V tomto čísle naleznete: Zajímavost: Záhadné jezerní příšery, Článek: Vydá Radhošť svá tajemství?, Reportáž: Prokletí zlata Inků, Recenze: Vzpoura mrtvých; Ztracený svět v podzemí; Cesty za příšerami a dobrodružstvím; Nesmrtelní válečníci: Atilla; Flynn Carsen: Honba za Kopím osudu; Flynn Carsen: Návrat do dolů krále Šalamouna; NI. BI. RU., Povídka: Objev, Magic: the Gathering: Conflux přichází, Deskové hry: Představení hry: Dominion, Redakce pátrá: Přízračný pasáček z Vejdovy lípy, Historie: Římané na našem území, Mytologie: Egyptská mytologie
Úvodník................................................................................2 Zajímavost – Záhadné jezerní příšery...................................3 Článek – Vydá Radhošť svá tajemství?................................4 Novinky – 2/2009.................................................................6 Reportáž – Prokletí zlata Inků..............................................7 Literatura – Vzp. mrt., Ztrac. s. v pod., Cesty za př. a do.....8 Nové knihy............................................................................9 Film – Nesmrtelní válečníci: Atilla....................................10 Film – Flynn Carsen: H. z. K. o., F. Carsen: N. d. d. k. Š..11 Hra – NI. BI. RU.................................................................12 Povídková část: Objev (Jakub Cepník).........................................................13 Magic: the Gathering – Přichází Cunflux...........................15 Deskové hry – Představení hry: Dominion.........................16 Redakce pátrá – Přízračný pasáček z Vejdovy lípy............18 Historie – Římané na našem území....................................19 Mytologie – Egyptská mytologie........................................20
Milí čtenáři! Právě si prohlížíte další číslo Camelotu, které se na net dostalo oproti původnímu očekávání dokonce o den dříve. Je opět napěchováno články o fantastice, historii, mytologii a záhadách. V redakci nastala po skončení ságy Azurová planeta menší „povídková krize“ (nemá nic společného s ekonomickou krizí, která sužuje zbytek světa). Zkrátka a dobře jsme nevěděli, jaké povídky máme do Camelotu dávat. Nakonec jsem se rozhodl, yže se psaní nového „literárního díla“ zhostím já sám. Po vzoru slavného britského spisovatele Terryho Pratchetta jsem tedy svoji první povídku (nepočítaje několik starších paskvilů) publikoval ve třinácti letech. A není to jen tak ledajaká povídka! Jedná se o napínavý příběh ze současnosti s prvky sci-fi a hororu a jmenuje se Wotanovo bratrstvo. V Camelotu se s ním teď budete po dlouhou dobu setkávat, takže upřímně doufám, že se vám bude (alespoň trochu) líbit. Kuba „Gandalf“ Cepník
Omluva: Omlouváme se, že jsme nestihli připravit článek o tetralogii Odkaz dračích jezdců ani článek o hobitech, obojí najdete v příštím čísle Camelotu.
V dubnu se budeme zabývat zmizelými světadíly. Asi každý někdy slyšel o Atlantidě. Ale údajně existovaly i další kontinenty, které vinou globálních katastrof zanikly. Druhý díl povídky Wotanovo bratrstvo, který se nazývá Přepadení, vás zavede do noční Prahy. Těšte se na pořádnou akci! V rubrice Záhady se setkáte s vraždícím přízrakem z lomů Amerika blízko Karlštejna. Pokud rádi čtete články o historii, bude se vám líbit článek Husitská revoluce, jehož první část se v příštím Camelotu objeví. V rubrice Mytologie příště naleznete další článek o egyptské mytologii, který si pro vás připravil Stanislav Cepník st. A to zdaleka není všechno! Příští číslo vychází v pátek 3. dubna 2009.
Pevnost na St Michael's Mount v Anglii
Záhadné jezerní příšery Anna C. Kdo z vás se někdy nesvezl o pouti na lochnesce? Čím byla její podoba asi inspirována? Různými zprávami, očitými svědectvími a spornými fotografiemi obludy žijící údajně ve skotském jezeře Loch Ness (odtud její název Nessie), které je součástí Kaledonského průplavu. Podle odhadu by měla měřit 6 – 10 m, měla by mít mohutný krk s malou hlavou, poměrně krátký ocas a 2 páry ploutví. Jednalo se zřejmě o plesiosaura, druh dinosaura, který měl vyhynout před 6 miliony let. První zprávy pocházejí již z 6. století n. l. Stále nepolapitelná příšera by měla přebývat v prohlubni jezera dosahující až 252 m. Podobné příšery by měly žít i v dalších jezerech Skotska, Irska, Francie a dokonce i v jižní Africe. Ale Nessie je z nich nejznámější. V dnešní době poskytující technické možnosti prováděli vědci různé výzkumy a ty poskytly fotografické a sonarové snímky, na kterých byla Nessie zachycena. Materiál se považuje za dost přesvědčivý důkaz o existenci záhadného obrovského tvora. Podpůrným argumentem je např. i přežívání některých rostlin v okolí jezera, které jinde již dávno neexistují. Některá svědectví vypovídají i o pozorování Nessie na pevnině. Např. v r. 1934 jeden student veterinářství při ranní jízdě na motocyklu uviděl obrovské zvíře, které přeskákalo vozovku a pláclo sebou do vody. Na místě se pak našly stopy po ploutvích. Jediný profesionální lovec lochnesky Steve Feltham se domnívá, že těchto tvorů by v jezeře mohlo mít 20 – 30 kusů. Jelikož se kolem této záhady vyrojila spousta podvodů a domněnek, je tato otázka stále nevyřešena a řada lidí se k její existenci staví zcela skepticky. Budeme mít někdy jasno? Zdroj: Velká kniha otázek a záhad, Regia Praha 2002, autoři: J. Lenková, I. Mackerle, V. Šiška, J. Zeman, www.tajemstvi.webnode.cz
Vydá Radhošť svá tajemství? Stanislav Cepník st. Hora Radhošť je turisticky velmi atraktivní místo; je z ní nádherný pohled na Moravskoslezské Beskydy. Spolu s Lysou horou, Smrkem a Kněhyní patří k jejich nejvyšším vrcholům. Ty jsou tvořeny druhohorními godalskými vrstvami ze žlutého a zeleného pískovce. Údolí Beskyd byla osídlena ve 13. a 14. století, ale archeologické nálezy svědčí o osídlení už v prvním tisíciletí. Smyslem tohoto článku není seznamování s kouzlem Beskyd ani s mimořádnými stavbami na Radhošti. Jen se zmíníme o sousoší a kapli Cyrila a Metoděje na temeni Radhoště a především o soše pohanského boha Radegasta z roku 1925 od vynikajícího sochaře Albína Poláška, rodáka z Frenštátu pod Radhoštěm, profesora umělecké akademie v Chicagu. Radegast byl prý králem Skytů a Gótů. Na počátku 5. století vpadl do Itálie, byl poražen, zajat a usmrcen. Polabští a pobaltští Slované ho uctívali jako boha plodnosti a stavěli mu pomníky a chrámy. Snad žádný turista, který se vydá na Radhošť, netuší, že uvnitř hory je labyrint chodeb a jeskyní. Mají vést do podzemního Radegastova chrámu, ale tam se ještě nikdo nedostal. Radhošť byl kdysi slovanským kultovním místem. Na jeho vrcholu prý stála pohanská svatyně s ohromnou dřevěnou Radegastovou sochou. Při pohanských rituálech tam docházelo ke zvířecím, ale někdy i k lidským obětem.
Lidí, kteří se snažili prozkoumat podzemí, bylo v různých dobách poměrně dost. Někteří chtěli poznat systém chodeb a jeskyní, jiní tam šli hledat poklady. Několik jich tam i zahynulo, když jim zhaslo světlo a oni nenašli cestu ven. O tom svědčí hrůzné nálezy mrtvol a koster. Vstupů do podzemí bylo podle svědectví místních obyvatel několik. Do těch se vydávali amatéři, archeologové, jeskyňáři, odborníci i pouzí zvědavci, ale hledání, často nákladné, nepřineslo uspokojivé výsledky.
Po příchodu Cyrila a Metoděje, kteří k nám přinesli v 9. století křesťanství, měl být Radegast zničen, ale pohanští kněží prý ho včas ukryli v jedné z podzemních jeskyní za podzemní říčkou. Leží tam spolu s dalšími poklady. Úzkou lávku přes říčku hlídá drak s černým psem. Na místo, kde stál Radegast, postavili Cyril s Metodějem dřevěný kříž. Podle pověstí bylo kdysi na Radhošti celé město; to se později propadlo do země. Dodnes je tam možno vidět nepatrné zbytky zřícenin. Tomuto místu se říká Záryjí a nachází se při cestě od dnešní Radegastovy sochy ke kapličce na vrcholu Radhoště. Pověsti, příhody hledačů a svědectví o poznatcích obyvatel z blízkého okolí by vystačily na samostatnou rozsáhlou kapitolu. To všechno je zapsáno a je to poutavá četba. Je nepochybné, že v podzemí Radhoště je spleť chodeb a jeskyní, podle pověstí dokonce s poklady, které tam ukryli pohanští kněží. Na Radhošti jsou různé „ďury“, tj. jeskyně a jeskyňky, které sloužily pastevcům jako chladné sklepy pro skladování ovčího mléka a sýrů i jako úkryt. Bývaly obvykle i jakýmisi vchody do podzemí. Nad nimi nebo v jejich blízkosti si pastevci stavěli koliby. Znali prý i průchody nitrem hory.
