu nádherné, peřejnaté údolí. Jedna peřej za druhou. Ke sportům v přírodě, které jsi provozoval, patřilo i létání na padáku… To máš pravdu, byla to moje další zábava. Když je těch zálib ale hodně, nemáš už šanci je všechny zvládat. Na padáku jsem pak spadl. Tehdy jsme letěli z Ondřejníku v Beskydách a při přistání jsem přetáhl zatáčku. Padák se vylil a z dvaceti metrů jsem šel na zem pádem. Naštěstí se ta „hadra“ nade mnou nějak třepetala, tak jsem nepadal dolů po hubě, ale po nohách. Vyšel jsem z toho s odraženou okosticí na pravé noze, což šíleně bolí, a také s rozbitým čenichem. Doma jsem s tím byl docela dlouho, asi šest týdnů. Mé dnešní problémy se zády s tím asi souvisí. Dost možná se obratle pohnuly už tehdy. Vše okolo padáků šlo strašně dopředu, dnes je to úplně jinde. Před pár lety jsme se s Pavlem Plškem domlouvali, že si skočíme z letadla. Udělali jsme rychlý para výcvik, a dali si dva skoky. Volným pádem ze čtyř kiláků… Měl jsem výhodu, že jsem předtím lítal. Ovládání padáku i samotné přistání bylo úplně stejné. Měly tvé aktivity v přírodě nějaký společný faktor? Možná ano. Tak jako mne dráždily stěny, o kterých se říkalo, že jsou nelezitelné kvůli objektivnímu nebezpečí, tak mne na vodě nikdy nenechaly v klidu jezy, o kterých se tvrdilo, že se nedají sjet. Samozřejmě, když je velká voda, nebo naopak málo vody, tak jet nemůžeš. Když je ale vody tak akorát, tak se přece musí najít způsob, jakým lze překážku překonat. Na pár jezů jsem se takhle soustředil a taky jsem je pak sjel. Zrovna tak to bývalo i v horách. V případech objektivně nebezpečných stěn jsem vždy tvrdil, že se u nich určitě dá najít nějaká skulina. Když si pod tu stěnu sedneš na den, dva a pozoruješ ji, tak každá má svůj jízdní řád. Pak už je jen otázka rychlosti, jestli vše stihneš v čase, ve kterém ji lze přelézt. O severovýchodní stě-
ně Piz Bianco se taky všude říkalo, že je nelezitelná, a nakonec se nám v ní s Jarkou podařilo udělat prvovýstup… Máš nějaký nesplněný sen? Já toho ještě nestihl! Třeba jeden takový můj sen je sjet na kánoi Mackenzieho cestou od Velkých jezer Kanadským štítem až kam to půjde.. Nevím, jestli se mi to podaří splnit, ale je to jeden z mých nesplněných snů. Tom Roubal, pan šéfredaktor, mne poprosil, abych se tě nenápadně zeptal na jednu věc. Do tanečních prý chodil ve tvém maturitním obleku. Prý mu byl nějak velký v ramenou… Jak mu seděl v ramenou, to opravdu nevím. Můj maturitní oblek jsem mu ale půjčil se slovy: „Tome, já ti ho půjčuji. Je to ale můj oblek do truhly, tak se k němu patřičně chovej!