V tomto čísle naleznete: Zajímavost: Kladivo z Texasu, Hlavní téma: Najdeme kamennou řadu?, Reportáž: Fantastika na Světě knihy 2009, Recenze: Brisingr; Mladý samuraj: Cesta válečníka; Tajemná místa Jizerských hor a Českého ráje; Král Artuš; Titan Quest; Lego Indiana Jones: The Original Adventures, Povídky: Splnené sny – Prológ; Podivné souvislosti; Krvavé pohádky a příběhy, Magic: the Gathering: Znovuzrození Alary, Deskové hry: Představení hry: Děti z Carcassonne, Záhady: Kruhy v obilí; Lebky zkázy, Historie na vlastní kůži: Plzeňské povstání v roce 1953, Historie: Doba husitská – Část třetí, Redakce pátrá: Bedřichovský kamenný otazník (snad) vyřešen, Mytologie: Slovanští bohové – Část třetí; Bohové a královský úřad, Rozhovor: Rozhovor s Ivanem Mackerlem
Úvodník................................................................................2 Zajímavost – Kladivo z Texasu............................................3 Hlavní téma – Najdeme kamennou řadu?.............................4 Novinky – 5/2009.................................................................6 Reportáž – Fantastika na Světě knihy 2009..........................7 Literatura – Brisingr, Mladý samuraj, Tajemná místa..........8 Nové knihy............................................................................9 Film – Král Artuš................................................................10 Hra – Titan Quest................................................................11 Hra – Lego Indiana Jones: The Original Adventures.........12 Povídková část: Splnené sny – Prológ (Rastislav Kučírek)..........................13 Podivné souvislosti (Jakub Cepník)....................................14 Krvavé pohádky a příběhy (ed. Stanislav Cepník st.).........16
Milí čtenáři! Vždy celý měsíc přemýšlím, co napíšu do úvodníku, ovšem když pak sednu k monitoru, myšlenky jsou ty tam a já netuším, jak zaplnit textem celý tento sloupek. Tentokrát bych vás chtěl v první řadě seznámit s novým redaktorem. Jmenuje se Rasťo Kučírek a žije na Slovensku. To znamená, že naše redakce je nyní mezinárodní. A v Camelotu se vedle češtiny objeví i libozvučná slovenština, což považuji za příjemnou novinku. y Rasťo bude psát i „obyčejné“ články, ale především zde zveřejníme jeho román na pokračování, který nese jméno Splněné sny. Kromě první části Splněných snů najdete v tomto čísle například deník z výpravy ke kamenné řadě v Bylanech, reportáž ze Světa knihy 2009, slibovanou recenzi na Brisingra, článek o kruzích v obilí, rozhovor s významným českým záhadologem Ivanem Mackerlem a mnoho dalšího. Původně mělo být toto číslo zaměřeno na knižní sérii Agent JFK, ale to jsme museli z několika důvodů přesunout až na příště. Příjemné čtení vám přeje Kuba „Gandalf“ Cepník
Magic: the Gathering – Znovuzrození Alary......................18 Deskové hry – Představení hry: Děti z Carcassonne..........19 Záhada – Kruhy v obilí.......................................................20 Záhada – Lebky zkázy........................................................21 Historie na vlastní kůži – Plzeňské povstání v roce 1953...22 Historie – Doba husitská – Část třetí..................................24 Redakce pátrá – Bedři. kamenný otazník (snad) vyřešen...25 Mytologie – Slovanští bohové – Část třetí..........................25 Mytologie – Bohové a královský úřad................................27 Rozhovor – Rozhovor s Ivanem Mackerlem......................28 Výzva: Na webu Camelotu jsme před několika dny spustili nový projekt – Čtenářský deník Camelotu (odkaz najdete na našem fóru). Když přečtete nějakou knihu z oblasti fantastiky, historie, mytologie či záhad, můžete napsat její krátké zhodnocení (recenzi) a umístit ho tam. Pokud se nám nějaká recenze bude líbit, zveřejníme ji se svolením autora v Camelotu. Zároveň tam můžete s redaktory a s ostatními čtenáři diskutovat o vaší oblíbené literatuře.
Rozhodli jsme se, že již nebudeme do Úvodníku psát, co se chystá v dalším čísle. Není to tím, že by příští číslo nevyšlo, pouze již nechceme nic slibovat, protože pak je velmi náročné to splnit a my to často nestíháme. Alespoň budete více napjatí. :-) Bude vám muset stačit datum, kdy příští číslo vychází. Příští číslo vychází v pondělí 6. července 2009.
Býčí skála na Moravě, kde byly učiněny významné archeologické nálezy
Kladivo z Texasu Anna C. Dialog, knižní velkoobchod a nakladatelství, vydal v roce 2004 knihu Zakázaná archeologie (její recenzi naleznete v 5. čísle Camelotu na straně 8 – pozn. redakce) od autorů Klause Dony a Reinharda Habecka, kteří ve Vídni v roce 2001 zrealizovali fantastickou výstavu záhadných originálních exponátů shromážděných z různých zemí, archivů a soukromých sbírek převážně z oblasti Egypta, Střední a Jižní Ameriky. Podle tvůrců výstavy jde o archeologické nálezy, které oficiální badatelé neuznávají a považují za podvrhy a „humbuk“. Příčinou je ve většině případů doba, ve které měly předměty údajně vzniknout – doba zpravidla mnohem delší než vědecky poznaná. Jako příklad bychom si mohli uvést kapitolu Prehistorické nástroje, v níž autoři hovoří o předmětech vzniklých údajně v době, v níž podle renomovaných historiků lidé ještě nežili, čili o bizarních věcech nalezených tam, kde neměly co dělat. Kupříkladu tzv. „kladivo z Texasu“. Bylo nalezeno v červnu 1934 ve 140 miliónů let staré hornině (to je doba prehistorických ještěrů). Mělo být nalezeno tak, že vyčnívalo z pevné skály, z pískovcové horniny, která vznikla v dobách, kdy po lidech ještě nebylo ani potuchy. Nástroj skončil v muzejním sejfu. Hlava kladiva je dlouhá asi 15 cm, průměr dosahuje 3 cm. Dřevěné topůrko je uvnitř téměř zuhelnatělé, jeho spodek je jakoby odříznut. Co si o tom myslet? Skeptici myslí, že kladivo ztratil některý horník v 19. století a později že bylo obklopeno usazeninami. Nic podobného jinde ve světě neeistuje. Později byly prováděny vědeckými ústavy analýzy zaměřené hlavně na složení kovové části nástroje. Kov neobsahuje ani stopu příměsí – jedná se o téměř čisté nerezavějící železo. Z toho se usoudilo, že takové kvality lze dosáhnout jen průmyslovou výrobou. A tak vznikaly další a další otázky a dohady – např. se objevil názor, že kladívko ztratili při své návštěvě Země mimozemšťané. Dokonce se objevily teorie, že zkamenělé kladivo může být památkou z budoucích nebo paralelních světů. Vědci se tomu usmívají a podobné teorie považují za nesmyslné. A jak se na fosilní „zázrak“ z Texasu dívají sami autoři knihy? Mluví o potřebě důkladné analýzy, která by prokázala skutečné stáří předmětu.. To by ovšem trvalo delší dobu a na tu si nemohou kladivo půjčit. A tak zůstává otázka otevřená, experti si s ní stále nevědí rady a autoři knihy sami pochybují o prehistorickém původu kladiva.
Najdeme kamennou řadu? Jakub Cepník Již minule jsem v úvodníku naťuknul, že jsme uspořádali další „záhadologickou“ výpravu. Vydali jsme se hledat kamennou řadu u obce Bylany blízko Kutné Hory. Bylany patří mezi nejvýznamnější archeologická naleziště na našem území. Kdysi se tam totiž nacházelo předkeltské sídliště obývané kulturou, kterou dnes nazýváme právě podle oné vesnice bylanská. Archeologové tam odkryli plochu s pravěkým osídlením o velikosti asi sedmi hektarů. Kamenná řada Jednoho krásného dne jsem jako obvykle seděl u monitoru a prohlížel internetový archiv Klubu psychotroniky a UFO. Narazil jsem na zprávu o kamenné řadě poblíž Bylan. O jakýchsi kamenech v této oblasti informoval nějaký amatérský badatel archeology už v šedesátých letech, v době, kdy v Bylanech začal archeologický výzkum. Archeologové však kameny nikdy nezkoumali. O kamenné řadě se pak poprvé objevila zpráva v časopise Regenerace (v čísle 10/1995). Psalo se tam, že se jedná o čtyři kameny vysoké 120 – 150 centimetrů na křižovatce cest z Bylan do Poličan a z Kutné Hory do Malešova. Autor zprávy, Dr. Špůrek, se o řadě dozvěděl od jistého Ing. Bruthanze, který však přesněji neuvedl, kde se řada nachází, a než se ho na to někdo stačil zeptat, zemřel. O necelé tři roky později našel pan Dytrich, starosta nedaleké obce Miskovice, zbytky dvou kamenů zasazených do země. Je zřejmé, že řadu musel předtím někdo zničit, protože kameny, o kterých psal Dr. Špůrek, byly podle popisu v daleko lepším stavu. Kdo a proč to udělal, se už zřejmě nikdo nedozví. Poté proběhl další průzkum, při kterém byly nalezeny čtyři povalené kameny zčásti zarostlé trávou a nejméně čtyři prohlubně, do kterých zřejmě byly tyto kameny zasazeny. Koncem léta 1998 byla řada zrekonstruována. Přišlo se na to, že prohlubně mají jiný tvar než kameny, a tudíž do nich kameny nepatří. Jako materiál kamenů byla určena rula (kromě jednoho kamene, jenž je z ortoruly), což potvrdilo, že jsou z jiného materiálu, než ostatní kameny v okolní (okolní kameny jsou z pískovce), a tudíž jsou umělého původu. Nejblíže odtud se rulové kameny
nachází v asi půl kilometru vzdáleném údolí říčky Vrchlice. Potvrdilo se také, že se kameny nachází na bývalé křižovatce cest, takže jsou to skutečně ty samé, o kterých mluvil Ing. Bruthanz. Najdeme kameny? Informací jsme měli dostatek, zbývalo jen vydat se na průzkum. To jsme učinili ve slunečnou sobotu 11. dubna. Kromě mě a mé rodiny s námi jel také Vojta, náš kamarád žijící ve Švýcarsku. Do Bylan jsme přijeli během odpoledne. Jediné, co jsme o poloze kamenů věděli, bylo, že „se nacházejí na jihozápadním okraji Kutné Hory, přibližně 500 metrů jihovýchodně od Bylan“. Nenechal jsem si od ostatních říct, abych se zeptal místních, a místo toho jsem se tvrdohlavě vydal po silnici, která podle mého odhadu „zaručeně vedla na jihovýchod“. Vám už je asi jasné, že to byla špatná volba. Kráčel jsem několik set metrů, ale když jsem vystoupal na mírný kopeček a přede mnou se rozprostřel pohled na rozlehlou krajinu, došlo mi, že nalezení kamenů nebude tak jednoduché, jak jsem tajně doufal. Musel jsem připustit svůj omyl. Vrátili jsme se do vesnice a takticky se zeptali domorodců. Pochopitelně, že o žádných kamenech neměli ani páru, ovšem když jsme se zeptali na pravěké sídliště, dozvěděli jsme se, že se v obci nachází
pobočka archeologického ústavu a tam jsou prý nějaké mapky. Archeologický ústav jsme kupodivu nalezli poměrně brzy a mapky tam skutečně byly. Zorientovat se v nich však nebylo nic jednoduchého. Vedou odtud jen dvě cesty, říkali jsme si, jedna z nich to přece musí být. Můj bratr Adam se na mapu znalecky podíval, chvíli popřemýšlel a poté prohlásil, že je to stoprocentně ta cesta vlevo. Vydali jsme se tedy po cestě vlevo. Dobrá rada nad zlato Opět jsme chvíli šli a já jsem stále nabýval dojmu, že už tam musíme být. Bylo nádherné počasí, sluníčko hřálo a okolí Bylan mělo své osobité kouzlo. Přišli jsme k nízkému kopečku, vyběhli na něj a rozhlíželi se, jestli kameny neuvidíme. Neviděli jsme je, zato jsme spatřili pána, který se procházel po nedaleké louce a venčil psa a malého chlapce. Pozdravili jsme ho a zeptali se, jestli neví o kamenné řadě nebo o předkeltském hradišti. „O žádné kamenné řadě nevím,“ přiznal se, „ale tam v údolí je v křoví povalený smírčí kříž.“ Pak nám popsal, kde najdeme hradiště. Ta jsou tam prý dvě. Nachází se na skalnatých ostrozích Denmark a Cimburk, nedaleko odtud. V lese tam za Rakouska-Uherska bývala střelnice, z níž se dodnes dochovaly jen navršené valy. „Ale pokud se tam chcete vydat, to musíte jinudy. Nejjednodušší to bude, když ►
se vrátíte k archeologickému ústavu a výzkumů plochu hradiště zakryli a my půjdete po té druhé cestě,“ vysvětlil. nenajdeme vůbec nic. Poděkovali jsme, rozloučili se a opět se Přesto jsem měl ještě jeden důvod vydali k archeologickému ústavu. k dalšímu pátrání. Chtěl jsem totiž objevit smírčí kříž, o kterém se předtím zmínil pán se psem. A taky jsem chtěl vidět valy Konečně úspěch! U archeologického ústavu jsme se obrátili z rakousko-uherské střelnice. a vykročili po druhé cestě. Já s Adamem jsme už byli netrpěliví, a tak jsme se Další kameny rozběhli napřed. Cestou jsme potkali Pokračovali jsme po cestě směrem usměvavého staříka. „Nazdar indiáni! k jednomu ze skalnatých ostrohů. Trochu Jdete se koupat?“ odpověděl na náš nás vyděsil magor, který jezdil na motorce pozdrav. S úsměvem jsme kroutili šílenou rychlostí po okolních polích. Ale hlavami. odradit jsme se nedali a pokračovali jsme Po několika minutách se před námi dál. rozprostřel krásný výhled na údolí mezi Prošli jsme „chodbou“ mezi porosty keřů, dvěma skalnatými ostrohy, o kterých a když jsme se opět napojili na cestu, předtím mluvil pán se psem. Cesta se uviděli jsme v křoví povalený jakýsi rozdělila do dvou směrů a nebýt pána a otesaný kámen připomínající náhrobek. paní (opět se psem), kteří se odkudsi „To bude ten smírčí kříž,“ zaradoval jsem vynořili, zvolili bychom určitě tu špatnou. se. Ale kříž to nebyl. Na kameni byla „Hledáte kamennou řadu? Tak to musíte vytesána pouze dvě písmena K a jakési tamtudy,“ ukázal pán na cestu směrem ke číslo, nejspíš desítka. Kutné Hoře poté, co jsme se ho zeptali. Co to může být? přemýšleli jsme. Mohl by „Ale ty kameny, jestli jsou to ty, které to být „Katastrální Kámen“? Kámen, který myslíte, jsou tady jenom tak deset patnáct by ohraničoval území? Otázka zůstala let.“ nezodpovězena. To nás velmi zklamalo. Jsou snad kameny, Záhadný kámen jsme nafotili a vykročili po kterých pátráme, novodobé? Až později dál. Les skončil a my jsme se vynořili na jsme si uvědomili, že byla řada dlouho louce. Cesta se opět větvila. Všimli jsme si zničená a zarostlá trávou a až v roce 1998 několika rozlámaných cihel, zřejmě zbytků proběhla její rekonstrukce. Onen pán si ji nějaké budovy. tedy nejspíš všiml až v té době. Přece jen už bylo dost hodin, a tak jsme se rozhodli, že se rozdělíme na dvě skupinky; jedna půjde nalevo a druhá napravo. Jsme u cíle Brzy potom, co jsme se vydali po cestě, kterou nám pán ukázal, jsme před sebou Střelnice kamenou řadu konečně spatřili. Nebylo Já a Adam jsme šli vpravo. Ušli jsme jen pochyb o tom, že je to to, co hledáme. pár kroků, když jsme u cesty objevili další Kameny přesně odpovídaly popisu na kámen. Oproti tomu předchozímu byl stránkách Klubu psychotroniky a UFO. trochu nižší a nebyl povalený. Zaradovali jsme se, já jsem do zápisníku Byla na něm také dvě K a číslo. Prolezli načrtl přibližné rozmístění kamenů a Adam jsme křovím a ocitli se mezi dvěma uměle se pustil do focení. navršenými rovnoběžnými valy – zřejmě Když jsme byli s těmito činnostmi hotovi, zbytky rakousko-uherské střelnice. naše výprava zdaleka nekončila. „Ještě Slunce už se blížilo k obzoru. Kraj na nás máme moře času,“ řekl jsem ostatním, přímo dýchal svou starobylou atmosférou a „můžeme se jít podívat, jestli nenajdeme dávnou historií. hradiště.“ Pochopitelně, že to byl nesmírně Prohledali jsme okolí valů a všimli si naivní nápad, hledat pravěké hradiště. Bylo nejméně pěti dalších kamenů označených mi jasné, že archeologové po dokončení dvěma K a číslem. Některé byly vyvrácené, jiné ještě stály. Nakonec jsem
