V tomto čísle naleznete: Zajímavost: Sfinga, Hlavní téma: Český přemyslovský stát – Část první, Recenze: Meč z Flatlandu; Ztracený symbol; Zlatý kompas; Příběh rytíře; Freehry – Část třetí, Povídka: Azurová planeta II – Část druhá; Pri ohni; Děti dubů, Magic: the Gathering: Unglued & Unhinged; Deskové hry: Small World, Vyřešené záhady: Had hvízdák a rybář z Nazcy, Šílené teorie: Antihmota a Cern, Mytologie: Nadpřirozené bytosti Japonska – Část třetí, Rozhovor: Rozhovor s Otomarem Dvořákem
Úvodník
2
Úvodník................................................................................2 Zajímavost – Sfinga………………………..........................3 Hlavní téma – Český přemyslovský stát – Část první……..4 Literatura – Meč z Flatlandu, Ztr. symbol, Zlatý kompas…6 Film – Příběh rytíře.........................................................…..7 Hra – Freehry – Část třetí…..……………………….…..…8 Povídková část: Azurová planeta II – Část druhá (Stanislav Cepník st.)…....9 Pri ohni (Rastislav Kučírek)...............................….….......12 Děti dubů (Jakub Cepník).................................…………..15 Milí čtenáři! Jak jste si jistě všimli, číslo, které právě čtete, je o několik stran kratší, než ty předchozí. Je tomu tak proto, že jsme odložili slibovaný článek o šamanismu na příští číslo. Je sice už napsaný, ale spisovatelka Pavlína Brzáková, se kterou jsme chtěli udělat tematický rozhovor, zatím neodpovídá na naši žádost a my si stále děláme naděje, že ještě odpoví. Nestihli jsme připravit ani další slibované články (mám na mysli článek o NDE a indiánskou mytologii) a též jsme je odložili na příště. Také jsme zrušili zavedenou rubriku Novinky, protože její připravování dá neskutečnou práci a zatím jsme na ni nezaznamenali téměř žádné ohlasy ani chválu. Pokud jste ji ale měli rádi, napište nám. Kdyby se sešlo větší množství e-mailů prosících o její znovuzavedení, třeba si to ještě rozmyslíme. :-) Ale dost bylo špatných zpráv – přistupme raději k těm dobrým. :-) V nové rubrice Vyřešené záhady si můžete přečíst o tom, jak je to asi doopravdy se slavným „astronautem“ na planině Nazca a co je zač tajemný had hvízdák. Na straně 22 pak najdete rozhovor se spisovatelem a „záhadologem“ Otomarem Dvořákem. Založili jsme také nové redakční fórum a domlouváme spolupráci se serverem Topzine.cz, takže se snad kvalita Camelotu bude i nadále zvyšovat. Příjemné čtení Vám přeje Jakub Cepník
Magic: the Gathering – Unglued & Unhinged…...……….17 Deskové hry – Small World….…………...........................18 Vyřešené záhady – Had hvízdák a rybář z Nazcy………..20 Šílené teorie – Antihmota a Cern…………………………20 Mytologie – Nadpřirozené bytosti Japonska – Část třetí....21 Rozhovor – Rozhovor s Otomarem Dvořákem…………..22 Chcete-li, abychom vám posílali každé dva měsíce nové číslo Camelotu přímo na váš e-mail, vyplňte prosím formulář na našem webu. Najdete ho na stránce „Archiv“. Jak si zřejmě někteří z vás všimli, na apríla se objevila na webu Camelotu docela zajímavá zpráva informující čtenáře o tom, že Camelot začne „od června vycházet na novinových stáncích“. Samozřejmě to byl jen vtip, na tohle si budete muset ještě přinejmenším několik let počkat. :-)
Pokud chcete nahlédnout do „zákulisí Camelotu“, můžete si přečíst rozhovor s naším šéfredaktorem, který se objevil 9. března na Sardenu. http://neviditelnypes.lidovky.cz/interview-rozhovor-s-jakubemcepnikem-dhh-/p_scifi.asp?c=A100307_133002_p_scifi_hpe
S povídkou Wotanovo bratrstvo se v Camelotu setkáváte již více než rok. V příštím čísle se můžete těšit na její závěrečnou část. Bude to nářez. :-) Dále můžeme prozradit, že chystáme například článek o slavném Bermudském trojúhelníku nebo o kamenných v kruzích v Anglii. A to zdaleka není všechno! Příští číslo vychází v pondělí 31. května 2010.
Foto a zajímavost měsíce
3
Záhadná kamenná sestava nedaleko vrcholu hory Čertův mlýn v Moravskoslezských Beskydech
Sfinga Jiří Šika (Tento článek pochází ze stránek www.tajemstvi.mysteria.cz a je v Camelotu zveřejněn se svolením autora.) Názory starých Egypťanů z éry Nové říše (kolem r. 1400 př. Kr.) na stáří Velké sfingy z Gízy se shodovaly s názory moderních egyptologů z minulého století založenými na nálezech Flinderse Petrie s kolektivem v tom, že sfinga pochází z období před 4. dynastií (která nastoupila kolem r. 2550 př. Kr). Vědci z 20. století jsou však pevně přesvědčeni, že vznikla kolem roku 2500 před Kristem, tedy během vlády faraona Chefréna ze 4. dynastie a že její tvář zpodobuje právě tohoto vládce. S velkým ohlasem mezi egyptology z celého světa se ovšem setkal názor geologa dr. Roberta Schocha z Bostonské univerzity, který přednesl roku 1991, totiž že původní teorie byly přece jen správné a vytvoření velké sfingy pravděpodobně spadá mezi roky 7000 a 5000 před Kristem. Konkrétně uvedl, že jádro sfingy vzniklo v tomto období a že obrovský kolos byl postaven po částech, přičemž se začalo vnitřním jádrem a k celkovému dokončení došlo podstatně později, kdy vznikla zadní část. Většina egyptologů předpokládá, že sfinga byla postavena jako strážce pyramidy, ale pokud je Schochův názor správný, existovala již několik tisíciletí před vztyčením této obrovské stavby. Schoch ke svému převratnému závěru dospěl na základě povrchového zkoumání sfingy. Zatímco ostatní sochy v okolí projevují očekávané známky opotřebení vlivem větru a písku, stopy na sfinze odpovídají erozi způobené vodou a poslední období povodní a rozsáhlých dešťů bylo období Nabtian Pluvian mezi 12. a 3. tisíciletím před Kristem. Původ sfingy z období před dynastií byl potvrzen také seizmickými analýzami a v současné době se čeká na svolení egyptské vlády k pořízení vzorků na radioizotopové datování pomocí chlóru. Schoch se rovněž postavil proti teorii, že sfinga zobrazuje Chefréna, a uvádí názor newyorského soudního znalce Franka Dominga, který obě podoby bez obtíží rozlišuje a upozorňuje, že tvář sfingy má zřetelné "africké", tedy negroidní rysy. Třebaže Schochovy výzkumy jsou nejvíce vědecky podloženy, v poslední době se objevují i další názory, že sfinga je predynastická. V knize Serpent in the Sky egyptolog John Anthony West předpokládá dobu jejího vzniku v období přinejmenším 10 000 let před Kristem, avšak teorií, že tvůrci byli především obyvatelé Atlantidy, se od názorů egyptologů spíše vzdálil. Novinář Graham Hancock ve Fingerprints of the Gods prohlásil, že sfingu skutečně mohla postavit v predynastickém období velká civilizace, která existovala v kdysi obyvatelné části Antarktidy, později se přeplavila do jiných částí světa a osídlila další oblasti, včetně údolí Nilu. Bez ohledu na to, zda teorie zní přesvědčivě či nikoli, musíme uznat, že pokud je sfinga skutečně predynastická, pak ji rozhodně vybudovali příslušníci vyspělého národa, odlišného od egyptského, jenže jakého? Podobně jako mytologická družka z Řecka, i Velká sfinga z Gízy je pro nás neuvěřitelně těžkou hádankou.
Hlavní téma
4
Český přemyslovský stát – Část první Anna C. Po pádu Říše velkomoravské (906) se těžiště kulturního, hospodářského, společenského a politického života přesouvá do Čech, kde postupně vzniká české knížectví. V 9. století zde končí doba mýtická, zatemněná, a začíná doba historicky doložená. Po osmi legendárních knížatech (vzpomeňme si, že jsme je ve škole odříkávali: Přemysl, Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan, Hostivít) přicházejí skutečná knížata. V 9. století se postupně sjednocují české kmeny. Bylo jich hodně, např. Čechové, Zličané, Doudlebi, Charváti, Sedlčané, Lučané, Litoměřici, Lemuzi, na Moravě Hanáci, Holasici . . . V jejich čele byli Umělecká kopie části Dalimilovy kroniky vojvodové. Mezi kmeny probíhaly neustálé boje, v podstatě boj všech proti všem. Čechy byly v té době porostlé oni pak našli smrt mezi pohanskými Prusy. Levém Hradci). V jeho snahách hlubokými, převážně listnatými lesy a pokračovali jeho synové Spytihněv a hustota obyvatelstva tehdy činila asi 5 Než se pokusíme prokousat plejádou Vratislav. přemyslovských knížat, podíváme se, jak se osob na 1 km². v této rané době žilo. Valná většina Vratislav I. (zemřel asi r. 921) odrazil České kmeny se postupně sjednocují, venkovského lidu byla v poddanské vítězně nájezdy maďarských kmenů, které rozhodujícího postavení nabývá kmen závislosti (vedle poddaných na venkově žili vlastně zničily Velkomoravskou říši. Byl Čechů s rodem Přemyslovců v čele. a pracovali i otroci, i když netvořili v přátelských stycích s ostatními V úporných zápasech kmenových knížat rozhodující část, proto u nás vlastně slovanskými knížaty, např. si vzal za ženu se vytváří český přemyslovský stát. nemluvíme o otrokářském systému, jaký Drahomíru, která pocházela z kmene Středem nového knížectví se stává Praha vládl v starověkých říších). Pracovali zde i polabských Stodoranů. Po Vratislavově se dvěma hradisky: Hradčanami a svobodníci, ale bylo jich stále méně. Na smrti si činila nároky na vládu za Vyšehradem. Mýtický zakladatel rodu místě původních hradišť se postupně nezletilého Václava, ale o to usilovala i Přemysl Oráč odešel podle pověsti na objevují opevněné hrady a pod nimi drobné její tchyně Ludmila, která byla zapálenou Vyšehrad od pluhu a přikázal vzít na hrad tržní osady, kde se uskutečňuje výměna křesťankou a v tomto duchu vychovávala lýkovou mošnu a střevíce. Tyto předměty zboží a kde sídlí řemesla. Toto byl zárodek vnuky, zatímco její snacha byla ještě pak sloužily dlouhou dobu při dosazování pozdějších větších měst. Viz známou zprávu hodně pod vlivem pohanství. Jejich panovníků jako připomínka jeho prostého arabského kupce Ibrahima Ibn Jakuba o souboj skončil na pokyn Drahomíry původu, aby potomci věděli, odkud Praze z konce 10. století: vraždou kněžny Ludmily. pocházejí. „Město Praha je vystavěno z kamene a Kníže Václav se postupně vymaňuje Přemyslovci u nás vládli prokazatelně vápna a je to největší město co do obchodu. z matčina vlivu. Je už pravověrný křesťan přes tři století – do r. 1306. Dobu jejich Přicházejí sem z města Krakova Rusové a a pečuje o zakládání kostelů, například vlády si nesmíme představovat příliš Slované se zbožím. A z krajin Turků pak rotundy svatého Víta na Pražském hradě. idylicky. K moci se dostávali často muslimové, židé a Turci – rovněž se zbožím Čechy se za jeho vlády stávají terčem násilnou cestou, vzájemným mučením, a obchodními mincemi . . . ” výbojů Jindřicha Ptáčníka vládnoucího vězněním, oslepováním, nezřízenými v sousedním Sasku. Václav je nucen uznat Ale stále ještě převládala výroba pro sebe – rvačkami apod. jeho převahu a zavazuje se (údajně) v rámci panství jedné vrchnosti. k placení naturálního a peněžního Už sjednocení českých kmenů proběhlo násilně. Vedle rodu Přemyslovců tu byl Přemyslovci vládnou v období raného a poplatku. To je trnem v oku jeho bratru další významný rod, s Přemyslovci téměř pozdního středověku. Označení Přemyslovci Boleslavovi. rovnocenný – Slavníkovci. Navzájem to se údajně poprvé objevuje r. 1541 v Kronice O životě knížete Václava nemáme mnoho byli nebezpeční soupeři. V r. 995 dochází české od Václava Hájka z Libočan. První věrohodných zpráv, hlavním zdrojem k velmi kruté akci: Přemyslovci vtrhli na v řadě byl kníže Bořivoj (zemřel asi r. 894). poznatků jsou tedy dobové kroniky a Libici, sídlo Slavníkovců, a všechny Za jeho vlády patřily Čechy ještě legendy. Jelikož tenkrát nebyla vražda (včetně žen a dětí) nemilosrdně k Velkomoravské říši. Roku 874 přijal se protivníka (byť třeba vlastního bratra!) vyvraždili. Nezbyl jediný živý svou manželkou Ludmilou křesťanství. Byl ničím výjimečným, skončila rivalita obou Slavníkovec - kromě biskupa Vojtěcha, prvním historicky doloženým knížetem. bratrů pravděpodobně roku 935 vraždou jeho bratra Soběslava a snad i nevlastního Podle legendy ho pokřtil sám arcibiskup knížete Václava ve Staré Boleslavi, a to na bratra Radima, kteří nebyli doma. Ale i Metoděj. Bořivoj podporoval církev, staral popud Boleslavův a pravděpodobně i za se o stavbu prvních kostelů (nejdříve na jeho součinnosti. Václav se pak stává ►
Hlavní téma
5
