V tomto čísle naleznete: Zajímavost: Keltské hradiště u Třebanic, Hlavní téma: Zakázaná archeologie, Recenze: Velký objev Huga Cabreta; Červený trpaslík – Nekonečno vítá ohleduplné řidiče; Bestseller; 1984; Ztracený svět; Red Dwarf – Back to Earth; Heroes V; Freehry – Část první, Fantastika: Červený trpaslík, Povídka: Vo výškach; Zvláštní setkání, Magic: the Gathering: Zendikar; Planechase, Deskové hry: Princové z Machu Picchu, Záhady: Machu Picchu, Historie: Třicetiletá válka – Část druhá, Historie na vlastní kůži: Závěr, Mytologie: Keltští bohové – Část druhá; Severská mytologie – Část druhá, Rozhovor: Rozhovor s Jitkou Lenkovou
Úvodník
2
Úvodník................................................................................2 Zajímavost – Keltské hradiště u Třebanic............................3 Hlavní téma – Zakázaná archeologie....................................4 Novinky – 8-9/2009..............................................................6 Literatura – Velký objev Huga Cabreta, Červený trpaslík...7 Literatura – Bestseller, 1984.................................................8 Fantastika – Červený trpaslík...............................................9 Film – Ztracený svět...........................................................10 Film – Red Dwarf: Back to Earth......................................11 Hra – Heroes of Might and Magic V..................................12 Hra – Freehry – Část první.................................................14 Milí čtenáři! Určitě jste si všimli, že Camelot slaví první narozeniny! Pokud máte nějaký nápad, jak bychom mohli toto výročí oslavit, pište své návrhy na fórum. Zároveň nezapomeňte napsat, jak hodnotíte první ročník, co se vám na něm líbilo a co byste si přáli zlepšit. V aktuálním čísle jako by se roztrhl pytel s recenzemi. Kromě toho si můžete všimnout několika drobných kosmetických změn, jako například nového vzhledu rubriky Novinky. Hlavním tématem jsou tentokrát archeologické objevy, které „nezapadají do schématu“. To je bezpochyby velmi zajímavé téma. Pokud vás zaujme článek Zakázaná archeologie, můžete si přečíst také tematický rozhovor se spisovatelkou Jitkou Lenkovou a recenzi knihy Ztracený svět s jejími filmovými zpracováními. Kromě toho nesmím zapomenout zmínit, že nám přibyl další člen redakce. Jmenuje se Jan Bičan a bude pro nás psát recenze na počítačové hry. Někteří z vás ho možná již znají jako zástupce šéfredaktora našeho spřáteleného magazínu Reload. Na závěr této předmluvy bych se chtěl omluvit za opoždění tohoto čísla. Mohou za něj z velké části technické problémy, které jsme již úspěšně vyřešili a věřím, že se nebudou opakovat. Příjemné čtení vám přeje Jakub „Beathan“ Cepník
Povídková část: Vo výškach (Rastislav Kučírek).........................................15 Zvláštní setkání (Jakub Cepník).........................................16 Magic: the Gathering – Zendikar........................................17 Magic: the Gathering – Planechase....................................17 Deskové hry – Princové z Machu Picchu...........................18 Záhada – Machu Picchu......................................................19 Historie – Třicetiletá válka – Část druhá............................20 Historie na vlastní kůži – Závěr..........................................22 Mytologie – Keltští bohové – Část druhá...........................24 Mytologie – Severská mytologie – Část druhá...................25 Rozhovor – Rozhovor s Jitkou Lenkovou..........................26
I přesto, že jsme nedávno říkali, že nebudeme prozrazovat, co v následujících číslech chystáme, svoje předsevzetí porušíme a dáme vám k dispozici několik informací ohledně příštího čísla. • Uspořádali jsme „průkopnickou“ expedici za megality v okolí německého města Halle. Zřejmě jako první web na českém internetu informujeme o této „megalitické oblasti“ v rozsáhlém článku. • Pokud vše klapne, můžete se též těšit na rozhovor se spisovatelem Štěpánem Kopřivou. • 3. října se odehrál další ročník oblíbeného knihovnického conu CONiáše, na kterém jsme samozřejmě nemohli chybět. A pochopitelně napíšeme reportáž. • Dále chystáme seriál věnovaný strašidlům a obludám obývajícím Českou kotlinu.
A to zdaleka není všechno! Příští číslo vychází v pondělí 2. listopadu 2009.
Foto a zajímavost měsíce
3
Novodobý kromlech u obce Holašovice na Prachaticku
Keltské hradiště u Třebanic Jakub Cepník Keltské hradiště Velký Hrádeček se nachází na kopci nedaleko obce Třebanice na Prachaticku. Vzniklo zřejmě někdy v 6. století před naším letopočtem, v době halštatské. Můžeme tedy prohlásit, že jeho staviteli byli buď Keltové, nebo jejich přímí předchůdci. Já jsem ho navštívil letos v létě. Nedokážu přesně popsat přístupovou cestu (ta skleróza!), ale jsem si jistý, že se v obci Třebanice nachází alespoň jeden ukazatel pro cyklisty. Případnému zájemci o návštěvu tohoto místa také zajisté poradí domorodci. Bohužel, v dnešní době se z hradiště zachovaly pouze sotva viditelné navršené valy. Přímo k nim navíc nevede žádná značená cesta. Od informační tabule musíte stoupat po lesní stezce stále nahoru, směrem k vrchu kopce. Za chvíli se stezka začne značně zužovat a objeví se před vámi les kopřiv, kterým musíte projít (v té chvíli jsem litoval, že mám na sobě kraťasy). Pokud se vám to povede, měli byste již před sebou spatřit valy. Nejsou nijak velkolepé a méně pozorný člověk by si jich ani nemusel všimnout. Místní nám vyprávěli, že k sobě zemřelí Keltové „přitahují“ další mrtvé. Například se prý v blízkosti hradiště zabila jakási dívka, která zde byla na táboře. Též o tom svědčí mnoho pomníčků u silnice. My jsme sice na žádné nenarazili, ale zřejmě jsme hledali na špatném místě. Zdroj: informační tabule poblíž hradiště, vyprávění místních
Záhada
4
Zakázaná archeologie Stanislav Cepník st. Nahlédněme aspoň zčásti do pestrého a tajmného světa zatím nevysvětlitelných záhad. Využijeme k tomu knihu Zakázaná archeologie rakouských autorů Klause Dony (nar. 1949) a Reinharda Habecka (nar. 1962). Kniha je uvedena tímto citátem: „Co to znamená, když všichni ostatní pochybují? Pokud něco nevnímáme, ještě to zdaleka nemusí znamenat, že ona věc nebo jev neexistují.“ (Dalajláma) Pochybovat, to podněcuje k hledání, horší je striktně odmítnout to, co nezapadá do našeho „vědeckého“ obrazu světa. Mnozí z nás mají tendenci odmítat dosud nevysvětlené jevy jen proto, aby nevypadali jako naivní nevědečtí lidé, kteří uvěří každému nesmyslu. Ti, co se snaží dobrat pravdy, mohou mnohdy považovat záměrně nastražené záhadné jevy a předměty za pravé, čas od času ale dojdou k poznání nových souvislostí a skutečností, které zpřesní, obohatí a poopraví náš dosavadní obraz světa. Literatury o záhadách je hodně, ale jen její část se snaží dobrat pravdy, značná nějakou katastrofou. 3. Další badatelé je považují za část sleduje spíš senzaci a finanční efekt památky na mimozemšťany, kteří kdysi (často velmi zdařile). Je ale velmi těžké dávno navštívili Zemi (např. Däniken a poznat, co je co. další). 4. Nejfantastičtější, ale celkem S tímto vědomím se podívejme do světa toho, co je oficiálně odmítáno jako pouhá logická odpověď má nalezené záhadné fantazie, co je vědecky neobjasněné předměty za památky na cestovatele časem. (možná ale pouze zatím) – do říše zakázané archeologie. Rozhodně se Tyto záhadné předměty putují většinou od jedné osoby k druhé, z muzea do muzea, až nebudeme nudit (ale o to vůbec nejde). záhadně zmizí, a často po nich nezůstane ani Všude na světě, zejména tam, kde lidé fotografie, obrázek či odborná zpráva. dolují a kopou, se nacházejí záhadné předměty, které by tam podle našich Nálezů je nesmírné množství – od běžných dosavadních znalostí neměly být. Je to užitných předmětů, jako je třeba kladivo, například objev ve stříbrných dolech v kovové tyčinky, sloupy, až po umělecké Peru z 16. století – 18 cm dlouhý železný předměty, kresby, antropologické nálezy či ocelový klín zarostlý v rudě. Ve atd. Jsou objevovány v Severní Americe, Skotsku byly v uhelných žilách nalezeny Jižní Americe, Africe, Evropě, Asii, kovové předměty, jejichž přírodní původ prakticky všude a v různých dobách, od už si nedokážeme v žádném případě zmíněného nálezu v Peru v 16. století podnes. představit atd. atd. Jsou popisovány v celé řadě seriozních knih, Na otázku po jejich původu a umístění s pokusem o přijatelný výklad, většinou s otazníky. (uložení) existují celkem 4 odpovědi: 1. Oficiální věda je považuje za Úvod s názvem „Svět záhad“ začíná citátem podvody nebo omyly. 2. Záhadologové a badatelé z filologa W. Jägera (1888 – 1961): zabývající se pradávnými civilizacemi v „Skutečnost nekončí tam, kde končí naše nich vidí důkaz o existenci národa, který vědomosti o ní.“ existoval před námi a který byl zničen
R.Habeck v tomto úvodu vysvětluje způsob práce s analýzami prováděnými uznávanými odborníky i potíže, které při této práci vznikají, především kvůli neochotě řady odborníků spolupracovat, zpřístupnit exponáty pro bádání, a také proto, že odmítají to, co nezapadá do obvyklého obrazu světa. I. část, Krok do neznáma, je uvedena citátem z anglického historika umění H. T. Buckla (1821 – 1862): „Největším nepřítelem vědy není omyl, ale lenost.“ II. část, Jižní Amerika volá, je uvedena slovy: „Není všechno zlato, co se třpytí. Ale také se netřpytí vše, co zlatem je.“ (F. Hebbel, 1813 – 1863) III. část, Fosilie nezapadající do schémat „Pochybovat o známém může být odvážnější, než zkoumat neznámé.“ (J. Kaspar) IV. část, Zmizelé světy „Zanedlouho na všechny zapomeneš. Zanedlouho všichni zapomenou na tebe.“ (Marcus Aurelius, římský císař, 121 – 180 n.l.) V. část, Zaniklé vědění „Je povinností vědy neodsouvat fakta stranou jen proto, že se zdají být nepravděpodobná a vědci je ►
Záhada
5
nedokážou vysvětlit.“ (Alexis Carrel, 1873 – 1944, lékař, biolog, nositel Nobelovy ceny) Několik z bezpočtu nálezů napříč jednotlivými kapitolami Autoři knihy uvádějí, že někteří badatelé, když nemohou dojít k uspokojivému vysvětlení, nechají na záhadu zaopomenout, nebo ji dokonce nechají zmizet. Exaktní zkoumání, zdlouhavé a náročné, je vcelku schopné odhalit „nestydaté podvrhy“ – a těch není právě málo. Ještě jednou si připomeňme, že nám mnohé z objevů boří náš dosavaní, pracně vytvořený model světa. Občas se stane, že stovky i tisíce let ztracené znalosti se znovu dostávají na světlo. Tak třeba už v 1. století n.l. přišel matematik Heron z Alexandrie na princip parního stroje a dokonce vyrobil dva funkční modely. Dnes však pokládáme za vynálezce tohoto stroje (1765) J. Watta. Čínský učenec Chi-Po tvrdil před čtyřmi tisíci lety, že Země je kulatá a vznáší se beztížně v prostoru . . . Existuje prehistorický setrvačník (viz. Egyptské nár. muzeum v Káhiře), prehistorická „satelitní“ mapa (Čína), tři sta let staré mikro technické součástky (Rusko), mechanický počítač z vraku antické lodi, jež se potopila v 1. století př. n. l., hvězdné mapy atd. Neznámé indiánské písmo od jezera Titicaca ukazuje, že Inkové nejspíš písemné záznamy znali (písmo
nebylo dosud rozluštěno), známe neuvěřitelné poklady z Tutanchamonovy hrobky. . . Na „kameni s mapou světa“ z La Many (Ekvádor) jsou vedle obrysů známých světadílů zobrazeny i pevniny, které zřejmě představují Atlantidu, Mu a asi i Lemurii. Kniha nás seznamuje s obrovským množstvím nejneuvěřitelnějších nejrozmanitějších nálezů. Namátkou ještě uvedeme několik nálezů (zachytit aspoň v hrubých rysech všechno zajímavé by znamenalo téměř opsat celou knihu). Je to například nález prehistorického kladiva, železného náprstku zarostlého v uhlí, prehistorické malby a rytiny, kresby záhadných zvířat, kosterní nálezy obrů. Kniha probírá i otázku prehistorického soužití lidí a dinosaurů, návštěvy z vesmíru, elektrický proud ve starém Egyptě, skutečné počátky naší civilizace, prastaré biologické znalosti, magické lebky z drahých kamenů, záhadné megality, moc pyramid atd.
záhadami měli zabývat odborníci a specialisté a měli by se pokusit o jejich vysvětlení. Nakonec budu citovat poslední odstavec z části Ohlédnutí, tj. ze závěru knihy: „Lidé budou i nadále posedlí hledáním pravdy a budou fascinováni zajemstvími a záhadami. Je škoda, že se prastaré znalosti ztratily a na dlouhou dobu upadly v zapomnění. Kdyby tomu tak nebylo, mohl se vývoj světa a lidstva ubírat příjemnějšími cestami. Tento nedostatek se však ještě dá napravit. Snad k tomu přispíváme i my svou knihou a výstavním projektem Unsolved Mysteries. Doufáme, že jsme se vydali správným směrem.“
Redakce Camelotu vám předkládá podle našeho názoru zajímavou, ale i závažnou tematiku nejenom k nahlédnutí, ale především k zamyšlení. Je ale zcela na vás, jaké stanovisko k ní zaujmete. ■
V závěru této mimořádně zajímavé knihy Obrázky: www.surbrook.devermore.net, autoři uvádějí, že chtěli naznačit možnost www.bible.co, www.najnakupuj.sk existence dosud neznámých civilizací, předložit důkazy, že objevená mystéria Další články na podobné téma: nejsou pouhými výplody fantazie, a • Rozhovor s Jitkou Lenkovou (v předvést, že dějiny lidstva jsou mnohem tomto čísle na str. 26) bohatší, než si většinou myslíme. • Kladivo z Texasu (9. číslo, str. 3) Připomínají, že vědecké teorie se neustále • Dvanáctá planeta (7. číslo, str. 4) mění a budou měnit, že za dnešním • Atlantida – Báje, nebo skutečnost chápáním světa se skrývají záhadné (7. číslo, str. 16) archeologické objevy a skryté síly, o nichž nevíme téměř nic, jen snad něco tušíme, ale to je málo, právě proto by se těmito Knihy: •
Web: Zakázaná archeologie, Dialog 2004, autoři: K. Dona, R. Habeck
•
www.kpufo.cz/portal (článek Zakázaná archeologie aneb zajímavé nálezy)
Aktuality, události, objevy...
