Václav Gruber PROKLETÁ VTEŘINA
2011
© Václav Gruber, 2011 © Carpe diem, 2011 www.carpe.cz Made in Moravia, Czech Republic, EU ISBN 978-80-87195-40-6
okletá vteřina Pr
I. Šeřilo se. Slunce zapadlo před několika minutami a obloha začala mít barvu dlouhých večerů pozdního léta. Různé odstíny fialové teď budou pomalu zrát do černa. Škoda, že se mnou není Verunka, řekl si Pida a rozsvítil světla. Pod táhlým kopcem podřadil a lehce přišlápl pedál plynu. Vínový Passat znatelně zrychlil, ale motor i nadále jen tak zlehka vrněl hluboko pod hranicí svých možností. Pida chvilku váhal, jestli si má znovu zapnout rádio. Ne, než by našel hudbu, která by se k těm barvám na obloze alespoň trochu hodila, byla by nálada pryč. Opřel se do světlešedé kůže anatomicky tvarovaného křesla a vychutnával si klidnou jízdu. Těšil se domů. Pida už toho najezdil hodně, a pokud mohl, řídil vždycky sám. Řídil rád a dobře. Dnes má za sebou jen něco přes tři sta kilometrů, to ani nepřijede domů unavený. Podíval se na telefon na palubní desce a zaváhal, jestli má zavolat Verunce, že za půl hodiny bude doma. Není třeba volat, nemá zpoždění. Byl rád přesný, dobře věděl, že čas je to nejcennější. Kromě Verunky, dětí... jo, a zdraví, vzpomněl si na Tomáše... Ještě trochu přidal, ručička tachometru se chvěla něco nad devadesátkou, tady je možné jet rychle, teď přijde táhlá levotočivá zatáčka...
5
okletá vteřina Pr
Z levotočivé zatáčky se vyřítila dvoje světla vedle sebe. Čtyři světlomety Pidu trochu oslnily. Nesmyslně si vzpomněl na Fiat patnáct set, který se kdysi tak líbil tátovi, a ty lepší žigulíky měly čtyři světla a chevrolety, co tenkrát existovaly jen na obrázcích. Řidič Mazdy, který tak nesmyslně předjížděl kamion v tom nejpitomějším místě, co si mohl vybrat, se snažil auto strhnout doprava, jenže náklaďák osobním autem ze silnice nevytlačíš... a tak začala, aniž si to někdo mohl uvědomit, rozhodující vteřina života, vteřina, ve které čas ztrácí svoji reálnou podobu, vteřina, do které se jako v šíleném kaleidoskopu skládá minulost i budoucnost, vzpomínky, sny a představy, mozek najednou ví, že není čas vnímat svět kontinuálně, a do tohoto prchavého okamžiku soustředí vše... Rána, a obě auta se zaklesnutá levou stranou přídí pootočila proti směru hodinových ručiček, Pidův Passat přeletěl do protisměru, teď budu muset zatelefonovat, snad se ten telefon nerozbije, kdyby teď Verunka seděla vedle mě... děti jsou daleko, už jsou dospělé, zvládnou to... ani si neuvědomil vystřelené airbagy a tlak zapnutého pásu, podvědomě se snažil volant stočit doprava, jenže levá přední poloosa byla dávno zlomená, auto se převracelo na pravý bok a zprava se karoserie bortila o letitou lípu, ještě že je ta sedačka z kůže, kůži větev neroztrhne, kdybych měl na hlavě helmu jako cyklisti... Pak obloha zčernala. Najednou, žádný tmavě fialový mezistupeň. Mazda po srážce také přeletěla do protisměru, přerazila dva umělohmotné patníky a skončila v pří-
6
okletá vteřina Pr
kopu. Skřípání brzd a syčení unikajícího vzduchu brzdícího kamionu zcela zanikly v hluku srážky dvou osobních aut. „Ty vole, to je průser,“ vydechl mladší z dvou mužů, kteří vyskočili z náklaďáku. Mazda byla o něco blíž. Přiběhli k ní oba. „Je živej?“ To nebyla otázka, to bylo jenom přání. „Jak to mám sakra poznat.“ Ani to nebyla odpověď, to jenom strach se dere na povrch různými cestami. „V auťáku je mobil,“ řekl a hned toho zalitoval, protože ten mladší se okamžitě rozběhl ke kamionu a on musel zůstat tady. „Sto padesát pět,“ zakřičel ještě zbytečně. Levá přední dvířka Mazdy povolila, když za ně vzal. Muž, který tak pospíchal, ležel zhroucený na volantu, hlavu opřenou o rozbité přední sklo. Na přístrojovou desku by pohodlně dosáhl i cestující ze zadního sedadla. Naštěstí tam žádný nebyl. „Hej, pane, slyšíte mě?“ dotkl se řidičova ramene. „Je tu sám,“ obrátil se na mladšího muže, který už stál za ním, zapnutý mobil ještě v ruce. „Už jedou,“ řekl. „Volal jsi policajty?“ „Ne, na záchrance říkali, že je zavolají... Je živej?“ zeptal se znovu. „Nevím, snad jo, pohnul se.“ „Já to nevidím.“ „Určitě, pohnul se, když jsi telefonoval. A teče mu krev z nosu.“ „Vytáhneme ho?“
