Václav Gruber PROKLETÁ VTEŘINA
2011
© Václav Gruber, 2011 © Carpe diem, 2011 www.carpe.cz Made in Moravia, Czech Republic, EU ISBN 978-80-87195-40-6
okletá vteřina Pr
I. Šeřilo se. Slunce zapadlo před několika minutami a obloha začala mít barvu dlouhých večerů pozdního léta. Různé odstíny fialové teď budou pomalu zrát do černa. Škoda, že se mnou není Verunka, řekl si Pida a rozsvítil světla. Pod táhlým kopcem podřadil a lehce přišlápl pedál plynu. Vínový Passat znatelně zrychlil, ale motor i nadále jen tak zlehka vrněl hluboko pod hranicí svých možností. Pida chvilku váhal, jestli si má znovu zapnout rádio. Ne, než by našel hudbu, která by se k těm barvám na obloze alespoň trochu hodila, byla by nálada pryč. Opřel se do světlešedé kůže anatomicky tvarovaného křesla a vychutnával si klidnou jízdu. Těšil se domů. Pida už toho najezdil hodně, a pokud mohl, řídil vždycky sám. Řídil rád a dobře. Dnes má za sebou jen něco přes tři sta kilometrů, to ani nepřijede domů unavený. Podíval se na telefon na palubní desce a zaváhal, jestli má zavolat Verunce, že za půl hodiny bude doma. Není třeba volat, nemá zpoždění. Byl rád přesný, dobře věděl, že čas je to nejcennější. Kromě Verunky, dětí... jo, a zdraví, vzpomněl si na Tomáše... Ještě trochu přidal, ručička tachometru se chvěla něco nad devadesátkou, tady je možné jet rychle, teď přijde táhlá levotočivá zatáčka...
5
okletá vteřina Pr
Z levotočivé zatáčky se vyřítila dvoje světla vedle sebe. Čtyři světlomety Pidu trochu oslnily. Nesmyslně si vzpomněl na Fiat patnáct set, který se kdysi tak líbil tátovi, a ty lepší žigulíky měly čtyři světla a chevrolety, co tenkrát existovaly jen na obrázcích. Řidič Mazdy, který tak nesmyslně předjížděl kamion v tom nejpitomějším místě, co si mohl vybrat, se snažil auto strhnout doprava, jenže náklaďák osobním autem ze silnice nevytlačíš... a tak začala, aniž si to někdo mohl uvědomit, rozhodující vteřina života, vteřina, ve které čas ztrácí svoji reálnou podobu, vteřina, do které se jako v šíleném kaleidoskopu skládá minulost i budoucnost, vzpomínky, sny a představy, mozek najednou ví, že není čas vnímat svět kontinuálně, a do tohoto prchavého okamžiku soustředí vše... Rána, a obě auta se zaklesnutá levou stranou přídí pootočila proti směru hodinových ručiček, Pidův Passat přeletěl do protisměru, teď budu muset zatelefonovat, snad se ten telefon nerozbije, kdyby teď Verunka seděla vedle mě... děti jsou daleko, už jsou dospělé, zvládnou to... ani si neuvědomil vystřelené airbagy a tlak zapnutého pásu, podvědomě se snažil volant stočit doprava, jenže levá přední poloosa byla dávno zlomená, auto se převracelo na pravý bok a zprava se karoserie bortila o letitou lípu, ještě že je ta sedačka z kůže, kůži větev neroztrhne, kdybych měl na hlavě helmu jako cyklisti... Pak obloha zčernala. Najednou, žádný tmavě fialový mezistupeň. Mazda po srážce také přeletěla do protisměru, přerazila dva umělohmotné patníky a skončila v pří-
6
okletá vteřina Pr
kopu. Skřípání brzd a syčení unikajícího vzduchu brzdícího kamionu zcela zanikly v hluku srážky dvou osobních aut. „Ty vole, to je průser,“ vydechl mladší z dvou mužů, kteří vyskočili z náklaďáku. Mazda byla o něco blíž. Přiběhli k ní oba. „Je živej?“ To nebyla otázka, to bylo jenom přání. „Jak to mám sakra poznat.“ Ani to nebyla odpověď, to jenom strach se dere na povrch různými cestami. „V auťáku je mobil,“ řekl a hned toho zalitoval, protože ten mladší se okamžitě rozběhl ke kamionu a on musel zůstat tady. „Sto padesát pět,“ zakřičel ještě zbytečně. Levá přední dvířka Mazdy povolila, když za ně vzal. Muž, který tak pospíchal, ležel zhroucený na volantu, hlavu opřenou o rozbité přední sklo. Na přístrojovou desku by pohodlně dosáhl i cestující ze zadního sedadla. Naštěstí tam žádný nebyl. „Hej, pane, slyšíte mě?“ dotkl se řidičova ramene. „Je tu sám,“ obrátil se na mladšího muže, který už stál za ním, zapnutý mobil ještě v ruce. „Už jedou,“ řekl. „Volal jsi policajty?“ „Ne, na záchrance říkali, že je zavolají... Je živej?“ zeptal se znovu. „Nevím, snad jo, pohnul se.“ „Já to nevidím.“ „Určitě, pohnul se, když jsi telefonoval. A teče mu krev z nosu.“ „Vytáhneme ho?“
7
okletá vteřina Pr
Přikývl. „Opatrně, kdyby měl zlomenou páteř...“ Lidské tělo je moc nepohodlné na manipulaci. Sedačka řidiče Mazdy byla naštěstí utržená, a tak se jim podařilo zraněného z auta vytáhnout bez většího násilí. „Polož ho na bok, aby se neudusil, kdyby zvracel,“ mladší si začínal rozpomínat, co jim to říkali na kursech první pomoci. „Vždyť nedýchá!“ Bezvládné tělo se samo převalilo na záda. „V lékárničce je ta rouška na dýchání z úst do úst.“ „Padej pro ni.“ Starší muž položil zkřížené dlaně na hrudník řidiče Mazdy. Stlačil. Nic. Stlačil několikrát po sobě. Na školeních s umělou pannou to dělal mockrát. Teď už byl klidnější, teď už věděl, co má dělat. „Honem, tu roušku. Takovej igelit s náustkem.“ „Já přece vím.“ I mladší muž se trochu uklidnil. Položil bezvědomému roušku na obličej a fouknul do náustku. „Musíš mu zaklonit hlavu. Podlož mu hrudník. A taky se musí ucpat nos.“ Mladší se rozhlédl, pak si svlékl koženou bundu, složil ji raněnému pod záda. Znovu se mu sklonil nad hlavou a dýchl prudce do náustku. „Hele, zkus to chvíli sám, půjdu se kouknout na toho druhého,“ kývl hlavou směrem k havarovanému Passatu. „Počkej,“ vyrazil mezi dvěma vdechy do náustku, „přece...“ Přece tu nemůžu zůstat sám, chtěl
8
okletá vteřina Pr
říct, ale najednou si uvědomil, že v druhém autě také někdo je, alespoň jeden tam být musí, kruci, jak to, že tu ještě není záchranka, blbost, volali ji před minutou... Zkoušel bezvědomému muži střídavě mačkat hrudník a vdechovat vzduch přes otvor roušky do úst... *** Tomáš za sebou zavřel vrátka a z kapsy vytáhl klíče od hlavního vchodu. Rodinný domek s přístavbou, kterou z velké části vlastnoručně vybudoval s manželkou a dětmi zrovna v těch letech, kdy začínal s privátní ordinací, není žádná vila, ale je to „doma“, kde se může zavřít, vypnout mozek. Odemkl dveře a vstoupil do malé haly s krbem, na kterou navazovala kuchyně. V duchu svému domu říkal „poslední stavba socialismu“. Dnes už by stavěl úplně jinak. Ale na druhou stranu, který z doktorů si sám postavil krb. „Jano?“ Žádná odpověď. Jen postarší irský setr se zvedl ze svého místa před krbem, otřel čenich pánovi o nohu a radostně vrtěl ocasem. „Takže ty jsi tu sám, Bene?“ Pes spokojeně zafuněl, když si Tomáš sedl do křesla před krbem. Že by si zatopil? Ne, bude krásně teplý večer... Tahle si to vždycky představoval. Tady bude krb, tady bude pes a tady budu já. Poškrábal Bena pod převislýma ušima a pes mu vděčně olízl ruku. Idylický život venkovského lékaře. Zpočátku uvažoval o tom, že by k domku
9
okletá vteřina Pr
přistavěl ordinaci. Teď byl rád, že to neudělal. Pracoviště od bydlení by úplně oddělit nešlo, takže žvýkačky, které teď bývají nalepené v čekárně na dveřích a na židličkách, by byly v předsíni. Kromě toho, tenhle krb a ordinace pod jednou střechou, to by nedělalo dobře. Je lepší, když člověk musí sundat bačkory a přezout se, když jde do práce. Mezi zaměstnáním a domovem by měl být alespoň nějaký filtr. Časový i prostorový. Ty dvě ulice a sedm minut je tak akorát. Kdykoliv může do ordinace jít, ale tady může starosti s pacienty, nemocemi a pojišťovnami alespoň trochu potlačit. „Bene, když chceš potlačovat starosti, musíš jít kousek pěšky a pak se přezout. Rozumíš?“ Nemusel se ptát, po těch letech mu Ben samozřejmě rozuměl. Otočil hlavu ke dveřím a štěkl. „To víš, že jo, půjdeme ven... Počkáme na Janu, třeba půjde s námi.“ *** Volkswagen Transporter Zdravotnické záchranné služby stál na okraji silnice se zadními dveřmi otevřenými k vraku Passatu. „Nedostal jsem se k němu,“ vysvětloval omluvným hlasem starší muž z kamionu. „To je v pořádku,“odpověděl mu přes rameno řidič záchranky, který držel ve vysoko zdvihnuté pravé ruce vak s infúzním roztokem. „Teče?“ Doktor Žák se dostal do Passatu zadními dveřmi. Pida tou dobou nevnímal, co se v jeho autě děje. V mozku se mu míhaly neuspořádané obrazy, z části vzpomínky a zčásti sny, mezi které tu a tam proniklo něco zvenčí. Rána na čele
10
okletá vteřina Pr
mu krvácela a dýchal. Povrchně, s několika zlomenými žebry se nedýchá moc pohodlně, ale dýchal. Doktor Žák mu do levého předloktí zavedl kanylu, na kterou napojil infúzi. Vpich Pida vnímal. Z dálky. Někde má levou ruku a někdo s ní něco dělá, to nevadí, už abych byl doma, Verunka má starost...“ „Dej mi límec,“ obrátil se doktor Žák k řidiči záchranky, „trojku.“ „Límec, trojku,“ křikl řidič na sestru, která se právě vracela se sanitářem od druhého auta. „Přijeli týnští, ale...,“ pokrčila rameny a současně podávala doktoru Žákovi plastikový límec na zafixování krční páteře. „Doktore, můžeme vám ho vystříhat?“ zeptal se mladý muž z hasičského auta, které dorazilo současně s druhou zdravotnickou posádkou. „Jo, můžete, máme ho zajištěného.“ Později Pida tvrdil, že si uvědomoval, jak mu mechanickými nůžkami krájí jeho nové auto a vůbec nedávají pozor na světlešedou kůži, ale že to nevadilo, protože věděl, že musí ještě dostat ven Verunku. „Verunko,“ chtěl zavolat... „ty jsi se mnou, i když jsem v průšvihu...“ „Hele, něco říká,“ sanitář se sklonil k Pidovi, který už ležel na nosítkách ve vakuové matraci. „Jo, snad se z toho dostane,“ odpověděl Žák, „oběhově je dobrej. Kyslík přes masku,“ obrátil se ještě na sestru, „a pak můžeme nakládat.“ O kus dál stál mladší muž z kamionu a nevěřícně se díval na bílé prostěradlo, pod kterým se rýsovalo lidské tělo. Jak to, vždyť jsme...
