V tomto čísle naleznete: Zajímavost: Případ záhadného řezníka, Hlavní téma: Osvobození Plzně, Reportáž: Tutanchamon – Jeho hrob a poklady, Recenze: Marcahuasi – Kolébka bohů; Gamedek – Hranice reality; První rytíř; Gothic II: Gold, Fantastika: Hraničářův učeň, Povídka: Krvavá oběť, Úvaha: Duch, Magic: the Gathering: Jedna velká iluze, Deskové hry: Představení hry: BattleLore, Redakce pátrá: Menhiry v Bedřichově?, Záhady: Velikonoční ostrov; Na rozhraní – Část druhá, Historie: Doba husitská – Část druhá, Mytologie: Slovanští bohové – Část druhá; Pohřební kultura Egypťanů; Beltine, Rozhovor: Rozhovor s Františkou Vrbenskou
Úvodník................................................................................2 Zajímavost – Případ záhadného řezníka...............................3 Hlavní téma – Osvobození Plzně..........................................4 Novinky – 4/2009.................................................................6 Reportáž – Tutanchamon – Jeho hrob a poklady..................7 Literatura – Gamedek, Marcahuasi.......................................8 Nové knihy............................................................................9 Fantastika – Hraničářův učeň.............................................10 Film – První rytíř................................................................11 Hra – Gothic II: Gold..........................................................12 Povídková část: Krvavá oběť (Jakub Cepník)...............................................13
Milí čtenáři! Nedávno začalo jaro a krásné počasí nás přímo vybízí k výletům a k výpravám za tajemnými jevy. V redakci jsme ale přesto trávili většinu času u monitoru vytvářením dalšího Camelotu (i když – jak se dočtete příště – nějakou tu výpravu jsme také uspořádali). Navíc pro vás chystáme několik překvapení. S dvěma novými rubrikami jsme vás seznámili již minule. Určitě jste si také všimli, že web Camelotu má nový příjemný desing. Doufáme, že se vám ybude líbit a přiláká velké množství čtenářů. Jeho autorem je grafik Petr Šimčík (viz. jeho stránky www.petrsimcik.cz). A další překvapení teprve chystáme... Hlavní téma dubnového čísla je poněkud netypické. Jedná se o článek z oblasti nedávné historie, v němž autor – Stanislav Cepník st. – vzpomíná na konec druhé světové války a osvobození Plzně americkou armádou. Dále v tomto čísle nepřehlédněte reportáž z brněnské výstavy Tutanchamon – Jeho hrob a poklady, krátký článek o záhadných kamenech u vesnice Bedřichov v Jizerských horách a především exkluzivní rozhovor se spisovatelkou Františkou Vrbenskou. Příjemné čtení vám přeje Kuba „Gandalf“ Cepník
Úvaha – Duch.....................................................................14 Magic: the Gathering – Jedna velká iluze...........................15 Deskové hry – Představení hry: BattleLore........................16 Redakce pátrá – Menhiry v Bedřichově?............................18 Záhada – Velikonoční ostrov..............................................18 Záhada – Na rozhraní – Část druhá....................................19 Historie – Doba husitská – Část druhá................................21 Mytologie – Beltine............................................................22 Mytologie – Slovanští bohové – Část druhá.......................23 Mytologie – Pohřební kultura Egypťanů............................23 Rozhovor – Rozhovor s Františkou Vrbenskou..................24
V příštím čísle se budete moct setkat s články, které jsme sice naslibovali už dříve, ale nestihli jsme je napsat. Jedná se o deník ze zájezdu do Anglie a článek o původních krvavých pohádkách. Snad se dočkáte i recenze na Brisingra :-). Naše redakce podnikla výpravu do okolí obce Bylany, kde se nachází pozůstatky pravěkého osídlení a i tajemstvím opředená kamenná řada. O výsledcích našeho pátrání si budete moct přečíst. V rubrice o fantastice se tentokrát zaměříme na knižní sérii Agent JFK a snad se dočkáte i nějaké té recenze. Dále se těšte na další článek od Stanislava Cepníka st. pojednávající tentokrát o měnové reformě v Plzni v padesátých letech minulého století. A pokud vše klapne, bude v příštím čísle i nějaký ten rozhovor, ale s kým, to zatím zůstává ve hvězdách. A to zdaleka není všechno! Příští číslo vychází v pondělí 1. června 2009.
Případ záhadného řezníka Anna C. Případ záhadného řezníka patří k otázkám, o kterých se dočteme v záhadologické literatuře a které zřejmě navždy zůstánou nevyřešeny. V roce 1967 v Coloradu (údolí San Luis – USA) byla nalezena brutálně zohavená čistokrevná klisna. Šlo o první podrobně popsaný případ tzv. mrzačení dobytka. Klisně byly odebrány všechny tkáně od krku nahoru až na kost, kdežto od krku dolů byl povrch těla neporušený. Všechny vnitřní orgány jí byly odebrány, přičemž nikde nebyla ani stopa krve. Na místě nálezu byla zjištěna mírná radioaktivita. A následovaly další případy – byly jich tisíce a objevují se stále. Kdo může být pachatelem? V každém případě musí disponovat velmi vyspělou technikou. Pachatel (nebo pachatelé?) se soustřeďuje hlavně na pohlavní, smyslové a zažívací orgány. K čemu? Jde o nějaký dlouhodobý výzkum? Největší zájem projevuje o hovězí dobytek, ale i o jiná zvířata (koně, ovce, psy, kočky, jeleny, losy, husy, kachny...). Ale obětí se stal ve dvou případech i člověk! Své oběti si pachatel předem označuje na pravém boku látkou viditelnou jen v ultrafialovém světle a mrtvá těla pak leží označkovaným bokem dolů, aniž by byla odklizena nebo likvidována. Pachatel je stále neznámý. Jde o jednotlivce, nebo o organizovanou skupinu? Působí na celém světě a může odpovídat i za mnoho pohřešovaných osob a ztracených zvířat. Možnými pachateli mohou být: a) pozemšťané (mohlo by jít o přísně tajný projekt), nebo b) mimozemšťané (vzhledem k tomu, že způsob zabíjení není ani dnes technicky proveditelný). Závěr: Případ prozatím uvízl na mrtvém bodě a jeho řešení je zřejmě v nedohlednu. Zdroj: Velká kniha otázek a záhad, Regia Praha 2002, autoři: J. Lenková, I. Mackerle, V. Šiška, J. Zeman
Osvobození Plzně Stanislav Cepník st. Do školy jsem začal chodit v Tlučné u Plzně roku 1942, v době protektorátu Böhmen und Mähren – protektorátu Čechy a Morava, jak jsme měli v záhlaví vysvědčení. Nad tím bylo vytištěno Deutsches Reich, později dokonce Gross Deutsches Reich. I jako děti jsme vnímali napětí, obavy, strach z Němců. Byl zaveden lístkový systém, lidé sháněli potraviny navíc, jak to šlo. Kvůli náletům bylo nařízeno zatemnění. Za poslech cizího rozhlasu hrozil koncentrák, v době heydrichiády smrt. Jak válka pokračovala a Němci začali prohrávat, napětí sílilo, Němci přitvrdili. Lidé se báli nejvíc Sudeťáků, většinou byli horší než říšští Němci, zejména při domovních prohlídkách. Řada občanů z naší vsi byla během okupace odvezena do koncentráků, několik jich bylo popraveno. Kocem války se množily nálety. Po zahoukání poplachu to znamenalo odejít do sklepa a čekat, až sirény oznámí konec. Nedaleko za posledními domy byla německá protiletadlová baterie, těch bylo kolem Plzně několik. Při přeletu amerických letadel baterie střílely. Často jsme měli střepiny ze šrapnelů i na dvoře. Jednou byla zasažena americká létající pevnost, bylo vidět, jak jí hoří křídlo. Co s ní bylo dál, nevím. Některá letadla po zásahu odhazovala bomby, pokud možno mimo vesnice, kráter po takové bombě jsme měli i u nás v lese. Dva američtí letci, kteří zahynuli při havárii letadla, byli zahrabáni na louce nedaleko předměstí Skvrňany. Lidé tam tajně nanosili spoustu kytek. Tyto letce si Američané po válce – stejně jako všechny své padlé – odvezli domů. Koncem roku 1944 a hlavně na jaře 1945 často přilétaly nad protektorát americké stíhající letouny, takzvaní hloubkaři. Letadla se z velké výšky spouštěla střemhlav dolů, neuvěřitelně nízko nad zem, obkroužila vyhlédnutý cíl, to byly především automobilové vojenské transporty a vlaky, počkala, až z nich lidé utečou, pak rozstřílela motory u aut, popřípadě nádrže u lokomotiv. Tím Němcům vznikaly obrovské škody a bylo ochromeno jak zásobování německé armády, tak přesuny vojáků. Jeden takový nálet jsem pozoroval z dálky. Bylo to fascinující. Jiný jsem přímo zažil, když jsme se vraceli vlakem z Blovic ze strýcovy svatby. Když se objevila letadla, strojvůdce zastavil. Všichni jsme prchali
od vlaku do polí. Kromě několika německých důstojníků byli ve vlaku jenom čeští civilisté. Letadla kroužila nad vlakem, snášela se stále níž, ale nakonec bez jediného výstřelu odletěla, když piloti zjistili, že jde o český civilní vlak, takže mohl pokračovat nerušeně v cestě. Mezi hloubkaři prý byla i řada českých pilotů. Množily se i nálety těžkých bombardérů. Tragická byla noc ze 17. na 18. dubna 1945 v Plzni. Obloha byla osvícená světlomety a světelnými raketami, které osvítily celou Plzeň. Do houkání sirén se mísila palba protiletadlového dělostřelectva a příšerné detonace shazovaných bomb. Bilance náletu byla hrozná. Byla úplně zničena nádražní budova, kolejnicová síť, se zemí byla srovnána i doubravecká čtvrť zvaná Cikánka, která stála blízko seřazovacího nádraží. O život přišly stovky občanů a také hodně německých vojáků, kteří v té době čekali na plzeňském nádraží na přesun na frontu. Američané použili i zápalné a časované bomby. Ty vybuchovaly ještě druhý den. Plzeňské nádraží, velmi důležitý železniční uzel, zvlášť pro Němce, bylo na dlouhou dobu vyřazeno z provozu. Ani mimoplzeňští dělníci se nemohli dostat do práce. 25. dubna v 8 hodin ráno hlásil Londýn, že mají dělníci narychlo opustit Škodovku. Dále vyzval obyvatele bydlící poblíž továrny, aby co nejrychleji opustili své domy. Po silnicích vedoucích z Plzně se valily davy lidí. Asi v 10 hodin 15 minut ohlásily sirény blížící se svazy amerických bombardérů. Ty přilétaly v několika vlnách.
Nad Škodovkou a přilehlými Skvrňany se rozpoutalo peklo. Letadla shazovala trhavé i zápalné bomby, nad Škodovku přilétaly stále nové vlny bombardérů. Detonace otřásaly zemí i vzduchem, byly markantní i mnoho kilometrů za Plzní. Jedna bomba spadla také na hotel Continental. Proletěla domem do krytu plného lidí a tam explodovala. Nepřežil nikdo. Celý nálet trval asi 1 hodinu a 15 minut. Nad Plzní bylo šero, nad celou oblastí se dlouho vznášel prach a kouř. Škodovka byla v rozvalinách (také část starých Skvrňan), práce v ní skončila (tehdy zaměstnávala asi 40 tisíc lidí ze všech okresů plzeňského kraje). Pro zajímavost: Nedaleko Plzně – poblíž Vejprnic a Vochova – byla v polích Němci vybudována velká dřevěná maketa Škodovky. Té si americká letadla nikdy ani nevšimla. Němci tehdy sestřelili čtyři americká letadla. Jedno spadlo za Vejprnicemi, posádka uhořela. Jeden bombardér spadl v Liticích. Osmičlenná posádka sice přežila, ale litičtí Němci ji celou ubodali vidlemi. Po osvobození postavili litičtí občané těmto letcům na náměstí pomník. Od dubna mohli – kvůli náletům – chodit do školy pouze dobrovolníci. To ale rodiče většinou neriskovali. Ještě aspoň – bez časových souvislostí – dva dodatky: Do bývalého pískového lomu za Vejprnicemi byli za heydrichiády v nákladním autě – možná ve dvou – přivezeni z Plzně vězni. Byli „šoupáni“ ze svahu dolů do lomu a tam byli postříleni. Celou tuto akci pozoroval v koruně stromu blízkého lesa ukrytý hajný. Na pomníčku z roku 1945 je uvedeno šestnáct ►
jmen, popravených prý bylo ale daleko víc. Jejich jména se však nepodařilo zjistit. V malém hájku u trati mezi Chotěšovem a Stodem byl po válce odhalen hromadný hrob umučených civilistů a několika amerických letců. Byli prý spojeni drátem protaženým jejich lebkami. Sudeťáci z této oblasti se na tyto oběti museli jít podívat. Byla prý to hrozná podívaná. Rozčilovali se, jak k tomu přijdou, oni že je neumučili. Konec války na Plzeňsku Koncem dubna přijížděla od Plzně směrem na Domažlice vrchovatě naložená nákladní auta. To se stěhovaly rodiny německých důstojníků z Čech a Moravy zpátky do Německa. Projížděly i skupinky ozbrojených Němců. Nechtěly se dostat do sovětského zajetí. Krátce před polednem v sobotu 5. května přijel od Plzně k nám do Tlučné neznámý cyklista s malou československou vlajkou připevněnou na kole a oznámil, že u nás končí válka. Plzeňský rozhlas začal uvádět vysílání slovy: „Hovoří Plzeň, svobodná Plzeň hovoří.“ To slyším, jako by to bylo dnes. Lidé začali vyvěšovat československé prapory, kdo ho neměl, začal si ho honem šít. Z nařízení košické vlády a z iniciativy tlučenského starosty Josefa Kouřila byl ve vsi ustaven revoluční místní národní výbor, do kterého byli přizváni i dva místní důstojníci. Bylo získáno několik kusů zbraní a vytvořeny pořádkové hlídky z členů DTJ, Sokola a hasičů. Nepříliš mnoho Plzeňáků svým sebevědomým vystupováním a zveličováním českých sil a zbraní udrželo celý den 5. května a v noci z 5. na 6. května v šachu dost značné síly německého vojska na borském letišti a v 35. kasárnách ve městě. Plzeňský rozhlas, 5. května okamžitě obsazený Čechy, vesele vyhrával a dodával nám dobrou náladu. Po půlnoci v neděli 6. května (asi kolem jedné hodiny) bylo za deštivého počasí slyšet od západu ojedinělé dělové rány a vzdálený hukot a hluk. To se blížily těžké americké tanky. Američané překročili 5. května u Chebu Smrčiny, dál pronikli přes Šumavu až do Železné Rudy a po silnicích klínem Cheb – Železná Ruda směřovali k Plzni, pak úzkým pruhem po silnici a železnici pokračovali směrem na Prahu až k Holoubkovu. Tam byli zastaveni a přes velké rozhořčení nesměli dál (tak „díky“ rozhodnutí velmocí umírali v Praze zbytečně lidé).
