V tomto čísle naleznete: Zajímavost: Létající červ, Článek: Po stopách megalitů, Recenze: Bivoj válečník; Hraničářův učeň; Barva kouzel; Zakázaná archeologie; Skrytá česká historie; Kamenný svět; Staré báje Vikingů, Povídka: Spolupráce dvou planet, Magic: the Gathering: Armáda krále Dariena, Deskové hry: Představení hry: Ubongo, Záhada: Tajemný muž z Kladna; Tajemství klášterní hrobky – Část druhá, Historie: Víme, kdo skutečně objevil Ameriku?, Mytologie: Nebezpeční beztělci, Okno do Středozemě: Fantastická hra se slovy
Úvodník................................................................................2 Zajímavost – Létající červ....................................................3 Téma – Po stopách megalitů.................................................4 Novinky – 1/2009.................................................................6 Literatura – Bivoj vál., Hraničářův uč., Barva kouzel..........7 Literatura – Zakázaná ar., Skrytá če. hist., Kamenný svět...8 Nové knihy............................................................................9 Film – Staré báje Vikingů...................................................10 Povídková část: Spolupráce dvou planet (Stanislav Cepník st.)...................11 Magic: the Gathering – Armáda krále Darina....................13 Deskové hry: Představení hry: Ubongo..............................14 Záhada – Tajemný muž z Kladna.......................................15 Záhada – Tajemství klášterní hrobky – Část druhá............16 Historie – Víme, kdo skutečně objevil Ameriku?...............18 Mytologie – Nebezpeční beztělci.......................................19 Okno do Středozemě – Fantastická hra se slovy................20
Milí čtenáři! Náš časopis pomalu, ale jistě začíná sklízet ovoce své práce. Přibývají stále další čtenáři, objevují se stále další nabídky na spolupráci a pochvalné ohlasy... Vypadá to zkrátka opravdu slibně (hlavně to teď nesmíme zakřiknout). Únorový Camelot má, oproti dvěma předchozím číslům, opět kulatých 20 stran. Naleznete v něm mnoho článků, které by vám neměly uniknout. Zaprvé je to slibovaná rubrika Okno do Středozemě, ve které si tentokrát můžete přečíst o malém nárůdku hobitů. Také nesmím opomenout zajímavý článek o tajemném muži z Kladna a pokračování článku Tajemství klášterní hrobky od záhadologa Ivana Mackerleho. A málem bych zapomněl na to hlavní – na poslední část ságy Azurová planeta, kterou pro nás napsal Stanislav Cepník st. Takže pokud se chcete dozvědět, jak to dopadlo s veterinářem Pavlem a kam se ubírá osud naší planety, podívejte se na stranu 11. Doufám, že se vám bude únorový Camelot líbit! Kuba „Gandalf“ Cepník
Hlavním tématem březnového Camelotu se stane tetralogie Odkaz Dračích jezdců z pera spisovatele Christophera Paoliniho, protože na začátku února vychází její třetí díl, který nese jméno Brisingr (těšte se na recenzi). Vzhledem k tomu, že v tomto čísle je již poslední díl ságy Azurová planeta, dočkáte se příště nové povídky na pokračování. Víc vám o ní neprozradíme, nechte se překvapit. V rubrice Záhady se objeví článek o tajemných podzemních chodbách a bájných pokladech pod moravskou horou Radhošť. To ovšem není všechno! Seznámíme vás i s přízračným pasáčkem, který údajně přebývá v prastaré Vejdově lípě v Orlických horách. Tuto záhadu, pokud víme, nikdo kromě nás zatím nezkoumal. A milovníci historie si přijdou na své v článku Český král Marobud, kde se dočtete o markomanském králi Marobudovi, který sídlil na českém území na přelomu letopočtu. V nové rubrice Okno do Středozemě se dočkáte pokračování článku o hobitech z tohoto čísla. A to zdaleka není všechno! Příští číslo vychází v pondělí 1. března 2009.
Skála v Divoké Šárce
Létající červ Anna C. Ve starých pověstech a pověrečných vyprávěních ze Šumavy se objevuje záhadný tvor nazývaný v hovorové němčině Pís Wurm. Vypravěčka Wastlová tento výraz překládá jako „létající červ“. Dnešní obyvatelé Šumavy už o něm nevědí nic, existuje jen ve vzpomínkách na vyprávění dědů a pradědů. O co mělo vlastně jít? O podivné zvíře připomínající dráčka, hada nebo velkou ještěrku, z jejíhož ocasu sršely jiskry a která létala, děsila dobytek a paralyzovala lidi. Příšerka se měla vyskytovat např. v okolí Stach, Popelné a Filipovy Huti. Pověsti o ní mohly vycházet z alpských příběhů o tatzelwurmovi, prackatém červu, které se vyprávěly v rakouských Alpách a které mohli zanést na Šumavu rakouští a němečtí kolonisté (článek o tatzelwurmovi najdete v 2. čísle Camelotu na straně 15 – pozn. redakce). Podle nich měl létající červ žít v tajemných skalách a jeskyňkách. Těžko říci, co za těmi příběhy stálo, ale asi měly nějaký reálný základ. Možná setkání s kulovým bleskem, nebo s hvízdající užovkou, kdož ví. Rozhodně tu sehrála velkou úlohu (jako ve všech tajuplných příbězích) lidská zjitřená obrazotvornost a strach, který má velké oči, zvláště v prostředí tajemných končin šumavských hlubokých lesů a skal. Zdroj: www.kpufo.cz/wkt/
Po stopách megalitů Jakub Cepník Megalitické stavby dodnes vyvolávají mnoho otázek. Nevíme, kdo je postavil, jak byly postaveny ani k čemu sloužily... Megalitické stavby, stavby z velkých kamenů, byly stavěny koncem doby kamenné. Slovo megalit pochází z řečtiny a znamená doslova „velký kámen“ (megas – velký, lithos – kámen). Kameny jsou v megalitických stavbách kladeny nasucho. Megality se vyskytují po celém světě. Jak je možné, že rozdílné kultury žijící na různých kontinentech stavěly stejný druh staveb? Někdo tvrdí, že existoval národ „stavitelů megalitů“, který procestoval celý svět a naučil jiné národy megality stavět, případně že tento národ postavil všechny megality na světě. Tato možnost se ale nejeví jako příliš pravděpodobná. Zřejmě nejstarší megalit pochází z doby 6,5 tisíc let před naším letopočtem a nachází se na středomořském ostrově Malta. Typy megalitů Existuje několik typů megalitů. Nejznámější (a nejrozšířenější) je menhir (stéla). Slovo „menhir“ pochází z keltštiny a znamená dlouhý kámen (men – kámen, hir – dlouhý). Je to kámen, který je samostatně vztyčený a neotesaný, popřípadě hrubě otesaný. Dalším typem je dolmen. To znamená v keltštině kamenný stůl (dol – stůl, men – kámen). Jedná se o několik kamenů s vodorovným překladem, uzavírajících komoru. Nejvíce dolmenů se nalézá ve Francii, můžeme je ale najít i v jiných zemích. Předchůdce dolmenu je demidolmen. To jsou dva kameny, přičemž jedna strana delšího kamene leží na zemi a druhá strana leží na druhém kameni. Kamenná řada je řada menhirů vztyčených na půdorysu přímky, kromlech (nebo také kamenný kruh) jsou menhiry vztyčené na půdorysu kruhu. Henge, další typ megalitu, se od kromlechu liší tím, že je na vnější straně obklopen valem nebo příkopem obvykle s čtyřmi průchody, val také může být doplněn kamenným kruhem. Trilit jsou dva opracované pilíře s překladem, spojené žlaby a čepy. Zvláštním typem megalitu je vizír, ten sloužil jako zaměřovací prostředek na určité body v terénu nebo na nebeská tělesa.
Na fotografii vidíte dolmen u francouzské vesnice Saint-Priest-la-Feuille Kdo stavěl megality? Stavitelé megalitů museli být velmi zruční, protože vztyčit mnohatunové kamenné bloky nebylo nic jednoduchého. Například kameny použité na stavbu anglického Stonehenge pocházejí z lomů v pohoří Prescelly, které jsou od Stonehenge vzdáleny 220 km (po přístupových cestách dokonce 380 km)! Zůstává záhadou, jakým způsobem stavitelé kameny do Stonehenge dopravili. Když se o to (s využitím nástrojů, které tehdejší lidé používali) pokoušely některé současné expedice, nikdy se to nepovedlo. Skoro se až nabízí možnost, že stavitelé megalitů používali nástroje na daleko vyšší technické úrovni, než se dnes domníváme. Hodně lidí si myslí, že megality (evropské) stavěli Keltové, to ale není pravda. V 19. století se objevovalo o Keltech hodně romantických představ, a tak vznikaly i některé omyly, mezi které patří zřejmě i tento. Megality jsou o pár tisícovek starší než Keltové. Pravděpodobnější však je, že staviteli megalitů byli druidové. Ti sice bývají většinou spojováni s Kelty, senzibil a spisovatel Pavel Kozák ale v knize Kamenný svět zdůrazňuje, že druidismus je
mnohem starší než národ Keltů a zřejmě byl přinesen do Evropy Ibery, kteří pocházeli ze severní Afriky. Podle Pavla Kozáka potřeba kamenných staveb mohla vycházet z druidských kultů a tradic. Pravdou je, že druidové podle několika dochovaných zmínek prováděli u megalitických staveb nějaké tajemné obřady. I kdyby je nepostavili, znali zřejmě jejich účel. Na serveru www.kpufo.cz jsem objevil velmi zajímavý článek, ve kterém se psalo, že staviteli megalitů mohli být skřítci. Například v Austrálii a Polynésii, kde se megalitické stavby také nacházejí, se vypráví pověsti o tom, že megality postavili bílí bohové s ryšavými bradami, kteří přišli odněkud z oceánu. Jiné tamní pověsti vypráví o skřítcích manechunam, kteří pocházejí z bohy vytvořeného létajícího ostrova Kualenchani. Byli vysocí asi 90 cm, lidem se podobali jen vzdáleně. Jejich pohled byl hrůzostrašný, byli ale hodní a pomáhali lidem. Měli prý různé pozoruhodné schopnosti. Například dokázali měnit podobu nebo překonávat vodu bez lodí a s lidmi se dorozumívali jakousi telepatií. Báli se slunečního svitu, protože při něm se měnili na kámen. Objevovali se tedy ►