11
okletá vteřina Pr
Rozhlédl se. Kde je ta resuscitační rouška, tu potřebujeme, tu musíme mít v autě v lékárničce... *** Telefon. Tomáš potlačil krátké pokušení ignorovat kničení mobilu na stole, pohladil Bena a zvedl se. Dlouho mobil odmítal, nerad telefonoval odjakživa, i dříve v nemocnici radši vyběhl dvě patra, než aby něco vyřizoval telefonem. Mobilní si pořídil, až když několikrát našel doma na záznamníku prosbu o návštěvu z vesnice, ze které před chvílí přijel. I teď mobil nemá rád, ani se neobtěžoval nastavením různých druhů vyzvánění, takže netušil, kdo volá, dokud nedošel k velkému jídelnímu stolu. „Ano, Verunko, co se děje...“ „Tome, Pida se naboural...“ „Jak?“ „Nevím, je prý hodně poraněný, ale žije.“ „Kde je?“ „V Plzni, na Lochotíně, musím za ním.“ „Počkej na mě, jedu k tobě. Hned.“ Ukončil hovor. Tak a je to. Pohledem na zápěstí zkontroloval čas, jak by to nebylo jedno. Zvyk, když se na chirurgii něco začalo dít, bylo třeba vědět, kolik je. Čas je důležitý... „Máme po idyle, Bene,“ obrátil se k psovi u krbu. „Musím za kamarádem, víš, je v nemocnici. Počkáš na Janu.“ Benovy hluboké hnědé oči trochu posmutněly. Rozuměl. Ještě nechat na stole krátký vzkaz. Byla zvyklá, kolikrát za ta léta našla doma místo manžela stručnou zprávu, kam zase musel. Tohle je ale něco jiného. Pida je kamarád.
12
okletá vteřina Pr
Nejen kamarád... Znají se už tolik let, vídají se jen občas, každý patří jinam, každý má jinou práci, jiné známé, jiné koníčky. Přesto si Tomáš uvědomoval, že Pida je jedním z nejdůležitějších lidí v jeho životě. Měl ho rád. Měl rád a obdivoval i Verunku, která dokázala s Pidou prožít nelehké začátky manželství, vysilující starosti v rodině i v práci, začátky podnikání i s tou fyzickou dřinou, vyčerpáním a existenční nejistotou, protože začínali opravdu z ničeho... Verunka to všechno vydržela a vydržela i úspěch. Je to vlastně jednoduché, protože Pida je skutečný podnikatel a Verunka je skutečná dáma... V okamžiku, když otočil klíčkem v zapalování svého modrého Escorta, uvědomil si Tomáš, že má na sobě obyčejné domácí džíny. To se Pidovi nebude líbit, lékař v obyčejných riflích. Usmál se, jako by ho viděl, jak zlehka kroutí hlavou a přimhuřuje oči. Víš, na doktora musí lidi koukat jako na doktora... Ale co, hodí se mi k autu. Vycouval z přístřešku u domu, vrata za sebou nechal otevřená a zařadil rychlost. *** Na konci předměstské osady, kde ještě předloni byla jen louka s plevelem a trávou, kterou nikdo nesekal, stojí několik nových vil. Obydlí úspěšných lidí. Na začátku tabule upozorňující na to, že vjíždíte na soukromý pozemek. Matoušovi bydlí na nejhezčím místě, u malého lesíka. Rozsáhlá přízemní vila s dokonale upravenou zahradou. Tohle není „podnikatelské baroko“ s věžičkami, růžičkami,
13
okletá vteřina Pr
trpaslíky a mřížemi. Elegantní, pohodlné, praktické. Pida s Verunkou mají vkus a nemusejí si hojit žádné mindráky. Bezbariérové prostředí, uvědomil si Tomáš, když projížděl otevřenou branou. Byl tu už mockrát, ale nikdy ho to ještě nenapadlo. Až ho zamrazilo v zádech. Veronika už čekala. „Je na příjmovém oddělení ve fakultce, volali mi to policajti.“ „Jedeme rovnou.“ Otevřel Verunce pravé dveře, oběhl auto, nasedl a znovu nastartoval. „Jak se to stalo?“ „Narazilo do něj nějaké auto, které špatně předjíždělo.“ „Byl s ním někdo?“ „Ne, prý byl v autě sám.“ „Řekli ti, co mu je?“ „Ne, jen že to je těžší poranění, ale že není v nebezpečí života... Tome,“ otočila se k němu a Tomáš si všiml, že má slzy v očích, „Tome, já se strašně bojím. Já vím, že mi do telefonu nemohli říct všechno...“ „Klid, jestli ti řekli, že není v bezprostředním ohrožení života, tak určitě není. Kdyby si nebyli jistí, neřekli by do telefonu nic. S kým jsi mluvila?“ „Nebyl to doktor, nějaký dopravák, co ten může vědět o tom, jak těžké je které poranění.“ „Neboj se, určitě takhle nevolal poprvé. A určitě měl informace od záchranky. Kdyby hrozilo nejhorší, nevolal by ti, přijeli by za tebou.“ Tomáš si vzpomněl, jak za ním před nedávnem přišel do
14
okletá vteřina Pr
ordinace policista z místního oddělení. Také přijel od autohavárie. Za manželkou řidiče, sdělit jí, že je vdovou. Chtěl s sebou doktora, pro jistotu. Tomáš to zažil už několikrát. V prvním okamžiku jen strach v očích, prohlubující se hrozný strach, pak výkřik, pláč, vyděšené děti, injekce na uklidnění, shánění někoho, kdo by s paní zůstal... Kdyby byl Pida v kritickém stavu, určitě by policisti přijeli za Verunkou domů. Krátce na ni pohlédl. Veronika přikývla. „Jo, já to zvládnu.“ *** Tomáš odbočil na velké parkoviště před hlavní bránou nemocnice. Možná by ho pustili i dovnitř, ale nechtěl se dohadovat a kromě toho vůbec nevadí pár kroků na čerstvém vzduchu. Zamkl auto a Verunku dohonil skoro na vrátnici. *** Mladého lékaře v zeleném Tomáš neznal. Neříkalo mu nic ani jméno, které si přečetl na plastikovém štítku, přišpendleném na zelené haleně. „Manželce samozřejmě informaci poskytnout můžeme...“ „Před panem doktorem můžete mluvit,“ řekla Veronika netrpělivě. Tomáš se představil. „Jsem lékař,“ dodal a pak si v duchu řekl, že to bylo asi nadbytečné, protože jako rodinný právník úspěšného podnikatele tedy rozhodně nevypadá. „Pan Matouš má poraněnou páteř. Zlomeninu druhého krčního obratle, naštěstí bez posunu. Měl
15
okletá vteřina Pr
štěstí, že jel v dobrém autě. Byl dobře připoutaný a tomu nejhoršímu zabránily airbagy. Má několik zlomených žeber, nějaké tržné rány. Nejzávažnější asi bude tříštivá zlomenina levé stehenní kosti.Také prodělal otřes mozku, ne zrovna lehký, ale už je při vědomí. Tedy teď ho samozřejmě trochu tlumíme. Dýchá sám,“ řekl spíše směrem k Tomášovi. „Ta zlomenina stehna je na operaci?“ zeptal se Tomáš. „Ano.“ „Hned?“ Mladý lékař přikývl. „Ještě dnes v noci, je tam asi poraněná stehenní tepna.“ Verunka se prudce otočila k Tomášovi a pak zpátky na cizího doktora. „Když má poraněnou tepnu, tak krvácí?“ „Ne, teď už ne, uvnitř stehna tam krevní výron určitě bude, ale teď už krvácení nepokračuje.“ „A ta noha...“ Tomáš poznal, že se chce zeptat, jak moc hrozí amputace. „Neboj se,“ řekl dřív, než stačil zareagovat ten druhý, protože věděl, že on teď může ujišťovat daleko jednoznačněji. „O nohu nepřijde.“ Rád by si byl tak jistý, jak říkal. Ale teď by se před Verunkou nemělo mluvit o možných komplikacích. Už takhle toho má dost. „Chci ho vidět.“ „Paní Matoušová, připravuje se na operaci.“ „Prosím vás, jen vidět.“ „Opravdu by to nešlo?“ zeptal se potichu Tomáš.
