Vánoční rozjímání Hoj ty Štědrý večere, ty tajemný svátku! Cože komu

HUDEBNÍ ROZHLEDY

Ú V O D N Í K

12/2005 Měsíčník pro hudební kulturu Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za finanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka, Nadace OSA Šéfredaktorka: Hana Jarolímková Tajemnice redakce: Marcela Šlechtová Redakční rada: Jiří Hlaváč, Lubomír Brabec, Ivan Štraus, Jan Vičar, Roman Dykast, Dušan Neumahr Externí spolupráce: Jitka Slavíková Výtvarné řešení: Jiří Filip Adresa redakce: Radlická 99, 150 00 Praha 5 tel. (šéfredaktor): 251 554 088 tel. (redakce): 251 550 208, 251 552 425 tel. (sekretariát): 251 554 089 fax: 251 554 088 e-mail: [email protected] http://hudebnirozhledy.scena.cz Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Distribuci a předplatné v České republice provádí v zastoupení vydavatele firma SEND Předplatné, P.O.Box 141, 140 21 Praha 4, tel.: 225 985 225, fax: 225 341 425, SMS: 605 202 115, e-mail: [email protected], www.send.cz Distribuce a předplatné ve Slovenské republice: Magnet-Press Slovakia, s. r. o., Šustekova 8,P.O.Box 169 830 00 Bratislava Cena: 50 SK tel.: 67 20 19 21-22 – časopisy 67 20 19 31-33 – předplatné fax: 67 20 19 10, 20, 30 e-mail: [email protected] [email protected], www.press.sk Objednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s. r. o., administrace vývozu tisku, Sazečská 12, 225 62 Praha 10, tel.: 271 199 255, fax: 271 199 902 Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřednictvím internetového serveru: www.braillnet.cz Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR, tel.: 266 038 714 Tisk: Dvořák & syn, Dobříš Sazba: Studio Domino Plus s.r.o., Beroun Cena: 30 Kč Odevzdáno do sazby: 7. 11. 2005 Evidenční číslo MK ČR E1244 ISSN 0018-6996 Na titulní straně Lukáš Vondráček Foto archív

Vánoční rozjímání

H

oj ty Štědrý večere, ty tajemný svátku! Cože komu dobrého, neseš na památku?, ptá se poněkud sugestivně význačný český básník Karel Jaromír Erben ve známé baladě Štědrý den. A ptá se vcelku oprávněně, neboť Vánoce, které byly jako svátek připomínající Kristovo narození zařazeny do římského církevního kalendáře v roce 336, byly spojeny s celou řadou prastarých zvyků, v nichž se mísí prvky pohanských slavností slunovratu představované zpěvy, průvody, vykupováním se z moci maškar apod. s křesťanským obsahem. Z těchto někdejších obyčejů nám ve změněné podobě dodnes zůstalo například zdobení stromků, ale i domů či celých vesnic a měst. S Vánocemi je však pochopitelně spojena také koleda, typ evropské, zejména slovanské lidové písně, která byla kdysi zaměřena k obřadům oslavujícím konec zimního období, ale vlivem křesťanství se postupně stala zejména součástí vánočního mýtu o Ježíšově narození. Jejím základním motivem tak bývá nejen ona radostná novina, ale i pouť tří králů do Betléma, prosba koledníků o dárek i přání úrody hospodáři. Zajímavým je také rozdílné pojetí vánočních oslav u východní a západní církve: zatímco na Východě kazatelé a kněží zdůrazňují především mystérium spojení božského a lidského v postavě Ježíšově, na Západě (tedy i u nás) je od 13. století podtrhována naopak lidská stránka a skromnost poměrů, z nichž syn Boží vzešel. Navíc jsou pro naše prostředí typické zejména dodnes přetrvávající barokní prvky vánočních slavností – hlavně stavění jesliček a betlémů v kostelích i domácnostech, vánoční zpěvy a tříkrálové obchůzky. Vše nás včetně vánočního úklidu, shánění dárků a pečení cukroví tedy již v tomto měsíci opět čeká. Chvilku na čtení či návštěvu nějakého koncertu si ale snad každý z nás najde, protože ani klid, odpočinek a s nimi související pocit slavnostní atmosféry, které by měly nejkrásnější svátky v roce provázet, bychom rozhodně neměli opomíjet. V prosincovém čísle Hudebních rozhledů jsme proto pro vás, milí čtenáři, připravili na 56 stranách celou řadu zajímavostí, jež by vám tyto chvíle měly zpříjemnit. Najdete v něm nejen informace z oblíbeného Nekonvenčního žižkovského podzimu, kde se mohli na jednom z posledních vystoupení posluchači setkat s naší přední cembalistkou, prof. Zuzanou Růžičkovou, ale i ze

1

dvou koncertů České filharmonie, na jednom z nichž zazněla mj. i premiéra orchestrální kompozice Otmara Máchy Symphonia Bohemorum, návštěvníky Rudolfina právem oceněná dokonce potleskem ve stoje. K významným událostem minulých týdnů však můžeme rovněž zařadit zahájení sezony Pražské komorní filharmonie, na kterém zaznělo Messiaenovo pozoruhodné, hodinu a půl trvající dílo Od kaňonů ke hvězdám, či premiéra Verdiho Aidy v Národním divadle patřící v současnosti přes veškeré kritické výhrady odborníků vůči její režii a scéně k nejnavštěvovanějším operním představením v Praze. Nezapomněli jsme však ani na rozhovor – tentokrát se zástupcem naší mladé klavíristické generace – Lukášem Vondráčkem a další události, z nichž k těm, které není možné přehlédnout, lze např. bezesporu počítat slavnostní otevření zrekonstruované brněnské Reduty či znovuobjevení Smyčcového tria č. 1 Bohuslava Martinů. Řadu zajímavých materiálů samozřejmě připravujeme i do příštího čísla, jež má však pro vás být současně překvapením a snad i milým dárkem do nadcházejícího roku. Přesto, že přinese mnoho nového včetně rozšíření počtu stran - s čímž vedle neustálého zvyšování cen za služby, které výrobu každého časopisu takřka permanentně provází, souvisí i zdražení jednoho čísla Hudebních rozhledů na 40 Kč - pro naše abonenty zůstane i nadále původní cena zachována. Chceme jim tak vyjádřit své poděkování za věrnost a samozřejmě zvýšit atraktivitu abonmá, které v tomto případě ušetří každému pravidelnému čtenáři 120 korun ročně a to jistě není zcela zanedbatelné. Doufejme jen, že nepříznivé vyhlídky stran podílu státního rozpočtu na rozvoji kultury v příštím roce, který má oproti dosavadnímu 0,5 % (tedy polovině evropského průměru) klesnout na pouhých 0,47 %, se nevyplní a bohatá tradice našeho časopisu, jež zapustila své kořeny na sklonku první poloviny minulého století, tak nebude ještě více ohrožena. Přeji krásné Vánoce a na počátku ledna s novým číslem Hudebních rozhledů nashledanou.

Hana Jarolímková, šéfredaktorka

F E OS BT SI VA AH LU Y , Z

K O N C E R T Y

V

elice netradičně, o to však zajímavěji zahájila svoji novou sezonu Pražská komorní filharmonie v čele s Michelem Swierczewským, která v rámci prvního koncertu svého orchestrálního cyklu uvedla Messiaenovo zřídka prováděné monumentální, hodinu a půl trvající dílo Od kaňonů ke hvězdám. Vedle výborně připravených filharmoniků na sebe upozornila i čtveřice vynikajících sólistů v čele s jedinou Češkou, hornistkou Michaelou Roháčovou, laureátkou několika mezinárodních soutěží a zároveň od loňského roku novou posilou „Bělohlávkova“ orchestru. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . str. 9

P

o dvanácti letech odmlčení, kvůli havarijnímu stavu budovy, byla ve dnech 1. až 3. října vystoupením klavíristy Jana Vojtka a provedením Příběhu vojáka Igora Stravinského a aktovky Noci Dnem Víta Zouhara slavnostně znovuotevřena jedna z nejstarších divadelních budov v Evropě, brněnská Reduta. V jejích prostorách se kdysi konaly nejen plesy, ale uváděly se i opery, lidové hry, balety, činohry a operety a koncertovaly tu takové osobnosti vrcholného interpretačního umění jako např. Ferenc Liszt, Clara Schumannová, Anton Rubinstein, Ján Nepomuk Hummel, Louis Spohr, Ferdinand Laub i tehdy jedenáctiletý Mozart . . . . . . . . . . . . . . . . . . str. 23

O

tázku, zda je stále ještě i dnes možné objevit nové neznámé dílo nějakého světově uznávaného skladatele, považujeme většinou pouze za řečnickou. Přesto v případě Bohuslava Martinů na ni můžeme odpovědět kladně. Je to sice udivující, ale možné to stále ještě je. Přibližně přede dvěma měsíci totiž Eva Velická z Institutu Bohuslava Martinů během pátrání po zcela jiných materiálech zjistila, že v Královské dánské knihovně v Kodani se nachází i Smyčcové trio č. 1, které bylo desítky let považováno za ztracené . . . . . . . . . . . . . str. 40

O

bílé Opavě se právem říká, že si ji hudební múzy zamilovaly. Přesto se zde v roce 1986 zrodil pianistický talent, jakého v tomto hudbymilovném prostředí asi nepamatují. Jmenuje se Lukáš Vondráček a jeho zrání nepřipomíná nic jiného, než jakousi neskutečnou pohádku. Na klavír hraje od dvou let, od čtyř koncertuje veřejně, od osmi nahrává a dostává se na konzervatoř, v jedenácti letech realizuje své první CD a ve dvanácti začíná navštěvovat Pedagogickou fakultu. To už má v repertoáru více než 10 (!) klavírních koncertů a když mu je čtrnáct, stává se soukromým žákem Vladimira Ashkenazyho. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . str. 46

CO SI PŘEČTETE V PŘÍŠTÍM ČÍSLE

FESTIVALY, KONCERTY Nekonvenční žižkovský podzim . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .3 Z Pražských komorních slavností . . . . . . . . . . . . . . . . . . .4 Nové tváře na Dvořákově karlovarském podzimu . . . . .6 XII. ročník Podzimního festivalu duchovní hudby . . . . .7 Čtvrtstoletí Trutnovského podzimu . . . . . . . . . . . . . . . . .8 Dvakrát Česká filharmonie pod taktovkou Zdeňka Mácala . . . . . . . . . . . . . . . .9 Olivier Messiaen: Od kaňonů ke hvězdám . . . . . . . . . . .9 Monika Knoblochová s Českým komorním orchestrem . . . . . . . . . . . . .10 První ročník nové varhanní soutěže . . . . . . . . . . . . . . . 13 Zadáno pro Český komorní orchestr . . . . . . . . . . . . . . .15

HORIZONT Matej Benko a spol. aneb Malý průhled do pražské jazzové scény . . . . . . . .16

DIVADLO Aida postaru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .19 Hry o Marii v Plzni . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .19 Zábavný začátek sezony v Českých Budějovicích . . . . 20 Ostravská Rusalka nesentimentální . . . . . . . . . . . . . . . 20 Madama Butterfly v Olomouci. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22 Reduta ze sna probuzená . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23

ZE ZAHRANIČÍ Halka v novém divadle . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .27 Dvakrát z operní Bratislavy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28 Krvavý Macbeth v Drážďanech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29 Pařížské setkání s Janáčkem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30

STUDIE, KOMENTÁŘE Česká operní divadla XII. Alternativní scény . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34 Causa „Janáček versus Wagner“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36 Příběh znovuobjevení ztraceného díla Bohuslava Martinů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40 Jan Kubelík stále živým pojmem . . . . . . . . . . . . . . . . . . .41 Na návštěvě u Richarda Nováka . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42 Den otevřených dveří v Institutu Bohuslava Martinů 43

RECENZE KNIH

110 let České filharmonie – Pražský triumf Rolanda Villazóna – Ze Dnů soudobé hudby – Crankův Oněgin – Vojna a mír v Brně a Trubadúr v Liberci – Po Mozartových stopách v Salcburku

Miloš Schnierer: Proměny hudebního neoklasicismu 45

Zkrácenou verzi č. 12 najdete od 28. 11. na adrese

Rozhovor s klavíristou Lukášem Vondráčkem . . . . . . 46

http://hudebnirozhledy.scena.cz

GRAMOREVUE OBSAH ROČNÍKU 58 . . . . . . . . . 52

2

F E S T I V A L Y , „

P R A H A ,

H U D E B N Í

Š K O L A

H L .

M .

P R A H Y,

A T R I U M ,

H O T E L

K O N C E R T Y D O N

G I O VA N N I

Foto Jiří Skupien

Nekonvenční žižkovský podzim Marešová Jiřina

Barevné Goldbergovy variace

H

udební škola hlavního města Prahy se mohla spolupodílet díky mezinárodnímu hudebnímu festivalu Nekonvenční žižkovský podzim na realizaci jedinečného večera, ve kterém zazněly Goldbergovy variace J. S. Bacha v podání přední české cembalistky Zuzany Růžičkové. Stalo se tak 4. října. V den, kdy podzimní melancholie už cestou do koncertního sálu bezděky vybavila každého budoucího posluchače zvýšenou vnímavostí a citem pro barvu okamžiku. Poslední diváci se zrychleným klapotem podpatků udýchaně vstoupili do zaplněného sálu a splynuli s šumícím davem. O několik okamžiků později už ředitel festivalu – Doc. Jiří Hošek – vítal na pódiu protagonistku večera – paní Zuzanu Růžičkovou. Dříve než se smělo rozeznít cembalo, podařilo se paní Zuzaně Růžičkové svým průvodním slovem rozehrát v představách posluchačů bohatou hru fantazie o zajímavých okolnostech vzniku tohoto již proslulého Bachova díla. Barvité vyprávění vykreslilo přímo na pódiu postavu šlechtice Kaiserlinga, který si u Bacha po dlouhém přemlouvání vyprosil kompozici, která by jej vyvedla z depresí a bezesných nocí. Bach, ačkoli byl zpočátku přesvědčen o prvoplánovosti, kompoziční svázanosti a jednoduchosti formy variací, postavil se nakonec k zadanému úkolu velice osobitě a neobyčejně kreativně. Využil technických schopností cembalisty Goldberga, který měl kompozici provádět, a vzniklo velkolepé dílo, které svým rozsahem, obsahem a technickou virtuozitou dosud nenašlo srovnání. Vlastní téma – pro formu ciaccony – si Bach „vypůjčil“ z francouzské provenience, čímž dal interpretovi určitou svobodu k osobitému pojetí. Po těchto slovech se nesměle ozvalo cembalo, které jednoznačně prozradilo interpretační názor paní profesorky. Následovalo ještě několik poznámek o struktuře Bachových variací a nástroj se již rozezpíval ústředním tématem. Tématem, které zatím netušilo, jakých proměn se mu v nadcházejících okamžicích dostane. Trojice variací – tanec, variace „hraná křížem“ a kánon v určitém intervalu – si pod prsty paní Růžičkové zcela bez zábran zahrávaly s city svých posluchačů a spolehlivě je proměňovaly do právě namíchaných výrazových barev. Přenos takových změn byl natolik přímočarý a jednoznačný, že nebylo možné myšlenkově uniknout.. S ná-

Prof. Zuzana Růžičková při svém vystoupení v rámci Nekonvenčního žižkovského podzimu nejen hrála, ale rovněž poutavě o Bachových Goldbergových variacích vyprávěla… vratem úvodní Arie se teprve dalo procitnout a uvědomit si, že spolu s tématem neuplynula jen jakási hodina strávená v koncertním sále, ale bohatý vnitřní emoční děj, přes který nás proměněné téma přeneslo jako očistná katarze do pocitu vyrovnání a smíření. Přestože byl tento večer inzerován jako jedno z posledních vystoupení paní Zuzany Růžičkové, přesvědčil prostřednictvím její neobyčejně mladé a dosud velmi silné životní energie o velmi přesné a přímočaré interpretační představě, kterou neustále naplňuje a doslova jí nabíjí své posluchače.

Nekonvenčně s Komorním orchestrem Quattro

N

ekonvenční žižkovský podzim Jiřího Hoška si pro večer 24. října připravil, věrný svému atributu „nekonvenční“, hned několik překvapení. Svůj jedenáctý koncert totiž situoval do Kongresového sálu hotelu Dorint Novotel – Don Giovanni, ve kterém toho večera hudba zaznívala vůbec poprvé. Jeho protagonisty byli mladí hudebníci Komorního orchestru Quattro s dirigentem Markem Štilcem, kteří svůj program sestavili také podle velmi nekonvenčního klíče. Přestože bylo složení skladatelských osobností na první pohled

3

více než rozmanité (W. A. Mozart, S. Bodorová, J. S. Bach, J. Suk a japonské lidové písně), podléhalo ve skutečnosti velmi logickým a vtipným souvislostem. Samotné jméno hotelu inspirovalo dramaturgii koncertu k provedení hned dvou děl W. A. Mozarta – Divertimenta D dur a F dur, která tvořila rámec tohoto netradičního večera. Obě díla v podání mladých umělců doslova osvěžila svou lehkostí a vtipem provedení. Dirigentovi M. Štilcovi se podařilo představit kompozice s překvapivou silou neokázalých, avšak velmi přesvědčivých gest Mozartova hudebního výraziva. Před divákem tak stála Divertimenta nikoli klasická, ale velmi současná a živá. Na aktuálnost úvodní skladby navázalo skutečně současné dílo – jednověté Concerto dei fiori skladatelky Sylvie Bodorové. Sólového partu se ujal houslista Jakub Sedláček. Kompozice, inspirovaná bachovskou tematikou, byla vystavěna jako postupná dynamická i afektová gradace kulminující v houslové kadenci. Po ní následovala působivá katarze v hudebním uklidnění, směřujícím k doslovné citaci Bachovy harmonizace protestantského chorálu. Sólový houslový part byl přednesen velice citlivě a ve vypjatých pasážích naprosto brilantně. Před ústřední kadencí však mohl orchestr sólovému hlasu lépe pomoci k výrazovému vrcholu. Přesto však bylo dosaže-

F E S T I V A L Y ,

K O N C E R T Y

no určité dramatické křivky a závěrečná plocha s Bachovým chorálem byla jedním z nejsilnějších momentů večera. Sylvie Bodorová se autorsky podílela ještě na následujících dvou skladbách. Byly to úpravy skladeb J. S. Bacha – Kánon alla duodecima z Umění fugy a Preludium c moll ze sbírky Dobře temperovaný klavír. V době, kdy hrajeme z kritických vydání not, zajímáme se o původnost jednotlivých děl a o interpretační zvyklosti hudebních stylů, by se nám mohl jevit podobný přístup už jako dávno přežitý, či dokonce nežádoucí a ve své podstatě absurdní. Skutečnost, která byla posluchačům předložena na tomto koncertě, však byla docela odlišná – kreativní a jako již mnoho jmenovaných faktů – nekonvenční. Nešlo o přepis či tradiční instrumentální úpravu, ale o kompoziční hru, která prostřednictvím nových barev a hudebních přístupů nahlíží na Bachovu hudbu sice s vědomím jiných souvislostí, ale se snahou zachovat její podstatu. Jedním z takových překvapení byla například závěrečná kadence Preludia c moll instrumentovaná pro sólovou trubku. Virtuózní provedení Miroslava Smrčky i přes své lakonické trvání barevně rozsvítilo závěr preludia a podpořilo sílu tohoto Bachova „mini-dramatu“. Snad největším nekonvenčním počinem tohoto večera bylo zařazení úprav čtyř japonských lidových písní. Vysvětlení bylo zcela pragmatické; mnoho členů Komorního orchestru Quattro pochází z Japonska. Kromě toho, jak vtipně vy-

světlil dirigent Marek Štilec, všechny písně vypovídají o krásách podzimu, mají tedy úzký vztah k Nekonvenčnímu žižkovskému podzimu. Ty o Žižkovu se prý objevit nepodařilo… Všechny čtyři úpravy byly velmi humorným a odlehčujícím okamžikem koncertu. Krásné zpěvné melodie byly s pochopením i nadsázkou podkresleny škálou prvků – od pozdně romantických harmonií až po populární postupy dechových a tanečních orchestrů. Před závěrečným – již zmíněným Mozartovým Divertimentem F dur zazněla ještě Meditace na staročeský chorál „Svatý Václave“ J. Suka. Technická preciznost a obdivuhodná hloubka výrazu Komorního orchestru Quattro přesvědčila, že toto sotva tři roky trvající hudební těleso je i navzdory svému mladému věkovému průměru profesionálním souborem s širokou škálou interpretačních prostředků. Přejme mu tedy zdárný vývoj a mnoho tak krásných koncertů, jako byl tento tolik „nekonvenční“ večer žižkovského hudebního festivalu.

„

B A N K A

P R A H A ,

Č E S K Á

N Á R O D N Í

Petr Pokorný

Recitál Jiřího Hoška

V

přátelském prostředí žižkovského Atria se 13. října konal pátý koncert letošního Nekonvenčního žižkovského podzimu. Byl to večer k padesátinám zakladatele a uměleckého garanta festivalu, violoncellisty Jiřího

Hoška. Hošek si také celý koncert i jednotlivé skladby sám uváděl. U klavíru byla Božena Kronychová. Program nabízel dvě velké violoncellové sonáty – Beethovenovu A dur a Brahmsovu F dur, dále romantizující Baladu současného moravského skladatele Zdeňka Pololáníka, Rondo Antonína Dvořáka a Koncertní polonézu Davida Poppera. Interpretačním vrcholem celého večera byla jistě Popperova polonéza. Hošek tohoto violoncellistu a skladatele druhé poloviny 19. století „znovuobjevil“, intenzivně se věnuje jeho dílu, propaguje je a zcela zřejmě tyto skladby také hluboce miluje. Hraje je výborně. Božena Kronychová hrála, bohužel, celý večer velmi silně a místy i překryla zvuk violoncella. Oba interpreti pak ve druhé polovině koncertu působili již poněkud unaveně (Brahms, Dvořák). Příjemným překvapením byl samotný zvuk klavíru. V koncertní síni je krátké křídlo Petrof, které v poslední době vykazovalo celou řadu nedostatků. Prošlo důkladnou opravou mechaniky a dnes má příjemný, ve všech polohách vyrovnaný zvuk. Koncertní síň byla zaplněna do posledního místečka. Zdá se, že většinu návštěvníků tvořili příslušníci jakéhosi „klubu přátel Jiřího Hoška“. Večer končil gratulacemi a přípitkem. Mezi gratulanty nechyběli ani oficiální představitelé městské části Prahy 3. O přestávce bylo možno rovněž shlédnout krásnou a poetickou výstavu pláten malířky Olgy Karlíkové. Bohužel, této příležitosti využil jen zlomek publika. „

Z Pražských komorních slavnosti Foto Jiří Skupien

Hudba na burze potřetí Michal Matzner

H

udbymilovným občanům města Prahy v poslední době nabízí podzim řadu kulturních aktivit. Vedle celé řady abonentních cyklů, významných i méně významných orchestrů a komorních sdružení, které touto dobou startují svou novou sezonu v podzimní Praze, vznikla v polistopadovém období také celá řada nových festivalů. Z těch nejvýznamnějších jsou to na duchovní hudbu zaměřené Svatováclavské slavnosti, orchestrální Pražský podzim a dramaturgicky velice osobité Struny podzimu. K nim před třemi lety nově přibyly Pražské komorní slavnosti, projekt agentury TRIART Management, jenž patří do rodiny osmi festivalů sdružených pod názvem České kulturní slavnosti. Oproti ostatním chtějí Praž-

Libor Pešek se na festivalu Pražské komorní slavnosti představil s orchestrem Komorní filharmonie Pardubice.

4

F E S T I V A L Y , ské komorní slavnosti přicházet především se špičkovými českými umělci a soustřeďují se na oblast komorní hry. V tomto směru si zvolily úkol z hlediska získávání posluchačské přízně nejtěžší, a bude proto zajímavé sledovat, jak se jim v budoucích ročnících podaří tento záměr naplnit. Zahajovací koncert letošního ročníku 20. října v sále Plodinové burzy České národní banky patřil Komorní filharmonii Pardubice pod taktovkou Libora Peška. Orchestr jakoby se v úvodní Weberově Předehře k opeře Čarostřelec „rozpomenul“ na své hudební začátky, kdy jej Pešek vedl, a hrál velice barevně, plasticky a pozorně. Předvedl jednoznačně bravurní výkon. Toto vysoké renomé si, bohužel, po přestávce trochu pokazil ve Dvořákově Sedmé symfonii, kde snad díky únavě hráčů nebyl výkon už tolik soustředěný. Opravdu neobvyklým hudebním zážitkem bylo však provedení Beethovenova Koncertu pro housle, violoncello a klavír, op. 58. Obvyklým problémem při interpretaci Trojkoncertu bývá to, že jeho tři sólistické party hrají vynikající osobnosti, které ale často postrádají jednotný názor na to, jak dílo prezentovat. Dokonce i v nahrávkách mistrů jako Oistrach, Richter a Rostropovič můžeme přes skvostnou úroveň každého z interpretů slyšet jistý nesouhlas v některých místech skladby. Jedinečnost sestavy Nováková, Čechová a Páleníček spočívá u Trojkoncertu v tom, že

„

P R A H A ,

K I N A

S V Ě T O Z O R ,

se vlastně jedná o členy jednoho komorního souboru – Smetanova tria. Vedle svých sólových vystoupení se pravidelně věnují i triovému repertoáru, proto je v jejich případě vzájemná sehranost samozřejmostí. Výkon všech tří sólistů byl tentokrát naprosto dokonalý, sjednocený ve frázování, dynamice a dokonce i v jednotlivých smycích houslí a violoncella. Je slyšet, že soustavná a cílevědomá práce se těmto umělcům vyplatí.

Pozoruhodný svět české písně Julius Hůlek

P

rávě uprostřed Pražských komorních slavností (26. 10.) se konal písňový koncert sopranistky Zdeny Kloubové a klavíristky Jitky Čechové. Pěvecké recitály bohužel stále ještě zůstávají vzácnými úkazy ve spektru našich komorních koncertů. Dramaturgie měla tentokrát opravdu šťastnou ruku, když vybrala díla výhradně česká, některá i méně známá, zato jedinečná. První polovina večera přinesla díla výrazově relativně uměřenější, poslechově a dojmově méně komplikovaná, což lze říci zejména o výběru z Šestera písní Zdeňka Fibicha, a vrcholila před přestávkou Písněmi milostnými, op. 83 (na texty G. Pflegera-Moravského) Antonína Dvořáka. Z. Kloubová daný repertoár, hlasovou polohou zvláště ve druhé polovině programu vesměs exponovaný, přednesla s naprosto přirozenou leh-

L U C E R N A ,

P O N R E P O ,

K O N C E R T Y

kostí, včetně oslnivých výšek, čisté intonace a stabilního tónu. Bez problému dovedla spojit rozvernou lehkost quasifolklórních stylizací v úvodu každé z obou polovin večera (výběr z Moravské lidové poezie Leoše Janáčka a výběr z cyklů Písničky na jednu i na dvě stránky Bohuslava Martinů) s vážným ponorem do hloubky zhudebněného textu. Dokázala to především na pozoruhodném Erotikonu, op. 24 Josefa Bohuslava Foerstera (kde meditaci střídá dramatické vzepětí) a na ztvárnění zcela jiného světa, jímž bylo Sedm písní Pavla Haase ve finále koncertu. Z. Kloubová věnuje zvláštní, odstíněnou pozornost každé frázi, jednotlivým slovům, dokonce i slabikám. Dařilo se jí to za účinné podpory klavíru J. Čechové, jenž je – a podotýkám, že i interpretačně – nikoliv opisem nálady vokálního partu, ale má svou vlastní, samostatnou linii. Pro J. Čechovou je charakteristické osobité propojení jemné a technicky brilantní senzitivity s probleskujícím temperamentem. Prostě – žensky pojatá a podaná lyrika ve smyslu nepatetického romantismu. Samostatně to příkladně demonstrovala na výběru z Lístků do památníku Bedřicha Smetany a Dvou polkách téhož autora, z nichž bych osobně vyzvedl stylizačně a náladově „tajemnou“ polku druhou. Písňový recitál obou umělkyň – hodný vskutku mezinárodní úrovně – poskytl návštěvníkům nevšední estetický i poznávací zážitek. „

R O X Y

Mezinárodní festival hudebních filmů podruhé Vladimír Říha

T

eprve druhý ročník Mezinárodního festivalu hudebních filmů (MOFFOM) hostila Praha od 20. do 24. října. Pokud ten loňský první ročník organizací i návštěvností spíše připomínal zkušební nultý a neměl příliš velký ohlas, tak letos tomu bylo zcela jinak. Příprava českoamerického týmu (ředitel John Caulkins, Američan žijící v Praze) byla mnohem důkladnější stejně jako sponzorská podpora, což umožnilo přivést do Prahy nejen významné hosty ale hlavně skvělé filmy. Festival tak mohl ve čtyřech dnech (pátý 24. 10. byl určen jen koncertu Bergu) uvést 120 filmů – dokumentárních, celovečerních, experimentálních a videoklipů s tématem hudby. Organizátoři se také šikovně spojili přímo i nepřímo s dalšími podobnými akcemi (Zlatá Praha, Struny podzimu), a tak obohatili programovou nabídku. Je sice pravda, že zařadili některé snímky, které jsme již znali ze Zlaté Prahy či dokonce z MFF Karlovy Vary,

ale to vůbec nevadilo. V programu ale převládly (což je jediné minus akce) příliš snímky z rocku, popu, jazzu a folku a na ně navazujících stylů (punk, ska, reggae) a filmy z oblasti klasické hudby tak byly v menšině. Ale třeba díky nejvýznačnějšímu hostovi – kanadskému režisérovi Larrymu Weinsteinovi (známému právě z MTF Zlatá Praha, kde slavil několikrát úspěch) jsme mohli opět shlédnout vynikající dokumenty o Šostakovičovi, Eislerovi, Beethovenovi a úplně nejnovější v premiéře uvedený Burnt Toast složený z 8 minioper současné autorky Alexiny Louie. Weinstein převzal i osobně ocenění za celoživotní přínos filmovému umění. Druhý oceněný americký dokumentarista Albert Maysles se omluvil, ale festival promítl kupř. jeho legendární snímky o Beatles či novější o cellistovi Mstislavu Rostropovičovi. Třetím hostem byl režisér Don Letts zachycující ve svých filmech především britskou punkovou scénu. Z dalších snímků zaujaly kupř. francouzské dokumenty Mozartův koncert (režie J. L. Conolli) o klarine-

5

tistovi Michelu Portalovi a Joseph Cosma (režie Serge Le Peron) o známém skladateli filmové hudby a evergreenů jako Spadané listí. Pro mnohé byl objevem americký dokument Night Waltz (režie Owsley Brown) o skladateli a spisovateli Paulu Bowlesovi. Zlaté doby němého filmu připomenul českoněmecký snímek Zvuky ticha o posledním žijícím klavíristovi doprovázejícím před válkou němé filmy Willymu Sommerfeldovi (je mu 100 let!). Festival vzpomněl i režiséra Jána Roháče a v doprovodném programu i brazilskou hudbu, uvedl živě rumunské bluesmany Nightlosers a další folkové, jazzové či etnické soubory. Úmyslně jsme zařadili až na závěr výborný německý dokument z roku 1992 Michael Nyman Songbook (režie Volker Schlöndorff) o koncertu německé šansoniérky Ute Lemperové (viděli jsme ji i letos v Praze), kde interpretuje písně tohoto britského minimalisty skladatele a pianisty. Nyman totiž před začátkem MOFFOM dorazil i osobně do Prahy, aby ve čtvrtek 20. 10. se svým

F E S T I V A L Y ,

K O N C E R T Y

Bandem vystoupil ve Stavovském divadle na koncertu festivalu Struny podzimu. Den předtím absolvoval Nyman i diskusi ve Švandově divadle jako host Scénických rozhovorů. Ve čtvrtečním koncertu stejně jako před šesti lety ve Španělském sále (též na Strunách podzimu) hrál hlavně filmovou hudbu, kterou psal pro snímky Petera Greenawaye a Jane Campionové. Ale třetinu programu již tvořily novější věci z filmů Michaela Winterbottoma a Neila Jordana, které naznačily již určitý odklon Ny-

„

K A R L O V Y

VA R Y,

mana od repetitivních motivů předchozí doby dokonce směrem k melodickým plochám bez agresívního rytmu. Úplným závěrem festivalu MOFFOM pak byl pondělní (24. 10.) koncert v kině Světozor, kde orchestr BERG pod taktovkou Petera Vrábela hrál filmovou hudbu našich a zahraničních skladatelů. Ve většině skladeb doprovodily hudbu i promítané scény na filmové plátno za orchestrem. Zklamáním bylo provedení děl skladatelů předválečné avantgardy Honnegera a Milhauda,

G R A N D H O T E L

P U P P,

M Ě S T S K É

kdy se dokonce zdálo, že hráči vidí party poprvé v životě a tak to i vypadalo. Mnohem lépe dopadly skladby našich autorů Zbyňka Matějů (televizní seriál Draculův švagr) a zejména Jiřího Šusta k filmům Jiřího Menzela – u toho opět s promítnutím úryvků z filmů. Přítomní režiséři Menzel a Karel Smyczek doprovodili promítání i svými osobními vzpomínkami, což zejména u již zemřelého Šusta bylo i uctěním památky neprávem zapomínané osobnosti filmové hudby. „

D I VA D L O ,

L Á Z N Ě

I I I

Foto archív

Nové tváře na Dvořákově karlovarském podzimu

Český violoncellista Pavel Ludvík, jihokorejský houslista Hyuk-Joo Kwun a španělský dirigent José Miguel Rodilla nastavili v úvodním koncertu Dvořákova karlovarského podzimu vysokou interpretační laťku. Zdeněk Pachovský

N

a 47. ročníku karlovarského festivalu se jich od 2. 9. do 14. 10. 2005 představila celá řada. V šesti koncertech hrál Karlovarský symfonický orchestr pod šesti dirigenty a spolupracoval se sedmi sólisty z různých koutů světa. Na programech byla proslulá díla romantismu 19. století, z nichž zdaleka ne všechna jsou ve stálém repertoáru tělesa. Jejich zdařilým nastudováním přesvědčil orchestr o své profesionální disciplíně i flexibilitě. Vysokou interpretační laťku festivalu nastavil již úvodní koncert (2. 9., GH Pupp). Španělský dirigent José Miguel Rodilla řídil s noblesou a výrazovou přesvědčivostí Dvořákovu 5. symfonii F dur a citlivě doprovázel mladé

sólisty v Brahmsově Dvojkoncertu a moll. Dvacetiletý a soutěžními vavříny ověnčený jihokorejský houslista Hyuk-Joo Kwun, posluchač konzervatoře v Moskvě, a o deset let starší violoncellista Pavel Ludvík, koncertní mistr SOČR, v Brahmsově veledíle zazářili. Ve druhém symfonickém koncertu (8. 9., Městské divadlo) uvedl šéfdirigent KSO Jiří Stárek se sobě vlastním zaujetím tři neprávem opomíjené Smetanovy symfonické básně ze švédského období a vzletný Dvořákův Karneval. Vynikající violista Lubomír Malý s Jiřím Stárkem spoluúčinkuje často a vyvážené podání Berliozova Harolda v Itálii potvrdilo jejich vzájemné porozumění. Miloš Formáček zahájil třetí symfonický koncert (15. 9., GH Pupp) Dvořákovým Othellem. V následujícím Mendelssohnově Houslovém koncertu e moll

6

uplatnil koncertní mistr KSO Vladislav Liněckij svoji vytříbenou virtuozitu i vřelost projevu. Druhá půle večera patřila 4. symfonii Gustava Mahlera. Třetí věta symfonie, probíhající v rozlehlé a postupné gradaci, měla sugestivní napětí a patřila k nejkrásnějším okamžikům festivalu. Vyvolat dojem „nebe plného houslí“, o němž Mahler ve finále zpívá, se však americké sopranistce Amy Goldstein již nepodařilo. Čtvrtý symfonický koncert (21. 9., GH Pupp) dýchal smavou pohodou. Postarala se o ni jak Dvořákova hudba (Česká suita a 6. symfonie, obě v D dur), tak orchestr, dirigent neokázalého a inspirujícího gesta Alexandr Apolín i violoncellista Jan Filip Ťupa. Pětadvacetiletý absolvent Vysoké hudební školy v Düsseldorfu v Rondu g moll a Klidu lesa dokázal, že ani v hudbě není malých rolí. Pátý koncert (29. 9., GH Pupp) přivedl na pódium dvě ženy. Rakouská dirigentka křehkého chlapeckého vzhledu a velké vnitřní energie Bettina Schmitt zahájila večer rozšafným provedením Brahmsových Variací na Haydnovo téma, aby v závěru večera s temperamentem a smyslem pro výrazové kontrasty i pevnou formu tlumočila Dvořákovu 8. symfonii G dur. Jedním z nejsilnějších zážitků Podzimu se stalo suverénní provedení Čajkovského Koncertu D dur devatenáctiletou jihokorejskou houslistkou Jung-Yoon Yang. V závěrečném koncertu (14. 10., Lázně III) s nezbytnou Dvořákovou Novosvětskou se poprvé na festivalu představil mezinárodně proslulý bulharský dirigent žijící v USA Milen Nachev. Díky umělecké profesionalitě a jasné koncepci se mu v krátkém čase podařilo dovést orchestr ke kompaktnímu projevu, který v Schumannově předehře Manfréd byl neobyčejně přesvědčivý a v Čajkovského symfonické básni Francesca da Rimini i podmanivý (s krásným klarinetovým sólem Jaroslava Kubrichta). Škoda, že se právě tento koncert (který byl i součástí fes-

F E S T I V A L Y , tivalu Tóny nad městy) odměněný nadšenými ovacemi publika, nekonal ve slavnostním sále Grandhotelu Pupp. Dvořákova síň v Lázních III mohutnému zvuku velkého orchestru neodpovídá a svou kapacitou nestačila uspokojit ani všechny zájemce z řad posluchačů. Je to sál vyhovující spíše pořadům, jakými byly tři komorní koncerty, jakási intermezza mezi symfonickými programy. Quartetto con flauto (5. 9.) zaujalo především provedením skladeb Bohuslava Martinů. Radoslav Kva-

pil, stálý host Podzimů, opět dokázal (19. 9.) ve Dvořákových Poetických náladách, Janáčkově cyklu V mlhách a Etudách a polkách Bohuslava Martinů, že je zasvěceným a dokonalým interpretem české klavírní tvorby. Smyčcové kvinteto KSO, staronový komorní ansámbl koncertních mistrů a prvních hráčů orchestru, sympaticky debutovalo (3. 10.) Dvořákovým Kvintetem s kontrabasem G dur a Americkým kvartetem F dur. O den dříve, v neděli odpoledne (2. 10.) zavál do Dvořákovy síně ještě jednou mohutný symfonický vítr

K O N C E R T Y

až od protinožců. SBS Radio Television Youth Orchestra Sydney pod taktovkou Matthewa Krela překvapil nejen mládím, ale i uměním a náročností programu mj. Hindemithovými Symfonickými metamorfózami na téma C. M. Webera. K Dvořákovu podzimu se přihlásil závěrečnou větou Houslového koncertu a moll se sólistkou Anyou Muston. Deset festivalových koncertů Dvořákova karlovarského podzimu se stalo důstojným vstupem Karlovarského symfonického orchestru do 171. historické sezony. „

„ O L O M O U C , C H R Á M S V. VÁ C L AVA , C E N T R U M A L E T T I , K O S T E L N E P O S K V R N Ě N É H O P O Č E T Í PA N N Y M A R I E , K O S T E L S V. M O Ř I C E , K L Á Š T E R N Í H R A D I S K O

XII. ročník Podzimního festivalu duchovní hudby

O

lomouc leží v samém srdci Moravy na soutoku dvou řek a právě tato výhodná geografická poloha byla v minulosti jedním z faktorů rychlého rozvoje města v duchovní, hospodářské i vojenské centrum regionu. S rozkvětem města vzkvétalo i umění, často podporované olomouckými biskupy a posléze arcibiskupy. V nadneseném slova smyslu tomu tak zůstalo dodnes. Podzimní festival duchovní hudby je toho nezvratným důkazem. Letos se konal již jeho dvanáctý ročník a přinesl svým návštěvníkům šest koncertů s velice pestrým programovým schématem. Čtyři z šesti festivalových večerů se uskutečnily v různých olomouckých chrámech, pro dva z koncertů se stal společným jmenovatelem Dóm, tedy přesněji chrám sv. Václava. Pořadatelům festivalu se letos opět podařila nádherná symbióza hudebního umění a chrámových prostor. Výtvarné umění kromě výzdoby kostelů zastupovala v rámci festivalu uspořádaná výstava obrazů Drahomíry Macounové s názvem Biblické výjevy, která se uskutečnila 14. října, v den závěrečného koncertu, v centru Aletti. V průběhu festivalu zazněla dvě celovečerní díla, z nichž prvé festival 24. září slavnostně otevíralo a druhé 14. října 2005 uzavíralo. Jednalo se o hudební skvosty dvou velkých skladatelských osobností. Pro oba koncerty se stala spojovacím článkem osobnost dirigenta a uměleckého garanta Stanislava Macury. Slavnostní zahájení se konalo v chrámu sv. Michala, kde se olomouckým posluchačům naskytla po dlouhé době možnost slyšet Mši h moll J. S. Bacha. Stanislav Macura k nastudování díla přistupoval s obrovskou pokorou a úctou, a také proto obsadil

sólové party velmi zkušenými pěvci, jakými jsou Ludmila Vernerová, Marta Beňačková, Otokar Klein a Richard Novák. Především M. Beňačková a R. Novák podali skvělý výkon v sólových partiích mše. Spoluúčinkovala Pražská komorní filharmonie a Pražský filharmonický sbor; sborový part je v této mši velmi důležitý a také náročný, bohužel tyto části postrádaly preciznost

a kompaktnost, kterou předvedl orchestr a sólisté. Celé téměř dvouhodinové dílo mělo však obrovský účin na diváky, kteří všechny aktéry odměnili dlouhotrvajícím potleskem. Závěrečný koncert byl situován do chrámu sv. Václava, který se zdá být ideálním prostředím pro uvádění velkých symfonických děl, jaké Brucknerova Sedmá symfonie E dur představuje. Foto archív

Alice Kučerová

O zdařilé provedení Bachovy Mše h moll se zasloužili vedle Pražské komorní filharmonie a Pražského filharmonického sboru v čele se Stanislavem Macurou (na fotografii uprostřed) i skvěle připravení sólisté: zleva Ludmila Vernerová, Marta Beňačková, Otokar Klein a Richard Novák.

7

F E S T I V A L Y ,

K O N C E R T Y

Toto druhé celovečerní dílo zobrazuje romantismus v jeho nejrozvinutější fázi. Brucknerova hudba přímo udeří na posluchače, ohromí jej svou velkolepostí i niterností a pokorou, přitom se valí kostelem jako divoké čtyřspřeží bujných koní, kteří dokáží být najednou krotcí jako beránci. Tuto zpupnost jakoby symbolizují vypjaté pasáže žesťových nástrojů a v opozici stojí pokora, kterou umí navodit zvuk smyčců a dřevěných dechových nástrojů. Symfonický orchestr Slovenského rozhlasu pod taktovkou Stanislava Macury rozehrál Brucknerovu hudbu tak, že před posluchači vyvstával plastický obraz skladatelova nitra, myšlenek, názorů i víry. Jedinečnost této symfonie spočívá také v úderu činelů a trianglu, který se ozve pouze jedenkrát v průběhu celé skladby. Tuším, že si jej návštěvníci koncertu pořádně vychutnali po upozornění dirigenta na tento úkaz v programu. Další dva festivalové večery spojovalo premiérové uvedení díla soudobého skladatele. Na v pořadí druhém z koncertů, jenž se uskutečnil v chrámu sv. Václava těsně před svátkem tohoto patrona českých zemí, zazněly 27. září v premiéře Svatováclavské vigilie Jana Šimíčka. Člověk si při poslechu díla, určeného pro soprán Zuzany Fišerové, trubku, zvony a komorní orchestr, připadal, jako by slyšel hudbu sfér, zvláště při pohledu na sochy andělů s hudebními nástroji,

„

T R U T N O V,

N Á R O D N Í

které lemují sloupořadí uvnitř hlavní kostelní lodi. Následoval Žalm Chvalte boha silného J. D. Zelenky, který svým až sametově barevným hlasem zazpíval Ivo Hrachovec. Ve Stabat Mater G. B. Pergolesiho pro dva ženské hlasy se poprvé představila vedle Zuzany Fišerové i mezzosopranistka Anna Číhalová. Missa brevis D dur W. A. Mozarta celý koncert korunovala a všichni již výše uvedení sólisté, k nimž přibyl ještě tenorista Petr Martínek, vytvořili naprosto vyvážený celek a za doprovodu Komorního orchestru Camerata Janáček a Pěveckého sboru Musica Figuralis pod taktovkou Jaromíra Krügla navodili pravou sváteční atmosféru v předvečer státního svátku. Zcela rozdílné, o mnoho komornější ladění mělo festivalové zastavení 5. října věnované tvorbě skladatele Miloše Boka, jež proběhlo v kostele Neposkvrněného početí Panny Marie. V průběhu večera zazněly dvě mše Missa brevis Es dur a Fis dur. Odlišovaly se již tím, že byly interpretovány Ústeckým dětským sborem za doprovodu klavíru ve skvělém podání Václava Krahulíka. Dětský sbor v Olomouci premiérově uvedl Hymnus k Duchu svatému, přičemž všechna výše zmíněná díla dirigoval samotný autor. Čistě instrumentální hudbu zastupovaly dvě kadence pro flétnu (Jaroslav Pelikán) a kytaru (Jaroslav Novák) z oratoria Skřítkové a Svatá Zdislava.