prvním českým světcem a mučedníkem a je oslavován jako patron české země (viz řadu svatováclavských legend a dále píseň „Svatý Václave“, která měla hymnický charakter). Za Boleslava I. byl český přemyslovský stát vnitřně upevněn. Kolik bylo ještě prolito krve, když se další Přemyslovci drali o vládu! Boleslava II. nazývali pro jeho pobožnost a podporu církve Pobožným – a přitom za jeho vlády byli vyvražděni Slavníkovci! Ani jeho synové, Boleslav III., Jaromír a Oldřich, si s ním v ukrutnostech nezadali. Z této trojice bratří byl asi nejschopnější Oldřich, který někdy před rokem 1030 připojil k českému státu moravské území. Jinak si připomeňme příběh jeho druhého manželství s Boženou, neurozenou venkovankou (asi vdanou), čímž zachránil přemyslovský rod před vymřením po Vladislav II. vede své bojovníky na pomoc Fridrichu Barbarossovi (autorem obrazu meči. I nadále však trvají domácí rozbroje je Josef Mathauser) a toho hojně využívají německá knížata. Bylo nutné nastolit pevnou knížecí vládu, která by čelila nepřátelským náporům. se u nás prosazovalo křesťanství, dokazuje k vítězství, stává v pořadí druhým českým jeho tvrdý zásah proti přežívajícím králem (roku 1158). Ani tento titul však Po desetiletích vnitřních domácích pohanským obyčejům. Zároveň však vyhnal nebyl dědičný. Král vládl celkem rozbrojů dochází k poměrnému uklidnění mnichy ze sázavského kláštera, kde dosud dvaatřicet let. V posledních letech jeho za Břetislava I., obratného diplomata a dožívala slovanská liturgie. vlády byl v Praze postaven první kamenný odvážného válečníka. Poznal, že sílícímu most, po němž ještě dnes existují tlaku ze strany Německa lze čelit jinak V další posloupnosti přemyslovských knížat pozůstatky. Most nesl jméno královny než silou, a to cestou diplomatickou. Jinak pomiňme ta méně významná, jako byl Judity a byl jako kamenný v Evropě třetí je známa historie únosu Jitky Bořivoj II., Svatopluk, Vladislav I., a – před ním to byly mosty v Řezně a ve z německého kláštera. Šlo hlavně o zastavme se u Soběslava I., který nastupuje Würzburku. dynastické zájmy, tj. snahu zajistit na knížecí stolec v roce 1125, tedy v roce nástupce, kterého se Břetislav nedočkal od smrti našeho kronikáře Kosmy, autora Následující panovníci jsou už zase jen své dosavadní ženy. S Jitkou měli pět latinsky napsané Kroniky české, již poměrně knížaty. Za Soběslava II., který se synů a Břetislav stanovil zásadu věrohodné. Po čtvrtstoletí zmatků nastává na pokoušel zachovat své zemi maximum nástupnictví pro nejstaršího, aby se řadu let mír a rozkvět. Za vlády Soběslava I. nezávislosti, ale neuspěl, a zejména za zamezilo konfliktům. Stejně k nim však a jeho nástupce Vladislava II. se Praha mění jeho syna Bedřicha I. (zemřel 1189) docházelo. z města převážně dřevěného v kamenné. dochází k největšímu úpadku českého Staví se v románském slohu a v Praze máme státu; ten se dostává do područí Fridricha Z jeho synů zanechal nejvýraznější stopu dosud řadu památek: jde o sklepy původně Barbarossy. Z tohoto hlubokého úpadku Vratislav II. Za jeho vlády se upevnilo románských domů, které byly ve své době se země vzpamatovává až ve 13. století za mezinárodní postavení českého státu. Za přízemními. V důsledku častých záplav se vlády Přemysla Otakara I. věrné spojenectví s německým císařem totiž navyšoval terén. Praha měla v tehdejší Jindřichem IV. byl odměněn roku 1085 Příklady literárních děl z oblasti době kolem 3500 obyvatel žijících při ose královskou korunou. Šlo však o nedědičný historické beletrie: Hrad – Vyšehrad. Přes Vltavu existoval titul, tedy jen o formalitu, a pak dalších 66 A. Jirásek: Staré pověsti české dřevěný most a několik brodů. let se zase nikdo nehonosil královským Kosmova kronika česká titulem. Vraťme se k Soběslavovi I., schopnému a Č. Jeřábek: Sága našeho rodu statečnému vládci. Nebyl tak poddajný vůči Fr. Neužil: Bosý biskup z Libice Následující 12. století je plné neklidu, německému císaři. V roce 1126 zvítězil nad Královská trilogie (kolektiv autorů) zmatků a neustálých zásahů ze strany Lotharem III. v bitvě u Chlumce v Krušných Vl. Vančura: Obrazy z dějin národa německé říše. V žádném jiném století se horách, a protože se k poraženému českého ■ na českém trůně nevystřídalo tolik nezachoval tvrdě jako k zajatci (jak bylo Obrázky: www.wikipedia.org panovníků; jen za pouhých 25 let jich bylo obvyklé), ale moudře ho propustil, navázali dvanáct. K hlubokému úpadku knížecí příště spojenectví, které se vyplatilo. Jeho moci dochází za Břetislava II. syn Vladislav II. se za to, že dopomohl vládnoucího do roku 1100. Jak zdlouhavě v italském tažení Fridrichu Barbarossovi Knihy: Příruční slovník naučný III. díl, ČSAV 1966 Čsl. Vlastivěda díl II. - Dějiny svazek I., Orbis Praha 1963 Toulky českou minulostí I. díl, Práce 1985, autor: P.Hora
Knižní recenze
6
Literatura Meč z Flatlandu Petr Vyhlídka Camelot vydáváme už víc než rok. Jeho recenzní část je vždy plná chvály a přestože se v ní občas objeví i nějaká ta kritika, většinou nakonec dojdeme k názoru, že přečtení té či oné knihy stálo za to a že se nám vlastně líbila. Je to způsobeno tím, že my nečteme špatné knížky, a když už se nám nějaká taková dostane do ruky, nenapíšeme o ní, protože nás nezaujala ani svou nekvalitou. Zkrátka, nebyla dost dobrá ani dost špatná. Po roce to ale přestalo šéfredaktora bavit a já jsem byl požádán, abych napsal o nějaké VELICE špatné. Možná se teď ptáte, proč začínám tak dlouhým úvodem. Je to proto, že kniha, o které budu dnes psát, nemá prakticky žádnou dějovou linku, takže bych její recenzi nedokázal roztáhnout do dostatečných mezí. Kniha Meč z Flatlandu začíná přibližně jednostránkovým popisem louky, která je pro další děj téměř nepodstatná. Budeme o ní číst následujících jedenáct stran a pak už se s ní nesetkáme. V první kapitole se kromě toho seznámíme s hlavním hrdinou Connor Hu Gwynem (v podobném duchu se nesou i ostatní jména a názvy, tudíž je nemožné pamatovat si po dočtení jména třeba jen poloviny postav), s Eirikem Han Reodem (který se zde, druhou kapitolou počínaje, nevyskytuje) a s dívkou v bílém (což je démon, který přizabije Eirika, a tak jeho úloha končí). Nakonec zde zaregistrujeme pokus o osvětlení historie jejich vesnice, ve které se nakonec odehrává asi půlstránkový děj nijak neovlivňující děj budoucí. Pokud říkám, že něco neovlivňuje děj, není to tak docela pravda. Pakliže něco děj nemá, není ho totiž možné ani ovlivňovat. Autor pravděpodobně došel ke stejné úvaze, a proto jakýsi vývoj hrdiny, navazování jedné kapitoly na druhou a podobné základy knihy úplně vypustil. Se samotným mečem z Flatlandu se setkáváme až ke konci knihy, v kapitole velmi trefně nazvané Meč z Flatlandu. Meč tam z nějakého neznámého důvodu ochrání jakýsi nově se objevivší hrad a tím jeho úloha končí. Mezitím je samozřejmě spousta kapitol, ve kterých se Connor například vrhne z útesu a pozabíjí půl armády nemrtvých nebo vykoná podobné heroické činy. Přestaňme ale pomlouvat a začněme chválit (věnujme tomu opět celý odstavec). Styl ušel, obálka byla hezká. Meč z Flatlandu je tedy jedna z nejhorších knih, jaké znám (ano, horší než Zatmění).
Z výše uvedených důvodů dávám knize než dva metry. V dětství člověka dokáže nejhorší hodnocení v dějinách časopisu. jeho daemon libovolně měnit podobu na jakékoliv zvíře, které ho napadne. Ale jak Hodnocení: 10 % (mimořádně špatné) člověk stárne, daemon tuto svou schopnost Stručné info: Autor: Petr Vyhlídka, ztratí a zůstane mu pevná podoba. Říká se, Obálka: Grigory Viatkin, Nakladatelství: že daemon je odrazem duše svého Wolf Publishing, Rok vydání: 2007 společníka. Metoděj Novotný V tomto paralelním světě žije na Jordánské koleji v Oxfordu dívka jménem Lyra. Je Ztracený symbol nezbedná, drzá a zkrátka všem přidělává Dan Brown potíže. Přesto ji mají všichni rádi a už Robert Langdon je zpět a Dan Brown mu prostě nějak k Jordánské koleji patří. A tak nepřichystal lehký případ. Tentokrát ona se jednou stane, že nezbednou Lyru oběť zločince, kterého se náš hrdina snaží napadne z legrace se schovat v kuřáckém vypátrat, není blízká jen jeho salonku, kam mají přístup jen scholáři, spolupracovnici Katherine Solomonové, rektor a jeho hosti. Shodou okolností se ale i jemu. Ta oběť se jmenuje Peter Lyra dozví, že na univerzitu má ten den Solomon a je nejen Langdonův dobrý přijet její strýček lord Asriel, a je svědkem přítel, ale i náhrada zemřelého otce. toho, jak se rektor pokusí jejího strýčka Katherine a Robert mají štěstí, že Peter (bezúspěšně) otrávit. Toho dne je ještě svědkem spousty podivných věcí, pořád zůstává naživu. Příběh se odehrává ve Washingtonu, kam kupříkladu poprvé uslyší slovo „Prach“ Langdona vylákal zlý potetovaný Malach a (okolo kterého se pak točí celý příběh). Ale ukázal uříznutou ruku Petera Solomona, dny plynou a Lyra žije dál. která ho dovede k bájné zednářské Po pár měsících si už na příhodu v pyramidě s mapou umístění Dávných kuřáckém salonku ani nevzpomněla. Jenže mysterií. Hrdina musí pyramidu rozluštit a pak se začaly dít divné věci. Kdosi začal vyměnit ji za Peterův život. Vše se zdá unášet děti. Vždy mizí pouze ty děti, lehké, neboť Langdon rozluštil již mnoho jejichž daemon má ještě schopnost měnit šifer, ale situaci znepříjemňuje CIA, se. Někteří to nechávají bez povšimnutí, protože si myslí, že právě Robert je hrozba ale když Vrahouni (všeobecně vžitý název pro zloděje dětí) unesou romunského pro národní bezpečí. Ztracený symbol je, jak už od Browna kamaráda Lyry a Rogera, pomocníka z všichni očekáváme, kniha s velmi čtivým a Jordánské koleje, rozhodne se Lyra svižným dějem. Je velmi napínavá a celou zakročit. Naneštěstí toho dne, co zmizel dobu si budete lámat hlavu, jestli Solomon Roger, se Lyra stěhuje do Londýna, a tak zemře, nebo ne, jestli se Langdonovi na svého kamaráda brzy zapomene. Jenže podaří odhalit tajemství Dávných mysterií, děti mizí dál, a když Lyra zjistí, že má k nebo ne. Čtenář ji zhltne skoro jediným Vrahounům mnohem blíž, něž si předtím myslela, rozhodne se jednat. Ve své snaze dechem. Brown tentokrát nedosáhl takových kvalit, najít své kamarády se dostane až na daleký jako v Da Vinciho kódu či Andělech a sever. Ale dost už o příběhu. Démonech. Ale také se nejedná o žádný Kniha je napsána docela dobře, příběh je propadák. Doporučuji všem Brownovým zpracován pestře a o nečekaná překvapení fanouškům a všem, kdo si potřebují nebudete mít nouzi, a to hlavně v závěru příběhu. Ale někdy vám může scházet akce oddychnout. a přijde vám příběh trochu rozvláčný. Mně Hodnocení: 60 % (mírný nadprůměr) osobně taky trochu zklamal jeho závěr, i Stručné info: Autor: Dan Brown, Překlad: když netvrdím, že bych ho napsal lépe. Michala Marková a David Petrů, Pokud se vám však příběh bude líbit, jistě Nakladatelství: Argo, Rok vydání: 2010 vás potěší zpráva, že toto je první kniha Tomáš Křivohlavý trilogie souhrnně nazvané Jeho temné esence. Zlatý kompas
Phillip Pullman Příběh knihy se odehrává ve světě ne nepodobném tomu našemu. Jediným podstatným rozdílem je to, že každý člověk vlastní daemona. Daemon je v podstatě zvíře, které je se svým člověkem spojeno pevným poutem. Proto se člověk a daemon nedokáží vzdálit od sebe na více
Hodnocení: 70 % (těžký nadprůměr) ■ Stručné info: Autor: Phillip Pullman, Překlad: Dominika Křesťanová, Obálka: Davis Scutt, Nakladatelství: Argo, Rok vydání: 2007 Jan Holan
Film
7
Příběh rytíře Jan Cepník Ve dvou předcházejících číslech Camelotu jsem recenzoval filmy, které byly právě k vidění na plátnech kin. Tentokrát jsem opět zalovil v našem domácím videoarchivu a připravil jsem si pro vás recenzi filmu Příběh rytíře z roku 2001. Jedná se o smyšlený příběh zasazený do 14.století. William je služebníkem rytíře Hectora. Po Hectorově náhlém úmrtí se Williamovi naskytne příležitost zúčastnit se místo svého pána rytířského turnaje v tjostu (to je ta hra, ve které rytíři jedou proti sobě na koních a snaží se navzájem se zasáhnout dřevci, pozn.autora). William se štěstím uspěje a rozhodne se v dráze rytíře pokračovat. To, co následovalo, a to, jak nakonec vše skončilo, již prozrazovat nebudu. ;-) Pro českého diváka je jistě zajímavé, že se značná část snímku natáčela v České republice. V závěrečných titulcích se to navíc českými jmény jen hemží. Ale abych řekl pravdu, žádné z těchto jmen (s výjimkou Václava Upíra Krejčího) mi téměř nic neříká a vůbec nedokážu říct, kteří herci ve filmu byli Češi. :-( V žádné z hlavních rolí však české herce jistě neuvidíte. Roli Williama ztvárnil Heath Ledger, známý hlavně jako Joker z filmu Temný rytíř, tragicky zesnulý v roce 2008 ve věku 28let. Z dalších herců bych jmenoval Paula Bettanyho (Šifra mistra Leonarda, Čistá duše).
Film mě poměrně dost překvapil, ale musím říct, že spíše negativně. :-( Podle obalu videokazety, resp.plakátů, jsem čekal silný příběh na pozadí velkolepé historické podívané, něco jako První rytíř s Richardem Gerem z roku 1995 (recenzi
Prvního rytíře si můžete přečíst v Camelotu č.8 z května 2009, pozn.autora). Příběh rytíře na mě však působil spíš jako podprůměrný televizní film či dokonce fanouškovský film. :-( Mám na mysli především děj filmu, typy postav a jejich chování, kostýmy, kulisy a použitou hudbu. Ani by mi nevadilo, že hlavní dějová linka není nijak originální. Příběh mě pohltil a byl jsem napjatý, jak vše skončí. Film však byl od začátku do konce plný slabých míst. Některé situace byly pořádně „přitažené za vlasy“. Postavy se chovaly nepochopitelně... Tohle všechno bych pochopil u fanouškovského filmu. Ale „normálnímu“ filmu to musím vytknout. ;-) Diskutabilním prvkem je také použitá hudba od Queen, Thin Lizzy či AC/DC. Ačkoli mám rockovou hudbu rád, přišla mi ve filmu nepatřičná. Opět jako z fanouškovského filmu... Hodnocení: 20 % (velmi špatné) ■ Obrázky: www.csfd.cz (Photos Copyright © 2001 Columbia Pictures )
Ve dnech 26 - 29.08.2010 se bude v Českém Těšíně (na česko-polské hranici) konat Tricon, zřejmě jeden z nejvýznamnějších conů v historii české fantastiky. Jedná se o propojení Parconu (jednoho s nejvýznamnějších českých conů) s Polconem (největším polským conem) a Euroconem (nejvýznamnějším conem celé Evropy). V programu naleznete kromě přednášek, besed, filmů, soutěží, autogramiád atd. také například koncert Jaromíra Nohavici. Více informací naleznete na www.tricon.info.