až po západu slunce. I na Sibiři se vyprávějí pověsti o skřítcích – stavitelích megalitů. Sibiřský národ Adygejci nazývá dolmeny „syrp-un“, což znamená domy trpaslíků. A sibiřští Osetinci vyprávějí o trpaslících bicenta, kteří žijí v moři a opět disponují nadpřirozenými schopnostmi. Například dokážou pouhým pohledem porazit silný strom. Megality ve Velké Británii prý mohou přenášet vzkazy mezi lidmi a skřítky. Britští skřítci se prý uchýlili v dávných dobách pod zem, žijí také v oceánu na ostrovech Zaslíbené země. Napadlo mě, že ta „Zaslíbená země“ by klidně mohla být Atlantida. A o podzemní říši také vypráví pověsti mnoha národů. Britští skřítci jsou vysocí 80 – 120 cm, přesto mají ohromnou sílu. Jejich hlavy jsou velmi velké. Zaujalo mě, že podobně popisuje skřítky většina národů, velkou hlavu mají prý i mimozemšťané a beztělci (viz. článek na straně 19). Docela zvláštní „náhoda“, nezdá se vám? A jako by to nestačilo, i trpaslíci iebani z mytologie afrických Dogonů mají malé tělíčko a velkou hlavu. Jsou to prý potomci původních nesmrtelných lidí a opět se jim přisuzuje stavba megalitů. Také je možné, že megality nejsou dílem trpaslíků, ale obrů. Stonehenge se totiž často nazývá Tanec obrů. Dalšími kandidáty na titul „stavitelé megalitů“ jsou indičtí Sórové. Když někdo z jejich kmene zemřel, jeho tělo spálili. Na jeho počest uspořádali na velkém kameni hostinu, přičemž mrtvý jedl symbolicky s nimi. Pak vykopali díru, do ní nasypali popel mrtvého, nalili kvašené víno a krev podříznutého buvola. Kámen, na kterém se konala hostina a který byl vysoký asi jako dospělý člověk nebo i vyšší, pomocí provazů vztyčili a díru jím přiklopili. Po nebožtíkovi pojmenovali novorozené dítě a vztyčený kámen. Každý rod měl na takovéto hroby vyhrazené místo. Kameny byly každoročně polévány alkoholem, mlékem a krví. Pokud pak zástupci rodu potřebovali radu, prosili o ni tyto své předky převtělené do kamenů. K čemu megality sloužily? Další otázkou je, k čemu megality Web: • • Knihy: • •
sloužily. Zaprvé má mnoho megalitů kalendářní a astronomické funkce (dobrým příkladem je Stonehenge). Dá se pomocí nich například určit, kdy bude při slunovratu zapadat slunce. Někdo tvrdí, že megality usměrňují přírodní síly a díky nim mají například pole vyšší výnosy, případně že ochraňují krajinu před záplavami a tak podobně. Mnoho lidí tvrdí, že megality mají léčivou moc. Britský kronikář Geoffrey z Monmouthu, který žil ve 12. století, kdysi o Stonehenge napsal: „V těch kamenech je tajemství a uzdravující síla proti mnohým bolestem a chorobám a není mezi nimi jediného kamene, který by neměl takovou moc.“ Pavel Kozák ve svých knihách píše o tom, jakým způsobem se má člověk u různých megalitů léčit. Ley-lines Archeolog W. H. Black v roce 1870 pospojoval antické památky v Anglii do síťové struktury. Vytvořil teorii, podle které existují velké geometrické čáry, které spojují prehistorické svatyně a různá kultovní místa. Tyto linie se táhnou po celém světě. Na dílo W. H. Blacka navázal badatel Alfred Watkins. Přišel na to, že osady, jejichž jména končí na slabiku „ley“, vytvářejí s těmito přímkami určitý systém. Různé prehistorické svatyně leží na rovné čáře a často se shodují se starými římskými nebo keltskými cestami. Někdo tvrdí, že ley-lines souvisí s čínskými „dračími cestami“ nebo se záhadnými obrazci na planině Nazca. Podle někteých úvah se pomocí megalitů dala využívat energie, která mohla být pozitivní nebo negativní. Megality tedy mohly sloužit buď k tomu, aby onu energii čerpaly nebo ji samy vytvářely. Někteří lidé dokáží prý tuto energii vycítit. Když ruští odborníci doktor Avinskij a fyzik O. Těreškin zkoumali Stonehenge, došli k názoru, že v megalitických stavbách je ukryto poselství mimozemšťanů lidstvu. Zkoumali vztahy mezi Stonehenge a jinými megalitickými památkami a přišli na to, že mezi těmito
lokalitami se dají vytyčit přímky, které vytvářejí různé útvary (např. pentagramy a jedenáctiúhelníky). Objevili také to, že pomocí úhlu sklonu dráhy Měsíce k zeměpisné šířce Stonehenge v den rovnodennosti se dá vypočítat zemský průměr, střední vzdálenost Měsíce od Země, střední rádius (poloměr) měsíční dráhy a velikost pěti nejbližších planet. Tvrdí, že ve Stonehenge jsou ukryty „maturitní otázky pro lidstvo“. Zánik megalitických památek Velkým problémem je, že megalitické památky stále zanikají. Může to být způsobeno přírodou, přirozeným rozkladem. Ovšem velké množství megalitů zaniklo vinou lidí. Ve středověku církev hodně megalitů zcela zničila (a pak na jejich místě většinou vybudovala kříž, kapli či kostel), nebo je alespoň „pokřesťanštila“ například tím, že do nich vtesala kříže. Někteří lidé v minulosti také využívali kameny z megalitických staveb jako materiál na různé stavby. Megality mnohdy vadily i zemědělcům, když byly na jejich pozemku, takže je zemědělci také ničili. A co je nejhorší, megality zanikají i v současnosti. Někdy za to mohou vandalové, kteří to dělají bez zjevného důvodu. Ale ani odborníci nevěnují megalitům takovou pozornost, jakou by si zajisté zasloužily. Některé lokality musí být zničeny například z důvodu výstavby dálnice nebo nějakých budov. Slovo závěrem Loni zesnulý spisovatel sci-fi Arthur C. Clarke poznamenal, že stavitelé megalitů byli zajisté o hodně chytřejší než ti, kdo o nich v současnosti píší knížky. Ano. Je jasné, že stavitelé megalitů nebyli žádní barbaři, jak si mnoho lidí myslí. Barbaři jsou ti lidé, kteří způsobují zánik megalitů... ■ Foto: www.megalithic.co.uk
www.kpufo.cz www.wikipedia.cz Velká kniha otázek a záhad, Regia Praha 2002, autoři: J. Lenková, I. Mackerle, V. Šiška, J. Zeman Kamenný svět, MH Beroun 2003, autoři: P. Kozák, P. Bartl, M. Holečková
Novinky – 1/2009 Jakub Cepník Novinky ve fantastice: Redakce Pevnosti, knihkupectví Krakatit a tým agenta JFK vás zvou na křest a autogramiádu knihy JFK: Svůj svět si musíme zasloužit, který proběhne dne 5. února 2009 od 17:00 v knihkupectví Krakatit. informací naleznete na Více www.jfk-fans.ic.cz/ V pátek 6. února 2009 proběhne ve smíchovské pobočce Městské knihovny v Praze od 15 hodin Asterioncon. Tento malý con je určen všem příznivcům herního světa Asterionu. Těšte se na besedu s autory knižní řady Asterion, ochutnávku her, nové přátele a příjemné prostředí. Vstup je zdarma. Více informací naleznete na www.mlp.cz OBRÁZEK: www.sweb.cz
A to nejlepší nakonec! Nakladatelství HarlerCollins plánuje letos v květnu vydat norský epos The Legend of Sigurd and Gudrún, který převyprávěl J. R. R. Tolkien a editace dochovaného textu se ujal jeho syn Christopher. ZDROJ: www.neviditelnypes.cz
novinek:
Novinky v záhadách: 5. ledna objevili archeologové v lese vzdáleném asi 80 km od německého Hannoveru přes 600 předmětů z doby roztržek mezi Římskou říší a barbarskými kmeny. Mezi předměty jsou například sekery, hroty z oštěpů či mince.
Archeologové objevili v bulharském městě Bourgas pozůstatky přístavu, který existoval pravděpodobně již ve druhém století. Tento přístav byl na erbu města Bourgas zobrazen.
V Novém Jičíně se od pátku 6. března do neděle 9. března bude conat druhý ročník Cravataconu, tentokrát na téma hráči a hry. Nezapomeňte si s sebou vzít kravatu! Více informací naleznete na www.transcomx.tym.cz
Zdroj archeologických www.lovecpokladu.cz Obrázek: www.stribrnak.cz
Novinky v historii a mytologii:
Na starověkém pohřebišti Dorset v Anglii (poblíž města Weymouth) bylo nalezeno dvanáct lidských koster starých asi 1000 let.
Od 27. února do 1. března se bude v Praze – Chodově konat již sedmý ročník Trpasliconu, který se zabývá britským sitcomem Červený trpaslík a i jinými tématy z oblasti fantasy a sci-fi. Více informací naleznete na www.trpaslicon.cervenytrpaslik.cz
Nejzachovalejší starověká loď, která pochází z časů Homéra a byla nalezena u Sicílie, byla převezena do Velké Británie, aby zde proběhla její rekonstrukce.
Ukázalo se, že již ve starověku existovaly chemické zbraně. V římské pevnosti Dura v Sýrii bylo totiž objeveno třicet římských vojáků, kteří zemřeli v důsledku otrávení toxickými výpary, ty vznikly zapálením jakési látky. Bylo objeveno nové archeologické naleziště severovýchodně od Káhiry. Archeologové zde objevili několik domů a devět skladišť. Jistý detektorista objevil v britském Suffolku 824 zlatých mincí, které jsou staré asi 2000 let. Na některých je vyražen obrázek koně.
Na Štědrý den 24. 12. 2008 spatřili na zámečku La Veneria ve Valticích čtyři svědci stín postavy starého shrbeného muže. Ten se tam občas zjevuje. Stín byl pozorován asi půl minuty, poté zvedl pravou ruku, jako by chtěl někam ukázat, a rozplynul se. Přízrak se podařilo vyfotografovat (fotografii naleznete na www.kpufo.cz/wbv/pic/p_vee.jpg). ZDROJ: www.kpufo.cz V noci z 8. na 9. ledna se v Anglii stala podivná událost. Jedna z tamních větrných elektráren byla ráno nalezena bez jedné lopatky a její druhá lopatka byla zcela zničena. Několik desítek očitých svědků se shoduje v tom, že v noci vidělo na obloze tajemný oranžově světélkující oválný objekt. "Světla se pohybovala oblohou směrem k farmě. Pak jsem viděla nízko letící objekt, který proletěl směrem k turbínám," tvrdí svědkyně Dorothy Willowsová. Několik hodin poté se ozvala rána. "Mého muže Stephena rána probudila asi ve čtyři," řekla Dorothy. Vedoucí elektrárny okamžitě zahájil vyšetřování, co elektrárnu zničilo. ZDROJ: www.novinky.cz "Vesmíru se děje něco nového, něco zajímavého," tvrdí Alan Kogut z Goddarova střediska vesmírných letů. Jeho vědecký tým totiž vypustil roku 2006 balón ARCADE s radiometrickými přístroji, který se teď pohybuje ve výšce, kde už atmosféra přechází do vzduchoprázdna. Původním cílem mise bylo detekovat vyzařování prvotních hvězd. Balónu se ale podařilo zaznamenat obrovský elektromagnetický „hluk“, vědci nemají ponětí, o co by se mohlo jednat. "Opravdu nevíme, co to je," přiznal člen týmu Michael Seiffert. ZDROJ: www.novinky.cz ■
Literatura Bivoj válečník Juraj Červenák Stejně jako v dílu prvním, i v druhé části románu o Bivojovi je děj tvořen, když to trochu zjednoduším, neustálým bojem a vyvíjí se víceméně podle očekávání – žádného většího překvapení se bohužel nedočkáme. Na druhou stranu – Bivoj Válečník je především oddechová kniha a nic víc bychom od něj očekávat neměli. Autor – slovenský spisovatel Ďuro Červenák – se několikrát pustil do podrobnějšího popisování mytologie a zvyků (například na začátku knihy se mluví o ochráncích domácnosti – skřítcích hospodáříčcích). Zdá se mi, že takovéto pasáže jsou trochu ke škodě věci, protože působí jako brzda a do takovéhoto akčního příběhu se zkrátka nehodí. To je ale jen drobnost. Daleko horší je to se závěrečnou bitvou. Ta se mi zdá (a u tak zkušeného spisovatele jako je Ďuro Červenák mě to docela překvapuje) až trochu odfláknutá. Červenák se nakonec překvapivě rychle zbavil obou hlavních záporáků. Velmi špatně v závěrečné bitvě také působí neustálé střídání dějových linií. Přes všechny chyby ale musím uznat, že Bivoj válečník je dobře napsaná a čtivá knížka, která zajímavým způsobem zpracovává slovanskou mytologii a své čtenáře si určitě najde. Hodnocení: 60 % (mírný nadprůměr) Stručné info: Autor: Juraj Červenák, Obálka: Mišo Ivan, Nakladatelství: Brokilon, Datum vydání: 19. 11. 2008 Jakub Cepník
