VÝLET Jáchym Vostřický
Neskutečný příběh o skutečnosti
Věnování: Rád bych - snad s nestrojenou skromností - věnoval tento příběh panu prof. C. G. Jungovi, panu prof. Stanislavu Grofovi a také jeho manželce, za jejich lidskost jež není samozřejmostí. Neméně patří moje poděkování všem, na kterých mi záleží a všem, kterým záleží na mě.
Motto: „Náš život není jen naším vlastním výtvorem. Z větší části vznikl ze zdrojů, které nám zůstávají skryté.“; C. G. Jung
2
Výlet Přišlo to naráz, jako rána z čistého nebe. Byla by to lež kdybych řekl, že jsem už dříve o něčem podobném ve skrytu duše neuvažoval, a že mě podobné myšlenky dávno nenahlodávaly ten nejzažší kout sama sebe. Ale nyní, po mnoha a mnoha letech strávených v takzvaném normálním městském životě, to byl skutečně neočekávaný zásah osudu. A co se vlastně stalo? Několik měsíců nazpět za jedné hluboké noci – snad byl tehdy úplněk – probudil jsem se ze zlého snu z hrůzou a celý orosený potem. Kapky potu bubnovaly jako déšť o parapet. Snad jsem měl i trochu horečku, nevím, ale ten pocit byl o to více ještě silnější. Byl to pud, instinkt, nepřekonatelná touha nebo snad blesk proniknuvší skrze můj mozek a tak bylo vytvořené spojení spolu se srdcem. Vstal jsem, letem světem proběhl byt a sbalil nejnutnější věci. Několik bankovek, památný svícen jež mi slouží jako amulet. Několik věcí na sebe, tj. běžný oděv, a samozřejmě doklady. Bez těch přece nemohu odjet … Bible, vlastně jen nový zákon, mi vklouzla do ruky zcela omylem. Omylem? Pozastavil jsem se – nejsem přece věřící – ale nebyl čas moc přemýšlet a tak jsem ji prostě do batohu přihodil. Sešit a psací potřeby a ještě pár drobností, např. mobilní telefon. Zabouchl jsem dveře, zamkl na dva západy – asi tady delší dobu nebudu – jak to mám ve zvyku, a prchal po schodech ven z domu na temnou ulici. Bylo ještě moc brzy ráno a tak jsem vzal za vděk měsíční svit, jež mi byl náhražkou za městské osvětlení. Dnes si říkám kdo ví, třeba mě ten měsíc vedl. Jako ve Starých legendách, kdy nějaká vyšší moc vám podá pomocnou ruku na cestě za životem. Bylo sychravo, vlhký letní vzduch dával najevo svou svěžest, ale při zrychlené chůzi jsem se zadýchával a tak se čerstvý vánek stával pomalu více a více těžkopádným. Bouřila se ve mně krev, pěnila v tepnách jako oceán a já aniž bych cokoli věděl, tušil jsem jak důležité je dojít na nádraží a odcestovat 3
prvním vlakem, ať už pojede kamkoliv. Cítil jsem tepání srdce ve spáncích a slyšel jsem bušení, jako chudí duchem bušej na dveře samotky sanatoria. Znáte ten pocit, když se ve vás objeví zvíře, lev puštěný z klece. Chtěli by jste soupeřit, ale boj by byl předem prohrán. Dáte se sežrat? Nasedl jsem na vlak. Jízdenku jsem neměl, zato jsem si v nočním baru na nádraží zakoupil tabák, pár piv a bagetu k snídani. Neměl jsem tušení kam mě vlak zaveze a to bylo na tom právě to vzrušující. V jedenadvacátém století se na dobrodružství moc nehraje. Měli bychom podlehnout reklamě, společenskému tlaku a být poslušnými plátci daní. Takový „mega brainwashin“. Taková lidská společnost třetího tisíciletí. Takový člověk ztělesňující přírodu, ale pak nebojujme s větrnými mlýny. Děkuji