Vážení, Jsme opět u zlata, a jak jste asi zjistili, vydat se za zlatem není žádná sranda, prostě jak už bylo řečeno, jde při tom opravdu o život. Že je téměř každý člověk schopen kvůli zlatu čehokoli, jsme si už řekli. Přesto se mezi zlatokopy, tak jako v běžném životě, najdou i slušní lidé, se můžete dočíst v následujících řádcích. Jak člověk vypadá, zda jezdí na kole či drahém autě, nebo jestli má pravou kapsu děravou a druhou hlubokou, není pro čistotu nebo špínu v jeho duši rozhodující. Jednu takovou dobrou duši jsem při svém hledání zlata a příběhů kolem něj, potkal. Přesto, že si v Austrálii všichni bez ohledu na pohlaví a stáří tykají, u Lady Harslett mi to v žádném případě nešlo. Dáma každým coulem, si u mě vzbudila respekt svým šarmem, dobrotou a čistotou duše. Přitom si prožila začátky osídlování vnitrozemí Austrálie už jako dítě a život pod střechou z kůry stromů pro ní nebyl ničím nezvyklým. Pojďme se podívat na první setkání s touto dámou „divokého východu“, protože Austrálie je opravdu na druhé straně pověstného „divokého západu“, tedy Americe. Pokud Vás o ní nezaujme toto povídání, setkáme se s ní a s jejím životem ještě v dalším povídání a podrobněji. Při mé poslední nedávné návštěvě Austrálie už Lady Harslett nežila, svého muže přežila pouze o pár měsíců a přesto, že byl dlouhodobě nemocný a musela se o něho starat, nedokázala na tomto světě setrvat bez jeho přítomnosti. Zemřela ve věku blízkému sta let.
Lady Harslett, zlatokopka z Goldfield Road. U snídaně / 12.11. / jsem se Standou řešil nákup landu /pozemku/ na postavení domku někde v okolí Stanthorpe. Ne, že by mě uchvátilo zlato ze včerejšího článku, ale Stanthorpe je v horách a je klimaticky blízko evropskému počasí, na které jsme zvyklí, jenom tu není zima jako v Evropě. Tedy zima tu je, ale ta se podobá víc evropskému létu, jenom v noci jdou teploty k nule. Takže celý rok teploučko a umím si představit, že naší evropskou zimu strávíme v australském létě. Navíc tu žijí pohodoví lidé, kteří nevidí život jako problém a užívají si ho. V 11 hodin jsme se vypravili na jednu z vytipovaných lokalit u městečka Amiens. Náčiní jsme nebrali, vyrazili jsme pouze na jakousi průzkumnou výpravu sbírat informace, kam za zlatem. Po Spring Creek Rd na Goldfield Rd, na které jsou údajně původní staré doly na zlato. Den předtím jsme u Davida v Old Caves Winery dostali informaci. Pozor, ale jako důvěrnou a tajnou. Jedním dechem s pošeptanou informací se nám dostalo další, že tam už žádné zlato není, ale nemáme to nikomu říkat. Že bychom ale přesnější info získali na Harslett Farm. Hodnota takové informace mi přišla značně ulítnutá, ale alespoň nějaká. Určitě nebudu nikomu říkat, kde není zlato, vypadal bych jako blázen. Pochopitelně mě zajímají i staré opuštěné doly, které vypovídají o historii kopání zlata. Součástí mého povídání o zlatě je i poznání, jakým způsobem se za pradávných dob /tedy asi před 50 lety/, dolovalo zlato.