Jeden festivalový večer byl již tradičně věnován sborové tvorbě. V kostele sv. Mořice, kde se koncert uskutečnil, se nacházejí známé varhany, které 1. října zcela nahradily funkci orchestru. Posluchači tak měli možnost vyslechnout Te Deum A dur Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, Křížovou cestu Ference Lizsta, Mši A dur Césara Francka a Jubilate Deo Mikuláše Schneidera-Trnavského, přičemž všechna tato díla zněla z kúru. Velkým lákadlem i pro příležitostného návštěvníka koncertů se stala návštěva Gabriely Demeterové a jejího Collegia 8. října v sále Klášterního hradiska. Collegium je v hudebním světě „nováčkem“, protože vzniklo letos v červnu a má za sebou teprve první společná vystoupení. Přesto měla všechna uvedená díla vlastní, velmi osobitý rukopis co se interpretace týče a patrná byla i naprosto přesná souhra všech účinkujících. Již tento fakt sám je zárukou úspěchu, a když k tomu přibyly G. Demeterovou precizně zvládnuté sólové partie na housle i violu, nelze mluvit o ničem jiném, než o jedinečném uměleckém zážitku. Všech šest festivalových večerů v režii umělecké agentury Ars Viva bylo naplněno hudbou, která měla pokaždé takovou sílu a kouzlo, že spojovala duše lidí, přenášela euforii nadšení z účinkujících na posluchače, a ti poté odcházeli do příjemného podzimního večera zase o něco bohatší. „

D Ů M

Čtvrtstoletí Trutnovského podzimu Michal Matzner

L

etošní jubilejní pětadvacátý ročník festivalu komorní hudby Trutnovský podzim se mohl pochlubit velice poutavým programem. Vedle zahajovacího koncertu, který patřil čerstvému šedesátníkovi Štěpánu Rakovi, se na něm mezi jinými prezentovaly soubory takového formátu jako Wihanovo kvarteto či klavírní duo manželů Renaty a Igora Ardaševových. Na závěrečném koncertě Trutnovského podzimu se pod taktovkou Ondřeje Kukala představila Filharmonie Hradec Králové. V orchestrálních částech večera Filharmonie Hradec Králové působila dojmem pohotového orchestru, který, ačkoliv v drobných detailech nepodával vždy vyrovnaný výkon, celek zvládl znamenitě. Jako „povinná“ skladba tohoto martinůovského festivalu byla s příznačnou barevností provedena krátká předehra k Orchestrální svitě z baletu Špalíček. Vyznění slavné Deváté Antonína Dvořáka

poznamenala akustika Národního domu, která si svou zlomyslností ničím nezadá s obávaným sálem pražského Žofína. Zvuk jednotlivých nástrojových sekcí byl dělený do několika částí a nemilosrdně odhaloval jakékoliv zaváhání jinak dobře připraveného tělesa. Nezbývá ovšem než podotknout, že živé provedení tohoto Dvořákova díla naprosto strhlo všechny posluchače, kteří na tento koncert do prostorného a do posledního místa zaplněného sálu přišli. Atmosféra tohoto večera v trutnovském Národním domě tak předstihla i atmosféru nejlepších koncertů v prostorách Rudolfina. Ondřej Kukal, který se po vážné nemoci postupně vrací ke své náročné profesi, podal také velice kvalitní výkon. Jeho gesta už opět získávají onu odvážnou razanci, na kterou byli jeho dřívější posluchači zvyklí, orchestr ovládá s přehledem. Protože si živě pamatuji váhavý výkon nejznámější české houslistky Gabriely Demete-

8

rové v rámci Festivalu komorní hudby Český Krumlov s jejím nově ustanoveným Collegiem 30. června, s napětím jsem očekával její interpretaci Beethovenova Houslového koncertu. Ten ovšem vyzněl v jejím podání navzdory nešetrným podmínkám vpravdě zdařile. Demeterová dokázala i zde dát průchod své pověstné muzikalitě, pozoruhodné bylo její odvážné a oživující pojetí kadencí. To, že v rámci necelého měsíce navštívili Trutnov takto významní umělci, je jistě událost zcela mimořádná, která bez osvícené podpory představitelů města a hlavních sponzorů by byla odkázána do říše pouhých snů. Vedle obětavé dramaturgické práce violoncellisty Jana Páleníčka, který v rámci Trutnovského podzimu navazuje na vztah svého otce k tomuto festivalu, patří za tento úspěch dík také ředitelce kulturního domu Zině Rýgrové, která organizačně připravila festival po všech stránkách na velice vysoké profesionální úrovni. „

F E S T I V A L Y , „

P R A H A ,

K O N C E R T Y

R U D O L F I N U M

Dvakrát Česká filharmonie pod taktovkou Zdeňka Mácala Petr Veber

O

tevření abonentních řad uskutečnil letos šéfdirigent České filharmonie Zdeněk Mácal (6. 10.) vokálně-symfonickým koncertem – Verdiho Rekviem. Dílo podobné velkolepé koncepce je jeho stylu blízké a dal mu proto po všech stránkách náležitě vyznít. Partitura dostala za přispění Pražského filharmonického sboru potřebnou monumentalitu, emocionální vznícenost a ve zvuku široké dynamické spektrum. Ze sólistů výrazně vynikla Ľubica Orgonášová, mezinárodně uznávaná slovenská umělkyně, která v Praze v podstatě účinkovala poprvé. Se zdarem a vysoce uspokojivým způsobem zvládla nelehké nároky sopránového partu, zvláště v závěru mimořádně exponovaného. Basista Peter Mikuláš nezklame nikdy, Marta Beňačková sice zaskakovala, ale i ona se s vysokou profesionalitou zapojila do daných interpretačních představ. Tenorista Valentin Prolat zpíval svůj part jako záskok skutečně na poslední chvíli, koncert zachránil a snažil se, jeho poněkud nevyrovnaný až indisponovaný projev však uspokojil nejméně. Dojem z provedení nebyl tedy přes veškerá uvedená fakta ideální; je však jasné, že toho lze dosáhnout v případě Verdiho Rekviem skutečně jen s absolutními pěveckými špičkami, čtyřmi světovými mistry belcanta. Takové koncerty ovšem Praha z finančních důvodů vlastně nezná.

nejstaršího z oněch pěti, dvaaosmdesátiletého Otmara Máchy. Jeho Symphonii Bohemorum nastudoval šéfdirigent ČF Zdeněk Mácal a podvakrát – vždy s velkým úspěchem – a v přítomnosti autora ji vyslechlo publikum, které se sešlo ve Dvořákově síni. Je jen škoda, že první z koncertů ve středu byl formou jakéhosi dárku abonentům vyjmut z normální řady a výsledkem byla malá návštěva, naštěstí druhý den tomu bylo zcela jinak, což si program – vedle Máchy ještě díla Ference Liszta a Johannesa Brahmse – určitě zasluhoval. Máchova skladba vznikla v letech 2002-2003. Jedná se o více než dvacetiminutovou čtyřvětou symfonii, která je pokračováním vlastenecky zaměřené linie děl autora (oratorium Odkaz J. A. Komenského z 50. let či Uxores Carolli z let sedmdesátých pro Linha Singers). Vzdává se v ní sice vokální složky, ale ve své osobité podobě neoklasicismu (někdo by řekl spíše tradicionalis-

mu) ji koncipuje jako poctu české hudební tradici – především hudbě středověku. Vychází tedy z duchovní a světské hudby (tance) let 1100 až 1400, kterou však zpracovává moderním hudebním jazykem a oslavuje tak ducha národa. Mácal, jež má k Máchově dílu úzký vztah (často uváděl např. i Variace na téma a smrt Jana Rychlíka) zdůraznil především patetické a duchovní momenty skladby a spolu s výborně hrající Českou filharmonií se tak postaral o její úspěšnou premiéru. Standing ovation po doznění díla soudobého autora se zase tak často v Rudolfinu nevidí. Výtečný večer pak doplnily další dvě uvedené skladby – Lisztův Klavírní koncert č. 1 Es dur s brilantním švédským pianistou Peterem Jablonskym a především úchvatně zahraná Brahmsova Symfonie č. 1 c moll, která koncert zakončila. Můžeme se jen těšit na další české novinky, pokud jim bude věnována taková péče jako dílu Máchovu! „ Šťastný Otmar Mácha

Máchova premiéra se stala událostí Vladimír Říha

J

ako první z pěti skladeb našich skladatelů napsaných pro jubilejní 110. sezonu našeho orchestru číslo jedna uvedla České filharmonie koncem října (26. a 27. 10.) dílo autora „

P R A H A ,

R U D O L F I N U M

Olivier Messiaen: Od kaňonů ke hvězdám aneb zahájení sezony Pražské komorní filharmonie Hana Jarolímková

V

elice netradičně, o to však zajímavěji zahájila 16. 10. svoji novou sezonu Pražská komorní filharmonie v čele s Michelem Swierczewským, která v rámci

prvního koncertu svého orchestrálního cyklu uvedla Messiaenovo zřídka prováděné monumentální, hodinu a půl trvající dílo Od kaňonů ke hvězdám. Messiaen, nepřehlédnutelná osobnost 20. století, která vedle bohatého kompozičního odkazu po sobě zanechala i ol-

9

břímí dílo literárně-teoretické a mezi jejíž žáky patřili mj. Pierre Boulez, Karlheinz Stockhausen, Toru Takemitsu či Henryk Mikolaj Górecki, jej komponoval ke 200. výročí vzniku Spojených států a nad jeho partiturou strávil celých pět let.

Foto Petra Hajská

Verdiho Rekviem se záskoky

K O N C E R T Y

Rozsáhlá skladba má celkem dvanáct částí s programními názvy inspirovanými zejména zpěvem různých pro nás většinou exotických druhů ptáků od drozdíka Heuglinova až po skalníčka havajského či timálii zlatou, a protože se jedná o dílo vskutku skvěle instrumentované, zajímavé je i složení orchestru, které Messiaen předepisuje: vedle několika sólových nástrojů, klavíru (Cédric Tiberghien), lesního rohu (Michaela Roháčová), zvonkohry (Junko Honda) a xylorimby (Frédéric Daumas) je totiž v partituře zastoupeno třináct strunných nástrojů, z nichž každý má svůj vlastní part, dřevěné dechové nástroje po čtyřech, žestě po třech a velmi obsažná paleta bicích, kde nechybí ani zvony, gongy, tamtamy či dva nástroje vskutku neobvyklé, eoliphone napodobující zvuk větru a geophone (nebo-li pískostroj) zvuk země. I kdyby tedy byly pro některé posluchače hlavní motivací návštěvy úvodního koncertu

„

P R A H A ,

Pražské komorní filharmonie pouze zvědavost a touha po dalším rozšíření jejich stávajících vědomostí, rozhodně nikdo z nich v tomto směru nepřišel zkrátka. Messiaenovo dílo, provázené autorovým podrobným rozborem včetně soupisu veškerého ptactva, je však ještě k tomu všemu mistrovskou ukázkou práce se zvukem i schopnosti vyjádřit jeho pomocí až neuvěřitelně omračující pocity, které v nás dokáží vyvolat krásy přírody od saharské pouště, ohromujícího Bryce Canyonu či přírodního parku Zionu až po nekonečný prostor vesmíru s trilióny hvězd létajících kolem Země. Máme-li pak ještě štěstí na takové interprety, jakými jsou členové Pražské komorní filharmonie, kteří měli podobně jako celá čtveřice sólistů pod vedením Michela Swierczewského dílo výborně nastudováno, je to opravdu zážitek. Vynikající výkon podal zejména francouzský klavírista Cédric Tiberghien, který byl vedle dvou sólových části s ná-

zvy Drozdík Heuglinův a Drozdec mnohohlasý hojně exponován v průběhu celé skladby, a tak mohl plně prokázat nejen obrovský smysl pro rytmus, ale i pro přesvědčivé zachycení výrazu svého obtížného partu. Kdo mě však uchvátil ze všech sólistů zdaleka nejvíce, byla česká hornistka Michaela Roháčová, laureátka několika mezinárodních soutěží a od roku 2004 členka orchestru Pražských filharmoniků. Sólo, které předvedla v jedné z nejkrásnějších částí díla nazvané Mezihvězdné volání a doslova hustě protkané nejrůznějšími, technicky nesmírně obtížnými nástrojovými efekty jako jsou trylky s dusítkem, fruláto, kmitání výšek na dlouhém tónu apod., bylo skutečně vynikající a opět potvrdilo, že česká hornová škola má jednoznačně mezinárodní úroveň. Summa summarum, úvodní koncert Pražské komorní filharmonie provázela nejen skvělá a neotřelá dramaturgie, ale i vynikající výkony vpravdě světové úrovně. „

Foto Petra Hajská

F E S T I V A L Y ,

R U D O L F I N U M

Monika Knoblochová s Českým komorním orchestrem Jiří Teml

N

esporně zajímavým dramaturgickým počinem bylo zařazení Cembalového koncertu op. 407 Daria Milhauda do 1. abonentního koncertu Českého komorního orchestru, proběhnuvšího 11. 10. ve Dvořákově síni Rudolfina. Na koncertu zazněla ještě úvodní hravá a odlehčená Symfonie F dur Jana Křtitele Vaňhala, dramaticky a polyfonně koncipované Studie pro smyčcový orchestr Pavla Hasse se silným folklorním nábojem a závěrečná podle mého soudu méně invenční, ale zvukově hutná 5. symfonie f moll „korunovační“ Leopolda Koželuha. Pečlivě nastudované skladby zaujaly dokonalým vypracováním frází, promyšlenou dynamikou a bezchybnou souhrou Českého komorního orchestru plynoucí z jeho cílevědomé přípravy (včetně výborně znějící dechově sekce) – nepochybně to zásluhy šéfa orchestru Ondřeje Kukala. Milhaudův koncert byl pravděpodobně českou premiérou tohoto díla. Jde o práci zralého autora, která patří spíše do skupiny jeho skladeb s méně příkrými harmonickými postupy. Jedna z nejúspěšnějších českých cembalistek mladé generace Monika Knoblochová, která

získala již řadu prestižních soutěžních cen, zvládla mimořádně náročný sólový part jak po stránce technické, tak i z hlediska stylové registrace a interpretace vskutku příkladně. Skladba hýří vtipem a vpravdě francouzským šarmem a z hlediska zvukové barevnosti přináší kouzelné plochy exponováním cembala s harfou či kombinací dechů s cembalem nebo smyčci. Orchestr spolupracoval citlivě a přesně, zejména v responsoriálních úsecích skladby. Snad jen malý povzdech, týkající se problematiky zvukového prosazení cembala v některých místech, kde i přes opatrnou instrumentaci přece jen dozvuk ostatních nástrojů sólistovi trochu ublížil. Dokonalá amplifikace cembala by jistě byla určitým přínosem. „

10

Monika Knoblochová, která na 1. abonentním koncertu Českého komorního orchestru, zahrála Milhaudův cembalový koncert, op. 407.

F E S T I V A L Y , „

L O U N Y,

V R C H L I C K É H O

K O N C E R T Y

D I VA D L O

Foto David Hůla

Jubileum Zdeňka Šestáka Přítomnost v minulosti, současnosti a v budoucnosti Eduard Douša

M

K osmdesátinám Zdeňka Šestáka vystoupil na slavnostním koncertě v Lounech mj. i dětský a ženský komorní sbor Kvítek. Lenka Mráčková

V

letošním roce slaví významné životní jubileum hudební skladatel a muzikolog PhDr. Zdeněk Šesták. Při této příležitosti se 8. října uskutečnil ve Vrchlického divadle v Lounech slavnostní koncert, na kterém zazněl výběr z autorovy komorní a vokální tvorby. Zdeněk Šesták se narodil 10. prosince 1925 v Cítolibech u Loun. Již jako žák obecné školy navštěvoval hodiny klavíru na hudební škole ve Slaném, v době gymnaziálních studií se hudebně vzdělával v Lounech a současně již působil jako druhý varhaník chrámu sv. Jakuba v Cítolibech. Po válce studoval skladbu na pražské konzervatoři u Emila Hlobila a Miroslava Krejčího. Zároveň se stal studentem hudební vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde byl žákem Josefa Huttera a Jana Němečka, titul doktora filozofie mu však byl přiznán teprve v roce 1991. S výjimkou několika krátkodobých zaměstnaneckých poměrů se Zdeněk Šesták vždy věnoval skladatelské činnosti jako svobodnému povolání, vedle toho nepolevil ani jeho zájem o hudební tvorbu skladatelů 18. století, kteří působili v jeho rodné obci. Díky výsledkům muzikologického výzkumu Zdeňka Šestáka, který je širšímu publiku znám především v podobě nahrávek a koncertů (Pražské jaro, přímé přenosy pro EBU)

vstoupily Cítoliby do povědomí nejen české, ale i zahraniční kulturní veřejnosti. V roce 2004 mu bylo uděleno čestné občanství města Loun. Jako skladatel má Zdeněk Šesták na svém kontě úctyhodnou řadu skladeb nejrůznějších forem a obsazení – smyčcové kvartety a kvintety, symfonické skladby, nástrojové koncerty, vokální kompozice (od písňových až po oratorium), skladby pro dechové nástroje i tvorbu věnovanou dětem. V letošním roce byly v premiéře uvedeny Koncert č. 2 pro violoncello a orchestr Cesta poznání a smyčcový kvartet č. 8 Hledání světla. Na slavnostním večeru v Lounech zazněly v podání Stamicova kvarteta smyčcové kvartety č. 5 (s podtitulem Labyrint duše) a v předpremiéře též č. 8, dále byly uvedeny tyto skladby: dechový nonet Herakleitos (Pražské dechové kvinteto a hosté, dirigent Vlastimil Mareš), Pět virtuózních invencí pro fagot (Jaroslav Kubita) a Musica tripartita pro klarinet (Vlastimil Mareš), výběry z vokálních cyklů Vítej, slunko líbezné a Co to zvoní, co to cinká (dětský a ženský komorní sbor Kvítek Louny, sbormistr – Vladimír Petržilka, klavír –Radka Maťátková). Přátelskou atmosféru celého koncertu završily ovace publika i všech účinkujících určené jako poděkování Zdeňku Šestákovi nejen za uvedené skladby, ale také za inspiraci, optimismus a neutuchající energii, které předává svému okolí. „

11

inulost sdružení pro soudobou hudbu Přítomnost je významná. Její historie je spjata s osobnostmi jako Alois Hába, Karel Reiner, či Jan Hanuš. V loňském roce v tichosti oslavilo sdružení 80 let od založení. Jako vždy pravidelným koncertním cyklem, který by upadl zcela v zapomnění, kdyby nebylo několika obětavých lidí, kteří vytvoří dramaturgii, udělají a kolportují plakáty, programy, snaží se informace o koncertech publikovat a hlavně (pane inženýre Englichu, vřelé díky!) zrealizuje se life snímek. A jsme v současnosti. Ta je, především ve znamení shánění financí prostřednictvím grantů pro zajištění nové sezony a s ní spjatého programového věstníku Rytmus. A jsme u vizí pro budoucnost: Uvítali bychom. kdyby se našla pro nekomerční kulturní instituce s hlubokou tradicí a prokazatelně umělecky přínosnými výsledky v současnosti, forma skromného, ale pravidelného státního příspěvku. To by skýtalo určitou existenční jistotu v případě, že „nevyjde“ nějaký grant. Velmi by napomohla prezentace v médiích. Pro rozhlas by snad byly zajímavé pravidelné informace o životě skladatelských sdružení. Pomohlo by, kdyby si kulturní rubriky deníků všimly občas menšinových hudebních žánrů. Nutno konstatovat, že nečekáme na to, co bude, se založenýma rukama. Spolupracujeme, a hodláme tuto spolupráci rozšířit, s uměleckými školami, snažíme se oslovovat mladou uměleckou generaci. Perspektivně bychom chtěli, aby se věstník Rytmus vrátil, jako to bylo kdysi, do podoby časopisu pro současnou hudbu. Zkrátka, chceme být důstojnými pokračovateli významné kapitoly české hudby. „ O aktuálním dění i záměrech Přítomnosti do budoucna se budete moci nyní pravidelně seznamovat na stránkách Hudebních rozhledů. Necháme se rádi inspirovat i vašimi otázkami, které lze zaslat e-mailem na adresy [email protected] nebo [email protected].

F E S T I V A L Y , „

P R A H A ,

K O S T E L

S V.

K O N C E R T Y L U D M I LY

Vzpomínka na Jana Hanuše Vít Clar

Č

tyřicátou koncertní sezonu 2005/06 zahájila Přítomnost, sdružení pro soudobou hudbu, neobyčejně šťastným dramaturgickým počinem. V chrámu sv. Ludmily na Náměstí Míru totiž dne 5. října uspořádala koncert nazvaný „Jan Hanuš: In memoriam“, věnovaný skladatelovým nedožitým devadesátinám a složený téměř výlučně z jeho liturgické tvorby. Nelehkého interpretačního úkolu se ujala tělesa Piccolo coro a Piccola orchestra, za řízení svého zakladatele Marka Valáška, profesora Pražské konzervatoře. Předem je nutno

„

J E S E N Í K ,

S A N A T O R I U M

říci, že mladí zpěváci a hudebníci, vedeni perfektním dirigentem, tomuto úkolu dostáli více než se ctí. Úvodem zazněly Tři hymny k Nejsvětější svátosti, op. 65 pro sbor, varhany a smyčce, vystřídané pak třídílným op. 118 Flos florum pro smíšený sbor a cappella. Fascinujícím vrcholem koncertu se stala Koncertantní symfonie pro varhany, harfu, tympány a smyčce op. 31, v níž zazářili tamní ředitel kůru, varhaník Pavel Černý, harfenistka Olga Kalvodová a tympánista Jakub Zeman, student Pražské konzervatoře. Dirigent a Piccola orchestra jim byli v krásné, ale reprodukčně velice náročné symfonii citlivými a spolehlivými partnery. (Zdeněk Šesták mi po koncertě řekl, že byl v roce 1957 na premiéře

tohoto díla, kdy Českou filharmonii se špičkovými sólisty té doby řídil Karel Ančerl, a Valáškovo provedení ocenil.) Závěr koncertu patřil opět a cappellovému Pater noster (z Requiem op. 121) a Písni bratra Slunce pro sbor, varhany a smyčce na překlad básně „prosťáčka Božího“, sv. Františka z Assisi. Tuhle skladbu, již označil magickým opusovým číslem 100, si Mistr sám přál zahrát na svém pohřbu. Je velmi dojemné, že – vzdor prázdninám – dokázal Valáškův ansámbl jeho přání počátkem loňského srpna splnit. Hold památce Jana Hanuše vzdalo spolu s umělci i auditorium zcela zaplněné novogotické prostory chrámu sv. Ludmily. „

P R I E S S N I T Z

Gratulace Věře Lejskové Jarmila Pohlová

„Z

a svůj věk se nestydím, neskrývám ho…“, řekla Věra Lejsková na začátku medailónku, věnovaného jejímu životnímu jubileu, který uvedly v pondělí 10. října Priessnitzovy léčebné lázně a. s. v Zrcadlovém sále Sanatoria Priessnitz. Proč se místem oslav staly právě jesenické lázně? Odpověď je nasnadě – právě zde se téměř dvě desetiletí setkávají pianisté z celého světa, aby pravidelně co dva roky změřili své síly v interpretačním umění hry na dva klavíry. Ano, máme na mysli Mezinárodní Schubertovu soutěž pro klavírní dua, u jejíhož zrodu před léty společně se svým manželem Vlastimilem Lejskem, Aloisem Složilem a dr. Rudolfem Zuberem stála také Věra Lejsková. Nebyl to však jediný důvod. Svůj domov dělí totiž Věra Lejsková mezi dvě místa na Moravě. Na jihu je to Brno a na severu Rejvíz u Zlatých Hor. Není to zdaleka jen malebné prostředí Rejvízu, ale jsou to celé Jeseníky, které paní Věře doslova učarovaly. Na rozdíl od těch, kteří po návštěvě tohoto regionu prohlásí „Tady bych nechtěl ani zemřít“. Právě Rejvízu byla věnována část medailónku, protože se stal inspirací nejen pro jubilantku, ale také pro jejího manžela, hudebního skladatele Vlastimila Lejska, se kterým jde ruku v ruce více jak 50 let. Pod vlivem tajemného měsíce, který se za úplňku

noblesně vznáší nad horami, lesy a zříceninou Kobrštejna, aby se nakonec zrcadlil na hladině tajuplného Mechového jezírka, vznikla před časem Lejskova Měsíční suita. Stejně jako při její světové premiéře v lednu 2005 ji pro slavnostní večer, a nejen jako dárek jubilantce, nastudoval student Janáčkovy akademie múzických umění v Brně Richard Pohl. Ostatně nebylo to poprvé, co v jeho podání zněly Lejskovy skladby. Naposledy přede dvěma lety, kdy s Terezou Zmelíkovou (ZUŠ Jeseník) vystoupili s interpretací Brazilských tanců. Jak rádi by tehdejší úspěch zopakovali právě v přítomnosti manželů Lejskových, kteří celý svůj život zasvětili hře v klavírním duu. Vzhledem k absenci druhého klavíru zazněla v jejich podání alespoň Sonatina C dur pro čtyři ruce Antona Diabelliho. Věra Lejsková se narodila v malé obci Žeravice nedaleko Kyjova. Domácí prostředí již od raného dětství formovalo její vztah k hudbě, což předznamenalo další vývoj hudbymilovného děvčátka. Po absolvování konzervatoře a následně také brněnské akademie se vydala nelehkou drahou výkonného umělce a pedagoga. Svůj život se rozhodla spojit s mužem, který se stal nejen jejím manželem, ale také partnerem u klavíru. Spolu procestovali celou Evropu, nahrávali pro rozhlas, koncertovali v televizi. Dnes vystupují jen zřídka a stane-li se tak, pak je to v kruhu přátel. V pondělní večer 10. října učinili výjimku. Vyšli vstříc

12

nejen mé prosbě, ale také je k tomu motivoval fakt, že jsou hosty pořadatelů Mezinárodní soutěže pro klavírní dua, která nese jméno Franze Schuberta a u jejíhož zrodu před léty oba pianisté stáli. V jejich podání jsme si vyslechli ukázky z Balad z Moravy Vlastimila Lejska. Když už jsem vzpomenula jméno skladatele Franze Schuberta, pak bychom se měli zmínit o tom, že právě Věra Lejsková se před časem zasadila, aby Základní umělecká škola ve Zlatých Horách nesla jeho jméno. V tomto městečku v blízkosti polských hranic se totiž narodila matka skladatele, Elisabeth Vietzová. Jubilantce přiletělo přání také ze zámoří, a to v podobě telegramu od Antonína Kubálka, se kterým se manželé Lejskovi setkali v červenci 2003 v jejich druhém domově na Rejvízu u Zlatých Hor. Nakonec jsem si nechala gratulanta nejmilejšího a nejvěrnějšího. Tím nebyl nikdo jiný než manžel Věry Lejskové. Jako malé poděkování za to, že to s ním vydržela, a to nejen v klavírním duu, jí zahrál Písničky ze sklípku. Skladbou, kterou sám složil, vzpomenul Moravské Slovácko, k němuž mají oba manželé tak těsné vazby. Do dalšího čtvrtstoletí přejme Věře Lejskové všechno nej, nej, nej… „ Věra Lejsková *1935, publicistka, pianistka, pedagožka (autorka knih: Muzikantská namlouvání, Povídání o skřítcích z Rejvízu, Rozmluvy bez klavíru, Historky z Rejvízu, Moje Brno, Moje Jeseníky).

F E S T I V A L Y , „

P O L N Á ,

FA R N Í

K O S T E L ,

H U M P O L E C ,

K O S T E L

S V.

K O N C E R T Y

M I K U L Á Š E

Foto Libor Kadlec

První ročník nové varhanní soutěže Jaroslav Tůma

M

áte pocit, že všechny hudební soutěže jsou pro účastníky příliš stresující? Myslíte si, že všude vládne nespravedlnost a komploty pánů porotců? Pak jste buď nadměrně podezřívaví, nebo máte se soutěžemi své osobní negativní zkušenosti. Ne že bych se domníval, že každá soutěž je neregulérní, to vůbec ne. Dobře však vím, jak bývá pro soutěžící nepříjemné a svazující, když vidí u stolků poroty pány profesory popíjející kávu a plnící své bločky poznámkami o chybách, kterých se kandidáti dopouštějí. Určitě by se raději představili před posluchači méně zasvěcenými a kritickými, ale o to více hudby lačnými. Ovšem ani úloha porotce není snadná. Pro něj je např. někdy docela těžké připustit, že i jiné pojetí dané skladby, než je to jeho, může být hodnotné a správné. Také bývá nepříjemné, když se vlastnímu žákovi nedaří. Ze zkušenosti vím, jaká úleva přijde, nemám-li v soutěži své studenty. Ve většině soutěží sice porotce svého žáka neboduje, nicméně boduje ty ostatní, přičemž může celkový výsledek ovlivňovat takto zprostředkovaně, i když třeba jen podvědomě. Někdy si říkám, že nejlépe by pro mladé adepty hudebního umění asi bylo, soutěžím se z výše uvedených důvodů raději obloukem vyhnout. To však nejde, jelikož

Vítězové a členové poroty krátce po skončení I. ročníku varhanní soutěže v Polné a Humpolci: zleva Jan Doležel, vítěz mladší kategorie, porotci Slawomir Kaminski a Karel Paukert, Kamila Kevická, vítězka starší kategorie, Eva Flamíková, 2. místo mladší kategorie, další z porotců a organizátor soutěže Jaroslav Tůma, Markéta Melkusová, 2. místo starší kategorie a Stanislav Kotyza, který se společně s manželkou finančně zasloužil o postavení nových varhan v humpoleckém kostele sv. Mikuláše. muzikant musí o sobě dát vědět a získat nějaký profesní kredit.

Nadační fond Festival komorní hudby Český Krumlov, Nadace Český hudební fond a Český rozhlas 3 – stanice Vltava vypisují u příležitosti 20. ročníku Festivalu komorní hudby v Českém Krumlově

anonymní skladatelskou soutěž na komorní skladbu v trvání do 15 minut pro obsazení smyčcového kvarteta a sólový koncertantní part pro mužský či ženský hlas nebo některý z těchto nástrojů: klavír, flétna, hoboj, klarinet, fagot a lesní roh. Rukopis musí být zaslán na adresu Nadace ČHF, Besední 3, 118 00 Praha 1 do 31. 3. 2006. O vítězných skladbách rozhodne porota jmenovaná správní radou NČHF. Tři vítězné skladby budou odměněny částkami:

1. cena: 10.000 Kč, 2. cena: 8.000 Kč, 3. cena: 6.000 Kč a budou provedeny na festivalovém koncertu v Maškarním sále Zámku Český Krumlov 7. července 2006, který bude vysílán stanicí ČR 3 – Vltava.

13

V zájmu transparentnosti rozhodování se při některých soutěžích bodování všech porotců zveřejňuje. Má to však řadu nevýhod. Jednak se porotce stydí dát někomu příliš málo bodů, jednak i za těchto okolností vždy dostane někdo nejméně. Což je ponižující pro studenta i jeho kantora. Mohou tak vznikat zbytečné antipatie mezi jednotlivými vyučujícími i školami. Ve snaze o objektivitu rozhodování bývají někdy soutěžící za plentou. Porotce však přesto může svého žáka poznat. Už mnoho let proto považuji za jedinou možnou cestu moderní soutěže kombinaci využití plenty v nějaké decentní podobě s takovým složením poroty, kdy porotci nemají v soutěži své žáky. Jiné zajišťování anonymity je v době mobilních telefonů stejně naprosto iluzorní. Že tato cesta je možná, dokázala Soutěž mladých varhaníků, která se uskutečnila ve dnech 28. a 29. října v Polné a v Humpolci pod patronátem sídelního biskupa královéhradeckého Msgre. Dominika Duky OP, hejtmana kraje Vysočina RNDr. Miloše Vystrčila, starosty města Humpolec Mgr. Jiřího Kučery a starosty města Polná Jindřicha Skočdopole. Soutěž organizovalo město Humpolec a nadace Harmony Fundation za spolupořadatelství města Polná. Vznik soutěže pro mladé varhaníky iniciovali manželé Kotyzovi, kteří prostřednictvím nadace Harmo-

F E S T I V A L Y ,

K O N C E R T Y

ny Fundation darovali v loňském roce nové varhany postavené firmou Kánský a Brachtl kostelu sv. Mikuláše a městu Humpolec. O letošním udělení cen v soutěži rozhodla tříčlenná mezinárodní porota ve složení Karel Paukert z Clevelandu z USA, Franz Josef Stoiber z německého Regensburgu a Slawomir Kamiński z polské Poznaně. Porota byla za plentou a všichni účastníci hráli pod vylosovanými čísly. Museli prokázat schopnost brilantní hry nejen na soudobém humpoleckém nástroji, ale

také na historických varhanách z roku 1656, které pro farní kostel v Polné zrestauroval varhanář Rudolf Valenta. Dalším specifickým rysem soutěže bylo, že všichni hráli v obou kolech. Účastníci i porotci velmi pozitivně hodnotili nejen rovné podmínky soutěže, ale i to, že v obou městech bylo po celou dobu jejího trvání přítomno publikum, které každého kandidáta nadšeně podporovalo. V mladší kategorii se stal vítězem Jan Doležel, absolvent konzervatoře v Plzni, který začí-

ná studovat na pražské AMU, druhou cenu získala Eva Flamíková z konzervatoře v Bratislavě. Ve starší kategorii zvítězila Slovenka Kamila Kevická, v současné době studující na pražské AMU, druhou cenu získala Markéta Melkusová studující na JAMU v Brně. Soutěžní vystoupení v Humpolci nahrával Českých rozhlas, takže se milovníci varhanní hudby mohou těšit na období Vánoc, kdy v cyklu pořadů na stanici Vltava uslyší řadu úspěšných výkonů mladých varhanních interpretů. „

Zapomínání a zapomnění

Z

ačnu krajním případem. V televizním pořadu „Nikdo není dokonalý“ byla otázka, ve kterém století působil Stalin. A hned první dotazovaný (starší muž) nás zaskočil – nejprve řekl v minulém, ale hned se opravil – „Kdepak – teď už v předminulém“ dodal vítězoslavně. U druhého (mladíka) se mi doslova zježily vlasy ohromením:„Ten? – Pokud vím, žije teď – v 21. – a (nejistě pohlédl do kamery) bude to nějaký ombucman.“ Dodejme jen, že oba dotazovaní rozhodně nebyli intelektuálové, ale jako nějací dementi také nepůsobili. A teď jedna vysokoškolačka: v anketě k 21. srpnu 1968 – odpověděla nadšeně – „To jsme byli osvobozeni“ a na námitku „To snad ne – nebylo to naopak?“ – vyhrkla s huronským smíchem:„Tak poraženi.“ – konečně i tak to lze chápat. Tady jistě namítnete, že to vše není žádné zapomnění, že je to nevzdělanost, ignorance – zkrátka nevědění – ale není tomu tak. Oba muži jistě slyšeli vícekráte o Stalinovi (ten prvý ho snad musel i zažít) i ta studentka o roku 68 – ale zasunuli to někam do propadla vědomí, zkrátka: zapomněli. Navíc těm mladým je jakákoliv minulost většinou šuma fuk. Další příklady na zapomínání mám hned z vlastní zkušenosti. Desítky let svého života jsem strávil v televizi a moje služebná činnost dramaturgická, scénaristická či režijní se promítala na titulky, které uváděly pořady. A nejen to – i když jsem v televizi ještě nebyl, anebo už zase nebyl, psal jsem hudby k televizním inscenacím, filmům – hrály se mi koncertní skladby mnohdy i v přímých přenosech z veřejných akcí všeho druhu. A co neslyším – dokonce na přátelském posezení s kolegy skladateli – „Ty se máš, celý život jsi nebyl zaměstnanej, taky jsem měl (měli) zůstat na volné noze – je to přece jenom

nejlepší.“ Rozhovor pokračoval a rozhlas i televize se dostaly do centra kritiky, především pak televize, která si všímá – jak znělo kolektivní unisono – soudobé hudby minimálně. V ten okamžik jsem se odvážil k něčemu neuvěřitelnému. „Bude mi už 70 a televize mi ještě nikdy nic neuvedla“. Tak. Čekal jsem na reakci – zpochybnění – potřásání hlavou? Ne – souhlasný šum – „To jseš na tom jako my – ani notu – to jsou celí oni.“ Mohu se cítit nakonec dotčen, že si nikdo z těchto pánů a dam nevšiml za těch 40 let některých mých opusů – v televizi třeba i vícekrát reprizovaných? Jistě – mohu, ale věřím, že i někdo z výše citovaných možná svého času i sledoval cos z mého tvůrčího kapsáře – ale – pochopitelně zapomněl. Netýká se to přece jeho a „nějakej tam tem jeden“ – je mu docela ukradenej. Tato historka mi však dodala odvahy – když někde beseduji, či poskytuji interview – vymýšlím si nejrůznější nesmysly týkající se mého života i mých různých profesí – samozřejmě kdo je neinformován skočí na vše – tady si například vzpomínám na jisté milé Francouze, kteří se mne kdys ptali (i když věděli že jsem skladatel), jestli máme v „Čechách“ i vážnou hudbu. (Patrně jsem vypadal jako popák.) Tehdy jsem je zásobil celými našimi dějinami hudby – neznali nic, jen u Dvořáka se pozastavili:„To je Čech?“ Dnes bych jim asi odpověděl – „Ne – vážnou hudbu jsme nikdy neměli, až do mého narození. Teď jsem to jedině já, kdo se tady v pustém prostoru vznáší nad vodami.“ Ale tento druh lhaní se mi nelíbí. Proto odvážně riskuji v prostoru, který je mi blízký, kde bych se svými fabulacemi mohl narazit, ale kde se mohu též plně spolehnout na zapomínání, přecházejícího v dokonalé zapomnění. Na špici tohoto (v poslední době) mého snažení stůj o příklad závěrečný: Pořádal jsem na jedné vysoké

14

škole čtení ze svých textů literárních a publicistických, doprovázených mými skladbami z příslušných nosičů. I když jsem byl náležitě představen (asi to nikdo neposlouchal), v průběhu semináře jsem pochopil, že jsem považován za literáta, ti znalejší se pak domnívali, že jsem Ivan Blatný, tedy svůj bratranec (známý exilový básník, zesnulý již v roce 1990), který navíc nikdy beletrii, tím méně hudební publicistiku nepsal. Využil jsem toho, že přítomný pedagog byl zbytek mého čtení zcela nepřítomný a nechal jsem své milé posluchače v nastoupeném omylu. Svou hudbu jsem komentoval jako hudbu zaníceného amatéra a závěrečný snímek scherza z Koncertu pro orchestr, který mi natočila Brněnská filharmonie pod taktovkou Otakara Trhlíka, jsem představil jako záznam koncertu Senior orchestru z Komína, což je čtvrť, kde bydlím. „Slušný – slušný“ byl slyšen hodnotící hlas studentů – „a ti amatéři, co hrají tu poslední skladbičku – taky dobrý – ty se ještě jednou vypracují!“ „

Kresba Marie Louisa Hlobilová

Pavel Blatný

F E S ZT AI DV ÁA N L YO , P KR OO N C E R T Y

Foto archív

technické, tak hudební. Ve své víře, že pílí a vytrvalostí lze mnohé překonat, trpělivě brousil svůj budoucí nástroj. Na podzim 1946 se ČKO představil veřejnosti poprvé. „Komorníčci“ hráli nadšeně, sebejistě, zkrátka skvěle. Jejich „táta“ byl šťasten. Dobrá věc se podařila…

Zleva Josef Vlach a Václav Talich Jakub Waldmann

V

znik tohoto komorního orchestru snad nejlépe charakterizují slova dcery Václava Talicha MUDr. Víty Dejmalové-Ta-

lichové: V květnu 1945 byl konec a Václav Talich nesměl vstoupit do Národního divadla, neřídil slavnostní Libuši, byl zatčen a 6 týdnů vězněn. Vyšel z Pankráce o 12 kg lehčí, ponížený, ale s přáním být čímkoli státu prospěšný. Moc ministra školství Zdeňka Nejedlého byla však veliká a Talich, ač ospravedlněn, nesměl veřejně vystupovat. Stál v 63 letech bez práce a bez finančního zabezpečení… Ale nestál sám! Byli kolem něho mladí muzikantští adepti – konzervatoristé. Rádi poslouchali jeho hudební i filosofické úvahy a přemýšleli, jak mu pomoci, jak upravit jeho neúnosný stav. Už dávno se můj otec zabýval myšlenkou vytvořit komorní orchestr, který tehdy v Praze ještě žádný nebyl. Bylo přece nemyslitelné s těmi mladými něco neuskutečnit. Talich by měl práci a mladí odborné orchestrální vzdělávání. Jenže získat všechna povolení a nikde nenarazit už bylo podstatně těžší. Ale mladistvé nadšení překoná mnohdy nepředstavitelné: táta pracoval se svými dirigentskými žáky doma a domů přicházeli i jednotliví hráči. Počátkem r. 1946 vyhověl pozvání na jeden koncert ve Stockholmu a odtamtud píše I. Medkovi:„Přijedu 20. května do Prahy a zůstanu tam. Vidím svůj hlavní úkol (a krásný úkol) ve vyučování, jakožto nejvyšší metě, k níž může člověk dospět. To není trest, nýbrž čest.“ Jak napsal, tak udělal. Pustil se ihned do práce – zkoušky orchestru byly dělené 2--3x týdně, předem promyšlené a velice náročné. Talich byl ve svém živlu: za sebou léta zkušeností, před sebou mladé adepty, asi často překvapené nároky na ně kladenými i bohatstvím jeho fantasie, jak

Ivan Medek, který stál u zrodu orchestru v r. 1946, návštěvou tehdejšího ministra kultury Zdeňka Nejedlého rozhodným způsobem dopomohl spojení Václava Talicha s mladými hudebníky. Na umělce, kterého obdivoval, vzpomíná: První dirigent, kterého jsem v životě viděl a slyšel, byl Václav Talich. Říkám úmyslně „slyšel“, protože zvuk České filharmonie z roku 1940 mám dodnes v uších. Mýlím se, idealizuji? Často jsem o tom uvažoval. Pak jsem po letech četl, co si o Talichovi mysleli takoví umělci, jako byl Svjatoslav Richter nebo Herbert von Karajan, pro něhož byl Václav Talich vzorem v tom, jak dokázal vytvořit z orchestru jednolitý hudební nástroj. Talicha s Českou filharmonií jsem potom už jen poslouchal z nahrávek. Ale od založení Českého komorního orchestru v roce 1946 jsem se na Talichovu práci také díval. Byl jsem takřka při všech zkouškách. A tam se odehrávalo něco, co jsem do té doby neznal. Ti mladí, někdy i velmi mladí lidé se (na rozdíl od některých starých filharmoniků nebo členů orchestru Národního divadla) Talicha nebáli. Oni ho milovali. To slovo zahrnuje úctu, respekt a vědomí spoluodpovědnosti. A kvalita orchestru, tohoto zvláštního, skoro tajemného seskupení různých nástrojů i osobností, je na vzájemné úctě, respektu a odpovědnosti úplně závislá. Ti mladí věděli, že před nimi stojí největší osobnost českého hudebního reprodukčního umění, dirigent, který by mohl (kdyby byl ochoten emigrovat) řídit nejlepší světové orchestry, a přesto s nimi trpělivě pracuje na každém detailu v Malém sále Rudolfina. Společně neúnavně hledali, až se jim podařilo dosáhnout překvapivé, doslova neslýchané úrovně. Po několika skvělých koncertech dostali pozvání do ciziny: Salzburg, Vídeň, Paříž. Nikdy tam nejeli, nikdy tam nehráli. Přišel totiž „vítězný“ únor 1948. A to byl konec. Nebýt Josefa Vlacha a jeho přátel, kteří o několik let později – už bez Talicha – Český komorní orchestr obnovili, a nebýt Vlachovy dcery Jany a jejích přátel dnes, možná by se na Český komorní orchestr zapomnělo. První houslista tehdejšího orchestru, Talichův žák a spolupracovník, primárius a zakladatel Vlachova kvarteta Josef Vlach,

15

se po deseti letech v roce 1957 vrátil k Talichově myšlence, soustředil kolem sebe 24 hudebníků na smyčcové nástroje a stal se učitelem a vedoucím tohoto orchestru. Jeho přístup ke studovaným skladbám přesvědčil a okouzlil hudebníky natolik, že se scházeli na zkouškách i bez bezprostřední koncertní vyhlídky. Na prvním koncertě byl orchestr tak připraven, že se stal okamžitě středem pozornosti. Detailní práce, dělené zkoušky, zkoušení v kvartetech – to byly základy úspěchu Vlachova orchestru. Když moji přátelé poznali kouzlo této práce a objevili jinou hudbu, která dělá člověka šťastnější (i když vyžaduje hodně energie), žasnul jsem, jakých osobních obětí jsou schopni. Často přicházeli do zkoušky unaveni, a někteří – i když v minulosti vyžadovali, aby jejich práce byla honorována – zde pracovali bez nároku na okamžitou odměnu. (Z poznámek J. Vlacha) Foto archív