7
okletá vteřina Pr
Přikývl. „Opatrně, kdyby měl zlomenou páteř...“ Lidské tělo je moc nepohodlné na manipulaci. Sedačka řidiče Mazdy byla naštěstí utržená, a tak se jim podařilo zraněného z auta vytáhnout bez většího násilí. „Polož ho na bok, aby se neudusil, kdyby zvracel,“ mladší si začínal rozpomínat, co jim to říkali na kursech první pomoci. „Vždyť nedýchá!“ Bezvládné tělo se samo převalilo na záda. „V lékárničce je ta rouška na dýchání z úst do úst.“ „Padej pro ni.“ Starší muž položil zkřížené dlaně na hrudník řidiče Mazdy. Stlačil. Nic. Stlačil několikrát po sobě. Na školeních s umělou pannou to dělal mockrát. Teď už byl klidnější, teď už věděl, co má dělat. „Honem, tu roušku. Takovej igelit s náustkem.“ „Já přece vím.“ I mladší muž se trochu uklidnil. Položil bezvědomému roušku na obličej a fouknul do náustku. „Musíš mu zaklonit hlavu. Podlož mu hrudník. A taky se musí ucpat nos.“ Mladší se rozhlédl, pak si svlékl koženou bundu, složil ji raněnému pod záda. Znovu se mu sklonil nad hlavou a dýchl prudce do náustku. „Hele, zkus to chvíli sám, půjdu se kouknout na toho druhého,“ kývl hlavou směrem k havarovanému Passatu. „Počkej,“ vyrazil mezi dvěma vdechy do náustku, „přece...“ Přece tu nemůžu zůstat sám, chtěl
8
okletá vteřina Pr
říct, ale najednou si uvědomil, že v druhém autě také někdo je, alespoň jeden tam být musí, kruci, jak to, že tu ještě není záchranka, blbost, volali ji před minutou... Zkoušel bezvědomému muži střídavě mačkat hrudník a vdechovat vzduch přes otvor roušky do úst... *** Tomáš za sebou zavřel vrátka a z kapsy vytáhl klíče od hlavního vchodu. Rodinný domek s přístavbou, kterou z velké části vlastnoručně vybudoval s manželkou a dětmi zrovna v těch letech, kdy začínal s privátní ordinací, není žádná vila, ale je to „doma“, kde se může zavřít, vypnout mozek. Odemkl dveře a vstoupil do malé haly s krbem, na kterou navazovala kuchyně. V duchu svému domu říkal „poslední stavba socialismu“. Dnes už by stavěl úplně jinak. Ale na druhou stranu, který z doktorů si sám postavil krb. „Jano?“ Žádná odpověď. Jen postarší irský setr se zvedl ze svého místa před krbem, otřel čenich pánovi o nohu a radostně vrtěl ocasem. „Takže ty jsi tu sám, Bene?“ Pes spokojeně zafuněl, když si Tomáš sedl do křesla před krbem. Že by si zatopil? Ne, bude krásně teplý večer... Tahle si to vždycky představoval. Tady bude krb, tady bude pes a tady budu já. Poškrábal Bena pod převislýma ušima a pes mu vděčně olízl ruku. Idylický život venkovského lékaře. Zpočátku uvažoval o tom, že by k domku
9
okletá vteřina Pr