Hraničářův učeň John Flanagan Kniha Hraničářův učeň je velice kontroverzní. Její hlavní hrdina je
nízkého věku, nevyniká v tom co by chtěl, ale umí něco o čem neví. S tímto typem hrdiny se můžeme setkat až v příliš mnoho knihách (např. Tajemný svět v podzemí). Na druhou stranu je zde přece jen alespoň trošku originální děj, protože hraničáři nejsou obvyklým motivem knih. Příběh je vcelku dobrý a čtivý, ale přece jen nesplňuje mé aktuální představy o žánru fantasy. Svět Hraničářova učně se velmi podobá našemu světu v době středověku, až na to, že se zde vyskytují nestvůry a jiné obludy. Svět je tomu našemu podobný i tvarem a názvy. Kniha působí dojmem, že autor vzal klasickou zápletku o čarodějném učni, zasadil ji do jiné doby a z čaroděje udělal hraničáře. Jak jsem ale už říkal, objevuje se zde pár naprosto unikátních věcí a příběh má rychlý spád. K tomu navíc je ještě kniha plná nečekaných zvratů a na konci je ukončena v nejnapínavějším momentu (jak starý to reklamní trik pro donucení čtenáře ke koupi dalšího dílu ☺). Kniha má taky dobře vyvedenou obálku od ilustrátora Paolini Barbieriho. Příběh se bude určitě líbit mladším čtenářům, ti starší si asi raději přečtou něco jiného, i když přehlédnout tuto knihu by byla chyba. Kniha sama o sobě není žádný literární skvost, ale alespoň průměrné hodnocení si určitě zaslouží. Vzhledem k tomu, že je prvním dílem několikadílné ságy (první díl prý bude i zfilmován), se máme určitě na co těšit. Hodnocení: 65 % (střední nadprůměr) Stručné info: Autor: John Flanagan, Nakladatelství: Egmont, Rok vydání: 2008 Jan Holan
Barva kouzel (audiokniha) Terry Pratchett Již v prosincovém Camelotu jsme psali o
tom, že první tři knihy Terryho Pratchetta z prostředí Zeměplochy (Barva kouzel, Lehké fantastično, Čaroprávnost) vyšly jako audiobooky. Přišlo by mi hloupé recenzovat tak populární knihu jako je Barva kouzel, takže jsem se rozhodl, že budu hodnotit pouze zpracování audioknihy. V prvé řadě bych rád pochválil poměrně slušnou cenu, za kterou si můžete audioknihu koupit (činí necelých tři sta korun). Na to, že audiokniha obsahuje osm cédéček, to není mnoho. Kromě cédéček naleznete v krabičce také malý sešitek, ve kterém se píše o Terrym Pratchettovi, Janu Kantůrkovi a tak podobně. Zdá se mi sice, že je sešitek zpracován (a napsán) tak trochu amatérsky, to ale ani nevadí. Z papírových obalů na cédéčka si můžete sestavit mapu Zeměplochy, kterou nakreslil sám Terry Pratchett. Já bych osobně přivítal, kdyby mapa byla spíše na samostatném papíře, protože takto je to trochu nepraktické. Audioknihu namluvil sám překladatel Zeměplochy Jan Kantůrek, který už má zkušenosti s přednášením na conech, takže jeho hlas působí docela příjemně. Na několika místech jsou také použity speciální efekty (například hlas Smrtě), jsou ale jen velmi jednoduché a třeba s efekty ve slovenském rozhlasovém zpracovní Pána prstenů se vůbec nedají srovnávat. Hudebních motivů – byť docela povedených – je zde také jen velmi málo a stále se opakují. Na posledním cédéčku naleznete krátký bonusový materiál – Jan Kantůrek zde povídá o sobě a o tom, jak překládá Zeměplochu. Je to docela zajímavé. Na závěr chci říci, že zeměplošské audiobooky jsou určeny především k poslechu tam, kde byste si obyčejnou knížku nečetli (například do auta). Tam splní svůj účel, ale klasické knize se nikdy nevyrovnají. Hodnocení: 50 % (průměr, týká se pouze zpracování audiobooků) Stručné info: Autor: Terry Pratchett, Překlad: Jan Kantůrek, Vydavatelství: Headmade, Rok vydání: 2008 Jakub Cepník ►
Zakázaná archeologie Klaus Dona, Reinhard Habeck Existuje mnoho artefaktů, které nezapadají do oficiálně uznávaných dějin lidstva. Většinou se jedná o umělecké výtvory (např. ozdoby, nástěnné malby), předměty denní potřeby (pracovní nástroje, zbraně), kosterní pozůstatky a tak dále. Pocházejí ale z doby, kdy ještě podle oficiální archeologie vůbec nemohlo existovat lidstvo, nebo jsou na vyšší technické úrovni, než jsme u tehdejších lidí ochotni připustit, případně jsou na nich zobrazeny podivné bytosti a úkazy, jejichž význam nechápeme. Vědci se takovéto nálezy většinou snaží skrývat nebo je považují za padělky. Některé z nich možná padělané skutečně jsou, ale u většiny se dá dokázat, že tomu tak není. Autoři knihy (pořadatel výstav Klaus Dona a záhadolog Reinhard Habeck) shromáždili obrovské množství takovýchto předmětů a představili je široké veřejnosti na výstavě Unsolved Mysteries, která se konala v roce 2001 ve Vídni a později, kvůli velkému úspěchu, i ve Švýcarsku (2004) a Japonsku (2005). V knize Zakázaná archelogie píší Klaus Dona a Reinhard Habeck o všech artefaktech, které na výstavě Unsolved Mysteries vystavovali a o dobrodružstvích, která na cestě za těmito artefakty zažili. Dočtete se zde o známých i méně známých záhadách z historie lidstva. Kniha je dobře napsaná i přeložená. Musíte se na ni při čtení sice docela dost soustředit, ale u tohoto typu literatury to bez toho zkrátka nejde. Je natolik přesvědčivá, že i mnozí skeptici po jejím přečtení uvěří, že Zemi obývaly před námi různé vyspělé civilizace, které však (např. vinou globálních katastrof) zanikly, což ostatně zřejmě čeká i tu naší. Kniha je taky velmi pěkně provedená – je v pevných deskách a obsahuje obrovské množství barevných obrázků. Zakázaná archeologie se bude podle mě líbit i odborníkům i veřejnosti a neměla by chybět v knihovně žádného milovníka
záhad. Hodnocení: 90 % (výjimečné dílo) Stručné info: Autoři: Klaus Dona, Reinhard Habeck, Překlad: Tomáš Kurka, Nakladatelství: Dialog, Rok vydání: 2008 Jakub Cepník
Skrytá česká historie Aleš Česal, Otomar Vladimír Mátl
Dvořák,
Je to souborné vydání díla, které původně vyšlo ve třech svazcích. Sleduje českou historii od pravěku do roku 1945. Autoři této knihy věří v existenci paralelních světů. Zachycují snahu lidí proniknout do těchto oblastí a využít jich pro své účely. Chtějí vysledovat, jak byly naše dějiny těmito světy ovlivňovány. Závěry, k nimž docházejí, není pochopitelně možné ničím doložit. Jde o domněnky, kterým můžeme nebo nemusíme věřit. Historici je v naprosté většině určitě odmítnou. V práci jsou i historické chyby, vzniklé zřejmě nepozorností (svatý Václav je například na jednom místě uveden jako syn svaté Ludmily, věcné chyby jsou i v epizodické zmínce o Boženě Němcové apod.) Pro milovníky záhad a netradičně vykládané historie je to určitě zajímavá kniha. Podává nám naše dějiny ze zcela jiného zorného úhlu, než jsme zvyklí, ozřejmuje nám události, které bychom možná podcenili, ale vyžaduje čtenáře zvídavého, hloubavého a trpělivého. Je třeba přečíst ji pomalu a aspoň dvakrát. Některé závěry působí násilně. Zda je přijmeme, to už záleží jenom na nás. Hodnocení: 60 % (lehký nadprůměr) Stručné info: Autor: Aleš Česal, Otomar Dvořák, Vladimír Mátl, Nakladatelství: Levné knihy / XYZ, Rok vydání: 2008 Stanislav Cepník st.
Kamenný svět
vytvářejí svoji vlastní energii. Těmto kamenům říká aktility a jejich energii prý dokáže změřit. Také kamenům pokládá mentální dotazy, ptá se jich například, kdo a kdy je postavil. A nesmíme zapomenout, že u aktilitů podle něj často přebývají různé astrální bytosti (třeba skřítci, víly nebo trollové), se kterými dokáže komunikovat. V knize Kamenný svět, kterou Pavel Kozák napsal společně s Pavlem Bartlem a Marií Holečkovou, se dozvíte o mnoha aktilitech nalézajících se v Čechách i jinde ve světě. Poté, co si přečtete krátký úvod, vás Pavel Bartl v první kapitole seznámí s aktility v Českém Meránu. Český Merán je oblast na Sedlčansku, ve které se, což mnozí lidé nevědí, nalézá velké množství megalitů, u kterých se podle autorů mohou lidé léčit nebo třeba meditovat. Následující kapitola, kterou napsal Pavel Kozák, se zabývá megalitickými stavbami v Belgii. Není jich tam sice příliš, ale zato jsou velmi zajímavé. Další kapitola – opět od Pavla Kozáka – vás zavede do megalitického ráje – Bretaně. Zaujala mě natolik, že jsem už dokonce začal plánovat, že se do Bretaně zajedu v létě podívat. Knihu zakončuje Marie Holečková se svou kratičkou kapitolkou o posvátných viklanech v Barmě. Na konci knihy naleznete podrobné mapky, na kterých je znázorněno, jak se dostat k aktilitům v Českém Meránu. Kamenný svět je velmi pozoruhodné dílo. Je na čtenáři, zdali bude názorům autorům věřit, přinejmenším by se ale nad nimi měl zamyslet. Také se dozví o mnoha nových lokalitách. Navíc je kniha plná zdařilých fotografií Marie Holečkové. Jen mě mrzí, že je Kamenný svět tak krátký (má pouhých 95 stran). Hodnocení: ? % (takováto kniha se nedá procenty hodnotit, někomu se líbit bude a někomu ne) Stručné info: Autoři: Pavel Kozák, Pavel Bartl, Marie Holečková, Fotografie: Marie Holečková, Nakladatelství: MH Beroun, Datum vydání: 22. 7. 2003 Jakub Cepník
Pavel Kozák, Pavel Bartl, Marie Holečková Obrázky: Senzibil a spisovatel Pavel Kozák věří, že některé kameny – především menhiry –
www.legie.info, www.talpress.cz, www.artbos.cz, www.levneknihy.cz, www.osud.cz ■
Nové knihy Název:
Autor:
Nakladatelství:
Cena:
Vyšlo:
Proměna Na věky věků Komiks Fest! revue 03/2009 Tintin 13 - Sedm křišťálových koulí Meče kardinála Richelieu
Mahyová Margaret ant.
Albatros Projekt Kalliopé
199,- Kč 79,- Kč
27.1. 27.1. 27.1.
komiksový magazín
Seqence
150,- Kč
Hergé Pevel Pierre
149,- Kč 339,- Kč
Žamboch Miroslav
Albatros Albatros Klub Julese Verna
Kvášová Miroslava Moudrý Martin Dick Phillip K.
Straky na vrbě Leonardo Argo
277,- Kč 249,- Kč 228,- Kč
MacLeod Ken Kang-Won Kim Kang-Won Kim Kang-Won Kim d´Orves Nicolas d´Estienne Donohue Keith PVS Colfer E., Donkin A., Rigano G. a Lamanna P.
Laser Talpress Talpress Talpress Euromedia Group Euromedia Group PVS
265,- Kč 249,- Kč 249,- Kč 249,- Kč 379,- Kč 299,- Kč 660,- Kč
BB/art
299,- Kč
Donegan Greg
BB/art
229,- Kč
Tyersová Kathy ant. Meyer Kai Asimov Isaac Asimov Isaac
Egmont Triton Nava Triton Triton
289,- Kč 349,- Kč 298,- Kč 269,- Kč 269,- Kč
kol.