Český komorní orchestr

Dr. Víta Dejmalová-Talichová Po Vlachově odchodu se členové orchestru příležitostně scházeli, zkoušeli a koncertovali. To je však neuspokojovalo a toužili po pravidelnější a systematické práci, kterou poznali u Josefa Vlacha. V koncertní sezoně 2002/2003 tak vznikla první abonentní řada a orchestr právně zakotvil jako obecně prospěšná společnost. Zkoušelo se v obsazení velkých smyčců a nastudování základního repertoáru smyčcových serenád se vedle koncertního mistra Jany Vlachové ujali dirigenti Ondřej Kukal a Andreas Sebastian Weiser. Detailní práci a její charakter poznávají další generace mladých studentů, které orchestr zve ke spolupráci.Všichni současní členové mají stále na paměti větu, která v roce 1947 uvozovala první pracovní smlouvy jejich předchůdců: Český komorní orchestr vznikl vlastním rozhodnutím českých hudebníků, vytvořiti soubor mimořádné úrovně i charakteru a je ctí pro každého instrumentalistu, stane-li se členem tohoto souboru. V příštím roce 2006 si Český komorní orchestr připomene šedesátileté výročí svého vzniku. „

H O R I Z O N T

Matej Benko a spol. aneb Malý průhled do pražské jazzové scény Ivan Poledňák, Ferdinand Valent

T

ěžko říct, jak by se dal tento článek druhově označit: věcná informace, reportáž, interview, recenze, slovníkové heslo (či slovníková hesla)? Nejspíše tak, že to všechno je namícháno dohromady. To proto, že záměrem je vrhnout trochu světla na (zatím) poměrně málo známý kousek hudební, tedy jazzové Prahy, upozornit, že se kolem nás dějí věci… Jak začít? Začátky jsou vlastně dva. Jedním byl telefonát Jana Konopáska, velké to postavy našeho jazzu, jazzmana (saxofonisty, flétnisty, skladatele), který stál na přelomu padesátých a šedesátých let u zrodu našeho moderního jazzu (viz Studio 5 atd.) a pak působil dlouhá desetiletí v USA a dnes obě země střídá. „Ivane, objevil jsem teď v Praze úžasného mladého jazzmana, pianistu, a ostatně, i moc dobrou kapelu; o nich by se mělo vědět, psát! To prostě musíš slyšet!“ A pozval mne do jazzklubu U Staré paní v Michalské ulici na večer s triem Víta Švece. A opravdu to, co strhlo „starého jazzmana“, strhlo stejnou měrou „starého kritika“, který si taky myslí, že by se o těchto jazzmanech mělo vědět i v širších jazzových i „nadjazzových“ kruzích. Ten večer měl atmosféru, bylo plno, publikum taky poznalo, že tahle kapela hraje dobře a jak se dnes říká, jako o život, že jde o jazz ve smyslu hudby, v níž se prolínají vysoká připravenost, kompetence, improvizace. A protože Švecovo trio vydalo CD Keporkak, je možno psát i o zážitku nikoli jen z živé hudby, ale i z nahrávky. Takže k Triu a hlavně k jeho juniorovi, Benkovi. Druhým začátkem je informace o autorství tohoto článku, ale co je důležitější, zároveň i obecnější informace… Totiž o tom, že brněnská muzikologie, známá již od dob Černušákových a Helfertových, tedy od první republiky, též jako centrum hudebně lexikografické práce u nás, vydává v internetové podobě Český hudební slovník osob a institucí, navazující na někdejší (samozřejmě tištěný) Československý hudební slovník z let šedesátých. Internetová adresa nového slovníku: www.musicologica.cz/slovnik (ostatně, stejné pracoviště vydává i internetové muzikologické periodikum na adrese http://acta.musicologa. cz). Poznámka mimochodem: pochybuji, že by se už všeobecně vědělo, že na internetu takhle již „visí“ kolem dvou tisíců hesel… V rámci tohoto internetového slovníku jsou zpracovávána v gesci jednoho z autorů tohoto článku, Ivana

Poledňáka, hesla z okruhu moderní populární hudby a jazzu. Jedním z autorů, připravujících jazzová hesla, je Ferdinand Valent, vlastně nová tvář v jazzové publicistice, nadšenec, který vede internetové stránky www. jazzport. cz. Ten shodou okolností psal hesla o členech Švecova tria – proto ta spolupráce na tomto článku. Takže nejdřív jakési „digesty“ ze slovníkových hesel, z nichž mimo jiné a spíše mimoděk probleskne různorodost a pestrost pražské jazzové scény… Začněme kapelníkem a nejzkušenějším muzikantem. Vít Švec, ročník 1963, začínal jako akordeonista, ale absolvoval roku 1987 pražskou konzervatoř ve hře na kontrabas u tvůrce české jazzové kontrabasové školy, Františka Pošty. Samozřejmě, jako většina našich mladších jazzmanů, prošel frýdlantskou letní jazzovou školou a jinými jazzovými kurzy. První profesionální skupinou, s níž Švec hrál jazz, byla formace trumpetisty Michala Gery, pak už v roce 1985 založil vlastní skupinu s názvem Orchestr ´85 (později se přejmenovala na Transjazz) a nahrál s ní LP Jazz magma. Později prošel celou řadou souborů, včetně Big bandu Národního divadla nebo kapely The Jazz Unity, s níž vydal v roce 1996 CD Soul Eyes. V roce 2000 založil Švec vlastní trio s mexickým pianistou Markem Aanderudem a vydal CD Trio ´02. Ve stejném roce vystřídal Aanderuda další „cizinec“, Slovák Matej Benko, a plodem bylo vedle úspěšných vystoupení (v pražských i mimopražských klubech, na festivalech také v zahraničí) i již zmíněné CD Keporkak. Švec se ovšem neomezuje jen na tento svůj vlastní soubor – hrával se zpěvačkou Elenou Suchánkovou, působí v kapele Vibe fantasy Radka Krampla, nahrává s Janou Koubkovou (Madona z roští, 2002, Live in Jazz Club, 2005), podílí se na řadě dalších nahrávek (počínaje již LP Jazz Sanatorium Luďka Hulana, které vyšlo vloni i na CD). Bubeník (a mimo Švecův soubor) také pianista Jan Linhart, je o tucet let mladší a začínal jako hráč na zobcovou flétnu (jako sedmnáctiletý spolupůsobil při nahrávce CD Lode di flauti dolci a i dnes zůstává flétna jeho dalším nástrojem). Pak však vystudoval hru na bicí na Konzervatoři Jaroslava Ježka ve třídě Vladimíra Žižky a sotva tuto školu dokončil, zůstal na ní jako pedagog v oborech klavír, bicí, souborová hra. Samozřejmě prošel také frýdlantskou jazzovou dílnou a dnes sám působí jako lektor na letní Náchodské prima sezóně. V současnosti hraje ve skupi-

16

nách The Swings, v Quintetu Petra Hanzlíka, ve formacích Vojtěch Eckert & Co, Cabernet Jazz Sauvignone, Four Brothers a od roku 2002 ve formaci Švecově. Na svém kontě má spolupráci na řadě nahrávacích projektů. Do třetice všeho dobrého teď o benjamínkovi Švecovy formace, Matejovi Benkovi. Tentokrát však ve formě interview, jehož základ pořídil Valent (doplňme tady, že Benko se narodil v Prešově roku 1979). Patříš ke generaci mladých hudebníků, o nichž (zatím) nikdo toho moc neví. Dnes už hodně lidí slyšelo tvou hudbu, ale když pátrají v lexikonech a slovnících nebo i na internetu, prakticky nic nenajdou. Pojďme tedy začít od začátku, tedy od tvých hudebních počátků. Hudbě se věnuji od pěti let, vždyť rodiče jsou muzikanti, zpěváci, oba sólisté zpěvohry v divadle v mém rodišti. Máma je studovaná konzervatoristka, obor koloraturní soprán, táta je v muzice samouk, navíc pak ještě malíř a sochař. Z teorie na přípravce hudebky mi bylo trošku špatně, ale hraní mne bavilo. Už tehdy bylo jasné, že mám jakýsi vztah k synkopám a učitelka mi vybírala věci poznamenané jazzem, tedy různé jazzové etudy nebo ragtimy Scotta Joplina – to se mi líbilo nejvíc. Pak jsem se ale nějak s tou mou kantorkou nedohodl, a tak jsem začal brát doučovací hodiny matematiky a šel místo na konzervatoř na gymnázium. S hudbou jsem prakticky na dva roky skoncoval, hrál jsem jenom sporadicky na klavír. Když mi bylo sedmnáct, objevil se ale v Prešově nový korepetitor, jazzový pianista Peter Adamkovič, a táta mi poradil, abych se na něj šel podívat. Ocitli jsme se u piana ve zkušebně, on mi položil ruce na klaviaturu a řekl: takhle se hraje tento akord, takhle tenhle. Vůbec jsem netušil, jak to může pěkně znít a tehdy jsem začal chápat teorii, která mi na papíře v lidušce tak nešla… Zavřel jsem se pak ke klavíru a už jsem nevylezl. K Adamkovičovi, který založil na lidušce jazzové oddělení, jsem pak chodil rok. Málem jsem kvůli tomu to gymnázium nedodělal, takže před maturitou mi táta musel klavír zamknout. Nepřemýšlel jsi tehdy, že přece jen navzdory rodičům změníš školu? Já už nic jiného než hudbu dělat nechtěl, dokonce jsem záměrně usiloval o horší známky z matematiky, fyziky i chemie. Rodiče ale trvali na tom, abych to gymnázium dodělal a dnes

Foto archív

H O R I Z O N T Zleva Vít Švec, Matej Benko a Jan Linhart

jim dávám za pravdu. Po maturitě jsem chtěl na nějakou jazzovou školu (zkoušel jsem Berklee a Katovice), založil jsem s kamarády první jazzovou kapelu, zúčastnili jsme se různých soutěží. Tehdy ještě na Slovensku, abych se dostal do zahraničí, musel jsem si odbýt jednoroční vojnu – tak jsem udělal konkurs do bratislavského Armádního uměleckého souboru, kde jsem se stal klávesistou armádního bigbandu.

jsou ovšem lidé, kteří přinesli do jazzu určité impulsy ze studia klasické hudby. Evans hrál famózně Rachmaninova, Ravela, Miles Davis studoval partitury evropských skladatelských velikánů. Klasicky vzdělaní hudebníci začali jazzu dávat brilanci. No a pak jsou osobnosti, které se k tomu trendu hlásily právě i skladatelsky, protože chtěly najít nový přístup. Což je pro jazz důležité, aby neskončil v mezích tradičních postupů.

A co bylo dál? V Bratislavě v AUSu jsem potkal spousty muzikantů a dělal spoustu jazzové muziky, ale trochu jsem se jako pianista pokazil, protože jsem hrál hlavně na elektrický syntezátor a moc necvičil. Po vojně jsem pak šel do Prahy na „Ježkárnu“, která měla dobrou pověst. Začal jsem studovat skladbu, protože v oboru piana, jak jsem si myslel, bych kvůli té pauze na střední škole nemusel udělat zkoušky. Taky vlastně piano nebylo středem mého zájmu, protože tam člověk jen cvičí a těžiště práce spočívá v interpretaci klasických děl a jazzu tam je málo. Proto pro mě byla tou správnou volbou skladba, kde člověk zvládá teorii a má volné pole působnosti a není nucen do nějakého stylu. Závisí to do jisté míry na kontorech a na ty já měl štěstí: byli to Milan Svoboda a Karel Růžička.

A co ti dal Milan Svoboda? Milan byl odjakživa samorost, který se zabýval hledáním různých cest s využitím improvizace a jazzových vyjadřovacích prostředků.

Karel Růžička byl v mládí inspirován hudbou třetího proudu, MJQ, Milan Svoboda také působí na pomezí jazzu a klasiky. Zanechalo to na tobě nějaké stopy? Ano, velké, s nimi jsem to vyhrál. U Karla jsem se učil takovou tu americkou koncepci, která sahá víc k základům jazzu. Jejím pilířem jsou pianisti jako Bill Evans, nebo Tommy Flanagan. I to

Svobodova poslední deska „Prolínání“ je záznam solo piana z Rudolfina. Chtěl bys někdy nahrát něco takového? Určitě chtěl, ale na to budu muset ještě hodně pracovat. Improvizovat hodinový či delší koncert je velmi náročné. Člověk musí mít obrovské technické a myšlenkové vybavení. Improvizující sólista má dost málo prostředků na to, aby udržel pozornost posluchače, na rozdíl od orchestru a kompozice, kde je bezpočet barev a možností, co se všechno dá dělat. Milanovi se to povedlo, je to velmi charismatická osobnost a jeho celoživotní dráha, jako v případě všech umělců, přinesla skvostné záležitosti, ale i věci, které být nemusely. Milan z toho dokáže eliminovat to špatné a má spousty materiálu, takže je opravdu schopen ze svého repertoáru postavit dlouhý a zajímavý program. To nemluvím o tom, jak skvěle je vybaven technicky. Ve svých pětadvaceti letech jsi dostudoval a hned vyučuješ jazzovou interpretaci. Jak ses

17

k tomu dostal a jak vlastně výuka jazzové interpretace vypadá? Nabídlo mi ji vedení školy, protože bylo hodně žádostí o výuku v tomto směru a asi jim došli kantoři… Já jsem měl celkem dobré reference a jediné negativum bylo, že jsem školu ještě nedostudoval, což se ale už změnilo. Jazzová interpretace je o tom, jak uchopit nástroj a jak správně stylově interpretovat jazzové skladby. Zahrnuje to hlavně improvizaci, protože ta je základem jazzové hudby. No a na specializované škole je nutné dosáhnout určitého stupně hudební erudice a proto je nezbytné věnovat se teorii. Na hodinách kromě samotného hraní rozebíráme harmonii a posloucháme nahrávky. Tím si ti žáci posilují sluch a posilují si myšlení. Protože ve hraní funguje spojení „hlava – ruce“. Člověk by měl vědět, co chce zahrát a když to vymyslí, jeho ruce by uměly bezprostředně reagovat. Konzervatoř jsi zakončil diplomovou prací. A co absolventský koncert? Tématem byl vývoj improvizace. Text byl napůl metodický, kdy jsem popisoval a nabízel podněty ke studiu – snažil jsem se inspirovat lidi, kteří to budou číst. A napůl byl takový osobní, jak vidím improvizaci já. Porovnával jsem improvizaci a kompozici, což jsou vlastně oblasti, ve kterých i pracuji. Absolventský koncert jsem jako skladatel mít nemusel, ale v mém zájmu je i ten realizovat, protože když už člověk něco píše, tak by měl najít v sobě tu sílu, aby to dovedl do konce a nechal to i zahrát. A to se vlastně týká i mého následujícího projektu, kde chci využít smyčcové kvarteto. Takže můj absolventský koncert by měl vypadat tak, že bych zahrál jednu třívětou skladbu se smyčcovým kvartetem a pak bych tam měl i dvě svoje tria – Vít Švec Trio a No Borders. Pokud se vše povede, tak potom na podzim bych chtěl spojit kvartet s kapelou Vít Švec Trio. Rádi bychom se tím dostali i za hranice jazzových klubů, trochu na jiné pískoviště, a recipročně bychom zase chtěli ten kvartet prezentovat i na jazzových pódiích, na festivalech atp. Po vydání CD Keporkak jsme mluvili o dalším projektu a já jsem hned řekl, že bych netočil další trio, protože mě teď ještě čeká deska s No Borders, a že bych si počkal na něco, co by nás posunulo dál a tohle se vlastně jeví jako docela zajímavá možnost. Pojďme na chvíli k Vít Švec Triu. Jak jste se vlastně dali dohromady? To bylo zábavné. Já jsem hrával po Praze s lepšími i horšími kapelami v různých restauracích, na rautech, pak přišly jazz kluby. A jednou mi zavolal Vít Švec, že o mě slyšel. On měl tehdy kapelu s Markem Aanderudem, ale Mark nečekaně odjel a já jsem ty koncerty, co tady měli dopředu nasmlouvané, odehrál za něj s jeho repertoárem,

H IO VR AI DZ LO ON T D doplněným o standardy. Spolupráce se nám zalíbila a protože to vypadalo, že to bude mít smysl, zůstal jsem. Pavla Razíma pak nahradil Honza Linhart a je z toho deska Keporkak. A kdo dostal do kapely Jana Linharta? Není to náhodou tvoje zásluha, když spolu působíte na Ježkárně, jak se běžně říká? My jsme si ho s Vítkem vybrali společně, hrál s námi párkrát nějaký záskok a bylo to moc příjemné. Mě na něm baví, že hraje na bubny úplně jinak než většina bubeníků. Má velmi citlivý přístup, například je i výborný pianista. On přesně ví, co já od bubeníka potřebuji, protože klavírní hře rozumí, a proto hrát s ním je potěšením. Je to úplně jiné než třeba v No Borders a to nechci vůbec nijak snižovat ani jeden z těch přístupů. Mě na tom baví právě ta různorodost. Takže skvělá muzikantská empatie. Máš ve Vít Švec Triu respektive v No Borders pocit, že každý člen Tria do toho vkládá tu svou třetinu k vytvoření díla, že každý do toho přispívá stejně? To se mění podle toho, co se zrovna hraje. Nechtěl bych, aby si to někdo špatně vyložil, ale v obou kapelách jsem nejaktivnější z muzikantů já, protože v triu plním funkci melodickou, harmonickou i rytmickou. Prezentuji se též jako skladatel značné části repertoáru, takže jakmile by šel někdo jako záskok za mě do Vít Švec Tria nebo do No Borders, tak by rázem vznikla nová kapela. Každý má ale určitou míru svobody. Obecně bych ještě řekl, že No Borders je víc orientovaná na latinsko americkou muziku, a na takové efektnější, výbušnější energické hraní, zatímco Vít Švec Trio působí víc komorněji. A co bys ještě řekl o No Borders? V No Borders nebudeme hrát jen vlastní věci, ale i převzaté, zhruba tak půl na půl. Momentálně jsem ve fázi psaní. Nemám ještě dokomponované skladby, všechno dělám nahonem. V poslední době jsem neměl moc času, nahrávali jsme Vít Švec trio a půl roku před tím jsem to skládal a cvičil, taky jsem dokončoval školu,měl spoustu učení a do toho se mi narodila dcera, takže No Borders stagnovalo. Ale teď začínáme intenzivně zkoušet a zase něco dělat. Ale ještě k albu Keporkak. Při četbě recenzí jsem měl dojem, že se zabývají jen Matejem Benkem. Na jedné straně mě to těší, na druhé trošku mrzí. Myslím, že kluci, kteří to se mnou dělali, by si zasloužili víc pozornosti. Vítek mi dal možnost, abych se prezentoval. Řekl mi: přines materiál a uděláme desku. Jako leader kapely by to mohl profilovat víc podle sebe, ale on mi tu hudební důvěru věnoval a jsem mu za to strašně vděčný, protože je to pro mne i velká možnost se zvidi-

telnit. Přece jenom prezentovat vlastní hudbu je něco jiného než interpretovat. Jak vás napadlo pojmenovat album po druhu hudebně nadané velryby? To byl nápad Vítkův. Já jsem si vždycky přál nějaký mimohudební podtext a tak jsem názvy skladeb koncipoval jako vizi podmořského světa. Ta titulní se jmenuje Následovat velryby (Follow the Whales) a na tom základě jsme vymysleli takovou introdukci, kterou Vítek hraje smyčcem na kontrabas. Až pak jsme si na internetu našli zpívající velrybu. Zvuk, který vydává, je obdobný kontrabasovému flažoletu. A Vítka Švece napadlo nazvat album po té velrybě – Keporkak. Hodně vystupuješ v pražských klubech, takže jak vnímáš tohle prostředí? Trochu mě mrzí, že v českých jazzových klubech je hudební prostředí dost anonymní. Neděje se třeba to, co v Americe, kde si kolegové vzájemně hrají svoje skladby. Ale ono to možná ani nemá smysl, protože zdejší posluchači to neocení. Když jsme u posluchačů, jaké publikum Ti vyhovuje? Spíše stadiónové prostředí, nebo komorní? Jistě vždy záleží na hudbě, kterou hraješ… To je právě strašně sporné. Je pravda, že mi docela lichotí, když je bouřlivý aplaus, protože někdy to ta hudba prostě vyžaduje. Ale v zásadě mám raději takové umírněnější publikum, u kterého cítím pozornost. Je to tak půl na půl. Co tvé vzory? Pianisté a jiní muzikanti? V každém období je v centru mého zájmu někdo jiný – vzorů mám moc, ne že bych měl jednoho člověka na nějakém piedestalu. To se stává dost často saxofonistům, tam je velkou inspirační osobností John Coltrane. Ve snaze přiblížit se jeho stylu dělají hudebníci maximum, ale pak může být těžká cesta ven. Zajímalo by mě zahrát si se spoustou lidí z historie, jaký by to mělo efekt. Z klasického jazzového hřiště jsou osobnosti, s nimiž bych opravdu chtěl zkusit hrát. Kdybych měl mluvit o muzikantech, kteří nehrají na piano, tak z basistů by to byl John Pattituci, z kytaristů třeba John Scofield – ten má úplně jiný přístup ke hraní než kdokoli jiný. Nevím, co i jak bych hrál, ale on by byl určitě strašně povzbuzující. A pak by mě zajímali lidé, kteří se nevěnují jazzu zas až tak důsledně. Například pianista a kytarista Egberto Gismonti, z bubeníků bych moc rád hrál se Stevem Geddem či Peterem Erskinem. S kým bych se určitě bál hrát, je Miles Davis. Jeho hra ve mně budí obrovský respekt, já se totiž někdy bojím i jen poslouchat jeho hudbu. To je někdy tak neuchopitelné… Z vymezeného místa pro tento článek moc už nezbývá, takže jen pár poznámek na okraj klu-

18

bového vystoupení a CD Keporkak, především poznámek Poledňákových. Musím se přiznat, že jsem se na CD po zážitku v klubu přímo nedočkavě těšil. Nemohu říct, že jsem byl z CD zklamán, ale proč nepřiznat, že zážitek z živého vystoupení byl jaksi silnější, i když samozřejmě neopakovatelný, zpětně nekontrolovatelný. Možná to je způsobeno tím, že CD je sestaveno takřka výlučně ze skladeb Benkových (z jedenácti skladeb je devět jeho, dvě jsou Švecovy), zatímco v klubu byl hrán repertoár „světovější“, v němž byl ten opravdový jazzový tah výraznější a zároveň výrazová paleta byla bohatější. I z Benkovy klavírní hry jsem tam měl pozitivnější dojem – hrál technicky suverénně (to co říkal v interview o své klavírní hře, možná platilo, ale už neplatí: hrál krkolomné pasáže v přímo ďábelských tempech; s Konopáskem jsme si notovali, že jestli si chvilku člověk myslel, že už ho nic neudiví, za okamžik udivila ještě větší obtížnost zvolených prostředků, zvládnutá stejně brilantně), ale co je ještě důležitější, nikde se nejednalo o samoúčelné předvádění. Komplikovanost právě tak jako rafinovaná jednoduchost hrály svou úlohu při budování hudebního smyslu, hudební logiky. A navíc, bylo to opravdu billevansovské piano (to se mi líbí!), ale bylo v tom i mnoho originálních, zajímavých prvků… Teď ke Keporkaku: zrcadlí celkem výrazně Benkovy ideje, jak jsou vyjádřeny v předchozím interview, a zrcadlí tedy výrazně inspiraci ve světě Ružičkově a Svobodově, a to mi při vší úctě k oběma výrazným postavám našeho jazzu poněkud vadí. Ačkoli znám mnohé projevy (i jejich!) zdařile využívající prostředků obou oblastí, přece tu v pozadí číhá nebezpečí ztráty jazzové autenticity, což nebývá vždy kompenzováno vhodností, výrazností, originalitou uplatňovaných principů z říše hudby artificiální. Řečeno drsně, člověk pak má pocit jisté „nedovařenosti“. Ale to jsem se vyjádřil moc silně a možná až příliš subjektivně (nemám i u jiných jazzmanů rád například jakési impresionisticky, „náladově“, kvaziimprovizačně koncipované úvody k vlastnímu jazzovému muzicírování), protože CD patří pro mnohé své rysy k tomu nejlepšímu, co náš jazz v současnosti produkuje. Líbí se mi třeba skladby Information No 7 nebo Monkfish, je tu množství hezkých sól, technicky se soubor prezentuje víc než dobře, z projevu posluchač cítí, že členové ansámblu si rozumějí a umějí si vyhovět a že v souboru panuje tvůrčí atmosféra, dále že Benko je přes výše řečené zřejmý skladatelský talent, atd. Summa summarum, pokud lidé ze světa jazzu ještě nějak výrazněji nezaregistrovali Benka a vůbec ansámbl Vít Švec trio, tak by to měli ve svém zájmu urychleně napravit, a pokud by lidé odjinud chtěli najít cestu k pražskému jazzu, tak cestu přes tento ansámbl lze doporučit… „

„

Foto: František Ortmann

H O D RI VI ZA O D N L O T PRAHA , NÁRODNÍ DIVADLO

Aida postaru Lenka Šaldová

B

„

P L Z E Ň ,

D I VA D L O

J .

K .

Daniela Longhi (Aida), Ivan Kusnjer (Amonasro) Zdeněk Plech (Ramfis). To Sergej Ljadov (Radames) je sice ve skvělé formě, ale jeho urputný pěvecký projev má daleko k bel cantu, podobně jako syrový projev Aliny Guriny (Amneris). Přes precizní, dynamicky a temporytmicky efektní hudební nastudování Olivera Dohnányiho se tak ani velký hudební zážitek nekonal. Konzervativní operní publikum, které si přijde poslechnout krásnou hudbu v blýskavě zlatě – bílém jevištním rámu, se asi nebude bouřit

T Y L A

P

rvní premiérou nové divadelní sezony opery divadla J. K. Tyla v Plzni se staly Hry o Marii Bohuslava Martinů. Toto originální vokální dílo zaznělo na plzeňském jevišti poprvé již v roce 1968 pod taktovkou dr. Karla Vašaty v režii Bohumila Zoula. Současná plzeňská inscenace je ve velké míře limitována scénou. Velké dvouramenné schodiště s vrchní plošinou uprostřed vysunul výtvarník Martin Víšek až do středu scény a tím značně zmenšil prostor pro pohyb na jevišti. Zaplněná scéna sborem, baletem i sólisty působí přelidněným dojmem, což se vedle vznosné hudby B. Martinů jeví poněkud těžkopádně. Tato opera klade mimořádné nároky na operní sbor, který je komentátorem a také aktérem

Národní divadlo Praha – Verdi, Giuseppe: Aida. Dirigent Oliver Dohnányi, režie Steffen Piontek, scéna a kostýmy Mike Hahne, choreografie Tomáš Rychetský, sbormistr Pavel Vaněk, dramaturgie Pavel Petráněk. Premiéra 15. 10. 2005.

Valentina Čavdarová (Mariken)

Hry o Marii Lilka Ročáková-Rybářová

proti myšlenkově a emocionálně prázdnému, nudnému jevištnímu provedení. Inscenace, která je utvrzuje v tom, že divadelní stránka je v opeře zcela druhotná, je ale podle mě nebezpečnou brzdou na cestě za moderním divadlem. „

děje. Sbormistr Zdeněk Vimr vedl svůj sbor k preciznosti intonační i rytmické. Škoda, že sbor postrádá ve svém středu také zralejší hlasy, které by ve výsledném dojmu přidaly na širším a barevnějším zvuku. Zásadní vklad do inscenace přineslo hudební nastudování šéfa opery Jana Zbavitele. Orchestr hrál pod jeho vedením soustředěně, bez zřetelných kazů. Jeho interpretace partitury v sobě nesla jasný interpretační záměr, který vycházel z pochopení tohoto díla. Výjimku tvořil pouze úvod opery, který působil po oba premiérové večery poněkud rozpačitě. Ze sólistů na první premiéře zaujala svým výkonem mladá Ivana Veberová. Ztvárnila role Mariken a Marie. Její barevný soprán zněl vyrovnaně ve všech polohách a nesl v sobě citové zaujetí. Příslibem jsou také její schopnosti představitel-

19

Foto Marta Kolafová

ohužel neznám německé inscenace režiséra Steffena Piontka, v pražském Národním divadle se ale inscenací Verdiho Aidy přihlásil k divadelní estetice, která byla aktuální tak před sto lety. Pokud je intendant z Rostocku opravdu pouhým rutinérským aranžérem, pak nechápu, co si od něj vedení ND slibovalo. Pokud je mocen osobitějšího jevištního řešení, pak nechápu, proč v Praze secvičil kostýmovaný koncert, při němž sólisté bezradně postávají či poklekávají (o vztazích mezi postavami nemůže být řeč) a sbor se na povel po skupinkách přesunuje po jevišti. Až směšně působí neuměle provedené, nekonečné naivní průvody a tanečky. Snad má jít o provozní inscenaci, která bude na repertoáru mnoho let (v tom případě ale stejně nerozumím tomu, proč byla svěřena hostujícímu německému režisérovi) a ve které se třeba dočkáme i aktraktivních hostů. Premiérové obsazení, bohužel, nikterak zářné nebylo – jméno Daniely Longhi sice má světový zvuk, Aidu mnoho let zpívala ve veronské aréně a je znát, že ji má detailně výrazově promyšlenou, leč její hlas už není tak průzračný a pevný, jak patrně býval. Premiéře tak kraloval Ivan Kusnjer, který krásnou kantilénou vyzpíval Amonasrův vztek a odhodlání. Uvolněně rozezněl svůj barevný bas

D I V A D L O

„

Č E S K É

B U D Ě J O V I C E ,

večery vytvořil barytonista Dalibor Tolaš. Příběhy o Mariken a Paskalině kultivovaně tlumočil v roli Komentátora činoherec Jaroslav Someš. Významnou součástí Her o Marii jsou baletní scény. Choreograf Jiří Kyselák se musel potýkat, jak jsem již v úvodu naznačila, se stísněným prostorem scény. I přes tento nedostatek dokázal vytvořit působivé choreografie k Mariken z Nimégue a k Sestře Paskalině. Zde bych ráda vyzvedla dramatický výkon tanečníka Viktora Gutova v roli Démona. Režie Jiřího Nagyho nic nepokazila, ale ani zvláštním způsobem inscenaci neobohatila. Je-

J I H O Č E S K É

ho režie byla především ilustrací. Toto výsostně syntetické dílo Bohuslava Martinů však poskytuje také velký prostor pro fantazii. I přes některé výhrady je určitě dobře, že plzeňská inscenace Her o Marii vznikla. Skýtá možnost opernímu publiku poznat mimořádné dílo stále ještě neprávem opomíjeného Bohuslava Martinů. „ Plzeň, Divadlo J. K. Tyla – Bohuslav Martinů: Hry o Marii. Dirigent Jan Zbavitel, režie Jiří Nagy, scéna Martin Víšek, kostýmy Iva Malíková, choreografie Jiří Kyselák, sbormistr Zdeněk Vimr. Premiéra 22. 10. 2005.

D I VA D L O

Foto archív

ské. Mladá altistka Eliška Weissová s úspěchem ztvárnila v obou premiérách Archanděla Gabriela a Kovářovu dceru. Obě pěvkyně pak s tenoristou Zbyňkem Brabcem a basistou Jevhenem Šokalem vytvořily ve zvuku barevný a vyrovnaný sólový kvartet v legendě o Sestře Paskalině. Sopranistka Ivana Šaková v roli Paskaliny působila vlažně ve zpěvu i prožitku. Z tohoto pohledu se lépe jevila Paskalina Jany Tetourové, která se témbrem hlasu více přiblížila vášní spalované Paskalině. Roli Mariken pěkně zazpívala na druhé premiéře Valentina Čavdarová. V roli Matky Boží se lépe dařilo Libuši Márové, než Věře Pachové. Ďábla po oba

Zábavný začátek sezony v Českých Budějovicích Lenka Šaldová

Ř

editel Jiří Šesták a jeho hosté (českobudějovický primátor, zástupci sponzorů a Tomáš Töpfer) vtipným ceremoniálem otevřeli další sezonu v Jihočeském divadle – a v jejím úvodu se v jednom večeru představil operní soubor s Lortzingovou Zkouškou na operu a baletní soubor s projektem Tanec čtyř vůní (na hudbu Josepha Haydna). Malý českobudějovický operní soubor opět přesvědčil o tom, že mu komorní komediální dílka sedí – byť režisér Miloslav Veselý, myslím si, mohl popustit uzdu fantazii ještě mnohem více. Ne všechny situace oplývají stejnou měrou humoru a ne všichni sólisté mají takový cit pro načasování pointy, jaký předvedl Peter Poldauf v roli Hraběte – stále poněkud udiveného stárnoucího člověka, možná opravdu malinko popleteného, ale spíš pěkně poťouchlého. Však si musel najít způsob, jak v klidu přežít vedle dryáčnické Hraběnky Dagmar Volfové! Poldauf pronáší vtipné repliky jen „

O S T R AVA ,

D I VA D L O

jakoby mimochodem, s čímž občas nepříjemně kontrastuje příliš viditelná snaha jeho kolegů tvořit legraci. Věřím ale, že v reprízách zpěvného, přepjatého štěbetání ubude, komediální talent rozhodně na premiéře nezapřeli ani další interpreti. A co víc (a nebo spíš – co hlavně): je tentokrát radost poslouchat orchestr i většinu hlasů: premiéře vévodili jemným lyrickým tenorem Aleš Voráček a ohebným, barevným barytonem Svatopluk Sem. Oběma interpretům bylo rozumět každé slovo, oba si mohou dovolit pohrávat si s tóny a zpívanými větičkami. Rázné hudební nastudování Martina Peschíka má říz, šmrnc, orchestr mu zahrál dobře (také v druhé, haydnovské části večera), ansámbly a sbory ladily – zdá se, že i v tomto směru by se zde mohlo blýsknout na lepší časy. „ Jihočeské divadlo České Budějovice – Albert Lortzing: Zkouška na operu. Dirigent Martin Peschík, režie Miloslav Veselý, scéna Martin Víšek, kostýmy Eliška Zapletalová, sbormistr Josef Sychra. Premiéra 7. října 2005 v historické budově Jihočeského divadla.

A N T O N Í N A

Tanec čtyř vůní – Zdeněk Mládek (Lothar Omar, budějovický solnář), Anna Ondráčková (Omarová, jeho žena)

D V O Ř Á K A

Ostravská Rusalka nesentimentální Josef Herman

R

eferát o posledním nastudování opery Antonína Dvořáka Rusalka v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě si zaslouží trochu obsáhlejší úvod. Po dlouhých letech, ba desetiletích, totiž důsledněji vykročilo z širšího kruhu inscenační tradice, formované od 30. let minulého století. Jejím nejznámějším

naplněním byla legendární inscenace Václava Kašlíka z roku 1960, která se hrála neuvěřitelných jedenatřicet let, přesáhla šest stovek repríz a onu tradici u nás takřka uzákonila – mám na mysli vytváření přírodní lyriky světly a projekcemi, ale také různými závěsy z lehkých látek, mihotání jezera a noční oblohy nad ním, taneční kroky a stylizovaná gesta rusalek kontrastující s bodře lidovou komikou Hajného a Kuchtíka

20

– úhrnem úhledně ladné výtvarné obrazy, které u nás splynuly s představou autorského úmyslu skladatele. Právě na tomto příkladu lze ukázat ošidnost takových představ – scénické poznámky sice obsahují řadu podrobností, jenže naprosto věcných až strohých, a také návrhy vizuální podoby postav pro první uvedení Rusalky byly na hony vzdáleny dnešní ustálené představě o ladné ušlechtilosti. Tak například Vodník byl

„muž“ v nejlepších letech, fyzicky zjevně silný a bez kouska oděvu připomínal satyra, stejně jako ostatní postavy byl kolorovaný ostře sytou barvou, on samozřejmě do zelena. Tehdy se zjevně nekouzlilo s atmosférou, ale hrálo se barvité divadlo v kašírovaných kulisách. Režisér Luděk Golat se svými výtvarníky Jaroslavem Malinou a Helenou Anýžovou se k tehdejšímu principu tak trochu vrátili, nepovažuji za náhodu, že v programu otiskli některé ze zmíněných původních návrhů postav. Zřejmě se tím „autorskému“ záměru přiblížili víc nežli ona ustálená inscenační tradice, jakkoli to přinejmenším pro část premiérových diváků bylo překvapivé a hůře přijatelné. Mně to naopak bylo nadmíru sympatické, aniž bych chtěl tvrdit, na rozdíl od zastánců inscenační tradice, že jde o jednou provždy vyřešený, a tudíž jedině správný přístup k Rusalce. Poslední dvě nastudování Rusalky ve Státní opeře a v ND Brno však prokázala, že ono kouzlení s atmosférou je poněkud vyčpělé, ostatně ve světě dnes spíše hledají symbolický ba freudovský výklad příběhu. Ostravská inscenace tak daleko nejde, hraje se pohádkový příběh, jen jaksi věcnějšími jevištními prostředky, které korespondují nejen s předchozími Golatovými inscenacemi, ale i s divadlem kolem roku 1900 – prostor vykrytý bočními kulisami vyplněný abstraktními jakoby textilními kolážemi, po stranách lehce zešikmené a do oválných meandrů vyříznuté „břehy“ jezera, zpodobeného modrou látkou na podlaze, vzadu lávka, na níž z obou stran vedou snové schody a vchod pod ní uzavírá modrý závěs. Vše výrazně tónované barevnými světly. Druhé jednání na zámku od krajních u jezera vymezil jen japonský můstek přes jezírko, který evokoval orientální inspirace secese, kterou připomínaly též některé kostýmy, zvláště ženské. Vodník je tu pod lehkým pláštěm do půl těla nahý pěkný chlap v plné síle, na premiéře v báječném provedení vysokého Martina Gurbaľa (alternuje statný Bogdan Kurowski), pěvecky nemá nejmenší problém a hraje s chutí nově, ryze divadelně, nikoli jako dosud spíše „filmově“ domyšlené akce. Tak hned v úvodní scéně Vodník nevylézá z propadliště, jak bývá zvykem, když „bublinky už ze dna jdou“, ale volným krokem přichází zpoza modrého závěsu, dorážející žínky se k němu samy lísají a není se jim co divit. Golat vůbec vykládá zákruty příběhu divadelně názornými akcemi s pomocí připsaných postav, třeba do scény Hajného a Kuchtíka přivedl i starou Hátu, o níž se normálně jen zpívá, a houf malých Kuchtíků, z nichž jeden hraje a větší Kuchtička ho na scéně „dabuje“, Ježibabu doprovázejí tanečně pantomimičtí Divní braši, je tu Vánek i Bludičky. A hlavně je tu perzonifikovaný Měsíček, jemuž zpívá Rusalka svou známou árii v prvním jednání a on s ní

Foto Josef Hradil

D I V A D L O

Gianluca Zampieri (Princ) a Eva Dřízgová Jirušová (Rusalka) pak ve třetím jednání coby útrpný přítel prožívá krach veškerých nadějí v oné nádherně beznadějné orchestrální mezihře po výstupu s Ježibabou. Do třetice příklad ze samého závěru opery, analogický Golatovu nepopisnému, a proto emocionálně silnému vyústění předchozích inscenací Macbetha a hlavně Rigoletta – smrt Prince je věcně znázorněna modrou látkou, za níž ho schovají dvě bludičky a odcházejí s ním za onen modrý provázkový závěs za zpěvu závěrečné Rusalčiny modlitby. Aby akce navazovaly, škrtli inscenátoři poslední krátký vstup Vodníka, jenž významově ani hudebně nepřináší nic podstatného, ale litoval jsem důsledného přesunu všech sborů za scénu, čímž především druhé dějství hudebně utrpělo. Ostatně největší problém mám právě s hudebním nastudováním dirigenta Paola Gatta, a to jak s některými tempy a málo precizovanými zvukovými finesami Dvořákovy místy skoro impresionistické skladby, tak s nepřesnostmi v souhře orchestru i zpěváků. Hornista jakoby part viděl na premiéře poprvé, ale i jiných technických nepřesností bylo dost. Obsazení i v alternacích je ovšem parádní, s nímž se obě pražské i brněnská inscenace nemohou měřit. Interpretaci Rusalky dále prohloubila Eva Dřízgová-Jirušová, jejíž hlas je stále barevnější, aniž by ztrácel excelentní vysoké tóny, a ona dodržuje jemný a přesný výraz jak zpěvu, tak pohybu, gest a mimiky. Bravo, neznám v této chvíli lepší tuzemskou Rusalku. Roli Prince alternují oba výteční mladí Italové, kteří s ostravskou operou opakovaně spolupracují, premiérový Gianluca Zampieri roli nastudoval výslovností i pěvecky výsostně, škoda trochu nestylového pěveckého pojetí s italskými zvyklostmi, které, myslím,

21

Dvořákovi nesluší. A pak Zampieri tak zcela neodpovídá vizi „vrtkavého“ Prince, chová se spíše neohrabaně, zato s tak upřímným pohledem, že mu těžko uvěřit zradu Rusalčiny lásky. Alternuje Luciano Mastro, který je typově obvyklé podobě postavy blíže, neměl jsem však štěstí ho v roli zastihnout. Agnieszka Zwierko nastudovala Ježibabu velmi pěknou češtinou (na rozdíl od Kostelničky), hlasově je pro roli předurčena podobně jako Iwona Noszczyk pro Cizí kněžnu, které navíc dává tak smyslnou vášeň, že není divu, když jí Princ podlehne. Ostravské nastudování Rusalky je výrazem tvůrčí pohody, v jakém se inscenační tým Golat – Malina – Anýžová vynachází, a také dokládá vysokou interpretační úroveň současného ansámblu ostravské opery. Na premiéře, a slyšel jsem, že i na jedné z repríz, se však volalo bravo i trochu bučelo, což by vůbec nevadilo, kdyby to patřilo vlastní inscenaci a ne polemikám okolo vypsání výběrového řízení na místo ředitele divadla, tedy na post režiséra inscenace Luďka Golata. Takové projevy jsou, s odpuštěním, hloupé, ale ještě hloupější jsou stejně cílené rádoby odborné reflexe, jakou pro rozhlas napsala Renata Spisarová. Nic proti tomu, že jí se inscenace nelíbila, kdyby své soudy vyargumentovala. Inu kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Doufám stále, že v Ostravě zvítězí zdravý rozum a přestane se zpochybňovat vedení, které NDM dovedlo do absolutní špičky zdejšího divadelnictví. „ Národní divadlo moravskoslezské Ostrava (Divadlo Antonína Dvořáka) – Antonín Dvořák: Rusalka. Libreto: Jaroslav Kvapil. Režie Luděk Golat, dirigent Paolo Gatto, choreografie Tamara Černá a Igor Vejsada, scéna Jaroslav Malina, kostýmy Helena Anýžová. Premiéra v Divadle Antonína Dvořáka 1. října 2005.

D I V A D L O „

O L O M O U C ,

M O R AV S K É

D I VA D L O

Foto archív

Cesta do Japonska? Přes Polsko! aneb Madama Butterfly v Olomouci

Lea Vítková (Madama Butterfly) a Petr Martínek (B. F. Pinkerton) Jiří Kopecký

J

ako první operní premiéru sezony 2005/ 2006 uvedlo Moravské divadlo v Olomouci dílo Giacoma Pucciniho Madama Butterfly (14. 10.). Na veristické produkci sice ulpívá představa podřadného umění (výrok Iši Krejčího o „italském hnojstvu“ je na Hané stále tradován), o výjimečném dramaturgickém tahu divadla také nelze hovořit, přesto Pucciniho opera zapadá mezi nejživotnější a zároveň interpretačně nelehké výtvory epochy roku 1900 (Leoš Janáček, Richard Strauss atd.), a tak inscenování tragického příběhu japonské dívky Čo-Čo-San přirozeně vzbuzovalo pozornost. Punc mimořádnosti ještě umocnil fakt, že se pod nové představení podepsali dva polští hosté, režisér Henryk Konwinski a scénograf Bogumil Jan Bernaś. Sázka na cizince se v tomto případě vyplatila (premiérový aplaus vstoje hovoří sám za sebe). H. Konwinski má blíž k baletu než k opeře, je mu však vlastní práce s hercem. Sochař a restaurátor B. J. Bernaś se také dostával k opeře postupně. Přístup obou umělců je na první pohled tradiční a na pohled druhý jednoduchý, funkční a navíc podepřený znalostí potřebných reálií (Japonsko, secese). Perspektiva je zploš-

těna díky prostému modrému pozadí, použití stínohry působí odlehčeně, nenásilnou dominantu druhého – květinového – dějství tvoří kulová váza z čirého skla a rozkvetlá snítka. Světla neustále podporují atmosféru scény lomenými tóny. Několikrát je měněn oděv Butterfly, epizodní výstup knížete Yamadoriho nemůže neupoutat bohatým kostýmem (tři přede mnou sedící Japonky se nepřestaly smát, dokud Ondřej Doležal neodešel z jeviště…). Na začátku si Čo-Čo-San pohrává s leknínem, sebevraždu spáchá za secesně zvlněným paravánem. Jedná se sice o konzervativní režii ve směru historizující opera – podívaná, ale netrčí z ní samoúčel a především ji H. Konwinski dotáhl (odmyslím-li si ortopedické pantofle úslužných Japonců, oceňuji srozumitelné náznaky v pikantním závěru prvního jednání – Suzuki zavře dveře Pinkertonovi těsně před nosem, polorozepnutá uniforma jasně vypovídá o jeho úmyslech). Z dvojího obsazení dávám jednoznačně přednost tomu druhému. Lea Vítková v titulní roli hraje od záchvěvů tváře po výrazná gesta, zpívá ve znělých pianissimech, v souznění se sborem a orchestrem nezaniká, nemusí očima spoléhat na dirigenta. Převtělení Eleny Gazdíkové není

22

tak niterné, subretní soprán také nenabízí tolik valérů. Sekunduje-li L. Vítkové Suzuki v podání Zdeňky Mollíkové, objevuje se na scéně statečná sedmnáctiletá dívka plná naděje i úzkosti a mateřsky soucitná služka. Souhra E. Gazdíkové a Magdy Málkové sráží věkový rozdíl do téměř sesterského vztahu, pěvecky je však Málková spolehlivější partnerkou. Hostující Ján Babjak a domácí Petr Martínek nemají s vojensky sošným B. F. Pinkertonem moc práce, kvalita jejich výkonu se přímočařeji odvíjí od hlasových dispozic; Babjaka jeho role vysiluje (bezbarvé výšky), pavarottiovsky teplý a měkký tenor P. Martínka zvládá svůj part poměrně suverénně. Dohazovač Goro je v obou alternacích nebezpečně všudypřítomný a úlisný, jak Václav Málek, tak Antonín Valenta využívají i tenorového expresivního parlanda. Americký konzul Sharpless Jakuba Kettnera s přehledem hraje to, co zpívá a naopak (chvatný a udýchaný vstup!), Vladislav Zápražný zůstává za svou postavou o krok pozadu. Mladý David Szendiuch musí kvůli svému basu zpívat starého klejícího strýce Bonzu a jde mu to skvěle. Sbormistryně Lubomíra Hellová připravila lahodné ženské sbory, mužské výstupy vzhledem k materiálu zřejmě nemohla secvičit lépe… Dirigent Miloslav Oswald předvedl dvakrát po sobě rozdílnou interpretační úroveň. Rád věřím, že za rytmickou rozháraností v prvním jednání (18. 10.) stála jen momentální únava po náročných zkouškách a dvou předchozích představeních či premiérová čerstvost a neusazenost inscenace. M. Oswald si jinak dobrou souhru hlídá, jeho tempa nepostrádají švih, lyrická místa netáhne. Často podléhá patetickým ariózům i jímavým melodiím a překrývá pěvce (ještě pochopitelně v duetu Butterfly a Pinkertona v prvním dějství, zcela nesmyslně ve třetím aktu, když všichni výslovně zpívají:„Tiše, tiše!“). Madama Butterfly se v Olomouci pravděpodobně stane vyhledávaným repertoárovým kusem a příkladem úspěšné investice do česko-polské spolupráce. Oprávněně, a i když Puccini slibuje pozitivní ohlas skoro automaticky, soubor Moravského divadla ukázal, že je schopen nastudovat náročný titul jako prosté a fungující hudební divadlo. „ Moravské divadlo Olomouc – Giacomo Puccini: Madama Butterfly, v italském originále s titulky. Hudební nastudování: Miloslav Oswald, režie: Henryk Konwinski, výprava: Bogumil Jan Bernaś. Premiéra 14. 10. 2005 (psáno z repríz 17. a 18. 10.).

