VARIA SLAVICA Sborník píspvk k 80. narozeninám Radoslava Veerky
Editorky: Ilona Janyšková Helena Karlíková
Nakladatelství Lidové noviny Praha 2008
Sborník vznikl v rámci projektu výzkumu a vývoje Ministerstva školství, mládeže a tlovýchovy LC546 „Výzkumné centrum vývoje staré a stední eštiny (od praslovanských koen po souasný stav)“.
© Ilona Janyšková, Helena Karlíková ISBN: 978-80-7106-943-0 Citace: Janyšková, I. – Karlíková, H. (eds.), Varia Slavica. Sborník píspvk k 80. narozeninám Radoslava Veerky. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2008 (= Studia etymologica Brunensia 4).
K staroeským názvm pro Anthriscus cerefolium Vít Boek Ve staré eštin existují asi tyi desítky doklad pro slovo tbule/tebule (sr. Newerkla 2004: 604, SSLat 1: 469). Je to název rostliny Anthriscus cerefolium z eledi Apiaceae (miíkovité), která se ve stedovku užívala v lékaství. O tom, jak s ní bylo zacházeno a pro, pojednává následující pasáž ze Staroeských knih lékaských: Tebule má tyto moci: Ktož ji vaí u vín a pie, spomáhá od klánie a od záduchy a vnit, což koli k plodu jest v biše. Také ztluka s starým sádlem, uiniž mast a pilož jarého vosku. Nežity za uchem hojí, ješto slovú parocidy, to jest žlázy. Také ktož nemuož zachovati, jez jí z octa. Také u vín vaená, z mchýe pudí ven vodu. A také ktož má závrat, va ji a mý jí hlavu a také oblož jí hlavu (SKL: 310).
V etymologické literatue se traduje Machkv výklad (Machek 1954: 168, Machek 1957: 539 = Machek 1968: 656), že slovo bylo pejato z italského cerfoglio tv. Takto výklad pejímají Šmilauer (1969: 207), Basaj–Siatkowski (1977: 35), Schuster-Šewc (1978–1989: 1529) a etymologický slovník ukrajinštiny (ESUkr 5: 626). Domnívám se však, že Machek ml na mysli pramen starší, románský, a it. cerfoglio uvedl jenom jako jeho dochovaný výsledek. Onen románský tvar lze zrekonstruovat na základ znalosti pvodního latinského výrazu caerefolium a následujících dochovaných výraz v románských jazycích: V italštin existuje krom uvedené formy cerfoglio i okrajový tvar cerfuglio, v jižních dialektech potom cerefuoglio tv. V nkterých dialektech modenských, benátských a kalábrijských je toto slovo i oznaením pro jetel, snad vlivem kontaminace s latinským názvem trifolium (DEI 2: 867). V rétorománštin je doloženo surselvské tscherfegl a engadinské tscharfögl, nejde však o pímé pokraování vulgárnlatinského tvaru, ale o pozdjší výpjky z italštiny (HdR 2: 946). Ve staré francouzštin jsou formy cerfoiz, cerfuel, ve francouzštin cerfeuil (TLF 5: 417n). V katalánštin existují tvary cerfull, serfull, cerfun, sarfull, cerfú ‘Anthriscus cerefolium’, též ‘kerblík lesní (Anthriscus sylvestris)’, dále varianta cerepoll, jež vznikla patrn zkížením pvodního tvaru se slovem serpoll (< serpyllum ‘mateídouška’, DEC 2: 677). Ve staré španlštin mlo slovo podoby cerifolio, cerefolio, cer(o)follo, moderní španlské tvary perifollo, perifolio s náslovným p- vznikly zejm kontaminací pvodního tvaru se slovem petroselinum ‘petržel’ (DCLC 3: 745, DEC 2: 677). Konen v portugalštin zní slovo cerefolho, cerefólio (DEP 2: 119). Z uvedeného je možno rekonstruovat románskou podobu *erefól’o, nkteré tvary ukazují i na podobu *erfól’o (v nepízvuných slabikách dochází ve vývoji vulgární latiny / románštiny asto k synkop, sr. Lausberg 1967–1969, 1: 210n, Holzer 2007: 33n). Práv tento druhý románský tvar mohl být zdrojem slovanského slova. K pvodní podob slovanského slova mžeme dospt promítnutím eského slova do staršího stavu: Náslovné t- je sekundární za -, koncové -e je výsledek staroeské pehlás-