Triton + EF
249,- Kč
Williams Michael
FANTOM Print
239,- Kč
Parkinson Dan Meyerová Stephenie
FANTOM Print Egmont
239,- Kč 1087,- Kč
Andres Adam PVS
PVS + Epocha PVS
125,- Kč 55,- Kč
Gaiman Neil Grant Alan a Semeiks Val Chabon Michael Dunwichová Gerina Tolkien J. R. R.
Crew Crew Euromedia Group Mladá fronta Argo
359,- Kč 349,- Kč 279,- Kč 229,- Kč 398,- Kč
ed. Šust Martin
Triton
185,- Kč
Na ostřích čepelí Devět mečů slávy - Hrod Beraht Devátá sféra - 2 Ubik (nové vydání) Světelné stroje 1 - Věž kosmonautů Královnin rytíř 6 Královnin rytíř 5 Královnin rytíř 4 Pohrobci zla Ukradené dítě Pevnost - ročník 2008 Artemis Fowl - grafický román Atlantida 05 - Útok na Atlantidu Star Wars: Nový řád Jedi Bod rovnováhy Extrémní science fiction Merla 1 - Vodní královna Kosmické proudy (váz.) Kosmické proudy (brož.) Agent JFK Speciál - Svůj svět si musíme zasloužit DragonLance Hrdinové 6 Rytíř Galen DragonLance Hrdinové 5 Brány Thorbardinu Trilogie - Stmívání Pevnost 01/2009 + kniha Hrútvang Pevnost 01/2009 Sandman - Báje a odlesky II. Lobo - Soukromý očko Židovský policejní klub Zvířecí duchařské historky Silmarillion - ilustr. (Argo) Magazín F&SF - podzim 2008
27.1. 27.1. 27.1.
276,- Kč 23.1. 23.1. 23.1. 23.1. 23.1. 23.1. 23.1. 23.1. 23.1. 16.1. 16.1. 16.1. 16.1. 13.1 13.1 13.1 13.1 12.1. 10.1. 10.1.
Tato tabulka byla vytvořena podle seznamu knih na www.fantasyplanet.cz
29.12. 29.12. 29.12. 28.12. 28.12. 28.12. 28.12. 28.12. 28.12.
Staré báje Vikingů Jan Cepník Tento měsíc jsem si pro vás připravil recenzi polského filmu Staré báje Vikingů (Stara basn. Kiedy slonce bylo bogiem, 2003), režiséra Jerzyho Hoffmana. Děj filmu se odehrává v 9.století na území dnešního Polska. V té době ještě neexistoval polský stát, území již ale bylo obýváno slovanskými kmeny. Tamější život byl v té době významně ovlivňován pohanským náboženstvím. Nevím, jestli se film zakládá na některých historických událostech, ale myslím si, že alespoň částečně vychází z polské mytologie. Každopádně ukazuje, jak přibližně vypadal tehdejší život – co se týče vyspělosti, zvyků, či krutosti. V tomto prostředí se odehrává boj o moc mezi podlým a „krvavým“ knížetem Popielem a odbojnými vladyky. Druhou výraznou dějovou linií je potom milostný příběh poznamenaný právě tradicemi pohanského náboženství. Vikingové nejsou navzdory českému názvu ústředními postavami filmu, ale také se zde objeví. V hlavních rolích se objevili Michal Zebrowski, Daniel Olbrychski a Bogdan Stupka, známí mimo jiné také z dalších polských historických a fantasy snímků (Ohněm a mečem, seriál a film Zaklínač). Pokud mě paměť neklame, Staré báje Vikingů byly vůbec prvním polským filmem, který jsem zhlédl. A abych řekl pravdu, nesliboval jsem si od něj příliš. Byl jsem proto
velmi mile překvapen. Snímku nechyběl silný příběh, přesvědčivé herecké výkony, působivé scenérie ani propracované kostýmy. Jen u některých scén jsem si uvědomil, že nesedím v kině, ale dívám se „pouze“ na televizní film. (Původně se jednalo o třídílný televizní film a všechny 3 části potom byly spojeny.) Zvláště úroveň některých filmových triků nebyla příliš vysoká. Tato slabší místa však ostře kontrastují s jinak opravdu nadprůměrnou úrovní celého filmu. Ještě bych se chtěl zmínit o zobrazování násilí. To je zachyceno zcela realisticky, ale ne samoúčelně či zbytečně okázale. Neubráním se srovnání s českou televizní tvorbou. Nechci české seriály a televizní filmy bez výjimky zatracovat. Podle mého názoru se mezi nimi najdou i opravdu kvalitní dílka. Ale nenapadá mě žádný český televizní snímek, který by se mohl velkolepému pojetí Starých bájí Vikingů rovnat. Je mi sympatický i fakt, že tvůrci zasadili děj filmu do svého „domácího“ prostředí. Snad i proto jim záleželo na tom, aby byl výsledek co nejlepší. Hodnocení: 70 % (těžký nadprůměr) Fotografie: www.najtvolk.art.pl, autor ■
Spolupráce dvou planet Pátá část ságy Azurová planeta Stanislav Cepník st. Záměry Azuřanů Azurová planeta prodělala dlouhý a dramatický vývoj. V době, kdy její vyslanci navázali kontakt se Zemí, byla nesmírně technicky i duchovně vyspělá, bezproblémová, s harmonickou společností. Azurová planeta nebyla jejich původní planetou. Ta byla totiž válkami a rozbroji zcela zničena (podobně jako kdysi naše Atlantida). Jen nepatrný zlomek jejích obyvatel se zachránil v několika vesmírných korábech. To už měli budoucí Azuřané prozkoumány nejbližší planety a věděli, kam se mohou v případě naléhavé potřeby uchýlit, kde je prostředí, v němž mohou žít. Prozřetelně s sebou vzali nejdůležitější malé přístroje a stroje schopné meziplanetární přepravy, dále pak nejdůležitější nákresy a plány. To jim pomohlo značně urychlit jejich další vývoj. Navíc si s sebou přinesli něco nedocenitelného, totiž poznání, že jenom láska a vzájemná tolerance jim mohou zaručit „věčnou existenci“. Přesto se i mezi nimi objevily problémy, které ztěžovaly vzájemné soužití a brzdily vývoj. S těmi se ale naštěstí včas vypořádali. Přestože nepřiletěli na Azurovou planetu s holýma rukama, bylo budování nového domova velmi těžké. Museli najít dostatečné zdroje obživy i zdroje surovin pro aspoň částečnou obnovu vyspělé techniky, která byla zničena se záhubou Zelené planety, jejich původního domova. Museli najít způsob zpracování nových surovin. Byla to úmorná práce. Bylo jich málo, byli unavení, proto se mezi nimi tu a tam objevila nevraživost, ale protože už jednou dostali pořádně za vyučenou, nedovolili, aby byly vzniklé problémy řešeny násilím. I když se jejich počet ve velmi příznivém prostředí utěšeně zvětšoval, trvalo několik tisíc let, než se dostali na úroveň svého někdejšího domova. Poté navázali na průzkum vesmíru, který úspěšně prováděli už jejich dávní předkové. Jejich vesmírné lodi dokázaly během několika málo let, měřeno pozemským časem, překonat neuvěřitelné vzdálenosti. Když jejich průzkumníci, kteří mapovali vesmír, objevili planetu s inteligentními bytostmi a s prostředím
Obrázek z Azurové planety. i pro ně příznivým, Zemi, rozhodli se navázat s ní kontakt. Jak dopadla první výprava, která měla na Zemi přistát, už víte. Naštěstí její posádka téměř zázrakem ztroskotání lodi přežila. Po několika letech dokázali trosečníci odpovědět na signály jejich druhů z vesmíru, kteří je hledali. Další už také víte. Azuřané se rozhodli Zemi, proti Azurové planetě velmi zaostalé, pomoci v jejím vývoji. Po dohodě s pozemšťany se rozhodli usadit na ní několik svých odborníků, pochopitelně i s rodinami, a zároveň přestěhovat několik rodin pozemšťanů na Azurovou planetu. Nesmírnou výhodou bylo, že trosečníci založili s pozemšťankami rodiny s řadou potomků, míšenců, kteří se dobře dorozuměli se svými otci i matkami, dokonce i několik pozemšťanů ovládlo základy azuřanské komunikace, přestože se soustava jejich zvuků značně lišila od řeči pozemšťanů. Naše současnost Za hřebenem kopců obklopujících malé údolí neprostupně oddělené od okolního světa leží malebná osada. Hezké domky se zahradami, společenský dům, malé obchodní středisko, hřiště, koupaliště, základní škola, spíš školička. Do středních a vysokých škol musí studenti dojíždět. Školící středisko pro zasvěcence je v utajeném centru. Osada má vlastní zdroj výborné pitné vody, malou vodní elektrárnu, spíš pro oko turistům,
kteří by sem náhodou zabloudili. Energii čerpají osadníci především z vesmíru. Od železnice, po které jezdí pouze dvakrát denně do dnes už téměř vylidněné vrsničky skoro prázdná lokálka, je osada vzdálena pouhé dva kilometry, od dálnice asi patnáct kilometrů. Je situována tak, aby nelákala nezasvěcené k usídlení. K vlaku vede jen úzká štěrkovaná cesta, dvě auta by se na ní nevyhnula. Tady byl ubytován Pavel, odtud chodil denně do školicího centra společnosti, která obstarává meziplanetární styk. Zároveň připravuje vybrané dobrovolníky, mezi které se zařadil i Pavel, pro práci na zelpšení morální úrovně společnosti. Tito lidé pak pracují v různých profesích, zájmových organizacích, v charitě, pečují o nemocné a chudé, chrání přírodu... Brání šíření zla, ale nikdy sami neoplácejí zlé zlým. A získávají pro tuto činnost další spojence. Vytvářejí tak stále více ostrůvků dobra a klidu v rozbouřeném moři zla, ostrůvků, které odolávají i největším náporům vichřice a vlnobití. Centrum je vybudováno z větší části pod zemí. Jsou tam sály, studovny, laboratoře, dílny, zkrátka všechno potřebné. Přistávací plocha pro meziplanetární styk je miniaturní, dobře ukrytá a zabezpečené tak, že ani nejcitlivější radary nezachytí přílety z vesmíru a odlety zpět. V centru pracují vynikající odborníci z obou planet. Není jich mnoho, ale všichni mají i vynikající morální
vlastnosti. Chtějí zabránit tomu, aby se se zemí stalo totéž, co se stalo kdysi se Zelenou planetou. Počátek 21. století, jak můžeme s hrůzou pozorovat, se totiž vyznačuje mimořádným násilím ve všech oblastech života (nemusí jít jen o válečné konflikty). Podněty k němu jsou rasové, náboženské, politické, ale ve skutečnosti především hospodářské. Mocní tohoto světa (výjimky potvrzují pravidlo) a někteří bohatí chtějí mít stále víc a všechny prostředky jsou jim dobré, ať zničí kohokoliv (mimo ně). Je to vlastně boj dobra se zlem, boj, který je veden s různou dilou od počátku existence lidské společnosti. Dnes je nejvýraznější v Asii a v Africe, ale zuří i v různých částech Evropy a Ameriky. Je to boj s velkou přesilou. Ti dobří se, až na malé výjimky, drží spíš v ústraní, někteří proto, že se bojí, někteří proto, že se domnívají, že se jich to netýká. Ale to je strašný omyl. Pavel nezabloudil do údolí náhodou. Byl vybrán jako charakterní a spolehlivý člověk, byl seznámen s činností společnosti a požádán o spolupráci. Bez váhání přijal. Prostřednictvím mobilu si ve veterinárním středisku, kde byl zaměstnán, vyžádal dovolenou, svým příbuzným podal zprávu, že je v pořádku a že se v dohledné době vrátí. Když se dokonale seznámil se svým úkolem, rozloučil se s novými přáteli a s malým batohem na zádech a s malou bandaskou čerstvě natrhaných borůvek v ruce vykročil k železniční stanici. Bylo mu krásně. Tady náš příběh zdánlivě končí, ale ve skutečnosti teprve začíná. Věřme, že bude mít jen dobré pokračování. To už je současnost, které se můžete (a věřím, že to uděláte) sami aktivně zúčastnit. Slovo na závěr Aby mělo naše vyprávění smysl, musíme si uvědomit několik věcí: Azuřané prodělali dlouhý a složitý vývoj. Poté, co si zničili Zelenou planetu, museli začínat znovu. Už ale věděli, čeho se mají vyvarovat. Vybraná rada moudrých bedlivě hlídala, aby se neopakovaly staré chyby. Nemyslete si ale, že to byla policejní společnost, v níž by se nedalo dýchat. To vůbec ne. Rada vykonávala důslednou osvětovou práci. Vysvětlovala, varovala. Měla k dispozici dost odstrašujících příkladů z vlastní historie. Důležité bylo, že nenařizovala, ale nechala Azuřany, aby se sami rozhodli. Měla jednu
obrovskou výhodu. Společnost dokázala vyrobit tolik, že nikdo neměl ani nejmenší existenční problémy. Mohla se tudíž zaměřovat na duchovní hodnoty, na zdokonalování sebe sama. To se díky obrovskému úsilí a pilné osvětové práci dařilo. Občas s drobnými překážkami, ale přece. A bez jakéhokoliv násilí. Azuřané během svého dlouhého vývoje poznali to, co si už uvědomuje i část (bohužel menší část) pozemšťanů: že totiž ve vesmíru panuje určitý pevně daný řád, ne anarchie, ne náhoda. Ta ve skutečnosti nikdy a nikde neexistovala. Vše je dáno, ale ve velmi širokém rámci. Máme, aniž bychom si to všichni uvědomovali, stanoveny určité hranice. Smyslem našeho vývoje je, jak už bylo řečeno, přibližovat se k svému Tvůrci. Je na nás, jak rychle se budeme zdokonalovat, nebo zda budem přešlapovat na místě, či se dokonce vracet. Pokud zpychneme a přeceníme se natolik, že překročíme nám vymezené hranice, dostaneme přes prsty. Někdy dost, někdy můžeme být vrženi daleko zpátky a začínat téměř znova. To není zlovůle našeho Tvůrce. Dělá jen to, co dělá každý rozumný otec ve své rodině. Někdy nás potrestá hodně citelně, ale je to z čisté lsky, aby nám pomohl, aby z nás byli dobří lidé. Pokud si to uvědomíme, nebudeme mu, pokud nás trestá, spílat, ale z celého srdce mu poděkujeme.