Američané jedoucí od Klatov byli v Plzni po osmé hodině ranní, také od Stříbra přijeli včas. Jeden jejich tank okamžitě zlikvidoval Němce, kteří se snažili dobýt plzeňskou vysílačku. 6. května se v Plzni ojediněle bojovalo o některé domy. Stříleli hlavně Němci schovaní ve sklepích a také z věže kostela sv. Bartoloměje na náměstí. Tento odpor byl brzy zlikvidován. Ztráty Američanů a Plzeňanů nebyly naštěstí mimořádně velké. Do Nýřan dorazili Američané 6. května asi ve 14 hodin, do Tlučné o chvíli později. Byla to početná skupina těžkých tanků, zčásti s černošskou posádkou. Kdo měl jen trochu zdravé nohy, běžel do vsi, aby je uvítal. Byla neděle, lidé jim nosili koláče, bábovky, co měl kdo napečeno. A pochopitelně květy. Usměvaví Američané lidi většinou s díky odmítali, sami byli úžasně zásobovaní. O něco později pochodoval směrem k Plzni oddíl americké pěchoty. Z toho už jsem viděl jen poslední řady, i když jsem běžel do vsi v dřevákách, abych neztrácel čas obouváním bot. Od Líní přišel transport zdecimovaných a
Skleslých německých vojáků, kteří šli dobrovolně do amerického zajetí. Praha však 6. května večer volala zoufale o pomoc. Téměř padesát našich občanů, kteří měli za sebou vojenskou službu, si vzalo něco k jídlu, krámky ve vsi se otevřely, aby si z toho mála, co bylo na skladě, mohli dobrovolníci pořídit svačinu, nasedli na kola a společně odjeli do Plzně. Druhý den dopoledne se vrátili, že do Prahy nesmějí. Ta přitom opakovaně volala o pomoc. Lidé tam umírali, Němci řádili jako pominutí a jen díky vlasovcům, kteří se aspoň po určitou dobu postavili proti nim, nebyly ztráty Pražanů ještě větší. 9. května pak dorazila do Prahy Rudá armáda. Plzeň osvobodila třetí americká armáda generála Pattona (tzv. indiánská). Patton až do své smrti litoval, že uposlechl rozkazu a nejel Praze na pomoc. Tak díky rozhodnutí mocností, že Praha a většina Československa musí být osvobozena Rudou armádou, vyteklo navíc mnoho nejlepší krve a byla určena celá poválečná orientace naší republiky (k naší škodě). ■ Obrázky: www.martac.rajce.idnes.cz
Novinky – 4/2009 Jakub Cepník V Itálii, v místech, kde kdysi stávalo město Herculaneum zaniklé v 1. století po A další objev z Egypta: v pohřebišti Spisovatel Pavel Renčín vyhlásil na svých výbuchu sopky Vesuv, byla nalezena Fayoum ruští archeologové nalezli několik internetových stránkách soutěž O Wůdyho mramorová socha řeckého boha veselí – mumií se zlatými maskami. oko, ve které se soutěží o nejlepší dílo z Dionýsa. Zdroj archeologických novinek: prostředí Labyrintu (tj. internetový román P. Renčína) a Městských válek (tj. trilogie V Severním Irsku, v městě Downpatrick, www.lovecpokladu.cz P. Renčína, ze které zatím vyšel první díl – byly objeveny lidské ostatky zrovna v místech, kde má stát škola. O tom, že se V anglickém městečku Ughborough byla Zlatý kříž). Soutěž má dvě kategorie – text a obraz. tam nacházejí hroby, se ale vědělo prý už v jednom domě nalezena mumie nadměrně velké kočky zazděná ve zdi. V minulosti se Hlavní výhra je zatím přísně tajná, ale prý předtím. Přivolaní archeologové popřeli, že by někdy kočky do zdí zazdívaly, aby dům nebude chybět Wůdyho oko :-). ostatky pocházely z roku 1913, jak se chránily před čarodějnicemi, uřknutím a Uzávěrka je 31. srpna 2009. Pro více informací navštivte internetové předpokládalo, a navíc je udivilo, že již na hlodavci. stránky Pavla Renčína – místě nálezu nebyl proveden průzkum ZDROJ: www.novinky.cz dříve, když se o lokalitě vědělo. www.pavelrencin.cz Aurochové, druh dobytka vymřelý roku V Pensylvánii byl objeven masový hrob 1627, byl za druhé světové války opět Na webu prestižního magazínu Locus plný lidských kostí. Je pravděpodobné, že „oživen“ nacistickými genetiky. Před zabývajícího se fantastikou se nedávno jde o kosti 57 mužů, kteří do USA přijeli nedávnem bylo několik kusů tohoto objevil článek od Anny a Jeffa v první polovině 19. století, aby pracovali „mýtického dobytka“ převezeno do VanderMeerových nazvaný Prague: City of Fantasy. Pojednává o našem hlavním na místní železnici, ale z nějakého důvodu anglického Devonu. všichni zemřeli. ZDROJ: www.novinky.cz městě a jeho tajuplné atmosféře. ZDROJ: www.sarden.cz, U historiků vyvolal tento objev zájem, a tak se pustili do jeho výzkumu. Novinky v záhadách: www.locusmag.com
Novinky ve fantastice:
Významný objev byl před nedávnem učiněn na jihu Izraele u tamního města Sderot. Jedná se o byzantské lázně o V Grand Canyonu v americkém státu rozloze 20 x 20 m, které jsou největší Colorado se nachází velké množství v okolí. artefaktů, od zbytků lodí až po pozůstatky bizonů. Archeologové z Japonska oznámili, že Ovšem v současnosti se kaňon postupně v turecké lokalitě Kaman – Kalehoyuk zaplavuje (minulý rok se tam protrhla našli 4000 let starý nůž, jehož část byla přehrada). Proto se archeologové rozhodli z oceli. Toto tvzení by mohlo vyvrátit vzácné artefakty zachránit. Takový projekt názor, že nejstarší ocel vznikla v Chetitu. vyjde na více než milion dolarů a bude financován z peněz vybraných za vstupné Na severu Francie byl objeven masový do kaňonu. hrob asi třiceti žen a dětí, kteří se zřejmě
Novinky v historii:
Už v minulém čísle jsme zmiňovali, jak program Google Earth možná objevil Atlantidu. Tentokrát se zase službě Google Street View, která namátkou fotí ulice, podařilo zachytit devět záhadných objektů letících v pravidelné formaci nad londýnskou ulicí Wolverley. Prý je viděli i očití svědci. Co si o tom myslíte, nechám na vás. FOTO: www.aktualne.centrum.cz
stali obětí krvavého střetu mezi Španělští archeologové objevili republikány a katolíky roku 1893. v egyptském Luxoru 3500 let starou pohřební komoru s barevnými hieroglyfy, V Afghánistánu (v regionu Baktria) byla malbami a šperky. nalezena náhrobní deska s malbou Alexandra Makedonského. V městě Dhamar v Jemenu bylo objeveno obětiště s lidskými pozůstatky a se sochou Rakouská média oznámila, že v Rakousku starověké jemenské královny. byly objeveny pozůstatky středověké Řeka Eufrat v Iráku poslední dobou vysychá a její hladina se výrazně snižuje. Pro archeology bylo překvapením, když ve vyschlém řečišti v oblasti Anbar našli stopy po starověké civilizaci, protože do té doby si mysleli, že v těch místech byla pouze poušť. V okolí řek Eufrat a Tigris bylo také objeveno velké množství artefaktů ze Sumerské říše.
vesnice. Archeologové se opět pustili do výzkumu mayských měst na Yucatánu, protože tam nedávno bylo objeveno obrovské mayské sídliště o rozloze 200 x 46 metrů. V maďarském městě Kana bylo nalezeno velké množství psích koster. Spekuluje se o tom, že to byly oběti, které měly město ochraňovat před vším zlým.
