Václav Bolemír Nebeský: PROTICHÙDCI

Václav Bolemír Nebeský: PROTICHÙDCI

1. Z èerné houšti skoèí vlk a vyje, by mu žrát noc dala, neb je laèný. Nechce zøít to mìsíèek a kryje bojácnì se za èernými mraèny. Jak se vražda èerné zrady loudi, tak on krvelaènì v šeru bloudí, hrabe, vìtøí, vyje, vztekle pláèe, že mu noc žrát nedá - v kole skáèe, sám se honì - žhnou co uhlí oèi stojí, hravým vztekem zase skoèí, jak by pøed sebou již koøist mìl – a zas vìtøí, jak by slyšet chtìl živé srdce tlouci v noci tiché. Však ni ruch, ni vánek ve tmì liché – nìkdy zhluboka jen bor si vzdychne, spavì v bøeh zašplouchne vlna v plese, spadne hvìzda, jedno z nebes oèí – bludné z rákosí svìtýlko skoèí. Najednou se lekne vše a ztichne, jak by andìl-mír šel v tmavém lese, zemì mlèí, jak by nebe spící ve snu tajemství jí chtìlo øíci; v teskné pøedtuše noc dech svùj tají, jak když umírajícímu dají pomazání poslední. Najednou však v dáli nìco dusá, temný zvuk že šerem skoro stéká.

Snad to jelen prchá, jenž se leká stínu svého? - Ne tak - kùò to klusá. Zaskuèí tu vlk s radostí divou, že mu noc posílá krmi živou; zavolá, hned na svá mláïata, malá, v køoví skrytá vlèata. Hravým dupotem kùò cválá blíže; v mìsíèku, jenž zvìdavì se prýští z èerných mraèen, kov se kopí blyští. Pozdní jezdec to; již je u køíže, zpukøelý jenž stojí u rozcestí na znamení, krvavé neštìstí že se tuto v šeru dávném stalo. Jaké - není známo; vìsti šedé místo však se køížem zažehnalo, aby každý, kdo tu kolem jede, pomodlil se s teskným vzpomínáním na tom místì, jež svým požehnáním hrozným zasvìtilo neštìstí. A když jezdec k nìmu pøijde blíže, s bujné hlavy èapku zbožnì smekne, žehná znamením se svata køíže, šeptem krátkou modlitbièku øekne, Pánu Bohu odporuèe všecko, duši, ženu a v kolébce dìcko. Jen se žehnej, jezdèe! Bude tobì požehnání tøeba v krátké dobì. Zakuklená noc lže šír a šír tìžký sen a palmošumný mír,

lže to nebi do posvátných oèí a pøec chce se pokrvavit høíchem, a pøec z òader jejích vlci skoèí! – Ráno až pak rùžná zoøe vzplane, noc uprchne, radostnì zem vstane v zpìvu, s perlami a jasným smíchem: jako by se nebylo nic stalo, nikdo o tom neví, vše kol spalo. Nìco ale vìrnì bdìlo: tucha tichá, úzkostná a jemnosluchá; ta to koòovi a jezdci šepce. – Hrùza! Koèka divá, ježto líhá skryta ve tmì v záloze a èíhá, skoèí mžikem na bujného høebce; zvíøe šlechetné smrt vìtøí tesknou, pnou se nozdry, oèi se mu lesknou, zachvìjí se krásné jeho nudy, led a oheò mžikem po nìm bìží, staví se a høívu dìsnì ježí, pìnnì se mu valí krve proudy, a noc s zatajeným dechem slouchá, jak mu hrùzou srdce k žebrùm bouchá. Jak se zvíøe šlechetné teï tøese, a jak jindy v tanci kráèelo, když kopyto v krvi máèelo, v kopích stálo jako v hustém lese! Tenkrát vzpínalo ses hrdohravì a tvé velké, moudré oèi žhavì jako v pýše hrdinské se leskly,

když se meèem o štít zvuèný tlouklo, z tisíc hrdel „k útoku“ zahouklo, kopl se jak hvozdy kovù leskly, trouby znìly, zpìvy hluènì hømìly. V také chvíli srdce tvoje bije a hedvábný høbet tvùj èije, jaká rozkoš, jaký pych to jesti, reka do mužného boje nésti; tu si vykraèuješ v bujném plesu, totì pøece slavné bojování, pyšné rány, sladké umírán. Ale zde, zde s vlky v tmavém lesu! – Jezdèe, tys tak hrdinský a mladý, boj ti hrou je, ne však s vlky tady! Proè jsi nezahynul v mužném boji? Jízva není šperkem hrudi, èela, slávy purpurem ne krev tvá vøelá, pro tì nepøijdou sem druzi tvoji ke hrobu tì na kopích odnésti, slzami tvé jízvy nevymyjou, praporem tvé rány nepokryjou, pod hlavu ti nepodstelou klesti, oøe za tebou ti nepovedou, jenž svou hlavu klopí, kráèí tiše, ve tváø zakrvenou, chladnou, bledou z teplých nozder truchlivì ti dýše. – Jezdec chlácholivì hladí høebce, krotí, dùvìrnì mu cosi šepce,