širokém měřítku. Jakým způsobem jsi vlastně vymýšlel děj Azurové planety? Zcela nahodile. Dostal jsem za úkol napsat povídku ke kresbě jezdce. Protože jezdec byl zvláštní, vymýšlel jsem děj, který by mu odpovídal, a dostal jsem se do neobvyklého prostředí. Abych čtenáře do tohoto prostředí uvedl, sáhl jsem daleko do minulosti a spojil ji s návštěvou mimozemšťanů. A nakonec jsem musel provést velký časový skok do současnosti, aby byl zachován požadavek krátké povídky. Tvůj popis mimozemšťanů, kteří přežili pád meziplanetární lodi, se podobá tomu, jak popisovali mimozemšťany různí svědci, kteří se s nimi údajně setkali. Inspiroval jsi se při tvorbě Azurové planety těmito svědectvími? Ne, opravdu jsem se jimi neinspiroval. Věříš, že v kosmu (mimo planetu Zemi) existuje život? Ano. Vycházel jsi při tvorbě Azurové planety z nějakých skutečných událostí? Použil jsi v příběhu nějakou existující postavu či místo? Ne. Děkujeme za rozhovor! ■ Jakub Cepník
„Historie se změní jen tehdy, když budeme umět využít energii lásky stejně, jako využíváme energii větru, moře a atomu.“ (P. Coelho: Záhir)
Pozn. redakce: Máme připravené materiály k podrobné, velmi pohnuté historii Azuřanů. Budete-li mít zájem, rádi vás s ní v příštím ročníku seznámíme. Připojte se do diskuze na našem fóru, kde se můžete podělit o své názory na ságu Azurová planeta. Sdělte nám, co se vám na ní líbilo a co v ní postrádáte. ■ Obrázek: Jan Cepník
Několik otázek pro autora Sága Azurová planeta je u konce. Proto jsme si pro vás připravili krátký rozhovor s jejím autorem – Stanislavem Cepníkem st. Když jsem tě tehdy požádal, abys napsal do Camelotu povídku, ještě jsem netušil, že to pojmeš v takovémto
Obrázek: Jan Cepník
Armáda krále Dariena Adam „iLegolas“ Cepník Asi jste už hned podle nadpisu poznali, že tento článek bude o kjeldoranských bojovnících – válečníci bílé a modré barvy z magicového blocku Ice Age. V obchodě můžete samozřejmě vidět i předkonstruovaný balík bílé a modré barvy, Kjeldoran Cunning. Ten není vůbec špatný a naštěstí v něm nechybí základní kjeldoranské karty jako třeba Surging Sentinels nebo Kjeldoran Outrider. Třešničkou na dortu je dominanta zimního království Kjeldoru - Darien, King of Kjeldor. Ten sice není nijak extra dobrý, ale špatný také není. Schopnost má naprosto geniální, ale jeho kvalitu snižuje vysoká mana-cost. Trochu mě na balíku zklamaly oslabené prvky modré barvy, a také to, že v předkonstruovaném balíku chybí i nějaké velice dobré kjeldoranské karty. Na druhou stranu mě ale potěšilo, že v Kjeldoranu nechyběly některé karty, které zas tak úplně kjeldoranské nejsou. Něco málo o Kjeldoru Kjeldor je ledové lidské království, na jehož trůně nyní sedí král Darien.
Kjeldořani jsou barbarští bojovníci a kouzla příliš nepoužívají. Na kouzla jsou spíše spojenci Kjeldoranů, modří mágové (např. Zuran Spellcaster). Celou historii Kjeldoranů si můžete přečíst na listu přiloženém k balíku Kjeldoran Cunning ve zkrácené podobě nebo se dá sehnat celá kniha o kjeldoranské historii, bohužel však bez českého překladu. Kjeldorani se představují Ale zpátky ke Kjeldoranům. Do kjeldoranského balíčku by se velice hodila karta Kjeldoran War Cry (tzn, Kjeldoranský Válečný Pokřik), která mimochodem v předkonstruovaném balíku Kjeldoran Cunning chybí. Jedná se o instant za jednu bílou a jednu libovolnou manu. Dá do konce tahu všem vašim bytostem +1/+1. A další +1/+1 jim dá za každou kartu Kjeldoran War Cry na všech hřbitovech. Zajímavý je hlavně již zmiňovaný Kjeldoran Outrider. To je 2/2 za stejnou mana-cost jako Kjeldoranský Válečný Pokřik a za jednu bílou manu dostane +0/+1 do konce tahu.
V kjeldoranském balíku je též důležitý Surging Sentinels. Je to 2/1 za dvě libovolné a jednu bílou manu se schopností first strike a ripple 4. Do kjeldoranského balíku by se dále hodil čaroděj Zuran Spellcaster, což je 1/1 za dvě libovolné a jednu modrou manu. A za tapnutí udělí 1 zranění do cílové bytosti nebo hráče. Pro bohatší jedince bych doporučil kartu Kjeldoran Outpost nebo jiné karty ze staré známé edice Ice Age. Ale ty bohužel stojí i několik stovek korun. Kjeldorani se objevují třeba i v černé barvě (např. karta Kjeldoran Dead), ale ať vás ani nenapadne je zařadit do pravého kjeldoranského balíku, protože schopnostmi se Kjeldoranům vůbec nepodobají! RADA: Nekupujte balík Kjeldoran Cunning za více než 100 korun – to je průměrná cena v MTG hernách. ■ Obrázky: www.cernyrytir.cz
Zde je výběr nejbližších turnajů, na kterých se budou hrát Magici: • Open duelling prerelease Conflux (datum a čas: 6. 2. 2009 od 14:00, místo: Černý rytíř Praha, formát: Sealed Deck, info: hraje se s Intro Deckem, předregistrace v Černém Rytíři Praha, kapacita: maximálně 100 míst, ceny: 1 promo karta a 1 booster jakékoli sady v prodeji, vstupné: 399,- Kč, web: www.cernyrytir.cz) • Grand prix trial Hanover (datum a čas: 1. 3. 2009 od 11:30, místo: Černý rytíř Praha, info: hráči hrají o 3 bye na Grand prix Hanover, formát: extended, ceny: 3000 Kč příspěvek na cestu, 36 boosterů, vstupné: 100,- Kč, web: www.cernyrytir.cz
Představení hry: Ubongo Jakub Dobal (Tento článek pochází ze stránek Frodovy deskové hry – www.deskovehry.blogspot.com – a je v Camelotu zveřejněn se svolením autora) jedno, čtvrtý musí zůstat stát. Kdo nestihne své dílky složit, nezíská v daném kole nic. Ve hře nemusíte být nejrychlejší při řešení skládanek. Rychlost vám poskytne větší "manévrovací" prostor při posouvání vaší figurky. Záleží ale na vaší taktice, jaký sloupeček pro získání drahokamů zvolíte. Je tedy třeba sledovat i soupeře. Když jim vezmete v pravou chvíli ty správné kameny rovnou před nosem, můžete rozhodnout o vítězi v jinak vyrovnané hře. Ubongo má jednoduchá pravidla. Rychle se s nimi seznámíte a hned můžete začít. Jednu partii stihnete do půl hodiny, takže máte šanci zahrát několik partií za sebou a vyzkoušet jednodušší i složitější variantu. Velmi dobře si zahrajete v jakémkoliv počtu hráčů. Nejzábavnější je však ve více hráčích, když se můžete vzájemně hecovat. Ubongo může oslovit i ty, kteří jinak hraní či hlavolamy nevyhledávají.