D I V A D L O „

B R N O ,

R E D U T A

Reduta v novém kabátě Věra Lejsková

T

ak jsme se přece dočkali! Po dvanácti letech odmlčení – kvůli havarijnímu stavu budovy – byla 30. 9. znovu otevřena jedna z nejstarších divadelních budov v Evropě, historická brněnská Reduta. V jejích prostorách se kdysi konaly nejen plesy, jak to odpovídá jejímu názvu, ale uváděly se opery, lidové hry i balety, činohry, operety, hrávalo se zde italsky, latinsky, německy a posléze i česky. Koncertovaly zde osobnosti vrcholného interpretačního umění jako Franz Liszt, Clara Schumannová, Anton Rubinstein, Ján Nepomuk Hummel, Louis Spohr, Ferdinand Laub a další. A koncertoval zde i jedenáctiletý W. A. Mozart, kterýžto fakt byl v r. 1993 impulsem k založení mezinárodní soutěže pro mladé pianisty do 11 let, pod názvem AMADEUS. Těch dlouhých dvanáct let, co jsme chodili kolem budovy, které pomalu hrozilo zřícení (životnosti jejího interiéru nepřispívala ani zelenina, která zde byla jeden čas uskladněna – budova totiž je na Zelném trhu), nikdo už ani nevěřil, že se do ní ještě někdy vrátí umění. Leč stalo se: 1.–3. října t. r. byla slavnostně otevřena třemi stejnými premiérami, a návštěvníci, kteří se radovali z opraveného původního exteriéru, vstoupili poprvé do interiéru. Není to už ten původní, který jsme důvěrně znali, přirozeně zde přišly ke slovu moderní trendy, takže uvnitř je snad až příliš mnoho skla, také moderní prosklené výtahy, takže „starý“ návštěvník kráčí do patra raději po schodišti, navozující alespoň částečně původní atmosféru. Je zde nejen velký divadelní sál, ale i tzv. slavnostní sál (mohl by také být zván červený), určený především koncertům. A v něm také byly všechny tyto tři slavnostní večery zahájeny a to vskutku tradičně: jakoby se tu po 238 letech znovu objevil malý Mozart v dobovém ro-

kokovém oblečku, aby za doprovodu orchestru zahrál „svůj“ klavírní koncert A dur. Přirozeně to nebyl Mozart, ale desetiletý Jan Vojtek, žák ZUŠ Fr. Jílka, vítěz loňského AMADEA, a počínal si vskutku skvěle; hrál se suverénní jistotou, technicky brilantně i s patřičným pochopením náročného díla. Orchestr řízený Milanem Kaňákem se uvedl i předehrou k Mozartově opeře Figarova svatba. Další akce se odehrávala v divadelním sále, kde pokračovalo propojení historie se současností, jak jsme to viděli v exteriéru a interiéru divadla: po Mozartovi nás očekával Igor Stravinskij a jeho Příběh vojáka, což není divácky zrovna nejvděčnější titul; taneční pantomima inspirovaná ruskými pohádkami, s hudbou víceméně scénickou, prokládána texty vypravěče (Roman Groszman), vojáka (Petr Rakušan) a Ďábla (Petr Bláha, Václav Vašák). I když provedení bylo nepochybně poctivě připraveno i odvedeno (režie Magdalena Švecová, dirigentka Gabriela Tardonová, choreograf Robert Balogh), představení působilo poněkud

zdlouhavě, až únavně. Další aktovka byla psána přímo pro otevření tohoto obnoveného divadla, a byl k ní vyzván mladý brněnský autor, Vít Zouhar, který pod názvem Noci Dnem nám prezentoval fragment Goetheho pokračování Kouzelné flétny. Jeho minimalistická hudba je svěží, rytmická, snad až příliš stereotypní, nicméně vtipná a v závěru patřičně vygradovaná. Velmi chytře využívá známých zpěvů Papagena a Papageny, což mu zaručuje divácký úspěch. Z hlavních rolí jmenuji: Monostatos/Sarastro Aleš Šťáva, Královna noci Jana Iskrová, Tamino Milan Vlček, Pamina Andrea Priechodská, Papageno Jakub Tolaš, Papagena Marika Žáková, dirigentka Gabriela Tardonová, režie Rocc. Nové divadlo nemá stálý soubor, budou zde střídavě vystupovat většinou komorní ansámbly brněnských divadel i hostů, příležitost k uvádění svých děl prý dostanou i mladí autoři. Bude-li ovšem brněnské ND chtít, aby získalo širokou diváckou obec, aby si sem po těch dvanácti letech lidé znovu navykli chodit, bude muset tituly přicházející v úvahu vybírat velmi pečlivě a hodně uvážlivě. V každém případě jsme v Brně rádi, že máme další nové prostory sloužící jak divadlu tak koncertům a věříme, že si tam budeme chodit pro nádherné umělecké zážitky, pro radost i pro povzbuzení. „ Foto Luděk Svítil

Foto archív

Reduta ze sna probuzená

Noci Dnem: zleva Milan Vlček (Tamino), Andrea Priechodská (Pamina), Marika Žáková (Papagena), Jakub Tolaš (Papageno)

23

Z P R Á V Y

Z

D O M O V A zellotti skladby Janáčka, Ligetiho, Beria, Francka a Scarlattiho. (vla)

EGOR BOHUMIL GR 11. 2005

SPOLEČENSTVÍ SKLADATELŮ, HUDEBNÍKŮ A MUZIKOLOGŮ ATELIÉR 90 pořádá v roce patnáctého výročí svého založení sérii koncertů pod názvem Perspektivy – Retrospektivy. Smyslem je jednak bilancování toho, čím Ateliér 90 za 15 let činnosti přispěl k pestrému obrazu současné české hudby, jednak dílčí výhled do budoucnosti. Druhý koncert této řady se konal 31. října 2005 v kostele sv. Vavřince. Večer nesl název Retrospektivy I. Na programu bylo celkem devět skladeb, které vesměs během uplynulých let už na koncertech Ateliéru 90 zazněly. Trio Lukáše Matouška pro klarinet, housle a klavír předneslo Ornitologické trio (Ptáková, Štajnochrová-Drozdová, Pták). Sonet Things of the Distance Věry Čermákové zpívala Kristýna Valoušková, u klavíru byla Patricia Goodson. První část koncertu zakončila Sonáta pro sólový klarinet Jaroslava Smolky v podání Karla Dohnala. Po první přestávce zazněly na úvod Tři toccaty Jaroslava Rybáře, které na klavír hrál Daniel Wiesner. Následoval cyklus písní Sochy Petra Pokorného. Přednesli jej barytonista Petr Matuszek a klavírista David Šugárek. Druhou část koncertu uzavřely Čtyři věty Miloše Haaseho pro klarinet a smyčcové trio. Skladbu přednesli členové souboru MoEns (Doležal, Danel, Sovadinová, Gajdová). Úvodem závěrečné části koncertu zazněla Fantazie podle Jana Skácela Bohuslava Řehoře. Na violoncello hrál Vít Petrášek, na klavír Jan Kučera. Následovala skladba Marka Kopelenta Ze zápisníku Nataši H. pro ženský a mužský hlas (Valoušková, Matuszek). Závěr večera tvořilo Vzývání IV Milana Slavického pro housle, klarinet a klavír, které opět přednesli členové souboru MoEns (Danel, Doležal, Bartoň).

14. 7. 1926–4.

Neočekávaně, protože i přes svůj vysoký věk byl stále pln tvůrčích plánů, zemřel dirigent Bohumil Gregor, mezinárodně uznávaný znalec a interpret Janáčkova operního díla. Ještě během studií na konzervatoři začínal v roce 1945 jako hráč na kontrabas v orchestru Divadla 5. května (dnešní Státní opery Praha), kde také o dva roky později, 26. 10. 1947, dostal svou první příležitost u dirigentského pultu při představení Pucciniho Madama Butterfly. V roce 1948 byl převeden se souborem pod Národní divadlo a nadále se věnoval dirigování. Následovalo několik úvazků mimo Národní divadlo, z nichž nejdůležitější bylo období 1958--62, kdy šéfoval opeře v Ostravě. Do roku 1977 byl opět zaměstnán – s pauzami vyhrazenými zahraniční činnosti – v Národním divadle, poté zde působil ve svobodném povolání. Trvale spolupracoval s Královskou operou ve Stockholmu (1965-70), Státní operou v Hamburku (1969--72) a Nizozemskou operou v Amsterdamu (1972--76). Komplety Janáčkových oper nahrál mj. pro Supraphon, jako symfonický dirigent spolupracoval s předními českými a světovými orchestry, natáčel pro českou, švédskou a dánskou televizi. V roce 1999 se vrátil k pultu, kde začínal, a v letech 1999--2002 zastával funkci hudebního ředitele Státní opery Praha. Nastudoval zde světovou premiéru zapomenuté opery Bubu z Montparnassu od Emila Františka Buriana, následovaly opery Polský žid od Karla Weise, Hamlet od Ambroise Thomase. V minulé sezoně nastudoval operu La Roulette od Zdenka Merty (světová premiéra 17. 3. 2005), na jejíž partituře s autorem úzce spolupracoval, řídil reprízy Pucciniho Tosky a Madama Butterfly. Shodou okolností to byla právě Madama Butterfly, která byla posledním představením – 6. 9. 2005 –, jež v SOP dirigoval. Symbolicky se rozloučil stejnou operou, s níž v budově Státní opery Praha jako dirigent začínal. V sezoně 2005/06 dovršil 60 let působení v této divadelní budově, v příštím roce by oslavil osmdesáté narozeniny. K tomuto jubileu připravuje Státní opera Praha vydání jeho monografie z pera dr. Aleny Martínkové. Už bohužel bez přítomnosti toho, jehož bohaté životní osudy dokumentuje. (sla)

Hudba v Praze RAKOUSKÝ SMÍŠENÝ SBOR CANTAMINA, zemské mládežnické těleso ze Štýrska, se stalo (31. 10.) absolutním vítězem soutěže na Pražských dnech sborového zpěvu – na mezinárodním sborovém festivalu Praga Cantat. Víkendového klání se zúčastnilo na 30 sborů, sdružujících kolem tisícovky zpěváků z Belgie, Francie, Itálie, Německa, Polska, Rakouska, Slovenska a Slovinska. Z České republiky bylo sborů pět. Mezi vyspělými smíšenými sbory se nejlépe umístil Chór Akademii Muzycznej z polských Katowic, mezi mužskými sbory Liederkranz Cleeberg z Německa a ve folklorních souborech slovenský Technik Akademik. SPIRITUÁL KVINTET, nejstarší český folkový soubor, slavil 45. výročí založení. Hosty jeho narozeninového koncertu (1. 11.) byli ve zcela vyprodané Smetanově síni Obecního domu bratři Ebenové a několik bývalých členů Spirituál kvintetu. Skupina, od počátku

vedená muzikologem a kytaristou Jiřím Tichotou (68), během více než tříhodinového programu zazpívala dvě desítky spirituálů a dalších songů ze svého staršího i nejnovějšího repertoáru. Publikum mohlo zhlédnout nejen filmovou vzpomínku na loni tragicky zesnulého Karla Zicha, ale také ukázku z televizního záznamu prvního oficiálního koncertu kapely. Tehdy byla ještě čtveřicí, nyní naopak koncertuje v šesti. V závěru už publikum tleskalo do rytmu a zpívalo a vzpomínalo na dobu nesvobody, kdy bývaly koncerty Spirituál kvintetu nejen dobrou zábavou, ale také politickými manifestacemi.

LUKÁŠ HURNÍK, šéfredaktor stanice Vltava Českého rozhlasu, publicista, moderátor a sbormistr, napsal s libretistou Petrem Čenským svou první operu. Má být příští rok v koprodukci Národního divadla s Dětskou operou Praha uvedena na festivalu Pražské jaro. Jmenuje se The Angels a je o andělích, kteří založí rockovou skupinu. * Hurník dirigoval (25. 10.) na abonentním koncertě Talichův komorní orchestr, a to při uvedení vlastní skladby nazvané Kafkovo Rozjímání. Léta vede neprofesionální pěvecký sbor Gaudium Pragense, který má nyní rovněž svůj orchestr.

FESTIVAL STRUNY PODZIMU pokračoval v říjnu třemi koncerty – 9. 10. v Rudolfinu vystoupilo jazzové duo sestavené z amerického vibrafonisty Garyho Burtona a japonského pianisty Makoto Ozoneho, 20. 10. ve Stavovském divadle zahrál soubor anglického skladatele a pianisty Michaela Nymana a 27. 10. v Českém muzeu hudby přednesl italský akordeonista Teodoro An-

24

SBOR BAMBINI DI PRAGA při koncertu v kostele sv. Šimona a Judy (23. 10.) představil lidové písně národů celého světa a pokřtil nové CD Já písnička od A do Z. Kmotrem nahrávky se stala bývalá členka souboru zpěvačka Jana Koubková. Těleso nepřerušilo koncertní činnost ani výuku zpěvu přesto, že s ním musel přestat pracovat trestně stíhaný sbormistr Bohumil Kulínský. V práci jako dosud pokračuje Kulínského matka Blanka a jako její nový asistent se představil mladý sbormistr Lukáš Jindřich. SWINGOVÝ FESTIVAL se uskutečnil (2.–4. 11.) v Národním domě na Vinohradech osmým rokem. Ve třech hudebních maratonech se představili orchestr Melody Makers Ondřeje Havelky, Big Band Konzervatoře Jaroslava Ježka, Bohemia Big Band Bohuslava Volfa, kapela Jiřího Urbánka, seskupení Miroslava Surky Czech Big Company a sólisté Josef Vejvoda, Tomáš Savka a Láďa Kerndl, dále saxofonista Uwe Plath a indonéská zpěvačka Dian Pratiwiová a sólistka Spirituál kvintetu Irena Budweiserová, která vystoupila se

LEK JIŘÍ VÁ6. 10. 2005

923– 28. 5. 1

Hudební skladatel, muzikolog a pedagog doc. PhDr. Jiří Válek, pedagog Pražské konzervatoře a docent hudební fakulty AMU, někdejší umělecký ředitel Supraphonu a předtím spoluzakladatel a redaktor Pantonu, zemřel v Praze ve věku 82 let po těžké nemoci. Byl autorem mimořádně rozsáhlého díla, mimo jiné dvaceti symfonií a řady komorních instrumentálních skladeb. Ptal se v nich po smyslu a poslání člověka v dnešním světě. Již podtituly některých jeho symfonických děl – Guernica, Pompejské fresky, Hic sunt homines, Renesanční, Barokní, Zahrada snů – naznačují, že se pokoušel odkrývat závažné filozofické otázky, které přinesl tisíciletý vývoj lidské společnosti. Napsal také opery Hodina pravdy a Hamlet, náš současník i desítky masových, pionýrských, mládežnických a vojenských písní. Mezi jeho knihami byly monografie o Ostrčilovi, Chopinovi, Drejslovi a Řídkém.

Z P R Á V Y

Foto Petr Kahoun

svým triem, a to v širokém žánrovém spektru – od hollywoodských muzikálů po vrcholná čísla swingových big bandů 30. let. POCTOU VLADIMÍRU HOLANOVI byl (1. 11.) již 536. úterek Umělecké besedy. V Salónu Z. Podhajské zazněly ze zvukového záznamu skladby básníkem inspirované (Kopelent, Klusák, Matoušek) nebo zhudebňující jeho texty (Matoušek, Smejkalová). SOUBOR CAMAEL, do konce letošního léta známý jako skupina Triny+3My, měl koncert (2. 11.) v síni Atrium. Zaměřuje se na tradiční lidovou hudbu. PRAŽSKÁ KOMORNÍ FILHARMONIE (22. 10.) v Rudolfinu zahájila další ročník cyklu koncertů pro rodiče s dětmi. Dopolední hodinový hudební program se zábavným průvodním slovem I. Šmída a jeho malého „parťáka a protihráče“ J. Řezníčka byl věnován Händelovi, odpolední pak Bachovi. Dirigoval Jakub Klecker. PRAŽSKÝ FILHARMONICKÝ SBOR (23. 10.) vystoupil při prvním ze svých abonentních koncertů v rámci Velkého sborového cyklu ČF (Foerster, Suk, Tučapský). SALON PHILHARMONIA byl (22. 10.) v rámci projektu Early Reflections dějištěm koncertu s premiérami skladeb Michala Trnky, Marala Jakšieva a Nenada Firšta a s hudbou Sylvy Smejkalové. O den později tam měla premiéru skladba Nostalgická konstrukce od Marka Kopelenta a zazněl i Schönbergův Pierrot lunaire.

Kresba Marie Louisa Hlobilová

BACH COLLEGIUM PRAHA uvedlo (23. 10.) v evangelickém kostele U Salvátora na Starém Městě duchovní a varhanní skladby J. S. Bacha.

Z

PUERI GAUDENTES – chlapecký sbor při ZUŠ Šimáčkova v Praze 7 oslavil své 15. výročí založení hned dvěma koncerty. V kostele sv. Antonína se 7. října představila pod vedením sbormistryně a zakladatelky sboru Zdeny Součkové mužská část sboru s dílem Pavla Jurkoviče Missa de angelis, které zaznělo ve své premiéře. V druhé části koncertu předvedl celý Koncertní sbor s dirigentem Janem Zapletalem Chichesterské žalmy za doprovodu varhan. Tuto náročnou skladbu chlapci zazpívali velmi přesvědčivě, obzvláště krásně vyznělo chlapecké sopránové sólo. Koncert 8. října se konal ve Státní opeře Praha, vystoupila zde všechna oddělení – Pueri 1 a 2 s písničkami P. Jurkoviče, J. Žáčka a P. Ebena; Pueri 3 si získali publikum s cyklem E. Douši „Malí sportovci“ pod vedením J. Zapletala. Příjemným překvapením byl sbor bývalých členů a jejich zdařilá interpretace dvou částí z cyklu Jaro se otvírá Z. Lukáše. Na koncertě také zazněly tři premiéry skladeb věnovaných tělesu E. Hradeckým v podání Koncertního sboru. Program koncertu byl vkusně provázen projekcí fotografií z jeho historie. ETNICKÁ HUDBA A JAZZ slavily v říjnu skutečnou žeň. Agharta Prague Jazz Festival nabídl 4. 10. koncert amerického kytaristy Hirama Bullocka (Lucerna Music Bar), 6. a 7. 10. amerického tria Billa Stewarta (Agharta Jazz Centrum Železná), 16. 10. tria Charlie Huntera (LMB),17. 10. Maceo Parkera (LMB) a 21. a 22. 10. maďarského Kaltenecker tria (AJC). Festival Jazz Meets World uvedl 24. 9. v Divadle u Hasičů polskou zpěvačku Haniu Chowaniec-Rybka s přáteli, 21. 10 v Baráčnické rychtě rakouské trio akordeonisty Klause Paiera a 23. 10. tamtéž německošvýcarské trio Speedmaster s americkým kontrabasistou Adamem Linsonem. Etnický festival Respect Plus pokračoval v žižkovském Paláci Akropolis 17. 10. koncertem romské dechovky z Bukurešti Mahala Rai Banda. V cyklu koncertů Jazz na Hradě 10. 10. se konal v románském sklepení Hradu koncert tria Roberta Balzara a Epoque kvarteta. Mimo festivaly hrál 5. 10. v LMB kvartet českoamerického kontrabasisty George Mraze, 23. 10. tamtéž švédská funky kapela Nilse Landgrena skladby ABBA ve stylu funky a 24. 10. vystoupil další českoamerický kontrabasista Miroslav Vitouš se svým novým italskoamerickým kvartetem. (vla)

BILL FRISELL TRIO bylo ve Španělském sále (1. 11.) dalším protagonistou koncertního cyklu Jazz na Hradě. Americký kytarista, skladatel a aranžér William Richard Frisell je v Čechách znám už od 70. let, kdy se ve studiu setkal s pianistou E. Viklickým. GUTTA MUSICAE přednesla při prvním z obnovených Koncertů v 17:17 ve Studiu Ypsilon (14. 10.) hity evropské renesance. Program nazvaný Hudba naše láska byl věnován hudbě, která se hrála pro radost a pobavení. Hostem vystoupení byla Jana Koubková. * Koncert v letohrádku Hvězda (17. 9.) byl posledním v rámci cyklu Hudba ke mším. Gutta musicae tam uvedla Missu super Ľhomme armé od Jeana Ockeghema, doplněnou dalšími renesančními skladbami. FRANTIŠEK BRIKCIUS přednesl (10. 10.) v Praze a o dva dny později v Brně koncertní program nazvaný Šest soudobých skladatelů pro violoncello sólo. Zněla hudba J. Matyse, P. Hejného, J. Jiráska, L. Fišera, M. Štědroně a I. Kosíkové. * V synagoze v Radnicích u Rokycan hrál předtím (10. 9.) Bachovu a Popperovu hudbu; na klavír doprovázela Silvie Vajnerová.

25

D O M O V A

Hudba v Čechách PAVEL ŠPORCL, nonkonformní houslista, který proslul hrou v pirátských šátcích, radikálně změnil image – nechal si implantovat a posléze i výrazně prodloužit vlasy – a vydal se společně s jazzovým Triem Josefa Vejvody a Severočeskou filharmonií Teplice na koncertní turné. Přes Karlovy Vary, Plzeň, Teplice, Hradec Králové, Jihlavu, Jičín, Brno, Zlín, Ostravu, Liberec a Tábor dojel (5. 11.) do Prahy. * Josef Vejvoda (60), pokračovatel slavného muzikantského rodu, složil pro toto turné a pro netradiční hráčské složení skladbu Novelty Concerto. JITKA HOSPROVÁ s Filharmonií Hradec Králové, Pražským filharmonickým sborem a dirigentem Ondřejem Kukalem uvedla (24. 10.) v rámci festivalu Hradecké hudební fórum v české premiéře skladbu Styx pro sólovou violu, sbor a orchestr, jejímž autorem je Gruzínec Gija Kančeli. Koncert vysílala v přímém přenosu stanice Vltava. MEZINÁRODNÍ PĚVECKÁ SOUTĚŽ Antonína Dvořáka v Karlových Varech (4.–11. 11.) začala koncertem, na němž vystoupil loňský absolutní vítěz Lee Sang Min z Jižní Koreje. * Soutěž měla letos rekordních 113 přihlášených studentů a mladých umělců z jedenácti zemí světa, nejvíce z České republiky – celkem pět desítek. Přihlásilo se také 19 Slováků a 16 Ukrajinců, další pěvci byli z Bulharska, Číny, Japonska, Německa, Koreje, Polska, Ruska a USA. Soutěž uděluje 27 ocenění, z toho řada cen souvisí s nabídkou účinkování na divadelních scénách. V 60. letech byla původně soutěž záležitostí hledání talentů na českých uměleckých školách. Postupně se však otevřela pro zahraničí, dále se rozšířila na juniorskou a seniorskou kategorii a o dělení na muže a ženy a v 90. letech vedle operní i o písňovou kategorii. Součástí se staly také interpretační semináře. Rozpočet jubilejního ročníku soutěže činil asi 2,4 milionu korun. Ministerstvo kultury z toho přispívá částkou 50. 000 korun a ministerstvo školství asi 60. 000 korun. Podporovatelé dávají 1,4 milionu korun, město půl milionu korun a kraj 150. 000 korun. Čtvrt milionu jsou vlastní zdroje. POPULÁRNÍ HUDBA 19. STOLETÍ v Čechách byla tématem muzikologického semináře, který byl (15. 10.) v Karlových Varech součástí hudebního víkendu K poctě Karla Komzáka syna a Josefa a Augusta Labických.

Z PE R ZÁ AV HY R ZA N DI OČ M Í O V A

Hudba na Moravě a ve Slezsku BANDA DE MÚSIKA DE ZAMORA, španělský orchestr, vyhrál (23. 10.) Mezinárodní soutěž dechových orchestrů v Ostravě. Cenu za nejlepší dirigentský výkon získal rovněž Španěl, dirigent José Ignacio Petit Matiás. Do Ostravy přijelo 18 orchestrů s 1200 hudebníky ze sedmi zemí, mj. z Nizozemska, Polska a Slovinska. BESEDA S VĚROU LEJSKOVOU, jubilující pianistkou, pedagožkou a publicistkou, se uskutečnila (20. 10.) v Mahenově památníku v Brně. Setkání uváděl Pavel Blatný. Akce nesla název Život mezi tóny a slovy. IDA KELAROVÁ uspořádá podzimní pěveckou dílnu (25.–27. 11.) v Jedlové u Poličky. Je zaměřena na otevírání a objevování lidského hlasu. „Zpívání znamená slyšet hlas, který nikdo jiný nemůže slyšet. Poslouchání znamená slyšet hlas, který zpěvák neslyší,“ říká Ida Kelarová. Kurz je určen pro dvacet osob.

Různé HUDEBNÍ IMPROVIZACE jako prostředek terapie i rozvoje kreativity byla tématem celostátní konference umělců, vědců, učitelů a arteterapeutů (1.–2. 11.) uspořádané Českou hudební radou a dalšími institucemi. Jedním z bodů programu bylo vyhodnocení pedagogické praxe v České republice. Předpokladem je, že by výsledky konference a její doporučení měly podnítit nejen teoretiky, ale hlavně pedagogy, tvůrce školních osnov a autory metodik. Téma konference navazuje na námět rozvíjený Evropskou hudební radou. * Součástí programu byl i koncert jazzové formace S‘Aight a souboru pro improvizovanou hudbu Marijan a jeho hostů. AUSTRÁLCI NEBOLI ABORIGINÁLOVÉ, potomci původních australských obyvatel tmavé pleti, by měli vystupovat během tříměsíčního pobytu od června do září příštího roku na tuzemských folklorních festivalech i na letních přehlídkách v Polsku, Maďarsku a Rakousku. Hodlá je pozvat Folklorní sdružení ČR. Soubor ještě nikdy nehostoval v Evropě. * Na 55 lidových slavnostech a festivalech zaštítěných Folklorním sdružením se letos v českých zemích ve 135 městech a obcích vystřídalo 332 tuzem-

ských a 235 zahraničních souborů, vedle osmdesáti dalších skupin ze Slovenska. Folklorní akce přilákaly milion diváků. Festivaly jsou podle předsedy sdružení s téměř 14. 000 členy nicméně jen „špičkou ledovce“. V Česku existuje 412 souborů a více než 200 souborů dětských. Podle stejných statistik v zahraničí český folklor reprezentovalo letos více než 200 souborů, které se vydaly do 52 zemí světa. ANTONÍN LIEHMANN (1808--1879), varhaník ve Zlonicích u Slaného a učitel Antonína Dvořáka, má (od 29. 10.) pamětní desku na rodném domě v Tuboži u obce Blatce na Českolipsku. JIŘÍ BĚLOHLÁVEK doufá, že by za dva roky v létě mohlo zaznít na promenádních koncertech Proms v Londýně Dvořákovo oratorium Svatá Ludmila. Od příštího roku bude šéfdirigentem Symfonického orchestru BBC a plánuje, že s tělesem uvede i další díla z odkazu české klasické hudby. * Svatá Ludmila je prvním titulem, který nyní na CD vydal mezinárodní hudební festival Pražské jaro. Živý snímek z festivalových koncertů v roce 2004 (na němž se podílela Česká filharmonie s Pražským filharmonickým sborem a dětským sborem Bambini di Praga, E. Urbanová, B. Finková, A. Briscein a P. Mikuláš) diriguje právě Bělohlávek. Zřídka uváděné duchovní dílo se stalo předmětem zvukového záznamu po čtyřiceti letech. DVOŘÁKOVY RUSALKY v televizní podobě z roku 1975 se na DVD od jara prodalo 3000 nosičů. Klasické hudbě je v tuzemské produkci věnována zatím necelá desítka DVD. Jedinou operou, která na tomto nosiči vyšla, je právě Rusalka. Nejlépe – po tisících – se prodávají DVD s humorem a pop – vánoční repertoár K. Gotta nebo tituly zpěvaček H. Zagorové a H. Vondráčkové. Janáčkovské DVD dirigenta Charlese Mackerrase nebo filmové dokumenty o A. Dvořákovi, Smetanovu kvartetu, o pěvkyních E. Destinnové a J. Novotné a dirigentu Václavu Talichovi. OPERA NÁS BAVÍ je název knihy, která obsahuje třicet známých českých i světových operních titulů převyprávěných pro rodiče a děti. Výrazně barevně a s humorem ji ilustroval výtvarník Jiří Votruba a s pěvkyní Jiřinou Markovou ji napsala publicistka Anna Novotná. Vedle toho autorky také představují skladatele a s přispěním vtipných kreseb i některá odborná slova. Knížku do-

plňuje kompaktní deska s operními výňatky natočená souborem Dětské opery Praha. JAKUB PUSTINA, třiadvacetiletý barytonista, zvítězil (30. 10.) podruhé v soutěži Pražský pěvec vyhlašované Dětskou operou Praha a pod záštitou Národního divadla pro mládež ve věku od 8 do 26 let. Dostal poté nabídku zpívat v Litvě. Ve Žďáru nad Sázavou uspořádal (2. 12.) vánoční koncert spolu s hradeckým dívčím sborem Kantiléna. Následuje jejich turné po Evropě, spojené s vydáním CD Vánoce. KYTARISTA LUBOŠ ANDRŠT oslavil 14. 10. v pražském Divadle Archa 35 let působení na bluesové scéně a 25 let existence jeho kapely Blues Band. Jako hosté kromě současného složení kapely si zahráli a zazpívali bývalí členové či přátelé jako houslista Jan Hrubý, Peter Lipa, Michal Prokop i Marta Kubišová. (vla) ČESKÁ HUDEBNÍ SPOLEČNOST volá SOS. Po více než 70 letech své existence a pilné práce bojuje o život a hledá zdroje, které by jí pomohly přežít. Finanční rezervy z dob komunismu, které dosud dosazovala na své tradiční akce a zejména na nutný provoz svého minisekretariátu, jsou již definitivně vyčerpány a ani vstřícnost a granty MK ČR, MŠMT, Nadace ČHF, Magistrátu hl. města Prahy a dalších včetně malého počtu sponzorů nedokáže její letošní schodek 281 tisíc korun vyplnit či alespoň zmírnit. ČHS se ovšem zatím nevzdává. Prostřednictvím několika mediálních subjektů a mnoha žádostí o pomoc se pokouší oslovit českou hudební veřejnost a případné sponzory, aby pomohli zachránit tuto společnost, která má na svém kontě výchovu mnoha tisíc mladých hudebníků a zasvěcených posluchačů dobré hudby. * Pod morální záštitou České hudební společnosti spatřil v květnu 2005 poprvé světlo světa vzácný a veřejnosti dosud neznámý životopis Leoše Janáčka. Napsal jej významný, leč u nás jen málo známý hudební vědec a janáčkovec Dr. Leoš Firkušný, bratr světoznámého pianisty Rudolfa Firkušného. Vzhledem k emigraci bratra Rudolfa byl systematickou perzekucí donucen k emigraci i jeho bratr Leoš, který se spolu se svou ženou, skvělou altistkou a po 30 let sólistkou opery Teatro Colón Růženou Hořákovou, usadil v Buenos Aires. Tam také před více než 50 lety zemřel. Tuto půvabnou knížku vydal zatím pouze ve 200 exemplářích svým vlastním nákladem synovec Le-

26

oše Firkušného Ing. Igor Holub, který získal rukopis při své návštěvě Argentiny. Informace o zbytku nákladu v sekretariátu ČHS. * A konečně další knižní premiéra, rovněž pod záštitou ČHS: je jí kniha hudebního pedagoga Dr. Rudolfa Siebra „Učitel, skladatel, člověk – Josef Křička“ s podtitulem „Novátor hudební výchovy“. (Pozor! Nezaměnit s Jaroslavem Křičkou!). Hudebním pedagogům střední a starší generace je Křička velmi dobře znám, ale ty mladší jistě překvapí aktuálnost Křičkových názorů a metod. Neúnavným snažením Dr. Siebra vyšla tato knížka v nakladatelství SOBOTÁLES v Praze. Velmi poučné pro mladé i starší hudební pedagogy. (ms) JOHN McLAUGHLIN, legenda akustické jazzové kytary z Británie, bude spolu s indickou skupinou Shakti protagonistou koncertu plánovaného do Smetanovy síně na 18. března 2006. Vystoupení je programem přidaným k říjnovému a listopadovému osmému ročníku mezinárodního festivalu Kytara napříč žánry. * Celkem 18 festivalových koncertů (9. 10.–27. 11.) se koná nejen v Praze, ale také v Písku, Novém Strašecí, Varnsdorfu, Pardubicích, Benešově, České Lípě, Dolní Poustevně na Děčínsku a v Řevnicích u Prahy. V programové nabídce je mnoho zajímavých jmen napříč žánry, styly a kulturami, řekl kytarista Stanislav Barek, organizátor přehlídky. Jsou to mj. Bratislavské kytarové kvarteto, kytarista Pavel Steidl se svým přítelem, hercem a improvizátorem Jaroslavem Duškem, chorvatský kytarista Darko Jurkovič, italsko-americký kytarista Peppino D‘Agostino, kytarista Andrea Benzoni, německé duo Nassler & Schneider a interpreti španělského flamenka Oscar Guzman a Vicente Amigo. Mezi účinkujícími jsou letos také íránský zpěvák Shahab Tolouie a řecko-česká zpěvačka Martha Elefteriadu. Zní nejen klasika, blues, jazz, rock nebo ragtimy, ale také evropská world music. Kytarista Barek je v programu festivalu sám i se svou formací Njorek, mající na repertoáru netradiční úpravy české, moravské a slovenské lidové hudby. VĚRA MARTINOVÁ zvítězila v anketě posluchačů rozhlasu s písní Až na vrcholky hor. Autory jsou Pavel Krejča a Eduard Krečmar. Anketu ptající se po nejpopulárnější skladbě v oblasti folku a country počtvrté uspořádal Český rozhlas – Radiožurnál. Do ankety přišlo téměř 5000 hlasů, vítězná píseň jich dostala přes 1200. (veb)

Z E „

W R O C L AW,

O P E R A

D O L N O S A S K A

Halka v novém divadle Pavel Horník

O

Foto Pavel Horník

smého září bylo slavnostně otevřeno k několikadennímu zkušebnímu provozu nově zrekonstruované operní divadlo ve Vratislavi moderně pojatou inscenací opery Stanislava Moniuszka Halka v hudebním nastudování ředitelky vratislavské opery Ewy Michnik. Původní klasicistní budova německého divadla z poloviny devatenáctého století postavená podle plánů známého architekta Karla Ferdinanda Langhanse pro tisíc šestset diváků včetně míst k stání byla během svého provozu po dvou požárech sice přestavována a modernizována, ale její stav se horšil, a tak se po sedmileté nákladné rekonstrukci přeměnila do nebývalé krásy. Část budovy sice ještě obepíná lešení, ale fasáda bude ve velmi brzké době hotova. Malby, štuky, tapety a mnoho dalších detailů bylo restaurováno nebo vyměněno, stěny a schodiště doplněny mramorem a pozlacené a červeným plyšem vybavené prostorné hlediště o čtyřech pořadích na vás dýchá nádherným a útulným dojmem. Jedinou vadou na kráse je prozatímní stará opona a vybavení hlediště obyčejnými polstrovanými sedačkami. Navržená stylová divadelní dřevěná křesla jsou ve dvou vzorcích zatím vystavena v prostoru před skoro třicet dva metrů dlouhým foyerem situovaným přes celou šíři budovy. Problém je samozřejmě finanční. Je

jich třeba osm set a vedení divadla proto zkouší křesla prodávat sponzorským způsobem, cena jednoho sedadla se v přepočtu pohybuje okolo čtyřiceti tisíc korun. Před rokem polský Sejm uvolnil na dokončení rekonstrukce skoro sto milionů korun, ale to zřejmě nestačilo. Doufejme, že nakonec vše dobře dopadne. Čím je pro nás Prodaná nevěsta, tím je pro Poláky Halka. Na tom nic nezmění ani léta vedená diskuse o hudebních kvalitách tohoto velmi melodického a v pěveckých partech někdy nesmírně náročného díla. Vzhledem k tomu, že tato národní opera je jakýmsi rodinným stříbrem, se polští inscenátoři většinou bojí tuto operu prezentovat v současném nebo jiném avantgardním pojetí. Režisér Laco Adamik zažitý zvyk porušil a volil posun do novější doby, podle dámských kostýmů to vypadalo jako třicátá léta, a soustředil se velmi intenzivně na drsné až naturalistické vykreslení konfliktních vztahů trojúhelníku šlechtice Januše, s ním dítě čekající horalské dívky Halky a Jontka, venkovského chlapce, který ji upřímně miluje. Na většinou potemnělém jevišti s náznakovou a nekonkrétní dekorací Barbary Kedzierské byla mistrně až do činoherního hereckého výkonu rozehrána tragická postava nešťastné Halky. Tu ztvárnila výborně ruská představitelka Tatiana Borodina. Pozor, ne slavná Olga Borodina z Gergijevova souboru z Petrohradu! Odtamtud je ale jeden z alternujících představitelů Jontka, Oleg

Z A H ZR PA RN ÁI VČ YÍ

Balašov. Trochu mi vadila menší znělost jejích středních poloh a poněkud násilné a časté přecházení z pianissima do forte, ale celkově svůj nesmírně náročný part zvládla. Ukrajinec Oleh Lykhach zpíval Jontka s pěknou polskou výslovností celkem bez problémů. Představitel Januše Mariusz Godlewski, který má příjemný, ale nikterak velký baryton, působil z postav ústředního trojúhelníku nejméně přesvědčivě. Velmi dobře si vedla krásná Dorota Dudkovská jako Janušova nevěsta Žofie. U šlechtického hodnostáře stolníka, jejího otce, jsem u obrovitého Radoslava Žukowského očekával sonornější hlasový projev. Krásně znějícím zvučným barytonem zpíval stolníkova správce Dziembu Zbigniew Kryczka. V loňském roce jsem v recenzi upozorňoval na jeho výtečného Scarpiu v Tosce. Překvapil mne početně veliký a perfektně sezpívaný sbor pod vedením Malgorzaty Orawské a výborně choreograficky postavený balet. Nadšená reakce publika byla po dlouhém operním půstu ve Vratislavi zřejmá. Neovlivněn oprávněným nadšením Vratislavanů hlavně z důvodu otevření toužebně očekávaného operního stánku mne nynější inscenace plně nepřesvědčila. Byla v ní samozřejmě řada režijních i scénických momentů, které byly zajímavé, ale celkově zůstala někde v půli cesty. U některých tradičně inscenovaných děl je naše optika vidění natolik zažitá, že nekonvenční ztvárnění musí být po všech stránkách dokonalejší a jasně srozumitelné, aby patřičně silně zaujalo. Pro doplnění informací poznamenávám, že obsazení rolí bylo trojí a já jsem měl možnost při jedné hlavní zkoušce poslechnout si vynikající představitelku hlavní role, mladou polskou umělkyni Wiolettu Chodowicz, která již zpívala tuto roli ve Velkém divadle ve Varšavě, a myslím, že právě ona je ideální představitelkou pro tuto krásnou a náročnou roli. Při této příležitosti jsem byl svědkem, jak svědomitě a precizně se dirigentka Ewa Michnik dílu věnovala. Neustále něco cizelovala a u částí, které mi připadaly velmi dobře provedené, se snažila účinek ještě prohloubit a zvýšit. Její pracovní nasazení i v celkovém řízení operního souboru je příkladné. Překvapilo mne také silné zastoupení pěvců z východu, hlavně z Ukrajiny v hlavních partech. Že by nebyli Poláci schopni obsadit kvalitně hlavní úlohy vlastními silami? Zatím bylo po sobě odehráno pět představení, divadlo se zavře, aby se provedly dokončovací práce a v lednu příštího roku mohl začít pravidelný provoz. Vyslovuji Vratislavi obdiv, jak veliký krok ve svém operním dění udělala. „ Opera Dolnosaska – Stanislav Moniuszko: Halka. Dirigent: Ewa Michnik, režie: Laco Adami, scéna: Barbara Kedzierská, choreografie: Irina Mazur. Premiéra 8. 9. 2005, recenzované představení 10. 10. 2005

Uprostřed Tatiana Borodina v roli Halky

27

Z E „

Z A H R A N I Č Í

B R A T I S L AVA ,

S L O V E N S K É

N Á R O D N Í

D I VA D L O

Foto Alena Klenková

Dvakrát z operní Bratislavy Pavol Remenár a Ľudovít Ludha

Jitka Slavíková

Eugen Oněgin Petera Konwitschného

S

hodou okolností dvě inscenace Čajkovského Eugena Oněgina, které pozoruhodným způsobem zbavily tyto „lyrické scény“ tradičního sentimentálního koloritu, vznikly v témže roce 1995. Jana Kališová koncipovala svého českobudějovického Oněgina jako prokomponované činoherní drama. Německý režisér Peter Konwitschny v inscenaci premiérované v Lipsku 22. 1. 1995 a o deset let později v nezbytné obměně přenesené do bratislavského Slovenského národního divadla šel ve vyhrocení nepřetržitého a stále gradujícího dramatického napětí svého „činoherního“ Oněgina ještě dál. Jestliže jsem Oněgina Jany Kališové přijala bez výhrad, Konwitschného osobitý výklad mě občas zaskočil; ještě několik dní po premiéře jsem se přistihla, že si v duchu „přehrávám“ jednotlivé obrazy. Snad žádná jiná inscenace mě nedonutila k tak intenzívnímu přemýšlení – ovšem není právě to známkou mimořádného divadelního výkladu? Lyrično či sentiment nemají v režii Petera Konwitschného a scéně Johannesa Leiackera místo. Od začátku je jeviště s hromadou knih, v nichž Taťána horečně hledá inspiraci pro svůj dopis Oněginovi, s břízou vztyčovanou jako maják pro zbloudilé duše, po několika úvodních taktech opuštěná harfa atd. neustále ponuré a zneklidňující stejně jako posun Puškinova příběhu spíše kamsi k Dostojevského či Čechovovu střetu jedince, apriori odsouzeného

ke zmaru, s dominující společností. Je to právě znuděná smetánka, obklopující zoufalou Taťánu, která jako bezmocná loutka stojí na židli vydaná na pospas jejímu cynickému výsměchu a pomluvám na plese u Larinů, je to právě ona bezcitná společnost, která donutí váhající přátele Oněgina a Lenského k souboji. Jako jediný nadějný záblesk rozhodného vzdoru se tak v této kruté hře s osudy lidí stává postava knížete Gremina, který své vyznání lásky k Taťáně náhle přerve obžalobou zkaženého a prolhaného světa velkoměsta, kterou z lóže v 1. patře nad orchestřištěm vmete do tváře vznešené společnosti na plesu v 6. obraze. Postava, které Čajkovskij určil jediný výstup a jedinou árii, v níž se zmíněná obžaloba většinou stává jen jakýmsi intermezzem ve vášnivém vyznání lásky, se tak proměňuje v nesmírně silnou osobnost – nikoliv ušlechtilý zamilovaný stařec s generálskými epolatemi, ale odhodlaný jedinec, který svou árii dozpívá prázdnému jevišti, když uražení hosté opustí ples. Neméně silný moment představuje začátek téhož obrazu, bezprostředně navazujícího na souboj v 5. obraze, po němž většinou následuje přestávka. Tady se jde attaca a místo tradičního tanečního ztvárnění půvabné polonézy vypovídá Oněgin němě o svém zoufalství nad nesmyslnou smrtí přítele: objímá Lenského a tančí s jeho mrtvým tělem. Trochu morbidní, řeknete si možná. Nicméně skutečně fascinující scéna, z níž jde mráz po zádech. Podobných neobvyklých výkladů partitury je celá řada, provokativních, občas možná kontroverzních, a přesto velmi logicky přetvářejících ony lyrické scény do činoherně vyostřeného, sevřeného dramatu, který Konwitschny oddělí je-

28

dinou pauzou po 4. obraze, po plese u Larinů. I to má svou logiku, bezprostředním spojením tří posledních obrazů v druhé části dosahuje strhujícího napětí. Přesto jsem občas cítila režisérovu disharmonii s předlohou: nemohu se ztotožnit se závěrečným pojetím Taťány, která zapřením lásky k Oněginovi má podle Konwitschného vnitřně navždy zemřít, což je znázorněno jejím mechanickým trháním svého někdejšího dopisu Oněginovi a evidentním propadnutím duševní chorobě. Vůbec v celé závěrečné scéně se najednou vytrácejí do té doby detailně propracované vztahy mezi postavami – Oněgin i Taťána vedou v podstatě nezávislý monolog. Vadila mi karikatura Triqueta stejně jako přílišná akcentace konzumace vodky (něžný dívčí sbor Oj děvice krasavice v 3. obraze zpívají alkoholem zmožené „padlé“ děvy, „společensky unavený“ Oněgin přichází v témže obraze na schůzku s Taťánou pravděpodobně po velmi náročném obcování s těmito dívkami). Neskrývaná radost Konwitschného a všech ostatních tvůrců inscenace včetně pěvců z bouřlivých ovací premiérového publika vypovídala jednoznačně o jednom: jejich spolupráce musela být skvělá. Opravdu všichni na jevišti hráli s obrovským zápalem a souzněním s režisérovým pojetím – škoda, že totéž nelze napsat o hudebním nastudování. Líbilo se mi dynamické pojetí dirigenta Pavola Seleckého a jeho volba temp, výhrady mám ale k pěvcům, a to včetně ruské představitelky Taťány Natalie Ushakové, jejíž hlas občas distonoval a postrádal měkkost kantilény. Nepříliš barevný a znělý byl Oněgin Pavola Remenára, zklamáním byl pro mne Peter Mikuláš (Gremin), jehož strhující hereckou kreaci poznamenala velká hlasová únava. Na druhou stranu výborně zpívala Jitka Sapara-Fischerová (chůva Filipěvna), solidní byl i Ľudovít Ludha (Lenskij), i když o dva týdny později se jako Don Carlos představil v mnohem lepší vokální dispozici. Možná to není profesionální, ale přesto přiznám, že mi vcelku průměrnější obsazení rolí nevadilo. V hlavní roli byl tentokrát režisér a o jeho Oněginovi dodnes přemýšlím.

