Prolog
A
ť nevěří, že bych mohl udělat výjimku! Trvám na tom, musím jednu z loutek rozříznout,“ prohlásil „ pruský strážný u městské brány do Berlína. „A to odshora dolů. Předpis je předpis.“ Julius Klingenthal, majitel loutek, zbledl jako stěna. „To nemůžete udělat! Zničíte mi tak můj způsob obživy. Přece jsem vám řekl, že jsem břichomluvec a každá ta loutka je pro mě nenahraditelná.“ „A já mu zase řekl, že nemůžeme dělat žádné výjimky.“ Strážný se přísně zahleděl na Klingenthala. „Když se mu to nelíbí, může si stěžovat na vyšších místech.“ „Já si nechci stěžovat, přicházím s pokojnými záměry, chci ve městě pořádat představení. Ale než bych dopustil, abyste jediné mé loutce zkřivil vlas na hlavě, tak se raději obrátím a půjdu jinam a Berlín mi může být ukradený!“ Klingenthal se chystal obrátit káru, na které sedělo jeho šest loutek, ale strážný ho zadržel. „Co to má znamenat?“ zamračil se Klingenthal. „Tak lehký, jak si to myslí, to není! Vzbudil podezření, velké podezření. Šest loutek na káře, každá jiná, jako houf cikánů, kdoví, co všechno je v nich ukryté. Pistole, střelný prach, bajonety? Po Prusku se netáhne se zbraněmi, rozhodně ne, když je člověk nízkého rodu, a to von je, nebo ne?“ Klingenthal se kousl do rtů. Není sice šlechtického původu, ale pochází z dobré rodiny, z domu, kam chodívali 11
LOUTKAROVA HRA.indd 11
16.11.2014 9:30:06
vážení měšťané, kde se večer pořádaly hudební sedánky a mluvilo se francouzsky. Otec půjčoval peníze a měl zastavárnu v Tangermünde, byl však Žid, a to se jemu a celé rodině stalo osudným. V chaosu sedmileté války někdo jeho i s rodinou udal, byli pronásledovaní a nakonec popraveni. Zůstal jen Klingenthal; rozmarný osud ho nechal žít a později – po mnoha spletitých cestičkách – ho vyvolil a učinil z něj ventriloquistu. Neměl nic proti břichomluvectví, naopak, věnoval se mu rád. Ale jako břichomluvec stál spolu s nádeníky, drobnými rolníky a řemeslníky na nejnižším stupni společenského žebříčku a musel si nechat líbit potupné oslovování ve třetí osobě. Klingenthal učinil poslední pokus. „V loutkách je jenom vlna a koňské žíně,“ ujišťoval a přemohl se, aby dodal: „Prosím vás, teď už mě propusťte.“ „Může prosit tak dlouho, než se komisárek promění v koláč, ale já mám své rozkazy.“ Strážný vytasil dýku a obcházel káru. Na každé straně seděly tři loutky. Vlevo plavovlasá děvečka, která měla na sobě vybledlou zástěru a čepec na hlavě, vedle ní hradní slečna, stárnoucí stará panna se špičatým kloboukem, znuděným pohledem a zmuchlaným kapesníčkem v ruce, nakonec sedlák s vidlemi – na pravé straně seděl lodník v manšestrácích, žoldnéř ve skutečném pancíři a rychtář v úředním oblečení a s úředním zlatým řetězem na krku. „Je z pravého zlata?“ zeptal se podezíravě strážný. Navzdory nebezpečné situaci nedokázal Klingenthal potlačit úsměv. „Kdyby byl ze zlata, tak bych tady nestál.“ „Aha, no.“ Strážný chvilku uvažoval, jak to loutkář myslel, pak pokračoval: „Na téhle loutce provedu namátkovou zkoušku.“ Rozhodným pohybem zvedl řetěz a rozřízl rychtáři tělo po celé délce. Chtěl se podívat dovnitř, ale zarazil ho drásavý výkřik. Byl to bolestný řev člověka, o tom nebylo pochyb, a vycházel z úst loutky. To snad není možné! 12