Na serveru televize Nova se objevil článek o tom, že v jednom kadeřnictví řádí duch, který krade nůžky. Najdete tam i seznam různých dalších případů pozorování duchů. Článek si můžete přečíst na www.tn.nova.cz/red/zajimavosti/duchbyvaleho-trestance-radi-v-kadernictvischovava-nuzky.html ■
Tutanchamon – Jeho hrob a poklady Adam „iLegolas“ Cepník Ta-dá! V Brně se jako v druhém městě v celé Evropě pořádá výstava Tutanchamon: Jeho hrob a poklady a já jsem ji navštívil. Ráno jsme už v půl sedmé vyráželi na nádraží a v půl osmé jsme odjížděli vlakem se jménem Jaroslav Hašek z Prahy do Brna. Po třech hodinách jízdy jsme v Brně nastoupili do naprosto zoufale naplněného autobusu a jeli jsme tři zastávky. K našemu údivu i úleku vystoupil celý autobus společně s námi. Všichni zamířili k velké hale s nápisem „TUTANCHAMON – JEHO HROB A POKLADY“. Naše obavy se naplnily. Bylo teprve tři čtvrtě na jedenáct, ale díky přeplněné kapacitě se tou dobou prodávaly lístky až na půl druhou odpoledne. Pěšky jsme se vrátili k nádraží a zašli do vynikající čínské restaurace na brzký oběd. Poté jsme nastoupili do autobusu (který už tak plný nebyl) a dojeli zpět k hale. Před vchodem byl již dav lidí. My jsme se k nim připojili a čekali asi půl hodiny. Když už moje hodinky ukazovaly půl druhé a pět minut, dveře na výstavu se otevřely. Lidé se začali násilně tlačit dovnitř a brzy jsme se i my ocitli ve velkém sále polepeném plakáty s egyptskými motivy. „To je všechno?!“ polekal jsem se, jelikož lístky stály několik stovek. Naštěstí jsem zjistil, že jsem teprve u šaten. Vyrazil jsem si na památku pamětní minci s obrázkem Tutanchamona. Poté jsme se zařadili do dlouhé fronty končící u vchodu na výstavu samotnou. Po necelé hodině jsme se i my dostali do malé místnosti se třemi interaktivními tabulemi. Každá z nich promítala krátký dokument. První o Amenhotepovi III., druhá o Amenhotepovi IV. (neboli Achnatonovi) a nakonec o Tutanchamonovi. Vešli jsme do místnosti, kde se promítal na trochu větší tabuli dokument o Howardu Carterovi, objeviteli Tutanchamonovy hrobky. V další místnosti si návštěvník mohl prohlédnout všechny komory hrobky tak, jak je Carter objevil, i v původní velikosti. Dále návštěvníka čekalo přes tisíc dokonalých replik předmětů nejen z Tutanchamonovy hrobky. Byla zde i replika sarkofágu se všemi vrstvami (já
bych to sarkofágem nenazval, ale řekl bych, že jsou to jen pozlacené bedny) nebo třeba ukázka zbraní, které používali Egypťané (např. luk s šípem). Též zde byly ukázky egyptských maleb a papyrusů, podstavce pod hlavu, na kterých Egypťané spali (nezávidím jim – podstavce byly z kamene a oni je používali jako polštáře), Tutanchamonův kočár (který možná Tutanchamona dovezl i na dlouhý a zasloužený odpočinek) a různé Tutanchamonovy sochy. Na stěnách byly poučné texty. Ke konci výstavy jsem si pečlivě prohlédl zlatou repliku Tutanchamonovy posmrtné masky v původní velikosti, která je pro Egypt prostě typická (hned po pyramidách, palmách a velbloudech v poušti). Byly tu i portréty a sochy královny Nefertiti (údajně nejkrásnější ženy Egypta, možná že i světa) a Tutanchamonova rakev. Nakonec návštěvníka čekal odporně předražený obchod se suvenýry. Se zavřenýma očima jsem jej prošel a objevil jsem se na známém místě – ve velkém sále polepeném plakáty s egyptskými motivy. Na zdi jsem ještě našel malý plakátek, který oznamoval, že můžete tipnout
přesnou váhu Tutanchamonovy posmrtné masky v gramech (jediné, co jste věděli, bylo to, že ta váha se pohybuje mezi jedenácti a dvanácti kilogramy, což není zas tak moc, ale pocit, že bych to měl na hlavě – i když až po smrti – není moc pěkný) a pokud byste váhu tipli nejpřesněji ze všech, vyhráli byste zájezd do Egypta pro dvě osoby (já ho bohužel nevyhrál). Vyšli jsme východem ven do sychravého počasí na staré parkoviště a pěšky jsme došli na autobusovou zastávku. Dojeli jsme na nádraží a při té příležitosti, že jsme byli v Brně, jsme ještě vyšli na kopec k dominantě Brna – ke kostelu Sv. Petra a Pavla. Nasedli jsme do vlaku (myslím, že to byl dokonce tentýž vlak jako při cestě do Brna – Jaroslav Hašek) a až večer dojeli domů, do Prahy. Celkově tedy musím říci, že výstava byla zdařilá. Nejvíce se mi líbily ukázky egyptských maleb a dokumenty promítané na interaktivních tabulích. Naopak se mi příliš nelíbily různé malé sošky a figurky, které nebyly příliš působivé. ■ Fotografie: autor
Literatura Marcahuasi – Kolébka bohů Roman Warszewski Současný polský publicista, cestovatel a propagátor přírodní medicíny jihoamerických indiánů nás zavádí do jednoho z nejtajemnějších koutů Jižní Ameriky. Peruánská náhorní planina ve výšce zhruba 4000 m. n. m. je vzdálena od Limy jen několik hodin jízdy na koni. Protože je opředena pověstmi o tajemných silách, které tam údajně působí, domorodci i Evropané se jí většinou vyhýbají. Autor podnikl velmi náročnou výpravu, především proto, aby našel kolébku jihoamerické prakultury. Prostředí, v němž kdysi kypěl život (o tom svědčí pozůstatky staveb, úlomky keramiky, rozsáhlá pohřebiště, jeskyně, dnes už zavalené tunely do podzemí atd.), je nyní bez vody, a tudíž bez osídlení, ne však podle domorodců bez „života“. Je tu neuvěřitelné množství bizarních skalních útvarů hýřících barvami, představujících různá zvířata, tváře atd. Tyto útvary vystupují a mizí s postupujícím sluncem, mění se a zanikají při určitém úhlu pohledu. V noci některá ze zvířat (údajně) žijí: je slyšet cval koně, objeví se i jeho silueta, ale když se za ním člověk rozběhne, ztratí se. Jsou skalní výtvory dílem přírody, člověka, nebo kombinací obojího? Podle všech znaků sem aspoň zčásti zasáhla lidská ruka. Zůstává ale záhadou, jak a čím to mohl člověk dokázat. Domorodci věří, že se na tuto plošinu při místní potopě uchýlilo množství nejrůznějších živých tvorů, jejichž podoby jsou zachovány ve skalních útvarech. Zvuky, pohyby, změny, pocity oživování „soch“, to všechno může být způsobeno
Název: Hadí grál Diablo - Dědictví krve Dreams
únavou, nervovým přepětím, nedostatkem kyslíku... Domorodý průvodce tvrdí, že je jedno, zda je to skutečnost, nebo zdání, důležité je, že lze třeba myšlenkami proniknout do nitra hory, do podzemního světa, v jehož útrobách je život, jehož chodbami je možné dostat se snad i do jiného světa. Indiáni si k tomu pomáhají halucinogenními látkami. Pokud čtenář četl Marquesovo dílo Sto roků samoty, popřípadě spisy Castanedovy, pochopí, o co jde. Pokud je toto opravdu výjimečné a tajemné místo opravdu prakolébkou jihoamerické kultury, pak je stará aspoň 10 000 let. Některé objekty jsou téměř totožné s objekty Velikonočního ostrova i několika dalších míst. Domorodci věří i v kontakty s mimozemšťany a Atlantidou. Domnívají se, že ve skalním podzemí žijí i tajemné bytosti. Autor tuto oblast zkoumá z hlediska možných počátků kultury tohoto kontinentu. Je fascinován tím, co viděl, zapsal, vyfotografoval. (V roce 1999 tu polská televize pod jeho vedením natočila dokumentární film.) To záhadné, co přesahuje naši realitu, uvádí jako určité spekulace, sice možné, ale neověřitelné. Kniha přináší seriózní pohled na možné východisko kulturního vývoje na jihoamerickém kontinentu, hledá souvislosti s pozdějším vývojem. V každém případě je velice poutavá, jistě uspokojí většinu čtenářů, ať už se zajímají o staré kultury, nebo je „pouze“ lákají exotická a tajemná místa na naší planetě. Rozhodně stojí za čtení.
pohledání, je zde svět, kde si můžete najít partnerku – ať už živou či virtuální –, jsou zde světy s hlubokým vesmírem a je zde i bláznivá reality show. A v tomto světě žije Torkil Aymore, gamedek a detektiv v síti, který řeší chyby ve hrách, hledá hackery a odhaluje cheatery. Pomáhá lidem v nesnázích, pomáhá těm, co uvízli ve světě her, a odhaluje podvody jak ve hrách, tak i ve skutečném světě.
Kniha je rozdělena na několik příběhů, z nichž některé na sebe volně navazují. Příběhů je celkem dvanáct a Torkil v nich postupně narazí na past geniálního hackera, najde chybu v nově chystané hře, účastní se nelegálního lovu, přihlásí se do reality show a zaplete se do milostného trojúhelníku (přidal bych “a mnoho dalšího“, ale to by vyznělo jako reklama). Pochválit se jistě musí autorova nápaditost vymýšlení příběhů. Zápletky jednotlivých příběhů se liší, ale jejich vyústění je někdy zmíněno i v následujících příbězích, od čehož se odvíjí hlavní linie celé knihy. Je zde vidět, že autorova představivost nezná mezí. Pohrává si s hlavním hrdinou (a čtenářem), který si není jistý, jestli je skutečnost opravdu skutečná. Hodnocení: 90 % (výjimečné dílo) Knížka se jistě bude líbit příznivcům Stručné info: Autor: Roman Warszewski, science fiction, ale nejvíc si ji rozhodně Překlad: Jan S. Nový, Nakladatelství: užijí hráči videoher. Alpress, Rok vydání: 2005 A pro všechny je tu varování: Jsi si jistý že Stanislav Cepník st. jsi v realitě? Možná najdeš odpověď. Rozhlédni se, každý detail má význam!
Gamedek – Hranice reality Hodnocení: 70 % (těžký nadprůměr) Stručné info: Autor: Marcin Przybylek, Překlad: Pavel Weigel, Obálka: Stephan Je konec 22. století. Lidstvo je rozpolceno, Martiniere, Nakladatelství: Laser, Rok většině lidstva stačí k životu hry v síti. vydání: 2008 Jakási virtuální realita dokáže plnit potřeby Jan Holan ■ lidí. Jsou zde fantasy světy s bijci k
Marcin Przybylek
Autor: Gardiner Philip a Osborn Gary Knaak Richard A. Royo Luis
Nakladatelství: Eminent FANTOM Print Norma Editorial
Cena:
Vyšlo:
279,- 13.3.2009 209,- 13.3.2009 399,- 12.3.2009
Garfield 15 - Garfield se vybarvuje Cesta Sabla Keeche Kouř a zrcadla - váz. Ďáblova lest Fantázia 41/2008 Tintin 14 - Chrám Slunce Dreams Třetí výprava Cestovatelé v čase platí hotově Spiknutí proti času Platina 2 Platina 1 Legenda 2 Legenda 1 Správci počasí 4 - Dědictví bouře Kronika Nesmrtelných 04 Zkáza Muž z Promethea Imaginárium Geographica 02 - Rudý drak Pyramida Magazín F&SF - Zima 2008 AARGH! - 8 Tajemství gobelínu Probuzení Astarotha Genesis Věštění z krajky Drákulův host a jiné povídky Příběhy Alvina Tvůrce 1 Sedmý syn Star Wars: Darth Maul – Lovec ze stínů Vznešení mrtví VI. - Dítě mrtvého boha Vznešení mrtví I. - Dhampir Asfalt Che: Životopisný komiks Pevnost 03/2009 + kniha Legenda o Rennardovi Pevnost 03/2009
99,259,249,285,-
12.3.2009 12.3.2009 12.3.2009 12.3.2009
Alakša Ivan Hergé Royo Luis Toman Vlastislav
Crew Polaris Polaris Česká televize Mgr. Ivan Alakša Fantázia Albatros Norma Editorial Triton
55,149,399,259,-
12.3.2009 10.3.2009 12.3.2009 10.3.2009
Robinson Spider Freiová Ludmila Kim, Yeon Joo Kim, Yeon Joo Woo, Soo Jung Woo, Soo Jung
Triton Triton Talpress Talpress Talpress Talpress
269,289,249,249,249,249,-
10.3.2009 10.3.2009 10.3.2009 10.3.2009 6.3.2009 6.3.2009
Caine Rachel
Triton
289,-
6.3.2009
Hohlbein Wolfgang Nelson Ray Faraday
Nava Classic
258,199,-
6.3.2009 6.3.2009
Owen James A. Martin Tom ed. Šust Martin komiksový magazín
Fragment BB/art Triton Analphabet books
399,249,185,145,-
6.3.2009 6.3.2009 6.3.2009 6.3.2009
Neff Henry H. Vaňková Ludmila Barryová Brunonia Stoker Bram
Fragment Šulc-Švarc Argo Albatros
349,239,298,229,-
3.3.2009 3.3.2009 3.3.2009 3.3.2009
Card Orson Scott
Laser
199,-
3.3.2009
Reaves Michael
Egmont
269,-
3.3.2009
Hendee Barb & J.C. Hendee Barb & J.C. Kopřiva Štěpán Rodriguez Spain
FANTOM Print FANTOM Print Crew Jota
239,229,278,278,-
27.2.2009 27.2.2009 27.2.2009 27.2.2009
Mazurek Jiří PVS
PVS + Epocha PVS Millennium publishing
125,- 27.2.2009 55,- 27.2.2009
Davis Jim Asher Neal Gaiman Neil Vašíček Arnošt
Továrna na absolutno Čapek Karel Malfuria 2 - Strážkyně mlžných kamenů Marzi Christoph Fragment Trilogie - WarCraft: Sluneční studna Knaak Richard A. a Kim Jae-Hwan Alpress WarCraft: Sluneční studna 2 Stíny ledu Knaak Richard A. a Kim Jae-Hwan Alpress Bohatýr 2 - Dračí carevna Červenák Juraj Wales Bohatýr 1 - Ocelové žezlo Červenák Juraj Wales Osamocení 12 Revazov Arsen Argo + Triton Krakatit - komiks Čapek Karel a Bažant Jan Talpress 451 stupňů Fahrenheita Bradbury Ray Baronet Království kostí Gallagher Stephen BB/art Tato tabulka byla vytvořena podle seznamu knih na www.fantasyplanet.cz
249,- 25.2.2009 349,- 25.2.2009 447,- 25.2.2009 149,329,319,398,249,169,249,-
25.2.2009 23.2.2009 23.2.2009 22.2.2009 22.2.2009 22.2.2009 20.2.2009
Hraničářův učeň Jan Holan V Araulenském království panoval mír. Vojáci už dávno nepoužili zbraně jinak než při lovu a jídla byla hojnost. Pět velkých panství Araulenu už dlouho nepamatovalo takový mír. Ale to nemohlo trvat dlouho. Nemoc starého krále postupovala, a proto čerstvě na trůn nastoupil sotva dvacetiletý král Duncan. S tím ovšem nesouhlasil Morgarath, baron z panství Gorlanského. Tajně shromažďoval armádu wargalů, šelem z bájí a pověstí. Vše měl pečlivě naplánované, rozhodl se povstat proti králi, dokud ještě nenabyl Duncan síly. Jeho armáda byla připravena zaútočit během deseti dnů chaosu a smutku po králově smrti. Baronové odjeli ze svých panství a vojska nechali bez velitelů. V té době Morgarath zaútočil. Rozdrtil vojska na jihovýchodě a obsadil čtvrtinu království. Rozhodující bitva se odehrála na Hackhamské pláni. Bitva byla po pět hodin vyrovnaná, pak jeden hraničář převedl přes tajný brod oddíl jezdecké kavalerie a napadl vojska zla zezadu. Vzpoura byla potlačena a Morgarath byl vyhnán do Deštných a temných hor, kde měl umřít hlady. Jeho panství chátralo a jeho bohatství si rozebral král a místní lapkové. Ale Morgarath nezemřel. Podařilo se mu přežít celých patnáct let. Patnáct let samoty, utrpení a myšlenek na pomstu. Ten čas nadešel. Wargalové utvořili znovu jeho početnou armádu. Morgarath je znovu využil. Teď vojska wargalů procházejí průsmykem Tří stupňů, aby zničili jednou provždy celý Araulen. A zde přicházejí znova na řadu hraničáři. .