usoudil, že musí nějak souviset se střelnicí (nacházely se totiž i na valech), ale jaký měly účel, to jsem netušil. Kdyby někoho ze čtenářů napadlo, oč by se mohlo jednat, napište mi prosím mail a přidejte se tak k řešení této záhady. Čas nás tlačí Nakonec jsme se museli vrátit k ostatním, aby o nás neměli strach. Bylo už dost hodin, ale jsem přesvědčen, že kdybychom se tam zdrželi ještě o něco déle, objevili bychom další „ká-káčkové kameny“. Od těch, kteří šli po druhé cestě, jsme se dozvěděli, že jsou tam strmé skály, mlýn a teče tam řeka. Byl nejvyšší čas vrátit se domů. Cestou do Bylan nás ještě vylekal bažant, který náhle vylétl z trávy těsně před námi. Náš výlet tedy skončil. Podle mého názoru byl mimořádně zdařilý a měl přinejmenším jeden pozitivní výsledek – Adamovy fotografie kamenných řad jsme odeslali do Klubu psychotroniky a UFO a ten je zveřejnil ve svém Albu megalitických památek ČR. Viz. zde: http://kpufo.cz/oblasti/meg/album/kartotek a/mbylany/mbylany.htm ■ Fotografie: Adam Cepník
Novinky – 5/2009 Jakub Cepník • Místo: sinajský poloostrov Datum: 3. květen 2009 Nález: zbytky kostela z 12. století (Egypt) Datum: 21. dubna 2009 Na začátku května byl spuštěn studentský internetový portál Topzine.cz, na kterém Nález: pozůstatky čtyř egyptských chrámů Novinky v záhadách: najdete mimo jiné i rubriku zabývající se určených zřejmě pro zahraniční delegace Libor Čermák, amatérský český hrami a fantastikou. • Místo: město Betlém v Palestině „záhadolog“, informuje na svém blogu – V ní se denně objevují články a aktuality Datum: 22. dubna 2009 www.liborcermak.blog.cz – o různých z této oblasti. Martin Peška, koordinátor celého projektu Nález: římské katakomby se čtyřmi záhadách (nejnovější pozorování UFO, kruhy v obilí atd.). Doporučuji se na jeho (rozhovor s ním se objevil v 7. čísle), řekl, rakvemi blog podívat – najdete tam opravdu že v blízké době bude rubrika dostupná i • Místo: okolí města Salqin v Sýrii zajímavé informace. na adrese Fanzine.cz. Přeje si, aby web seznámil s prostředím Datum: 23. dubna 2009 Nález: mozaika z dob Byzantské říše Koncem února prý u ruské vesničky fandomu i nováčky. Panomarevka spadlo UFO. Případ se Dne 16. května proběhl na pražském • Místo: archeologické naleziště nápadně podobá údajné havárii létajícího talíře u amerického Roswellu – vesničané Výstavišti již 14. ročník předávání Carevi Kuli v Makedonii pozorovali na obloze podivné objekty, Akademie SFFH. Datum: 25. dubna 2009 Seznam vítězů si můžete přečíst např. na Nález: 4300 mincí z 12. až 13. století – které se zřítily k zemi. Pak přijeli vojáci, Sardenu (www.sarden.cz). velmi významný objev z období uzavřeli oblast a trosky objektu odvezli neznámo kam. středověku Nakladatelství Straky na Vrbě ZDROJ: www.pressumclanky.ic.cz (www.straky.cz) vydá svoji stou knihu, a • Místo: východní Londýn to temné fantasy Stín černého hvozdu od Datum: 26. dubna 2009 O dalším případu pozorování UFO Míly „Roggyho“ Lince. informoval server www.aktualne.cz. Nad Nález: římská miska anglickým Bristolem bylo prý natočeno Dagmar Krásná a Jan Patrik Krásný • Místo: britský kraj UFO (záznam můžete zhlédnout na pořádají od 2. do 30. června 2009 výstavu Worcestershire YouTube – zadejte do vyhledávání „ufo na téma Mandaly a Digitální příběhy ve Datum: 27. dubna 2009 bristol 2009“). Pobavilo mě, že video Viničním altánu Grébovka (Havlíčkovy Nález: uříznuté končetiny z 19. století natočil na digitální kameru jistý sady, Praha 2). nalezené poblíž nemocnice, které společně programátor PC her (ti mají určitě Více na www.krasnyart.eu. s dokumenty z tamní univerzity svědčí o zkušenosti s počítačovou animací). tom, že amputace byla zřejmě prováděna ZDROJ: www.aktualne.cz již v té době Novinky v historii: Na portálu Klubu psychotroniky a UFO se 25. května objevila zpráva, že moře u • Místo: USA Aktuální archeologické objevy (sepsáno ruského Sachalinu vyplavilo „před Datum: 29. dubna 2009 podle www.lovecpokladu.cz): Nález: pozůstatky po indiánském osídlení několika dny“ kostru podivného zvířete. – chatrče, keramické výrobky, šípy, kopí U článku byly přiloženy i jeho fotografie. • Místo: egyptské město Fayoum Skeptici prý tvrdí, že je to kosatka, která staré 10 000 let Datum: 13. dubna 2009 se už začala rozkládat. Nález: pohřebiště s velkým množstvím cca Podobnou zprávu jsem objevil i na • Místo: Francie 4000 let starých malovaných mumií www.aktualne.cz – s tím rozdílem, že tam Datum: 30. dubna 2009 se píše, že bylo monstrum objeveno již Nález: masový hrob vojáků padlých v 1. • Místo: čínská provincie Shaanxi před třemi lety. světové válce Datum: 16. dubna 2009 Zároveň jsou tam fotografie dalšího Nález: hrobka o velikosti čtyř metrů monstra, ještě pozoruhodnějšího (a • Místo: Francie čtverečních s nástěnou malbou zobrazující děsivějšího), které bylo prý vyplaveno Datum: 30. dubna 2009 tradiční čínskou léčbu Nález: masový hrob vojáků padlých v 1. začátkem května u New Yorku. Bylo nazváno Montauk monster a spekuluje se o • Místo: okolí dánského města světové válce tom, že by mohlo souviset s údajnými Funen genetickými pokusy na zvířatech (viz. • Místo: východní Maroko Datum: 18. dubna 2009 článek Případ záhadného řezníka v 8. čísle Nález: 41 mincí (ruských a především Datum: 1. květen 2009 Camelotu na straně 3). Fotky Montauk islámských), náramek a kladivo, které Nález: 47 korálů starých podle prvních monster najdete na stránkách průzkumů 82 000 let, což by znamenalo, vypadají jako skandinávské www.montauk-monster.com. že se jedná o dosud nejstarší nalezené ZDROJE: www.kpufo.cz, korále • Místo: peruánské město Cuzco www.aktualne.cz, www.montaukDatum: 19. dubna 2009 monster.com. ■ • Místo: Velká Británie Nález: incká zeď
Novinky ve fantastice:
Fantastika na Světě knihy 2009 Jakub Cepník Svět knihy je mezinárodní knižní veletrh pořádaný každoročně v Praze na Výstavišti. Letos jsem se na něm byl podívat i já, protože tam bylo několik zajímavých přednášek o fantastice. Učinil jsem tak ve čtvrtek 14. května. Když jsem si koupil vstupenku a vstoupil do rozlehlé budovy Výstaviště, neomylně jsem zamířil k Pavilonu fantazie a kreativity, kde se přednášky konaly. Vlado Ríša, šéfradaktor magazínu Ikarie, byl prvním přednášejícím. V tu chvíli, co jsem (pozdě) přišel, již seděl u stolu před diváky a povídal o své bruncvíkovské trilogii. Byla to taková oddychová přednáška. Ríša nás seznámil s legendou o Bruncvíkovi, pak povídal o tom, jakým způsobem postavu Bruncvíka zpracoval ve svých knihách a nakonec nám z jedné své knihy předčítal. Pěkně se to poslouchalo. Místo vyhrazené pro přednášky nebylo příliš velké, ale stačilo, protože posluchačů tam bylo stejně jen málo (odhadem tak maximálně dvacet). Ríšova přednáška byla jednoduchá na poslouchání, zato u druhé přednášky, která nesla jméno Tvrdá data a fantazie, jsem musel zapojit mozek. Přednášejícím byl Mirek Žamboch, dříve patřily do sci-fi, stávala postupně Přednáška ale byla zaměřená hlavně na realita (třeba ponorku Nautilus bychom již zajímavé využití fyzických zákonů ve scioblíbený autor fantastiky. fi (jako třeba: „Co by se asi stalo, kdyby se Mluvil o tom, jak se z technologií, které v dnešní době dokázali sestrojit). k Zemi přiblížila neutronová hvězda?“). Celkově mi přednáška přišla velmi zajímavá, ale vytkl bych organizátorům, že měli špatné nazvučení a Mirka Žambocha nebylo téměř slyšet (a to jsem byl od něj vzdálený jen pár metrů), takže jsem se musel maximálně soustředit, abych rozumněl tomu, co říká. Po skončení Žambochovy přednášky jsem se chtěl jít podívat na besedu s populárním ruským spisovatelem, autorem Noční hlídky Sergejem Lukjaněnkem. Beseda byla ovšem v ruštině a nikde jsem tam neviděl žádného překladetele (nevylučuji však, že jsem ho přehlédl). Besedu jsem tedy opustil a asi půl hodiny si prohlížel u stánků jednotlivých nakladatlství knihy. Neměl jsem ale s sebou žádné peníze, takže jsem nemohl vydržet koukat se na ohromnou nabídku knih bez možnosti si alespoň jednu z nich koupit. Nakonec jsem z veletrhu odešel. ■ Fotografie: Jakub Cepník
Literatura Stručné info: Autor: Christopher Paolini, Stručné info: Autor: Chris Badford, Překlad: Olga Zumrová, Obálka: John Překlad: Jan Kozák, Obálka: Jiří Mičkal, Christopher Paolini Jude Palencar, Nakladatelství: Fragment, Nakladatelství: Jota, Rok vydání: 2008 Datum vydání: 29. 1. 2009 Jan Holan Recenzi na Brisingra vám slibuji již delší Jakub Cepník dobu, ovšem v Camelotu se objevuje až Tajemná místa Jizerských hor teď. samuraj: Cesta a Českého ráje Důvod je prostý – neměl jsem čas na čtení Mladý a navíc se mi nechtělo vláčet takto tlustou válečníka Jan Kroča (text), Marie bichli do dopravních prostředků (knihy Chris Bradford Holečková (foto) totiž čtu především v hromadné dopravě). No, ale nakonec jsem to zvládl a za to se Britská loď po několika měsících konečně Tato kniha je druhým (samostatným) dílem musím pochválit. :-) doplula do Japonska. Noc před spatřením Kročova putování po tajemných místech pevniny však zuřila na moři neuvěřitelná Od doby, co jsem četl první dva díly bouře a loď najela na útesy. Díky opravám severních Čech. Je a není to turistický průvodce. Nejsou tam popsány značkované Odkazu dračích jezdců (dále jen ODJ), byl stále odkládán den vylodění. uplynulo již několik let. Eragon i Eldest Na pevnině bylo občas možné zahlédnout turistické cesty s počtem kilometrů a tehdy patřily mezi má nejoblíbenější díla plížící se tichý stín a těch bylo pořád víc a výčtem památek, kromě některých zajímavostí, ale je tam něco jiného, velmi z oblasti fantastiky. víc. přitažlivého (genius loci). Ale plynul čas a z nenáročného čtenáře se V noci, když už všichni kromě hlídky tvrdě Pojizeří a Český ráj patří – pokud jde o pozvolna začal stávat drsný kritik. spali, na loď zaútočili japonští piráti. Byli koncentraci památných místa přírodních Když měl vyjít Brisingr, byl jsem již díky krutí, neúprosní a šlo jim o jedno – chtěli četbě negativních recenzí dosti „proti- získat navigační deník, kvůli němuž krás – mezi nejzajímavější místa Evropy. eragonovsky“ naladěn a zpětně jsem si vyvraždili skoro celou posádku včetně otce Autor se často zaměřuje na méně známá místa, která v běžných turistických začal uvědomovat různé nedostatky hlavního hrdiny. průvodcích nenajdeme, místa vyzařující prvních dvou knih. Jack Fletcher jako jediný přežil, opustil ducha krajiny a příznivě působící na Pak jsem si Brisingr koupil, otevřel a byl loď a dokonce si odnesl navigační deník, člověka. jsem napjatý, jaký bude. Předem musím po němž piráti toužili. Jsou tu popsány podmanivé přírodní krásy, říct, že mě nezklamal. O pár chvil později loď vybuchla a nezbylo lidová architektura z ní nic víc než hromady ohořelého dřeva. i řada Ve světě Alagaësie je okopírována většina Uplynulo několik dní. Japonský samuraj atd., magických míst kulis z Pána prstnů, ale musím dodat, že Masamoto Takeši vylovil z moře s mimořádnou Paolini je zpracoval svým osobitým polomrtvého chlapce a ošetřil mu energií. způsobem, trochu jinak než profesor zlomenou ruku. Tajemný svět Tolkien. Takhle začal Jackův příběh. skalních jeskyní I přesto, že pravidla pro psaní oddychové Kelty, knihy, která se stále omílají v literárních Celá kniha zaujme rozhodně na první přitahoval podle obchodních workshopech, Paolini většinou nedodržuje, pohled samurajskou tematikou. Japonsko je řada je Brisingr dle mého názoru velmi čtivý a má velmi bohatou historii a to je asi hlavní stezek posvátných míst, napínavý. důvod, proč se kniha nese v tomto duchu. Svět Alagaësie je po všech stránkách dobře Je hned ze začátku čtivá a to hlavně proto, první křesťané v této oblasti přímo propracovaný, má vlastní historii, jména a že čtenář toho neví více než samotný Jack, navazují na starší duchovní tradice. jazyky, přírodní podmínky atd. Čas od který se ocitl v neznámé zemi, bez znalosti Scházeli se tu husité, skalní labyrinty sloužily jako tajná shromaždiště času se tam sice vloudí drobná logická japonského jazyka a etikety. pronásledovaným evangelíkům, v 19. chybička, ale většinou si jí čtenář ani Příběh po celou dobu balancuje na hranici století tu měli hlavní centrum spiritité, nevšimne. chytlavosti, i když nutno říci, že nakonec Je pravda, že zvláště po jazykové stránce se přece jen přikloní na tu správnou stranu. inspirační zdroj tu našli někteří spisovatelé. Brisingr ještě úplně dokonalý není (např. Skalním čtenářům bych knihu asi příliš Je až neuvěřitelné, kolik nového, většinou používání moderních výrazů), ale ať si říká nedoporučoval, protože je zde hodně přehlíženého a neznámého, nám tato knížka přibližuje. Text podtrhuje a kdo chce co chce, mně se líbí. situací, které se opakují v hoře jiných titulů zvírazňuje množství krásných barevných Jediná věc, která mě při čtení doopravdy (např. mladý hrdina, který studuje rušila, byly někdy dost křečovité dialogy a neobvyklé umění, má úhlavního nepřítele fotografií Marie Holečkové. Toho, kdo tuto oblast zná, zve kniha trochu přihlouplé vtipy. ve škole atd. – nepřipomíná vám to úspěšně k návratům, toho, kdo tu nikdy Ale myslím si, že za jazykové chyby Harryho Pottera?). nebyl, láká k brzké návštěvě. mnohdy může i překladatelka. Pro ne tak zběhlé čtenáře bych knihu Četba tohoto nevšedního „průvodce“ bude doporučil jen jako chvilkové zpestření (já pro většinu čtenářů zážitkem. Jsem si vědom toho, že s touto recenzí osobně jsem ji přečetl za dva dny). nebude většina „seriózních“ kritiků Pokud ale patříte mezi ty, kteří chodí po Hodnocení: 90 % (výjimečné dílo) souhlasit, ale napsal jsem ji a za svým ulici v kimonu a s katanou za pasem, Cesta Stručné info: Autoři: Jan Kroča (text), Marie Holečková (foto), Nakladatelství: názorem si budu stát. válečníka vám rozhodně nesmí chybět. MH Beroun, Rok vydání: 2008 A už se těším na čtvrtý díl! Hodnocení: 60 % (lehký nadprůměr) Stanislav Cepník st. ■ Hodnocení: 80 % (velmi dobré)
Brisingr
Název: Santarožská bariéra Měsíc Gomrathu Kushiel 1 - Kushielova Střela Temeraire 3 - Dračí pomsta Flotila hvězd Crew2 - 24/2009 Conan - Dcera pána mrazu - brož. Temná věž 5 - Vlci z Cally Women Simpsonovi - Komiksové extrabuřty Garfield 16 - Garfield škvaří sádlo Warhammer 40 000 - Nekropole Noc trifidů vaz. Mordred - Artušův bastard
Autor: Herbert Frank Garner Alan Careyová Jacqueline Noviková Naomi Anderson Poul komiksový magazín Busiek Kurt a Nord Cary King Stephen Royo Luis
Nakladatelství: Baronet Albatros Triton
Cena:
Vyšlo:
Banshies Crew Comics Centrum Beta-Dobrovský Norma Editorial
249,269,398,298,269,99,349,349,399,-
9.4.2009 9.4.2009 6.4.2009 6.4.2009 6.4.2009 6.4.2009 6.4.2009 6.4.2009 6.4.2009
Vance Steve a Morrison Bill
Crew
299,-
6.4.2009
Davis Jim Abnett Dan Clark Simon Clegg Douglas
Crew Polaris Polaris Mladá fronta
99,239,269,249,-
6.4.2009 31.3.2009 31.3.2009 31.3.2009
Now 2 Hrútvang Hubbleovy stíny Now 1
Park Sung Woo Andres Adam KANIPE Jeff Park Sung Woo
Talpress Epocha Mladá fronta Talpress
249,129,279,249,-
31.3.2009 31.3.2009 30.3.2009 30.3.2009
Conan a První lidé
Blanc Christopher
229,-
30.3.2009
Fantázia 01/2009 Umírat v nitru CL 17 - Wolverine 5 ATR 1 - Batman - Deset nocí KGBeasta Pevnost 04/2009 + kniha Kulhavý bůh 1 - Štvanice Pevnost 04/2009 Sirotčinec 3 - Sirotkova cesta
Alakša Ivan Mgr. Silverberg Robert Hama Larry , Silvestri Marc
Deus Mgr. Ivan Alakša Fantázia Laser Crew
67,179,219,-
30.3.2009 30.3.2009 30.3.2009
Starlin Jim , Aparo Jim a De Carlo Mike
Crew
249,-
30.3.2009
Thurnwald Antonín PVS Buettner Robert
PVS + Epocha PVS FANTOM Print
125,55,199,-
30.3.2009 30.3.2009 28.3.2009
Síla Pětice 3 - Temnota Cujo Vampiráti 1 - Mořští démoni Válka s Mloky - n. v.
Horowitz Anthony King Stephen Somper Justin Čapek Karel
BB/art Beta-Dobrovský Mladá fronta Leda / Rozmluvy
199,269,269,189,-
27.3.2009 27.3.2009 27.3.2009 27.3.2009
Marťanské písky Star Wars: Darth Bane - Cesta zkázy Tajemná kočka Ka a tudorovský poklad Ílion
Clarke Arthur C.