6
Novinky 8 – 9/2009 Jakub Cepník V druhé polovině prázdnin se toho moc nedělo (díky tomu také v minulém čísle chyběla rubrika Novinky), zato teď jako by se se zajímavými událostmi roztrhl pytel. Inu, posuďte to sami! Novinky ve fantastice: Ve věku padesáti šesti let zemřel Jiří Pilch, ve fandomu známý jako autor bývalého fanzinu Leonardo a zakladatel nakladatelství Geralt. Čest jeho památce!
14. září se v paláci knih NeoLuxor odehrál křest dlouho očekávané knihy Vítr v piniích od autorské dvojice Františky Vrbenské a Jakuba „Draka“ Kočího. Kromě nich byla přítomna i autorka obálky Jana Šouflová, nakladatel Michael Bronec, autorka vnitřních ilustrací Jasmína Kočí, vokální duo Two Voices, které oblažovalo publikum svými písněmi, a další hosté. Křtu jsem se zúčastnil i já. :-)
Zdroj, foto: www.sarden.cz
Obrázek: www.maffet.cz
Novinky jednou větou: • V Plzni se odehrál další ročník věhlasného Parconu, na kterém byly mimo jiné vyhlášeny výsledky Ceny Karla Čapka a udělena ocenění Mlok. • Ocenění World Fantasy Award získaly spisovatelky Jane Yolen a Ellen Asher. • Ondřej Neff pokřtil 2. září knihu Pět neděl v baloně, další z řady převyprávěných verneovek. • Nakladatelství Trtiton připravilo pro své čtenáře velmi zajímavou slevu na vybrané scifi tituly – pro více informací navštivte stránky www.tridistri.cz. • Byl obnoven sborník Kočas shrnující redakční radou oceněná díla z Ceny K. Čapka.
Novinky v historii a záhadách:
V srpnu se na internetu objevila informace, že jistý mexický farmář chytil malého mimozemšťana, ze strachu ho utopil a mrtvolu poté předal vědcům. Ti údajně mrtvolu zkoumali, provedli test DNA, a došli k závěru, že se jedná o vědě dosud neznámého inteligentního tvora. Bohužel, jak se později ukázalo, jedná se pouze o podvod. Doopravdy je to mrtvola opičky Tamarin, kterou kdosi stáhl kůže, odstranil některé svaly a možná i vnitřnosti. Zprávu o testech DNA si vymysleli novináři.
Již před časem jsme v Camelotu informovali o tzv. montauckém monstru – podivné mrtvole, kterou nedávno vyplavilo moře u New Yorku. S touto záhadou zřejmě souvisí i událost, která se prý odehrála u města Cerro Azul na Panamě. Skupina mladistvých tam spatřila podivného „živočicha“, který vylezl z jeskyně. Děti ho ze strachu umlátily klacky. Později se na místo činu vrátily, aby živočicha vyfotily a fotografie zaslaly do panamské televize Telemetro. Někteří odborníci monstrum považují za vypelichaného lenochoda, nebo za zvíře postihlé jakousi mutací. Obrázek, zdroj: www.novinky.cz
Zdroj, foto: www.kpufo.cz/portal
Novinky jednou větou: • O tom, že byl v polských Tatrách natočen yetii, informoval server Blesk.cz (o jeho důvěryhodnosti by se však dalo polemizovat). • Čínští vědci se chystají zkoumat videozáznam ze zatmění slunce 22. 7. 2009, na kterém je zachyceno UFO. • 3. října se vrátil badatel Ivan Mackerle ze své expedice v brazilském Matto Grosso. Sledujte jeho web (www.mackerle.cz), na kterém by se brzy měly objevit další zprávy. • Bylo potvrzeno, že ještě v 15. století žil na Novém Zélandě orel s rozpětím křídel 3 metry.
Vědci provedli nové výzkumy lebky, která měla údajně patřit Adolfu Hitlerovi, a došli k zajímavému závěru – lebka není Hitlerova, patří jakési ženě. To podpořilo dřívější teorie o tom, že se Hitlerovi povedlo z obleženého Berlína utéct. Pro více informací se podívejte sem: novinky.cz/koktejl/180209-lebka-dosud-pripisovana-hitlerovi-patri-zene.html
Knižní recenze
7
Literatura Velký objev Huga Cabreta Brian Selznick Velký objev Huga Cabreta je kniha, která se prazvláštním způsobem vymyká doposud zavedenému stylu psaní. Je to napůl román a napůl komiks. Knihu tvoří z větší části velké ilustrace přes obě strany (díky nim také tuto asi pětisetstránkovou knihu přečtete dříve, než za dvě hodiny). Menší prostor pak zabírají pasáže vyložené textem. Tam, kde nepomohla tužka, muselo nastoupit pero. Samotné obrázky jsou sice vyvedené pouze tužkou, ale působí realistickým dojmem. Autor střídá detaily, záběry tváří a dokonce se zde objeví i celé umně vyvedené město. Pro ještě větší realističnost jsou někdy obrázkové pasáže proloženy skutečnými fotografiemi. Příběh se odehrává v Paříži, kde právě začaly vznikat první filmy. V této době žije také hlavní hrdina Hugo Cabret. Rodinu nemá – otec mu uhořel při požáru muzea a strýček, ke kterému byl Hugo přemístěn, zmizel neznámo kam. A tak Hugo bydlí ve strýčkově bytě, pracuje jako údržbář nádražních hodin a stará se o jejich správný chod. Nikdo neví, že strýček zmizel, a kdyby se o tom dozvěděl nádražní komisař, určitě by Huga hned poslal do dětského domova. Hugo přežívá ze dne na den a krade v nádražním pekařství pečivo. Jeho jediným majetkem je památka po otci – mechanický člověk, kterého jeho otec našel a rozhodl se, že ho opraví. Hugo pak robota objevil v troskách po požáru muzea a snaží se ho podle plánů v otcově deníku sestavit dohromady. Příběh je napínavý a snadno se do něj zakoukáte. Po nějaké půl hodině už máte pocit, že za zády slyšíte promítačku a zdá se vám, že se koukáte na film. V tu chvíli se vám však před očima objeví text a musíte zase chvíli číst. Přesto je ale kniha zajímavým výletem do počátku francouzského filmu. Seznámíte se zde s prvními filmy, můžete z nich dokonce „zhlédnout“ několik záběrů. Příběh se točí okolo velkého filmového režiséra. Vystupují zde skutečné postavy, zvláště pak jeden z prvních známých režisérů Georges Méliés. Na konci knihy také autor píše, že mechanický člověk není jen tak nějaká slátanina, ale že doopravdy existuje.
Můžete se na něj podívat na adrese www.fi.edu/pieces/knox/automaton. Knihu mohu doporučit každému, koho zajímá historie filmu nebo komiksy. Hodnocení: 70 % (těžký nadprůměr) Stručné info: Autor (a ilustrátor): Brian Selznick, Překlad: Drahomíra Michnová, Nakladatelství: Fragment, Rok vydání: 2008 Jan Holan
Červený trpaslík – Nekonečno vítá ohleduplné řidiče Doug Naylor, Rob Grant (Recenze na tuto knihu se již v Camelotu dříve objevila. Díky menšímu nedorozumění ji však zrecenzoval i další redaktor. Alespoň tedy můžete posoudit, v čem se tyto dvě recenze liší. :-) – pozn. redakce) Vždycky jsem přemýšlel, jak mohou JEDNU knihu psát DVA lidé. Nicméně, asi jsem se mýlil, nebo, jak se říká, výjimka potvrzuje pravidlo. To, co se povedlo pánům Daugu Naylorovi a Robu Grantovi, je skutečně… neskutečné. Stejný případ jako u Stopařova Průvodce po galaxii – nejdříve to měla (asi) být parodie a dneska je z toho klasika. Klasický je také námět – daleko od země, poslední člověk… znáte přece příběh o Robinsonovi. Lister (což je ten poslední člověk) ale přece jenom není úplně sám. Je s ním Rimmer, jeho bývalý kolega, který je teď promítnutý jako hologram, Kocour, což je „člověk“ (s šesti bradavkami a obřími
zuby), který navíc zřejmě trpí narcisismem, Holy, palubní počítač, jemuž pravděpodobně trochu luplo a má IQ 6000 (podle jeho vlastních slov – jako 6000 učitelů tělocviku). Později ještě najdou Krytona, androida posedlého hygienou. Lister se nějak dostane měsíc Mimas, což je (podle Listera) největší díra v celé galaxii. On sám neví, jak se sem dostal. Poslední, co si pamatuje, je, jak se na své oslavě narozenin s přáteli hrozně opil a pak se probudil až na Mimasu s občankou nějaké ženy. Živí se tak, že si vždy vypůjčí hopíka (skákající auto) a taxikaří. Jde mu to ale tak pomalu, že se nakonec raději přihlásí na těžařskou loď, která putuje na Zem. Loď má ale vykonat pět let dlouhý okruh, což Lister zjistí až na palubě. Tak dlouho se mu ale čekat nechce, tak si jednou koupí kočku, čímž poruší pravidla a je poslán do stáze (kabina, kde čas neexistuje, zkrátka nestárnete). Holy ale stázi neotevře za pět let, jak Lister předpokládal, ale o 2999995 let později. Lister se dozví o katastrofě, která loď postihla, o Rimmerovi, kterého mu Holy nasimuloval jako společnost, aby se Lister nezbláznil, a o Kocourovi, což je bytost, která se za ty tři miliony let vyvinula z kočky. Tato společnost tedy pluje nekonečnem směrem k Zemi (tedy možná, Holy se zřejmě trošku ztratil). Jak by to jen řekl Buzz Rakeťák – „Do nekonečna, a ještě dál!“ Hodnocení: 85 % (opravdu dobré) Stručne info: Autoři: Rod Grant a Doug Naylor, Překlad: Ladislav Šenkyřík, Obálka: Matouš Příkryl, Nakladatelství: Argo, Rok vydání: 2002 Methodius Pittner
Knižní recenze Bestseller Svatopluk Doseděl Musím se vám přiznat, již to nemohu déle skrývat. Horor mi nesedí…nebo jsem si to alespoň dlouho myslel. Tedy, FILMOVÝ horor mi nesedí, ale to vím až teď. Dlouho jsem vůbec netušil, že existuje nějaký knižní horor. Nějak jsem si to sice mlhavě uvědomoval, asi jako to, že i spisovatelé dělají něco mimo psaní, ale tahle oblast pro mě byla zkrátka tabu. Průlom pro mě znamenala až kniha Bestseller. Jasně, předtím jsem už přečetl jednoho nebo dva „Kingy“, ale až u této knížky mi doopravdy běhal mráz po zádech. Bestseller je jasným důkazem toho, že spisovatel nemusí být ze země za mořem, aby dokázal vymyslet něco originálního, sepsat to do takového stylu, aby to bylo čitelné, a korunovat to relativně překvapivým závěrem (k tomu jsem měl jisté výhrady, ale budiž). Příběh začíná v americkém městě Gunnison u spisovatele Malcolma Ferryho. Ten píše horor, ale má jisté problémy. Strach, který chtěl vyvolat u čtenáře, se začne objevovat u něj samotného. Jednoho dne je sám doma a v noci (jak to tak bývá) na něj dolehne pocit strachu. Jde se tedy na posilnění něčeho napít a... dál už nic. Policejní hlášení znělo: ,,Roztrhán pumou, která vnikla do domu. Podlehl četným tržným ranám. Smrt okolo jedné v noci.“ To je všechno, policie je bezradná a případ je uzavřen do složky Nejasná úmrtí. Den poté přijíždí do domu Malcolmův přítel, spisovatel Quentin Clark. Sám nemá takový úspěch jako jeho mrtvý přítel, a tak si tajně odveze domů do Ridgwaye
8 Malcomův rozepsaný román a sám se pustí do jeho psaní. Začínají se ale dít divné věci – Quentina pronásleduje jakýsi indiánský démon. Má pořád jednu a tu samou noční můru. A nemůže věřit nikomu, ta obluda má na své straně už i jeho matku. Co nakonec bylo příčinou smrti spisovatele Malcolma? Byla to opravdu jenom puma, nebo rozepsaný horor přivolal něco, co již nemělo přecházet po tomto světě? Hodnocení: 65 % (střední nadprůměr) Stručné info: Autor: Svatopluk Doseděl, Nakladatelství: Wolf Publishing, Obálka: Grigory Vyatkin, Rok vydání: 2005 Methodius Pittner
1984 George Orwell Když tak občas pohlédnu dozadu, když prokouknu tu obří vrstvu novodobých scifi, fantasy, hororů a jiných pro mě skvělých titulů, uvidím dlouhou táhnoucí se čáru začátků. Nevím už, co mi otevřelo oči, abych se takhle poohlédl, ale tak jako tak výsledkem bylo, že jsem dostal do ruky bohužel velice „salátoidní“ výtisk skvělého díla mistra Orwella – román 1984. Je to kniha o budoucnosti, o velice daleké budoucnosti (musíme si uvědomit že dílo bylo napsané někdy v 50. letech) a (podle mě) přináší jednu z možných variant, kam by mohl tehdejší svět dospět, kdyby pokračoval pořád stejnou cestou (ne že by se to příliš zlepšilo, viz. dnešní politika) V jeho knize už není svět rozdroben do malých států, ale do tří superstrátů – Oceánie (Anglie, Amerika), Eurasie (Evropa, západní Asie a Afrika) a Eastasie (zbytek Asie a ostrovní části). Celková
ekonomika je postavena na tom, že válka bude nekonečná a že se bude zbrojit, umírat, strádat atd. Celý příběh je vyprávěn Winstonem Smithem, který zastává nevýznamné místo na ministerstvu pravdy. Je jiný než ostatní a vidí všechny intriky, podvody a blamáže strany, která prakticky řídí celou Oceánii. Z celého srdce nenávidí Velkého bratra, naprostého vůdce a idol Strany. Příběh začne tím, že si začne psát deník. Píše do něj všechny své rouhačské myšlenky, a to je Ideozločin, zločin, který strana netoleruje ani svým nejvěrnějším členům. Jen deník by nic nebyl, ale pokračuje to nedovolenou láskou, černými trhy, až se nakonec zaplete do samotného spiknutí proti straně. Dál však již dost. Jaký by mělo smysl, kdybych vám teď převyprávěl celou knihu? Jakou cenu by pak mělo to číst? Jenom ještě řeknu, že konec mě velmi překvapil. Sám doteď nevím, jestli to byl z pohledu hlavního hrdiny happyend nebo naprostá katastrofa. Vezmeme-li v úvahu stáří knihy, je to psané velice dobře (i na dnešní poměry). Ukazuje (jak nám to pořád tlučou do hlavy levicové strany), že svět může dospět do katastrofy, aniž by o tom věděl. V knize se prakticky pořád něco děje. Děj sice nesrší akcemi a honičkami ala James Bond, ale nenudil jsem se ani chvíli. Shrnuto a podtrženo – jestli jste nečetli tohle, tak se prakticky nemůžete považovat za scifistu. Hodnocení: 95 % (téměř dokonalé) Stručné info: Autor: George Orwell, Překlad: Eva Šimečková, Nakladatelství: Levné knihy KMa, Rok vydání: 2003 Methodius Pittner
Fantastika
9
Červený trpaslík Jan Holan Červený trpaslík je britský sitcom vysílaný v letech 1988-2009 britskou televizí BBC. Pilotní scénář byl napsán Dougem Naylorem a Robem Grantem v roce 1983 (první verze scénáře vznikla během týdne, ale aby byla dovedena k dokonalosti, byla ještě šestkrát přepsaná). Návrh byl předložen producentům Paulu Jacksonovi a Johnu Lloydovi, kteří v té době měli na svědomí většinu úspěšných sitcomů. Oba došli k názoru, že takováto věc stojí za povšimnutí, avšak úkol prodat Červeného trpaslíka (dále jen RD) nakonec zůstal na Paulu Jacksonovi. První pokusy se setkávaly s neúspěchem. Autoři totiž tvrdohlavě trvali na tom, aby byl RD vysílán na BBC. A měli k tomu pádný důvod – nechtěli totiž, aby drahocenných třicet minut jejich epizody spolkly reklamy komerčních stanic. Nakonec se Paulu Jacksonovi podařilo přesvědčit manchesterskou BBC NorthWest, aby s nimi podepsala smlouvu na jednu sérii (tzn. šest dílů). Natáčení začalo v roce 1986 a osmá série byla dotočena roku 1999. Mimo to, že se RD stal vcelku rychle jedním z nejsledovanějších pořadů BBC a zajistil si oblibu diváků, získal také několik prestižních cen. V roce 1991 a 1992 to byla World Television Society Award za speciální efekty. V letech 1987, 1989 a 1992 byl RD nominován na cenu Emmy, kterou získal až v roce 1994 za díl Pistolníci z Apokalypsy. Dále byla roku 1991 oceněna třetí série cenou BAFTA (British Academy of Film and Television Arts) v kategorii „Nejlepší britská komedie“. A v neposlední řadě získal také seriál ocenění British Comedy Awards za „Nejlepší situační komedii“ (v roce 1994).
