Václav Postránecký Bára Tomanová. přináší úsměv. Vlastimil Zábranský. Rozhovor čísla:

Vydání  4.    •    září 2013    •    Vydavatel: Smile by horse o.p.s.    •    tisk: Tiskárna Kyjov    •    Neprodejné

přináší úsměv

Vlastimil Zábranský

Rozhovor čísla:

Václav Postránecký Bára Tomanová

2

smile  úvodník

Milí naši čtenáři, z vašeho zájmu máme velkou radost a doufáme, že jste prožili tak krásné léto jako my s našimi koníky a dětmi. V naši stáji přišlo na svět hříbátko, uspořádali jsme hobby závody a jezdecké víkendy pro děti, užili jsme si skvělý týden s dětmi z dětského domova, řádili jsme u vody, grilovali, naváželi seno, slámu, obilí a potkali jsme opět mnoho vzácných lidí a dobrých srdcí. Byli jsme na folklórním festivalu „Hontianska paráda“ v Hrušově na Slovensku, ochutnali spousty dobrot, obdivovali nádherné kroje ze všech koutů Slovenska a zase jsme se utvrdili, že kde je vůle, tam je cesta a že občanská společnost funguje nejlíp tam, kde životní podmínky až tak jednoduché nejsou a kde jsou lidé odkázání na slušné mezilidské vztahy a naprosto přirozeně ctí starou dobrou morálku.

smile  dobrůtkárna

Dýňová polévka – kdo neochutnal, neuvěří! Nejlíp chutná z dýně Hokaido, kterou zevnitř zbavíme jader, zvenku slupky, nakrájíme na kousíčky a trošku osolené zpěníme na másílku, zaprášíme moukou, zalijeme vodou nebo zeleninovým vývarem a vaříme do změknutí. Ještě přidáme špetku kajenského pepře a mleté skořice, případně vegetu. Posléze rozmixujeme do hlaďoučka, přidáme zakysanou smetanu nebo creme fraiche, pár kapek citrónu a servírujeme. Já sypu upraženým pršutem s dýňovým semínkem a pár kapkami dýňového oleje. Dobrou chuť

smile  srdcaři

Tiskárna ŠIKI Kyjov a bratři Šikutovi

Přesto, že na poslední straně našeho časopisu se pokaždé zaskví pohledná reklama, musím se prostě zmínit a slušně poděkovat. Co mně se zase nestalo?! To, že jsme se před rokem rozhodli podělit se o to dobré, co máme navíc, už asi všichni víte. Tento úzký chodníček vyšlapaný pár jedinci se ale dočkal překvapení a pomalu, ale jistě se stává cestou, po které nás, po roce, už kráčí o hodně víc. A to za zmínku stojí. Už delší dobu jsem si pohrávala s myšlenkou začít o našich aktivitách pravidelně psát a obohatit pozitivním periodikem náš regionální mediální svět :-) Kdyby aspoň jedna dvoustrana na novinovém papíře, to bych už byla šťastna, tak najít dobrou duši, která by nám tak 200 – 300 kousků měsíčně vytiskla. Ach jo. S tímto přáním a posedlá myšlenkou jsem se pár měsíců toulala světem, až přišla ta chvíle!!! Potkala jsem starou, dlouho nespatřenou známou, která jak jinak, než že se motá kolem tisku. „…Martinko, neznáš náhodou? Poraď.“ „Jo, možná jo. Zeptám se, a když, tak pošlu číslo.“ A tak jsem dostala číslo na moc hodného pána, jak mne ujišťovala Martinka. Nádech, výdech a už to zvoní. „Ano paní, říkala mi něco, vždyť se stavte a uvidíme…“

Nicméně se těšíme na přicházející podzim, věříme, že nás příroda obdaří ještě pořádnou houbařskou sezónou a užijeme si příjemného babího léta na koňském hřbetě. Přejeme vám krásné a veselé září. Vaše Smile by horse o.p.s.

A já s bušícím srdcem, plna respektu, jela do Kyjova za zcela neznámým chlápkem, který mi po deseti minutách řekl ANO a prý i osm stránek není problém a uvidíme, jak to vyjde s počtem kusů. Uf. Dokážete si to představit, emoce a slzy v očích celou cestu domů. Nadčasový grafický návrh nám udělal náš milý Jakub Hejč a hurá do tisku. Ovšem jaké bylo naše překvapení pár dní nato?! Tolik výtisků a na překrásném křídovém papíře! Prostě úžas a nádhera. Panu Šikutovi jsem opět zavolala, jestli se nezbláznil, že mi přivodí infarkt a on, že ne, jen když něco dělá, tak prostě pořádně. A jak mi následně prozradil, tak s úsměvem a radostí dělá snad i vizitky, ale nejraději knihy, katalogy a časopisy, pro dobrou věc si místo ve svém srdci vždycky najde a já musím už jen konstatovat, že pán bůh mě má snad opravdu rád. Pokorně děkuji a všem bych přála tak laskavou duši, jakou mají bratři Šikutovi.