Podzemní prostory pod Radhoštěm jsou štolovité skalní rozsedliny. Vznikly puknutím a pohybem svrchních pískovcových vrstev. Ty jsou v neustálém pohybu. Nové pukliny se postupně zvětšují, staré jsou zasypávány uvolněnými kameny. V některých místech probíhají změny dokonce velmi rychle. Tak třeba cesty popsané v roce 1886 byly už za dvacet let téměř neprostupné. Z jeskyně vzdálené od vchodu zhruba šest metrů vedly ještě na jaře 1902 čtyři chodby, za tři týdny už byla třetina jeskyně zavalena kamením padajícím ze stropu a ze čtyř chodeb zbyly jen tři. Další sesuvy způsobila stavba nové silnice na Pustevny. V letech 1978 – 79 se pokusili bohumínští speleologové závaly odstranit, ale neuspěli. Nadějí na proniknutí do radhošťského podzemí rychle ubývá. Údajně existuje ještě jeden vstup do podzemí – snad přístupný. Na vrcholu Radhoště prý stával Radochův
hrad. Pod ním měla být tzv. Radochova studna, úzká propast vedoucí do podzemí. Nevíme přesně, kde byla, pamětníci o ní mluvili, speleologové ji v roce 1978 hledali marně. Je zavalená, zakrytá, nebo ji jenom stále nenacházíme? ●●● Pověsti o „ďurách“ na Radhošti sbíral v 19. století vyšehradský kanovník Beneš Metod Kulda. Jsou velmi zajímavé. Ďury byly údajně tři. Jedna prý vedla k Velehradu, druhá do Jablunkova ve Slezsku, třetí dokonce až k Turci v Uhrách. ●●● Dnes známe dvoje ďury. Ďury Cyrilka jsou vzdálené asi 300 kroků od rozhledny na Pustevnách, Volářka je vzdálená asi 20 minut chůze od kaple na Radhošti směrem na Černou horu. Ďury Cyrilka bývaly tři úzké trhliny vedle sebe v pískovcových lomech. Jimi vstupovali do podzemí hledačí pokladů. Dnes jsou dva vchody zavaleny, třetí je uzavřen zamčenou mříží. Volářka je válcovitá kolmá díra tři metry hluboká, nahoře široká dva metry, dole jen tři čtvrtě metru. Ze dna vedou na obě strany dvě chodby: východní končí v místnůstce s rovnými stěnami, západní je už asi po dvaceti metrech zavalená.
Letecký pohled na vrchol Radhoště Nad Volářkou stála podle pověsti dutá socha Radegasta; z ní kněží „volali“ věštby – odtud jméno Volářka. Z koliby stojící v roce 1750 nad jámou prý vedly žebříky do podzemí. Protože tam padaly ovce, byla jáma asi v roce 1850 Valachy zasypána. Po objevení a zveřejnění fantastického
Náčrtek profesora Vratislava Monseho
náčrtu radhošťského podzemí profesora Vratislava Monseho z roku 1755 se k Volářce opět obrátila pozornost. Originál byl v zemském muzeu v Brně. Dr. František Přibyl si z něho nechal v roce 1905 pořídit kopii, později však náčrtek z muzea zmizel. Protože profesor Monse údajně na Radhošti nikdy nebyl, šlo podle řady lidí zřejmě o padělek. ●●● V roce 1881 navštívil tuto oblast spisovatel Svatopluk Čech. Jeho hovorný průvodce ho zavedl do zakrslého bukového lesa a ukázal mu vstup do zasypané podzemní chodby. Svatopluk Čech znal báje o velikých pokladech, které si tu ukryli pohanští kněží. Částečně pocházely z darů od poutníků. Někteří kněží snad v těchto prostorách i žili. O těchto bájích se spisovatel zmiňuje ve své knize Vzpomínky z cest i života. ■ Fotografie: www.wikipedia.cz, www.beskydy.org, www.pustevny.cz, www.dolnibecva.cz, kniha Velká kniha otázek a záhad
Knihy:
• •
Velká kniha otázek a záhad, Regia Praha 2002, autoři: J. Lenková, I. Mackerle, V. Šiška, J. Zeman (kapitola Podzemní chrám Radegasta od Ivana Mackerleho) Beskydy, Orbis Praha 1974 (edice Naše vlast), autor: Rudolf Smahel
Novinky – 2/2009 Jakub Cepník Novinky ve fantastice: Na konci minulého roku byl autor zeměplošských knih Terry Pratchett povýšen do rytířského řádu a byl mu udělen titul „Sir“ za dlouhodobý přínos britské literatuře. Pratchett se k tomu vyjádřil takto: „Říct, že jsem absolutně, totálně a ztřeštěně překvapený, nevyjádří dostatečně moje pocity. Neznamená to, že mi čtenáři nutně musejí říkat sire, ale každopádně po mně už nesmějí vrhat žádné předměty.“ ZDROJ: www.neviditelnypes.cz 27. ledna 2009 zemřel americký spisovatel a básník John Updike na rakovinu plic. Bylo mu 76 let. Za svého života napsal více než padesát knih a mnohokrát byl kandidátem na Nobelovu cenu za literaturu. ZDROJ: www.neviditelnypes.cz FOTO: www.non-stop.sk
Archeolog Randall Price se připojí k expedici Mount Ararat, která se pokusí najít v Turecku legendární Noemovu archu (viz. článek Noemova archa v 3. čísle Camelotu na straně 3 – pozn. redakce).
Ukázalo se, že vrak lodi, který byl minulý rok objeven na dně kanálu La Manch, je slavná britská válečná loď HMS Victory. Když se v roce 1744 při bouři potopila, bylo na její palubě skoro tisíc námořníků a čtyři tuny zlatých mincí. Archeologům, kteří se před dvěma lety pustili do výzkumu dosud neprozkoumaného podmořského dna v Albánii, se povedlo objevit pozůstatky čtyř řeckých lodí, které zřejmě pocházejí z období 3. až 6. století. V Itálii byla v jednom katolickém kostele nalezena mozajková podlaha, na které jsou zachyceny různé pohanské obřady. Možná, že podlaha byla součástí nějaké římské budovy. V Egyptě v archeologické lokalitě Sakkára byla objevena hrobka, ve které se nalézá 30 mumií. Jedná se o velmi významný objev.
I letos se mohou příznivci žánru fantasy a obzvláště pak čtenáři J. R. R. Tolkiena těšit na Elfcon, který se bude jako již tradičně konat v Havlíčkově Brodě v Základní škole ve Štáflově ulici. A ani tentokrát nebude Elfconu chybět poklidná atmosféra přátelského posezení. Více informací najdete na: www.elfcon.avari.cz
Novinky v historii a mytologii: V Jeruzálemě byla v rozvalinách po zemětřesení z 4. nebo 5. století objevena figurka muže s kadeřavým vousem a mandlovýma očima.
Zdroj archeologických novinek obrázek): www.lovecpokladu.cz
(a
Novinky v záhadách: S pozorováním UFO jako by se v poslední době roztrhl pytel. O tom, jak UFO zničilo v Anglii větrné elektrárny, jsme psali již minule. Ale od té doby přibylo několik dalších zajímavých případů: Jednoho lednového večera se v anglickém Yorku vracela skupina osmi lidí z hospody domů. Náhle však na obloze spatřili podivné objekty. Popisovali je jako vznášející se kruhy oranžové barvy, které
kolem sebe měly svítící prstenec. Prolétaly prý bez jakéhokoliv zvuku krajem, pak se zastavily někde nad městem a nakonec odletěly směrem na Scarborough. Když zmizely, v celé oblasti vypadla elektřina a spustila se poplašná zařízení. Objekty se podařilo natočit na mobil, ale ze záběrů toho není moc poznat. Královské vojenské letectvo, které má nedaleko od místa pozorování záhadných objektů základnu, tvrdí, že tu noc z ní žádné letadlo nevzlétlo. ZDROJ: www.novinky.cz 19. ledna prolétlo nad jižním Německem extrémně rychlé UFO. "Vyloučili jsme všechny konvenční možnosti, je to prostě záhada,“ přiznal se mluvčí Úřadu pro leteckou bezpečnost Axel Raab. UFO zpozorovali piloti Luftwaffe. ZDROJ: www.novinky.cz V královské nemocnici v anglickém Derby jsou nahlášeny desítky pozorování ducha v černém pláštíku, který pronásleduje zděšené zaměstnance nemocnice. Duch je průsvitný, dokáže procházet i zdí a objevuje se především v blízkosti márnice. Podle některých domněnek je to duch římského vojáka, který zahynul při výstavbě nemocnice v 19. století. Vedení nemocnice se rozhodlo povolat exorcistu, aby ducha odvedl do říše zesnulých. ZDROJ: www.novinky.cz Řecké úřady odtajnily zprávu o pozorování UFO z listopadu 2007. Tehdy záhadný objekt jako první spatřil pilot letadla letícího z Athén do Londýna. Objekt prý vypadal jako velká hvězda, která zmateně poletovala po obloze a neustále měnila svůj tvar. Spatřili ho také další dva piloti komerčních letů a pozorováno bylo i na athénském letišti. Byly vyslány dvě stíhačky, aby záhadný objekt prozkoumaly, ale ten jim zmizel do vesmíru. Podle řeckých úřadů se jednalo o odraz světla Venuše na podzimní obloze, což však všichni svědci odmítají. ZDROJ: www.novinky.cz A jako by to nestačilo, deník The Daily Telegraph nedávno informoval o tom, že v červenci natočili turisté u anglického městečka Brean další UFO (video můžete zhlédnout na serveru www.novinky.cz). ZDROJ: www.novinky.cz ■
Prokletí zlata Inků Jakub Cepník Od 1. listopadu můžete na Pražském hradě v prostorách Starého purkrabství navštívit výstavu Prokletí zlata: 1000 let zlata Inků. Reportáž z ní jsme vám slibovali již dříve, ale navštívit se nám ji povedlo až koncem ledna v rámci akce Ledová Praha, protože tak jsme měli výrazně nižší vstupné – zaplatili jsme jen padesát korun na osobu místo obvyklých dvou set dvaceti. Historie národa Inků Výstava vás zavede do světa jihoamerických Inků. Incká říše vznikla v 15. století sjednocením několika samostatných národů. I když její existence netrvala ani sto let, dokázali Inkové ovládnout oblast podél And a Tichého oceánu, jejíž délka přesáhla 5000 kilometrů. Nová území získávali buď bojem nebo diplomacií, ale jejich hlavní taktika spočívala v tom, že ponechali většině ostatních národů jejich kulturu a dokázali je dobře hospodářsky zabezpečit. Když do Incké říše připluli roku 1532 Španělé pod velením Francisca Pizarra, přivítali je Inkové jako přátele, Španělé ovšem netoužili po ničem jiném než po zlatě. Inkové vlastnili obrovské množství zlata, považovali ho ale za symbol slunce a nemělo pro ně žádnou materiální hodnotu. Pizarro zatkl se svými 160 muži inckého vládce Atahualpu a v roce 1533 ho dal popravit i přesto, že Atahualpa nechal jako výkupné naplnit celou místnost po strop zlatem a daroval je Španělům. Po Atahualpově smrti se Incká říše rozpadla. Pizarro nechal všechno incké zlato, které získal, roztavit a na lodích ho odvezl do Španělska. Cestou se ale velká část lodí potopila nebo je zničili piráti. Poté nastala ve Španělsku i v Peru inflace a zlato ztratilo svou hodnotu.