“ Netrvalo ale dlouho a já spadl na zmiňovaném padáku. Tom pak měl strach, abych pád přežil, a on nepřišel o to kvádro. Musím asi také prozradit, že matka Tomáše bydlela s Jarkou od prvního ročníku vysoké školy na kolejích. Postupem času jsme se k nim nastěhovali i já s Petrem – otcem Tomáše. Měli jsme takzvanou komunu, ve které všechno bylo dohromady. Vůbec první výlet na moře jsme pak podnikli společně. Byli nám dokonce na svatbě za svědky a já zase jim… To je opravdu povedená historka. Jak jsi ale u maturity přišel k těm ramenům? To jsem měl z gymnastiky, kterou jsem dělal od mládí, protože moje máti byla náčelnicí Sokola. Gymnastika je ohromná průprava i pro lezení. Získáš tam pohyblivost, sílu, mrštnost… text foto
1
2
3
4 5
6
Martin Krejsa Pepe Piechowicz a archiv Sylvy Tally
Na 8.010 metrů vysokém Jižním vrcholu Makalu stanul Sylva Talla společně s Vlado Petríkem 4. května 1976. Jaroslava Tallová (1948 – 2009) byla významná československá horolezkyně 70. let minulého století, která uskutečnila mnoho prvních ženských přelezů ve Vysokých Tatrách, Alpách, Grónsku a Hindúkuši. Jan Kounický (25.12.1939 - 26.5.1973) se během vrcholového útoku snažil ve výšce 7.850 metrů opravit kyslíkový přístroj, přičemž ztratil rovnováhu a upadl. Při zhruba 80 metrů dlouhém pádu si vážně poranil páteř. Zemřel po několika dnech v nejvyšším postupovém táboře, kde se u něho až do konce střídali kamarádi. Dnešní vibramy a stoupací železa předcházely okované boty a tzv. trikuny. Dominik Talla, Od Mexika po Aljašku, zápisky třináctiletého chlapce, Brno, 2002. ISBN 80-7307-013-8. VHS – Vysokohorské sporty.
ŽÁDEJTE ORIGINÁL! Sylva Talla Významný československý horolezec 70. let minulého století narozen 1946
MOIRA JE JEN JEDNA!
70. léta reprezentant Československa 1977 Mistr sportu Přehled nejvýznamnějších výstupů Vysoké Tatry 1971 Velký Mengusovský štít, V pilíř, klas.V, 7. - 8.2., spolulezci: Václav Bajer, Jan Kounický a Svatopluk Růžička Malý Kežmarský štít, S stěna, direttissima, klas.V+, 19. - 21.2., spolulezec: Jan Kounický 1972 Galerie Ganku, Orlowského cesta, klas.VI, 14. - 15.3., spolulezec: Jan Kounický Zadná Bašta, Puškašova c., klas.V-VI, 1.3., spolulezec: Jan Kounický 1973 Turňa nad Korytom, Zimní cesta, klas.V+, 5. - 6.1., spolulezec: Jaroslava Tallová 1974 Galerie Ganku, Stanislawského cesta, klas.VI, 5. - 6.1., spolulezci: Jiří Janiš, Pavel Koubek, Jan Krch a Jaroslava Tallová Javorový štít, Stanislawského cesta, klas.V, 3.2., spolulezci: Pavel Koubek a Jaroslava Tallová 1975 Malý Kežmarský štít, Kútmi na Bocekovu vežu, klas.V+, 8. - 9.3., spolulezci: Petr Bednařík a Jaroslava Tallová Ušatá veža, Kuchařova cesta, klas. VI, 10.3., spolulezec: J.Kozel Ušatá veža, Páleníčkův pilíř, klas. IV+, 11.3., spolulezec: J.Kozel Malý Kežmarský štít, Hrana Weberovky, klas. IV+, spolulezci: Jiří Beneš a J.Kozel Kazalnica Mengusovská, Velký zářez, klas.V+, 17. - 20.3., spolulezci: Petr Bednařík, Jan Holec a Jiří Romanovský Kazalnica