tedy za onen blesk jež mi dal sílu vzpomenout si, že jsme lidé a né pouhé stroje fungující na čudlík dle politické objednávky. Pokud máte pocit, že si to trochu protiřečí, spokojte se s tím že vyjímka potvrzuje pravidlo nebo – jak jsem si později přečetl – někteří jsou vyvoleni. Tak jsem stanul sám před vlastním soudem. Ve vlaku jsem se příjemně zklidnil. Bylo zde teplo a sucho. Pravidelné drkocání kol vagónů o spáry kolejnic mě příjemně uspávalo. Měl jsem vizi ohně. Nebyl to požár - to co mě doma probudilo? Hmm, nesmysl, ztratil jsem se v myšlenkách. Už jsem překročil hranici na druhou stranu, rozuměj prolomil se málem tenký led mezi dřímotou a tvrdým spánkem, když mě probudil průvodčí vlaku. Jízdenku jsem, jak už bylo řečeno, neměl a taky jsem se ihned otevřeně přiznal. Vlastně jsem ani nechtěl od průvodčího vědět kam vlak jede, ale určitá pravidla se v životě přece jen dodržovat musí. Překvapilo mě, že mimo pokuty za vystavení jízdenky ve vlaku se neudálo nic mimořádného v souvislosti s mojí osobou coby potenciálním černým pasažérem. Byl jsem zvyklý z dosavadního
života
na
různorodé
komplikace
vyvstanuvší
při
nesrovnatelně méně závažném problému. Jako třeba hádky ve frontě na cokoliv. Rvačky v hypermarketech o poslední kus skvělého 4
televizoru za mimořádně výhodnou cenu, jak jsem tomu byl svědkem. A mnoho dalších paradoxů vyplývajích z absurdity ustrašených a zároveň sebevědomých masek, které si lidé tak rádi nasazují a tak neradi o ně přicházejí. Myslím, že onen průvodčí zastával svůj úřad dobře. Vše se odbylo bez zbytečných průtahů, v klidu a – jak neobvyklé – lidsky. Kam že jsem si tedy koupil lístek? Řekněme do poslední stanice. Jméno města není důležité a asi bych si ho stejně v této povídce vymyslel. Je to běžné, podobnost s čímkoliv reálným je pochopitelně pouze náhodná. Já ale na náhody příliš nevěřím. Možná, že náhoda je jen souhrn skutečností, kterým my fatalisté říkáme osud. Jinými slovy název města vám neprozradím. Určitě postačí, že jde o místo zapomenuté lidmi, zato Bohem obdařené, kouzelné místo v horách. K tomu se později dostaneme. Když cítíme, nepotřebujeme jména. Vlak upaloval a já jsem možná poprvé doopravdy vnímal z poza okna východ slunce. Svěží a radostný poklad života. Ten pocit by se dal ohmatat. Otevřel jsem si pivo a ukusoval bagetu. Strach se snoubil s radostí a tak mi bylo opravdu dobře. Příroda přivítala můj velký den navýsost skvostně a já si nedovedu představit vydařenější obřad, mši svatou nebo raději dotek od Boha, jak tomu říkali naši prastaří otcové a matky. Projeli jsme několik zastávek, ale nikdo vlastně nenastupoval. Jen nyní přistoupil nějaký starý muž s rybářskou výzbrojí. Zřejmě jel na ryby, logické. Usedl do jiného kupé a počal si pohvizdovat. V tom hvizdu jsem znovu uviděl jeho tvář. Vrásčitou ale moudrou a klidnou jako hladinu moře se sluncem na modrém nebi. Mockrát později jsem si na tu tvář vzpomněl. Často, ještě dodnes, mi vytane na mysli jeho obličej. Laskavý a trpělivý výraz muže, jenž prožil pravděpodobně dětství ve světové válce a pak 40 let komunistického režimu atd.. Myslím si, že to byla tvář moudrého starce. Nebo sám Mesiáš?