LOUTKAROVA HRA.indd 12
16.11.2014 9:30:06
Nebo ano? Zmateně se obrátil ke Klingenthalovi. „To on teď tak zařval?“ Místo odpovědi za sebou uslyšel chroptění, které pomalu utichalo, a tentokrát nepochybně muselo vycházet z loutky, protože ten chlap před ním ani nepohnul pusou. Nikdo není schopen vyluzovat takové zvuky a nepohnout rty, ani ten nejlepší břichomluvec. Jak je to možné? Čáry máry v osvíceném Prusku neexistují, všechno musí mít přirozené vysvětlení. Ale jaké? „Vrahu!“ Strážný sebou bezděky cukl. Ten výkřik přicházel od děvečky. „Zabil jsi ho!“ „Darebáku!“ připojila se hradní slečna. „Hajzle!“ křičel sedlák. „Protáhněte ho pod kýlem!“ zvolal lodník. „Zbičujte ho!“ přidal se žoldnéř. Strážný se s vypětím všech sil snažil, aby se ovládl. To není možné! Každá nadávka vyšla z úst jiné loutky. Děvečka měla příjemný hlas, hradní slečna spíš vřeštivý, sedlák mluvil protahovaným tónem, lodník a žoldnéř řízně a bojovně. Jako kdyby ty loutky opravdu žily. „Mé loutky skutečně žijí,“ promluvil Klingenthal, jako kdyby strážnému četl myšlenky. „Jen bohužel někdy nezvolí správný tón. Prosím jejich jménem o prominutí.“ „Ach jo.“ Strážný zastíral nejistotu a zasunul dýku do pouzdra. „Rozhodně je zřejmé, že s sebou nemá žádné zbraně. To tedy měl štěstí. A jak je na tom s penězi?“ „S penězi?“ „Jo, s penězi. Přece mi nechce tvrdit, že cestuje bez jediný mince.“ „Samozřejmě že ne,“ bránil se rychle Kligenthal. S úlevou si všiml, že vojákova pozornost se už neupírá k jeho miláčkům. „Mám s sebou pár norimberských paců.“ „Norimberských paců?“ 13
LOUTKAROVA HRA.indd 13
16.11.2014 9:30:06
„Ano,“ přikývl Klingenthal a přemýšlel, proč se strážnému náhle zablýsklo v očích. „Tak to sypal rovnou do pakhófu. Tam se uvidí, co dál.“ „S dovolením, to je nějaký hostinec?“ Strážný se ušklíbl. „No dům pro hosty to je, ale jestli je zrovna pohostinný, to je otázka.“ „Lituju, ale nejdřív se poohlédnu po nějaké noclehárně.“ „To se teda nepoohlédne!“ Hlas strážného opět řezal jak břitva. „Udělá, co mu povídám. Tak mazal do pakhófu, šup, šup!“ Klingenthalovi nezbývalo než poslechnout, zvlášť když se vedle něj vynořil druhý voják a surově do něj šťouchl. „Tak jdeme!“ rozkázal. „Budu si na vás stěžovat!“ vykřikl vztekle Klingenthal. Strážný se opět zašklebil. „Tak si stěžoval, když jinak nedá. Nejlíp v pakhófu.“
Packhof, jak se ukázalo, byl celní úřad a před velkou, kamennou budovou musel Klingenthal na vojákův rozkaz zastavit svou káru s loutkami. Chvíli trvalo, než vyšel ven pedanticky oblečený muž v paruce – celní inspektor. Nepozdravil, zato si založil ruce v bok a důkladně si Klingenthala prohlížel. Viděl muže středního vzrůstu a souměrné postavy se snědým, větrem ošlehaným obličejem, jeho věk odhadl asi na pětačtyřicet, a všiml si, že je neobvykle oblečený vzhledem k tomu, že zřejmě putuje světem pěšky. Měl na sobě vycházkový kabátec z jemného, černého nankinu. Rovněž bylo neobvyklé, že do káry nebyl zapřažený kůň. Zřejmě ji táhl sám. Je to pán, který pro zábavu táhne káru, nebo nuzák, který si někde sehnal kabátec? Vzhledem k ošlapaným botám a loutkám na káře se inspektor rozhodl, že má co dělat s kejklířem – možná potulným hercem nebo komediantem. „Má něco k proclení?“ zeptal se nahlas. 14