tolik, kolik má 6000 učitelů tělocviku), jež neztratil duchapřítomnost jen díky své sbírce zpívajících brambor. Dále je zde Arnold J. Rimmer – hologram Listrova spolubydlícího. V době katastrofy byl v řídícím centru a vysvětloval kapitánovi, proč neutěsnil tepelný štít. A do třetice je tu Kocour z rodu Fellis Sapiens, jeden z mnoha potomků Listerovy březí kočky. Přežil jen díky tomu, že byl jako většina kočičí populace bezpečně zavřen ve skladišti. Celé kočičí pokolení se vyvinulo tak, že dosáhlo úrovně lidí a nakonec většina koček odletěla z Trpaslíka hledat Boha, který je odvede na Fušál, do země zaslíbené (Lister totiž své kočce vyprávěl o Z tohoto nám docela jasně vyplývá děj – v tom, jak ji vezme na Fidži – tak se stal z době, kdy lidé cestují vesmírem, žil na Listra kočičí bůh). jedné lodi opravář automatů na kuřecí Posádka cestuje vesmírem a snaží se dostat polívku Dave Lister. Za zpátky na Zemi. Avšak vesmír se za ty tři to, že vzal na loď miliony let značně vyvinul, a tak nikdo kočku, měl být na tři neví, co je čeká. měsíce zavřen do stáze. Ještě bych chtěl zmínit, že RD není pouze Ve stázi neexistuje čas, seriál. V ČR vyšly v nakladatelství Argo takže když Dave vyšel čtyři knihy, které se ovšem dosti liší od ven, zjistil že od jeho seriálu. Také se v Praze koná každý rok zavření do stáze uběhly TrpasliCon pro příznivce seriálu. tři miliony let. Všichni Zdroje: www.wikipedia.cz, členové posádky umřeli www.cerveny-trpaslik.cz, kvůli nedostatečné www.reddwarf.co.uk ochraně lodi. Přežil ale lodní počítač Holly s Obrázky: www.reddwarf.co.uk IQ 6000 (to je přesně
Příběh A o co že to vlastně v seriálu jde? Myslím si sice, že každý z vás už stokrát slyšel Hollyho slova, avšak pro nezasvěcené je rád zopakuji: „Toto je volání o pomoc těžařské lodi Červený trpaslík. Posádka je mrtvá, zahynula v důsledku ozáření. Jediní, kdo přežili, jsou Dave Lister, který byl v době nehody na lodi ve stavu nevědomí, a jeho březí kočka bezpečně uzavřená ve skladišti. Po probuzení za tři miliony let je Lister pouze ve společnosti tvora, jenž se vyvinul z jeho kočky, a Arnolda Rimmera, holografické simulace jednoho mrtvého člena posádky.“
Film
10
Ztracený svět Jan Cepník Ztracený svět je fantastický román Sira Arthura Conana Doyla. Kromě románu samotného vám chci představit také jeho dvě filmová zpracování. Román Ztracený svět byl poprvé vydán v roce 1912. Děj se odehrává na počátku 20.století. Profesor Challenger během své expedice do amazonského pralesa objeví něco neskutečného. Na vlastní oči spatří živého pterodaktyla a dokonce se mu podaří toto zvíře ulovit. Navíc vše nasvědčuje tomu, že se na blízké náhorní plošině nachází ještě další podobní tvorové. Náhorní plošina je však velmi obtížně přístupná a zásoby profesora Challengera se tenčí... Profesor je nucen se vrátit a navíc během zpáteční cesty téměř přijde o svůj převratný nález – z uloveného pterosaura mu zbyde pouze jedna kost. V Londýně je považován za podvodníka. Aby svá tvrzení dokázal, vypraví se do amazonského pralesa ještě jednou. Vážnost jeho výpravě dodává účast profesora Summerleeho a také Lorda Roxtona, známého dobrodruha. Čtvrtým členem výpravy je reportér Edward Malone, jehož zaměstnavatel expedici financuje. Výpravě se podaří dostat až na zmíněnou náhorní plošinu. Doufám, že vás nepřipravím o moment překvapení, když prozradím, že tam skutečně naleznou něco nevídaného (více však prozrazovat nebudu :-)). Původně jsem chtěl zrecenzovat pouze
Co se týče obou filmových zpracování, myslím, že také stojí za zhlédnutí. Zpracování z roku 2001 se víc drží své literární předlohy, ale i v něm se objevují některé nové vedlejší dějové linky. Navíc je zde zajímavá pointa celého příběhu. Zpracování z roku 1925 je ještě němým filmem. Děj je poněkud zestručněn a hlavně závěr se od románu odlišuje trochu víc. Je zajímavé, jak si tvůrci obou filmů poradili s animacemi pravěkých tvorů. V roce 1925 byly filmové animace ještě v plenkách, ale přesto působí dle mého názoru neuvěřitelně přesvědčivě (k čemuž zřejmě přispívá také celkově špatná kvalita obrazu u celého filmu...). Tvůrci snímku z roku 2001, zejména počítačoví animátoři, se předtím již delší čas věnovali cyklu Putování s dinosaury. Dinosauři v jejich podání jsou tedy téměř jako živí. jedno z posledních filmových zpracování tohoto příhěhu. Jedná se o dvoudílný televizní film natočený v roce 2001 v produkci BBC. Shodou okolností jsem ale na serveru YouTube.com objevil úplně první filmovou adaptaci Ztraceného světa z roku 1925 režiséra Harryho O. Hoyta (zadejte heslo „lost world 1925“), a rozhodl jsem se oba filmy srovnat. Když jsem viděl rozdíly v obou zpracováních, dostal jsem bláznivý nápad, a sice přečíst si po několika letech knížku. To jsem také udělal a nyní vám tento román mohu vřele doporučit (pokud nejste zdatnými čtenáři, pak vězte, že má pouze 150 stran).
Na závěr bych řekl, že u všech tří verzí příběhu mi některé zápletky připadaly tak trochu „přitažené za vlasy“, ale ani v jednom případě mi to příliš nevadilo. Ještě jednou bych vám tedy chtěl všechny tři verze doporučit. Na vašem místě bych si však nejprve přečetl knihu, potom bych se podíval na starší filmovou adaptaci a nakonec na tu novější (případně existují ještě další :-)). Hodnocení: 3 x 80% (velmi dobré) Obrázky: www.i30.tinypic.com, www.filmblog.stuttgarter-zeitung.de, www.scienceblogs.com
Film
11
Red Dwarf: Back to Earth Jakub Cepník Letos, dvacet let po natočení prvního dílu Červeného trpaslíka, se oblíbení hrdinové opět vrací na televizní obrazovky. Je ovšem pokračování kultovního seriálu stejně dobré jako starší díly, nebo je to jen slabý komerční odvar? Devátá řada Červeného trpaslíka nesoucí název Back to Earth neboli Zpátky na Zem měla premiéru v dubnu 2009. Vznikala pod taktovkou internetové televize Dave (www.joindave.co.uk). Čítá tři půlhodinové epizody, které tvoří jeden příběh. Posádka Trpaslíka se v něm přes jakýsi transdimenzionální portál dostane do naší doby, do 21. století. Hrdinové zjišťují, že jsou v této realitě pouze seriálovými postavami a dozvídají se, že mají v nových epizodách zemřít. Vypravují se tedy za tvůrci seriálu – svými stvořiteli –, aby zjistili, jak mohou své smrti předejít. První dojmy Hned při prvních minutách filmu jsem si uvědomil, jak herci zestárli, ale za chvíli jsem si na to zvykl a pak už mi to ani nepřišlo. Vizuální stránka je skvělá – kulisy povedené a barevné, efekty nikoho neurazí. Více se v recenzi ale zaměřím na děj. „Kluci z Trpaslíka“ se ocitají na Zemi 21. století, což je z jejich pohledu zcela neznámý svět. Je celkem zábavné sledovat, jak pátrají po svých tvůrcích a navíc se přitom musí vypořádat s některými nástrahami „zaostalé, nevyspělé civilizace“. Původní díly byly sice trochu vtipnější, ale ani Back to Earth humor nepostrádá (mně
se asi nejvíce líbila scéna, kdy si Rimmer vesele pobrukuje, zatímco posádku likviduje obrovská vodní příšera). Zklamala mě pouze závěrečná pointa, která opravdu nebyla nijak originální (jinými slovy – byla úplně stejná jako v jednom starším díle, jehož název neprozradím, abych vás nepřipravil o překvapení :-)).
Inspirace Blade Runnerem Tvůrci se tentokrát inspirovali Blade Runnerem a zparodovali mnoho scén z tohoto slavného filmu. Já nejsem tím pravým člověkem, který by mohl posoudit, jak se jim to povedlo, protože jsem Blade Runnera neviděl. Měl jsem ovšem možnost zúčastnit se na Festivalu Fantazie přednášky, která se zabývala právě filmovou inspirací v Červeném trpaslíkovi, a několik takových scének se tam promítalo. Měl jsem z nich tak trochu dojem, že jsou buď úplně stejné jako v originálu, nebo se naopak nepodobají vůbec v ničem. Ale – jak už jsem řekl – raději to nebudu posuzovat. Shrnutí Celkově mě nové epizody Červeného trpaslíka nezklamaly. Dokonce bych řekl, že mírně předčily má očekávání. Přesto se starším dílům nedokážou vyrovnat. Hodnocení: 60% (lehký nadprůměr) ■ Fotografie: www.joindave.co.uk
Počítačová hra
12
Heroes of Might and Magic V Jan Bičan Ukázkový příklad toho, že i tahová strategie se starými herními principy může masové množství hráčů přikovat k monitoru a nepustit na pěknou řádku hodin. Počítačová hra Heroes of Might and Magic si mezi hráči ze všech koutů světa vybudovala velmi ctěné jméno, které by z jeho upevněné pozice nedostal zřejmě ani pořádně těžký a masivní buldozer v podobě hry stejného žánru. Kořeny této vynikající fantasy série sahají až do roku 1990, kdy se objevil nultý díl. Ukrýval se pod rouškou jména King´s Bounty a už prostřednictvím něho jsme měli možnost osahat si herní principy, jež přežily až do dnešní doby. My se mrkneme na zoubek nejnovějšímu dílu ze série, tedy již v pořadí pátému, jenž spatřil světlo světa jednoho krásného dne roku 2006. Duchovní tvůrci série Heroes of Might and Magic (zkráceně HoMaM nebo HoMM) ze společnosti 3DO zaznamenali bohužel krach, ať už byl úspěch jejich dítka jakkoliv působivý. Licence na HoMaM s nimi ke dnu po vzoru Titaniku naštěstí nešla, neboť včas padla do klína francouzskému vydavatelskému gigantovi Ubisoftu. Tvůrčí studio Nival Interactive dlící pod hlavičkou tohoto vydavatele začalo pracovat na pátém pokračování, dostala hra, která splnila jejich očekávání. což ovšem přineslo příval skepse. Je postavená? možné do 3D grafiky převést takovou hru, Nakonec to nicméně dopadlo víc než HoMaM V má samozřejmě i své špatné která je na druhém rozměru přímo dobře, a tak se k ortodoxním fanouškům stránky, jako ostatně každý titul, ty kladné však dokázaly hráče utvrdit v tom, že před nimi momentálně leží produkt, jichž vychází v současné době poskrovnu. Hlavní potenciál hry byl naplněn v maximální možné míře. HoMaM V pořád nabízí zážitek, s nímž jsme se setkali už v prvním dílu. Byl navíc okořeněn moderním grafickým kabátkem. Každou mikrosekundu (ne-li nanosekundu) na vás dýchá atmosféra, která dokáže pohltit všechny bez rozdílu věku, pohlaví nebo vyznání. Všechno je zkrátka zpracováno líbivě, o čemž se můžete vlastně sami přesvědčit na okolních obrázcích. Princip hry pokládám za velmi jednoduchý, ale zato hodně návykový. Kolikrát si řeknete, že budete hrát už jenom chvilku a pak hru zkrátka vypnete, to se ovšem protáhne na dalších několik desítek minut, neboť si budete neustále opakovat: „Udělám ještě jeden tah.“ V recenzi již nesčetněkrát zaznělo, že jde o tahovou strategii. Ano, opravdu táhnete se svým hrdinou a jakmile tah ►
Počítačová hra
13
ukončíte, neboť už vám prostě nezbyly žádné cestovní body, ke hraní se dostává počítačem řízený protivník. Na většině map si tento nepřítel drží postavení nazvané „prioritní cíl“. Na počátku disponujete svým hrdinou a hradem (několikrát jej ovšem musíte sami zabrat), kde si stavíte vojenské jednotky dělené do několika tříd. HoMaM V nabízí šest frakcí (Azyl, Peklo, Akademie, Hvozd, Kobka, Nekropolis), přičemž volbou ovlivníte, jaký hrad dostanete a jaké jednotky lze vyrábět. Každá z frakcí má svá vlastní specifika, nicméně kdybych se snažil všechna popsat, vystačilo by to na sáhodlouhý román. Na kterékoli mapě se musíte pohybovat a získávat potřebné suroviny, poklady a zejména zkušenosti, neboť zadarmo žádné bojové jednotky nevyrobíte a z nebe jako kapky deště taktéž nepadají. Jestliže si myslíte, že máte silnou armádu, vydáte se na hledání nepřátelského hrdiny (potažmo jeho hradu) a zkrátka jej porazíte, pokud samozřejmě on nezničí vás… Když jsem naťuknul záporné stránky, sluší a patří se o tom něco málo v recenzi říct. Kompletní třetí rozměr totiž má i své chybky, které se v HoMaM V projevují pomocí občasné nepřehlednosti zejména v podzemí (dungeonech, chcete-li). Občas se tak může stát, že za sebou nechtěně necháte skvostný artefakt, který by byl v soubojích velmi přínosný, a zjistíte, že cesta zpátky pro něj by trvala zkrátka moc dlouho. Trochu zarážející je i hardwarová náročnost a občasné pády hry do Windowsů. To dokáže celkem pokazit kladný dojem ze hry, naštěstí se to nestává příliš často. Hodnocení, které jsem udělil, je proto vysoké tak, jak je. Hodnocení: 90% ■ Obrázky: udělané pomocí Fraps, www.pclab.pl
programu
Před nedávnou dobou vyšlo již devatenácté číslo našeho spřáteleného magazínu Firemag. Nachází se v něm již zavedené rubriky (jako např. Story, Mix, Magová scéna, Parody...). Kromě toho nepřehlédněte také recenzi žhavé herní novinky – Need for speed: Shift. Číslo lze stáhnout na webu www.firemag.tym.sk!