Baronet
219,-
26.3.2009
Karpyshyn Drew
Egmont
289,-
26.3.2009
Jarmanová Julia Simmons Dan
Mladá fronta Laser
229,349,-
26.3.2009 26.3.2009
Sekera z bronzu, rouno ze zlata Rozbřesk Elfové 2 Temná věž 1 - Pistolník
Červenák Juraj Meyerová Stephenie Hennen Bernhard King Stephen
Brokilon Egmont FANTOM Print Beta-Dobrovský
238,399,349,239,-
25.3.2009 25.3.2009 24.3.2009 20.3.2009
Modrý posuv Nómové 3 - Na shledanou Nómové 2 - Na nepřítele Nómové 1 - Na cestu
ed. Al Sarrantonio Pratchett Terry Pratchett Terry Pratchett Terry
Triton Talpress Talpress Talpress
259,149,149,149,-
20.3.2009 19.3.2009 19.3.2009 19.3.2009
Poručík Čas minulý Callahanovo tajemství Fantom hlubin
Shelley Rick McArthurová Maxine Robinson Spider Rollins James
Triton Triton Triton BB/art
219,319,229,249,-
19.3.2009 19.3.2009 19.3.2009 16.3.2009
Dědicové černé vlajky Virtuální světlo - nové vydání Anita Blakeová 05 - Krvavé koleno
Peinkofer Michael Gibson William
Euromedia Group Laser
279,249,-
16.3.2009 16.3.2009
238,-
13.3.2009
Hamiltonová Laurell K. Triton Tato tabulka byla vytvořena podle seznamu knih na www.fantasyplanet.cz
Král Artuš Jan Cepník Stejně jako v minulých dvou číslech Camelotu je rubrika Film i tentokrát věnována králi Artušovi. Snímek Král Artuš vznikl v roce 2004 a je tedy jedním z nejnovějších zpracování artušovské legendy. Hned v úvodu musím říct, že mě tento snímek překvapil. Čekal jsem totiž, že se bude velmi podobat Prvnímu rytíři z roku 1995 (recenzi Prvního rytíře si můžete přečíst v 8. čísle Camelotu na straně 11 – pozn. autora), resp. že se od něj bude lišit pouze tím, že Artuš bude mladší, Guinevra krásnější a zobrazení jejího románku s Lancelotem odvážnější. Musím však říct, že jsem Králi Artušovi křivdil. Artušův příběh je v tomto filmu ztvárněn zcela jinak a myslím si, že i ojediněle. Jeho tvůrci totiž (podle svých slov) vycházeli z nových archeologických nálezů, které ukazují, že Artuš je možná skutečnou historickou postavou.
vojsk z Británie pomáhal v boji proti vpádům různých nájezdníků. O jeho přímo nadlidské síle se mezi lidmi brzy začalo vyprávět a jeho příběh se předával z generace na generaci. V 9.století tento příběh zaznamenal waleský mnich Nennius v knize Historia Brittonum (existují i názory, že autorem knihy byl někdo jiný, někdo zase tvrdí, že si Nennius Artuše vymyslel). V pozdějších verzích příběhu se objevují stále nové prvky, jako je hradní prostředí či láska mezi Lancelotem a Guinevrou. Artuš se také postupně stává králem mezinárodního významu.
opustili Británii (v encyklopedii Diderot i v jiných pramenech se však uvádí rok 407). Artuš je římský vojevůdce a tvrdý válečník, ale zároveň také dobrý a moudrý křesťan. Vede legii sarmatských bojovníků, se kterými usedá kolem legendárního kulatého stolu. Sarmaté byli podle filmu udatným kmenem, který dlouho dokázal odolávat římské kolonizaci. Nejsilnější sarmatští bojovníci byli nakonec pro svou sílu a jezdecké umění dokonce ušetřeni, museli se však na 15 let stát členy vybrané římské legie...
Shodou okolností jsem v nedávné době zhlédl dokument z produkce BBC z roku 1999, ve kterém se mluví o tehdy prováděných archeologických průzkumech na Tintagelu (Tintagel je místo, kde podle mnoha lidí mohl král Artuš žít). V tomto dokumentu také zaznělo tvrzení, že i konzervativní vědci připouští, že někdy v 6.století mohl žít někdo jako Artuš. Spíše Nevím, co všechno je v Králi Artušovi to však prý byl udatný válečník, který Ale zpátky k filmu. Děj se odehrává kolem podloženo archeologickými nálezy, ale v době bezvládí po odchodu římských roku 467. V tomto roce Římané údajně tvůrci filmu měli dozajista dost prostoru pro zapojení vlastní fantazie. Artušova nadlidská síla by se ještě dala obhájit (podle Historie Brittonum například zabil 300 nepřátel za jediný den). Nikde se však asi nedočtete, že by stejnou silou disponovala také Guinevra (ve filmu nazývaná Guenever). :-) Právě neskutečné schopnosti (nejen) Guenevery jsou podle mě jednou ze slabin filmu. Herecké výkony zvláště obou hlavních postav (v podání Clivea Owena a Keiry Knightley) mě také příliš nenadchly. Poslední zásadní slabinou jsou podle mě významné proslovy, známé i z jiných, převážně amerických snímků. Velký klad naopak vidím v originálním zpracování celé legendy. Hodnocení: 50 % (průměr) ■ Obrázky: www.allmoviephoto.com, www.csfd.cz (Photos copyright © Buena Vista International)
Titan Quest Rastislav Kučírek Titan Quest síce uvidel svetlo tohto sveta už pred rokom, ale aj tak sa možno až teraz k nemu dostanete. A než si ho kúpite, prečítajte si túto recenziu, aby ste vedeli čo vás čaká.
Už hneď na úvodnej ukážke, som bol veľmi prekvapený. Aj milo aj nemilo. Grafika, ma šokovala. Je prekrásna, pestrofarebná a hodí sa k tejto hre. Avšak, vojaci v ukážke bojovali veľmi nedokonale. Pohyby mali strašne umelé a vôbec takto by žiaden vojak nebojoval (teda ľudský vojak). Ukážka vás uvedie do deja hry: Titánovia, bohovia pred terajšími antickými bohmi, sa vymanili z večného väzenia, aby priniesli skazu na zem. Rozpútajú sa teda boje medzi starými a novými bohmi a kto vyhrá, je samozrejme na vás. Ako náhle spustíte hru, ocitnete sa na brehu rieky a stretávate rôznych ľudí, ktorým treba pomôcť, pretože celú zem, posiali satyrovia a iné neľudské bytosti. Cestou sa prebíjate stále
do nových častí Zeme, pomáhate ľuďom ba i celým dedinám a mestám. Popri tom si vyvíjate vlastnú postavu počúvate veľmi príjemnú grécku hudbu alebo zúfalé dialógy s ľuďmi. Na začiatku vám beží popri hraní v malom okne v hre tutoriál, ktorý vám dáva rady a oboznamuje vás s hrou. Novinkou, s ktorou sme sa nestretli sú studne znovuzrodenia, pri ktorých sa ocitnete po každom zabití. Sú rozmiestnené po krajine po dôležitých miestach a aktivujete ich jednoducho kliknutím, takže sa nám nestane to čo sme zažili pri Diablovi, že keď sme chvíľu nedávali pozor na náš život tak sme sa ocitli opäť v základnom tábore a dlhé cesty sme museli opakovať. Po uložení hry sa tu taktiež ocitáte. Tiež zaujímavý charakter hry, tvoria školy schopností (obrázok). Po prvej úrovni dostanete ku výberu zvoliť si jednu z ôsmych a znova sa vám táto príležitosť naskytne po dvadsiatej piatej úrovni. Vyberáte si vždy z tých istých schopností, takže napríklad môj ohnivý čarodej sa stal zároveň aj skvelý bojovník s dvoma mečmi v ruke. Na záver už len dodám, že celý príbeh sa neodohráva len v Grécku, ale neskôr sa dostanete aj do Egypta a Číny.
Titan Quest je skvelá hra so skvelou grafikou, príbehom a hernými možnosťami. Je veľmi chytľavá a návyková. Môžeme jej vytknúť azda to, že má fixné prostredie, ale ti to môže niekto vidieť ako výhodu. Mne sa táto hra zdala oveľa lepšia ako Diablo a takisto som u nej oveľa dlhšie vydržal. Hodnocení: 90 % (výjimečné dílo) ■ Obrázky: www.webdesignerdepot.com, www.abcgames.cz
Defense Cesta, ktorá sa orientuje hlavne na využitie štítu v boji, ako pre vás tak i pre vašich spolubojovníkov. Warfare Výcvik skutočných sparťanských vojakov, majstri každého boja s mečom, a aby toho nebolo málo dokážu požívať 2 meče naraz. Earth Nenechajte sa spliesť názvom. Tento živel vám pomôže povolávať mocné ohnivé živly a používať deštruktívnu mágiu. Nature Život v súlade s prírodou umožňuje si na pomoc privolať vlky či nymfy, alebo liečiť seba a svojich spolubojovníkov. Storm Majstrovia každého počasia. Vedia robiť búrky, vrhať blesky alebo povolávať bludičky. Spirit Nekromancia a stará mágia im je blízka. Neboja sa vysávať duše či povolávať nemŕtvých... Hunting Títo ľudia sa špecializujú na boj s lukom a oštěpmi. Spomaľujú protivníka používajú kočovnú taktiku a chýbať nemôžu ani pasce. Rogue Cesta zabijaka – majstrovské narábenie s dýkou, používanie jedov, pohybovať sa nezbadaný, útočiť zo zálohy...
Lego Indiana Jones: The Original Adventures Jan Holan Fenomén Indiana Jonese je vám všem jistě velmi dobře znám. Proto není divu, že si vybojoval i místo v repertoáru her od Lucas Arts, po boku Lego Star Wars a Lego Batmana. Nezasvěceným prozradím základní principy Lego her od Lucas Arts. Jak již název napovídá, většina herního prostředí je v nich vytvořena z Lega. Díky tomu je také velká část prostředí rozbitelná. Z rozbitých beden a sudů vypadávají malé Lego-kostičky, které se užívají jako platidlo. Ale o těch až později. Když říkám prostředí, myslím tím i postavy. Němcům po úderu vaší pěsti nebo po švihnutí bičem neupadne končetina, ani z nich netečou hektolitry krve. Zasažená postavička se pouze rozpadne na jednotlivé kostičky a někdy po ní zbude meč či střelná zbraň. Dalším ze zavedených pravidel u Lego-her je absence game overu. Pokud přijdete o své životy (primárně čtyři, ale třeba motorka jich má méně), vypadne z vás ono už výše zmíněné platidlo a vy po brzkém oživení vesele pokračujete dál. Teď se dostáváme k vašemu majetku, který můžete získat cestou. V každé úrovni kromě sbírání peněz hledáte taky deset truhel s poklady. Pokud úroveň dohrajete, dostáváte za tyto truhly kousky (jak jinak než LEGO) modelů. Můžete tak poskládat např. sochu draka, pyramidu, brnění a štít křižáků atd. V každé misi také najdete balíček, který vám – pokud ho přenesete do poštovní schránky a odešlete –odemkne různé bonusy (např. peníze krát dva, rychlé stavění, regenerace životů, nebo také falešný nos a brýle pro každou postavičku). Konečně se dostáváme k platidlu. Za
peníze si můžete kupovat postavičku hrdinů i zloduchů (z hrdinů zmíním třeba strážce grálu, z padouchů třeba majora Tohta – viz. obrázek vlevo dole), které jste potkali ve hře, a po jejich koupení za ně můžete dokonce i hrát. Za peníze se dále kupují již zmíněné bonusy. Teď se ale podíváme na to, co je v Lego Indiana Jones nové. Můžete si zde postupně projít první tři filmy s Indiana Jonesem (Dobyvatelé ztracené archy, Chrám zkázy a Poslední křížová výprava). V každém filmu je šest úrovní, které jsou proloženy vtipnými filmovými sekvencemi. Hlavní výhodou LIJ je – stejně jako v Lego Star Wars – multiplayer. Protože ve většině misí je potřeba spolupracovat a počítač někdy
pouze hloupě stojí a nehýbe se, tak se buďto mnohdy chopíte ovládání obou hrdinů najednou, nebo si prostě přizvete kamaráda. Možnost zahrát si s kamarádem tak poskytuje mnoho dalších hodin hraní, i po splnění sta procent hry. Hratelných postaviček je téměř šedesát a můžete si k tomu ještě dotvořit postavičky vlastní. Ptáte se, proč tolik postaviček? Každá je něčím výjimečná. Indy může za pomocí svého biče odzbrojovat nepřátele a houpat se nad propastí, Willie má zase dvakrát větší skoky, malé postavičky se protáhnou i těmi nejmenšími škvírami, Satipo se svou lopatou už vykopal nemálo pokladů, a Henry Jones dokáže jako jeden z mála rozluštit písmo prastaré civilizace. Všechny tyto postavičky se vám budou hodit ve vašem putování, ať už budete hledat archu úmluvy, nebo svatý grál. Pro shrnutí: někomu může vadit absence game overu, zato někoho může potěšit. Grafika není zastaralá a není na ní špatný pohled, velkým plusem je také velká znovuhratelnost, ale maximálě si hru užijete pouze s kamarádem. Takže pokud vás zajímá Lego, máte výkonný počítač a kamaráda v zásobě, je pro vás tato hra jasnou volbou pro dlouhé večery. Hodnocení: 80 % (velmi dobré) Obrázky: www.abecedaher.cz
Splnené sny - Prológ Rastislav Kučírek Júlové slnko ostro pražilo na celú planinu a vyžieralo kôru borovicového lesa, ktorý sa tiahol po lúku až od Olivových hôr. Hory nemali nič spoločné s olivami len svoj názov si vyslúžili kvôli neprirodzenej farbe skál – olivovo-zelenej. Stredom borovicového lesa bola schovaná riečka, ktorá sa na jar menila na riečisko. Na opačnej strane lesa bola rozľahlá préria, plná žltých stebiel trávy, síce vyprahnutých, ale pri živote. Siahali mi tak po pás. Bol som tomu rád, pretože som sa v nich mohol dobre ukryť pred nepriateľmi, ktorých som síce neočakával, ale bol som na všetko pripravený. Krajina predo mnou bola vlnitá, ako všetky prérie. Trmácal som sa už od rána a tak som sa rozhodol odpočinúť si. Usadil som sa na kopčeku na ktorom som práve stál. Nohami som si rozhrnul miesto v tráve a spokojne som si sadol. Do chrbta sa mi oprel jemný vánok a tráva predo mnou zaľahla ako domino. Pozrel som sa na slnko. Mohlo byť tak pravé poludnie a až teraz som si začal uvedomovať, že mám batoh na chrbte. Urýchlene som ho zložil a začal vyťahovať svoj obed. Jedol som pečivo, ktoré som ešte kúpil v našom svete. Zrazu mi za ním prišlo akosi clivo. Rýchlo som sa na to snažil zabudnúť a tak som bezmyšlienkovito začal kontrolovať svoju výbavu. Mapa, kompas, liečivé byliny, dýka, luk a zvitky. Všetko mám, pomyslel som si a zrazu sa vo mne vyvolal neskutočný pocit nechuti, odporu a nenávisti až ma striaslo. Vtom sa mi hlave zjavila tá najhoršia spomienka: „Bože, ty to nechápeš? Nemôžem chodiť s chalanom z triedy!“ „Ale..., ale prečo?“ „Nebuď ako debil. Pýtaš sa ma to už tretí krát.“ Nevedel som, čo mám na to povedať. Samozrejme správna odpoveď sa mi v hlave zjavila až keď som sa pustil do plaču. Zase. Prečo som jej nepovedal, že len chcem, aby ma mala rada? Prečo ma vôbec rada nemá? Tak strašne si spolu rozumieme... Bola moja prvá a jediná kamarátka... Moja prvá láska... A to všetko kvôli tomu, že sme z rovnakej triedy. Nemôže byť taká nemožná, že by mi dala toto ako zámienku. Premýšľam veľa možností, prečo, ale ani jedna sa mi nepozdáva. Nakoniec to vzdám a snažím sa na to nemyslieť. Je to len odozva zo sveta, v ktorom už nežijem a žiť ani nebudem. Dojedol som posledný rožok so šunkou a tým zmietol zo stola
poslednú „pamiatku“ na svet, z ktorého som bohužiaľ prišiel. Škoda, že sa tak nedajú zmiesť aj myšlienky... Strhol som sa z tohto denného, zlého sna, postavil sa a kráčal ďalej. Nestrhol som sa tak dokonale. Nemám takú silu vôle. Zúfalé pocity, bolesť pri srdci a zovreté hrdlo. Zasa som si musel odpočinúť a snažiť sa prejsť na iné myšlienky. Nenapadlo ma nič iné ako prehľadať opäť svoje veci. Mapa, kompas, liečivé bylinky, dýka... počkať! Pri dýke som nahmatal zvláštny predmet zvonku vrecka. V momente som tam dal ruku a v nej sa mi objavila čokoláda. Bol som natešený a sklamaný zároveň. Čakal som, že tam niečo od nej nájdem. Odkaz. Ospravedlnenie. Vynadal som si. Aké naivné. A sprosté. Ako by mi to tam mohla dať. Zovrel som čokoládou a pomaličky som natrhol obal. „Proste na to zabudni! Nerieš to! Na triedna vzťahy ma už upozorňovalo veľa ľudí.“ Sebaľútosť. Dlho tutlané zlo v srdci. Kypriace nervy a náhle šialeno-zúrivé dlane. Pozeral som sa na drobné kúsky alobalu a farebného papiera pod nohami. Záchvat sa skončil a ja drapľavo vydychujúc som sa zvalil do trávy. Pozeral som do oblohy a hlava mi išla prasknúť. Nepraskla. Ďalej som sa už nehneval iba mi pomaličky začali tiecť z očí slzy. Stekali mi po spánkoch a zachytili sa na tom divnom výrastku z ucha odkiaľ mi kvapkali rovno doňho. Nepríjemný pocit. Chytro som si rozotrel tvár a zotrel všetky slzy posmeľujúc sa slovami: „neplač!...“ „chlapi neplačú!...“ „aj tak si nikdy nemiloval nikoho iného...“ „ani nikdy nebudeš...“ „ani... do kelu proste prestaň plakať! Aj tak neplačeš kvôli láske! U tej ti ešte ostala nádej!“ „plačeš kvôli krivde, ktorá ti bola spôsobená tým hnusným svetom!“ Keby tu bol teraz môj otec. Keby vedel aké myšlienky sa mi šíria hlavou. Len raz som mu podobné idey vyslovil, prvý a posledný krát. Dostalo sa mi peknej výslužky: „Čo ty môžeš vedieť o bolesti sveta! Stále iba plačeš nariekaš a chodíš utrápený! Kto sa má na ten ksicht
pozerať!? Iným ľuďom svet viac uškodil ako tebe a držia sa. Vzmuž sa! Nechcem mať z teba babu... Mamina by mi zase povedala, že jej mám všetko vyrozprávať. Aj tak by to nepochopila. Iná duša. Ešte som nad podobnými vecami chvíľku uvažoval a prešiel na iné myšlienky. Už som ani neplakal. Len plačlivo vzlykal. Ďalšie slzy, ktoré mi ešte vytekali z očí som si naschvál nechal zaschnúť na lícach aby ma to štípalo. Aby som trpel. Strašne moc trpel. Zato, že som plakal. So zahmleným zrakom som pozbieral všetky kúsky alobalu a papiera, ktoré som tam roztrhal. Dal som si ich do vrecka a rozhodol sa ich hodiť do najbližšieho ohňa, ku ktorému sa dostanem. Ak vôbec. Konečne som sa zakusol do vytúženej čokolády. Aspoň, že tá bola dobrá. Žiaden poľský šmejd. Prvý hryz sa ledva pretlačil mojim uplakaným hrdlom. Potom už to išlo ľahšie. Sedel som, nohy som mal rozvalené pred sebou a hltal celé kúsky čokolády. Ďalší kúsok, čo som sa snažil vychutnať. Aby mi lepšie prešiel krkom, zaklonil som hlavu a oči uprel do neba. Takmer mi zabehlo. Neveril som vlastným očiam. Tam hore bol drak. Je to len veľký vták, ja také šťastie nemôžem mať. Vlepil som si facku, ruka mi zostala vlhká od sĺz. Nesústredil som sa na to. Aj po facke som draka stále videl. Bol zlatisto červený a práve letel pod bielym mrakom. Drak na bielom podklade. Upieral som naňho stále oči. Letel rovno ničoho si nevšímal. Práve preletel cez slnko. Úžasné. Postavil som sa a priložil si ruku k čelu, aby som si zrak zastrel od žiary. Štyri nohy mal voľne sklopené k telu, nie príliš dlhý chvost sa mu hompáľal za telom. Krídla mal obrovské a cez slnko mu ich blany presvitali. Bodáky na predku krídla boli veľmi jasné a zreteľné. Jeho obrovská, červená, krutonádherná hlava s týčila na zubatom krku ako hrdý jazdec na vzácnom koňovi. Uši nebolo vidno vôbec, a rožky takisto. Preto som skonštatoval, že je to Firdský drak. Ako dobre, že som si tie knihy všetky čítal. Oči nebolo vidno nejako badateľne, ale očné brvy veľmi. Nozdry mal gigantické. Obrovskou hlavou mimovoľne otočil doprava a potom doľava. Drak ma zočil. Zrazu prestal mávať krídlami a keď si uvedomil, že klesá, prudko zabrzdil. ►
Zrakom ohňa silným ako plameň sa mi pozrel rovno do očí. Ja som jeho oči nevidel, ale bol som presvedčený, že sa díva do tých mojich. Zatackal som sa. Nespadol som. Akonáhle som chytil zasa rovnováhu, Fird sa v momente pohol a letel tam, odkiaľ prišiel dvojnásobnou rýchlosťou. Vyletel vyššie, aby nebolo počuť mávanie jeho krídel. Stál som ako obarený. Uvítanie ako má byť. Krásne, šokujúce a vyvolávajúce obavy. Čo to malo znamenať?! Dojedol som čokoládu, rýchlo sa zbalil a vykročil vpred. Cestou som nad
tým rozmýšľal. Asi to bol nejaký služobný drak a nečakal, že tu stretne mňa. Len dúfam, že niečo vo mne nespoznal. Ozaj dúfam. Kráčal som celé poobedie aj podvečer. Mraky sa stiahli za obzor, tam odkiaľ zapadalo slnko. Vytvorila sa nádherná panoráma. Obzrel som sa za seba. Veľký kus prérie, ktorý som už prešiel, teraz žiaril v oranžovej farbe slnka. Napadlo ma pozrieť sa na mapu. Pomocou buzoly a odhadu, by som už aj mal byť na mieste.