přistavěl ordinaci. Teď byl rád, že to neudělal. Pracoviště od bydlení by úplně oddělit nešlo, takže žvýkačky, které teď bývají nalepené v čekárně na dveřích a na židličkách, by byly v předsíni. Kromě toho, tenhle krb a ordinace pod jednou střechou, to by nedělalo dobře. Je lepší, když člověk musí sundat bačkory a přezout se, když jde do práce. Mezi zaměstnáním a domovem by měl být alespoň nějaký filtr. Časový i prostorový. Ty dvě ulice a sedm minut je tak akorát. Kdykoliv může do ordinace jít, ale tady může starosti s pacienty, nemocemi a pojišťovnami alespoň trochu potlačit. „Bene, když chceš potlačovat starosti, musíš jít kousek pěšky a pak se přezout. Rozumíš?“ Nemusel se ptát, po těch letech mu Ben samozřejmě rozuměl. Otočil hlavu ke dveřím a štěkl. „To víš, že jo, půjdeme ven... Počkáme na Janu, třeba půjde s námi.“ *** Volkswagen Transporter Zdravotnické záchranné služby stál na okraji silnice se zadními dveřmi otevřenými k vraku Passatu. „Nedostal jsem se k němu,“ vysvětloval omluvným hlasem starší muž z kamionu. „To je v pořádku,“odpověděl mu přes rameno řidič záchranky, který držel ve vysoko zdvihnuté pravé ruce vak s infúzním roztokem. „Teče?“ Doktor Žák se dostal do Passatu zadními dveřmi. Pida tou dobou nevnímal, co se v jeho autě děje. V mozku se mu míhaly neuspořádané obrazy, z části vzpomínky a zčásti sny, mezi které tu a tam proniklo něco zvenčí. Rána na čele
10
okletá vteřina Pr
mu krvácela a dýchal. Povrchně, s několika zlomenými žebry se nedýchá moc pohodlně, ale dýchal. Doktor Žák mu do levého předloktí zavedl kanylu, na kterou napojil infúzi. Vpich Pida vnímal. Z dálky. Někde má levou ruku a někdo s ní něco dělá, to nevadí, už abych byl doma, Verunka má starost...“ „Dej mi límec,“ obrátil se doktor Žák k řidiči záchranky, „trojku.“ „Límec, trojku,“ křikl řidič na sestru, která se právě vracela se sanitářem od druhého auta. „Přijeli týnští, ale...,“ pokrčila rameny a současně podávala doktoru Žákovi plastikový límec na zafixování krční páteře. „Doktore, můžeme vám ho vystříhat?“ zeptal se mladý muž z hasičského auta, které dorazilo současně s druhou zdravotnickou posádkou. „Jo, můžete, máme ho zajištěného.“ Později Pida tvrdil, že si uvědomoval, jak mu mechanickými nůžkami krájí jeho nové auto a vůbec nedávají pozor na světlešedou kůži, ale že to nevadilo, protože věděl, že musí ještě dostat ven Verunku. „Verunko,“ chtěl zavolat... „ty jsi se mnou, i když jsem v průšvihu...“ „Hele, něco říká,“ sanitář se sklonil k Pidovi, který už ležel na nosítkách ve vakuové matraci. „Jo, snad se z toho dostane,“ odpověděl Žák, „oběhově je dobrej. Kyslík přes masku,“ obrátil se ještě na sestru, „a pak můžeme nakládat.“ O kus dál stál mladší muž z kamionu a nevěřícně se díval na bílé prostěradlo, pod kterým se rýsovalo lidské tělo. Jak to, vždyť jsme...
11
okletá vteřina Pr
Rozhlédl se. Kde je ta resuscitační rouška, tu potřebujeme, tu musíme mít v autě v lékárničce... *** Telefon. Tomáš potlačil krátké pokušení ignorovat kničení mobilu na stole, pohladil Bena a zvedl se. Dlouho mobil odmítal, nerad telefonoval odjakživa, i dříve v nemocnici radši vyběhl dvě patra, než aby něco vyřizoval telefonem. Mobilní si pořídil, až když několikrát našel doma na záznamníku prosbu o návštěvu z vesnice, ze které před chvílí přijel. I teď mobil nemá rád, ani se neobtěžoval nastavením různých druhů vyzvánění, takže netušil, kdo volá, dokud nedošel k velkému jídelnímu stolu. „Ano, Verunko, co se děje...“ „Tome, Pida se naboural...“ „Jak?“ „Nevím, je prý hodně poraněný, ale žije.“ „Kde je?“ „V Plzni, na Lochotíně, musím za ním.“ „Počkej na mě, jedu k tobě. Hned.“ Ukončil hovor. Tak a je to. Pohledem na zápěstí zkontroloval čas, jak by to nebylo jedno. Zvyk, když se na chirurgii něco začalo dít, bylo třeba vědět, kolik je. Čas je důležitý... „Máme po idyle, Bene,“ obrátil se k psovi u krbu. „Musím za kamarádem, víš, je v nemocnici. Počkáš na Janu.“ Benovy hluboké hnědé oči trochu posmutněly. Rozuměl. Ještě nechat na stole krátký vzkaz. Byla zvyklá, kolikrát za ta léta našla doma místo manžela stručnou zprávu, kam zase musel. Tohle je ale něco jiného. Pida je kamarád.