Počet hráčů: 2-4 Doporučený věk: od 8 let Délka hry: 30 minut Autor: Grzegorz Rejchtman Rok vydání: 2003 Výrobce: Kosmos, Albi (2008) Ocenění: International Gamers Awards 2005 (nominace), Deutscher Spiele Preis 2005 (4. místo) Obvyklá cena: cca 800 Kč Herní systém: skládání puzzle typu tetrisu v omezeném čase Čeština: hra je v češtině, herní materiál neobsahuje žádné texty
Někdy stačí ke známému principu přidat několik jednoduchých pravidel, aby vznikla originální a pro široký okruh lidí zábavná hra. Příkladem takové hry je právě Ubongo. Jejím základem je hlavolam - složit dané dílky různých tvarů do předepsaného geometrického tvaru. Představte si, že jste se vypravili do Afriky, abyste pátrali po diamantech a sbírali je. To však vyžaduje notnou dávku
bystrosti, rychlosti i štěstí. Každá výprava představuje vyřešení jedné skládačky. Pokud jste úspěšní, získáte dva drahokamy, v opačném případě odejdete s prázdnou. Ale nemusíte zoufat, při dalším pokusu to jistě vyjde. Drahokamy mají různou barvu. Zvítězí ten, kdo bude mít na konci hry nejvíce drahokamů jedné barvy. Každý hráč obdrží svou sadu dvanácti dílků různých tvarů a první kartu s vyznačeným volným místem. O tom, které dílky použijete, rozhodne hod kostkou. Vezmete si vždy jen ty vyznačené vedle symbolu, který ukázala kostka. Karta je oboustranná. Před začátkem si zvolíte, zda budete hrát se třemi, či se čtyřmi dílky (viz obrázek). Druhá varianta je těžší. Všichni hrají současně. Začínající hráč hodí kostkou a otočí přesýpací hodiny, které odměřují čas na vyřešení skládačky. Komu se to podaří, vykřikne: "Ubongo!" a může pohnout figurkou a vzít si dva drahokamy. Čím skončíte později, tím méně se můžete pohnout a máte menší výběr drahokamů. První řešitel se smí posunout až o tři pole, druhý o dvě, třetí o
Karet a možných kombinací skládání je tolik, že se vám hra jen tak neohraje. Budete-li hrát častěji, pak ale získáte určitou "zručnost" a výhodu oproti nováčkům. Tu mají i lidé s lepší prostorovou představivostí. Ti ostatní se mohou zábavnou formou pocvičit. Při Ubongu si také krásně odpočinete od náročnějších strategických her. Hra je velmi pěkně zpracovaná. Grafika je příjemná a přehledná. Drahokamy jsou sice "plastové", ale navozují dojem barevných kamínků celkem dokonale. S herním materiálem je radost hrát. Pokud vám už klasické Ubongo bude připadat jednoduché, můžete vyzkoušet náročnější variantu Ubongo extrem. To místo dílků složených ze čtverečků používá dílky poskládané z šestibokých dílků. Speciálně pro dva hráče je určena hra Ubongo - Duel. Vyšla také cestovní verze, kterou si můžete zahrát také jako solitér. Je rovněž jednodušší a vhodnější i pro mladší děti. ■ Obrázek: www.deskoverhry.blogspot.com
Tajemný muž z Kladna Stanislav Cepník st. Podivně se objevil, podivně zemřel. Kladenští mu říkali Karel Špion. Byl to obyčejný mužíček s pleší, pracoval jako řidič v Průmstavu. Ještě v roce 1980 navštěvoval bufety a levné hospůdky. Neudělal nic trestného, a přesto strávil 12 let v žaláři. Státní bezpečnost šokoval. Nic proti němu neměli, nikdy nikdo nezjistil, kdo to vlastně je. V roce 1955 byl blízko česko-polských hranic zadržen asi dvacetiletý podezřelý muž. Doklady neměl. Zdálo se, že je hluchoněmý. Na písemné dotazy odpovídal písemně. Narodil se prý roku 1933, jmenuje se Karel Novák. Když spadl do potoka, doklady prý se mu rozmočily, a proto je zahodil. Uvedl, že byl s rodiči za války zatčen, rodiče mu zahynuli v koncentráku, on sám byl vychován v domově pro hluchoněmé. Momentálně neví, odkud nyní přišel, neví ani, kam jde. Psychiatři zjistili, že má vysokou iteligenci. Bezpečnost ho považovala za špiona, ale ani nejrafinovanějšími výslechy nic nezjistila. Po propuštění z vězení pracoval na stavbě. Později se příteli přiznal, že mluví i slyší dobře, že se mu hlas i sluch vrátily, když ho porazilo auto. Přítel to oznámil bezpečnosti. Následovalo zatčení, výslechy. Zjistili pouze, že umí několik jazyků. Nic jiného. Nakonec ho propustili a sledovali. Státní bezpečnost byla bezradná. Karel Novák se dobrovolně přihlásil k vojenské službě. Tam vynikal a prokázal neuvěřitelné vojenské znalosti. To bylo podezřelé. V roce 1958 byl bez sebemenších důkazů odsouzen za špionáž na 12 let. V roce 1969 byl rehabilitován a propuštěn. Vrátil se ke své práci řidiče. Roku 1971 byl vyzván, aby si odseděl zbytek trestu, že byl propuštěn protiprávně. Kdo to vlastně je? Později totiž přiznal, že si jméno vymyslel, protože neví, jak se ve skutečnosti jmenuje. To zneklidňovalo i jeho důvěrnou přítelkyni, s kterou žil, ale kterou si nesměl vzít, protože neměl doklady. Přítelkyni o sobě vykládal množství neuvěřitelných historek, ale nic s toho, co říkal, jak si ověřila, nebylo pravda. Po uveřejnění jeho fotografie v polských
novinách v něm poznala jedna Polka svého syna, o kterém se domnívala, že zahynul v koncentračním táboře v Osvětimi. Při osobní konfrontaci ale řekla, že se zmýlila. Totéž se opakovalo i u dalších svědků, kteří reagovali na fotografii. Agent STB, který na něho byl nasazen, podal zprávu o jeho zcela mimořádných znalostech i schopnostech, včetně ovládání myšlenek druhého, diagnostiky, léčitelství... Karel Novák vyprávěl svým spoluvězňům příhodu jako z horroru. Byla to příhoda z minulého života, byl to sen? Novák pak ve spánku sténal a úpěl. Jednou vyprávěl, že se vyhrabal z kupy mrtvol a vzpomínal na jakéhosi gestapáka v dlouhém černém kožeňáku, který napadal na levou nohu a připravil o život jeho rodiče. Prý dosud žije někde v Rakousku. Příteli se svěřil se svým strachem, že se kolem něho stahuje smyčka, že lesy v okolí v Kladna obchází kulhavá postava v černém plášti. 17. listopadu 1981 Novák navštívil přítelkyni a požádal ji o šálek silné kávy. Té pil v poslední době stále víc. Šel se zatím osvěžit do koupelny, a když se vracel, zapotácel se a skácel se na zem. Na patologii nedokázali stanovit příčinu smrti. V Novákově bytě byla nalezena v papírových útržcích „neznámá chemická látka“, dále papíry s otisky písma, snad stopa po psaní textu, promítačka a filmy. Místa záběrů se však „nepodařilo identifikovat“. Nic však nepotvrdilo podezření z protistátní činnosti. Lékařská zpráva hovořila o infarktu, ale
Knihy:
•
České záhady, Levné knihy / XYZ 2008, autor: Otomar Dvořák
mohlo to být něco jiného. Podezřelá byla i urychlená likvidace Novákova těla. Smutečního obřadu se zúčastnili spolupracovníci a sousedé z domu. Nikdo neví, zda bylo tělo pohřbeno do země, nebo spáleno, nebo zda ho bylo použito k experimentálním účelům. Hrob neexistuje. Osob, které přicházejí odnikud, je celá řada. Jejich osudy jsou nejrůznější. Většinou mají nadprůměrnou inteligenci, fotografickou paměť, matematickou logiku, myšlení... Neexistuje pro ně minulost ani budoucnost. Kdo ve skutečnosti jsou? Odkud tito lidé přišli a kam směřují? ■ Fotografie: kniha České záhady
Tajemství klášterní hrobky – Část druhá Ivan Mackerle (Tento článek pochází ze stránek www.mackerle.cz a je v Camelotu zveřejněn se svolením autora) Hledání tajemného kláštera Cestování po Mongolsku je veliké dobrodružství. Pokud je tam člověk poprvé, je pro něj mongolský řidič nebo průvodce téměř nutností. Sám by určitě neustále bloudil. Podrobnou mapu Mongolska totiž nikde nekoupíte, ale i kdyby se sehnala, nebyla by člověku stejně moc platná. Není na ní skoro nic vidět. Krajina zde totiž postrádá orientační body, na které je evropský řidič zvyklý. Žádné město, žádná křižovatka s ukazatelem směru, jen stále stejné kopečky nebo skály, občas osamělá jurta, která už ale zítra může být úplně jinde. Místo silnice jen vyježděné koleje ve stepi, které se kříží, rozbíhají, stáčejí do směrů, kam nechcete, a pak už nepomůže ani kompas, jen šestý smysl mongolského řidiče. "Klášter, který hledáte, dobře znám," řekl nám jednoho dne starý láma Namdžil v městečku Čojr. "Jmenoval se Čojrin chíd a jako chlapec jsem v něm 13 let sloužil, dokud nebyl zničen." Když jsme uslyšeli, jakým způsobem vyslovil jméno Čojrin, bylo nám náhle vše jasné. Klášter vůbec nebyl přejmenován, jenže název Tuerin byla vlastně jen anglická transkripce mongolského slova Čojrin. Jméno Tuerin se totiž anglicky vyslovuje ťjúrin, což zní podobně jako mongolská výslovnost slova, které my latinkou napíšeme čojrin. "Místo, kde klášter stával ale sami nenajdete. Skoro nic z něj nezbylo," pokračoval. A měl pravdu. Kdybychom ho nevzali s sebou, bloudili bychom divokou krajinou na úpatí hory hodně dlouho. Teprve až když jsme vystoupili z terénního vozu na místě, kde ukázal, rozpoznali jsme v trávě nejasné čtvercové základy bývalých staveb. Byl to smutný pohled. Pod botami nám zvonily střepy a úlomky náboženských relikvií, zarostlé bujnou vegetací. "Tady byla svatyně, ve které jsem sloužil," s pohnutím ukazoval na hromadu suti a řadu zvětralých cihel. "Klášter měl tři chrámy a sloužilo tady dva tisíce osm set lámů. O žádných podzemních kryptách ale nevím," pokračoval. "Tady by to ani nebylo možno utajit, protože zde bylo neustále živo. Všude v
okolí bylo mnoho domků a jurt." A skutečně. Desítky metrů na obě strany se táhly řady kamenů, vytvářející obdélníky, kruhy a čtverce. Byli jsme už daleko za valem z rozrušených cihel, který byl nesporně zdí kláštera, ale z trávy se stále vynořovaly další a další kruhové obrysy základů jurt. "Poutníci a cizinci přímo v klášteře nikdy nebydleli. Ti byli ubytováni v domcích vzadu za skalami," dodal a máchl rukou směrem k vysokým rozeklaným skalním štítům. "Tam by snad něco mohlo být."