Jak kniha vznikla John Flanagan původně knihu napsal kvůli svému dvanáctiletému synovi Michaelovi. Chtěl ho přitáhnout ke čtení knih a trochu mu zvednout sebevědomí. Michael byl totiž jako hraničář Will, byl malý, mrštný, ale nebyl silný. John chtěl Michaelovi ukázat, že hrdinové nemusí být vždy svalovci s dvacetikilovým mečem na zádech. První knihu začal John psát tedy kvůli němu. Jeden z nejlepších australských autorů John se narodil dvacátého druhého května roku 1944 v Sydney. Svojí profesionální kariéru začínal v reklamě, kde vymýšlel slogany, byl scénáristou (pomáhal vymýšlet přes dvě stě epizod komedie Hey Dad..!), dělal letáky a firemní videa. Až poté se dal na kariéru spisovatele. Dnes se jeho díla objevují na seznamu bestsellerů New York Times a už byla dokonce přeložena do Gorlanu, Hořící most, Ledová země, Nositelé dubového listu a chystají se sedmnácti různých jazyků. pokračování: Bitva o Skandii, Kouzelník na severu a Obležení Macindawu. Bude pokračování! V Austrálii už bylo vydáno sedm svazků této série a píší se prý další. V České republice teprve nedávno vyšel čtvrtý díl Willových příhod s názvem Nositelé dubového listu. Už se také šíří zvěsti o tom, že se chystá filmové zpracování. Do této doby už v ČR vyšly Johnu Flanaganovi tyto knihy: Rozvaliny
Nyní John bydlí se svou ženou Leonií v Sydney na předměstí Manly a pokračuje v psaní Willových příhod... ■ Obrázky: www.rangersapprentice.com, www. fantasya.cz
První rytíř Jan Cepník V minulém čísle Camelotu jsem vám přiblížil jedno z mnoha zpracování legendy o králi Artušovi, film Merlin. Tentokrát jsem si pro vás připravil recenzi jiného zpracování této legendy, hollywoodského snímku První rytíř z roku 1995. Již zmíněný film Merlin ukazuje příběh krále Artuše v souvislostech s osudy dalších legendárních postav, které jsou s jeho životem spjaty – zejména čaroděje Merlina, královny Mab a rytíře Lancelota. Tvůrci Prvního rytíře pojali zpracování Artušova příběhu zcela jinak. Soustředili se výhradně na milostnou zápletku mezi Artušem, Guinevrou a Lancelotem. Magickou složku příběhu zcela opominuli – Merlin, královna Mab ani žádná kouzla se ve filmu vůbec neobjevují. A i ona milostná zápletka se v podání tvůrců obou filmů značně liší. Režisér Jerry Zucker obsadil do hlavních rolí hvězdné trio Sean Connery, Richard Gere a Julia Ormond. Artuš v podání Seana Conneryho je již postarší král, který na svém hradě Camelotu vládne moudře ke spokojenosti všech obyvatel svého území. Zamiluje se do mladé a krásné Guinevry (Julia Ormond), která vládne též moudře a dobrotivě menšímu území zvanému Leones, a nabídne jí sňatek. Guinevra zpočátku váhá, ale nabídku nakonec přijme. Artuše totiž obdivuje pro jeho moudrost a dobrotu a nakonec usoudí, že právě on je pro ni i přes vyšší věk ten pravý. Navíc Leones je ohrožováno zlým a krutým Malagantem
a jeho vojskem a Guinevra ví, že sňatek s Artušem by jejímu území zajistil mocnou ochranu. Mimochodem, postava Malaganta se v Merlinovi vůbec neobjevuje. Řekl bych, že je dílem scénáristů Prvního rytíře. Cestou na svatbu se Guinevra ocitne v nebezpečí. Objeví se však Lancelot (v podání Richarda Gera) a zachrání ji. Mezi oběma to zajiskří, ale Guinevra je stále rozhodnuta vzít si Artuše. Lancelot tedy jde svou cestou, ale později se s Guinevrou znovu setká. Ta je již v té době Artušovou ženou a lásku k jinému muži si nechce připustit. Ani pro Lancelota
není tato situace jednoduchá, protože si Artuše váží a nechce ho zradit. Právě konflikt mezi srdcem a rozumem je hlavním motivem celého filmu. Hlavním záměrem tvůrců Prvního rytíře tedy nebylo ztvárnit legendu o králi Artušovi co nejvěrněji, ale spíše se touto legendou inspirovat k vytvoření silného milostného příběhu. Příliš si zřejmě nelámali hlavu s fakty, např. co se týče dobových kostýmů. Je také zajímavé, v jakém množství se ve filmu objevují různé technické zlepšováky a také nejrůznější lsti a finty. Jako příklad bych uvedl atrakci na svatební slavnosti Artuše a Guinevry – jakousi opičí dráhu plnou otočných mechanických nástrah, vzájemně propojených ozubenými koly, či loď taženou koňmi pomocí kladky. Myslím, že hlavně pan režisér se na těchto vychytávkách opravdu vyřádil ☺. Ale konec konců Artušův příběh je pouze legendou a tím pádem ho ani věrně zpracovat nelze. Celkově se mi film líbil. Děj měl hlavu i patu, i když některé scény byly značně nereálné (což ovšem ve filmu obecně není nic neobvyklého). Herecké výkony byly podle mě přesvědčivé. Hodnocení: 70 % (těžký nadprůměr) ■ Obrázky: www.faculty.smu.edu
www.starz.com,
Gothic II: Gold Jan Holan Gohic II: Gold obsahuje Gothic II a jeho datadisk Night of the Reaven. Příběh pokračuje tam, kde skončila jednička. Spáč je poražen, bariéra zničena, trestanci z kolonie utekli a vy se válíte na zemi, rozdrceni hromadou sutin. Tak by tomu bylo i nadále, nebýt toho že vás černý mág Xardas povolal, abyste zachránili svět (už zase). U Xardase se dozvíte, že Spáč stačil před svou smrtí vykřiknout slovo Moci a temné síly se daly na pochod. Hra začíná v okolí města Khorinisu, kde se to jen hemží skřety, do města přijeli paladini, sedláci se pod velením velkostatkáře Onara bouří, město je bez příjmů, cesty jsou v této době ohrožovány bandity a k tomu na vás z hornického údolí táhnou skřeti pod velením draků. Tohle všechno musíte vyřešit jen vy a nikdo jiný, takže chvíli odpočinku nečekejte. Máte za úkol jít do města a od paladinů si “vypůjčit“ mocný artefakt – oko Innose. Ovšem je jasné, že paladini nepůjčují své cennosti kdejakému vandrákovi, takže nic nedostanete. Kdo by také věřil někomu v otrhaných šatech, který myslí, že on jediný může zachránit svět? Zatímco se snažíte paladiny přesvědčit, aby vám uvěřili, k městu se mílovými kroky pohybuje armáda skřetů a všelijaké havěti.
vyřešení závisí i další postup a děj hry. Ve hře je detailně propracovaný svět, kde do sebe vše zapadá. Projdete zde lesy (s vlky), údolí (s bandity), moře (s přerostlými ještěry) a také hory (nejsou pusté). V okolí cest naleznete farmy, tajemné jeskyně, ale i kapličky zasvěcené Innosovi Hra je naplněna hromadou vedlejších linií, a dalším božstvům. máte na výběr nespočet questů, na jejichž V datadisku zde také naleznete sektu mágů
vody, která se snaží dostat do skryté části ostrova, kde údajně sídlí rudobaron z bývalé trestanecké kolonie Raven. Velkou výhodou hry je dlouhá herní doba a spousta questů, které taky ovlivňují pozdější průběh hry. Pro ty, kteří si rádi rozvíjejí vlastní postavu, zde je klasické vylepšování postavy level od levelu, kdy za nabyté zkušenostní body vás můžou učitelé vylepšit třeba v síle nebo ve střelbě, nebo vás můžou naučit různé fígle (alchymie, otevírání zámků). Na hráči je také volba jedné ze tří gild (mágové, žoldáci, domobrana), kterou si hráč chtě nechtě musí prostě v první kapitole zvolit. Hra má možná trochu větší obtížnost, ale i ta se dá vydržet. Velkým plusem je i nespočet lokací a NPC postav, které mají vlastní denní režim – spí, prodávají v obchodech, vysedávají v hospodách atd. Nevýhoda je asi hlavně to, že pokud si nestáhnete češtinu, tak si hru moc neužijete. Dalším mínus snad pro někoho může být grafika, pro někoho zase trochu větší obtížnost. Ovšem pokud máte rádi RPG hry, tak je tato hra právě pro vás a jistě nad ní strávíte mnoho večerů. Hodnocení: 80 % (velmi dobré) ■ Obrázky: www.abecedaher.cz
www.doupe.cz,
Krvavá oběť Třetí část povídky Wotanovo bratrstvo Jakub Cepník V nemocnici jsem strávil asi tři dny. Asi po deseti minutách běhu jsme Jak se ukázalo, s mým zraněním to zdaleka dorazili na místo. nebylo tak hrozné, jak se zdálo. Kulka mě Vypadalo to tam, jako by tam řádilo totiž pouze trochu „škrábla“, jak mi řekl tornádo. Stromy v okruhu asi třiceti metrů doktor. Přesto jsem dostal přísný zákaz byly polámané a očouzené. rameno příliš zatěžovat. Vše nasvědčovalo tomu, že veprostřed – u poklopu – něco explodovalo. Když mě z nemocnice propustili, Naprázdno jsem polkl. Poklop byl ihned jsem zamířil na policejní stanici. otevřený. Řekl jsem policistům o našem objevu létajícího talíře, o Petrově záhadném ♣♣♣ zmizení i o přepadení na autobusovém nádraží. Musel jsem o tom sepsat protokol. „Vy zůstaňte tady,“ řekl mi velitel, Šokem pro mě ale bylo zjištění, že se „nejdřív to musíme prověřit, jestli tam dole zločince nepodařilo dopadnout, a Jakub někdo neni.“ tedy stále zůstává v jejich zajetí. ♣♣♣ Svěřil jsem se policistům s obavami, že únosci odjeli k záhadné svatyni. „To by Deset minut napjatého čekání. Celých odpovídalo,“ zamračil se jeden starší deset minut jsem musel počkat, než jsem policista, „přesně tím směrem mířili.“ dostal pokyn, že se můžu jít podívat dolů. „Ztratili se nám asi po padesáti Tentokrát jsem nemusel lézt po laně jako kilometrech,“ přikyvoval druhý, posledně, když jsme svatyni zkoumali „překvapilo mě, jakou rychlost z té jejich s Jakubem, ale policisté s sebou měli dodávky dokázali vytáhnout.“ provazový žebřík. „Musíte se ke svatyni dojet podívat,“ vyhrkl jsem. Stanul jsem ve svatyni a rozhlédl se „Máte pravdu,“ souhlasil policista, kolem sebe. Hned jsem poznal, že to tam „ale vy budete muset jet s náma, protože vypadá jinak než o několik dní dříve. neznáme cestu.“ Většina šperků byla pryč, ale překvapilo mě, že kostra na lehátku ani ♣♣♣ rozlámané kosti obětovaných lidí nezmizely. A jedna oběť dokonce přibyla. Neuplynula ani půlhodina a už jsme Celá místnost byla zacákána krví a kolem seděli v policejním autě uhánějícím ležely rozsekané kusy lidského těla. bezmála dvoustovkou po dálnici. Nebylo pochyb, komu to tělo patřilo. Policistů jelo celkem čtrnáct, ve třech Jakubovi. autech. Já jsem seděl v autě jedoucím ♣♣♣ vepředu, na místě vedle řidiče a měl jsem za úkol navigovat ho. Navigování mi sice „NÉÉ!“ zařval jsem z plných plic. To nikdy moc nešlo, ale teď jsem věděl, že jde přece není možné! To nemůže být pravda! Jakubovi o život, takže jsem se snažil, jak To se mi určitě jenom zdá! Jakub přece to jen šlo. nemůže být mrtvý! Je to jenom zlý sen! Ano, určitě, je to jenom noční můra. Za ♣♣♣ chvíli se probudím a bude klid. Ale neprobudil jsem se. Stále jsem stál „Tady odbočte doleva,“ řekl jsem ve svatyni plné po zuby ozbrojených řidiči. Řidič prudce zabočil a za chvíli jsme policistů a koukal se na to, co zbylo již před sebou spatřili důvěrně známý z mého nejlepšího kamaráda. Setřel jsem si hostinec U Parádů. slzy. „Tak tohle jim nedaruju!“ zakřičel „Teď musíme vystoupit a je to ještě jsem. asi kilometr nebo dva lesem,“ oznámil jsem policistům. Zaskřípěly brzdy, jak tři Policisté na sobě nedali znát žádné auta naráz zastavila. emoce. „Žádný létající talíř jsme nenašli,“ Policisti vyskákali ven. „Veďte nás!“ poznamenal velitel. přikázal mi velitel jednotky. „Měl by být v jeskyni za těmahle Rozběhl jsem se tedy do kopce po dveřma,“ řekl jsem roztřeseným hlasem a úzké lesní cestě. ukázal na železné dveře. Byly otevřené.