Počítačové hry
14
Freehry – Část první Jan Holan Marshallow Duel Reloaded Marshallow Duel Reloaded budou možná někteří z vás znát. Je to předělávka staré dosovské hry Marshallow Duel. Cíl a hlavní rys hry zůstal stejný. Nacházíte se v jakési mimozemské aréně a ovládáte jednoho ze dvou ufounů. Úkol je prostý – zlikvidovat protivníka. A k tomu vám je k dispozici hromada prostředků. Jeden ze dvou způsobů, jak soupeře zničit, je hodit ho do vody (vodní plocha se nachází v dolní části obrazovky). A vzhledem k tomu, že ufouni jsou „maršmelouni“, ve vodě se zkrátka rozpustí. K tomu, abyste mohli hodit soupeře do vody, je zde jakési strkání. Každý „maršmeloun“ má ve standardní výbavě kromě strknutí také lano s hákem, s jehož pomocí se můžete – při troše cviku – dostat prakticky kamkoliv. Druhým způsobem, jak zajistit, aby soupeř vyhynul, je použití různých bonusů. Ty vypadávájí z pojízdného chapadla zavěšeného na stropě arény. Bonusů je široká škála a dají se různě využít. Tu je zde náhodný teleport, levitace, mina, chození, granát či ohnivé koule. Ne všechny bonusy jsou útočné, avšak valná většina z nich se dá šikovně použít alespoň k částečné destrukci. Hlavním tahákem hry je, stejně jako u její předlohy, multiplayer. Hraje se ve dvou hráčích na jednom počítači a jinak to v podstatě ani nejde. To je také asi největší
chybou hry, protože pokud se nenajde kamarád, který má chuť si zahrát, máte v tu chvíli smůlu. Ale když se kamarád přece jen najde, je tato hra vskutku všestranná. Zápasy se hrají na tři vítězství a zpravidla vám hra netrvá ani pět minut. Když spěcháte, můžete u ní strávit pouze chvíli, naopak, když máte čas, vydržíte u této hry klidně dvě hodiny. Na výběr máte asi desítku map. Pokud se vám ohrajou, nevadí. Vyrobte si další, pomocí lehké přiloženého editoru. Nyní trochu o hudbě. Je zde asi šest svižných songů, které výborně ladí s hrou. Když vás omrzí, stačí říct a můžete si přidat do hry songy vlastní. Grafika zůstala věrná své předloze a hra díky tomu poběží i na slabších počítačích. Na druhou stranu by mohla být trochu pestřejší. A jak jsme na tom s hodnocením celkově? Hra si zaslouží plus za hratelnost, hudbu a grafiku. Hodnocení mírně sráží pouze absence single playeru. Nutno ještě podotknout, že Marshallow Duel Reloaded byl vytvořen v programu Game Maker.
Hodnocení: 85% (opravdu dobré) Guardian of Paradise GoP je hra, která by se dala přirovnat třeba k Broken Hearts. I když takových kvalit nedosahuje, jistojistě má také co nabídnout. Hrajete za hrdinku jménem Tela, která se doslechla o místě jménem Paradise, kde by se měl nacházet bájný lék. Telina sestra je těžce nemocná a nejlepší lékaři si s ní nevědí rady. Tela se tedy rozhodne jednat na vlastní pěst. Hned v první jeskyni, do které spadnete, naleznete meč, kterým si doslova prosekáte cestu davem nepřátel. A že jich není málo! Různorodost je veliká a dojde i na finální bosse. Aby se mohla dostat do Paradise, musí Tela získat emblémy pěti elementů. Jsou to oheň, země, voda, vítr a temnota. Než se ale vydáte hledat emblém, musíte najít příslušného elementála, který se k vám přidá. Každý elementál vám propůjčuje nějakou schopnost. Je to například plavání, růst, či zmrazení. Každý elementál může mít maximálně tři schopnosti. Novou schopnost získá, když naleznete kámen jeho živlu. Ovšem nečekejte žádné nakupování ani RPG systém, zde je to prostě omezeno pouze na sbírání věcí. Jediným mínusem pro mě byl neustálý respawn nepřátel a jejich únavné zabíjení. Pro někoho může být mínusem také angličtina. Hodnocení: 70% (těžký nadprůměr) ■ Obrázky: www.freehry.doupe.cz
Román na pokračování
15
Vo výškach Splnené sny – Část tretí
Rastislav Kučírek „Už si hore?“ – zaznelo do mojich uší akoby z diaľky. S pootvorenými očami som zo seba vydal tlmené zvuky ako odpoveď. „Čoskoro budeme pristávať.“ Pomaly som si začal uvedomovať, že letím. Do hlavy sa mi dostávali posledné udalosti a ja som si ich skladal ako puzzle. Zomierajúci ľudia, plamene, magická bariéra, útek ... „G-gk-kde s-sme?“ – vydal som zo seba. „Letíš na drakovi chlapče, dobré ráno!“ Kvapky ľadovej vody pristáli na mojej rozospatej tvári. Nepríjemný chlad ma donútil striasť hlavou a otvoriť zalepené oči. Pohľad, čo sa mi naskytol, bol neuveriteľný. Rovno oproti mne sedel elf a za ním sa do rytmu mávania krídel kýval dračí chvost. Po ľavej i pravej strane zaberali do hordy vzduchu obrovské krídla sfarbené do červena. Pozrel som pod seba. Po bielom kráľovstve oblakov sa jemne hadili lúče ranného slnka. Pôžitok z nádhernej scenérie mi prerušil pocit, že ležím na dračom krku. Chcel som sa posadiť, ale zadržali ma lanové popruhy. Predstava, že nevidím smer letu ani hlavu draka, ktorý nás nesie, ma výrazne znepokojovala. „P-prečo s-som zviazaný?“ „Cez noc si sa moc mykal, bál som sa, že vypadneš.“ „Cez noc?...“ – do hlavy sa mi náhle sunuli myšlienky poslednej noci. Kritický nedostatok kyslíka, drak... Drak! „Dostal si ma! Ten drak – na ňom si bol ty! Uniesol si ma!“ „Buď rád, že žiješ. Tí vojaci by ťa zabili. Dal si mi dosť zabrať.“ „Kto boli tí vojaci?“ „Teraz nie je čas ti to vysvetľovať.“ „A kedy bude? Prečo si ma uniesol? A vôbec, kde sme?“ Povzdychol si, naklonil sa ku mne a uvoľnil mi istenia. „Vo svete, kde si sa práve dostal, existuje veľa frakcií a rás. Navzájom sa bijú priatelia alebo sú voči sebe neutrálni. Vojaci, čo boli v krčme, sa s miestnymi drevorubačmi neznášajú, predpokladám, že ich vyvraždili a prezliekli sa za nich, aby ma mohli potom napadnúť. Už ma totiž dlhú dobu prenasledujú.“ Usadil som sa na sedle: „Prečo ťa prenasledujú?“ „To ti porozprávam naozaj inokedy.“ Zamyslel som sa. „Potrebujem vedieť, s kým cestujem.“
Ako sa tam vtedy na mňa zadíval... Elf sa jemne pousmial, pozrel na horizont a slnko mu vyfarbilo celú tvár. Chvíľku sa Žeby to bol predsalen elfov? Čo vtedy mohol vytušiť? tak pozeral a potom odvetil: „Cestuješ s rebelom.“ „To je Fird?“ – spýtal som sa. Sklopil som oči a zadumal sa. Veď rebel „Áno, - odvetil - odkiaľ to vieš?“ som vlastne aj ja ... „Všetko som sa podozvedal z tých kníh. Zatriasol som hlavu, aby som sa úplne To ti potom ešte všetko poviem.“ prebral, a otočil sa na sedle v smere jazdy. „Uhm.“ – súhlasne zatriasol hlavou - aj S dobrým pocitom som zistil, že všetky ja ti toho ešte veľa musím vysvetliť.“ moje veci sú pripútané o sedlo. Nadlhšie sa odmlčal a potom sa ozval: Znova som si preberal udalosti minulej „Pozri sa dole! Vidíš tú krásu?“ noci. Spadol som predsa do vody. Ako to, že Mračná, o ktorých som si myslel, že nad nie som mokrý? Keď som prehmatal každú nimi stále letíme, boli už takmer celé časť môjho obleku, položil som túto otázku roztrhané. Namiesto nich sa pod nami elfovi. zjavila prekrásna krajina. Ďaleko „Vysušil som ťa kúzlom.“ – odvetil. vzdialené štíty hôr po ľavici sa pomaly Kúzlom. Až teraz mi došli na um plamene a dlho ťahali cez kilometre lesov a osád až v izbe v hostinci. Obrovská ohnivá guľa k pobrežiu a moru po pravici. Bol som sa rútila na stenu, ktorú prerazila a trosky unesený. Hory boli nesmierne vysoké z nej ničili vojakov. Len mňa a jeho nie, a lesy pod nimi boli husté a tmavo zelené. lebo vytvoril okolo nás magickú bariéru. Zrakom som prechádzal celé pobrežie. Jasné. Bolo zväčša kamenisté, sem-tam boli „Takže ty si čarodej?“ nejaké skalné výklenky alebo zálivy. Až Mlčky prikývol. pri konci, pri jednom zálive, som zbadal šedé obrysy mesta. Bolo veľké a ťahalo sa V hlave som si zrovnával myšlienky. nevedno kam, kvôli rannému slnku, ktoré Elfský čarodejník. Rebel. Vymyslená nebolo ešte dostatočne ostré. postava sa stáva skutočnosťou. Neviem „Čo je to?“ – ukázal som prstom na črty prečo, ale usmieval som sa. Bol som mesta v diaľke. šťastný, že sa mi plní niečo, po čom som „Cieľ našej cesty, za chvíľu budeme na predsa túžil. Len ten začiatok nebol taký, tomto tu pahorku pristávať.“ Poukázal na aký som si ho predstavoval. lesnatý kopček asi 2 kilometre od mesta Častokrát mávam pocit, že sám seba a 300 metrov letu od nás. Názov mesta ma kŕmim naivnými myšlienkami, ale tentokrát momentálne nezaujímal. som ho nemal. Videl som to kladne a bol „Ako viem, že ti môžem veriť?“ – som sám zo sebou spokojný. Aby som spýtal som sa s obavami. S tvárou ako zahnal myšlienky, ktoré poukazovali, prečo skala sa na mňa pozrel a bez jediného by som spokojný byť nemal, začal som si slova mi do rúk podal vrecúško. Bolo prezerať draka. hnedé, kožené, navrchu zviazané šnúrkou. Mohutné svaly na krku sa každým Inak ničím zaujímavé. Už-už som sa chcel záberom krídel napínali, čím vytvárali určitý spýtať, ale predbehol ma. Otvoriť ho rytmus, ktorý vládol na celom tele draka. môžeš, až keď budeš na to súci alebo to Pravidelné vrznutie kožených popruhov budeš nutne potrebovať. Dovtedy ho a kývnutie krídel bolo dokonca príjemné. nechaj tak.“ Naklonil som sa trochu bokom a pozrel za Nemal som ako ustúpiť, nebolo cesty seba. Teraz som videl celé krídlové svalstvo späť. Toto malé vrecúško bolo to jediné, až po chvost. Bolo nádherné pozorovať pod v čo som mohol veriť. žiarou slnka červené, šupinaté telo, ako Rozhodol som sa súhlasiť a staviť na dynamicky zdoláva masy vzduchu. V rukách prázdno. Pridal som si vrecúško k mojím elfa som zbadal popruhy vedúce popod mňa vreckám a obviazal si ich o opasok. až k dračej hlave. Teraz keď som sa na ňu Nakukol som na môjho spoločníka. díval, ako bez pohnutia sleduje smer letu, „Keď budeme pristávať, chyť sa nezdala sa mi byť až taká nebezpečná. popruhov po boku! Drž všetky svoje Ako som sa tak na ňu pozeral, spomenul nástroje pohromade a keby sme sa som si, ako som kráčal krátko po mojom náhodou rozdelili, skús sa udržať stále ► príchode po lúke a vtedy som tam zbadal toho draka. Červený, zlatistý... Jak se vám líbí román Splnené sny? Ale, veď... Toto je predsa on! - Náhle som Co si o něm myslíte? Podělte se o své si uvedomil a okamžite som si to v hlave názory na našem fóru! začal zrovnávať.
Povídka
16
na jednom mieste, tak aby ťa nikto Zhlboka som sa nadýchol, uchopil pevne Elf zatiahol opraty a drak sa pustil nevidel, ja sa k tebe nejak dostanem. luk spolu s lanami a zakričal späť: strmhlav šialenou rýchlosťou dole... ■ Pripravený?!“ „Pripravený!“
Zvláštní setkání Sedmá část povídky Wotanovo bratrstvo Jakub Cepník Stál jsem sám uprostřed nekonečné sněhové pláně, v příšerné vánici. Zima byla tak nesnesitelná, že mě celé tělo doslova bolelo.Volal jsem o pomoc, ale ta nepřicházela. Sám v nemilosrdném objetí mrazu... Náhle jsem měl pocit, že jsem zaslechl jakousi tichou hudbu. Znělo to jako... varhany? Kde by se tu vzaly varhany? Pociťoval jsem asi největší strach, jaký se vůbec dá prožít. Náhle se pode mnou prolomila pevná půda a já se propadal do hlubin. Letěl jsem dlouho, nekonečně dlouho. A kolem mě se rozléhal škodolibý smích. Otevřel jsem oči, setřel si rukavicí pot z čela a oddechl si. Byla to jen další noční můra! „Už jste vzhůru?“ otočil se ke mně Kasowski. Kývl jsem. „To je dobře,“ řekl, „spatřili jsme před námi loď.“ Zmohl jsem se pouze na užaslé vydechnutí. Po několika dnech plavby studeným Barentsovým mořem se na nás konečně usmálo štěstí! „Je tu ale něco nepatřičného,“ pokračoval Kasowski, „ta loď je divná. Tipoval bych, že pochází dejme tomu z 19. století.“ To bylo zvláštní, mé nadšení však nepolevilo. Postavil jsem se, protáhl ztuhlé končetiny a vyběhl ven z podpalubí. Všichni již byli vzhůru, stáli na palubě a dívali se na plachetnici, která plula několik kilometrů před námi. Její posádka si nás zřejmě již všimla a loď zamířila naším směrem. „Dobré ráno,“ pozdravil mě profesor. Opíral se o stěžeň, zapisoval něco do jakéhosi sešitu a mračil se přitom. „Mám pocit, že tu něco nehraje. Podívejte se sám,“ půjčil mi dalekohled. Chvíli mi trvalo, než jsem loď na jednotvárné vodní ploše našel – dalekohled se mi třásl v rukou. Když se mi to ale povedlo, zamračil jsem se také. Kasowski měl pravdu. Ta plachetnice byla opravdu divná, vypadala jako z nějakého skanzenu. Byla dlouhá odhadem dvacet metrů, měla poměrně ploché dno a dva vysoké stěžně. Na jednom z nich se třepotala ruská vlajka! „Co na to říkáte?“ zeptal se profesor, když jsem odtrhl oči od dalekohledu.