Standa si to sviští se svou jutkou na Amiens a asi po půl hodině jízdy mi říká: „Jsme v Bapaume a odtud mě naviguj, kam mám jet“. Kouknul jsem do mapy a ptám se, proč Bapaume. Amiens, za kterým začíná Goldfield Rd, je někde úplně jinde. „To nevadí, ale až sem cestu znám, tak jsem jel sem. Dál tamtím směrem jsem ještě nikdy nejel“, sdělil mi bez mrknutí svého jediného oka Standa. Rozesmálo mě to nejenom proto, že vůbec nikam nepospícháme. Standa má totiž docela zvláštní způsob, jak se dostat z bodu A do bodu B. Nejlépe přes bod Z, protože k němu zná cestu. „Dobrá, dovedu tě na Goldfield Rd, dvacet let jsem dělal navigátora. Jseš si jistý, že jsme
v Bapaume, vždyť tu není jediný barák?“ „Tys neviděl tu budku pod stromem asi padesát metrů za námi? To je Bapaume“. Další vyvedení z míry zastírám humornou otázkou, kde že tedy bydlí starosta města. „Právě v té budce, zrovna sedí na hajzlu“, se smíchem odpoví Standa. Dál se raději neptám. „Doleva a potom druhou odbočkou doprava“, dávám pokyn k další jízdě. Po několika kilometrech Standa staví a říká, že už jsme tu odbočku minuli. „Vždyť nikde nebyla ani ta první, natož druhá“, oponuji. „Tys neviděl ty stopy v trávě asi 300 metrů za námi, co vedly pod větvemi eukalyptu?“ „No to si snad děláš prdel, tady je zakreslená div ne dálnice“. „Odbornou kvalifikaci na navigování máš, ale jenom pro Evropu, co?“ zpražil mě Standa. Jenom pro vysvětlení, jeli jsme podle mapy vinařské, kterou nám dal ve winery David. Pochopitelně bez měřítka, ale všude vyznačené hlavně vinice. „Road“ /Rd/ znamená v anglickém překladu cesta, v mém překladu asfaltová silnice. Taková vede z Brisbane do Ipswich a je hodně „hlavní“. „Lane“ /Ln/, další používaný výraz v mapě znamená cestu o stupeň nižší, tedy prašnou cestu, nebo při hodně velké představivosti řekněme ty stopy v buši. Ale odbočkou měla být Barracks Rd. Tedy něco podobného jako mezi Brisbane a Ipswich. Přesto pokračujeme dál lesem a opravdu jsem si myslel, že si Standa s tou odbočkou dělal legraci. Jenže najednou odbočka doleva místo doprava a na ní označení Barracks Rd. To jsme ji museli nějak záhadně přetnout a přijet na ni z druhé strany. Marně se bráním podezření ze zabloudění, ale je vidět, že tápu. „Jak chceš hledat zlato, když ani nenajdeš cestu, která k němu vede? Já mám sice jen jedno oko a houby na něj vidím, ale ty máš na houby obě oči, protože ani cestu nevidíš. Víš co, kašleme na zlato“, durdí se na oko Standa, ale vidím, že mu to jedno oko rozzářeně svítí radostí, že mě nachytal na švestkách. Abych ukázal jistotu a rozhodnost, dalších pár kilometrů jsem bez známky zaváhání velel doprava nebo doleva a pak už jsme fičeli lesem po prašné cestě, až se „za kočárem prášilo“. „Tohle jsou zábrany proti králíkům“, když se autu rozdrnčela kola a my přejížděli po železných trubkách přes cestu. „Ani dobytek přes ně nemůže, protože by jim kopyta sklouzla mezi trubky“, šlape dál statečně na plyn Standa, aby dohnal moje bloudění. Najednou zastaví, chvíli se odmlčí a pak povídá. „Vždyť to byla hranice mezi Queensland a West Australia“. „Ale to by přece měla být Goldfield Rd“, krve by se ve mně nedořezal. „Jasně, ta určitě povede kvůli tobě z Queenslandu až na západní pobřeží Austrálie“, startuje moje logické myšlení Standa a potutelně se usmívá. Přešel mě úlek a povídám mu, že jsem si ještě nezvykl na rozdílné vnímání vzdáleností v Evropě a v Austrálii. Zase jeho srandička na