Virgule a rýč Celý příští den jsme věnovali podrobnému průzkumu rozvalin kláštera, jeho nejbližšího okolí i místa na opačné straně skal. Zříceniny ubytovny poutníků tam skutečně ještě stály. Objevili jsme i zbytky telegrafní stanice. V trávě okolo se ještě povalovaly staré porcelánové izolátory. Někde tady v okolí objevil tedy Spencer nenápadné zvětralé schodiště, vedoucí do podzemí. Předpokládali jsme, že bude zasypáno a zavaleno balvany. Pokud to neudělali vojáci, kteří klášter zničili v roce 1938, udělali to těsně předtím lámové, aby vchod zamaskovali. Marně jsme však prohlíželi křoviska a odvalovali balvany, po tajemném schodišti do podzemí nebyla ani stopa. Rozhodli jsme se tedy, že se do sklepení prokopeme stropem. Zdeněk si vybalil svůj proutek - virguli na hledání vody i podzemních dutin, párkrát s ním v ruce zacvičil a pak se vydal pomalým krokem po chrastících kamíncích směrem ke skalám. Původně jsme si chtěli s sebou přivézt citlivý detektor kovů, neboli tzv. minohledačku. Na spodním konci schodiště do sklepení byla přece kovová dvířka! S ohledem na omezení váhy při cestování letadlem jsme se ale nakonec museli spokojit se Zdeňkovou virgulí a věřit, že dokáže najít
nejen vodu, ale i podzemní dutiny. Virgule poprvé zareagovala na místě zarostlém trávou, které se nijak nelišilo od ostatního okolí. Jarda přinesl rýč a pustili jsme se do hloubení první zkušební sondy. Jakmile to uviděl náš mongolský řidič Čimed, přiběhl k nám a vzrušeně mával rukama, abychom ihned přestali. To prý se tu nesmí. Země je svatá a kopat v ní, natož hledat ještě podzemní hrobky je absolutně vyloučeno. Mohlo by nás stihnout velké neštěstí. Kopání v zemi však nezakazují jen staré zvyklosti, ale i současné zákony. Je to vlastně archeologická práce a ta je cizincům přísně zakázána. A nejenom cizincům. Mongolští archeologové sice pátrají po staré kultuře, hledají staré hroby, ale v žádném případě je prý neotvírají alespoň zatím. Všimli jsme si, že Čimed ustrašeně hledí někam přes naše ramena, a když jsme se otočili, viděli jsme siluety několika jezdců na vrcholku kopce za námi. Stáli nehnutě, jako by byli vytesáni z kamene a sledovali nás. Nemohli jsme pochopit, odkud se tady v liduprázdné krajině náhle vynořili. Nenápadně jsme položili rýč a začali sbírat kameny, jakože děláme ohniště. Čimed se uklidnil, až teprve skutečně hořel oheň a vařila se voda na čaj. "Nebylo by dobré porušovat staré zvyky," řekl nám. "Lámové tvrdí, že kdyby se staré hrobky otevřely, zlí duchové by se osvobodili. A to by mohlo být velice nebezpečné." Práce pro sebevrahy Pak nám začal vyprávět, jak byli pronásledováni nejen hledači podzemní říše, ale i všichni badatelé, hledající Čingischánův hrob. Vypuknutí moru před válkou bylo přičítáno činnosti ruských archeologů. Jeden Francouz, snad to byl Pierre Boutroux, jehož výzkumy v Tibetu vzbudily kdysi velký rozruch, podnikl přes zákaz "Živého Budhy" tajně výpravu na svatý vrch Burchan Chaldun severovýchodně od Urgy, aby hrobku našel. Žárliví lámové z Bogdo-Kure dostali příkaz k potrestání cizince. Jak však nalezl badatel smrt, to zůstalo navždy nevysvětleno. Říkalo se, že lámové, kteří sami nesmí na vrch vystoupit, čekali na okraji lesa až do rána na návrat cizince, ale on se nevrátil. Zcela náhodou ho nalezli potom mrtvého s rozbitými údy pod sráznými skalami na jižní straně vrchu. ►
Jeho čelo bylo prostřeleno šípem, který představoval nerozluštitelné tajemství. Měl tvar, který není v celém Mongolsku znám, a byl vyřezán ze dřeva, které nikde v Asii neroste. Lámové pak horlivě rozšiřovali legendu, že bezbožník byl zabit strážcem Vládce světa. Tak se snažili dokázat, že skutečně existuje podzemní království Agharti, jehož nesmrtelný král řídí konání milionů lidí na celém světě. Museli jsme dát Čimedovi za pravdu. Tradiční zákazy a tabu kolem Čingischánova hrobu totiž trvají dodnes. V sedmdesátých letech zde záhadně zmizela celá německá výprava, která v pohoří Chentej tajně bez povolení Čingischánův hrob hledala. My sami jsme se v Ulánbátaru čirou náhodou setkali s japonskou expedicí Gurvan Gol, jejíž pokus o nalezení Čingischánovy hrobky také ztroskotal. Na tiskové konferenci, kterou Japonci pořádali, jsme se dozvěděli, že celou akci zorganizoval šéf vydavatelství největších japonských novin, pan Kobajaši. Obrátil se na Mongolskou akademii věd s prosbou o spolupráci a pochopitelně hlavně o povolení. Nabídl peníze i techniku pro celou akci a počáteční výsledky byly skutečně slibné. Japonci v terénních vozech, vyzbrojených nejmodernějšími geofyzikálními radary křižovali celou oblast mezi řekami Onon, Cherlen a Tula, kde byl podle legendy Čingischán pohřben, a skutečně pod zemí objevili několik anomálií. Zjistit pomocí sond s kamerami, zda se skutečně jedná o Čingischánovu hrobku, se už ale nepodařilo. Celý projekt byl náhle z mongolské strany zastaven. Nemuseli jsme se tedy příliš rmoutit. Podobně, jako se Japonci nedostali do Čingischánovy hrobky s obrovským pokladem, nedostali jsme se ani my do podzemního labyrintu kláštera s rakví neznámé bytosti ve stříbřitém obleku. Možná, že to ale bylo dobře. Třeba bychom dopadli jako jeden mongolský lovec, který zabloudil v jeskyních u jezera Nogan Kul, a dostal se do podzemní říše k Vládci světa. Když se vrátil, vzrušeně vypravoval, co vše tam viděl, avšak lámové mu vyřízli jazyk, aby mlčel a nic neprozradil. Oheň pomalu uhasínal a my jsme se opatrně otočili. Jezdci už tam nebyli. Přesto jsme neměli dobrý pocit. Podvečer jsem se vydal na krátkou procházku ke skalám za táborem. Nad krajinou se skláněl modrý soumrak a teplý vítr ze stepi přinášel silnou, opojnou vůni trav.
Sedl jsem si na obrovský balvan, pozoroval pohádkově krásné mraky ozářené zapadajícím sluncem a přemýšlel o podzemní kryptě, skrývající záhadné rakve a možná i vchod do podsvětí. Stále ve mně sílil pocit, že jsme nehledali na správném místě. Celý ten příběh s tajným, ale přitom lehce přístupným schodištěm do podzemí se hodí spíš do nějakého malého, osamělého kláštera, než do tak hustě obydleného a často navštěvovaného cizinci, jako byl ještě v roce 1920 Tuerin. Tam by přece o schodišti všichni věděli a vstupní dvířka by musela být zamčena. Možná tedy, že název kláštera byl Thompsonem omylem, nebo dokonce úmyslně změněn.
kláštera Dzún Čojr (východní Čojr) do kláštera Barun Čojr (západní Čojr). Chodba je plná pokladů a dveře do ní jsou zamaskovány a zakryty velkým balvanem. Hned mě napadlo, jestli to není ten námi hledaný podzemní labyrint pod Čojrinem– Tuerinem. Od té doby jsem opět toužil dostat se znovu do Mongolska.
Dnes už jsem o tom naprosto přesvědčen. Obzvlášť, když jsem zjistil, že v blízkosti Tuerinu byly ještě dva menší kláštery. První se jmenoval Dzún Čojr, měl rozlohu 900 čtverečních metrů a sloužilo v něm osm set lámů, a v druhém o stejné rozloze, nazývaném Džandžin Čojr, bylo dokonce jen sedm set lámů. Nebyl jeden z nich ten hledaný? Mé tušení se potvrdilo, když jsem se seznámil s jedním Mongolem, který o nějakém podzemním labyrintu poblíž Tuerinu slyšel. Sloužil v Čojru na vojně a o chodbách se dozvěděl od jednoho staříka při lovu tarbaganů v blízkém okolí. Vchod do podzemí prý ale není v klášteře Čojrin, tedy Tuerin, nýbrž v jiném, menším klášteře, ležícím o pár kilometrů dál. Nikdo tam ještě nevstoupil, protože je to příliš nebezpečné. V podzemí jsou prý nastražené pasti s oštěpy a různá propadliště, takže proč by tam lezli? Nechtějí si rozhněvat své bohy burchany, a krom toho mají teď zcela jiné, ekonomické starosti. Marně jsem se však snažil od něj dozvědět správné jméno tohoto kláštera. Mongol se šikovně vymluvil a na příští schůzku se už nedostavil. Jakoby osud nechtěl, abychom vchod do tajemného podzemí našli. Přesně podle slov jednoho moudrého lámy: "Mnoho nezvaných lidí se snaží najít podzemní říši. Většině se to nepovede. Někteří z nich navždy zmizí. Jen několik dosáhne svatého místa, ale pouze tehdy, když to dovolí jejich karma."
Moc se to tady za těch čtrnáct let nezměnilo. Přibyla zde pouze jakási kaplička s pamětní cedulí upozorňující na to, že zde kdysi stával klášter. Až teprve teď jsme zjistili, že Čojrinu se také říkalo Dzún Čojr nebo taky Džandžin Čojr. Byl to jeden a tentýž klášter s několika jmény, žádné dva menší zde nebyly. Moje teorie, že jsme nehledali ve správných ruinách, byla mylná. Tentokrát nám při hledání vstupu do podzemí nepomohl ani detektor kovů, který jsme si s sebou přivezli. Po nějakém balvanu, který by zakrýval vstupní dveře, taky nikde ani stopa. Zkusili jsme tedy najít druhý vstup do podzemní chodby, který by měl být v klášteře Barun Čojr. Místo, kde tento klášter stával, jsme našli pár kilometrů na jihozápad. Byla to absolutní rovina bez jakékoliv skály či balvanu, nebyly tam už ani zbytky budov. Jen opět malá kaplička s nápisem ve staromongolštině a s letopočtem založení a zničení kláštera, 1754–1938. Možná, že zde už někdo před námi chodbu nebo poklad hledal, protože v jednom místě uprostřed té nudné plošiny byla vykopaná čtvercová díra do hloubky asi půl metru. Pro jistotu jsme to tu také projeli s detektorem kovů, zkusili chvíli kopat v díře dál, ale pak jsme to vzdali.
Poslední pokus Tajemství podzemní chodby pod klášterem Tuerin zůstalo tedy nerozřešeno. Po návratu z Mongolska domů jsem se k němu v myšlenkách mnohokrát vracel a pak jsem se dozvěděl úžasnou věc. Profesor Luvsandordž z Katedry mongolistiky pražské Univerzity Karlovy mi vyprávěl, že se v roce 1971 dozvěděl od jednoho starce v Sajnšandu pověst o podzemní chodbě poblíž Čojru. Vede prý z
Splnilo se mi to v roce 2004, kdy jsme tam jeli s rogalisty Jirky Zítky znovu hledat olgoj chorchoje. Udělali jsme si zajížďku k Čojru a pustili se do hledání kláštera Dzún Čojr. Jaké bylo překvapení, když jsme se ocitli v nám už známém Čojrinu.
Klášter Tuerin se svým podzemním labyrintem je asi jenom výmysl. Rád bych ho navždy pustil z hlavy, ale jaksi se mi to nedaří. Nevím proč. Opomněli jsme snad při jeho hledání něco? Uvidíme, co ukáže budoucnost. Třeba se ho po nás vydá hledat ještě někdo jiný a bude úspěšnější. ■ Fotografie: www.mackerle.cz
Víme, kdo skutečně objevil Ameriku? Stanislav Cepník st. Asi před 15 tisíci lety přišli na americkou pevninu z východní Asie první lidé, předkové pozdějších indiánských kmenů. Důkladným vědeckým zkoumáním bylo zjištěno, že se Američané dostali do styku s lidmi z Evropy, Asie a asi i Afriky a Oceánie již před slavnou Kolumbovou plavbou v roce 1492. Můžeme očekávat, že nás ještě čekají překvapivé objevy týkající se osídlení Nového světa. Nejlépe doložitelnými návštěvníky Ameriky před Kolumbem jsou bezesporu Vikingové, sídlící původně v chladných oblastech Skandinávie. V 8. – 11. století, kdy se vydávali na časté loupeživé výpravy, byli postrachem západní křesťanské Evropy. V Grónsku byli od konce 11. do počátku 15. století. Jako vůbec první Evropané v historii dosáhli norští Vikingové i severoamerických břehů. To však dnes můžeme rekonstruovat jenom na základě skandinávských ság, zapsaných až o dvě století později. Dlouho nebylo o historické plavbě známo nic konkrétního a hmatatelně doloženého. Až v roce 1960 objevili norští archeologové v kanadském Newfoundlandu pozůstatky vikingského sídliště. Naleziště je datováno rokem 1000 (půl tisíciletí před Kolumbem). Objev koresponduje s vikinskými ságami o Vinlandu (Zemi vína), ke které podle legend dorazil Leif Eriksson. Polynésané již mezi roky 300 a 1200 dosahovali na kánoích ohromných vzdáleností. Určitě se dostali až k Velikonočním ostrovům, Novému Zélandu a na Havaj a asi až k západnímu pobřeží Jižní Ameriky. Domníváme se tak proto, že americká sladká brambora (kumara) byla v době příchodu Evropanů již rozšířena po celé Polynésii. Počítáme s tím, že kolem roku 700 ji pravděpodobně přivezli Polynésané, kteří dopluli do Jižní Ameriky a zpět. Podle některých pramenů mohli objevné plavby k americkým břehům podnikat v 9. – 14. století i Arabové, kteří vyplouvali do Atlantiku z Al-Andalus (dnešní Pyrenejský poloostrov a severní Afrika). Pověsti vyprávějí, že se jeden
Vikingové dokázali se svými drakkary překonávat obrovské vzdálenosti z plavců vrátil v roce 889 ze země za Atlantikem s pohádkovými poklady. V roce 999 měl doplout Ibn Farúk daleko na západě ke dvěma ostrovům. Pojmenoval je Capraria a Pluitana. O těchto objevech však nemáme žádné archeologické doklady. Roku 499 údajně navštívila skupina místo buddhistických misionářů nacházející se na východ od Číny. Toto záhadné místo nazvané Fusang snad mohlo ležet na západním pobřeží severní Ameriky, dnes však předpokládáme, že šlo spíš o nějakou oblast východního Japonska. Jistá americká antropoložka vyslovila domněnku, že buddhističtí mniši nebo vyhnanci z řad rolníků mohli odplout z Japonska a ovlivnit domorodou zunijskou kulturu. Další domněnka, že čínský mořeplavec Zheng He doplul v roce 1421 do Ameriky, není odborníky uznávána.