5
Opět jsem si klimbnul a probudil mě po nějakém čase telefon. Přišla mi sms zpráva. Ememesky zatím nevedu, jsem trochu pozadu, vím o tom. Mám prý okamžitě přijet do práce ,neobejdou se beze mě. Je něco před šestou ráno, nastupuji obvykle mezi sedmou a osmou. Vnitřní morální hlas mě mučil bez milosti od bičování až po natahování na skřipec. V jeden okamžik mě moralizování zavedlo až do fantazie, kdy sám sebe musím popravit smrtí zahrabáním do země za živa. Pochválen buď kate Mydláři, kolego lékaři a i tvá zhrzená láska jež tě na půdu katovu přivedla, buď požehnána. Tak neúprosný bývá můj hlas svědomí, taková je síla z naší vlastní slabosti. Je to křivý soud Pilátův? Jsem lékař, asi jsem to ještě nezmínil. Představa umírajícího pacienta není o nic lepší než být lámán kolem nebo zahrabán dva metry pod zem a zasypán. Sám bych sobě, myslím, zasypanou jámu pořádně udusal. Ale o tom se přece nevtipkuje. Neměli bychom se rouhat. Rouhání je hřích a za hřích se jde do pekla. Tak jako tak jsem stál nahý sám před sebou a ustrašené oči malého dítěte - jimiž jsem se viděl - dostaly opět jiskru dobrodružství. Nejsem Bůh ani ďábel. Jsem obojí, rozhodl jsem nakonec a telefon jsem vypnul. Jedna rozhodovací anabáze by tedy byla za mnou. Asi nejsem dobrý člověk, co myslíte. Snad bych mohl být alespoň celým člověkem. Ale tajemství příběhu pokračuje. Na příští zastávce vystoupil moudrý stařec a pomalou chůzí, jakoby každý krok znamenal spojení s magickou přírodou, prošel podél vlaku přes malinké nástupiště rovnou na lesní cestu. Později – když se vlak rozjel – jsem z úhlu zahlédl skoro nekonečnou třpytící se hladinu rybníka. To byl jistě jeho cíl. Snad lovil ryby v tiché meditaci, snad se spojil na okamžik s tím, jenž přicházívá po vodě. Kdo neuvěří, utopí se – vzpomněl jsem si, ale moc jsem tomu nevěřil. Kurýrní časopis mi krátil cestu a v těle bylo jako po dešti. Kapky, které obyčejně stékají z oken na parapet mi připadaly jako slzy, za které 6
jsme zapomněli poděkovat. V časopise jsem se dočetl o prázdninovém speciálu, tj. o historickém vlaku s parní lokomotivou, který je vybaven – máte-li zrovna štěstí – barovým vagónem. Ucítil jsem asociativně pomyslnou vůni slivovice. Pronikavou éterickou substanci, která připomíná horké léto na Moravě a nejen to. V lesním srubu, kam možná dojedu. Kdo ví. Ubalil jsem si cigaretu, ale vzápětí mi došlo, že je zde zákaz kouření a tak jsem to odložil. Jako by se nic nestalo. Taková věc klidně počká. Jsem jen sváteční kuřák. Nedá se nic dělat. Vlak ukotvil v konečné stanici. Průvodčí mě včas upozornil, byl to lidský průvodčí, to už jsem asi říkal. Věnoval jsem mu přívětivý úsměv a pohled do očí. Konečná stanice, prosíme vystupte! Taková upomínka na pražské metro v tomto zapomenutém kraji mi přišla na mysl. Honem ven než mi železný chřtán ucvakne hlavu. Hurá vstříc novému světu, řekl jsem si. Je to takový la petite mort, malá smrt jak říkají Francouzi orgasmu. Ponořit se do celosti přírody a ponechat vše svitu měsíce, vlastně teď už ostrým slunečním paprskům. To vyžaduje minimálně la petite