SISA LELKES SKLOVSKA – členka správní rady Smile by horse o.p.s. – 3. srpna 2013 převzala z rukou slovenského prezidenta Ivana Gašparoviča ocenění za přínos Slovenské republice, tzv. „Identifikační kód“ ! Srdečně blahopřejeme a těšíme se s ní :-)

3

smile  Turistické zajímavosti

Spitz an der Donau Milé čtenářky a čtenáři, srdečně Vás zase vítám v rubrice o kraji dolnorakouském. V minulém čísle jsme si článkem o Kremži otevřeli bránu do Wachau, údolí, kterým protéká impozantní Dunaj. Prozatím ve Wachau zůstaneme, a sice v obci Spitz an der Donau, která bývala důležitým obchodním spojením mezi Wachau a Weinviertelem. V dnešní době je Spitz cílem turistů z mnoha zemí, a to právem. Spitzem jsem projížděl nespočetně krát a musím říct, že pořád je co objevovat. Harmonická symbióza mezi kulturou místních obyvatel, vinařskou tradicí a nezaměnitelnou přírodní krásou, která je pro Wachau charakteristická. Když jsem byl koncem února pozván na menší túru Spitzem a jeho okolím, tak jsem i přes jisté „nevolnostní“ faktory a sníh ani vteřinu nezaváhal a pozvání přijal. Nelitoval jsem! Prošli jsme místní pole, louky a přilehlý les, přičemž jsme se zastavili u několika architektonicky velmi zajímavých budov. Dostalo se i na místní zámek, jehož historie sahá až do 13. století. V místní kavárně, která je tak trochu přetvořena v muzeum, jsme obdivovali množství historických oděvů a kuchyňského vybavení. K tomu všemu dva neskutečně chutné jablečné štrůdly s trojitou porcí šlehačky... holt ti Rakušané jsou nejen „štrůdloví“ mistři a vám nezbyde, než zhřešit. Samozřejmě je možné všude zakoupit i skvělé víno a pálenku z meruněk. Gastronomických podniků je pestrý výběr, takže zde naleznete mnoho „heurige“ (rodinných vinařství nabízejících hlavně mladá vína) a několik restaurací s tradiční místní kuchyní, takže na Vás čeká široká paleta dýňových, masových a sladkých pokrmů. A pokud budete ještě při síle, vyšlápněte si nad Spitz na hrad Oberranna, tyčící se nad celým údolím. Přesto, že je předělaný na hotel, majitelé do něj nijak nezasahovali a určitě vás nechají nahlédnout i do staré hradní kaple nebo zahrady. V případě, že

se zde ubytujete, věřte, že tento přenos v čase bude zážitkem na celý život. Pro nadšence zimních radovánek mám taky dobrou zprávu! Mé první kroky na snowboardu jsem absolvoval na Jauerlingu, který leží přibližně dvacet minut od Spitze. Je zde k dispozici kotva a dobře upravený svah, který uspokojí nejen ryzí začátečníky. Navíc zde funguje horská restaurace, kde mají až absurdně dobré česnekové tyče... nechci používat zdrobnělinu, protože se o tyčinky opravdu nejedná. Těším se až se zase sejdeme v příštím čísle Smile! Gregor Mikesa Pro více informací o Spitz an der Donau a jeho okolí: http://www.spitz-wachau.at http://www.naturpark-jauerling.at http://www.jauerling.at

Tomáš Kosík - přeprava a doprava osob

+420 776 256 156 Jeďte s Kosem ! za svým nosem

e-mail: [email protected], facebook.com/PrincExpres

4

smile  Představujeme vám

Sluneční Brána Tady roste radost.

oblíbených chutí. Všechny čajové sady jsou skládány ručně a ukrývají tak v sobě práci a kus srdce zaměstnanců SONNENTORu. A právě díky velké oblibě těchto poznávacích sad čajů a koření na trhu a s tím spojené ruční práce bylo možné vytvořit téměř dvě desítky nových pracovních míst pro občany v regionu postiženém velkou nezaměstnaností.

SONNENTOR je již více než 20 let stálicí na českém trhu v oblasti bioproduktů. Myšlenka dlouhodobého hospodaření a ekologického pěstování je pro společnost zásadní. Hlavními rysy obchodní myšlenky SONNENTORu je zušlechťování produktů přímo na statcích, dlouhodobá spolupráce a zajištění transparentnosti výroby pro zákazníky. S důvěryhodným a jednoduchým marketingovým nápadem, který zahrnuje transparentnost, regionalitu, spolupráci se smluvními pěstiteli, kompletní informace o produktech, moderní a inovativní obaly a originální prezentaci na trhu, mohla být během svého působení vytvořena společnost s 80 zaměstnanci. Sídlem společnosti se staly jihomoravské Čejkovice, kde bylo vybudováno moderní a profesionálně organizované centrum, které je neustále rozšiřováno a modernizováno. Lahodný požitek, který přináší radost – tajemství smějícího se slunce Tady roste radost – toto motto je ukryto

ve všech produktech, které nesou logo smějícího se slunce. Přitom je naše tajemství velmi jednoduché. Spoléháme na vše, co příroda sama vyprodukuje. Z přírodních vůní, chutí, barev a forem vytváříme čajové směsi a koření, které okouzlí lidské smysly. Přitom vycházíme z prastarých pravd a znalostí o bylinkách a tvoříme tak zas a znova překvapivé a zajímavé kreace. Ručíme za čerstvost, nejvyšší kvalitu a šetrné ruční zpracování. Ruční práce a odpovědné podnikání Čaj patří k nejoblíbenějším nápojům. Mnohé kultury na celém světě znají a po staletí využívají byliny, koření a plody v jejich nejrůznějších formách a kombinacích. Čajové směsi od SONNENTORu jsou stejně tak rozmanité jako lahodné. Nádherné produkty, jako jsou „Poznávací sada - Ochutnej“, „Adventní sada“, pyramidální sady „Zimní překvapení“ a „Směs pokušení“ nebo sada čajových směsí z produktové řady Zase dobře – „Vše zase dobré!“, přímo zvou k poznání vlastních