LOUTKAROVA HRA.indd 14
16.11.2014 9:30:06
Klingenthal, jenž měl stále silnější pocit, že stojí na pranýři, namítl: „Protestuji proti tomu, jak se mnou bylo zacházeno u brány. Strážný bezdůvodně rozřízl jednu z mých loutek!“ „Ano? Tak to tedy konal jen svou povinnost,“ odpověděl klidně inspektor. „Stejně jako i já mám v úmyslu konat svou. Ptám se proto ještě jednou: Má něco k proclení?“ „Ne, nic.“ Teď se do hovoru vmísil strážný, který ho sem přivedl: „Má u sebe norimberské pacy.“ „Cože? Norimberské pacy?“ Inspektorův hlas zněl, jako kdyby s sebou Klingenthal vezl kbelík plný fekálií. „To jsou dobré peníze. Bylo mi řečeno, že jeden pac má hodnotu asi čtyři krejcary.“ „Jsou to neplatné peníze! Opovaž se chtít je vpašovat do města!“ Klingenthal se polekal. „To by mě vůbec nenapadlo. Nevěděl jsem, že pac tady neplatí.“ „Co znamená neplatí? Náš král Fridrich už před desetiletími zakázal všechny cizí měny.“ „To jsem taky nevěděl. Jsem v Berlíně poprvé.“ Inspektor povytáhl obočí. „To mu nepomůže. Musím mu všechny pacy zabavit.“ „Nemůžu je někde vyměnit za pruské tolary? To přece musí být možné?“ „Není. Cizí měny v naší zemi neexistují. A co neexistuje se také nedá vyměnit. Tak dal sem ty peníze.“ „Myslel jsem, že neexistují? Tak jak je mám vydat?“ „Chce být infam? Vydá mi ihned ty peníze, nebo přikážu, aby bylo použito násilí!“ Klingenthal stiskl zuby, až se mu napjaly svaly v tváři, ale ovládl se. Už mu bylo jasné, proč se strážnému u brány tak škodolibě zablýsklo v očích. Neochotně sáhl pod kabátec a vytáhl měšec s penězi. „To jsou všechny mé peníze, z čeho mám žít, když mi je vezmete?“ 15
LOUTKAROVA HRA.indd 15
16.11.2014 9:30:06
„To je jeho problém, to si měl rozmyslet dřív.“ „Chtěl bych na ně dostat potvrzení. Aspoň na to snad mám nárok.“ „On tady nemá co chtít! Žádné potvrzení nepotřebuje. Ostatně ty peníze neexistují.“ Klingenthal to vzdal. Vyrostl ve Staré marce a věděl, jak zatvrzelí dokážou být pruští úředníci, avšak takovou zarytost si dosud představit nedovedl. Odevzdal své peníze. Inspektor je přijal. „Může být rád, že ho neobviním z pašeráctví, co si myslí, kolik zabaveného pašovaného zboží je uloženo ve skladech celního úřadu!“ Klingenthal mlčel, cítil, že každé další slovo by bylo zbytečné. Mlčely i jeho loutky. Jen žoldnéř se neudržel a sykl: „Jsou to loupežníci.“ Lodník se přidal: „Piráti.“ Ovšem zašeptali to tak tiše, že to strážný ani inspektor neslyšeli. Úředník zjevně považoval případ za vyřízený, neboť poslal vojáka zpátky k bráně a obrátil se k odchodu. V návalu shovívavosti však ještě loutkáři uštědřil radu: „Když nemá peníze, musí si nějaké vydělat, jako to dělá každý pracující člověk. Do té doby se jistě může ubytovat u Bílé labutě, hostinský není špatný chlap, možná ho pro začátek vezme i na dluh.“ Po těch slovech zmizel v rozlehlé budově celnice. Klingenthal tu zůstal sám. Přišel do rušného Berlína, ale připadal si jako nejopuštěnější člověk na světě.