mort a nechat se vést příběhem který nikdy nekončí. Poem non finit, napsal jsem jednou. Vlastní hra na jazykozpytce. Vařím ale z vody, protože Francouzsky vůbec neumím. Jen dělám chytrého, stává se vám to občas, ne? Trošku se blejsknout, to hned působí. Jste upraveni, spisovní, společenští a vzdělaní. Jako ze škatulky. Jako karikatura boha pak večer doma zvracíme humrové chlebíčky nakvašené kyselým (skoro výborným) sektem. To je pak náš žaludek černou kuchyní samotného Belzebuba, anděla jejž jsme obrátily sami proti sobě. Vystoupil jsem z vlaku a nasál pach skutečnosti. Ptáci, slunce, ticho. Zelená ušlapaná tráva, neposekaná a trochu prošedivělá od léta. U stanice malá trafika, koupím noviny a pak už nic než všechno. Další dvě osoby co vystoupili z vlaku šli stejnou cestou jako já. Ostatně o cesty tu byla nouze. Byla tu jen jedna jediná a ta byla trnitá. Starší žena s košíkem, nějaká teta či co a muž ve středních letech s batohem. Nebyl jsem to já sám? Ne, byl to nějaký podobný pošetilec, 7
nevím to jistě, ale zdá se mi, jako by to byl syn moudrého starce. Ale takové náhody se nesluší říkat. Kritiky by to rozezlobilo. Sám jsem často kritizoval. Není to žádný med. Měl bych se snad držet více reality. Ale skutečnost je to, co působí. A já tuším, že všichni jsme synové a dcery moudrého starce. Co vy? Cesta moc neubíhala. Vedla hodně do kopce, ale jsme přece v horách. Každá cesta nahoru dá práci a když jsme netrpělivý, pokouší se o nás horská nemoc. A tak pěkně pomalu, zachytit se korun stromů jež nám darují stín, ale přece propustí tu a tam paprsek slunce, to abychom neztratily pokoru. Krok za krokem rostla naděje, že se něco velkého uskuteční. A to je mocná síla, takovou musel mít i král židovský stanuv s křížem před posvátnou Golgotou. Tam jsou přikryty zemí lebky našich stvořitelů. Tráva už zmizela a šel jsem po kamenité cestě. Ještě že mám zpevněné boty. Přesvědčili mě v obchodě se sportem, že se vyplatí investovat. A tak jsem – plně si vědom co na mě šijí – podlehl a plánovanou sumu za boty téměř zdvojnásobil. Tak jsem přišel ke špičkovým botám, prodavač v nich údajně prochodil celý Nový Zéland. Teď jsem mu vděčen a přemýšlím, že to tehdy nebyla manipulace, ale dobrá rada. Jak netypické, jak lidské, uvědomil jsem si. Projela mnou podlost, díky. Tak si to šlapu dál jako ze žurnálu. A přišel čas na první zastávku. Otevřel jsem pivo o klíče a zapálil napůl vysypanou cigaretu. Pivo bylo teplé, ale bylo to přece pivo. Posadil jsem se na zem a pozoroval mravence a systém v jejich práci. Navýsost společenští tvorové. Jeden napojen na druhého. Jako hvězdy nad hlavou, jako Země s vesmírem, jako vše co je kolem se vším co je kolem. Šla mi z toho hlava kolem. Na chvilku jsem se stal pilným mravencem, jedním z těch tvorečků co vstřikují kyselinu pod hroší kůži našince. Doporučuji všem, je to dobrá hra. Je to místo kde jste nic a všechno. Nedopalek jsem pečlivě udusal a schoval pod kamen. V nedalekém potůčku jsem nabral svěžest a sílu z pramene nebeského vodotrysku. A vydal jsem se vstříc poklonit se poledni.