na ženu si vzpomene a chopí, mládec hrdý, dobrého se kopí. Neb již v cestu šedý vlkù vùdce, krví, vraždou vykojený škùdce skoèí - druzi Laènì podél stojí, nebo ještì neuvykli boji. „Jenom se mi rány nestrachuj, vínem ti ji zmyju, koni mùj! Buï jen pamìtliv své staré slávy, jak jsi bleskem v stepi lítával, že ses ledva dotek stýbel trávy; vždy jsi v jiných bojích bývával – protož, koni mùj, jen na nì ruèe!“ Tak on k oøi; tomu srdce tluèe, jak o rakev polomrtvý v hrobì. Luna, poutnice ta bledá, skryla tváø svou, by ten zloèin nespatøila. Snad se nìkde snivì v plese koupá, po myrtách a vonných sadech houpá, v temné loubí zvìdavì se vkrádá, sítí støíbrnou milence spøádá, tato tichá, snivá, bledá panna. Zde je arci jiná podívaná: pøírody král v boji se pøírodou. – Vlci v kole - svítí oèi divé, svítí bílé zuby, vraždy chtivé. Jezdec šavli tasí, ostré kopí založí a nohou pouchopí

konì, ostruhy mu tiskne k boku. Ten se vzpíná, couvá vydìšen, jezdec však jím trhne za øemen, bodne, a hle! pøi prvním jak skoku již se vlk na jeho kopí svíjí, s køípotem kov kouše, až to mrazí, a ti druzí v ruchu vzteklém vyjí. Jezdec cukne kopím, mžikem vrazí do jiného - šavle jasnì bleskne. Ach, co platna rychlost tvého konì jenž po stepi bleskem vìtry honì, nesl v povìtøí své nohy hravé, jak by tráva byla uhlí žhavé! Neb se vše již choulí v klubko teskné v klubko ze tmy, z vlkù hrùzošedé. Stejnì šedé: vlk a noc – jen skonèí vraždy chtivý oheò z jejich oèí, nìkdy šavle bleskem ve tmu vjede. Kùò jak jelen v tenatech se tøepe, bije, kope, vlèí lebky tepe; tma a dupot, oèi žhavé, rykot, šedost, vytí, ston a šavle mykot. – Najednou však ticho, v hluku divém vlci prchnou v pláèi úpìnlivém; jezdec užasnutý oèi zvedne – pøed sebou olbøíma muže shlédne. Stojí pøed ním a kyj sukovitý nad hlavou napøahá svalovitý muž ten hrozný, olbøímí a šedý,

postava ta zdá se žula tvrdá, prací sta let dlouhou vydlabaná, divou bouøí, bleskem ošlehaná – tak je sešlá, vetchá, mocnohrdá; je to Ahasver, Žid vìèný. Je to muž ten, jenžto Krista Pána klením od lavice odehnal, na níž k smrti zmdlený posedal, kdyžto na Golgatu kráèeje a své stopy krví máèeje, høíchù lidských tìžké bøímì nesl: odehnán šel Kristus, mdlobou klesl. Andìl Pánì proklel jej v té dobì, vzal mu z òader mír a z oèí spánek; svìtem bloudì nemá klidu stánek, ani libý odpoèinek v hrobì, nepøána mu smrti sladká tìcha, vše umírá v Pánu – jej smrt nechá: až vše zhyne – hrob na hrobì všude – na høbitovì svìta velkém bude bloudit zoufale od pólu k pólu v òadrech nesa žhavé uhlí bolu, smutnou zemì hlídat kostnici. Vìènì vpøed jej nevidná štve ruka, nemùž nikdy pozbýt žití muka a tak tìká století již mnohá plachá, kletbou štvaná jeho noha. V soumrak vidìt postavu tu šedou,