12
okletá vteřina Pr
Nejen kamarád... Znají se už tolik let, vídají se jen občas, každý patří jinam, každý má jinou práci, jiné známé, jiné koníčky. Přesto si Tomáš uvědomoval, že Pida je jedním z nejdůležitějších lidí v jeho životě. Měl ho rád. Měl rád a obdivoval i Verunku, která dokázala s Pidou prožít nelehké začátky manželství, vysilující starosti v rodině i v práci, začátky podnikání i s tou fyzickou dřinou, vyčerpáním a existenční nejistotou, protože začínali opravdu z ničeho... Verunka to všechno vydržela a vydržela i úspěch. Je to vlastně jednoduché, protože Pida je skutečný podnikatel a Verunka je skutečná dáma... V okamžiku, když otočil klíčkem v zapalování svého modrého Escorta, uvědomil si Tomáš, že má na sobě obyčejné domácí džíny. To se Pidovi nebude líbit, lékař v obyčejných riflích. Usmál se, jako by ho viděl, jak zlehka kroutí hlavou a přimhuřuje oči. Víš, na doktora musí lidi koukat jako na doktora... Ale co, hodí se mi k autu. Vycouval z přístřešku u domu, vrata za sebou nechal otevřená a zařadil rychlost. *** Na konci předměstské osady, kde ještě předloni byla jen louka s plevelem a trávou, kterou nikdo nesekal, stojí několik nových vil. Obydlí úspěšných lidí. Na začátku tabule upozorňující na to, že vjíždíte na soukromý pozemek. Matoušovi bydlí na nejhezčím místě, u malého lesíka. Rozsáhlá přízemní vila s dokonale upravenou zahradou. Tohle není „podnikatelské baroko“ s věžičkami, růžičkami,
13
okletá vteřina Pr
trpaslíky a mřížemi. Elegantní, pohodlné, praktické. Pida s Verunkou mají vkus a nemusejí si hojit žádné mindráky. Bezbariérové prostředí, uvědomil si Tomáš, když projížděl otevřenou branou. Byl tu už mockrát, ale nikdy ho to ještě nenapadlo. Až ho zamrazilo v zádech. Veronika už čekala. „Je na příjmovém oddělení ve fakultce, volali mi to policajti.“ „Jedeme rovnou.“ Otevřel Verunce pravé dveře, oběhl auto, nasedl a znovu nastartoval. „Jak se to stalo?“ „Narazilo do něj nějaké auto, které špatně předjíždělo.“ „Byl s ním někdo?“ „Ne, prý byl v autě sám.“ „Řekli ti, co mu je?“ „Ne, jen že to je těžší poranění, ale že není v nebezpečí života... Tome,“ otočila se k němu a Tomáš si všiml, že má slzy v očích, „Tome, já se strašně bojím. Já vím, že mi do telefonu nemohli říct všechno...“ „Klid, jestli ti řekli, že není v bezprostředním ohrožení života, tak určitě není. Kdyby si nebyli jistí, neřekli by do telefonu nic. S kým jsi mluvila?“ „Nebyl to doktor, nějaký dopravák, co ten může vědět o tom, jak těžké je které poranění.“ „Neboj se, určitě takhle nevolal poprvé. A určitě měl informace od záchranky. Kdyby hrozilo nejhorší, nevolal by ti, přijeli by za tebou.“ Tomáš si vzpomněl, jak za ním před nedávnem přišel do
14
okletá vteřina Pr
ordinace policista z místního oddělení. Také přijel od autohavárie. Za manželkou řidiče, sdělit jí, že je vdovou. Chtěl s sebou doktora, pro jistotu. Tomáš to zažil už několikrát. V prvním okamžiku jen strach v očích, prohlubující se hrozný strach, pak výkřik, pláč, vyděšené děti, injekce na uklidnění, shánění někoho, kdo by s paní zůstal... Kdyby byl Pida v kritickém stavu, určitě by policisti přijeli za Verunkou domů. Krátce na ni pohlédl. Veronika přikývla. „Jo, já to zvládnu.