8
Horečka sílila, rosil jsem se po celém těle a v ten moment do mě definitivně vstoupil ďábel. Sám jsem se stal svým vlastním zlem. Proklel jsem tento den a proklel jsem všechna dosavadní prokletí. Stál jsem v té panenské čistotě kolem tváří v tvář moudrému starci a poznal jsem bídu a hnus již mi mozek vyplavil do celého těla. Když máte černou duši, rozpojí se synapse mezi pravou a levou mozkovou komorou a pak se děj vyšší vůle. Jste anděl i ďábel, jste nic a všechno. Třásl jsem se strachem a strach třásl se mnou. Že by odtud ta vysypaná cigareta? Ztratil jsem pojem o čase. Mozek byl drcen obrovskými mlýnskými koly. Všichni čerti se ženily vevnitř v těle, sternum drceno. Sevření v čelistech úzkosti. Mezi dvěma světy: bez lidí a bez sebe. Je příjemné polední slunce, pálí do čela a přede mnou poletuje motýl. Hmyz bzučí a srocuje se kolem nahnilých hrušek popadaných z planého stromu. Ještě aby mě tak štípla vosa. Co kdybych měl alergickou reakci? To se může stát komukoliv v průběhu celého života. Ponořil jsem se do jezera a udělal několik temp. Kdysi jsem byl dobrý plavec. Taková koupel v přírodě má očistný účinek. Cítíte se nějak nově. Otrhal jsem několik hrušek, ale nebyly zrovna jako z hypermarketu. Jste-li sami v přírodě, nestydíte se za trpký plod. Kdo ví, třeba i my jsme trpkými plody. Co se to vlastně před chvílí stalo? Kladl jsem si otázku. Bylo mi tak dobře. Ponořen v samotných kořenech bytí. Nepředstoupíš před soud, dokud se nevyrovnáš sám se sebou - jinak budeš trpět v plamenech dokud nezaplatíš do posledního haléře. Tolik se mi dostalo coby odpověď. Vzpomněl jsem si na Mirka. Mirek je kolega z práce, kamarád. Známe se od střední školy. Trpí černým humorem. Na všechno dokáže najít odpověď tak, že nevíte co říct. Pracuje na neuropatologii. Jednou se rozhodl, že normální svět prostě není celej a tak se odhodlal udělat 9
něco méně normálního. Svlékl se a nahý přeběhl přes Karlův most. Každá socha byla obdařena polibkem. Bylo to sice v noci a policie nestihla zasáhnout, ale přece jsem si o tom v Metru přečetl. Neznámý muž … pravděpodobně duševně chorý … nebyl nakonec policií dopaden. Smál jsem se a i teď mi ho ten smích připomíná. Minulý týden se obrátil na víru a přijal místo na psychiatrii. Je to intenzívní člověk. Jak rád jsem se s ním v tuto chvíli zde potkal. Když si na mě smlsla pochyba reality. Jsem naháčem na Karlově mostě? Jsem socha Antonína Dvořáka? – vplulo mi do mysli. Nasál jsem do sebe trochu zvětralého piva. Nasál jsem do plic sílu rostlin, zvěre a kamení. Konečně jsem mohl svobodně vydechnout. Mohl, ale nevydechl. Rozpřáhl jsem ruce vstříc nebi a zařval vší silou až mnou projel blesk energie. Stál jsem tam kolem vysokých stromů jako bleskosvod s ustřelenýma keckama a přece jsem byl udeřen. Cítíte jak konečky prstů začínají brnět? A potom celé paže, bouří se krevní řečiště (mimo jiné jsem internista) a potom hlava a celý trup, nohy a plosky chodidel pálí jak oheň. V břiše se to vše vaří, kde že je peklo od