Paradoxně si přitom vyžádalo obrovské množství obětí. Zlatý věk Inků Incká říše byla velmi vyspělá, někteří lidé dnes považují období její existence za zlatý věk. Inkové sice neznali kolo, neuměli zpracovat železo a nepoužívali peníze, přesto dokázali vytvářet umělecké předměty na velmi vysoké úrovni. Stavěli také překrásné chrámy a paláce, které byly velmi odolné proti zemětřesení. Kameny v jejich „kyklopském zdivu“ na sebe úplně přesně navazovaly a nedala by se mezi nimi prostrčit ani čepel nože. Výstava Výstava Prokletí zlata Inků měla prý velký úspěch v Německu a kdo ví kde ještě, což je také důvod, proč se dostala i do Prahy. Než jsem si ji sám šel prohlédnout, vyslechl jsem na ni různé názory. Někdo tvrdil, že je naprosto fantastická, někdo zase, že je tam málo vystavených předmětů a nestojí to za nic. Sám předem musím říct, že můj názor na ni je vesměs kladný.
První část výstavy vás uvede do problematiky národu Inků a jeho vývoje. Naleznete tam několik naučných tabulí a samozřejmě také vystavené incké předměty – většinou ze zlata. V místnosti se nachází i projektor využívající technologii Laser 3D, který do prostoru promítá různé obrazy zlatých šperků. Ve druhé části výstavy se seznámíte se zřízením a politikou inckého státu a také s podmínkami, ve kterých incký stát vznikal. Ve vitrínách můžete opět spatřit různé šperky, masky, sošky atd. Třetí část se věnuje především inckému náboženství a mytologii a naleznete tam náboženské předměty (např. obřadní nože „tumi“). S historií inckého národa se seznámíte ve čtvrté části výstavy, kde také můžete zhlédnout zajímavý – byť trochu amatérsky zpracovaný – film na toto téma. Jeho délka činí necelou půlhodinu. A konečně poslední částí výstavy je vlastně jakési shrnutí všeho, co jste se v předešlých místnostech dozvěděli. Závěrem tedy musím říct, že pokud se (jako já) zajímáte o historii a mytologii, stojí za to jít se na výstavu Prokletí zlata Inků podívat. Mně osobně se líbila a s radostí bych si ji prošel ještě jednou... ■ Fotografie: www.zlatoinku.cz
Web:
• •
www.zlatoinku.cz www.inkove.wz.cz
Literatura Vzpoura mrtvých Otomar Dvořák Jedná se o soubor jedné povídky a dvou novel na téma „to, co je mrtvé, může znovu ožít.“ V úvodní povídce Příšerný jezdec zavítají řidič se stopařkou do odlehlého motorestu v americké poušti. Setkají se tam s příšerným jezdcem, přízrakem zavražděného kovboje. Autor dobře vystihl ponurou atmosféru strašidelného motorestu, povídka je napínavá a nechybí jí nečekaná pointa. Novela Mrtvý luh se odehrává roku 1946. Začíná tím, že na šumavských rašeliništích je nalezen popálený a zcela dezorientovaný profesor Malčánek. V novele se prolínají dvě dějové linie. Tou první jsou zápisky z deníku ing. Blažka, který se společně s tajemným panem Svobodou snaží zjistit, co je to „tulpa“, o níž se zbídačený Malčánek snažil něco říct. Druhá dějová linie sleduje osud tříčlenné rodiny, která se ubytuje v opuštěném stavení Lussbachu na šumavském Mrtvém luhu. Začnou se tam ale dít podivné věci… Novela je zručně napsaná a napětí i strach by se v ní daly krájet. Jen její konec je trochu nedotažený, což mírně kazí závěrečný dojem. Titulní novela Vzpoura mrtvých, která původně vznikala ve čtenářské dílně na stránkách Pavla Renčína, vypráví o globální katastrofě z blízké budoucnosti – „něco“ se totiž stane a velká část Evropy se změní v radioaktivní zónu, ze které jsou všichni obyvatelé evakuováni. Nikdo však netuší, že i v „Zóně“, jak se zamořené oblasti říká, existuje život. Novela Vzpoura mrtvých se mi nelíbila tolik jako předchozí dva příběhy a zdála se mi chaotická a nedotažená. Přesto má i ona svoji pointu a bude vás bavit ji číst. Sečteno a podtrženo, kniha Vzpoura mrtvých je dobře napsaná, napínavá a strašidelná, je na ní vidět, že největším autorovým koníčkem je tajemno a paranormální jevy.
Má sice i své mouchy, ale přesto si ji stojí za to koupit – už kvůli její nízké ceně. Hodnocení: 60 % (mírný nadprůměr) Stručné info: Autor: Otomar Dvořák, Obálka: Karel Zeman, Nakladatelství: Epocha, Datum vydání: 28. 1. 2009 (kniha je součástí únorového čísla Pevnosti PLUS) Jakub Cepník
Ztracený svět v podzemí Roderick Williams
Gordon
a
Camelotu. Hodnocení: 70% (těžký nadprůměr) Stručné info: Autoři: Roderick Gordon, Brian Williams, Překlad: Zdík Dušek, Obálka: David Wyatt, Nakladatelství: Fragment, Datum vydání: 10. 3. 2008 Jan Holan
Cesty za příšerami dobrodružstvím
a
Brian Ivan Mackerle
O této knize se dočtete, že je to nový Harry Potter a že přivede mladé generace zase zpátky ke čtení. Kvalit Harryho příběh nedosahuje, dokáže však čtenáře zaujmout a donutit ho strávit u této knihy docela dost času (kniha má asi 350 stran), kterého já jako čtenář rozhodně nelituji. Příběh je vcelku unikátní, i když o podzemní říši už snilo mnoho autorů a něco o ní byste našli i v moderním světě a v mytologii (Agartha). Samotné podání příběhu už ale trochu pokulhává. V některých pasážích autoři popisují věci až příliš detailně, což snižuje schopnost udržet čtenáře při knize. První část knihy se příšerně vleče, příběh je nezajímavý a nic pořádného se neděje, zato ale další dvě části mají rychlý spád a je zde dokonce pár velice nečekaných zvratů. Postupně se odhalují střípky hrdinovy minulosti, až není nic takové, jak to znal. Podzemní svět je kompletně promyšlen a vše v něm dává nějaký smysl a zapadá to do podstaty jeho existence. A jaký je to vlastně příběh? Willovi Burrowsovi je čtrnáct let a žije se svou rodinou v Londýně. Jeho zálibami jsou vykopávky a archeologie, proto také má jediného kamaráda. Jednoho dne ale jeho otec zmizí a on se ho chystá za každou cenu najít. Přitom učiní nevídaný objev podzemní říše a zjistí, že nic není takové, jak si to pamatuje. Tato kniha je první z trilogie a má být dokonce zfilmována. Na recenzi dalších dílů se můžete těšit v dalších číslech
V knize Cesty za příšerami a dobrodružstvím autor Ivan Mackerle popisuje své odvážné výpravy za záhadami, kterým se neúnavně pokouší přijít na kloub, a to na vlastní pěst, resp. s několika málo přáteli, nicméně bez většího finančního i technického zázemí. Předmětem bádání jsou buď bájní živočichové, nebo bytosti, které oficiální věda nezná nebo neuznává a kteří mají různé nadpřirozené rysy – nutno říci, že často hrůzostrašné. Pokud nejsou výplodem fantazie či přeludů lidí, již o nich podali mnohá svědectví, nabízejí se až tak extrémní úvahy, zda nepocházejí z neznámých světů, z cizích dimenzí, popř. z dávných časů. Ivan Mackerle vyráží na expedice do exotických krajů po celém světě - ať už za příšerným a na dálku útočícím červem olgoj chorchojem do mongolských pouští, či za divokými lidmi (nebo snad lidoopy?), kteří podle některých svědků žijí v odlehlých horách v různých koutech světa. Tyto bytosti připomínají naše pravěké předky, často jsou však mnohem většího vzrůstu. Jindy pan Mackerle hledá podzemní úkryt s rakvemi tajemných mimozemšťanů na jakémsi ostrůvku v Pacifiku, event. opět v mongolské poušti na území bývalého buddhistického kláštera. Husí kůži nahání prozkoumávání australské Černé hory smrti – údajné brány do jiného světa. Obdobných námětů je zde celá řada. Škodolibý čtenář by řekl – vždyť každá historka končí neúspěchem, vždyť ►
nikde skoro nic nenašli. Jenže to je zdeformovaný úhel pohledu. Pan Mackerle vyhledává velmi záhadná témata, kterým by kdekdo rád přišel na kloub, ale on je ochoten nasadit vlastní síly a vlastní kůži pro to, aby se o věci dozvěděl co nejvíce. Před zahájením výzkumné expedice je celkem jasné, že kompletní rozřešení záhady se nepovede (vybrána jsou taková témata, se kterými si ještě nikdo neporadil). Ale pan Mackerle nasadí nejúčinnější nástroje, které má k dispozici – jede se podívat na vlastní oči. Předem určitě prostuduje dosažitelnou literaturu (to by celkem lehce zvládl každý), ale on pak vyrazí do terénu a sbírá živé informace od lidí, kteří jsou k záhadě nejblíže (to už každý neudělá). Pohybuje
se v nebezpečných místech, kde riskuje zdraví či život, protože pokud by prozkoumávaná témata byla založena na pravdě, mohl by být se svými přáteli napaden různými nestvůrami, postižen děsivými prokletími apod. Z expedic přinese mnoho informací k dané problematice a vzbudí zájem o věc, o které se obvykle neví nebo která dávno upadla v zapomnění. A to je hlavním cílem. O záhadný úkaz či objekt se mnohdy začnou zajímat i vědecké kruhy. A kdyby se náhodou povedlo neznámé živočišné druhy či tajemné bytosti doopravdy potkat, bylo by to jistě fantastické, ale pravděpodobnost je nepatrná.