Bylinkový ráj v Čejkovicích Je atraktivním místem pro rodinné i školní výlety, firemní exkurze, akce spolků i cestovních kanceláří. Našim cílem je přinášet radost zákazníkům prostřednictvím lahodných požitků. Přijďte prožít den plný slunce a vůní máty, meduňky, citronové trávy nebo kardamomu. Naši průvodci vás provedou provoněnými sklady i výrobními prostorami, kde můžete zhlédnout zrození nálevového čajového sáčku od výkupu bylinek až po samotný produkt. V krátkém filmu se také seznámíte s prací i filozofií SONENNTORu. Prohlídky jsou možné po předchozím přihlášení na tel. 702 05 65 05 nebo e-mailu BylinkovyRaj@ sonnentor.cz . Čejkovické bylinkové slavnosti - 1. září 2013 Každý rok, vždy první neděli v září, na kopci nad historickými Templářskými sklepy pořádáme Čejkovické bylinkové slavnosti. Tento den zdarma otevíráme naše sluneční brány pro všechny zájemce o návštěvu procesu výroby. Vždy je připraven bohatý kulturní program pro malé i velké!

Tady roste radost.

5

smile  Rozhovor

Morava Václava Postráneckého

Václav Postránecký se v Praze narodil (8. 9. 1943) a v Praze také dosahuje jeho herectví mistrovských výšin. Trochu se přitom pozapomíná, že dříve než se stal součástí skvělého souboru Městských divadel pražských a později sólistou činohry Národního divadla, vstoupil poprvé jako profesionál na divadelní prkna ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. Kdy k tomu došlo a jak na to vzpomínáš? Došlo k tomu právě před třiapadesáti lety, kdy jsem nastoupil do Slováckého divadla jako elév za 460 Kč měsíčně. Dohrával jsem tehdy ještě role adolescentů v Národním a Vinohradském divadle v Praze, ale v Hradišti mě čekal přerod z účinkujícího do herce. Naivně jsem se domníval, že tím přerodem projdu jednou provždy. Dnes vím, že je to věčný zápas, s každým novým úkolem. Nedlouho nato jsi už zažil a spoluvytvářel vrcholnou éru brněnské Mahenovy činohry. Za titulní roli v biblické legendě Já, Jákob jsi získal cenu Divadelních novin, která Ti umožnila vycestovat do Anglie a poznat tamní divadelní produkci. V roce 1968 něco nevídaného. Bůh ví, jak by se byl můj život utvářel, nebýt bratrských tanků. Peter Brook mi nabídl angažmá v Londýně. Musel bych ale emigrovat. To se mi nechtělo, čekal jsem, že to nebude trvat věčně. Viděl jsem v Anglii spoustu představení ještě ve starém londýnském Old Vicu a ve Stratfordu a můj nejsilnější dojem bylo zjištění, že by pánové Höger, Pivec, Hrušínský, Voska nehráli v těchhle souborech žádné druhé housle. Přirostla Ti tehdy k srdci Morava i jinak než z jeviště? S oblibou prohlašuji, že jsem Pražák na moravský způsob. Mužem jsem se stal až tady. Se vším všudy. Zpívám víc moravských než českých písniček, jím moravsky, piju moravsky i Moravanku jsem si vzal před šestačtyřiceti lety za ženu. Dokonce se u nás dodnes nerozsvěcuje, ale rozžíná. I vnoučata to říkají, i když už s lehkým pobavením. Vracel ses na moravský jih i ve filmových a televizních rolích… To je důkazem toho, že má inklinace k Moravě není povrchní. Přes různá Bobulování se prý možná dočkám i velkého vinařského seriálu. To by byly další šance k setkání s přáteli. Na Moravě mám řadu přátel, která od roku 1960 stále roste. S velkou vděčností se pojí každá vzpomínka na dnes už 85ti letého mého milovaného režiséra Aloise Hajdu. On právě režíroval toho, pro mne tak významného, „Jákoba“, nebo na zlínskou divadelní megahvězdu Romana Mecnarovského, ten má největší zásluhy o můj raný umělecký rozvoj. Pokud vím, zvláštní náhoda Tě zavedla do Moravské Nové Vsi. Nebo to byl osud? Za to může generální rekonstrukce historické budovy Národního divadla. Hydraulikou a jinými dalšími montážemi byla tehdy pověřena firma Hutní montáže Ostrava. Šéfem montážní party byl Slávek Svoboda, rodák z Moravské Nové Vsi. Spolu s bratrem Vítkem a dalšími jihomoraváky předváděli bravurní výkony ve svém oboru. Bravurní byli i v řadě jiných disciplín. Namátkou, ve vínapití. Neměl jsem to tenkrát v ND politicky