66
Vít Boek
ky a následné ztráty jotace.1 Ješt ped vznikem -- tedy znl praeský tvar jako *rbul’a. Jeho první slabika je jist výsledkem praslovanské metateze likvid, ješt starší, (pozdn)praslovanský tvar byl tedy *erbul’a. Tuto rekonstrukci potvrzuje i odpovídající slovo v srbochorvatštin, které zdá se s eským slovem zatím spojili pouze autoi akademického slovníku chorvatštiny a srbštiny (Rj 18: 584): sch. trebulja ‘Caerefolium’. Také zde mže být náslovné t- sekundární (sr. sch. tršnja z *eršn’a ‘teše’, Skok 1971–1974, 2: 199). Mén pravdpodobné, ale snad možné, je spojení se sln. trebelje ‘starek bažinný (Senecio paludosus)’ (Pleteršnik 2006, 2: 677). Muselo by ovšem dojít k penesení pvodního názvu na jinou rostlinu (není jasné, na základ eho, starek patí mezi hvzdnicovité (Asteraceae) a tebuli se píliš nepodobá) a rovnž vokál druhé slabiky iní potíže. Berneker (1908–1914, 1: 501) uvádí ješt sch. trbulja, trbuljika ‘bolehlav plamatý (Conium maculatum)’ (sr. Rj 18: 567) a uvažuje o penesení názvu na základ podobnosti obou rostlin (bolehlav patí též mezi miíkovité). Pokud jde o otázku formální adaptace románského tvaru na slovanskou pdu, je teba jednak z morfologického hlediska pijmout pedpoklad pechodu k ja-kmenm feminin, jednak pojednat o možných problematických hláskových substitucích. Potíž by snad mohlo pedstavovat slovanské -b- jako reex románského -f-. Už samo zachování -f- v nkterých románských jazycích je jistým zpsobem nepravidelné, -f- uvnit slova by mlo v západní ásti románského území podlehnout sonorizaci; v pvodn eckých výpjkách v latin – a práv caerefolium je pejímka z eckého cairšfullon – k tomu ovšem nkdy nedochází, zejm i proto, že jde o kompozita: -f- jakožto zaátek druhé ásti složeniny se vlastn chová jako f- na poátku slova, tj. nemní se (sr. Lausberg 1967–1969, 2: 34n). Pi jeho pijetí na slovanskou pdu by se dalo ovšem ekat spíše -p-. Takovou substituci pijímá Holzer (2007: 43), uvádí však píklady pouze na rom. f náslovné nebo v zavené slabice, ne však v intervokalické pozici. Pro ni je možno upozornit ješt na jednu skutenost: akoli dochované výsledky v románských jazycích jednoznan ukazují na zachování -f-, starší románská podoba našeho slova mohla obsahovat i fonetickou variantu znlou. Uvažuje se totiž o tom, že sonorizace existovala jako (snad už velmi raný) jev fonetický, a to dokonce na celém románském území, a teprve posléze došlo k její, na západorománský areál omezené, fonologizaci (sr. Cravens 1991). Námi uvažovaná znlá varianta se navíc mohla blížit i výslovnosti bilabiální, obecn totiž výsledky pvodních latinských f, v, p a b v románštin vlivem více rzných zmn asto splývaly (sr. Lausberg 1967–1969, 2: 33n, Weinrich 1969: 82n). Pijmout pedpoklad, že ona labiální hláska románského slova se ve slovanštin reektovala jako b, je tedy snad možné, zvlášt když slovanský konsonantický systém v dob, kdy k pejímce zejm došlo, neobsahoval f. Poukázat lze v tomto ohledu i na další starou románskou výpjku ve slovanštin, totiž *(j)stba < * st ba < rom. * stufa i * stupa. Potíže neiní románské otevené e, které se ve slovanštin reektuje jako e (sr. Holzer 2007: 44). Pro posouzení románského pízvuného ó se však již nabízejí dva výklady. Pokud by tato hláska byla krátká, šlo by pijmout její substituci slovanským 1
Ke zmn t- < - viz Gebauer 1894–1929, 1: 523, k ’a > ä > > e po l sr. Komárek 1958: 50–54.