A nebol. Veci som chytro skoval. Zrýchlil som krok. Dúfam, že to stihnem do noci. Prešiel som už na tretí kopček a rozhľadel sa. Odvtedy, čo som pozeral na mapu prešla už minimálne pol hodina, lebo na oblohu vystúpili hviezdy. Pozrel som doľava, kade sa tiahol veľký pás borovíc. Išiel som zrakom po okraji lesa, až kým som neuvidel akoby zákrutu stromov. Príroda by toto sama neurobila. Rúbanisko. A uprostred neho svietila žltá bodka. Srdcom mi prešiel pocit úľavy. Konečne. Predo mnou stál v celej paráde môj cieľ – Hostinec u Kartera... ■
Možno existujú nejaké dohady o tomto type písania, ale ja som naňho prišiel spontánne. Nikoho nenapodobňujem ani nepíšem tak ako nás to učili v škole na slohu. Píšem ako mi vraví srdce. To však nie je podstata fantasticko-realistického štýlu. Keď sa nad tým názvom zamyslíte asi vám dôjde, že nedáva zmysel. Fantastika a realistika sú opozitá. Ja som to však myslel ináč. Myslel som to asi tak ako keď sa vám sníva krásny sen, kde beháte bosí po zelenej lúke, fúka príjemný letný vánok a vy sa zastavíte pod prekrásnou jabloňou a objímate niekoho, ktorého sa v skutočnosti ani nemôžete dotknúť. Nakoniec sa zobudíte do upršaného rána, opäť sám, dlho ležíte v posteli s otvorenými očami a nakoniec sa celý dolámaný z nej postavíte a aby ste zahnali pochmúrne myšlienky idete si dať teplú sprchu... Prechod úžasnej fantázie do krutého realizmu. Myslím, že ma mnohí pochopia. Pochopiteľne odo mňa nečakajte nijakého profesionála. Nejde mi o skúmanie viet v mojich textoch. Ide mi skôr o to, aby ste to zhltli a vyvolal sa vo vás cielený dojem. Ako impresionistickí
Rastislav Kučírek
Narodil som sa v Auguste a som znamenie lev. Svoje životné postoje však vidím ináč ako vám to povie horoskop. Povaha mojej osobnosti je najlepšie vystihnutá v hlavnom hrdinovi poviedky Bedna od Štěpána Kopřivu. Dlho som mal v sebe dehet fantastiky a tento príbeh ho iba zapálil. Konečne som objavil spôsob ako rozumne zo seba dostať dlho dusené zlo iným spôsobom ako bitkou. Písanie je boj múdrych. A fikcia ešte viac. Veď snívať je také krásne... V románe Splnené sny, ktorý bude celý publikovaný po častiach, v Camelote, používam fantasticko-realistický štýl.
maliari. Ja som však len amatér a časopis Camelot vidím ako moju splnenú detskú túžbu, že raz stretnem ľudí, ktorí ma nebudú považovať za zvláštneho a už vôbec by som nečakal, že sa mi naskytne príležitosť tak široko zverejniť moju tvorbu. Dostanem kritiku, ktorú si naozaj zaslúžim a podľa toho sa zariadim do budúcnosti. Ak sa ešte stále pýtate kto som, možno vám to samo vyznie z mojich príbehov, ktoré berú základy z môjho života. A ak vám stále nedá tá fotka... Hmm... Je to len fotomontáž. Ale tváre nie. Mám 13 rokov. Nikto by to na mňa nepovedal, ja viem, som moc dospelácky a často pre to mám problém na mnohých miestach zapadnúť. Ale som kto som, mám okolo seba ľudí, ktorých potrebujem a ostatným sa zapodievam len okrajovo, pokiaľ to teda neútočí na môj život až príliš. Som tá typická snivá duša, ktorá sa stále snaží vyskočiť medzi oblaky a keď sa jej to aj podarí, zas ju všetci stiahnu dole a dokopú, zbijú a počas toho aj tak myslí akoby to bolo pekné tam hore. A keď sa z toho pozviecha zasa skočí... ■
Podivné souvislosti Čtvrtá část povídky Wotanovo bratrstvo Jakub Cepník Tak jsem tady, pomyslel jsem si. Stál jsem před vraty velké kýčovitě vyzdobené vily s obrovskou a zřejmě neudržovanou zahradou zarostlou plevelem a mnoha stromy. Bylo sychravé počasí a drobně mrholilo. Stiskl jsem zvonek. Po chvíli čekání se dveře vily otevřely a za nimi se vynořil malý muž ve staromódním oblečení. Vlasy i hustý plnovous měl prošedlé a jeho věk bych odhadl tak na šedesát let. Přesto se pohyboval velmi čiperně, když mi šel
k vrátkům otevřít. „Tak vás tady vítám,“ usmál se. Vytáhl z kapsy tlustý svazek klíčů, odemkl zrezivělá vrátka a za hlasitého zaskřípění je otevřel. „Profesor Methodius Pittner, odborník na okultismus a paranormální jevy,“ stiskl mi pevně ruku. „Těší mě, já jsem Eduard Nedoma, historik a amatérský archeolog,“ představil jsem se. „Taky mě těší,“ přikývl Pittner, „pojďte dovnitř.“ Vstoupil jsem tedy do zahrady, profesor za mnou zamkl vrátka a vydali jsme se po úzké cestičce k vile.
Hned jak jsem překročil vstupní práh, ucítil jsem zvláštní silnou vůni. Rozhlédl jsem se kolem sebe a byl jsem ohromen. Na stěnách byly vystaveny artefakty všeho druhu: indiánské tomahawky, staroegyptské papyry, středověká brnění, tabulky popsané klínovým písmem a mnoho, mnoho dalšího. „To je moje sbírka,“ pochlubil se profesor, „hodně cestuji a na svých cestách sbírám různé starožitnosti.“ „To je lepší než v národním muzeu,“ řekl ►
jsem se zatajeným dechem a ohromeně si prohlížel předměty kolem sebe. „Tady si můžete odložit. Pak si půjdeme sednout do obýváku a vy mi povíte o té vaší příhodě,“ navrhl Pittner. Zul jsem si tedy boty, pověsil kabát na věšák a profesor už mě vedl do obýváku. Tam bylo snad ještě více artefaktů než na chodbě. „Posaďte se,“ ukázal na vysoké křeslo v rohu místnosti, „dal byste si brazilskou kávu?“ „Tak dobře,“ souhlasil jsem. Pittner odběhl do vedlejší místnosti – byla to zřejmě kuchyně – a zanedlouho se vrátil se dvěma šálky horké kávy. Poděkoval jsem, on si nacpal dýmku, vyfoukl obláček kouře a pobídl mě: „Tak tedy povídejte!“ Začal jsem vyprávět o všem, co se mi v posledních dnech přihodilo. Profesor pozorně poslouchal, sem tam se vyptával na detaily. Když jsem se zmínil o podivné bytosti, která byla vyražena na minci ze svatyně a též nakreslena v záhadné jeskyni, profesor ožil, prudce vyskočil z křesla a vyběhl z místnosti. Za chvíli byl zase zpátky a podával mi do ruky jakýsi plochý kámen. „Je to ono?“ zeptal se. Na kameni byla vyryta opět ta stejná nestvůra s šesti chapadly místo rukou. Z neznámého důvodu ve mně vyvolávala jakousi hrůzu. Bylo to něco nelidského, odporného. „Ano,“ řekl jsem potichu, „to je přesně ono.“ „Tak to je opravdu záhada,“ usmál se Pittner, „tenhle kámen mi svěřilo muzeum do úschovy. Našli ho asi před půlrokem dělníci při stavbě dálnice na východě Německa. Archeologové jeho stáří odhadují minimálně na deset tisíc let.“ „Co si myslíte, že ta potvora je?“ zeptal jsem se. „O žádném jiném nálezu tohoto typu jsem neslyšel,“ pokrčil profesor rameny, „domnívám se ale, že by to mohl být nějaký bůžek či démon.“ Pokračoval jsem ve vyprávění. Když jsem se dostal k tomu, jak jsme s Jakubem objevili létající talíř, profesor mě opět přerušil. Podrobně se mě vyptal na tvar, barvu, délku a další údaje o záhadném stroji. Na všechno jsem odpověděl, Pittner se na chvíli zamyslel, a pak potichu řekl: „Váš popis přesně odpovídá diskoplánu Haunebu z laboratoří Třetí říše. Je známo, že Hitler nechal na konci války zbudovat tajné továrny v bývalých pravěkých svatyních, jako je například moravská Býčí skála. Nahnal tam pracovat vězně z koncentráků a nikdo neví, co se tam vyrábělo. Existují ovšem četná svědectví a dokonce fotografie diskoplánů čili létajících talířů, které prý nacisté vyvíjeli a využívali. A jakoby náhodou se po válce vyrojilo obrovské množství pozorování
UFO, která se přesně shodují s popisem nacistických diskoplánů. A to není vše.“ Profesor znovu odešel do vedlejší místnosti a obratem přinesl malý výstřižek z novin. „Podívejte se na to,“ podal mi ho. Jednalo se o krátkou zprávu nadepsanou UFO nad Prachaticemi. Psalo se v ní: „Včera v ranních hodinách se skupině turistů podařilo vyfotografovat nad Prachaticemi neidentifikovaný létající objekt neboli UFO. „Prolétlo to po obloze vysokou rychlostí – viděl jsem jen takovou tmavou skvrnu,“ řekl novinářům prachatický občan, který si nepřeje být jmenován. Fotografii již zkoumali odborníci a usoudili, že se zcela jistě nejedná o podvrh.“ Zmíněná fotografie byla u článku vytištěna. Byl na ní jasně vidět objekt prolétající nad prachatickými domky. Tvarem se shodoval s létajícím talířem ze svatyně. Nahoře na výstřižku bylo drobným písmem napsáno „pátek 2. listopadu 2012“ a logo deníku METRO. „To by odpovídalo,“ uvažoval jsem, „svatyni jsme objevili 31. října a UFO bylo vyfoceno o den později.“ Popsal jsem Pittnerovi události, které mě potkaly od objevení létajícího talíře, a své vyprávění jsem ukončil domněnkou: „Myslím, že to byl Petr, kdo o našem objevu řekl těm zločincům. Oni pak dojeli do svatyně, zabili Jakuba, ukradli všechno to zlato a odletěli s talířem někam směrem na Prachatice.“ „Tak to je průšvih,“ zvolal profesor. Zvedl se z křesla a odkráčel k telefonu na druhé straně místnosti. Zvedl sluchátko a několikrát otočil starým otočným číselníkem. „Zdravím, Arture,“ řekl do telefonu, „přijeď ke mně co nejrychleji. Máme problém! Bratrstvo se zřejmě zmocnilo Hitlerovy tajné zbraně!" I přesto, že jsem byl od telefonu vzdálený několik metrů, uslyšel jsem z něj hrubou kletbu. Pittner položil sluchátko a obrátil se ke mně: „Poslouchejte mě dobře. Důvěřuji vám, a proto vám teď prozradím jednu přísně tajnou informaci. Správně bych vám to asi ještě říkat neměl, ale čas nás tlačí a já si myslím, že je to nutné. Tak tedy: existuje tajné společenství – jeho jméno vám zatím neprozradím –, které má úkol chránit naši zemi před zločinem. Zabývá se obzvláště zapeklitými případy, se kterými si neporadí obyčejní detektivové. Já s tímto společenstvím spolupracuji, protože mám určité znalosti, které jsou mnohdy pro pátrání potřebné. Naším největším nepřítelem je sekta, která si říká Wotanovo bratrstvo. Snaží se navázat na temné rituály Třetí říše, chce
dokončit to, co začal Hitler.“ „Nějací neonacisti?“ zeptal jsem se. „Ne,“ zakroutil profesor hlavou, „nacismus je příliš nezajímá, i když někteří z nich se k němu také hlásí. Bratrstvo se snaží stvořit nadčlověka, navázat kontakt s podzemní říší Agarthou a dělá mnoho dalších zvrácených věcí. A bojím se, že teď získali Hitlerovu tajnou zbraň. Pokud jim v tom nezabráníme, podaří se jim ovládnout svět.“ „Co s tím chcete dělat?“ „To ještě nevím. Ale předpokládám, že vás budeme potřebovat. Tedy samozřejmě jen v případě, že s tím budete souhlasit.“ Pittner se na chvíli odmlčel, ale pak opět pokračoval: „Každou chvíli by sem měl dorazit Artur Kasowski, velitel našeho tajného společenství. Jestli vám to nebude vadit, řekněte mu prosím o vašem objevu a pak se společně dohodneme na dalším postupu.“ „Ne, to mi samozřejmě vadit nebude,“ kývl jsem. „Tak tedy dobře,“ usmál se Pittner. Uplynulo ještě asi deset minut, než se ozval zvuk domovního zvonku. Profesor byl už netrpělivý, takže se zaradoval a přispěchal otevřít. Já jsem zatím počkal vevnitř. Profesor se brzy vrátil a spolu s ním vstoupil do místnosti vysoký muž oblečený v džínách a šedém saku. Na první pohled mě upoutala černá páska, která mu zakrývala jedno oko. Měl ostře řezané rysy, krátké kudrnaté hustě černé vlasy a mírně ohnutý nos, který mu asi v minulosti někdo zlomil. „Dobrý den, já jsem Artur Kasowski,“ potřásl mi rukou. „Těší mě. Eduard Nedoma,“ rozpačitě jsem se usmál. „Methodie, mohl bys mi říct, co zase provedlo Bratrstvo?“ zamračil se Kasowski. „Já ne, Arture, to ti poví tady pan Nedoma,“ odpověděl mu profesor. Odvyprávěl jsem tedy celý příběh ještě jednou. Když jsem skončil, Kasowski udeřil do stolu a zaklel. „Vyšlu zvědy, ať zjistí, co má Bratrstvo za lubem,“ navrhl. „Souhlasím Arture,“ přitakal profesor. „Vy teď můžete odejít,“ otočil se ke mně, „ovšem počítejte s tím, že vám brzy zavolám.“ Vstal jsem z křesla, rozloučil se s Kasowskim, oblékl si kabát a vyšel před dům. Venku mezitím přestalo pršet, ale pořád bylo mokro a zima. Pittner mi odemkl vrátka a rozloučil se se mnou. Zamířil jsem k nedaleké autobusové zastávce. Měl jsem o čem přemýšlet. ■
Krvavé pohádky a příběhy Stanislav Cepník (editor) Dnes servírované násilí je masové (to souvisí se stavem společnosti), brutální, plné napětí, a i když v něm nakonec zvítězí dobro, je bez náhrady zničeno mnoho pozitivního, nenahraditelného. To si ovšem uvědomí jen vnímavý divák (popř. čtenář), Určitě ano, ale někdy tak vzdáleně, že kterému nejde pouze o senzační podívanou si tyto souvisloti uvědomíme zcela místy nahánějící hrůzu. Přitom nemluvím o bezděčně, aniž bychom po nich pátrali, čisté komerci. aniž bychom si je v nejbujnější fantazii představovali. Ty dávné příběhy jsou přece jenom Ještě jinými slovy: Všechny cesty jiné. Násilí v nich podávané není méně vedou do Říma, ale některé nejprve drastické, váže se také k negativním nakolikrát oběhnou kolem zeměkoule. Je-li vlastnostem lidských „zrůd“ (to není nám tam však souzeno dojít, i když jsme míněno fyzicky), jako trestající tam tam nikdy nechtěli, najednou stojíme zasahují bytosti poplatné tehdejším v němém úžasu uprostřed římského náboženským představám, ale každý zlý náměstí. čin je v brzké době po zásluze tvrdě a nemilosrdně potrestán. To důrazně varuje Dostal jsem od šéfredaktora za úkol před zlem. (Poněkud jiné je to v pověstech najít v Erbenových Vybraných bájích a o bohatýrech.) Křesťanská mytologie pak pověstech národních jiných větví navíc přináší tam, kde provinění nejde slovanských nějaké hodně drastické. výrazně proti lidskosti, prvek pokání a Snad proto, že dnes jsou v televizi – odpuštění. bohužel i v té pro děti – často uváděny pořady zaplavené zabíjením, zločinností, Jako první předkládám pověst násilím, a že i v některých dávných Stvoření člověka podle podání raskolniků pohádkách a pověstech bylo krutosti až (ruská náboženská sekta): nad hlavu (i třeba v těch, které zpracoval Erben ve své nádherné a nadčasové Bůh udělal tělo člověčí z hlíny a Kytici). položil je na zemi. Potom šel, aby přinesl Situací v televizní tvorbě pro děti duši, a postavil k němu psa, aby zatím v poslední době se před několika lety hlídal. I přišel čert a vida tak krásné tělo, zabýval ve svém sloupku (otištěném i chtěl je zkaziti; ale pes nedal, dorážel na v učebnici českého jazyka pro střední čerta a kousal ho v hubená lýtka. Tu udělal školy) režisér a herec Jiří Menzel. čert náramnou zimu, a pes, jenž posud byl Vzpomínal na všestranně vysokou holý a bez chlupů, ztuhnul a nemohl se estetickou úroveň zejména českých hnouti. Potom čert přistoupil k tělu a pohádek a příběhů pro děti a srovnával je poprskal je několikrát, a toto jest příčinou s tím, co je dětem předkládáno v našich všelikých nemocí, soužení, hříchů a televizních kanálech z cizí tvorby (s nedostatků. Bůh pak se vrátil, vložil duši podotknutím, že slovo „kanál“ výborně do těla, i ačkoli viděl, co se stalo, nechal vystihuje úroveň části této produkce). těla bez proměny, předvídaje, že i ta Dětské duše si tak zvykají na jinou soužení a ty nedostatky člověku jsou výtvarnou kulturu, která se ve svém potřebné. Ale psu dal kožich, aby průměru ani zdaleka nerovná té naší, ale budoucně, kdyby se mu co podobného mnohem horší je, že se děti učí vidět přihodilo, lépe mohl hlídati. v násilí téměř nutnou součást života a jsou vedeny především k tomu, že musí praštit Druhá ukázka, Pláč po mrtvých, je dřív než ten druhý! z jižní Rusi: Menzel se právem ptá, zda lidé, kteří Jedna matka plakala dlouho po svém toto dětem servírují, mají sami vůbec děti (jestliže ano, zda by jim dovolili, aby se na synu. „Kéž bych ho mohla, třeba mrtvého, ještě uhlídat!“ I poradili jí lidé, aby šla v to dívaly). noci do kostela, když se všickni umrlci Pokud bychom srovnávali dnešní sejdou, i aby vzala s sebou, pro všelikou produkci s dávnými pověstmi (ale příhodu, kohouta. Tehdy ona šla a stála u fundované srovnání by vyžadovalo kostela. O půlnoci vidí, an ze hřbitova jde mnohaleté studium a mnohasetstránkovou zástup umrlcův, a mezi nimi jde také její studii), asi bychom zjistili zásadní rozdíl. syn a nese konev slz: to ty, jež matka Krutosti v lidové slovesnosti a v dnešní literatuře Vzpomínky na minulost? Děsivá budoucnost? – aneb všecho souvisí se vším?