16
okletá vteřina Pr
Mladý lékař zaváhal. „Domluvím se s panem docentem, počkejte, prosím vás, chvilku.“ Tomáš se díval střídavě na Verunku, která byla oblečená do dlouhého zeleného operačního pláště stejně jako on, a na svého kamaráda, který ležel za skleněnou stěnou, na obličeji měl kyslíkovou masku, na čele čerstvě sešitou ránu a do levého předloktí zavedenou kanylu, do které odkapávala čirá tekutina z infúzní láhve pověšené na stojanu. Měl přivřené oči a nevypadalo to, že by je vnímal. Říkali přece, že ho tlumí... V nemocničním pokoji je takové ticho, že je snad ta kapající infúze slyšet... Není slyšet, kapky jsou zavřené v malé komůrce z umělé hmoty, uprostřed je hladina, do které každou vteřinu dopadne průzračná kapka. Jsou to hodiny. Co měří? „Přijďte zítra ráno,“ řekl jim ten mladý doktor, když je odváděl zpátky na chodbu. „Zůstanu tu, než bude po operaci.“ „Bude to ještě několik hodin.“ „To nevadí.“ „Paní Matoušová, hned po operaci k němu stejně nemůžete, přijeďte zítra dopoledne.“ „Verunko, bude to tak lepší,“ přidal se Tomáš. „Nech to na nich, teď mu pomoct nemůžeš a na zítřek si musíš alespoň trochu odpočinout.“ Pokývala hlavou. „Můžu zavolat? I v noci?“ „Klidně zavolejte kdykoliv. Na tohle číslo,“ rychle napsal na list vytržený z malého bloku devítimístné číslo. „Řeknu jim, že zavoláte.“ Podal oběma ruku a zavřel za sebou dveře.
17
okletá vteřina Pr
*** „Odvezu tě domů a přivezu Janu, abys nebyla sama.“ „Jsi hodný, ale určitě přijede Mirka a malý Pepa taky. Musím jim to přece taky zavolat, ještě nic neví.“ Tomáš si až teď uvědomil, že Pidovy dospělé děti vlastně ještě vůbec neví, co se stalo. Podíval se na hodinky. Od havárie uběhlo něco málo přes dvě hodiny.
18
okletá vteřina Pr
II. Roman Greif za sebou zamkl masivní dřevěné dveře svého bytu tři plus jedna v posledním podlaží rohového činžáku. Před dveřmi chvilku zaváhal, jestli má přivolat výtah, ale pak se rozhodl, že půjde pěšky, a zabočil k širokému schodišti. Roman Greif v tomto činžáku bydlel prakticky od narození. Ve „svém“ domě. Románku, tenhle dům býval náš, říkávala Romanovi maminka, vysoká štíhlá šedovlasá dáma, klidná a vyrovnaná, až do své smrti před třemi lety vždy pečlivě upravená. Greifovi zůstali bydlet ve svém původním bytě, i když dům přestal být jejich dávno předtím, než se Roman narodil. Romanův dědeček, hodinářský mistr a od roku devatenáct set čtyřicet osm třídní nepřítel, stal se jím náhle právě díky vlastnictví tohoto domu a hodinářské dílny o několik ulic dál, si socialismu příliš neužil. Zemřel začátkem šedesátých let, ještě před tím, než se Roman narodil. Podle toho, co mu matka vyprávěla, byl to hodný a vzdělaný pán. „Utrápil se,“ říkávala maminka. Pravděpodobně zemřel na srdeční infarkt, asi by to mohl zjistit přesně, ale Romana to moc nezajímalo. Léta ho nijak nevzrušovala ani představa, že „ten dům je vlastně náš“. Pouze později, když už byl opravdu dospělý, ho napadlo, jestli není tak
19
okletá vteřina Pr
trochu divné, že zůstali bydlet v krásném bytě ve středu města po roce čtyřicet osm a pak i po roce šedesát osm, kdy Romanův otec emigroval ještě dřív, než se ho jeho syn mohl na cokoliv zeptat. Romanovi nebyly ještě ani tři roky a rychle si na nepřítomnost otce zvykl. Marie Greifová o něm před Romanem nikdy nemluvila, nerozvedla se, ale pokud Roman věděl, po odjezdu manžela do zahraničí se s ním už nesetkala. Když probíral po matčině smrti doklady, našel mezi nimi jediný dopis od otce. Byl z roku sedmdesát pět. Otec psal z Austrálie, že se usadil a jestli Marie chce, ať za ním přiletí. O Romanovi v dopise nebyla ani zmínka. Možná za těch pár let Richard Greif na svého malého synka zapomněl. Roman dopis spálil a víc už se o svého otce nezajímal. Vzpomněl si na něj, když byl s matkou na městském úřadu podepisovat převzetí činžáku a původní hodinářské dílny v rámci restitučního řízení po devětaosmdesátém. To už byla maminka nemocná. „Napíšeš to tátovi?“ zeptal se tenkrát. Marie Greifová jen zavrtěla hlavou. Víckrát už o tom spolu nemluvili. No jo, teď jsem pan domácí já, řekl si Roman, když otevřel zadní vchod činžáku na dvůr. Znal ten dvůr tak důvěrně, jak může člověk znát prostor, kde si hrál s kluky na vojáky a na schovávanou, kde dostal první pusu od holky z vedlejšího vchodu, kde si opravoval svůj malý motocykl Pionýr. Znal tu každý čtvereční metr, teď už ale měl ty metry spočítané a věděl, že se sem kromě několika starých garáží vejde i řada nových. Dvanáct nových garáží
20
okletá vteřina Pr
v centru... Už se na to těšil. Zatím jich tu je jen pět, postavených postupně během minulých padesáti let, ta nejstarší je jeho. Greifovi si nechali svoji původní garáž, i když po většinu let v ní byla jen motorka a jízdní kolo. Naštěstí ji matka odmítla prodat i po devětaosmdesátém za tenkrát naprosto omračující sumu, a tak mohl mít Roman auto pod střechou. Odemkl garáž a otevřel vrata. Zálibně pohladil jásavě červený lak na dveřích vozu, nasedl a nastartoval. Vyjel s autem na dvůr, tak jako vždycky se rozhlédl po oknech zadních traktů okolních činžáků, jestli se náhodou někdo závistivě nedívá na jeho auto, zamkl garáž a znovu nasedl do anatomické sedačky z měkké černé kůže. Zařadil a vyrazil k průjezdu. Před výjezdem do Rytířské jen trochu zpomalil, není třeba zastavovat, s brzdami, jako má tohle fáro, se dá zastavit v případě potřeby prakticky na místě. Zařadil se do nepříliš hustého dopoledního provozu, většina lidí už je v práci, na další křižovatce předjel cinkající tramvaj a vyrazil k jižnímu předměstí a k přehradě. Tuto roční dobu měl vždycky nejraději. Časné léto, slunce ještě zdaleka nepálí, ale každým okamžikem jeho síly přibývá a postupně tak dává najevo, že bude zase takový den, ve kterém v dusnu kanceláře mezi potící se nižší střední třídou úspěšný mladý muž nemůže společnosti nic užitečného přinést. Na další křižovatce nechal elektrický servomotorek odklopit střechu a vesele se kolem sebe rozhlédl. Teprve teď se mu tohle město začalo doopravdy líbit. Romana vůbec nenapadlo, že by si jeho nápadného
21
okletá vteřina Pr
auta mohl všimnout někdo, kdo ví, že teď by vůbec neměl jezdit po městě. Pokud by ho to napadlo, nic by si z toho nedělal. Na široké čtyřproudové výpadovce trochu přidal, teď dopoledne tu určitě rychlost měřit nebudou. Projel ještě několik světelných křižovatek a za pár minut už silný motor ševelil ve středních otáčkách na mírně se vinoucí výpadovce na jih. *** Roman projel vesnicí s poetickým jménem Ptáčnice a zabočil k přehradě. Teď už to nebylo daleko, kilometr po staré betonce. Zastavil pod malou skupinou borovic. Mezi stromy a keři probleskovala hladina přehrady a slunce už docela pálilo. Roman vyndal z kufru sportovního auta tašku, ve které měl kromě plavek a ručníku termosku s chlazenou minerálkou, svačinu, několik časopisů a starou kostkovanou deku. Vydal se k vodě. Měl tuhle přehradu rád, kamenitý břeh s různě velkými ostrůvky trávy, keře a stromy, v dálce na druhém břehu zvlněná krajina a při opravdu dobré viditelnosti i modravé hory v dálce. Kamenitý břeh a čistá voda mu trochu připomínaly pobřeží Jadranu v Jugoslávii. Jezdíval tam s matkou kdysi dávno, když ještě Jugoslávie byla. Po jejím rozpadu a občanských válkách už u Jadranu nebyl. Španělsko, Řecko, Itálie... s Terezou, v posledních letech už s malou Monikou. Sem k přehradě jezdil nejradši sám. Roman se zastavil. Zaslechl nějaké hlasy. Dívčí hlasy. Prošel po úzké pěšině mezi maliníkovými keři a pak je i viděl. Dvě dvacítky v plavkách na
22
okletá vteřina Pr