„Tam nic není,“ prohlásil jeden policista. „Prohlíželi jsme to tam. Jeskyně asi po sto metrech končí a nic zvláštního jsme tam nenašli.“ „Není se čemu divit,“ procedil jsem mezi zuby, „ti grázlové s tím talířem určitě odletěli.“ Na policistech bylo vidět, že v existenci nějakého létajícího talíře příliš nevěří, ale to mi bylo jedno. Jakub byl mrtvý! Na ničem jiném mi v tu chvíli nezáleželo. „Mohu se podívat do té jeskyně?“ zeptal jsem se po chvíli přemýšlení. Velitel přikývl. Vstoupil jsem tedy otevřenými dveřmi dovnitř. Talíř tam podle očekávání nebyl. Rozhlédl jsem se kolem sebe, jestli nespatřím něco zvláštního. Na zemi nebylo nic nepatřičného, ale na stěnách jsem si všiml podivné malby. Byla na ní zobrazena ošklivá bytost, jakási nestvůra s chapadly místo rukou. Zvláštní, pomyslel jsem si, stejná bytost byla vyražena i na minci, kterou jsem si před několika dny ve svatyni prohlížel. Nakonec jsem se podíval na strop. A to, co jsem viděl, mi vyrazilo dech. Strop byl celý ze železa a evidentně uměle vyrobený. Uprostřed byla zřetelná rovná čára, která ho dělila na dvě poloviny. A pak mi to došlo. Byl to obrovský poklop. ♣♣♣ „Já vám s tím lítajícím talířem věřím,“ oznámil mi mladý policista, který mě asi o hodinu později vezl zpátky do Prahy. „Vážně?“ podivil jsem se. Nečekal jsem, že by někdo takovéto fantastické historce uvěřil. „Určitě,“ usmál se. „Já se totiž hodně zajímám o záhady a tak,“ prozradil mi. „To já docela taky,“ přitakal jsem. „Víte, já si myslím, že byste to měl probrat s ňákým odborníkem v tomhletom oboru,“ navrhl. „To je dobrý nápad,“ souhlasil jsem, „znáte někoho takového?“ „No jasně,“ usmál se. „Koho?“ „Jednoho odborníka přes okultismus, který hodně zkoumá právě nacistickou černou magii. Je to sice trochu magor, ale rozhodně není blbej. Jmenuje se Methodius Pittner.“ ■
Duch Methodius Pittner Duch, přízrak nebo jak tomu chcete říkat, se objevuje všude. Ve všech kulturách či mytologiích jsou bohové, názory a další lišící se věci, ale duch je všude a – světe div se – ani se moc neliší. Ať je to duch z Česka, z Afriky nebo z pověstí starých eskymáků, vždycky je to přízračná postava zemřelého člověka nebo něco podobného. V první řadě si položme otázku: „Proč duše toho člověka (tvora) zůstala?“ Na to jsou vcelku různé názory. Někdo soudí, že se ten člověk, jehož duše teď bloudí po světě, na něco moc vázal. Na nějakého jiného člověka, na majetek, na peníze... Možná proto jsou v pověstech duchové ti, kteří měli spoustu peněz a majetku a hamounili si ho celý život. Váš názor může být jakýkoliv, třeba je víc pravd, ale jak to zjistit? „Toť otázka,“ řekl by Shakespeare. Viděli jste někdy ducha? Možná, že ho vídáme každý den, možná chodí mezi námi, ale náš mozek to odmítá postřehnout. Zase ta otázka: Jak to zjistit? Já jsem jednou ducha viděl, tím jsem si jistý. Bylo to asi týden potom, co zemřel pradědeček. Ležel jsem v posteli a četl si, když tu jsem se rozhodl, že se dojdu napít. Vzhlédl jsem od knihy a spatřil jsem pradědu. Možná, že byl průsvitný, to si již nevzpomínám, ale určitě byl hodně silně bílý. To vím určitě. Nedal mi žádné poselství, ani se mě nesnažil vyděsit, ani nic jiného. Prostě se na mě zadíval a zmizel. Chvíli tam byl a za chvíli už ne. Jsou duchové jakési poselství? Mají nám něco říci nebo naznačit? Nebo tu prostě jsou z neznámého důvodu? To je ta hlavní otázka, na kterou bohužel nejde jistě odpovědět. Můžeme spekulovat a dohadovat se, můžeme bádat a snažit se s duchy navázat kontakt, ale dokud se nám to nepodaří, nemůžeme s jistotou říci, proč tu duchové jsou, co zde dělají a zda vůbec existují. Jsou lidé, kteří si říkají spiritisti. Ti prý dokážou s duchy komunikovat. Ale jak ověřit, zda je to pravda? To ví jen oni sami, a pak samozřejmě duchové. ■ www.ghostresearch.org, Obrázky: www.paranormal.about.com
Jedna velká iluze Adam „iLegolas“ Cepník Svět karetní hry Magic: The Gathering je svět plný kouzel a nadpřirozených bytostí. A nechybí zde ani různé nekalé spolky a cechy a tudíž zde nechybí ani iluze. V edicích Future Sight, Nemesis, Time Spiral, 3rd-10thEdition a Coldsnap najdete poměrně značné množství iluzí. Já osobně jsem iluze spojil s několika artefakty a kouzly a vznikl mi velmi dobrý a kvalitní balík. Základem celého balíku je karta Krovikan Mist za jednu modrou a jednu libovolnou manu. Je to */* se schopností flying a útok i obrana se rovná počtu iluzí ve hře. Takže když hrajete za iluze a vyložíte čtyřikrát Krovikan Mist, máte čtyři 4/4 flying. Slušné, že? A když si k tomu přidáte ještě několik jiných iluzí, můžete tak mít třeba i čtyři 10/10 flying. Dnes vám nejem představím ty nejlepší iluze, ale zároveň vám zde doporučím jeden decklist. Hurá do toho! Králové triků a kouzel DECKLIST + POPIS NEJLEPŠÍCH ILUZÍ
TĚCH
4x Krovikan Mist je, jak jsem již říkal, základem balíku složeného z iluzí. Je to */* s flyingem, útok a obrana se rovná počtu vyložených iluzí. 4x Phantom Warrior je velice dobrá bytost. Má sílu i obranu dva a je neblokovatelná. Stojí dvě modré a dvě libovolné many. 4x Blind Phantasm má sílu dva a obranu
tři. Stojí dvě libovolné a jednu modrou manu. 4x Dream Stalker je 1/5 za jednu libovolnou a jednu modrou manu. Když vstupuje do hry, vraťe si jeden permanent z vaší kontroly do ruky 2x Fathom Seer se dobře používá schopností morph. V jiném případě je to obyčejná 1/3 za jednu modrou a jednu
libovolnou manu. 2x Riftwing Cloudskate má schopnost flying a má též suspend 3 za jednu libovolnou a jednu modrou manu. Mana cost je tři libovolné a dvě modré many. Je to 2/2 a když vstupuje do hry, vraťte se permanent vaší kontroly do ruky. 2x Wandering Eye je jedna-trojka s flyingem, stojí dvě libovolné a jednu modrou manu, a pokud je vyložená, všichni hráči hrají s ukázanou rukou. 18x Island 4x Ovinize 2x Protective Bubble 4x Confiscate 2x Grayscaled Gharial 4x Metathran Soldier 4x Steal Artifact Takovýto balíček by vyšel na 290 Kč, ale dá se též koupit jako předkonstruovaný se jménem Ixidor’s Legacy za 199 Kč, který však není složen jenom z iluzí a je založen na trochu jiném herním principu. ■ Obrázky: www.wizards.com
Představení hry: BattleLore Jakub Dobal (Tento článek pochází ze stránek Frodovy deskové hry – www.deskovehry.blogspot.com – a je v Camelotu zveřejněn se svolením autora) Počet hráčů: 2 Doporučený věk: od 10 let Délka hry: 60-120 minut Autor: Richard Borg Rok vydání: 2006 Výrobce: Days of Wonder, Fantasy Flight Games Ocenění: BoardGameGeek Golden Geek 2007 (vítěz, nejlepší hra pro 2), Hra roku 2007 (nominace), Hra roku 2008 (nominace) Obvyklá cena: cca 2000 Kč Herní systém: válečná strategie, využití barevného systému pro označení jednotek a příkazy pomocí karet (herní systém "Command and Colors") Čeština: herní materiál obsahuje cizojazyčné prvky, pravidla jsou dostupná v češtině BattleLore je výpravná válečná hra zasazená do středověkého prostředí s prvky fantasy. Můžete se tedy setkat jak s jednotkami chrabrých rytířů či lehkonohými lučištníky, tak se statečnými trpaslíky nebo nevypočitatelnými skřety. Vždy však svedete napínavou bitvu dvou armád, které proti sobě povedete. Na cestě za vítězstvím vás mohou doprovázet a podporovat svým uměním vaši poradci kouzelník, válečník, mnich, špeh. Patří do válečné rady, kterou si sestavíte. Díky pestrým scénářům bitev bude každá vaše hra jiná a jen tak vás neomrzí. Líbit se může i těm, kdo jinak hry s válečnou tematikou nevyhledávají.
Každý hráč pak rozmístí své jednotky předepsané zvoleným scénářem (viz obrázek). Bitva může začít, zbývá jen rozdat velitelské karty, případně Lore karty s kouzly (závisí to na zvolené variantě Kdo již zná jinou hru od Richarda Borga - hry). Memoir '44 -, ten do herního systému pronikne velmi rychle. V pravidlech si jen Velitelské karty slouží k tomu, abyste nastuduje rozdíly. BattleLore využívá určili jednotky, které budou v daném kole stejný a již osvědčený herní systém aktivní, kterým dáte rozkaz k přesunu či "Command and Colors". Ale i bez toho se boji. Buď předepisují, v jaké sekci a kolik s hrou seznámíte rychle, neboť pravidla jednotek dostane rozkaz, nebo určuje typ nejsou tak složitá. Téma vás tentokrát jednotky a specifikuje činnost, kterou musí zavede do začátku 14. století, kdy se provést. Můžete tedy například aktivovat schyluje k válce mezi Anglií a Francií, tři jednotky na levém křídle (jejich zvolení později nazývané stoletá. Kromě řadové je na vás) nebo všechny modré jednotky v armády a odvedenců si budete najímat i kterékoliv části bitevního pole. žoldnéřské skřetí hordy či trpasličí klany. S jakými jednotkami se hraje. Figurky Herní plán představuje bitevní pole, na stojící na jednom hexovém poli tvoří němž se střetnou dvě armády. Vytvořeno jednotku. Nejdůležitější je praporečník, je z hexových polí a je rozděleno na tři který nese prapor v podobě korouhve nebo části - střed a pravé a levé křídlo. Před vlajky. Tvarem praporu jsou ve hře začátkem hry na něj umístíte příslušné odlišeni protivníci. Barva praporu označuje dílky krajiny: kopce, lesy, řeku či další. vojenský typ jednotky a symbol zbraně její
výzbroj a odlišuje také pěší jednotku od jezdecké. Nejsilnější jsou ve hře těžkooděnci/těžká jízda, mají červený prapor. Pravidelné vojenské jednotky mají modrý a domobrana zelený prapor. Tím je zřejmé, jakým výcvikem která jednotka prošla. Charakteristiky jednotky určují, jak je jednotka silná a jak rychle se může pohybovat. Cílem hry je ukořistit soupeři určitý počet praporů - závisí na zvoleném scénáři dobrodružství. Pokaždé, když porazíte protivníkovu jednotku - má být odstraněn praporečník -, získáte její prapor a umístíte ho na svou stranu desky na jednu z pečetí. Kdo získá daný počet praporů, zvítězí. Hráči se pravidelně střídají. Ve svém kole vždy dodržují posloupnost několika fází: 1. zahrání velitelské karty, 2. aktivace jednotek, 3. pohyb označených jednotek, 4. boj aktivních jednotek, 5. dobrání nové velitelské karty. Fáze mají svůj význam, proto je nutné jejich posloupnost ►
přesně dodržovat. Především se uplatní při hře k Lore kartami, protože v různých fázích kola může kterýkoli z hráčů zahrát určité karty. Musíte proto hrát tak, abyste jejich zahrání umožnili. Boj se řeší pomocí speciálních kostek se symboly přileb v barvách podle typů jednotek, žlutým štítem, černou vlajkou a fialovým symbolem Lore. Útočník hází určitým počtem kostek s ohledem na typ jednotky a efekt terénu: jednotka zeleného praporu hází standardně dvěma, modrého třemi a červeného čtyřmi kostkami. Zásah se počítá za každou hozenou přilbu v barvě praporu cílové jednotky, ostatní přilby a symboly znamenají vedle (kromě bonusových zásahů za zbraně). Za každý zásah se odstraní jedna figurka z cílové jednotky. Vlajka na kostce pak donutí jednotku ustoupit, a to v závislosti na své bojové morálce. Je-li statečná, vlajku ignoruje. BattleLore umožňuje různé varianty hry od jednodušší po pokročilé. Přiložené scénáře dobrodružství je zohledňují. První dobrodružství proto představují středověkou bitvu. Naučíte se ovládat základní jednotky. Další scénáře přidají i zvláštní jednotky skřetů a trpaslíků, které mají zvláštní vlastnosti. Když jste se hru již naučili, můžete připojit i další fantasy prvky, kouzla - Lore karty. V pokročilé fázi pak celou válečnou radu. Kouzla jsou pravým kořením hry. Umožňují připravit soupeři lecjaká překvapení a zvraty.