vyplakala. Když ho spatřila mezi mrtvými, uleknutím dala se na útěk domů. A on ucítiv matku svou, běžel za ní. Tu ona začala shazovat se sebe oděv. Co koli odhodila, to všecko uchopil a roztrhal. A když už doběhla domů na práh, tu kohout zakokrhal! Umrlec upadl a ona za den umřela taky. — Synovi těžko, když máti po něm naříká; a matce vesele odpočívat, když děti po ní pláčou. Ta třetí, charvatská, Morová žena (Kuga):
se
jmenuje
I. Byl jeden bohatý král a neměl žádných dětí. Sedmkrát se oženil a s každou ženou byl sedm let živ, ale beze všeho plodu. Když minulo sedm let, a žena byla neplodná, dal ji zabit. Konečně si umínil, že se už nebude ženit, protože ho žádná už za muže nechtěla. Jednou když se za zvěří honil po lese, zabloudil a našel nějakou ženštinu. S tou byl tři léta živ a měl tři dcery, ale všecky tři přišly s kozími nohami na svět. Když odrostly, pověděla jich matka králi, že ona je čert a zmizela. Král věda to, zavřel všecky tři dcery do vězení, kdež dlouho byly zavřeny. Ale nějaký člověk při dvoře domnívaje se, že jsou krásné, opatřil si nějak klíče od vězení a dvéře jim otevřel. Ty hned utekly a začaly od té doby lidi zabíjet. Po nedlouhém čase došla krále zpráva, že mu Morová žena po celém království zabíjí lidi. I povolal k sobě všecky lékaře nejučenější, aby mu lid osvobodili, ale vše bylo nadarmo. Lidi umírali den co den, tak že konečně král zůstal samoten, a aby byl náležitě potrestán, celé jeho království propadlo se do země, a kde ten král kraloval, je nyní moře. Jeho tři dcery pak se rozešly do tří světů, aby tam zabíjely. Ale že nyní jest pět světů, chodí do těch dvou ostatních jedna po druhé. Až se jedenkráte přihodí, že se ty tři sestry zároveň sejdou, tehdy se pobijí a všecky tři zahynou. Předposlední ukázkou je Ďábelský tanec (z Polska): Jedna nádenice měla dvě dcery, ale jedna byla její vlastní dcerka, a druhá pastorkyně. A poněvadž se sama musila svýma rukama živiti, musily i ty dívky dělati na sebe — celé jaro i léto všecky tři kopaly v zahradách a v poli žaly, a v zimě předly koudel. Když pak nastala zima, dostala od hospodyň hromadu lnu na spředení; děvčata jedny druhých ►
navštěvovaly a do půlnoci zpívajíce i pohádky sobě vypravujíce, předly úkolem. Ale že ty dvě dívky nebyly sobě pravé sestry, proto taky spolu k jiným na přástvu nechodily, nébrž jedna šla na jeden konec vsi a druhá na druhý. V jednom konci vsi byla pustá chalupa. Jednou u večer šla ta jedna dívka, pastorkyně, na přástvu k jiným, i spatřila v té chalupě světlo. Jsouc žádostiva zvěděti, kdo se tam asi přistěhoval, vešla do chalupy; a tu ji popadl nějaký mladý pán v krátkém kabátě k tanci, a děvče tak se ho leklo, že až udělalo kříž. Jakmile dívka se požehnala křížem, hned ji ten mladý pán pustil a velmi pěkně jí prosil, aby si sedla a předla, že jí tak bude pomáhati, že do půl noci ze všech děvčat nejvíce napřede. Dívka si sedla a předla, i ačkoli ještě daleko bylo do půlnoci, všecko vypředla, a mladý pán řekl: „Spředla’s panno, koudel, pojďme tancovat.“ A dívka mu odpověděla: „Třeba já spředla koudel, tancovat nepůjdu, dokud si neodpočinu a se nenajím.“ A ten mladý pán běžel a přinesl jí mnoho všelikých lahůdek, a když je snědla, řekl: „Spředla’s, panno, koudel, spředla’s a najedla jsi se, pojďme tancovat.“ A ona mu zas odpověděla: „Třeba já spředla koudel a se najedla, tancovat nepůjdu, dokud se nenapiju vody.“ A ten mladý pán běžel a přinesl jí čisté vody ze studánky, a když se jí napila, řekl: „Spředla’s, panno, koudel, odpočinula’s, najedla se’s i napila — pojďme tancovat.“ A ona mu odpověděla: „Třeba já spředla koudel, odpočinula, najedla se i napila, tancovat nepůjdu, dokud se dříví v komíně nerozhoří a nebude jasněji.“ A v tom kohout zakokrhal a mladý pán v tom krátkém kabátě zmizel. Pastorka šla domů a přinesla macoše třikrát více přediva než její nevlastní sestra. A tak ta pastorka každý večer chodila do pusté chalupy příst, a ten mladý pán pokaždé jí pomáhal a všecko jí přinášel jedno po druhém; ale ona vždycky s tancem odkládala dotud, až kohout zakokrhal, a pak třikráte více přediva doma maceše odváděla než její sestra. A když byla macecha žádostiva zvědět, kam chodí příst a kdo jí tak pomáhá, pověděla jí pastorkyně pravdu, a macecha tam potom poslala taky svou vlastní dcerku. I šla ta macešina dcerka do pusté chalupy a brzy potom přiběhl taky ten mladý pán v krátkém kabátě a řekl jí: „Koudel, panno, koudel, pojďme tancovat.“ A ona odpověděla: „Přines mi jíst a pít, a udělej oheň, aby bylo světlo, a půjdu tancovat.“ A ten mladý pán běžel, přinesl všecko a v komíně udělal jasný oheň, a proto že se dcerka macešina ani taky nepožehnala křížem, popadl ji k tanci, dvakráte se s ní zatočil a po třetí jí ukroutil hlavu a postavil do okna, duši pak vzal a odletěl.
Časně ráno potom šla matka okolo pusté chalupy, a když spatřila v okně hlavu dcery své, řekla: „Oj, musila má dcerka mnoho napříst, proto že kouká oknem a směje se.“ Ale jak vešla do chalupy, tu teprv viděla všecko, jak bylo. Naše ukázky uzavře Píšťalka (rovněž z Polska): Byly tři sestry, všecky zrostlé a krásné, ale nejmladší byla nejkrásnější. Přijel pán z daleké Ukrajiny, potkal sestry na louce, když trhaly kvítí a byliny na věnec, i oblíbil sobě nejmladší a chtěl si ji vzít za ženu. Za několik dní šly sestry do lesa na jahody, a nejstarší, zamilována jsouc do pána, nejmladší sestru svou zabila. Prostřední sice bránila jí, ale ubránit nemohla. Po té vykopala hluboký hrob a tělo její tam pochovala, rodičům pak řekla, že sestru sežrali vlci. Přijel pán, táže se po své nevěstě a všickni jemu plačíce vypravují, jaké neštěstí se jí přihodilo. Hořce a žalostně oplakal její smrt; ale čas ukojil zármutek jeho, a vražednice těšíc pána, naklonila sobě srdce jeho tak, že požádal za její ruku a den ke sňatku byl ustanoven. A na hrobě zabité sestry vyrostla vrba; šel tudy pastýř, udělal sobě z proutku té vrby píšťalku a začal si pískat Ale jak se podivil! píšťalka nepískala jako jiné, nébrž zpívala neustále písničku hlasem truchlivým:
„Hrej, sestřičko, hrej! Bůh ti pomáhej! starší sestra mě zabila, ty’s, sestřičko, mne bránila: hrej, sestřičko, hrej, Bůh ti pomáhej!“ Vražednice slyšíc tu píseň, zbledla; tehdy otec a matka podali jí píšťalku: ale sotva že se jí dotkla ústy, ihned krev zabité sestry polila jí tváře, a píšťalka zazpívala naposledy ještě písničku:
„Hrej, sestřičko, hrej! Bůh tě potrestej! ty’s to, sestro, mě zabila, mladší sestra mne bránila! ty’s to, sestro, mě zabila, neb’s mi štěstí záviděla! do jámy’s mne pochovala, černou zemí zasypala; Pastýř šel k matce a otci zabité, a vyrostly ti tam vrbičky, píšťalka neustále se ozývala týmiž slovy. co budou zpívat písničky: Když pak matka začala pískat, uslyšela hrej, sestřičko, hrej, písničku: Bůh tě potrestej!“ „Hrej, pastýři, hrej! Bůh ti pomáhej! starší sestra mě zabila, mladší sestra mne bránila: hrej, pastýři, hrej, Bůh ti pomáhej!“
„Hrej, mamičko, hrej! Bůh ti pomáhej! starší sestra mě zabila, mladší sestra mne bránila: hrej, mamičko, hrej, Bůh ti pomáhej!“ Potom vzal otec píšťalku a slyší totéž:
Tak ten zločin přišel na jevo; i přivázali vražednici za ruce i za nohy k divokým koním a za živa ji roztrhali. A pán jí nikoli nelitoval, ale vzal sobě za ženu sestru pozůstalou. (Vybrané ukázky nejdrastičtějším.)
nepatří
k těm
Lidová slovesnost je nepřebernou a nevyčerpatelnou pokladnicí inspiračních zdrojů, otevřenou všem, kdo chtějí tvořit, Prostřední sestra na to s pláčem vzala ale velmi zajímavou a poučnou i pro ty, kdo do ní chtějí „pouze“ nahlédnout. ■ píšťalku od otce, a pořád jedna písnička: „Hrej, tatíčku, hrej, Bůh ti pomáhej!“
Obrázek: www.wikisource.cz
Znovuzrození Alary Adam „iLegolas“ Cepník Do světa Magic: The Gathering vtrhla další alarská edice – Alara Reborn. První, co mě zaujalo, bylo to, že je v edici všech 145 karet vícebarevných a marně byste tu hledali třeba kartu za modré landy. Našli byste maximálně modročernou kartu. Jednobarevné karty prostě v Alara Reborn neexistují. Je jasně vidět, o co se Richard Garfield snažil: vytvořit tajemnou edici plnou legend a bájných artefaktů. Na většině karet uvidíte ilustraci z červené a zelené barvy, jež představuje kdejakou příšeru nebo jen řadového pěšáka. Přes to všechno je tu ale poznat i zmatek a chaos. Byť jsem nečetl příběh této edice, je vidět, že se nejspíše jedná o válku mezi alarskými světy (možná však kecám – nijak jsem si to neověřil), o kterých se můžete dozvědět více v prvním a druhém čísle Camelotu v článku Odštěpky Alary – Část první a Odštěpky Alary – Část druhá. Podle mě je toto povedená edice, jelikož zde je od všeho něco – na jedné kartě uvidíte rozzuřenou bestii a na jiné zlomyslně se smějícího skřítka nebo třeba vojenského kapitána v lesknoucím se brnění. A nyní vám, jako obvykle, představím ty (podle mého názoru) nejlepší kartičky této edice.
zrtatili, což se hodí po nemalé řežbě, ve které někdo přišel o hodně životů. 2. Zealous Persecution Tenhle instatnt stojí jednu černou a bílou manu. Do konce tahu dostanou všechny vyše bytosti +1/+1 a všechny soupeřovy zase –1/-1. Dobré, že? 3. Reborn Hope Za jednu bílou a jednu zelenou dostanete jednu vícebarevnou kartu ze hřbitova do ruky. 4. Jenara, Asura of War Tento 3/3 anděl za jednu zelenou, modrou a bílou manu s flyingem dostane za jednu bílou a jednu libovolnou manu +1/+1 counter. Problém je však v ceně karty – stojí samostatně 290 Kč. 5. Meddling Mage Další drahá karta (stojí 260 Kč). Je to 2/2 human wizard za jednu modrou a bílou manu. Když vstupuje do hry, jmenuj nějakou nelandovou kartu. Ta karta se nesmí vyložit.