Hostinský u Bílé labutě vypadal jako všichni z jeho cechu: Měl rudý obličej, byl tlustý a špatný na nohy. Tím spíš bylo nutné ocenit, že byl ochoten vyjít před hostinec a podívat se na Klingenthala a jeho loutky. Protože byl navíc i dobrák, vyslechl si, co se loutkáři přihodilo, a souhlasil, že se u něj smí na tři dny ubytovat. 16
LOUTKAROVA HRA.indd 16
16.11.2014 9:30:06
„Ale jenom na tři dny,“ supěl, „a jenom proto, že vám to doporučil celní inspektor. V Berlíně je draho a bude každým dnem dráž. Není nic, na co by Starý Fritz neuvalil daň, vůbec nic! Za každou libru kávy shrábne osm stříbrných grošů, a přitom je přísně zakázáno pražit si kávu sám! Je to div, že se člověk může ještě bez zdanění vymočit a nadechnout.“ Klingenthal chtěl zdvořile poděkovat, přerušila ho však statná žena, která vyběhla před hostinec a rozčileně křičela: „Karle-Wilhelme, Karle-Wilhelme, kde zase vězíš? Myslíš si, že se práce udělá sama, říkám ti…“ Co chtěla říct, zůstalo jejím tajemstvím, protože uviděla Klingenthala a jeho loutky na káře a rázem změnila výraz tváře. Rysy se jí vyhladily, vlídně se usmála, dokonce se rozzářila. Klingenthal nemohl tušit, že hostinská má ve Steinfurthu na Labi neteř, s níž si pilně dopisuje, a ta jí už často psala o loutkáři, jenž je mistrem ve svém oboru, a proto se mu také přezdívá král loutek. Tenhle loutkář ovládá jako nikdo jiný umění břichomluvectví a dokáže rozesmát náměstí plné lidí. „Vy jste určitě mistr Klingenthal!“ zvolala. „Já jsem tady hostinská, vítejte u Bílé labutě! Doufám, že nám prokážete tu čest na dlouhou dobu.“ „Zatím jenom na tři dny,“ poznamenal hostinský. „Jenom tři dny? To nepřipadá v úvahu.“ „Ale jo.“ Hostinský jí vyložil svízelnou situaci, v jaké se Klingenthal ocitl. Než mohla žena promluvit, loutkář dodal: „Hned zítra ráno uspořádám představení a doufám, že vydělám nějaké peníze. Jsem vám velmi zavázán, paní hostinská.“ „Ano, poslušně hlásím, že děkuju, milostivá!“ zvolal žoldnéř. „Ahoj, připojuji se ke slovům suchozemské krysy!“ vykřikl lodník. „Také já bych chtěla poděkovat,“ ozvala se děvečka. „Jakož i já,“ přidala se hradní slečna, „dáma dámě.“ 17
LOUTKAROVA HRA.indd 17
16.11.2014 9:30:06
Sedlák mlčel, neboť pobýval v zemi snů, jak bylo patrné z jeho hlasitého chrápání. Tvář hostinské se opět změnila, pobledla a ukázal se na ní výraz nejvyššího úžasu, protože něco takového ještě nikdy nezažila. Neteř jí barvitě popsala Klingenthalovo břichomluvecké umění, ale nedalo se to srovnat se skutečností. „Vy jste opravdu mistr svého oboru,“ vypravila ze sebe překvapeně. Klingenthalovi zjevně činilo dobře, že s ním zase někdo jedná s respektem, a odpověděl: „Bohužel rychtář vám poděkovat nemůže, protože strážný u brány mu rozpáral břicho. Je těžce zraněný a bojuje o život, doufám, že se z toho dostane.“ Šenkýřka se v duchu podivila, jak Klingenthal své loutky zlidšťuje, ale nedala na sobě nic znát a nabídla se: „Ano, vidím to. Možná bych vám mohla pomoct, mám jehlu a nitě. Ale nejprve pojďte dál, potom se uvidí.“
Klingenthal odnosil loutky do hostince, do podkrovní komory, která mu byla přidělena. Potom vzal z káry svůj skrovný majetek a uložil ho v novém bydlišti. Teď se teprve rozhlédl. Místnost měřila tři krát tři kroky, stála v ní jednoduchá postel, na stěně visel střep zrcadla a v protějším koutě uviděl stojan s umyvadlem a džbán s vodou. Okno tady nebylo. Paprsky světla, které komoru spoře osvětlovaly, sem pronikaly škvírami ve střeše. Už v životě bydlel pohodlněji, ale nemohl si teď klást žádné nároky. Opatrně uložil rychtáře na postel a rozsvítil svíčku. Ozvalo se zaklepání. Vešla hostinská s jehlou a nití. „Však tu loutku spravím!“ zvolala horlivě. „Vidím, že jste už rozsvítil, to je dobře, bude se mi lépe šít.“ „Je to od vás velice laskavé,“ pravil Klingenthal, „ale chci operaci provést sám.“ 18