Počítačové hry
8
Freehry – Část třetí Jan Holan Forbidden Saga Někteří z vás si (alespoň doufám) stále pamatují na hru Broken Hearts, kterou jsem recenzoval v prvním čísle Camelotu. Nějakou dobu se uvažovalo o jejím druhém díle, ale tento nápad nebyl zrealizován. Místo toho vznikla Forbidden Saga (dále jen FS) jako plnohodnotný nástupce BH, který ho dokonce v mnohém předčí. Tak nejdříve něco o příběhu. Hrajete za sympatického chlapíka jménem Lance, který žije ve vesnici Kizuna. Lance je sirotek, a tak vzhledem k tomu, že ho k vesnici už nic netáhne, se rozhodne Kizunu opustit. Rozhodne se, že se vydá do města Malaberdu a stane se členem cechu lovců (něco jako cech hrdinů z BH). Cech zaměstnává nejen nejlepší dobrodruhy, ale také nováčky. V podstatě dokáže vyřešit jakýkoliv problém. Máte v domě ducha? Je váš strýček upír? Všechno tohle cech vyřeší. Ale nedělá to zadarmo! Cech musí taky z něčeho žít. Zkrátka a dobře, tohle je ta pravá práce pro mladého dobrodruha Lanceho. Peníze a dobrodružství! Co víc chtít? Nejdříve ale musí složit zkoušku. Za instruktora, který ho má provést přijímací zkouškou, je mu přidělen dobrodruh jménem Valas. Ten sehraje v příběhu důležitou roli. Lanceho první zkouškou je získání pěti medvědích kůží v okolí Kizuny. Když se Lance stane členem cechu, povypráví mu Valas svůj příběh o pomstě. Před třemi či čtyřmi lety, když byl Valas ještě dítě, zabil jeho rodiče podivný „dvouoký“ lovec. Od té doby po něm Valas pátrá při plnění úkolů pro cech. Zatím ale marně... Lance však při svém prvním úkolu v Alchymistické věži potká podivného muže. Jedno jeho oko je modré, zatímco druhé je červené. Je v doprovodu ženy, jejíž obě oči jsou červené. Poté, co podá Lance hlášení, vypraví se Valas do věže vykonat svou pomstu. Ale „dvouokého“ již nenalezne. Místo toho natrefí na skupinu zabijáků, “rudookých“ démonů, jimž „dvouoký“ zabil velitele. A tak se spolu pokusí najít „dvouokého“ a pomstít smrt svých bližních.. Příběh se na první pohled může zdát jako nesmyslná slátanina plná „něco-okých“ chlapíků, kteří se spolčili s „jinak-okými“ chlapíky, po nichž jdou úplně normální chlapíci. Avšak ve skutečnosti to tak není (alespoň ne úplně). Příběh je smysluplný, postavený na pevných reáliích světa se zlými démony. Může se to zdát jako několikrát omílané klišé, ale právě příběh je jednou z věcí, která se vám bude na této hře líbit, a dokonce si prožijete i nějaké ty dějové zvraty. Není jich sice mnoho, ale zato dokážou vaší vírou pořádně otřást. Také se můžete dozvědět různé informace o ostatních postavách, které získáte jen tehdy, když je například vezmete na určité místo v určitý čas atd. Teď se podívám na zoubek tomu, co všechno vám hra může nabídnout. Potkáte spousty NPC a asi okolo 80 monster. Monstra se ale neliší jen počtem životů, silou a vzhledem. Dělí se ještě
na skupiny podle živlů: Např. ohnivému monstru nejvíce ublíží vodní kouzlo, na nemrtvé máte smůlu, těm neublíží pořádně kouzla a s mečem děláte méně než poloviční zranění. Monstra se dále dělí podle vzácnosti. Normal můžete normálně potkat, a když odejdete z lokace a vrátíte se, objeví se znova. Boss se objeví pouze poprvé a Rare jsou ti nejvzácnější. Při každé návštěvě lokace se náhodně (vlastně ne tak úplně náhodně, ovlivňuje to váš atribut Štěstí) vybírá, zda narazíte na Rare monstrum (pokud se v té lokaci nachází). Občas musíte tu lokaci navštívit třeba patnáctkrát, a to ani s jistotou nevíte, zda se tam Rare monstrum nachází. Dále zde najdete možná tak okolo 80 equipmentů (prsteny, zbroje a zbraně), přičemž zbraně zvyšují sílu a zbroje maximální počet životů. Jako další zde jsou Věci. Ty se dělí na Normální, Klíčové a Speciální. Mezi Normální patří různé lektvary, které vám dobijí život. Klíčové jsou např. železná ruda, diamanty, kůže atd. Zkrátka věci, které potřebujete do úkolů typu „přines deset kůží“. Ale i věci, ze kterých vám kovář v cechu na požádání vyková brnění či zbraně. Posledním typem věcí jsou Speciální. To jsou kupříkladu mapy, dopisy či cechovní pečeť. Kapitolou samu o sobě jsou Relikvie. To je zvláštní druh equipmentů. Pokud jste jich našli víc, jsou aktivní všechny najednou, takže můžete mít relikvii brnění a ještě třeba další brnění jako equipment. Nejužitečnější relikvií je ovšem Křídlo předků, neboť pomocí něho se můžete teleportovat. Teď si povíme něco o úkolech. Jakmile se stanete členem cechu, získáte cechovní rank D. V ústředí cechu pak můžete přijímat úkoly, za
něž dostanete zaplaceno. Po splnění určitého počtu questů si můžete nechat zvýšit rank na další hodnotu (D, C, B, A a S), a získat tak přístup k novým questům. Mimo jiné se s vámi některé postavy budou bavit až potom, co dosáhnete určitého ranku. A teď přijde na řadu boj. Probíhá tím způsobem, že v levém horním rohu se vám v závislosti na vaší Rychlosti nabíjí ATB metr. Každý dílek na ATB metru představuje jeden úder, jejž můžete provést. Použijete-li úder, když máte prázdný ATB metr, soupeř použije protiútok. Dále se vám během boje za způsobená zranění nabíjí Limit. Když máte plný Limit, můžete použít speciální úder, říkejte mu klidně kouzlo. Právě na kouzlech závisí, jaký je živel soupeře. Nakonec si povíme o RPG prvcích. Důležitou roli hrají Soul Gemy. Získáte je za každý získaný level, či jako kořist z mrtvých monster. Pomocí nich si můžete vylepšovat vlastnosti. Můžete se naučit otvírat zámky, dát protiúder či skákat. A závěr? Skvělé, propracované a česky mluvící RPG, za které by se nemusel stydět leckterý vývojář. Zkrátka hra, kterou budete hrát dlouho a budete ji hrát až do té doby než ji celou dohrajete. A až ji dohrajete, budete čekat na pokračování! Web: www.forbiddensaga.blogspot.com Na této stránce pak najdete začínající FS wiki, kterou pomáhám editovat: www.cs.forbiddensaga.wikia.com/wiki/Forbidd en_Saga_Wiki Hodnocení: 85 % (velmi dobré) ■
Obrázek: forbiddensaga.blogspot.com
Povídka
9
Azurová planeta II – Část druhá Stanislav Cepník st. nohy stačily. Ti s malými dětmi se začali jedinců, kteří se rychle vzpamatovali. opožďovat, ale nikdo na ně nečekal. Šlo o Věděli, že musí zoufalce uklidnit a Vysoké a rozlehlé pohoří s nesmírně život, solidarita zmizela. zorganizovat další postup, jinak nikdo strmými stěnami a ostrými špičatými nepřežije. vrcholy, na jehož dně se vinul kaňon, bylo Když je člověk v bezpečí, je hrdina. od obydlené části Zelené planety, která (To se zřejmě týká i obyvatel jiných Vedení se ujali Filo s Munem. Vybrali zabírala asi osmdesát procent povrchu, planet.) Nebojí se smrti, riskuje, někdy ji nejzdatnější muže, ostatní museli ustoupit. oddělené velkou neúrodnou kamenitou jakoby sám přivolává. To ale jen do té Ti s dětmi byli přednostně umístěni v malé pustinou, většinou holou, jen místy s doby, než se smrt skutečně přiblíží. Pak místnosti, ostatní se schoulili u stěny. ostrůvky keřů a trávy. Žilo tam několik bojuje o holý život ze všech sil a prosí Všem bez rozdílu bylo zima - jedinou druhů menších pouštních živočichů. Jen při úpěnlivě Stvořitele, o němž dřív ve své možností bylo uvolnit průchod tunelem. úbočí pohoří se táhl úzký zelený pás, místy pýše nechtěl ani slyšet, o záchranu a Aspoň malý, aby se jím bezpečně protáhly zabíhající do několika horských údolí, do slibuje všechno možné i nemožné. Přežije dospělé osoby – pak už to šlo ráz na ráz. kterých bylo možno vejít úzkými průrvami – li však, obvykle na své sliby rychle Jedni opatrně odstraňovali kameny od levé ve skalách. Přestože přímo lákala k pobytu zapomíná. Jsou jistě i výjimky, ale strany tunelu, druzí je skládali u protější (byla tam jezírka, potůčky, stromy), rozhodně jich není přespříliš. V tomto stěny. Nebylo to snadné. Museli dbát na to, obydlena nebyla – snad kvůli velké pustině ohledu jsou Zeleňané, když se vzpamatují aby se kamení nesesouvalo, aby nikoho mezi pohořím a obydlenou oblastí. ze šoku, přece jen o něco lepší než nezavalilo. Kromě několika kovových Výjimku tvořilo jedno údolí, z něhož vedl pozemšťané. Jsou pokornější, vděčnější, sloupků 10 x 30 cm a dva metry dlouhých, pracně vybudovaný tunel spojující povrch moudřejší. které byly k dispozici v pomocné s hluboko položeným kaňonem. V tomto místnosti, a několika kratších vzpěr se Světlo v tunelu povážlivě sláblo, až údolí bydlelo a hospodařilo asi dvacet šrouby neměli nic. zhaslo docela. Jen na stěnách ještě blikalo rodin. Muži byli zaměstnáni jako obsluha a nouzové osvětlení - prvních pět set metrů Práce byla zdlouhavá, vyčerpávající. údržba tunelu, bylo-li zapotřebí přepravit cesty proběhlo bez větších problémů, jen Muži se střídali po krátkých časových dolů či nahoru lidi nebo materiál. Byla to prudce klesající podlaha značně unavovala úsecích, sil jim rychle ubývalo. Jen zima veledůležitá dopravní tepna vedoucí do nohy. Uprchlíci už dosáhli první jim při této dřině nebyla – po osmnácti obydleného kaňonu, jak víte z minulé „odpočinkové místnosti“. Těch bylo v nekonečných hodinách byl vytvořen a kapitoly. tunelu vylámáno do skal celkem pět (pro zabezpečen potřebný průchod. Když začala katastrofální série případ nenadálé závady v tunelu). Bylo Zbědovaní, prochladlí a hladoví, ale hrozných výbuchů doprovázených požáry tam nářadí na drobné opravy přepravníků, šťastní uprchlíci mohli za Munova vedení a otřesy půdy, nechali k smrti vyděšení čelové svítilny, něco potravin, pracovních pokračovat v cestě. Někteří šli už z obyvatelé okolí tunelu všeho, popadli děti oděvů a přikrývek. Z jedné stěny vytékal posledních sil, menší děti byly neseny, ale a spěchali k tunelu. Za jejich zády se malý pramínek vody zachycované v zástup šel. Průvod uzavíral Filo s dvěma rozpoutalo peklo. Výbuch stíhal výbuch, kamenné jímce s přepadem, aby mohla nejzdatnějšími muži. Dbali na to, aby každý nový byl vždy silnější předchozího, přebytečná voda odtékat malou stružkou nikdo nezůstal na cestě. I z dalších náhle ztemněla obloha, byla co chvíli pryč. Ti moudří, kteří místnůstky budovali „odpočivadel“ si vzali to, co potřebovali, v ozářena děsivou rudou září. Půda se „pro všechny případy“, nemohli tušit, že tom posledním, asi 500 m od ústí tunelu do chvěla, vzduchem létaly kameny a úlomky jednou zřejmě zachrání řadu životů. kaňonu, zůstali ti nejvyčerpanější. To už bortících se budov. Praskaly i některé Všichni se tam sice nemohli vejít, ale o to svítilna, kterou nesl jeden z mužů vrcholky horských štítů, balvany se s teď nešlo. Získali však několik dobrých kráčejících vpředu, osvětlila vrata. ohlušujícím rachotem řítily do údolí. svítilen a ti nejpotřebnější se dooblékli. To To byl konec cesty a snad i útrap. V to Hořela snad i země a kamení. Z požárů bylo životně důležité, protože teplota v všichni doufali, i když nikdo z nich nemohl stoupaly k obloze sloupy černého dýmu, tunelu se pohybovala mezi pěti až osmi vědět, co je za nimi čeká. všude se šířil nesnesitelný zápach, už stupni Celsia. téměř nebylo možné dýchat. Muno otevřel malá dvířka pro průchod Když míjeli druhou „nouzovou“ jednotlivců. Do tunelu se prodralo trochu Jako zázrakem doběhli všichni místnost, podlaha v tunelu se začala vlnit a denního světla. Rázným pohybem ruky prchající k vratům nedalekého tunelu včas v nadloží, asi dvacet metrů před nimi to zastavil nedočkavce, kteří už už chtěli být (bylo jich celkem devadesát osm). Prchali zapraskalo. Nejdříve sotva slyšitelně, pak o venku. „Nejdřív musíme zjistit, jak to tam tak, jak byli, někteří bosi, oblečení jen něco víc, až nakonec strop po celé šíři vůbec vypadá.“ Prošel dvířky. Dva muži nalehko. Dovnitř se dostali bez problémů. tunelu praskl a zavalil cestu kamením. dávali pozor, aby ho nikdo nenásledoval. Zavřeli vzduchotěsná vrata a v houfu Potom pohyby půdy ustaly a v tunelu se Za chvíli byl zpátky. „Vypadá to nadějně, vyrazili k přepravníkům. Ty ale rozhostilo hrozivé ticho. Nouzová světla aspoň poblíž tunelu. Můžete otevřít celá nefungovaly. Cesta pěšky byla zdánlivě definitivně zhasla. Tunel byl rázem vrata a vyjít pomalou ven.“ – Ty tři krátká, kvůli strmosti však velmi těžko neprůchodný, hromada kamení sahala kilometry cesty překonávali víc než 24 schůdná. To nikomu nevadilo (stejně téměř ke stropu. hodin. ► neměli jinou možnost), hlavně že byli Ozvaly se hysterické výkřiky. zachráněni, jak věřili. Když pak začaly Uprchlíci začali ztrácet hlavu. Dopředu ●●● vibrovat stěny, podlaha i strop tunelu, nemohli, zpátky taky ne. Nahoře je čekala zmocnila se jich hrůza. Spěchali, co jim jistá smrt. Přece jen se ale našlo několik Tunel
Povídka Na keře a na trávu před vraty se dívali téměř jako na zázrak. Tady život nevymizel. Když dosedli do trávy, zvedl se oblak jemného popílku, kterým byl trávník jako „pocukrován“. „Dejte si honem všichni nějakou látku před ústa, nebo se udusíte!“ vykřikl Kosaj, který patřil k nejzkušenějším. „A dávejte pozor, ať zbytečně nevíříte popílek!“
10