Uvádějí se i mytologické kontakty, ale ty jsou odborníky označeny jako fascinující, avšak nesmyslné. Koncem 8. století se dostali irští mniši až na Island. Z Irska a Skotska, kde se objevili již v raném středověku tzv. Culdee monks, odcházejí později ze strachu před Vikingy na severozápad, mimo jiné také do Grónska, poté mohli pokračovat na Labrador a do Nového Skotska. V Maine a v New Hampshire bylo objeveno 275 kamenných chatrčí podobných některým stavbám v Irsku a Skotsku. To vedlo k domněnkám, že v těchto místech pobývali mniši, ale ani o tom nemáme přesvědčivé důkazy. Dále se objevují tvrzení o prvenství španělských, portugalských, anglických či dánsko-německých plaveb, které dorazily buď na dohled amerického kontinentu či u něho přímo zakotvily – rovněž před Kolumbem. ■ Obrázek: www.defesabr.com
Vyvrácena byla také domněnka o možných kontaktech mezi domorodými Američany a Japonci.
Magazíny: • Živá historie, červenec – srpen 2008, Extra Publishing 2008, autor: kolektiv autorů
Nebezpeční beztělci Jakub Cepník Beztělec je označení pro bytost, která nemá tělo. V různých pověstech se s nimi setkáváme velmi často. Kdo by neznal například upíry? Samozřejmě, říkáte si, upíři jsou přece vymyšlení! Ale já se vám v tomto článku pokusím dokázat, že tomu tak není. Upíři a můry Kdo je to vlastně upír? Upír je přízrak mrtvého člověka, který se živí energií živých lidí. V přeneseném významu zkrátka saje lidem krev. Dále se v pověstech setkáváme s takzvanou můrou. Můra se liší od upíra hlavně tím, že se jedná o přízrak živého člověka. Když onen člověk v noci usne, stává se z něj můra a saje cizím lidem ve spánku energii. Sám o tom ani nemusí vědět. Můra vniká do domu své oběti většinou v podobě stébla slámy či jako noční motýl (proto se také nočním motýlům říká můry). Když tedy člověk viděl, že se po podlaze pohybuje stéblo slámy, už bylo zle. Můra prý dokáže sát energii nejen člověku, ale například i stromům. Někdo tvrdí, že pojmy můra a upír se zaměňovaly, takže můra je totéž co upír. Děťátka škrtiči „Na každém šprochu je pravdy trochu,“ tvrdí známé přísloví a ani v tomto případě se nemýlí. Podle pověstí můra saje lidem energii tím způsobem, že se jim přilepí na prsa a dusí je. Přesně to se stalo záhadologovi Otomaru Dvořákovi. Dvořák ve své knize Fantastické záhady popisuje hned dva zážitky, kdy se s můrou setkal. Jednoho letního dne roku 1986 byl na návštěvě u sestry na Křivoklátsku. Na zahradě tam byl včelín s malým pokojíkem a on se tam rozhodl přespat. V noci měl pocit, že mu něco nadzvedává pokrývku a leze pod ní. Potom se mu to „něco“ přilepilo na hruď a začalo ho to dusit. Když to chtěl odtrhnout, dotkl se něčeho měkkého, co připomínalo plst. Okamžitě se vzbudil. Byl to sice jen sen, ale
Dvořák už potom do rána neusnul. Druhý den byl velmi vyčerpaný a zesláblý. Podruhé se Dvořák s můrou setkal o jedenáct let později. Jeho otci se nečekaně udělalo velmi špatně. Odvezli ho do nemocnice a zjistili, že mu ubylo velké množství krve. Jak je to možné? Vždyť vůbec nekrvácel, vnější ani vnitřní krvácení nebylo objeveno! Po několika dnech se mu zase udělalo dobře a lékaři prohlásili, že mu nic není. „To se občas stává,“ pokrčil rameny doktor. Pak se Dvořákovi jeho matka svěřila, že ve snu spatřila, že je v otcově pokoji podivná bytost – skřet s malým tělíčkem, velkou hlavou a hypnotickýma očima. Pozvala proto raději faráře, aby celou místnost vykropil svěcenou vodou. Dvořák objevil, že takováto bytost se objevuje v mytologii a pověstech různých kultur po celém světě. Vždy je popisována a zobrazována stejně – malé tělo, velká
hlava, velké oči bez panenek, stařecká vysušená tvář... Roku 1896 se stala na Šumavě poblíž Klatov podivná událost. Dva muži šli po cestě kolem hřbitova. Jeden byl opilý, a tak se zastavil, ukázal směrem ke hřbitovu a začal nadávat: „Vidíš ten hřbitov, jo? Tak tam leží ta potvora, co mi udělala ze života peklo. Honila mě pořád z hospody domů, peníze škudlila, v posteli za nic nestála a ani děti mi nedala!“ Když opilec domluvil, vytřeštil náhle oči, spadl na zem a začal se dusit. „Pomoz mi, proboha!“ sípal, „odtrhni tu potvoru, co mám na krku... Copak ji nevidíš?... Škrtí mě... Černý dítě... Černý dítě!“ Chvíli se zmítal na zemi, a pak navždy znehybněl. Jeho společník tvrdil, že žádnou příšeru neviděl. Takovéto příhody zřejmě nejsou výjimečné. I v Praze se vypráví o podivném skřetovi, který škrtil vojáky. A jeho podoba je stále stejná... Jak se beztělcům bránit? V pověstech se také mluví o tom, jak se upírům a můrám bránit. Upír je bezbranný ve dne. Ve dne totiž leží v hrobě a nemůže se hýbat. Pokud se ho chcete zbavit, musíte mu probodnout srdce osikovým, dubovým nebo hlohovým kůlem a useknout hlavu, která se má naplnit česnekovým květem. Upíři totiž, jak je známo, nesnáší česnek. Zato pokud se chcete bránit můře, je dobré nasypat na okno co nejvíce zrnek máku, aby je můra nemohla spočítat. Působí také, když si vezmete noční prádlo naruby, protože můra ho potom nedokáže rozepnout. A když nakreslíte na všech světových stranách a vchodech do domu jedním tahem muří nohu, můra se k vám též nedostane. ■ Obrázek: www.images.epilogue.net
Knihy:
• •
Fantastické záhady, Levné knihy / XYZ 2008, autor: Otomar Dvořák Tajemný svět strašidel, Vysočina Havlíčkův Brod 1992, autoři: Jiří Pecha a Jiří Winter Neprakta Přednášky: • Strach a děs Vendů, Františka Vrbenská na CONiáši 2008
Fantastická hra se slovy První část článku o hobitech
Jakub Cepník „V jisté podzemní noře bydlel jeden hobit,“ naškrábal kdysi J. R. R. Tolkien na kus papíru. Ani netušil, že tato věta změní celý jeho život... Profesor Tolkien postupoval při tvorbě postav odlišným způsobem než ostatní autoři. Nejdřív vymyslel postavě jméno a až podle něj vytvořil charakter a vlastnosti oné postavy (popř. místa, věci). Tímto způsobem vznikl i malý nárůdek hobitů. Když napsal Tolkien jednoho letního odpoledne roku 1930 onu osudnou větu, ještě vlastně ani nevěděl, kdo to hobiti jsou. Pravdou je, že „hobit“ je zkrácená forma slova „holbytla“, což znamená ve staré angličtině „stavitel nor“. Je docela vtipné, že věta, kterou tehdy Tolkien napsal, vlastně znamená: „V jisté podzemní noře bydlel jeden stavitel nor.“ To ovšem zdaleka není vše! Když se Tolkiena někdo zeptal na podrobnější informace o nějaké postavě, odpověď většinou zněla: „Zkusím o tom zjistit něco víc.“ Pokud si v nějakém anglickém slovníku najdete slovo „hoax“ (stojící obvykle přímo před slovem „hobbit“), zjistíte, že to znamená podvrh, kanadský žert nebo smyšlený příběh. Ano, děj hobita je smyšlený příběh, ale Tolkien ho předložil jako překlad starověkého rukopisu. Je to tedy zároveň podvrh. Přečtete-li si slova, která ve slovnících za slovem „hoax“ následují, uvědomíte si, že právě podle nich utvořil profesor Tolkien hobití povahu. „Hob“ je slovo, které může mít hned několik významů. Pochází z dolnoněmeckého „hump“ – to znamená pahorek. A australské „humpy“ je chatrč. Napřipomíná vám to něco? Hobiti přece bydlí v pahorcích nebo kopcích. Hob je také duch, který přebývá v dutých
„Hobbyhorsical“ rozmarný.
je
zábavný
A „hobby“, slovo, které známe i z češtiny, znamená zálibu nebo koníček, často výstřední nebo zbytečný. Hobby může být ale i lovecký sokol (z francouzského „hobet“ a latinského „hobetus“). Sokoli (stejně jako hobiti) výborně vidí. Hobiti dobře střílí z praků i luků, protože „hobit“ je houfnice či katapult. Šíp se velšsky řekne „hobel“.
mohylách. Proto se i pravěkým mohylám někdy říká Hob’s house (Hobův dům). Samozřejmě, hobiti zase bydlí v norách. A Hob (či Hobmen) je zase název pro různé druhy hodných, člověku podobných skřítků, bydlících v norách a vysokých asi tři stopy, stejně jako hobiti.
Tomu, kdo se toulá a pracuje, se říká „hobo“, což vzniklo z „hoe-boy“. Hoe boy můžeme doslova přeložit jako chlapec s motykou, je to putující zemědělec. Hobbiler je nájemný voják a sedlák. Hobbler je někdo, kdo vleče na laně člun.
Přesuňme se ke slovu „hobnob“. Znamená popíjet a klábosit spolu. To hobiti přece rádi!
Hobileři byli ve středověku domoobránci, kteří většinou chodili na výzvědy, nosili zprávy. V bitvách bojovali jen výjimečně.
Hobbyhorse byl středověký lidový tanečník, takže je vám zřejmě jasné, proč hobiti tak rádi tancují.
Nezdá se vám, že tato slova vystihují hobití povahu téměř přesně?
Mají také rádi hádanky, nepřekvapí vás tedy, že „hobble“ znamená zmást. Slovo „hoblikle“ znamená, že je někdo přihlouplý. „Hobnail“ je venkovský buran.
V příštím čísle Camelotu ještě hobity neopustíme, podíváme se na mytologické kořeny, ze kterých Tolkien při jejich tvorbě čerpal. Také se dozvíte, že nějací hobiti možná kdysi na naší planetě skutečně žili. Máte se zkrátka na co těšit... ■ Obrázek: www.costumzee.com
„Hobble“ znamená překážet nebo dělat těžkosti.
Knihy:
•
nebo
Svět hobitů, Volvox Globator Praha 2003, autor: David Day
Camelot – Únor 2009 vychází 2. 2. 2009, Tento magazín lze ZDARMA stáhnout na jeho oficiálních stránkách – www.camelot.czweb.org, je však zakázáno rozšiřovat jakýkoliv materiál z tohoto magazínu bez svolení redakce!