žluté dece. Na jeho místě. Zarazil se. V první chvíli chtěl protestovat. Tohle je přece moje místo. Ještě se nestalo, že by mu někdo obsadil tenhle malý travnatý plácek z větší části ukrytý mezi stromy a keři a přesto s výhledem na vodu, která je odtud jen asi dvacet metrů. Roman na okamžik zaváhal, jestli si nemá rozložit deku hned vedle těch dvou, třeba by si chtěly povídat, třeba by chtěly namazat záda... „Pardon,“ řekl, „posunu se jinam.“ „Zabraly jsme vám místo?“ prohodila ta menší. „Tady to není privátní,“ usmál se Roman. Jestlipak bych se snažil být takhle příjemný, kdyby tu teď leželi nějací dva důchodci. Dívky neřekly nic, a tak Roman prošel další hradbou keřů a rozložil si věci pod jinou borovicí skoro na břehu. Nevadí, třeba se seznámíme, až půjdou do vody. Složil si bílé kalhoty a modrou košili na deku a převlékl se. Měl bych začít cvičit, řekl si, když zavazoval tkaničku plavek. Rozběhl se do vody. Dívky za keři nereagovaly. Roman plaval asi dvě stě metrů od břehu. Nádhera, voda je už teplá a v tuhle dobu tu kromě těch dvou studentek není nikdo. Jestlipak se mě nebojí? Pak sebekriticky uznal, že se opravdu bát nemusejí a vrátil se na břeh. Otřel si obličej a položil se na deku. Zavřel oči. Jen tak, na chvíli... Probudil se asi za půl hodiny. Ta menší hnědovláska stála pár kroků od něj vedle maliníku. „Máte tam volno, my už musíme jít.“ „Dík. A přijdete zase?“ „Možná,“ zasmála se. „Ahoj.“
23
okletá vteřina Pr
„Ahoj,“ odpověděl a převalil se na břicho. Měl jim nabídnout, že je odveze do města? Možná by chtěly. Zítra by přijeli spolu, rozložili si deky vedle sebe mezi keře... Přivřel oči a představoval si... Den utíkal. Roman si ještě dvakrát zaplaval, vypil minerálku a snědl svačinu, prolistoval časopisy, měl by si vzít něco opravdového ke čtení... Odpoledne začali u přehrady přibývat lidé. Přestěhoval se na svoje oblíbené místo a zůstal na něm sám, ale pod borovicí, kde ležel ráno, už vřeštělo několik dětí, od břehu se ozývalo pleskání míče a cákání, o kousek dál hrálo rádio. Je čas jet domů. Kouzla civilizace bude vychutnávat zase večer. *** Bouchly dveře. Tereza se vrátila, uvědomil si Roman a vypnul televizi. „Ty už jsi doma?“ podivila se, když viděla manžela v křesle. „Jak to, že tak brzy?“ Roman spolkl sdělení, že je tak brzy doma, protože u vody začalo být na jeho vkus moc lidí a jen nesrozumitelně zabručel. „Co se děje?“ „Ale nic...“ „Jak bylo v práci?“ zeptala se neutrálně. „Ale,“ znovu zavrčel, „já se na tu práci taky můžu vykašlat.” „Prosím tě, proč?“ „Budu se tam jak blbec hrbit u počítače až do penze, tohle přece nemám zapotřebí.“ Tereza se zarazila. Jistě, finančně to zapotřebí neměl, ona vlastně také ne. Po restituci mohou
24
okletá vteřina Pr
klidně dělat domácí, kontrolovat na výpisech z účtů, jak pravidelně platí nájem banka v přízemí činžáku a hodinářství za rohem... Jenže co dál? Při tom, jaké platy jsou ve školství ještě teď, tolik let po převratu, by klidně mohla zůstat doma, ale nedovedla si představit, že už by neučila, že by byla jen dobře zabezpečenou paničkou v domácnosti. Chodit k vodě, jezdit na kole, hrát tenis, v zimě na lyže nebo k moři na jih, fajn, ale na to stačí prázdniny, má vlastně ideální povolání. „Tebe v práci něco naštvalo?“ „Hodím se marod,“ prohlásil Roman a zvedl se z křesla. „Bolí mě záda.“ O tom, že ho v práci nemohlo nic naštvat, když tam vůbec nebyl, se radši nezmínil. Tereza by měla řeči. Jasně, hodí se marod. „V tomhle počasí? To ti nepřijde líto zůstat doma, když je teď venku tak hezky? Za pár dní odvezeme Moniku k babičce na prázdniny,“ dodala s tak trochu vyzývavým úsměvem. „Zítra zajdu k doktorovi.“ Samozřejmě si také uvědomoval, že vlastně nepotřebuje ani nemocenské dávky ani mzdu. Mohl by dát výpověď a pohodlně žít z nájmů, vzhledem k nim je i jeho plat jen bezvýznamné kapesné, teď se to smí, zaměstnavatel v občance už dávno být nemusí, do nových plastikových kartiček už by se taková rubrika ani nevešla. Několikrát už o tom přemýšlel, ale zatím si ani v duchu pro sebe nepřiznal, že se vlastně bojí. Docela prostě se bojí být definitivně zodpovědný sám za sebe. Líbilo se mu být panem domácím
25
okletá vteřina Pr
v restituovaném činžáku na tom nejlukrativnějším místě ve městě, ale podvědomě se nechtěl vzdát toho malého zbytku tak zprofanovaných „sociálních jistot“. Ani v duchu si nebyl schopen přiznat, že vlastně nikdy neprováděl nic úplně samostatně. Po odchodu manžela se Marie Greifová snažila svému synovi co nejvíc usnadnit život, ve škole, pak v zaměstnání, které mu našla s pomocí starých rodinných přátel, když se pak oženil, pomáhala jí s tím Tereza, měla ji ráda, věděla, že Tereza dokáže být tou správnou oporou. „Půjdeš se mnou pro Moniku?“ „Nemůžu se ukazovat na ulici, když jsem nemocný,“ namítl pokrytecky. „Já jsem myslela, že onemocníš až zítra.“ Neodpověděl. Asi jsem s ní mohl jít. Do školky pro holku, pak nakoupit... Kdysi takhle chodíval s Terezou po městě rád. Štíhlá, vysoká, zvláštní kombinace přirozeně měděných vlasů a po celý rok snědé pleti, dělalo mu dobře, když se chlapi občas otočili. Jo, to už je let. „Zastavíme se ještě pro nákup.“ Než stačil něco říct, byla pryč. Posadil se znovu do křesla, chvíli zaváhal, jestli má znovu zapnout televizi, pak jen zavřel oči a představoval si. Terezu před desíti lety, horký letní večer u vody, kolem jsou keře, přidal si ty dvě dívčiny z dopoledne, v trávě jsou rozhozené deky, pak i části plavek, Tereza je trochu divoká, je jí o deset méně, ty dvě holky jsou stejné, všichni se zbavují posledních zábran i posledních zbytků oblečení...
26
okletá vteřina Pr
Tereza Greifová vyšla hlavním vchodem na ulici, která teď byla plná lidí spěchajících z práce domů, na nákupy, za zábavou, lidí z venkova, kteří přijeli na úřady... Měla ráda tenhle odpolední ruch. Prošla kolem vstupních dveří banky, náš nejdůležitější nájemník a tedy i hlavní sponzor nynějšího blahobytu naší rodiny. Zaváhala, jestli má počkat na tramvaj, ale pak se rozhodla, že půjde pěšky. Na rozdíl od Romana měla městskou dopravu ráda, občas si sedla do tramvaje a jen tak bezcílně jela z jedné konečné na druhou, sama, dívala se na cizí lidi, představovala si, kam asi kdo jede... Roman je teď nějak divný, doma skoro nemluví, občas večer zmizí a vrátí se v noci, prý obchodní jednání, jaképak asi obchodní jednání, banka i hodinářství platí nájem pravidelně, v činžáku se už několik let nevyměnila ani jedna partaj... Zevšedněli si, to je přece normální, po tolika letech je to tak v každém manželství... Tak dobře jako teď se vlastně neměla nikdy, ani jako malá holka, ona i Monika mají, na co si vzpomenou, Roman rozhodně není lakomý... Najednou si zoufale přála, aby se to vrátilo, aby to zase bylo jako dřív, aby zaparkovali starou otlučenou škodovku stopětku na vedlejší cestě u lesa, Roman si hodil na záda malý ruksak s bundami a se svačinou, vzal ji za ruku... Ne, nevadilo jí, že je o tolik starší než tenkrát, v jejím věku zatím léta nejsou to podstatné, jenom ten život byl tenkrát tak nějak opravdovější... Koutkem oka zaregistrovala, jak se po ní otočili dva mládenci, a udělalo jí to dobře. Věděla, že jí to sluší ve světlém kostýmku,
27
okletá vteřina Pr
a trochu se usmála. Kdypak se na ni naposled Roman takhle mlsně podíval. Ne, že by o ni nestál, věděla, že se svému muži pořád líbí, ale tenhle hladový pohled lovce... jestlipak už na něj nezapomněl, skoro to vypadá, že mu otupěl zrak od zírání do výpisů z účtů. *** Žádná čekárna nestojí za nic. Na úřadu, na nádraží, u doktora. Nic na tom nemění porevoluční čalouněné lavičky a reprodukce, které nahradily osvětové plakáty, na zdech. Jak tam ty obrázky doktor přidělal, že je ještě nikdo neukradl? Pravda, ti, co kradou obrazy, se určitě nezajímají o levné reprodukce, a ti, co kradou všechno, se o obrazy nezajímají vůbec. Roman se rozhlédl. Na lavičkách sedělo šest lidí, odhadoval, že všichni jsou dost výrazně starší než on. Kdo by taky chodil k doktorovi v tomhle počasí. V koutě si dvě babky špitali o venčení psíků, jinak bylo v čekárně ticho. Roman se chvíli díval na žlutooranžový obraz jakési kytice, měl pocit, že už ho někde viděl... Roman nesnášel čekání. Všechny čekárny jsou místa, kde se člověk dobrovolně nechává okrádat o svůj čas. Copak důchodci, ti si sem jdou popovídat, v létě je tu chládek, v zimě teplo, vždycky tu je někdo, s kým se dají probírat poslední novinky. Roman chvilku nervózně posedával, a pak se zvedl a došel ke dveřím ordinace. Znovu si přečetl, že dnes je ordinace do dvanácti, že doktor Tůma se jmenuje František, sestřička je Zdena, pak telefonní číslo do ordinace... To by se mohlo hodit. Vytáhl z kapsy