Don Carlos s Daliborem Jenisem, Nadiou Krastevou a Štefanem Kocánem Přemýšlím i o bratislavském Verdiho Donu Carlosovi, ovšem tady ze zcela opačného důvodu. Inscenace z 21. 3. 1997 se vrátila na repertoár v rámci letošních Bratislavských hudebních slavností a jakkoliv dávám přednost tradičnějším pojetím, toto mi po scénografické i režijní stránce připadalo přece jen příliš „tradiční“; popisné, nenápadité, konvenční, bez espritu. Na

Z E bratislavského Dona Carlose 2. 10. ovšem nezapomenu kvůli třem pěvcům: Daliboru Jenisovi, Nadie Krasteve a Štefanu Kocánovi. Ostatně kvůli prvním dvěma jsem se do Bratislavy vydala, poslední byl neočekávaný bonus. Don Rodrigo Dalibora Jenise – to vůbec není prvoplánový kladný hrdina. Jemu jeho vyjádření opravdového přátelství k infantu Donu Carlosovi i za cenu obětování vlastního života stejně jako neskrývanou osobnost skutečného vůdce flanderského povstání musíte uvěřit, je to úžasně plnokrevná postava, která v tomto recenzovaném představení na sebe strhla veškerou pozornost. Samozřejmě i díky tomu, že k herecké prezentaci se přidal i skvělý vokální projev, voluminézní

baryton nádherného témbru. Jeho výstupy s Donem Carlosem v 1. i 3. dějství patřily k vrcholům opery i díky tomu, že Ľudovít Ludha byl vokálně suverénní a okouzloval krásným měkkým tónem. Bulharská mezzosopranistka Nadia Krasteva je, podle mého názoru, svrchovaná verdiovská pěvkyně. Jestliže mě jako Abigail v Belliniho Normě letos v únoru ve Vídeňské státní opeře vzhledem ke svému příliš emotivnímu, až teatrálnímu přehrávání nikterak neoslovila, její Eboli naopak považuji za prototyp této role. Nu, a pak se na strmých schodech uprostřed jeviště objevil ve 3. dějství Inkvizitor a tápavě sestupoval dolů. Neznala jsem jeho představitele a po jeho prvních větách jsem si říkala – kde v Bratislavě našli tak

„

S T A A T S O P E R

D R Á Ž Ď A N Y,

S Ä C H S I S C H E

Z A H R A N I Č Í

starého basistu, který stále vládne úžasným hlasem mladíka? Neboť ten Inkvizitor se skutečně šoural stařeckými kroky a nejistě kolem sebe šátral pohyby opravdového slepce. Fascinující basista se jmenuje Štefan Kocán, je mu třicet dva let, je sólistou Landestheater Linz, hostoval mj. ve Vídeňské státní opeře jako Komtur a Inkvizitor – a největší superlativy jsou málo. „ Bratislava, Slovenské národní divadlo. Petr Iljič Čajkovskij: Eugen Oněgin. Dirigent Pavol Sedlecký, režie Peter Konwitschny, scéna a kostýmy Johanes Leiacker, sbormistr Koloman Kovács. Premiéra 16. 9. 2005. Giuseppe Verdi: Don Carlos. Dirigent Jaroslav Kyzlink, režie Jozef Bednárik, scéna Ladislav Vychodil, kostýmy Ľudmila Varóssová. Psáno z reprízy 2. 10. 2005.

Foto archív

Krvavý Macbeth v Drážďanech Zleva Lucio Gallo (Macbeth) a Marquitte Lister (Lady Macbeth)

Pavel Horník

P

remiérovým titulem podzimní sezony v drážďanské Semperově opeře bylo první ze tří Verdiho děl na shakespearovské náměty, opera Macbeth. Toto výsostně dramatické dílo svádí dnešní inscenátory často k velice krvavým a někdy až morbidním ztvárněním daného tématu a k posunu děje do nějakého současného totalitního režimu. Renomovaní tvůrci drážďanské inscenace, režisér Phillip Himmelmann a výtvarník Johannes Leiacker, zašli možná v těchto intencích ještě dále. Úvodní scéna čarodějnic a jejich věštby byla toho důkazem. Jeviště ve dvou

půlkruzích orámované vysokými bílými stěnami s řadou dveří bylo doslova poseto množstvím ležících nebo plazících se odraných a zkrvavených postav, mezi nimiž se válely kusy rozervaných lidských trupů a končetin. Se samopaly a v maskáčích přichází s vojenským komandem Macbeth a Banco, aby vyslechli z úst čarodějnic osud své budoucnosti. Tři mladé nahé krvácejícími ranami poseté čarodějky se odvážně a vilně ovíjejí okolo Macbetha. V dalším obraze malým otvorem ve dveřích prostrčená ruka podává lady Macbeth nůž určený k zavraždění krále Duncana a ta jej připevňuje pod desku stolu. Možná, že můj popisný výklad působí morbidně, ale reálný stav na scéně při vlastním představení na diváka až tak silně nepůsobí. Po otevření opony přichází sice určitý šok z nastavení vysoké laťky krutosti, ale to se pomalu vytrácí na únosnou míru díky vysoce profesionálnímu a invenčnímu přístupu inscenátorů, kteří v precizním zpracování detailů, vynikající pohybové a herecké práci sboru i sólistů a vymýšlením překvapujících situací vytvářejí působivou podívanou plnou překvapení. Musím uvést například efektní korunovační hostinu nebo scénu další věštby čarodějnic, kdy se snaží Macbeth dovědět, kdo mu bude v budoucnu nebezpečný, a na odpověď vychází ze dveří osm alegoricky oděných králů, z nichž jsou dva úplně nazí jenom s korunou na hlavě. Těch zajímavých momentů je ale celá řada. Rád bych také zmínil talentovanou výtvarnici kostýmů Bettinu Walter, která hlavně v oblečení čarodějnic předvedla kus zajímavé práce. Líbilo se mi, že režisér se snažil ukázat krutý manželský pár hlavních představitelů v některých momentech jako nešťastné obyčejné smrtelníky utápějící se v mýtu opojení mocí. Osobně mi vadily v rychlém spádu

29

probíhajícím představení delší pauzy se zataženou oponou mezi jednotlivými obrazy. Hudebně dílo připravil významný italský dirigent Daniele Gatti, který se v čele vynikající saské Staatskapelle snažil nejen o silné dramatické vyznění díla, ale i o vyzdvihnutí jeho některých lyrických akcentů jako například v nádherné Macbethově arii Pietá, rispetto, amore … v závěru posledního dějství. Pro hlavní roli byl vybrán italský pěvec Lucio Gallo, který svoji roli odvedl pěvecky na vysoké úrovni, a tak bych mu odpustil i některé problémy a zbytečné forzírování v několika nejvyšších tónech. Herecky možná také trochu přehrával. Nemohu si odpustit poznámku, že jeho výkon před pěti lety ve stejné roli v berlínské opeře Unter den Linden byl lepší. Partnerkou na úrovni mu byla Američanka černé pleti Marquitte Lister, která výrazově podala velmi sugestivní výkon a v rámci celkového pojetí ani nevadily některé pěvecky až naturalisticky podané partie a úzké nejvyšší polohy. Premiérovou Lady Macbeth byla Paoletta Maroccu. Nejlépe si ale vedl Georg Zeppenfeld v roli vojevůdce Banka. Jeho krásný nosný bas, příkladná pěvecká technika a čistá výslovnost vévodily celému představení. Bohužel představitel Macduffa Martin Homrich byl tím slabším článkem představení. Jeho tenor zněl poměrně slabě a nevyrovnaně. Sbor řídil spolehlivě Matthias Brauer. Závěrem mohu konstatovat, že představení bylo publikem přijato velice kladně. V našich mírně řečeno konzervativních poměrech by taková inscenace prošla jen s velikými těžkostmi. „ Drážďany, Saská státní opera – Giuseppe Verdi: Macbeth. Dirigent Daniele Gatti, režie Phillip Himmelmann, scéna: Johannes Leiacker, kostýmy: Bettina Walter. Premiéra 3. 10. 2005, psáno z reprízy 9. 10. 2005.

Z E „

PA Ř Í Ž ,

Z A H R A N I Č Í V E LV Y S L A N E C T V Í

Č R ,

Č E S K É

K U L T U R N Í

C E N T R U M

Foto archív

Pařížské setkání s Janáčkem

Karolína Berková se na jednom ze slavnostních koncertů, pořádaných v Paříži Českým kulturním centrem, představila jako Zefka v Janáčkově Zápisníku zmizelého. Zuzana Kolouchová

M

inulý týden byl pro francouzské milovníky české hudby ve znamení Janáčka. České kulturní centrum ve spolupráci s Mouvement Janáček (volně přeložme jako Hnutí Janáček, neboli Společnost L. Janáčka) zorganizovaly u příležitosti jejího 20. výročí dva slavnostní koncerty s česko-francouzským obsazením. O tom, že hudba spojuje národy, svědčilo jak složení interpretů tak posluchačů: ze scény se linuly české melodie v doprovodu francouzských hudebníků a v publiku zasedli Francouzi,

které oslovil Janáček, a zároveň Češi žijící v Paříži. V první části koncertu se návštěvníci mohli zaposlouchat do Janáčkových Říkadel v podání Karolíny Berkové (mezzosoprán) z Národního divadla v Praze a francouzského souboru komorní hudby Calliopée. Texty říkadel přednesly děti z pařížské asociace Entract, která působí při Českém kulturním centru. Ohlas v publiku na text říkadel pak přesně odhalil poměr česky a francouzsky mluvících diváků. Následovalo humorné melodrama Kryštofa Mařatky na janáčkovské motivy nazvané Kuzněcov. Druhá část večera patřila dramatickému ztvárnění Zápisníku zmizelého. Z potemnělého hlediště s červeným pozadím zněl tenor Aleše Brisceina (Národní divadlo v Praze). Part Zefky zpívala Karolína Berková za klavírního doprovodu Kryštofa Mařatky, zpoza scény zaznívaly hlasy francouzských posluchaček Conservatoire supérieur de Paris (ekvivalent české HAMU). Hudebnímu provedení předcházela herecky pojatá recitace francouzského překladu, které se zhostil Vincent Figuri. Oba koncerty se odehrály pod patronátem Jeho Excellence velvyslance Pavla Fischera – první

„ H O L A N D S K O , L O P P E R S U M , N Ě M E C K O , H I N T E

Z U I D W O L D E ,

R O D E N ,

ve slavnostních prostorách české ambasády, druhý v hudebním sále Českého kulturního centra. Mezzosopranistka Karolína Berková nám během recepce po prvním z nich řekla:„Západní kultura je české muzice velice nakloněna, čehož byl dnešní příjemný večer důkazem. Publikum v sále, ve kterém jsme měli tu čest účinkovat, nás přijalo s velice spontánním ohlasem. Takhle nějak si představuji třeba dřívější domácí koncerty šlechty – jako taková milá přátelská setkání.“ Při druhém koncertu se kromě programu předchozího večera mohli diváci zaposlouchat do Janáčkovy Sonáty pro housle a klavír v podání Marie-Pierre Vendome (housle) a Carine Zarifian (klavír). Pro tuto příležitost byl vybraný repertoár šitý přesně na míru. „Bylo by těžké dělat v tak malém prostoru celou operu – a Zápisník je úžasné dílo,“ nechala se slyšet mezzosopranistka Karolína Berková. Předseda Mouvement Janáček a autor skladatelovy biografie z roku 1980 Guy Erismann k tomu dodal:„Zvolili jsme vokální skladby, které jsou vyjádřením Janáčkovy hudby, ale také jeho životní filozofie.“ Mouvement Janáček založil Guy Erismann roku 1985, kdy byl skladatel ve Francii téměř neznámý. Cílem společnosti proto bylo hukvaldského rodáka – a to nejen jeho originální hudební tvorbu, ale i pestrý a ne vždy jednoduchý život – francouzskému publiku lépe představit. A jak se to Společnosti a Guy Erismannovi povedlo? Janáček dnes ve Francii patří k nejznámějším a nejoblíbenějším českým skladatelem vůbec, kdy jednou z poct, které se mu zde např. v lednu loňského roku dostalo, bylo vedle umístění busty do hudebního sálu Českého kulturního centra v Paříži i pojmenování těchto prostor Janáčkovým jménem. „

G R O N I N G E N ,

V E E N H U I Z E N ;

Sbor Radost-Praha v Holandsku Milena Poláčková

V

e dnech 24. 9.–2. 10. 2005 uskutečnil dětský pěvecký sbor Radost-Praha koncertní turné po severovýchodním Holandsku a Německu. Během sedmi dnů navštívil na deset měst a vystoupil na pěti koncertech. Jako první nás uvítal spřátelený sbor z hudební školy v Delfzijl IVAK Jeugd-Vokaal Ensemble se sbormistryní Nanny ter Wiel, který mohli čeští posluchači slyšet před rokem v Praze. Po společně stráveném dnu vystoupily večer oba sbo-

ry na slavnostním koncertě, tentokrát ne v domovském sídle hostitelského sboru v Delfzijl, ale v impozantním velkém kostele Sv. Petra a Pavla v sousedním městě Loppersum. Hned další den pobytu náš sbor dočasně opustil Holandsko a vydal se s doprovodem delegace delfzijských kolegů do německého Hinte, kde vystoupil na pozvání nizozemského konzulátu a smíšeného sboru Suurhusen. Tímto koncertem vrcholilo slavnostní otevření muzea a čajovny s galerií v nově zrestaurovaném starobylém větrném mlýně v Hinte. Na slavnostní recepci a na koncertě

30

se sešla spousta vzácných hostů, mezi nimiž byl i honorární konzul České republiky pan Boué, evropský poslanec Garrelt Duin a nizozemský honorární konzul Johannes Riepma. Koncert se konal v rámci série „mostních koncertů“ (Brückenkonzerte), spojujících prostřednictvím hudby různé kultury a národy, která tu probíhá už několik let. O vystoupení našich dívek napsal 28. 9. Ostfriesen Zeitung:„Jako slavnostní procesí přišly pražské dívky v modrobílém oděvu z kúru. Vezpívaly se přitom hned do srdcí posluchačů, kteří zůstávali v lavicích jako očarováni. Dívky přednesly pestrý program

Z E Viva la Musica, který vede sbormistr Herman Weelink. Viva la Musica v této podobě existuje teprve dva roky, ale navazuje na činnost renomovaného sboru, svého zdejšího předchůdce. Na společné zkoušce oba sbory nacvičily novou skladbu, která potom na koncertě zazněla jako jejich dvojsborová premiéra.

Foto Vladislav Souček

od renesančních až po moderní skladby. Celovečerní program byl přednesen zcela zpaměti, částečně a cappella, částečně s citlivým a velmi výrazným klavírním doprovodem české pianistky Jitky Nešverové.“ Druhou delší zastávkou v Holandsku bylo Zuidwolde. Zde si sbor zazpíval společně se dvěma odděleními místního mladého sboru

Dětský pěvecký sbor Radost-Praha před větrným mlýnem ve starobylém městečku Appingedam

Z A H R A N I Č Í

Třetí delší zastavení patřilo městům Roden, Groningen a Veenhuizen. Děvčata hostil rodenský dívčí sbor Roden Girl Choristers, který působí v tomto městě vedle velkého chlapeckého sboru a smíšeného sboru Roden Handel Chorus a připravil pro ně velmi pestrý program ve škole Augustinus College v Groningenu. Odměnou za dopolední koncert pro žáky a učitele školy byla pro naše děvčata velká orientační hra po městě Groningen a večer plný workshopů nejrůznějších zaměření, které připravili pro oba sbory zdejší učitelé a instruktoři. Na rozloučenou s Holandskem vystoupil sbor Radost-Praha společně s hostitelským sborem Roden Girl Choristers pod vedením sbormistra Rintje te Wiese na „Koncertě bez hranic“ ve Veenhuizenu. Ve svém repertoáru nalezly oba sbory tolik společných skladeb, že vystačily na celou samostatnou část koncertu, a přidaly k nim ještě jednu skladbu Sergeje Rachmaninova, kterou společně nově nastudovaly na odpolední zkoušce. Tak se „Koncert bez hranic“ stal tečkou za jedním krásným turné, na němž vzniklo mnoho nových kontaktů a přátelství, unikátních zážitků a které potvrdilo nejen vysokou úroveň sborového zpěvu v naší zemi, ale i skutečnost, že česká kultura má stále Evropě co nabízet. „

ČINOHRA

Pražská komorní filharmonie vyhlašuje

konkurz na místo

1. fagotu Konkurzní podmínky: W. A. Mozart - Koncert pro fagot a orchestr Dílo 20. století dle vlastního výběru

PREMIÉRA 17. A 18. LISTOPADU 2005 VE STAVOVSKÉM DIVADLE

Orchestrální party: L. van Beethoven – Symfonie č. 4, L. van Beethoven - Houslový koncert W. A. Mozart - Figarova svatba - předehra W. A. Mozart – Symfonie č. 38 „Pražská“ D dur W. A. Mozart - Symfonie č. 41 „Jupiter“ C dur B. Smetana - Prodaná nevěsta - předehra A. Dvořák - Česká suita (1. věta), M. Ravel - Klavírní koncert (oba hlasy) M. Ravel - Bolero, I. Stravinskij - Svěcení jara, I. Stravinskij - Pulcinella S. Prokofjev - Klasická symfonie, C. Orff - Carmina Burana (Labuť)

Arthur Schnitzler

DUŠE – KRAJINA ŠIRÁ

dne 13. 1. 2006 v 18.00 hodin

Konkurz proběhne (prezentace 17.30) v Pražské komorní filharmonii, Krocínova 1, Praha 1. Přihlášky se stručným životopisem zasílejte do 3.1. 2006 na adresu: PKF, Krocínova 1, 110 00 Praha 1, nebo na [email protected]

O NEKLIDU SRDCE VE STŘEDNÍM VĚKU

PŘELOŽIL JOSEF BALVÍN. ÚPRAVA A DRAMATURGIE: DARIA ULLRICHOVÁ. REŽIE: IVAN RAJMONT. SCÉNA: JOZEF CILLER. KOSTÝMY: PETER ČANECKÝ. HUDBA: PETR KOFROŇ. V HLAVNÍCH ROLÍCH: DAVID PRACHAŘ A SABINA KRÁLOVÁ.

Notové materiály budou k dispozici v archivu PKF, v přihlášce uveďte, zda potřebujete zajistit korepetitora. Více informací na tel. 224 232 488.

www.narodni-divadlo.cz

31

Z P R Á V Y

Z E

Divadlo SKOTSKÁ OPERA jmenovala novým generálním ředitelem Alexe Reedijka, a to od února 2006. Vystřídá tak bývalého ředitele Richarda Jarmana, který se ujal prozatímního vedení poté, co v dubnu 2005 rezignoval Christopher Barron. Reedijka čeká vyřešení finanční krize, v důsledku které bylo 88 technických a administrativních pracovníků a členů sboru propuštěno a na celou sezonu 2005/06 byly zrušeny velké produkce. Navíc kromě Barrona rezignovali i další členové vedení divadla včetně hudebního ředitele Richarda Armstronga. Reedijk také bude muset přesvědčit skotskou vládu, že se vyplatí investovat do znovuoživení činnosti divadla. Ve vládě totiž převládají skeptické názory na budoucnost opery a bývalý vedoucí Skotské umělecké rady James Boyle přímo prohlašoval, že by bylo nejlepší ji zrušit. Reedijk v 80. a 90. letech působil jako technický ředitel ve Skotské opeře, v Irské opeře, od roku 1991 byl v této funkci v Mezinárodním festivalu umění na Novém Zélandě a od roku 2002 v Novozélandské opeře. NOVÝM INTENDANTEM BAVORSKÉ STÁTNÍ OPERY V MNICHOVĚ bude od srpna 2008 Klaus Bachler, současný intendant Burghtheatru ve Vídni. V srpnu 2006 odcházejí do důchodu současný intendant opery sir Peter Jonas a hudební ředitel Zubin Mehta. V období do oficiálního nástupu Klause Bachlera povedou operu hudební ředitel Kent Nagano ve spolupráci s výkonným ředitelem Dr. Rolandem Felberem, administrativním ředitelem Rolandem Adlerem a PR ředitelkou Dr. Ulrike Hessler. V té době bude sir Peter Jonas čestným poradcem vedení. Klaus Bachler se narodil v Rakousku v roce 1951. Studoval herectví na Max Reinhardt-Seminar ve Vídni, působil jako herec v Landestheater v Salcburku a poté několik let v různých německých městech (Göttingen, Freie Volksbühne Berlin, Thalia Theater a Deutsches Schauspielhaus v Hamburku). V roce 1987 se stal uměleckým ředitelem Staatliche Schauspielbühne Berlin a v roce 1990 uměleckým ředitelem Taller Europe Paris. V letech 1991-1996 byl Klaus Bachler intendantem vídeňského festivalu Wiener Festwochen a v roce 1996 byl jmenován ředitelem Volksoper ve Vídni. 1. 9. 1999 vystřídal Klause Peymanna ve funkci ředitele vídeňského Burgtheateru. Současný intendant Bavorské státní opery sir Peter Jonas jmenování Klause Bachlera svým nástupcem vřele přivítal

Z A H R A N I Č Í

a označil ho za nejvhodnějšího kandidáta na tento úkol. METROPOLITNÍ OPERA V NEW YORKU založila tzv. Beverly Sills Artist Award (50. 000 dolarů) pro mladé operní pěvce. Každoročně udělovaná cena má napomoci americkým pěvcům ve věku od 25 do 40 let, kteří již ztvárnili nějakou roli v Metropolitní opeře, k dalšímu rozvíjení jejich kariéry. Slavná americká sopranistka Beverly Sills (nar. 1929) zpívala na prestižních světových scénách více než 30 let až do roku 1980, kdy se s jevištěm rozloučila. V letech 1979–89 byla ředitelkou newyorské City Opera, v letech 1994–2002 vedla Lincoln Center a poté byla dva roky prezidentem Metropolitní opery. Cenu finančně dotují její blízcí přátelé, výkonná ředitelka rady Metropolitní opery Agnes Varis se svým manželem Karlem Leichtmanem. Beverly Sills bude předsedat porotě, první nositelé ceny budou oznámeni v druhé polovině této sezony.

Osobnosti VIOLONCELLISTA YO-YO MA se stane nositelem nejvyšší dánské hudební ceny, Sonning Music Prize na rok 2006. Cenu (500. 000 dánských korun, tj. kolem 67. 000 euro) převezme na svém koncertě v Kodani 10. 12. 2006. Cena je udělována každoročně od r. 1959 mezinárodně renomovaným skladatelům a interpretům. Pojmenována byla po Léonii Sonning, vdově po známém dánském vydavateli Carlu Johanovi Sonningovi. Yo-Yo Ma je zatím druhým violoncellistou, který cenu získal; prvním byl Mstislav Rostropovič v r. 1976. Dalšími nostiteli se stali mj. Igor Stravinskij, Leonard Bernstein, Anne-Sophie Mutter, Miles Davis, Keith Karety, v roce 2005 pak sir John Eliot Gardiner. IVÁN FISCHER byl jmenován hlavním hostujícím dirigentem Národního symfonického orchestru ve Washingtonu, a to od sezony 2006/07 na tři roky. Tato pozice obvykle předchází jmenování hudebním ředitelem. To je nyní aktuální vzhledem k tomu, že dosavadní hudební ředitel Leonard Slatkin odchází na konci sezony 2007/08. Čtyřiapadesátiletý rodák z Budapešti Iván Fischer na sebe upozornil mezinárodní veřejnost v roce 1976, kdy vyhrál dirigentskou soutěž v Londýně. V roce 1983 založil Budapešťský festivalový orchestr, s nímž cestoval po celém světě. Dirigoval nejvýznamnější orchestry v Berlíně,

Amsterdamu, Clevelandu, New Yorku, Chicagu a Los Angeles, sedm let působil jako hlavní hostující dirigent Cincinnati Symphony Orchestra. Washingtonský Národní symfonický orchestr poprvé řídil v roce 1997, podruhé se sem vrátil v roce 2002. Fischer má velkou podporu orchestrálních hráčů, jako možný Slatkinův nástupce je ale zmiňován i někdejší hlavní hostující dirigent NSO v letech 1980--1986, Rafael Fruehbeck de Burgos. KLAVÍRISTA RAFAL BLECHACZ se stal po třiceti letech prvním Polákem, který zvítězil v prestižní Chopinově mezinárodní klavírní soutěži ve Varšavě; v roce 1975 si první cenu odnesl Krystian Zimmerman. Dvacetiletý Blechacz, rodák z malého města Naklo na severu Polska a student Hudební akademie v Bydgoszczi, si v konkurenci 11 finalistů, převážně Asiatů, natolik podmanil porotu, že obdržel i zvláštní ceny v dalších třech kategoriích za nejlepší provedení mazurky, polonézy a koncertu. Kromě 1. ceny (33. 000 dolarů) mu prezident Alexander Kwasniewski předal zlatou medaili. Druhá cena nebyla udělena, o třetí se rozdělili jihokorejští pianisté, bratři Dong Hyek Lim a Dong Min Lim. Letošního ročníku (23. 9.–24. 10.) se zúčastnilo 80 klavíristů z 18 zemí.

Různé 11 KILOGRAMŮ KOKAINU objevili britští celníci v Doveru v kamionech mezi kulisami a kostýmy inscenace Verdiho La traviaty, které byly převáženy z německého Theater Aachen do Opera Ireland v Dublinu. Dublinská inscenace, kterou nastudovali dirigent Bruno Dal Bon a režisér Joachim Rathe, měla být uvedena od 19. 11. na scéně a kostýmech zapůjčených z německého divadla. NADVÁHA PĚVCŮ OBJASNĚNA? Nejnovější vědecké studie ukazují, proč pěvci mají sklon k obezitě. Mechanismy zpěvu podporují plicní buňky k produkování chemikálií včetně leptinu, regulujícího chuť k jídlu. Námaha při dýchání údajně funguje jako spouštěč nadměrného apetitu. PALÁC UMĚNÍ KRÁLOVNY SOFIE VE VALENCII (ŠPANĚLSKO) byl otevřen 11. 10. Stavba podle návrhů renomovaného architekta Santiaga Calatravy stála 120 milionů euro a trvala devět let. S hledištěm pro 4. 000 diváků má být největším evropským operním do-

32

mem. „Doufáme, že se stane symbolem města podobně jako operní dům v Sydney“, řekl tiskový mluvčí vlády Esteban Gonzales Pons. Operní dům je poslední z Calatravova projektu Město umění a vědy, který zahrnuje rovněž technické muzeum a planetárium. Na první tři sezony se uměleckým ředitelem opery stane Lorin Maazel a Zubin Mehta povede každoroční hudební festival. Po prvních třech inauguračních koncertech bude operní dům opět uzavřen až do října 2006, kdy má být zahájena první umělecká sezona. RUKOPIS LUDWIGA VAN BEETHOVENA, osmdesátistránkovou Velkou fugu objevila knihovnice Heather Carbo v Palmerově teologickém semináři ve Filadelfii během práce na inventarizaci archívu. Poslední stopa po rukopisu, který dosud neanalyzoval žádný muzikolog, je z roku 1890, kdy se objevil na aukci v Berlíně. Kupcem byl pravděpodobně průmyslník z Ohia, který rukopis vyvezl do USA. Rukopis datovaný rokem 1826 (rok před Beethovenovou smrtí) byl dán do londýnské aukce Sotheby 1. 12., předpokládaná částka je 1,5 milionů liber. CENY GRAMMOPHONE AWARDS byly uděleny 20. 10. Deskou roku byla prohlášena kompletní nahrávka Bachových chrámových kantát pod taktovkou sira Johna Eliota Gardinera. Gardiner je natáčel živě od roku 2000 se svým Monteverdi Choir a English Baroque Soloists v různých evropských kostelích. Když Deutsche Grammophon od projektu ustoupil, založil Gardiner svůj vlastní label Soli Deo Gloria, financovaný částečně z darů milovníků hudby. Mezi dalšími oceněnými jsou tenorista Plácido Domingo (cena posluchačů), mezzosopranistka Marylin Horne (cena za celoživotní činnost), hudební ředitel Sanfranciské filharmonie Michael Tilson Thomas (umělec roku) a smyčcové kvarteto The Lindsay (zvláštní cena). DOPISY MARIE CALLAS byly dány do aukce Christie´s v Londýně 30. 11. Podle experta na rukopisy Thomase Venninga podávají výstižný portrét slavné pěvkyně – jsou stejně ostré a jedovaté jako byl její jazyk nebo bitvy s operními intendanty. V dopise z 2. 11. 1958 Rudolfu Bingovi, řediteli Metropolitní opery, Callas například napsala:„Vytváříte svůj úsudek mozkem nějakého hlupáčka, nebo svým vlastním?“ Týž dopis zakončila slovy:„Vaše důležitá organizace a já nepracujeme na základě

Z P R Á V Y stejných principů a je jasné, že každý musíme jít vlastní cestou…“ Bing ji čtyři dny po tomto dopise zrušil angažmá, krátce před tím, než měla v Met zpívat Medeu, jednu ze svých vrcholných kreací. Řada dopisů odhaluje intenzívní rivalitu Callas a Renaty Tebaldi, která byla často probírána v médiích.

Česká hudba v zahraničí MEZZOSOPRANISTKA KATEŘINA HEBELKOVÁ získala prestižní Bavorskou kulturní cenu (Kulturpreis Bayern der E. ON Bayern AG) v kategorii uměleckých škol. Toto ocenění, které uděluje v Bavorsku v několika kategoriích Ministerstvo pro vědu, kulturu a výzkum, bohatě dotuje (celkem 154 000 EURO) energetická společnost E. ON Bayern AG. Ocenění z rukou ministra a zástupců firmy převzala Kateřina Hebelková v Městském divadle v Regensburgu 20. 10. 2005. Kateřina Hebelková, rodačka z Jihlavy, studovala na Konzervatoři v Pardubicích, v současné době studuje na Vysoké škole múzických umění a divadla v Mnichově u prof. Daphne Evangelatos a rovněž navštěvuje speciální písňové kurzy u prof. Helmuta Deutsche, Celine Dutilly a Andreje Kucharského. V roce 1999 získala 2. cenu na soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech, Cenu Jarmily Novotné pro nejmladší účastnici a Cenu Parlamentu pro nejlepší českou pěvkyni. V roce 2000 se stala členkou Operní školy v Mnichově a podílela se na řadě významných projektů, z nichž jmenujme alespoň Bizetovu Carmen (září 2004) a Rossiniho Popelku (říjen 2004). V listopadu 2004 zvítězila v soutěži The Dimitris-Mitropoulos International Competition v Athenách. V blízké době ji čeká vystoupení v operách Albana Berga Vojcek, W. A. Mozarta La clemenza di Tito a opět Bizetova Carmen (2006). KARLOVARSKÝ SYMFONICKÝ ORCHESTR uskutečnil v říjnu pět koncertů v zahraničí. Tři se konaly v Německu (Frankfurt nad Odrou, Ansbach, Kaubeueren), jeden ve švýcarském Churu a jeden v rakouském Welsu. V první čtveřici pořadů bylo partnerem KSO Adamusovo trio, jehož členové vystoupili jako sólisté. Pianistka Květa Novotná hrála koncerty Mozarta a Webera, houslistka Jitka Adamusová Dvořákovu Romanci a hobojista Jan Adamus koncert Mozartův. Dvořák byl v programech zastoupen ještě Českou suitou a Novosvětskou symfonií. Na koncer-

tu v Churu zazněla Symfonie F dur od u nás neznámého Roberta Radeckeho. Švýcaři jejím uvedením připomněli 175. výročí narození autora, působícího po studiích i v jejich zemi. Později se stal výraznou osobností berlínského hudebního života druhé poloviny 19. století. Jako skladatel zůstal epigonem německých romantiků. Všechny koncerty řídil neúnavný Miloš Formáček, který stál v čele orchestru i v rakouském Welsu, kde 7. 10. zahájil KSO cyklus abonentních koncertů sezony 2005/06. Na jeho programu byly Brahmsovy Variace na Haydnovo téma, Schumannův Klavírní koncert a moll s technicky znamenitým jihokorejským pianistou Jeong-Won Kimem a Dvořákova 8. symfonie G dur. O umělecké náročnosti welského hudebního života svědčí několik jmen dalších orchestrů: Wiener Concert-Vereinu s Krzysztofem Pendereckim, Komorní filharmonie Pardubice či Brucknerova orchestru z Lince. (ZP) SAXOFONOVÉ KVARTETO BOHEMIA ve spolupráci s Českými centry a Generálním konzulátem ČR ve Lvově vystoupilo koncem září na několika koncertech na Ukrajině. Jedním z koncertů byl recitál v rámci Mezinárodního hudebního festivalu soudobé hudby Kontrasty, na kterém kvarteto představilo skladby soudobých českých skladatelů Petra Pokorného, Aloise Piňose, Pavla Zemka Nováka a Jindřicha Felda. Pokorného skladba Artemis na lovu a Novákovo Unisono 1 pro čtyři saxofony byly provedeny ve světové premiéře. Na koncertě v sále filharmonie v Ivano-Frankivsku zazněla hudba českých i světových skladatelů, ve filharmonickém sále v Ternopolu vystoupilo kvarteto v závěru svého koncertu s ukrajinským saxofonistou Igorem Rudym. Během turné navštívili členové kvarteta s generálním konzulem Milanem Janderou významného ukrajinského skladatele a dirigenta, žáka Vítězslava Nováka, Mykolu Kolessu. Skladateli, kterému bude letos 103 let, zahrálo Saxofonové kvarteto Bohemia na přání několik českých skladeb. S velkým úspěchem se setkal také masterclass, který kvarteto připravilo pro studenty a profesory hudební akademie ve Lvově. KAPROVO KVARTETO (Anna Veverková, Alexey Aslamas – housle, František Jelínek – viola, Jan Žďárský – violoncello) získalo stříbrnou medaili na Mezinárodní soutěži komorní hudby v Interlaken (Švýcarsko). 1. cena nebyla udělena. Soutěže, která probíhala 25. –29. 9. 2005, se zúčastnilo celkem 18 ensemblů

Z E

Z A H R A N I Č Í

z Rakouska, Německa, České Republiky, Mongolska, Rumunska, Thajska, Ruska a Švýcarska. Akci pořádala významná švýcarská hudební agentura Pro-Crescendo spolu s Interlaken Tourismus. Porota byla ve složení: Cordula Dietrich – fagot (předsedkyně poroty), François Benda – klarinet, Conradin Brotbek – violoncello, Ettore Causa – viola, Thomas Füri – housle, Kiyoshi Kasai – flétna, Adrian Oetiker – klavír, Christian Sutter – kontrabas. Kaprovo kvarteto zaujalo především brilantním podáním Smyčcového kvartetu g moll B. Martinů. Soutěže se zúčastnilo také díky švýcarské kulturní nadaci Pro-helvetia, která poskytla nezbytnou finanční dotaci. SYMFONICKÝ ORCHESTR ČESKÉHO ROZHLASU absolvoval turné po Řecku. Pod taktovkou Nicose Tsouchlose zahájil koncertním uvedením Bergovy opery Lulu 19. 10. provoz nové koncertní síně Triandi Hall v Athénách, jež se zařadila mezi nejlepší operní prostory současnosti. „Pokračujeme tak ve spolupráci, kterou jsme v Athénách zahájili v roce 1998 a pokračovali v ní v loňském roce při hudebním festivalu během Olympijských her,“ řekl ředitel Symfonického orchestru Českého rozhlasu Jan Simon. V titulní roli Lulu se představila Marlis Petersen. BRNĚNŠTÍ KOMORNÍ SÓLISTÉ, komorní smyčcový orchestr s uměleckým vedoucím Jiřím Besperátem, odcestovali 27. 9. na koncertní turné do USA, kde je čekalo okolo třiceti vystoupení v koncertních sálech a kostelech měst Chicaga, Atlanty, Miami, Salt Lake City a dalších. Na programu byla díla českých skladatelů – Zach, Mysliveček, Suk, ale také skladby Edvarda Griega a Rogera Boutryho. Jako sólista se představil violoncellista Jan Škrdlík v Koncertu c moll pro violoncello a smyčcový orchestr a Japonka Michiko Otaki v Mozartově klavírním koncertu C dur pro klavír a smyčce. Do turné byl začleněn i benefiční koncert v Brookhavenu pro pomoc oblastem postiženým hurikánem Katrina. SUKŮV KOMORNÍ ORCHESTR V ČÍNĚ. Pod uměleckým vedením koncertního mistra Martina Kose vystoupil ve dnech 3.–14. 11. Sukův komorní orchestr v rámci mezinárodních festivalů – Peking, Shanghai, Hong Kong a v dalších metropolích Čínské lidové republiky. Na koncertech zazněly skladby Antonína Dvořáka, Josefa Suka, W. A. Mozarta a Antonia Vivaldiho. Sólisty koncertů byli slavná čínská houslistka Jue Yao a vynikající český klavírista Štěpán Kos.