„Zvláštní,“ odpověděl jsem, „opravdu zvláštní.“ „Kdo that ship spatřit první?“ zeptal se Gregory. „Já,“ řekla polohlasně doktorka Tobiasová. Až teď jsem si všiml, jak je bledá. „Co se stalo, doktorko?“ zajímal se profesor, který si toho zřejmě všiml také. „Dívala jsem se na obzor a náhle jsem spatřila takový světelný záblesk. A pak se tam objevila ta loď.“ Profesor se zamračil ještě víc, Kasowski zkontroloval, zda má nabitou pistoli, Gregory vešel do kajuty a začal tam vzrušeně rozmlouvat s Andrewem, který naši loď kormidloval. Jak se plachetnice přibližovala, postupně jsme rozeznávali další detaily. Všimli jsme si lidí v huňatých kožiších, kteří zmateně pobíhali po palubě. A pak už nastal očekávaný okamžik, kdy k sobě lodě přirazily. „My s nima jdeme promluvit, vy tu počkejte, kdyby se něco dělo,“ přikázal Kasowski. Pak už se společně s Gregorym vypravil na „jejich“ palubu. Protože dno plachetnice bylo o kus nižší než to naše, museli k tomu použít provazový žebřík. Napjatě jsme očekávali, co se bude dít. Poslouchali jsme tlumené zvuky ruštiny, které byly ovšem jen nezřetelné, takže jsme jim nerozuměli. Asi po půlhodině se naši vrátili. „Mluvil jsem s nima,“ řekl pomalu Kasowski. Všichni jsme na něm viseli očima a čekali, co bude následovat. „Prý je to ruská expedice, která se v roce 1912 vydala těžit uhlí na Špicberky. Jejich velitel – jmenuje se Vladimír Alexandrovič Ru...“ „Vladimír Alexandrovič Rusanov!“ skočil jsem mu do řeči, „o něm jsem slyšel. Byl to muž, který miloval sever, a když ho car poslal těžit uhlí na Špicberky, využil příležitosti a na vlastní pěst se vydal hledat severní cestu do Asie. Na své lodi Herkules byl společně se svou francouzskou snoubenkou Juliettou Jeanovou a devítičlennou posádkou. Poslední zpráva o jeho výpravě pochází z roku 1913, pak jako by se po ní slehla zem.“ Kasowski znatelně pobledl: „Odkud to proboha můžete vědět?“ „Studoval jsem dějiny na Karlově univerzitě. Tohle je skutečná historická událost.“ „Jenže to bylo před sto lety. Můžete mi kurva vysvětlit, kde se tu ta loď teď vzala?“ přestával se Kasowski ovládat. „Klid, Arture,“ vložil se do toho profesor, „co ti
ještě řekli?“ „Prý dopluli až na ostrov Kolosovikh asi šest set kilometrů východně od Nové země. Jejich situace byla zoufalá, docházely jim zásoby a venku byl strašný mráz. Rozhodli se, že se pokusí vrátit. Cesta zpátky byla ještě příšernější. Několik členů posádky – byla mezi nima i ta ženská – onemocnělo nějakou neznámou chorobou a umřeli. Rusanov to ale nevzdával a po několika měsících se mu povedlo doplout až sem.“ Chvíli nikdo nic neříkal. Ticho prolomil až Andrew: „Co jsme teď dělat?“ „Musíme jim pomoct,“ rozhodla doktorka, „nemají co jíst a také potřebují léky.“ „Souhlasím,“ připojil se k ní profesor. „Já také,“ ozval jsem se. „Dobře,“ kývl Kasowski, „jdu se s nimi domluvit.“ Opět se spustil na jejich palubu a za chvíli se vrátil společně s mužem s hustým tmavým plnovousem a lysinou na čele. „Meňá zovut Vladimír Alexandrovič Rusanov!“ představil se nám a postupně nám všem podal ruku. Měl pevný stisk. Pak se otočil ke Kasowskemu a řekl mu několik vět v ruštině. „Říká, že děkuje za naši nabídku. Jeho posádka s námi prý ráda dopluje do Evropy a tam se za naši pomoc bohatě odmění,“ překládal profesor. Náhle zafoukal vítr a spustil se déšť. Podíval jsem se na oblohu a uvědomil jsem si, že to vypadá na pořádnou bouřku. „Rychle pojďte k nám na palubu, Herkula tu musíme nechat. Vezměte s sebou jen to nejdůležitější,“ zavelel Kasowski – samozřejmě rusky. Rusanov kývl a hbitě sešplhal na palubu Herkula. Začal rozdávat rozkazy a já jsem fascinovaně sledoval, jak se loď hemží námořníky vynášejícími z podpalubí bedny, pytle a různé menší předměty. „Složte to do té kabiny,“ navigoval je profesor. Blesk a následné zahřmění nám připomnělo, že není času nazbyt. Za chvíli se zvednou vlny a na zachraňování důležitých věcí nebude ani pomyšlení. „Nam móžno vyjti v móre,“ oznámil po chvíli Rusanov. „Konečně,“ oddechl si již poměrně nervózní Kasowski. Andrew vlezl společně s profesorem-navigátorem do kajuty a motor lodi zabral. Rusanov se naposledy ohlédl za Herkulem. Měl v očích slzy. ■
Magic: the Gathering
17
Zendikar Adam Cepník Na internetu se nedávno začaly objevovat zajímavé informace o novém blocku (s Alarou to samozřejmě nemá nic společného) se zajímavým názvem – Zendikar. Na Černém rytíři se kromě předobjednávek na různé balíky žádné údaje neobjevily a na Magiccards.info už vůbec ne. Přesto jsem ale informace o Zendikaru našel. Zajímavé je už heslo edice – Smrtelná nebezpečí, úžasné poklady. Karet z této edice na internetu mnoho nebylo – ale to málo, co jsem našel doopravdy stálo za to. V této edici by se měli objevit tři noví planeswalkeři, zatím však není úplně jasné, kdo to bude. Nejspíše nás však čeká jeden upír (má se jmenovat Sorin Markov), Chandra Ablaze a nakonec Nissa Revane. Zajímavé budou v Zendikaru i landy (země). Obyčejné země budou jen v intro-
packu a všude jinde budou full-arty (tj. karta bez textového pole). Stejně jako ve znaku edice, podivný jehlanovitý obelisk se objevuje i na ilustracích (i na nějakých landech). Podle toho by se tedy dalo odhadovat, že bude hrát v Zendikaru nějakou větší roli. Souvisí to dost možná i s názvem knihy (knihy s příběhem Zendikaru) - Zendikar: In the Teeth of Akoum (V zubech Akoumu). Za zajímavost bych považoval i odstranění Wrath of God a jeho nahrazení kartou Day of Judgment – je to vlastně totéž. Dále se v Zendikaru objevila „nová“ funkce – landfall. Znamená to, že nějakou abilitu můžete zahrát jen ve chvíli, kdy vykládáte do vaší kontroly nějakou zemi.
stačí. Avšak nevylučuji, že se v příštím čísle k Zendikaru vrátím a bude zde i soupis nejlepších karet (jako obvykle). Teď jsou však údaje o této edici trochu nejsané a nepotvrzené. Těšte se, až se Zendikar objeví na pultech našich obchodů! ■ Zdroj: www.temnystrelec.cz
www.hraj.cz
Obrázek: www.hraj.cz To je bohužel pro dnešek vše – možná by jsem ještě z internetu dokázal vyždímat více informací, ale myslím, že toto jako úvod
Planechase Jan Holan Ti, kdo sledují zprávy okolo Magicu nebo alespoň pravidelně navštěvují internetové obchody, si již jistě povšimli, že Wizardi vymysleli zase něco nového. Jmenuje se to Planechase a já vám to zkusím představit. Z Planechase zatím vyšly čtyři předkonstruované balíčky, z nichž každý obsahuje kromě šedesátikaretního balíčku (ve kterém je osm rare karet místo obvyklých dvou) také deset Plane karet a planeswalkovací kostku. Názvy balíčků jsou Metalic Dreams, Elemental Thunder, Strike Force a Zombie Empire. Cena balíčku se pohybuje mezi čtyřmi a pěti stovkami. Nejprve si projdeme Plane karty. Toto nové rozšíření má v podstatě představovat cestování mezi různými sférami. Každá Plane karta představuje jiné místo. Díky tomuto rozšíření se bude moci hrát ve dvou až šesti hráčích. Každý má kromě svého normální balíčku také Planar balíček tvořený Plane kartami, ve kterém musí být minimálně deset karet a žádná se nesmí opakovat. Z toho vyplývá, že zatím může být v Planar balíčku maximálně čtyřicet karet. Každá karta má jméno, typ a podtyp – tak jak na to jsme zvyklí. V podtypu má mimo jiné uvedeno, kde se lokace nachází. Najdete zde Dominarii, Mirrodin, Ravnicu či třeba Alaru a
Kamigawu. Dále na kartě najdete znak edice. Každá karta má také dvě nebo více schopností. Horní schopnost, pokud není uvedeno jinak, je aktivní po celou dobu, co leží karta v command zóně. Druhá schopnost je ovlivněna chaosem (vysvětlím později). Hra začíná naprosto normálně – máte dvacet životů, lížete si sedm karet atd. Než ale začnete hrát, první hráč otočí vrchní kartu ze svého Planar balíčku a umísti ji do command zóny (Zóna velení). Tato zóna je naprosto mimo hru a nesmějí do ní zasahovat žádné jiné karty než Plane. Plane karty nejsou permanenty, a proto nemůžou být zničeny či ovlivněny (ovšem může být přerušen či ovlivněn jejich efekt). Najednou může být v zóně jen jedna karta. Command zóna je společná, aktuální Plane vlastní ten hráč, který je zrovna na tahu. Pokud karta působí jen na nějaké cíle (targets), vybírá je aktuální vlastník. Během svého kola může hráč hodit kostkou. Je šestistěnná a má čtyři strany prázdné. Na jedné je symbol planeswalkerů (ruka) a na druhé symbol chaosu (vír). Jak jsem již řekl, hráč si vybere, jestli chce nebo nechce házet. První hod je zdarma, druhý za jednu manu, třetí za dvě, čtvrtý za tři atd. Platí tedy, že
můžete házet, jak se vám zlíbí a dokud máte manu. Pokud vám padne prázdná strana, nestane se nic. Pokud vám padne symbol chaosu, spustí se chaos abilita. A pokud vám padne symbol planeswalkera, spustí se plane abilita (to neplatí pouze u začáteční Plane karty) Poté dá tuto kartu na spodek svého balíčku a hráč, který je zrovna na tahu, dá vrchní kartu svého Planar balíčku do command zóny. Tak, to je snad vše. Přeji hodně zábavy při hraní Planechase. ■ Zdroj, obrázek: www.wizards.com, www.cmus.cz, www.cernyrytir.cz
Deskové hry
18
Princové z Machu Picchu Jakub Dobal (Tento článek pochází ze stránek Frodovy deskové hry – www.deskovehry.blogspot.com – a je v Camelotu zveřejněn se svolením autora) Počet hráčů: 2-5 Doporučený věk: od 12 let Délka hry: 90-120 minut Autor: Mac Gerdts Rok vydání: 2008 Výrobce: PD Games, Rio Grande Games Jiný název: The Princes of Machu Picchu, Die Prinzen von Machu Picchu Obvyklá cena: cca 990 Kč Herní systém: ekonomická strategie, hráči prochází plán, vstupem na pole aktivují akce Čeština: hra není lokalizovaná do češtiny, herní materiál neobsahuje žádné texty, pravidla jsou k dispozici v němčině a angličtině Princové z Machu Picchu jsou další pěknou hrou, kterou připravil Mac Gerdts a představil v Essenu 2008. Možná jste už vyzkoušeli například jeho Imperial. Machu Picchu se od předešlých her liší, nevyužívá autorův oblíbený rondel. Tentokrát každé políčko na plánu aktivuje nějakou akci. Tématem vás hra zavede do Jižní Ameriky v období "conquesty", dobývání Španěly před pádem říše Inků. Hra patří mezi komplexní hry pro zkušenější hráče a přináší řadu originálních mechanismů. Ve hře představujete incké prince, kteří se uchýlili do hor, aby unikli španělským dobyvatelům. Jejich lid pracuje, aby zajistil všechny suroviny potřebné k životu - kukuřici, lamy, koku, keramiku, látky. Princové pak najímají kněží a ti obětují bohům. Pokud se jim podaří připravit včas dostatek obětí (je najato všech patnáct kněží či jsou vybrány všechny obětní karty), Inkové zvítězí. V opačném případě Španělé město objeví a obsadí. To jsou také dvě možné cesty ukončení hry. Určí, jakým způsobem bude hra vyhodnocena a který z hráčů zvítězí. Hrací plán města Machu Picchu je rozdělen do patnácti čtvrtí - hracích polí, kterými prochází figurka prince každého hráče. Hráči volí pole, na které vstoupí, podle toho, jakou akci chtějí provést. V pěti čtvrtích se produkuje zboží. Díky zboží mohou hráči umisťovat do čtvrtí své Inky, aby pro ně pracovali, a najímat kněží, aby obětovali bohům v chrámech Slunce, Pumy a Kondora. Ve svém tahu realizuje hráč jen jednu akci. Většinu polí na plánu je možné aktivovat jen jednou. Hráči proto musí dobře naplánovat sled
svých akcí i s ohledem na to, kde stojí a co polí. dělají ostatní. Náhoda je ve hře malá. Je dána obětními Nad městem vede cesta stoupající na vrchol kartami, které hráči získávají. Ty mají hory. Pokaždé, když váš zvěd dosáhne dvojí roli v závislosti na zakončení hry. vrchu, obdržíte obětní kartu. Za tyto karty Karty jednak zobrazují různé prvky hry, získáte na konci hry body, které rozhodnou jako zboží, kněze, jednak určitý počet o vítězi hry. Proto během hry usilujete o to, zlatých sošek. Na konci hry vynásobíte abyste jich získali co nejvíce. Při výstupu na počet každého prvku na svých kartách horu nejvíce pomáhají oběti (obětují se počtem Inků na příslušném poli hracího lamy). Hra umožňuje řadu strategií a plánu. Tak získáte své výsledné skóre. poskytuje velký prostor pro rozhodování. Sošky spočítáte jen v případě, že hra Není proto zcela jednoduché vybrat skončí příjezdem Španělů. Potom hráč s optimální postup, který povede k vítězství. největším počtem sošek své skóre ztrojnásobí, druhý zdvojnásobí. Při tomto Počet tahů v kole není omezen, záleží jen na scénáři konce hry může být výsledek hráčích. Hrát mohou, dokud chtějí realizovat trochu loterie. Na druhou stranu záleží na nějaké akce. Pokud hráči třikrát pasují, bez tom, jakou strategii který hráč zvolil. ohledu na to, zda se jedná o stejného nebo různé hráče, nastane noc, která ukončí Pravidla hry jsou k dispozici v angličtině pracovní den a kolo. Španělé přijedou na a němčině, stejně tak i oboustranný hrací konci devátého dne. Dobře je tak vidět, jak plán a nápovědní kartička pro každého hráče. Pravidla jsou srozumitelná, ale se blíží konec hry. připravte se na to, že první hra bude Machu Picchu obsahuje poměrně dost výuková. Hru si užijete při dalších herního materiálu. Většinou má několikerý partiích. S každou novou hrou budete účel. Lama slouží k obětem, ale i k objevovat nové možnosti a strategie. rychlejšímu pohybu po plánu. Kukuřici Doporučuji hrát ve třech či čtyřech, ale i budete používat jako zboží, zastupuje však ve dvou a pěti lidech je hra dobře hratelná. také platidlo, na tržišti můžete nakupovat Počítejte spíše s delší hrou okolo dvou různé zboží za aktuální cenu. Zboží je hodin. krásně zpracováno, je vyrobeno ze dřeva a tvarově a barevně dobře odlišeno. Kukuřice Hra Machu Picchu patří ke středně a další žetony jsou z kartonu. Graficky je hra obtížným strategickým hrám. Její velmi dobře připravena. Na plánu je jen mechanismy velmi dobře fungují. potřeba si dát pozor na hranice jednotlivých Doporučuji ji vaší pozornosti. ■