upoutávání pozornosti na vlastní osobu či vlastní zásluhy – jde tady opravdu o zkoumaná témata. Nezdary nejsou nijak zakrývány. Kniha není zaplaťpánbůh akční, ale je poměrně poutavá. Hodnocení: 65% (střední nadprůměr) Stručné info: Autor: Ivan Mackerle, Nakladatelství: Motto, Rok vydání: 2005 Stanislav Cepník ml. ■ Obrázky: www.pevnost.cz, www.legie.info, www.artforum.sk
Kniha je napsaná střízlivým jazykem, bez přehánění nebo podsouvání nepodložených skálopevných tvrzení, bez zbytečného
Nové knihy Název:
Autor:
Ochránce rodu Kroniky nové Země 4 - Věčné imago Pochod k moři Vlčice a Mandragora 2 Vlčice a Mandragora 1 Taria - Pohraničí Hory mají oči – Počátek Intenzita Město Ember 1 Kníže mečů Zaklínač 1 - Poslední přání Moskva 2042 Shannarův nejvyšší druid 3 Straken Příběhy Darrena Shana 6 Upíří kníže n.v. Hellgate London 2 - Goetia Hradební mýty 3 - Novodobý svět Počítání hlav Rádio Svobodný Albemuth Fantázia 44/2008 Husitská trilogie - komplet Husitská trilogie 2 - Boží bojovníci Odkaz dračích jezdců komplet Odkaz dračích jezdců 3 Brisingr Pevnost 02/2009 + kniha Vzpoura mrtvých Pevnost 02/2009
Nakladatelství:
Cena:
Vyšlo:
Šochová Anna
Epocha
119,-
10. 2.
Pecinovský Josef Weber David & Ringo John Žemlička Zdeněk Žemlička Zdeněk kol, Gray Justin , Higgins John a Palmiotti James Koontz Dean DuPrauová Jeanne Moorcock Michael Sapkowski Andrzej Vojnovič Vladimír
Epocha Wales Epocha Epocha Altar
119,319,99,99,295,-
9. 2. 9. 2. 9. 2. 9. 2. 8. 2.
BB/art BB/art Argo + Triton Laser Leonardo Slovart
299,249,279,139,349,340,-
8. 2. 8. 2. 8. 2. 8. 2. 4. 2. 4. 2.
Brooks Terry
Classic
239,-
4. 2.
Shan Darren Odom Mel
Albatros FANTOM Print
199,249,-
4. 2. 1. 2.
Swainstonová Steph Marusek David Dick Philip K.
279,349,238,-
1. 2. 1. 2. 1. 2.
Alakša Ivan Sapkowski Andrzej
Laser Triton Argo Mgr. Ivan Alakša Fantázia Leonardo
55,987,-
1. 2. 29. 1.
Sapkowski Andrzej
Leonardo
349,-
29. 1.
Paolini Christopher
Fragment
1347,-
29. 1.
Paolini Christopher
Fragment
499,-
29. 1.
Dvořák Otomar PVS
PVS + Epocha PVS
125,55,-
29. 1. 29. 1.
Tato tabulka byla vytvořena podle seznamu knih na www.fantasyplanet.cz
Nesmrtelní válečníci: Attila Jan Cepník Na novinových stáncích se nedávno objevila nová série dokumentů z produkce BBC s názvem Nesmrtelní válečníci (Heroes And Villains). Druhý díl této série pojednává o nejmocnějším králi hunské říše. Hunská říše vznikla již ve 3. století př.n.l. na území dnešního Mongolska. Hunové se postupně přesouvali stále dál na západ, ve 4. století n.l. se dostali až do Evropy. Pod Attilovým vedením dosáhla hunská říše v 5. století n.l. největšího územního rozmachu, ohrožovala východořímskou i západořímskou říši. Attila se narodil někdy na přelomu 4. a 5. stol.n.l. (uvádí se roky 395 či 406). Vládu nad říší převzal snad roku 434, společně se svým bratrem Bledou. Oba bratři soustředili pod svou vládu kromě Hunů i další barbarské kmeny. Děj filmu začíná roku 440. Attila už má v té době velkou moc, kterou ještě posílí vraždou svého bratra Bledy. Hunové podnikají nájezdy do východořímské říše, čímž východořímského císaře donutí k placení vysokých poplatků za další neútočení. Hunům to však nestačí a začnou útočit také na západořímskou říši, ačkoli s ní mají též uzavřenou smlouvu o neútočení (ale méně výhodnou). V roce 451 však se západořímským vojskem svedou neúspěšnou bitvu na Katalaunských polích. Po této bitvě Attilova moc slábne a v roce 453 slavný vojevůdce umírá. Hunská říše se po jeho smrti rozpadá.
Při prvním zhlédnutí snímku mě ohromily davové scény s tisíci římskými vojáky v plné zbroji. Když jsem se však při psaní této recenze vracel k některým pasážím, uvědomil jsem si, že nesleduji tisícovku komparsistů, ale někdy snad i jednoho tisíckrát zkopírovaného (viz. obrázek). Počítačové triky ještě nejsou dokonalé, ale k dokonalosti mají už poměrně blízko. A to se v tomto případě jedná „pouze“ o hraný dokument... Herecké výkony podle mého názoru nejsou příliš přesvědčivé. Tvůrci dokumentu uvádí, že „film zobrazuje skutečné osoby a události“, že
„je inspirován záznamy tehdejších autorů“ a že „na scénáři spolupracovali současní historici“. Dočetl jsem se však, že Attila byl synem Číňanky, po které zdědil výrazné asijské rysy (nějaké by se snad u představitele hlavního hrdiny našly...), že příliš neoplýval krásou (to úplně nedokáži posoudit...) a že byl menší postavy (ve filmu se myslím neobjevil nikdo vyšší ☺). Zda se jedná o nějaké nové vědecké poznatky, či to tvůrci „takhle do detailů“ neřešili, nedokážu posoudit. Když mám snímek hodnotit jako dokument, vytknul bych mu velké časové skoky, díky nimž jsem ztrácel orientaci v čase. Od dokumentu bych také očekával větší systematičnost a na začátku nějaký úvod do souvislostí (nějaký tam je, ale podle mě příliš stručný). Míra realistického zobrazení násilí je u tohoto snímku velmi vysoká. Je to zajisté zčásti dáno tím, že pojednává o krutých barbarech, ale některé scény si tvůrci přesto mohli odpustit. Navíc snímek vyznívá až příliš černobíle – kdo by si po jeho zhlédnutí pomyslel, ža Attila byl vychováván v Římě a byl zřejmě velmi vzdělaný – hovořil například latinsky a řecky? Hodnocení: 50 % (průměr) ■ Obrázek: www.uktv.co.uk, autor
Web:
•
www.wikipedia.cz
Knihy:
•
Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích, Diderot 1999, autoři: kolektiv autorů
Flynn Carsen: Honba za Kopím osudu Adam „iLegolas“ Cepník Film Flynn Carsen: Honba za Kopím Osudu je první z filmů řady Flynn Carsen. Zajímavé je, že se v originále jmenuje The Librarian, což znamená knihovník. Ale zpátky k věci. Oba dva filmy Flynn Carsen se zakládají na tom, že student, nadšenec pro archeologii a historii Flynn Carsen se dostane jako „knihovník“ do Mezinárodní veřejné knihovny a tam pochopí, že vstoupil do utajeného světa, který je v knihovně. Je tam totiž ukryto mnoho artefaktů, které se pokládají za vymyšlené. Tudíž je v knihovně ukryto vše od meče Excaliburu až po Pandořinu skřínku. Postupně se dozvídá, že v jakémsi podsvětí existuje jiný svět, kouzelný svět a nikdo (tedy téměř nikdo) o něm ani netuší. V této tajemné knihovně už odedávna pracuje jeden knihovník a právě Flynn Carsen má to „štěstí“, že se stane knihovníkem novým. A hned poté na scénu vstupuje Hadí bratrstvo, které… a tak dále, a tak dále a víc se dozvíte až u filmu samotného. Herecké výkony nejsou příliš špatné a hlavní roli zahrál Noah Wyle poměrně dobře. Režie se ujal jistý Peter Winther a podle mého názoru je škoda, že nezrežíroval i druhý díl, Návrat do Dolů krále Šalamouna (režie Jonathan Frakes), který podle toho taky dopadl. Co
bych ale oběma filmům vytkl, jsou časté trapné scénky a vtípky. Přesto ale film diváka zavede do tajemných mayských pyramid nebo do klášterů Tibetu. I přes nepříliš kladné recenze na internetu tedy musím říci, že se
Flynn Carsen: Honba za Kopím Osudu docela povedl, ale má i své mouchy. Hodnocení: 60 % (mírný nadprůměr) Obrázek: www.csfd.cz (Photos copyright © Warner Home Video)