28
okletá vteřina Pr
mobilní telefon, znovu si číslo přečetl a uložil do paměti své Nokie. Pak ho něco napadlo a rychle vyšel z čekárny na chodbu. Stiskl na mobilu tlačítko pro volání a přiložil si přístroj k uchu. Doktor František Tůma byl zkušený praktik. Po osmi letech na interním oddělení městské nemocnice se nechal přesvědčit, aby převzal zdravotní obvod v centru města, domníval se tenkrát, že bude mít víc času než v nemocnici. Víc času než na interně tedy rozhodně neměl, ale přece jen si ho mohl sám zorganizovat. Po listopadu vcelku bez obav zprivatizoval činnost a v nájmu u Městského úřadu dál provozoval všeobecnou praxi. Brzy pořídil do ordinace nové EKG a sonograf, takže měl docela pestrou činnost a rozsáhlou a různorodou klientelu. Zazvonil telefon. „Ordinace doktora Tůmy, dobrý den,“ ohlásila se sestra. „Ano, samozřejmě je tady, já vám ho dám,“ řekla vzápětí a otočila se k doktorovi. „To je pro vás, pane doktore. Asi Greif nebo tak nějak.“ Doktor uchopil sluchátko. „Tůma, dobrý den.“ Vybavil si Romana Greifa. V ordinaci byl asi naposled při přeočkování proti tetanu, ale Tůma si okamžitě vzpomněl na jeho matku, v jejích posledních dnech jí chodil domů píchat morfium. „Co potřebujete?“ „Pane doktore, kdy bych mohl přijít, aby tam nebylo tolik lidí?“ „Tolik lidí?“ podivil se Tůma, „dnes jich tu nějak moc není.“
29
okletá vteřina Pr
„Když já nechci čekat.“ No jo, to je celý on, ušklíbl se Tůma. Nechce čekat, všechno chce hned, okamžitě... Paní Greifovou měl docela rád, to byla opravdu dáma. Až do konce. „Odkud voláte?“ „Jsem na chodbě, před čekárnou.“ Tůma se zamračil. Telefon mu vcelku nevadil, ale tohle „mobilizační“ šílenství ho velmi upřímně dopalovalo. Pomalu si budeme telefonovat z jednoho rohu místnosti do druhého. Sám už měl sice mobil také, ale rozhodně nepatřil k významným sponzorům Telecomu ani ostatních operátorů, mobil používal většinou jen jako přijímač a po skončení návštěvních hodin ho důsledně vypínal. „Co vám je?“ „Bolí mě záda,“ zaimprovizoval Roman, který si teprve teď uvědomil, že pokud chce neschopenku, bude třeba předstírat nějakou chorobu. „Hm, tak to radši nikde neběhejte a chvíli počkejte. Moment,“ překryl dlaní mluvítko a obrátil se k sestře. „Je tam něco většího?“ kývl hlavou směrem k čekárně. „Jenom kontroly.“ „Nebude to dlouho trvat,“ řekl doktor Tůma zase už do telefonu a zavěsil. „Asi se bojí, aby něco nezanedbal,“ dodal. „Vezměte dalšího.“ Roman se poslušně vrátil do čekárny. Jedna z babek už tu nebyla a ještě než se znovu usadil, šel do ordinace další pacient. No snad to tak dlouho trvat nebude. Uvelebil se znovu proti žlutooranžové kytce a natáhl se pro noviny. Vzápětí ale zjistil, že jsou tři dny staré, a tak je zase odložil. Nechal
30
okletá vteřina Pr
je tu nějaký pacient, nebo sem doktor Tůma dává noviny místo do sběru s tím, že je někdo odnese. Doktor Tůma nedával staré noviny místo do sběru do čekárny svojí ordinace, protože už několik let noviny skoro nečetl. Brzy po listopadovém převratu zjistil, že k tomu, aby byl dostatečně informován o dění ve společnosti, stačí, aby si při snídani a při večeři poslechl zprávy v rozhlase. Ke čtení jsou k dispozici daleko zajímavější texty než novinové články. Po celý svůj profesionální život v socialismu v podstatě uznával, že lékař je veřejným činitelem a ovlivňuje své okolí, ať chce nebo ne, teď ve středním věku se politicky zneutralizoval a zjistil, že to vůbec nevadí. S potěšením si uvědomil, že ho jeho práce s přibývajícími zkušenostmi baví čím dál víc, a byl tak docela spokojený i bez novin. Roman noviny také moc nečetl. Teď se snažil najít něco zajímavého na sportovní stránce. Nedokázal se soustředit, pak ho napadlo, že by si měl trochu připravit, co řekne v ordinaci, a tak noviny zase odložil. „Tak, další,“ dveře do ordinace se otevřely a postarší zavalitá sestra se podívala na něj. Roman se rozhlédl. Opravdu už je na řadě, uteklo to. Vstal. „Tak co vám je?“ doktor Tůma se podíval na pacienta. Moc nemocně tedy nevypadá. „Bolí mě v zádech, pane doktore, tady,“ Roman neurčitě hrábnul pravou rukou někam k bederní krajině, „asi ledviny nebo co, já nevím, od čeho by to mohlo být.“
31
okletá vteřina Pr
„Teplotu máte?“ „Ne, to ne.“ „Měřil jste se?“ „Ne, to já bych ale poznal.“ Doktor Tůma spolkl doporučení, že to by si mohl nechat patentovat a ušetřit tak spoustu skla a rtuti na výrobu teploměrů, a zvedl se od stolu. „Tak se na to podíváme. Odložte si,“ ukázal Romanovi na bílou plátěnou zástěnu v rohu místnosti.“ „To se mám svléknout?“ „Když vás bolí záda, tak se na ně musím podívat.“ Roman si vyhrnul tričko a otočil se k lékaři zády. „No, to je trochu málo. Sundejte si to triko úplně. A kalhoty taky.“ Tůma vyndal ze skleněné skříňky za sebou neurologické kladívko. „Kdy to začalo?“ „Včera,“ odpověděl Roman za zástěnou. „Najednou nebo postupně?“ „Spíš postupně.“ „Močové potíže nemáte? Pálení nebo řezání při močení.“ „Ne.“ Tímhle směrem to Roman rozhodně nechtěl vést, aby nakonec doktora nenapadlo, že ho pošle na cévkování. Jen ne nějaké složité vyšetřování. „Úraz jste žádný neměl? Neupadl jste, nebo nespadlo něco na vás?“ „Ne.“ Roman ve slipech a ponožkách vyšel před zástěnu. „Otočte se.“ Tůma položil obě ruce Romanovi na okraj pánve a přejel palci podél páteře. „Teď se předkloňte, dobře, stačí, teď zaklonit.“
32
okletá vteřina Pr
Roman se předklonil o hodně méně, než by byl schopen, napadlo ho i, jestli by se neměl předklánět nějak nakřivo, ale než se stačil rozmyslet, stál už zase rovně. „Položte se na ten stůl,“ ukázal lékař na lehátko u stěny místnosti. Většinou k tomu ještě dodával, že si pacient má lehnout břichem nahoru, protože naprostá většina pacientů, které záda bolí, si lehnou na břicho, protože si myslí, že lékař potřebuje vidět právě tu část těla, která je bolí. Roman si lehl na lehátko správně. Na záda. „Břicho vás nebolí?“ doktor Tůma zkušenýma rukama vyšetřoval břišní stěnu, pak na ni položil fonendoskop. Poté přejel plochou neurologického kladívka Romanovi po nohou. „Cítíte to?“ „No,“ Roman nevěděl, co by měl cítit. „Je to na obou stranách stejné?“ „Hm, asi jo,“ připustil. Lékař ještě chvíli Romanovi různě hýbal nohama, klepal na různá místa kladívkem, než konečně řekl: „Tak se oblečte.“ „Nejhorší je to, když sedím,“ řekl Roman cestou k zástěně. „No, já myslím, že na tohle neumřete,“ zavrčel doktor Tůma. Dokonce ani nedostanete invalidní důchod, chtěl ještě dodat, ale to už nedořekl. Už několikrát v životě zažil, že dostatečně trpělivý pacient se domohl různých sociálních dávek jen tím, že pořád dokola tvrdil, že ho to opravdu bolí. „Vůbec nevydržím sedět.“ „To jako že potřebujete pracovní neschopnost?“
33
okletá vteřina Pr
„Já nevím, jak bych to v práci zvládl.“ Roman se postupně vžíval do role a představoval si teď, jak by, chudák s bolavým křížem, celý den posedával na kancelářské židli před plochým sedmnáctipalcovým monitorem. „To záleží na vás,“ dodal úlisně. „Ne, to záleží na vás, pane Greife. Já za vás do práce chodit nebudu a taky za vás nebudu brát výplatu. Jestli vás to bolí tak, že se na svoji práci necítíte, já vám neschopenku klidně napíšu. Jestli si můžete dovolit s tímhle zůstat doma,“ pokrčil rameny a dodal, tak jako už opakovaně: „Já nejsem dráb, který je placený za to, že honí lidi do práce. A vy jste dospělý člověk. Napíšeme neschopenku,“ obrátil se k sestře. „Dnes je středa, takže na kontrolu pozítří.“ „Pane doktore, nešlo by to od včerejška? Já už jsem včera do práce nemohl.“ „Nešlo. Včera jsme normálně ordinovali, mohl jste přijít.“ „Já jsem si na to včera netroufl,“ lhal dál Roman. „Mohl jste zavolat. Telefonovat přece umíte.“ „Když já nevěděl číslo.“ „Pane Greife, když je někdo nemocný, rád ho ošetřím, pokud je mu tak zle, že se sem nedostane, jedu za ním i domů. Podle toho, jak vypadáte dnes, si nemyslím , že byste se sem včera nedostal. Naše číslo máte na registračním lístku a kromě toho jsme v seznamu. Ten včerejšek, to si budete muset nějak v práci domluvit.“ „No tak vám děkuju,“ řekl Roman a otočil se ke dveřím.