s tváøí vyschlou, zoufalostí bledou, s tváøí zvraštìnou života záští, s tváøí umoøenou smrti touhou kráèet v šedém klobouku a plášti, v dešti, mlze, v chumelici snìhu, s holí sukovitou, tìžkou, dlouhou, poutník žíznící po umírání, lovec ženoucí se v divém bìhu za smrtí co zvìøí zvìtøelou, bez oddechu, bez tichého spaní. A kde ona zuøí nejkrutìji, tamo pádí noha jeho štvaná; smrt se však mu vyhne polekaná. Jerusalem divým žárem plál – on v nìm jako salamandr stál; plamen kolem údù jeho šlehá, mìsto boží v rum a popel lehá, pod nímž on, že žije, s hrùzou cítí. Nade hlavou jeho v prach se øítí Øím., ten obrovitý velikán; na nìj spousta ohromná ta klesá, pod ní leží - žije, s hlavy tøesa prach, dál prchá boží kletbou hnán. V meèe bitev zoufale se øítí, kol smrt zuøí opojená, jeho jen se zrádnì ona štítí. Se lvem laèným o koøist se pere, s hyenou se o mláïata dere, vrhá v Niagary katarakty, ta jej ohromnými svými takty

pøes skaliska v propast bezdnou nese – z pìn vylézá, s hlavy si je tøese. Prales hoøí, žíznivì tam vbìhne, jazyk ohnì údy jeho líže, pravìký kvìt lesù v popel lehne, popel horký, hrozná žití tíže, jeho òadra smrti chtivá kryje. V poušti samum na svém divém tahu pohrobil jej krovem na sta sáhù, pod ním leží - srdce poøád bije. Na pólu, kde vìèné smrti øíše, v noci vìèné, kde to teplé žití v mrazu vìèném nikdy nezadýše, zamrzlý v balvanì ledu tlel: stejným ohnìm touha smrti plane, horká kypí krev, a nepøestane nerozdrtné srdce jeho bíti. V jícen Hekly zoufalost jej vrhla, ta jej až ku zemì srdci strhla, ale zaøvavši ve krutém hnìvu hromem, bleskem vyplila co plevu. – „Umøít, umøít! nasaï kopí své, vraz je v hrud mou, vraz je v srdce mé, aneb umøi!“ Tak on s hnìvem klesl. Jezdec kopí ostré nasadil, mocnì vjel, však hrot se rozdrtil, mocnou ranou sám on nazpìt klesl. Kùò se pod ním chvìje, pod ním boøí – nepohnutý stojí poutník šedý, na prsou køíž ohnivý mu hoøí.

Tu se vzchopí, dále prchá v bor. Dozní jeho krok - již slyšet s hor jeho vzdech „Ach umøít!“ naposledy. Jezdec konì bodne, domù spìje, kdežto žena tesklivì naò èeká, u dìátka svého sedíc pìje, šustu, vøesku každého se leká radostí, že on to. - Však již klepe, zmdlený kùò se pod ním chvìje, tøepe, klesá - jen když dones svého pána. 2. Aè by teskno, pøece rozkoš jesti, na vraníku v tmavém hvozdu jeti, tichý hovor s hvìzdièkami vésti, píseò toužebnou si pozapìti. – Doubí nad tebou se rozklene, mìsíc vìtvemi své støíbro pláèe, je tak ticho - nìkdy šustí ptáèe, nìkdy bor cos vzdechem noci øekne, srdce na milenku vzpomene, roztouží se - ruka uzdu pustí; vánkùm, hvìzdièkám dᚠtisíc služeb, tisíc pozdravení, tisíc tužeb. Ve snách kùò jde, nìkdy jen se lekne, plachtí laòka v køoví když zašustí. Jako v noci, tak je ve tvé duši, ticho, šero, mírno a tak svato, nìkdy vzdech co vanot mír ten ruší,

upomínka co hvìzdièky zlato zakmitne; - ta jízda rozkoš jesti! Ale òadra lidská vlkùm nésti v pokrm krvavý – to hrùza, žel! Však to pøece hra jen pro muže dobrý meè a kopí pomùže. Kdo však padne v ruku také moci, jako jezdec, co v té samé noci na vraníku v tmavém boru jel: ach! to hrùza – nejrutìjší žel! Druhý jezdec jel v té samé noci, na vraníku borem se ubíral, hrdý zemì syn – ba pravý král – nebo marnotratném ve rozmaru pøíroda svých nejkrásnìjších darù na nìm hrdopyšnì promrhala, jak je bohata, by ukázala. Tato krásná shoda mocných tvarù zdá se z ocele a ohnì tkaná, žhoucím vínem celá probíhaná, vše to bujní, kypí, vøe co plamen, vše je nádhera a kvìtná hrdost, skvìlost vše jen, pøepych, lesk a tvrdost, že se zdá být ocel jen a kámen. Jaká jest to krása, jaká síla! Hle to èelo klenuté a hrdé, na nìmž dme se vášní bujných žíla, a to rámì jako mramor tvrdé,

