2. 1. 2006
Jitka Bařinková
Vánoční koledy a jejich místo v současném světě (Esej do Sociologie umění)
Skončil čas Vánoc a nastává čas rekapitulace. Období zamyšlení se nad smyslem těchto
svátků a také nad otázkou, co nám přináší nového. Musíme si přiznat, že od ideálu Vánoc jako od jejich smyslu se naše zmodernizovaná společnost značně vzdaluje. Na rozdíl od našich předků nám dopravní technika a komunikační technologie značně zpřístupnila a přiblížila
kulturu jiných národů. Nastala možnost vybírat si, čemu budeme věřit, a s tím i různé nové
tradice, skřítci a dědečkové, kteří přinášejí dárky. Ruského dědu Mráze z předrevoluční éry vystřídal americký Santa Claus. Naproti českému Ježíškovi, u něhož váháme, jak vlastně vypadá, je tento bělovlasý dobrosrdečně vypadající muž v červeném plášti mnohem lépe komerčně využitelný. S ním a s jeho sobím spřežením se setkáváme na reklamních tabulích,
v regálech v podobě čokoládových figurek, na tričkách a jiném zboží. Význam této tradiční postavy nikoho nezajímá, hlavní je, že přinese celý rok očekávané dárky. Také s vánoční výzdobou se setkáváme ještě dřív než napadne první sníh. Města utrácí miliony za mnohdy
nevkusné osvětlení podél silnic. Smysl nám nějak uniká. Je to asi nějaká soutěž, která mezi městy uniká: kdo má dražší, kdo barevnější a hlavně, kdo bude první s vánoční výzdobou.
Obdobně je to i s vánočními písněmi, koledami. Při prosincové pochůzce městem to
vypadá, že jejich smyslem je upozornit obyvatele města a potencionální zákazníky, aby
vytáhli své úspory a utratily je za dárky pro jejich ratolesti a ostatní rodinné příslušníky a známé. Po štědrovečerní nadílce, kdy více kulturně založené rodiny naposledy zazpívají
„Nesem vám noviny“ a „Narodil se Kristus pán“, doba Vánoc končí. Začínají totiž zimní
výprodeje a tam se už melodie dávno uplynulých svátků nehodí. Doba zběsilého nakupování spojená se stresem konečně končila a je třeba soustředit se na novoroční předsevzetí a termíny
sociálních příspěvkům státu. Přitom všechno je naopak. Vánoce, jako duchovní svátky Štědrým večerem teprve začínají. Stejně jako začínají mít smysl koledy oslavující narození „Ježíška“.
Každý zná několik vánočních koled. Většinou jsme se je naučili od svých rodičů, případně
v hudebních výchovách ve škole. Je to tak nepostradatelný fenomén, že byl částečně trpěn i v dobách komunismu poté, co cenzura odstranila „nevhodná“ slova jako Kristus nebo Bůh. Všichni znají základní desítku koled, málokdo však přemýšlí o pravém sdělení těchto písní.
Vánoce jsou křesťanským svátkem, který oslavuje den narození Ježíše Krista. Který den
to je, není úplně jisté. Nový zákon poskytuje jen málo klíčů k tomuto datu. Také tu přibývá
mírně matoucí informace o pastýřích pasoucí svá stáda. Ti přece slyšeli hlas andělů jako první. Svá stáda však mohli hlídat spíše v létě než v zimě. V dobách šíření křesťanství však
bylo nutné obrátit lid potřebným směrem. V prvních staletích našeho letopočtu vládly
pohanské zvyky. Jedním z nich byla oslava slunovratů i s pohanskými rituály. V roce 354 proto přesunula církev datum narození Krista ze 6. ledna na 25. prosince, aby přetáhla příznivce Mithrova kultu1. Byla to také doba Saturnálií oslavujících boha Saturna a nespoutaného veselí.
Označení svátků vánočních vychází ze dvou základů. Ve většině zemí název vyjadřuje
latinské sdělení nativitas Domini nostri Jesu Christi2, jako např. ve Francii noël (vychází
z latinského natalis – den narození), v Polsku Boze narodzenie atd. České slovo Vánoce má zřetelnou souvislost s německým výrazem Weihnachten3. Plurál slova Vánoce dokazuje, že
svatých nocí bylo víc. Synoda v Tours v roce 567 vymezuje 12 svatých nocí mezi Narození Páně a Zjevením Páně (tedy svátkem Tří králů) a nazývá je svatým dvanáctidenním časem.