LOUTKAROVA HRA.indd 18
16.11.2014 9:30:06
„Umíte to s jehlou a nití?“ zeptala se překvapeně. „Samozřejmě. Všechny své loutky jsem si vyrobil sám. První byl rychtář, proto mi zvlášť leží na srdci. Ach, přinesla jste jenom černou nit, mohl bych vás poprosit ještě o bílou a hnědou?“ „Ano, jistě, ale proč?“ „Černá se hodí k barvě kalhot, ale košili má bílou a kabátec rezavý. Když budete tak hodná, budu moct všechno sešít v příslušné barvě.“ Hostinská se vzdálila a Klingenthal se pustil do práce. Stáhl rychtáři kalhoty, rozepnul proříznutý kabátec i košili pod ním. Pracoval opatrně a jemně. „Brzy ti bude lépe,“ šeptal. „Udělám, co budu moct.“ Ohmatával jemnou kozinku, která sloužila jako kůže loutky, a cpal do těla zpátky koňské žíně a vlnu. Rychtář občas zasténal. V plápolavém světle svíčky to vypadalo, že koulí skleněnýma očima. „Ano,“ zamumlal Klingenthal, „vím, že máš bolesti.“ S úlevou zjistil, že okraje řezu jsou hladké – dýka strážného musela být nabroušená jako břitva. Vrátila se hostinská, přinesla požadované nitě a tříramenný svícen. „Víc světla vám práci usnadní, mistře. Nechci, abyste si zkazil oči.“ Klingenthal poděkoval. Rozhodl se, že klikatým stehem vytvoří přísteh, a tak rozříznutou kozinku opět spojí. Operace vyžadovala značnou šikovnost, ale povedla se. Potom přišla na řadu košile, kterou sešíval bílou nití. Hostinská ho sledovala orlím zrakem. „Vy to tedy umíte, jako kdybyste se vyučil u krejčího.“ „U krejčího ne. Naučil jsem se šít u mistra, který vyrábí loutky. Jmenuje se Zacharias Neuberger. Byl to velmi přísný učitel. Ale zároveň dobrácký a trpělivý. Vyrobit loutku v životní velikosti vyžaduje nespočetně pracovních úkonů a spoustu různého materiálu. Tělo je z vlny, slámy, 19
LOUTKAROVA HRA.indd 19
16.11.2014 9:30:06
vosku a koňských žíní, hlava z asijské rostlinné gumy, vlasy z pravých lidských vlasů. Jak vidíte, rychtář má pod parukou už trochu prošedivělé vlasy, jako mám já.“ Hostinská do sebe jeho slova vstřebávala jako houba a přikyvovala. „Když vzniká loutka, je to dlouhodobý proces, jedna část těla se přidává k druhé, úd k údu, roste jako člověk. Po celou tu dobu se k loutce promlouvá, nejprve jen občas, potom stále víc, a jednoho dne člověk zjistí, že ona odpovídá. To je okamžik, kdy začíná žít. Všechny mé loutky žijí a s trochou štěstí bude dál žít i rychtář.“ „Myslím, že je vám podobný.“ „To už mi pár lidí řeklo.“ Klingenthal pracoval dál, s přesností hodinového strojku protahoval nit látkou a dával volný průběh myšlenkám. Uplynulo už dvacet let od té doby, co stvořil rychtáře, dvacet let, ve kterých se přihodilo nesmírně mnoho, ve kterých vyrobil dalších pět loutek, oblékl je a naučil mluvit. Žoldnéř ztělesňoval čas, kdy sloužil jako pěšák ve vojsku, lodník připomínal jeho námořnické časy a sedlák dobu, kdy byl selským pacholkem. Děvečka byla vzpomínkou na starou Dánku, jež byla dobrým duchem v domě Klingenthalových v Tangermünde, a hradní slečna měla za vzor šlechtičnu, kterou jako chlapec vroucně zbožňoval. Všechny loutky mu byly svým způsobem blízké, ale nejtěsnější vztah měl k rychtáři, třebaže Klingenthal nikdy nevykonával funkci starosty. Než vytvořil rychtáře, studoval medicínu, dokonce velmi úspěšně, ale to mu nepomohlo. Jednoho dne se profesorovi, kterému asistoval, nepovedla operace, pacient zemřel a vina se svalila na studenta. Klingenthal se bránil, po pravdě vylíčil záležitost před vyšetřovací komisí, ale proti jeho slovu stálo slovo profesora – tedy uznávané kapacity proti obyčejnému studentu, jenž byl ještě navíc Žid. 20
LOUTKAROVA HRA.indd 20
16.11.2014 9:30:06