Flynn Carsen: Návrat do dolů krále Šalamouna Adam „iLegolas“ Cepník Druhý díl Flynna Carsena, Návrat do dolů horší než první díl. Už není tak plný záhad a srandiček. Zkrátka je poznat, že film krále Šalamouna, se mi zdá podstatně mytologie, ale je jen plný trapných vtipů a natáčel jiný režisér. Knihovníka Flynna Carsena nyní doprovází archeoložka Emily, která hledá důkazy, že existovala královna Sába a spolu se dostanou do dolů krále Šalamouna. Více nemusím popisovat. Film poznamenala nešťastná změna režiséra. Ještě podotknu, že nemůžete čekat "chytrého knihovníka" jako v Honbě za Kopím osudu, jelikož Flynna na začátku filmu do hlavy uhodí skleněnou lahví neznámý útočník a až do konce filmu Flynn odůvodňuje své špatné informace a spekulace právě touto příhodou. Film se mi sice místy celkem líbil, ale byl doopravdy často trapný. Prostě průměr. Hodnocení: 50 % (průměr) Obrázek: www.csfd.cz (Photos copyright © Warner Home Video)
NI. BI. RU. Jan Holan NI. BI. RU. je klasická point and click adventura, která vyniká hlavně svým tajemným příběhem a grafickým zpracováním. Příběh začíná zprávou v novinách: pří stavbě dálnice byla objevena německá štola, která byla na konci války úmyslně zasypána. Hlavní hrdina hry se jmenuje Martin Holan (to bych nebyl já, abych to nezdůraznil) a je to právě on, s kterým budete procházet celou hrou. Martin studuje ve Francii archeologii a lingvistiku, ale jednoho večera je pověřen důležitým úkolem. Martinův strýček, profesor Wilde, ho poprosil, jestli by se nejel podívat do Čech, jak že to vlastně s tou štolou je. Odehrála se podivná série vražd, strýčkova spolupracovnice byla zabita a její byt vyloupen. Ve štole naleznete podivný deník s poznámkami o mimozemské civilizaci a podivný stroj, který sloužil kdoví k čemu. Později vás pátrání zavede do amazonského pralesa, kde projdete starodávné mayské pyramidy, až se nakonec dostanete k rozuzlení tohoto spletitého příběhu. Hra má (už výše zmiňovanou) hezkou grafiku,
animace se nesekají ani na slabších počítačích a přitom to vše vypadá docela realisticky. Ve hře se dá postupovat celkem logicky, žádné větší
problémy zde nenajdete, těch míst, kde musíte půl hodiny něco hledat, je zde opravdu pomálu. Problémem ale je odemknutí některých dialogů či možnosti sebrání určité věci až poté, co se dozvíte některé informace. Zkrátka věc, kterou máte celou dobu na očích, třeba můžete sebrat až na konci hry. Ve hře naleznete i pár miniher, což je dobré zpestření neustálého klikání. Kladem je také česká lokalizace s kompletním dabingem. Hra si utváří svou temnou atmosféru, působí zde ponurá hudba, je zde tolik otazníků a nějaký ten větší happyend také nečekejte. Ne že byste nakonec neodhalili tajemství štoly. Odhalíte, ale za jakou cenu? Hodnocení: 80 % (velmi dobré – tolik dávám už kvůli jménu hlavního hrdiny) Více informací naleznete na: www.futuregames.cz/nibiru ■ Obrázky: www.bonusweb.cz
Objev První část povídky Wotanovo bratrstvo Jakub Cepník V lese vládlo přítmí. Pronikalo tam jen několik málo slunečních paprsků, které si dokázaly proklestit cestu mezi korunami stromů, mezi tisíci do zlata, hněda a červena zabarvených listů. Ticho, do kterého jen tiše cvrlikali ptáci, vyrušilo hlasité zapípání detektoru kovů. „To bude hotový poklad!“ vykulil jsem oči. Můj společník Jakub, se kterým jsem v šumavských lesích hledal pozůstatky po pravěké kultuře, uznale pokýval hlavou. Popadli jsme lopaty a nedočkavě začali kopat díru v místě, kde náš detektor zareagoval. Co asi odkryjeme? Nedaleko od místa objevu se nacházela hned tři pravěká hradiště, takže připadalo v úvahu, že by se mohlo jednat o nějaké pravěké předměty. Budou to šperky? Nebo zbraně? Nebo něco jiného? „Na něco jsem narazil!“ oznámil mi Jakub. A opravdu. Odhrábl jsem trochu hlíny a ukázalo se, že je pod ní jakýsi železný poklop se znakem hákového kříže. „Zřejmě to bude nějaký německý sklad z období druhé světové války,“ řekl jsem. Jakub zamyšleně přikývl a pokusil se poklop otevřít. Povedlo se! Jakto že nebyl zamčený? napadlo mě. Uchopil jsem baterku a posvítil do tmy pod poklopem. Světelný kužel dopadl na stěnu čtvercové, odhadem asi tři metry vysoké místnosti. Na podlaze tam ležely stovky na kusy rozsekaných lidských kostí. Uprostřed místnosti stálo lehátko a na něm byla kostra zasypaná zlatými šperky, náhrdelníky, mincemi a kdo ví čím ještě. Z toho pohledu se nám zatajil dech. Chvíli jsme jen mlčky zírali na náš fantastický objev. Ticho přerušil až Jakub: „Slezem dolů a prohlídnem to, jo?“ Přivázali jsme tedy lano k silnému smrku nedaleko poklopu, nasadili si na hlavy čelové svítilny a opatrně jsme se spustili dolů. Rozhlédli jsme se kolem sebe. Místnost byla široká asi pět metrů a její stěny byly pouze z hlíny, zpevněné dávno zetlelými dřevěnými prkny. „Možná je to nějaká keltská svatyně,“ uvažoval Jakub. Popošel jsem k lehátku s kostrou. Vzal jsem do ruky jednu zlatou minci a zkušeným okem archeologa si ji prohlédl. Překvapilo mě, že žádnou minci, jako byla tato, jsem dosud neviděl. Byla velmi tenká a byl na ní vyražen obrázek jakési zvláštní
bytosti, která sice vypadala jako člověk, ale místo rukou měla několik chapadel. Mince byla zřejmě dílem nějaké vědě dosud neznámé kultury. To bylo opravdu vzrušující – znamenalo to totiž, že tato svatyně se zřejmě stane nejvýznamnějším archeologickým objevem za několik posledních let. Odložil jsem záhadnou minci a začal zkoumat kostru na lehátku, zatímco Jakub nadšeně prohlížel zlaté šperky. Bylo jasné, že kostra patřila významné osobě, zřejmě nějakému vládci či knězi. Pozorně jsem si prohlédl její lebku a zděsil jsem se – ten člověk měl dvě řady zubů! „To je jen následek nějaké pravěké nemoci,“ prohlásil Jakub, i když i on jen stěží zakrýval zděšení. Skeptická část mého rozumu s ním souhlasila, ale druhá část se mě snažila přesvědčit, ať odsud vypadnu a už se nikdy nevracím. Další úlek mě čekal, když jsem zjistil, že kostra má na obou rukou sedm prstů. „Je to jen genetická vada,“ utěšoval jsem se, „i dnes se rodí některé děti s neobvyklým množstvím prstů.“ Pak jsem si klekl a začal zkoumat úlomky kostí, kterých tu bylo na zemi opravdu požehnaně. Patřily určitě otrokům pochované osoby, uvědomil jsem si, po smrti svého pána byli všichni otroci bez milosti odporným způsobem obětováni. Otřásl jsem se při té představě.
jakési tmavší místo ve tvaru obdélníku. Zkusil jsem se ho dotknout a nahmatal jsem pod tlustou vrstvou prachu kov – byly to dveře. Jak se asi otvírají? problesklo mi hlavou. Jakub na ně zkusil zatlačit, ale nic se nestalo. Pořádně jsem si je prohlédl a všiml jsem si malého tlačítka, které bylo na stěně vedle nich. „Mám to zmáčknout?“ zeptal jsem se Jakuba. „Nevíme, jestli to není nějaká past,“ opáčil Jakub, „ale přesto chci vědět, co za tima dveřma je. Risknem to.“ Zmáčkl jsem tedy tlačítko a napjatě čekal, co se bude dít. Nic nás neprobodlo ani nezastřelilo a k naší radosti se dveře skutečně otevřely.