nijak pevné, nicméně jsem dostal významnou funkci. Plenární aktiv činohry mě zvolil „Družebním referentem“. Nikdo jiný totiž s touhle partou montérů nevydržel pít než já. Na tohle referentování v životě nezapomenu. Zavedlo mě i do Moravské Nové Vsi, když jsme se Slávkem a Vítkem „pýtali“ vzorky na vinné košty v ND. Tak se mi dostalo i té cti poznat i maminku obou montérů, jedinečnou paní Svobodovou. Ráno mě probudila omamná vůně její fazolové polévky. Od té doby jsem neměl v ústech nic tomu podobného. Pak se paní Svobodová dala do vyprávění, ze kterého jsem byl jako u vytržení. Osobně se setkala s Tomášem Garrikem Masarykem, povídali si spolu a dostal od ní unikátní velikonoční vajíčka, která paní Svobodová zdobila svou zvláštní, jedinečnou výtvarnou technikou a vlastními originálními veršíky. I mně jich pár dala a já je dodneška střežím jako oko v hlavě. Takže milé a milí z Moravské Nové Vsi, jedna z Vašich velkých vzácností je i mým pokladem. Časopis Smile přináší úsměv vydává obecně prospěšná společnost, která chce opuštěnost dětí z dětských domovů naplnit láskou ke koním. Myslíš, že to může fungovat? O Tvém vztahu k dětem nikdo v národě od časů komedie S tebou mě baví svět nepochybuje. A co koně? Zubíte se na sebe? Špatně je na tom každý, kdo je sám. To je v té nejhorší společnosti. I kdyby to mělo být zvíře - a kůň je vidět z daleka, je báječné s ním sdílet nějaký čas. A ten, kdo nás k tomu koni přivede, na nás také myslí a dělá nás součástí svého života. Kůň a děti, to k sobě patří. Kůň je silný, hřejivý a má něžný pohled. Můj kamarád Josef Váňa říká, že člověk se musí vcítit do koně, když mu chce rozumět, být tak trochu koněm. Vciťovat se. To bude ono. Milý Václave, z Moravské Nové Vsi Ti nejen za odpovědi děkuje a všechno dobré k životnímu jubileu přeje o den mladší Mirek Plešák.

6

smile  POVÍDÁNÍ

Povídání topolové Po minulém povídání o „tvrďáku“ dubu si dnes něco řekneme o stromu s měkoučkým dřevem, o topolu. Tak tedy topol. Ano, to je to obrovský stromisko, co z něho furt něco padá, na jaře to protivné chmýří a na podzim nekonečné množství listí, co snad ani nejde uklidit. A když ho zapálíte, za chvilku shoří jako papír a můžete vesele mrznout... Ale přece jen je toho trošku víc, takže: Topol je už na první pohled mohutný strom, může dorůst výšky 35 metrů a průměru přes 200 cm. U nás se můžeme setkat s několika druhy, jako topol černý, topol bílý, co má kůru podobnou bříze, „třesoucí se“ osika, topol vlašský, to je ten, co vypadá jako svíce, topol kanadský a různé křížence. Topol náleží do čeledi vrbovitých, je dvojdomý, takže je strom „samec“ a „samica“. Květy připomínají vrbové „kočičky“ a ono, někomu protivné chmýří, to už jsou semena, která jsou schopna vyklíčit skoro všude, na smetišti, v puklině dálnice D1 nebo v zaneseném okapu. Listy mají víceméně srdčitý tvar. Topol roste rád tam, kde je vysoká hladina spodní vody, dokáže jí velké množství odpařit a přispívá tak ke zvlhčování vzduchu. Je spolu s vrbou a olší hlavní dřevinou tzv. měkkého luhu, tedy lesa pravidelně a často dlouhodobě zaplavovaného. Patří mezi krátkověké stromy, dožívá se kolem sta let, ale jsou i výjimky. V lužním lese, jen pár desítek metrů před soutokem Moravy a Dyje, rostl ještě před pár lety několik set let starý topol, který svojí mohutností předčil většinu jinak neméně úctyhodných lužních dubů. Dnes leží v mokřině na břehu Dyje a postupně se rozpadá. Když ta místa navštívíte, jistě ho nepřehlédnete. Topol se pro svůj rychlý růst, velké rozměry a nenáročnost vysazoval do větrolamů, do parků i do lužního lesa, největší „popularitu“ zažil během 20. století. Dnes už není tolik oblíben, jednak kvůli onomu chmýří a listí a bohužel také proto, že stromy jsou čím dál častěji poškozovány vichřicemi a můžou ohrozit lidi. Jako většina stromů je i topol léčivý, z pupenů je možno vyrobit mast s protizánětlivými a protirevmatickými účinky, nálev proti urologickým potížím atd. Topolové dřevo je lehké a měkké, jedno z nejměkčích našich dřev, řídké a nepříliš pevné, na řezu chlupaté. V suchu trvanlivé, venku rychle podléhá zkáze, jako většina „měkkot“. Barva je nažloutlá se světlehnědým jádrem. Hoří rychle, jasným plamenem. Pro řezbářské a sochařské práce nenahradí lípu, ale když je nouze... Dláto do něj zajede jak do másla, ale někdy se trhá a nejde řezat „proti srsti“. Dále se používá na výrobu dýh, sirek, tužek, obkladů do suchých saun, celulózy, papíru i střešních latí a trámů. Vyráběly se z něj lopaty na obilí, úly, uhlí pro výrobu střelného prachu, dřevěná vlna, různé domácí nářadí, cívky atd. Dřevo tzv. očkových topolů prorostlé malými součky je velmi dekorativní, podobně i dřevo topolu vlašského. Starší dřevo svojí vůní připomíná koně nebo koňskou stáj, takže všichni koňaři, koňařky a koňařčata, vzhůru do lesa očichávat dřevo ! Kdo se někdy na podzim prochází topolovým porostem, zapamatuje si vůni tlejícího listí, která pomáhá vytvářet paletu podzimních pocitů a nálad. Každý strom, tak jako člověk, má svou tvář, svůj charakter a svou duši. Stejně jako další stromy, s nimiž a s jejich dřevem se tu budeme setkávat. Hezký zbytek léta přeje Filip Šumbera