“ *** Tomáš odbočil na velké parkoviště před hlavní bránou nemocnice. Možná by ho pustili i dovnitř, ale nechtěl se dohadovat a kromě toho vůbec nevadí pár kroků na čerstvém vzduchu. Zamkl auto a Verunku dohonil skoro na vrátnici. *** Mladého lékaře v zeleném Tomáš neznal. Neříkalo mu nic ani jméno, které si přečetl na plastikovém štítku, přišpendleném na zelené haleně. „Manželce samozřejmě informaci poskytnout můžeme...“ „Před panem doktorem můžete mluvit,“ řekla Veronika netrpělivě. Tomáš se představil. „Jsem lékař,“ dodal a pak si v duchu řekl, že to bylo asi nadbytečné, protože jako rodinný právník úspěšného podnikatele tedy rozhodně nevypadá. „Pan Matouš má poraněnou páteř. Zlomeninu druhého krčního obratle, naštěstí bez posunu. Měl
15
okletá vteřina Pr
štěstí, že jel v dobrém autě. Byl dobře připoutaný a tomu nejhoršímu zabránily airbagy. Má několik zlomených žeber, nějaké tržné rány. Nejzávažnější asi bude tříštivá zlomenina levé stehenní kosti.Také prodělal otřes mozku, ne zrovna lehký, ale už je při vědomí. Tedy teď ho samozřejmě trochu tlumíme. Dýchá sám,“ řekl spíše směrem k Tomášovi. „Ta zlomenina stehna je na operaci?“ zeptal se Tomáš. „Ano.“ „Hned?“ Mladý lékař přikývl. „Ještě dnes v noci, je tam asi poraněná stehenní tepna.“ Verunka se prudce otočila k Tomášovi a pak zpátky na cizího doktora. „Když má poraněnou tepnu, tak krvácí?“ „Ne, teď už ne, uvnitř stehna tam krevní výron určitě bude, ale teď už krvácení nepokračuje.“ „A ta noha...“ Tomáš poznal, že se chce zeptat, jak moc hrozí amputace. „Neboj se,“ řekl dřív, než stačil zareagovat ten druhý, protože věděl, že on teď může ujišťovat daleko jednoznačněji. „O nohu nepřijde.“ Rád by si byl tak jistý, jak říkal. Ale teď by se před Verunkou nemělo mluvit o možných komplikacích. Už takhle toho má dost. „Chci ho vidět.“ „Paní Matoušová, připravuje se na operaci.“ „Prosím vás, jen vidět.“ „Opravdu by to nešlo?“ zeptal se potichu Tomáš.
16
okletá vteřina Pr
Mladý lékař zaváhal. „Domluvím se s panem docentem, počkejte, prosím vás, chvilku.“ Tomáš se díval střídavě na Verunku, která byla oblečená do dlouhého zeleného operačního pláště stejně jako on, a na svého kamaráda, který ležel za skleněnou stěnou, na obličeji měl kyslíkovou masku, na čele čerstvě sešitou ránu a do levého předloktí zavedenou kanylu, do které odkapávala čirá tekutina z infúzní láhve pověšené na stojanu. Měl přivřené oči a nevypadalo to, že by je vnímal. Říkali přece, že ho tlumí... V nemocničním pokoji je takové ticho, že je snad ta kapající infúze slyšet... Není slyšet, kapky jsou zavřené v malé komůrce z umělé hmoty, uprostřed je hladina, do které každou vteřinu dopadne průzračná kapka. Jsou to hodiny. Co měří? „Přijďte zítra ráno,“ řekl jim ten mladý doktor, když je odváděl zpátky na chodbu. „Zůstanu tu, než bude po operaci.“ „Bude to ještě několik hodin.“ „To nevadí.“ „Paní Matoušová, hned po operaci k němu stejně nemůžete, přijeďte zítra dopoledne.“ „Verunko, bude to tak lepší,“ přidal se Tomáš. „Nech to na nich, teď mu pomoct nemůžeš a na zítřek si musíš alespoň trochu odpočinout.“ Pokývala hlavou. „Můžu zavolat? I v noci?“ „Klidně zavolejte kdykoliv. Na tohle číslo,“ rychle napsal na list vytržený z malého bloku devítimístné číslo. „Řeknu jim, že zavoláte.“ Podal oběma ruku a zavřel za sebou dveře.