6. Identity Crisis Toto sorcery stojí sice dost man – dvě Hvězdy z řad alarských armád libovolné, dvě černé a dvě bílé, ale není jen tak ledajaké. Vyhodí ze hry celou 1. Tainted Sigil Tenhle artefakt stojí jednu černou, jednu oponentovu ruku a oponentův hřbitov. bílou a jednu libovolnou manu. Za tapnutí a obětování dostanete tolik životů, kolik 7. Maelstrom Pulse v minulém kole všichni hráči dohromady Toto je jedna z nejdražších karet edice Alara Reborn (stojí 460 Kč,-). Za jednu libovolnou, jednu černou a jednu zelenou manu zničíte cílový nelandový permanent a všechny ostatní permanenty se stejným jménem. 8. Lord of Extinction Tento strašidelný elementál za tři libovolné, jednu černou a jednu zelenou manu je */*. Útok i obrana téhle příšerky je stená, jako počet karet na všech hřbitovech dohromady. Bohužel je tato kusovka k mání za 320 Kč. 9. Lich Lord of Unx A zase něco levnějšího (30 Kč). Tento zombícký čaroděj se silou 2 a obranou taktéž za jednu modrou, černou a jednu libovolnou manu má velice dobré schopnosti. Za jednu černou a jednu modrou manu můžete vyložit modro-
černého tokena 1/1 zombie a za dvě modré a dvě černé many libovolný hráč ztratí X životů a dá si X vrchních karet knihovny do hřbitova, přičemž X je počet zombíků ve vaší kontrole. 10. Nemesis of Reason A to nejlepší nakonec! Tento 3/7 leviathanhorror za tři libovolné, jednu černou a jednu modrou manu má úžasnou schopnost – když útočí, oběť útoku si dá deset vrchních karet z knihovny do hřbitova. ■ Obrázky: www.cernyrytir.cz
Představení hry: Děti z Carcassonne Jakub Dobal (Tento článek pochází ze stránek Frodovy deskové hry – www.deskovehry.blogspot.com – a je v Camelotu zveřejněn se svolením autora) Počet hráčů: 2-4 Doporučený věk: od 4 let Délka hry: 10 až 20 minut Autor: Marco Teubner Rok vydání: 2009 Výrobci: MindOK, Hans im Glück Obvyklá cena: cca 490 Kč Herní systém: pokládání kartiček, vytváření "mapy" kraje s cestičkami a domečky, umisťování figurek Čeština: hra je kompletně v češtině Do rodiny her Carcassonne přibyl nový přírůstek a díky MindOKu je již také k dispozici u nás v českém vydání. Dobrých her pro děti není nikdy dost. A obzvláště je třeba ocenit ty, které jsou určeny pro ty předškolní, ale zároveň jsou vhodné pro společné hraní se staršími dětmi a dospělými. Za další pozitivní znaky považuji jednoduchá pravidla, kvalitní provedení s výraznou a dětem umisťujete na ni své figurky. Tím však přizpůsobenou grafikou. Děti z podobnost končí. Kartičky můžete přiložit Carcassonne takovou hrou jsou. ke kterékoliv již dříve umístěné kartičce, protože do všech stran se rozbíhají cesty Hra má stručnou legendu, která je rovněž (nejde tedy o puzzle). Panáčky hráči výtvarně zachycena na kartičkách. Ve mohou umístit až v momentě, kdy je městě Carcassonne se koná slavnost, při některá cesta uzavřena. Pak položí figurky níž jsou vypuštěna domácí zvířata z ohrad na obrázky dětí své barvy na této cestě. a kurníků. Děti se celý den baví tím, že Učiní tak všichni hráči, jejichž postavičky běhají po cestách v okolí města, aby na uzavřené cestě jsou. Vyhraje ten, kdo rozprchlé ovečky, slepičky, kravičky má všechny své figurky v krajině jako zahnaly zpět. první. Děti z Carcassonne jsou tedy samostatnou variantu hry. Základní princip Carcassonne je zachován. Z kartiček skládáte mapu krajiny a Hru tvoří sada 36 kartiček, které jsou výrazně větší než v klasickém Carcassonne, a po osmi figurkách dětí ve čtyřech barvách. Figurky jsou také pěkné a velké. Hra je vyrobena poctivě, tak, aby se dětem s kartičkami i figurkami dobře manipulovalo. Tomu je uzpůsobena i grafika, která je výrazná, barevná a velmi pěkná. A dětem se líbí. :-) Počet kartiček je uzpůsoben předškolním dětem. Děti z prvního stupně by ocenily i dvojnásobný počet.
stranách i s obrázky. Z toho první dva hru představují a poslední říká, kdy a jak hra končí. Seznámíte se s nimi velmi rychle, takže hned můžete začít hrát. Hra je rychlá a plyne bez zbytečného zdržování a protahování. A nic nebrání zahrání několika partií za sebou. Pokud bude pohromadě dětí více, zvládnou další hry v pohodě samy. Děti z Carcassonne jsou ušity dětem na míru, a nutno říci, že promyšleně a zdařile. Hru doporučuji všem, kdo mají malé děti. Už s čtyřletým dítětem si zahrajete a bude vás bavit jeho nadšení z každého panáčka a ovečky, pětileté zvládne hru rychle a starší budou vymýšlet způsoby, jak vás dospělé nekompromisně porazit. Hra je jednoduchá, ale otázkou je, jak často ji hrát, aby se vám neohrála. Pokud ji prostřídáte i s jinými hrami, bude výbornou součástí herní kolekce vašich dětí.
Zkušenější hráče ale musím varovat, hra je to opravdu jednoduchá. Přesto v ní můžete objevovat různé taktické možnosti. Například v tom, jak nejlépe přikládat kartičky s postavičkami vaší barvy, abyste je uzavírali, a naopak soupeři ne. Co říci na závěr: Děti z Carcassonne vaše ratolesti pěkně a přirozeně uvedou do světa deskových her, přitom se leccos naučí a Pravidla jsou shrnuta do společně se budete dobře bavit. ■ sedmi bodů na dvou
Kruhy v obilí Stanislav Cepník st. Kruhy v obilí (nebo také agrosymboly, obilné piktogramy) vzbuzují zájem lidí a vyvolávají polemiky už od sedmdesátých let minulého století. Vlny zájmu klesají a opět stoupají s novými agrosymboly už od roku 1972, kdy se objevily v jižní Anglii. Od té doby se občas vyskytují i v jiných zemích, také u nás. Ve starých kronikách jsou o nich zmínky minimálně od 17. století, od 70. let 20. století se jimi zabývají stovky organizací na celém světě. Zpočátku šlo především o kruhy nebo elipsy, v poslední době se objevují i velmi komplikované obrazce, v nichž jsou kruhy kombinovány se čtverci, obdélníky, trojúhelníky i mezikružími. Jde o jevy, kdy se nejčastěji v ploše obilí nebo jiné zemědělské plodiny (v řepce, vojtěšce, kukuřici, tabáku) vytvoří polehnutím rostlin pravidelné geometrické obrazce. Podle některých teorií nebylo toto polehnutí způsobeno mechanicky, ale dosud neznámým vlivem. Odpůrci těchto teorií se však domnívají, že jde o lidský nebo přírodní výtvor. Společným rysem všech těchto obrazců je, že jsou tvořeny polehlými plochami zemědělských kulturních rostlin, které jsou ohnuty těsně nad zemí, nejsou přelámány a po určité době jsou rostliny obvykle schopny dalšího růstu. Při studiu těchto jevů se průzkumníci zaměřili obvykle na: • způsob položení rostlin • chemické složení půdy • magnetické jevy – v několika případech bylo hlášeno netypické chování magnetické střelky • psychické projevy – u tzv. „pravých kruhů“, tj. nezpůsobených činností člověka (senzitivní osoby měly při vstupu do obrazce návaly slabosti, motání a bolesti hlavy, nesoustředěnost, zrychlený tep apod., ale jde o subjektivní pocity) • psychotronické projevy – při vstupu senzibila do „pravého obrazce“ dochází k odlišného chování virgule, magického kyvadla aj. ve srovnání s okolní nezasaženou krajinou.
Zájem o tyto jevy byl v určité části veřejnosti veliký, dohadů a domněnek – velmi protichůdných – je značné množství. Jedinou monografií, která k tomuto tématu u nás vyšla, je Hasemannova publikace Poselství vesmíru (Etna Praha 1993), v druhém vydání ve stejném nakladatelství 1996 doplněna o případy v českých zemích (M. Hesemann, E. Tothová: Záhadné kruhy v obilí). Skutečným průřezem problematiky byla pak práce kolektivu autorů Klubu psychotroniky a UFO: Agrosymboly – objevy, názory, hypotézy (Včelka, Plzeň 1996); z té vychází Wikipedie, otevřená encyklopedie (článek Kruhy v obilí), která ji doplňuje, rozvíjí i kriticky překonává.
Web: • •
www.kpufo.cz (Klub psychotroniky a UFO) www.wikipedia.cz (Wikipedie, Otevřená encyklopedie)
Četba řady novinových článků, dnes už neidentifikovatelných
Mě tyto jevy zaujaly natolik, že jsem se v 90. letech seznámil s prací Hesemanna a Tothové, s řadou nejrůznějších článků od různých autorů a o prázdninovém pobytu v Pošumaví jsem si zašel i do Žihobců, kde se kdysi kruhy také objevily. Ty byly pochopitelně už dávno pryč, ale zaujalo mě tamější prostředí i příjemná krajina. Zájemce o tyto fenomény odkazuji zejména na Wikipedii. Tam jsou shrnuty hlavní hypotézy o technologii, vzniku agrosymbolů, od přírodních vlivů přes záměrné působení člověka až po domnělé zásahy UFO. Stejně pestré jsou hypotézy o smyslu agrosymbolů – určitě se nebudete nudit. ■ Obrázek: www.astrojan.ini.hu
Lebky zkázy Jiří Šika (Tento článek pochází ze stránek www.tajemstvi.mysteria.cz a je v Camelotu zveřejněn se svolením autora)
Jednoho dne roku 1927 pomáhala mladá Anna Mitchell-Hedgesová svému nevlastnímu otci, britskému cestovateli F. A. Mitchell-Hedgesovi zvanému Mike, při vykopávkách mayského města Lubantum v Britském Hondurasu (dnešní Belize), když náhle cosi objevila. Kopali v chrámu a tu si všimla, jak se za oltářem něco leskne. Ukázalo se, že jde o lebku v životní velikosti, pečlivě vytesanou z kusu čirého křišťálu. Chyběla spodní čelist, ale tři měsíce nato byla objevena v zemi asi metr od místa, kde byla nalezena původní lebka. Taková je oficiální historie předmětu, kterému se říká MitchellHedgesova křišťálová lebka nebo Lebka zkázy, a který je považován za nejúžasnější umělecké dílo, jaké kdy lidská ruka vytvořila. Tento fascinující předmět Anna vlastnila od chvíle, kdy jej nalezla, není však jediný. Existuje ještě jedna lebka vytesaná z křišťálu a v životní velikosti. Od roku 1898 je v držení londýnského Muzea lidstva (součást britského muzea), které ji koupilo od slavného newyorského klenotníka Tiffanyho za 120 liber. Mistrovské provedení obou těchto lebek je skutečně neuvěřitelné. Vynikající britský antropolog dr. G.M. Morand porovnával v červenci 1936 jejich rozměry se skutečnou lidskou lebkou a své závěry zveřejnil ve vědeckém časopise Man: „Žádný z těchto rozměrů nebyl ničím zvláštní, až na očnice..., které se poněkud vzdálily přirozenému tvaru. Ostatní rozměry jsou ovšem pozoruhodně přesné.“ Když se však porovnaly obě křišťálové lebky, jisté rozdíly se našly. Zatímco spodní čelist lebky z londýnského muzea je pevně a nehybně připojena, spodní čelist Mitchell-Hedgesovy je vytvořena samostatně a lze s ní hýbat nahoru a dolů. Vzhledem k tomuto rozdílu je muzejní exponát mnohem stylizovanější a MitchellHedgesův nález se více blíží skutečnému anatomickému tvaru. Tato lebka tak přesně odpovídá skutečnosti, že při prosvícení slunečními paprsky vypadá, jako by kostěná podstata pravé lidské lebky zázračně zesklovatěla a změnila se v křišťálový oheň. Nejefektivněji však působí její duhové oči, které jsou vytvořeny tak obratně, že dokonale soustřeďují světlo, které se jako tajemná záře šíří celou lebkou. Avšak ani kousek jejího hladkého povrchu neprozrazuje, jakým způsobem byl tento udivující předmět vyroben. Jen jeden zub lebky z londýnského muzea jako by nesl stopy po broušení.
Morant ve svém článku píše, že je „nemožné dospět k závěru, že oba artefakty mají společný původ... je snadné zjistit, že představují tutéž lidskou lebku (pravděpodobně ženskou), ačkoli jedna by mohla být kopií druhé“. Za pravděpodobnější považuje, že méně propracovaná lebka z muzea je kopií detailněji provedené Mitchell-Hedgesovy lebky. Snad trochu méně pozoruhodný něž samotné lebky je fakt, že neznáme jejich původ ani jejich tvůrce ani pravděpodobný účel těchto hypnoticky zlověstných předmětů. V tomto směru se v řadách vědců objevilo mnoho pochybností týkajících se okolností nálezu Anny Mitchell-Hedgesové v Lubantumu. Zdůrazňují, že toho dne, kdy lebku našla, slavila své sedmnácté narozeniny a předpokládají, že otec pro ni nález záměrně nastražil jako narozeninový dárek. Avšak kde ji potom získal on? Později, 15. září 1943, lebku vystavil v londýnské aukční síni Sotheby místní obchodník s uměním Sydney Burney. Nedosáhla však vyvolané ceny a otec Anny ji koupil za 400 liber. Později tvrdil, že nějaký čas před aukcí ji Burneyovi dal jako záruku na půjčku a tím, že ji na aukci koupil, pouze vyplatil, co mu již patřilo. Skeptici však poukazují na to, že Morantův článek, publikovaný sedm let před aukcí, hovoří o Buneyově lebce a o MitchellHedgesové se nezmiňuje. Je tedy možné, že příběh o Annině nálezu v Lubantumu je výmyslem jejího otce (jehož záliba ve vyprávění byla všeobecně známa) a že lebka se do vlastnictví Mitchell-Hedgesovy rodiny dostala, teprve když ji Annin otec koupil od Burneyho na aukci. Podle geologa G. F. Kunze, který se zabývá zkoumáním drahých hornin, druhou lebku do Evropy přivezl z Mexika španělský voják někdy před francouzskou okupací Mexika v polovině 60. let 19. století a prodal ji anglickému sběrateli. Po jeho smrti lebka několikrát změnila majitele, až ji koupilo klenotnictví Tiffany a posléze britské muzeum. V autobiografii Danger my Ally otec Anny píše, že lebka zkázy je „nejméně 3600 let stará a podle legend ji používal mayský velekněz při esoterických obřadech. Když prý s pomocí lebky věštil smrt, pak
skutečně úmrtí následovalo. Je popisována jako ztělesnění ďábla.“ V knize The Mayan Prophecies (u nás ji v roce 1997 vydalo nakladatelství Pragma pod jménem Mayská proroctví – pozn. redakce) vyslovili Adrian G. Gilbert a Maurice M. Cotterell domněnku, že lebku mohl nejvyšší kněz používat jako spojnou čočku při mayském obřadu ohně. Uvedli, že pokud kněz držel dokonale vytesanou lebku v určitém úhlu ke slunci, působila jako lupa a lom slunečních paprsků dal vzniknout širokému plamennému jazyku, který vyšlehl z ústního otvoru. Snad to vysvětluje i její pohyblivou čelist. Pokud jde o křišťálovou lebku z muzea, antropolog H. J. Braunholtz v roce 1936 potvrdil, že její stylizovaná podoba s kulatými očnicemi a nesprávně pojatými zuby je charakteristická pro pozdní aztécké umění. V poslední době se uvažuje i o dalších možných zdrojích křišťálu použitého při výrobě lebek, včetně Brazílie, Cavalaveras County v Kalifornii a Peru. Je totiž skutečně pravděpodobné, že lebky byly vyrobeny mnohem později, něž se původně předpokládalo a mnohem dále od jakéhokoli zdroje křišťálu – v Japonsku, v Číně za dynastie Čching, nebo dokonce v Evropě za renesance. Větší pozornosti se Mitchell-Hedgesově lebce dostalo až tehdy, když odborník na křišťál, Frank Dorland, který ji 6 let zkoumal, prohlásil, že souvisí s několika zvláštními jevy. V objemném svazku Feats and Wisdom of the Ansiens Dorland uvádí, že tato lebka „někdy mění barvu, někdy se zaplní mlhou, vydává "prchavou vůni" a zvláštní zvonivé zvuky, zobrazuje horstva, chrámy a řadu dalších objektů, a jednou za několik minut ji obklopovala svatozář.“ Ti, kteří lebku viděli, když ji měl Dorland půjčenou, podobné jevy potvrzovali. Někteří dokonce říkali, že když se jí upřeně podívali do očí,zrychlil se jim tep, svaly na rukou a nohou se napjaly a jejich oči jako by byly vtahovány do prázdných očnic lebky. Dorland se domnívá, že tyto účinky nemají podstatu fyzikální, ale halucinační, podnícenou strukturou křišťálu lebky. Opravdu není divu, že se jí říká lebka zkázy. ■
Plzeňské povstání v roce 1953 Stanislav Cepník st. PLZEŇ... Jediné velké město naší vlasti osvobozené v roce 1945 americkou amádou. V roce 1948 jeho občané na vlastní kůži pocítili, že za tento fakt budou dlouhou dobu pykat. Svedli zoufalý a předem prohraný boj za záchranu základů pro pomník americké armádě. K dalšímu střetu došlo v roce 1953. Jeho ústřední postavou nebyl nikdo z živých, osou dějů se stala majestátní socha T. G. Masaryka, jedna z nejkrásnějších, jaká byla na paměť prvního prezidenta u nás vztyčena. Po bezvýsledném střetu v roce 1948 se bronzový velikán stal symbolem potlačeného, ale nepokořeného ducha Plzeňanů. Dokud on tu bude stát, vznosný a majestátní, plzeňští občané budou chodit co je k dostání (příliš mnoho toho není). se vzpřímenou šíjí. (Ondřej Neff) Profesoři ekonomických předmětů na vyšší hospodářské škole (bývalá obchodní akademie) nám sdělují, že tento způsob PLZEŇ 1. června 1953 (Co v učebnicích není a asi už nebude, a co vyplácení mzdy je běžný i jinde, že není bychom přece jenom měli vědět. Doluju důvod k panice. v paměti, po těch letech už asi nebudu Krátce před vyhlášením měnové reformy v podrobnostech úplně přesný, ale jde o vystoupil ve sdělovacích prostředcích silné autentické zážitky – a to podstatné prezident Antonín Zápotocký a uklidňoval občany, ať se o své peníze nebojí, že přesné je.) s měnou nic nebude. Jsme v padesátých letech Téměř hned poté byla vyhlášena měnová Prolog: dvacátého století, blíží se měnová reforma. reforma. Peníze se měnily v poměru jedna Místo jednorázových měsíčních výplat se ku padesáti s výjimkou nepatrného minima začíná vyplácet nadvakrát. Záloha, po pro okamžitou potřebu – to bylo jedna ku čtrnácti dnech pak dobírka. Lidé režimu pěti (a myslím, že i omezené částky vkladů příliš nevěří, začínají rychle skupovat to, ve spořitelně – to už přesně nevím). Lidé měli peníze většinou doma, peněžním