K staroeským názvm pro Anthriscus cerefolium
67
u pouze s oporou nkolika málo píklad slovanských toponym (nap. Sulet < Solenta), která uvádí Bidwell (1961: 116), avšak s poukazem, že jde zejm o ponkud mladší vrstvu románských výpjek. Pravdpodobnjší je proto zejm pedpoklad, že románské ó bylo dlouhé. Na ásti románského území totiž dochází ke zmn, kterou lze nazvat zdloužení pízvuného vokálu v otevené slabice. K ní došlo v tch oblastech románského jazykového prostoru, v nichž se pozdji konstituovala francouzština, rétorománské jazyky, dalmatština, nkteré severoitalské dialekty a také východní ást jihoitalských dialekt (Lausberg 1967–1969, 1: 100, 150n). Na to, že v otevené pízvuné slabice románského tvaru *erfól’o na jistém území ke zdloužení skuten došlo, ukazují výše uvedené podoby tch románských jazyk, které obsahují – jakožto pokraování onoho dlouhého ó – diftong, tedy jihoitalské cerefuoglio a tvary ve francouzštin.2 Pedpokládané dlouhé románské ó pak lze zaadit do Holzerova modelu slovanských substitucí za románské hlásky – tato hláska se ve slovanštin reektuje jako dlouhé (Holzer 2007: 44), které lze pedpokládat jako mezistadium pi probíhající monoftongizaci diftong: tu lze totiž znázornit i takto: u, u > > > (sr. Holzer 2007: 52, 59, Mareš 1999: 39n). Po probhnutí metateze pak v souvislosti s dalšími samohláskovými zmnami (vznik nosovek, vznik jer) dochází ke ztrát protikladu fonologické kvantity ili ke krácení dlouhých vokál (Lamprecht 1987: 70n, Holzer 2007: 75n), sl. se tedy krátí.3 Jako nejpravdpodobnjší se tedy zdá tento zpsob pejetí a následný vývoj slova: rom. *erfl’o > sl. *erb l’a > *erbl’a > *rbl’a > *rbul’a. Nejpravdpodobnjším místem pejetí románského slova ke Slovanm se vzhledem k doloženým tvarm v eštin, srbochorvatštin a snad i slovinštin jeví oblast kontaktu románského a slovanského obyvatelstva na území dnešní severovýchodní Itálie a dnešního Rakouska. Odtud se výraz zejm šíil dál mezislovanskými výpjkami. Slovo se vyskytuje v polštin: staropolské trzebula, trzebua ‘Anthriscus cerefolium’ má adu doklad už z 15. století (SStp 9: 196n); v polštin je doloženo i trbulka, se zejm sekundární nosovkou (Brückner 1957: 580). Tyto tvary jsou považovány za bohemismy, teprve pozdji se v polštin na jejich úkor prosadila zptná pejímka z ukrajinštiny v podob trybul(k)a (Basaj – Siatkowski 1977: 35). Z polštiny se slovo dostalo do ukrajinštiny: trebúlja, terebúlja, trembúljka ‘Anthriscus cerefolium’ (ESUkr 5: 626), dále sem zejm patí i ukrajinské trybúljka ‘pažitka pobežní (Allium schoenoprasum)’ (ESUkr 5: 634). Za bohemismus se pokládá hornolužické trjebula, trybula ‘Anthriscus cerefolium’ (Jakubaš 1954: 378, 380, Schuster-Šewc 1978–1989, 3: 1529, Basaj–Siatkowski 1977: 35) a slovenské trebua, trebuka (HSSlk 6: 84) ‘Anthriscus cerefolium’, penesen i ‘vochlice hebenitá (Scandix pecten-veneris)’ z téhož ádu miíkotvarých (Apiales) (Machek 1954: 168). 2
3
K vývoji románských pízvuných vokál v závislosti na tom, zda byly v otevené i v zavené slabice, sr. Lausberg 1967–1969, 1: 152. Diachronn-fonologický výklad tohoto jevu podává Weinrich 1969: 175n). Podobným zpsobem došlo k pejetí nap. tchto slov: lat. *Castelli nem > rom. *Kasl’ne > sl. *Kasljnu > *Kosljn > ak. Košljun, lat. *Sal na > rom. *Salna > sl. *Salnu > *Soln > ch. Solun (Holzer 2007: 105n, 132).