tváøe hnìdé jako víno staré, oko èerné, v nìm ty blesky jaré – ty když do dívèího oka padnou, zalkej, dìvo! rùžné líce zvadnou, musíš nýt a chøadnout, neb se vzdáti, z tìchto kouzel duše se nevrátí. – Ret ten plný, na nìm vdìk a hnìvy, hrom a šepty, pych a sladké zpìvy, v retu jaký blahý hoøí plamen, jaká rozkoš v objetí tìch ramen, na tìch òadrech silou se klenoucích, v proudech vlasù po šíji plynoucích! Je to obraz, jak se zøídka jeví ve snách nejbohatších nyvé dìvy. Tak stál v kvìtu krásy, brda pychu, v kvìtu síly, marnosti a høíchu; nebo žil jen této zemi pouze, v pøáních zemských, ve svìtácké touze. Rozkoš bujná byla jeho snaha, rozkoš opojená, polonahá, dívèí ret a kvìt a hluèný smích, hrdé klení, sladký šept a høích. V tocích vína bujnou duši koupat, na bìlounkých òadrech hlavu houpat, a pak dívka volná, polonahá, pøi zpìvu a loutnì tancující – korunou mu slulo všeho blaha; a pak život sem tam harcující, hody skvostné, vøava, zpitý ples,

vìtronohý kùò a rázný ples, kopí ostré, damascenský meè, pohár s pøáteli a s vrahy seè; svìtem bloudit, dobrodružství hledat, na turnajích soka s konì zvedat, všude proslout vítìzem a rekem, vìncem pohrdat a dívek vdìkem; medvìda a vlka statnì honit, zvukem støíbra, zlata pyšnì zvonit, chodit v oceli a zlatém hávu, v purpuru a skvostném ve hedbávu, v perlách se a v aksamitu lesknout, ohnìsrštným kamenem se blesknout, služebníkù, skvìlých pážat pluky kol se mít, by na kynutí ruky tisíc ruk se k jeho službì hnulo – to jen pravým životem mu slulo. Dvì však vìci jsou mu k nevystání: modlení a pak to umírání. Protož také sám a sám zde jede v noci cestou, která skrytem vede k poustevnì, kde staøec bydlí šedý, duchù zaklinaè a uèenec. Zde prý zasvìcenec èerné vìdy, vyhnanec a pekla propadlec, nápoj nesmrtelnosti tajnì vaøí.. K tomu èernoknìžníku on jel

v bujné svìtskosti a drzé pýše, netuše, že s ním též nìkdo šel tajnì, nevidomky, hrùznotiše. Bledá to a strašidelná žena, velikánská, vínkem ovìnèená, od skrání jenž ohnivì jí plane, v rouchu bílém, èernì opásána; šátek krvavý jí v ruce vlaje. Snad ji znáte - je to morní panna! Po baøinách, stráních, lesích hustých chodí ona, po høbitovech pustých; tam si ráda na kostnice sedá, ohlíží se, obìti své hledá. Dìti ze sna pláèou a psi vyjou, strašlivì a úzkostnì se kryjou. Na procesích vpøed jde praporu, po èas vojny chodí v táboru, vsi a mìsta tiše obcházívá – stává a svým hrozným šátkem kývá; kolikráte ona pokyne, tolik drahých žití zahyne, tolik domù v rumy smutné padne, tolik vøelých srdcí v jámy chladné, kudy kráèí kletba jejích stop – skryj se, srdce, pøed hrùzou tìch slov – roste ze zemì za hrobem hrob. Chrapot mroucích, pláèe matek, vdov, smutná hrana, knìzù žalmy znìjí – až pak zvony, knìží onìmìjí,

slzy vyschnou - ticho, nìmo kol, v zamlèení kráèí bledý bol, drahým kope jámy životùm. Hrùznì na lysé tam stojí hoøe, dolù kráèí suchopárnou strání, lesem jde a dìsnì vzniká v boøe, bledou tváø a vìnce rudé sklání. Blíží se - již jezdci po boku tato strašidelná žena spìje. On však marnou, svìtáckou svou duší její hroznou pøítomnost netuší. Kùò ji vìtøí, pod jezdcem se chvìje, dìsí, vzpíná se a ve skoku prchnout chce, však jezdec uzdu chopí, cukne, mocným stehnem žebra stiskne a kùò tiše stupá, hlavu klopí. Žena kráèí, a on dále jede, taký hrdý hovor k sobì vede: „Má-li mnì být život milený, žhoucí, šavnatý a zelený musí být - ne vymoøený bledou ctností, ani vyschlý, zhublý šedou touhou - Arci krásná vìc ta touha v modro vìèné - cesta nudná, dlouhá; a ta upomínka - pití suché, a ta nadìje - zvonìní hluché. Co zde právì èiju, jím a pije, hmatám, držím: v tom jen skutkem žije!