7

smile  Rozhovor

Barbora Tomanová

Nepřehlédnutelný talent, holka, která se nespoléhá na štěstí, ale na svém štěstí tvrdě pracuje. Parkuračka Bára :-) Barunko, jak dlouho Ti trvalo zařadit se mezi skokanskou špičku a co to vlastně obnáší? Myslím, že jsem se začala prosazovat tak koncem roku 2009 a obnáší to především každodenní poctivou práci, bez které jen šťastlivec dosáhne jen nahodilého úspěchu. Copak nemají koňácké holky žádné roupy a slabé chvilky „to flákat“? Když se chce člověk někam dostat, tak si prostě nemůže dovolit „to flákat“. Co bylo nebo je na Tvé cestě za úspěchem to nejdůležitější? Bez podpory mé rodiny bych sotva byla tam, kde jsem. A to nemluvím jen o finanční stránce věci. Psychická podpora a rodinné zázemí – bez toho by to nešlo. Jak se zvládají pády a neúspěchy? Můžou být i motivující? Každičký pád a neúspěch je vlastně motivující, protože mi ukáže, co se dá ještě zlepšit, na čem je potřeba pracovat. Když skáče moje dcera Esterka, zakrývám si oči. Co vaši, bojí se o Tebe? Naši se o mne bojí. Tatínek to vyřešil tak, že si vzal do ruky kameru a točil a maminka nejdřív odcházela vždy, když jsem na parkur šla. Teď už na závody nejezdí vůbec, jak je strašně nervózní.

Nejvíce si cením zlatého hattricku na MČR v kategorii mladých jezdců a finále na ME v roce 2010 v kategorii juniorů a 2013 v kategorii mladých jezdců. Kdybys nebyla parkurovou jezdkyní, čím bys byla? To si vůbec nedokážu představit, protože koně jsou to jediné, v čem jsem byla kdy dobrá a co mne neskutečně baví. Barunce přejeme do skokanské budoucnosti jen to nejlepší.

Který z Tvých úspěchů je pro Tebe nejcennější?

Hannoverský teplokrevník V roce 1735 byl na přímý podnět anglického krále a zároveň také hannoverského kurfiřta Jiřího II. založen hřebčín v Celle, který se významnou a rozhodující měrou podílel na vzniku hannoverského teplokrevníka, koně, kterého lze počítat mezi nejpočetnější a také nejznámější evropské teplokrevníky. Hannoverští koně se v 17. a 18. století vůbec těšili oblibě a přízni šlechtických rodů, erb kurfiřta Ernesta Augusta zdobil bílý hannoverský kůň a ve stájích královské rezidence v Herrehausenu chovali krémové hannoverské koně. Základem chovu v Celle byli černí holštýni, k nim se začali dovážet plnokrevníci, převážně angličtí s cílem zlepšit exteriér hannoverského chovu. Vznikl lehký a pohyblivý kůň, který byl vhodný jak pro lehkou zápřež, tak pro jízdu, ale zároveň mohl vykonávat i práci na poli. Během první světové války bylo v Celle 350 hřebců, krátce po ní dokonce 500, část těch koní byla ustájena v hřebčinci v Osnabrücku-Eversburgu. Po druhé světové válce klesl hospodářský význam hannoverského teplokrevníka především pak pro práci v zemědělství. Hannoverský teplokrevník byl tak, v rámci snahy uspokojit poptávku po špičkových jezdeckých a sportovních koních, cílevědomě zušlechťován anglickou krví. Využiti byli i trakénští koně, což vedlo ke zvýšení pohyblivosti původně těžkého hannoverského teplokrevníka. Dnes je hannoverský teplokrevník vynikajícím jezdeckým koněm, který se uplatňuje v evropských chovech.

Hannoverský teplokrevník je proslulý svou poslušnou a vyrovnanou povahou, stejně jako spolehlivostí, pro kterou se šlechtí. Hannoverský teplokrevník je skvělým jezdeckým koněm, u něhož se oceňuje jeho ochota a učenlivost, k jeho značné oblibě přispívají i dobré skokové schopnosti. Na vzhledu hannoverského teplokrevníka se plně odrazil vliv plnokrevníků, kdysi poměrně těžkému koni hrubšího exteriéru se dostalo ušlechtilejších rysů. Hannoverský teplokrevník je vznosný kůň, který měří v kohoutku 160 až 170 cm. Stavba těla je výborná, jeho chody jsou pružné a prostorné. Hlava současného hannoverského teplokrevníka je lehčí, středně velká s ostře modelovanými rysy. Hned zaujmou velké a živé oči. Rovněž krk je dlouhý a elegantní, přecházející do mohutně formovaných plecí. Typickým znakem je hluboký hrudník a rovněž tak velmi výrazně nasvalená záď. Hannnoverský teplokrevník má silné nohy s dobrými a výraznými klouby. Kopyta jsou pravidelně utvářená, spěnky jsou krátké a nízké. Barevně převažují hnědáci a ryzáci. Hmotnost dosahuje přes 600 kg. Hannoverský teplokrevník se nyní využívá především jako jezdecký a sportovní kůň. Svou povahou a svými schopnostmi je přímo předurčen k tomu, aby byl vynikajícím drezurním a parkurovým koněm.

Nabízíme USTÁJENÍ v rodinné stáji „BOROVÝ DVŮR“ v Moravské Nové Vsi. Travnaté výběhy, krásné vyjížďky, skvělá péče a dobrá parta :-) Kontakt: +420 725020099

8

smile  Povídání

Jestřáb lesní Jak jestřáb na slepice šel.....