Systém hry je jednoduchý a rychlý. Jednu partii zvládnete i za hodinu, u vyrovnanějších bitev za dvě. Jednotlivá kola hráčů se střídají rychle, bez zbytečných prodlev. Scénáře dobrodružství jsou vyvážené. Pokud se vám bude zdát, že v některém má jedna strana navrch, zahrajte si znovu a strany vyměňte. Náhoda má ve hře své nezastupitelné místo. Hody kostek jsou však ovlivněny také tím, jak hrajete, nakolik využíváte spolupráce svých jednotek a terénu. BattleLore je taktickou hrou, ve které vyhrává ten, kdo dokáže využít zaváhání a chyb soupeře.
BattleLore: Goblin Marauders Specialist Pack Skřetí nájezdníci Obsahuje tři nové druhy jednotek: skřetí kapela (zelený prapor), dvě skřetí jednotky jezdců na hyenách (modrý prapor) a dvě skřetí jednotky jezdců na pštrosech (zelený prapor). Rozšíření obsahuje dva nové Hra je primárně určena dvěma hráčům. scénáře. Pokud použijete více sad her a rozšíření, můžete hrát až v šesti hráčích ve velké BattleLore: Goblin Skirmishers Specialist Úderný skřetí pluk bitvě. V takovém případě má každá Pack armáda svého vrchního velitele a jednoho Obsahuje tři jednotky: skřetí kapela nebo dva maršály, kteří velí křídlům. (zelený prapor), dvě jednotky skřetích kopiníků (červený prapor), dvě jednotky Společně pak tvoří "štáb". skřetích práčat (zelený prapor). Rozšíření Hra vyšla v roce 2006 u Days of Wonder, obsahuje dva nové scénáře. od nich v roce 2008 hru koupila společnost Fantasy Flight Games. Rozšíření vyšla BattleLore: Scottish Wars - Skotské války především v roce 2007. Většina přináší Obsahuje čtyři jednotky trpasličích nové jednotky, které obohacují a zpestřují kopiníků (modrý prapor), dvě jednotky hru. Call to Arms vám umožní rozmisťovat trpasličích vůdců klanu (modrý prapor), jednotky podle vašich strategických plánů. dvě jednotky trpasličích jezdců na dobytku Epic BattleLore pak rozehrát bitvy na (modrý prapor), čtyři jednotky rytířů na větším plánu. Pokud si hru oblíbíte, pak koni (červený prapor). Rozšíření obsahuje pět nových scénářů. jistě oceníte i rozšíření.
Hra vyžaduje přesnost v postupu a vyhodnocování různých situací. K rychlé orientaci ve hře pomáhají jednak nápovědní kartičky s popisem vlastností například jednotek, zbraní, krajiny, jednak přehledná a názorná pravidla. Obsahují bohaté ilustrace a množství příkladů. Pokud narazíte při hře na nejasnost, stačí si najít příslušnou část. Pravidla mají podobu barevné příručky. Scénáře dobrodružství najdete v samostatné brožuře. Díky českému překladu pravidel a karet, který je k dispozici ke stažení, je hra přístupná Přehled rozšíření: opravdu každému. Krabice je doslova našlapána herním materiálem po kraj. Vzduchu je v ní opravdu málo. Figurky jsou provedeny do detailu. Vyrobeny jsou z plastu, a abyste je mohli bez nehod převážet, jsou uloženy v prolisech, které je chrání. Společně s ostatním herním materiálem krásně dokreslují atmosféru hry. Hra je tedy výborně připravena a skvěle se hraje. Doporučuji jen přelakovat kostky, aby se vám neošoupaly, a zkontrolovat polepky praporů.
BattleLore: Dwarven Battalion Specialist Pack Obsahuje jednotku trpasličích dudáků (prapor podle volby), dvě jednotky trpasličích kopiníků (modrý prapor) a dvě jednotky trpasličích sekyrníků (modrý prapor). Rozšíření obsahuje dva nové scénáře.
BattleLore: Call to Arms - Do zbraně Přináší nový způsob rozmisťování jednotek na bitevní pole pomocí karet rozmístění. Obsahuje karty specialistů, které vylepšují umisťované jednotky, dále nové terény (bažiny a útesy) a lučištnické kůly a kamenné mosty.
BattleLore: The Hundred Years' War Crossbows & Polearms - Stoletá válka Obsahuje čtyři jednotky těžkých kušiníků (modrý prapor), dvě jednotky kopiníků (modrý prapor), jedna jednotka halapartníků (červený prapor), čtyři trubači. Rozšíření obsahuje čtyři nové scénáře.
BattleLore: For Troll and Country (2008) BattleLore: Epic BattleLore - Epické bitvy Obsahuje velkou oboustrannou mapu pro Díky další hrací desce a žetonům si můžete epické bitvy s vyobrazením terénu a zahrát rozsáhlejší bitvy. Rozšíření přináší 7 figurku trola. ■ epických scénářů.
Menhiry v Bedřichově? Jakub Cepník Zajímavý objev se nám podařilo učinit, když jsme se o jarních prázdninách s rodinou vraceli z výletu na běžkách. U obce Bedřichov (v Jizerských horách, nedaleko Liberce) jsme si všimli dvou nebo třech úzkých kamenů vysokých odhadem půl metru nebo metr. Zajisté byly uměle opracovány a postaveny. Myslel jsem, že to jsou nějaké pomníčky, ale žádný nápis jsem na nich nenašel. Ani patníky to zřejmě nebudou, protože pochybuji, že by se osamocená skupina tří patníků nacházela na kraji lesa. Napadlo nás, že by se mohlo jednat o menhiry, ale třeba jsme se zmýlili (chtělo by lokalitu lépe prozkoumat – my jsme už
neměli příliš času a navíc byl hluboký sníh). Fotografii jsem pořídil na mobilní telefon Nokia 6230i, protože žádný fotoaparát jsme s sebou bohužel neměli. Jak se ke kamenům dostat Z obce Bedřichov se vydejte po běžkařské trase a po pár metrech dojdete k lesu. Na jeho kraji (u cesty) byste měli kameny spatřit. ■ Fotografie: autor
Velikonoční ostrov Jiří Šika (Tento článek pochází ze stránek www.tajemstvi.mysteria.cz a je v Camelotu zveřejněn se svolením autora)
Na kousku země, který se v rozlehlých vodách jižního Pacifiku ztrácí jako špendlíková hlavička, byly z horniny v kráteru vyhaslé ostrovní sopky vytesány nejzáhadnější sochy na světě. Říká se, že Velikonoční ostrov patří k nejopuštěnějším místům světa. Tento ostrůveček, který leží 2000 kilometrů od dalšího nejbližšího ostrova, více než 1000 kilometrů daleko od pevniny a který na délku měří pouhých 25 kilometrů, zavdává podnět k mnoha téměř neřešitelným otázkám. Odkud pocházeli první obyvatelé ostrova? Jak ho vůbec našli? A proč a jak vztyčili víc než šest stovek obřích kamenných soch, když většinu z nich nakonec zase strhli? Jako první Evropané na ostrov vstoupili na Boží hod velikonoční 1722 holandští námořníci. Zdrželi se dost dlouho na to, aby ostrov stačili pojmenovat a aby si jejich admirál zaznamenal, že místo obývají lidé dvou různých ras. Také si zapsal, že patrně uctívají obrovské sochy vytesané z kamene. (Ty byly ve skutečnosti vytvořeny ze silně erodované sopečné horniny.) Roku 1770 Velikonoční ostrov objevila podruhé skupina peruánských Španělů. Tehdy se počet místních obyvatel odhadoval na tři tisícovky, avšak o pouhé čtyři roky později tu kapitán James Cook na své druhé pacifické výpravě našel 600 – 700 mužů a jenom třicet žen.
Počátkem 19. století obyvatel ostrova poněkud přibylo, roku 1862 je ale čekala další rána: peruánská vláda odvezla tisíc mužů na pevninu, aby tam pracovali jako otroci v dolech. Za několik měsíců se jich na ostrov vrátilo pouhých patnáct, navíc nakažených neštovicemi. Jejich organismus nemoci nedokázal vzdorovat a všichni jí podlehlí. Tenčící se populace nám pomůže pochopit, proč toho o původu ostrovanů víme tak málo. Na Velikonočním ostrově se nepořizovaly žádné písemné záznamy a s každým úmrtím se ústní tradice a kultura, jež byla jejím výrazem, stávaly mlhavějšími. Na ostrově se sice našla řada dřevěných destiček pokrytých piktogramy, nikdo je ale dosud nedokázal vyložit. Kapitánu Cookovi domorodci sdělili, že se na ostrově vystřídalo dvaadvacet generací od chvíle, co sem jejich předky přivedl náčelník Hotu Matiťa, nedovedli však říci odkud. O původu ostrovanů existují dvě zásadní teorie a každá může mít do určité míry pravdu. Pokud má skutečně každá svůj díl pravdy, pochopíme, proč se návštěvníkům Velikonočního ostrova – holandským admirálem počínaje – zdálo, že místní lidé náležejí ke dvěma různým rasám.
První teorie, vyslovená ve třicátých letech minulého století Alfredem Metreauxem, tvrdí, že první ostrované přišli z ostatních polynéských ostrovů, tedy ze západu. Tomuto výkladu dává přednost i mnoho archeologů: mezi obyvateli Velikonočního ostrova a ostatních polynéských ostrovů totiž existují kulturní podobnosti a také cesta, kterou budoucí kolonizátoři ostrova museli urazit, je kratší, než kdyby přišli z východu. S druhou teorií přisel norský archeolog a antropolog Thor Heyerdahl. Upozornil na fyzické podobnosti dlouholebých soch Velikonočního ostrova s některými národy Jižní Ameriky. Tvrdil také, že základní plodina, která se na ostrově pěstuje, sladké brambory, sem mohla dorazit pouze z amazonské oblasti a že při tom rozptyl semen na takovou vzdálenost není pravděpodobný. A konečně, vlastním úspěšným pokusem o překonání vzdálenosti mezi pobřežím Jižní Ameriky a Polynésií na Kon-Tiki, voru zhotoveném z balzových kmenů, dokázal, že podobnou plavbu bylo možno uskutečnit. Ať už první obyvatelé ostrova přišli odkudkoli, skutečností zůstává, že tito lidé vytvořili nejslavnější kamenné sochy světa. Antropologové v dějinách ostrova vymezili tři kulturní etapy. Opírají se při tom o ►
výzkum zbytků soch, dalších lidských výtvorů na ostrově i zlomků legend. V první etapě, která začala kolem roku 380 n. 1., na ostrově vznikaly většinou klečící sochy vytesané ze struskovité lávy nebo čediče. Ve druhé, střední etapě, započaté kolem roku 1100, převážil typ sochy, který je s ostrovem běžně spojován. Jde o moai, sochu s horní polovinou v podobě mužského těla, stylizovanou hlavou, vsazenýma očima a protáhlými ušními lalůčky. Stupňovité kamenné plošiny
zvané abu, na nichž moai stály, jich unesly až dvanáct. S postupem staletí vznikaly sochy stále větší. Jejich novým prvkem byla temenní kadeř pukao. Jedná se o unikátní figurální výtvory, jež měly patrně představovat náčelníky, kteří se po smrti stali bohy. Začátek třetí etapy kolem 1680 se podle všeho kryje se zahájením občanské války mezi uvedenými dvěma kmeny, jež až do té chvíle žily v míru. Válka mohla souviset s rostoucím úbytkem stromů na ostrově:
nebylo dost dřeva na nové rybářské čluny a půda ztrácela jakost. Zásoby jídla se tenčily a „dlouhouší", společensky nadřazený kmen původem snad z Jižní Ameriky, a jim podřízení polynéští „krátkouší" proti sobě začali válčit. (Legenda vypráví, že si navzájem odnášeli ženy a děti a jedli je, což by vysvětlovalo, proč kapitán Cook našel na ostrově tak málo žen.) „Krátkouší", kteří nakonec zvítězili, se během konfliktu zmocnili několika pohřebních plošin a sochy strhli. ■
Na rozhraní – Část druhá Tomáš Lučenský Maminka zemřela v jedenaosmdesáti letech na srdeční slabost, v roce, kdy zaniklo Československo, které měla tolik ráda. Po Vánocích a Novém roce, které strávila u nás, jsem ji chtěl odvézt vlakem domů a ještě se u ní den dva zdržet. Ten den, 2. ledna, byl velký mráz. Autobus jedoucí k metru vynechal, další měl značné zpoždění. Maminka dostala strach, že nám vlak ujede. Nakonec nás autobus dovezl k metru ještě tak, že jsme mohli vlak stihnout. Maminka zpanikařila, necítila se dobře a v každé stanici metra chtěla vystupovat. Na nádraží jsme dojeli asi patnáct minut před odjezdem vlaku. Když jsme šli po perónu, maminka vyhrkla: „Chyť mě, všechno se se mnou točí.“ Přitiskl jsem ji k sobě. Trochu zachroptěla a ztichla, ale já jsem měl dojem, že pořád ještě dýchá. Kolemjdoucí mi s maminkou pomáhali, položili jsme ji na nahonem přinesenou lavici, dal jsem jí pod jazyk nitroglycerin, a to už nádražní rozhlas vyzýval, pokud je přítomný nějaký lékař, ať přijde na pomoc (staniční lékař měl právě volno). Za okamžik jeden přispěchal. Dělal, co mohl. Přiběhl výpravčí, ať nespěchá, že zdrží vlak třeba o hodinu, ale on odpověděl, že to není třeba, že odjede pozdějším. To už přijela i rychlá záchranná služba, ale všechno bylo marné. Uložili jsme maminku na koberec v malé služební místnosti, běžel jsem k telefonu, a i když jsem neznal zpaměti číslo naší známé jasnovidky a duchovní léčitelky, vytočil jsem je jako zázrakem okamžitě. Chtěl jsem, aby maminku aspoň chvilku pozdržela, že jí chci ještě něco říct, ale jasnovidka odpověděla, že už je maminka téměř úplně odpoutaná od svého těla, nezvykle rychle, že září, že je šťastná a že
se se mnou loučí. Jen abych na ni ještě mluvil, bude to prý vnímat. Hned nato přišel nádražák, který měl službu, starší pán, převlečený do sváteční uniformy, smekl a se slovy, že je věřící, mi vyjádřil soustrast. Pak za mnou přijela manželka se synem a zetěm, těm jsem o maminčině smrti telefonoval – a to už pro maminku přijela pohřební služba. Nedá se dost dobře popsat, jak mi bylo, ale děkuji těm obětavým, nesmírně citlivým lidem, kteří se mi ze všech sil snažili pomoci. Nikdy předtím a nikdy potom jsem nikoho z nich neviděl. Maminku jsme uložili za účasti kněze a velkého množství občanů do rodinného hrobu vedle jejích rodičů a manžela, s jehož smrtí se nikdy nesmířila. Pohřeb se konal v pátek ve tři hodiny odpoledne (shodou okolností v den a hodinu ukřižování Ježíše Krista). V podvečer byla zádušní mše.