Teï! Ha, to je pøece slovo pravé, ostatní jsou stíny jen a páry, zhaslý blesk, života smutné máry. Krásný høbitov pouze je jen svìt pro mou sílu, pro mé chtíèe žhavé; vše je sucho, šedo, mdlo a líno, ymrzlým jenom ohnìm hoøí víno, chudoba je pouhá máje kvìt, vlažný nejvøelejší dívky ret. Když zapøáhnu sto arabských koní, pøec mé chtíèe nikdy nepøedhoní. Že nemohu mocným ramenem svìt ten celý ve svou náruè bráti, a co jeho, v líbku plamenném ve žíznivou duši svoji vsáti! Co mi do hvìzd svìtu dálných jesti, když je nemohu, v svém srdci nésti! Co do palmy stinné, v jejímž chladu unavenou hlavu svou nekladu! Ha, že svìtù všech, všech žití proudy nehømí tímto srdcem, tìmi oudy! – By i hømìlo, je to pøec jen žití na høbitovì. Ach! to hrozné hnití! Kdyby aspoò tìla spousta smrtná byla z démantu a nerozdrtná! Smrt je života ohavný zrádce. Kéž bych ji moh pøikout ve Sahara, v této její rozkošné zahrádce! Kéž by v palmách, rùžích, bujné révì,

pøi smíchu a pøi veselém zpìvì, samým žitím kolem pøemožena, ve svém chtíèi nicoty a zmaru sama sebe znièila!“ – Umlknut - a tiše kráèí žena; strašná krása je na její tváøí, v tváøi z mramoru co vytesané; oko èerné divným ohnìm záøí, v divé kráse rudý vìnec plane. „Všecko vymøe; na hrobech chci žíti. Však smrt pøece od života stolu, kde teï velké, slavné hody drží, jednou nasycena spadne dolù; pak já, nesmrtnosti nápoj v žilách, pøisednu a pøi pravìèných silách pøírody chci velké hody slavit!“ Žena bílá zmizla, on sám jede. Skaliskami pustými teï vede pøíkrá cesta v úval úzký, èerný. Zde žil poustevník, døív Bohu vìrný – toho znaky mnohá skála chová, nebo sem tam zbožná jeho ruka vryla z knihy boží svatá slova, ježto ctnostnì žít a umøít uèí, tam zas køíž a Krista velká muka, jenž ti za spasení duše ruèí. Na úlomku skály poutník sedí; skála, poutník, oba stejnì šedí.

Kdo to? Dost je v tváø tu vymoøenou, vráskovitou, bledou, vysouženou žøít a uhodnout, že Ahasver. Tak se tady sešli tito oba. Jezdec ale bral se cestou svou, kde se bor a úval otevíral, utìšený palouk rozestíral, jímž se vine potok skvìlou nití, støíbrolesklé jezero se tøpytí, v nìmž se topí svìtla rudý svit. Staøec èernoknìžný ještì bdí. „Vaø jen, vaø životadárné vary, vaø je, èernoknìžníku ty starý! Nebudeš je pít, a kdybys pil, øekneš jistì, žes jich neužil. Nechci pøi svém vìkovìèném žití nijakého spoludruha míti; mohutnými tìmi rameny v propast, v zemì ledviny tì vrhnu a ty skály šedé na tì strhnu. Tvého vìèna žití plameny a tam hárají - tam mùžeš sedìt, v neskonèenost myšlenky se vhloubat a ji rozpøíst v nitky tenounké, jako pavuèina hebounké, v zrnkách písek ze Sahary dloubat vìènosti, a co je ona, zvìdìt. Já však po svìtì chci harcovat, na trùn svìta sednout, na svou hlavu