půda v kaňonu se začala mírně chvět. Pak se na několika místech začaly valit z vrcholků hor balvany i drobnější kamení. Na třech místech zavalilo silnici, táhnoucí se po břehu říčky, přehradilo i vodní tok, ale voda si naštěstí našla cestu mezi balvany, takže nic nebylo zaplaveno. Horší bylo, že v nejširším úseku byly padajícími balvany zničeny hospodářské budovy se stroji, ale naštěstí nedošlo k ztrátám na Celý dav se pomalu ukládal na životech. trávník. Bylo příjemné teplo, to působilo na prochladlé uprchlíky blahodárně. Když Obloha ztmavla jako v noci a asi po se usadil zvířený popílek, dalo se dobře hodině se začal do kaňonu snášet jemný dýchat i bez látkových filtrů. – Teď teprve popílek. Zpočátku hustě, pak stále méně, většinu zachráněných opustily síly a padla až asi po deseti hodinách přestal padat. na ně smrtelná únava. Měli pocit, že celí Místy ho napadalo až deset centimetrů. zhadrovatěli, ale bylo jim příjemně a téměř Obyvatel kaňonu se zmocnila hrůza. všichni usínali. Měli nahoře své příbuzné, přátele, známé. Polova se Sukinem, kteří dokonale Co je s nimi? Spojení s povrchem bylo znali kaňon, se po krátkém odpočinku s beznadějně přerušeno, na žádné signály vypětím všech sil vydali na cestu. Věděli, nepřišel ani náznak odpovědi. že první obydlí, jakási vstupní brána do kaňonu, se nachází o pouhý kilometr dál, v ●●● místě, kde se kaňon začíná rozšiřovat. Je to příbytek pro obsluhu tunelu, bydlí tam dvě Teprve uprchlíci, kteří se tunelem rodiny patřící k technickému personálu. dostali do kaňonu, vnesli do nejistoty Tam snad dojdou. jasno. Hrozné jasno. Bylo to mnohem horší, než bylo možné očekávat. – Cesta byla sice široká a pevná (kvůli Šokovaní obyvatelé domu nevěděli, jak případné přepravě větších nákladů), ale předat hroznou zprávu dál. Nejdřív ale místy se svažovala a po popílku to museli pomoci těm, kteří prošli tunelem. nepříjemně klouzalo. Polov i Sukin byli od Okamžitě tam poslali malý povoz s pádů, kterým se při vší opatrnosti potravinami, bylo to poměrně blízko a nevyhnuli, samá modřina, ale šťastně došli povozu se podařilo překonat i kluzkost k cíli. Bylo na čase, na další cestu už by cesty. jim byly síly nevystačily. Šokovaný kaňon Třicet kilometrů dlouhý kaňon, široký 500 – 900 metrů, se na třech místech výrazně rozšiřoval na pět, dva a čtyři kilometry. Na dvou nejširších místech byly pěstovány zemědělské plodiny, takže pokud šlo o zdroje obživy, byl kaňon v případě nutnosti zcela soběstačný. V těch místech stála malá sídliště a těsně u strmých skalních stěn hospodářské budovy se zemědělskou technikou a sklady, v nejužší z rozšířených částí kaňonu pak laboratoře, výzkumné pracoviště, velký přednáškový sál, dílny – a pochopitelně pohodlné domky pro zaměstnance. Už víme, že jeden kilometr od ústí kaňonu stála obytná budova pro zaměstnance udržující tunel, na konci kaňonu na tříkilometrovém níže položeném, jakoby zanořeném úseku, byly vysazeny ovocné stromy a stály tam dvě budovy: obytná pro pěstitele a ošetřovatele stromů a skladiště pro sklízené ovoce. Když došlo „nahoře“ ke katastrofě, slyšeli obyvatelé kaňonu tlumené rány a
všichni, bez ohledu na zimu, se museli vrátit za vrata tunelu. Přívaly deště po půlhodině ustaly. Říčkou se valilo husté bahno. Na jedné straně prudký déšť očistil povrch kaňonu od popílku, ale bahno, které takto vzniklo a nebylo na všech místech strženo vodou do říčky, zcela vyplnilo všechny dolíky a zalepilo i dobrou polovinu polí. Co bude s úrodou? Vystačí kaňon i s tím, co nebylo zničeno? Břehy potoka byly zahlcené bahnem. Silnice táhnoucí se po břehu asi metr nad hladinou říčky byla sjízdná, až na zavalené úseky, které se zatím kvůli dešti nepodařilo zcela uvolnit. Ty ale byly až za první osadou. Cesta k tunelu byla volná a na zprůchodnění dalších úseků se pilně pracovalo. Zato ty tři jakoby zanořené kilometry na konci kaňonu byly pod vodou, spíš pod bahnem. Obyvatelé se před přívalem jen zázrakem zachránili na provizorním plavidle, na němž se dostali do bezpečí. Život v kaňonu
Uprchlíci byli rozděleni do jednotlivých sídel, byli ubytováni dokonce i v té části, kde žili jen vědečtí a techničtí pracovníci. Pro bydlení byly upraveny i menší místnosti vylámané ve skalách (těm se až na vlasové trhliny na několika místech nic nestalo). Všichni jen trochu práceschopní obyvatelé začali čistit kaňon Hned poté se museli odhodlat k tomu, a znovu obdělávat pole, kde byla zničena aby poslali hroznou Jobovu zvěst dál. úroda. Nejbližší sídlo bylo vzdálené šest Nikomu nebylo jasné, zda byla kilometrů, ale spojení mezi sídlišti kaňonu zničena celá planeta, nebo jen její část. Na přerušeno nebylo, a tak se odhodlali. Nemá severní straně byla přece dvě nízká pohoří, cenu popisovat zoufalství, které zpráva snad tedy aspoň tam se někdo zachránil... vyvolala. Určitě bylo dobré, že se museli A možná i někde jinde, třeba u pobřeží... neprodleně připravit na příchod uprchlíků Ti, co se vydali tunelem nahoru, aby a zabezpečit jim aspoň pro první okamžik přístřeší, neměli tudíž mnoho času na zjistili něco bližšího, neuspěli. Vrcholky hor byly pro svou strmost zcela zármutek. Museli okamžitě odeslat povozy, nepřístupné. Zbývaly signály. Nahoře před jakési malé autobusy. Věděli, že kdo ústím tunelu byla instalována vysílačka, nejsilnější, jaká byla v kaňonu k dispozici. rychle dává, dvakrát dává. Část obyvatel kaňonu začala okamžitě Signály byly vysílány do všech stran i do zprůchodňovat zasypané úseky silnice a vesmíru (tam ale měly malý dosah). Nic, koryto říčky. Protože měli k dispozici nic a nic. výkonnou techniku, nebyl to velký Během tří měsíců se podařilo poněkud problém. Zatím se shora spustil tichý déšť. víc uvolnit a zabezpečit tunel, sestrojit v Drobný, mírný, ale stále intenzivnější, až dílnách kaňonu miniaturní letoun pro dvě se proměnil v průtrž. Tu v kaňonu nikdy osoby, dopravit jeho části na povrch, předtím nezažili. Voda se začala valit i ze smontovat a vydat se na průzkum skal. Odklizovací práce musely být vzduchem. – To, co letci uviděli, jen okamžitě zastaveny. Všichni prchali do potvrdilo jejich tušení, přesto jim to bezpečí svých domovů. – Bylo dobré, že vyrazilo dech. Dokonalá zkáza. ke skupině zachráněných stačila ještě Nezbývalo nic jiného, než zdokonalit předtím dojet pomoc s potravinami, ale vysílačku, napevno ji umístit nahoru ►
Povídka
11
před vstup do tunelu, zapojit ji a prosit Stvořitele, aby někdy někdo zachytil jejich volání o pomoc. Zatím dole v kaňonu byl zorganizován život tak, aby tam mohli žít v klidu a poměrné pohodě, než někdo zjistí, zda na Zelené planetě někde někdo žije, popřípadě na věky, protože takový koráb, který by mohl doletět pro pomoc na Azurovou planetu, nikdy nemohou s tím, co mají k dispozici, postavit. ●●● Když Bronzané vezli naše Zeleňany na Azurovou planetu, aby s ní navázali spolupráci, neboť jejich záměry ve vesmíru byly totožné se zeleňanskými, odbočili na žádost Zeleňanů ke zničené planetě, aby viděli, v jakém je stavu. I když už měli záznamy ze sondy, tudíž věděli, že tam život zcela vymizel. Obrovské překvapení zažili, když zachytili signály vysílané od tunelu. Nemohli přistát, to bylo příliš riskantní, nemohli se k planetě přiblížit ani natolik, aby byli viditelní. Jen k ní vyslali několik signálů. Když obsluha vysílačky zaznamenala slabé zapípání v přijímači, domnívala se, že se jí to jenom zdá. Zvuky se ale po chvíli opakovaly. To už bylo jasné, že o nich někdo ví. Zajásali. V první chvíli si neuvědomili, že to mohou být i nepřátelé, kteří by je mohli zničit. To jim došlo, až když první nadšení pominulo. Stejné nadšení panovalo i v kaňonu, když tam došla zpráva od obsluhy vysílačky. Signály z vesmíru po chvíli přestaly. Neznámý tedy odletěl. Proč? Vrátí se někdy? Snad ano, jinak by se jim byl neohlásil.
Před výpravou bylo několik otazníků: 1. Přežil vůbec někdo, nebo signály vysílal automat opatřený nevyčerpatelným zdrojem energie? Ani to nebylo možné vyloučit. 2. Kolik Zeleňanů přežilo? Byli to jenom obyvatelé kaňonu, nebo tam našli útočiště i ti, co žili u tunelu? 3. Je vůbec možné přistát na některém místě poničené planety? Udrží její povrch takové zatížení? Bude možné opět odstartovat? 4. Nehrozí posádkám nebezpečí z možného ozáření z nějakého zatím neznámého zdroje? - Všichni budou mít samozřejmě dobré ochranné skafandry pro první kontakt s pevninou, ale budou účinné? Tady už bylo nutné riskovat, jinak by se expedice nemohla uskutečnit. 5. Jak velké koráby mají odletět? Kolik jich má být? Jaké má být složení expedice a kolik má mít členů? Z toho všeho vyplývalo, že i když má výprava odletět co nejdříve, nesmí být uspěchaná. Po důkladných rozborech bylo rozhodnuto, že odletí tři koráby. Dva velké pro přepravu „repatriantů“, schopné odvézt po třiceti osobách, jeden s odborníky, vědeckými pracovníky, techniky (celkem 8 osob), přístroji pro základní výzkum poměrů na planetě a také nářadím pro případné nejnutnější opravy, kdyby se vyskytly nenadálé závady na korábech. Každý z korábů vezl i miniaturní mobilní stroj umožňující pohyb vzduchem, popř. i po zemi, pokud by to bylo možné, protože expedice chtěla alespoň přibližně zmapovat stav planety po katastrofě. Zmiňovat se o zabezpečení výživy nejen pro členy expedice by bylo nošením dříví do lesa. Snad ještě jednu zajímavost: mezi členy expedice byli i dva pozemšťané, mimořádně zruční mechanici.
Těšili se na návrat neznámých, zároveň se i trochu děsili, kdo to bude. Na Zelené planetě Začala jim dlouhá doba nejistoty, naděje Let korábů byl klidný bez jediného smíšené s obavami. Nejistota je vždycky strašná. Deprimuje. Ale byla tu i jiskra problému. Přistání provedené zkušebně jedním z korábů v blízkosti tunelu dopadlo naděje a ta jim dodávala sílu. dobře. Polohu kaňonu všichni dobře znali. Byl uvnitř jediného vysokého a rozlehlého ●●● pohoří, navíc od tunelu, který k němu vedl, byly bez přestání vysílány do éteru signály. Záchranná expedice Na Azurové planetě se urychleně připravovala expedice určená k záchraně Zeleňanů, kteří přežili v kaňonu katastrofu. Čím byla katastrofa způsobena, nebylo nikomu jasné. I toto tajemství měla expedice alespoň trochu poodhalit. Především ale měla navázat přímý osobní kontakt s přeživšími, pokud někdo přežil, a bude-li to možné, aspoň část z nich převézt do nového domova na Azurové planetě.
letiště, ale ta byla určena pouze pro místní lety. Naše expedice si mohla (čistě teoreticky) vybrat, přistávacích ploch bylo na planetě dost, nebylo však jasné, zda jsou po katastrofě v takovém stavu, aby umožnila bezpečné přistání a odlet vemírných korábů. Povrch planety byl pustý, jakoby politý nějakou glazurou, která už byla v době naší expedice místy narušena menšími či většími ostrůvky zeleně a malými vodními plochami. Ty, stejně jako vodní toky, byly zaříznuty hluboko do terénu. Na severu planety se rozprostírala dvě nízká pohoří, také jakoby něčím politá, na jihu pak jedno rozlehlé, vysoké, se strmými skalami. Jedině jeho vrcholky byly čisté, bez jediného nánosu. „Poleva a glazura“ připomínala lávu, ale ta nepřicházela v úvahu, protože na planetě nebyla jediná sopka. V tomto prostředí musela expedice – s určitým rizikem – přistát. Jak dopadne přistání v těchto místech? Jsou někdejší přistávací plochy schopny udržet těžké koráby? Jak vysoká vrstva popílku na nich leží? Je sypká, nebo natvrdo udusaná dešti? Když první koráb, jakýsi pokusný králík, dosedl bez problémů, ostatní ho následovaly. Velitel expedice rozhodl takto: Část výpravy zůstane u tunelu (dva koráby) , druhá část s jedním korábem se pokusí přistát u někdejšího hlavního města. Pro orientaci jim sloužila mapa, také zvláštní pahorky, trosky někdejších měst, přikryté rovněž už zmiňovanou glazurou. Podle těchto bodů se dostali až k někdejšímu centrálnímu letišti. Velitel korábu podal zprávu veliteli celé expedice, který zůstal u tunelu, a čekal na pokyny, jak má postupovat dál. Pokyny přišly vzápětí: Zatím zůstaňte na místě, neopouštějte koráb, až zjistíme, co se dějě v kaňonu, dostanete další pokyny.
To už se ale otevřela vrata tunelu. V nich se objevily dvě postavy a vyzvaly posunky posádky korábů, aby vystoupily ven a daly jim najevo, že jim nehrozí žádné nebezpečí. Několik členů posádek Přistávací plocha poblíž tunelu nebyla bylo ze Zelené planety. Zástupci obyvatel příliš velká, měla sloužit především místní kaňonu si oddechli. Přiletěli jejich někdejší dopravě, ale mohla v případě potřeby druhové. sloužit i pro větší konvoj, pokud by byly Polovina posádek se vydala tunelem koráby řízeny zkušenými piloty. do kaňonu, ostatní zůstali u korábu. Velké meziplanetární letiště leželo u teď už zničeného hlavního města (viz Oboustrannou radost ze setkání přiloženou mapku), další dvě pak u center popisovat nebudu, tu si jistě dovedete východní a západní oblasti. Kromě toho představit. ■ ležela u někdejších větších měst menší
Román na pokračování
12
Pri ohni Splnené sny – Část siedma Rastislav Kučírek Ráno som sa zobudil v krásne drevom voňajúcej izbe. Ležal som na posteli bez prikrývok, len tak uložený, a pozeral do stropu. Moje veci boli uložené na malom stolíku blízko postele. Rozmýšľal som, kto ma asi mohol vyniesť hore, uložiť do postele a priniesť mi všetky tie veci. Včera, keď som ešte len prvý raz objavil toto sídlo, nejako zvlášť som si nevšimol, že budova má viac poschodí, kde sú pravdepodobne jednotlivé izby, v ktorých som práve vstal. Postavil som sa na nohy, natiahol, vyzbrojil sa všetkými vecami a vykročil von z izby. Dostal som sa na menšiu chodbu, kde boli na pravej strane aj ostatné izby. Po ľavici boli schody dole. Pohľadom som ešte prešiel izbu, či som si nič nezabudol, zavrel som dvere a išiel smerom ku schodom dolu. Zišiel som schodmi a vyšiel po ľavej strane krbu na prízemí. Schody boli schované v prítmí, takže som ich včera mohol sotva vidieť. Dostal som sa do krčmy, kde som bol aj včera. Ako som sa tak rozhliadal, miesto bolo ľudoprázdne. Prechádzal som sa pomedzi prázdne, alebo všade boli poprevracané stoličky, pomedzi stolmi plnými zvyškami jedál a pití zo včera. Barman tu ešte nebol, a preto tu ešte nikto iný neupratal. Ako som tak kráčal a cítil sa ako nejaký osamelý človek kráčajúci po opustených obydliach, zbadal som Silvera, schovaného ticho v rohu, ako bafká fajku. Pousmial som sa: „Dobré ránko.“ „Dobré, dobré – vyfúkol obláčik dymu – no ako si sa vyspal?“ „Ale dobre len dosť málo. A ty si čo už hore?“ „Ále ráno som bol ukradnúť také listiny, podľa ktorých ma mali zatknúť.“ Pousmial som sa: „Takže to, čo sme včera s Darikou zháňali, nebolo na škodu...“ „Veru nie.“ „Uhm. A ako som prosím ťa zaspal? Veď si vôbec nepamätám, ako som sa mohol ocitnúť v hentej posteli!“ „To vieš, zaspal si pri krbe, rovno v kresle, a keď sme s tebou potriasli, aby si šiel hore, kľudne a ticho si odpochodoval. Veci by si tu bol nechal, tak som ti ich ešte doniesol...“ „Normálne, sám, bez toho, aby ste ma pridŕžali, som vstal a odišiel?“ „Presne tak.“