Bratr večer toho dne, co maminka zemřela, upravoval něco za domem. Náhle se před ním objevily zvláštní růžovofialové kruhy či kotouče. Vířily, jakoby vesele, a on slyšel zvláštní hudbu. Jemnou, podivnou, těžko popsatelnou, ale Už zmiňovaná duchovní léčitelka mi slíbila, neděsící, spíš radostnou. To se s ním že mi bude v době pohřbu posílat energii, a maminka zřejmě loučila (bratr se sestrou skutečně jsem v té době cítil příliv několika žijí ve stejné obci jako žila maminka, to je asi 100 kilometrů od místa maminčina vln pozitivní energie. úmrtí). Od sousedů jsme se dozvěděli, že se k nám maminka nesmírně těšila, ale před odjezdem Když, ještě před pohřbem, vzala sestra do se s nimi loučila s tím, že je to její poslední kuchyně, kterou kdysi užívala společně s maminkou, malé štěně, protože venku ► cesta, že ví, že se už domů živá nevrátí.
vydatně mrzlo, zvedlo hlavu ke stropu k rohu u okna, srst se mu zježila, začalo se třást a štěkat. Teprve když ho sestra pohladila a odnesla pryč, uklidnilo se. To se ještě několikrát opakovalo a skončilo to, až když sestra řekla: „Maminko, prosím tě, nestraš mě, já bych tu nemohla bydlet.“ Maminka čas od času drhla cihlové schody vedoucí do sklepa. Říkávala mé sestře: „Jestli je nebudeš mejt, budu tě chodit strašit.“ – Vždycky když byly schody špinavé, sestře se o mamince zdálo. Hned ráno schody umyla a sny přestaly. I to se opakovalo několikrát. ●●● Ještě několik vzpomínek: Jedna z mládí: Jednou v neděli jsme šli s maminkou a tatínkem na procházku. Ze zvyku jsme dávali kytičku ke křížkům stojícím při cestě. K těm se chodívalo prosit za zemskou úrodu. Vanul příjemný teplý větřík. Když jsme došli ke křížku, utrhla naše malá sestřička pár chudobek, táta ji vysadil a ona je ke křížku položila. Na zemi ležela těžká modrá astra. Přidali jsme ji k těm chudobkám, ale okamžitě spadla. Zkoušeli jsme ji umístit tak, aby na ni nefoukalo, ale vždycky byla hned dole. Lehoučké chudobky zůstaly na místě, s
těmi kupodivu vítr ani nepohnul. Nešlo nám to do hlavy, zvlášť tatík byl zamlklý, kroutil hlavou, že je to divné – a skutečně bylo. Sestra měla při druhém porodu pocit, že se dostala do jakési duté roury, šikmo se svažující dolů. Její konec byl v nedohlednu. Byla asi do poloviny naplněna průzračnou vodou, která stékala ze stěn a tvořila drobné vlnky. Sestru nesmírně lákalo pustit se po proudu rovnou dolů. Mohla se však vrátit. Musela se rozhodnout okamžitě, později už návrat nebyl možný. Bleskově si uvědomila, že ji doma čeká dvouletý syn, a proto se vzdala lákavé nabídky a zůstala na tomto světě.
naší rodiny. Někdo ze známých vyprávěl, že měli babičku v nemocnici po operaci. Jednou po obědě seděli v pokoji. Najednou tam vlétla otevřeným oknem duhová bublina, pomalu přeplula místnost až k sošce Panny Marie stojící na skříňce, dotkla se jí a praskla. Dědeček neobyčejně zvážněl a řekl: „Maminka zemřela.“ Zanedlouho dostali z nemocnice telegram. ●●●
Touto událostí je dané téma vyčerpáno. Přidám ale ještě jednu, kterou mi vyprávěla před několika měsíci naše známá léčitelka, inženýrka, která pomáhá zcela zdarma svým známým a jejich známým, dodává jim energie tím, že jim na nemocná místa přikládá ruce. Její dcera je jasnovidka, ale v poslední době se už odmítá „dívat“, také proto, že ji to Můj synovec s rodinou bydlel nesmírně vyčerpává. v domě po mých rodičích a prarodičích. V pokoji, kde Po cestě (v Raspenavě) šla podivná kdysi zemřela babička a kde skupinka lidí. Podle oblečení nepatřili do potom bydleli mí rodiče a po naší doby. Byli skleslí, zoufalí, lomili otcově smrti maminka sama, rukama a posunky prosili o pomoc. zažívala synovcova manželka Léčitelka za ně nechala sloužit mši. zvláštní věci. Nechce o nich mluvit za žádnou cenu. Šlo Skupinka se pak objevila jasnovidce ještě asi o toto: nějaké nehmotné jednou. Tentokrát byla veselá, šťastná, bytosti jí sdělily, že v domě usměvavá a opět posunky děkovala. sídlí. Když jim dala najevo, že je to její domov, že je tam To už je opravdu poslední příběh, ale ten nechce, vyklidily bez už vlastně patří do jiné oblasti mimořádných jevů. ■ problémů pole. Dnes už má dům jiného Fotografie: autorův rodinný archív majitele. Kresba: Jan Cepník A na úplný závěr ještě jednu příhodu, ale ta už se netýká
Doba husitská – Část druhá Anna C. Připomeňme si stěžejní události: Po Husově smrtidochází k radikalizaci nižších vrstev – lidu, měšťanstva i nižšího panstva. Zástupci české šlechty posílají stížnosti na smrt Mistra Jana Husa. Odezvou z Kostnice jsou zákazy, výhrůžky, hrozby klatbou apod. Následují první ozbrojené údery na fary, kláštery, kostely. Roku 1416 je v Kostnici upálen Husův přítel a zastánce Jeroným Pražský (na stejném místě jako Hus). V zemi sílí chaos, vznikají skupinky odbojníků, kněží káží na veřejných prostranstvích o brzkém konci světa a o příchodu tisíciletého panování Krista. Lid se mobilizuje k útoku na urozené a majetné (v Praze např. vliv kněze Jana Želivského). V červenci 1419 probíhá první pražská defenestrace (vyhození konšelů z oken Novoměstské radnice). Umírá král Václav IV. a jeho regulérní nástupce Zikmund Lucemburský žádá naprosté podrobení kacířů, a když se to nestane, rozhodne se pro otevřený boj. V březnu 1420 je založen Tábor. Měl být společností založenou na bratrství, lásce, chudobě, pokoře, mravnosti a spravedlnosti. Tím se měly splnit sny prostých lidí (ale byla to utopie). V okolí Tábora zanikají celé vesnice a městečka. Do Tábora přichází Žižka (o něm později).
Husité ze Sezimova ústí se například nadchli tak, že hromadně opustili své město a odešli na Tábor. Mezi třemi tisíci obyvateli Tábora nechyběli ani různí blouznivci, vytvářely se tam různé sekty (např. známí adamité, s kterými Žižka skoncoval někdy v říjnu 1421). Symbolem husitství byl kalich představující hlavní zásadu – přijímání pod obojí neboli utrakvismus. To vyjadřovalo rovnost lidí před Bohem. Zikmund organizoval celkem pět křížových výprav. Všechny skončily nezdarem.
Zikmund po dohodě s papežem vyhlašuje Legendární bitvy: proti Čechům první křížovou výpravu. • Březen 1420 – bitva u Sudoměře. Hrstka husitů proti dvěma tisícům Husitské hnutí bylo neseno vírou ve těžkooděnců. Místo bitvy bylo geniálně správnost vlastního přesvědčení vybráno. Byla to úzká šíje mezi dvěma odchylujícího se od učení katolické rybníky. Poprvé bylo využito vozové církve, ale správného před Bohem. hradby. Současnou dobu chápali jako předzvěst • Červenec 1420 – bitva na Vítkově. nastávajícího konce světa a vítězství Padesát tisíc mužů Zikmundovy armády věčného nebeského království. Proto představovalo asi dvojnásobnou převahu nad útočili na kláštery, církevní dvorce, husity. Zikmund s hanbou opouští Prahu. kostely a ničili obrazy svatých. Na • Červen 1424 – bitva u Malešova. venkově se pořádaly pouti na hory, tam • Červen 1426 – severní Čechy u venkované slyšeli z úst kazatelů o nádheře Ústí (již pod vedením Prokopa Holého). nastávající boží říše. Do ní se měli dostat • Srpen 1427 – bitva u Tachova. oni a obyvatelé pěti vyvolených měst: Křížáci utíkají už před hromovým duněním Loun, Žatce, Klatov, Slaného a Plzně. husitského chorálu. Katolická Evropa nabývá přesvědčení, že husity nelze zničit Zkáza pozemského světa byla propočítána mečem, ale jednáním. na dny mezi 10. a 14. únorem 1420.