68
Vít Boek
Díve se uvažovalo nikoli o románském, ale o germánském zdroji pejetí tohoto slova. Gebauer (1894–1929, 1: 523) ml slovo za pejaté ze starohornonmeckého kervola. Mayer (1927: 19, 37, 50, 62, 67), aby odstranil hláskové obtíže, uvažoval o ran starohornonmeckém *kerfulia i *kerfule a pedpokládal tak praslovanský tvar prošlý druhou palatalizací velár *cerbule, po metatezi *cebule; Rudolf (1991: 168–9) uvádí, ovšem bez výkladu, jako možný zdroj pejetí starobavorské kervole. Už ve staré eštin existoval ovšem pro tutéž rostlinu Anthriscus cerefolium i název kerblík (Newerkla 2004: 280, uvádí asi deset doklad, sr. i Gebauer 1903–1916, 2: 35). Jde o novjší výpjku z prostedí germánského. Mayer (1927: 38, 57) a Šmilauer (1969: 203) uvažovali pi hledání pramene o stedohornonmeckém kervele, Machek (1954: 168, 1957: 198 = 1968: 249) a Newerkla (2004: 280) mysleli až na jeho pokraování, (ran)novohornonmecké kerbel. V každém pípad došlo na eské pd k slovotvorné adaptaci pomocí deminutivního suxu (sr. Newerkla 2004: 61). Novjší i staré výpjky z germánského prostedí se vyskytují, s rznými derivaními suxy, i v dalších slovanských jazycích. Slk. kerblík, st. i krblík (HSSlk 2: 44) pochází z nhn. kerbel (Rudolf 1991: 67), stejn jako stpol. kierbnik (SStp 3: 275, Brückner 1957: 580) a pol. st. kierbel (SJP 2: 328). Rus. kérbel vykládá Vasmer (1953–1958, 1: 550) také z nhn., kdežto tvar kérvel z dolnonmeckého kervel i nizozemského kervel.4 Germánský zdroj má i bulh. dial. kervel (BER 2: 334).5 Slovinské krebúljica, dial. krebúlca, krbúlca, krefúlca, krivúlja mají za pejetí ze sthn. Berneker (1908–1914, 1: 501) a nejnovji Snoj (2003: 320), naopak Bezlaj (1976–2005, 2: 86) je vykládá jako pímé pejetí z latiny. Když m a nkolik dalších etymologických u zaal ped nedávnou dobou profesor Veerka zasvcovat do taj etymologické práce, byl jedním z jeho prvních upozornní poukaz na to, že je teba nejen všímat si pímé píbuznosti slov jednotlivých indoevropských vtví, dané existencí spoleného indoevropského východiska, ale být si vdom i možnosti nepímé píbuznosti slov, spoívající v tom, že v jazyce vedle sebe nacházíme jednak pímé pokraování indoevropského východiska, jednak jeho pokraování nepímé, tj. výpjku, jíž se onen pvodn prajazykový tvar dostává do jazyka „oklikou“ pes jiný jazyk (sr. k tomu Veerka 2005). Výpjky oznail ve vztahu k onm pímým pokraováním poeticky jako jejich levoboky. Následovalo ješt upozornní, že i vzájemn spjatých levobok mže v jazyce existovat vedle sebe nkolik. Na jednu takovou dvojici jsem se pokusil poukázat v tomto píspvku. Pvodn totéž slovo, latinské caerefolium, žije dodnes v eštin ve dvou podobách, daných rznou dobou i zdrojem pejetí. Ponkud paradoxn se dokonce vyskytují spolen v ociálním eském botanickém názvu kerblík tebule.6 4 5
6
Matzenauer (1881: 163) uvažoval i o švédském körfvel. Naproti tomu bulh. kerviz, kereviz ‘Apium graveolens = miík celer’ z téže eledi a dial. kervez ‘Anthriscus cerefolium’ vykládají autoi bulharského etymologického slovníku jako pejímky z tur. kereviz < arab. käräfs (BER 2: 334n). Píspvek vznikl za podpory projektu výzkumu a vývoje MŠMT LC546.