můj účet, a já mu ji sežral i s navijákem včetně toho že Queesland sousedí s West Australia . Otočili jsme auto a valíme zpátky ke Stanthorpe s tím, že už jsme zajeli moc daleko. Chceme přece na Harslett Farm, kde se dozvíme něco o poloze starých zlatých dolů. I přes pochyby Standy /nějak nám ta nejistota přeskakuje z jednoho na druhého/, jsem si byl jistý, že jedeme zpátky po Goldfield Rd. K Harslett Farm jsem ho tentokrát už dovedl bezchybně, pouze jsme kousek přejeli odbočku k farmě, protože název Harslett byl zarostlý trávou. Farma byla obrovská a pěstovali na ní převážně řapíkatý celer. Od pěstování malých sazeniček až po dospělé rostliny. Několik zaměstnanců a asi deset zaparkovaných vozidel svědčilo o tom, že si farma vede dobře. Po dvou odkazech zaměstnanců na „někoho“, jsme se dostali k obytnému domu a zabouchali na dveře. Při chvilce čekání povídám Standovi. „Teď vyleze stoletá babka s flintou a zastřelí nás jako psy. To už jsem málem jednou zažil v centrální Austrálii a dost špatně se mi funělo do obou hlavní pušky najednou“, připomínám si chvíli, kdy jsme jenom nepozdravili dost uctivě. Skutečně se ve dveřích objevila paní, jen málo let pod stovkou, naštěstí bez pušky. Byla to samotná „lady Harslett“ a po prvním pozdravení a naší žádosti o informaci ohledně starých zlatých dolů, nás hned pozvala do domu. Tady jsme nevycházeli z údivu. Lady Harslett, jak ji Standa oslovoval, si tohle oslovení s velkým L naprosto zasloužila přesto, že v Austrálii si všichni po podání ruky tykají. Byla to asi devadesátiletá energická dáma, která se věnovala snad naprosto všemu. Dům byl přeplněný spoustou starých kamenů, sbírek motýlů, brouků, historických knih, aborigins předmětů, jihoamerických masek a hlavně obrazů a fotografií. Všude na stolech, židlích a skříních samé neroztříděné části sbírek. Požádali jsme ji jako pamětnici místního kraje o informace z historie kopání zlata a hledání drahých kamenů. Po chvíli nám došlo, že za dvě hodiny, které jsme po telefonu slíbili Lidce při příjezdu na Harslett Farm, doma rozhodně nebudeme. Lady Harslett byla ženou farmáře, který obrovskou farmu zdědil po svém otci, který ji dostal za účast v první světové válce a celou ji vybudoval z ničeho. Jako žena farmáře měla možnost stát se zlatokopkou, hledačkou drahých kamenů, fotografkou, spisovatelkou a historičkou celé oblasti kolem Stanthorpe. Úplně ta nejlepší osoba, kterou jsme mohli potkat. Díky Standově zaklínací formuli, při které každého seznámil s tím, že jsem dopisovatelem „českých timesů“ a spisovatel sbírající historii a story o hledání zlata a drahých kamenů, byl každý sdílný a ochotný nechat se i vyfotografovat. Stejně tak Lady Harslett, která měla celou historii zdokumentovanou a byla ochotná nám
poskytnout veškeré informace. Dokonce nám ofotila několik listů ze staré knihy, kde byl přesně zakreslen starý zlatý důl poblíž Goldfield Rd. Také podrobný plánek dolu až do hloubky 180 feetů, abychom se v něm neztratili. Ofotila i seznam kamenů, které se zde vyskytují a které máme hledat. Lady Harslett se naprosto vyžívala v podávání informací a předkládala důkazy svého tvrzení.
Ukazovala plata s drahými kameny, vyprávěla jejich historie, předkládala knihy a plánky mainů a ukazovala staré výstřižky z novin. Při listování mezi výstřižky jsem si všiml článku o stávce prostitutek. Přes mírný nátlak, o jakou že stávku prostitutek jde, se zasekla a jako správná žena přešla na vyprávění historie aborigines /domorodců/ v oblasti Stanthorpe. Přesto jsme stihli něco málo z článku přečíst a jednalo se o stávku poskytovatelek erotických služeb, které odedávna patřily ke každému zlatokopeckému městu nebo mainu. Děvčata stávkovala za zlepšení podmínek při výkonu své práce a vůbec jsem se jim nedivil. Z fotek bylo patrné, v jak těžkých podmínkách zlatokopové pracovali a že to nebyli právě navonění frajeři. Chudáci holky, ti jim museli /ty jim musely/ smrdět. Vlastně asi navzájem. Vody nebylo, a i kdyby, tenkrát to nikdo s hygienou nepřeháněl. Hlavně když