Celé vánoční období bylo zaměřeno na narození spasitele. Začalo obdobím adventu4, tedy
čtyři týdny před vánočními svátky. Během této doby žil lid tajemstvím očekávání příchodu Vykupitele. Nastala doba půstu, kdy se z církevního příkazu nesměly konat taneční zábavy
ani svatby. Jakékoliv veselí zde nebylo na místě. Kulturní záležitostí se stávaly rodinné nebo
vesnické sešlosti spojené s draním peří nebo předením, kdy se vyprávěly příběhy a pověsti.
V kostelech se zpívaly písně očekávání, zvláště na ranních rorátech5 píseň Rosu dejte, nebesa,
zhůry a oblakové dštěte Spravedlivého.Otevři se země a vypuč Spasitele… apod.
Až o štědrém dnu se na půlnoční mši se má lid dovědět o narození Páně. Je to také první
den, kdy se chodilo na koledu. Toto období trvalo do 6. ledna, svátku Tří králů. Slovo koleda je podle názoru L. Niederleho6 odvozeno z latinského slova Calendae Januariae (kalendy),
označující první lednové dny, kdy staří Římané slavili zimní slunovrat. Staroslověnské slovo
koleda znamenalo také návštěvu přátel, kteří přišli přát do nového roku, pak samo přání a také píseň. Badatelé se shodují v tom, že koleda vznikla v předkřesťanském období. Původně prý byla spjata s jarním časem, začátkem zemědělských prací. V životě zemědělců měl tedy velmi Příznivci boha světla Mithry slavili 25. prosince Dies natalis Solis invicti (den zrození nepřemožitelného Slunce). 2 Narození Pána našeho Ježíše Krista 3 odvozené ze středoněmeckého ze den wihen nahten ( za svatých nocí) 4 Jeho počátky spadají až do doby Karla Velikého. 5 Podle prvního slova latinského Rorate coeli… (Rosu dejte nebesa) – každodenní adventní ranní mše. 6 L. Niederle: Slovanské starožitnosti II, Praha 1924, str.243 – 249. 1
důležitou roli. S přesunem Nového roku na zimní období se koledy přesunuly k Vánocům. Později se hlavním symbolem obchůzek stalo obdarování. Ve středověku šířili koledy potulní
žáci, kteří často účinkovali také ve vánočních hrách. Ještě v polovině 14. století chodilo na
koledu i duchovenstvo. Koledovali i správci farních škol, kantoři, obecní zaměstnanci, biřici,
pivovarští dělníci, atd. Roku 1390 byla zakázána účast lidem pochybných profesí, což dosvědčuje, že se tímto způsobem obohacovali…
Při koledách se zpívaly liturgické písně i písně lidové, důležitou složku tvořily i popěvky a
říkadla. Vlastní podstata spočívá v přání štěstí a zdaru zejména v hospodářském životě. Zpívalo se buď a capella nebo za doprovodu jednoduchých hudebních nástrojů (například fanfrnoch – bukač). V minulém století, zvláště v jeho druhé polovině, se smysl koled
(většinou zvěstující narození Krista) přesunul na opěvování zimního času a vánoční pohody7. Velmi oblíbenou se stala komická vánoční píseň Vánoce, vánoce přicházejí. Mezivánoční
období až do Nového roku patřilo služebnictvu, které si hledalo novou službu (odtud pochází pořekadlo „na Štěpána není pána“).
Důležitou součástí vánočního koledování je provádění vánočních her. Někdy jsou
hlavními postavami různí svatí (např. Hra o Svaté Dorotě nebo původně žákovská hra na Blažeje a na Řehoře), jindy tyto hry zpracovávají scénu Kristova narození, tzv. betlémské hry. Na Valašsku, ale také v Maďarsku, Rumunsku, Polsku, atd. jsou hlavními představiteli
vánočních her pastýři – pastuši, jejich pouť do Betléma a klanění malému Ježíškovi. Obraz Krista, který je „zrozen v chudobě“ má silný sociální obsah , blízký obyčejným lidem.
Podobně působí také jednoduché nápěvy písní těchto her. Často to jsou znatelné melodie
starých světských koled i milostných písní. Nejstarší zápisy pastýřských her jsou z poloviny
19. století. Už v roce 1770 a 1786 vyšly dvorské dekrety, zakazující jesličkové, tříkrálové, hromniční a masopustní hry a frašky. Vznik těchto her tedy spadá zhruba do první poloviny
18. století. Ještě dnes se můžeme setkat s chozením tří králů. Tříčlenné skupinky dětí obchází
domy s legendou „My tři svatí králové jdeme k vám“. Nade dveřmi pak zanechají symbol K M
B. Účastní se ho kromě členů různých souborů hlavně děti, které si tímto způsobem mohou
přivydělat. V poslední době se o to zasloužil také Červený kříž. Už po několik let vysílá tato organizace skupinky skautů s pokladničkou, do níž vybírají po domech příspěvky na dobročinné účely.