„No teda ja si to vôbec nepamätám! Predstav si, čo všetko možné by ste mohli so mnou robiť, keď som taký ľahko ovládateľný!“ „Ja si myslím, že nám môžeš kľudne dôverovať...“ „Ja mám len stále obavy. Veď som tu len zopár dní a už som s vami v takom blízkom kontakte, už do vás vkladám toľko dôvery... To sa ľahko môže obrátiť voči mne!...“ „Nejdem ťa tu chlácholiť ani ti hovoriť, že máš zbytočné obavy. Keď sa ti niečo nepáči, môžeš ísť priamo na ulicu, nájdeš tam dosť iných spolkov.“ „Ale veď ja viem, ja viem...“ Elf si so spokojným úsmevom potiahol z fajky a spýtal sa ma: „Nejdeš sa prejsť?“ Znova som sa rozhliadol vôkol seba po prázdnej izbe, ktorá pôsobila tak pusto, až som si uvedomil, že prechádzka takým sviežim lesíkom by mi prospela: „Dobrý nápad. Poďme.“ Vyšli sme z dverí krčmy a na moje prekvapenie vychádzajúce slnko už bolo vcelku vysoko. Osvetľovalo chladné kamene mesta a jeho lúče presvetľovali paru, ktorá sa vytrácala zo striech domov. Ponurá atmosféra skorého rána sa vytrácala a prichádzal krásny nový slnečný deň. „Tak čo? Rozhýbeš si trochu telo po ránu?“ – pýtal sa Silver a pri tom schovával fajku do vačku. „Aach, ja nemám moc rád pohyb po ránu...“ „Neboj, tento pohyb si zamiluješ akokoľvek.“ – dopovedal a vyhupol sa na najbližší múr. Prešiel zopár skrčených krokov a ladne preskočil na vedľajší dom. Dlho som neváhal a vyhupol som sa za ním. Preskákali sme po pár strechách, poschodiach, až sme sa dostali ku hradbám, a vyhupli sa na ne. Po nich sme prebehli známy krátky úsek a potom už pod klenbou brány von. Vlastne ani neviem, či by tade elf išiel, keby ho nepredbehnem a vediem ho. Už minule spomínal, že z mesta pozná hrozne veľa rôznych tajných východov... „Tak? A teraz ktorým smerom? Tadeto som prišiel a pokiaľ viem, je tu navôkol prevažne len buš...“ – povedal som mu skrytý za sudmi položenými pri hradbách. Od stráží sme boli aj tak ďaleko, takže sme sa možno ani nemuseli báť, ale aj tak sme sa radšej schovali.“ „A čo je zlé na buši?“
„Noo... ehm tá rovina všade navôkol, málo stromov... Myslel som, že pôjdeme do lesa.“ „Veď aj pôjdeme, no než tam prídeme, budeme musieť prejsť cez ňu. A mimochodom, táto buš je vcelku malá, takže, keď sa pozrieš po nej na vôkol, vidíš vždy nejaký okraj – les, mesto, more, skaly...“ „Takže teraz pôjdeme do lesa takú dlhú štreku?“ „Áno.“ „No dobre teda... aspoň sa prejdeme...“ Vydali sme sa na cestu a pustili do rozprávania. Silver mi ukazoval všetko možné, najmä špeciálne rastliny, z ktorých sa dali zrobiť všelijaké esencie pomocou kúzel, čo mal vo svojej pamäti. Počas cesty sme sa dostali na štreku, ktorá bola druhá hlavná vedúca na mesto. Tadeto všetci dedinčania ráno putovali do mesta predať svoj tovar. „Počuj, ako sa vlastne volá to mesto, v ktorom som bol a kam títo všetci idú?“ „Denestir.“ „A odkiaľ vlastne prichádzajú všetci títo ľudia? Veď navôkol nevidím žiadne osady.“ „Schádzajú sa z veľmi širokého okolia. Tu v meste, kde je prístav, sa výborne predávajú veci, ktoré sú na viacerých miestach veľmi vzácne, a preto za ne obchodníci dobre platia.“ „No a kde je taká najbližšia dedinka?“ „V tom lese, kam práve mierime.“ „Aha, a plánuješ ísť aj dovnútra dediny?“ „Uvidíme.“ Na chvíľu sa odmlčal, zamyslel sa, a potom sa ozval: „Nepovieš mi ešte niečo o živote na Zemi, odkiaľ si prišiel?“ „Ale áno, prečo nie... Ako si ju pamätáš? Porozprávam ti, čo všetko sa zmenilo.“ Tak sme sa začali rozprávať, elf mi hovoril, ako si on pamätá Zem, v akom stave ju opustil, a ja som mu vyprával o udalostiach, ktoré zmenili svet, zmenili ľudí, udávali smer. Silver sa veľa pýtal, zaujímal sa, tváril sa dosť odmerane, ale ani raz clivo. Popri reči sme sa napokon dostali k téme – z ktorej krajiny pochádzame. Ja som spustil vyprávanie o svojej vlasti, lenže po chvíli mi došlo, že vôbec nemusíme pochádzať z tej istej, a navyše sme stále hovorili v elfčine, takže ani neviem, po akej reči vie ►
Román na pokračování Silver hovoriť. Elfsky som sa ho spýtal, odkiaľ vlastne pochádza: „Počuj naposledy, keď si mi hovoril o svojom živote tu v Perilane, nespomínal si mi, odkiaľ si prišiel zvonku...“ „Ani o tom nechcem moc hovoriť. Iba ma zaujímalo, či sa ľudia zmenili odvtedy, čo som odtiaľ došiel, ale podľa toho, čo počúvam, vidím, že nie.“ „No veď nemusíme to rozoberať. Len by ma zaujímalo, či by si ma rozumel, keby hovorím mojou rodnou rečou. Elfsky som sa síce dlho a poriadne učil, ale lepšie by mi padlo hovoriť v mojej rodnej reči.“ „A načo? Veď si v inej krajine, hovoril si mi, že chceš začať so všetkým odznovu.“ Pozrel som na oblohu a odpovedal: „Vieš čo? Máš pravdu. Nebudeme sa o tom baviť. Len mi prosím povedz, ako si sa sem dostal.“ „Všetci Garwellovia sa sem premiestňovali honosným rituálom – tak ako ty, tak aj ja. A všetci sme sa ocitli na rovnakom mieste. Na tej lúke, po ktorej si kráčal prvý raz, keď si sem prišiel. Všetci sme sa najprv dostali do hostinca u Kartera a drevorubači nás kryli, nikomu nič nepovedali. Čiže keď ich mestskí strážnici vyzabíjali, nevedeli, čoho sa dopustili.“ „Aha, takže preto si ich tak kruto potrestal?“ „Nebol to len trest. Bolo to aj ponaučenie. Prenasledovali ma kvôli tomu, že som v meste ničil tyraniu, čo sa snažili nastoliť, a navyše nie všetci zomreli, tak dúfam, že sa z toho ponaučia.“ „A kto tam bude teraz miesto nich?“ „To práve neviem, ešte uvidíme.“ Počas rozhovoru sme sa približovali k ľuďom smerujúcim do mesta, no keď už sme boli blízko, Silver si to rozmyslel a rozhodol, aby sme sa medzi nimi moc nemotali, pretože nevieme, kto by sa tam mohol nachádzať. Tak sme kráčali obďaleč a sem-tam sme medzi sebou prehodili nejaké slovo. Ja som si všimol, že les, čo sa mi zdal byť taký vzdialený, už je celkom blízko nás a ani som sa nenazdal a už sme boli aj na jeho okraji. Čas akosi rýchlo ubehol. Aj slnko na oblohe už bolo v polohe poobedia. Ľudí na ceste, ktorá už bola teraz v diaľke, ubúdalo. Vošli sme do lesa. Všade bola zeleň, zem bola vydláždená machom a vtáky štebotali. Príroda hrala opäť úžasné divadlo a ja som sa rozplýval. Hodnú chvíľu sme mlčky kráčali, až sa napokon elf ozval: „Čo keby sme tu prespali?“ Prišlo mi to ako skvelý nápad a radostne som súhlasil. Tábory ma vždy
bavili a pri takomto návrhu som si u predstavoval, aké to bude celé skvelé spať tu, pod holým nebom, teraz, keď je také skvelé počasie. Aj Silvera jeho vlastný nápad potešil a usmial sa. „Tak potom by sme mali ale čosi uloviť, aby sme neboli hladní.“ Pri týchto slovách som sa zľakol. I keď som si budoval vnútornú silu a zaháňal som strach, voči vražde zvieraťa som mal vždy predsudky a vedel by som ho zabiť, asi len keby mi išlo o život. V tejto situácii som sa za to hanbil, ale aj tak som si to priznal. A priznal som to nahlas: „Vieš, ja... ehm... myslím, že nedokážem ešte uloviť nejakú zver.“ „No tak to nevadí, môžem to spraviť aj ja, ale mal by si sa to naučiť.“ – odpovedal celkom kľudne bez náznakov prekvapenia. „Dobre, veď to chce len čas. Ja sa posnažím.“ „Fajn, tak ja idem niečo uloviť a ty bež prosím zatiaľ nájsť nejaké táborisko. A priprav drevo na oheň!“ „Áno, však viem... Len ako sa stretneme?“ „Neboj sa, ja si ťa nájdem.“ „Výborne, tak teda lovu zdar!“ zakričal som a už som od nedočkania celý roztržitý utekal. Behal som po tráve, po machu, preskakoval potoky, kľučkoval medzi stromami, šuchotal po starom lístí, alebo som vyšiel a zase zišiel zopár kopcov, než som sa cítil dostatočne vybehaný a spokojný. Ďalej som už iba kráčal a pozeral z miesta na miesto, kde by sme sa mohli zložiť. Ako som tak rozmýšľal, napádalo ma, ako ma môže elf zase nájsť. Podľa nejakého kúzla? Alebo má taký dobrý čuch? Veď som chodil aj cez potoky, to by predsa stratil stopu... A kde môže byť tá dedina, ktorú spomínal? A čo keď v lese žijú dáke nebezpečné zvery? Začínal ma obklopovať strach. Pre pocit istoty som do ruky chytil dýku, ale neprestal postupovať ďalej. So stiahnutými svalmi som ešte chvíľu kráčal, ale po nejakej dobe som sa ukľudnil - cestu som si pamätal, takže v núdzovom prípade by som sa mohol vrátiť. Predo mnou sa zjavil prudký kopec. Priam až taký, že miestami boli skaly. Bol to výbežok z hrebeňa a dalo sa naňho len ťažko dostať. Napadlo ma, že na takýto kopec sa zvieratá určite nedostanú, a tak som sa tam začal štverať. Kamene boli pevné, nedrobili sa, pevne sa dali uchopiť a behom chvíle som bol na vrchu. Obchádzal som celý kopec zhora a usúdil som, že je to najbezpečnejšie miesto, aké som mohol nájsť. Veľké bolo asi tak 50 krát 70 krokov a stromy tu neboli žiadne, iba zopár malých, hustých krov na okraji, ktoré aspoň bránili vetru. „Skvelé miesto“ – povedal som si a vzápätí ma napadlo, ako asi tak založím oheň. Žiadne
13 iné miesto sa mi už nechcelo hľadať a s týmto som bol nadmieru spokojný. Po chvíli rozmýšľania som sa rozhodol vynosiť si drevo zospodu. Veci som si zložil tam, kde som bol, a z opasku na tulci som si spravil pomôcku, s ktorou som drevo dolu zväzoval dokopy a vynášal postupne nahor. Najprv som začal tým najmenším a postupne nosil aj tie väčšie kusy. Išiel som dolu a naspäť najmenej tridsať krát, až kým bolo dosť dreva na celú noc. Keď som to už všetko mal, usadil som sa do tureckého sedu a pozoroval slnko, ako končí svoju púť. Cítil som sa príjemne ustatý i dal som voľný priestor svojim myšlienkam. Les bol pokojný, bolo počuť len vtákov, nad Silverom som nerozmýšľal, len som dúfal, že príde. Rozmýšľal som nad svetom, z ktorého som sem prišiel. Nič iné ma tam nezaujímalo viac ako ľudia, preto som aj teraz rozmýšľal o vzťahoch. Komu asi tak môžem chýbať? Rodine, zopár priateľom? Predstavoval som si ich, ako za mnou smútia. Smútia vôbec? A čo keď majú z toho traumy, ako som mal ja? Videl som smutné tváre svojich blízkych akoby pred sebou a snažil som sa presadiť v svojej hlave myšlienku, že si z toho nič nemám robiť. Avšak vyhrávala myšlienka, ktorá vinila mňa. Radšej som s tým prestal a začal rozmýšľať nad ľuďmi, ktorí chýbajú mne. Prvá ma napadla ONA. Ľahol som si do lístia za sebou a predstavoval si, že leží vedľa mňa. Že sme tu spolu, že je pri mne, ako spolu zakladáme ohník, prechádzame sa po lese... Nie, nie je tu. Možno je. Ale nedokážem sa jej dotknúť... ●●● „Dobré dievčatko...“ – začul som niečí hlas a uvedomil si, že som zaspal. Pohotovo som sa snažil nahmatať svoj nôž. „Daj si... za odmenu, ako si na mňa dlho čakala.“ – ozývalo sa. Prudko som sa vyhupol na nohy pripravený brániť sa, avšak takmer som onemel. Predo mnou sedel drak a pochutnával si na voľačom. Zrak sa mi ešte trošku rozmazával, kým som si všimol elfa. „Bože, ale ste ma vystrašili!“ – schoval som dýku späť do pošvy. „Kde sa tu berieš aj s drakom?“ Elf sa nato pousmial a odpovedal: „Celú dobu, kým sme v Denestire, musí sa ukrývať tu, v lesoch... Pozri sa, čo sme ti priniesli...“ – a odviazal zo svojho draka mladého srnca. Nebol som z toho ohúrený, ale každopádne som bol rád, že mám konečne dačo na jedenie, lebo v bruchu mi už ►
Román na pokračování poriadne škŕkalo. Slnko medzitým zapadlo a obloha pochytila sivú farbu. „Založíme oheň, nie?“ – spýtal som sa. „Založ ho, ale veľmi rýchlo, kým padne rosa!“ Dal som sa do roboty. Pozberal som suché lístie, čo bolo na okolí, sem tam nejakú suchú slamu a medzitým som stále pokukával na draka. Teda dračicu. Nemohol som od nej odtrhnúť zrak. To nádherné telo, krídla, drápy. Stále som ju pozoroval. Lístky a slamu som poukladal na malú kôpku a na to dal malinké halúzky. Akurát som nemal poňatia, ako to bez zapaľovača alebo zápaliek podpálim. Prekladal som nezmyselne paličky a v duchu dúfal, že elf spraví dáke kúzlo, ktorým mi uľahčí robotu. Miesto toho sa oprel o strom a pozoroval ma. Keď už som to nevydržal a nádejne sa naňho pozrel, rozosmial sa: „Mladý skaut je v rozpakoch, čo?“ „Priznám sa, na toto som vôbec nemyslel.“ „No veď skúšaj, skúšaj sa vynájsť!“ „Ja neviem, ktoré skaly sa na to používajú.“ „Tak skús luk a drievko, ale rýchlo, než bude vlhko.“ S ohrnutým nosom som sa snažil nájsť nejakú rovnú paličku a druhé drievko s načatou priehlbinkou od prírody. Zachvíľu už som mal správne drievka v ruke - rovnú paličku som nasadil do tetivy a jej koniec zapichol do priehlbinky na drievku. Začal som rozrábať oheň stálym hýbaním lukom hore a dole. Ku môjmu podivu, sa z dreva začalo dymiť veľmi rýchlo, a keď som začal rozfúkavať, tak palička mi behom pár chvíľ horela. Chytro som ju priložil pod pripravené lístie a oheň s menšou pomocou vzplanul. Potešil som sa a usmial sa rovnako ako Silver stojaci obďaleč. „No vidíš!“ – povedal. Ja som dúchal do ohňa, len aby nezhasol. Keď už som si bol istý, že horí, navrhol som, či nezjeme toho srnca, lebo už som bol od hladu celý bez seba. „A naporcuješ ho?“ – odpovedal Silver otázkou. „Nie – znechutil som sa – voči takýmto veciam mám skrátka výhrady.“ „No dobre, tak to spravím zase ja...“ Bez toho, aby som odpovedal, som priložil na oheň. Mrkol som na dračicu a prichytil ju, ako nás s funením pozoruje. Elf si vybral dýku a začal párať nehybné telo srnca. „Počuj, ako vlastne sa ty s tým tvojim drakom dorozumievaš?“ – napadlo mi. „Tá DRAČICA sa volá Thália. To je jej meno. A dorozumievam sa s ňou
vedomím. Rozumie ma, aj keď hovorím, ale keď sme vo vzduchu alebo v nejakej neprajnej situácii, tak sa rozprávame cez vedomie. Vie vycítiť, čo jej mysľou hovorím, avšak nemá prístup k ostatným častiam môjho myslenia.“ „Takže ona nás teraz rozumie?“ Miesto odpovede elfa sa predo mnou zjavil obláčik dymu z dračích nozdier. Thália sa mi letmým úsmevom zadívala do očí a ja som pochopil, že rozumie. „No vidíš!“ – ozval sa Silver smerom na mňa. „Počuj, a ako sa s ňou rozprávaš tým vedomím?“ Elf zrazu prestal systematicky narábať nožom a vyzeral, akoby si práve niečo spomenul. Prižmúril oči, čo si dával myšlienky dohromady, a nakoniec sa ma opýtal: „Pamätáš si na to vrecko, čo som ti dal, keď sme leteli?“ „Ooo, áno. – zrazu som si aj ja spomenul – Dal si mi ho ako zálohu, že ti môžem veriť. Stále ho mám priviazané pri opasku.“ – odviazal som hnedé kožené vrecko a podával ho elfovi. „Mne ho nemusíš dávať.“ – ohradil sa a pokračoval vo svojej robote. Ja som radšej odvrátil zrak a prezeral si vrecko. „Kedy ho môžem otvoriť?“ – spýtal som sa. „To je na tebe.“ – odpovedal počas roboty. Pozrel som na oheň, priložil ešte zopár klackov, rýchlo som si k nemu sadol a začal rozväzovať koženú šnúrku. Keď povolil uzlík, pomaly som začal roztvárať vrecko a vnútri neho uvidel hrdlo akejsi fľašky. Vytiahol som ju a zistil som, že je to nádobka s akousi esenciou. „Čo je to?“ – spýtal som sa. „Tak to – odfúkol si – ti umožní komunikovať mysľou s mojim drakom.“ „To nemyslíš vážne! Ako je to možné? Myslel som, že to dokážeš len ty - ako jej jazdec - s ňou komunikovať takto... A vlastne prečo som to dostal? Veď teraz sa môžem rozprávať s tvojim drakom a ty o tom ani nemusíš vedieť!“ „Esencia je spravená tak, že o tom budem vždy vedieť. A navyše môžeš Tháliu takto kontaktovať s akejkoľvek diaľky.“ „A... A... Ako som si toto vôbec zaslúžil?“ „Ale veď to nie je tvoja odmena, ale dar za tvoju dôveru, ktorý som ti sľúbil.“ „Lenže to je taký vzácny dar!“ „Hlavne potrebný. Budeš ho potrebovať.“ Nechápavo som pokrútil hlavou a pozrel sa do fľaštičky cez žiaru ohňa. Tekutina bola sfarbená do fialova, ale nepôsobila odpudivo. „A mám to vypiť?“ spýtal som sa pre istotu.