Aneb jak podpořit zachování jestřábů na Moravě a v Čechách. Dnes Vám představím Jestřába lesního (Accipiter gentilis), slovensky Jastrab veľký. U nás se v sokolnictví nejčastěji používá právě tento dravec. Avšak pro jeho temperament je složité jej vycvičit k lovu. Je to dravec, který se asi nejčastěji ze všech dravců vyskytuje, kromě svého přirozeného prostředí – lesa, také na okraji vesnic, osad a lidmi obývaných místech poblíž lesa nebo remízku. Když je v „šatu starých“, má šedohnědá záda, nad okem má téměř bílý proužek, spodní část těla je bílo-tmavě hnědá až šedě příčně proužkovaná. V „šatu mladých“ jsou na zádech světlejší hnědé barvy, na břišní straně světlehnědé s hnědými kapkovitými skvrnami. Sameček je o hodně menší než samička. Křídla jsou krátká a široká a ocásek je naopak dlouhý s výraznými čtyřmi příčnými pruhy. Zajímavostí je, že se mu v průběhu života třikrát změní barva očí! Jako mládě je má krásné modrošedé, pak v dospělosti žluté a ve stáří oranžové. Žluté oko mu dodává zlý výraz. Právě díky anatomii křídel a ocásku, dokáže lítat velmi obratně. Je perfektním akrobatem a běžně lítá mezi stromy v lese. Dokáže přeletět například mezi jednotlivými větvemi stromu a plaňkový plot i úzkým otvorem, když mu stojí v cestě

letové dráhy. Jestřáb je nejdůležitějším regulátorem početnosti krkavcovitých ptáku. Jeho funkce v ekosystémech je nezastupitelná. V minulosti byl považován za „škodnou“ a byl silně pronásledován. Tyhle představy přežívají i v současnosti a jestřábi jsou často loveni a chytáni. Trpí také lesohospodářskými aktivitami a chemizací stejně jako všichni dravci a ostatní zvěř. V současnosti je již chráněným druhem. Lidé často viní káňata, že jim napadají drůbež. Pravda je taková, že je to právě jestřáb lesní, kdo jim dělá škodu. Protože v přírodě to funguje na principu „ sežer nebo budeš sežrán“, tak se často stává, že pokud si standardně nezaopatří potravu v lese, napadne to, co je momentálně k dispozici, třeba vaše slepice. Když už vám jestřáb roztrhal slepici, můžete se uklidňovat tím, že jste podpořili dravce a tak snížili jejich šance na vyhynutí..... :-) Pokud si chcete jestřába prohlídnout zblízka, navštivte nás v lednickém parku. Těšíme se na vás. www.zayferus.cz Andrea Dušinská

Energys® Pony Představujeme vám krmivo PONY z řady krmiv pro koně ENERGYS ® vyráběné společností De Heus a.s. Krmná směs ENERGYS® PONY byla vytvořena na základě požadavků zákazníků - majitelů malých a rustikálních plemen koní a pony. Její velkou předností je vyšší koncentrace stopových prvků na kg krmné směsi. Z tohoto důvodu je možné dávkovat ENERGYS ®PONY v malém množství. Použitím této směsi se vyhneme i překrmování sacharidy u koní náchylných ke schvácení kopyt. Krmivo je vhodné především pro koně malých plemen (minihorse, shetland pony, apod..), dále pro koně rustikálních plemen a koní s dobrým využitím pastevní krmné dávky

(hucul, hafling, apod..) a jejich kříženců. Tito malí úživní koně mají vysokou schopnost využití pastevní krmné dávky a špatně snášejí koncentrovaná krmiva bohatá na sacharidy a bílkoviny. Většinou mají velmi dobrou kondici se sklony k tloustnutí, ale jejich krmná dávka bývá, vzhledem k extenzivnímu způsobu chovu, nevyrovnaná v mineráliích a vitamínech. Právě krmivo E. PONY je schopno doplnit tyto důležité živiny, aniž by narušilo metabolismus koně nebo podporovalo jeho tloustnutí. Krmivo je vhodné i pro březí klisny s dobrou kondicí, které není třeba krmiv koncentráty. Také je možno ho použít jako krmivo pro koně v rekonvalescenci. Společně s cukrovkovými řízky, popř. vojtěškou vytvoříme bezpečnou krmnou

dávku pro koně, kteří jsou nemocní nebo po operacích, či veterinárním zásahu a mají omezenou možnost pohybu. PONY svým zvýšeným obsahem lněného semene, které je nositelem omega 3 a 6 nenasycených mastných kyselin, také přirozeně podporuje imunitu a zdraví koní. ENERGYS PONY z krmiv řady ENERGYS je speciálním bezpečným doplňkem minerálií a vitamínů pro všechny kategorie koní. Jeho nízké dávkování z něj vytvořilo jedno z nejekonomičtějších krmiv pro chovné a hobby koně. Podrobnější informace najdete na www.energys.cz nebo na mailu [email protected]

9

smile  Představujeme vám

Poklady „neoveského“ léta „Mami, mě to tak strašně dojímá, když se starší žena s mužem vedou za ruce a je na nich vidět, že se takhle vedou celý jejich dlouhý společný život…“ říká mi moje patnáctiletá dcera Ester a zasněně kouká na druhou stranu ulice. „A jestlipak víš, Esterko, kdo je ta dvojice?“ „Nevím mami, ale jsou krásní…“ Ano, to doopravdy jsou. Dva výjimeční lidé, krásná žena a krásný muž, krásné duše, pocity, myšlenky, skutky, básně, obrazy, hodnoty, odkazy… Tak nějak se dmu pýchou, když si uvědomím, že kráčíme po stejném chodníku, nebo se usmíváme na sebe ob stůl u oběda, stiskneme si ruce, případně zvedneme sklenku… Obrovská úcta mi tlačí až slzy do očí a zdá se mi neskutečné, že mám tu čest, léto co léto, kochat se laskavou přítomností manželů Zábranských, kteří ctí Moravskou Novou Ves jako součást svého domova. Mne osobně to činí šťastnou a ráda se s vámi aspoň o střípek ze společné knihy básnířky Zdeny Zábranské a malíře Vlastimila Zábranského podělím. BEZE SLOV Vzplál pomačkaný papír rtů Bolest je chytlavá plápolá prudký déšť pryč plápolají schvácená ptačí hejna Letní den zůstává Letní den zůstává němý Ani japonská císařovna několik týdnů nepromluvila z hluboké nepojmenované bolesti