34
okletá vteřina Pr
„Moment ještě,“ zarazil ho Tůma. Roman se tázavě otočil. „Na ten kříž si dávejte suché teplo. Máte doma Paralen?“ „Máme. Asi máme. A když tak, já si ho koupím.“ „Tak třikrát denně jeden. Po jídle.“ Roman Greif přikývl, pozdravil a vyšel ze dveří. Najednou měl takový hloupý pocit. Asi si měl vzít dovolenou. Anebo se na to v práci úplně vykašlat... Doktor Tůma se právě rozhodl, že Roman Greif už nebude dlouho jeho pacientem. Doktorovi velice vadilo, že je vztah mezi lékařem a pacientem i po několika letech budování kapitalismu tak nesymetrický. Pacient, když není spokojený, může bez jakýchkoli zábran změnit lékaře jen tím, že přijde k jinému do ordinace a přihlásí se tam. Naprostá většina praktiků po ničem nepátrá a nového pacienta zaregistruje. On pacienta vyhodit nemůže, i když je přesvědčený, že ho podvádí. Pacient, který lže, může svého doktora dostat do pěkného maléru. V ordinaci musí být důvěra oboustranná, jinak hrozí průšvih. Tůma už několikrát v téhle ordinaci zaklapl chorobopis a řekl: Víte co, já myslím, že bude nejlepší, když si najdete nějakého jiného praktika a požádáte ho, aby se vás ujal. Já mu pak rád předám vaši dokumentaci. Ne vždycky se to ale podařilo. „Vy mu věříte?“ zeptala se sestra. „Zatím je pořád ještě naším pacientem,“ pokrčil rameny, „měl bych mu věřit.“
35
okletá vteřina Pr
„Já myslím, že kecá.“ „No jo, jedna věc je něco si myslet, druhá věc je to vědět.“ „Je to frajer. Je teď samý prachy, a tak si myslí, že může všechno. Vozí si zadek v tom svým červeným bouráku a chová se jak knížepán. Slyšela jsem, že na tom jejich úřadě už ho mají taky plný zuby. Třeba dostal padáka a chce si ještě nahrabat, co to půjde, na dávkách.“ „Jestli je takový frajer, tak by si přece padáka dát nenechal, odešel by sám, ne? A ta nemocenská pro něj asi taky nebude podstatná,“ namítl Tůma. „No jo, jenže on je sice frajer, ale neumí to.“ „Co když ho ty záda opravdu bolí?“ „Vy mu fakt věříte?“ „Ne, nevěřím,“ zavrtěl Tůma hlavou. „Ale jsem doktor, a tak musím o svém názoru pořád pochybovat. Nesmím si být jistý, že něco vím definitivně. Vždycky to může být jinak.“ František Tůma kdysi dávno litoval, že se nestal detektivem. Postupem času ale přišel na to, že to, co je na práci detektiva nejzajímavější, má vlastně taky. Jen trochu jinak. Zatímco policista musí o každém slovu svého „klienta“ pochybovat a primárně nedůvěřovat, on musí v první řadě věřit a pochybovat především o svých závěrech. Jinak je to stejné, hledání pravdy ve spoustě faktů, příznaků, důkazů i matoucích stop. Ve výpovědích pacientů i v laboratorních výsledcích, hledání v literatuře i konzultace specialistů. Jenom ti kriminalisté mají hodnostní příplatky, ale po listopadu se i tohle pro doktory podstatně
36
okletá vteřina Pr
vylepšilo. „Je tam ještě někdo?“ zeptal se sestry a posadil se znovu ke stolu. „Ne, konec. Můžeme napsat včerejší návštěvy.“ „Kolik jich máme dnes?“ „Jde to, čtyři, ale každá na jiném konci města.“ Další věc, která se Tůmovi na jeho práci líbila. Práce v terénu. Na rozdíl od nemocničních doktorů poměrně dost velkou část pracovní doby tráví venku. A když je tak horko jako dnes, klidně může napřed zajet na přehradu, zaplavat si, a teprve pak se vydat za svými pacienty. *** Roman vstoupil do domu a zaváhal. Mohl by projít na dvůr, otevřít garáž, věci k vodě jsou v autě, něco k jídlu a pití by si koupil cestou. Jenže měl pořád ještě ten divný pocit. Není to ještě tak dlouho, co Tůma chodil k nim domů za matkou. Tři roky... Od té doby se neviděli, až dnes. Asi mu úplně nevěřil. A proč ne, proč by ho nemohla bolet záda. Každého občas bolí záda. Ani mě neposlal na rentgen, asi mi opravdu nevěřil. A mám si brát Paralen, taky mi mohl napsat něco lepšího. Copak si asi bere sám, když ho bolí záda. Normálně si lehnu do postele, pustím si video... U přehrady ale třeba budou zase ty dvě kočky... Taky musím zavolat do práce, že jsem marod. Až přijde Tereza, budu ležet, rozhodl se a otevřel dveře výtahu. Normálně chodil pěšky, ne že by tak šetřil ve svém domě, ale není žádný paďour a každý výtah se občas zasekne... jenže dnes je přece nemocný. Ještě než se za ním zavřely dveře výtahu, vzpomněl si, že chtěl opravit
37
okletá vteřina Pr
tlačítko na zvonku ke svému bytu u hlavních dveří. Když teď budu pár dnů doma, alespoň to spravím, řekl si a byl rád, že má alespoň jeden reálný, i když takhle mrňavý důvod, aby zůstal doma.
38
okletá vteřina Pr
III. V prvním okamžiku nepoznal, kde vlastně je. Zkusil pootočit hlavu. Nešlo to. Má hlavu upnutou do svěráku, něco mu s ní nejspíš dělají. Všude leží sníh. Dívá se na klikatou cestu v zasněžené pláni. Důležité cesty jsou přece červené. Před několika lety si v polistopadové euforii koupil velký atlas světa. Teď už to mělo smysl. Dráty jsou přestříhané a zeměpisné nekonečno přestalo existovat. Městečko Waldmünchen na druhé straně Čerchova je teď jen o pár kilometrů dál než Domažlice, ještě nedávno bylo přibližně stejně vzdálené jako Tokio. Listoval tlustým atlasem a v duchu vybíral, kam všude pojede. Kam pojede zakládat pobočky svých budoucích firem... Probíral se stránkami s podrobnými mapami exotických míst v zemích, o kterých dosud netušil, že vůbec existují, v duchu četl jména městeček a říkal si, že se to nejspíš vyslovuje úplně jinak, což vůbec nevadí, protože až tam bude, tu správnou výslovnost se přece snadno naučí... Doposud držel v rukou akorát školní atlas, ten tyhle země ukazoval s podobně anonymním nadhledem, jako se na ně díval v jednašedesátém Gagarin. Jižní Amerika na jedné stránce... Jenom hlavní města měla svoje kolečko. Hnědé hory, zelené nížiny, i takové řeky, jako je Amazonka,
39
okletá vteřina Pr
byly jen modré klikaté čáry. Jeho nový atlas mu připadal něčím divný, nejdřív nemohl přijít na to, čím, pak na to přišel. Silnice. Jsou tu zvýrazněné silnice. Červené, žluté, černé, jako v autoatlasu. V první chvíli měl pocit, že ho knihkupec podvedl, pak si řekl, že atlas je prostě tak podrobný, že jsou tu i silnice. Červené, žluté, černé. Důležité silnice jsou červené, ale ta, na kterou se dívá, je černá. Jen s jednou křižovatkou. Zdá se černá, protože je v té zasněžené krajině... Pida se zhluboka nadechl. Drobná prasklina na stropě přestala být cestou v zasněžené pláni. Mají tu popraskaný strop, to je pořádek... Snažil se otočit hlavou, ale nešlo to. Zkusil ruce. Nejdřív pravou. Zdvihl ruku tak, aby se dostala do jeho zorného pole. Je v pořádku. Teď levou. Měl pocit, že má levou ruku přivázanou k nějakému prkýnku. Zkusil znovu otočit hlavou, ale nešlo to. Na levé ruce má snubní prstýnek. Co když ne? Prsty se hýbají, až k zápěstí je ruka volná. Palcem nahmatal zlatý kroužek. Verunka... Vybavil si zapadající slunce vpravo od silnice, odlesky posledních paprsků na kapotě vínového Passatu... Byl jsem v autě sám... někdo jel proti, najednou mu někdo z protisměru surově vtrhl do života a převrátil všechno vzhůru nohama... Jasně, jsem v nemocnici. Teď nohy, rozhodl se dokončit inventuru vlastního těla. Pravá noha se pohybovala v kyčli, koleni i hleznu. Levá je nějak těžká... Že bych byl ochrnutý na levou polovinu těla? Přece tu musí být někdo, kdo mi to vysvětlí. Zkusil zavolat, ale vydal ze sebe jen nesrozumitelné zachraptění. Příšerné sucho v ústech.