14 „Samozrejme. Len neprikladaj tomu takú váhu. Proste, keď budeš chcieť, tak to vypi.“ S fľaštičkou v ruke som podišiel ku Thálii. Tá už ma akoby s úsmevom čakala. Prišiel som k jej mohutnej červenkastej hlave a gestom som sa spýtal, či môžem do seba vpustiť tú esenciu. Dračí ňufák mi zľahka drgol do ruky a posúval mi ju na naznačenie, že to mám do seba naliať. Jej oči pri tom vyzerali pokojne a uprene. Všimol som si, ako Silver na chvíľu zastavil a pozoroval nás. Chytil som nádobku do ľavej ruky, pravou pohladkal Tháliu po veľkom čele, odštupľoval vrchnák a vypil naraz celý obsah. Zostal som stáť a čakať čo bude. Či so mnou nezatrasie, alebo či nepríde nejaká bolesť hlavy. Chvíľu som napätý čakal, ale nič sa neudialo. „V poriadku?“ – spýtal sa ma ženský hlas. „Áno, nič mi nie je.“ – povedal som nahlas a rozrehotal som elfa i Tháliu. Počul som ich oboch smiech, ako mi narovnako znejú v hlave. Silver po chvíľke dodal: „Skús jej to povedať mysľou!“ Sústredil som sa, či necítim nejaký rozdiel v hlave. Všetko bolo tak ako aj predtým. „Všetko je v poriadku.“ – pomyslel som si. „Počula si ma?“ – spýtal som sa nahlas dračice. „Nie.“ – odpovedala mysľou. „Všetko je v poriadku.“ – pomyslel som si znova, ale zacítil som, akoby sa to dalo myslieť nejako ináč. Akoby tam bola ešte jedna možnosť, ktorou som si to mohol myslieť: „Všetko je v poriadku. Všetko je v poriadku. Všetko je v poriadku.“ - opakoval som a postupne sa dostával cez bariéru svojej mysle, až napokon som cítil akoby voľačo zacvaklo, akoby sa voľačo dostalo na svoje správne miesto. A keď som si znova pomyslel „Všetko je v poriadku.“ – cítil som, že som to konečne pomyslel tak správne, ako to má byť, že som si to konečne správne myslel. „Tak to je výborné.“ - dostal som odpoveď Thálie. „Vážne ma takto rozumieš? Rozprávam sa s tebou? Rozumieš každé slovo?“ „Presne tak.“ „No vidíš, učíš sa rýchlo!“ – vstúpil do rozhovoru cez myseľ elf. „Je to úžasné!“ - tešil som sa. A vzápätí som dostal nápad: „Čo keby sme sa previezli?“ Thália ihneď povstala z pokľaku, v ktorom bola doteraz, zaprela sa o všetky štyri nohy a s ►
Román na pokračování radosťou vyhlásila: „Na toto som čakala!“ „Pustíš ma, Silver?“ „Pravdaže. Bežte!“ Dračica sa jemne naklonila bokom, aby som mohol ľahšie vyliezť, a ja som
15
behom pár sekúnd naskočil. Pevne som sa chopil sedla, pripútal si nohy k popruhom a dal znamenie, že som pripravený. Thália sa celou silou odrazila od zeme vzlietla do oblohy. Krídla mocne zaberali do vzduchu a zrazu som videl v prítmí celý veľký les
pod sebou, celú buš aj Denestir s oranžovo sfarbenou oblohou v pozadí. Thália pomaly krúžila v okolí miesta, odkiaľ sme vzleteli, a nechávala ma kochať sa prekrásnym výhľadom... ■
Děti dubů Jedenáctá část povídky Wotanovo bratrstvo Jakub Cepník Sotva jsme vystoupili z letadla, ozvalo se několik výstřelů a vojenské letiště v Praze-Kbelích se rázem proměnilo v peklo. Naše naděje, že se nám podaří přistát nepozorovaně, se rázem zbortily jako hromádka karet. „Tu máte!“ vrazil mi Vrabec do ruky pistoli a sám se jal střílet kamsi na kraj přistávací plochy. Ve tmě se tam krčily nejméně tři postavy a pálily po nás jako o život. Andrew vypustil z úst jakýsi hybrid mezi anglickou a českou nadávkou, zapotácel se, naposledy vystřelil – úplně mimo – a svalil se k zemi. „Kurvy jedny!“ zařval Vrabec, přičemž se mu evidentně povedlo vyřadit ze hry jednoho ostřelovače. Já jsem zatím svíral smrticí zbraň v ruce, zmatkoval jsem, v duchu jsem se modlil a uvědomil jsem si, že mi byla vojna naprosto k ničemu. Žádná střela mě však zatím (snad zázrakem) nezasáhla. „Ustupujeme!“ zaryčel profesor a mít ještě hlásný roh, vypadal by jako statečný vojevůdce z nějakého béčkového fantasy filmu. Pomalu jsme začali couvat a po chvíli jsme se už řítili po zelené ploše letiště. Přeskočili jsme nějaký plot a běželi jsme dál. Ani nevím jak, ale za chvíli jsme se ocitli v lese. Sněhu naštěstí v Praze moc nenapadlo, nicméně ani tak to nebyla žádná idylka. Prodíral jsem se dopředu jako šílenec, tušíce nepřátele blízko za zády. Neviděl jsem, kam vlastně běžím – byla úplná tma. Větvičky mě protivně šlehaly do obličeje. V jednom místě jsem uklouzl na sněhu a kutálel jsem se hezkých pár metrů dolů ze svahu. Vrážel jsem přitom do pařezů, ale opět jsem to přežil víceméně bez následků. Přeběhl jsem bez rozmýšlení železnici a zastavil jsem se, teprve když jsem spatřil na levé straně hřbitov. Ostatní mě vzápětí dohnali. „Takže, vážení, asi nás zatím nikdo nepronásleduje. Jak jsme na tom?“ vykouzlil Vrabec ve tváři naprosto
nepřirozený a vcelku deprimující úsměv. „Obávám se, že Andrew už není mezi živými. Pilot to asi taky schytal, jinak bychom ale měli být všichni, nemám pravdu?“ přepočítával nás profesor. „Kde je doktorka Tobiasová?“ zeptal jsem se. „Tady,“ ozval se z lesa ženský hlas, načež se odtud vypotácela doktorka. „Jste někdo zraněný?“ zjišťoval profesor. „Ano, they have shoot mé ruka,“ ozval se tichým hlasem hromotluk Gregory. Zranění i ztrátu svého druha však snášel více než statečně. Schovali jsme se tedy za hřbitovní zdí, aby nás případní pronásledovatelé nespatřili. Profesor předvedl své zálesácké schopnosti – zamaskoval stopy ve sněhu a vytvořil s mojí pomocí jiné – falešné. Vrabec se schoval do křoví, aby hlídkoval, a doktorka Tobiasová zatím obvazovala Gregoryho ruku. Vypadalo to na poměrně ošklivé zranění. A profesor začal opět shrnovat situaci: „Pokud vím, byli tam ti ostřelovači tři. Jednoho Matěj bezpochyby zastřelil a Gregorymu se také povedlo nějakého zasáhnout – buď je mrtvý, nebo přinejmenším nebude schopný boje. Zbývá tedy jeden a ten zajisté zavolá posily. Otázkou zůstává, jestli si Bratrstvo uvědomí, že jsme to my. Pokud ano, zbývá nám jen mizivá naděje. Každopádně je více než pravděpodobné, že se v následujících sekundách vynoří na okraji tamtoho lesa parta ozbrojených chlapů – teď jde jen o to, kolik jich bude a za jak dlouho.“ Nad obzorem se objevily první červánky – vycházelo slunce. „Jestli tu zůstaneme ještě chvíli, najdou nás. Musíme odtud co nejrychleji vypadnout a zaplést se do davu. Stejně potřebujeme mezi lidi, abysme zjistili co nejvíce informací,“ spekulovala doktorka a utáhla obvaz kolem Gregoryho paže. „Tak jdem,“ kývl Vrabec a opět jsme vyrazili. Nechali jsme hřbitov za zády a dostali jsme se na kraj sídliště. „Zálužská,“ přečetl profesor jméno ulice, „tady to znám. Jsme v Hloubětíně.“ Domy byly zabarikádované a nikde ani
noha. Nebylo se však čemu divit – bylo teprve časně ráno, hodinky mi ukazovaly 6:59. ●●● „Dvacátého prvního prosince se začaly dít ty divný věci. Začali mizet lidi i předměty a na jejich místě se objevovaly – a dosud objevují – jiné. Vypadly telefonické i ostatní signály včetně internetu, takže pochopitelně nastal totální zmatek. Vláda, armáda a policie se snažila uklidnit občany a zabránit téhle anarchii, ale zatím bezúspěšně. A všechno tohle vyvrcholilo asi před týdnem, když na Ruzyni přilétli ti hajzlové… ehm… s létajícím talířem a takovou hnusnou příšerou s mnoha rukama. Zabili několik lidí a během dvou hodin získali pod kontrolu celé centrum Prahy. Ukázalo se, že jsou díky tomu monstru daleko silnější než armáda,“ vyprávěl nám odhadem sedmnáctiletý kluk s dlouhými vlasy před hloubětínským Penny Marketem. Bylo tam úplně vylidněno, pouze v dálce jsme zahlédli procházet nějakého muže s dlouhým frakem, širákem a vzorně zastřiženým plnovousem. „Předpokládám, že se snaží ovládnout co nejvíce území,“ řekl profesor zemdlelým hlasem a zdálo se mi, že ho opouští odhodlání. „Jo jo, už mají pod kontrolou několik čtvrtí. Říká se, že mají hlavní sídlo ve Staroměstské radnici a kromě toho kontrolují několik strategických bodů – petřínskou rozhlednu, letiště v Ruzyni, dálniční vjezdy, většinu mostů na Vltavě a nejspíš toho bude ještě víc,“ líčil mladík. „Tohle už přestává být prdel, profesore. Co navrhujete?“ mračil se intenzivně Vrabec a zapálil si cigaretu. „Musíme ihned najít Artura a pak uvidíme. Nevím, jestli je ještě možné tohle všechno zachránit,“ propadal se profesor do moře beznaděje. „V lesích kolem Prahy se shromáždilo pár lidí, kteří si říkají děti dubů a prohlašují se za novodobé ►
Román na pokračování druidy. Považují za své poslání osvobodit Prahu od těch gaunerů,“ pokračoval kluk. „Kde je najdeme?“ zeptal jsem se ho. „Třeba v klánovickém lese,“ odvětil. „Tak ti tedy děkujeme, máme celkem na spěch. Není totiž vyloučeno, že nás ti gauneři, jak jim říkáš, právě hledají a zřejmě už nejsou daleko,“ rozloučil se s ním profesor a odešel směrem k místní autobusové zastávce. Bylo tam zaparkované jakési červené auto. Začínalo mi být jasné, co má profesor v plánu. Dohnali jsme ho. „Matěji, dokázal byses nějak dostat dovnitř? Musíme odtud vypadnout a to hned,“ prohlásil profesor. „S radostí,“ přisvědčil Vrabec. Vykopl sklo u předních dveří, vlezl dovnitř, nahrnul střepy pod sedačku a otevřel zbylá okna. „Nastupte si, na odemykání dveří není čas,“ zahuhlal, vytáhl z kapsy jakýsi drátek a po chvíli se mu povedlo nastartovat, aniž by k tomu potřeboval klíčky. To už jsme byli pohodlně usazení. Vrabec šlápl na plyn a vyjel směrem ke Klánovicím.
„Zdravím, Arture,“ pookřál profesor, „dlouho jsme se neviděli.“ „Máš pravdu, Methodie, připadalo mi to jako věčnost,“ zasmál se Kasowski, načež se otočil k Vrabcovi: „Dobrá práce Matěji. Nečekal jsem, že je najdeš tak rychle.“ „Dělal jsem, co jsem měl poručeno, kapitáne,“ řekl Vrabec s přehnanou vážností. „Vítejte v mé osadě,“ usmál se na nás druid. „Jmenuji se Ondřej Novák, ale v těchto dnech mi všichni říkají "Finnean".“ „Děkujeme za přivítání,“ poklonil se uctivě profesor a všechny nás postupně představil. Následující hodinu nám zabralo vášnivé debatování. Finnean nám nabídl, ať v jeho osadě zatím setrváme, což jsme s díky přijali. Potom jsme vyprávěli Kasowskimu, co jsme zažili od té doby, co nás rozdělilo rozbouřené moře. On zase vyprávěl nám, co všechno se přihodilo jemu. Měl štěstí – vítr zavál jeho člun jižněji než ten náš, a tudíž se dostal do Osla rychleji než my. Ruským námořníkům zajistil dopravu do Moskvy a sám se urychleně vypravil do Prahy, kde se pak spojil s dětmi dubů. Když Kasowski dovyprávěl, Finnean pro nás vyhradil dva velké stany, ve kterých ●●● jsme si mohli odpočinout. Lehl jsem si, Přijeli jsme ke klánovickému lesu přikryl se dekou, zavřel jsem oči a už jsem směrem od Újezdu nad Lesy. Tedy, spal. přesněji řečeno z místa, kde ještě nedávno ●●● byl Újezd nad Lesy. Nyní tam byla jen louka. Vystoupili jsme z auta a vydali jsme Následující dny jsme trávili v druidské se směrem ke hvozdu. Jakmile jsme do osadě. Profesor se zavřel do stanu a něj vstoupili, z křoví se vynořil vousatý vycházel z něj pouze na jídlo. Gregory se muž zahalený v bílé kutně. „Co jste zač?“ léčil ze svého zranění – druidští ranhojiči se houkl na nás. kolem něj jen rojili. A já jsem byl lapen „Jsme členové Řádu dvouocasého v síti vlastních špatných myšlenek. Začínal lva, jestli vám to něco říká,“ řekl unaveně jsem totiž mít dojem, že je tohle všechno má profesor. „Jistěže, už jsme vás očekávali,“ vina. Že se celý řetězec nešťastných událostí přitakal druid a naznačil nám, ať ho spustil pouze díky tomu, že jsme s Jakubem následujeme. objevili tu zatracenou svatyni. Vedl nás lesem po úzké cestičce, až Z depresí mě vyrušil až profesor, když jsme se nakonec vynořili na mýtině. Byl si mě nečekaně zavolal k sobě do stanu. tam vybudován tábor tvořený několika „Víte, pane Nedomo, jsou tu věci, o plátěnými stany postavenými do tvaru kterých jsem vám zatím neřekl,“ zesmutněl kružnice. Uprostřed kruhu byl vztyčen a začal vyprávět: „Když jste mě na podzim vysoký menhir. Kolem něj sedělo několik navštívil, ukazoval jsem vám kámen, na dalších druidů. Měli na sobě pláště – kterém byl vyobrazen onen démon, proti většinou bílé, ale zahlédl jsem i jednoho kterému nyní bojujeme. Několik dní po vaší druida s pláštěm modrým. Bylo mezi nimi návštěvě se však ke mně domů kdosi i několik žen a dívek oděných podobným vloupal a tento kámen mi ukradl. Všechno způsobem. ostatní zůstalo na svém místě – včetně peněz Náš průvodce zamířil do jednoho ze a mnoha drahých artefaktů. Bylo mi od stanů. Když jsme do něj vstoupili, začátku jasné, že má tuto krádež na svědomí zaplavila nás vlna radosti. Seděl tam totiž Wotanovo bratrstvo. Tušil jsem dokonce, kapitán Kasowski společně s jedním k čemu tento kámen potřebuje, ale zatím druidem. jsem si to nechal pro sebe. Nyní si však myslím, že nadešla ta pravá chvíle, abych
16 vám to prozradil. Tak tedy: Jak jsem již dříve nastínil, my všichni, kdo vás doprovázíme, jsme členy Řádu dvouocasého lva, tajného společenství, které má za úkol vypořádat se s těma zločincema, na něž nikdo jiný nestačí. V kronikách našeho řádu jsem před několika lety objevil zmínku, že existuje trojice jistých magických kamenů. V pravěku do nich prý tehdejší šamani zakleli nejmocnějšího Wotanova služebníka. Kameny uložili do skrytých svatyň vzdálených od sebe mnoho kilometrů, aby již nikdy nemohli být spojeny dohromady, protože tak by se monstrum vrátilo na svět. Hitler za války o tyto kameny nesmírně usiloval. Snažil se prohledat všechny pravěké svatyně, o kterých se dozvěděl. Štěstí mu přálo – podařilo se mu najít jeden z kamenů v moravské Býčí skále. Se vší tajností ho převezl do své tajné základny na severním pólu. Další kámen pak zřejmě objevil ke konci války v šumavské svatyni, ale v té době již prohrával na všech frontách a neměl tedy čas zabývat se těmito záležitostmi. Kámen proto zůstal na svém místě, stejně jako létající talíř Haunebu, který Hitler ve svatyni uschoval. Pak se dlouho nedělo nic, až v roce 2011 byla v Německu při stavbě dálnice objevena poslední ze tří svatyní. Tamní kámen jsem si ve jménu Řádu vypůjčil. Bratrstvo se však o kamenech nějak dozvědělo – zřejmě v nějakých zápiscích z Třetí říše, protože evidentně věděli o Hitlerově základně na severním pólu, kde byl jeden z kamenů uložen. A dál už víte, co se dělo.“ Chvíli bylo ticho. Informace, které mi právě řekl profesor, leccos vysvětlovaly. Dával jsem si pomalu dohromady všechny souvislosti. „Kde si myslíte, že jsou kameny uloženy nyní?“ zeptal jsem se zamyšleně. „Nejspíš v současném hlavním sídle Bratrstva – ve Staroměstské radnici,“ konstatoval profesor. „A ví o tom Kasowski?“ vyzvídal jsem. „Ano,“ odpověděl profesor, „už jsem mu to řekl.“ ●●● O hodinu později jsme se všichni sešli ve Finneanově stanu. „Tak co, Arture? Máš něco v plánu?“ vyslovil profesor otázku, která už od našeho setkání visela ve vzduchu. „Mám,“ usmál se Kasowski. „Zítra se vydáme ke Staroměstské radnici.“ ■
Magic: the Gathering
17
Unglued & Unhinged Adam Cepník Dnes odbočím z guild edice Ravnica (s těmi budu pokračovat v dalším čísle) a zaměřím se na dvojici „vtipných edic“ – Unglued a Unhinged. Samozřejmě, že se s těmito kartami normálně nehraje, ale existují i speciální turnaje, kde se hraje jen s nimi. Unglued a Unhinged se vyznačují tím, že jsou to většinou úplně nesmyslné karty. Například karta B. F. M. (Big Fury Monster). Je to 99/99 za patnáct černých man a je rozdělena na dvě poloviny (viz obrázek). Myslím, že již princip těchto edic dokonale chápete, takže se vrhneme pěkně do detailů. Basic landy jsou ve „funny“ edicích stejné jako v Zendikaru. Ilustrace je přes celou kartu = full arty. Jako jediné karty z vtipných edicí mají černé okraje (všechny ostatní mají stříbrné okraje). První „funny“ edice vyšla v roce 1997. Byla to edice Unglued a ve svém znaku měla nakřáplé vajíčko. Nejpopulárnější karta této edice byla nejspíše již zmíněný B.F.M. (Big Fury Monster). Další vtipná edice vyšla až v roce 2004 pod názvem Unhinged. Jako její symbol posloužila podkova. V této edici se objevil i sám Richard Garfield jako modrý Human Desinger a jeho schopnost byla: můžeš hrát karty, jako kdyby to byly nějaké jiné magicové karty se stejnou mana-costí. Jednu kartu nemůžeš zvolit vícekrát.