K staroeským názvm pro Anthriscus cerefolium
69
Literatura Basaj–Siatkowski 1977: Basaj, M. – Siatkowski, J., Przegl d wyrazów uwa anych w literaturze naukowej za bohemismy (cz. XIV). Studia z lologii polskiej i sowiaskiej 16, 5–40. BER: Blgarski etimologien renik, Soja 1962–. Berneker 1908–1914: Berneker, E., Slavisches etymologisches Wörterbuch. 1–2, Heidelberg. Bezlaj 1976–2005: Bezlaj, F., Etimološki slovar slovenskega jezika. 1–4, Ljubljana. Bidwell 1961: Bidwell, C. E., The Chronology of Certain Sound Changes in Common Slavic as Evidenced by Loans from Vulgar Latin. Word 17, 105–127. Brückner 1957: Brückner, A., Sownik etymologiczny jzyka polskiego, Warszawa. Cravens 1991: Cravens, T. D., Phonology, phonetics, and orthography in Late Latin and Romance: the evidence for early intervocalic sonorization. In: Wright, R. (ed.), Latin and the Romance Languages in the Early Middle Ages, London, 52–68. DEC: Coromines, J. – Gulsoy, J. – Cahner, M., Diccionari etimològic i complementari de la llengua catalana. 1–10, Barcelona 1995–2001. DEI: Battisti, C. – Alessio, G., Dizionario etimologico italiano. 1–5, Firenze 1950–1957. DEP: Machado, J. P., Dicionário etimológico da língua portuguesa. 1–5, Lisboa 19957. DCLC: Corominas, J., Diccionario crítico de la lengua castellana. 1–4, Bern 1954. ESUkr: Etymolohinyj slovnyk ukrajins’koji movy, Kyjiv 1982–. Gebauer 1894–1929: Gebauer, J., Historická mluvnice jazyka eského. 1–4, Praha. Gebauer 1903–1916: Gebauer, J., Slovník staroeský. 1–2, Praha. HdR: Handwörterbuch des Rätoromanischen. 1. (A–M), 2. (N–Z), 3. (Indizes), Zürich 1994. Holzer 2007: Holzer, G., Historische grammatik des Kroatischen. Einleitung und Lautgeschichte der Standardsprache, Frankfurt am Main et al. HSSlk: Historický slovník slovenského jazyka, Bratislava 1991–. Jakubaš 1954: Jakubaš, F., Hornjoserbsko-nmski sownik. Obersorbisch-deutsches Wörterbuch, Budyšin. Komárek 1958: Komárek, M., Historická mluvnice eská. I. Hláskosloví, Praha. Lamprecht 1987: Lamprecht, A., Praslovanština, Brno. Lausberg 1967–1969: Lausberg, H, Romanische Sprachwissenschaft. 1. Einleitung und Vokalismus. Berlin 1969, 2. Konsonantismus, Berlin 1967. Machek 1954: Machek, V., eská a slovenská jména rostlin, Praha. Machek 1957: Machek, V., Etymologický slovník jazyka eského a slovenského, Praha. Machek 1968: Machek, V., Etymologický slovník jazyka eského, Praha. Mareš 1999: Mareš, F. V., Diachronische Phonologie des Ur- und Frühslavischen, Frankfurt am Main. Matzenauer 1881: Matzenauer, A., Píspvky ke slovanskému jazykozpytu. Listy lologické 8, 161–208. Mayer 1927: Mayer, A., Die deutschen Lehnwörter im Tschechischen, Reichenberg.