17
okletá vteřina Pr
*** „Odvezu tě domů a přivezu Janu, abys nebyla sama.“ „Jsi hodný, ale určitě přijede Mirka a malý Pepa taky. Musím jim to přece taky zavolat, ještě nic neví.“ Tomáš si až teď uvědomil, že Pidovy dospělé děti vlastně ještě vůbec neví, co se stalo. Podíval se na hodinky. Od havárie uběhlo něco málo přes dvě hodiny.
18
okletá vteřina Pr
II. Roman Greif za sebou zamkl masivní dřevěné dveře svého bytu tři plus jedna v posledním podlaží rohového činžáku. Před dveřmi chvilku zaváhal, jestli má přivolat výtah, ale pak se rozhodl, že půjde pěšky, a zabočil k širokému schodišti. Roman Greif v tomto činžáku bydlel prakticky od narození. Ve „svém“ domě. Románku, tenhle dům býval náš, říkávala Romanovi maminka, vysoká štíhlá šedovlasá dáma, klidná a vyrovnaná, až do své smrti před třemi lety vždy pečlivě upravená. Greifovi zůstali bydlet ve svém původním bytě, i když dům přestal být jejich dávno předtím, než se Roman narodil. Romanův dědeček, hodinářský mistr a od roku devatenáct set čtyřicet osm třídní nepřítel, stal se jím náhle právě díky vlastnictví tohoto domu a hodinářské dílny o několik ulic dál, si socialismu příliš neužil. Zemřel začátkem šedesátých let, ještě před tím, než se Roman narodil. Podle toho, co mu matka vyprávěla, byl to hodný a vzdělaný pán. „Utrápil se,“ říkávala maminka. Pravděpodobně zemřel na srdeční infarkt, asi by to mohl zjistit přesně, ale Romana to moc nezajímalo. Léta ho nijak nevzrušovala ani představa, že „ten dům je vlastně náš“. Pouze později, když už byl opravdu dospělý, ho napadlo, jestli není tak
19
okletá vteřina Pr
trochu divné, že zůstali bydlet v krásném bytě ve středu města po roce čtyřicet osm a pak i po roce šedesát osm, kdy Romanův otec emigroval ještě dřív, než se ho jeho syn mohl na cokoliv zeptat. Romanovi nebyly ještě ani tři roky a rychle si na nepřítomnost otce zvykl. Marie Greifová o něm před Romanem nikdy nemluvila, nerozvedla se, ale pokud Roman věděl, po odjezdu manžela do zahraničí se s ním už nesetkala. Když probíral po matčině smrti doklady, našel mezi nimi jediný dopis od otce. Byl z roku sedmdesát pět. Otec psal z Austrálie, že se usadil a jestli Marie chce, ať za ním přiletí. O Romanovi v dopise nebyla ani zmínka. Možná za těch pár let Richard Greif na svého malého synka zapomněl. Roman dopis spálil a víc už se o svého otce nezajímal. Vzpomněl si na něj, když byl s matkou na městském úřadu podepisovat převzetí činžáku a původní hodinářské dílny v rámci restitučního řízení po devětaosmdesátém. To už byla maminka nemocná. „Napíšeš to tátovi?“ zeptal se tenkrát. Marie Greifová jen zavrtěla hlavou. Víckrát už o tom spolu nemluvili. No jo, teď jsem pan domácí já, řekl si Roman, když otevřel zadní vchod činžáku na dvůr. Znal ten dvůr tak důvěrně, jak může člověk znát prostor, kde si hrál s kluky na vojáky a na schovávanou, kde dostal první pusu od holky z vedlejšího vchodu, kde si opravoval svůj malý motocykl Pionýr. Znal tu každý čtvereční metr, teď už ale měl ty metry spočítané a věděl, že se sem kromě několika starých garáží vejde i řada nových. Dvanáct nových garáží
20