Spatřili jsme před sebou rozlehlou jeskyni, naše baterky ani nedosvítily na její konec. A uprostřed té jeskyně stál obrovský létající talíř. Vypadal asi jako obyčejný kuchyňský talíř položený dnem vzhůru, kromě toho, že na něm bylo několik kulatých okének a samozřejmě byl mnohem větší – jeho délku jsem odhadl na třicet metrů. Mezi okénky talíře byl vidět hákový kříž. „To teda čumím!“ přiznal Jakub. Zmohl jsem se pouze na to, že jsem pokýval hlavou. Připadal jsem si jako v nějakém sci-fi, ani bych se už nedivil, kdyby proti mě odněkud vyběhl zelený Už jsme se chtěli vrátit nahoru, když mimozemšťan s laserovou pistolí ► si Jakub všiml, že na jedné stěně svatyně je
v ruce. Jsem rozumně uvažující člověk, a tak jsem se snažil vše si rozumně vysvětlit. Kdysi jsem četl o tom, že za druhé světové války byly tajnou zbraní nacistů právě létající talíře. Toto je určitě jeden z nich, říkal jsem si, Němci ho po válce ukryli v této jeskyni. Začal se mě ale zmocňovat nepříjemný pocit, který by se dal nazvat strachem z neznáma. „Pojďme pryč!“ otočil jsem se k Jakubovi. Ani jsem nečekal na odpověď a rychlým krokem jsem se vrátil k východu. Jakub mě následoval. Vyšplhali jsme po laně nahoru, nejdřív já a Jakub hned za mnou, a když jsme se ocitli venku, docela jsme si oddychli. Oproti chladnému podzemí bylo v lese teplo a světlo. Připadalo mi, že jsme byli ve svatyni celou věčnost. Hodinky na mé ruce ukazovaly tři čtvrtě na tři. To znamenalo, že jsme dole strávili něco přes půl hodiny. „Škoda, že tu s námi není Petr. O hodně přišel,“ řekl Jakub. Petr byl náš kamarád, který celou akci zorganizoval. Dnes ráno se mu ale udělalo špatně a musel zůstat v penzionu, takže hledat poklady jsme se vydali jen my dva. „Měli bychom mu zavolat,“ navrhl jsem. Vytáhl jsem z kapsy svoji Nokii 3310 a vytočil Petrovo číslo. „Nazdar, Edo!“ ozval se z mobilu Petrův hlas, „našli jste něco?“ „Ano, našli jsme něco opravdu fantastického,“ odpověděl jsem a v rychlosti jsem Petrovi popsal vše, co jsme ve svatyni objevili. Nejdříve mi nechtěl věřit, takže mi ještě chvíli trvalo, než jsem ho přesvěčil, že to myslím vážně. „Měj se,“ rozloučil jsem se a ukončil hovor. „Odjedem do Prahy a nahlásíme náš objev na archeologickém ústavu ještě
1
dnes,“ navrhl Jakub. Souhlasil jsem. Vydali jsme se tedy do penzionu, abychom se sbalili a stihli včas odjet. Cestou jsme si s Jakubem povídali o tom, co jsme viděli v tajemné svatyni. „Nikdy bych nečekal, že něco takového se podaří objevit právě nám,“ usmál jsem se. „Já taky ne,“ odvětil Jakub, „stanou se z nás významné osobnosti. A budeme bohatí.“ Minuli jsme obec Klenovice, ve které jsem trávil své dětství. „Myslím, že ta svatyně je dílem nějaké neznámé kultury,“ uvažoval jsem. „Já myslím, že ne,“ zakroutil hlavou Jakub, „takovéto pohřby jsou typické pro knovízskou kulturu.“ „Ale v tom hrobě byly mince, které jsem nebyl schopen identifikovat,“ oponoval jsem, „tvrdí se, že na našem území začali mince razit až Keltové. Mince, které jsem v hrobě prohlížel se vůbec nepodobaly keltským duhovkám. Byly větší a tenčí.“ Jakub pokrčil rameny. „Stejně mě nejvíce ze všeho zaujal ten létající talíř,“ zamračil jsem se, „podle toho hákového kříže soudím, že je dílem nacistů. Četl jsi někdy o německých létajících talířích?“ „Jo, četl jsem o nich. Ale až do teď jsem si myslel, že jsou to jen kecy.“ „Pamětníci tvrdí, že za války na Letné viděli jeden létající talíř startovat. A dochovalo se i několik fotek, na kterých jsou nacistické létající talíře zachyceny. Fotografie jsou ale vždy rozmazané a těžko se dá určit, jestli se nejedná o podvrh.“ Blížili jsme se k penzionu „U Parádů“, ve kterém jsme byli ubytováni. Nacházel se kousek pod šumavskou vesnicí Frantoly v údolí Zlatého potoka. Patřil k němu ranč s koňmi, na které se chodily svézt děti z celého okolí. A hlavně tam dělali skvělé snídaně, což byl vlastně jeden z důvodů, proč ho Petr vybral.
Když jsme se přiblížili až k penzionu, Jakub náhle vykřikl: „Kde je auto?“ Hrklo ve mně. Náš džíp byl pryč! „Do prdele!“ zaklel Jakub a rozběhl se do penzionu. Vřítil se dovnitř, vyhnul se psovi na chodbě a zavolal na paní domácí, která něco vařila v kuchyni. „Nevíte, kam zmizelo naše auto?“ vyhrkl. „Odjel s ním před chvílí ten váš kolega. Hrozně někam spěchal, ani se nestihl rozloučit,“ odpověděla naprosto v klidu paní domácí. „Petr? Kam by Petr jezdil?“ nechápal Jakub, i když bylo vidět, že se aspoň trochu uklidnil. „Na to se mě neptejte,“ pokrčila rameny paní domácí. „Zavolám mu,“ oznámil jsem a už jsem vytáčel jeho číslo. Ozvala se však pouze hlasová schránka – Petr měl vypnutý mobil. „Tak to jsme teda v hajzlu,“ procedil Jakub mezi zuby, „jak se teď dostaneme do Prahy?“ „Poslední dnešní autobus do Prachatic jede za čtvrt hodiny a z Prachatic do Prahy se již dostaneme bez problémů,“ řekl jsem. „Dobře, to ještě stihneme. Ale musíme se rychle sbalit,“ zakřenil se Jakub a mnou následován vyběhl po schodech dlouhými kroky do našeho pokoje. Sbalili jsme si během pěti minut, rozloučili se s paní domácí a vtiskli jsme jí do ruky peníze za ubytování. Pak jsme v rychlosti opustili penzion a vyběhli do mírného svahu k nedaleké autobusové zastávce. Autobus jsme chytili na poslední chvíli. Cesta do Prachatic trvala něco přes dvacet minut. Na prachatickém autobusovém nádraží jsme pak vyčkali na přímý spoj do Prahy. To jsme ještě netušili, co nás v Praze čeká. ■ Pokračování příště! Obrázek: Jan Cepník
Duhovky byly keltské mince, které se nejspíše vyráběly v období od 3. do 1. století př. n. l.
Conflux přichází Adam „iLegolas“ Cepník Společně s mrazy a sněhem přišla na pulty MTG prodejen nová edice alarského blocku – Conflux. Hned jak jsem si prohlédl několik karet, pochopil jsem, že je edice ve stylu základních edic (tj. např. 9th Edition aj.), ale přesto trochu temnější. Podle mého názoru se mírně zvýšila i kvalita ilustrací. Samozřejmě se v Confluxu setkáme i s mythic rare kartami, které se poprvé objevily v edici Shards of Alara. Oproti ostatním edicím by nebylo zas takové šílenství skládat si balík ze všech barev, protože v Confluxu je opravdu hodně karet, které stojí jednu manu ode všech barev. V této edici byste dokonce mohli najít kartu se stejným názvem jako edice sama. Skládat balík vám dnes výjimečně nepomohu, protože sám žádný balík z této edice nemám a neznám žádnou „confluxskou“ strategii ani kombo. Ale přesto vám nyní představím několik doopravdy dobrých karet z Cofluxu. Confluxští šampioni První kartou, na kterou bych upozornil,
bude Mirror-Sigil Sergeant. Tenhle mythicrare nosorožec stojí pět libovolných a jednu bílou manu. Je to 4/4 Trample každý tah, pokud máte pod kontrolou nějaký modrý permanent, dostanete kopii této karty. Tudíž další tah dostanete dva další tokeny, potom další čtyři atd. Dál bych vám představil dračího démona jménem Malfegor. Je to šest-šestka za dvě libovolné, dvě červené a dvě černé many se schopností flying. A když vstupuje do hry, diskartněte celou vaši ruku a všichni vaši oponenti musí obětovat tolik bytostí, kolik jste diskartli karet. Další confluxský šampion je podle mě Progenitus. To je 10/10 hydra avatar s protekcí proti úplně všemu. Bohužel stojí dvě many od každé barvy, ale ještě k tomu má schopnost-jakmile půjde Progenitus na hřbitov, místo toho ho ukažte a zamíchejte do knihovny. Thornling, tak se jmenuje další karta kterou vám představím. Je to elemental shapeshifter za tři libovolné a dvě zelené many. Má sílu čtyři a obranu taktéž. Za jednu zelenou manu dostane do konce tahu haste, trample nebo nezničitelnost. A za
jednu libovolnou manu dostane do konce tahu +1/-1 nebo -1+1. Poslední kartou, kterou nazvu confluxským šampionem, bude Apocalypse Hydra. To je 0/0 za X libovolných, jednu červenou a zelenou manu. Do hry vstupuje s X +1/+1 counterama. Pokud je však X pět nebo více, dostane Apocalypse Hydra +1/+1 counterů dvakrát tolik než je X. A za jednu libovolnou a jednu červenou manu můžete z Apocalypse Hydry sundat jeden +1/+1 counter a tím dáte do cílového hráče 1 damage. Celkové zhodnocení Conflux se poměrně povedl a podle mého názoru možná i více než Shards of Alara. Rozhodně doporučuji tuto edici vyzkoušet a pevně doufám, že se ostatní edice do dalekého budoucna povedou alespoň tak jako právě Conflux. ■ Obrázky: www.cernyrytir.cz
Zde je výběr nejbližších turnajů, na kterých se budou hrát Magici: • A zase tu máme standard... (DCI), Popis: Nové karty, nové balíčky a možná i nové tváře. A nové jaro! Přijďte jeho příchod oslavit na náš turnaj! Občerstvení zajištěno, přezůvky s sebou!, Začátek turnaje: 21. 3. 2009, 10:00, Místo: DDM Astra (Tyršovo nábřeží 801, 760 01 Zlín), Formát: Standard, Vstupné: 100 Kč, Ceny: Budou, i na ceny zbude! ☺ • FNM v Plzni, Popis: turnaj zpravidla na 4 kola bez top 8/4, Začátek turnaje: 26. 3. 2009, 16:00, Místo: Balrog (Barrandova 32, 326 00 Plzeň), Formát: Standard, Vstupné: 30 Kč
Představení hry: Dominion Jakub Dobal (Tento článek pochází ze stránek Frodovy deskové hry – www.deskovehry.blogspot.com – a je v Camelotu zveřejněn se svolením autora) dobírací balíček. Tak to běží dokola až do konce hry. Míchání karet je nedílnou součástí hry. Nabídka všech karet je rozložena mezi hráči. Obsahuje zelené karty s vítěznými body (Victory), "měděné" karty peněz (Treasure) a deset druhů akčních karet království (Action). Ve svém tahu může hráč vyložit jednu akční kartu či získat novou kartu (Buy). Každá karta má svou hodnotu, za kterou ji můžete získat. Některé akční karty umožňují zahrát i další akce či nakoupit více karet. Na konci svého tahu hráč odhodí všechny zbývající karty v ruce na svůj odhazovací balíček a do ruky si ze svého dobíracího balíčku vezme pět karet. S nimi bude pokračovat v dalším kole. Nikdo se tak nemusí rozmýšlet, které karty by si chtěl ponechat.