Deskové hry Záhada
18 19
Machu Picchu Jiří Šika (Tento článek pochází ze stránek www.tajemstvi.mysteria.cz a je v Camelotu zveřejněn se svolením autora)
Vysoko v peruánských Andách, na skalnatém výběžku, z něhož po obou stranách spadají hluboké srázy, vystupuje z mraků citadela Machu Picchu. Lid, který ji vybudoval, již dávno vyhynul a město upadlo v zapomenutí. Znovu objeveno bylo až ve 20. století, čtyři sta let po svém zániku. Zhruba stokilometrovou vzdálenost z peruánského Cuzka do Machu Picchu urazí dnešní cestovatel vlakem či autobusem za pár hodin. V roce 1911 si americký historik a archeolog Hiram Bingham razil cestu údolím řeky Urubamby k dnes tak slavným rozvalinám celých pět dní. Měl za to, že objevil inckou pevnost Vilcabambu,město, které bylo srovnáno se zemí v roce 1572, kdy Španělé dobývali říši Inků. Později se Bingham pokusil vyjádřit alespoň cosi z ohromení, které v něm nález vyvolal. Prohlásil, že si tehdy připadal jako v „neuvěřitelném snu“. Bingham si nedal vymluvit, že objevil Vilcabambu a že tím splnil původní cíl expedice do Peru, kterou zorganizoval s přispěním Yaleovy univerzity. Dnes však odborníci tvrdí, že Vilcabamba bývala v Espiritu Pampa v severozápadním Peru. Poměrné malé opevněné město objevené Binghamem Inkové pravděpodobně opustili ještě před zničením Vilcabamby. Město se dochovalo ve vynikajícím stavu. Z toho lze soudit, že je Španělé, kteří si vysloužili pověst plenitelů všech sídel, na něž narazili, asi nikdy neobjevili. Navíc v jejich podrobných kronikách není o Machu Picchu ani zmínky. Binghamova výprava narazila na Machu Picchu dosti náhodně. Když se její účastníci utábořili v kaňonu u řeky, setkali se s rolníkem, který jim řekl o zbytcích starého města na nedaleké hoře zvané Machu Picchu („starý vrcholek"). I když mu Bingham příliš nevěřil, druhý den se s celou výpravou i s oním rolníkem vydal džunglí směrem k hoře. Po více než šestisetmetrovém stoupání nalezla skupina poblíž vrcholu kamennou, několik set metrů širokou terasu, nad níž se tyčily zdi z bílé žuly. Přestože byly porostlé hustou vegetací, účastníci výpravy si povšimli dokonalého řemeslného zpracování zdiva. Bingham si zapsal: „Pomalu jsem si uvědomil, že ona zeď s přilehlým půlkruhovým chrámem nad jeskyní patří k nejkrásnějším kamenickým dílům světa.“ Komplex Machu Picchu je ve všech ohledech mimořádný, mimo jiné i proto, že jeho budovatelé neměli ani železné
nástroje, ani tažná zvířata. Nedospěli ani k vynálezu kola. Za rok se Bingham na Machu Picchu vrátil, vykácel porost a zahájil vykopávky. Objevil mnohavrstevný komplex náměstí, lázní, nádvoří, vodních kanálů, domů, paláců a chrámů. Při stavbě bylo použito obrovských dokonale opracovaných žulových kvádrů bez použití malty. Kvádry do sebe tak přesně zapadaly, že mezi ně nebylo možné zarazit ani čepel nože. Kameníci každý opracovali tak, že měl větší počet pravoúhlých hran. Po usazení do zdiva se tak stal dalším stavebním kamenem obrovské skládačky. Tato konstrukce značně zvýšila stabilitu zdi, která hraje významnou roli v tektonicky neklidných oblastech, jako jsou Andy. Poloha města v sedle mezi dvěma horami (Machu Picchu a Huayna Picchu) je dokonale chránila před útočníky. Z prudkých srázů se nabízí nádherný pohled do úzkého kaňonu řeky Urubamby, jímž by museli nepřátelé projít na cestě do inckého hlavního města Cuzka. Lze předpokládat, že národ, který vybudoval říši rozsahem srovnatelnou s římskou, dokázal strategicky výhodné polohy plně využít. Machu Picchu vzniklo někdy v 15. století. Pravděpodobně v něm žilo asi 1000 obyvatel - kněží, šlechticù i dělníků. V jeho vysoce strukturované společnosti měl každý přesně stanovené povinnosti, práva a výsady. V domech na dolních terasách, postavených z nahrubo opracovaných kamenů, žili běžní obyvatelé, zatímco na vyšších terasách stály domy a úřadovny šlechty. Západně od města je posvátná plošina Intihuatana („kůl k uvázání Slunce"). Z tohoto nijakého nepravidelného útvaru vyčnívá nevysoký kamenný sloup. S Intihuatanou sousedí dva prosté chrámy, chrám Tří oken a Hlavní chrám. Pravděpodobně neměly střechu,
aby kněžím nic nepřekáželo v pozorování oblohy. Inkové považovali Slunce i Měsíc za božstva. Nejvíce uctívali Intiho (boha Slunce). Považovali jej za předka vládnoucího císaře a otce všech Inků. Inti byl manželem a bratrem Luny (říkalo se jí Mama Quilla), jíž sloužily hvězdy a planety (s výjimkou Venuše, která měla rovněž božské postavení). Aby se Inti v příštím roce vrátil, byl při slavnosti zimního slunovratu symbolicky připoutáván ke sloupu Intihuatana. Při slavnostech na jeho počest mu Inkové běžně obětovali nejen zvířata, ale i děti. Inkové pravděpodobně Machu Picchu opustili ještě předtím, než v roce 1533 do jejich hlavního města Cúzká dorazili Španělé. Konkrétní příčinu oné náhlé evakuace však neznáme. Soupeřící kmeny uvnitř incké říše spolu často vedly války, které někdy končívaly vyhlazením celých komunit. To nebo snad zničující epidemie mohlo být příčinou opuštění města. Snad je zničila tak strašná morová rána, že na ně úřady uvalily trvalou karanténu. Pravděpodobně se nikdy nedovíme, proč bylo záhadné incké mìsto opuštěno. Asi i proto nás Machu Picchu, jedno z nejúžasnějších archeologických nalezišť světa, dodnes tak fascinuje. ■ Fotografie: www.wikimediafoundation.org
Historie
20
Třicetiletá válka – Část druhá Anna C. V Evropě se rozhořívává válka. Hlavní válčící země: Rakousko, Španělsko na straně katolické, na druhé straně Nizozemsko, Anglie, Švédsko, Dánsko a Německo (tam se vytváří Protestantská unie, proti ní stojí Katolická liga). Významní velitelé: v české válce Thurn a Mansfeld, později dánský a švédský král na straně protestantské, ke katolickým velitelům patřili např. Bukvoy, Maxmilián Bavorský, maršál Tilly a hlavně Valdštejn. Albrecht z Valdštejna (1583 – 1634) je nevětší vojenská osobnost třicetileté války. Udivoval svou energií, odvahou, organizačními schopnostmi, vojenskou genialitou, ale také nelidskostí, bezohledností, samolibostí, lačností po majetku a bezcharakterností. Původně nekatolík byl za českého stavovského povstání na straně rebelantů, ale bez jakýchkoliv skrupulí a morálky přechází ke katolictví, když vycítí, kdo získá převahu. Jeho vojenská kariéra stoupá velmi strmě. Z příslušníka chudé šlechty se postupně stává cestou výhodných sňatků z rozumu, dezercí, zrady, finančních machinací, výhodného podnikání atd. obrovský boháč. Jeho dlužníkem se často stával i sám císař. Ve vojenské kariéře velmi rychle postupoval výš a výš – až k hodnosti generalissima císařské armády. Jeho věčný dlužník Ferdinand II. mu udělil titul vévody frýdlantského. Jeho vlastní vojsko čítalo sto tisíc mužů, jeho majetek v Čechách byl úctyhodný. Centrem svého panství učinil Jičín v Čechách. Byl druhou osobností hned po císaři. Ale jak už to u nás bývá, jeho úspěchy a bohatství vyvolaly závist, od počátku své kariéry musel čelit mocné opozici. Nakonec byl u císaře obviněn z paktování se se Švédy. Roku 1633 proběhla v Jičíně zajímavá schůzka. Významní čeští emigranti nabídli Valdštejnovi vojenské vedení proti Habsburkům a hovořili o jeho možnosti stát se českým králem. Valdštejn váhal. V následujícím tažením proti Sasům, Braniborům a Švédům v roce 1633 volí zdržovací taktiku, a tak se proti němu spikli generálové a důstojníci. Albrecht z Valdštejna je zbaven velení a císař ho káže zabít. 25. 2. 1634 je Valdštejn spolu s několika důstojníky zavražděn v purkrabském domě v Chebu. Jak se později ukázalo, v době své smrti měl už před sebou vzhledem ke své dlouholeté nemoci jen několik týdnů
Albrecht z Valdštejna života. Byl pochován v hrobce chrámu sv. Anny v Mnichově Hradišti. Majetky zavražděných byly konfiskovány. Jen pozůstalost po Valdštejnovi představovala asi deset milionů, takže jeho jediná dcera, která počítala se stotisícovým věnem, nedostala nic. A císař nemusel platit své obrovské dluhy! Po Valdštejnově smrti nastává druhá polovina třicetileté války. Dosud šlo v podstatě o boje mezi katolickým jihem a protestantským severem. Tento ráz se postupně vytrácí a začíná jít o válku „každého s každým“, válčící tábory se přeskupují, mžikem se ocitají po boku dosavadních protivníků (například Sasko bylo zpočátku na straně Habsburků, pak
spojencem Švédů a skončilo zase v táboře katolíků). Po smrti Albrechta z Valdštejna a Gustava Adolfa (ten padl v bitvě u Lützenu roku 1632) nabývá válka pozičního charakteru, dostavuje se všeobecná únava a demoralizace, dochází k nekonečnému násilí na civilních obyvatelích a k neslýchané brutalitě. Období let 1635 až 1648 je nejdelší a nejkrutější. Válka se proměnila ve sled loupeživých tažení za kořistí. Roku 1636 proběhla bitva u Witzbachu, v níž švédský generál Banér dosáhl přesvědčivého vítězství nad císařskou a saskou armádou. Na jaře 1639 se bojové akce přenášejí hlavně na území Čech. Vojáci se zde při vymáhání proviantu dopouštějí nebývalého násilí na obyvatelstvu, což ►
Historie
21
je proti příkazům generála Banéra. Proto bylo švédské vojsko přijímáno s nenávistí. Vydrancováno a vypáleno bylo na šest set měst a obcí. Teprve na podzim roku 1639 byli Švédové vyhnáni ze země, ale ještě dvakrát se vrátili, takže drancování nemělo konce. V letech 1639 až 1643 postihly naši zemi tři útočné vlny. Všechny měly hrozivé následky. Konečně přišla mírová jednání a po třiceti letech zmlkly zbraně, ale ne zcela. Tato jednání probíhala ve vestfálských městech Münsteru a Osnabrücku a trvala několik roků. V lednu 1648 jako první uzavřeli separátní mír Španělé a Nizozemci. Definitivní mírová smlouva byla podepsána 24. října 1648, tzv. vestfálský mír. Byl kompromisem dosaženým po několikaletém vyjednávání a dá se říci, že byl první velkou evropskou smlouvou moderní doby, která přinesla zubožené Evropě úlevu. Klíčové problémy, které válku vyvolaly, však celkem vyřešeny nebyly. Ratifikační listiny si smluvní strany vyměnily až v únoru 1649 a dohadování o jejich konkrétní realizaci se táhlo až do června 1651. To bylo důvodem, proč některá česká a moravská města zůstávala obsazena Švédy (např. Olomouc). Jejich přítomnost v Praze měla za následek bezohledné rozkrádání kulturních pokladů (zmizela například podstatná část rudolfinských sbírek, zabavena byla strahovská knihovna apod.). Tyto poklady se k nám už nikdy nevrátily. Při mírových jednáních se zapomnělo na Čechy, na situaci pobělohorské emigrace. Ta byla tudíž odsouzena dožívat a umírat v exilu, takže se její svazky s domovem zcela zpřetrhaly. Byl dán souhlas s úplnou rekatolizací země. Habsburská nadvláda a zásada jediného povinného náboženství byla mezinárodně uznána. Návrat k předbělohorským poměrům se tedy nekonal a všechny naděje byly zmařeny. Třicetiletá válka začala v Čechách roku 1618 a skončila roku 1648 opět v Čechách. Ještě týden po uzavření míru v Praze tekla krev. Teprve 31. října byly boje po tříměsíčním obléhání ukončeny porážkou Švédů. Důsledky třicetileté války:
Švédský král Gustav II. Adolf Byla velmi nákladná a ničivá, vojska plenila celé oblasti, vše bylo poznamenáno surovostí a bezcitností. Došlo k obrovským populačním ztrátám, jen země Koruny české ztratily třetinu obyvatel. Ztráty byly na frontách i v zázemí. Všude vládl hlad, násilí, epidemie, zcela byly rozvráceny kultura a školství, venkov byl naprosto zničený, pravidelně docházelo k loupežím a zbojnictví, lidé zcela zpustli, dlouhou dobu znali jenom ničení a smrt. Vykazuje se více než třetinový úbytek materiálních hodnot. Samotná Praha měla o třetinu méně obyvatel než před válkou (kolem roku 1650 to bylo 27 000 obyvatel). Německo bylo v ruinách, vznikly nové samostatné státy – Nizozemsko a Švýcarsko.