sebrat žezel všech a korun slávu, pro sebe celý svìt drancovat, celý musí mým otrokem býti – sám jsem pánem, sám chci všecko žíti!“ Zastaví se, nebo k uchu jeho pláè doznívá dìcka malièkého; kùò se dìsí, kope, vìtøí - stojí, èehos v cestì bílého se bojí; jezdec pozøí, malé dìcko zhlédne, ve vlasech mu jiskry hoøí, mile je se dívat na to dìcko bílé. S konì sešvihne se, dítì zvedne, zas se vyhoupne, ach! - bìda tobì, že jsi zdvih to zlopovìstné robì. Vìz, že v rukou neseš kletbu boží! Hle, již roste k výšce velikána a svit milý v rudý vìnec vzplane; krvavý šat v jedné ruce vane, druhou kolem tvého boku vloží. Vìz, co vezeš - morní že to panna. Jezdce hrùza ve všech kostech mrazí, jako když, an pøi vínì a zpìvu obejímá celující dìvu, nìkdo zezad nùž mu ve hruï vrazí. Kdybys jemu ve tváø mroucí hlédnut, vidìl bys, jak jezdec tuto ženu poznav, hrùzou zesinavìl, zblednut. – Jezdèe! jindy se to jezdívalo vroucnì, sladce, rozkošnì a mile,

když jsi unášíval dìvèe bílé, které vždy se s láskou usmívalo, kol tì kladlo mìkké rameno; cítíš její òadra horká, dmoucí, cítíš její živé srdce tlouci, vše je blaho, sladko, plamenno, tiché šepty, jak bys slyšel pìti, horké vzdechy, stisky, líbky žhoucí, vìèné pøísahy a sliby vroucí. – S touto pannou jiné bude jetí. – Kùò jak cítí na sobì tu hrùzu, vzpíná se a prchá vydìšen, jak by zemì pod ním plála žhavá, sotva pod ním hne se luèní tráva – tak je ženou divì unešen. Ticho - ani kopyt slyšet tepot, ba se hrùzou tají srdce klepot, že je slyšet suchý lístek spadnout, èerva v boru hlodat, stébla vadnout. Z dolu jsou již - pøes jednu již horu, na rovné zas cestì, v tmavém boru. Ahasver tu kráèí; jak ji zoèí, pozná, že smrt blízko nìho jede, na konì a hroznou ženu, skoèí, jako lev se na koøist svou vrhne, obejme ji, krutý zápas vede, nechce smrt již pustit ze svých rukou. Ta se vymkne, z loktù mu vytrhne,

letí dál, a on zas stojí sám se svou žízní smrti, se svou mukou. Dále letí borem divý hon; mrtvým tichem doznìl pùlnoc zvon z blízka kláštera zde v poušti lesù. Pøísná øehol v samotì tu žije, roucho z žíní jejich údy kryje, bejl a olej celá jejich strava, celé jmìní: lebka, biè a køíž, kámen, na nìmž šedá spává hlava, jejich svìt jen holá zeï a møíž. Bdìním, zpìvem, postem, mukou bièe ukøižují svìtské tìla chtíèe, modlením a tichým rozjímáním èistí duši od poskvrny høíchu, chudou pokorou a posloucháním ponižují zemskou srdce pýchu. Každou noc, jak dvanáctá odvane, z lùžka kamenného každý vstane, vezme køíž a lampu, v chrám se vleèe, na studeném mramoru tam kleèe De profundis hrobním hlasem zpívá. Barevná skla oken již se lesknou svitem - ještì slyšet píseò tesknou; panna kolem jede, šatem kývá – bìda! i ti svatí muži padnou s køížem, lebkou, bièem, v jámu chladnou. Morní panna kolem jezdce, konì

øasovitým rouchem obestøela, by ji lidská duše neuzøela. A tak skryta v strašné ve záclonì, nevidìna šátkem bílým kývá – hroby, pláè a stenot rozesívá. V libý kraj již Letí z boru temna, na nìmž luny tiché záøe jemná rozlívá se jako nyvé snìní. Nìkdy køíž a kaple pøelítne, bílý dvùr a potok zasvitne, klidná víska, palouk, kvìtné sady, zámek bílý z vonné ze zahrady. Štìkot psù a vytí, kurù pìní – pozdní krok a pláèe malých dìtí – vše to mžikem, bleskem kolem letí. Všudy, kde ta hrozná žena cítí živé srdce v teplých òadrech bíti, krvavého šátku dìsné chvìní o život okrádá v tichém snìní. – Svítí denice a sbohem dává luna, již se rozbleskuje k ránu, purpur zory plane, slunce vstává, vítìznì již vchází v jitra bránu. Mladé jitro, mladý máj byl tady, rozlehly se luhem, hájem, lesem, rozlehly osnìženými sady, smíchem, zpìvem, vùní, kvìtným plesem s tisícerým rosných perel bleskem, s tisícerým pestrých barev leskem.