MOMENTKA OD MIKULČIC Vítr blýská Ve vzduchu rybí řetízky bicykly na cestě do vzdálených zimovišť Co chcete ještě ode mne ptá se Přebytečná krajina krajina písečných bodlinek Číhá číháme s ní i s jednou křiklavě červenou užovkou Vítr hřmí Nad lužním pralesem černé srdce poplašné zařízení létá černý fantom Ciconia nigra černý čáp

10

smile  Turistické zajímavosti

Na cizí půdě mezi svými

Vždycky jsem záviděla Brazilcům, které jsem poznala na Erasmu. Jedou si přes půl světa do cizí země, a přesto se cítí, tak nějak doma, mluví totiž stejnou řečí. Až teď jsem poznala jaký je to pocit, procházet se po neznámých ulicích, kde Vám na pozdrav s úsměvem odpovídají stejným jazykem. Jsme v Banátu, v rumunské části, kam téměř před 200 lety odešly české rodiny za vidinou lepšího života. Že ale opak byl pravdou a z velké části (té technické a průmyslové) pravdou stále zůstává – to se dočtete v každém průvodci, o tom, ale dnes psát nechci. Zavedu Vás alespoň psaním mezi místní, do zdejších krajů a mravů. Rozhodně ale stojí za to, vše vidět, cítit, ochutnat a prožít si na vlastní kůži. Za tímto cílem sem jede vícero českých (případně slovenských a polských) skupin. Ne všichni ale ctí nepsané zákony, které platí pro návštěvníky Banátu. Někteří se chovají hlučně, zbytečně se předvádějí jak penězi, tak vybavením a nerozumí pravidlu, které praví – poznávej, ale šetrně – užívej, ale skromně. Nechceme zde vyčnívat, ale splynout. Tady vůbec dvojnásob platí, chovejte se tak, jak byste chtěli, aby se turisté chovali u Vás. Pokud se naladíte na místní Banátskou notu, která je šmrnclá Balkánskou pohodou, místní Vám na pozdrav odpoví s úsměvem. Dáte-li se s nimi do řeči, dozvíte se více než pár strohých informací z knížek. Obyvatelé Svaté Heleny jsou milí a přátelští lidé. Jsou velmi pracovití, to jde znát z rozdílů mezi čistě rumunskou vesnicí a vesnicí českou (banátskou). Jednou z obyvatelek je i pa-

nímáma Táborská, která je široko daleko nejlepší vypravěčkou historek z tamních dějin a pamětí. Je to žena činu! Je manželkou, matkou, babičkou i prababičkou. Chová kozy (její stádo čítá asi 100 kusů), krávy, koně, prasata, kuřata, hrdličky i psy a kočky. S rodinou obdělává několik polí, kde pěstují obilí a další zemědělské plodiny. Takové „malé“ hospodářství není ve zdejších končinách výjimkou. Panímáma je přívětivá k turistům a zdejším lidem je dozajista hodně oblíbená. Z jejího vyprávění každý pozná, že jsou místní ženy jak silné fyzicky, tak odolné psychicky a také dosti skromné. Pracovitost a zanícenost pro víru v dobro z nich jen čiší. Ale i sama panímáma s humorem dodává – „už to není jako dřív. Dnes mladí řeknou, že jdou na pole – že jdou pracovat. A šmankote, jaká práce! Vždyť tam sednou pod strom a čekají na traktory a kombajny, … to není jako za nás.“ Rozčiluje se, ale oči se jí při tom smějí. Těžko uvěřit, jak se v rodině Táborských všechno stíhá. V průběhu hodinky lidového vyprávění jsme si prohlídli zvířata a ochutnali domácí kozí sýr a zapili to vynikající domácí slivovičkou. Všechny tyto produkty jsme si mohli koupit téměř „za pusu“ ke svačině na další den. A taky že jsme to udělali! Jen ta pálenka postupně začala ukazovat dno již po setmění téhož dne, když jsme usedli do trávy a naladili struny na sladkých dřevech. Ten klid, který panoval, ten by se dal snad i krájet. Jenom cikády a cvrčci zpívali, stromy šuměly a naše cestovatelská srdíčka se tetelila. V takové kráse je snad i škoda