Ten, kdo zná kartu Necropotence (patří mezi nejlepší karty světa), se určitě pobaví při pohledu na její parodii NecroImpotence z edice Unhinged. Je to enchantment za tři černé many. Vynechávej svou odtapovací fázi. Na začátku každého svého kola můžeš zaplatit X životů a odtapnout tak X permanentů. Můžeš zaplatit jednu polovinu životu a dáš tak jednu kartu z vrchu své knihovny pryč ze hry, otočenou lícem dolů. Na konci tahu si ji dej do ruky.
Velice mě pobavila také karta AWOL z Unhingedu. Tento instant stojí dvě libovolné a jednu bílou. Vyřadí nějakou útočící potvoru ze hry. Poté ji přesune z vyřazených karet do zóny navždy absolutně vyřazených karet ze zpropadené hry. (Omlouvám se za nepřesný překlad, lépe jsem to nedokázal.) Za zmínku stojí též ungluedovská karta Censorship. Je to enchantment za jednu modrou manu. Když vstoupí do hry, zvolte jedno slovo. Jakmile někdo vysloví ono zvolené slovo, Censorship do něj praští dvě zranění. Nakonec ještě představím kartu The Fallen Apart. Je to 4/4 Zombie za dvě černé a dvě libovolné z edice Unhinged. Vstoupí do hry s dvěma rukama a dvěma nohama. Jakmile jsou do něj udělěny nějaké damage, sundejte z něj ruku nebo nohu. Jestliže už The Fallen Apart nemá ani jednu nohu, nemůže útočit, a jestliže nemá ani jednu ruku, nemůže blokovat. Na závěr – jestliže chcete vlastnit nějaké „funny“ karty, z edice Unhinged se dají sehnat jak boostery tak kusovky, ale z Ungluedu jsou boostery prakticky nesehnatelné a kusovky též (na skladech jsou jen nějaké). Jestli si však chcete „funny“ karty pouze prohlédnout, navštivte stránku www.magiccards.info. Najdete zde úplně všechny karty, které kdy v Magicu vyšly. ■ Obrázky: www.magiccards.info
Deskové hry
18
Small World Jakub Dobal (Tento článek pochází ze stránek Frodovy deskové hry – www.deskovehry.blogspot.com – a je v Camelotu zveřejněn se svolením autora) Počet hráčů: 2–5 Doporučený věk: od 8 let Délka hry: 60 až 90 minut Autor: Philipe Keyaerts Rok vydání: 2009 Výrobce: Days of Wonder Ocenění: International Gamers Awards 2009 (nominace), Deutscher Spiele Preis (5. místo) Obvyklá cena: cca 1200 Kč Herní systém: hráči kontrolují území pomocí žetonů zvoleného národa, který má zvláštní vlastnosti Čeština: hra je jazykově nezávislá, pravidla v češtině jsou k dispozici Small World vznikl přepracováním hry Vinci (1999). Úprava se vskutku zdařila, jak dokazují reakce hráčů i odborníků. Z antiky jste přeneseni do fantasy světa nejrůznějších národů, hobitů, elfů, skřetů, obrů, čarodějů... Tento svět je ale malý na to, aby si v něm všechny národy našly vlastní prostor. Musí bojovat o své místo na slunci a ti poražení upadají, až jsou zapomenuti. Small World je konfliktní hra, ve které nemůžete brát ohledy na nikoho, jinak neuspějete. Díky přístupným pravidlům a jazykové nezávislosti si dobře zahrají i méně zkušení hráči. Hra je vhodná i pro rodinné hraní, pokud ustojíte pohled na nezadržitelný pád vaší říše. Každý hráč si vybírá národ, za který hraje. Snaží se využít jeho přednosti a také zvláštní schopnosti. Když mu národ přestane přinášet dostatečný zisk, pošle ho do úpadku a vybere si jiný. Ve hře tak může mít i dva národy, jeden aktivní a druhý v úpadku. Během hry hráči získávají vítězné mince jednak za obsazená území, jednak za vlastnosti, které jeho aktivní národ má (v některých případech i ten v úpadku). Zvítězí hráč, který má na konci hry nejvíce vítězných mincí. Ten se stane vládcem (malého) světa. Národů je celkem čtrnáct. Mají své jedinečné vlastnosti, které je odlišují od ostatních. Navíc každý národ náhodně získá jednu z dvaceti zvláštních schopností. Díky tomu vznikají pro každou hru jedinečné kombinace. Můžete se tak například setkat s udatnými hobity, zuřivými elfy, zámožnými kostlivci, kočovnými amazonkami, lesními ghůly či létajícími trpaslíky. Vlastnosti umožňují
získávat navíc vítězné mince z konkrétních území, bojovou převahu či zvýšení obrany obsazeného regionu. Je na hráčích, jak dokáží využít všech možností, které mají k dispozici. Počáteční národ si vybíráte ve svém prvním tahu. Zvolená kombinace národa a zvláštní schopnosti určí, kolik dostanete žetonů národa pro dobývání. Systém boje je jednoduchý. K tomu, abyste území dobyli, musíte mít k dispozici dva žetony svého národa plus žeton za každý žeton cizího národa či ochrany (pohoří, pevnost, polní tábor, hory, atd.). Všechny použité žetony národa v získaném regionu zůstanou do konce tahu, kdy je budete moci přeskupit, abyste svá území co nejlépe uchránili proti případným vetřelcům. Útočit můžete jen na sousední regiony. Platí také pravidlo, že nově přicházející národ musí do hry vstoupit dobytím hraničního regionu (na okraji herní mapy).
s různě velkými mapami pro daný počet hráčů. Každá mapa také obsahuje počítadlo kol. Ve dvou a třech hráčích se hraje na deset kol, ve čtyřech na devět a v pěti na osm. Před začátkem hry umístíte do vyznačených regionů po jednom žetonu ztraceného národa a do regionů s pohořím dílek hor. Od začátku tak máte přehled o síle všech regionů. Určitou výhodu má začínající hráč, protože má nejvíce možností, jak do hry vstoupit (pro hru to ale není nijak zásadní).
V tazích se pravidelně střídáte. V každém kole usilujete o to, abyste co nejlépe zabodovali. Zároveň nesmíte nechat soupeře, aby se příliš rozvinuli. Pokud již nechcete rozšiřovat vliv svého národa, můžete s ním přejít do úpadku a v dalším tahu si vybrat nový. Vítězné mince vždy získáte za aktuální obsazená území. Je potřeba si dobře rozmyslet, kdy změníte národ, protože tím ztratíte tah pro rozšiřování vlivu a ovlivňování ostatních hráčů. Je to jedno z nejdůležitějších Hra obsahuje dvě oboustranné hrací desky rozhodnutí. Dobré načasování se ►
Deskové hry
19
rozhodně vyplatí.
Náhoda také přispívá k pestrosti hry. Spočívá především v náhodné kombinaci národů a zvláštních schopností. Je jich opravdu nespočet. Některá spojení vlastností jsou silnější než jiná, ale vždy se na ně dá reagovat. Hra tak vytváří nové podmínky a nové výzvy. Ve hře je také použita speciální kostka posil, která se používá při posledním pokusu o dobytí regionu. Hod se přičte k žetonům. Můžete se tak rozšířit, i když jste neměli dostatek žetonů (alespoň jeden však mít musíte). Vše ostatní již spočívá na rozhodnutí hráčů, jaký národ si vyberou, kterým směrem se pustí. Určitým rizikem hry může být, že se několik hráčů systematicky zaměří na jiného. Může se to stát. Vždy ale záleží na tom, komu to prospěje, tak si to dobře rozmyslete. Small World si výborně zahrajete v jakémkoliv počtu hráčů. Nejlepší je nejspíš ve čtyřech. Hra je svižná a stále se v ní něco děje, takže udržuje pozornost všech hráčů. Díky uzpůsobení herního plánu počtu hráčů nebude vaše hra nikdy postrádat napětí. Vždy budete nuceni promýšlet své tahy a reagovat na soupeře. Co se vám dařilo v menším počtu, nemusí
fungovat ve více hráčích. To vše přispívá k hodiny, hodiny a půl, podle počtu a tomu, že se k hraní budete rádi znovu zkušenosti hráčů. vracet. Pokud máte alespoň trochu rádi hry, ve Hra Small World je po všech stránkách kterých se kříží plány hráčů, jsou mezi výborně připravena. Ostatně tak tomu u sebou přímo konfrontováni a vzájemně si her od Days of Wonder bývá. Má nádherné mohou škodit, pak si Small World určitě a bohaté grafické provedení. Všechny vyzkoušejte. Díky přístupnosti pravidel a žetony jsou z tvrdého kartonu a jsou hry, která je jazykově nezávislá a oboustranné. Jednotlivé regiony na herním přehledná, si dobře zahrajete i s dětmi a plánu jsou dobře barevně a graficky méně zkušenými hráči. Pokud ale odlišeny, rovněž žetony národů vyznáváte pouze nekonfliktní hry, pak se jsou dobře, takže je herní plocha raději Small Worldu vyhněte. přehledná a bez problémů se na ní orientuje. Větší pozor si musíte dát Small World má již také svá dvě menší jen při započítávání národů v rozšíření. Vznikla na základě hráčských úpadku. Vnitřek krabice je vyřešen návrhů nových národů a vlastností. Small skvěle, takže budete mít herní World Cursed! přináší dva národy komponenty dobře utříděné a (Gobliny a Koboldy) a pět nových uložené. Žetony národů jsou zvláštních schopností. Grand Dames of uzavřeny do vlastního zásobníku, Small World obsahuje tři národy který můžete z krabice samostatně (Cikánky, Kněžky a Bílé paní) a dvě vyndat. Abyste rychleji našli zvláštní schopnosti. žetony příslušného národa, doporučuji zásobník označit V balení hry najdete prázdný žeton národa (připravené značky k vytištění i zvláštní schopnosti. Můžete si vymyslet najdete na BGG, viz také odkazy). vlastní originální národ či vlastnost a zařadit je do své hry. Pravidla hry nejsou složitá. Brožura rovněž obsahuje spoustu Na veletrhu v Essenu kupující obdrželi ilustrací a příkladů. Na konci je zdarma minirozšíření Leaders of Small také přehled vlastností všech World. Pokud byste ně měli zájem, pak národů i zvláštních schopností. vás jistě potěší, že si je můžete objednat v Nabídka národů pro výběr je obchodě portálu BoardGameGeek. veřejná – můžete si během hry Zaplatíte jen poštovné 5 dolarů. Do hry vždy připomenout jejich vlastnosti. vnáší nové žetony vůdců, které můžete S hrou se seznámíte rychle, již získat při volbě národa za minci. Funguje během první hry proniknete do pak jako žeton navíc, zároveň ale může být jejích mechanismů. V dalších zajat. Za jeho vykoupení zaplatíte nebo partiích si pak budete moci přemožiteli přinese na konci hry body vychutnávat všechno, co hra nabízí. navíc. ■ Délka hry se pohybuje okolo
Vyřešené záhady a šílené teorie
20
Had hvízdák a rybář z Nazcy Jakub Cepník Zdá se mi, že čtenář Camelotu může snadno získat dojem, že se nikdy žádná záhada nevyřeší. Že se vždycky objeví nová a na tu starou že se úplně zapomene, že už se jí nikdo nezabývá. Částečně je to možná pravda, čas od času se však povede nějakou záhadu vysvětlit nebo aspoň z části poodhalit. Je škoda, že si toho většinou skoro nikdo nevšimne a v knihách i na internetu že se proto dále šíří bombastické zprávy o nevysvětlitelné záhadě. To je také jedním z důvodů, proč jsem se rozhodl zavést tuto novou rubriku. Jak už její název napovídá, bude se zabývat odkrýváním záhad a vyvracením mýtů. Pravda, toto téma není zřejmě tolik čtenářsky vděčné a nezažijete při něm ten úžasný pocit nevysvětlitelného, ale snad se nám aspoň povede (byť jen minimálně) omezit šíření různých nesmyslů. Had hvízdák Případ hada hvízdáka se začal odvíjet, když český spisovatel a záhadolog Otomar Dvořák napsal roku 2001 do časopisu Fantastická fakta článek, ve kterém popsal jistou zvláštní událost zaznamenanou v kronice rodu Perglerů z vesnice Broumy na Křivoklátsku. Ta se odehrála na přelomu 19. a 20. století. V údolí Úpořského potoka tehdy jednu dívku vylekal obrovský had, který visel v koruně stromu a vydával zvláštní hvízdavý zvuk. Vystrašená dívka přivolala hajného a ten hada zastřelil. Čtenáři časopisu Fantastická fakta zahrnuli v následujících měsících pana Dvořáka maily, telefonáty a dopisy, ve kterých popisovali vlastní zážitky s hvízdajícím hadem. Brzy začalo být jasné, že se jedná o
(její recenzi najdete ve 4. čísle) nebo alespoň rozhovor s O. Dvořákem na str. 22.