S veských vížek, s vážné chrámu bánì, jako vèelièek když roje bzuèí, zblízka, zdáli zvony slavnì huèí, volajíce lidstvo ve dùm Pánì, kde se svìtit bude dnes Duch svatý. Ze všech stran se hrne lidstvo valné, ustrojené ve sváteèní šaty zbožnì pospíchá z krajiny dálné. Huèí varhany a hlasy zpìvné v kùru s ranním kadidlem se vinou vzhùru. Tam zas dóm svou hlavu k nebi nese, ozáøený rùžnou mlhou rána; okna hoøí - v povìtøí se tøese spousta kamenného velikána. Divý hon se nevidìn kol béøe, dokoøán jsou otevøeny dveøe. Nejsvìtìjší svátost pøi oltáøi knìz ve purpurové jitra záøi, jež se barevnými okny leskne, veškerému lidu ukazuje; høíšné srdce v pokornosti teskné, v prachu každé koleno se klaní, svatým tajemstvím se požehnání v každou duši pøemilostnì leje, když velebné Tantum ergo pìje; k èlovìèenstvu stoupá svatý duch. Žena kyne! Bìda! Tìš vás Bùh! – Za hory se sluneèko již sklání,

zaènou hoøet veèerní èervánky, pøi dudách a sladkém houslí hraní zaèínají veské radovánky. Dudy huèí, cimbál jasnì cinká, fábor lítá a podkovka bøinká, suknì vesele se v kole toèí, srdce každé, nohy plesem skáèou, dmou se òadra, planou rty a oèi; mnohý párek ze svìtnice ven v noèní sad je hudbou unešen. Cimbál volá, housle za ním pláèou, neslyší on, kvete jen a hoøí, v opojení hloub a hloub se boøí – procitni! nech rozkoš tuto žhavou, rùžné svleè a vezmi tváøe bledé, fábor sejmi, s popelenou hlavou modli se - neb morní panna jede! – Poznej všecku hrùzu, všecka muka, pøi nichž dech se tají, srdce puká. – Na den svatby jinoch s nevìstou vykrádá se z osvìtlené sínì v noèní loubí májevonné, temné. Zdáli znìjí hudby sladké hlasy, leží v roztoužené dìvy klínì, òadra dmou se, chvìje ret a vlasy splývají co sítì zlaté, jemné dolù na òadérka obnažená. Jeho duše zmdlená, pøeblažená, neodolá kouzelné té moci, topí hloub se, jako svìtlo v noci,

v temno spánku. To se nad ním svírá – hloub a hloub - již spí -tma nad ním èirá. Procitne - a leží ve své rakvi. Dívky pláè a knìzù žalmy slyší, slyší kropení na rakev støíkat, slyší po provaze v hrob ji smýkat, hroudy již o její víko bíti. Hluk se dálí, vše se nad ním ztiší o on zradnì zklamán o své žití v hrobì leží s tlukoucím svým srdcem. Znáš-li všecku hrùzu, všecka muka, pøi nichž dech se tají, srdce puká? Znᚠje? - Pomysli pak na tu jízdu! 3. Pole, luka šedá jsou a holá, vìtrem vane sucha listí svist; rok posílá umrlèí svùj list, jeseò k umírání již jej volá. Ještì jednou velké slaví hody, sezve létavcù svých zpìvné rody; rozkvést, vzplanout, zmladnouti chce zase v posledním svém umrlèím již èase; oheò svùj, svou sílu, drahou krev vlévá v purpurové dary rév; zelený pak svatební šat svléká, šperk svùj pestrý v matky lùno skládá, žlutý smrti rubᚠpoobléká a jen na pohøební vìnec skládá,

jenž mu zkvete z rùží, jesenek. Ticho sabatu se rozložilo, ticho jesenního veèera. Slunce ku horám se uchýlilo a lesk jeho doubím se dera listím suchým purpurovì sršel a co tiché požehnání pršel; byl to právì èas jen k umírání a to místo právì také k tomu: mroucí jeseò a èervánkù plání, baldachýn tìch stinných lesních stromù, ticho kol co zbožné rozjímání, naproti ta skála politá rùžným veèerem, v ní vyrytá Krista na køíži ukrutná muka. 0 tu skálu opøen v mechu sedìt, mroucím, okem do èervánkù hledìt, v nichž se zemì koupá ještì jednou; všecky otevøíti duše zdroje, ještì svolat celé žití svoje, jeho tvary, touhy, sny a slasti, snahy, rány, hoøké utrpení a pak, an ty pomalounku blednou, zapadají v jemném odeznìní, veznít, vemøít, vežít v tam ty vlasti! Na úlomku skály poutník sedí, skála, poutník - oba stejnì šedí. On též do èervánkù tiše zírá,