Hieronyma Bosche?? Buňka po buňce, neuron po neuronu, vše to pracuje až se vesmír ukotví přes prsty u nohou v samotné Zemi. A vy jste toho součástí přesto, že o tom nevíme, nebo si o tom jen šeptáme v něžných chvílích, v bolesti. Na moment jsem zavřel oči, ale žádná poezie. Mezitím jsem dokonale oschl a vklouzl zpět do oděvu. Šíje mě pálila, i obličej, to od toho slunce. Krémy na opalování nevedu a každý rok se mi to vymstí. To je lidská zkušenost, to je špatná disciplína. Víte jaký je teď boom melanomů a pokožka má svou paměť, každým dalším sežehnutím je více citlivější. Příště se namažu. Pivo už došlo a žádná mapa. Jak těžké je pohybovat bez mapy. Kdyby tu tak byla Hospoda na mýtince. Něco k snědku, něco k pití. Grog miluju, ale v tom hice? Orosený točený plzeňský. Nebo aspoň ledová soda s citronem. Krůpěje 10
zkondenzované vody by stékaly po zamlžené sklenici až by je nasál papírový podtácek. Hospoda na mýtince tu není, ale mýtina ano. Čas pro další zastavení. Postavil jsem doprostřed mýtiny Mohylu. Tak tam stála a tyčila se vzhůru až se tajil dech. Zaslechl jsem šustění v trávě. Několik hadů se vyrojilo a já měl opravdu co dělat. Zápasil jsem i když to možná byly jen neškodné užovky. Nevím, ve škole nás strašili pořád klikatou čárou na hřbetě, ale má had hřbet? A když je jich tu tolik, prostě se rozpojí synapse a vy se přepnete na automatickej mód. Nic nemáte v ten moment pod vlastní kontrolou ačkoliv si nejspíš myslíte pravý opak. Ale někdo vás přece vede. Máme to tak naprogramovaný. Jako když sežere v noci kočka grilovaný kuře, co jsem zapomněl na zahradním stole. Štve mě to, ale byla prostě lepší. Hadi se svíjeli jeden přes druhého a můj automatický mód mě nutil zatančit si styl pogo. To je poskakování z jedné nohy na druhou v rytmu bubnů, v rytmu odkazu našich sibiřských strýců a otců, původních šamanů. K tomu máchám rukama jako poděs, tenhle tanec dnes už tancují jen ponejvíce pankáči. Není to nic pro manželky ředitelů velkých koncernů; ty si potrpí spíše na nějaký valčík v rytmu Strausse, oblečené do kouzelné třpytivé róby, božská to krása, jak ty by potřebovaly kvalitní sex. Nebezpečné možná-užovky nejsou agresivní, ale automatickej mód je holt automatickej. Tak jsem tančil, zaplaven úzkostí z uštknutí. Jedna potvora se mě přece jen pokusila štknout, ale nestalo se tak. Padl jsem celý uřícený na zem. A v tom pádu jsem usnul, ztratil vědomí … nebo něco jiného, něco jako rozum. Rána mě opět probudila, a moje maminka, něžný bílý anděl s dlouhými zlatými vlasy mi ponechala jen několik zázračných tónů proti žalu. Zněla mi ta hudba v uších, něco jako chrámové chorály. Nakonec jsem ataku přežil bez újmy. Had je pokušitel. To on přemluvil Evu aby mi dala jablko. Já nic, prosím.
11