bylo na chlast. Tohle všechno se dalo z dobových fotek vyčíst. O lehkých ženách v době zlaté horečky by se dala napsat samostatná kniha a je fakt, že děvčatům prošlo rukama ohromné množství zlata. Oproti tomu historie domorodců byla v podání Lady Harslett naprosto samostatnou kapitolou. Při zdůvodňování jejich přesídlení z oblasti náhorní plošiny u Stanthorpe, odporovala Lady Harslett teoriím vědců z místního muzea, kteří tvrdili, že právě zlatokopové se velkou měrou přičinili o vyhnání domorodců z oblasti. Podle její teorie však byly příčinou jejich přesídlení pouze klimatické podmínky. Prostě jim byla zima a tak se stáhli do vnitrozemí a do nižších a teplejších poloh. V jednu chvíli, kdy mi Lady Harslett předávala svoji knihu „They Came to a Plateau“ neboli „The
Stanthorpe Saga“, popisující celou historii oblasti, byla ochotná se okamžitě sbalit a jet s námi za zlatem. Po chvíli přece jenom její nadšení ochladlo a oznámila, že má nemocného muže a jezdí za ním každý den do nemocnice. S lítostí v očích, že s námi nemůže jet, nám prozradila, kde bychom mohli pár valounů najít. Na druhé straně Stanthorpe jsou staré jámy po kopání Číňanů, kteří začali hledat cín pod zemí, když už ausies posbírali všechen cín z povrchu a kopání pro ně bylo moc pracné. „Nedávno tam government začal dělat průzkumy se záměrem otevřít zlatý důl. Něco tam být musí. Jeďte po Sugarloaf Rd, odbočte na Lode Creek Rd až skoro na hranici s NSW a na konci jsou dvě farmy. Za druhou si otevřete bránu a vjedete na pozemek governmentu a tam hledejte v těch dírách“, popsala cestu. „Takových typů už jsem slyšel“, povídám si pro sebe česky, ale nahlas. Viděl jsem, že to se Standou nějak trhlo. Dělal jsem, že nic nevidím, ale vzpomněl jsem si na Davida v Old Caves Winery a jeho „šeptanou tajnou informaci“, a najednou už pro mě tahle od Lady Harslett nebyla tak bezvýznamná, jak jsem si myslel. Rozloučili jsme se slibem, že se ještě určitě musíme vidět a pokračovat v povídání. A vůbec žádný vliv na její noblesu neměl fakt, že měla ošmajdané boty, flek od kafe na blůzce a na kalhotách šmouhy od bláta. Prostě madam každým coulem, protože to nejcennější měla v hlavě. Cestou domů Standa spustil. „Člověče, víš, kam nás nasměrovala? Tu poslední farmu rentuje náš Staník. Jsme s ním přece domluveni, že v pondělí půjdeme na jeho farmu s detektorem“, vysvětlil Standa své trhnutí při povídání Lady Harslett. Staník je syn Standy a Lidky, který donedávna podnikal v Hobartu, hlavním městě Tasmánie. Na ostrově jižně od Melbourne, patřící k Austrálii, měl svůj obchůdek, který po prosperujících letech prodal a vrátil se do Stanthorpe. Nyní pracuje v místní pekárně s obchůdkem na hlavní třídě. Při jedné z návštěv jeho obchůdku jsme si vybrali z mnoha krásných dobrůtek dva obrovské muffiny, zákusky charakteristické pro Austrálii. Navečer jsme uspořádali bojovou poradu, jak naložit s důležitými informacemi od Lady Harslett. Oni nám ty porady jdou nějak k duhu a zjišťujeme, že se raději radíme, než hledáme zlato. Buď u pivka a nějakého frťánka, nebo u vínka, dostáváme geniální nápady a tentokrát jsme se usnesli na následujícím. „ Na hledání a následné kopání musíme jít s „fištrónem“, usoudil Standa, což se mi moc líbilo, ale nechal jsem si toho „fištróna“ vysvětlit. „Lepší víc přemýšlet a studovat u pivka a pak jenom chvilku kopat, než obráceně“. „A myslíš, že s vymetenou hlavou budeme chytřejší než tehdejší zlatokopové?“, ptám se. „No jasně, oni chlastali taky, ale tehdá pili kdejaké sračky /píp/, a po nich museli být úplně zpitomnělí“, nenechal si nabourat svojí filozofii. „Ukážu ti, jak to tenkrát vypadalo“, a šoupnul do sebe dalšího frťana a do přehrávače kazetu a pustil mi film „Hledači opálů“.