Mengusovská, Direttissima, klas.VI A2/A3, 24.8., spolulezec: Jaroslava Tallová 1977 Bocekova veža, Bocekova cesta, klas.VI, 7.1., spolulezec: Jaroslava Tallová Malý Kežmarský štít, cesta Matray-Rybanský, klas.V, 9.1.,spolulezci: Miroslav Pelc, Miloslav Neumann a Jaroslava Tallová Čertova veža, Cukrárove blues, 2. průstup, klas. VA1, 13. - 14.3., spolulezci: Petr Bednařík a Jaroslava Tallová Východná Vysoká, S stěna, cesta Holec-Romanovský, 1. zimní a celkově 2. průstup, klas.V, spolulezec: Petr Bednařík Východná Vysoká, S stěna, pravý pilíř, prvovýstup, klas.V, 17.3., spolulezec: Petr Bednařík Rohatá veža, JV stěna, vhloubení v pravé části stěny, prvovýstup, klas.V, 18.3., spolulezci: Petr Bednařík a Vlado Tatarka Alpy 1971 1973 1977
1983
Aiguille Noire de Peuterey, Z stěna, cesta Ratti-Vitali, klas. V+, 14. - 15.8., spolulezec: Jan Kounický Mont Blanc, stěna Brenvy, výstup přes Hrušku (Poire), klas.V, 19.8., spolulezec: Jan Kounický Piz Bernina (Piz Bianco), SV stěna, prvovýstup a celkově 2. průstup stěnou, klas. V+, 15.8., spolulezec: Jaroslava Tallová Piz Palü, S stěna, Z pilíř, 18.8., spolulezec: Jaroslava Tallová Les Droites, S stěna, prvovýstup levou částí, 23. - 24.7., spolulezci: Jaroslava Tallová a Petr Bednařík Mont Blanc, Andělský pilíř, Cecchinel- Nominé, 6. průstup, 6. - 7.8., spolulezec: Petr Bednařík Les Courtes, S stěna, Švýcarská cesta, 11.8., spolulezci: Jaroslava Tallová a Petr Bednařík Eiger, Lauperova cesta, 2. zimní výstup, 18. - 20.2., spolulezec: Osvald Duba Grand Pic de la Meije, J stěna, Voie Directe, klas.V+ A1, 5.8., spolulezec: Jaroslava Tallová
Pyreneje 1983 Petit Pic d’Ossau, S pilíř, klas. V+ A1, 30.8., spolulezec: Jaroslava Tallová Norsko, Romsdal 1974 Breitind, V pilíř, klas. V, 1. zimní výstup, 25. - 27.2., spolulezci: Jiří Pechouš, František Půlpán a Václav Širl Sondre Trolltind, V pilíř, klas. IV+,1. zimní výstup, 10. - 11.3., spolulezci: Jiří Pechouš, František Půlpán a Václav Širl Bulharsko 1972 Pirin, přechod hřebene, klas. 5a, 23. - 29.4., spolulezci: O. Karásek, Václav Sitta a Jaroslava Tallová 1975 Rila, zimní přechod hřebene, klas. 6a, 29.12.1974 - 8.1.1975, výprava Krajského horolezeckého družstva Grónsko 1978 Mt. Forel (3.360 m), 1. ženský výstup, 6. výstup, 21.7., spolulezec: Jaroslava Tallová a Petr Pavlák Kavkaz 1973 Pik MLR, prvovýstup pravým pilířem Z stěny, klas. 4a, 4.7., spolulezci: J. Čupel, Vlado Tatarka a Leoš Horka Nakratau, S stěna, prvovýstup levým pilířem (Cesta na památku Jana Kounického), 9. – 10.7., spolulezci: J. Čupel, Vlado Tatarka a Leoš Horka 1974 Dublpik, výstup od JV, prvovýstup, klas. 3a, 24.7., spolulezci: Lenka Benešová, Jiří Janiš, Václav Širl a Jaroslava Tallová Čančachi Choch, zářez S stěny, prvovýstup, klas. 5b, 30.