Knihy:
•
• Toulky českou minulosti, svazek 3 a 4, Baronet 1994 – 1995, autor: P. Hora
•
Posílily se pozice Francie a Švédska, Německo se rozdrobilo na tři sta malých států. Habsburkové ztratili moc. Anglická historička Wedgewoodová napsala: „Třicetiletá válka byla absolutní katastrofou, protože nebyla nijak nutná a na jejím konci nebylo prosazeno žádné právo... morálně škodlivá, hospodářsky ničivá, společensky degradující, ve svých příčinách zmatená, ve svém průběhu nestálá a ve svých výsledcích marná zůstává vynikajícím příkladem nesmyslného konfliktu v evropských dějinách.“ ■ Obrázky: www.wikimediafoundation.org
Encyklopedie Dějiny světa, Ottovo nakladatelství 1991 Československá vlastivěda, 2. díl, Orbis Praha 1963
Historie na vlastní kůži
22
Závěr Stanislav Cepník st. Pro ilustraci uvádím několik příběhů z před soud. Ten byl v novinách uveden jako rodinného prostředí lze předpokládat, že druhé poloviny 20. století. proces s průmyslníky. ke straně nemá kladný poměr. Z jeho charakteristických vlastností zvlášť nutno Spolu s Martinem Kozákem byli zatčeni vyzdvihnout jeho náboženskou otázku, 1. První znárodnění z r. 1945 se týkalo dolů, jeho dva zeťové za to, že svého tchána jelikož pravidelně každou neděli velkých průmyslových podniků, bank a neudali, dále jeho přítel z okresu, protože navštěvuje bohoslužby ve vzdálené obci v pojišťoven. mu předčasně oznámil odebrání honebního římsko-katolickém kostele. Jeho rodiče, K druhému znárodnění došlo po únoru lístku, a vedoucí jeho obchodu. hlavně matka jest též nábožensky 1948 a týkalo se, pokud si vzpomínám, Výsledek soudu: Martin Kozák byl založená a jeho otec býv. pravicový podniků, které zaměstnávaly více než 30 odsouzen na 8 let vězení, jeho přítel z sociální demokrat, nyní příslušník strany zaměstnanců. okresu na 5 let (ve vězení zemřel na KSČ v závodní organizaci se též nikterak rakovinu), jeden zeť na 2 roky (po odvolání politicky neprojevuje, žádné akce Uvedu příběh z našeho blízkého na 14 měsíců), druhý zeť na 1 rok (po nenavštěvuje. Rovněž při významných rodinného okruhu. odvolání na 7 měsíců). Vedoucí obchodu byl dnech rodiče nevyvěsí ani vlajku ani Martin Kozák z Blovic, syn hrobaře a osvobozen. Vězení si odpykávali v Plzni, výzdobu v oknech nemají. Z celkového kostelníka, vyučený zámečník založil s pak v cihelně v Černicích. jest zřejmo, že nemají zájem o lidově panem Ledajaksem a (nemýlím-li se) demokratický řád a proto není záruka, že panem Vodrážkou podnik LEKOV Kozáka pustili za 4 roky, dali mu byt v Plzni jejich syn by mohl býti učitelem dětí, jenž (LEdajaks, KOzák a snad Vodrážka). (o svůj domek v Blovicích přišel) a mají být dalšího upevňování dalšího Pravděpodobně Ledajaks se byl předtím zaměstnali ho v plzeňské Škodovce u učňů. socialistického zřízení. porozhlédnout v USA. Kupodivu nezatrpkl. Zemřel v osmdesáti Podnik prosperoval, dostával zakázky i z letech. Jeden zeť emigroval v roce 1968 do Podepsáni: tajemník a předseda MNV Blízkého východu (vyráběl například Švýcarska, druhý pracoval až do důchodu v (Pozn. o mém otci: Při slučování soc. elektr. vrtačky a další strojírenské investičním oddělení plzeňské papírny. dem. strany s KSČ byl otec jako býv. soc. výrobky). demokrat zařazen mezi kandidáty KSČ. Po určité době se společníci v dobrém ●●● Lhůta byla dvouletá. Když už se otci táhla rozešli, Ledajaks si ponechal LEKOV, pět let, zaradoval se, že ho nepřijmou, Kozák si založil podnik na opravu hosp. 2. protože se ničeho nezúčastňoval, ani strojů, také velmi dobře prosperující. V V Tlučné u Plzně byl v 50. a 60. letech členských schůzí. Místní organizace ho době 2. světové války, kdy byli lidé předsedou J.B., původně důlní zedník- sice nepřijala, z čehož měl radost, ale odváděni na práci do Německa, přijal údržbář a zároveň drobný zemědělec. Měl přijala ho organizace v podniku, kde Kozák řadu dalších zaměstnanců (jeho pouze kravský potah. Byl vysoký, robustní, pracoval. Při prověrkách v 70. letech mu podnik byl důležitý pro fungování chodil jakoby rozvážně, dalo by se říci, že se opět vytýkali nečinnost a lhostejnost a hospodářství), aby nebyli odvedeni na tak trošku klátil. Jako zemědělec nepatřil k varovali ho, že by na to mohly doplatit práci do Říše. V té době měl 60 nejpilnějším. Obec byla poddolována, jeho děti. V tom okamžiku jim otec hodil pracovníků. Po válce snížil po dohodě s některé domky se trhaly a J.B. byl jako legitimaci na stůl a odešel. Tím jeho nimi jejich počet na původních 30. zaměstnanec šachty posílán k jejich opravě. nechtěné členství v KSČ k jeho velké Martin Kozák byl v Blovicích oblíbený. Na opravy chodil mezi osmou a desátou úlevě skončilo.) Byl členem mysliveckého spolku, hony hodinou dopolední, domů se vracel před nadevše miloval, stejně jako pravidelné polednem. „Voni nám hovno platí,“ O obsahu posudku z MNV jsem se veselé posezení u piva se svými přáteli. omlouval svou kratičkou pracovní dobu. dověděl nepřímo. V říjnu mě zavolali na Ujal se sirotka, později mu svěřil i svůj Když už jako předseda MNV promluvil rektorát před jakousi komisi a ptali se mě, menší obchod. občas na veřejnosti, lidé se docela dobře jak často a proč chodím do kostela. Řekl Při druhé vlně znárodňování sám (na radu bavili. „Mluvim, jak mi zobák narost,“ jsem, že občas, protože mám rád varhany svých přátel) nabídl svůj podnik k reagoval na obecné veselí posluchačů. (to byla pravda), a že mám-li jako češtinář znárodnění. Přece jenom si ale u svých dobře učit literaturu, neobejdu se bez příbuzných uschoval několik beden Když jsem byl přijat ke studiu na vysoké znalosti bible jako inspiračního zdroje kuličkových ložisek a jiných drobných škole (rok 1955), poslal za mnou tento mnoha uměleckých děl. součástek, protože věřil, že komunismus posudek (uvádím jeho doslovné znění i s nevydrží. chybami): Tím to skončilo. Byli skvělí, ze školy mě K Vašemu dotazu Vám sděluji, že nevyhodili, jen mi do kádrových materiálů Pak mu oznámil jeho kamarád z okresního jmenovaný pochází z dělnické rodiny, ale na napsali, že mám být sledován a národního výboru, že už nedostane veřejnosti se projevuje jako osoba z lepší převychován. honební lístek na další sezónu. Kozák se společnosti. V organizaci ČSM není znám. neprozřetelně šel zeptat proč, ale to už Na schůze nechodí, rovněž veřejného života Když jsem už po vysoké škole potkal při začaly další akce proti němu. Někdo se v obci nezúčastňuje. Pokud se týká návštěvě rodičů onoho předsedu MNV, oznámil, že si ukryl před znárodněním manuální práce dosud neprojevil ochotu ptal se, u jakého stroje dělám. Odpověděl nějaké součástky (ač byly jeho). Byl zúčastnit se nějaké brigády na práci MNV jsem mu, že učím. Zarazil se, ale jinak označen za nepřítele a zatčen a postaven nebo u JZD v obci. Po stránce politické se nereagoval. ► nikterak neprojevuje a podle jeho povahy a
Historie na vlastní kůži Asi po půl roce kantořiny na SPŠ zeměměřické mě k sobě zavolal ředitel Ing. Procházka a řekl: „Jdi do ředitelny, je odemčená,já budu asi hodinu pryč. Na stole leží všechny posudky na tebe. Nemám je spočítané, nepoznám tedy, když bude nějaký chybět.“ Ten z MNV jsem si odnesl. Posudky od našich tří sousedů z obce byly zcela opačné. Určitě největší význam měl posudek od V. Kočárka, který byl členem rady MNV a věděl tudíž, co mi předseda do posudku napsal. On sám uvedl, že má náboženská výchova byla silně ovlivňována babičkou, a protože ta nedávno zemřela, tento vliv pominul.
bude po osmé hodině slavnostně zahájen nový školní rok. Osoby: A podplukovník F.S., letec, pak náčelník vojenské katedry vysoké školy, po jejím zrušení už jako důchodce zaměstnanec Čsl. aerolinií, vstřícný a vzácný člověk. B začínající kantor, absolvent oné vysoké školy.
A: jde kolem do aerolinií B: Dobrý den,pane plukovníku. A: Dobrý den, ty tady učíš? (B znal všechny posluchače jménem) A co tady dělá támhleten chlap? (ukázal hlavou) B: To je náš zástupce ředitele. A: Pojď kousek stranou. Dej si na něj dobrý pozor, neměj s ním dobré ani zlé. Bude to nejlepší kamarád, ale pokud se mu znelíbíš, Posudek ze střední školy byl veskrze vrazí ti kudlu do zad. Znám ho z revoluce. pozitivní, třídní profesor K. Pivnička si Přijď někdy za mnou, budu ti o něm mě zavolal s tím, ať si posudek napíšu vyprávět. (B nakonec nešel) sám, že by třeba na něco důležitého Pozn.: Onen zástupce měl původně za zapomněl. Potom ho jenom podepsal. manželku Němku, po válce se s ní rozvedl, ona byla odsunuta, on si vzal za manželku ●●● vlivnou komunistku. Stal se členem tzv. Kulturní stovky ministra Kopeckého, která 3. Jednou byl předsedou maturitní komise na dělala politické čistky v oblasti kultury. naší škole ředitel nebo zástupce plzeňské Jednou zástupce řekl, že kdysi vyhodil ze stavební průmyslovky. Myslím, že se školství dva neschopné kantory, ale že si jmenoval Vejvara. Plzeňáci (tj. obyvatelé vlastně polepšili. Těžko posoudit, jak to bylo Plzně a okolí) se k sobě vždycky hlásí a doopravdy. Pravda ale je, že na škole se mají k sobě blízko. Když zjistil, odkud choval velmi slušně, a to i v době jsem (při sklence vína po maturitách), ptal normalizačních prověrek v 70. letech a že se, co jsou zač S-ovi z Tlučné. Jejich nikoho nepodrazil, i když znal politické dcera se totiž hlásila na jejich názory všech. průmyslovku, byla výborná, ale z MNV napsali, že nesmí být přijata, protože její ●●● rodiče napsali do zahraničí, že u nás není náboženská svoboda. Bylo to od nich 2. naivní, protože mohli vědět, že všechny Situace: 70. léta – nábor do KSČ dopisy na Západ jsou cenzurované a Osoby: A zástupce ředitele školy a předseda většinou nedojdou. Kromě toho napsali z KSČ obce, že rodina není ani nakloněna B mladý kantor socialistickému režimu. S-ovi byli vždycky nenápadní, velice A: (v ředitelně) Ahoj, posaď se. Zveme tě do slušní a spořádaní lidé. Když jsem strany. Tady máš přihlášku, přines ji brzy předsedovi maturitní komise vysvětlil vyplněnou. situaci, řekl mi, ať S-ovým sdělím, aby se B: (evidentně zaskočen) Ale já na to nejsem jejich dcera za rok opět ucházela o přijetí připravený, já na to nemám, dokonce ani do školy, to že už bude vedená jako čas. dělnický kádr, škola že v jejím případě A: Máš, jen si to pořádně rozmysli. nebude vyžadovat posudek od obce a ona Po nějaké době: bude určitě přijata. To také splnil. A: Už jsi to vyplnil? B: Ještě ne. Potřebuju čas. Dejte mi aspoň ●●● rok. Úplně na závěr uvedu ještě dva uskutečněné dialogy, jeden z šedesátých, To se s malými obměnami několikrát druhý ze sedmdesátých let. Vynechám opakovalo. Mladého kantora přemlouvala i jeho pouze jména a vzájemné oslovování. kolegyně, kamarádka, s tím, že ona taky 1. Situace: Je 1. záři začátkem 60. let, žáci není přesvědčením komunistka, ale že je u a učitelé školy stojí před Kotvou, v níž nich, aby pomohla škole. Čím víc tam bude straníků, tím prý bude mít škola lepší pozici.
23 A myslet že si člověk může, co chce. B odolal. Po necelých dvou letech: A: (už nakvašeně) Ty jsi tu přihlášku ještě nevyplnil?! Děláš si z nás legraci? Nevím, o co ti jde. Asi je ti líto peněz za stranické příspěvky. Nemám pravdu? B: To ne, ale zatím se na to členství necítím. A: Tak já ti něco řeknu. Přijdeš o aprobaci (B učil také občanskou nauku) a nezapomeň, že máš děti a že jim svým postojem škodíš (tím obvykle komunisti vyhrožovali – a u řady lidí to zabíralo). Pro B to ale byla záchrana. Byl cholerik a okamžitě vyletěl. B: Nedělej ze mě vola! Třeba nebudu učit, ale o aprobaci přijít nemůžu. A o mé děti se nestarej, to nech na mně! Tím nábor skončil, pro B velmi úspěšně. Už totiž nevěděl, jak se členství ve straně vyhnout. Vztahy některých kolegů komunistů k němu značně ochladly a pochopitelně nedostával žádné peněžité odměny. Přesto se ale cítil výborně. Nebyl hrdina, měl trochu strach, co s ním bude dál, ale do strany opravdu vstoupit nemohl, to by byl až do smrti pohrdal sám sebou. (Jak se později dověděl, nebyl jediný z profesorského sboru, kdo členství v KSČ nepřijal. Několik jeho kolegů naopak do strany vstoupilo.) ●●● To byly - až na jednu výjimku – na onu dobu celkem idylické příběhy bez tragických konců. Mnozí lidé ale v oné době ztratili rodiny, existenci, majetky i životy – jen pro své přesvědčení. ■ Tímto dílem skončil seriál Historie na vlastní kůži, ve kterém redaktor Stanislav Cepník st. vzpomínal na léta minulá, na konec války a na život v komunistickém Československu. Jak se vám seriál líbil? Chtěli byste se s podobnými tématy setkávat i v budoucnosti? Diskutujte na našem fóru!
Mytologie
24
Keltští bohové – Část druhá Jan Holan Taranis Jeho jméno by se dalo přeložit jako „Ten, který hřmí“ (stejně jako germánské jméno Thorr vychází z indoevropského kořene tnro-s). Byl pánem nebe a hromu. Dokázal sesílat ničivé blesky díky spirálám, které měl na ramenech. Když byl rozzloben, kněží tišili jeho hněv upalováním obětí zaživa. Jeho posvátnými místy byly hory a jiné vyvýšeniny. Jeho nejbližším ekvivalentem je irský bůh Dagda. Římani ho zase srovnávali se svým Jupiterem, i když Jupiter měl v římském Pantheonu větší zastoupení něž Taranis v keltském. Na různých místech se u nás hojně vyskytují takzvaná Taranisova kolečka. Možná jde o starý symbol Slunce, ale neví se to jistě. Později se ze spojení křesťanského kříže a Taranisova kolečka vyvinul takzvaný keltský kříž (na obrázku). Teutates (také Toutatis) Byl to keltský bůh uctívaný převážně v Británii a Galii, který ochraňoval kmen, ať už v době míru či války. Spolu s Taranisem a Esusem tvořil nejváženější božskou trojici. Jeho jméno je nejspíše odvozeno od sousloví „teuto-tatis“, což znamená Otec kmene, nebo od galského „touta“, což znamená kmen nebo lidé. Byl znám také pod jmény Albiorix („Král světa“) a
Taranisova soška
Caturix („Král bitvy“). Zjevoval se doprovázen statným kancem a mohutným býkem, jehož rohy byly zahnuté jako dvojité „S“. Přesto bývá ze jeho symbol někdy označován kůň. Kromě své ochranářské funkce měl také funkci toho, kdo doprovázel mrtvé při jejich poslední cestě. Protože byl bohem války, bývá většinou zobrazován se zbraněmi či zbrojí. Byl ten, jenž vedl meč udatných bojovníků a odrážel meče nepřátel. Také udržoval celistvost kmene a nedotknutelnost území, jež ke kmenu patřilo. Díky jeho pomoci v bojích mu byla zasvěcena válečná kořist získaná od poražených a oběti, které vyžadoval, bývaly utopeny v kádích. Za jeho ženský protějšek je pokládána Epona, bohyně hojnosti, prosperity a chovatelů koní. Jeho nejbližším ekvivalentem je římský Mars.