Počet hráčů: 2-4 Doporučený věk: od 10 let Délka hry: 30 minut Autor: Donald X. Vaccarino Rok vydání: 2008 Výrobce: Rio Grande Games, Hans im Glück Obvyklá cena: cca 700 Kč Herní systém: karetní hra, prostřednictvím vytváření balíčku během hry hráči sbírají body Čeština: bez českých pravidel, karty obsahují cizojazyčné texty - v němčině nebo angličtině
Dominion je karetní hra, která v krátké době od představení v Essenu oslovila řadu lidí. Svědčí o tom mimo jiné to, že se během pár měsíců vyšvihla mezi nejlepších deset her na žebříčku Board Game Geek (k 26. 2. 2009 je šestý). Takový vzestup se zatím jiné hře nepodařil. Důvodem úspěchu je bezesporu originální herní princip, jednoduchá pravidla, krátká herní doba, dobrá hratelnost v jakémkoliv počtu
hráčů. Karty slouží k realizaci akcí i nákupu nových karet. Každý hráč buduje svůj balíček a s ním hraje - postupně ho rozšiřuje podle zvolené strategie. Hráči představují lokální vládce, kteří svá malá panství zdědili po předcích. Nyní by chtěli zvětšit svůj vliv. Sousedé však také sílí a usilují o rozšíření svého dominia. Nesmí proto zůstat pozadu. Aby uspěli, najímají schopné pomocníky, zvelebují svá sídla, budují nové stavby a naplňují své pokladny. Jen ten nejúspěšnější se stane pánem celého kraje. Zvítězí ten, kdo bude mít na konci hry nejvíce vítězných bodů za nashromážděný majetek (Estate), získaná vévodství (Duchy), spravované provincie (Province). Na začátku hry má každý jen malý balíček karet, obsahující pár karet majetku a pokladu. Postupně jej doplňují o nové karty. Z balíčku si dobíráte karty do ruky. Nově získané či použité odhazujete na odkládací balíček. Tyto karty jsou jen vaše. Jakmile doberete poslední kartu, zamícháte odložené karty a uděláte z nich nový
Co vám tedy umožňují akční karty? Existují čtyři základní typy: některé vám dovolují zahrát ještě další akční karty (Village, Festival) či získat více nových karet z nabídky (Woodcutter, Market), některé poskytnou peníze na nákup nové karty (Militia, Festival), jiné vám dovolí dolíznout si z dobíracího balíčku další karty (Smithy, Moat), další pak umožňují zvláštní akci, například ukrást kartu spoluhráčům (Thief), získat libovolnou kartu do hodnoty 4 (Workshop), úplně zahodit kartu a vzít si jinou až o dva dražší (Remodel). Účinnost akčních karet se tak dá kombinovat. V tom spočívá jedno z kouzel této hry: dobře si sestavit balíček, abyste mohli využít maximum možností každé karty. Příkladem je zahrání Village - líznete si další kartu a můžete zahrát až dvě další akční karty, když k ní zahrajete Smithy, můžete si dobrat tři karty, tím můžete získat dostatečnou hodnotu peněz, abyste si koupili kartu Province s šesti vítěznými body. Hra obsahuje celkem 500 karet. Nehraje se však se všemi, pro každou hru si vyberete novou kombinaci akčních karet, a tak hru obměníte. Dominion patří k nekonfliktním hrám s minimem interaktivity mezi hráči. I když některé akční karty mohou spoluhráče ovlivnit, není to pro hru tak podstatné. ►
Donutíte je například odhodit karty či jiné ukázat. Na výsledek to však nemá velký vliv. Platí, že každý hraje primárně, co sám chce či může. Je však třeba sledovat ostatní hráče, jaké karty berou a především které karty s vítěznými body. Těch je omezený počet. Ze začátku máte málo peněz na dražší a výhodnější karty, musíte tedy svůj balíček budovat postupně, získávat například peníze s vyšší hodnotou. Dalším důležitým momentem je správné načasování braní bodovaných karet. Ty rozhodnou o vítězi, ale během hry vám jen bez užitku zabírají místo v ruce, respektive v balíčku. Hra končí na konci tahu hráče, ve kterém je buď vybrán balíček provincií, nebo je prázdný třetí balíček ostatních karet. Pak už zbývá jen spočítat body na zelených kartách. Dominion má jednoduchá pravidla, základní mechanismy pochopíte po pár odehraných kolech. Umožňuje přitom řadu kombinací a strategií. Je na vás, zda si svůj balíček založíte hlavně na penězích nebo naopak budete vybírat hlavně akční karty, jejichž efekty se budou násobit. Pestrost hry posiluje i to, že můžete pokaždé vybrat jiné akční karty. V základní hře jich je 25 druhů. V pravidlech najdete návrh různých kombinací. Vzhledem k jednoduchosti a prvkům náhody je hra vhodná i pro různě zkušené hráče. Akční karty sice obsahují cizojazyčný text s popisem, ale znalost jazyka není nezbytná. Můžete hrát i s dětmi. Stačí před hrou objasnit efekt deseti pro hru vybraných akčních karet (případně během hry připomenout). Náhodu ve hře do značné míry ovlivňujete sami tím, jaké karty si vybíráte do svého balíčku. První hry vám budou trvat okolo hodiny, další partie již zvládnete okolo půl hodiny, takže si krásně můžete dát několik her za sebou. Dominion je možné doporučit v jakémkoliv počtu hráčů. Krabice je na karetní hru neobvykle veliká, zhruba velikosti Osadníků z Katanu. Vnitřní prostor je rozdělen na přihrádky, takže každý balíček jednotlivých typů karet má své místo. Je jen škoda, že přihrádky nejsou označeny. Popisky si ale můžete vyrobit sami, stačí si je stáhnout ze stránky Hans im Glück a nalepit. Uspořádání krabice je dobré v tom, že máte karty stále srovnané. Usnadní vám přípravu hry. A pokud si budete brát hru na cestu,
jednoduše vytvoříte několik balíčků, které vám v kufru nezaberou moc místa. Graficky je hra připravena velmi dobře a pěkně dotváří atmosféru hry. Hodnocení jednotlivých karet už nechám na vás. Pro hraní je ale grafika karet velmi příjemná. Jednotlivé druhy karet jsou výborně barevně odlišeny, takže máte dobrý přehled o všech kartách na stole i v ruce. Dá se předpokládat, že se brzy objeví rozšíření s novými typy karet. Hra přímo vybízí k tomu, abyste si sami nějaké nové vymysleli. První vlaštovkou je promo karta Gesandter (Velvyslanec - ukaž pět karet ze svého dobíracího balíčku, soused po levici jednu vybere a odloží na tvůj odhazovací balíček, ostatní si vezmi do ruky) rozdávaná na Spielfestu ve Vídni. Věřím, že se dalších nových karet brzy dočkáme
i u nás. Pokud nevyhledáváte složité strategické hry nebo si od nich chcete odpočinout, pak Dominion určitě vyzkoušejte. V prvních hrách vás bude bavit samotné budování vašeho balíčku, až možná zapomenete, že cílem hry je získat co nejvíce karet s vítěznými body. Posléze budete hledat co nejefektivnější cestu jeho vytváření. Hra tedy může být zábavná i pro různě zkušené hráče. A dobrá zpráva na závěr. Albi připravuje české vydání Dominionu. Již je hotový kompletní překlad a čeká se jen na tisk. Hra by se mohla objevit v prodeji již v květnu. ■ Obrázky: www.deskoverhry.blogspot.com
Přízračný pasáček z Vejdovy lípy Jakub Cepník Vejdova lípa je mohutný prastarý strom opředený spoustou tajuplých pověstí. Nachází se na kopci nad Pastvinskou přehradou v podhůří Orlických hor. Lípy tam stávaly původně tři, jednu z nich však v sedmdesátých letech dvacátého století porazil blesk. Vejdova lípa je vysoká asi 20 m a obvod jejího kmene činí úctyhodných 1225 cm. Stáří stromu odhadují odborníci na 300 – 800 let (v různých pramenech je uváděno různé stáří). Kmen Vejdovy lípy je dutý a je v něm vybudována místnůstka, která v minulosti sloužila jako sklad na nářadí. Až já na ten kopec vejda K Vejdově lípě se váže několik pověstí. Jedna z nich vysvětluje původ názvu stromu: na kopci, kde Vejdova lípa stojí, prý žil hospodář, který rád chodíval do hospody pod kopcem. Když se pak vracel domů, říkával: „Až já na ten kopec vejda.“ Hospodář tedy dostal přezdívku Vejda a lidé podle něj pojmenovali starou lípu. Druhá pověst už není tak veselá. Vypráví o malém pasáčkovi, který na lípě sedával a hrával na svojí píšťalku. Jednoho dne ale propadl nějakou skulinou do dutého kmene lípy, kde následně zemřel. Jeho mrtvola byla nalezena až po delší době. Místní lidé povídají, že v noci jsou ve větvích lípy vidět podivná světla a slyšet sténání. Duch zemřelého pasáčka hraje na svojí píšťalku... Naše expedice se 31. prosince 2008 k Vejdově lípě vydala. Zaprvé jsme ji prohlédli a pořídili fotografickou dokumentaci, zadruhé jsme se pokusili vysvětlit paranormální jevy v jejím okolí. Kdo hraje na píšťalku? Je možné, že nějaký pasáček se skutečně po pádu do dutého kmene lípy zabil. Záhadná světla a zvuky, které tu byly v noci pozorovány, pak mohli lidé jednoduše spojit s touto tragickou událostí. Zůstává však otázkou, jestli spolu smrt nešťastného pasáčka a záhadné jevy souvisí. Psychotronici by se možná přiklonili k možnosti, že je ve Vejdově lípě nakumulována energie mrtvého pasáčka. Také je možné, že lidé zde v noci slyšeli