On spíše Adam by měl zaplatit do posledního haléře, nemyslíte? Je jasné, že šlo o pokušení. Ta mohyla je minaret, mešita, oltář kostela, vše ve zlatě osvíceno paprsky protínající vitráže. V ní chrámové chorály a zpěvy šamanů s věčnou písní. Viděl jsem se ve zvuku houslí, rozlehajících se od jednoho kouta chrámu ke druhému, viděl jsem se jako malé dítě stojící před oltářem a plačící jen tak pro radost. I mohyla je tak trochu kamenem mudrců. Mimo jiné, byl jsem školen, že podle posledních výzkumů není dobré ránu po uštknutí ani vysát ústy, ani zaškrcovat. Laik neodhadne správnou intenzitu zaškrcení. Moc i málo je špatně. Sám bych asi ránu zaškrtil. Ale odsud bych stejně nic nezmohl. Musel bych zůstat uštknutý, musel bych být Adamem. Ale to už se pomalu stmívalo. Tma znamená svobodu, nemyslíte? Není na mě vidět. S každou další minutou temnoty jde vše lépe a lépe. Jak se skrýt sám před sebou? Tak trochu se ukrýt mezi molekuly tmy. Ano vím to, fotony už předem letí tam, kam mají dopadnout. Ale stejně je mi (fotonům?) lépe, když na mě není vidět. Nakonec v tuto chvíli je to jenom hypotéza prostá duchovního naplnění. Školák raději nepřizná žákovskou s nedostatečnou z fyziky. Newtonovy zákony. Jaký to děs. Jen je zkusme vyjmenovat (nápověda: ty základní jsou tři). Učivo sedmé třídy základní školy. Hmm. Vyndal jsem z batohu zápisník a poznamenal si tyto verše: Nebe se tváří nebe-zpečně ptáci se v letu radují a v noci se mi posmívají přízraky staří dobří bratři z podsvětí to je konec všeho ostatního říkal již zesnulý přítel Morrison věděl o čem je řeč představa konce
12
tuší ztrátu pevně zakotvených pravidel kudy, kam, proč, za co, kdy? nebo jednoduše: pro co? Jakoby vypnuli elektřinu a obraz televizoru se jednoduše ztratil. Sezení s přáteli mělo mystický charakter, ale teď jsem tu sám uprostřed mytologie. Staří braši povstali z pokažených vod a ryby už nejsou k jídlu. Kosti okouna se přetavily v látku, která není hmatatelná. Tak jako tento příběh. Rozdělal jsem oheň. Přece trochu světla nikoho nezabije. Klestí je tu dost. Naučil jsem se to už v mládí. Suché zespodu, z nízkých větví jehličnanů, zelené větvoví ještě žije. Stačí nalámat sušinu na drobné větvičky a pak jen škrtnout sirkou. Bez papíru. Málokdo věří. Zkuste to. Ohně vzplanou až ke hvězdám, za nimi prázdnota – v ní můžem se schovat. Pak několik polen a už je světlo, teplo. Můry se slétají kolem plamenů, noční život nedaleko inflexnímu bodu. Seděl jsem a byl jsem v podstatě ničím. Procesy hoření způsobovali praskání dřeva, to jak se odpařuje z polen zbytková vlhkost. Syčí, s tvrdým y pokud si správně vybavuji vyjmenovaná slova. Syčí a praská, kdybych tak měl špekáček co bych si opekl. Mám rád, když se buřty řádně ogrilují, ne jen tak bez cíle je nechat olízat plameny. Musí se pěkně propéct a vypotit ze sebe ten tuk, ale zůstanou tak jako tak šťavnatý. To je moje gusto. Nic takového se ale nestalo. Fantazie se smísila s realitou a já měl pořádnej hlad. Babiččina rajská, pravá nefalšovaná s prošpikovaným hovězím, to by bylo. Tak alespoň čaj z jehličí. Konečky mladých výhonků otrhat a povařit ve vodě z horského pramene. Pozor na tis, ten je jedovatý. Chutná to výborně, jako džin bez alkoholu. Pak
jsem
musel
vykopat
hroby.