• Srpen 1431 – bitva u Domažlic. Křižáci utrpěli ještě ostudnější porážku. Vedl je papežský legát kardinál Cesarini, na bojišti zůstal jeho klobouk, roucho, rodinné šperky a papežská bula. Šok pro křesťanský svět. • Září 1432 – Husité pozváni do Basileje na koncil, aby jim bylo dopřáno slyšení. Mělo se docílit dlouhodobého příměří. Češi tam překvapili svou vzdělaností, přísností mravů, strohostí zevnějšku i chování, vyzrálostí myšlenek. Výsledky jednání však byly téměř nulové, ze čtyř artikulů, které chtěli Češi obhájit, zůstalo jen přijímání pod obojí. Husité v té době podnikají spanilé jízdy do okolních zemích, ale jejich hnutí už je v krizi a pomalu spěje k Lipanům. revoluce ve Husitské válečnictví: vojenství. Armáda byla jinak organizovaná než jiná tehdejší žoldnéřská vojska. Byla také jinak vyzbrojena – základem byl bojový vůz, vozová hradba. Na voze jelo 18 – 21 mužů a velitel. Vozové šiky byly páteří armády, ale dále zde bylo dělostřelectvo, lehké jezdectvo a pěchota. Armádu doplňovali ženisté, cestáři a mostaři. Používaly se horké i chladné zbraně. Pochodová rychlost armády byla 30 – 40 km denně. ■ Obrázek: www.malotridka.ic.cz
Knihy: • •
Toulky českou minulostí – 2. díl, Práce 1991, autor: P. Hora Záhady českých dějin, Reader‘s Digest Výběr 2005, autoři: kolektiv autorů
Beltine Jakub Cepník Beltine (nebo také Beltain, Beltane atd.) je dalším z keltských svátků. Slaví se v předvečer 1. května a začíná jím teplá polovina roku. Slovo Beltine znamená jasný, zářící oheň a také někdy bývá spojováno s bohem Belenem, uctívaným především v Galii. Beltine byl jakýsi předěl mezi temnou a světlou polovinou roku. Temná polovina roku začínala na keltský nový rok – svátek Samhain oslavovaný v noci z 31. října na 1. listopad (viz. článek „Halloween a Samhain“ v 1. čísle Camelotu na straně 4) – a končila právě Beltinem. Noc z 30. dubna na 1. května patřila nadpřirozeným bytostem (skřítkům, vílám apod.). Zapalovaly se při ní dva ohně a mezera mezi nimi symbolizovala právě předěl temné a světlé poloviny roku. Mezi zěmito ohni druidové proháněli dobytek, který tak byl po zimě „očištěn“ a procházeli tudy i lidé (ti mladší dokonce ohně přeskakovali). Rád bych vyjmenoval i několik dalších zvyků. Mladíci například soutěžili o to, kdo výše vyhodí zapálené březové koště (tento zvyk také souvisí s Valpuržinou nocí, která je zmíněna níže). Dále se například koupalo v potoce (což opět symbolizovalo očištění po zimě), čistily se chlévy a polykaly se květy kočiček. K Beltinu se váže i zvyk volení zeleného krále. Ten si z kmene vybral jednu dívku a připravil ji o panenství. Poté byl zabit a všichni přítomní si připili jeho krví. Ovšem – jak zdůrazňují autoři článku o Beltinu na webu www.druidova.mysteria.cz – zabití zeleného krále možná přimysleli až později křesťané, aby „očernili“ tento pohanský rituál. Z keltského Beltinu nejspíše vznikl pozdější „první máj, lásky čas“, protože už dříve se říkalo, že dítě zplozené na Beltine bude v životě velmi šťastné. S prvním májem je také spojen zelený muž (anglicky Green Man), známý i pod jmény Green Jack, Jack in the Green, Green George či Old man in the Woods. Jedná se zřejmě o pohanského bůžka, hodného ochránce lesa, který se ve folklóru zachoval až do dneška. Nejspíš je to jakýsi archetyp bytosti, protože je znám po celé Evropě. Bývá zobrazován jako muž pokrytý od hlavy až k patě listím
(většinou dubovým). V Anglii se hojně byly ve staré češtině označovány objevuje ve výzdobě chrámů. čarodějnice. Na Valpuržinu noc pořádaly čarodějnice Církev Beltine nahradila vlastním svátkem, své sabaty, létaly na košťatech po kraji a Filikojakubskou nocí. Spekuluje se o tom, že škodily, kde jen mohly. Existovalo velké světci Filip a Jakub byli zvoleni z toho množství různých zvyků a obyčejů, které důvodu, aby ochránili tuto noc před si kladly za cíl ochránit dům před pohanskými tradicemi. nekalými rejdy čarodějnic. Patřil sem Při Filipujakubské noci se prý daly nalézt například zvyk, při kterém se před dveře poklady, ale hledači museli mít při sobě list domu rozházely narýpané drny (říkalo se kapradiny či jiný ochranný předmět. jim „řezanka“) a čarodějnice je musela před vstupem dovnitř všechny spočítat, O ukončení oslavování Beltinu se u nás což jí zabralo celou noc. pokusili také komunisté. Udělali z 1. května Nejdůležitějším zvykem je ale zajisté svátek práce a z pohanských ohňů se staly pálení ohňů. To se nám dodnes zachovalo vatry míru. Ovšem ani komunistům se jako pálení čarodějnic. naštěstí nepodařilo Beltine zcela potlačit. Je patrné, že Beltine a Valpuržina noc mají společné kořeny. ■ Ve stejný den jako se slaví Beltine, oslavovali Germáni tzv. Valpuržinu noc. Obrázek: www.paganspace.net Název je odvozen od svaté Valpurgie, Zdroj: www.druidova.mysteria.cz, bojovnice proti temným silám. Valpurga je www.national-geographic.cz, ale zároveň saská bohyně a tímto pojmem www.fext.cz
Slovanští bohové – Část druhá Jan Holan Svarog Svarog je uctíván jako Nebeský tvůrce. Je to vládce všech bohů, otec všeho živého i neživého, bůh ohně a nebeský kovář, který ukul Slunce a umístil ho na oblohu. Je taky pokládán za dárce sociálních zákonů. Ovšem v roli vládce bohů ho v pozdějších dobách nahradil Perun. Poprvé je Svarogovo jméno zmíněno v poznámkách u slovanského překladu byzantské kroniky Jana Malaly ze 6. století. Tyto poznámky mohly vzniknout přímo v Bulharsku, ale mnohem pravděpodobnější je, že vznikly až později na Rusi. Týkají se řeckých bohů v Egyptě. Jméno Hefaistos je přeloženo jako Svarog a jméno Hélius jako Dažьbogъ. Text zní: Po smrti Hefaista, kterého také Svarogem nazývají, panoval Egypťanům syn jeho Slunce (Helios), kterého nazývají také Dažьbogъ ... Slunce pak car, syn Svaroga, jenž je Dažьbogъ, byl muž silný ... nechtěl porušit zákon otce svého Svaroga ... Jak říkal básník Homér o něm, že Dažьbogъ obvinil Afroditu z cizoložství s Aresem ... Po smrti Dažьboga, syna Svaroga, panoval Egypťanům Sosis... Z údajů, které jsme získali z poznámek z kroniky Jana Malaly, bohužel nemůžeme
přímo o Svarogovi nic posuzovat, protože poznámky se netýkají jeho, nýbrž řeckého Hefaista. Samotné slovo Svarog má několik překladů. Pokud vycházíme ze slovanštiny, můžeme pozorovat jistou podobnost s praslovanským kořenem svar-, který v indoevropštině znamenal zvuk nebo slavnostní řeč, později se výraz posunul na bojový pokřik a boj jako takový. Je zde taky možnost hledání Svaroga v indoíránských jazycích. Je zde Íránské chvar- slunce, záře, nebeské světlo, je zde také sanskrtské svar- jas, lesk a svarga-, nebe.
tomuto bohu je tak veliká, že na oplátku pohřbívali mrtvé žárovým rituálem. Podle starých představ sídlil na východě, kde se ráno koupal v moři. Přes den putoval a bojoval s démony mraků a večer ho ohrožovali démoni temnoty. Pod jménem Dažbog byl tento bůh uctíván také v Kyjevě, kde mu kníže Vladimír postavil modlu. K jeho modle přinášeli kněží oběti, zvířecí i lidské, u jeho modly také věštili pomocí posvátného koně Svarožicova, kterého vodili přes losy zakopané v zemi a přes špice zkřížených kopí. Později, když Vladimír přijal křesťanství, nechal Svarožicovu modlu spolu s modlami ostatních bohů zničit. Podle pověstí měl Dažbog tři ženy – Morenu, Živu a Zlatogorku – a s nimi měl spoustu dětí. Všechny slovanské národy vzešly od Dažboga, proto se také Slované nazývají “Dažbogovými vnuky“. ■
Svarožic Někdy nazýván také Dažbog nebo Dabog. Je to syn nebeského Svaroga, je považován za dárce základních podmínek života, světla a ohně na Zemi. Poté, co Svarog odešel do ústraní, stanul Svarožic na stolici vládce bohů. Lidé jej nazývali Slunce a za jeho pozemskou formu považovali oheň, posvátný živel. Za jeho Obrázek: www.slovanstvo.wz.cz symbol byl zvolen ohnivý kruh. Byl to bůh ohně, slunce a války. Jeho vyobrazení a modly jsou vyzbrojeny kopím, štítem, na kterém je namalována hlava tura, a holubicí na přilbě. Vděčnost a úcta lidí k
Pohřební kultura Egypťanů Stanislav Cepník st. Egyptské polyteistické náboženství a mytologie hrály v životě běžného Egypťana velmi důležitou roli. Viděly v posmrtném životě spásu a jediný pozitivní osud člověka po smrti. Výrazem touhy po tomto životě byla mumifikace. Ta zachovávala neporušené tělo ještě dlouho po smrti. Posmrtný život měl zemřelým zajistit propracovaný systém obřadů. K těm patřilo kromě mumifikace pečlivé provádění pohřebních úkonů a přidávání obětin do hrobů zesnulých. Předměty jim měly sloužit v příštím životě. Ve starších obdobích bránilo hnití těl pouštní sucho. Postupně si ale nechávali bohatší Egypťané stavět mohutné kamenné hrobky a jejich těla byla uměle mumifikována.
Při tom bylo třeba vyjmout vnitřní tělní orgány (některé pak byly ukládány odděleně do nádob zvaných kanopy), pevně ovinout tělo pruhy látky a uložit ho do pevné hranaté schránky (kamenného sarkofágu nebo dřevěné rakve). V průběhu let byla mumifikační technika zdokonalována, nejlepší zabrala dobu 70 dní (při ní byl mozek vytahován nosní dírkou). Mumifikaci prováděla specializovaná skupina kněží. Jejich praktické anatomické znalosti byly obdivuhodné. Jsou srovnatelné se znalostmi dnešních patologů. Pohřební výbava vlivných a bohatých příslušníků vyšší šlechty byla ohromující (viz. reportáž Adama Cepníka z výstavy Tutanchamon – jeho hrob a poklady na straně 7).
Významnou roli v zadušním kultu hrály tradičně Knihy mrtvých (kromě egyptské je i tibetská, křesťanská...), soubory asi 200 zaříkadel. Měly mrtvému umožnit bezpečný přechod do posmrtného života (byly psány obvykle hieroglyfickým písmem na papyrových svitcích nebo přímo na předmětech umístěných v hrobkách a rakvích zesnulých). Jednotlivá zaříkadla jsou dnes řazena a číslována jako samostatné kapitoly, žádný dochovaný spis Knihy mrtvých však není úplný. (Zpracováno a z knihy Egypt.) ■
prokráceno
zejména
Literatura: • Egypt, Rebo 2004, autor: Lucia Gahlin, překlad: K.Cingrošová a M. Jílková • Magazín Živá Historie leden – únor 2009, autoři: kolektiv autorů (článek „Tajuplná země faraonů“ na straně 8)
Rozhovor s Františkou Vrbenskou Jakub Cepník Brzy vám v nakladatelství Straky na vrbě vyjde román Vítr v piniích, který jste napsala společně s Jakubem D. Kočím. Jak vypadá taková práce na románu ve dvou lidech? Přinese dvakrát víc možností, bohatší nápady, snadnější řešení obtížných pasáží a třikrát větší pracovní nároky. Tvůrci si (obvykle) společně vymyslí kostru děje, hlavní postavy a jejich charaktery, souvislosti, které jsou pro příběh důležité. S Jakubem „Drakem“ jsme pak mnohé části vytvářeli společně. Jiné pasáže jsme psali každý zvlášť; pak je nutné sladit tato místa s celkem, doladit nebo doplnit podle připomínek nebo nápadů spoluautora. Přibývající text je vlastně podrobován dvojí přímé (vzájemné) kritice a nejde to jinak, než se dohodnout na optimální variantě. My se dohodli vždycky, i když se tu a tam diskutovalo déle a s větším nasazením. Mohla byste nám prozradit o Větru v piniích nějakou zajímavost, něco, co se nepíše v anotaci? Putování k posvátné hoře tvoří jen rámec pro drsnou baladu o lidských vztazích, které vyhrotily nenávist a válka. Během cesty se kříží osudy slavného generála odsouzeného k pomalé smrti, alkoholického zbojníka, šamanky, tajného vládního agenta, šílence ovládajícího bojová umění, čarodějky bez magické moci, zmrzačeného rytíře, princezny s temnou kletbou… Myslíte si, že se čtenářský úspěch Větru v piniích bude moci rovnat s úspěchem Stínu modrého býka? Kdo umí předem odhadnout, jak se kniha bude líbit čtenářům? Podle beta-testerů se dá tipovat, že Vítr v piniích by měl slušnou šanci uspět. Jenže - nerada bych
to zakřikla. A pak, zdar nějakého titulu je Pracujete jako knihovnice. Kdy vám prostě alchymie… nebo možná přímo zbývá čas na psaní? Moje pracovní náplň není úplně běžná, magie. podílím se na programu ochraně sbírek a digitalizaci Když už jsme u Stínu modrého býka, knihovních plánujete napsat s Leonardem Medkem českého literárního dědictví. Čas bohužel téměř nezbývá, loupím ho rodině a jeho pokračování? Pokračování už vzniklo. Kraka jsme v něm přátelům. Mám jediné štěstí, že můj muž dovedli na západ Barbarika a nechali ho mi obětavě pomáhá. střetnout se s říčními lupiči. Objevilo se jako novela Kalné víry Rhenu v antologii To je vše. Děkuji za čas, který jste nám Legendy české fantasy. Románové věnovala. pokračování s pracovním názvem Vítr v Já vám děkuji za otázky… a za váš ostří meče jsme právě po dvou letech časopis, který je velmi příjemným scifistické scéně. Přeji přípravných prací začali psát. Krak se osvěžením na dostane až na východ římského impéria, kde co nejvíce zdaru! ■ se zaplete do krvavého povstání Fotografie: www.ikaros.cz germánských a sarmatských kmenů.
Camelot – Květen 2009 vychází 29. 4. 2009, Tento magazín lze ZDARMA stáhnout na jeho oficiálních stránkách – www.camelot.czweb.org, je však zakázáno rozšiřovat jakýkoliv materiál z tohoto magazínu bez svolení redakce!