žízní po tom, a pøec neumírá; bolù všech a muk otvírá zdroje, svolá celé trapné žiti svoje, pout svou muèednickou, a ty zjevy, které pøed jeho kdys stály okem, ty teï táhly duchotichým krokem po houpavém mostì upomínky. – Vidí nésti boží smlouvy truhlu, lidi prchat do všech svìta úhlù; øíši jasnou, bujnou, hravou, Zevsa, Afroditu sladkosmavou; vidí mìsto vlkem vykojené, ocelové v rum a popel klesat, køíž se vznášet, dìti, panny bílé v liliových vìncích, muže v síle Bohu v ohni zpívat, v mukách plesat, vidí kráèet z brány èasy šeré ve velebném šiku tisíceré svìtodìjstva ozáøené pluky, vedené kynutím boží ruky. Králi v purpuru a silní muži v pøílbách lesklých, v tuhé ve oruži, reci v duchu, bojovníci slovem s knihou, s harfou, vìnci v olivovém v èele jdou a národy své vedou, ti se po nich hrnou mlhou šedou. Roste šíø a šíøe, výš a výše tato velebná, posvátná øíše; z chtíèù, z duší, z velkých srdcí tkaná, dechem božím tajnì prochvívaná,

dílo z boží, dílo z lidské ruky, z plesu, z krve, z radosti a moky. – Vidí tvar, však nerozumí duchu, jenžto tvoøí v tomto vìèném ruchu; pøec však mír jakýsi kolem vane. Zavøe duše brány zotvírané, hledí v èervánky a slouchá tiše, jak bor vzdychá, jak to doubí šumí; ale tomu hlasu nerozumí, neb dìl vìèných svatotajné runy jsou mu písmo ze zavøené øíše, pro dech ducha nemá v òadrech struny, pøec však tajnou blízkost Pánì tuší, je mu divno v zatvrzelé duši, jak by mìl zas jednou sabat svìtit, domù. jít, ach! domù a se zdìtit. – An tu jeho duše zadumaná ve hlubinách myšlenkových dlela: na své divé jízdì morní panna kolem nìho nevidìna jela, nebo s jezdcem zdìšeného konì kryla v strašidelné ve záclonì. Zastaví se, bílý závoj sejme – a tu stojí, v hrùzné stojí kráse. Vìnec hoøí, jasné jiskry prší, z okna èerna rudý oheò srší, tváø je mramor, bílé roucho splývá s údù mocných v tisíceré øase,

v ruce krvavý šat pozachvívá; druha jezdce drží v objetí. Ó, té strašné s ním se stalé zmìny! Jak byl síla, bujnost, krása, kvìt, je teï obraz smrti bídný, zmdlený: tváøe zbledly, zesinavìl ret, oèi zhasly, zvadl pružný sval a to tìlo vìèna žití chtivé bylo nyní umírání živé. Žena jezdce, na mech mìkký pouští, k nohám Ahasvera umdlen klesá, ona jede dále ve tmu lesa – zaniká již v èerné boru houští. Oba proti sobì mlèky sedí, v umoøené tváøe sobì hledí: ti dva muži z míru stánkù hnaní, v kletbu bludù závrativých daní, duše na protivách èlovìèenstva ve tmách, v pustách vìèných kráèející, an jsou vymknuty se z kolejí naznaèených Bohem veškerenstva; hrdì bloudíc na propastných drahách odervanci v høíšných, klamných snahách pøemoženi teï se oba vracejí. Jinoch ozáøený u nich stojí – rdí se tváøe jeho rùžnou zoøí,

jako blankyt nebes oko svítí, na èele mu jasná hvìzda hoøí, kuèer zlatý sterou vlnou pluje, roucho bílé, tkané z jasu nití, tajným dechem prováté, se duje, s údù jako proudy svìtla plyne. V ruce drží palmy ratolest; nad nimi ji tiše vznesa kyne, jeho rtové jedno slovo øekli, Ahasver a jezdec zbožnì klekli, padnou v náruè si a - umírají. Jinoch zmizel a zem pro své syny hrob otvírá - sesuje se skála. Nad nimi teï vzejde život jiný; a kde stará znamení døív stála, nová vyšší nad jich hrobem plála.