Staré
hroby,
jejichž
nebožtíkem jsem se stával sám, postupně. Bylo jich pět a jakoby v každém z nich bylo kus mě. Staré hroby se špatně odkrývají, zvlášť 13
když netušíte co je uvnitř. Ale bez řečí kopnu krumpáčem. Nelze se očistit os starých křivd, ale lze exhumovat vlastní zaslepenost a přivést ji tak na světlo světa, boží světlo - chcete-li být dobrými řečníky. To bylo jaro. Za pomyslnými dveřmi vnímání se zazelenaly stromy. Potoky tekly z hor a ptáci stavěli hnízda, taky dravci. Mnoho lidí má obavu, že dravec první co udělá je, že vyklove oči. To je ale jen mýtus. Strach ze ztráty zraku. Nebo strach z vidění? Nic takového se ale neděje a my můžeme, chceme-li, spatřit leccos co jsme neviděli. Radosti i bolesti. Skutečnost i faleš. A to je velký úkol. Od toho je tu jaro, plné sil. Dravci jsou opravdu bez viny. Bájný Fénix by o tom mohl vyprávět: Prameny plamenů a voda z ohně když se z popela zrodí nový život jako pták v legendě smrt ve strachu z těla matky a do těla Země A starcova berla na horské pouti vstříc chrámu, kameni mudrců bubnuje o zem Tak vzniká hudba jež je kruhem veškeré skutečnosti Protne naše těla vesmírným mečem 14
Rodilo se něco nového. V šedi se to začalo zelenat. Mlíčí napadalo jikry. Spermie soupeřili o vajíčka. Pulci se hádali o přežití a predátoři měli celkem fajn období. To je realita. Nabral jsem z pramene. Zasadil jsem do Země semeno a zaléval ho průzračnými pramínky. Všechnu vodu Země opět pojala a tak začal věčný koloběh života. Byl jsem jeho křtitelem. To bylo silné zadostiučinění. Prvotní počin. Teď přišel okamžik, kdy je nutno znovuprožít již prožité. Né jen to odžít. To nestačí. Život není hra. Není nic co by se dalo odložit ad acta. Conditio sine qua non. To znamená zlomit se, pokořit pýchu a falešnou hrdost a pohlédnout na druhý břeh. Přitom ale nevstoupit do stejných vod. Jen tak se oživí duchovní principy. Jen tak se rozezní struna, zpuchřelá časem, na níž léta nikdo nezahrál. Tak promluví moudrý stařec, tak promluví pramatka jíž jsme předčasně pohřbili. Třásl jsem se strachem. Chtělo se mi čurat. Chtělo se mi spát. Ale pokora si prosadí svou. Levá hemisféra silně pulsovala, možná nesouhlasila. Vzal jsem kus starého špalku co tu nechali lesní dělníci. Vyndal jsem nůž a vyřezal podobiznu. Byl to nepovedený kýč. Připomíná mi dodnes ten posvátný princip. No, ale dřevo je dřevo a maso je maso. Naklonil jsem se s rozednívajícím ránem pohlazen krvavým nebem nad hladinu. Řeka plynula plynule, ale na chvilku se přece jen hladina ustálila. Ptal jsem se těch stojatých hlubin co to má všechno znamenat. Piáno se rozehrálo a taje se rozkryly. Zakalená duše se objevila v tom zrcadle. Napadlo mě: kdo je tu nejkrásnější? Ale byl jsem sám a na vtipkování nebylo kdy. V tom nekonečném zrcadle jsem zahlédl svoji pravou tvář. Jen na okamžik. Byla to křižovatka a já ještě nevěděl. Jako když letíte vzduchem a padák se rozevře až těsně nad hladinou moře. Hlubiny zůstávají skryty, ale víme, že existují. Jen mít odvahu 15
pozastavit řeku. Jen na okamžik. V tu chvíli knihy zůstávají mrtvy a svět se náhle mihne kolem Vás jako věčně trvající vteřina. Zazněla hudba. Tóny narážely do ušních boltců a složitým mechanismem přes signály ve sluchových nervech se dostávaly až do samotného vnitřku mozku, mě a chrámy v srdci se rozezvučely. Probudil jsem se na srubu na Moravě. S přáteli. S lidmi. V životě. Opocen a orosen slzami, za které dnes již nezapomínám děkovat. Bylo to fajn a mě čekala cesta vlakem zpátky, zpátky domů. Zde příběh končí. Víc na něm není. Celou dobu jsem myslel, že ten příběh není normální, že je to jenom fantazie. Ono se to ale skutečně stalo. A jestli jste alespoň jednou zapochybovali, jedete ve stejném vlaku. „Jedeme ve vlaku a v podstatě furt s Peklem a Andělem než se nadějem“ 1 Díky za lidskost, které se snad dokážeme naučit budeme-li moudří a věrní odkazům našich stvořitelů.
1
Filip Topol; Žiletky
16
Dílo vydáno a distibuováno vlastním nákladem. Dílo chráněno dle autorského práva. Listopad / 2005 © Jáchym Vostřický
17