33

HARFISTKA KATEŘINA ENGLICHOVÁ A VIOLISTKA JITKA HOSPROVÁ V USA. Obě umělkyně vystoupily 27. a 28. 10. v rámci oslav výročí vzniku naší republiky na dvou koncertech, 27. 10. zahrály společně ve Washingtonu D. C. a 28. 10. v New Yorku. Organizátory koncertů byly Velvyslanectví České republiky v USA a České centrum New York. Na programu byly skladby Zdeňka Lukáše, Sylvie Bodorové, Bedřicha Smetany, Jana Hanuše Trnečka, Marina Maraise, Arnolda Edwarda Trevora Baxe a Nicolò Paganiniho. V listopadu je čeká koncert v Lucembursku společně s flétnistou Carlem Jansem a koncem měsíce vystoupí Kateřina Englichová v Mozartově Dvojkoncertu pro flétnu a harfu v Japonsku pod taktovkou Martina Turnovského. VARHANÍK TOMÁŠ FLÉGR se zúčastnil 26. 10. finále Sweelinckovy varhanní soutěže v Oude Kerk v Amsterdamu. Nebyla udělena žádná cena, protože sedm kandidátů (z devíti) mělo takřka stejné bodové ohodnocení – přibližně 7,50 bodů z možných osmi, čtyři kandidáti pak naprosto shodné konečné ohodnocení. Výběr kandidátů do finále se uskutečnil na základě anonymní nahrávky. Všech 9 finalistů obdrželo stipendium 1000 euro od Nadace Oude Kerk. Tomáš Flégr realizoval svou nahrávku pro výběrové kolo na varhany v Utrechtu (Tuindorpkerk) a v Cuijku pod vedením svého Prof. Leo van Doeselaara. STÁTNÍ OPERA PRAHA V SALCBURKU. Poprvé ve své historii vystoupil soubor SOP ve slavném Velkém festivalovém domě v Salcburku. Na pozvání Salzburger Kulturvereinigung, v jehož čele je Dr. Heinz Erich Klier, zde uvedl 15. a 16. 10. 2005 svou inscenaci Verdiho La traviaty. V hlavních rolích vystoupili Adriana Kohútková (Violetta), Yikun Chung a Aleš Briscein (Alfredo), Vladimír Chmelo a Roman Janál (Giorgio Germont), hrál Mozarteum Orchester Salzburg, dirigoval Leoš Svárovský. La traviata je jedním z nejúspěšnějších titulů Státní opery Praha; na repertoáru SOP v režii Ladislava Štrose, ve výpravě Vladimíra Nývlta a kostýmech Josefa Jelínka je nepřetržitě od roku 1982. Líbila se i v Salcburku: po oba večery zcela vyprodaný Velký festivalový dům nadšeně aplaudoval. Státní opera Praha dostala již pozvání na příští rok, kdy v Salcburku představí v říjnu 2006 svou inscenaci Tosky. Leoš Svárovský byl pozván, aby s Mozartem Orchester provedl Dvořákovu 7. symfonii a Janáčkovu Glagolskou mši. (sla)

S T U D I E ,

K O M E N T Á Ř E

Česká operní divadla Foto archív

XII. Alternativní scény

Z projektu Jiřího Heřmana Lamenti, Roxy Praha 2004 Josef Herman

A

lternativními divadly se rozumějí ta, která se vymykají běžnému provozu jednak způsobem existence, jednak zkoumáním nových uměleckých možností. Zpravidla nemají zřizovatele a podporu získávají od sponzorů a z grantů, případně jde o sdružení amatérská či školní. Zdálo by se, že v oblasti provozně nákladné opery takových případů mnoho nebude, leč po roce 1989 je tomu přesně naopak. Našli bychom takové případy i v minulosti. Do 60. let 20. století operu provozovala místní pěvecká sdružení zpravidla s pomocí profesionálních hostů. K nejznámějším patřila Rakovnická opera, která v letech 1941-1960 sehrála 451 představení, polovinu na zájezdech. Už v roce 1931 vznikla poloprofesionální Opera - Studio, jíž na rozdíl od předchozích nešlo o uměleckou osvětu, ale především o alternativní dramaturgii. Za alternativní soubor, který předurčil operní divadlo na dobré čtvrstoletí, musíme považovat i Operu 5. května s režiséry Václavem Kašlíkem a Alfrédem Radokem a scénografem Josefem Svobodou. A také Komorní operu Miloše Wasser-

bauera v Brně, kterou v letech 1955 – 1970 vedl sám zakladatel nejen pro výuku operního dorostu, ale k dramaturgickým i inscenačním pokusům. Analogická Komorní opera Praha, založená skladatelem Josefem Boháčem až v roce 1985, zdaleka takových výsledků nedosáhla. K nebývalému nárůstu alternativních aktivit po listopadu 1989 přispěl umělecky i personálně setrvalý stav „kamenných“ operních divadel, která ekonomické starosti promítla do přílišné inscenační i dramaturgické opatrnosti. Noví tvůrci, kteří začali projevovat nebývalý zájem o operní divadlo, prostě neměli a dodnes nemají jinou šanci, nežli pokoušet se o alternativní existenci, jakkoli je provozně a ekonomicky obtížná. Výtečné, jenže nedostačující je z tohoto hlediska Bušení do železné opony, které v Národním divadle realizují Daniel Dvořák s Jiřím Nekvasilem s cílem uvést několik novinek za sezonu. Období alternativních produkcí razantně zahájili právě Dvořák s Nekvasilem založením Opery Furore („opera, která nebrzdí“) na podzim 1988. V únoru 1989 uvedli v Malostranské besedě „světovou“ (jak si zvykli říkat novinkám) premiéru fragmentu opery brněnského avantgar-

34

disty Josefa Berga Faust a pokračovali ještě důrazněji „postindustriální“ operou Houslema do železa na hudbu Henryho Purcella a Antonína Dvořáka. Jejich prostřednictvím vtrhla do českého operního divadla (dříve nežli do činoherního!) postmoderna a potlačované právo inscenátorů na vlastní významovou i formální koncepci operní inscenace. Výrazem toho byly dramatizace („nejpovrchnější opera všech dob“ Andy Warhol vznikla na Warholovy texty a různé hudební úryvky) a adaptace zejména oper W. A. Mozarta (Play magic flute, Figaro? Figaro!, Serail Live! aj.). Oba intendanti tím mimo jiné řešili nedostatek novinek, o které programově usilovali (k výjimečným patřil Golem Hanuše Bartoně). Jevištní poetiku obohatili metodou scénických klipů, kterou nejdůsledněji uplatnili ve dvou dílech mozartovských scén The best of Mozart. K prvnímu přizvali několik spřízněných režisérů (Šimon Caban, Petr Lébl, Nina Vangeli, Daniel Wiesner), což odpovídalo snaze otevírat zkostnatělé operní divadlo konvencemi nezatíženým, protože původem ne-operním inscenátorům. V roce 1991 Dvořák s Nekvasilem přebudovali Komorní operu Praha na Operu Mozart a zahájili letní prázdninové staggiony mozartovských inscenací ve Stavovském divadle. Definitivně tak nasměrovali aktivitu obou subjektů ke komerčnímu využívání pražského kultu W. A. Mozarta. Dodejme, že jistou spřízněnost s tendencemi Opery Furore vykazovalo několik hostování rakouského souboru ARBOS z Klagenfurtu s operními projekty v netradičních prostorách (V. Ullmann: Císař Atlantidy v památníku na Vítkově; E. Satie: Socrates v podzemním sále Gorlice na Vyšehradě; S. Reich: Different Trains v železniční stanici v odstaveném vagóně aj.). Podněty Opery Furore už v 90. letech překryli významní režiséři hostující v Národním divadle či ve Státní opeře (D. Neuner, D. Pountney, D. Radok, R. Wilson aj.). Nejmladší tvůrčí generace na počátku nového tisíciletí pak už postmoderní impulsy vnímala kriticky, její příslušníci vesměs opět prošli specializovaným hudebním či přímo operním školením a byli to už nejen režiséři, ale také skladatelé a dirigenti. Nově začali navazovat na starší koncepty operní režie, ovšem s vědomím souvislostí současného divadla, které starším operním specialistům chybělo. Prvním a programově nejdůslednějším z nich je režisér Jiří Heřman. Ještě jako student HAMU nastudoval v Disku inscenaci Se-

verní noci, jevištní „adaptaci“ písňových cyklů R. Schumanna, P. Ebena a J. Krčka. Základem jeho jevištní poetiky se stal vztah hudby a prostoru, vyjádřeného jednoduchými nepopisnými prostředky, zejména barevně, tvarově (obrazce) i dynamicky koncipovaným světlem. Dva jeho projekty v Divadle Inspirace ještě souvisely s HAMU (2x nová opera, Shocková terapie), aby v roce 2004 založil občanské sdružení in spe, („v naději“) také s cílem pořádat tvůrčí dílny především k problematice jevištního prostoru a light designu. Realizoval „scénický madrigal“ Lamenti (2004, Roxy) a koncem listopadu inscenaci opery B. Brittena Curlew River (Muzeum české hudby). Studenti a absolventi HAMU se podílejí i na dalších aktivitách včetně pokusu založit sdružení Prague Pocket Opera, které se uvedlo projektem 2krát Martinů (Slzy nože, Ariadna, Divadlo Komedie, Praha 2004), leč záhy zaniklo pro nedostatek financí. To je hlavní důvod, proč i jiné projekty vznikají nejčastěji ad hoc, opakovaně například v pražském klubu Roxy, kde se realizovaly tři opery na volně pojatý čechovovský námět (I. Medek: Vrač, M. Herman: The Doctor, M. Pudlák: Ve stínu klobásy, 2002) či dvě opery spojené tématem smrti (R. Pallas: Klinická smrt, S. Hořínka: Ortel, 2004). Ve Studiu Švandova divadla se představilo sdružení Shock se dvěma pozoruhodnými operami z pomezí konkrétní hudby (M. Srnka: Rodíme, M. Rataj: Adam a Eva) v režii dvojice SKUTR. Také samotné inscenace HAMU začínají být jevištně inovativnější, razantně si však nové jevištní postupy zkoušejí především studenti brněnské JAMU (Bohuslava Kráčmarová v ostře aktualizované inscenaci Odysseova návratu C. Monteverdiho; Antonín Balatka v Pozdvižení v Efezu I. Krejčího, Pavol Juráš v adaptaci Blodkovy opery V studni). Také odtud vzešlo několik pozoruhodných osobností, které se opět realizují víceméně mimo kamenné scény – pozoruhodná skladatelka Markéta Dvořáková (Žirafí opera) a režiséři Antonín Balatka (dostal šanci na velkých scénách), Magdalena Švecová (Krčková), Rocc (Slovinec, vl. jm. Rok Rappl). Ani opery renomovaného brněnského skladatele Víta Zouhara, inspirované barokní a minimalistickou hudbou, zatím výrazněji nepronikly do zdejších kamenných divadel (výjimkou je opera Noci Dnem, jíž v říjnu zahájila obnovená brněnská Reduta), při různých příležitostech je uváděl Ensemble Damian s dirigentem Tomášem Hanzlíkem (Coronide). Školní inscenace zejména od přelomu století nepravidelně uvádějí i konzervatoře. Často sice jde jen o jevištně tradicionalistické studijní úkoly (Hubička - Pardubice, Veselohra na mostě - České Budějovice), Janáčkova konzervatoř Ostrava

K O M E N T Á Ř E Foto archív

S T U D I E ,

B. Martinů: Svatební košile, JAMU Brno 2004 však usiluje o dramaturgicky i jevištně průbojnější projekty (M. Štědroň, I. Medek, A. Piňos: Věc Cage aneb anály avantgardy dokořán; I. Hurník: Diogenes; E. Schiffauer: ... ale já přece) stejně jako Pražská konzervatoř zejména zásluhou Reginy Szymikové (původní opera Šimona Vosečka Žižkovské dvojzpěvy, Dido a Aeneas, Kouzelná flétna, Minutové opery D. Milhauda aj.). Alternativní školní scénou je i Dětská opera Praha, kterou v rámci své soukromé hudební školy založila v roce 1999 sólistka Národního divadla Jiřina Marková. Za šest let uvedla dvanáct inscenací pozoruhodně širokého repertoáru (mj. B. Britten: Malý kominíček), nejčastěji opět adaptací (Rybova Česká mše vánoční, Malý Mozart, Géniové a děti) a původních pro soubor napsaných titulů (např. P. Trojan: Bylo nás pět, E. Douša: Malí sportovci, J. F. Fišer: Hry). Na okraj operní alternativy musíme zmínit aktivity spjaté s letním turismem. Hraje se často na zámcích, pochopitelně převážně předmozartovský repertoár (např. brněnská Komorní opera Orfeo vedená Josefem Staňkem, Cappella Accademica vedená Ondřejem Mackem v zámeckých divadlech v Mnichově Hradišti a v Českém Krumlově), případně při výjimečných příležitostech (orchestr Musica Florea vedený Markem Štrynclem mj. provedl operu Jana Dismase Ze-

35

lenky Sub olea pacis et palma virtutis ve Vladislavském sále Pražského hradu), v letních amfiteátrech se pak hraje oblíbený, převážně italský, mozartovský a český repertoár (Lichtenštejnský palác v Praze, Loket, Kutná Hora, Litomyšl aj.). Specifickým případem je každoroční operní představení na hradě Grabštejn, pořádané basistou Národního divadla Luďkem Vele ve prospěch obnovy hradu. Už zcela na okraj ještě zmiňme občasné inscenace neoperních souborů, převážně činoherních: Lazebníka sevillského ve Švandově divadle či Kamenného hosta v Městském divadle v Brně, obě v režii Hany Burešové, Prodanou nevěstu v režii Vladimíra Morávka v Klicperově divadle v Hradci Králové, Kouzelnou flétnu režiséra Miroslava Krobota v pražském Dejvickém divadle, ale také Kompitovu Princeznu Sylvestrii v brněnském Loutkovém divadle Radost. Jak vidět, polistopadová operní alternativa je široká a dokládá nebývalý vzestup tvůrčího i diváckého zájmu o operní divadlo, který koresponduje se situací v tradičních operních zemích. Z celého dnes uzavíraného cyklu článků o českých operních divadlech, myslím, zřetelně vystupuje potřeba otevřít kamenná divadla novému „dorostu“. Bylo by to ku prospěchu všem. „

S T U D I E ,

K O M E N T Á Ř E

Rudolf Pečman

L

eoš Janáček a Richard Wagner bývají prezentováni jako protichůdci. Zkoumání vztahů obou mistrů je možno uskutečňovat jednak z hlediska slohového, jednak ze zorného úhlu vztahu českého autora k německému. Řekněme otevřeně, že Janáček Wagnerův vliv překonal. Vazba k Wagnerovi není u něho tak výlučně negativní jako u Musorgského. V Lipsku, kde studoval (X/1879--II/1880), se Janáček s Wagnerovými operami neseznámil. Zato však Vídeň, další a poslední místo Janáčkova studijního pobytu (IV--VI/1880), byla provanuta nejen duchem hanslickovským a brahmsovským, nýbrž se tu také uplatňovala wagnerovská tradice a orientace, a to hlavně zásluhou dirigenta Dvorní opery Hanse Richtera. Též vídeňský Janáčkův učitel Franz Krenn byl wagnerián. Jako učitel kompozice zprostředkoval Janáčkovi Wagnera. Avšak Janáček, tehdy přísně klasicky orientovaný, nechce se dát „těmito wagnerovskými nabubřelostmi“ ovlivnit (dopis pozdější choti Zdence, rozené Schulzové, v němčině z 6. 4. 1880). Odmítá Wagnerův novoromantismus, v němž vidí ohrožení klasické zákonitosti. S Krennem si nerozumí. S pohrdáním se vyjadřuje o vídeňských poměrech, v nichž vládla novoromantická rozevlátost, a vyjadřuje se, že zde neplatí pečlivá práce…, jen když je ucho ohlušováno (Zdence 29. 5. 1880). Z Vídně odchází předčasně, po 2. 6. 1880. V Brně se zaboří do studia abstraktního formalismu Durdíkova a Helmholtzových prací z akustiky a fyziologie. Zdá se, že rozchod s Wagnerem je trvalý; již ve Vídni se Janáček rozhodl (dopis Zdence z 6. 4. 1880) nepsat ve wagnerovském slohu. Toto rozhodnutí však nebylo konečné. Víme, že v době kompozice opery Šárka (1. znění 1887) nesl v sobě ohlasy Wagnerovy hudby, Vladimír Helfert (Leoš Janáček I. V poutech tradice. Brno 1939) prokázal, že již 1884 projevuje se např. v Janáčkových Skladbách pro varhany filiace wagnerovská. Helfert v nich spatřuje dokonce atmosféru Parsifala. Tehdy zřejmě Janáček začal podrobněji studovat Wagnerovy opery. Vždyť již 1885 napsal studii Tristan a Isolda od R. Wagnera (na pokračování v Hudebních listech, jejichž je zakladatelem a redaktorem). Teoreticky se tu vyrovnává hlavně s „tristanovskou“ harmonií, má k Wagnerovi řadu výhrad, ale píše otevřeně:„Každý český hudebník Wagnerova díla znáti má“. Německý mistr jeví se mu jako Dvořákův antipod. K poznání Wagnerova slohu nutno studovat předně Tristana, protože v tomto díle „jest směr Wagnerův jasný, může se definovati; o Lohengrinu nemož-

no něco podobného říci“. Janáček posuzuje Wagnera velmi kriticky. Mladý sršatec zahleděný do klasicismu a formalismu je však natolik kritický a objektivní, že se rozhodne přijít Wagnerovi na kořen tím, že jeho díla začne poctivě studovat. Projevuje se tu „nenávist z lásky“, neboť Janáček mj. objevuje, že v Tristanovi nacházíme množství „harmonických drsností, hrubostí i nesprávností“. Že by snad prohřešky v harmonii byly neseny „význačností myšlénky básnické“? (Chybné postupy v harmonii nelze omluvit.) „V harmonickém ohledu dlužno díla R. Wagnera s velkou ostražitostí studovati; jeho překypující bujnost v tomto směru jest zároveň plna poklesků.“ Wagner se vyhýbá běžným spojům dominanty s tonikou a subdominanty s tonikou. Jeho harmonické progrese působí jednotvárně. U Wagnera nachází Janáček i přísné formy, např. rondovou (klav. výtah s. 137, ř. 6), která „jest bezvadná a dokonalá“. Wagner tedy ovládá formy, ale pěstoval jen některé z nich. Neustálé modulace v Tristanovi posluchače unavují; podstatou tohoto díla jsou tzv. progrese, tedy „chody“, které převažují (z více než 3. 000 taktů Tristana tvoří je 80 taktů uzavřené periody, zatímco zbytek jsou progrese). Je sporné, zda moderní dramatičnost má stavět jen na neustálých progresích! Jaké jsou rysy Wagnerova slohu?, ptá se Janáček, a konstatuje: Je zajímavé, že Wagner – nehledě k nesprávnostem a drsnostem harmonických spojů – nikterak nezrušil tradicionálních forem. Svou osobitou studii o Tristanovi a Isoldě rozvede Janáček do smírného tónu:„Že to, co R. Wagner stvořil na poli dramatické hudby, náleží k tomu nejlepšímu, taktéž jsme nikde nepopírali.“

36

Foto archív

Causa „Janáček versus Wagner“

Již Helfert zdůraznil, že uměleckým dialogem Janáčka s Wagnerem byla opera Šárka na text Zeyerův. Vznikla v době, kdy již byl Janáček obeznámen s R. Wagnerem. Odmítl techniku příznačného motivu v čase, kdy se to stalo módou. I Wagnerův symbolismus, pesimismus a mystičnost jsou mu vzdálené. Nelze však nevidět, že „wagnerovské“ je již samotné libreto, jak jsem se pokusil vyzvednout před lety ve studii Janáčkova opera Šárka (in: Slezský sborník 1958, s. 498--502). J. Zeyer se opíral nejen o wagnerovské, nýbrž i románské ohlasy. Objevíme i trubadúrskou intonaci. Zeyerův životopisec Jan Voborník (Julius Zeyer, Praha 2 1908) vyzvedl, že při studiu básníkovi Šárky dlužno znát smysl báje; jsme překvapeni, jak mnohoznačné je Zeyerovo pojetí. „Zeyer po vzoru starých pěvců dotvořil prvky, které našel ve starých podáních,“ praví jiný zeyerovský specialista (J. Š. Kvapil, Poznámky k Výboru z Karolinské epopeje Julia Zeyera, Praha 1935, s. 158). Spolu s Helfertem odhalujeme

S T U D I E , společná místa s Valkýrou nebo Prstenem Nibelungovým. Avšak Jaroslav Vogel upozornil (Leoš Janáček dramatik, Praha 1948, s. 30), že wagnerovské reminiscence jsou nepodstatné. Soudíme, že základní předznamenání Šárky je však tristanovské. Milostná scéna Šárky a Ctirada připomíná wagnerovské pojetí lásky jako spojení dvou milenců ve smrti. Toto pojetí se objevuje právě v Tristanu a Isoldě (1859). Ostatně k tomuto Wagnerovu dílu se Janáček vracel napořád i jako učitel a ředitel Varhanické školy. Jeho žák Václav Kaprál (1889--1947) zachytil myšlenky našeho mistra z r. 1909, kdy na své škole přednášel o opeře. Začínal Gluckem a končil Borisem Godunovem a Charpentierovou Louisou. V době, kdy měl za sebou Pastorkyňu a začal komponovat Výlety páně Broučkovy, dívá se na Wagnera ještě přísněji než r. 1885:„Orkestr povídá tolik, že to až dusí. Nálada se dá vystihnouti často jediným tónem. (…) Motivy podle zákona asociace se musí vždy vyskytnouti, když se mluví o sobě neb věci, jíž náleží. (…) Tak jako Mozart měl četné kody, má Wagner samé gradace. Ale tak, jak unavuje nakupení kod, tak unaví nakupení gradací. Wagner nemá lahodných melodií, ale bezvadnou deklaraci slova. (…) Zachovávají-li se pravidla správné deklarace, mají všechny melodie podobný ráz. (…) Dramatický skladatel musí znáti, jak život dělá slovo, jeho melodii, jeho sčasovky. --- Wagner má všední rytmiku.“ (V. Kaprál, Janáčkův poměr k opeře. Hudební rozhledy /řídí V. Helfert/, I, 1924--1925, č. 3--4, s. 63--66.) V souvislosti s Wagnerem si pak Janáček všímá Smetany a konfrontuje jeho Libuši s Wagnerem. Smetana má větší rozmanitost a vyniká nad Wagnera bohatší rytmikou a melodickou lahodou. „Smetana dovede míti na mysli ukončení, naproti tomu Wagner klamem (klamným závěrem, R. P.) žene stále ku předu hudební proud“ (tamtéž). Kaprálovy zápisy mají pramennou platnost. Ukazují, jak se posunul Janáčkův pohled na operu směrem k realistickému vyjádření a k jevištnímu psychologismu. Janáček roku 1909 není Janáčkem z doby kompozice 1. znění Šárky, po Pastorkyni se vyhrotí Janáčkův odklon od Wagnera. Již nikdy, ani teoreticky, s ním nenalezl společnou platformu. Z r. 1909 pocházejí i zápisy dalšího Janáčkova žáka na Varhanické škole dirigenta Mirko Hanáka (1891), který těsnopisem zachytil skladatelovy výroky, takže nám zanechal pramen prvořadé důležitosti (M. Hanák, Z přednášek Leoše Janáčka o sčasování a skladbě. In: Leoš Janáček. Sborník statí a studií. Knižnice Hudebních rozhledů, roč. V, sv. 5--6, Praha 1959, s. 135--174). Janáček se tu opět dotýká Wagnera:„Příznačné motivy Wagnerovy charakterizují spíše zevnějšek jednajících osob a věcí, než ducha osob, tak jak se tento průběhem celého děje projevuje. V operách

K O M E N T Á Ř E

VELKÁ SOUTĚŽ

Hudebních rozhledů Vážení čtenáři, tentokrát bylo těch, kteří odpověděli na soutěžní otázku správně, mnohem více. Sympatický tenorista Rolando Villazón, který při svém vystoupení ve Smetanově síni 11. 11. zaznamenal u pražského publika zcela nevídaný úspěch, pochází z Mexika – a sice z jeho hlavního města nazvaného Ciudad de México a první významná mezinárodní soutěž, kterou vyhrál v roce 1999, je Operália Plácida Dominga. Děkujeme za odpovědi a vítězům, které jsme vylosovali, srdečně blahopřejeme. Rovněž tentokrát máme pro prvního z nich dvě vstupenky na operní představení Národního divadla.

12 3

Jana Maitnerová, Praha Miloslav Bubeníček, Hulín Jaroslav Pátek, Děčín

A nyní již otázka na leden: Členové kterého souboru uvedli znovuobjevené Smyčcové trio č. 1 pro housle, violu a violoncello Bohuslava Martinů v české premiéře? Své odpovědi zasílejte do 16. prosince na adresu Hudební rozhledy, Radlická 99, 150 00 Praha 5 nebo na e-mailovou adresu [email protected] Pravidelnou soutěžní otázku najdete i na našich webových stránkách http://hudebnirozhledy.scena.cz, kde je zkrácená verze každého čísla uveřejněna již o pět dnů dříve, než se objeví v prodeji nebo ve vašich schránkách. Wagnerových je následkem toho málo motivů, však v Pastorkyni zase velmi mnoho. Psychologické motivy, kreslící duši, jsou svým výrazem velmi bohaté. Wagner má pro každou osobu jeden příznačný motiv. U něj jsou osoby charakterizovány vždycky jedním motivem, a ta osoba pláče, nebo se směje, vždycky slyšíme její jediný příznačný motiv. Je to jako čísla na kabátě. – Ke konci Wagner viděl, že je zle, tedy v Siegfridovi již má také motiv nejen jeho osoby, ale též Siegfriedova meče, jeho trubky atd. Tím vším přesto vše kreslí pouze jeho postavu, ne ale jeho ducha, jeho duševní temperament!“ Tak tedy Janáček vytýká Wagnerovi málo vnitřního psychologismu. Jeho osoby na jevišti jsou charakterizovány jen vnějškově. Rebikov je mu autorem málem větším než Wagner, protože „dojem novosti a neobvyklosti docílil (…) v opeře ’Alfa Omega’ použitím stupnice celotónové“ (Vladimir Ivanovič R., 1866-1920, pozn. R. P., jehož si Janáček vážil). Janáček rezumuje výsledky Wagnerovy reformní činnosti do šesti bodů: „1. Wagnerova reforma hodila se výborně pro stálý postup děje. 2. Recitativy Wagner nepotřeboval vůbec. 3. Zmizením recitativů zmizela z oper i árie. 4. Odpadnutím árie zmizelo jednocení a jednota díla

37

(…). 5. Písňové motivy byly nahrazeny motivy příznačnými. 6. Zpěv opírá se jen o harmonii motivů příznačných.“ Janáček šel jinou cestou než Wagner. Je vzdálen kolorismu, popisnosti. (Je ovšem Wagner popisný? To je otázka). Janáčkova cesta vedla od wagnerovského novoromantismu a symbolismu k pravému strhujícímu dění na jevišti, které bylo neseno snahou uchvátit život („originál je duší skladatele“, tamtéž). Jako hypotézu vyslovuji závěrem Helfertovu domněnku, že Janáček znal Wagnera již v době kompozice Suity pro smyčce (1877), kdy do své jmenované skladby promítl tóny podobné strukturám předehry z Lohengrina. Zdá se však, že tu jde o podobnost neuvědomělou: 2. věta Suity připomíná Wagnera totiž hlavně vysokými polohami smyčců. I tak je však pravděpodobné, že Janáček znal Wagnerovu tvorbu zřejmě již před vstupem na lipskou a vídeňskou půdu, tj. když mu bylo 23 let. S Wagnerem se rozešel názorově definitivně r. 1909, kdy dosáhl pětapadesáti let. Janáčkovy názory na Wagnera jsou však natolik osobité, že zaslouží, aby se staly středem naší pozornosti. Tvoří důležitou součást Janáčkovy tvůrčí estetiky. „

S T U D I E ,

K O M E N T Á Ř E

Stoletá Salome – sexuální deviace nebo marná katarze? Miloš Schnierer

9.

12. 1905 odezněla v Drážďanech premiéra kontroverzního námětu, kterým se Richard Strauss na počátku uplynulého století zařadil na vymezený čas mezi hudebně divadelní avantgardu. Dlužno podotknout, že následující operní dílo Elektra ještě vystupňovalo expresionisticko – pozdně romantické dramatické vášně, a ukončilo tak s maximálním možným vypětím trpělivost pěvců technicky a fyziologicky zvládnout enormní požadavky velkého orchestrálního zvuku v Salome o 110 a v Elektře o 115 hráčích, i když neznělo vždy tutti. Ale to je věc důsledků uměleckého ztvárnění témat. I když, se zpěváky řečeno, intonačně pěvecké nástrahy vystupňoval Schönberg ve svém atonálním Očekávání a hrdinové obou oper Albana Berga Vojcek a Lulu neměli nikdy na růžích ustláno. Nicméně zákonitosti divadelního provozu tomu chtějí, že ani jedno ze jmenovaných děl se nemůže stát běžnou součástí repertoáru. Ještě, že tu máme videa a CD! Sluší se však připomenout, že teprve berlínské uvedení Salome 5. 12. 1906 s Emou Destinnovou proslavilo extravagantní dílo Straussovo a samotnou pěvkyni postavilo na žebříček pro jiné ve své kvalitě nedostupný. Snad podotkněme, že 6. 5. 1907 zpívala Destinnová Salome v Paříži a dílo již šlo světem. V našich podmínkách obstála slavná Kostelnička Janáčkova Gabriela Horvátová v inscenaci Salome za režimu O. Ostrčila 17. 1. 1923 v Národním divadle v Praze. Ale historický výčet inscenací není cílem této studie. Z literatury připomeňme světově proslulé drama O. Wildea původně ve francouzštině psané pro S. Bernhardtovou, která však tuto úlohu nehrála! Poprvé byla uvedena Wildeova Salome v Německu v r. 1901 v překladu Hedwigy Lachmann a v dalším roce ji inscenoval režisér Max Reinhard v berlínském Kleines Theater. Tuto realizaci viděl skladatel a inspirovala jej ke kompozici. Z Wildea zůstaly asi dvě třetiny textu, který kalkuluje s antickou jednotou místa, času a děje, kdy se vše odehraje nepřerušeně na terase Herodova paláce během jednoho pozdního večera. Úpravy konzultoval Strauss se svým přítelem R. Rollandem, kde některé vedlejší postavy byly vynechány. Zhudebnění se tak mohlo týkat pouze tetrarchy Herodesa, jeho ženy Herodias, Jochanaana, otroka Narrabotha s důslednou akcentací ústředního zjevu Salome. Tedy drama o jednom dějství přísně dramaticko psychologicky sevřené, které nemohla narušit ani epizoda dohadů 5 Ži-

dů a 2 Nazaretských o dalším osudu Jochanaana (sv. Jana Křtitele), což Salome v dramatu i v opeře pozoruje zcela nezúčastněně. Hudba této scény vyjadřuje hektické fatální ovzduší večera, tudíž intonačně a polyfonní souhrou jedno z nejobtížnějších míst opery. Vlastní dějové předivo Wildeova dramatu a Straussovy opery se sice zaobírá psychologií šestnáctileté rozmazlené a panovačné princezny, avšak tento děj s některými rysy monodramatu by neexistoval, kdyby zde nebylo ono intenzívně emocionální a etické zázemí postavy proroka – Jochanaana – Jana Křtitele, kterého katolická církev prohlásila ex post za svatého. Vzhledem k minimální znalosti bible studenty, jak jsem se přesvědčil mnohokrát ve své letos již půlstoleté pedagogické činnosti, považuji za uvedení na pravou míru věci krátký exkurs do evangelií sv. Marka a sv. Matouše, kteří hovoří o původu Jana Křtitele. Podle evangelia sv. Lukáše se narodil Jan Křtitel knězi Zachariáši a jeho ženě Alžbětě, která však až do návštěvy archanděla Gabriela byla neplodná, takže Zachariáš neuvěřil jeho sdělení, že budou mít syna. Do doby porodu zůstal potrestán ztrátou řeči. Teprve po narození syna promluvil. Podle evangelií sv. Matouše i sv. Marka Jan Křtitel žil oděn velbloudí srstí na pokraji pouště a jedl kobylky a med divokých včel. Prorokoval příchod Spasitele – Ježíše Krista a křtil ty, kteří uvěřili v existenci jediného Boha. Tím ovšem „ohrožoval“ světskou moc vládce. Byl jím Herodes Antipás, syn Heroda Velikého, krále Judeje v letech 37–34 př. Kr., kterému křesťanská tradice přisuzuje zavraždění novorozeňat krátce po narození Kristově, což ovšem neharmonuje s letopočtem jeho vlády, máme-li rok 4 př. Kr. chápat jako jeho smrt! Pro tehdejší hodnoty života budiž připomenuto, že Herodes Veliký, otec Heroda Antipáse, svou orientální pohanskou moc projevil tím, že dal zavraždit svou manželku a tři syny! A krutě mstil i náznak jakékoli zrady na své osobě! Což ovšem předurčovalo ovzduší dalších krutostí. Herodes Antipás, syn předchozího, byl z moci císaře Augusta vládcem jen v Galileji a Pereji, v územích na východ od řeky Jordán a od severní části Mrtvého moře. R. 39 po Kr. byl císařem Caligulou sesazen a poslán do vyhnanství. Tolik tedy Bible a antická encyklopedie. Wildeovo drama není prvým uměleckým ztvárněním syžetu. Podnětem k napsání jeho dramatu byla povídka G. Flauberta Herodias a Huysmanův román A. Rebours s popisem Moreauova obrazu Salomin tanec. Flaubertův námět

38

kalkuluje se silným biologickým akcentem, kdy Salome si žádá Křtitelovo tělo, pak hlavu, a to z eroticko-emocionálních důvodů. Na rozdíl od bible, kde Salome žádá hlavu Jana Křtitele z popudu své pomstychtivé matky Herodiady, neboť Jochanaan zle kritizuje její nemravné soužití s Herodesem Antipásem, tedy s bratrem jejího původního manžela Filipa. Ovšem, takto by bylo možno poněkud otupit a vlastně dramaticky znehodnotit ono zvrhlé přání Salomenino vyúsťující v biologicko-fyziologicky zúžený motiv žádosti pouze hlavy proroka. Wilde a s ním hlavně Strauss díky rafinovaně vynalézavým hudebním prostředkům posunují princip děje k soustředění na psychoanalytické postižení titulní role. Její vývoj je přímočarý. Připomenuté vlastnosti Salome tu dostávají postupně své realistické rysy. Herodes Antipás dal uvěznit Jana Křtitele především pro jeho odsuzující kritiku nemravného soužití s ženou svého bratra, ale také z obav o naplnění Janova proroctví o příchodu Mesiáše a tím oslabení své vládnoucí moci. Jochanaan je držen v cisterně – suché studni, odkud zní jeho prorocký a kritický – pro Salome přece tajemný hlas. Irituje ji záhadnost tohoto muže, v němž cítí vzhledem ke svému eroticky ještě nezkušenému stavu přitažlivou sílu, která je pudovou směsí fyziologie i psychiky. Zprvu se nic neděje. Poté si vymůže na otroku Narrabothovi přes zákaz Heroda spatření Jochanaana, který vystoupí ze studny, a zintenzívní tak nechtě její emocionální stavy. Prorok zůstává neochvějný ve svém mravně odsuzujícím stanovisku vzhledem ke vztahu její matky s Herodesem a vyzývá také Salome, neboť tuší její absenci etických hodnot, k pokání, k askezi. Tím o to více však vzbuzuje Salominu zvědavost. Dlužno říci, že její snaha po bližším poznání Jochanaana se integruje s klíčící touhou po vlastním sebepoznání, sebeuvědomění ženskosti. Po „marném“ dialogu s Jochanaanem, kdy každý z obou trvá na svém stanovisku, prorok se musí vrátit do svého vězení. Salome se ovšem nevzdává, o to více usiluje dalšími prostředky o dosažení cíle. Jaký je? Touha po neznámé, avšak silné mužské osobnosti se postupně vymezuje z celkové harmonie ducha a těla na mužské tělo Jochanaanovo, které v tomto okamžiku symbolizuje onu zdůrazněnou silnou individualitu. Ta právě Salome, jako ostatně každou zrající ženu láká! Salome rychle vyspívá ve své umíněné touze a když vypozoruje, že její nevlastní otec již přesycen Herodiadou by s ní nejraději vykonal intimní akt, povzbuzena matkou, napne svůj sexuál-

S T U D I E , ní potenciál a v proslulém tanci se sedmi závoji, které postupně odkládá, což symbolizuje v opeře poprvé striptýz (!), chce na základě vznícené touhy v Herodovi dosáhnout svého cíle. Ten se mezitím omezil z těla na „pouhou“ hlavu proroka. Lze vyslovit domněnku, že dosud pro Salome neznámá sexuální touha se tu koncentruje na hlavu Jochanaanovu, tedy na intelektuální potenciál, který ji v podstatě může plně uspokojit. Taková žádost se nemůže líbit ani tetrarchovi, který vládne neomezenou mocí, protože cítí v žádosti Salome zvrhlost. Snad i zapomíná na svoje choutky a nabízí Salome řadu variant odměn až po poklady, politickou moc atd. Salome trvá na svém. Herodes zprvu nechce vyhovět, neboť do jisté míry si Jana Křtitele pro jeho naléhající proroctví vážil, ale po zdráhání kapituluje a uvážíme-li pochybnou hodnotu individuálního života té doby, Salome hlavu na stříbrné míse přece jen dostane. Odvíjí se monolog, který nemá v historii divadelnictví obdoby. A tu jsme u jádra věci. Wildeovo drama na základě dosavadních zpracování látky včetně opery Julese Masseneta Herodiade (1881) muselo nutně v tehdejší společnosti vzbuzovat zasloužený odpor vůči titulní postavě a tím i vůči celému námětu. Odsouzení morální tu bylo na místě a rovněž tak lze chápat pobouření světských i církevních kruhů, které ani nechtěly pochopit uměleckou geniální hodnotu zpracování námětu. Massenetovo ztvárnění námětu umělecky nesporně hodnotné vycházelo z dobové zvyklosti francouzské lyrické opery poslední čtvrtiny 19. století a nemohlo jít za vyjádření mravního odsouzení činů hlavních postav opery. Ostatně, je pravděpodobné, že ke Straussově koncepci díla přispělo tehdy nové a do jisté míry i módní ovzduší psychoanalýzy silně akcentující psychosexuální podstatu jedince vyvolané nesporně Sigmundem Freudem, což u natolik vzdělaného umělce, jakým Strauss byl, nemohlo zůstat bez tvůrčí odezvy! Je mimo pochyb, že Strauss svou operou korunoval dosavadní zpracování syžetu. Lze vyslovit s velkým důrazem tezi, že právě Straussova hudba posunula zásadně celý námět do hlubší a závažnější významové roviny. V ní můžeme hledat velké množství myšlenek, emocí od zárodků těch nejkrásnějších po zvrhlé, budeme-li se zaměřovat na patřičný úhel pohledu. Prizmatem dnešní doby, tedy sto let po Salome rovněž na přelomu věků, kdy dochází k ještě většímu přehodnocování hodnot, kdy mnohé věci ztratily svou poezii, protože nejsou již bohužel „tabu“, kdy v konzumní duševní pohodlnosti zvané ledabyle „postmodernou“ se tají princip kvantitativního pojetí světa v nepřehledném pluralismu hodnot, postojů, potřeb, které determinují naše duchovní kulturní vědomí, se

nejen příběh, ale především jeho hudební ztvárnění jeví jako výslednice oněch rozporů, které, jak vidíme z historie, provázejí přelomy století. Ve vývoji filosofie, estetiky a vůbec umění k takovým přehodnocováním došlo již mezi 16. a 17. stoletím, mezi 18. a 19. zvlášť, taktéž v době vrcholných kreací Mahlerových a Straussových. O dnešní hektické době ani nemluvě! Velké obsazení umožňuje Straussovi vyjádřit onu nepřebernou škálu psychických stavů a jejich proměn, gradací, pádů, hrůzy, odporu, a variabilních možností vyústění. K tomu slouží uvolněné chápání tonality, která se tu rozšiřuje díky neustálým modulačním pohybům a tonálně harmonickým skokům včetně náznaků kvartové harmonie, biakordiky, a tudíž i kombinací tonalit. Takže mnohé zdánlivě „sladké“ obraty na tonice, subdominantě a dominantě jsou okořeněny disonantními vstupy, ale vždy rafinovaně rozváděnými do méně ostrých střetnutí a samozřejmě také jinde do konsonancí. Tím se vysvětluje onen omamný exotický a budiž řečeno extatický charakter hudby, které navodí ono pro Salome dosud nepoznané, avšak v podstatě správně tušené erotično ve svém pro ni dosud nevyzkoušeném komplexu prvků. Jejich souhrn předpovídá autor již v proslulém tanci Salome, který napsal dodatečně na základě hotových motivů – témat, jež mají wagnerovský leitmotivický smysl. Nelze souhlasit s názorem E. Krause v jeho monografii Richard Strauss (Praha, SNKLHU 1959, s. 275): „Hudebně slabší, tanec, čistě dekorativní náladový obrázek, připojil Strauss dodatečně.“ Ba, právě naopak! Tento sedmiminutový tanec zdůrazňuje Salomeninu touhu a má vygradovat záměr jejího nevlastního otce po spojení s ní do maxima následného ukojení jejího „zvrhlého“ přání. Bylo by kardinální chybou režie, když by tuto scénu stylizovala jako milostný akt Salome s nevlastním otcem. Čemuž bychom se při dnešních často mylných výkladech operních libret a jejich hudby nedivili! Nejde o sex, jde daleko o více, o podstatu nejen příběhu, ale i výkladu psychiky nedospělé a k zralosti rychle spějící Salome, což vypovídá poslední monolog. Ten míří k vyvrcholení. Odpornost a zvrhlost Salome líbající mrtvá, avšak ještě ne zcela studená ústa Jochanaana díky maximálně opojné hudbě Straussova vrcholného motivu, předtím několikrát naznačenému a v tutti zvuku ve fff přinášející ovšem s maximem umění hlavní představitelky vyvrcholení opery, dojde k přesvědčivému náznaku katarze. Je to tedy sexuální úchylka? Vždyť Salome žádá muže, toho prožívá maximálně intenzívně a morálka se tu pře s estetikou (což je v podstatě také wildeovské), avšak pro obdivovatele skutečného umění tu hovoří všespalující opalizace maximálně extatického zvu-

39

K O M E N T Á Ř E

ku, jaký v hudbě slýcháme málokdy. Budiž pro pořádek věci zdůrazněno, že Strauss s výjimkou Salome v předcházející Sinfonii domestice, která končí v onom svítivém fff v tutti, všechny předcházející symfonické básně po extatických vrcholech zásadně tlumil v intelektuálně smířlivá katartická vyznění. Nikoli pouhý exaltovaný povrch vyjádření, jak se mnohdy mylně o jeho hudbě recenzenti vyjadřují! Ovšem maxima zvuku v Salome skutečně přesahují vše dosud jeho rukou napsané! Vraťme se však k poslednímu vrcholu Salome. Je to tedy katarze? Soudím, že ano, ovšem opožděná, marná, a tudíž zbytečná. Salome v jednotě s hudebním vyjádřením dospívá k vášnivému milostnému citu, který prožívá v posledních minutách na samé hranici uspokojení. Psychoanalytik by řekl, že dojde k orgasmu. Jistě, lze naznačit režií cokoli. To ovšem neubere Herodovi na rozhodnutí tuto ženu zabít pro její zvrhlost, neboť i on již tento pohled nesnese! Dá rozkaz a několika akordy se vše přetrhne a rychle skončí. Zbude pro někoho šok, pro jiného obdiv nad svrchovaným uměním skladatele a jeho interpretů. V dosavadních režijních koncepcích můžeme hledat bohatou škálu od tradičního až cudného vyjádření, kdy se např. nese prázdná mísa bez hlavy Jochanaanovy s krví, nebo jiný symbol abstrakce, až k výše naznačeným odvážným i třeba nevkusným řešením! Ovšem i se skutečnou hlavou lze režijně činit různosti. Osobně bych se přiklonil k možnosti, kterou reprezentoval český inscenátorský tým na scéně Německé opery v Berlíně v r. 1990 s režisérem P. Weiglem, scénografem J. Svobodou, kostymérem J. Jelínkem za dirigování G. Sinopoliho. Hlavní představitelka Catherine Malfitano, Američanka proslulá svým přizpůsobivým hlasem velkého rozsahu a mimořádnými hereckými schopnostmi, dokázala svým emocionálním projevem navodit takovou míru přesvědčivosti, že šel až mráz po zádech. Je to tedy politování hodná katarze, bohužel, lidově řečeno 5 minut po dvanácté. Ostatně, není to velké poučení pro realizaci zcela jiných duševních stavů každého z nás? Myslím, že právě v tomto ohledu můžeme nacházet trvalou aktuální hodnotu tohoto Straussem tak geniálně nenapodobitelného ztvárnění. Straussovy opery Salome a Elektra tak podávají další z důkazů kvalitativního posunutí původních literárních a činoherních námětů do vyšších a časově trvalejších významových poloh. Přímo „klasicky“ to platí o Janáčkových operách Její pastorkyně, Káťa Kabanová, Liška Bystrouška, Věc Makropulos a Z mrtvého domu. K tomu myslím pro odborníky komentáře netřeba. V tomto můžeme vidět produktivní transformaci uvedených uměleckých děl. „

S T U D I E ,

K O M E N T Á Ř E

Eva Velická

O

Foto archív

tázku, zda je stále ještě i dnes možné objevit nové neznámé dílo nějakého světově uznávaného skladatele, považujeme většinou pouze za řečnickou. Přesto v případě Bohuslava Martinů můžeme na tuto otázku odpovědět kladně. Je to udivující, ale možné to stále ještě je. Přibližně přede dvěma měsíci jsem totiž během pátrání po zcela jiných materiálech zjistila, že v Královské dánské knihovně v Kodani se nachází i Smyčcové trio č. 1, které bylo považováno desítky let za ztracené. Bohuslav Martinů (1980--1959) patří množstvím svých vytvořených skladeb – přes 400 opusů – k nejplodnějším skladatelům 20. století. Již samotná tato skutečnost vzbuzuje naději, že by se třeba mohlo z toho velkého množství skladeb někde něco zatoulat. Druhý, neméně podstatný fakt je ten, že Martinů strávil svůj život v mnoha různých zemích a městech, a tak je možnost dopátrat se existence, uložení či např. provedení Martinů skladeb často velmi obtížná. Historie prvního smyčcového tria (zde naštěstí s dobrým koncem) je proto charakteristická pro celou pramennou situaci Bohuslava Martinů a nyní se ji tedy pokusme zrekonstruovat. Martinů přichází do Paříže na podzim roku 1923, aby studoval u francouzského skladatele Alberta Roussela. Z krátkodobé plánované stáže v Paříži se však stalo 17 let a Martinů život i tvorba jsou podstatně spjaty právě s tímto městem – městem, kam se ve 20. letech stahovali ti nejlepší umělci z celého světa a kde se rodila a koexistovala celá řada uměleckých směrů. Smyčcové trio č. 1 pro housle, violu a violoncello je skladatelovou první kompozicí, kterou v Paříži vytvořil, a je proto nesmírně zajímavé pozorovat, nastal-li v Martinů tvorbě příjezdem do Paříže nějaký náhlý obrat v jeho kompozičním stylu. V dopise ze

17. 12. 1923 píše Martinů svému příteli houslistovi Stanislavu Novákovi „Trio už má dvě věty, teď začínám poslední. Rousselovi se to líbí, ačkoliv sem tam kroutí hlavou“. Trio bylo dokončeno 15. 1. 1924, jak to stojí ve violovém partu. Během roku 1924 bylo také pravděpodobně v Paříži dvakrát provedeno, bohužel chybí jakékoli recenze na tyto koncerty. Někdy počátkem roku 1925 pak Martinů posílá trio do Čech, jak dokumentují dopisy S. Novákovi, a v únoru 1925 je provedeno v české premiéře v Praze členy Ondříčkova kvarteta na VII. večeru Spolku pro moderní hudbu. Další stopy o existenci a provádění skladby se však postupně ztrácí. Víme, že v roce 1928 nabízel Martinů trio k vydání vydavatelství Universal Edition ve Vídni v seznamu spolu s dalšími svými díly. K jeho vydání však nikdy u žádného vydavatelství nedošlo. Kam se skladba dostala dál a jakou cestou vlastně opustila Československo, není zatím známo. Víme jistě opět až to, že v roce 1978 rukopis zakoupila v hudebním antikvariátu v Německu Dánská královská knihovna v Kodani. Přede dvěma měsíci získal kopii rukopisu konečně také Institut Bohuslava Martinů a skladba považovaná dosud za nezvěstnou bude opět provozována, nahrávána a dodatečně přispěje k obrazu „komorního“ Bohuslava Martinů. A jaká vlastně je skladba sama o sobě? Přináší nějaká překvapení? Martinů sám si ji později moc nepovažoval, v dopise Stanislavu Novákovi z roku 1925 píše:„Co se týče Tria, je to myslím práce dost rozptýlená, protože to je první věc v Paříži, kdy jsem ještě neměl všechno urovnáno, to nemám ostatně dodnes, ale ještě jsem nebyl dost usazen. Co se týče zvukovosti, myslím, že zní dobře…“. Poměrně pozitivně však skladbu hodnotily dvě české kritiky:„B. Martinů Trio pro housle, violu a čelo dává profilu autorovu, jak jsme jej poznali v hrubých obrysech z „Half-time“, jemnější rysy. I trio chce spíše bavit, než dojímat. Jeví značnou vynalézavost zvukovou a již tím vyznává

První strana autografu Smyčcové trio č. 1

40

Foto archív

Příběh znovuobjevení ztraceného díla Bohuslava Martinů

Bohuslav Martinů v ateliéru Jana Zrzavého, Paříž 1924 západnickou víru umělcovu. Bylo by záhodno, aby nám je Ondříčkovci znovu zahráli“. (Listy hudební matice 1925). Kritika z Hudebních rozhledů (Brno, 1925) referuje takto „Další večer Moderního spolku přinesl velmi svěží trio pro housle, violu a violoncello od B. Martinů, který nadšeně se hlásí k nejkrajnější moderně (zde spíše k Hindemithovi než ke Stravinskému), překvapuje však bohatostí invence a jistotou kompoziční, až na některé nevysvětlitelné neobratnosti“. Obě kritiky podtrhují svěžest a moderní zvukovost, které řadí Martinů k moderním skladatelským proudům. Tento postřeh je opravdu blízký pravdě. Zmíněná vytříbená zvuková vynalézavost je však doprovozená také jasnou přehlednou fakturou (a někdy až poněkud naivním řazením jednotlivých dílů) a zvláště ve třetí větě kontrapunktickými technikami. To dokazuje jednoznačný skladatelův přehled a zkušenost, kterou nelze získat jednou či dvěmi konzultacemi u učitele kompozice či několikatýdenním pobytem v Paříži. Jistě, tyto momenty také spolupůsobily při vzniku skladby, ale nesmíme je přeceňovat, jak to nalézáme později v knihách a textech autorů, kteří již neměli možnost konfrontovat takové výroky přímo s rukopisem. Všichni zvědaví čtenáři budou mít možnost dílo vyslechnout v novodobé premiéře dne 4. 12. 2005 v rámci Dnů Bohuslava Martinů v Praze v 19:30 na HAMU. „