Esus bývá zobrazován jako svalnatý muž se sekerou a jeho symbolem je kanec, přesto bývá někdy vyobrazen s býkem, který má tři lebky. Do jeho ikonografie dále spadají rovnoběžné prameny vlasů, rohatí hadi a esovité spirály- symbol stromu života. Rohatí hadi a také vyobrazení lístků jmelí, které postupně přerůstají v paroží, pouze dokazuje Esusovu zaměnitelnost s Cernunnosem. Jako jeho římský ekvivalent je představován Mart či Merkur. Podle některých je představován jako velmi krvelačných bůh, někteří ho zase prezentují jako boha obchodu.
Přeji ti hluboký mír na běžící vlně. Přeji ti hluboký mír na vanoucím větru. Přeji ti hluboký mír na tiché zemi. Přeji ti hluboký mír zářivých hvězd. Přeji ti hluboký mír v laskavé noci. Měsíc a hvězdy ať na tebe vrhají svou léčivou zář. Esus Poslední z nejvýznamnější trojice Přeji ti hluboký mír. keltských bohů. Byl bohem plodnosti a (Tradiční keltské žehnání) bohatství všeobecně. Vlastnil mnoho přízvisek. Říkalo se mu Krutý Esus, Zdroj: www.volny.cz/salim/celts, Nebeský oráč, Božský dřevorubec nebo www.wikipedia.cz, Bůh stromoví. Jeho jméno může znamenat www.taxoft.cz/nemeton/filosof/karl/04.ht buďto „Dobrý pán“ nebo „Strašlivý mistr“. m, www.sweb.cz/keltoman, Byl obávaným bohem a Keltové se ho báli. www.esoterie.cz, www.pantheon.org, Druidové mu oběti nechávali na www.hranajanto.com, www.mystika.cz posvátných stromech, obětiny byly podříznuty nebo roztrhány svázanými Fotografie: větvemi. www.wikimediafoundation.org
Mytologie
25
Severská mytologie – Část druhá Stanislav Cepník st. (předky hlavních kmenů ve všech Germánská mytologie o stvoření Pomineme to, co uvádí Tacitus, i když je to germánských zemích). zajímavé, zaměříme se na mýtus uváděný v Ti viděli, jak z obra Ymira Eddách (ten je odlišný). povstávají stále noví obři, proto se Podle severských mýtů má vesmír původ v rozhodli zabít jeho i jeho potomky. tajemném vzájemném působení vody, ledu V krvi zabitého praotce obrů se a ohně (podrobněji dále). Výsledkem byla utopili všichni obři až na řada subsvětů. Mnohé z nich obývaly Thurdgelmirova syna Bergelmiho zvláštní typy bytostí. a jeho ženu. Mrtvá těla odtáhli Borovi synové doprostřed Bohové a lidstvo žijí v Midgardu, to je Ginnungagapu a začali z něj tvořit ústřední zemská masa obklopená mořem. svět. (Pozn.: bohové jsou potomci V ní leží město bohů Asgard s pánem obrů.) všech bohů Ódinem. Pod Midgardem je svět mrtvých, jemuž vládne bohyně Hel. Z Ymirova masa vytvořili zemi, z Obři mají svůj zvláštní svět umístěný na kostí hory, z krve moře a řeky, z okraji kosmu, ve skalách a v jeskyních vlasů stromy a z mozku oblaka. Do podzemí žijí skřítci. Nad všemi subsvěty světových stran postavili skřítky nazývané se tyčí světový strom Yggdrasill, jehož Ausbui, Westri, Sudri a Nordi. Z kořeny jsou hluboce zabořeny do Asgardu, Ymirova obočí vytvořili zeď chránící svět před obry. Jeho lebku vyzvedli na nebe a Midgardu i podsvětí. uschovali do ní ohnivou jiskru z Múspellheimu. Tím vytvořili Slunce. Stvoření světa Na počátku světa existovala jen zející Když se Ódin, Víli a Vé procházeli po propast Ginnungagap mezi říší mořském pobřeží, narazili na vyplavené Niflheimem, říší chladu a mlhy na severu, kmeny. Vdechli jim život, a tak vznikli a Múspellheimem, říší ohně na jihu. V říši lidé. První muž se jmenoval Ask („jasan“), chladu a mlhy se nacházela vše pohlcující první žena Embla („jíva“). Jeden z bohů studna. Voda dvanácti řek, které z ní jim vdechl život, druhý jim dal rozum a vytékaly, stále zamrzala. Na tuto masu ledu pohyb, třetí podobu a smysly. Pak se začalo působit teplo z říše ohně. Z kapek bohové odebrali do Asgardu a duhovým roztávajícího ledu povstal mrazivý obr mostem ho spojili s Midgardem, světem Ymir. Živil se mlékem krávy Audhumly, lidí. (Pozn.: existují i jiné kosmografické která vznikla současně s ním. Ta začala modely.) Jako poslední byli stvořeni olizovat slaný kámen (nebo slanou ledovou trpaslíci. Ti obývají jeskyně, hory a skály kru). První den vystoupily z ledu vlasy, Midgardu. druhý den hlava, a třetí den celý muž, Búri, praotec Ásů. Mezitím Ymirovi Posmrtný život vznikli v levém podpaží muž a žena, Duše mrtvých (s výjimkou zabitých v boji třením obrových nohou o sebe pak vznikl a utopených) odchází do říše Niflheim šestihlavý obr Thurdgelmir. Búri zplodil (také Nifhel a Helhem). Podle některých syna Bora, ten si vzal za manželku obryni. představ chodí mrtví věčně po vřesovišti Spolu měli syny jménem Ódin, Víli a Vé porostlém trnitými rostlinami a musí se přebrodit přes řeku plnou ostrých úlomků ledu. Duše utonulých odcházejí k bohyni Rán, manželce boha moře, duše padlých v boji odvádějí Valkýry, démonické ozbrojené pomocnice boha Ódina do Vallhaly, síně padlých, Ódinova sídla, kde hodují s Ódinem, aby obnovili své síly, a cvičí se v boji na Ragnarök.
Zánik světa Stvořený svět je předurčen k zániku. Jeho konec je ve znamení osudu, který je nazýván Ragnarök (konečný osud bohů). Katastrofa je nevyhnutelnná, má však ve svém důsledku očistný účinek. Počátek Ragnaröku ohlásí zatroubením na svůj roh bůh, který hlídá vchod do Asgardu. Dojde k velké bitvě bohů proti netvorům a lidí proti lidem; v ní většina zahyne. Kouzelnice Vanů vzbudí v Ásech chtivost po zlatě. Tak dojde k první veké válce mezi Ásy a Vany. Veškeré dění svědčí o mravním úpadku. Je sice uzavřen mír a rody uznávají vzájemnou rovnoprávnost, ale zániku se nakonec nevyhnou. Konec není způsoben vinou. Ásové vědí, že musí přijít, je to předurčeno osudem. Nejsou zničeni jenom bohové, klimatická katastrofa ničí celou přírodu. Tři zimy následují těsně po sobě bez jara a léta. Slunce spolknou vlci, nebeská tělesa se zatemní a svět zpustne. Stromy budou vyvráceny, otřese se i strom světa Yggdrasil. Hory se zřítí, země se propadne do oceánu. Mezilidské vztahy se zhroutí, každý bude bojovat s každým. Po bojích bude roznícen oheň a spálí celý svět. Ragnarök však neznamená definitivní konec. Z moře povstává nová země, nad ní se klene nové nebe, Slunce svítí a orel, který se v době katastrofy živil mrtvými těly, létá ve vzduchu. Ve větvích svatého stromu jasanu přežil jeden pár lidí, ten zakládá nové pokolení. Přežili i někteří bohové. Nejvyšší bůh není určen, nová generace bohů se setkává v místě bývalého Asgardu. Obyvatelé nebe a země budou žít ve věčném souladu. Obrázky: malby německého malíře Emila Doeplera jr. Zobrazující svět při Ragnaröku a po něm, www.wikimediafoundation.org
Rozhovor
26
Rozhovor s Jitkou Lenkovou Jakub Cepník Důkazů je spousta. Někdy je máme doslova před sebou, ale nechceme si je připustit. Jsou zdokumentované, vyfotografované, ale nikdo s nimi neví rady. A vědci o nich raději mlčí. Typickým příkladem mohou být nálezy ze starověkého Tíwanaka, obrovského kamenného města v Andách. Nikdo neví, kdo byli jeho stavitelé a hlavně, jakou technikou dokázali vytvořit podivuhodné kamenné stavby, jak manipulovali s obrovskými kamennými bloky, jak kámen vůbec opracovávali. Jen malý příklad. Nedaleko Tíwanaka, v Puma Punku, si každý návštěvník může prohlédnou obří stavební prvky, které vypadají jako prefabrikované betonové díly. Nejsou z betonu, ale vulkanické vyvřeliny zvané andezit, jejíž stupeň tvrdosti se dá srovnat se žulou. Jedna z desek třeba váží 130 tun. Jak s ní tehdy dávní stavitelé pohybovali? Pak tady najdeme andezitové bloky, které jsou opracovány s neuvěřitelnou přesností. Nejenže je někdo jakoby rozřezal, ale společně vytvářejí hotové konstrukční dílce, jejichž všechny drážky a rýhy do sebe přesně zapadají. Například jeden z bloků je asi metr vysoký, má čtvercovou základovou plochu. Podél jedné strany probíhá absolutně přesně vyfrézovaná drážka, hluboká a široká pět milimetrů. Na dně této drážky se v neměnných odstupech vyvrtány dokonale kulaté dírky. V jiném kamenném bloku se nachází zleva doprava pět naprosto stejných prohlubní. Když do nich položíte kompas a přemisťujete ho od jedné prohlubně ke druhé, zjistíte, že hodnota kompasové odchylky se vždy zdvojnásobuje. U prvního otvoru činí 5 stupňů, u dalšího 10, pak 20, 40 a 80 stupňů. Toto měření bylo mnohokrát opakováno, vyfotografováno a nafilmováno, ale nikdo nedokáže vysvětlit, proč kamenný blok vykazuje tyto vlastnosti a hlavně, co to způsobilo. Kde se vůbec vzala taková technologie zpracování kamene v pustině And, ve čtyřtisícové nadmořské výšce? Bolivijský badatel A. Pohansky datoval vznik Tíwanaka do doby před 17 000 lety, další badatelé H. S. Bellymy a P. Allan zjistili, že reliéf na bráně Slunce v Tíwanaku je kalendářem, několik z něhož stáří města určili na 250 000 let. existenci Jakými záhadami se v současnosti
Věříte, že mohly v pravěku existovat vyspělé civilizace, které dosud nebyly objeveny? Pokud ano, myslíte, že to někdy bude spolehlivě potvrzeno? Ptáte se, zda věřím v existenci neznámých vyspělých civilizací v dávné minulosti lidstva. Odpovím jinak: proč nevěřit? Tak třeba ve staroindických eposech se píše o bitvách, v nichž se vyskytují zbraně, jejichž účinky připomínají zbraně hromadného ničení, nalezneme zde velmi přesné popisy reaktivních létajících strojů včetně návodů na jejich výrobu. A víte, co je na tom zajímavé? Když se dnes běžného Inda zeptáte, zda těmto starobylým textům věří, s úsměvem prohlásí, že ano. Prostě se to v minulosti stalo: bohové létali, měli zbraně nevídaných účinků, při jejichž použití se zdvihne „v nekonečné záři jasný oblak jasnější než tisíc sluncí“ a proti jejichž hrozným účinkům se lze ochránit jen omytím celého těla. Frideric Soddy, nositel Nobelovy ceny a objevitel zákonů radioaktivity, už v roce 1910 napsal, že v minulosti existovaly civilizace, které znaly atomovou energii, ale její špatné používání je zničilo. Ale vraťme se ještě k té víře. Tak třeba Sumerové pevně věřili, a dokonce to velice pečlivě zaznamenali na svých klínopisných tabulkách, že jejich současnost je jen jakýmsi prodloužením nesmírně staré minulosti. Ze záznamů se dozvídáme, že před potopou světa v pěti sumerských městech vládlo osm králů, a to celkem 241 000 tisíc let. Po potopě pak 23 panovníků města Kiše dalších 24 510 let. Proč by si to vymýšleli? Také egyptští kněží věřili, že jejich civilizace má vzdálené kořeny. Třeba starořeckému dějepisci Hérodotovi ukázali sochy hlavních nejvyšších kněží, tak jak žili jeden za druhým. Bylo jich 341. I kdyby každý z nich žil jen třicet let, musel se první narodit někdy roku 10 500 před naším letopočtem. A egyptský historik a kněz Manethan začal svůj chronologický přehled dějin Egypta rokem 30 627 př. n. l. Uvádím to vše hlavně proto, že dnes se spousta badatelů a mezi nimi i seriózních vědců domnívá, že dějiny lidstva sahají do minulosti mnohem dál, než jsme si zatím mysleli, a hledají pro to důkazy. Dokázala byste vybrat přesvědčivých „důkazů“ o dosud neobjevených kultur?
zabýváte? Těch je víc. V terénu pověstí o Červené Lhotě, zejména v té části, že krvavý kříž je stále na zdi vidět, i když byla fasáda celého zámku nabarvena na červeno, a možným energetickým vyzařováním menhirů u Chlístova na Sedlčansku. Od stolu otázkou, kdo kdysi obdělal obrovské plochy tam, co dnes rostou jenom amazonské pralesy, posvátnou geometrií Washingtonu a historkou o dorůstání končetin u člověka pomocí působení stříbra a elektrického proudu. Jaké knihy připravujete? Ještě do Vánoc by měla vyjít reedice knihy Mimozemšťané v Čechách, kterou jsme napsali spolu s manželem Ladislavem Lenkem, a potom reedice mé Zlaté zahrady. Jako novinku chystám knihu o vynálezech a technologiích, které jaksi nezapadají do oficiálních dějin naší civilizace, průvodce po svatých i proklatých místech Česka a spolu s Václavem Pavlíkem chystáme knihu o největších českých vojevůdcích volně navazující na naše předchozí dílo Nejdůležitější bitvy našich dějin. Dlouhodobě v plánu mám studii o tom, co je a není pravda na našich starých pověstech českých a o jejich inspiračních zdrojích. To je vše – děkujeme z rozhovor. ■
Webové stránky J. www.zahadno.mysteria.cz
Lenkové:
Camelot – říjen 2009 vychází 12. 10. 2009, Tento magazín lze ZDARMA stáhnout na jeho oficiálních stránkách – www.camelot.czweb.org, je však zakázáno rozšiřovat jakýkoliv materiál z tohoto magazínu bez svolení redakce!