40
okletá vteřina Pr
„Pane Matouši, dobrý den.“ V zorném poli se mu objevila dívčí tvář. Docela hezká. „Vy jste... sestra?“ Vida, mluvit umím. „Ano, jste v nemocnici.“ „Jak to, že nemáte tu sesterskou čepici?“ řekl pomalu. Až mu dají trochu napít, mluvení půjde. Co je to za špitál, když tu sestry nenosí čepce. A ještě mají popraskané stropy. „Mám žízeň,“ řekl nahlas. Tedy nahlas... Kdyby sestra stála jen kousek od jeho lůžka, asi by neslyšela nic. „Pít můžete.“ Podala mu napolo uzavřenou nádobku s čajem. Tedy s tím, co se v českých nemocnicích vydává za čaj, i v prvních letech budování kapitalismu. Pidovi teď samozřejmě bylo jedno, co pije. Lačně několikrát polkl a zeptal se, teď už daleko zřetelněji: „Prosím vás, co mi je?“ „Boural jste v autě, pamatujete se na to?“ „Trochu, ano, vracel jsem se domů... Kdy to bylo?“ „Včera. Dnes je pátek.“ „Pátek, pátek je nešťastný den. Alespoň není třináctého.“ „Tady to je jedno,“ usmála se sestra. „Kdyby bylo pátek třináctého, nestalo by se nic, protože v pátek třináctého bych nevylezl z postele...“ Byla to vlastně taková hra. Na pátek třináctého. Každý rok nějaký je. A když byl pátek třináctého, Pida Matouš nevycházel z domu. Začal s tím kdysi dávno, kdy se vsadil s kamarádem, že v pátek třináctého nepůjde do školy. Vyhrál. Stal se z toho rituál.
41
okletá vteřina Pr
Podařilo se mu strávit dva pátky vleže na ošetřovně i během vojenské základní služby. Teď, když je už naprosto samostatný, je to jednoduché. V pátek třináctého mu Verunka přinese snídani a noviny do postele, ještě než odejde do práce... To je škoda, že není pátek třináctého... Vypadá to, že dnes zůstane v posteli, i když není třináctého. „Co mi je?“ „Jste zraněný. Dost zraněný,“ odpověděla sestra vyhýbavě. „Nemohu hýbat levou rukou a nohou. To jsem ochrnutý?“ „Levou nohu máte na dlaze a do levého předloktí máte zavedenou infúzi. Kapačku. Nesmíte s ní moc hýbat, tak je přivázaná k dlaze.“ „A co mi je?“ zopakoval Pida svoji otázku. „Pan doktor vám to řekne. Dojdu pro něj.“ Hm, pan doktor. Snad se taky nějak jmenuje. Oni tu o mně ví nejspíš úplně všechno a já jsem se ještě ani nestačil zeptat, ve které jsem nemocnici. To je hrozné, když se člověk nemůže ani rozhlédnout kolem sebe. Je v tomhle pokoji ještě někdo? Slyšet není nic. Zatajil dech a poslouchal. Ne. Jen tlumené zvuky z chodby. Klaply dveře. „Dobrý den.“ Hlas muže středního věku. Pida se snažil alespoň očima dohlédnout co nejdál doprava ke dveřím, které se zase zavřely. „Já jsem Řehoř.“ Doktor popošel těch několik kroků a postavil se tak, aby na něj pacient viděl. Pida odpověděl na pozdrav a zvědavě si lékaře prohlížel. Kolem čtyřicítky, ne moc vysoký, statný,
42
okletá vteřina Pr
prošedivělé řídnoucí vlasy, moc se nesměje... Co by tu taky bylo k smíchu. Zastavil se pohledem na jmenovce na levé náprsní kapse pláště. MUDr. J. Řehoř, CSc. Zřejmě žádný začátečník. Takže to se mnou je vážné? J. Řehoř. Že by Jindřich? Třeba rodiče rádi riskovali. Naštěstí neráčkuje... „Tak pane Matouši, to nejhorší máte za sebou.“ Lékař se natáhl někam doleva, zřejmě k infúzi, o které mluvila ta sestra. Je tu taky, jenom ji nevidí. Teď mu narovnala přikrývku, periferním viděním zaregistroval pohyb vpravo. „Pane doktore, co mi je?“ „Takže,“ doktor Řehoř se postavil do čela lůžka, aby ho pacient mohl sledovat. „Máte zlomený druhý krční obratel. Měl jste štěstí, úlomky nejsou posunuté, nemuselo se to operovat. Takhle zasádrovanou hlavu ale budete mít, dokud obratel nesroste.“ „Jak dlouho?“ „Několik týdnů. Kdyby se zlomený obratel pohnul, v téhle výšce by to znamenalo obrovské riziko.“ „Mohl bych ochrnout?“ „Za určitých okolností by vás to mohlo i zabít. Při zlomenině druhého krčního obratle může dojít k poškození prodloužené míchy a tam jsou centra důležitá pro základní životní funkce. Teď to ale nehrozí, jenom budete muset nosit tu sádru.“ Pida chtěl přikývnout, ale sádrový obvaz zasahující až na hrudník ho nenechal udělat ani tento malý pohyb. Vypadá to, že je ten obvaz udělaný dobře.
43
okletá vteřina Pr
„Až to sroste, budete ještě nějakou dobu nosit měkký límec. To už bude pohodlnější. Dál máte zlomenou stehenní kost vlevo. Bylo tam několik úlomků a byla mezi nimi trochu skřípnutá stehenní tepna, takže to jsme operovat museli. Kost máte sešroubovanou a tepna by měla být také v pořádku.“ Doktor Řehoř se podíval na Pidovu levou nohu a pak položil svoji ruku na několik okamžiků na jeho nárt a pak těsně za vnitřní kotník. „Jo, zdá se že to je v pořádku.“ Pak se znovu podíval pacientovi do očí. „No a pak už máte jen několik zlomených žeber vlevo, naštěstí bez poranění plíce nebo sleziny a nějaké ty drobné rány. Největší je na čele, ale jizva nebude až tak hrozná.“ „Pro chlapa je jizva na obličeji vlastně ozdoba, ne?“ řekl Pida. „No vidíte. Ještě jsem zapomněl na otřes mozku, ale ten by žádné následky způsobit neměl. Tak, teď to všechno víte, takže mi řekněte, co všechno vás bolí.“ „Trochu levá noha. A taky hrudník, ty žebra. Ale to by nebylo to nejhorší. Zuby dovedou bolet víc.“ Doktor Řehoř se usmál. „Dostáváte léky na bolest a ještě nějakou dobu je budete dostávat. Kdyby přesto něco bolelo, řeknete sestřičce. Zvonek máte vedle pravé ruky.“ Pida ucítil, jak ho sestra vzala za pravou ruku a položila mu ji na malé vajíčko s tlačítkem. „Když budete něco potřebovat, zmáčkněte.“ Když budu něco potřebovat... Až budu chtít na záchod, zazvoním... Najednou si uvědomil, že bude opravdu
44
okletá vteřina Pr
muset zazvonit, vzít si bažanta, nechat si pod sebe zasunout mísu... Prokristapána, to tedy bude něco. „Zatím ještě máte močovou cévku,“ pokračoval chirurg, jako by Pidovi četl myšlenky, „ale tu vám vyndáme. Asi ještě dnes. Dovolíte, já se teď na vás trochu podívám.“ Zatímco mu doktor Řehoř prohmatával břicho a poslouchal nad tou částí hrudníku, která nebyla schovaná v sádrovém krunýři, přemýšlel Pida o tom, co všechno tady ještě zažije. Podle toho, co všechno teď slyšel, taky mohl mít touhle dobou na radnici vyvěšené parte. *** „Tome, chtěl bych nadstandard.“ „Jsi na jednolůžáku, televizi ti sem přineseme, telefon máš, co bys ještě chtěl.“ „Televizi zatím nepotřebuji, s tímhle brněním bych se na ni moc koukat nemohl, stačí mi rádio, ale chci sestru. Jednu sestru pro sebe. Vypadá to, že tu budu déle, takže chci někoho, na koho si zvyknu a kdo by si zvykl na mě. Když ti dává bažanta pokaždé jiná rozhihňaná holka, není to ono. Taky se mnou všelijak cloumají, abych se neproležel, v podstatě mě krmí. Už to mám promyšlené. Když to bude třeba, dají jí dovolenou a já si ji zaplatím, to není problém.“ „Možná větší, než si myslíš, i když asi ne finanční.“ „Vždycky říkáš, že neřešitelné problémy neexistují.“
45
okletá vteřina Pr
„Já netvrdím, že to je neřešitelné,“ pokrčil Tomáš rameny, „je to problém a problémy jsou proto, aby se řešily. Tu sestru už máš vybranou?“ „Jo. Jarku. Byla tady ten první den.“ „Mluvil jsi s ní?“ „Zatím ne.“ „Tak tím začni. Když nebude souhlasit, najdeš si jinou. Buď tady, nebo najdeme někde jinde. Já to zkusím domluvit s šéfem kliniky.“ „Znáte se?“ „Trochu. Je o pár let starší než já, ale pamatujeme se na sebe ze školy. Neboj, všichni doktoři se znají,“ zazubil se Tomáš na svého kamaráda. *** V pracovně přednosty kliniky se Tomáš moc dobře necítil. Moderně zařízená kancelář, v prosklené stěně většinou knihy, ale tady nějak prostředí nezútulňovaly. Na stěně oficiální portrét presidenta republiky a jakýsi abstraktní obraz, na okně žaluzie bez závěsů. Chybí tu kytky, uvědomil si Tomáš. Docent Kadlec Tomášovi ukázal na jedno z křesílek u kovového konferenčního stolku a sám se posadil na druhé. Znali se ze školy. Později, když byl Kadlec ještě mladým asistentem na traumatologické klinice, chodil Tomáš jako medik občas na úrazovou ambulanci a na sál. Dvakrát spolu dokonce byli u operačního stolu, když Tomáš držel háky při menší operaci. Po promoci Tomáš nastoupil do Týna na chirurgii ke Kronerovi. V té době se občas potkali na různých seminářích. Před pěti lety se stal Kadlec přednostou kliniky.