ústavům nevěřili. Přišli prakticky o všechno. Byl to hodně krutý výsměch socilistické vlády občanům. Profesorka angličtiny Zdena Ledeerová (měla za sebou koncentrační tábor) potom vystoupila před třídu s omluvou za profesory, kteří nás před 1. červnem uklidňovali. Řekli, že nikoho nenapadlo, že by hlava státu mohla takto veřejně a bezostyšně lhát celému národu. Nabízela těm, kdo by neměli peníze na výměnu, že mu je dá, že taky přijde o všechno. Vraťme se k tomu, jak jsme události prožívali my. Chodil jsem do druhého ročníku uvedené školy (dnešní střední ekonomická škola), ta se běžně po osmé hodině zamykala, ale 1. června byla otevřená, protože se v ní měnily peníze. Probíhala druhá vyučovací hodina, seděli jsme v posluchárně chemie, měli jsme technologii s Ing. Brandtnerem. To byl už starý pán. Laskavý, velmi pobožný, také občas dost náladový. Byl sice přísný, ale nikdy nikoho nenechal propadnout. Zvenku k nám do třídy dolehl hluk, výkřiky, městský rozhlas začal vyhrávat. Běželi jsme k oknům. Venku byly shluky lidí, po třídě 1. máje (Klatovská) se valil průvod lidí, kteří provolávali hesla jako „Chceme svobodné volby!“ aj. Tím vyučování skončilo. Profesor Brandtner nás varoval, ať se do ničeho nepřipleteme, že doba ještě není zralá na převrat a že budou zavřeni nejlepší lidé. Byli jsme mu za to varování vděční, ale přesto jsme běželi všichni ven. Studenti z ostatních tříd také. Starší ze školníků (měli jsme vzhledem k rozsahu školy dva) nás pobízel, ať jdeme pomoci lidem, které stát připravil o úspory. To bylo zbytečné. Naprostá většina z nás byla povstáním ►
nadšená. Na náměstí před školou stálo na žulovém podstavci bronzové sousoší: T. G. Masaryk, o něco menší voják, dělník, selka a dítě. V době války bylo dobře schováno, po ní se vrátilo na své místo. Za ním rostla lípa slovanské vzájemnosti. Po roce 1948 bylo zakryto vysokými panely, které hlásaly, jak plníme plán. Ty byly strženy, některé hořely. Na prostranství se objevila malá improvizovaná tribunka, kde se střídali různí příležitostní řečníci. Kolem náměstí utvořili řetěz vojáci z plzeňské posádky. Byli beze zbraně, ve vycházkových uniformách, přihlíželi a většinou se usmívali. Vždy když se zdálo, že některý z řečníků má být zatčen, lidé začali pomalu a rozvážně zpívat hymnu, vojáci stáli v pozoru a salutovali a ten, kdo měl být zadržený, v klidu a bez velkého spěchu odešel. Na tribunu vystoupil také jeden náš spolužák (A. K.), menší, robustní až obtloustlý, jediný stalinista z celé třídy, a začal režim obhajovat. Jeden občan ho poplácal po rameni a poradil mu, aby šel domů, že ho bude maminka hledat. Docela nás to pobavilo. Už jsem se zmínil, že Klatovskou třídou procházel průvod, lidé nesli vlajky, hudba vyhrávala i americké písničky – to až do té doby, než bylo do městského rozhlasu puštěno vysoké napětí, které přístroje zničilo. Z oken létaly sádrové busty Gottwalda a Stalina, jejich roztrhané portréty, rovněž roztrhané sovětské praporky. Byla tím poseta ulice i chodníky. Na místě, kde po osvobození Plzně stál americký tank, který přijel 6. 5. do Plzně jako první (po únoru ho odstranili), byla navršena hromada květin. Lidé k nim přidávali další a další. (Dnes je na tom místě pomník americké armádě – obr. na předchozí straně vlevo dole.) Po Klatovské třídě proudilo směrem do centra stále množství lidí. Šli jsme s nimi, pak jsme zašli k justičnímu paláci (obr. vpravo dole). Před ním byla hromada soudních spisů, které se lidem, kteří se dostali na chvíli dovnitř, podařilo vyházet z oken ven a zapálit. Prohořívala, spíš doutnala, lidé dlouhými bidly spisy nadzvedávali, aby papíry shořely. O hlavní bránu se přetlačovali lidé s policajty a s dozorci z justičního paláce, chtěli osvobodit politické vězně, ale to se nepodařilo. Odtud jsme přešli na náměsí, ale tam už zatím dorazily oddíly vojáků s přilbami na hlavách, v rukou drželi pušky s nasazenými bodáky. Byli přivezeni z mimoplzeňských posádek. Postavili kulomet a začali náměstí obkličovat. Naše nadšení vystřídal strach. Rychle jsme
proběhli okolo vojáků a opustili náměstí. Pak už nastalo zatýkání a tvrdé až brutální násilí (to přibližuje ve svém článku Ondřej Neff). V té době se začal tvořit narychlo sehnaný komunistický průvod v čele s hercem plzeňského divadla Josefem Větrovcem (později hrál v Praze). Údajně byl velmi aktivní při pokusech rozbít bronzovou sochu T. G. M. (on to však potom popíral). To se sice nepodařilo, ale zakrátko byla stržena a ve Škodovce rozbita a roztavena. Dnes už tam stojí její monumentální a krásná kopie. Bylo jasné, že je po všem, proto jsem odjel – stejně jako další venkovští spolužáci – odpoledním vlakem domů.
a Maďarsko následovaly až později. Přesto v Muzeu komunismu Na Příkopech o tom nebyla ani zmínka. Upozornil jsem na to, ale vlastně ani nevím, zda byla zjednána náprava. Uvádím jen své zážitky – a já jsem z Plzně odjel, když nastoupilo vojsko, policie a snad i milice. Po potlačení povstání či vzpoury následovaly velmi tvrdé represe, které postihly často i lidi, kteří se octli na fotografii jen proto, že šli kolem, anebo že mávali na malé pozorovací letadlo, které se nad nimi vznášelo. Netušili, že je pilot fotografuje.
Přišly výslechy, vystěhovávání, věznění (včetně Jáchymova), pro některé zničení Druhý den: U dveří školy stáli po obou zdraví na celý život. Ale o tom píše velmi stranách vojáci s puškou s nasazeným zasvěceně Ondřej Neff, který sebral zprávy bodákem, každého, kdo vstupoval dovnitř, asi od stovky zúčastněných. si prohlíželi. Dostali jsme strach. Začalo vyučování a zároveň v ředitelně Režim se kritě mstil za svou bezohlednost, výslechy těch, kteří byli někým viděni na za to, že ho lidé prohlédli. Komunisté manifestaci. Můj kamarád byl mezi nimi, otevřeně předvedli svou „humánnost“. já ne. Když se ale kamarád vrátil do třídy, Především chtěli zastrašit a odradit od byl jsem předvolán i já. Vytýkali mi, že podobných pokusů nespokojené lidi. Těch jsem se měl sám přihlásit a vysvětlit, co bylo stále víc. jsem tam dělal. Uvedl jsem, že veškerá má činnost spočívala v tom, že jsem se šel ze Ještě několik drobných poznámek: zvědavosti podívat, a když jsem viděl, co Vyloučeného spolužáka záměrně se děje, odjel jsem domů, a že si nejsem nejmenuji z těchto důvodů: Po vyloučení vědom, že bych byl dělal něco špatného. ze školy šel pracovat na stavbu mládeže, Říkali, že ta má zvědavost trvala příliš poté si dokončil studium v Klatovech, stal dlouho (několik hodin). se funkcionářem ČSM, vystudoval Vyučování bylo co chvíli přerušeno vysokou školu a údajně spolupracoval civilisty, kteří vešli do třídy s fotografiemi s StB. Chci věřit, že ale nikomu neublížil v ruce, chodili od lavice k lavici a (tyto údaje mi sdělil nedávno jeden z mých porovnávali nás s těmi, kteří byli nafoceni. spolužáků). Ředitel školy, Josef Spousta, pochopitelně K tomu obhájci komunismu (A. K.) taky komunista, nám pak říkal, že vidíme několik vět: Původně režimu věřil, jinak by skutečnou demokracii, že nás vojáci mohli ho byl určitě nehájil, později se změnil. všechny postřílet, ale že se zachovali V roce 1968 se stal místopředsedou lidsky. plzeňského Dubčekklubu. Dál už vím z doslechu jen to, že zemřel mladý (něco Přišly tresty. Jeden z naší třídy (Karel XY.) přes třicet let) na infarkt. ■ byl ze školy vyloučen, nám ostatním zjištěným byly sníženy známky z chování Fotografie: M. Kašparová a dostali jsme ředitelské důtky s výstrahou, Úvod: z článku O. Neffa rozmnožovaného že bychom mohli ve škole natrvalo cyklostylem skončit. Rodiče byli voláni na národní výbor, kde jim vytkli špatnou výchovu. To byl konec skutečně prvního veřejného masového odporu proti komunistickému režimu ve „východním bloku“, Německo
Doba husitská – Část třetí Anna C. Nejslavnějším husitským hejtmanem byl Jan Žižka z Trocnova. O jeho autentickém osudu mnoho nevíme, sotva desetinu. Víme, že byl drobným jihočeským zemanem, ale zchudl a opustil své rodiště. Vedl záškodnickou válku se sousedními Rožmberky, sloužil u královského dvora, bojoval v Polsku proti Řádu německých rytířů a v Praze si kupuje dům. Roku 1419 se staví na obranu revoluce. V husitském táboře patří k realistům, nikoliv k extrémním blouznivým radikálům. K jeho křídlu patří Mikuláš z Husi, Zbyněk z Duchcova a Chval z Mladoňovic. Žižka vede tábority, proti nim stojí umírnění pražané, kteří jsou ochotni k ústupkům. Proto Žižka hrozí Praze zničením. Žižka nebyl nikdy poražen. Zemřel 11. října 1424 u Přibyslavi při cestě na Moravu (výprava proti Albrechtu Habsburskému, Zikmundovu zeti). Údajně měl podlehnout moru, ale to je druhá záhada. V té době nebyla epidemie a pokud by šlo o mor, museli by se zákonitě nakazit všichni z jeho blízkosti. Spíše šlo o nějakou otravu. Žižka byl pohřben v Hradci Králové, později byl převezen do Čáslavi. Část husitů si po jeho smrti začala říkat Sirotci. Jsme u další záhady. V roce 1910 byla v čáslavském kostele objevena kalva (tj. horní část lebky, mozkovna), která se připisuje Žižkovi. Byla několikrát antropologicky zkoumána a je vysoká míra pravděpodobnosti, že jde o kalvu Žižkovu. Ještě to není jistota, ale usuzuje se podle zranění oka, které Žižka utrpěl v dětství, a podle věku. Jeho smrt a osudy pozůstatků tedy zůstávají tajemstvím.
Prokop Holý zahynul v bitvě u Lipan. Je dočasně a brzy se začala prosazovat otázka, kde byl pohřben (na místě bitvy je reakční politika. dnes monumentální pomník). ●●● Husitské revoluční hnutí končí už zmíněnou bitvou u Lipan (na Českobrodsku). Bitva proběhla 30. května 1434 a byla to bitva Čechů s Čechy. Střetli se v ní sirotci a táborité na jedné straně a umírnění kališníci a čeští katolíci na straně druhé. Husitské radikály vedl Prokop Holý. Asi tříhodinová bitva proběhla v neděli odpoledne. Kališnicko-katolické vojsko zvítězilo brilantní technikou, podařilo se mu proniknout do vozové hradby táborů a sirotků. Vrchním hejtmanem sirotčího vojska byl Jan Čapek ze Sán – ten prchl z bojiště a do českého povědomí vstoupil jako zrádce.
Po Žižkově smrti nastává únava z bojů – pět let byla země jediným bojištěm. Zůstala zbořeniště, zanedbaná pole, V té době už mělo husitské vojsko jiný zplundrovaná města. Věčná válka se začíná charakter. Původní nadšení ustoupilo profesionální rutině, ideály byly pryč. jevit jako ne ta pravá cesta. Porážka je dokladem skutečnosti, že Češi Do čela husitských vojsk se staví Prokop sami mezi sebou nedovedou být nadlouho Holý. Pod jeho vedením přecházejí houfy svorní. husitů od obrany do útoku. V řadách nepřátel vzniká psychóza hrůzy, zvláště při Výsledky: Češi se museli pomalu vrátit do sborovém zpěvu chorálu Ktož jsú boží lůna církve, panovnický stolec definitivně získal Zikmund, kalich byl uznán jen bojovníci.
Jak hodnotíme husitství dnes? Šlo o hnutí na jedné straně ušlechtilé, na druhé však velmi kruté. Nebylo hnutím jednolitým, celistvým. Pod praporem kalicha bojovala chudina z měst i venkova, ale také bohatí měšťané a šlechta. Toto spojení bylo velmi křehké, proto nakonec ztroskotalo. Vedlo k bratrovražednému boji Čechů s Čechy. Koalici stmelovala existence společného vnějšího nepřítele (křižáci), ale jakmile nebezpečí pominulo, projevily se odstředivé tendence. Patnáct let husitských válek znamenalo pro naši zemi nesmírné ztráty, kruté zabíjení, ničení nenahraditelných kulturních hodnot, děsivé průvodní násilí. Dnešní člověk sotva chápe obrazoborectví – za první rok revoluce bylo v Čechách pobořeno nejméně čtyřicet klášterů a kostelů se vší bohatou výzdobou, byli upalováni mniši a kněží. Podle husitů šlo o produkty Antikrista. Prostě – byl to středověk, žádná idylka. ■ Obrázek: www.bezverov.cz
Knihy: • •
Toulky českou minulostí – 2. díl, Práce 1991, autor: P. Hora Záhady českých dějin, Reader‘s Digest Výběr 2005, autoři: kolektiv autorů
Bedřichovský kamenný otazník (snad) vyřešen Jakub Cepník V minulém čísle Camelotu se objevil To mě vybídlo k dalšímu pátrání na krátký článek o kamenech, možná internetu, a byť jsem v to ani nedoufal, menhirech, které jsme objevili u vesnice nakonec se mi pravděpodobně povedlo původ bedřichovských kamenů odhalit. Bedřichov v Jizerských horách. Toto jsem našel na stránkách Krátce po zveřejnění této zprávy mi www.fp.tul.cz: „V roce 1848 nechali napsala Františka Vrbenská a navrhla, že Clam-Gallasové zbudovat v centrální části může na bedřichovské kameny upozornit Jizerských hor oboru, jejíž plot měřil 42 badatele při konferenci záhadologů na km a tvořilo jej 11 180 žulových sloupků, které se mnohdy zachovaly do současnosti hradě Houska.
a v travinách na náhorní plošině připomínají keltské menhiry.“ Osobně se domnívám, že se skutečně jedná o vysvětlení tohoto "kamenného otazníku". O kamenech jsem též informoval Klub psychotroniky a UFO. Odepsali mi, že o nich napíší ve svém informačním bulletinu a poptají se místních. ■
Slovanští bohové – Část třetí Jan Holan Radegast Radegast je slovanský bůh slunce, úrody a hojnosti. Oslavován byl hlavně v době letního slunovratu. Může se pyšnit mnoha přízvisky, já zmíním jen dvě z nich, a to „dobropán“ a „životodárce“. Někdy bývá pojmenován Radigost, Radhost nebo Redigast. Někteří lidé poukazují na možnost, že je identický se Svarožicem. Jedna z prvním zmínek o něm pochází z 11. století od německého kronikáře Theimara Merseburského, který se ve své kronice Chronicon zmiňuje o pohanské svatyni kmene Ratarů ze svazu lutickoveleského. Jméno svatyně zní Radogost. V těch končinách patřil k nejuctívanějším bohům právě Svarožic. Zápis v Theimarově kronice doslova zní: „Je v kraji Ratarů pevný hrad třírohého tvaru o třech branách do něj vedoucích zvaný Radogost (Riedegost), který obklopuje ze všech stran velký prales, rukou obyvatel netknutý a uctívaný. Dvě brány tohoto hradu stojí přímo ke všem příchozím, třetí, od východní strany, je nejmenší a označuje stezku k vedle položenému a na pohled hroznému jezeru. Ve městě se nachází pouze jeden chrám, mistrně vybudovaný ze dřeva a spočívající svými základy na rozích divokých zvířat. Jeho venkovní stěny zdobí rozmanité podobizny bohů a bohyň…podivuhodným způsobem vyřezávané, uvnitř pak stojí bohové vytvoření lidskou rukou v hrozných přilbách a brněních, každý zespodu s vyrytým jménem. První mezi nimi se nazývá Svarožic (Zuarasic), jenž je zvláště ctěn všemi pohany. Nacházejí se tam rovněž standarty, které se nikdy odtud neodnášejí, leda pokud jsou nezbytné k vojenské výpravě a tehdy je nesou pěší bojovníci.“
Od Theimara převzal nejspíše informace do své kroniky Gesta Hammaburgensis Ecclesiae Pontificum Adam Brémský, který ale nejspíše zaměnil jméno sídla za jméno božstva. V líčení událostí v kronice Adama Brémského má Radogost bran devět, ale oproti Theimarovi udává Adam přesnější lokaci – podle něj je Radogost „čtyři dne cesty od Hamburku“. Od Adama Brémského později převzal omyl Helmodus z Bosau do své slovanské kroniky Chronicon Slavorum. Podle něho měl mít Radogost bran deset. Text v Helmodusově kronice zní: „Za mírným tokem Odry a rozličnými plemeny Pomořanů vyskýtá se západním směrem kraj Vinulů, těch, kteří se jmenují Dolencové nebo Ratarové. Jejich nejznámější město je Ratara, sídlo modlářství. Chrám veliký je tam postaven ďáblům, jejichž kníže je Redegast. Jeho socha je vyzdobena zlatem, jeho lože nachem. Město samo má deset bran ze všech stran uzavřených hlubokým jezerem, dřevěný most skýtá přechod, který je dovolen jen obětujícím nebo žádajícím odpovědi.“ K záměně jmen Svarožice a Radegasta došlo nejspíše na začátku 11. století. Význam Svarožice upadal, zatímco vliv města Retra výrazně sílil. Jméno Radogost se užívalo jako běžné jméno, které znamenalo „ten, kdo rád přijímá hosty“. Radegast – na rozdíl od většíny ostatních bohů – měl dvě posvátná zvířata. Posvátnější byl bílý kůň, s jehož pomocí kněží věštili. Při věštbě byl kůň veden přes zkřížené hroty kopí a výsledek věštby se posuzoval podle toho, jakou nohou kůň hroty překročil. Díky věštbám narůstal význam knězů a také chrámová pokladnice.