Pro svou práci jsem se snažila získat názor na předvánoční horečku vyvolanou obchodní
sítí. Ptala jsem se asi dvou desítek lidí různých generací. Zajímal mě jednak obecně jejich Jejich tvůrci byli zejména skladatelé umělých lidových písní. Např. František Mrlík (píseň Bělounká holubička).
7
vztah k vánočním písním a koledám a jejich osobní zkušenosti a také názor na provozování vánočních obyčejů, zejména tedy zpívání koled dnes. Výsledky mě nijak nepřekvapily. Naopak potvrdily mou domněnku a vlastní názor.
Se zpěvem koled měli nějakou zkušenost všichni dotázaní. Většina zpívala koledy se
svými rodiči, některé si pamatují ze školy. Část z nich se velkou většinu koled naučila ve
folklorním souboru se kterým vystupovali jako děti nebo nadále vystupují. Příslušníci starší generace se s vánočními písněmi setkávali zejména při bohoslužbách v kostele. Koledy se
zpívávali na půlnoční mši, na první svátek vánoční, na svatého Štěpána a na Tři krále.
V jiném období nebyl důvod ani potřeba. Doma zpívali jen o Štědrém večeru a na koledu
nechodili. Souvisí to také s příchodem dvou světových válek, jejichž vlivem zanikla část lidové kultury. Byla znovu částečně obnovena po druhé světové válce. Bohužel se s vánoční
obchůzkou, stejně jako s vánočními hrami setkáváme jen v provedení folklorních souborů. Ty se snaží zvyky rekonstruovat a přednést současnému obecenstvu alespoň v divadelní podobě.
Téměř všichni dotázaní se stavějí proti předvánočnímu uvádění koled. Nejčastějším
důvodem bývá ztráta pohody a hlavně jedinečnosti dne Vánoc. Kritizují využívání vánočních
koled velkými nákupními centry pro komerční účely. Mladší ročníky jsou trochu více tolerantní. Nejen, že jim předvánoční ruch nevadí, jsou dokonce vděční že jim vánoční koledy
připomenou nadcházející sváteční atmosféru. Smysl vánoc se však tímto plýtváním atmosféry pomalu ztrácí. Koledy zpívané o štědrém večeru postrádají své kouzlo
I když velké procento Čechů křesťanství nevyznává, snaží se dodržet duchovní tematiku
Vánoc, jak si ji pamatují z dětství. Také své děti vychovávají v myšlence, že se narodí Ježíšek
a přinese jim dárky. V dnešní době můžeme o narození Krista slýchat z amplionů obchodních středisek někdy už v listopadu. V době adventu jsme koledami zahlcováni i na vánočních
trzích, v týdnu před Vánocemi také z rozhlasu. Tajemství očekávání je tímto prozrazeno a dostáváme se do situace, kdy jsme vánočními písněmi zcela znechuceni. Můžeme jen
očekávat, co se z vánočních svátků stane v budoucnosti. Je možné, že se smysl přesune úplně
za hranice křesťanských slavností a hlavním cílem bude vlastní obohacení, dárky a peníze. Přejme si však, aby se naší hnací silou staly znovu hodnoty a ne materiální modly, aby poezie Vánoc nevymizela.
Použitá literatura:
Coogan, Michael D.: Historie náboženství. Praha, Knižní klub a Balios, 1999. Frolec, Václav a kolektiv: Vánoce v České kultuře. Praha, Vyšehrad 1988. Karree, Iso: Zvěrokruh a lidový rok. Bratislava, Eugenika 1998.
Pajer, Jiří: Svět lidové písně. Strážnice, Ústav lidové kultury 1989.
Vavřinová, Valburga: Malá encyklopedie Vánoc. Praha, Libri 2001.
Vetterl, Karel: Lidové písně a tance z Valašskokloboucka, číst I. Praha, Nakldatelství československé akademie věd 1955.
Vlastivěda moravská, Lidová kultura. Část 5. Brno, Muzejní a vlastivědná společnost, Strážnice, Ústav lidové kultury 2000.