reálného tvora, který evidentně stále přežívá (byť je zřejmě vzácný) – nikoli o bytost z pověstí a pohádek. Z výpovědí mnoha očitých svědků vyplynulo, že má had stříbrnou nebo zlatou barvu, že je velmi velký, že má na hlavě jakousi korunku (?) a že je nejčastěji vídán v koruně stromu. Nakonec se panu Dvořákovi podařilo zastihnout skutečného odborníka na život plazů – doktora Zwacha. Společně došli k názoru, že se jedná o stromovou užovku (jak se již předtím pan Dvořák domníval). Hvizdy může tento had (mimochodem největší na území ČR) vydávat, když při polekání vypustí prudce vzduch „žlábkem na jazyk“ (hadi totiž mají jazyk v jakémsi žlábku, díky čemuž ho mohou vyplazovat i se zavřenými „ústy“). Tato užovka má lesklou barvu, která může při jistém osvětlení připomínat stříbrnou či zlatou. A „korunka“, o které svědci vyprávěli, je zřejmě zrohovatělou kůží na hlavě. Tím se tedy objasnilo, co je zač had hvízdák, který se v různých podobách objevoval ve velkém množství pověstí. Pokud vás toto téma zaujalo, doporučuji si přečíst Dvořákovu knihu České záhady
Rybář z Nazcy Druhá záhada, kterou se budeme v tomto článku zabývat, vyřešena ještě rozhodně není a pravděpodobně ani nikdy zcela nebude. Před několika lety se však jednomu českému badateli podařilo alespoň trošku k jejímu odhalení přispět a vyvrátit jeden omyl, který se tradoval už dlouhou dobu. Jak již někteří z vás poznali podle obrázku, jedná se o záhadné linie na peruánské planině Nazca a především o populární obrazec zvaný „astronaut“. Ten se stal v minulosti předmětem mnoha záhadologických teorií a diskuzí. Obří rytina totiž na první pohled připomíná jakousi bytost ve skafandru, která zvedá paži – snad na pozdrav. Začalo se tedy spekulovat o tom, že se jedná o jednoho z mimozemšťanů, který kdysi navštívil zemi a jehož lidé prohlásili za boha. Před několika lety však český geodet Jaroslav Klokočník, který se obrazci na planině Nazca zabývá, objevil při prohlížení fotografií „astronauta“ méně viditelnou vyrytou rybu. Při průzkumu na místě pak přišel na to, že nejde o žádného astronauta, nýbrž o rybáře, který chytá rybu do sítě. Jak už jsem řekl, záhadu rytin na Nazce to samozřejmě neřeší, ale zásadně se tím snížila pravděpodobnost, že zmiňovaná rytina zobrazuje mimozemšťana. ■ Obrázek: www.cestovani.idnes.cz Zdroj: kniha České záhady (XYZ / Levné knihy 2008, autor: O. Dvořák), www.cestovani.idnes.cz
Antihmota a Cern Metoděj Novotný Antihmota To si zase jednou páni fyzikové vymysleli, že by mohla být ve vesmíru nějaká antihmota. Vznikla prý po velkém třesku – bylo jí tehdy stejné množství jako hmoty. Kam zmizela, nevíme. Vševědoucí Wikipedie nám to naštěstí pomohla objasnit. Posuďte sami: ,,Pokud víme, žádná volná antihmota dnes ve vesmíru neexistuje. Věříme však, že těsně po velkém třesku, kdy vesmír vznikl, hmota a antihmota existovaly v rovnováze, tedy že bylo stejně antihmoty jako hmoty. Co se s
antihmotou stalo, je hádankou, která také čeká na konečné vyřešení.“ To může říct každý. ,,Jo, to když bouchlo nějaký těleso, který se nikde nevzalo, ale už tu bylo, tak tu byla nějaká hmota, která bohužel už není. Nevíme, kam zmizela, ale máme pravdu. Dokažte nám, že ne!“ Je velice těžké dokázat, že to tak nebylo, tudíž o tom může dotyčný vědec napsat knihu, nějakou tu cenu za to také dostane a už je z toho fyzika na světové úrovni. Vraťme se tedy k naší antihmotě: Jedná se o atom složený NE z protonů, ale antiprotonů, NE z neutronů, ale
z antineutronů a místo elektronu je tam pozitron. Při srážce s hmotou exploduje, tudíž je velice těžké ho popsat, vlastně nemožné, a to je prý jediným důvodem, proč popsán nebyl. No považte, tohle je dnešní věda? Cern, aneb vyrob si svůj kapesní vesmír Mnoho lidské energie bylo vynaloženo na to, aby se zjistilo, co bylo předtím. Čím více předtím, tím lépe, samozřejmě. Je lehké vymyslet si něco, co se stalo tak hrozně dávno, když si nikdo nemůže ověřit, že to tak doopravdy bylo. Po ►
Šílené teorie a mytologie staletích diskuzí tedy moderní vědecká společnost došla k názoru, že nebylo nic a to vybuchlo. Tomuto procesu, při kterém mimochodem vznikl celý vesmír, říkáme Velký třesk (v angličtině máme ovšem mnohem impozantnější název – The Big Bang). A teď, v době zatím nejrozvinutější, v době krizí, v době, kdy se každý může… zbláznit, aby se pomohlo Africe, a lákají z nás peníze na školy, zatímco se tam umírá hlady, se parta lidí, co si říká vědci, usmyslela, že bude, dejme tomu, simulovat situaci, při níž vznikl vesmír. Kdyby při této příležitosti vznikl malinký kapesní vesmír, neměl bych námitek a
21
viděl bych v tom alespoň nějakou logiku, ale ono se nestane vůbec nic. Pouze se o 18 až 24 měsíců po skončení pokusu dozvíme informace, které nám budou, řekněme si to na rovinu, na dvě věci. Nemůžu se zde samozřejmě přít s vědci – všichni víme, že oni jsou ti chytří a já jenom plebs, ale i tak, sakra, k čemu jim to bude? Samozřejmě, i mezi vědci se občas najde někdo, kdo myslí trošku sebedestruktivně, a pak se objevují dohady, že by mohla vzniknout černá díra. (The black hole? V tomto případě je čeština milosrdnější…) Ta by následně pohltila celou planetu. Z čistě praktického hlediska – kdyby se to stalo, nebylo by nám to už všechno jedno? Smýšlím jako doktor
Thorne, z hlediska praktiky, ne jako doktor Levine. Má cenu investovat do něčeho, co bude zase jenom zatěžovat hlavu vědcům, ale nám, kteří to zaplatíme, to nedá pravděpodobně vůbec nic? Já tvrdím, že ne, ale spousta lidí má jiný názor a přibližně 99% populace to nezajímá. Takže až na moje názory je tady situace klidná a nikdo se nestará, kam mizí stamiliony euro, a všechny pak zaráží, když to pak chybí někde jinde. ■ (Výše uvedené názory se nemusí shodovat s názory ostatních členů redakce. :-) – pozn. šéfredaktora)
Nadpřirozené bytosti Japonska – Část třetí Jan Holan Tengu Tito tvorové jsou v Japonsku velmi rozšíření. Tengu je vlastně takový lesní či horský skřet. Z velké části je podobný člověku, až na pár rozdílů. Někdy je zobrazován s dlouhým nosem, někdy také se zobákem. Proslýchá se, že Tengu se zobákem je podřízen tomu s dlouhým nosem. Dalším rozdílem je to, že Tengu bývá často vyobrazován s červenou tváři. Také bývá zobrazován s křídly a vějířem, který má neustále u sebe. Vějíř má kouzelnou moc a nazývá se Hauchiwa. V legendách jsou zmínky o tom, že tento vějíř dokáže zmenšovat či zvětšovat nos a způsobovat větrné víry. Tengu létají, avšak neví se, jestli za pomoci vějíře či křídel. Tengu zastává v Japonsku podobnou funkci jako u nás polednice. Proto se pořád najde spousta dětí, které doposud na Tengu věří, a je stále vcelku běžné, že rodiče hrozí dítěti tím, že si ho odnese Tengu, pokud nebude včas doma. Tengu je rozpustilý a škodolibý. Velmi rád si hraje s lidmi, ale když prohraje, příšerně se rozzuří. Buddhismus dlouho považoval Tengu za stvoření pekel a zvěstovatele války, ale poté byla jeho pověst postupně
Sojo-bo
zmírňována, až se ustálila na úrovni ochránce lesa. Jeho jméno je převzato od čínského psího démona Tiangou, jenž je nejčastěji popisován jako divoké kanibalské monstrum psího zjevu, které někdy připomíná kometu. Dělá rámus jako úder hromu a všude, kam přijde, přináší válku. První zmínka o Tengu se datuje rokem 720 našeho letopočtu. Není však jasné, jak se čínský psí démon Tiangou transformoval do japonského ptačího démona Tengu. Jedním z notoricky známých Tengu byl ve 12. století samotný duch císaře. Vypráví se příběh císaře Sutoku, jenž byl svým otcem donucen vzdát se trůnu. Později při povstání byl poražen a poslán do vyhnanství. Podle legendy umřel ve strašlivých mukách a přísahal, že bude strašit Japonsko jako obrovský démon. Stal se tak strašlivým Tengu s dlouhými nehty a dračíma očima. Ve 13. století začali Tengu cíleně unášet malé chlapce. Ti byli často vráceni, avšak ve stavu blízkém smrti či šílenství. V tomto období byli Tengu charakterizováni jako duchové arogantní a marniví. Dodnes se v Japonsku používá výraz „teng ni naru“ (což doslovně znamená „on se stává Tengu“) pro označení ješitné osoby. Vyskytují se různé druhy Tengu: jeptišky, kněží či obyčejní lidé. Všichni ti, kteří se stali Tengu, byli ve svém životě nadměrně hrdí. Kromě folklóru je můžete najít také v literatuře a divadle.
Tengu
Jeho jméno nejspíše vzniklo od slova Sōjōgatani, což je údolí u hory Kurama poblíž svatyně Kifune.
Peng (někdy psáno jako Pheng) Tak jak velký úhoř Jinšin-Uwo způsobuje zemětřesení, tak obrovský pták Peng způsobuje zatmění slunce. Podle pověstí žijí v severním moři obrovské ryby, jež jsou nazývány Kun. Když ryba chce, může se proměnit v obřího ptáka. V této podobě je nazývána Peng. Nikdo neví, jak přesně velcí Pengové jsou, ale musí být obrovští. Když letí, vypadají jejich křídla jako barevné mraky na obloze. Jedním Sojo-bo Sojo-bo je mýtický král všech Tengu. Je mávnutím křídel dokáží překonat tři tisíce Yamabushi (horský poustevník) Tengu s li (1 li = cca 500m = cca 1640 stop) a dlouhými bílými vlasy a dlouhým nosem. vydrží letět šest měsíců bez odpočinku. ■ Nosí při sobě vějíř vyrobený ze sedmi pírek Obrázky: www.wikipedia.org jakožto důkaz svého postavení mezi Tengu. Zdroj: www.nimwen.blog.cz, Dále disponuje nadpřirozenou silou a podle www.monstropediea.org, některých legend vládne dokonce silou www.wikipedia.cz, www.fext.cz přibližně tisíce obyčejných Tengu. Sojo-bo přebývá na hoře Kurama, severně od Kjóta.
Rozhovor
22
Rozhovor s Otomarem Dvořákem Jakub Cepník Otomar Dvořák je český spisovatel a „záhadolog“, z jehož díla jsme v Camelotu již několikrát čerpali. Mimo jiné se mu podařilo zjistit, co je zač tajemný had hvízdák, o kterém si můžete přečíst v rubrice Vyřešené záhady na straně 22. Vaše tvorba je velmi různorodá, takže bych vás na začátku poprosil, zdali byste s ní mohl čtenáře krátce obeznámit. Určitou částí své tvorby se věnuji literatuře faktu; zajímají mě neobjasněné přírodní jevy (kulové blesky, bludičky, tornáda atd.) nebo záhadná zvířata (hvízdák, alpský červ aj.), podivné stavby (menhiry, pyramidy, podzemní chodby). Další oblastí je zvláštní fenomén krajiny, to, čemu se říká genius loci (čili duch místa). Určitý kraj není totiž určen jenom geologickým reliéfem povrchu, podnebím a charakterem zdejší přírody, ale také vlivem mnoha generací lidí, kteří tam žili a žijí. Místní obyvatelé určitou krajinu nepřetvářejí jenom tím, že tam staví domy a cesty, že těží nerosty, orají pole a kácejí či sázejí lesy - ale také tím, co si o ní vyprávějí, co tam zažili, čemu věřili. Staré mýty a pověsti jsou nedílnou součástí určité krajiny. K tomu přihlížím ve svých netradičních cestopisech (například putování po řekách od pramene k ústí). A třetí oblastí, která s tím nepřímo souvisí, jsou historické záhady, neobjasněné motivy událostí, tajemné postavy dějin. Mám skeptický odstup od různých nadšených ufologů, esoteriků a mágů. Jakmile člověk něčemu bezvýhradně věří, místo toho, aby to zkoumal, přestává být záhadologem a stává se členem náboženské sekty. Druhou částí tvorby se věnuji beletrii; napsal jsem řadu povídek, novel i několik románů v žánru scifi a fantasy. V poslední době jsem se více zaměřil na klasické historické romány, v nichž zachycuji různé dramatické okamžiky českých dějin. Povedlo se vám rozluštit kromě případu „hada hvízdáka“, o němž píšeme v tomto čísle Camelotu, nějaké další záhady? Zrovna nedávno se mi podařilo díky jednomu čtenáři rozluštit řadu let se
druhé, rozšířené vydání knihy „Kamenné otazníky české historie“, a tam jsem se znovu ponořil do tajemství českých pyramid. Ukazuje se, že kamenné pohřební mohyly v podobě stupňovité hory jsou postupně objevovány na různých místech Evropy. Jednu si můžeme prohlédnout blízko českých hranic u rakouského města Zwetlu. (Viz článek „Pyramida ve Waldviertelu“ ve 12. čísle Camelotu na straně 18. – pozn. redakce) Máte nějaké literární vzory? Kdysi jsem velmi obdivoval Ludvíka Součka, silně mě také ovlivnil nedávno zesnulý Robert Holdstock. Na jakých přednáškách, conech či jiných akcích vás budeme moci v brzké době vidět? vlekoucí záhadu. Týká se podivných tvorů, jimiž podle poznámek jezuity Bohuslava Balbína krmili sokoli svá mláďata na věžích hradu Karlštejna. Podrobný popis zvířete od barokního badatele odpovídal nejvíc ze všeho typickému zobrazení trilobita. Zdálo by se, že je to nesmysl. Cožpak by mohl některý z tvorů, které známe v podobě zkamenělin, přežít až do 17. století? Ale pak se ukázalo, že žije dosud v Čechách vzdálený příbuzný trilobitů. Jmenuje se listonoh jarní a vyskytuje se v lesních kalužích! Nebo jsem na základě zkoumání různých svědectví od středověku až po současnost usoudil, že obávaná Divoká honba, známá z mnoha lidových pověstí, bude mít svůj původ v tornádech a větrných bouřích.
V televizi se objevím v úterý 6. dubna v zábavném pořadu Karla Šípa „Všechnopárty“, to je spíš zaměřené na humorné příhody z výzkumů. Potom 21. dubna mám besedu v muzeu v Berouně a 28. dubna mě čekají besedy v městské knihovně a na školách ve Vodňanech v rámci akce Zeyerovy Vodňany. Začátkem července plánuji křest nového historického románu v rámci tradiční velké bitvy šermířských skupin na hradě Točníku. No, a dál se uvidí. Také musím někdy psát. :-) Děkujeme za rozhovor a přejeme vám mnoho úspěchů do budoucnosti!
Webové
stránky
O.
Dvořáka:
A když už jsme u těch záhad, zabýváte www.otomar-knihy.webnode.cz ■ se momentálně nějakou? Teď mám období, kdy se víc věnuji Obrázek: www.otomar-knihy.webnode.cz beletrii, zrovna jsem dokončil historický román „Kacířská královna“ o Žofii Bavorské. Ale předtím jsem připravoval
Camelot: březen – duben 2010 vychází 5. 4. 2010, Tento magazín lze ZDARMA stáhnout na jeho oficiálních stránkách – www.camelot.czweb.org, je však zakázáno rozšiřovat jakýkoliv materiál z tohoto magazínu bez svolení redakce!