Obvod kmene Vejdovy lípy činí úctyhodných 1225 cm nějaké podivné zvuky, které si nedokázali vysvětlit, a vymysleli si pověst o pasáčkově smrti až dodatečně. Otomar Dvořák ve své knize České záhady zkoumá záhadné jevy v lese Boru u Českých Budějovic. Zjevuje se tam podivný přízrak muže zahaleného v černém plášti s širákem na hlavě, který se prý pohybuje asi 40 cm nad zemí. Svědci, kteří tohoto muže spatřili, popisují, že předtím, než se přízrak zjevil, uslyšeli jakýsi tichý pisklavý zvuk – jako by někdo hrál na flétnu. Dvořák se domnívá, že tento zvuk je slyšet, když se otvírají brány mezi paralelními světy. Člověk potom může spatřit nějakou bytost, která do našeho světa nepatří. V pověstech různých národů po celém světě se můžeme setkat s nadpřirozenými bytostmi, které hrají na flétnu (např. řecký bůh Pan). Pasáček z Vejdovy lípy také hraje na
Web: • www.orlicko.cz • www.ceskatelevize.cz Knihy: • Fantastické záhady, Levné knihy / XYZ 2008, autor: Otomar Dvořák
flétnu. Pochází snad z jiné dimenze? V zásobě mám i jedno vysvětlení, které se bude líbit skeptikům – pískavý zvuk vydává vítr, když fouká mezi skulinami v dutém kmeni stromu. Tímto způsobem někteří lidé vysvětlují i původ záhadných zvuků v australské hoře Kalkajaka (viz. článek Hora smrti v 1. čísle Camelotu na straně 16 – pozn. redakce). Toto vysvětlení se mi ale nezdá jako moc pravděpodobné. Až pojedeme příští rok opět na dovolenou do Orlických hor, máme v plánu podívat se k Vejdově lípě v noci. Kdo ví – třeba i my uslyšíme pískavý zvuk a spatříme v koruně stromu záhadné světlo... ■ Fotografie: Jakub Cepník
Římané na našem území Anna C. Do nedávné doby převládal mezi historiky názor, že vojáci starověkého Říma, který byl na vrcholu své moci počátkem 2. stol. n. l., se na území České republiky téměř nevyskytovali. Ale je zřejmé, že tomu tak nebylo. Území severně od římských hranic ovládané germánskými kmeny bylo podle Římanů prostorem ovládaným necivilizovanými „barbary“ (barbaři = cizinci mimo území Římské říše). Naše území obývali od 4. nebo 3. stol. př. Kr. zhruba do změny letopočtu keltští Bójové (viz. latinský název české země – Bohemia). Kelty postupně vytlačily germánské kmeny, především Markomani (král Marobud) a ty představovaly hrozbu pro římské císaře. Zhruba v letech 9 – 6 př. n. l. se Markomani přesouvají na území dnešních Čech, kde se jejich centrem stávají pravděpodobně oblasti středních Čech mezi Kladenskem a Kolínskem. V roce 6 př. n. l. dochází k římské výpravě proti Marobudovi. Toto datum je někdy považováno za počátek našich předslovanských dějin. Mezi hlavními veliteli římského vojska byl i budoucí císař Tiberius. Tažení bylo přerušeno kvůli povstání v Panonii a Marobud si upevnil na dlouhou dobu svou moc tím, že uzavřel s Římany smlouvu o přátelství a neútočení. Zachoval věrnost Římanům i v roce 9 n. l. – v době rozsáhlého povstání Germánů proti Římanům, kdy Germáni zlikvidovali v Teutoburském lese tři římské legie. Germánský král byl svržen roku 18 n. l. a uchýlil se pod římskou ochranu. Další etapou, kdy Řím ovlivňoval naše dějiny, byly Markomanské války v letech 165 – 180 n. l. Germánské kmeny, zejména Markomani a Kvádové, se snažily proniknout až k římským hranicím, ale jejich invazi přerušil císař Marcus Aurelius. Během bojů pobýval nějaký čas i na Slovensku u ústí řeky Váhu. Své proslulé „Hovory k sobě“ psal v té době ve vojenském ležení. Tehdy zřejmě uvažoval o zřízení nových provincií, z nichž jednou měla být Markomanie (dnešní Čechy a část Slovenska). Roku 1991 byly potvrzeny na základě
archeologického výzkumu první římské tábory na našem území. Doloženy jsou průzkumné aktivity římského vojska v nepřátelském vnitrozemí. Jedná se o jižní Moravu (lokality Mušov – Na Pískách, Ivaň a Přibice). Ne dosud uspokojivě jsou doloženy nálezy římských objektů na Břeclavsku, Hodonínsku a Znojemsku. Tábor v Mušově představuje rozlehlý komplex o rozloze asi 40 ha, kde byly dokonce i vytápěné lázně. V dalších letech byl objeven tábor v Brně – Modřicích, v roce 2001 nejsevernější římský tábor v Olomouci – Slavoníně a v roce 2007 v Pravčicích na Kroměřížsku. Takže dnes známe asi třicet římských objektů v 15 českých lokalitách. Šlo především o stanové tábory, objekty se tedy nedochovaly. Jisté je, že naše území nikdy nepatřilo pod přímou římskou nadvládu. V otázce, jak hluboko pronikli Římané na naše území a zda určitě, je dosud mnoho nejasností a sporů. Ale s velkou pravděpodobností se na našem území pohybovali. Za římské stavby byly někdy mylně označovány některé pozdější objekty, např. věž Markomanka na hradě Zvíkov.
Je zřejmě starší než hrad sám vybudovaný Přemyslem Otakarem I. a jeho synem Václavem I. Počátkem 13. století. Její původ není dodnes zcela jasný, ale o římskou stavbu samozřejmě nejde. Stejně tak středověký původ má i Černá věž v Chebu. ■ Obrázky: www.italeri.it, www.iabc.cz
Magazíny: • Svět říjen 2008 (článek“Římané v Čechách“ na straně 53), Extra Publishung 2008, autoři: kolektiv autorů
Egyptská mytologie Stanislav Cepník st. Pod pojmem Egypt se nám okamžitě vybaví turistické prospekty s pyramidou, Sfingou a turistou na hřbetě velblouda. Z hodin dějepisu si zřejmě vzpomeneme na Tutanchamona, úžasné archeologické nálezy, hieroglyfy, vykradače hrobů, ze zeměpisu pak na přeúrodnou deltu Nilu s jeho záplavami. Sjednocený centralizovaný stát vznikl v roce 3100 př. n. l. Stabilitu společnosti udržovala víra v bohy a náboženství. Jeho vývoj odráží zvláštní podmínky země závislé na pravidelných záplavách Nilu. V popředí byl neustálý boj dobra se zlem, přesvědčení o konečném vítězství dobra, dále kult mrtvých a víra v posmrtný život. Symbolem dobra bylo modré nebe se sluncem, měsícem a hvězdami, místem východ, živlem voda. Symbolem zla bylo vedro, horký vítr, některá zvířata považovaná za škodlivá, místem západ, živlem sucho. Postupně byly vytvářeny božské systémy, známé až z pozdějších textů z pyramid. Pro všechny je společné, že svět byl stvořen bohem. Podle místa vzniku systému se do vládnoucí funkce dostával místní bůh. Egyptských bohů je velké množství (o nich existuje bohatá literatura). Většinou měli lidské tělo a zvířecí hlavu. Ta znázorňovala jejich moc a sílu. Hlavním bohem byl Re, nejvyšší sluneční bůh. Jeho ohnivé oko bylo vševidoucí. Býval zpodobován se sokolí hlavou, na niž přenášel sluneční kotouč. Amon byl vládcem oblohy a dárcem života. Na hlavě měl korunu se dvěma dlouhými pery. Anubis byl zobrazován jako člověk se sokolí hlavou. Byl rozhodčím mezi dobrým a zlým, dohlížel na mumifikaci a doprovázel duše zemřelých do záhrobí. Usir (Osiris) byl bohem podsvětí a soudcem zemřelých. Měl podobu mumifikovaného člověka. Hor, zobrazovaný opět se sokolí hlavou, byl bohem nebes, slunce a světla, byl to
božský vládce Egypta. Ptah, mytologický vládce Memfidy, pán Slova a ochránce umělců a řemeslníků, jeden ze stvořitelů Země, byl zobrazován jako mumie s malou pokrývkou hlavy. Isis (Eset), bohyně s lidskou podobou, byla bohyní života a zdraví. Seth byl bůh pouště, moře a bouře, Nefthys byla ochranná bohyně. Následují desítky dalších. Jedním z nejstarších náboženských systémů byl asi dolnoegyptský. Nejvyšším bohem byl Atum, zobrazovaný jako brouk, had nebo pahorek. Ten nechal z neuspořádáného praoceánu Nun vynořit „prapahorek“ (to bylo zřejmě inspirováno tím, jak se z vody po ústupu nilské záplavy vynořuje země). Skrze slovo stvořil boha Šova (vítr, světlo), kterého vydechl nosem, a bohyni Tefnut (voda, vlhkost), kterou vyplivl jako slinu. Tato dvojice zplodila boha Geba (země) a bohyni Nút (nebe, kosmos). Ti ze sourozeneckého vztahu zplodili syny Usirewa (řecky Osiris) a
Sutecha (Seth) a dcery Esetu (řecky Isis) a Nebhtetu (řecky Nefthys). Prostředníkem mezi bohy a lidmi byl faraon, zosobnění božské bytosti. Prosazovat božský zákon mu pomáhali velekněží. Propracované pohřební obřady, oběti bohům, pověry, sny a věštby a další úkony významně ovlivňovaly životy obyčejných lidí. Tento hodně zjednodušený příspěvek chce upozornit na velmi bohatý kulturní svět Egypťanů a zároveň vybídnout k četbě či studiu některých ze značného množství knih, věnujících se zasvěceně Egyptu. My sami se k egyptské mytologii v příštích číslech Camelotu ještě vrátíme. ■ Obrázek: www.gandalovic.cz
Literatura: • Egypt, Rebo 2004, autor: Lucia Gahlin, překlad: K.Cingrošová a M. Jílková • Encyklopedie náboženství, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1997, uspořádali: M. Elser, S. Ewald, G. Murrer, přeložil: dr. Vojtěch Pola • Encyklopedie do kapsy, Ottovo nakladatelství, Praha 1999 (edice Cesty), autor: John Farndon • Křížovkářský slovník, Dialog 2002, autoři: kolektiv autorů • Magazín Živá Historie leden – únor 2009, autoři: kolektiv autorů (článek „Tajuplná země faraonů“ na straně 8) Camelot – Březen 2009 vychází 28. 2. 2009, Tento magazín lze ZDARMA stáhnout na jeho oficiálních stránkách – www.camelot.czweb.org, je však zakázáno rozšiřovat jakýkoliv materiál z tohoto magazínu bez svolení redakce!