-31.7., spolulezci: Lenka Benešová, Jiří Janiš a Václav Širl Zaromag, S stěna, prvovýstup, klas. 5b, 4.8., spolulezci: Břetislav Husička, Česlav Wojcík a Ľudovít Zahoranský Pamír 1975 Leninův štít (7.134 m), J stěna, prvovýstup J pilířem na V hřeben, 12. – 29.7., spolulezci: Zdislav Drlík, Milan Kriššák, Igor Novák, Vlado Petrík, Petr Schnabl a Ľudovít Zahoranský Pik Dzeržinského (6.713 m), přes Pik Razdělnaja (6.148 m), 3. - 5.8., spolulezci: Zdislav Drlík, Milan Kriššák a Igor Novák 1988 Pik Korženěvské (7.105 m), spolulezec: Jaroslava Tallová Peru, Cordillera Blanca 1980 Nevado Chopicalqui, SV hrana s přechodem na JV, 2. výstup, 1. - 4.7., spolulezci: Jaroslava Tallová, Zdeněk Brabec, J. Kada a Igor Novák 1. jihomoravská horolezecká expedice do Hindúkuše 1978 Kohi Nadir Šach (6.814 m), S stěna, prvovýstup, spolulezci: Jaroslava Tallová a Jiří Beneš Kohi Šachaur (7.116 m), prvovýstup direttissimou SZ stěny, 19.8-218., spolulezci: Jaroslava Tallová a Jan Krch Himálaj 1976 Makalu (8463 m), člen úspěšné československé expedice, 18 účastníků, prvovýstup JZ pilířem, na vrcholu 24.5. Milan Kriššák, Jorge Camprubi (Španělsko) a Karel Schubert (Složení expedice: Ivan Gálfy – vedoucí, MUDr. Jaromír Wolf, Zdeněk Brabec, Jan Červinka, František Dostál – filmař, Ing. Ivan Fiala, MUDr. Leoš Chládek, Ing. arch. Miloslav Neumann, Igor Novák, Milan Kriššák, JUDr. Vladimír Ondruš – filmař, Michal Orolin, Ing. Leopold Páleníček, Miroslav Pelc, Vladimír Petrík, Ing. Jozef Psotka, Karel Schubert, Ing. Sylva Talla) Keňa, Tanzanie 1985 Mt. Kenya,(5.199 m), Diamantový kuloár, spolulezec: Jaroslava Tallová Kilimandžáro, (5.895 m), J stěna, spolulezec: Jaroslava Tallová Aljaška 1995 McKinley (6.194 m), cesta přes West Buttress, spolulezci: Dominik Talla, Jaroslava Tallová a Bohuslav Vlček Bolívie 2003 Sajama (6.492 m), spolulezci: Dominik Talla a Jaroslava Tallová Huayna Potosí (6.088 m), spolulezci: Dominik Talla a Jaroslava Tallová
F U N K Č N Í
P R Á D L O
ZNAČKOVÉ PRODEJNY MOIRA: B RNO - G ROHOVA 17, B RNO 1 Č ESKÉ B UDĚJO VICE - N ÁM . P ŘEMYSLA O TAKARA II. Č . 23. H. K RÁLOVÉ - V K OPEČKU 88 J IHLAVA M ASARYKOVO NÁM . 1220/53 K ARLOVY V ARY - D R . D AVIDA B ECHERA 908/29 L IBEREC - 5. KVĚTNA 70/37 M. B OLESLAV - U K ASÁREN 1379/3 O LOMOUC - O STRUŽNICKÁ 332/20 O STRAVA - OC LASO - M ASARYKOVO NÁM . 15 P ÍSEK - S METANOVA 78 P LZEŇ - A MERICKÁ 1125/62 P RAHA - M ALÁ Š TĚPÁNSKÁ 14, P RA HA 2; H YBERNSKÁ 1, P RAHA 1; A NTALA S TAŠKA 114/20, P RAHA 4; V EVERKOVA 1411/6, P RAHA 7; J. P LACHTY 28, P RAHA 5 S TRAKONICE - K OCHA NA Z P RACHOVÉ 121 Ú STÍ NAD L ABEM - M ÍROVÉ NÁM . 66/18 Z LÍN - Z ARÁMÍ 89 KATALOG PRO VÁS NA ADRESE: MOIRA CZ, A . S ., K OCHANA Z P RACHOVÉ 121, 386 39 01 S TRAKONI CE , E - MAIL : INFO @ MOIRA . CZ WWW . MOIRA . CZ