70
Vít Boek
Newerkla 2004: Newerkla, S. M., Sprachkontakte Deutsch – Tschechisch – Slowakisch. Wörterbuch der deutschen Lehnwörter im Tschechischen und Slowakischen: historische Entwikklung, Beleglage, bisherige und neue Deutungen, Frankfurt am Main et al. Pleteršnik 2006: Pleteršnik, M., Slovensko-nemški slovar. 1–2, Ed. M. Furlan, Ljubljana. Rj: Rjenik hrvatskoga ili srpskoga jezika. 1–23, Zagreb 1880–1976. Rudolf 1991: Rudolf, R., Die deutschen Lehn- und Fremdwörter in der slowakischen Sprache, Wien. Schuster-Šewc 1978–1989: Schuster-Šewc, H., Historisch-etymologisches Wörterbuch der ober- und niedersorbischen Sprache, Bautzen. SJP: Sownik jzyka polskiego. 1–8, Warszawa 1900–1927. SKL: Staroeské knihy lékaské. Ed. M. erná, Praha 2006. Skok 1971–1974: Skok, P., Etimologijski rjenik hrvatskoga ili srpskoga jezika. 1–4, Zagreb. Snoj 2003: Snoj, M., Slovenski etimološki slovar, Ljubljana. SSLat: Slovník stedovké latiny v eských zemích. Latinitas medii aevi lexicon Bohemorum, Praha 1977–. SStp: Sownik staropolski, Warszawa 1953–2007. Šmilauer 1969: Šmilauer, V., Nmecké prvky v eské botanické nomenklatue. In: Krauss, W. – Stieber, Z. – Bli, J. – Borkovskij, V. I. (eds.), Slawisch-deutsche Wechselbeziehungen in Sprache, Literatur und Kultur, Berlin, 202–211. TLF: Trésor de la langue française. Dictionnaire de la langue de XIXe et du XXe siècle (1789–1960). 1–16, Paris 1971–1994. Vasmer 1953–1958: Vasmer, M., Russisches etymologisches Wörterbuch. 1–3, Heidelberg. Veerka 2005: Veerka, R., K prazdrojm slov neboli O etymologii. Universitas. Revue Masarykovy univerzity v Brn 38, . 2, 9–14. Zkrácená verze in: Awadová, L. et al. (eds.), Setkání bohemist Cikháj 2004, Brno 2004, 5–7. (Online: http://www.phil.muni.cz/cest/cikhaj/les/ sbornik2004.pdf) Weinrich 1969: Weinrich, H., Phonologische Studien zur romanischen Sprachgeschichte, Münster.
Zu den alttschechischen Benennungen für Anthriscus cerefolium Das alttschechische Wort tbule ‘Gartenkerbel, Anthriscus cerefolium’ lässt sich als das Ergebnis einer alten Entlehnung erklären: Das (spät)urslavische *rbul’a < *rbl’a < *erbl’a < *erb l’a könnte seine Herkunft in einer romanischen Form *erfl’o (< lat. caerefolium < gr. cairšfullon) haben. Demgegenüber ist eine andere Bezeichnung für dasselbe Gewächs, das alttschechische kerblík, eine spätere Entlehnung aus mhd. kervele oder (früh)nhd. kerbel.
Etymologické oddlení, Ústav pro jazyk eský AV R Veveí 97, 602 00 Brno, eská republika
[email protected]