S T U D I E ,

K O M E N T Á Ř E

Foto archív

Jan Kubelík stále živým pojmem sňatek s krásnou maďarskou šlechtičnou, přijetí panovnickými dvory, pohádkové honoráře – to vše působilo romanticky a vytvořilo z vynikajícího houslisty světoznámou a uctívanou superhvězdu. Byla to však především opravdová a poctivá koncertní činnost, kterou si Kubelík svoje renomé vybudoval. Největších triumfů docílil na začátku století. Po válce, během níž přerušil koncertování a věnoval se kompozici, pokračoval v činnosti již v nových podmínRodný domek Jana Kubelíka v Michli je, bohužel, v havarijním stavu… kách a v konfrontaci s nově nastupující generací houslistů. Přehuštěný koncertní kalendář s více než čtyřmi Miroslav Vilímec tisíci koncerty potvrzuje, že Kubelík obstál i tehlet od narození a 65 let od dy. Těsně před II. světovou válkou, po jistých neúmrtí je určitě příležitos- příznivých osobních a finančních událostech, se tí k připomenutí významu natrvalo vrátil do vlasti a korunoval svoji dráhu Jana Kubelíka. Do povědomí se umělec zapsal v roce 1939 a 1940 deseti jubilejními koncerty úspěchy, kterých docílil jako nejslavnější houslis- za doprovodu České filharmonie, klavíristy Alta své doby. Jeho tvůrčí rozměr je však širší o oso- fréda Holečka a syna Rafaela. Nedlouho po slavbitou kompoziční činnost, leskem interpretační ných pražských koncertech podlehl Jan Kubelík kariéry poněkud zastíněnou. 5. prosince 1940 těžké nemoci. Jan Kubelík se narodil 5. července 1880 Široký záběr Kubelíkovy osobnosti dokládá v Michli a ve 12 letech se stal žákem Otakara Še- i jeho kompoziční činnost. Zahrnuje šest velkých včíka na pražské konzervatoři. Po bravurním za- houslových koncertů, Symfonii a moll, Symfonickončení studia Paganiniho koncertem následova- ké variace pro housle a orchestr, celou řadu drobly obrovské úspěchy ve Vídni, Londýně a Paříži. nějších houslových skladeb, kadencí a úprav. ZaVzestup byl obrovský, již prvním zámořským zá- tímco kratší skladby typu Staré písně či Nocturna jezdem (1901--1902) oslnil americký kontinent, představují dobově oblíbený žánr, který však Kukam se za svůj život vrátil ještě desetkrát. Dlouhá belík místo pomíjivé salónnosti naplnil lyrickou koncertní turné obsáhla i Austrálii, Asii, dokon- vroucností, rozlehlé koncerty směřují k náročnéce Afriku. Nespočet řádů a prestižních ocenění, mu symfonickému projevu, plnému harmonické i melodické svěžesti. Po Kubelíkově smrti (5. 12. 1940) upadly skladby, jež po sobě zanechal, v zapomnění, a tak jejich občasné uvedení bylo spíše výjimkou. Největšího oživení dosáhl čtvrtý koncert B dur, do jehož 2. věty vložil skladatel smutek nad bolestnou ztrátou dvouletého syna. Dílo provedl na abonentním koncertě České filharmonie v roce 1994 autor těchto řádků pod taktovkou Václava Neumanna a za osobní účasti Rafaela Kubelíka. Z koncertu byl též pořízen zvukový snímek a televizní záznam viděOstře s ním však kontrastuje Kubelíkovo letní sídlo v Opatii. li diváci v řadě zemí, např. v Ja-

ponsku. Ironií osudu je, že právě partitura tohoto koncertu se ztratila a případné další provedení dodnes čeká na rekonstrukci z dochovaných partů. Je třeba přiznat, že vedle malé dostupnosti notového materiálu odrazuje interprety od studia koncertů velmi náročný sólový part. O Kubelíkův umělecký odkaz významně pečuje Společnost Jana Kubelíka, založená v roce 1990 mimo jiné slavným dirigentem Rafaelem Kubelíkem. Vedle systematického uvádění Kubelíkových skladeb do koncertních programů se Společnost zaměřuje na zveřejnění a přepis historických nahrávek. V nedávné době dva soubory těchto nahrávek přinesly řadu neznámých záznamů, včetně Kubelíkova živého provedení Paganiniho Campanelly v New Yorku. Tento unikátní snímek přesvědčivě přibližuje nejen technické

Foto Vladislav Vilímec

125

41

houslistovo mistrovství, ale i neopakovatelnou atmosféru těchto koncertů. V případě Kubelíka byla enormní technická výbava pouze jedním z důvodů jeho světových úspěchů. Ze hry totiž promlouvá i vysoký hudební intelekt a jímavá oduševnělost. Přes zastaralou pečeť ve smyslu zvukové kvality snímků, ale i dobových interpretačních způsobů, mohou být tyto nahrávky nejen vzácným dokumentem, ale také uměleckým zážitkem dnešnímu posluchači. V posledních letech se péčí Kubelíkových příznivců, Společnosti Jana Kubelka, ale i ostatních institucí, např. České filharmonie či Českého muzea hudby udělalo pro udržení Kubelíkovy památky velmi mnoho. Důstojnou připomínkou tohoto výjimečného umělce je například i Kubelíkova síň v Rudolfinu, dokládající jeho

K O M E N T Á Ř E

Kresba Marie Louisa Hlobilová

slavnou dráhu řadou dokumentů a věcných památek. Zůstaly však i nějaké dluhy jako zmíněná rekonstrukce chybějící partitury či Kubelíkův rodný domek v Michli, který sice unikl asanaci, i nadále však chátrá. Snad se najde vůle a finanční zázemí alespoň pro jeho opravení, mohl by se stát vhodným kulturním či informačním střediskem, připomínajícím kromě umělcova narození i celou tradici české houslové školy. Tak jako houslové nahrávky, měly by být vydány tiskem i Kubelíkovy skladby. Vždyť světoví houslisté by dnes marně hledali v obchodech s notovou literaturou Kubelíkovu hudbu. Velká část děl není vydána vůbec, v lepším případě se ojedinělé zbytky předválečných vydání rozpadají kdesi v antikvariátech. Jak jinak je možné houslové koncerty, ale např. i Symfonii a moll poznat a koncertně provést. Na tuto skutečnost upozornil např. věhlasný americký houslista Ruggiero Ricci, který se při nedávné návštěvě České republiky o Kubelíka velmi podrobně zajímal. Jméno Jana Kubelíka totiž stále zůstává i ve světě živým pojmem. My můžeme být na tento fakt oprávněně hrdi, zároveň však musíme cítit odpovědnost a závazek vůči naší i světové hudební veřejnosti. Příspěvkem k uctění Jana Kubelíka je i koncert v komorní řadě České filharmonie 6. 12. 2005 v Rudolfinu, kde autor textu provede za klavírního doprovodu vedle Kubelíkovy verze Paganiniho koncertu a Dvořákovy orchestrální Polonézy též 5. koncert Jana Kubelíka. Koncert a moll byl Kubelíkem napsán v roce 1923 v jeho letním sídle, ve vile Rosalia v chorvatské Opatii. Vila Rosalia u břehu moře, svědek Kubelíkových tvůrčích chvil, stále vyzařuje atmosféru někdejšího umělcova pobytu, stejně jako zámeček Býchory u Kolína a další místa, spojená s Kubelíkem. Především však koncertní pódia celého světa, Carnegie Hall v New Yorku, zrovna tak jako Dvořákova či Smetanova síň v Praze by měly i dnes připomínat umělce, kterému se obdivoval celý svět. „

Na návštěvě u Richarda Nováka Foto Jiří Skupien

S T U D I E ,

Věra Lejsková

C

ena Ministerstva kultury ČR za přínos v oblasti hudby 2005, kde se porota rozhodovala mezi Richardem Novákem, sopranistkou Gabrielou Beňačkovou a skladatelem a profesorem JAMU Aloisem Piňosem, byla 25. října v kostele sv. Anny v Praze po zásluze udělena i pěvci Richardu Novákovi, sólistovi Janáčkovy opery v Brně a mj. držiteli Ceny Thálie za celoživotní mistrovství. Tento mimořádně aktivní a přitom neobyčejně skromný čtyřiasedmdesátiletý umělec je nejen skvělým představitelem více jak 150 rolí našeho i světového operního repertoáru, které zpíval v 1000 představeních, nejen příkladným interpretem večerů písňových i kantátových, ale také věrným občanem světa Brna, své mateřské scény, na níž vystoupil v roce 1961. U příležitosti jeho vyznamenání jsem mu položila tři otázky: Nelitoval jsi nikdy své věrnosti Brnu? Nelitoval. Jistěže jsem měl řadu lákavých nabídek, ale zřejmě mezi nimi nebyla taková, abych se zde vzdal všeho, práce, rodiny, domova, já jsem vyšel z malého světa, z vesnice a mám to tady rád. Jsem hrdý na to, že jsem v brněnské opeře zažil velmi kvalitní éru Jílkovu a že jsem v ní mohl hrát jakousi roli! Ono z evropského hlediska je dnes jedno, zda je člověk z Brna nebo z Prahy, a cizina…? Víš, on se dá prožít hezký život i tady a špatný v cizině… Nepomýšlel jsi více na pedagogickou činnost? Předávat své zkušenosti mladým? No, já vlastně pro ni nemám ani aprobaci, mám jen dva ročníky konzervatoře, kde jsem byl školen metodou, která tehdy byla brána jako špatná, protože se neslučovala s učebními osnovami. Já jí však vděčím za svůj hlas, ovšem přirozeně ji nechci našemu školství vnucovat. Nevyhovoval by mně ani systém výuky, dvě lekce týdně; domnívám se, že intenzita práce pedagoga a žáka by měla být daleko větší, být v denním kontaktu, což z hlediska školy není prakticky možné. Ostatně nemyslím si, že by každý měl zpívat stejně jako já, jsem teď mnohem tolerantnější, než jsem byl jako student. Hlavní věcí je,

42

Ministr kultury Vítězslav Jandák a vyznamenaný Richard Novák aby člověk pro svou práci hořel, aby na něj bylo spolehnutí, aby měl odvahu… Prožils tolik cizích životů, na co se ještě těšíš? Mám mimo jiné kompletní nahrávky všech Wagnerových oper, a velice se těším, že si jednou sednu a budu jim jen naslouchat – ale zatím nemám čas… Odcházím s cenným dárkem: nahrávkou Biblických písní Ant. Dvořáka, které samozřejmě zpívá Richard Novák, ale také se sám doprovází na varhany a i tu nahrávku sám realizoval – to vše v jeho milovaném rodném kraji, v kostele v Nové Říši, na starobylých varhanách… Spolu s Richardem Novákem byli oceněni za přínos v oblasti divadla, hudby a výtvarného umění a architektury za rok 2005 ještě výtvarnice Adriena Šamotová a divadelník – herec, zpěvák, režisér a výtvarník – Jiří Suchý. Ten se v letech 1956 až 1991 podílel na vzniku zhruba tisíce písní, je rovněž autorem více než 300 textů ke Šlitrovým písním. Po Šlitrově smrti v roce 1969 pokračoval Suchý v tvorbě pro Semafor se skladatelem Ferdinandem Havlíkem, od první poloviny 70. let spolupracuje s Jitkou Molavcovou. Ceny byly spojeny s odměnou 100. 000 korun. „

S T U D I E ,

K O M E N T Á Ř E

Foto Zdeněk Chrapek

Foto Pavel Štoll

Den otevřených dveří v Institutu Bohuslava Martinů

Ve studovně institutu přivítal studenty Janáčkovy konzervatoře v Ostravě ředitel dr. Aleš Březina. Foto Zdeněk Chrapek

Sídlo institutu Bohuslava Martinů – nám. Kinských 3, Praha 5 – Smíchov Lucie Berná

J

iž desátým rokem poskytuje Institut Bohuslava Martinů v Praze pro nejširší veřejnost kompletní informační servis o životě a díle Bohuslava Martinů. Idea zřízení studijního centra tohoto typu vyšla od Viktora Kalabise, bývalého prezidenta správní rady Nadace Bohuslava Martinů. Ředitelem se stal Aleš Březina, do té doby působící na basilejské univerzitě a v Nadaci Paula Sachera. Za deset let činnosti institutu se podařilo navázat spolupráci s mnoha zahraničními institucemi, které vlastní autografy kompozic či korespondence Martinů, a získat od nich jejich kopie. K dalším činnostem institutu patří rovněž příprava a tvorba publikací o Bohuslavu Martinů a příprava revidovaných vydání skladeb Bohuslava Martinů. U příležitosti kulatého výročí zde proběhl 12. října Den otevřených dveří. Pozvání přijali vzácní hosté jako zakladatel institutu Viktor Kalabis s manželkou Zuzanou Růžičkovou, tanečnice a choreografka Eva Kröschlová, dirigent Petr Altrichter či umělecký vedoucí Černého divadla Jiří Srnec. Všichni návštěvníci si mohli prohlédnout bohatý archiv tištěných partitur, kopií autografů Bohuslava Martinů a rozsáhlý fond knihovny, nahrávek (včetně historických snímků), VHS a DVD. K dnešnímu dni je v Institutu Bohuslava Martinů podrobně zpracováno 1600 dopisů, 390 autografů not Bohuslava Martinů, v knihovně můžete najít 40 vysokoškolských prací o B. Martinů, 1238 knih včetně encyklopedií, 165 audiovizuálních dokumentů, 2105 článků z časopisů včetně recenzí z dobového tisku, 2983 zvukových dokumentů. Více na www.martinu.cz Otevírací doba: Po – Pá 9. 00–17. 00 hod. (návštěvy možné po předchozí telefonické nebo písemné dohodě) „

43

U nás největší fond tištěných partitur Bohuslava Martinů ocenili nejen instrumentalisté.

VÁNOâNÍ KONCERT SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK

SERGE BAUDO | dirigent/Conductor SÓLISTÉ:

ROMAN JANÁL | baryton, DANIELA KOSINOVÁ | varhany PRAŽSKÝ FILHARMONICKÝ SBOR, Sbormistr: JAN ROZEHNAL ČESKÝ CHLAPECKÝ SBOR BONI PUERI Sbormistr: JAKUB MARTINEC Georg Friedrich Händel: Vodní hudba Maurice Ravel: Náhrobek Couperinův Arthur Honegger: Vánoční kantáta

STŘEDA 21. PROSINCE 2005

Generální partner koncertu

SMETANOVA SÍŇ OBECNÍHO DOMU V 19.30 HODIN Prodej vstupenek / Pokladna FOK / U Obecního domu 2 / Praha 1 / Po – Pá 10.00 – 18.00 hod. / www.fok.cz

SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK 6. a 7. 12. | úterý a středa Smetanova síň Obecního domu v 19.30 hodin SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK Dirigent: MAXIM ŠOSTAKOVIČ PRAŽSKÝ FILHARMONICKÝ SBOR, Sbormistr: JAN SVEJKOVSKÝ D. Šostakovič 20. 12. | úterý Kostel sv.Šimona a Judy v 19.30 hodin WIHANOVO KVARTETO, MARTIN KASÍK | klavír W. A. Mozart, F. Schubert, R. Schumann 25. 12. | neděle Kostel sv. Šimona a Judy v 19.30 hodin ARS CAMERALIS, BAMBINI DI PRAGA Středověké vánoce v Evropě 26. 12. 2005 | pondělí Kostel sv. Šimona a Judy v 16.00 hodin CAPELLA REGIA PRAHA Dirigent: ROBERT HUGO J. J. Ryba, Š. Brixi – J. A. Sehling, Č. Vaňura PRODEJ VSTUPENEK : pokladna FOK, Obecní dům, Po – Pá: 10.00 – 18.00 hodin

GENERÁLNÍ REKLAMNÍ PARTNER FOK

MEDIÁLNÍ PARTNER FOK:

Miloš Schnierer: Proměny hudebního neoklasicismu Foto archív

Praha, Academia 2005, 271 stran

Jindra Bártová

K

aždému, kdo zná prof. PhDr. Miloše Schnierera, se vybaví v souvislosti s jeho jménem osobnost dychtivá, lačná nových dojmů a zážitků (zejména hudebních, ale nejen jich), vždy ochotná diskutovat, vášnivě souhlasící i nesouhlasící, schopná nadchnout se pro nějakou ideu s maximálním nasazením. Tyto vlastnosti se promítají i do jeho prací (například častým užíváním vykřičníků), z nichž je třeba připomenout alespoň třídílný Svět orchestru 20. století (třetí díl s názvem Expresionismus a Nová hudba, vše v souhrnném počtu impozantních 1275 stran) a publikaci Vítězslav Novák. Tematický a bibliografický katalog. V letošním roce rozhojnil Miloš Schnierer řadu svých knih o další titul, vydaný nakladatelstvím Academia v Praze: jeho nový spis Proměny hudebního neoklasicismu je opět široce koncipovaný, rozprostřený na 271 stranách textu provázeného též 282 notovými příklady. Autor se v něm zaměřil na jednu ze základních vývojových linií hudby 20. století. O tom, že je mu obzvláště a dlouhodobě blízká, svědčí fakt, že v obšírném seznamu literatury na konci knihy figuruje také jeho 29 (!) studií věnovaných

skladatelským osobnostem 20. století, loš Schnierer v ní mapuje symfonie dvacátého z nichž jsou v centru jeho pozornosti století jako „produkty neoklasického myšlení“ Stravinskij, Prokofjev, Honegger, Hin- (jak zní její název). Jako kratičký dovětek působí demith a Martinů, ale i Bartók, Kodály, poslední kapitola věnovaná Benjaminu BrittenoEnescu a Szymanowski, jimž je v publi- vi jakožto „poslednímu“ neoklasikovi 20. století kaci věnována zejména kapitola o vzta- a o výše naznačené dychtivosti a neúnavné prazích neofolklorismu a neoklasicismu. covitosti Miloše Schnierera svědčí skutečnost, Schnierer dal své knize podtitul Deset že kapitola nazvaná „závěrečné shrnutí“, kterou studií k dějinám hudby 20. století. V rámci čtenář zprvu chápe jako doslov, se opět rozebítohoto „desatera“ vymezuje nejprve po- há prudkým tempem k dalšímu jevu a skladateli, jem neoklasicismu a jeho chronologické když v ní autor rozebírá počáteční tvorbu Witolzařazení, aby pak věnoval důkladnou da Lutosławského. pozornost modifikacím neoklasicismu Nakladatelství vybavilo publikaci poutavou u Igora Stravinského a Sergeje Proko- obálkou, po jazykové stránce je ovšem na závadu fjeva. Je zřejmé, že tyto osobnosti jej in- absence francouzských diakritických znamének spirují ke stále novým analýzám, náhle- (v knize čteme Varése, Champétre, piéce apod.) dům, konstatováním: na rozdíl od jiných a nepraktické jsou také poznámky umístěné na badatelů (ale i spisovatelů, skladatelů konci každé z kapitol. Celkově je nově vydaná atd.) přejímajících celé nezměněné, již Schniererova kniha přesvědčivým dokladem jejednou zpracované pasáže do svých no- ho nadšení hudbou a jeho znalostí znějící hudby: vých prací, Schnierer nepřejímá (napří- v textu knihy je zakotvena podrobná znalost stoklad ze Světa orchestru) nic, stále znovu vek stran partitur pojednávaných skladeb – znapřemýšlí, staví děje do nových souvislos- lost, která v leckterých muzikologických publikacích zabývajících se s předstíranou důležitostí tí a problémy formuluje jinak. Druhá polovina jeho knihy je věnová- jevy stojícími okolo hudby, chybí. „ na problematice „tendencí neoklasického vývoje v západoevropských kulturách po první světové válce“, jak zní název šesté kapitoly, v níž nalezneme analýzu tvorby Alberta Roussela, Arthura Honeggera a Paula Hindemitha, nahlíženou ve vztazích k dobovým ideálům „hudby všedního dne“ a Nové věcnosti. V kapito27. ročník le sledující „neoklaˇ ˇ Plzen, 5. - 12. brezna 2006 sické tendence v české hudbě mezi dvěma www.piano-competition.com válkami a osobnost Bohuslava Martinů“ ˇ ˇ uzáverka prihlášek 15. 12. 2005 se Schnierer pohybuje s obzvláštní rozkoˇ Kontakt: KONZERVATORˇ PLZEN, ší, je poznat, že právě Kopeckého sady 10, tato oblast je jeho do301 00 Plzenˇ ménou. Předposlední tel.+fax.: 377 226 387 kapitola by rozsahem [email protected] e-mail: vydala téměř na samostatnou publikaci: Mi-

MEZINÁRODNÍ SMETANOVSKÁ ˇ KLAVÍRNÍ SOUTEŽ

45

„Pořád dovedu být šťastný jako malý kluk“, říká

Lukáš Vondráček Miloš Pokora

O

Foto archív

Muselo v tom být něco opravdu výjimečného, co se na tvém neuvěřitelně strmém růstu podepsalo. Myslíš, že se o to zasloužilo i výjimečné rodinné zázemí? Když jsem začal ve dvou letech hrát na klavír – už si nepamatuji jak, ale prý jsem si vyťukávané melodie už sám nějak doprovázel – pracovali mí rodiče v opavském divadle. Oba byli muzikanti, maminka klavíristka a otec klavírista – korepetitor. S nimi jsem také u klavíru začínal. Nejprve to byly takové pětiminutovky, ale ve dvanácti letech už to bylo sedm hodin denně.

bílé Opavě se právem říká, že si ji hudební múzy zamilovaly. Přesto se zde v roce 1986 zrodil pianistický talent, jakého v tomto hudbymilovném prostředí asi nepamatují. Jmenuje se Lukáš Vondráček a jeho zrání nepřipomíná nic jiného, než jakousi neskutečnou pohádku. Považte sami. Na klavír hraje od dvou let, od čtyř let koncertuje veřejně, od osmi let nahrává a dostává se na konzervatoř, v jedenácti realizuje své první CD a ve dvanácti začíná navštěvovat Pedagogickou fakultu. To už má v repertoáru mj. více než 10 (!) klavírních koncertů a když mu je čtrnáct, stává se soukromým žákem Vladimíra Ashkenazyho. A to se zdaleka nezmiňujeme o všem, třeba o jeho soutěžních vítězstvích nebo o tom, že byl už jako dítě přijat na prestižní školy ve Filadelfii a Londýně, čehož zatím nevyužil. „Je to skutečný fenomén,“ konstatoval francouzský pianista Denis Evesque po Vondráčkově recitálu v pařížském komplexu Cité de la Musique, který byl jenom jedním z desítek recitálů nebo koncertantních vystoupení, při kterých se mladičký pianista pravidelně představuje v takových prestižních sálech Evropy, Japonska, Asie, Jižní Afriky a USA, kterými se ve svých životopisech pyšní jen ti nejslavnější. Ostatně – když jsem ho konečně zastihl pro tento rozhovor, právě se vrátil z podobných vystoupení v Londýně a Amsterdamu.

O nějakém oficiálním školení se ve tvých životopisech mnoho nedočteme, ale údajně jsi chodil do stejné základní umělecké školy jako třeba Iva Bittová, houslistka Hana Kotková nebo violista Jan Pěruška. Opavskou ZUŠ Václava Kálíka jsem navštěvoval jenom asi dva roky a i s mou všeobecnou výukou to bylo hodně nestandardní. Řádně jsem do základní školy docházel jen v prvních dvou ročnících, poté jsem tam už chodil pouze dvakrát týdně a od šesté do deváté třídy pouze na konci roku, aby mě z veškeré povinné látky, kterou jsem se musel samozřejmě sám naučit, přezkoušeli. Ještě jednu pikantnost. V důsledku toho, že mě ve třinácti přijali i na Pedagogickou fakultu v Ostravě, školil jsem se určitý čas vlastně současně na základní škole i univerzitě. Proč jsi nezačal ostravskou konzervatoř? Přijali mě tam jako osmiletého, ale ministerstvo školství bylo proti. Tak jsem dojížděl na konzultace k profesorce Martě Toaderové, kde jsem potkával Ivo Kahánka, a od svých třinácti let k profesoru Rudolfu Bernatíkovi z již zmíněné Pedagogické fakulty a k profesoru Peterovi Barcabovi do Vídně.

Soutěžními úspěchy se ve svých medailoncích moc nechlubíš. Přikládáš jim vůbec nějaký význam?

46

Je pravda, že jsem už v dětství něco vyhrál (to „něco“ byla mj. absolutní vítězství v Prague Junior Note, v soutěži Amadeus v Brně nebo podobného

klání v Košicích, pozn. MP), ale je také pravda, že mě soutěžení nikdy moc nebavilo. To daleko větší vzpruhou pro mě bylo osobní setkání s Vladimírem Ashkenazym. Jak se to vše připravilo, ani pořádně nevím. Vzpomínám si jenom, že když mi bylo čtrnáct, poslali mu mí rodiče nějakou kazetu a on mě pak pozval, abych mu něco předvedl. Zahrál jsem tehdy Lisztovu 12. Uherskou rapsódii a když jsem skončil, nejenže mi na sebe okamžitě dal všechny možné kontakty, ale řekl, že se od této chvíle stávám jeho žákem. Byl to také on, kdo mi vzápětí zařídil debut s Českou filharmonií (hrál jsem na něm 1. Prokofjevův koncert) a vzal s tímtéž orchestrem na zájezd do USA a západní Evropy s odskokem kvůli nahrávce CD do Japonska. Mimochodem – v následujícím roce jsem si s Českou filharmonií zahrál také ve slavné newyorské Carnegie Hall. Nějak jsi zamlčel, že jsi přitom všem měl už dávno nastoupit na slavnou Royal Academy of Music v Londýně. Tam mě přijali přede dvěma lety, ale protože mě Londýn nějak nelákal a také jsem tam nechtěl být sám, studovat jsem tam nezačal. Mimochodem o rok dříve mi nabídli studium také na Curtisově institutu ve Filadelfii, kde svého času studoval například Leonard Bernstein. Ale i to jsem si tehdy rozmyslel, i když se tam nakonec příští rok přece jenom rozjedu. Stále mi připadá, že o tom, co jiní talentovaní hudebníci v souvislosti se svou nastávající kariérou někdy až do krajnosti prožívají, hovoříš natolik uvolněně, jako by tě to až tak moc nevzrušovalo… Pravdou je, že kvůli svému koncertování v zahraničí nějakou zvláštní iniciativu vyvíjet nemusím, o to všechno se mi kompletně stará londýnská agentura Harrison Parrott. Teď jsem se například vrátil z Londýna a Amsterdamu, předtím jsem hrál v Německu a Anglii s orchestrem BBC, v lednu příštího roku mám být zase v Japonsku atd. Doma je to s mým koncertováním sice o něco slabší, ale nedá se říci, že bych si tu nějak odpočinul. Například v Opavě jsem musel během jediného měsíce s tímtéž orchestrem a v tomtéž divadelním sále provést jedenáctkrát (!) Chopinův Klavírní koncert e moll, na Moravském podzimu jsem hrál s Varšavskou filharmonií a Antoni Wittem Čajkovského Klavírní koncert b moll, v lednu mám vystoupit s Českou filharmonií v Mozartově Klavírním koncertu c moll (K. 491), a to nemluvím o svých povinnostech sólisty Filharmonie Hradec Králové a dalších milých nabídkách. Všiml jsem si, jak hodně je ve tvém koncertním kalendáři recitálů, tedy ne jenom oněch o poznání

přece jenom efektnějších koncertantních vystoupení s orchestrem, což tě ctí. Že pro ně připravuješ na svůj věk velenáročné programy, víme. Zcela nedávno jsi například hrál venku Lisztovu Sonátu h moll a Beethovenovu Appassionatu, tedy nejsledovanější repertoárové dominanty, a na programu máš třeba i ony tak náročné Rachmaninovovy Variace na Paganiniho téma. Přesto bych se tě zeptal, co předvádíš na takových recitálech v prestižních zahraničních sálech nejraději. Určitě českou hudbu, abych ukázal, čím se můžeme pyšnit. Miluji Janáčka, Suka i další. Jen pro ukázku – v Paříži jsem hrál třeba Martinů Okna do zahrady a Slavického Tři kusy, před pár dny jsem v Amsterdamu předvedl v kompletu Smetanovy České tance a není to tak dávno, co jsem se nastudováním i nahrávkou klavírní Sonatiny op. 1 a Elegie rozhodl udělat radost Karlu Husovi.

Asi by bylo nadbytečné nějak komentovat všechny ony triumfální ohlasy, které tvá vystoupení provázejí, protože jim vzhledem k tvému věku u všech posluchačů (tedy i odborníků, kteří dovedou dobře rozpoznat tvou fantazii a tvořivost) přece dominuje onen nesmírný údiv nad tím, co všechno ve svém věku dokážeš. Jednou ti ale bude řekněme třicet, údiv vymizí a na tvých výkonech už bude posuzována jenom ona fantazie a tvořivost. Uvědomuješ si tento moment? Jedno vím jistě, teď už by byla obrovská škoda toho všeho nechat. Tím, že trávím třetinu života u klavíru, se opravdu necítím o nic ochuzen. Jaképak ochuzené mládí, ochuzený studentský život, takové otázky nechápu. Cvičím, protože mě to baví. A to všude. Například včera jsem se v jedné vesničce u Chrudimi, kam jsem si přijel trochu odpočinout se svou přítelkyní, naučil první větu z Mozartova koncertu. V tomto duchu se budou odvíjet všechny další dny, bez ohledu na to, zdali budu právě v Opavě, Březince nebo se třeba rozhodnu pro ono zmíněné studium ve Filadelfii. „

Také tvá koncertantní sféra si ovšem vyžaduje zvláštní otázku. Můžeš prozradit, jak je to vůbec možné, že jsi ve svém věku stačil obHudební nakladatelství sáhnout tak obrovský repertoár? S pamětí opravdu nemám problémy, alespoň s tou sluchovou V Á M N A B Í Z Í N O V I N K U (ještě ve čtyřech letech jsem se učil vlastně bez not, pouze odposlechem). Takový romantický koncert jsem se naučil zvládat zpaměti za dva tři dny a třebaže ho pak samozřejmě musím dlouho pilovat Unikátní soubor dopisů Josefa Suka adresovaných přátelům, členům rodiny, kolegům nebo nakladatelům včetně některých do definitivní podoby, jejich odpovědí (celkem 412 korespondenčních jednotek) měl jsem takových děl nabízí ucelený pohled na tuto významnou skladatelskou osobuž ve čtrnácti letech ve nost české hudby přelomu 19. a 20. století. Čtenáři budou mít možnost v takové míře poprvé nahlédnout jak do profesního svém repertoáru skoro světa tohoto umělce – člena světoznámého Českého kvarteta, patnáct. Dnes jich mám s nímž Suk absolvoval řadu mezinárodních koncertních turné, tak skladatele, který se tvorbě po už šestadvacet a novětšinu svého života mohl věnovat vlastně jen ve vzácných volných chvílích během letních měsíců. vé koncerty jako bych Otevřena je zde i dnes již poměrně málo známá otázka období hrubých a nespravedlivých časopiseckých útoků ze strany Z. Nejedlého a okruhu jeho přívrženců, které opakovaně způsobily Sukovo se učil stále snadněji. nervové zhroucení. K lepšímu povědomí o hudebním školství přelomu století jistě přispějí též Nevím, ale snad je to dopisy zabývající se jeho pedagogickým a lektorským působením na pražské konzervatoři. Sukovu tím, že mě klavírní hra niternost a hlubokou citovost, tolik zřetelnou v jeho kompozicích, potvrzují především dopisy synu Pepovi nebo sdělení psaná po předčasné smrti ženy Otilky přátelům. Knihu doplňuje podrobný a hlavně objevování nopoznámkový aparát, kalendárium Sukova života, soupis jeho skladeb a stručných biografií osobvého repertoáru pořád ností v korespondenci zmiňovaných a seznam dopisů s pramennými údaji. nesmírně baví. Když si Editorem svazku je Jana Vojtěšková. Publikace vychází za finanční podpory skladatelova vnuka podle not představím Mistra Josefa Suka a Ministerstva kultury České republiky. do nejposlednějších H 7956, rozsah 568 stran odstínů nějaký složitý akord a tato představa Kontaktujte nás na adrese: se mi poté, co hrábnu Editio Bärenreiter Praha, spol. s r. o. – Zákaznické centrum do kláves, skutečně vyBěchovická 26, 100 00 Praha 10 tel.: 274 001 932, 274 001 933, fax: 274 001 920, GSM: 603 179 265 plní, jsem šťastný jako e-mail: [email protected], www.noty-knihy.cz, www.editio-baerenreiter.cz malý kluk.

EDITIO BÄRENREITER PRAHA, spol. s r. o.

Josef Suk

Dopisy o životě hudebním i lidském

47

‘

‘

Šansoniérka Hana Hegerová uvedla 10. 10. v pražském kině Evald nové album Můj dík, které jí vydal Supraphon. Je sestavené z nahrávek 60. a 70. let a zahrnuje pouze písně s texty Pavla Kopty. Kmotrem novinky byl Koptův syn Václav. (vla)

‘ Pavel Šporcl po třech úspěšných a nejprodávanějších CD, vydaných firmou SUPRAPHON – recitálu Smetana, Dvořák, Janáček, Martinů (SU 36212), houslových koncertech A. Dvořáka a P. I. Čajkovského s Českou filharmonií (SU 3709) a Paganinim (SU 3772-2) – přichází společně s klavíristou Petrem Jiříkovským s další novou nahrávkou, tentokrát skladeb Antonína Dvořáka pro housle a klavír: Sonatinou G dur, Romancí f moll, Capricciem, Mazurkem a Baladou d moll.

‘ Dne 12. 10. 2005 se konala v Muzeu Antonína Dvořáka v Praze prezentace a křest nového CD vydavatelství ROSA – Antonín Dvořák pro (mladé) klavíristy v provedení Tomáše Víška. Všeobecně se má za to, že klavírní skladby Antonína Dvořáka jsou většinou technicky příliš náročné a pro mladé adepty klavírní hry nedostupné. Tomáš Víšek na tomto CD soustředil výběr celkem 37 skladeb (některé jsou dokonce první nahrávky díla!), které jsou technicky dostupné a mohou být v tom nejlepším smyslu slova použity jako vysoce kvalitní „instruktivní“ literatura. Na snímku jsou (zleva) hudební a zvukový režisér nahrávky Jiří Churáček, místopředsedkyně Společnosti A. Dvořáka PhDr. Markéta Hallová, Tomáš Víšek, kmotra CD paní Věra Johnová, pravnučka A. Dvořáka a ředitel vydavatelství Rosa Mgr. Libor Mathauser. Foto Jiří Skupien

Foto Zdeněk Chrapek

Firma HARMONIA MUNDI FRANCE (CLASSIC) vydává v těchto dnech titul J. S. Bach: Světské kantáty Vereinigte Zwietracht, BWV 207 a Tönet, ihr Paulem, BWV 214. Obě skladatel komponoval v Lipsku, první z nich v roce 1726 na počest univerzitního profesora Kortteho a druhou o sedm let později pro královnu Marii Josefu. Obě kantáty bravurně nastudovali vynikající sólisté, které pod vedením bachovského experta Philippa Herrewegha doprovází soubor Collegium Vocale.

Foto Jiří Skupien

OD FIRMY K FIRMĚ

‘ Zástupci MHF Pražské jaro a firmy ARCODIVA společně s náměstkem ministra kultury Mgr. Petrem Koutným a generálním ředitelem České spořitelny Jackem Stackem v kostele sv. Vavřince slavnostně 25. 10. pokřtili nový kompaktní disk s oratoriem Antonína Dvořáka Svatá Ludmila, op. 71. Dvořákovou dílo, pořízené moderní záznamovou technologií DSD vychází na hybridním SACD (tzn. že reprodukce SACD je možná jako multikanál i jako standardní CD). Nahrávka v délce 114 minut byla pořízena jako záznam koncertů na festivalu Pražské jaro 15. a 16. 5. technologií DSD. Představuje se na ní Eva Urbanová, Bernarda Fink, Stanislav Matis, Aleš Briscein, Peter Mikuláš, Pražský filharmonický sbor v čele s Jaroslavem Brychem, Bambini di Praga se sbormistrem Bohumilem Kulínským a Česká filharmonie. Dirigentem obou koncertů a výsledné nahrávky je Jiří Bělohlávek (jenž Svatou Ludmilu s obrovským úspěchem představil již na festivalu v Edinburku a patrně ji za dva roky provede i na slavných londýnských PROMS), který se prezentace v sídle Pražského jara v Hellichově ulici (pojmenované shodou okolností podle autora malby Sv. Václav vyučován na Tetíně Josefa Václava Hellicha, použité na titulní straně novinkového CD) i s dalšími umělci v čele s Evou Urbanovou také zúčastnil. Po více než čtyřiceti letech, kdy Svatou Ludmilu s Pražskými symfoniky nastudoval a nahrál Václav Smetáček, se tak na českém i mezinárodním trhu objevuje toto Dvořákovo dílo na kompaktním disku špičkové kvality, který zároveň představuje první SACD u nás. Na fotografii zleva Mgr. Petr Koutný, ředitel a majitel firmy ArcoDiva PhDr. Jiří Štilec a ředitel MHF Pražské jaro ing. Roman Bělor.

‘ Firma ARCODIVA pořádala 20. 10. v netradičním prostředí módního studia Liběny Rochové s názvem Studio LR slavnostní prezentaci nového kompaktního disku violistky Jitky Hosprové, na němž s Pražským komorním orchestrem nahrála koncerty pro violu a orchestr Bohuslava Martinů (Rhapsody-Concerto pro violu a orchestr, H 337), Zdeňka Lukáše (Koncert pro violu a orchestr, op. 185) a Carla Stamitze (Koncert pro violu a orchestr D dur, op. 1). Jde tedy o nesmírně zajímavý průřez českou koncertantní literaturou pro violu od 18. století až po současnost, na jehož realizaci se ve studiu Domovina podíleli hudební režisér Jiří Gemrot a zvukoví mistři Václav Roubal a Karel Soukeník. A kdo nový titul tentokrát pokřtil? Na fotografii zleva vedoucí PR ŽS Brno PhDr. Taťjana Pelíšková, ředitel a majitel firmy ArcoDiva PhDr. Jiří Štilec, violistka Jitka Hosprová, módní návrhářka Liběna Rochová a šéfdirigent Symfonického orchestru Českého rozhlasu Vladimír Válek.

48

G R A M O R E V U E aneb hudba na dvoře Dietrichsteinů – Stephen Stubbs loutna sólo a Societas Incognitorum (RD 1319); Bedřich Antonín Wiedermann – Irena Chřibková – varhany a Pavla Vykopalová – mezzosoprán (RD 1369); Clarinet Mosaique – Milan Řeřicha klarinet a Irena Černá klavír (RD 1391).

‘ Dvě archivní alba s Janem Werichem vydalo a pokřtilo vydavatelství LOTOS 11. 10. v Salmovské literární kavárně. První – záznam hry Těžká Barbora z roku 1960 z Divadla ABC poskytla firmě Česká televize a jsou na něm i písně Jaroslava Ježka s orchestrem Karla Vlacha. Druhé Jan Werich –Vyznání je opět z archívu České televize a Jiřího Borovičky a zachycuje vzpomínky Jana Wericha z 60. let. Kmotry obou alb byli Jiří Suchý a Jitka Molavcová (na fotografii), kteří zazpívai i některé z písní V+W +J. Jiří Suchý vzpomněl s humorem i na svá setkání s Werichem. Foto Vladimír Hadač (vla)

Foto Jiří Skupien

Vydavatelství ROSA oslavuje v letošním roce 15. výročí své existence. Bylo založeno v roce 1990 a hlavní náplní (zpočátku jedinou) byla křesťansky orientovaná hudba všech žánrů (od folku a chvalozpěvů až po hardrock a metal). Později byla činnost rozšířena o podobně orientované video, zpěvníky křesťanských písní a také o vážnou hudbu. Činnost firmy se zaměřuje jednak na vlastní českou produkci, jednak na dovoz podobně zaměřené zahraniční produkce (z USA, Anglie, Holandska). V oblasti vážné hudby je Rosa výhradním distributorem německých labelů Hänssler Classic a Christophorus (MusiContact). A právě v oblasti vážné hudby oslavuje Rosa své výročí vskutku reprezentativním způsobem – vydáním celkem 5 nových CD: J. S. Bach / F. Busoni: Transcriptions, Boris Krajný – klavír (RD 1317); Antonín Dvořák pro (mladé) klavíristy – Tomáš Víšek (RD 1318); Forgotten Treasures of Early Baroque Moravia

Foto Ondřej Štěpánek

‘

‘ Vynikající nahrávku z dílny Milana Svobody, jednoho z vůdčích představitelů české jazzové tvorby, který si ke spolupráci na této desce přizval violoncellistu Jiřího Bártu, pokřtil při jejich společném koncertě v Kaiserštejnském paláci 26. 10. prezident České republiky Václav Klaus s chotí. CD dostalo název Znamení střelce a vychází u vydavatelství LOTOS. Milan Svoboda ke svému novému projektu uvedl:„Jazz pro mne není uzavřenou kapitolou a právě v kombinaci s jinými oblastmi vidím jeho budoucnost. Proto ono netradiční spojení zvuku violoncella s klasickým jazzovým kvartetem (Milan Svoboda Quartet). Navíc mě lákalo zahrát si se skvělým koncertním virtuózem, jakým Jiří Bárta je. Setkání s ním a jeho uměním mne velice obohatilo“. Na fotografii zleva Milan Svoboda, Livia Klausová a Václav Klaus.

‘ Edici Velké operní nahrávky firmy NAXOS (CLASSIC) obohatí tento měsíc živá nahrávka Wagnerova Lohengrina, pořízená v lednu roku 1943 v New Yorku. Hlavními protagonisty tu jsou mladá Astrid Varnay, která se později stala nejvýznamnější wagnerovskou dramatickou sopranistkou vedle Flagstadové a Nilssonové a Lauritz Melchior, jehož skvělý hrdinný tenor byl mezi odborníky rovněž pověstný. Spoluúčinkuje Sbor a Orchestr Metropolitní opery v New Yorku v čele s Erichem Leinsdorfem.

‘

‘ Dne 26. 10. 2005 se konala v Barokním knihovním sále Týnské školy v Praze (Melantrichova 19, Praha 1) prezentace a křest nového CD vydavatelství ROSA Zapomenuté klenoty raně barokní Moravy. Na CD jsou nahrány ve světové premiéře duchovní skladby poměrně málo známých italských skladatelů (Claudio Cocchi, Giovanni Battista Alovisi …), kteří působili ve službách kardinála Dietrichsteina na rodovém sídle v Mikulově, v Olomouci a v Kroměříži, a skladby pro loutnu ze vzácné sbírky Joanna Aegidia z Rettenwerttu z roku 1623 uložené v Národním muzeu – Českém muzeu hudby v Praze a nastudované renomovaným americkým loutnistou Stephenem Stubbsem a brněnským souborem Societas Incognitorum. Na fotografii jsou (zleva) umělecký vedoucí souboru Eduard Tomaštík, kmotr CD Antonín Matzner a ředitel vydavatelství Rosa Mgr. Libor Mathauser.

Firma SUPRAPHON dále vydává v těchto dnech záznam slavnostního koncertu k 80. narozeninám sira Charlese Mackerrase, který se společně s Pražskými symfoniky uskutečnil 13. 9. ve Smetanově síni Obecního domu. Na programu byly dvě symfonie Antonína Dvořáka: č. 8 G dur, op. 88 a č. 9 e moll, op. 95 „Z Nového světa“.

‘ Čtvrtou symfonii, kterou jako svou další novinku vydává firma HARMONIA MUNDI FRANCE (CLASSIC), zkomponoval P. I. Čajkovskij v době velkého citového strádání, kdy se po krátkém manželství s Antonínou Miljukovovou nervově zhroutil a pokusil

49

se o sebevraždu. Nahrávka, kde ji doplňuje neméně známé Italské capriccio a kterou zrealizoval Royal Philharmonic Orchestra v čele s Danielem Gattim, vychází jako pokračování loňského titulu s Čajkovského hudbou a stejnými interprety, na nějž byla vedle Romea a Julie zařazena Pátá symfonie, o jejímž podání referoval časopis Gramophone jako o jedné z nejlepších nahrávek Páté symfonie v historii.