Druhým posvátným zvířetem byl kanec. Podle Thiemarovy kroniky předzvěstoval konflikty: „Z dávných časů…pochází svědectví, že kdykoliv jim hrozí velké neštěstí dlouhé občanské války, vychází ze zmiňovaného jezera mohutný kanec s pěnou na bílých klech a před očima všech se válí se zálibou v bahně za strašných otřesů země.“ Podle Helmodovy kroniky byl také v roce 1068 v Radogostu obětován křesťanský biskup, svatý Jan Skot: „Biskup Jan, stařec, byv s ostatními křesťany jat v Magnopoli, to jest Mikilinburgu, byl zachován k triumfu. Ten tedy pro vyznávání Krista byl tlučen kyji, pak pro posměch veden po jednotlivých městech slovanských, a když nemohl býti odvrácen od jména Kristova, usekavše mu ruce a nohy, tělo jeho povrhli na náměstí. Hlava však mu byla uťata, kterouž ►
nabodnuvše barbaři na kopí, na znamení vítězství obětovali bohu svému Radigastovi. Toto se stalo v metropoli slovanské Ratře 10. listopadu.“ Brzy poté, v listopadu, bylo město napadeno křesťanskou výpravou, která byla vedena německým biskupem Burhcardem II. Chrám byl po prohře Slovanů vypleněn, všichni kněží byli bez milosti povražděni a Radegastova modla byla zničena biskupem samotným. Poté – na znamení triumfu a zahanbení pohanů – se vrátil biskup do čela vojska sedě na posvátném koni. Retra byla sice později znovu obnovena, ale už nikdy nenabyla minulé slávy znovu. Radegast byl uctíván i v jiným městech. U Vendů v Srbsku byl ctěn v Lužici a svou modlu měl dokonce i ve slavném městě Vinetě. (Další informace o Radegastovi najdete v 6. čísle Camelotu na stranách 4 a 5. – pozn. redakce) Prove Prove byl staroslovanský bůh spravedlnosti a soudu. Byl hlavním bohem města Stargardu ve Vagrii, kde mu byl zasvěcen dubový háj, ve kterém se konaly soudy. Do samotného háje měli povolen vstup pouze kněží a žadatelé o azyl. Zmínky o něm se nachází i ve výše zmíněné Helmodově kronice: „Přihodilo se pak, že cestou jsme přišli do lesa, jediného v oné zemi, neboť celá se prostírá rovinou. Tam jsme mezi prastarými stromy spatřili posvátné duby, zasvěcené bohu té země Provenovi, které obkličovaly nádvoří a plot, vystavený velmi pečlivě ze dřeva, v němž byly dvě brány. Neboť kromě domácích bůžků a model, jimiž každá ves oplývala, bylo místo to svatyní celé země, a byl pro ni ustanoven žrec a slavnosti a rozličné obětní obřady. Tam se každé pondělí scházíval lid té země s knížetem a knězem za příčinou soudů. Vstup do nádvoří byl ovšem zakázán, vyjímaje kněze a ty, kteří chtěli obětovati nebo na které doléhalo nebezpečí smrti; těmto totiž se nikterak neodpíralo útočiště. Neboť Slované prokazují svým svatyním takovou úctu, že ani v době nepřátelství nedovolují, aby ohrada chrámová byla poskvrněna krví.“
Web: • • •
www.wikipedie.cz www.slovanstvo.wz.cz www.slovane.cz
Helmod ve své kronice také vypráví, jak byl v roce 1156 přítomen při zničení Provenova háje. „Když však jsme přišli do onoho lesa a na místo znesvěcené, vybídl nás biskup (Gerold), abychom statečně přistoupili ke zkažení háje. On sám skočiv s koně, rozbil v zanícení znamenitě vyzdobené čelní strany vrat; a vkročivše do nádvoří, všecku ohradu nádvoří jsme snesli kolem oněch posvátných stromů, a zapálivše hranic drv, učinili Stribog jsme veliký oheň, ne však beze strachu, aby se nezběhli obyvatelé a nevrhli se na nás. Ale Bůh nás chránil.“ Zajímavé je, že na rozdíl od ostatních slovanských bohů neměl Prove žádný idol. Jeho jméno se dá odvodit od slovanského prav-, které znamenalo spravedlivý. Byl tedy ochráncem spravedlnosti a práv, avšak přísahání na jeho jméno se považovalo za skutečně nebezpečné. Mezi prostým lidem měl Prave podobu starce v roztrhaném plášti s řetězem na krku. Jako jeho hlavní rysy byly také udávány oslí uši a schovávání se v hájích. Díky těmto rysům také připomíná řeckého boha Pana a satyry.
Lidé si ho představovali jako člověka se zakovanými ústy, který dýchá jen přes zuby, protože kdyby se nadechl naplno, srovnal by všechny hory se zemí. Podle jedné verze také jezdí na bílém koni, který bývá v pohádkách často označován jako Vítr. Podle verze druhé létá v modrooblakovém voze, do kterého je zapřažena čtveřice koní: Jih, Sever, Východ a Západ. Větry bývají tedy rozdělovány podle světových stran, všichni jsou syny jedné matky, ale často se hádají. Nejuctívanějším je jižní vítr, který zvěstuje konec zimy a přináší úrodnou vláhu. S menší vděčností je uctíván Sever, který sic má špatné vlastnosti, ale přináší zdraví. Západ přináší deště a Východ čistý vzduch. Větrům se obětovalo často. Hlavní obětinou byla mouka, někdy se také pokládaly čtyři kousky chleba na okno. Stribog patří také mezi bohy kyjevského panteonu, který nechal postavit kníže Vladimír. ■
Stribog Stribog je bůh větru. Často bývá označován za vševědoucího, protože na svých cestách proletěl celý svět. Je označován za božstvo dobré i škodlivé. Někdy bývá v úzkém vztahu s vodou, sluncem a dušemi zemřelých. Často, hlavně zjara, bývá hojně žádán o věštby. Jeho jméno je zřejmě odvozeno od moravského stří-, což znamená vítr, někdy Obrázky: www.slovanstvo.wz.cz bývá také pojmenován Stříboh, Striw a Strigoň.
Bohové a královský úřad Stanislav Cepník st. Názory na to, zda je panovník bohem, se v různých obdobích lišily. Mohl být považován za boha, poloboha, nebo za pouhou lidskou bytost. Královský úřad měl ale původ božský. Král měl k bohům velmi dobrý vztah, jakého nemohli jeho poddaní nikdy dosáhnout. I proto měli ke královskému úřadu hlubokou úctu, až posvátnou bázeň. V mnohých pramenech byl král považován za boha během života i po smrti. Faraón byl spojován se sokolím bohem Horem, po smrti pak s Usirem. V egyptské historii je dobře doloženo, že mrtvý král byl považován za boha, není však úplně jasné, zda byl za boha považován i král živý. Chrámy starověkého Egypta vzbuzovaly po celé věky úctu. Do doby Nové říše (asi 1550 – 1069 př. n. l.) se královské zádušní chrámy – pokud jde o velikost, bohatství a správu – rovnaly kultovním chrámům bohů. Lišily se velikostí a podle významu daného božstva. Měly společné architektonické prvky bez ohledu na to, zda byly zasvěceny bohům nebo králům (živým nebo mrtvým). Byly stavěny z kamene na okraji pouště za hranicí zátopového území – to proto, aby nebyly povodněmi zničeny. I dnešní návštěvníci žasnou nad jejich velikostí, nádherou a nad detaily reliefů na stěnách. I přístupy k nim byly honosné (viz. např chrám v Karnaku). Většinu chrámů nestavěli faraoni, pocházejí z Ptolemaiovského a Římského období (332 př. n. l. – 395 n. l.), ale vycházejí ze stylu starověkých staveb. Chrámy zaměstnávaly neuvěřitelné množství lidí, ale většina z nich nebyli kněží, aspoň ne v dnešním slova smyslu. Počet chrámových zaměstnanců závisel na velikosti chrámu, postavení božstva, jemuž byl chrám zasvěcen, a na velikosti sídla nebo města. Největší skupinu kněží tvořili lidé, kteří po většinu času vykonávali svá zaměstnání. Byly vytvořeny tzv. kněžské směny. Kněží byli rozděleni do čtyř skupin. Příslušníci každé z nich vykonávali jeden měsíc chrámovou službu, další tři měsíce svá zaměstnání. Vykonávání chrámové služby bylo výhodné. Kněží dostávali díl
z chrámových dávek (božstvo z předložených potravin „vstřebalo esenci“, pak byly potraviny předloženy kněžím – to byl tzv. „návrat oběti“). Chrámy měly také příjem z desátků a válečné kořisti. Kněží byli navíc osvobozeni od některých daní, mohli se také vyhnout povinným pracím pro stát (třeba kopání zavlažovacích kanálů). Všechny práce vykonávané v chrámu byly považovány za obřadně čisté. Očišťující systém byl velmi složitý, měl i přísná hygienická pravidla. Ta uvádí řecký historik Hérodotos v 5. století př. n. l. Většina kněží nepřišla do přímého styku s modlou božského chrámu. Úzké kontakty s bohy pěstoval velekněz. Jeho zástupcem byl Druhý prorok (odpovídal za ekonomickou organizaci chrámu), převážná většina kněží pak zajišťovala údržbu a bezpečnost chrámu. Úkolem stolistých byla péče o božstvo (velmi složitá), následovala skupina předčitatelů, při úmrtí hrál významnou roli velekněz, sem.
chrámu. Ve společnosti privilegované postavení.
měli
Hlavním veleknězem všech egyptských kultů byl král. Nemohl být pochopitelně na několika místech najednou, prot musel těmito povinnostmi pověřit muže žijící v jednotlivých chrámech. Byl jmenování králem, měli velkou náboženskou i politickou váhu. Prosazovali královy zájmy, měli nejbližší kontakt s kultovní sochou. V chrámech pracovalo mnohem méně žen než mužů, ale existoval i titul kněžka. Tyto ženy pocházely většinou z vyšších společenských vrstev a bývaly provdány za kněze. Od jeho postavení se odvíjelo i jejich. V kultu Hathor hrály významnou roli při obřadech (hudba, tanec), významnou úlohu měly i při pohřbech a v době Staré říše (2686 – 2181 př. n. l.) i při obřadech pohřebních kultů zesnulých.
(Zpracováno a prokráceno Všichni lidé pracující ve vnitřních z knihy Egypt.) ■ chrámových prostorách byli vázáni přísahou, že nevyzradí tajemství a mysteria Obrázek: www.myty.info
Literatura: • Egypt, Rebo 2004, autor: Lucia Gahlin, překlad: K.Cingrošová a M. Jílková • Magazín Živá Historie leden – únor 2009, autoři: kolektiv autorů (článek „Tajuplná země faraonů“ na straně 8)
zejména
Rozhovor s Ivanem Mackerlem Jakub Cepník „Chci, aby nová kniha byla vzrušující, úderná a zajímavá,“ říká známý český badatel Ing. Ivan Mackerle. Na svých expedicích se vydáváte do vzdálených exotických krajů a setkáváte se tam s jevy, které se dají logicky vysvětlit jen stěží. Jak to změnilo váš celkový pohled na svět? Zůstáváte skeptikem? Když se vydáváme na nějakou expedici za záhadou, o které jsem si předem vše prostudoval a připravil se na ni, tak mám v mysli vytvořenou představu, jaké to asi bude a co vše budeme dělat. Dlouholeté zkušenosti mi ale ukazují, že skutečnost je hodně odlišná od představ. To samozřejmě není nic neobvyklého, s tím se setkává většina cestovatelů. Místo „těžce dostupných, civilizací nedotčených míst“ se záhadnou stavbou nebo objektem se vyklube oplocený exponát s babkou prodávající vstupenky v pokladně, se stánky s Coca colou a hamburgery a s parkovišti plnými autobusů s rozjívenými turisty. Zkrátka z bývalé velké záhady se stal lunapark. To je daň za to, že snobové, často z řad celebrit, chtějí být zajímaví tím, že taky dělají to, co mnoho lidí vzrušuje (lezou nám do zelí), a hladový trh vychytralých cestovek na to ihned zareaguje. Kdyby se radši starali jen o ty své památky. Horší ale ještě je, že se často ukáže, že informace kolující na internetu jsou zkreslené, ne-li vymyšlené. Místní obyvatelé o údajných „příšerných jevech“ často ani nevědí. Anebo se ony jevy dají vysvětlit přirozeným způsobem, i když mnohdy vzácným a neobvyklým (použití Ocamovy břitvy). Jevů, které se logicky vysvětlit nedají, jsem zažil jen velmi málo. Ale zažil! Můj pohled na svět však zůstává stejný. Při zkoumání těchto logicky nevysvětlitelných jevů, kterých skutečně zas tak mnoho není, je nutno opustit tzv. racionální uvažování a zbavit se naučeného, mechanistického pohledu na okolní svět. Mnohé tyto jevy totiž nemají svůj původ ve fyzikálním světě, ale v psychické rovině, a nedají se tudíž měřit a zkoumat běžnými vědeckými metodami. Proto jsou oficiální vědou odmítány a už jenom debata o nich vede k filozofickým úvahám o tom, co je to vlastně realita a zda jsou pojmy objektivní a subjektivní
skutečně tak naprosto protichůdné. A v tom vězí ten základní rozpor mezi záhadology a skeptiky. Mnozí záhadologové stále hledají fyzikální vysvětlení a vymýšlejí různé nové energie (vesmírné, negativní atd.), které fyzika nezná. Já sám jsem měl zpočátku samozřejmě problémy i s vlastní „rozumovou“ složkou osobnosti. Školní a univerzitní výchova k vědeckému přístupu mne pochopitelně určitým způsobem zformovala a stále ve mně převažoval skeptik. Ale ne „sysifák“, ale skeptik otevřený přijímání nových myšlenek. Většina vědců existenci paranormálních jevů kategoricky odmítá nebo se k nim staví velmi skepticky. Myslíte, že by se to časem mohlo změnit? Většina vědců má dnes názor vycházející z dávno zastaralého newtonovskokarteziánského paradigmatu, kde je materiální svět popsán mechanisticky bez ohledu na lidského pozorovatele. Je to jednoduché, pochopitelné, logické a odpovídá to „zdravému rozumu“. Proto tak oblíbené. Těmto lidem dělá potíže už jenom přechod na kvantovou mechaniku nebo Einsteinovu fyziku se svými paradoxy, našemu mozku nepochopitelnými. A co teprve oblast transpersonálních zážitků, kde rozšířené vědomí může ovlivňovat nebo dokonce vytvářet hmotu. Obávám se, že převážná část populace zůstane u toho jednoduchého vysvětlení vesmíru a reality, které ve světě každodenní zkušenosti a „oblasti středních rozměrů“ dokonale vyhovuje, a ty hraniční oblasti, kdy nevyhovuje, budou nadále odmítat jako nemožné. Jen úzká skupinka pokrokových vědců z oblasti moderních fyziků, psychologů a filozofů s holistickým pohledem na svět bude „v obraze“, ale moc své názory nebudou zveřejňovat, protože proč se přít s tou obrovskou masou jednoduchých a nechápajících? Ať si zůstanou v té své nevědomosti.
Samozřejmě, že se chystám. Nerad bych, aby kniha vyznívala jako cestopis, a tak aby nebyla pro milovníky záhad rozvláčná, ale byla vzrušující, úderná a zajímavá, chtěl bych tam zahrnout i výsledky z poslední, teprve chystané expedice do Matto Grosso v Brazílii. Takže knihu můžu začít psát nebo dopisovat až nejdříve v listopadu. Letošní rok to tedy nestihnu. Věřím, že příští. A to jsem ještě podepsal smlouvu na druhé rozšířené vydání Golema a Drakuly. A to má přednost. Zatím jsem toho moc nenapsal, stále mám co dělat, a u počítače sedím od rána do večera. Nevím, kde se ta nová a nová práce stále bere. Po jakých záhadách momentálně pátráte? Momentálně sháním informace o skutečných cílech plukovníka Fawcetta při jeho expedici do Matto Grosso ve 20. letech. Nejen ztracené Město Z, ale i jeho mystické cíle v podzemních prostorách pohoří Roncador. Záhady kolem Portálu, kterým se vstupuje do jiného světa a který chrání skupinka brazilských ufologů a mystiků z Nova Xavantiny. Záhady indiánského kmene Morcegos, strážců vstupů do podzemí s nadpřirozenými schopnostmi. Atd. Zkrátka většinu času věnuji přípravě expedice. Nezapomínám ani na kryptozoologické záhady z této oblasti. Vzhledem k tomu, že Camelot se zabývá mimo jiné i fantastikou, mohl byste nám říct, jaký máte k fantastice vztah? Musím se přiznat, že v současné době se fantastikou moc nezabývám. Obzvlášť ne tou typu Star Trek. Dříve to bylo jiné a nacházel jsem tam mnoho inspirací. Je to ale vše jen otázka nedostatku času.
Od roku 2005, kdy vám vyšla výborná kniha Cesty za příšerami a dobrodružstvím, To je vše. Děkuji za čas, který jste nám jste již uspořádal několik dalších expedic. věnoval! ■ Plánujete o nich napsat další knihu? Fotografie: www.mackerle.cz Pokud ano, kdy se jí dočkáme?
Camelot – červen 2009 vychází 1. 6. 2009, Tento magazín lze ZDARMA stáhnout na jeho oficiálních stránkách – www.camelot.czweb.org, je však zakázáno rozšiřovat jakýkoliv materiál z tohoto magazínu bez svolení redakce!