46
okletá vteřina Pr
„Josef Matouš, oddělení A, pokoj 312. Polytrauma z autohavárie.“ „Krční páteř a stehenní kost, že jo.“ Tomáš přikývl. „Jo, už vím. Naši to dělali dohromady s cévaři, byla tam poraněná stehenní tepna.“ „Přesně. Vypadá to, že ho tu nějakou dobu budete mít.“ „Bude záležet i na té tepně. Taky ho musí hlídat neurochirurg, to víš, zlomená cé dvojka... Ale zatím ho asi necháme ležet u nás.“ „Jasně, já jsem tě nepřišel přemlouvat, abys ho pustil co nejdřív domů, nejsem malej kluk. A on také ne.“ „Vypadá to, že když to dobře dopadne, může slavit narozeniny dvakrát ročně,“ usmál se k tomu Kadlec. „I to už si uvědomuje. Myslím, že i to, že ty druhé narozeniny zatím nejsou úplně jisté. Dochází mu, že to bude dlouhodobá záležitost. No a vymýšlí, jak si tu zorganizovat pobyt.“ „Nenechá to radši na nás?“ „Ale to víš, že nechá, jenom by si chtěl zaplatit nadstandard.“ „Jednolůžkový pokoj není problém,“ pokrčil rameny přednosta. „Podle toho, co jsem zatím zaslechl, bude nejspíš chtít počítač, pět telefonů, fax a potrubní poštu a klec na poštovní holuby. Nejsi první, kdo se o něj zajímá, Tome.“ „Matouš je hodně pracovitý člověk, ale teď mu je jasné, že zatím to nejde. Chtěl by svojí sestru.“
47
okletá vteřina Pr
„A v čem je problém? Příbuzní za ním mohou kdykoliv,“ pokrčil rameny docent Kadlec. „Počkej,“ usmál se Tomáš, „o příbuzné nejde. On chce svoji zdravotní sestru.“ „Zdravotní sestru?“ „Ano, zdravotní sestru.“ „On má i svojí ošetřovatelku?“ podivil se Kadlec. „No, zatím ne, ale chtěl by.“ Tomáš vylíčil docentovi Pidovu představu o ošetřovatelské péči. „No tak to je opravdu nadstandard.“ „Já vím, že to není zrovna obyčejné přání, ale barevná televize a kytky v pokoji průběh léčení moc neovlivní, stálá ošetřovatelka, na kterou si zvykne a které bude věřit, ale ano. Šlo by to? Asi by bylo lepší, aby to byl někdo od vás, než abychom přivezli někoho cizího. Kdybys mohl někomu dát neplacené volno... Matouš by si sestru zaplatil.“ Kadlec se trochu zamračil. „Tohle by asi na klinice nedělalo dobře... Nevím.“ „Co mu mám říct?“ „Zatím mu řekni, ať nezapomíná, že je v nemocnici.“ „Chce se s tím prát, já ho znám. Když jde na očkování, tváří se jako bebíčko a možná se té injekce opravdu bojí, ale když jde do tuhého, bojuje. Ví, že jde do tuhého a hledá spojence. Myslím, že tohle by mu hodně pomohlo.“ „Jsou tu i těžší případy,“ řekl Kadlec. Tomášovi připadalo, že neutrálním hlasem.
48
okletá vteřina Pr
Bolí mě palec. Palec na pravé ruce. Pida se pokusil pravou rukou pohnout. Šlo to snadno. Jenom ten palec zase zabolel. Tohle přece nic není, jenom se mi zvrátil prst, jak jsem dostal ránu míčem. Házená je dost tvrdý sport... Otevřel oči. Stejné zorné pole jako včera. Vidí část nemocničního pokoje, slyší, co se děje na chodbě. Zdálo se mi, že mi bylo devět a byl jsem poprvé na tréninku házené v Přešticích. V Přešticích se vždycky hrála dobrá házená. Otec chtěl, aby Pida dělal nějaký sport. Alespoň trochu, jedno, jaký. V Přešticích bylo nejjednodušší hrát házenou. Kamenem házet umíš? zeptal se tenkrát trenér. Pida byl vesnický kluk, házel kamením po vrabcích i po kamarádech... Bolestivě podvrtnutý palec pak měl mockrát. Na obou rukou... A teď tu leží jako lazar a nemůže se ani rozhlédnout. Zacvičil prsty na pravé ruce. Nic. Jenom se mi to zdálo. „Pane Matouši, přišel za vámi doktor Marek.“ Tomáš se potkal se sestrou ve dveřích. Trochu překvapeně se za ní otočil a pak přistoupil k lůžku. „Takže přece jen máš svoji ošetřovatelku?“ „To víš, že mám. Všechno jde, když se chce... Neboj se, požádal jsem docenta, když tu byl na velké vizitě. Dohodli jsme se.“ „Už když jsem u něj byl, zmiňoval se, že nejsem jediný, kdo se o tebe zajímá,“ prohodil Tomáš. „Hm, ředitel nemocnice už tu byl taky. Tamhle,“ ukázal očima vlevo nahoru, „si nechám dát zrcadlo, abych viděl na dveře. Nikdy mě nenapadlo, jak je nepříjemné, když někdo vstupuje do místnosti a nemůžeš se podívat, kdo to je.“
49
okletá vteřina Pr
„Brzy tě určitě postaví.“ „Zatím neříkali, chodí okukovat tu levou nohu a tváří se přitom nějak starostlivě.“ „To víš, doktoři mají pořád starosti, tak se tváří starostlivě.“ „Hele, Tome, kdyby bylo třeba něco koupit, já nevím, nějaké léky nebo nějaký přístroj, nebo kdyby bylo třeba něco zaplatit, já to zaplatím.“ „Klid, nech to na nich, řeknou ti, co je nejlepší. A Kadlec už ví, že kdyby bylo třeba, jsi schopný do sebe investovat. Neboj se, ještě si péče o sebe užiješ. Verunka přijede?“ změnil Tomáš téma. „Už tu byla, musela ještě do práce, tak jela dneska dřív. Večer se tu ještě zastaví Mirka a Pepíno.“ Pidovy dospělé děti Tomáš tak moc neznal. Rozhodně ne rozmazlená dítka moderního zbohatlíka. Zažily Pidovy podnikatelské začátky na vlastní kůži a z velké části na vlastní ruce. Pida mu jednou vyprávěl, jak sám jako řidič přivezl Avii meruněk ze Slovenska a děti nechal ochutnat, až když mu bedničky s ovocem pomohly složit v provizorním skladu v Přešticích. Jo, tyhle podnikatelské dětičky mají tvrdou školu... Mirka před dvěma lety absolvovala právnickou fakultu. Sebevědomá mladá žena, krásná po Verunce, pečlivá a pracovitá... Má v sobě Pidovu fantazii i vytrvalost. Pepíno je vyučený kuchař, pracuje v rodinné firmě, začal v dílně s přenášením dílů nábytku, teď je vedoucí jednoho střediska. Chybělo málo, stačilo, aby se ten druhý krční obratel jen trochu hnul a Pepíno byl dneska
50
okletá vteřina Pr
velký šéf. A zítra... Tomáš si znovu uvědomil, v jak nejistém světě žijeme. Ta hrozná zdravotnická řehole má poměrně málo výhod, jednou ale je, že si člověk doopravdy uvědomuje, co je v životě důležité. A snad i lépe vychutná to hezké, co tak rychle zmizí a zůstane jen jako vzpomínka. Pida si to teď uvědomuje také. „Tome, co ti o mně řekli?“ „To víš, moc ne, lékařské tajemství.“ „Hele, nekecej. To je to se mnou tak špatný, že mi to nechceš říct?“ „Ale ne, není. Opravdu, nerad bych udělal nějaký zmatek, tohle by s tebou měl probrat tvůj ošetřující lékař.“ „Zatím toho moc neprobírali. Bojí se, že sebou seknu?“ „Proč?“ „Až mi řeknou, že mi musí uříznout tu levou nohu.“ „Pido, neblbni, proč by ti měli řezat nohu? Kromě toho se určitě nebojí, že sebou sekneš, protože sebou seknout nemůžeš, když takhle ležíš.“ „No, mám takový pocit, že ji zatím tak moc jistou nemám.“ Tomáš sklouzl pohledem na dlahu, na které ležela Matoušova levá dolní končetina. Zvedl se ze židle a přistoupil k lůžku. „Já se na ni podívám, můžu?“ „Jsi přece doktor, ne?“ „Jasně, ale ty jsi pacient. Pacient má poslední slovo.“ Tomáš odhodil pokrývku. Pidova levá noha byla oteklá, trochu do modra...“
51
okletá vteřina Pr
„Tak co?“ „Počkej, nehoň mě.“ Sáhl hřbetem ruky nejdřív na nárt levé Matoušovy nohy, pak na stejné místo vpravo. Měl pocit, že teplota je přibližně stejná. „Cítíš to?“ „Není to tak hrozné.“ „Já myslím, jestli cítíš dotyk.“ „Cítím. Ale vlevo možná trochu méně, jako přes tenkou ponožku.“ „Zkus zahýbat prsty.“ Tomáši, na nohou nemáš prsty ale prstce, představil si v duchu svého prvního primáře. Přesnost je v medicíně jednou z nejdůležitějších kvalit. Prsty se pohnuly. „Bolí to?“ „Ani ne, tedy ne nějak víc než ten zbytek těla.“ „Hm,“ Tomáš položil na nárt prsty obou rukou. Snažil se zachytit tep. Nic. Zkusil totéž za vnitřním kotníkem. Taky nic. Noha je oteklá, proto to nenahmatal. „Můžeš tu nohu trochu zvednout?“ „Jo, když se budu hodně snažit.“ „Tak se snaž.“ Pata se odlepila od podložky. Na okamžik. „Dobrý, proleženinu tam nemáš.“ „Kontrolují to alespoň dvakrát denně. Ti cizí. A Jarka několikrát... A jinak? Co tomu říkáš?“ „Ta noha zase nevypadá, že by měla upadnout,“ řekl Tomáš. „I když zatím to nějaká extra krása není, to je taky fakt.“ „Takže se jim tak rychle opravdu nevysmeknu,“ prohodil Matouš. Neptal se, ale Tomáš ten otazník
52
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