‘ Ačkoliv oratoria většinou nebývají uváděna na scéně, Händelův Saul je poněkud výjimečný – obsahuje velice precizní scénické poznámky samotného skladatele. Saul, který je považován za Händelovo nejdramatičtější dílo, vychází nyní v málo nahrávané kompletní verzi na 2 CD (SACD), a to u firmy HARMONIA MUNDI FRANCE (CLASSIC) v podání skvělých anglických sólistů (Rosemary Josua, Emma Bell, Lawrence Zazzo, Jeremy Ovenden, Vidin Sak, které doprovází RIAS-Kammerchor a Concerto Köln pod vedením René Jacobse. Tento renomovaný belgický dirigent se proslavil mj. händelovskými nahrávkami oper Flavio, Rinaldo a Giulio Cesare. Jacobs je letos také nominován v kategorii Umělec roku časopisu Gramophone. (jar)

Kresba Marie Louisa Hlobilová

SUPRAPHON SU 3805-2 Martinů: Harpsichord Works, Monika Knoblochová Petr Pokorný

P

o všech stránkách výborně připravený a dramaturgicky dobře promyšlený snímek obsahuje kompletní dílo Bohuslava Martinů pro cembalo a kromě toho i Koncert pro cembalo, flétnu, hoboj, klarinet, housle a violoncello Manuela de Fally. A je ke škodě věci, že se na titulní list bookletu de Fallovo jméno nedostalo. Skladby Bohuslava Martinů lze rozdělit do dvou skupin. První skupinu tvoří kompozice ze 30. let minulého století. K nim patří Koncert pro cembalo a malý orchestr z roku 1935, sólové Dvě skladby pro cembalo z téhož roku, které byly skladateli jakousi přípravou pro kompozici větší skladby koncertu, a konečně Promenády pro flétnu, housle a cembalo z roku 1939. Koncert Martinů

komponoval na objednávku cembalistky Marcelle de Lacour, jež byla žačkou Wandy Landowské, cembalistky, která jako první vrátila cembalo na koncertní pódia. Vzhledem k omezeným dynamickým možnostem cembala je také obsazení „malého orchestru“ ve skladbě velmi komorní: flétna, fagot, troje housle, viola, violoncello, kontrabas a klavír. Zajímavé a osobité je zařazení klavíru do souboru. Hudba Bohuslava Martinů byla v tomto období zcela poplatná estetice neoklasicismu, hravá a antiromantická. Jde také vesměs o absolutní hudbu. Následující dvě skladby pro sólové cembalo vznikly o dvě desetiletí později, v samém závěru

skladatelova života. To už je jiný Martinů, oproštěnější, citově vřelejší a výrazově hlubší. Jednovětou, vnitřně do tří částí členěnou Sonátu pro cembalo napsal Martinů v březnu 1958 na objednávku cembalistky Antoinette Vischer. Pro ni napsal o rok později také Dvě impromptu pro cembalo, jež patří k jeho posledním skladbám. O desetiletí starší než koncert Martinů je Koncert pro cembalo, flétnu, hoboj, klarinet, housle a violoncello Manuela de Fally. Vznikl v letech 1923--26 na objednávku Wandy Landowské a stal se jistým vzorem řadě dalších skladatelů, kteří také napsali koncerty pro tento nástroj, tedy i Bohuslavu Martinů. De Fallu známe z několika občas i u nás hraných skladeb jako impresionistu s jistou dávkou španělského temperamentu. Jeho cembalový koncert svědčí ale o určitém stylovém přerodu nebo vývoji sice směrem k neoklasicismu, leč neoklasicismu velmi odlišnému od onoho martinůovského. Je to hudba zvukově velmi barevná, místy až tvrdá, jindy zas evokující téměř varhanní zvuk, přitom podmanivá svou melodičností, která tu připomíná lidovou melodiku, tu zas liturgické nápěvy. Autor velmi fundovaného a zajímavého průvodního textu Aleš Březina hovoří o tom, že bychom poučenou interpretaci měli rozšířit i na hudbu 20. století. S tímto názorem lze jen plně souhlasit, protože právě hudba všech „poromantických“ období trpí často právě nevhodnou, nepřiměřeně romantizující interpretací. Proto lze tak vysoce ocenit recenzované CD, protože se tu všem interpretům, počínaje sólovou cembalistkou Monikou Knoblochovou, přes všechny hráče na dechové a smyčcové nástroje až po dirigenta obou koncertů Michala Macourka tento záměr plně zdařil. Knoblochová měla navíc k dispozici

cembalo značky Pleyel, jeden z mála dochovaných dobových nástrojů, který patrně dobře odpovídá skladatelově zvukové představě. Vedle dnes už samozřejmé technické brilance je ze hry všech účinkujících znát jasný názor a hluboké porozumění pro danou dobu a její hudbu. Výsledkem je snímek, který si zaslouží jen a jen chválu. Podíl na tom mají samozřejmě i hudební režisér Jiří Gemrot a zvukový režisér Jan Lžičař. O kvalitním průvodním textu už byla řeč, celý booklet je velmi pečlivě připraven ve čtyřech jazykových mutacích a se spoustou snímků. Na jednom z nich je cembalo Pleyel, dále tu najdeme reprodukci autografu Bohuslava Martinů, dobového plakátu, zvoucího na koncert české hudby v Paříži roku 1938, a řadu snímků Moniky Knoblochové. Škoda, že právě ten nejméně půvabný se ocitl na titulní straně bookletu. MULTISONIC 31 0648-2 531 George Mraz – Jazz na Hradě, George Mraz – kontrabas, Emil Viklický – piano, Karel Růžička – piano, Rudolf Dašek – kytara, Ivan Smažík – bicí Ivan Poledňák

V

minulém čísle Hudebních rozhledů jsem psal o nedávném večeru patřícímu k cyklu Jazz na Hradě a zmiňuji se o křtu CD, který následoval po koncertě. Tím CD a tedy předmětem této recenze je záznam koncertu z loňského září (škoda, že v bookletu není uvedeno přesné datum), koncertu jaksi zvlášť slavnostního, neboť se odehrál v prostředí velmi reprezentativním (byť pro živý jazz akusticky nikoli nejvhodnějším), totiž ve Španělském sále, a zejména proto, že v něm vystoupil spolu s dalšími „českými“ hudebníky „Čechoameričan“ George Mraz (tedy Ji-

50

ří Mráz), oslavující své šedesátiny. Cédéčko vydala firma Multisonic, bylo vyrobeno ve spolupráci Správy Pražského hradu a Českého rozhlasu, text bookletu napsal Jan Beránek (není bohužel zřejmé, kdo a podle jakých kritérií provedl výběr snímků), jistou apartnost dodává CD moderátorské úvodní slovo prezidenta Václava Klause. Mraz se na CD, jež přináší celkem osm skladeb, představuje s hudebníky, s nimiž byl spjat ve svých pražských začátcích (kytarista Rudolf Dašek, bubeník Ivan Smažík), a s hvězdami našeho současného jazzového piana Karlem Růžičkou a Emilem Viklickým (Mraz, Dašek a Růžička jsou i autory některých čísel). Představovat Mraze by bylo jistě nošením sov do Atén i v Hudebních rozhledech, přece jen zaměřených nikoli specializovaně na jazz – vždyť o něm přinesly nepříliš dávno poměrně rozsáhlý článek s názvem George Mraz Jazzová legenda z Čech z pera znalce moderního jazzu Igora Wasserbergera, na nějž tímto odkazuji (2003, č. 5). Tak tady jen připomenu, že Mraz pronikl záhy po svém odchodu z někdejšího totalitního Československa do popředí světové (chcete-li, americké) jazzové scény a na této pozici bez otřesů setrvává dodnes. Proměnilo se ovšem jeho zařazení – je uznáván nikoli jako nějaký nositel nového poselství, ale jako velký aktivní představitel tradiční kontrabasové školy. Bonmotově by se dalo říci, že je natolik konzervativní, že je to samo o sobě už hodnotou… CD v souladu s právě řečeným přináší jazz velice odlišný od hudby Rybovy formace, o níž jsem psal ve zmíněné již recenzi. Kdybych jej měl ve zkratce charakterizovat, je to jazz jaksi komornější, meditativnější (viz hned úvodní číslo Zaleť sokol, biely fták, které možno chápat i jako připomínku šedesátých let a kon-

G R A M O R E V U E krétně novátorských pokusů tehdejších našich mladých jazzmanů sblížit jazz s naším folklorem), technicky znamenitě podkovaný (jak by tomu mohlo být v souvislosti s Mrazem jinak?), ale také mainstreamovější, akademičtější, bez experimentů, bez nějakých tak či onak šokujících (ale i překvapivých) nápadů a momentů. Je to prostě kvalitní „moderní jazzová klasika“ v české či česko-americké edici. Proč ne, nabízí-li dnes jazz tolik svých rozmanitých tváří… Z rázu hudby uplatněné na CD ovšem vybočuje duo obou pianistů v Monkově skladbě Rhythm-A-Ning, jež ukazuje zase jinou podobu jazzu. Oba jazzmani, ačkoli jsou hudebníky odlišných temperamentů i stylů, skvěle využili možnosti technicky exhibovat (v tom nejlepším smyslu slova!), improvizačně se vyřádit, oslňovat kaskádami nápadů, působit jakousi vnitřní veselostí a bujarostí. Kdybych měl uvést ještě nějakou další položku z CD, jež na mne udělala silnější dojem, pak bych jmenoval Mrazův titul Picturesque, kde kontrabasistova technická brilance prozářená hudební inteligencí a invencí je prezentována snad nejzřetelněji (tady by ovšem bylo chybou nepřipomenout i partnerský podíl Růžičkův). SUPRAPHON SU 3810-2 Klavírní tria: Smetana – Suk – Novák, Smetanovo trio Petr Pokorný

N

ová nahrávka Smetanova tria vznikla v prosinci 2004 a obsahuje výběr z jakéhosi „rodinného stříbra“ české literatury pro toto obsazení. Pomineme-li rozsáhlé dílo Dvořákovo, je totiž na této nahrávce soustředěno vše důležité, co čeští skladatelé období romantismu a secese pro klavírní trio vytvořili. Smetanovo klavírní trio g moll opus 15 z roku 1855 (skladatel je revidoval o dva roky později) patří vůbec k nejniternějším Smetanovým skladbám a také není nijak ovlivněno pozdějším národním programem v jeho hudbě. Je to skladba svou upřímnou tragikou vpravdě strhující. To Sukovo trio c moll op. 2

vírních trií (a věru není těchto souborů na naší koncertní scéně málo), najdeme tyto skladby v různých kombinacích ještě s trii Dvořákovými téměř u všech souborů. Nestálo by právě takovému renomovanému souboru za to podívat se po triové literatuře trochu do větší šířky a třeba pro posluchače objevit i některou skladbu pozapomenutou nebo naopak novou? Smetanovo trio dnes hraje ve složení Jitka Čechová – klavír, Jana Nováková – housle a Jan Páleníček – violoncello. Všichni tři jsou vynikající umělci, vystupující nejen v tomto souboru, ale také sólově. Všichni tři jsou také oceněni různými mezinárodními cenami z různých soutěží. A všichni tři mají zřejmě velmi podobný názor na interpretaci této, ve své podstatě romantické triové literatury. Není třeba zmiňovat, že jejich výkony jsou na vysoké technické úrovni. Zvuk těchto tří tak velmi rozdílných nástrojů je kompaktní. Hrají od první

z roku 1889 (Sukovi bylo v tomto roce 15 let!), je sice dílo, svědčící o skladatelově genialitě, přesto je znát, že jde o skladbu začínajícího skladatele. Suk své trio o dva roky později také revidoval, to už pod vedením Dvořákovým. Nahrávka

obsahuje kromě tria i jeho Elegii op. 23. Ta vznikla ale jako příležitostná skladba pro poněkud širší obsazení roku 1902. Šlo o hudbu k živému obrazu podle Zeyerova Vyšehradu. Ten se předváděl při pietní vzpomínce u příležitosti prvního výročí básníkova úmrtí. Suk si zřejmě byl vědom toho, že skladba, v níž vedle šesti smyčcových nástrojů jsou zastoupeny i harfa a harmonium, nemá naději na delší život. Proto brzy po vzniku dílo upravil pro klavírní trio. A v této úpravě pod názvem Elegie žije na koncertních pódiích dodnes. Čtvrtou skladbou nahrávky je Trio d moll quasi una balatta op. 27 Vítězslava Nováka. Jednověté trio vzniklo v témže roce 1902 jako Sukova Elegie a je výrazem Novákovy velké osobní krize. Obdobím secese silně ovlivněná, pozdně romantická citová vypjatost skladbu poznamenala od první do poslední noty. Patří k nejlepším Novákovým dílům a svou výrazovou naléhavostí a formální jednotou vnímavého posluchače vždy znovu strhne. Je pochopitelné, že tak renomovaný soubor, jakým Smetanovo trio jistě je, se chce prezentovat právě nahrávkou těchto významných skladeb české hudby. Jinou otázkou je, proč našim souborům tohoto složení (anebo vydavatelům?) chybí odvaha zařadit také nějaké méně známé dílo. Podíváme-li se na různé nahrávky rozličných českých kla-

fráze Smetanova tria po poslední tóny Novákova tria velkým tónem, takže výsledný zvuk nabývá často až orchestrálního charakteru. To není výtka, je to pouhé konstatování toho, jaké je jejich pojetí, jaký je jejich způsob interpretace. Osobně chápu např. obě Sukovy skladby mnohem křehčeji, méně robustně. Naopak rád přiznávám, že pojetí Novákova tria mne vysloveně zaujalo. Hudební režii výborného snímku měl Milan Puklický, místy až příliš hutný zvuk lze jistě zčásti přičíst i na vrub zvukového režiséra Jana Kotzmana. Dobře vybavený booklet přináší zasvěcený text Jaromíra Havlíka o skladbách a základní informace o triu, jeho historii a jeho současných členech. Protože text je otištěn ve čtyřech jazycích (A, N. F, Č), lze předpokládat, že vydavatel počítá i s exportem tohoto CD. Pak by snad bylo na místě alespoň jednu z přemnoha fotografií interpretů zaměnit za portréty skladatelů.

12 Händelových koncertů na 2 CD vydavatelství Clarton

Clarton, spol. s.r.o Prvního Pluku 17, 186 00 Praha 8 tel: 224 813 516, e-mail: [email protected] 51

Obsah ročníku LVIII STUDIE, KOMENTÁŘE, DOKUMENTY, ROZHOVORY, KONFERENCE, MEDAILONY, NEKROLOGY Bálek J.: Pět otázek pro Charlese Mackerrase 11/6 Bartoš J.: Proč dosud nemáme objektivní monografii Bedřicha Smetany? 4/40 Berná L.: Den otevřených dveří v Institutu Bohuslava Martinů 12/43 Brom R.: S Pavlem Eretem o Japonsku, Pražském jaru i novém CD 5/42 Černý J.: Publikování Jistebnického kancionálu zahájeno 6/42 Dohnalová L.: Program Česká hudba 2004 zakončí premiéra Řeckých pašijí Bohuslava Martinů 1/3 Douša E.: Několik otázek k činnosti Nadace Ochranného svazu autorského 4/17 Dušková V.: Mischa Maiski se svým violoncellem míří do Českého Krumlova 7/30 Fiala J.: Zemřel Jan Motlík 8/29 Habartová I.: Festival uprostřed Evropy počtrnácté 6/17 Hallová M., Nouza Z.: Zemřel Miroslav Nový 8/29 Herman J.: Česká operní divadla – I. Z minulosti k současnosti 1/38 – II. Opera Národního divadla 2/38 – V. Národní divadlo moravskoslezské Ostrava 5/38 – VIII. Moravské divadlo Olomouc 8/40 – XI. Jihočeské divadlo České Budějovice 11/40 – XII. Alternativní scény 12/34 Hora J.: Zemřel Jiří Ropek 8/30 Hoyerová I.: Jakub Jan Ryba – jubilant 10/38 Hrdinová R.: Česká operní divadla – VII. Divadlo F. X. Šaldy v Liberci 7/46 – X. Slezské divadlo Opava 10/36 Hůlek J.: MHF Český Krumlov 2005 6/9 – Moje začátky hry na kytaru byly naprosto prozaické, říká Štěpán Rak 9/40 Chovanec P.: Zemřel Jaroslav Chovanec 5/30 Jäger D.: Lorenzo Ferrero: Montezuma 3/21 – Zemřel Viktor Kočí 9/20 – Verdiho Aida se vrací do Národního divadla 10/40 Jarolímková H.: Vítáme rok 2005 1/1

– – – –

Únorové reminiscence 2/1 V čase velikonočním 3/1 Duben – ještě tam budem? 4/1 Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas 5/1 – Pražské jaro 2005 5/5 – Svatojánské čarování 6/1 – 47. Smetanova Litomyšl 6/6 – Český rozhlas digitálně 6/24 – Červenec aneb světla a stíny v českých dějinách 6/1 – Pražské hudební slavnosti podruhé 7/23 – Podvečer s Ivo Kahánkem 7/48 – Vážení a milí čtenáři 8/1 – A brány škol se pomalu otvírají 9/1 – Vážení a milí čtenáři 10/1 – Stručně o budoucnosti české kultury s novým ministrem, Vítězslavem Jandákem 10/3 – Pátá sezona České komorní filharmonie 10/16 – Nostalgie podzimu 11/1 – Rolando Villazón, jedna z největších hvězd současné operní scény 11/3 – Dvacet let Wihanova kvarteta 11/47 Javůrek J.: Janáčkův máj 4/16 Kadlec P.: „Každá práce s mladými lidmi vyžaduje legraci i kázeň“ říká prof. Mirko Škampa 8/44 Kašpar O.: Montezuma v Čechách 3/16 – Václav Holan Rovenský Hudebník, tulák a poustevník 6/22 – Bayreuthská hudební muzea 11/42 Kokošková O.: Zemřel Miroslav Kokoška 7/39 Kopecký J.: Několik otázek pro novou ředitelku Mladého pódia 7/51 – Otakar Hostinský bez systému 9/34 Kotek J.: Podíl hudby na proměnách kulturního myšlení 2/20 Kučerová A.: Hudba v Olomouci 3/39 Ledeč J.: Misionářské poselství Karla Amadea Hartmanna 8/42 Lejsková V.: Alba etud pro klavír nenápadně nově 3/39 – Na návštěvě u Richarda Nováka 12/42 Matzner A.: Konference IAMA: Dědictví minulosti – nové výzvy 6/41 Opekar A.: Popmuseum na nové adrese 10/14 Pachovský Z.: Zemřel Josef Hercl 7/41

52

Pečman R.: Bohyně Juno se usmířila aneb Český Krumlov 8/39 – „Báseň a pravda“ o Janu Zachovi 10/40 – Causa „Janáček versus Wagner“ 12/36 Petráněk P.: Kapitoly o Richardu Wagnerovi – II. Wagner a Čechy 1/40 – III. Wagnerovy opery u nás 2/40 – IV. Wagnerovy opery u nás 3/38 – V. Wagner a čeští pěvci v zahraničí 4/38 – VI. První Ring v Národním divadle 5/40 Pilka J.: Hudba letních nocí 7/38 – Úspěšná houževnatost 8/38 Pokora M.: Měli jsme vždy štěstí na prvotřídní hráče, říká Boris Monoszon 2/16 – Toužím svým posluchačům představit fagot v nejpestřejší paletě tváří a barev, říká Václav Vonášek 3/42 – „Nesledujeme žádnou strategii, náš projev je průsečíkem individuálního zrání každého z nás“, říkají členové Škampova kvarteta 4/42 – Hudbu nepsal Rostropovič, Fournier nebo Maisky, hudbu vytvořil autor, říká Daniel Veis 6/44 – Slovo „tlumočí“ nemám v hudbě rád, říká violoncellista Petr Nouzovský 10/42 – „Pořád dovedu být šťastný jako malý kluk“ říka Lukáš Vondráček 12/46 Poledňák I.: Operní novinka – La Roulette 3/20 – Zemřel Josef Bek 11/26 – Matej Benko a spol. aneb Malý průhled do pražské jazzové scény 12/16 Redakce: Zemřela Dagmar Součková 3/27 – Zemřel Jan Panenka 5/29 – Zemřela Miluše Dvořáková 11/28 – Zemřel Jiří Válek 12/24 Reittererová V.: Tanečnice Esmeralda a Prodaná nevěsta 4/39 Růžička R.: Zemřel PhDr. Miroslav Kaduch 4/26 Říha V.: Nejstarší britský orchestr na Pražském podzimu 9/16 – O festivalu s Jaromírem Boháčem 10/8 Schnierer M.: Charles Ives, první „vážný“ Američan 2/41 – Stoletá Salome – sexuální deviace nebo marná katarze? 12/38 Slavický M.: Deset let bez Václava Neumanna 9/5

Slavíková J.: Nehvězdná hvězda Ľubica Vargicová 2/3 – Dalibor Jenis: Stále objevovat něco nového 2/17 – Zemřela Renata Tebaldi 2/36 – Eva Urbanová: Mým operním snem je Rusalka 3/3 – Zemřel Marcello Viotti 4/34 – Zemřel Lazar Berman 4/34 – Rusalka aneb Dvořákova opravdu lyrická pohádka 5/26 – Zemřel Gary Bertini 5/36 – Zemřel Stanley Sadie 5/37 – Zemřela Ghena Dimitrova 8/36 – Zemřel Carlo Maria Giulini 8/37 – Zemřel prof Ladislav Vychodil 10/34 – Zemřel Bohumil Gregor 12/24 Smolka J.: Mistři klavíru na pódiu Dvořákovy síně Rudolfina 6/38 – Zemřel Milan Malý 1/31 Someš J.: Česká operní divadla Státní opera Praha 3/36 Šaldová L.: Česká operní divadla IV. Janáčkova opera ND v Brně 4/36 VI. Divadlo J. K. Tyla v Plzni 6/36 IX. Severočeské divadlo opery a baletu Ústí n. Labem 9/32 Šmolík J.: Zemřel Dušan Pandula 7/44 Štraus I.: Zemřel Pavel Pokorný 10/20 Teml J.: Zemřel Josef Ceremuga 7/39 Valent F.: Matej Benko a spol. aneb Malý průhled do pražské jazzové scény 12/16 Vašatová J.: České muzeum hudby 1/41 – S Josefem Kšicou o hudbě i katedrále sv. Víta 1/44 – Benewitzovo kvarteto a jeho úspěšný start mezi uměleckou elitu 2/44 – O dirigování a hudbě vůbec s letošním jubilantem Vladimírem Válkem 8/3 – Deset let bez Václava Neumanna 9/6 – Salcburk 2005 aneb Velké přípravy na mozartovský rok 2006 10/31 – Sir Charles Mackerras oslaví osmdesátiny 11/5 Velická E.: Příběh znovuobjevení ztraceného díla Bohuslava Martinů 12/40 Veber P.: Zpěv si užívám, říká Jennifer Larmore 1/4 – Ramón Vargas 3/14 – Matthias Goerne – hvězda Pražského jara 5/3 – Pražské jaro 2005 7/3 – Soutěž Pražského jara 7/4 – Otázky pro Anushku Shankar 7/8 – Kaspar Zender, nový šéfdirigent Pražské komorní filharmonie 9/14

– Zemřel Otakar Trhlík 10/20 Fišar J.: Zemřel Pavel Čotek 9/20 Vilímec M.: Jan Kubelík stále živým pojmem 12/41 Vitula J.: Martinů s Řeckými pašijemi přišel právě všas 3/19 Vránová J.: John Eliot Gardiner se vydal vlastní cestou 6/13 Vrkočová L.: Vzpomeňme stého výročí narození Roberta Brocka 9/36 – Zemřel Prof. František Smetana 1/33 Zapletal P.: Deset let bez Václava Neumanna 9/3 Žáček I.: Má vlast na Pražském jaru se sirem Colinem Davisem 4/3

FESTIVALY, KONCERTY, SOUTĚŽE Brno Borková A.: Ohlasy Moravského podzimu 11/16 Lejsková V.: V Janáčkových stopách 2/14 – Per quattro mani počtvrté 2/14 – Amadeus 2005 5/15 – V Brně zněly žestě 7/28 Kopecký J.: Milan Paľa, houslista 1/23 – Průměrné vítězství Tomáše Netopila 4/12 – Moravské kvarteto čelilo nástrahám dokonalosti 4/13 – Brněnský velikonoční festival duchovní hudby táhl 5/14 – Moravec a Mozart v Brně 6/16 – Expozice nové hudby „Už je konec?“ 7/25 – Caspar Richter ukončil koncertní sezonu v Brně 8/19 Kučera T.: Pětice koncertů na Špilberku 10/9 Schnierer M.: Absolventská vystoupení Štěpána Graffeho a Tomáše Kořínka 3/12 Bystřice pod Hostýnem Malének P.: Bystřické zámecké slavnosti pojedenácté 9/11 Český Krumlov Čechová H.: Českokrumlovský Festival staré hudby 10/9 Hůlek J.: A ještě jednou z Českého Krumlova 10/7 Jarolímková H.: Pestrý komorní festival v Českém Krumlově 8/13 Říha V.: „Vyvolávač deště“ Ferguson čaroval v Krumlově 9/9 Škarda R.: Pestrý komorní festival v Českém Krumlově 8/12

53

Hradec nad Moravicí Hanousek P.: Beethovenův Hradec jako pocta tradici, komponování a violoncellu 8/20 Hluboš Pokorný P.: Madrigalová komedie na Hluboši 7/25 Jeseník Lejsková V.: Skvělý „Jeseník“ 6/18 Pohlová J.: Gratulace Věře Lejskové 12/12 Jihlava Fuchs J.: Quo vadis, vokální Jihlavo aneb o 48. ročníku FSU Jihlava 8/14 Vybíral A.: Mahler Jihlava 2005 11/18 Karlovy Vary Kopecký J.: Kdo zářil na Mladém pódiu? 9/9 Pachovský Z.: Nové tváře na Dvořákově karlovarském podzimu 12/6 Slavíková J.: Dvořákova pěvecká soutěž 1/20 Říha V.: Hudba a film na jubilejním MFF v Karlových Varech 9/17 Kroměříž Fuchs J.: Jubilejní 10. ročník soutěže o Cenu Zdeňka Lukáše 8/15 Vrkoč J.: Na Forfestu se hrálo s odvahou 8/18 Liberec Hrdinová R.: Osmdesátiletá krasavice v Liberci 7/26 Litomyšl Jarolímková H.: Z letošní Smetanovy Litomyšle 8/7 Kopecký J.: Jen mírný úsměv nad Mladou Smetanovou Litomyšlí 11/19 Louny Mráčková L.: Jubileum Zdeňka Šestáka 12/11 Moravský Krumlov Smetáčková M.: Desáté výročí festivalu Musica sacra bez hranic 7/29 Olomouc Malének P.: Smetanovo trio aneb tři sólisté na Moravě 8/18 Kučerová A.: XII. ročník Podzimního festivalu duchovní hudby 12/7 Opava Sommer A.: Za V. Mezinárodním varhanním festivalem barokní hudby 8/21 Ostrava Matzner M.: Po třetí na stříbrném východě aneb Ostravské dny 2005 10/12 Spisarová R.: Janáčkův máj 2005 8/6

Pardubice Hofericová M.: Organum regium vyhrál Jan Rotrekl 8/19 Krupařová M.: Feldova premiéra v Komorní filharmonii Pardubice 2/13 Pecka Horyna M.: Poohlédnutí se za Harantovskými slavnostmi historického zpěvu 8/15 Polná Tůma J.: První ročník nové varhanní soutěže 12/13 Předklášteří u Tišnova Vašatová J.: Concentus Moraviae 2005 8/11 Praha Baťa J.: Svatováclavské slavnosti 11/14 Brom R.: Novoroční koncert Friedemanna Riehleho 2/12 – Midori a Brahms patří k sobě 3/7 – Třikrát s Českou filharmonií 4/5 – Páleníčkova pocta Večtomovovi 4/10 – Jana Brožková ladí Českou filharmonii 5/8 Clar V.: Eduard Bayer v Přítomnosti 5/11 – Recitál Moniky Knoblochové 6/16 – Vzpomínka na Jana Hanuše 12/12 Douša E.: Dny soudobé hudby 2004 1/8 – Z koncertů souboru Collegium 2001 3/10 Freemanová M.: Letní slavnosti staré hudby pošesté 9/7 Haase M.: Dvakrát Studio N 1/16 Hons M.: Svár teorie s praxí? 1/18 Hradecká D.: Prolog sezony České filharmonie 10/11 Hrdinová R.: Vesselina Kasarova poprvé v Praze 7/24 Hůlek J.: Z nekonvenčního žižkovského podzimu 1/11 – Sukův komorní orchestr a Mladota Ensemble 1/14 – Z festivalu Bohuslava Martinů 2/4 – Talichův komorní orchestr poprvé v novém roce 2/11 – Dvakrát Česká filharmonie 3/6 – Harmonia Mozartiana Pragensis v novém roce 3/11 – Gratulace F. X. Thurimu 4/9 – Druhý ročník Cyklu mladých 4/11 – Česká a ruská škola 5/9 – Talichovci netradičně 5/10 – Dechové kvinteto Národního divadla 5/12 – K pražským premiérám 2005 6/4 – Komorní filharmonie Pardubice k poctě Jana Pavla II. 6/10 – Pocta Janu Hanušovi 6/12 – Mladota Ensemble mimořádně 6/14

– Čtyři večery barokní hudby (PJ) 7/10 – Z Pražského podzimu 11/11 – Nekonvenční žižkovský podzim 12/7 – Z Pražských komorních slavností 12/5 Jarolímková H.: Jennifer Larmore se stala miláčkem publika 1/6 – Ivan Klánský a Jiří Kout – oba dokonalí mistři svého oboru 1/11 – Michaela Fukačová a Jiří Kout s orchestrem v dokonalé symbióze 4/5 – Bravo mexickému tenoristovi Ramónu Vargasovi 5/7 – Loučení s Pavarottim 6/7 – Vzácná vyrovnanost, mimořádné zážitky (PJ) 7/5 – Z Pražského podzimu 11/8 – Božský hlas Andrey Bocelliho 11/19 – Olivier Messiaen: Od kaňonů ke hvězdám 12/9 Jíra M.: Šanson na českých pódiích 8/22 Kučera T.: Turangalîla v Praze 6/10 Marešová J.: Nekonvenční žižkovský podzim 12/3 Matzner A.: Jazz na Hradě 4/18 – Kytarová legenda Jiří Jirmal 6/15 Matzner M.: Skladatelé Pražské konzervatoře 5/11 – Autorský večer Marka Kopelenta 6/14 – Jména Eben a Havelka v oblasti populáru (PJ) 7/21 – Z Pražského podzimu 11/11 – Svatováclavské slavnosti 11/13 – Z Pražských komorních slavností 12/4 Měřičková I.: Koncert v netradičním prostředí 5/11 Petrdlík J.: Český melodram světu 1/18 – Pražský pěvec 2004 1/22 Pokora M.: Třídení gradovalo autorským večerem 1/14 – Pocta Václavu Kučerovi 2/13 – Inspirující večer s Ivo Kahánkem 3/9 – K Pražským přemiérám 2005 6/3 – Dvakrát Janáčkova filharmonie a jazzový večer SOČRu (PJ) 7/9 – Komorní soubory s Ivo Kahánkem (PJ) 7/15 – Z Pražského podzimu 11/10 Pokorný P.: Premiéra v ČKO 4/7 – Písňový večer u Kanaďanů 4/11 – Jiří Kollert v Rudolfinu 5/12 – Bělohlávkův Gilgameš 6/11 – Různé podoby českého interpretačního umění (PJ) 7/12 – Soudobá hudba v Atriu 8/17 – Pražské hudební slavnosti 10/4 – Nekonvenční žižkovský podzim 12/4

54

Poledňák I.: Jazz na Hradě 11/22 Rezek M.: Nadějná Nataliya Martynets 6/16 Ruml I.: Příležitost dostali i mladí čeští pianisté (PJ) 7/14 – Týnské varhany zněly ve stylu své doby (PJ) 7/19 Říha V.: Maraton soudobé hudby a E. F. Burian 1/15 – Mácalovy Carmina a Altrichtrův Exodus vyburcovaly publikum 2/8 – Dagmar Pecková opět v Praze 2/10 – Večer k poctě profesora Vladimíra Říhy 3/8 – Volkovův debut 4/5 – Sedmdesátiny Pražského filharmonického sboru 4/6 – Mácal a Honeck s filharmoniky 6/5 – První Etnomaratón končil tancem (PJ) 7/22 – Jazzový debut Barbary Hendricks s otazníky 8/16 – Úspěšný 1. ročník Prague Proms 10/5 – Hudební gratulace Vladimíru Válkovi 10/11 – Z Pražského podzimu 11/7 – Bittová s Američany v Arše 11/23 – Mezinárodní festival hudebních filmů podruhé 12/5 – Dvakrát Česká filharmonie 12/9 Slavíková J.: Dvakrát Eva Urbanová 2/9 – Skvělý Dalibor Jenis 4/7 – Svátek s Natalií Dessay na festivalu Struny podzimu 11/15 Smetáčková M.: Concertino Praga 2004 1/19 – Ještě k 15. výročí 17. listopadu 2/24 – K poctě Jindřicha Felda 4/8 – Svatováclavské slavnosti 11/13 Smolka J.: Dny soudobé hudby 2004 1/8 – Česká filharmonie s Vladimírem Válkem 2/7 – Pocta Václavu Smetáčkovi 2/8 – Ondřej Kukal a Český komorní orchestr 2/11 – Tři pražské symfonické orchestry se čtyřmi sólisty a čtyřmi dirigenty (PJ) 7/7 – Dva sbory se soudobými díly (PJ) 7/13 – Klavírní soutěž Rudolfa Firkušného 9/12 – Gratulační koncert k padesátinám Jiřího Hoška 11/21 Someš J.: José van Dan v plném lesku 5/7 – Ute Lemper zpívala Kurta Weilla 6/7 Šesták Z.: Dny soudobé hudby 2004 1/7 – Jarní koncert dechové hudby 4/11 Štraus I.: Soutěž Nadace Bohuslava Martinů 2/5 Teml J.: Akademičtí komorní sólisté se Stanislavem Vavřínkem 2/12 – 10. Mezinárodní varhanní festival 11/17

– Autorský večer Karla Pexidra a Jaromíra Dadáka 11/20 – Monika Knoblochová s Českým komorním orchestrem 12/10 Trojan P.: Monika Knoblochová a Josef Mazan v Přítomnosti 3/10 Ulrychová M.: Pocta sv. Cecílii 1/19 Veber P.: Pražská komorní filharmonie a podněty, které přináší Michel Swierczewski 1/13 – Doteky hudby a poezie 3/6 – Pěvecké recitály tří hvězd (PJ) 7/17 – Z Pražského podzimu 11/9 – Foerstrovo pěvecké sdružení oslavilo třicet let 11/20 – Dvakrát Česká filharmonie 12/9 Vrkočová L.: Temlovy epigramy a Trio Eufonico 1/17 Výborná T.: Gospely se rozezněly i v Praze 1/26 Zámečník E.: Mezinárodní festival dechové hudby 3/11 Zapletal P.: Rozhlasoví symfonikové „rozhlasovým“ autorům 1/12 – Pocta prof. Vladimíru Říhovi (PJ) 7/16 – Hudebníci v uniformách znovu na festivalu (PJ) 7/20 – Brno Brass Band aneb hudba proti hokeji? 7/20 – Suchý, Molavcová a The Hottentots Orchestra (PJ) 7/21 Žáček I.: Vysoká škola klavírní hry (PJ) 7/13 Radnice Jarolímková H.: Radnice a bratři Vilímcové 8/17 Teplice Přibylová L.: Světová premiéra opery Gary Papacha 5/13 – Ohlédnutí za 41. ročníkem Hudebního festivalu Ludwiga van Beethovena 8/9 Trutnov Matzner M.: Čtvrtstoletí Trutnovského podzimu 12/8 Ústí nad Labem Frič R.: Ohlédnutí za Virtuosi per Musica di Pianoforte 1/22 Ústí nad Orlicí Štraus I.: Kocianova houslová soutěž 7/27 Zlaté Hory Pohlová J.: Mezinárodní mistrovské klavírní kurzy Antonína Kubálka 9/13

DIVADLO České Budějovice Šaldová L.: Katastrofální Jakobín v Českých Budějovicích 2/26 – Zábavný začátek sezony v Českých Budějovicích (Zkouška na operu) 12/20 Český Krumlov Herman J.: Poslední českokrumlovská Rusalka? 10/17 Brno Herman J.: Druhý pokus o Rusalku 8/24 Kopecký J.: Ze scény Komorní opery hudební fakulty JAMU 2/28 – Netopýr vlétl na novou scénu Městského divadla Brno 4/23 Lejsková V.: Atlantida 5/25 – Korzár poprvé v České republice 6/29 – Reduta ze sna probuzená 12/23 Šaldová L.: Řecké pašije v Brně aneb Konečně zas jedna skutečná událost 3/18 – Flotowova Marta v Brně 4/22 Grabštejn Hrdinová R.: Opera na Grabštejně potřinácté 10/19 Liberec Herman J.: Bohéma v Liberci aneb slyšet se, vidět, vcítit 3/22 Šaldová L.: Předčasná premiéra v Liberci aneb zase jednou Dalibor 1/30 – Rádobymoderní Boris Godunov v Liberci 6/27 Loket nad Ohří Herman J.: Oněgin na louce pod hradem 9/18 Olomouc Herman J.: Nabucco v Olomouci 2/27 – Dvakrát Figarova svatba 6/26 Kopecký J.: Cesta do Japonska? Přes Polsko! aneb Madama Butterfly v Olomouci 12/22 Ostrava Herman J.: Ostravský Macbeth osamocen v bobrové jeskyni 2/27 – Nápoj lásky v Ostravě aneb na dovolené v Itálii 5/24 – Ostravská Rusalka nesentimentální 12/20 Pardubice Hofericová M.: Stabat mater A. Dvořáka netradičně jako divadelní inscenace 6/28

55

Plzeň Rybářová-Ročáková L.: Liška Bystrouška – úspěch plzeňské opery 1/30 – Plzeňský Trubadúr příliš nepřesvědčil 5/23 – Vtipný Don Pasquale 8/25 – Hry o Marii 12/19 Šaldová L.: Nuda v Plzni (Vídeňská krev) 3/23 Praha Blahynka M.: Operní příběh aztéckého panovníka jako podobenství o současném světě (Montezuma) 5/20 Herman J.: Dvakrát Martinů a nový operní podnik (Slzy nože, Ariadna) 2/24 – Muž, chlapec a žena (Man and Boy) 2/26 – Opera zase v Kolowratu (Čtyřnotová opera) 4/23 – Perné odpoledne aneb Bastien a Bastienka ve verších 4/24 – Co je tradiční Rusalka? 6/25 – Dvakrát Figarova svatba 6/26 – Zkouška na divadlo 9/19 – Klopýtáme, padáme aneb Lazebník sevillský v SOP 11/24 Hrdinová R.: Špatně nebo dobře prodaná nevěsta? 1/28 Reittererová V.: Piková dáma 1/29 Slavíková J.: Dobrá věc se podařila aneb Prodaná nevěsta v Šárce 10/18 Someš J.: K zimnímu období patří pohádky aneb Louskáček v ND a Popelka v SOP 2/24 – Konzervatoriské, bravo! 4/23 – Letem baletním světem 5/22 – Kompletní Prsten Nibelungův poprvé na české scéně 7/34 – Lucie Ľubici Vargicové byla svátečním zážitkem (Lucia di Lammermoor) 7/37 – Soudobý balet dostal opět slovo (Ibbur, Čas bolesti) 8/27 Šaldová L.: Mertova operní prvotina ve Státní opeře Praha (La Roulette) 5/21 – Jenůfa chladná jako led 11/24 – Aida postaru 12/19 Žáček I.: Festival Opera 2005 již posedmé 4/20 Rakovník Šaldová L.: Světová premiéra v Rakovníku (Nevěsta z Korinthu) 8/26 Ústí nad Labem Šaldová L.: Konec sezony v Ústí (Tosca, Così fan tutte) 8/26

TELEVIZE , ROZHLAS Ruml I.: Zlatá Praha 2005 7/32

Kolouchová Z.: Pařížské setkání s Janáčkem 12/30 Préval de J.: České kulturní centrum v Paříži 3/28

Z DOMOVA, GLOSY, DISKUSE, FEJETONY, ZASLÁNO

Holandsko Poláčková M.: Sbor Radost-Praha v Holandsku 12/30

Blatný P.: Poslední žáci Janáčkovi 4/15 – Zapomínání a zapomnění 12/14 Brabec Z.: Soumrak opery v Čechách 9/18 – Chvála DVD 9/42 Čenský P.: Pomník, o který se tříští čas 3/15 Douša E.: Co nového na Pražské konzervatoři 11/14 – Přítomnost v minulosti, současnosti a v budoucnosti 12/11 Felzmann R.: Kruhy přátel hudby 6/20 Hradecká D.: Česká filharmonie – po intenzivním zájezdovém podzimu již v prosinci hýčkala své domácí publikum 1/17 – Jak se slaví v České filharmonii 2/15 – Neeme Järvi s filharmoniky 3/15 – Další hosté České filharmonie – Manfred Honeck 4/15 – Česká filharmonie zveřejnila program své 110. koncertní sezony 5/17 – Česká filharmonie „zvěčnělá“ aneb její nové live nahrávky v příští sezoně 6/21 – Legenda se vrací – Charles Dutoit bude opět řídit Českou filharmonii 7/29 – Filharmonikové vzpomínali na Václava Neumanna 8/21 – Bájní hrdinové ožívají 9/12 Kopecký J.: Do Karlových Varů za pramenem živé inspirace 5/16 Trojan P.: Pražská konzervatoř bude slavit 9/8 – Přítomnost, sdružení pro soudobou hudbu 10/12 Waldmann J.: Český komorní orchestr 12/15

OD FIRMY K FIRMĚ 1/46, 2/46, 3/44, 4/44, 5/44, 6/46, 7/52, 8/46, 9/42, 10/44, 11/50, 12/48

ZPRÁVY Z DOMOVA 1/31, 2/29, 3/25, 4/26, 5/28, 6/30, 7/39, 8/29, 9/20 10/20, 11/26, 12/24

ZE ZAHRANIČÍ Francie Horník P.: Ariadna na Naxu a Češi v Paříži 2/34 Matzner A.: Opět v Cannes 3/32

Šaldová L.: Vojcek v dnešním světě 6/32 – Dva ruské tituly v Komische Oper (Lady Macbeth, Evžen Oněgin) 8/34 – West Side Story ve Stralsundu 9/28 Vašatová J.: Salzburger Festspiele 2005 10/29 Vitula J.: Láskyplné souboje se starou hudbou 4/32

Japonsko Kaňka A.: Žesťový soubor Pražské konzervatoře v Japonsku 7/43

Španělsko Jarolímková H.: Kouzelná flétna v královském divadle v Madridu 10/23

Maďarsko Matzner A.: Irigylünk, de gratulálunk 5/34

Švédsko Horník P.: Skandinávská operní klání 10/32

Polsko Horník P.: Ring po polsku 9/27 – Halka v novém divadle 12/27

Švýcarsko Horník P.: Skvělý Faust 3/33 – Wilsonův Lohengrin 7/43 Vašatová J.: Verbier Festival a Academy 2004 1/34 Vitula J.: Po české klasice Carská nevěsta a Bruckner S Alexandrem Pereirou o opeře v Curychu 6/32

Rakousko Jarolímková H.: Salzburger Festspiele 2005 – událost světové úrovně 10/25 Petrdlík J.: Zeffirelliho Don Giovanni 3/31 Reittererová V.: Návrat Franze Schrekera 2/32 – Prsten Nibelungův nonstop 4/33 – „Tak velmi mne dojímá českého lidu píseň…“ aneb Prodaná nevěsta ve Vídni 8/33 Slavíková J.: Jedinečná Norma Edity Gruberové a Marcella Viottiho 4/31 Vašatová J.: Innsbrucker Festwoche 2005 – stále mladý festival staré hudby 11/35 Vitula J.: Mozart na rozhraní generací 9/29 Řecko Březina A.: Řecké pašije B. Martinů konečně ve vlasti Nikose Kazantzakise 8/32 Slovensko Blahynka M.: Nekvasil a Dvořák inscenovali Rusalku 5/31 Slavíková J.: Rigoletto s Ľubicou Vargicovou 2/34 – Dvakrát z operní Bratislavy 12/28 Spolková republika Německo Brabec Z.: Uplynulá sezona v Bavorské státní opeře v Mnichově 7/42 – Mnichovské operní slavnostní hry 2005 9/24 Herman J.: Z mrtvého domu a Káťa Kabanová 4/30 Horník P.: Carmen na houpačce 2/35 – Fidelio v Lipsku 5/34 – Bayreuther Festspiele 2005 11/33 – Krvavý Macbeth v Drážďanech 12/29 Jarolímková H.: Bayreuther Festspiele 11/33 Kopecký J.: Do Norimberku za Fibichem 3/31 Petrdlík J.: Z německého operního života 5/33 Ruml I.: Skladatel Gluck spojuje Norimberk s Prahou 5/32

56

USA Králík J.: Třikrát z Nového Mexika 11/36

ZPRÁVY ZE ZAHRANIČÍ 1/36, 2/36, 3/34, 4/34, 5/36, 6/34, 7/44, 8/36, 9/30, 10/34, 11/38, 12/32

RECENZE KNIH Bártová J.: Camerata Brno (V. Lejsková) 2/43 Plecitá J., Klimešová M.: Podoby Bedřicha Smetany (J. Smolka) 3/40 Panenka J., Součková T.: Prodaná nevěsta na jevišti Národního divadla (Z. Brabec) 3/40 Drlíková E., Straková T.: Leoš Janáček: Literární dílo (1875-1928) (J. Smolka) 9/37 Sehnal J.: Barokní varhanářství na Moravě, 1. a 2. díl (P. Malének) 9/38 Černý J.: Historická antologie hudby v českých zemích (do cca 1530) (J. Baťa) 10/41 Poledňák I.: Vášeň rozumu (A. Matzner) 11/46 Schnierer M.: Proměny hudebního neoklasicismu (J. Bártová) 12/45

RECENZE CD 1/48, 2/48, 3/46, 4/46, 5/47, 6/48, 7/54, 8/48, 9/44, 10/46, 11/52, 12/50