stavět stan, napadlo mě. Uvelebili jsme s tedy ve spacácích na karimatkách přímo pod hvězdnou oblohou a ještě než jsem stihla usnout, proletělo mi hlavou, že čas se tady nezastavil, žije se zde více než v našich „velkoměstech“, jen v jiném tempu. V tempu, kdy si stihnete vychutnat každou jednu minutu, ne jako když Vám pracovní týden prosviští mezi prsty a Vy ani nevíte, jak se to stalo. Tady v Banátu je škoda sledovat hodinky nebo kalendář, až přijde zima, poznáte ji podle sněhu a mrazíků, až nastane ráno, poznáte ho podle paprsků a kokrhání kohoutů. A nastalo. Vzduch voněl a louka i obloha řvaly! Teda myslím jejich obyvatelé – hmyz a ptactvo. Po snídani jsme se vydali na nedělní mši. Až tam půjdete Vy, zahoďte prosím fotoaparáty, kamery, mobily i přehnaně outdoorové oblečení. Nechcete být přeci za strašáky tam, kde lidé Banátští chodí v krojích a nažehlených šatech. Ve Svaté Heleně jsou kostely dva, jeden baptistický (víra převzatá od Rumunů) a jeden katolický. V obou se věří v jednoho Boha a káže z Písma svatého. Někteří se hlásí k jedněm, někteří k druhým. Baptistický kostel má svůj mandolínový orchestr, doplněný o harmoniky, kytaru, flétny a housle a celkem čítá kolem třiceti členů… A tak bych mohla psát a popsat hromady stránek….. Přeji vám šťastnou cestu a spousty krásných zážitků. Příště zase odjinud….. Glosy

11

smile  Lolove úvahy

Vydavatel: Smile by horse o.p.s. Anenská 551, 691 55 Moravská Nová Ves

Hlas prírody nám často priamo našepkáva Kráľovná Príroda je najväčšia telocvičňa, poradkyňa i liečiteľka. Tá múdrosť, ktorou sa nám prihovára a radí nám! Stačí sa len stíšiť, len vnímať jej reč, jej hlas, jej slová, ktoré sa nedajú poprieť. A tak ako lingvisti - vedci aj umelci - zaradili sme ich dokonca aj medzi slovné druhy. Sú to citoslovcia - onomatopoje, zvuky prírody, ktoré neklamú. Neveríte? Tak poďte chvíľu načúvať citmi, dušou. Je leto. Počujete za oknom ten spev vtákov? A nič vám to nehovorí? Alebo predsa? Iste, totiž - nielen nápev, ale aj šelesť vtáčích krídel je jedinečnou rečou ducha komunikácie medzi živými tvormi. Človek vtáky už oddávna pozoroval a načúval, aby sa slabý a nahý mohol v smrteľnom pažeráku džungle lepšie orientovať a včas schovávať. Rozpoznával v ich správaní sa a v speve signály výstrahy, bezpečia, pokoja, nenávisti i lásky, až sa nakoniec dovtípil, porozumel, ba osvojil si ich. Vtáci zo svojej perspektívy výšin, totiž, videli a vedeli spomedzi všetkých predsa len najviacej. Prečo v indickom pralese dodnes kričí páv svoje prenikavé „ti - gee“ práve vtedy, keď zjastrí nebezpečenstvo? A tým je preň odveky - podobne ako pre človeka - práve tiger. (Zvláštne, po oddelení fonetiky slova a zvýraznení morfológie, výslovnosti - dnes internacionálny výraz.) Navyše, nielen človek vie napodobniť vtáky, imitovať ich slová prírody vo svojej reči, ale zároveň - vtáky sú jedinými tvormi, ktoré vedia imitovať ľudskú reč. Jednoducho, s človekom sa až príliš dobre dopĺňajú, „rozumejú si“. Za istých okolností sme s nimi „naladení“ na jednej emocionálnej úrovni. Človek nie náhodou prevzal z ich signálov do svojho slovníka nemálo výrazov onomatopojí. Veď aj malé dieťa sa dovtípi, že kikirík - to je predsa kohút. Je otázne, či nás práve tieto tvory, náhodou, postupne nenaučili prvým slovám, prvým významom zvukových signálov, a teda nepriviedli nás aj k dešifrovaniu emocionálnych znakov fonetiky v duši, a potom aj k vyššej komunikácii, k mysleniu. Nepriviedli nás náhodou k rozumu? Nemusel to byť len tupý kameň, ktorý sme vraj v paleolite našli a v tieni banánov nemali inej roboty, len ho masochisticky opracúvať a z nudy aj náhle pomenovať. Ku komunikácii, reči nás mohli priviesť aj zvuky prírody, ktoré sme si ako štvanci nemohli dovoliť nenačúvať a nerozlišovať ich. Rýdzo darwinovsky - už dávno predtým, než sme niečo začali opracúvať fyzickou prácou. Nevzniklo myslenie skôr prácou psychickou - dôvtipom v predstavách, asociáciách, v emocionálnej inteligencii? Aj teraz je leto - dňom i nocou - všade sa už v poli či vo vinici rozlieha prepeličie volanie: „Pet-pet-pet“. Podľa slovenského ornitologického slovníka počujú túto onomatopoju prírody ľudia ako „POĎTE ŽAŤ“. A smerom na západ? Podľa českého ornitologického slovníka tam toto isté ľudia počujú ako „PĚT PENĚZ“. Neveríte? Nalistujte si. Neviem prečo my, Slováci, vždy počúvame - ešte aj prírodu - všetko takto feudalisticky. Ak chceme byť v dnešnom svete úspešní, musí to aj nám začať cvengať, znieť viacej kapitálovo - o peniazoch. Aj na kalužu hneď hovoríme, že je to vlastne kalná luža, kým za riekou Moravou hovoria o nej len ako o (louži, ktorá půde slouží). Načo si hneď znepríjemňovať veci vopred, dokonca ešte aj vo vlastných asociáciách? PhDr. Alojz Mintal

DĚKUJEME : TISKÁRNA ŠIKI KYJOV, SHEAN s.r.o., Farma RADIMOV, AGROMORAVIA a.s.

[email protected] www.smilebyhorse.cz IČ: 29369541

Redaktor: Regina Lanová [email protected] tel: +420 725 113 100

tisk: Tiskárna Kyjov Pište nám Vyhrazeno právo na úpravu textu. Neprodejné